Lukáš Bujna SVATÝ SATYR. zápisky faráře

Lukáš Bujna SVATÝ SATYR zápisky faráře 1

Motto: Tvůj pramen, Pane, skrývá se tomu, kdo po Tobě nežízní; bezcenným jeví se poklad Tvůj člověku, jenž Tě odmítá. Sv. Efrém Syrský satyr hrající na syrinx - socha z dílny Matyáše Brauna v zámeckém parku ve Valči 2

Obílené hroby Pohybujeme se mezi obílenými hroby - lidmi, kteří vypadají jako živí, neboť na jejich zevnějšku není vidět, že uvnitř jsou to umrlci. Ale rozhovor s nimi připomíná luštění nápisů na náhrobních kamenech. I v honosných hrobkách nenalezneme než prach, popel a suché kosti Kdo nevěří a není pokřtěn, je duchovně mrtvý, neboť nezískal pravý život. Takový člověk však vůbec nemusí být zkažený a zlý, naopak, fasádu jeho pozemského žití leckdy shledáme obílenou chvályhodnými zásadami i dobrými skutky. Ale za tou fasádou je prázdno, z něhož jde strach I já mám strach. Bojím se o lidi, co je potkávám na ulici, bojím se o ten prach a popel, který tuším za usměvavými i ustaranými tvářemi. K jícnu podsvětí se sypou naše kosti. Ano, i kosti mých blízkých, na nichž mi záleží. Co s nimi bude? Bože můj, jak naložíš s jejich prachem? Jaká věčnost čeká na jejich duše, které o tobě nechtěly či nemohly vědět, jelikož chřadly uzavřené ve svých hrobech? Dočetl jsem se kdesi, že z pradávné egyptské hrobky vynesli na světlo tisíce let stará semena rostlin. Zaseli je do země - a ona se uchytila! Vyrostl z nich nový život. Takže věřím, že i pod lidskými náhrobními kameny, s nimiž sdílím tento od Boha vzdálený svět, lze nalézt skrytá místa, kde jsou pohřbena malá zrníčka naděje. Duchovně mrtví lidé se znovuzrodí, jestliže v nich vzklíčí světlo života. Ale kdo sestoupí do hrobů, aby do temnot vnesl světlo? Kdo probádá propast smrti, aby nalezl ztracené? Kdo jiný, než kdo se ponížil až k smrti, a to k smrti na kříži? Na mělčině života Letos oslavím třicáté narozeniny. Když Pán Ježíš dosáhl třiceti let, vyšel ze skrytosti, opustil nazaretský domov a začal kázat: Čiňte pokání a věřte evangeliu! Co však dělal celé ty roky předtím? V oněch skrytých letech v něm rostlo vědomí, že musí přijmout cestu, na níž v pravý čas vykročí po vůli svého nebeského Otce. Přijímám cestu, kterou pro mě Bůh připravil? Vídám kolem sebe obílené hroby, ale čemu se podobám já? Uvěřil jsem a byl pokřtěn. Prozatím však přešlapuji na mělčině nového života, jeho hlubiny mi stále unikají Živé vody se dotýkám pouze konečky prstů. Na Zelený čtvrtek Ježíš umyl nohy apoštolům. Ježíši, obmyj i mou duši, abych měl s tebou podíl! Napůl spící, napůl probuzený křesťan jako by vypadl z příběhu Lazarova vzkříšení. Ježíš ho oživil, ale on stále ještě tápe ve tmě, ovinut pohřebními plátny Když jsem uvěřil a přijal křest, sestoupil Ježíš za mnou do hrobu. Ukazuje mi cestu ven, do říše světla, kde Bůh osvěcuje. Ale já pořád zůstávám v hrobce a váhavě čekám, až mi Kristovo světlo rozehřeje ztuhlé nohy a ruce, abych se dokázal pohnout z místa. Díky Bohu už cítím, že do chodidel a dlaní se pomalu vrací teplo Nová smlouva Probírám se kázáními, která jsem v minulých letech promlouval o Zeleném čtvrtku. Zdůrazňoval jsem v nich především význam svátosti Večeře Páně pro život křesťana, zabýval se významem Ježíšových slov o těle a krvi, ukazoval na Ježíšovu naprostou 3

sebevydanost, při Poslední večeři navíc podtrženou jeho otrockou službou umývání nohou. Ale o tom nejdůležitějším, co poskytuje klíč k významu Ježíšovy oběti na kříži, jsem se kupodivu nezmínil ani jednou! Snad právě proto v několika posledních měsících na mě Bůh uvedl temný mrak pochybností o smyslu Ježíšova kříže. Nepřestal jsem samozřejmě věřit, že v Kristově kříži je moje spása. Ale z této pravdy víry se mi staly náboženské fráze bez hlubšího dosahu do každodenního života Tímto způsobem mě Bůh nutí zapomenout na teologické spekulace a navrátit se k podstatě Ježíšova evangelia. Nepokojná duše, sestup ke kořenům víry, ať zakusíš, že pravda skutečně osvobozuje! Ve svých kázáních jsem vysvětloval, proč je tělo vázáno na chléb a krev na víno, ale nedokázal jsem říct, že když Ježíš označil chléb za své tělo pro nás vydané a víno za svou krev pro nás prolitou, uskutečnil tak Novou smlouvu - zpečetěnou vlastní krví. Jak jsem na to mohl zapomenout? Vztahy se upravují pomocí smluv. A Nová smlouva zakládá zcela nový vztah mezi Bohem a lidmi. Starý zákon popisuje, jak Izraelci museli