949. zasedání, 1. prosince 2005 10 Právní problematika

Ministers Deputies CM Documents CM(2005)163 Dodatek 2. listopadu 2005 1 949. zasedání, 1. prosince 2005 10 Právní problematika 10.2 Evropský výbor trestní problematiky (CDPC) a. Návrh Doporučení R(2006)2 Výboru ministrů členských států týkající se Evropských vězeňských pravidel a komentáře k nim Komentář Úvod Vězeňské standardy odrážejí úsilí zacházet s vězni spravedlivě a slušně. Vězně je třeba chápat jasně neboť realita je taková, že tlak veřejnosti může snadno vést k potlačování základních lidských práv této bezbranné skupiny. První pokus stanovit tato pravidla byl učiněn v roce 1973 v úvodu k Evropským vězeňským pravidlům pro zacházení s vězni, rozhodnutí Rady Evropy (73). Úsilí směřovalo k přizpůsobení Standardních minimálních pravidel OSN, formulovaných již v roce 1955, evropským podmínkám. V roce 1987 byla Evropská vězeňská pravidla důkladně revidována, aby, řečeno slovy Vysvětlujícího memoranda, umožnila zohlednit potřeby a snahy vězeňských správ, vězňů a vězeňského personálu při usilování o pozitivní, realistický a moderní přístup k vedení a zacházení. Současná revize si klade stejné obecné cíle. Vychází, stejně jako její předchůdkyně, z dřívějších vězeňských standardů a hodnot stanovených Evropskou úmluvou o lidských právech. Od roku 1987 však v Evropě dochází k překotnému vývoji v oblasti vězeňské legislativy i praxe. Změny ve společnosti, vývoj trestní politiky a výzkumu spolu se vstupem dalších zemí do Rady Evropy významně změnily kontext vedení vězeňství a zacházení s vězni. Klíčovým faktorem tohoto vývoje je neustále se zvyšují počet rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (ECtHR) týkající se používání Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod k ochraně základních práv vězněných osob a stanovení standardů pro zacházení s vězni jak jsou stanovena Evropským výborem pro zabránění mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání (CPT). Tento vývoj vedl Evropský výbor pro trestní problematiku (CDPC) k pověření Rady pro penologickou spolupráci (PC-CP) uvést pravidla v soulad s nejlepšími současnými praktikami. 1 Tento dokument byl k datu svého vydání klasifikován jako vyhrazený. Překlasifikován byl 952. zasedáním náměstků ministrů (11. ledna2006) (viz CM/Del/Dec(2006)952/10.2) Internet : http://www.coe.int/t/cm/

2 CM(2005)163 Dodatek Podobně uznává příspěvek ECtHR a CPT i doporučení, které novou verzi Evropských vězeňských pravidel obsahuje. Doporučení navíc zdůrazňuje, že nikdy nelze ztrácet ze zřetele skutečnost, že trest odnětí svobody by měl používán pouze jako krajní prostředek, tak zvaný princip ultima ratio. Usiluje o snížení vězeňské populace na nejnižší možnou míru. Tento princip jako žádoucí uznává rovněž doporučení R (99) 22 týkající se přeplněnosti věznic a rostoucí vězeňské populace. Doporučení zdůrazňuje důležitost používání trestu odnětí svobody pouze v případě nejzávažnějších trestných činů. princip ultima ratio by měl být používán za účelem snížení počtu obviněných i odsouzených. V případě odsouzených by se vážná pozornost měla věnovat alternativním trestům, jejichž důsledkem není trest odnětí svobody. Členské státy by rovněž měly zvážit možnost dekriminalizace určitých trestných činů nebo jejich překlasifikování způsobem, jehož důsledkem není trest odnětí svobody. Od roku 1987 prestiž Evropských vězeňských pravidel neustále vzrůstá. Nová verze nová verze pravidel by měla těmto orgánům ještě více pomáhat, neboť zohledňují nejnovější vývoj v oblasti nejlepších vězeňských praktik. Vnitrostátní soudy a kontrolní orgány by měly být stimulovány k témuž, přinejmenším z důvodu, že vzrůstající počet vězňů předávaných mezi členskými státy vyžaduje, aby se předávající státy mohly spoléhat na to, že s předávanými osobami bude v cílových zemích řádně zacházeno. Současná pravidla se dotýkají i problémů, kterými se pravidla z roku 1987 nezabývala. Chtějí být komplexní bez zatěžování členských států nerealistickými požadavky. Pravidla nabízejí vodítko členským státům, které modernizují zákony upravující vězeňství a pomáhají vězeňským správám při rozhodování jak používat své pravomoci v oblastech, ve kterých ustanovení pravidel nebyla zatím plně včleněna do vnitrostátních právních předpisů. Pravidla upozorňují na opatření, která by měla být realizována spíš v rámci konkrétních vnitrostátních právních předpisů než v rámci právního řádu, neboť zohledňují rozdíly v zákonodárství členských států Rady Evropy. Použitý termín vnitrostátní právní předpisy nezahrnuje pouze primární legislativu schválenou parlamentem, ale rovněž ostatní závazné předpisy, nařízení a vyhlášky jakož i rozhodnutí soudních dvorů, pokud je vnitrostátní právní řád bere při tvorbě právních předpisů v úvahu. Část I Základní principy Prvních devět pravidel Evropských vězeňských pravidel stanoví základní principy interpretace a provádění pravidel jako celku. Tyto principy představují nedílnou součást pravidel, nejsou tedy částí preambule nebo konkrétních pravidel. Vězeňské správy by měly usilovat o používání všech pravidel ve smyslu litery a ducha těchto principů. Pravidlo 1 Kdykoli je osoba zbavena svobody vyvstává nevyhnutně otázka lidských práv. Pravidlo 1 zdůrazňuje tuto skutečnost v kontextu respektování vězněných osob. Toto respektování následně vyžaduje uznání jejich základního lidství. Pravidlo 2 Toto pravidlo doplňuje pravidlo 1 zdůrazněním, že nezpochybnitelná ztráta práva na svobodu, kterou vězni utrpí, by neměla vést k předpokladu, že automaticky pozbývají rovněž svých politických, občanských, sociálních, ekonomických a kulturních práv. Je nevyhnutné, že v důsledku ztráty svobody dochází k omezení práv vězňů, další omezení by však měla být pokud možno co nejmenší. Pravidla jako celek předkládají některé kroky, které lze uskutečnit za účelem snížení negativních důsledků ztráty svobody. Jakákoli další omezení by měla být upravena právními předpisy a použita pouze v případech, kdy jsou zásadní pro udržení pořádku, bezpečnosti a bezpečí věznice. Případná další omezení práv vězňů by se neměla odchylovat od pravidel. Pravidlo 3 Toto pravidlo klade důraz na vymezení rozsahu omezení, která mohou být na vězně uvalena. Zdůrazňuje obecný princip přiměřenosti, který by měl být základem všech takových omezení. Pravidlo 4 Stává se, že jsou vlády obviňovány z toho, že s vězni zacházejí lépe nežli s jinými členy společnosti. Jakkoli se taková nařčení zřídka zakládají na pravdě, říká pravidlo 4 jasně, že nedostatek zdrojů nikterak

3 CM(2005)163 Dodatek neopravňuje členské státy dopustit vývoj takových vězeňských podmínek, které by umožňovaly porušování lidských práv vězňů. Přijatelné nejsou ani strategie a praktiky, které rutinním způsobem takové porušování umožňují. Pravidlo 5 Pravidlo 5 zdůrazňuje pozitivní aspekty normalizace. Je samozřejmé, že život ve věznici nemůže být nikdy stejný jako život ve svobodné společnosti. Měly by však být činěny kroky k vytváření podmínek, které se co nejvíce blíží podmínkám normálního života a zajistí, že normalizace nepovede k nelidským podmínkám ve věznici. Pravidlo 6 Pravidlo 6 uznává skutečnost, že obvinění i odsouzení se jednoho dne vrátí do společnosti a život ve věznici by měl tuto skutečnost zohledňovat. Vězni musí být udržováni při tělesném i duševní zdraví a měly by jim být poskytovány příležitosti k práci a vzdělávání. V případě dlouhodobých trestů je nezbytné pečlivě plánovat výkon trestu a minimalizovat tak jeho škodlivé účinky a co nejlépe využívat čas strávený ve věznici. Pravidlo 7 Pravidlo 7 zdůrazňuje význam účasti vnějších sociálních služeb. Pravidla doporučují spíš všeobecnou než výlučnou strategii. To si vyžaduje těsnou spolupráci mezi vězeňským systémem a vnějšími sociálními službami, například angažování občanské společnosti formou dobrovolné práce nebo návštěv věznic. Pravidlo 8 Pravidlo 8 klade vězeňský personál do středu celého procesu implementování pravidel a dosahování cíle obecného humánního zacházení s vězni. Pravidlo 9 Pravidlo 9 pojednává o potřebě inspekce a monitorování situace na úrovni obecné roviny principu. Význam takové inspekce a monitorování je podrobněji vysvětlen v části VI pravidel. Rozsah a působnost Pravidlo 10 Pravidlo 10 definuje, které osoby mají být považovány za vězně ve smyslu tohoto pravidla. Toto pravidlo zdůrazňuje, že pouze a jenom věznice je místem, kam příslušné soudní orgány umísťují osoby do vazby a výkonu trestu odnětí svobody. Terminologie se liší stát od státu. Vězni mohou být umísťování do různých druhů institucí jako trestnice nebo pracovní kolonie, které lze pro účely tohoto pravidla považovat také za věznice. Toto pravidlo bere na vědomí, že kromě obviněných a odsouzených mohou podle vnitrostátních právních předpisů existovat i jiné kategorie vězňů jako osoby zadržované přistěhovaleckými úřady. Pokud se takové osoby nacházejí ve věznici, je třeba s nimi zacházet jako s vězni ve smyslu těchto pravidel. Věznice, jak je definována, není místem vhodným pro zadržování osob, které nebyly odsouzeny za spáchání trestného činu nebo nejsou ze spáchání trestného činu obviněny. Proto by osoby zadržované přistěhovaleckými úřady měly být do věznic umísťovány pouze ve výjimečných případech, například z důvodu známého rizika možného násilí nebo je-li nezbytná hospitalizace a nemocnice s potřebným stupněm bezpečnosti není k dispozici. Pravidlo se nevztahuje pouze na všechny osoby zadržované ve věznici jak jí rozumí tato pravidla, ale i na osoby, které administrativně k vězeňské populaci patří, i když se momentálně nenacházejí na jejím území nenacházejí. To znamená osoby nacházející se na přerušení trestu nebo účastnící se aktivit mimo věznici, za které je však věznice stále formálně odpovědna a musí s nimi zacházet ve smyslu těchto pravidel. Toto pravidlo se zabývá rovněž situacemi, kdy (např. z důvod přeplněnosti věznic) osoby, které by ve smyslu tohoto pravidla měly být umístěny ve věznici, jsou (dočasně) jsou zadržovány v jiných zařízeních, jako policejní stanice nebo jiná zařízení, která nemohou z vlastní vůle opustit. Není pochyb o tom, že zadržování v zařízeních jiných než věznice by mělo být krajním opatřením používaným na nejkratší možnou dobu

4 CM(2005)163 Dodatek a orgány odpovědné za tato zařízení by měly vyvinout veškeré úsilí, aby splňovaly standardy stanovené těmito Pravidly a v dostatečné míře kompenzovat nedostatečné zacházení. Pravidlo 11 Pravidlo 11 je v souladu s požadavky článku 37c Úmluvy o právech dítěte a pro mladé osoby, které jsou ve smyslu této úmluvy považovány za děti, požaduje zvláštní zařízení a zakazuje jejich věznění společně s dospělými. Odchýlení od tohoto obecného pravidla umožňuje úmluva pouze v případě, kdy je to v nejlepším zájmu dítěte. Nelze však zcela vyloučit že ve výjimečných případech mohou být děti umístěny do věznic pro dospělé. Například je-li v celém vězeňském systému velmi málo dětí, znamenalo by oddělené ubytování jejich naprostou izolaci. Pokud jsou děti zadržovány ve věznici pro dospělé, mělo by s nimi být zacházeno se zvláštním přihlédnutím k jejich statutu a potřebám. Jestliže se již děti v takové věznici nacházejí, vztahuje se na ně, stejně jako na ostatní vězně, ochrana Evropských vězeňských pravidel, z důvodů zajištění příslušného zacházení jsou však nezbytná ještě další opatření. Pravidlo 36 stanoví některá další zvláštní ustanovení týkající dětí, které se nacházejí ve věznici proto, že se zde nachází jeden z jejich rodičů. Pravidlo 12 Pravidlo 12 reflektuje pravidlo 11, vztahuje se však na osoby trpící duševním onemocněním. Tyto by v ideálním případě neměly být ve věznici nýbrž v ústavu pro duševně nemocné, který má své vlastní normy. Pravidla však připouštějí, že ve skutečnosti se duševně nemocné osoby občas ve věznicích nacházejí. V takové situaci by měla být přijata dodatečná opatření, která zohledňují jejich stav a zvláštní potřeby. Tato opatření, kterým by tyto vězněné osoby měly automaticky podléhat, by měla umožnit ochranu nad rámec Evropských vězeňských pravidel. Pravidlo 13 Pravidlo 13 staví mimo zákon diskriminaci na neopodstatněném základě. V tomto ohledu se důsledně řídí zněním 12. Protokolu k Evropské úmluvě o lidských právech a základních svobodách, což však neznamená, že formální rovnost by měla triumfovat, pokud je důsledkem faktická nerovnost. Ochrana zranitelných skupin diskriminací není, totéž platí pro na míru šité programy zacházení zohledňující zvláštní potřeby jednotlivých a nějakým způsobem problematických vězňů. Část II Podmínky pro výkon trestu Příjem Pravidlo 14 Pro zajištění ochrany svobody vězňů jsou zásadně důležité postupy při příjmu do věznice a výkonu trestu odnětí svobody. Právo na svobodu a bezpečí převádí toto pravidlo z článku 5 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách do vězeňského kontextu v tom smyslu, že je třeba zajistit, aby do věznice byly přijímány pouze osoby jejichž uvěznění je právně podloženo. Osobám vězněným v rozporu s pravidlem 14 by měl být umožněn přístup k soudům z důvodu žádosti o propuštění. Pravidlo 15 Důraz, který toto pravidlo klade na vedení záznamů, má stejný důvod jako pravidlo 14. Po celou dobu zadržování osoby ve věznici by měl být pečlivě veden její osobní spis. Přístup k tomuto spisu by měl být, při současném zohlednění legitimních státních zájmů, upraven vnitrostátními právními předpisy zajišťujícími respektování soukromí vězněné osoby. Zásadním ochranným opatřením je také zdravotní záznam ze vstupní prohlídky. V ideálním případě by takový záznam měl být učiněn po každém zdravotním vyšetření, zaměstnanci věznice by však měli být vedeni k zaznamenávání čehokoli, co naznačuje zhoršený zdravotní stav, včetně zranění, která by mohla do vyšetření lékařem zmizet. Pravidlo 16 Pravidlo 16 uvádí řadu kroků, které je třeba učinit bezprostředně po nástupu do věznice. Ačkoli ne všechno lze realizovat v okamžiku nástupu, s problémy zde naznačenými je třeba se zabývat co nejdříve, aby se vězeňští zaměstnanci mohli v nástupním stádiu poukázat na zásadní náležitosti. Bezodkladně by mělo

5 CM(2005)163 Dodatek provedeno zejména zdravotní vyšetření, nejlépe v den nástupu, nejpozději však do 24 hodin po nástupu. Zdravotní vyšetření by měla být stálou rutinní záležitostí, a to v případě opakovaného nástupu do věznice. Rizikovou a bezpečnostní klasifikaci nelze odkládat. Od samého počátku je třeba věnovat pozornost osobním a sociálním potřebám vězňů. To může také vyžadovat okamžité kontaktování vnějších sociálních služeb. Obdobně rychlé musí být i stanovení programů zacházení a vzdělávání pro odsouzené. Umístění a ubytování Pravidlo 17 Pravidlo 17 klade důraz na náležité zařazení a umístění vězňů. Obecně by rozhodnutí o umístění měla být činěna způsobem, který nezpůsobí zbytečné potíže v oblasti kontaktů rodinám vězňů, včetně vězněných dětí. Je velmi důležité, aby tam, kde k umístění vězňů je třeba přihlédnout k bezpečnostní klasifikaci byla používána co nejméně restriktivní opatření, neboť umístění do zařízení s vysokým stupněm bezpečnosti přináší vězňům další komplikace. Odsouzení by měli být umísťováni pokud možno co nejblíže místu bydliště nebo místa jejich nejlepší reintegrace do společnosti, aby tak byla usnadněna komunikace s vnějším světem jak požaduje pravidlo 24. Při rozhodování o umístění je rovněž důležité uvažovat pouze o relevantních kategoriích. Například skutečnost, že někdo vykonává trest odnětí svobody na doživotí nemusí nezbytně znamenat, že je třeba jej umístit do zvláštní věznice s mimořádně restriktivním režimem (Srov. pravidlo 7 Doporučení (2003)23 o zacházení s odsouzenými k doživotním a dlouhodobým trestům odnětí svobody. Viz také: Návštěva CPT na Ukrajině v září 2000 [CPT/Inf (2002)23]). Mělo by se uznat, že na rozhodnutí o umístění mají vězni přímý zájem. Tato by tudíž měla být s nimi konzultována a důvodné požadavky respektovány, ačkoli konečné rozhodnutí přináleží příslušným orgánům. Tyto konzultace by měly probíhat před umístěním nebo přemístěním vězňů, ačkoli toto není vždy možné z toho důvodu, že první umístění bývá obvykle do místní věznice nebo do věznice, která vyhovuje probíhajícímu trestnímu stíhání. Pokud, ve výjimečných případech, znemožňují konzultace o umístění nebo přemístění bezpečnostní požadavky, mělo by k nim dojít následně. V takových případech, má-li vězeň dobrý důvod k umístění do jiné věznice, musí existovat možnost zvrácení rozhodnutí. Podle pravidla 70 mohou vězni požádat příslušné orgány, aby je umístily nebo přemístily do určité věznice. Stejného postupu mohou využít ke zvrácení rozhodnutí o umístění nebo přemístění. Přemístěním vězňů může být závažným způsobem narušeny programy zacházení. Ačkoli nezbytnost přemístění je respektována a v některých případech je v souladu s nejlepšími zájmy vězňů, zbytečných přemístění je třeba se vyvarovat. Výhody a nevýhody přemístění je třeba pečlivě zvážit ještě před jejich uskutečněním. Pravidlo 18 Toto pravidlo se zabývá ubytováním. Vývoj evropské legislativy v oblasti lidských práv znamená, že pravidla týkající se ubytování je třeba zefektivnit. Hromadné ubytování a zejména přeplněnost věznic mohou vést k nelidskému nebo ponižujícímu zacházení, což je v rozporu s článkem 3 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Tato skutečnost byla formou řady rozhodnutí (viz např. Kalašnikov vs Rusko podání č. 47095/99 15/072002) plně uznána i Evropským soudem pro lidská práva. Úřady musí navíc brát v úvahu zvláštní potřeby vězňů: umístění závažně tělesně znevýhodněné osoby do věznice bez příslušného vybavení může být považováno za nelidské nebo ponižující zacházení (Price vs Spojené království - podání č. 33394/96 10/07/2001). Ubytování zahrnuje prostor v cele i náležitosti týkající se dostatečného množství světla a vzduchu. Význam přístupu k přirozenému světlu a čerstvému vzduchu popisují ustanovení pravidla 18.2 a zdůrazňuje CPT ve své 11. Všeobecné zprávě [CPT/Inf (2001)16] v odstavci 30. Okna nemají být zakryta ani mít matná skla. Připouští se, že v severských zemích není vždy možné číst nebo pracovat v zimním období při přirozeném světle. Pravidlo 18 obsahuje některé nové prvky. Za prvé, pravidlo 18.3 je zamýšleno jako nátlak na vlády, aby prostřednictvím vnitrostátních právních předpisů stanovily konkrétní standardy, jejichž dodržování lze vymáhat. Tyto standardy by měly zohledňovat širší pojetí lidské důstojnosti a praktické hlediska i otázky zdraví a hygieny. CPT v komentářích týkajících se podmínek a prostoru ve věznicích různých zemí s naznačováním určitých minimálních standardů již započal. Jedná se o 4m 2 na jednoho vězně v případě kolektivního ubytování a 6m 2 v případě vězeňské cely. Tato minima je však třeba podrobit širší analýze z pohledu jednotlivých vězeňských správ, včetně studie včetně studií o tom, kolik času vězni v celách skutečně tráví. Tato minima nelze považovat za normy. Ačkoli to CPT nikdy nestanovil přímo jako normu