dveře svých příbytků potřít krví beránka, aby se jim vyhnula zhouba. Krev byla znamením, že zůstanou naživu, že vykročí na cestu do Zaslíbené země, do nového života. A co musím podle Nového zákona dělat já? Věřit, že krví Božího beránka je ošetřováno i moje okoralé srdce, aby ožilo a spočinulo na srdci Ježíše, Knížete pokoje. V biblických dobách bylo obvyklé, že si smluvní strany navzájem nabídly život, že svými životy ručily za platnost smlouvy. Proto se při uzavírání smlouvy prolévala krev - nositelka života. Za platnost Nové smlouvy se Ježíš Kristus zaručil svou krví. V jeho osobě se totiž spojily obě smluvní strany - Boží i lidská. Ježíš je přece pravým Bohem i pravým člověkem! Jak prosté! Bohužel jsem odvykl jednoduchým pravdám, jinak bych si uvědomil už dříve, proč jsou při liturgii na oltáři umístěny kniha Nového zákona, kalich a kříž - symboly Nové smlouvy Přístav Když jsem se včera vracel autobusem z Prahy, kde jsem měl úřední jednání, četl jsem si takřka po celou dobu jízdy. Příliš jsem nevnímal, co se děje okolo. To je typický rys mé povahy, který musím vědomým úsilím překonávat - jsem zahleděný do sebe, do svých zájmů, takže mi uniká mnoho krásného, čeho si ani nevšimnu. Kolik šancí, jak lépe žít, jsem takto promarnil? Při jízdě jsem bezděčně zvedl oči od knížky a vyhlédl oknem ven. Zasáhla mě krása mraků, důstojně plujících po obloze jako flotila lodí vracejících se do přístavu. Mraky měly svrchu bílou a vespod černou barvu. Mezi kupami mračen obtěžkanými vodou prosvítalo modré nebe. Očima jsem sklouzl zpět na zemi. Zahlédl jsem věž kostela s křížem na špici. Přístav. Domov. Na kolenou V postní době i přes velikonoční svátky jsem s nebývalým vnitřním zaujetím rozjímal nad Kristovým křížem, o němž jsem se až příliš dlouho domníval, že jeho tajemství 4

mám vyřešené, odbyté. Smysl kříže jsem bláhově považoval za natolik samozřejmý, že jsem o něm přestal rozvažovat. Namísto vztahu ke Kristu a jeho dílu spásy, dovršenému křížem a vzkříšením, jsem začal řešit vztah k církevní organizaci, problémy s konfesní příslušností, s kněžstvím. Spřádal jsem plány, co všechno v církvi zreformovat, co změnit. Uprostřed smělých plánů jsem jaksi pozapomněl, že než budu oprávněn cokoli měnit, musím se před Boží tváří změnit já sám A proto mou sebejistou a samozřejmou víru Hospodin rozmetal jako stavbu z písku. Dal mi šanci znovu postavit duchovní život na skále. Snažím se, Pane můj! Ztěžka namáhám svou mysl i srdce Hned se mi zdá, že mě hladíš paprskem světla, hned se zas topím ve smolné jámě a ztrácím světelnou nit, kterou jsem před chvílí držel v rukou, sepjatých k modlitbě Nechtělo se mi, ale tys mě přinutil pokleknout před křížem, nejen ohnout kolena, ale hlavně pokořit duši zlhostejnělou vůči pravdě tvého svatého Slova Velikonoční vigilie Od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty jsem se stresoval, bohoslužby prožíval v napětí, s únavou a podrážděností. Předstírám sváteční náladu a ze všeho nejvíc se těším do postele. Přízemní myšlenky mě zahanbují. Tajemství Velikonoc ne a ne otevřít se Až přece Stres, napětí i únava zmizely při velikonoční vigilii. Poslouchám zpěv žalmů a čtení z Písem, vrcholící evangeliem o prázdném hrobě a zjevení vzkříšeného Pána. Kristus vstal z mrtvých! Mou duchovní skleslost i všechny staré hříchy ze mě sňal Kristus zmrtvýchvstalý. Mohu se narovnat a nadechnout. Mohu věřit - a ve víře porozumět tvému utrpení a smrti, Ježíši! Světlo od východu Okno v mé pracovně směřuje na východ. Když po ránu vstanu a sejdu po schodech do pracovny, abych se před ikonami pomodlil, vcházím do místnosti zalité světlem. Rád chodím naboso. Podlaha nestudí, je prohřátá sluncem. Každé ráno se modlívám žalm 63: Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Od východu vzešlo světlo. Pravé světlo, co osvěcuje každého člověka. Tři králové je viděli spočinout nad Betlémem. Po svém narození se rozsvítilo v náruči Panny Marie. Učedníkům se ukázalo ve slávě na hoře Táboru. Zdálo se, že na kříži pohaslo. Přišlo do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali, vždyť chodili ve tmě. Ale to světlo ve tmě svítí a temnota je nepohltila! Zazářilo z hrobu, neboť je světlem života. S jakou úlevou a zklidněním nyní o Velikonocích volám: Kristus vstal z mrtvých! Ta slova jsou balzám. Uzdravují mě světlem Kristovým. V branách ráje Kruh se uzavřel, vše se propojilo. Na velikonoční pondělí jsem přečetl knihu Skutků apoštolských. Petrovo kázání, pronesené na den seslání Ducha Svatého o Letnicích, vyvolalo v obyvatelích Jeruzaléma otázku: Co máme dělat? Byli zasaženi v srdci, neboť se dozvěděli, že ten Ježíš, kterého ukřižovali, byl Bohem vzkříšen a ustanoven Pánem 5