6 CM(2005)163 Dodatek naznačil, že za žádoucí pro jednoho vězně by považoval celu o velikosti 9 až 10m 2. Jedná o výměru, ke které by se CPT i nadále rád vyjadřoval, a který vychází z toho, co již v tomto ohledu stanovil. To, co se požaduje, je podrobné přezkoumání jaká ubytovací výměra cely je přijatelná pro různý počet osob. Při stanovení výměry je třeba věnovat pozornost rovněž skutečnosti, kolik hodin denně tráví vězni uzavřeni v celách. I v případě, kdy vězni tráví převážnou dobu mimo cely musí být stanoven minimální prostor, který splňuje standardy lidské důstojnosti. Další významnou inovací, kterou pravidlo 18.4 přináší, je možnost úpravy vnitrostátní strategie boje s přeplněností věznic zákonnými normami. Vězeňská populace je produktem jak aktivit trestního systému tak míry kriminality. To vyžaduje uznání ze strany obecné strategie trestního systému i ze strany specifických pravidel týkajících se toho, co se stane v případě, kdy jsou věznice ohroženy takovou mírou přeplněnosti, že důsledkem by bylo nedodržení minimálních norem stanovených vládou v souladu s pravidlem 18.3. Pravidlo 18.4 nestanoví, jakým způsobem by mělo přeplnění být redukováno. V některých zemích dochází v případě dosažení maximální kapacity věznic k omezení nebo dokonce zastavení nástupů. Vězni, jejichž pobyt na svobodě nepředstavuje pro veřejnost vážné nebezpečí jsou umístěni na vyčkávací seznam. Strategie jak čelit přeplněnosti věznic vyžaduje přinejmenším stanovení maximální kapacity celého vězeňského systému. Při stanovení obecné strategie boje s přeplněností a tvorbě tuto strategii upravujících vnitrostátních právních předpisů by mělo být bráno v úvahu Doporučení (99)22 Výboru ministrů o přeplněnosti věznic a růstu vězeňské populace. Pravidlo 18.5 ponechává princip cel pro jednoho odsouzeného, který, zejména v případě odsouzených k doživotním a dlouhodobým trestům odnětí kdy v podstatě představují jejich domov, není vždy dodržován. (Pravidlo 96 zdůrazňuje, že tento princip se obdobným způsobem vztahuje i na obviněné..) některá odchýlení od tohoto principu určitým způsobem jak zacházet s přeplněností a z dlouhodobého hlediska jsou nepřijatelné. Ubytování vězňů v celách pro jednu osobu může být komplikováno existujícími architektonickými prvky a dalšími faktory. Je-li však budována nová věznice mělo by ubytování v jednomístných celách být vzato v úvahu. Pravidlo připouští, že zájmy vězňů mohou vyžadovat výjimky z principu ubytování v jednomístných celách. Je však důležité připomenout, že takovou výjimku je třeba omezit na případy, kdy ze společného ubytování mají vězni prospěch. Tento požadavek je zdůrazněn v pravidle 18.6, které stanoví, že společně lze ubytovat pouze vězně, kteří se k sobě hodí. Například nekuřáci by neměli být ubytováni s kuřáky. V případě společného ubytování by personál měl věnovat příslušnou pozornost nebezpečí šikany a násilí mezi vězni. CPT (11. všeobecná zpráva [CPT/Inf (2001)16], odstavec 29) zdůrazňuje skutečnost, že ložnice pro velký počet vězňů jsou v zásadě nežádoucí. Pokud pozitiva spaní ve společné ložnici nepřevažují nad pozitivy spaní v jednolůžkových celách, nemá společné ubytování smysl. Spaní v jednolůžkových celách neznamená omezení během dne. Výhody soukromí v noci je třeba udržovat v rovnováze s prospěšnými kontakty během dne (vis pravidlo 50.1). Význam zajištění vhodného ubytování je v nové verzi pravidel dále zdůrazněn možností kombinace s umístěním. Pravidla pro umístění byla posílena nutností jasné a jednoduché specifikace kategorií vězňů, které nelze umístit spolu. Požadavek pravidla 18.8.c oddělování starších vězňů od mladších je třeba číst v kombinaci s pravidlem 11, které požaduje, aby osoby mladší 18 let byly zcela odděleny od starších vězňů. Oddělení mladých vězňů od dospělých je rezolutní požadavek mezinárodního charakteru stanovený článkem 37.3(c) Úmluvy o právech dítěte OSN: dítě je definováno jako osoba mladší 18 let. Pravidlo 18.8.c hovoří rovněž o oddělování mladších vězňů, někdy nazývaných mladí dospělí, kteří jsou sice starších než 18 let, nejsou však ještě připraveni na společnost starších vězňů: to je ve shodě s pružnější definicí mladistvého, jak je uvedena ve Standardních minimálních pravidlech pro vedení trestního práva pro mladistvé OSN. Připouští se, že oddělování různých kategorií vězňů, jak o něm hovoří pravidlo 18.8, nemusí být vždy striktně používáno. Tyto formy separace jsou však zavedeny na ochranu potenciálně slabších vězňů, jejichž bezbrannost je trvalého charakteru. Pravidlo 18.9 umožňuje zmírnění systému důsledného oddělování, podmiňuje jej však souhlasem vězňů. Navíc takové odchýlení od pravidla musí být součástí uvážlivé strategie, jejímž cílem je prospěch vězňů. Nemělo by se jednat o pouhé praktické řešení nějakého problému, například přeplněnosti. Pravidlo 18.10, které požaduje, aby se používala nejmenší možná bezpečnostní opatření odpovídající riziku útěku nebo ohrožování sebe sama nebo druhých, však také umožňuje při rozhodování o vhodném ubytování rovněž umožňuje vzít v úvahu bezpečnost společnosti.

7 CM(2005)163 Dodatek Osobní hygiena Pravidlo 19 Pravidlo 19 klade důraz na čistotu na čistotu věznic a osobní hygienu vězňů. Význam čistoty a hygieny zdůraznil evropský soud pro lidská práva, jehož výnosy potvrzují, že na nehygienické podmínky, často v kombinaci přeplněností, lze obecně pohlížet jako na ponižující zacházení: Kalašnikov vs Rusko (podání č. 47095/99 15/07/ 2002; Peers vs Řecko (podání č. 28524/95 19/04 2001); Dougoz vs Řecko (podání č. 40907/98 06/03/2001). Rovněž CPT poznamenává, že Snadný přístup k umývárnám a toaletám a udržování vysokého hygienického standardu jsou základními komponenty humánního prostředí. (2. Všeobecná zpráva[cpt/inf (92)3], odstavec 49). Mezi hygienou věznice a osobní hygienou existuje souvislost a vedení musí vězňům umožnit udržovat v čistotě sebe i ubytovací prostory a za tím účelem, jak to požaduje pravidlo 19, jim prostředky, které jim to umožní. Je důležité, aby za hygienu nesla obecně odpovědnost věznice, a to i za čistotu cel, které musí být při nástupu vězně čisté. Na druhou stranu se od vězňů očekává, pokud je to možné, že budou udržovat v čistotě sebe a své bezprostřední prostředí. Ačkoli pravidla se vousy nezabývají přímo, jak tomu bylo v minulosti, osobní čistota a upravenost zahrnuje i příslušnou péči o vlasy a holení nebo péči o vousy,. Nicméně není možné rutinně nebo za trest oholit hlavu, neboť je to pokořující (viz Jankov vs Bulharsko (podání č. 39084/97-11/12/2003). Ustanovení pravidla 19.7 v oblasti uspokojování hygienických potřeb žen zahrnují přístup k ochranným hygienickým prostředkům jakož i k prostředkům na jejich likvidaci. Je třeba také upravit potřeby těhotných a kojících žen a umožnit jim koupání častěji než dvakrát týdně. V souvislosti s hygienou má přístup k různým zařízením zvláštní význam. Patří sem toalety, koupelny a sprchy. Vedení věznice musí věnovat značnou pozornost zajištění těchto zařízení a přístupu k nim, který nelze odmítat. Oděv a lůžkoviny Pravidlo 20 Otázka oděvu a lůžkovin úzce souvisí s hygienou: nevhodné ošacení a nehygienické lůžkoviny mohou přispívat k vytvoření situace, která je v rozporu s článkem 3 Evropské úmluvy o lidských právech. Specifická ustanovení pravidel 20 a 21 doporučují vězeňské správě kroky, které je třeba učinit, aby k takovým situacím nedocházelo. Čistotnost například vyžaduje, aby se osobní prádlo vyměňovalo a pralo tak často, jak to hygiena vyžaduje. Pravidlo 20 je třeba číst spolu s pravidlem 97, které výslovně umožňuje obviněným volit mezi vězeňským a vlastním oděvem. Pravidla nestanoví, jestli odsouzení mají či nemají být nuceni nosit jednotné oblečení. Pokud však odsouzení jednotné oblečení jakéhokoli druhu nosí, musí toto splňovat požadavky pravidla 20.2. Toto pravidlo klade nový důraz na důstojnost vězňů v souvislosti s oděvem. Vztahuje se na všechny vězně a stanoví, že jakékoli jednotné oblečení či uniforma by nemělo být ponižující: oblečení se sklonem karikovat vězně je tudíž zakázané. Ochrana důstojnosti vězně je zdůrazněna požadavkem, aby vězni, kteří chodí mimo věznici, nebyli oblečeni způsobem, který je identifikuje jako vězně. Důležité je zejména to, že když jsou předváděni před soud měli by být u této příležitosti vhodně oblečeni. Samozřejmý je požadavek pravidla 20.3, aby ošacení bylo udržováno v dobrém stavu, a že vězni by měli k dispozici zařízení na praní a sušení oděvu. Pravidlo 21 Pravidlo 21 je sebe vysvětlující. Lůžkoviny jsou pro vězně velmi důležité. V tomto pravidle lůžkoviny zahrnují rám lůžka, matrace a ložní prádlo pro každého vězně.

8 CM(2005)163 Dodatek Stravování Pravidlo 22 Zajištění výživné stravy patří k zásadním funkcím vězeňských orgánů. Změna záhlaví ze strava na výživa tuto skutečnost zdůrazňuje. Pravidlo nezakazuje vlastní stravování, je-li však praktikováno musí být dbáno na to, aby vězni měli tři jídla denně. V některých zemích umožňují vězeňské vězňům, aby si sami připravovali stravu, neboť se jedná o pozitivní aspekt přibližující život ve společnosti. V takových případech zajistí vězňům odpovídající kuchyní dostatek potravin splňujících jejich nutriční potřeby. Pravidlo 22.2 nyní výslovně ukládá státním orgánům zařadit do vnitrostátních právních předpisů požadavky týkající se stravování. Tyto požadavky by měly odrážet nutriční potřeby různých skupin vězňů. Jakmile jsou takové normy specifikovány získávají vnitrostátní i mezinárodní inspekční orgány základ pro svou kontrolní činnost a zjištění, zda jsou stravovací náležitosti vězňů v souladu s požadavky zákona. Právní poradenství Pravidlo 23 Toto pravidlo pojednává o právu na právní pomoc, které mají všichni vězni. V tomto ohledu se řídí spíš principem 18 Souboru principů ochrany všech osob vystavených všem formám věznění OSN než staršími mezinárodními vězeňskými normami, které se zaměřují na obviněné a skutečnost, že na právní pomoc mají právo všichni výslovně nestanoví. Tato pomoc by měla pokrývat trestní a občanské spory a také další záležitosti jako koncept poslední vůle. Co se za právní pomoc považuje a kdo může být právním poradcem se v detailech může lišit stát od státu a mělo by být upraveno vnitrostátními právními předpisy. Pravidlo 23 dává vězňům praktické základy práva na právní pomoc. Vězeňské orgány jsou k této pomoci povinny a tuto možnost dají vězňům na vědomí. Pomoc by měla mít i jiné formy, na příklad poskytováním psacích potřeb, aby si vězni mohli dělat poznámky, a úhradou poštovného za korespondenci právnímu zástupci, pokud vězni nedisponují finančními prostředky: Viz Cotlet vs Rumunsko 2003 (podání 38565/97-03/06/2003). Právní pomoc potřebují zejména obvinění, jak to zdůrazňuje pravidlo 98. Vězeňské orgány musí rovněž zajistit důvěrnou povahu právní pomoci. Právo vězňů na důvěrnou právní pomoc a důvěrnou korespondenci s právním zástupcem je stanoveno a potvrzeno Evropským soudem pro lidská práva celou řadou rozhodnutí: Viz zejména Golder vs Spojené Království (podání č. 4451/70-21/02/1975); Silver a spol. vs Spojené Království (podání č. 5947/72, - 25/03/1983). V praxi existují různé způsoby, jak toho dosáhnout. Na příklad standardem je, že věznice realizují schůzky vězňů s právními zástupci v dohledu dozorců, nikoli však s možností odposlechu (viz pravidlo 93 Standardních minimálních pravidel zacházení s vězni OSN). Tato praxe může být nejlepší, lze však usilovat i o jiná řešení. Měly by se rovněž rozvíjet specifické metody zajištění důvěrnosti právní korespondence. Omezení principu důvěrnosti je ospravedlnitelné pouze je-li vynuceno přesvědčivými důvody a podléhá přezkoumání (viz Peers vs Řecko, podání č. 28524/95, 19/04/2001, odst. 84 a A.B. vs Nizozemsko, podání č. 37328/97, 29/01/2002 odstavec 83). Pokud soudní orgán, výjimečně a v individuálních případech, důvěrnou povahu komunikace s právním zástupcem omezí, měl by být vězeň o důvodech omezení písemně informován. Pravidlo 23.6 je zamýšleno jako pomoc vězňům v tom ohledu, že jim umožňuje přístup k jich se týkajícím právním dokumentům. V případech, kdy to z důvodů bezpečnosti a pořádku není možné, aby si dokumenty odnesli do cely měla by být učiněna opatření, která by jim umožnila přístup k dokumentům během pracovní doby. Styk s vnějším světem Pravidlo 24 Ztráta svobody by sebou neměla nést ztrátu kontaktů s vnějším světem. Na druhé straně, všichni vězni mají právo takové kontakty mít a vězeňské orgány by měly usilovat o vytvoření takových podmínek, které by vězňům umožnily co nejlepší udržování takových kontaktů. Tradičními formami těchto kontaktů jsou korespondence, telefonní hovory a návštěvy, vězeňské orgány by si však měly uvědomit skutečnost, že moderní technologie nabízejí nové způsoby elektronické komunikace. S jejich rozvojem se rozvíjejí i nové kontrolní techniky, což umožňuje používání těchto technologií bez ohrožení bezpečnosti. Kontakt s vnějším světem je zásadním prvkem v boji proti potenciálním škodlivým účinkům věznění (viz 22 a 23

9 CM(2005)163 Dodatek Doporučení (2003) 23 o zacházení s odsouzenými k doživotním a dlouhodobým trestům). Pravidlo 99 objasňuje, že rovněž obvinění by měli mít právo udržovat kontakty s vnějším světem a jejich omezení, pokud existují, by měla být pečlivě zvažována. Pojem rodiny by měl být interpretován liberálně a zahrnovat kontakt s osobou, se kterou si vězeň vytvořil vztah srovnatelný se vztahem k rodinnému příslušníkovi, i když se nejedná o svazek formální. Článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech stvrzuje, že každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života a korespondenci a pravidlo 24 lze chápat jako stanovení podmínek, které jsou vězeňské orgány pro respektování těchto práv povinny v rámci neodmyslitelně restriktivních vězeňských podmínek zajistit. To zahrnuje rovněž návštěvy, neboť tyto obzvláště důležitou formou komunikace. Podle článku 8.2 Evropské úmluvy o lidských právech by omezení kladená veřejnými institucemi na komunikaci měla být minimální. Pravidlo 24.2 připouští, že všechny druhy komunikace mohou být z důvodů udržení pořádku, bezpečí a bezpečnosti věznice omezeny a monitorovány (viz obecné pojednání na toto téma v části IV). Komunikaci lze rovněž omezit z důvodu zabránit maření trestního vyšetřování, páchání další trestné činnosti a ochrany obětí trestné činnosti. Omezení na tomto základě by měla být používána s maximální obezřetností neboť často vyžadují rozhodnutí zakládající se na skutečnostech, které nespadají do běžného rámce práce vězeňských orgánů. Za dobrou strategii před učiněním rozhodnutí o omezeních na tomto základě lze považovat podání žádosti k soudu, který příslušný příkaz vydá. Rovněž monitorování komunikace by mělo být úměrné nebezpečí hrozícímu z určitého druhu komunikace a nemělo by být používáno jako nepřímý způsob omezení komunikace. Pozornost je třeba věnovat také minimalizaci potíží a prodlev, se kterými se setkávají vězni komunikující v cizím jazyce. Důležitá jsou rovněž pravidla, podle kterých se omezení ukládají: musí být jasné definovaná, v souladu se zákonem jak požaduje článek 8.2 Evropské úmluvy o lidských právech a neměla by být ponechána na uvážení vězeňských orgánů. (viz Labita vs Itálie podání č. 26772/95 06/04/2000). Omezení musí být v míře nezbytně nutné vzhledem k hrozbě. Například korespondenci lze kontrolovat, zda neobsahuje nepovolený obsah, avšak pouze v případě, existují-li jasné indikace, že nepovolený obsah může zahrnovat. Návštěvy by neměly být zakazovány proto, že představují nebezpečí, spíš by měl být úměrně posílen dozor. Navíc, k ospravedlnění uvalení omezení je nutné, aby hrozba byla prokazatelná; například cenzura korespondence na neurčitou dobu je nepřijatelná. V praxi se omezení v závislosti na druhu komunikace. Korespondence a telefonní hovory jsou s pomocí moderní technologie snadno kontrolovatelné. Elektronická komunikace, jako email, představuje větší bezpečnostní riziko a je možné ji omezit na menší kategorie vězňů. Bezpečnostní rizika se mohou měnit a pravidla v tomto ohledu představují žádný návod. Pravidlo 24.2 obsahuje navíc specifický limit pro omezení, který má zajistit, že i vězňům s omezenou komunikací je umožněn určitý kontakt s vnějším světem. Bylo by vhodné, aby minimální počet povolených návštěv, dopisů a telefonních hovorů byl stanoven vnitrostátními právními předpisy. Zmínka o zvláštních omezeních nařízených soudním orgánem v pravidle 24.2 je záměrná a zabývá případy kdy z důvodů vyšetřování je nezbytné uvalit dodatečná omezení na obviněné. Ani v takových případech by však obvinění neměli být zcela izolováni. Některé druhy komunikace nelze zakázat. Není žádným překvapením, že Evropská úmluva o lidských právech má výhrady k pokusům o omezení korespondence s evropskými institucemi zabývajícími se lidskými právy (viz např. Campbell vs Spojené království, podání č. 13590/88 25/03/1992) a pravidlo 24.3 říká, že vnitrostátní právní předpisy by měly stanovit, že tento druh korespondence, stejně jako komunikace s ombudsmanem nebo vnitrostátními soudy, je vždy možný. Pravidlo 24.4 zdůrazňuje význam návštěv nejen pro vězně ale i pro jejich rodiny. Je důležité, aby tam, kde je to možné byly umožněny prodloužené intimní návštěvy, například 72 hodin, jak je tomu v mnoha východoevropských zemích. Tyto prodloužené návštěvy umožňují odsouzeným udržovat intimní vztah s partnerkou či partnerem. Kratší manželské návštěvy mohou být pro oba partnery ponižující. Pravidlo 24.5 ukládá vězeňským orgánům pozitivní povinnost usnadňovat spojení s vnějším světem. Jedním ze způsobů je umožnit vězňům z humanitárních důvodů opustit věznici ve smyslu pravidla 24.7. Evropský soud pro lidská práva stvrdil, že je to nezbytné v případě pohřbu blízkého příbuzného, pokud nehrozí útěk vězně (viz Ploski vs Polsko - podání č. 26761/95 12. listopadu 2002). Humanitárním důvodem pro opuštění věznice může být rodinná událost jako narození dítěte.

10 CM(2005)163 Dodatek Pravidlo 24.6, 24.8 a 24.9 věnuje pozornost zajištění základních informací o osobách vně věznice, o které má vězeň zvláštní zájem. V případě nutnosti je třeba v tomto ohledu vězňům pomáhat. Pravidlo o udržení komplikované rovnováhy, kterou je nutné udržovat, mezi udělením vězňům právo sdělit někomu mimo věznici určité okolnosti; povinností vězeňských orgánů toto za určitých okolností umožnit; a přiznáním vězňům právo neposkytovat informace o nich samých, pokud si to nepřejí. Je-li vězeň umístěn do věznice podle vlastní volby nemusí vězeňské orgány o jeho nástupu informovat jeho rodinu. Pravidlo 24.10 se zabývá aspektem kontaktu s vnějším světem týkajícího se příjímání informací, což je součást práva na svobodu vyjadřování zaručeného článkem 10 Evropské úmluvy o lidských právech. Pravidlo 24.11 představuje inovaci EVP a jeho cílem je, aby vězeňské správy respektovaly volební právo vězňů, jemuž se dostává stále většího přiznání ze strany Evropského soudu pro lidská práva. I v této oblasti mohou vězeňské orgány leccos usnadnit a nekomplikovat vězňům využívání tohoto práva: (Iwanczuk vs Polsko podání č. 25196/94 15/11/2001). Toto pravidlo vychází z usnesení (62) 2 o volebních, občanských a sociálních právech vězňů stanovených v hlavě B. ( 5): Jestliže zákon umožňuje voličům volit bez přítomnosti ve volební místnosti, má toto právo vězeň, pokud nebyl práva volit zbaven zákonem nebo soudním nařízením. ( 6); Vězeň, který má právo volit, se o této skutečnosti informuje aby mohl své právo využít. Pravidlo 24.12 usiluje o udržení rovnováhy v této vysoce kontroverzní oblasti komunikace vězňů. Normou je svoboda vyjadřování, veřejným orgánům je však dovoleno tuto svobodu omezit ve smyslu článku 10.2 Evropské úmluvy o lidských právech. Termín veřejný zájem umožňuje zákaz komunikace z jiných důvodů než důvodů týkajících se vnitřní bezpečnosti a bezpečí. Sem patří omezení sloužící k ochraně obětí, jiných vězňů nebo personálu. Termín veřejný zájem je však třeba chápat relativně úzce aby nedocházelo k podrývání toho, co toto pravidlo vězňům umožňuje. Vězeňský režim Pravidlo 25 Pravidlo 25 zdůrazňuje, že vězeňské orgány by se neměly zaměřovat pouze na určitá pravidla, například týkající se práce, vzdělávání a rekreace, ale měly by se zabývat vězeňským režimem jako celkem a dbát, aby splňoval základní požadavky lidské důstojnosti. Aktivity by měly zabírat dobu běžného pracovního dne. Ponechávat vězně v celách 23 hodin z 24 je například nepřijatelné. CPT zdůrazňuje, že cílem jsou rozličné aktivity, které zaměstnají vězně mimo cely minimálně osm hodin denně [viz 2. všeobecná zpráva CPT (CPT/Inf (92) odstavec 47]. Zvláštní pozornost by měla být věnována tomu, aby nepracující vězni, například v důchodovém věku, měly zajištěny jiné odpovídající aktivity. Toto pravidlo činí rovněž zvláštní zmínku o sociálních potřebách vězňů a pobízí vězeňské orgány ke sledování, zda jsou uspokojovány, buď přímo vězeňskou správou nebo jinými státními sociálními institucemi. Zvláštní zmínka je věnována potřebě věnovat zvláštní péči vězňům, mužům i ženám, kteří byli tělesně, duševně nebo sexuálně zneužíváni. Všimněte si, že pravidlo 101 umožňuje obviněným požádat o režim odsouzených. Práce Pravidlo 26 Zaměstnáváním obviněných se zabývá pravidlo 100, zaměstnáváním odsouzených pak pravidlo 105. Umístěním pravidla 26 do obecné části dochází ke značnému odklonu od dosavadní praxe, neboť historicky je práce vnímána jako něco, co je možné (a povinné) pouze pro odsouzené. V současnosti je rozšířený názor, že na práci mají nárok i obvinění. Ustanovení pravidla 26 se vztahují na všechny druhy práce, které mohou vězni vykonávat, ať se jedná o obviněné, kteří se rozhodli pracovat nebo odsouzené, pro které je práce povinná. Pravidlo 26.1 opětovně zdůrazňuje, že práce by neměla být používána jako forma trestu a jeho zjevným smyslem je boj proti potenciálnímu zneužívání práce. Měly by být zdůrazňovány pozitivní aspekty. Práce nabízená vězňům by měla odpovídat současným pracovním standardům a metodám a měla by být