a Mesiášem! Co odpoví Petr? Že Bůh je odsoudil, protože jeho Syna poslali na smrt, určenou vzbouřencům a uprchlým otrokům? Jak bychom jednali my? Zasloužili bychom si Boží odsouzení? Jsem přesvědčen, že my bychom také nejprve Ježíšovi provolávali hosanna a později křičeli na Piláta: Ukřižuj! Ukřižuj!! Nechali bychom se zneužít a svést, stejně jako všichni ti, kteří se z nevědomosti zřekli svého Spasitele a vydali ho katanům. Usvědčují nás z toho naše skutky. Vždyť svými hříchy denně Krista zapíráme Ale on se na kříži modlil: Pane, odpusť jim tento hřích, neboť nevědí, co činí. Je to možné? Z kříže, na něhož Krista přibili hříšní lidé, je vyřčena prosba o odpuštění lidského hříchu! Před tak velikou láskou nelze než klesnout, složit zbraně, nechat se jí dobýt, odevzdat se jí, vztáhnout k ní ruce. Jedním slovem: obrátit se. Přesně k tomu apoštol Petr vybízí vylekané a zmatené jeruzalémské muže. Obraťte se a přijměte křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů! Ten, který kvůli vašim hříchům trpěl a zemřel, vám nabízí odpuštění a smíření. Mrtví nemají co nabídnout. Kristus žije, neboť vstal z mrtvých! Přemohl smrt, k níž jste byli odsouzeni pro své hříchy. Spolu s odpuštěním vám nabízí i život - věčný život! Odpuštění a život zaručil Bůh, když s lidmi uzavřel Novou smlouvu v Kristově krvi, prolité na kříži. Jaký paradox! Kříž, který nás usvědčuje z toho nejhoršího, co v sobě skrýváme - my lidé jsme bezbožně a krutě odpravili spravedlivého, dobrého Ježíše - je zároveň nástrojem našeho vykoupení z otroctví hříchu, zla a smrti! Kristus zdaleka nebyl pasivní obětí lidského hříšného jednání. Trpěl a zemřel, aby zpečetil smlouvu, ohlašující Boží odpuštění a pozvání do nového života v království nebeském. Umírající Ježíš potvrdil kajícímu se lotru na kříži: Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji. Ani anděl s plamenným mečem nezabrání vstoupit do ráje těm, kdo věří, že Kristus je dveřmi, kudy se vchází dovnitř. Večernice Navečer se s rodinou procházíme v polích. Zapadá slunce. Obloha na západě zrudla, ale vysoko nad námi zůstává modré nebe. Polní cestou tlačím kočárek, v němž usíná můj malý Ondrášek. Dívám se vzhůru, tiše se modlím večerní modlitby a vysílám je k nebeské klenbě. Radostné světlo Otce svaté slávy, nesmrtelného Pána nebes i země, Ježíši Kriste! K západu nám doběhl celý den a vidíme už Večernici na nebi. Ke tvé cti, Bože, Otče, Synu i Duchu svatosti, zpíváme. Neboť jsi toho hoden, Pane, aby v každé době byla zbožnými písněmi hlásána tvá sláva. Velký Synu Boží, ty jsi hospodářem života, proto ti svět vděčně dává píseň chvály. Po tomto starobylém hymnu, krásně přeloženém Zdeňkem Kratochvílem, následuje verš ze žalmu 141: Jako kadidlo ať míří má modlitba k tobě, pozdvižení mých rukou jak večerní oběť! Než odříkám Otčenáš a Zdrávas, dokodrcáme se k silnici vedoucí nazpět do vesnice. Modlitba v otevřené krajině má zvláštní sílu. S nekonečným nebem nad hlavou a se zapadajícím sluncem před očima lépe vnímám dokonalou krásu Boží, obtisknutou do stvoření. 6

Stmívá se. Obracíme se k domovu. U starého vesnického domku se čoudí z komína od udírny. Sousedi se modlí po svém - aby se mastný kouř nešířil, aby nepřišel vítr Ale já chci být zasažen vichrem! Kéž se strhne hukot z nebe! Čekám na mocné vanutí. Sešli Ducha svého, Hospodine, a obnovíš tvář země! Duše, která se modlí Před spaním pročítám deníkové záznamy katolického teologa Vladimíra Neuwirtha. V šedesátých letech byl vězněn za podvratnou činnost, protože založil nelegální křesťanské společenství, které v komunisty ovládané zemi tajně působilo deset let. Po sovětské okupaci Československa v roce 1968 odešel do Německa. Deník si nevedl pravidelně. Jsem proto zvědav, jestli bude něco zaznamenáno na den mého narození 13. října 1979. U tohoto data si Neuwirth zapsal následující myšlenku, která se mi vryla do paměti: Každý z nás je v jistém smyslu uzlovým bodem ve vesmíru. Anima orans - modlící se duše - spoluurčuje vskrytu dějiny světa. Naše pozdvižené nebo klesající ruce spoluurčují chod