11 CM(2005)163 Dodatek organizována v souladu s moderními systémy managementu a výrobními procesy. Je důležité, jak pravidlo 26.4 obecně naznačuje, aby ženy měly přístup ke všem formám práce a nebyly omezovány na formy práce tradičně považované za ženskou doménu. Práce by měla mít charakter podporující rozvoj všech vězňů: totéž platí o požadavku, pokud je to možné, zvyšování odměňování za práci. Princip normalizace, specifikovaný v pravidle 5, je v pravidle 26 rozveden podrobněji. Například opatření týkající se zdraví a bezpečnosti práce, pracovní doby a začlenění do státního systému sociálního zabezpečení by měla kopírovat postupy obvyklé pro pracující mimo věznice. Tento přístup vychází z Doporučení R (75) 25 výboru ministrů o vězeňské práci. Totéž platí o přístupu k odměňování vězňů. V ideálním případě by vězni měli být odměňováni v souvislosti s průměrnými platy ve společnosti. Pravidlo 26 obsahuje rovněž ustanovení mající za cíl zabránit zneužívání práce vězňů. Pravidlo 26.8 má zajistit, aby vidina zisku nevedla k tomu, že za pozitivní příspěvek je považováno především školení vězňů a princip normalizace vězeňského života je v podstatě ignorován. Pravidlo 26.16 říká, že i když práce je jedním z klíčových prvků denního režimu vězňů, nemělo by se zapomínat na jiné aktivity. Konkrétně zmiňuje vzdělávání, další důležitou součástí denního režimu však může být individuální kontakt s vnějšími institucemi, například z oblasti sociální. Cvičení a rekreační činnosti Pravidlo 27 Je důležité zdůraznit, jak to činí pravidlo 27, že všichni vězni, včetně osob ve výkonu kázeňských trestů, potřebují tělesný pohyb a rekreaci, ačkoli tyto aktivity by neměly být povinné. Příležitost k tělesnému pohybu a rekreaci musí mít všichni vězni a nesmí se jednat pouze o součást programů zacházení nebo výchovných programů pro odsouzené. To je v souladu se Standardními minimálními pravidly pro zacházení s vězni OSN, které pojednávají o tělesném pohybu a sportovních aktivitách v pravidle 24 obecné části. Význam vycházek pro všechny vězně zdůrazňuje CPT ve své 2. všeobecné zprávě [CPT/Inf (92)3], odstavec 47. Jedna hodina tělesného pohybu denně je minimem pro všechny vězně, kteří nemají dostatek pohybu v práci. Zařízení pro venkovní aktivity by měla být dostatečně velká, aby vězňům umožnila fyzické vyžití. Možnosti tělesného pohybu by měly být doplněny rekreačními možnostmi, aby byl život ve věznici pokud možno co nejnormálnější. Sportovní a rekreační aktivity představují ideální příležitost jak vtáhnout vězně do důležité oblasti vězeňského života a rozvíjet jejich sociální a mezilidské schopnosti. Jedná se také o příležitost, při které mohou vězni využívat své právo sdružovat se. Toto právo zaručuje článek 11 Evropské úmluvy o lidských právech a i když je ve věznici závažným způsobem omezeno, není zcela zrušeno: viz také komentář k pravidlu 52.3 v části IV. Pravidlo 27.5 stanoví, že někteří vězni mají potřebu tělesného pohybu specializované povahy: například vězni, kteří byli zraněni, mohou potřebovat cviky na posilnění oslabeného svalstva. Vzdělávání Pravidlo 28 Toto pravidlo obsahuje obecná ustanovení týkající se vzdělávání všech vězňů. O dalších aspektech vzdělávání odsouzených pojednává pravidlo 106. Vězeňské orgány by měly věnovat zvláštní pozornost vzdělávání mladých vězňů a osob, které mají zvláštní vzdělávací potřeby jako jsou cizinci, znevýhodnění vězni a další. To je v souladu s Doporučením R (89) 12 výboru ministrů o vzdělávání ve věznicích, které výslovně poukazuje na vzdělávací potřeby všech vězňů. Pravidlo zdůrazňuje význam, jaký má poskytování vzdělávání vězeňskými orgány vězňům se zvláštními vzdělávacími potřebami a začlenění vězeňského vzdělávání do veřejného školského systému. Získají-li vězni ve věznici kvalifikaci stvrzenou osvědčením, je důležité, aby toto osvědčení nenaznačovalo, kde bylo získáno. Na knihovnu je třeba pohlížet jako na zařízení dostupné všem vězňům a významný zdroj rekreace. Knihovna je rovněž jedním z klíčových zdrojů vzdělávání. Odpovídajícím způsobem vybavená knihovna by měla obsahovat knihy v různých jazycích. Měla by zde být právnická literatura, včetně Evropských vězeňských pravidel a dalších obdobných listin a vnitřních směrnic věznice. Materiály mohou být v knihovně uchovány v elektronické podobě.

12 CM(2005)163 Dodatek Svoboda myšlení, svědomí a víry Pravidlo 29 Až doposud považovala vězeňská pravidla místo pro provádění náboženských úkonů ve věznici za bezproblémové a omezovala se na pozitivní ustanovení doporučující jak nejlépe organizovat náboženský život ve věznici. Avšak vzrůstající počet vězňů se silným náboženským cítěním v některých zemích vyžaduje principiální přístup. Pravidlo 29.1 usiluje o uznání svobody víry a svobody myšlení a svědomí jak to požaduje článek 9 Evropské úmluvy o lidských právech. Pravidlo 29.2 vznáší požadavek, aby vězeňské orgány pomáhaly v respektování a dodržování náboženských zvyklosti. V tomto ohledu existuje řada možností. Pravidlo 22 požaduje, aby náboženské zvyklosti byly brány v úvahu při stravování vězňů. Pokud je to možné, místa pro náboženské úkony a shromáždění vězňů s náboženským cítěním by měla být v každé věznici. Je-li ve věznici dostatečný počet vězňů stejného vyznání, měl by být ustanoven schválený představitel tohoto vyznání. Pokud to počet vězňů opravňuje a podmínky umožňují, měl by být tento představitel ustanoven na bázi plného úvazku. Tomuto schválenému představiteli by mělo být umožněno konat pravidelné bohoslužby a soukromé pastorační návštěvy vězňů dotyčného vyznání. Přístup k tomuto schválenému představiteli církve by neměl být odpírán žádnému vězni. Pravidlo 29.3 poskytuje záruky, aby v oblasti víry nebyli vězni nebyli vystaveni nátlaku. Skutečnost, že o této záležitosti je pojednáno v obecné části zdůrazňuje požadavek, že na dodržování náboženských zvyklostí by nemělo být pohlíženo jako na součást vězeňských programů, ale jako na záležitost obecného zájmu všech vězňů. Informovanost Pravidlo 30 Toto pravidlo zdůrazňuje důležitost informování vězňů o jejich právech a povinnostech v jazyce, kterému rozumějí. Je třeba také zajistit, aby byli stále řádně informování. Vězni se nezajímají pouze o materiální a formální podmínky svého věznění, zajímají se rovněž o vývoj svých případů a, jedná-li se o odsouzené, o dobu, kterou ještě musí strávit ve výkonu trestu a jaké mají vyhlídky na předčasné propuštění. Z těchto důvodů je důležité, aby vězeňské orgány vedly o těchto záležitostech záznamy a s vězni je konzultovaly. Pro lepší pochopení zacházení s vězni by rodiny vězňů měly mít přístup k řádům a nařízením upravujícím zacházení s jejich blízkými. Majetek vězňů Pravidlo 31 Ochrana majetku vězňů, včetně peněz, cenností a jiného majetku, může v praxi působit potíže, protože vězni jsou na krádeže svého majetku citliví. Pravidlo 31 uvádí podrobně postupy, které by za účelem zabránění zmíněného měly být aplikovány od nástupu do věznice. Tyto postupy také chrání zaměstnance před obviněními ze zpronevěry majetku vězňů. Pravidlo také s jistými omezeními umožňuje vězňům nakupovat nebo jinak získávat zboží, které ve věznici potřebují. V případě potravin nebo nápojů existuje rovněž povinnost vězeňských orgánů zajistit vězňům odpovídající nutriční hodnoty ve smyslu pravidla 22. Přemísťování vězňů Pravidlo 32 Na přemístění mimo věznici jsou vězni zvlášť citliví. Proto pravidlo 32 stanoví záruky. Pravidlo 32.3 je výslovně navrženo s cílem zajistit, aby vězni nebyli využíváni tím, že přemístění jsou činěna v závislosti na jejich schopnosti za ně platit. Dále stanoví, že za přemísťování vězňů jsou odpovědné státní orgány. Výjimky lze učinit v případech, kdy si vězni přejí účastnit se občanských aktivit.

13 CM(2005)163 Dodatek Propuštění vězňů Pravidlo 33 Toto pravidlo připouští, otázka propouštění vězňů se netýká pouze odsouzených. Je důležité, aby vězni, kteří podle zákona nemohou být již dále zadržováni, byli bezodkladně propuštěni: Quinn vs Francie (podání. č. 18580/91 22/03/1995). Ve smyslu pravidla 33 je třeba učinit kroky, které zajistí, že všem vězňům, včetně obviněných, se dostane pomoci při jejich přechodu z věznice do života ve společnosti. Ženy Pravidlo 34 Toto pravidlo nově pojednává o vězněných ženách a bere v úvahu realitu, v rámci vězeňského systému představují menšinu, která může být snadno diskriminována. Je navrženo s cílem vytěsnit negativní diskriminaci a upozornit vězeňské orgány na skutečnost, že je tomto ohledu e třeba činit pozitivní kroky. Tyto pozitivní kroky by měly brát v úvahu skutečnost, že vzhledem k malému počtu mohou vězněné ženy trpět relativní izolací, s čím by příslušná strategie měla počítat. Obdobně je tomu v pravidle 26.4, jehož ustanovení stanoví, že v oblasti práce nesmí docházet k diskriminaci na základě pohlaví a aktivity je třeba pozitivně doplňovat s cílem zajistit, že ženy v tomto ohledu nejsou diskriminovány a nejsou ubytovány v malých oddílech, kde je nabízena nezajímavá nebo méně zajímavá práce. Požadavek, aby vězněné ženy měly přístup ke zvláštním službám je specifikován v obecném slova smysl, aby umožňoval rozvoj nápaditých a pozitivních opatření. Jedna oblast se tomu však vymyká a pravidlo 34.2 to uznává. Před svým uvězněním byly ženy často objektem tělesného, duševního nebo sexuálního zneužívání. V tomto ohledu jsou jejich zvláštní potřeby zdůrazněny navíc k obecné pozornosti, kterou je podle pravidla 25.4 třeba věnovat všem vězňům. Podobný důraz na potřeby vězněných žen lze v tomto ohledu nalézt v pravidle 30.b doporučení Rec(2003)23 o zacházení s odsouzenými k doživotním a dlouhodobým trestům. Je důležité uvědomit si, že zvláštní potřeby vězněných žen se dotýkají široké řady otázek a nemělo by se na ně pohlížet jako na pouhé záležitosti zdravotního charakteru. Z tohoto důvodu byla ustanovení týkající se těhotenství a narození dítěte vyjmuta ze zdravotního kontextu a vsunuta do tohoto a následujícího pravidla. Pokud jsou vězněné ženy přemístěny mimo věznici mělo by s nimi být zacházeno s důstojností. Přípustné například není, aby rodily v poutech na běžném lůžku nebo nábytku. Umístění dětí Pravidlo 35 Toto pravidlo v první řadě stanoví, že děti nemají být umísťováni do věznic pro dospělé. Dítě definuje článek 1 Úmluvy o právech dítěte OSN jako každou osobu mladší 18 let. Evropská vězeňská pravidla jsou jako celek určena především dospělým vězněným osobám. Nicméně zahrnují rovněž obviněné a odsouzené děti. Pravidla se tedy vztahují na ochranu těchto vězněných dětí. To je důležité neboť děti jsou stále umísťovány do věznic pro dospělé ačkoli tato praxe je nežádoucí. Ačkoli jsou tato pravidla určena zejména dospělým, mohou naznačit užitečné minimální standardy týkající se také dětí v jiných věznicích. Protože děti představují mimořádně citlivou skupinu, měly by vězeňské orgány zajistit, aby se režim vězněných dětí řídil příslušnými principy stanovenými Úmluvou o právech dítěte OSN a Doporučením R (87) 20 o sociálních reakcích na kriminalitu mladistvých. Zvláštní pozornost by měla být věnována zejména: ochraně před všemi formami výhrůžek, násilí nebo sexuálního zneužívání; odpovídajícímu vzdělávání; udržování kontaktů s rodinami; podpoře a pomoci v oblasti citového vývoje; a vhodným sportovním a volnočasovým aktivitám. Tyto požadavky stanoví 32 doporučení in Rec(2003)23 o zacházení s odsouzenými k doživotním a dlouhodobým trestům a měly by se vztahovat na všechny děti.