světa k Bohu nebo přispívají k jeho pádu. Takže i já jsem jedním z uzlových bodů ve vesmíru, i moje pozdvižené nebo klesající ruce mají vliv na to, jestli se svět Bohu vzdaluje anebo se k němu přibližuje! Poslední dobou si zvlášť naléhavě uvědomuji, že právě modlitba je v životě křesťana opravdu tím nejdůležitějším. Modlitbou se buduje vztah s Bohem. Ale jak vypadá moje modlitba? Jak často s Bohem rozmlouvám? Zanedbávám svého Pána podobně, jako špatná žena zanedbává svého manžela. Přitom tvrdím, jak Boha miluji, jak v něho věřím Jsem vyprahlý, neboť jsem sám. Dál už to tak nepůjde! Zdvihám ruce na znamení, že se vzdávám své samoty. Toužím po samotě s Bohem. Můj vyschlý jazyk si opakuje: Po Bohu žízním, po živém Bohu! Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože! List Filemonovi Večerní modlitba v evangelické kapli v Josefstalu v podhůří bavorských Alp. Poprvé v životě slyším kázání na text Pavlova listu Filemonovi. V této kraťoulinké epištole je působivě popsáno, jak se víra v Krista a zvěst o Kristu uvádějí do života a přenášejí do mezilidských vztahů. Uprchlý otrok Onezimus se ocitl ve vězení, kde ho Pavel pokřtil. Filemon má právo Onezima potrestat podle římských zákonů. Ale Pavel ho vybízí, aby uprchlíka přijal nazpět do svého domu nikoli jako otroka, nýbrž jako milovaného bratra, neboť i on se stal učedníkem. Zákony tohoto světa se nekryjí se zákonem Kristovým. Křesťané žijí ve světě, nejsou však ze světa. Ať už dělám cokoli, vždy se musím tázat: Čí zákon zachovávám? Koho následuji? Jakému Bohu sloužím? Hořký kalich Z nevědomosti a někdy i se zlým záměrem špiníme šaty nevěsty Beránkovy, a ještě přitom tvrdíme, že usilujeme o církev bez poskvrny a vrásky 7

Ale ženich přijme svou snoubenku, i kdyby svatební závoj vláčela blátem a prachem. Cestou do Hospodinova domu na sebe nabalíme lecjaký neřád. Syn Boží nás vyzývá, abychom vyprali roucha v jeho krvi a byli očištěni! Hospodin svým milosrdenstvím přikrývá množství mých hříchů. Jak to, že já naopak odkrývám hříchy svých bližních i své církve? Jak to, že jsem neustále připraven vidět chyby těch druhých, posuzovat je a odsuzovat? Přispívám tím snad k dokonalejšímu uskutečňování onoho poslání, které církev obdržela od Krista? Dovedu hezky mluvit o Bohu, ale je mi zatěžko povědět, čím vším mě obohacují moji bratři a sestry v církvi. Jestliže však nedokážu mluvit bez hořkosti o lidech, bydlících v Božím domě a sdílejících tutéž víru a naději, což Pán domu jednou nepřiloží hořký kalich k mým ústům? Věstonická Venuše Z těchto zápisků by se dalo mylně usuzovat, že se zajímám výhradně o teologii. Ale kdeže! O sobě má člověk mluvit s neúchylnou přísností. (Georges Bernanos, Deník venkovského faráře). Nejsem oním duchovním člověkem, na něhož si rád hraji, jehož zbožnou masku si v kostele nasazuji Po dvoutýdenním studijním pobytu v Bavorsku se nemohu dočkat, až se pomiluji se svou ženou. Za studených nocí, kdy usínám bez ní, za mnou ve snu přichází a nahá přiléhá k mému boku. Možnost slastného zapomnění Na chvíli V milostném souboji vítězí žena. Muž do ní proniká, chce si ji podrobit. Ale žena do sebe vtáhne všechnu tu dobyvačnou sílu a přetvoří ji v nový život, jehož další růst již není v moci muže. Aby dokázal, že je chlap, chtivě se zmocňuje a touží panovat, ale náhle je bezmocný Poslední triumf patří ženě! Snad proto v ní spatřuji bohyni spjatou s Matkou Zemí. Je to pozůstatek pohanství, přítomný v nejspodnějších sklepeních mé duše? Vzpomínka na prapředka, v temné jeskyni hnětoucího Věstonickou Venuši, aby ji uctíval? Ztělesněním pohanství je vzrušující krasavice Nefer Nefer Nefer z Waltariho románu Egypťan Sinuhet. Žena, jíž se muži koří, jíž musí odevzdat všechno Falešná bohyně si nárokuje celý jejich život. Ztělesněním křesťanství je sv. František z Assisi. Chudý mnich, jehož Bůh obdaroval vším - dokonce i ranami svého Syna. Sexualita je dar od Boha, vždyť čteme v Genesi, že člověka jako muže a ženu stvořil. Ale ve světě prostoupeném pornografií a prostitucí bývá sex odlidštěn, ztrácí povahu daru. Stává se z něj průmysl a byznys, v lepším případě kýč. Pohanství sex zbožšťuje, křesťanství zlidšťuje. V současnosti se zvěcňuje - na předmět nabídky a poptávky Sexuálně se však nespojuji s předmětem, věcí, nýbrž s člověkem, osobou! Intimně se vztahuji k druhé bytosti - k ženě, kterou miluji. Lidská sexualita je znečištěna, ale proto nesmí být zapřena či zrušena, nýbrž očištěna, aby se znova a jasněji ukázalo, že je darem. Uvědomuji si až příliš dobře, že ve mně je ještě mnoho co omývat a očišťovat. Ale zároveň platí, co o svých učednících prohlásil Kristus: Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. Zrazená slova Myšlenková malátnost, otupělost, jdoucí ruku v ruce s tělesnou i duševní únavou, mi znemožňují psát. Když píšu, snažím se přesně vyjadřovat, co mám na mysli, zatímco 8