14 CM(2005)163 Dodatek Další ochranu dětí je třeba ve specializovaných listinách jako Standardní minimální pravidla na ochranu mladistvých zbavených svobody OSN (tzv. Havanská pravidla, přijatá rezolucí Valného shromáždění č. 45/113 14. prosince 1990). Pravidlo 35.3 se na ně nepřímo odvolává. Pravidlo 35.4. stanoví obecný princip, že děti mají být umístěny odděleně od dospělých. Výjimka je možná v nejlepším zájmu dítěte. V praxi je ovšem normální, že nejlepším zájmem dítěte je oddělení od dospělých. V ojedinělých případech, kdy toto není možné, například když v celém vězeňském systému je velmi málo dětí, je třeba učinit pečlivá opatření, aby děti nebyly vystaveny nebezpečí zneužívání ze strany dospělých vězňů (o vše již bylo objasněno dříve ve Standardních minimálních pravidlech vedení justice pro mladistvé OSN (pravidlo 26.3); Pravidla na ochranu mladistvých zbavených svobody OSN (pravidlo 29) a ve 12. všeobecné zprávě CPT (CPT/Inf (99)12, odstavec 25). Děti Pravidlo 36 Otázka, zda malým dětem má být umožněno být s jedním s rodičů ve věznici, a pokud ano, jak dlouho, je ožehavá. V ideálním případě by rodiče malých dětí neměli být ve výkonu trestu odnětí svobody, to však není vždy možné. Řešením zde předkládaným je důraz kladený na skutečnost, že určujícím faktorem by měl být nejlepší zájem dítěte. Měla by však být respektována rodičovská autorita matky, pokud jí nebyla odňata, stejně jako otcova. Je třeba zdůraznit, že pokud se malé děti nacházejí ve věznici, nelze je považovat za vězně. Mají všechna práva jako děti na svobodě. Pravidlo nestanoví žádnou horní věkovou hranici, po jejímž dosažení musí děti vězněné rodiče opustit. Co se názorů na tuto věkovou hranici týče, existují pozoruhodné rozdíly vycházející z kulturního zázemí. Navíc se potřeby jednotlivých malých dětí enormně liší a v zájmu některých dětí může být nepobývat s rodičem ve věznici. Cizí státní příslušníci Pravidlo 37 Toto pravidlo reaguje na rostoucí význam problematiky cizinců v evropských věznicích a otázkou se zabývá v samostatném pravidle. Týká se obviněných i odsouzených. Řídí se důsledně pravidlem 38 Standardních minimálních pravidel zacházení s vězni OSN a je v souladu s Vídeňskou úmluvou o konzulárních vztazích. Základním principem je, že cizí státní příslušníci, jsou-li vězněni v jiném než mateřském státě, mohou potřebovat zvláštní pomoc. Tato pomoc by měla být poskytnuta zástupci jejich vlasti. Vězeňské orgány by si rovněž měly uvědomit, že zahraniční vězni mohou splňovat podmínky předání podle Evropské úmluvy o předávání odsouzených nebo na základě dvoustranných smluv a měly by vězně o této možnosti informovat. Viz 25 doporučení Rec (2003)23 o zacházení s odsouzenými k doživotním a dlouhodobým trestům. Pravidlo 37.3 uznává, že věznění cizí státní příslušníci mohou mít odlišné zvláštní potřeby. V některých zemích mohou být rovněž navštíveni zástupci organizací zajímajících se o sociální postavení zahraničních vězňů. Podrobnější informace o zacházení s potřebami zahraničních vězňů jsou uvedeny v doporučení R (84) 12 o zahraničních vězních. Etnické nebo jazykové menšiny Pravidlo 38 Stále větší různorodost evropské vězeňské populace vyžaduje nutnost nového pravidla, které zajistí, že potřebám etnických a jazykových menšin bude věnována zvláštní pozornost. Pravidlo 38 se tímto problémem zabývá na obecné úrovni. Aby nedocházelo k nedorozuměním, musí být zaměstnanci vnímaví ke kulturním zvyklostem různých skupin.

15 CM(2005)163 Dodatek Část III Zdraví Zdravotní péče Pravidlo 39 Toto pravidlo je nové a vychází z článku 12 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, která přiznává každému právo na nejvyšší dosažitelný standard tělesného a duševního zdraví. Vedle tohoto základního práva, které se vztahuje na všechny osoby, se vězňům díky jejich postavení dostává dalších záruk. Když stát odejme někomu svobodu, přebírá odpovědnost za jeho zdraví ve smyslu podmínek, za kterých výkon trestu odnětí svobody probíhá i nezbytného individuálního zacházení. Vězeňské orgány jsou odpovědné nejen za zajištění vězňům dostupné zdravotní péče, ale rovněž za vytvoření podmínek podporujících zdravotní stav vězňů i zaměstnanců. Vězni by neměli opouštět věznici za horších podmínek, než za jakých do ní nastoupili. To se týká všech aspektů života ve věznici, zejména však zdravotní péče. Tento princip je podpořen Doporučením R (98) 7 výboru ministrů členským státům o etických a organizačních aspektech zdravotní péče ve věznicích a také CPT, zejména jeho 3. všeobecnou zprávou (CPT/Inf (93) 12). Povinnost státu starat se o zdravotní stav vězňů v jejic péčipotvrzuje rovněž zvyšující se počet rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Organizace zdravotní péče ve vězení Pravidlo 40 Nejúčinnějším způsobem, jak provádět pravidlo 40, je, když se na poskytování zdravotní péče ve věznicích podílí státní systém zdravotní péče, jak tomu v mnoha evropských zemích je. Pokud tomu tak není, mělo by existovat nejtěsnější možné spojení mezi poskytovateli vězeňské zdravotní péče a poskytovateli zdravotní péče mimo věznice. Tím je umožněna nejen kontinuita zdravotní péče, ale vězni i zaměstnanci mají možnost mít prospěch z širšího kontextu rozvoje zdravotní péče a osvěty. Doporučení R (98) 7 výboru ministrů, které stanoví, že Strategie vězeňské zdravotní péče by měla být začleněna do strategie státního systému zdravotní péče a být s ní slučitelná.. To je nejen v zájmu vězňů, ale i ve zdravotním zájmu populace, zejména s přihlédnutím ke strategii týkající se infekčních nemocí, které se mohou do společnosti šířit z věznic. Právo vězňů na úplný přístup ke zdravotním službám stvrzuje princip 9 Základních principů zacházení s vězni OSN. Rovněž CPT ve 3. všeobecné zprávě klade značný důraz na právo vězňů na odpovídající zdravotní péči. Dalším důležitým principem je bezplatná zdravotní péče pro vězně (princip 24 Základních principů ochrany všech osob vystavených jakékoli formě vazbě nebo věznění OSN). Mnohé země mají problémy s poskytováním zdravotní péče splňující vysoký standard svému obyvatelstvu. I za takových okolností mají vězni právo na bezplatnou a pokud možno nejlepší zdravotní péči. CPT podotýká, že ani v době vážných hospodářských potíží nic nezbavuje stát povinnosti za poskytování životních potřeb těm, kterým odňal svobodu. Je zcela zřejmé, že k těmto životním potřebám patří rovněž dostatečná a odpovídající zdravotní péče. (Viz například zpráva CPT z návštěvy v Moldávii [CPT/Inf (2002) 11]). Nic v těchto pravidlech nebrání státu, aby umožnil vězňům zvolit si na vlastní náklady svého lékaře. Lékařský a zdravotnický personál Pravidlo 41 Základním požadavkem zajištění zdravotní péče ve věznici je, aby ve všech byl praktický lékař, ke kterému mají vězni přístup. Tento praktický lékař by měl být plně kvalifikovaným lékařem. Ve větších věznicích by měl být na plný úvazek zaměstnán dostatečný počet lékařů. V naléhavých případech by měl být lékař vždy k dispozici. Tento požadavek stvrzuje Doporučení R (98) 7 výboru ministrů. Kromě lékařů by ve věznicích měl být rovněž příslušně kvalifikovaný zdravotní personál. V některých východoevropských zemích poskytují zdravotní péči rovněž polo-lékaři (někdy zvaní felčaři ), kteří jsou podřízeni lékaři. Další důležitou skupinou jsou vhodně vyškolené zdravotní sestry. V roce 1998 Mezinárodní