slova mě často zrazují Anebo já zrazuji slova? Mluvím mnoho, ale píšu málo Množství nepřesných slov mě usvědčuje, že zanedbávám trénink ducha při psaní. Kéž by tomu bylo naopak! Méně mluvit, více psát. Učit se přesnosti. Cvičit se ve vyjadřování pravdy. Označovat věci pravými jmény. Mým slovům chybí řád. Sv. Augustin psal hodně, ale zdá se, že ještě více mluvil Zaujala mě jeho modlitba v závěru spisu O Trojici: Osvoboď mne, Pane, od onoho přívalu slov, jímž trpím ve své ubohé duši, jež stojí před tebou a vzdává se tvému milosrdenství. Dobrodružství duše Vedu stereotypní život. Točím se stále dokolečka ve třech vzájemně se pronikajících kruzích: rodina, církev, škola. Jsem křesťan. Na tomto základě jsem knězem, farářem, manželem, otcem i učitelem. Kdyby mi nebylo dáno uvěřit, žil bych jinak. Nestáleji, roztěkaněji. Možná i dobrodružněji. Toulal bych se bezcílně. Teď se netoulám, nýbrž putuji. Kruhy, v nichž se pohybuji, se totiž posouvají v čase. Všecky doposud od sebe oddělené kruhy našich osudů se nakonec setkají a spojí. Nenudím se! Ve zdánlivé jednotvárnosti svého denního rytmu jsem se naučil čerpat z modlitby, rozhovoru, četby, poslechu hudby. Odtud přijímám silné prožitky. Jedná se o vnitřní dobrodružství, o dobrodružství duše, uchvacované poselstvím Svatých Písem, duše pohlazené milým slovem blízkého člověka, dojemnými verši, okouzlující melodií, působivým obrazem. Víra oživuje kulturu. Vdechuje nový život do obsahu i formy čehokoli, co lidé tvoří. Ze světa, pohrdajícího vírou, mizí krása. Bez víry nelze vytvořit nic krásného. A bez krásy se nedá žít, pouze živořit. Věřícího člověka charakterizuje mimo jiné právě to, že se odmítá vzdát krásy, že ji hledá a těší se z ní. I za cenu, že někdy v něm krása vzbouzí smutek a zraňuje ho. Neznám smutnější příběh, než pašijový. Do Kristových ran se slily bolest a žal celého kosmu. A přesto neznám příběh krásnější! Kdo umírá s Kristem, rodí se do krásy. Poslání slova Slova dovedou pohladit. Útěšnou a hojivou moc slov, především společné modlitby, zakouším na bohoslužbách ve sboru nebo při návštěvách u starých a nemocných lidí, kteří se bohoslužeb již nemohou účastnit. Slova dovedou zranit. Ani já jsem se neuvaroval toho, abych druhým lidem neublížil řečmi hloupými a dvojsmyslnými, polopravdami a výmysly. Často jsem slova svých bližních nepochopil a odpovídal jim špatně. Anebo jsem je pochopil, ale nechtěl jsem je přijmout Pak bývaly mé odpovědi ještě horší. Slova dovedou zasáhnout. Jít na kořen věci. Přesně a jasně pojmenovat dobro a zlo, svatost a hřích, milost a vinu, pravdu a lež. Takovou moc slov poznávám při slyšení slova Božího, jehož písemnou podobou je Bible. Z evangelií promlouvá hlas Ježíše - Slova, které bylo u Boha, stalo se tělem a přebývalo mezi námi. Proto Ježíšova slova nikdy nepominou. Pulsuje v nich věčný život. Slova dovedou ještě něco jiného. Rozmělnit vše podstatné do bezobsažného tlachání. Vyprázdnit smysl i těch nejzávažnějších skutečností. Když lidské slovo umravňuje 9

slovo Boží, aby je zneškodnilo a zbavilo nároků na nás, je to obzvlášť nebezpečné pro život církve, která je živa z každého slova vycházejícího z Božích úst. Ze strašlivých Božích slov, jež biblické svědky naplňovala bázní a chvěním, sestavuji libozvučná rétorická cvičení, co se dobře poslouchají, ale duši člověka neobrátí. Proti Bohu jsem se obrnil... Hutný pokrm Božího slova si totiž převařuji na sice řídkou, ale zato sladkou kašičku lidského mudrování. A přitom dobře vím, co je posláním teologie - slova o Bohu. Při veškeré úctě k Božím tajemstvím vyjádřit pravdu, kterou Bůh lidem předložil k věření. Protože ani zdaleka nestačí věřit tak nějak nebo věřit si po svém. Právě proto, že křesťanská víra je vztahem důvěry a věrnosti k živé Pravdě, je zapotřebí, aby se v klíčovém vztahu víry udělalo jasno. Bůh neuzavírá vágní dohody, nýbrž precizní smlouvy! Musím mít ujasněno, jakou cestou putovat, jaké pravdě věřit a jaký život žít. Kristus je ta cesta, pravda a život. A já nechci nic víc, než skrze víru a křest být účasten Nové smlouvy v Kristově krvi, prolité na odpuštění mých hříchů! Bůh k člověku mluví. Kristus je jeho Slovem. Ale odpovídám na ně? Je přece mým úkolem vydávat svědectví pravdě. Velmi záleží na tom, jak mluvím, co říkám. Jelikož jsem vždycky rád mluvil - a nadto se tvářil, že vím, o čem je řeč - k pokání mě nutí břitký výrok Ježíšův: Z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. Provázek třípramenný Nahlíženo biblicky spojuje lidi nejen to, že všichni jsou stvořeni k Božímu obrazu, ale i to, že Boží obraz v sobě zatemnili hříchem. Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. Lidé jsou bratři, neboť se zrodili z vůle téhož Boha Otce. Bratrsky ale táhnou za jeden provaz pouze tím, že se všichni nechávají svést z Božích cest. Člověk už není člověku bratrem, nýbrž vlkem. Hřích podlamuje bratrství mezi lidmi. Namísto Bohem chtěné jednoty lidstva - jak se měla uskutečnit ve sjednocení Adama a Evy - lidé si zavinili hříšné rozdělení. Bratr stojí proti bratru. Prvním lidským činem po vyhnání z ráje, který Bible zaznamenává, je bratrovražda. Příběh Kaina a Ábela se v lidských dějinách stále opakuje Křesťané věří a zakoušejí, že pravé bratrství se uskutečňuje ve spojení s Kristem, jenž je prvorozeným mezi mnoha bratřími. Všichni zhřešili. Avšak skrze víru v Krista jsou všichni, kdo věří, zadarmo ospravedlňováni Boží milostí vykoupením v Kristu Ježíši. Ukřižovaný Spasitel - nový Adam - obnovuje ztracenou jednotu lidí s Bohem, z níž se rodí i jednota mezilidská. Provaz hříchu rozvázal Kristus na kříži. Nyní nabízí lidem provázek třípramenný, spletený z víry, lásky a naděje. Ze vzájemně sdílené víry v Ježíše - prvorozeného bratra - vychází pravé bratrství, pro něž lidé byli stvořeni. A tato jednota nezůstala pouhým snem, ideálem, nýbrž stává se v dějinách přístupnou účastí na Kristově mystickém těle - církvi. Veni, Sancte Spiritus Vladimír Neuwirth postřehl, že se kazatelé vyhýbají dvěma tajemstvím křesťanské víry: Duchu Svatému a Nejsvětější Trojici. Nevědí, co o těchto tajemstvích povědět. Snad se jim dokonce vytratila z obzoru, takže Trojici zúžili na Dvojici: Otce a Syna. 10

Dlužno dodat, že okleštěné dvojiční víře podléhá po příslušnících stavu kněžského též obecný lid křesťanský Ježíš Kristus je silná, výrazná osobnost. Svými slovy i činy potvrzuje, že je opravdu Synem Božím. Kdo vidí jeho, vidí Otce, neboť Otec a Syn jsou jedno. Takže Kristova osobnost nám umožňuje představit si, jaký je Bůh Otec. Ale jak si představit Ducha Svatého? Pojmy Otec a Syn bereme za důvěrně známé. Do slovníku víry přešly z mezilidských rodinných vztahů. V lidské rodině jsou otec a syn jedné krve, ale nemusí být stejné podstaty. Mohou se povahově i názorově velmi lišit. Zatímco Bůh Otec a Boží Syn tvoří jednotu - spojeni jedním a týmž Duchem! Bez osvícení Duchem Svatým není možné pravé poznání Boha Otce ani Ježíše Krista. Víra, jíž se vztahuji k Bohu Otci i Synu, nevzniká z mého rozhodnutí. Vlévá ji do mě Duch Svatý. Víra je darem Ducha, který ji ve mně živí, aby sílila a rostla. Bez jeho působení nikdo nevyzná: Ježíš Kristus jest Pán. Jestliže toto vyznávám, vděčím za to Duchu Svatému, nikoli svým duševním schopnostem. Pravoslavní začínají každé dílo modlitbou: Králi nebeský, Utěšiteli, Duchu pravdy, všudypřítomný a vše naplňující, pokladnice všeho dobra a dárce života, přijď a učiň si z nás svůj příbytek, očisti nás od každé poskvrny a spas naše duše, ty, který jsi dobrý. Zato my, západní křesťané, se obvykle modlíme Přijď, ó Duchu Přesvatý jen na Hod Boží svatodušní Málo mu děkujeme, že v nás probouzí víru, že se v nás modlí, že osvěcuje naše cesty a vede naše kroky. Zdislava Při liturgii nám z Písma předčítá hubeňoučká sestra Zdislava. Minulou neděli se však opozdila. Všiml jsem si jejích zarudlých uplakaných očí Ztrhaná tvář i nachýlená postava svědčily o přemáhané únavě a hrozném vypětí. Ač sama trápena vlastními bolestmi, obětavě pečuje o těžce nemocného manžela. Po bohoslužbách se svěřila, že minulou noc vůbec nespala. Manžel ji pořád volal k sobě. Lékaři přesně nevědí, jaké nemoci ho sužují. Sotva chodí, mívá závratě, pronásledují ho úzkostné stavy. V nejlepších letech přitom býval sportovně založeným mužem s