16 CM(2005)163 Dodatek rada zdravotních sester vydala prohlášení, ve kterém mimo jiné říká, že národní sdružení sester by měla spolupracovat s vězeňskými sestrami a podporovat je. [Úloha zdravotních sester v oblasti vězeňské zdravotní péče, 1998]. Při zacházení s vězni by se na lékaře měly vztahovat stejné profesní principy a standardy, které platí pro práci mimo věznice. Tuto zásadu potvrdila Mezinárodní rada vězeňských zdravotních služeb a schválila ji jako Athénskou přísahu: My, zdravotní odborníci pracující ve vězeňských zařízeních, setkávajíce se 10. září 1979, majíce na paměti ducha Hippokratovy přísahy, tímto slavnostně slibujeme, že budeme usilovat o poskytování nejlepší možné zdravotní péče o ty, kteří jsou z jakéhokoli důvodu drženi ve věznicích, bez předsudků a v rámci naší náležité profesní etiky. Totéž požaduje první z Principů zdravotní etiky týkající se úlohy zdravotního personálu, zejména lékařů, při ochraně odsouzených a obviněných před mučením a jiným krutým, nelidským nebo ponižujícím zacházením nebo trestáním OSN. Povinnosti lékařského personálu Pravidlo 42 V souladu s Doporučením R (98) 7 o etických a organizačních aspektech zdravotní péče ve věznicích je idea, povinností vězeňských lékařů poskytovat všem vězňům, za které jsou klinicky odpovědní, příslušnou zdravotní péči a konzultace. Klinické hodnocení vězňů by se mělo řídit výhradně zdravotními kritérii. Pravidlo 42 objasňuje, že úloha praktického lékaře začíná při nástupu osoby do věznice. Existuje několik důležitých důvodů, proč by vězni měli být vyšetřeni při nástupu do věznice. Toto vyšetření: umožní zdravotnímu personálu včas rozpoznat zdravotní stav a zajistit příslušnou léčbu; zajistí příslušnou asistenci osobám trpícím abstinenčním syndromem způsobený zastavením přísunu drog; pomůže identifikovat stopy násilí, které vznikly před nástupem do věznice; a umožní diagnostikovat duševní stav vězně a zajistit příslušnou asistenci osobám se sklony k sebepoškozování. Vyšetření není nutné pouze v případě, kdy to zjevně nevyžaduje ani vězňův zdravotní stav ani veřejný zdravotní zájem. Podrobnosti o všech zjištěných zraněních by se měly předat příslušným orgánům. Následně po vstupní prohlídce by praktický lékař měl vězně vyšetřovat tak často, jak to vyžaduje jejich zdravotní stav. To je důležité zejména v případě vězňů trpících duševní nemocí nebo poruchou nebo majících abstinenční příznaky způsobené zastavením přísunu drog nebo alkoholu v důsledku jejich uvěznění. Doporučení R (98) 7 výboru ministrů se intenzívně věnuje péči o vězně mající problémy spojené se zneužíváním drog nebo alkoholu a věnuje pozornost Kooperační skupině Rady Evropy pro boj se zneužíváním drog a nezákonnému obchodování s drogami (The Pompidou Group). Ve svém rozsudku z dubna 2003 [McGlinchey a spol. vs. Spojené království, podání č. 50390/99, 29/04/2003] shledal Evropský soud pro lidská práva porušení článku 3 Evropské úmluvy o lidských právech co se týče léčení na heroinu závislé osoby, která během pobytu ve věznici zemřela. V několika evropských zemích existují vážné obavy ze šíření infekčních nemocí, například tuberkulózy. Jedná se o ohrožení zdraví vězňů, zaměstnanců i obyvatelstva. Tuto skutečnost připouštějí hlavy připouštějí hlavy vlád baltských států, které v červnu 2002 vydaly společné prohlášení, ve kterém se říká, že Věznice přeplněné infikovanými vězni a s nízkou úrovní hygieny a hygienických zařízení představují dominantní hrozbu v oblasti přenosných nemocí v oblasti. Lékaři pracující ve věznicích musí být velmi obezřetní během nástupních vyšetření osob nastupujících do věznice, u kterých byla zjištěna přenosná nemoc. Pokud je věznice přeplněná a hygiena na nízké úrovni, vyvstává rovněž potřeba programu pravidelných kontrol. V takové situaci by by měl existovat program léčení vězňů trpících takovou nemocí. V jedné ze svých zpráv o návštěvě zaznamenal CPT nedostatečné zásobování léky proti TBC, což je nebezpečné z toho důvodu, že sporadické podávání takových léků může vést k odolnosti proti těmto lékům, a dovolává se principu, že vězeňské orgány mají zjevnou povinnost zajistit dostatečné množství léků (Zpráva z návštěvy Lotyšska, CPT/Inf (2001) 27). V případě klinické nutnosti je rovněž třeba učinit opatření k izolování vězňů z důvodu ochrany jich samých i ostatních osob. Doporučení R (98) 7 výboru ministrů navrhuje, aby vězňům i zaměstnancům bylo nabízeno očkování proti žloutence typu B.

17 CM(2005)163 Dodatek Během uplynulých let došlo a dochází k nárůstu HIV pozitivních vězňů. V některých zemích je praxí takové vězně automaticky izolovat. Pro takové počínání neexistuje klinické ospravedlnění a nemělo by být praktikováno. Pravidlo se odvolává na normy uvedené v Doporučení R (93) 6 výboru ministrů členským státům o vězeňských a kriminologických aspektech kontroly přenosných nemocí, včetně AIDS a souvisejících zdravotních problémech ve věznicích. Doporučení (98) 7 výboru ministrů vyslovuje tomuto bodu podporu a navíc zdůrazňuje, že testy HIV by měly být prováděny pouze se souhlasem dotyčného vězně a na bázi anonymity. Směrnice Světové zdravotní organizace (Směrnice WHO o HIV a AIDS ve věznicích, Ženeva, 1993) jasně stanoví, že testy HIV by neměly být povinné a vězni infikovaní virem HIV by neměli být odděleni od ostatních, pokud nejsou nemocní a nevyžadují zvláštní zdravotní péči. Pravidlo 42.2 stanoví, že pokud je vězeň propuštěn před ukončením léčení, je důležité, aby lékař zajistil kontakt s veřejnou zdravotní službou, která vězňovi umožní pokračovat v léčení po propuštění. To je důležité zejména v případě, kdy vězeň trpí infekční nemocí jako tuberkulóza, nebo kdy duševní nebo tělesná nemoc nebo defekt brání vězni v úspěšném začlenění do společnosti. Pravidlo 43 Toto pravidlo říká, že všichni vězni mají právo na pravidelné a důvěrné zdravotní konzultace, jejichž úroveň je přinejmenším na stejné úrovni jako ve společnosti. Podmínky, podmínky, za kterých pohovory o zdravotních záležitostech probíhají, by měly být stejné jako v občanské zdravotní praxi. Pokud je to možné, měly by probíhat v odpovídajícím způsobem vybavené konzultační místnosti. Konzultace v přítomnosti za přítomnosti ostatních vězňů, zaměstnanců nebo jiných osob, které nepatří ke zdravotnímu personálu nelze akceptovat. Během lékařského vyšetření nesmí být vězni v poutech ani fyzicky odděleni od lékaře. Za žádných okolností by nemělo být požadováno vyzrazení důvodu, pro který vězeň požádal o konzultaci, a to ani v případě, že o to požádá zaměstnanec. Postup, jak požádat o zdravotní konzultaci by měl být vězni vysvětlen při nástupu do věznice. Zdravotní spis vězně by měl být pod kontrolou lékaře a bez předchozího souhlasu vězně by neměl být zveřejňován. V některých zemích je vězeňská zdravotní služba začleněna do veřejného zdravotnictví. Kromě výhod uvedených v oddíle Právo na zdravotní péči má toto uspořádání další výhodu v tom, že lze vést přehledný zdravotní spis, který není součástí vězňova spisu. Léčení, vycházející z konzultací a stanovení diagnózy, by mělo být vedeno v nejlepším zájmu vězně. Lékařský posudek a léčba by měly vycházet z potřeb jednotlivých vězňů a nikoli z potřeb vězeňských orgánů. Doporučení R (98) 7 výboru ministrů zdůrazňuje, že k jakékoli zdravotní prohlídce nebo léčbě by vězni dát svůj souhlas; totéž uvádí CPT ve své 3. všeobecné zprávě. Doporučení R (98) 7 výboru ministrů poznamenává, že je třeba věnovat zvláštní pozornost potřebám tělesně znevýhodněných vězňů a zajistit pro ně asistenční zařízení obdobná těm používaným mimo věznice. V rozhodnutí z července [Price vs Spojené království (33394/96)] shledal Evropský soud pro lidská práva porušení článku 3 Evropské úmluvy o lidských právech v oblasti zacházení s vážně tělesně znevýhodněnou osobou ve věznici, a to navzdory skutečnosti, že nebyly zjištěny žádné důkazy o záměru vězeňských orgánů osobu poškodit nebo ponížit. Jedním z důsledků prodlužujících se trestů odnětí svobody je skutečnost, že vězeňské orgány jsou nuceny reagovat na potřeby starších vězňů. V některých zemích vedou nedávné trendy povinných doživotních nebo dlouhodobých trestů odnětí svobody k významnému zvyšování počtu vězňů, kteří zestárnou ve věznici. Vězeňské orgány jsou nuceny věnovat pozornost různým problémům této skupiny vězňů, sociálním i zdravotním. To vyžaduje zřizování četných opatření a zařízení k řešení problémů vyplývajících ze ztráty pohyblivosti nebo zhoršování duševního zdraví. Zvláštní pozornost se týká smrtelně nemocných vězňů, kdy je třeba učinit rozhodnutí, zda tito vězni mají být předčasně propuštěni. Jakákoli diagnóza nebo posudek vězeňského zdravotního personálu by měly vycházet z odborných závěrů a činěny v nejlepším zájmu vězně. Doporučení R (98) 7 výboru ministrů uvádí, že rozhodnutí, zda takový pacient má být přemístěn do veřejné nemocnice by mělo být učiněno na základě zdravotních podkladů. V rozhodnutí z listopadu 2002 [Mouisel vs Francie (podání č. 67263/01 14/11/2002] shledal Evropský soud pro lidská práva porušení článku 3 Evropské úmluvy o lidských právech ve věci

18 CM(2005)163 Dodatek léčení smrtelně nemocného vězně. Poukázal na povinnost státu nabídnout odpovídající léčení a kritizoval skutečnost, že vězeň byl připoután k nemocničnímu lůžku. V jiném případě z října 2003 [Hénaf vs Francie (55524/00)] zjistil soud porušení článku 3 Evropské úmluvy o lidských právech, neboť nemocný vězeň byl k nemocničnímu lůžku připoután řetězem. Doporučení R (98) 7 výboru ministrů se zmiňuje o zacházení s vězni, kteří drží hladovku. Zdůrazňuje, klinické hodnocení hladovky by mělo být realizováno pouze s výslovným souhlasem pacienta, pokud se nejedná o závažně duševně narušenou osobu, což vyžaduje přemístění do psychiatrické péče. Pacient by měl být v plném rozsahu poučen o možných škodlivých a dlouhodobých účincích takového počínání na jeho zdraví. Veškeré úkony, které je lékař nucen provést, musí být v souladu s vnitrostátními právními předpisy a profesními standardy. Lékař nebo kvalifikovaná zdravotní sestra by neměli mít povinnost vyjadřovat se ke způsobilosti vězně nastoupit kázeňský trest, měli by však vězeňské orgány informovat o riziku, které mohou některá opatření představovat pro vězňovo zdraví. Mají však zvláštní povinnosti vůči vězňům, kteří se z jakýchkoli důvodů nacházejí v izolaci nebo ve výkonu kázeňského trestu: pro porušení kázně; v důsledku nebezpečnosti nebo problémového chování; v zájmu trestního vyšetřování; na vlastní žádost. Tito vězni (viz například pravidlo 32.3 Standardních minimálních pravidel pro zacházení s vězni OSN) by měli být navštěvováni každý den. Lékař nebo kvalifikovaná zdravotní sestra by měli navíc bezodkladně reagovat na požadavky zaměstnanců nebo vězňů nacházejících se v podmínkách izolace nebo výkonu kázeňského trestu, jak to požaduje odstavec 66 Doporučení R (98) 7 o etických a organizačních aspektech vězeňské zdravotní péče. Pravidla 44 a 45 Tato dvě pravidla se zaměřují na povinnost lékaře kontrolovat a upozorňovat na vězeňské podmínky. Vězeňské podmínky mají zásadní dopad na zdraví vězňů. Aby vězeňské orgány byly schopny plnit své povinnosti, měly by zajistit dodržování určitých standardů ve všech místech, která mohou ovlivňovat zdraví a hygienu vězňů. Materiální podmínky ubytování, stravování a hygienické náležitosti by měly být uspořádány způsobem, který pomáhá nemocným v jejich uzdravení a brání přenášení infekčních nemocí na zdravé osoby. V tomto ohledu má lékař důležitou úlohu při kontrolování, zda vězeňské orgány dodržují v této oblasti své povinnosti. Pokud je nedodržují, měl by lékař záležitost ohlásit vedení věznice. Doporučení R (98) 7 výboru ministrů poznamenává, při hodnocení úrovně hygienických podmínek a zařízení má svou úlohu i ministerstvo zdravotnictví. Poskytování zdravotní péče Pravidlo 46 Toto pravidlo požaduje, aby kromě všeobecné zdravotní péče vězeňské orgány zajistily rovněž péči dentistickou a psychiatrickou, vhodné prostory pro provádění konzultací se specialisty a lůžkové oddělení. To vyžaduje spolupráci s veřejným zdravotnictvím neboť není pravděpodobné, že vězeňská zdravotní služba je schopna v plném rozsahu zajistit veškeré odpovídající specializace. Při plánování speciální péče je třeba věnovat zvláštní pozornost citlivým skupinám, zejména ženám a starším vězňům. Speciální lékařská péče někdy vyžaduje přemístění vězně na jiné místo. Vězeňské orgány musí zajistit, že podmínky eskorty jsou vhodné a nezapříčiní prodlevy v léčení ani nepřivodí vězňovi zvýšené obavy. Podmínky přepravy vězňů by měly být úměrné jejich zdravotnímu stavu. Psychické zdraví Pravidlo 47 Toto pravidlo se věnuje otázkám psychického zdraví. Podmínky výkonu trestu odnětí svobody mohou mít na psychické zdraví vězňů vážné dopady. Vězeňské orgány by měly usilovat o minimalizaci těchto dopadů a měly by stanovit postupy sledování jejich účinků na jednotlivé vězně. V případě vězňů, u nichž je nebezpečí sebepoškození nebo sebevraždy by měla být učiněna příslušná opatření. Zaměstnanci by měli být vyškoleni tak, aby byli schopni potenciální nebezpečí sebepoškození rozpoznat. Pokud byl vězeň diagnostikován jako duševně nemocný, neměl by dále setrvávat ve věznici ale měl by být přemístěn do vhodně vybaveného psychiatrického zařízení. V rozhodnutí z dubna 2001 [Keenan vs Spojené království (podání č 27229/95 03/04/2001)] shledal Evropský soud pro lidská práva porušení článku 3 Evropské úmluvy o lidských právech v případě vězně, který spáchal sebevraždu z důvodů nedostatečné zdravotní péče a psychiatrického sledování a izolace, což je neslučitelné se zacházením s duševně nemocnými osobami. Ve své 3.

19 CM(2005)163 Dodatek všeobecné zprávě CPT prohlásil, že prevence sebevražd je záležitost spadající do kompetence vězeňské zdravotní služby. Ta by měla zajistit, že o této problematice existuje ve věznici odpovídající povědomí a jsou stanoveny příslušné postupy. Doporučení R (2004)10 výboru ministrů o ochraně lidských práv a důstojnosti duševně narušených osob v článku 35 říká, že duševně narušené osoby by ve věznicích neměly být předmětem diskriminace. Co se týče zdravotní péče o takové osoby, měl by být respektován především princip rovnocennosti se zdravotní péčí mimo věznici. Pokud to jejich zdraví vyžaduje, duševně narušené osoby by měly střídavě pobývat ve věznici a v nemocnici. Pro duševně narušené osoby ve věznici by měly být k dispozici příslušné terapeutické možnosti. Ve věznici by nemělo docházet k nucené léčbě duševně narušených osob s výjimkou vězeňské nemocnice nebo k tomuto účelu vhodně vybaveného zdravotního střediska. Léčení duševně narušených osob ve věznici a zacházení s nimi by měl sledovat nezávislý monitorovací systém. Jiné záležitosti Pravidlo 48 3. všeobecná zpráva CPT zdůrazňuje potřebu velmi obezřetného přístupu k provádění zdravotního výzkumu mezi vězni, kdy je třeba zajistit, že ani skutečnost, že osoba se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody nemá vliv na nutnost jejího souhlasu. Měly by být respektovány všechny použitelné mezinárodní a vnitrostátní etické standardy týkající se experimentování s lidmi. Část IV Pořádek Obecný přístup k udržování pořádku Pravidlo 49 Pravidlo 49 připomíná, že ve věznicích by měl být neustále udržován náležitý řád a pořádek. Toho lze docílit existuje-li vhodný poměr mezi oblastmi bezpečnosti, bezpečí, kázně a závazky vyplývajícími z článku 10 Mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech, který stanoví, že se všemi osobami, kterým byla odňata svoboda, se zachází lidsky a s úctou k jejich vrozené důstojnosti lidské bytosti. Soudce nejvyššího soudu Woolf ve své zprávě o vzpouře ve věznici Strangeways (Manchester) uvádí, že aby se zabránilo vězeňským nepokojům je nutné zacházet s vězni spravedlivě, slušně a rovně. Většina vězňů realitu své situace akceptuje. Podléhají-li přiměřeným bezpečnostním opatřením a spravedlivému zacházení nepokoušejí se o útěk a nenarušují závažnějším způsobem život ve věznici. Všechna řádně uspořádaná společenství, včetně věznic, fungují v rámci určitých pravidel a nařízení, která členové společenství vnímají jako spravedlivá a oprávněná. Ve věznici jsou taková opatření nezbytná z důvodu zajištění bezpečí každého jednotlivce, zaměstnanců i vězňů, a každá skupina je povinna tato pravidla a nařízení dodržovat. Někteří jednotlivci se občas od těchto pravidel odchýlí a z tohoto důvodu by měl existovat jasně definovaný a nestranný systém výslechů a kázeňských sankcí. Lákavou záležitostí je pro některé vězně útěk. Z tohoto důvodu vězeňské orgány měly být schopny vyhodnotit nebezpečí, které v tomto ohledu jednotliví vězni představují a zajistit, aby každý vězeň podléhal přiměřeným bezpečnostním opatřením, ani příliš vysokým, ani příliš nízkým. Použití sílových prostředků jako jako legitimního prostředku k nastolení pořádku je ospravedlnitelné pouze za mimořádných okolností. Musí jednat o krajní prostředek. Aby se zabránilo zneužití musí existovat zvláštní a průhledný soubor postupů, kterými se zaměstnanci při použití silových prostředků řídí. Pravidlo 50 Pravidlo 50 uvádí další pokyny jak zabránit zbytečným omezením práva vězňů na komunikaci. Všech aspektů náležitého řádu a pořádku lze nejlépe dosáhnout existují-li jasné komunikační kanály mezi všemi zúčastněnými stranami. Na tomto základě, za předpokladu, že zde nejsou žádné bezpečnostní zájmy, by mělo být vězňům hovořit a diskutovat o záležitostech týkajících se obecných podmínek výkonu trestu. Klidný provoz věznice je v zájmu vězňů a vhodné připomínky z jejich strany k tomu mohou přispět. Z těchto i jiných důvodů by měli mít příležitost vyslovit svůj názor na vedení věznice. Je na vězeňských správách jednotlivých států jakou formu komunikace s vězni zvolí. Některé umožňují volit si zástupce a zakládat výbory, které

20 CM(2005)163 Dodatek tlumočí jejich pocity a zájmy. Jiné vězeňské správy mohou zvolit jiné formy komunikace. Pokud je vězňům umožněno se nějakým způsobem sdružovat, mělo by vedení věznice i jednotliví zaměstnanci dbát, aby se vězně zastupující orgány nezmocnily moci nad ostatními vězni nebo nezneužívaly své postavení k negativnímu ovlivňování života ve věznici. Vnitřní řád věznice může stanovit, že zástupci vězňů nejsou oprávněni jednat jménem jednotlivých vězňů. Bezpečnost Pravidlo 51 Pravidlo 51 se zabývá bezpečnostními opatřeními. Existují tři hlavní důvody, proč vystavovat vězně pokud možno nejnižším bezpečnostním opatřením zajišťujícím bezpečný průběh věznění: Zaměstnanci snáze identifikují vězně vyžadující vysoký stupeň bezpečnostních opatření, je-li jejich počet omezený. Čím nižší je stupeň bezpečnostních opatření, tím humánnější je zacházení s vězni. Bezpečnost je drahá, a čím vyšší tím dražší. Z pohledu nákladů má tedy smysl nevystavovat vězně vyšším bezpečnostním opatřením než je nezbytné. Fyzická a technická bezpečnostní opatření patří k základním rysům života ve věznici, samy o sobě však náležitý řád a pořádek nezajistí. Bezpečnost závisí rovněž na ostražitosti zaměstnanců, kteří jsou v kontaktu s vězni, kteří vědí, co se ve věznici děje, a kteří zajišťují pozitivní aktivity vězňů. Toto se často popisuje jako dynamická bezpečnost, která je kvalitativně vyšší úrovni nežli bezpečnost závisející v plném rozsahu na statických bezpečnostních opatřeních. Silná stránka dynamické bezpečnosti spočívá v tom, že je aktivní způsobem, který dokáže identifikovat hrozbu v jejím raném stádiu. Pokud existuje pravidelný kontakt mezi zaměstnanci a vězni, dokáže být ostražitý zaměstnanec vnímavý k situacím vymykajícím se normě, a které mohou představovat ohrožení bezpečnosti, a tak jsou schopni účinněji zabránit útěkům. O dynamické bezpečnosti hovoří v odstavci 18.a Doporučení Rec(2003)23 výboru ministrů členským státům o zacházení s odsouzenými k doživotním a jiným dlouhodobým trestům. Hodnocení rizik může pomáhat identifikovat vězně, kteří představují hrozbu pro sebe, zaměstnance, ostatní vězně a širší okolí. Pravidlo 51.3 specifikuje hlavní cíle hodnocení bezpečnostních rizik. Kritéria hodnocení se vyvíjejí v mnoha. Tato kritéria zahrnují: povahu trestného činu, za který vězeň odsouzen; nebezpečí, jaké pro společnost představuje vězňův útěk; historii pokusů o útěk a dostupnost asistence zvenčí; potenciální hrozba vůči spoluvězňům a, v případě obviněného, vůči svědkům. Hodnocení rizik ve věznici by mělo přihlédnout rovněž k obdobným hodnocením vypracovaným jinými kompetentními orgány, například policií. V mnoha vězeňských systémech existuje přesvědčení, že obvinění musí být držení v podmínkách vysoké bezpečnosti. To však není vždy nezbytné a na obviněné by se mělo aplikovat hodnocení rizik, zejména rizika útěku, stejně jako na odsouzené. V některých zemích určuje bezpečnostní kategorii, do které bude odsouzený zařazen, soudce, který vynáší rozsudek. V jiných zemí jsou podle zákona odsouzení k doživotním trestům automaticky zařazeni do věznice s nejvyšším stupněm bezpečnostních opatření, a to bez ohledu na jakékoli hodnocení rizika, které představují. Pravidlo 51.5 požaduje, aby bezpečnostní úroveň byla během výkonu trestu odnětí svobody v pravidelných intervalech přezkoumávána. Častým případem je, že v průběhu výkonu trestu odnětí svobody se vězeň stává menším bezpečnostním rizikem. Výhled na přeřazení do nižší bezpečnostní kategorie během výkonu trestu odnětí svobody může také představovat motivaci k dobrému chování. Bezpečnost Pravidlo 52 Věznice by měla být místem kde se všichni cítí bezpeční. Pravidlo 52 se tedy vztahuje na vězně, zaměstnance a všechny návštěvníky. I když nikdy nebude možné úplně odstranit rizika násilí a dalších událostí jako požár, mělo by být možné tato rizika prostřednictvím vhodných opatření minimalizovat. Stejně jako bezpečnost i bezpečí představuje rovnováhu různých činitelů a technik dynamické bezpečnosti, zmíněných v pravidle 51, které mohou přispět k vyššímu bezpečí ve věznici. Nadměrná kontrola může být pro bezpečí stejně neúčinná jako jako nedostatečná kontrola. Bezpečné prostředí existuje tam, kde existuje