velmi sebevědomým vystupováním Pokud vím, je ateista. Ale za bezesných nocí volá jméno své ženy, křesťanky, která se o něho stará s nasazením všech sil! Krutá choroba ho nejspíše utvrzuje v nevíře. Jako bych slyšel zoufalé kvílení: K čertu s Bohem! Je mi zle! Služba jeho ženy je Boží odpovědí na jeho trápení. Bůh mu ji dal, aby mu pomáhala, aby při něm stála jako Eva při Adamovi I když na ní vidím, že klopýtá pod vahou svého i jeho kříže, vleče to břímě dál. Jak dlouho ještě? Bojím se o ní, neboť její služba ji vysiluje, nemá kdy si odpočinout. Uvádí ve skutek slova apoštola Pavla: Ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci - v mnohé vytrvalosti, v souženích, tísni, úzkostech, pod ranami, v nepokojích, vyčerpanosti, v bezesných nocích Na nohou ji zřejmě drží jen to, že si pro posilu a pro naději chodí k bohoslužbám, při nichž se i za ní modlíme: Bože dobrý! Pomoz všem ubohým! Zarmoucené potěš! Znaveným a zemdleným dej odpočinutí! Trpícím přej mysl hrdinskou! A to všechno 11

naše vezdejší utrpení ať posvěceno stejným údělem Ježíše Krista, našeho Pána, vzbudí v nás všech něžný ohlas soucitu a lásky. Křesťan na sobě zakouší zdrcující nesmyslnost i osvobozující smysluplnost Kristova kříže. Má účast na porážce i vítězství Beránka Božího, jenž naše nemoci na sebe vzal, abychom jeho jizvami byli uzdraveni. Nemoci a bolesti nesmíme chápat ani jako trest ani jako nespravedlnost. Připodobňujeme se jimi Kristu, který utrpením vešel do své slávy. Avšak je velmi vysilující a zraňující sloužit blízkému člověku, jenž nepřijímá své utrpení v duchu zabitého Beránka (V. Neuwirth). Bez Boží milosti, bez modliteb a slz se taková služba neobejde Je příznačné, že s výjimkou několika jakž takž zdravých lidí docházejí na bohoslužby do našeho sboru samí nemocní. I já jsem jako dítě často stonal, v jedné chvíli dokonce můj život visel na vlásku. Ale vlásečnici našich životů drží ve své ruce Hospodin. Při každé bohoslužbě nás o tom ujišťuje! Na modlitby svých dětí, trmácejících se světem, odpovídá velkorysou nabídkou nového života - dává nám své tělo a svou krev! V síle tohoto uzdravujícího nebeského pokrmu - třeba i slabí a nemocní, o berlích nebo o holi - krůček po krůčku se belháme do Božího království. Známe cíl cesty. Žijeme paradoxně: Máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme. Láska a přikázání Jsem-li už unavený, na čtení před spaním si vyberu poezii. Přečtu třeba jen pár veršů, začnou si mi zavírat oči, a tak zhasnu lampu a zalezu pod peřinu. Včera mě však úplně probrala pozoruhodná báseň moderního pohana D. H. Lawrence, která mi nedala spát: Když Ježíš nám přikázal milovati své bližní, nutil nás buď žít ve lži, či k neposlušnosti: neboť na příkaz nelze milovat nikoho. Lawrence nemístně moralizuje a Ježíšovi křivdí, když mu podsouvá, že nutí lidi ke lži nebo k neposlušnosti. Ježíš je ztělesněnou, živou pravdou. Je poslušný svého Otce. Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali. Lásku, k níž Ježíš těmito slovy důrazně zavazuje nás křesťany, nevyžaduje rozkazem. Vždyť vydává nové přikázání! Překračuje tím obvyklé představy o přikázáních. Nesepisuje zákoník, nemluví řečí paragrafů. Jde mu o zákon, jímž se má člověk řídit v srdci. Křesťanský životní styl se vyznačuje zákonem lásky. Ordo amoris. Chceš být křesťanem? Tak miluj! Nemiluješ-li, je tvá víra jen další ideologií bez božské jiskry Izraeli bylo uloženo mnoho přikázání, ty však byly následkem Hospodinovy lásky, ne její podmínkou. Židé měli za to, že požadavky, které Bůh klade na svůj lid, jsou velmi tvrdé. Nejednalo se však o podmínky, za kterých by jim byl ochoten požehnat. Představovaly spíše způsob, jakým lidé mohli projevit svoji vděčnost za jeho lásku k nim, která je zcela zadarmo. (John Barton, Etika a Starý zákon). Čtenář Bible Filmový režisér Juraj Herz v nedávno uveřejněném rozhovoru na sebe prozradil, že je hluboce věřícím, praktikujícím a militantním ateistou. Nicméně v Bibli si čte (má ji u postele), takže ví, co tam je a jak strašné to je. Starozákonní bůh, to je bůh pomsty, nabádal k vraždám, vytopil lidstvo, nechal umírat děti, ženy Takového Boha prý vyznávají i křesťané. 12

Četba Bible z nikoho ateistu nevykouzlí! Někteří lidé prozatím na ni nemají správné oči. Vidí ve Svatých Písmech jen to, co zdánlivě podporuje jejich předsudky. Mohou pohodlně obvinit krvežíznivého Jehovu z jakéhokoli zla, co na zemi řádí, a snadno se vyvinit ze své spoluzodpovědnosti za současný stav světa a společnosti. Otevírají Bibli pouze proto, aby se v bezvěrectví utvrdili, jelikož v koutku srdce tuší, že nevíra nepřináší nic smysluplného, pozitivního. I vy, pane Herzi, praktikujete svůj ateismus popíráním všeho dobrého, o čem Bible svědčí, že to pochází od Boha! Je mi smutno při představě, kterak si uznávaný režisér před spaním listuje ve Starém zákoně, aby se po miliónté ujistil, v jak strašného Boha židé a křesťané věří. Připadá mi to stejně bizarní, jako kdybych si do postele nosil Mein kampf nebo Komunistický manifest, abych nad tím či oním výplodem choré mysli mohl zdvihnout varovný prst a se zadostiučiněním oznámit manželce, která právě zpod polštáře vytahuje časopis pro maminky: Vidíš, co hrozného tady píšou? Ještěže nejsem nacista ani komunista! Dobrou noc, miláčku! Kdo chce číst Bibli s duchovním užitkem, ať prosí o zdravý duchovní zrak, čisté oko duše! Chodíme s klapkami na očích a tvrdíme, že máme jasno Ježíš na to odpovídá: Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí. Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu. Jsme ochotni přiznat, že jsme v minulosti jednali špatně, až když musíme na vlastní kůži bolestně pocítit, že s takovou minulostí už nemáme žádnou budoucnost. Proto může i soud být nutný ke spáse - a nejen odpuštění. (Meinrad Limbeck, Evangelium sv. Marka). Confiteor Při večerní pobožnosti jsem před svými farníky přiznal viny, jejichž důsledky mě v minulých měsících dostihly. Doznání hříchů zapůsobilo velmi očistně. Pojmenovat problém a uznat selhání je nepříjemné, ale ozdravné... Ze srdce spadne kámen. Začne působit moc smíření a touha po obnově. Nejtěžší je něco nedobrého na sebe povědět před druhými lidmi, ale farníci se mi nevysmáli ani mnou nepohrdli. Bratr Jakub - muž, který se z víry doopravdy raduje - mi řekl: Pán Bůh nás nepřijímá, protože pro něho mnoho pracujeme. On se v nás chce oslavit naší vírou! Často se mi zdá, že se můj křesťanský život navenek odbývá jen řečněním Co když i z toho na pohled pokorného doznání nezbudou než pouhopouhá slova, flatus vocis, prázdné zvuky bez obsahu a významu? Zatímco před lidmi mluvím, před Bohem mlčím. Snad až začnu více mluvit s Bohem, lépe se naučím před lidmi mlčet Vůči Bohu - otevřít srdce. Vůči lidem - ovládnout jazyk. V tichu je šance. Zaslechnu slovo Boží? Pokusím se o odpověď? Láska v klidu je neklidná. Odpočívá únava, odpočívá pokušení, ale láska odpočinek nezná, jejím klidem je neklid. (Raymundus Jordani, Rozjímání o lásce Boží). Kde jsi? Ve svátek Nejsvětějšího srdce Ježíšova jsem se vypravil do Bečova nad Teplou, abych tam divadelníkovi Karlovi požehnal dům. Koupil si zříceninu, v potu tváře ji opravil, ale romantický ráz staré stavby přitom zachoval. 13

Dorazil jsem až navečer, k bohatě prostřenému stolu. Seznámil jsem se s kastelánem bečovského zámku, kde opatrují relikviář sv. Maura - po korunovačních klenotech nejcennější artefakt na území České republiky. Požehnání se konalo v noci. Procházel jsem potemnělými místnostmi, do nichž ještě nezavedli elektrický proud, a skrápěl je kapkami svěcené vody Po obřadu za mnou přišel jeden z hostů. Potřeboval hovořit s knězem. Vyslechl jsem ho. Že prý je věřící, a přesto dnes je z něho troska. A Boha se teď ptá: Kde jsi?! Snad očekával, že budu utěšovat, litovat ho, vysvětlovat. Ale já se necítil ve své kůži, před sebou noční cestu autem domů. Poznal jsem, že moje slova nepadla na úrodnou půdu. Nakonec jsem mu pověděl: My pořád zahrnujeme Boha otázkami proč a jak. Jenže i Bůh se nás ptá: Kde jsi? Kde jsi byl, když tě Bůh volal? A kde budeš, až Bůh na tebe zavolá příště? A co když žádné příště nepřijde? Hledejte Hospodina, dokud může nalezen býti; vzývejte ho, dokud blízko jest! Tato výzva z 55. kapitoly knihy proroka Izajáše je napsaná na zdi Husova sboru v Praze-Nuslích, kde jsem v milostivém létě 2000 přijal křest. Zázrak odpuštění Ochrnutého člověka, upoutaného na lůžko, přinesli k Ježíšovi. Když viděl jejich víru, ochrnutému odpustil hříchy a uzdravil ho. Jelikož obdržel moc odpouštět, má i moc uzdravovat. Uzdravení právem považujeme za veliký zázrak. Ochrnutý vstal, vzal si své lože a šel domů Ale největším zázrakem je odpuštění! Jsou lidé, kteří dovedou léčit, navracet zdraví, nedokážou však odpustit. A duchovní zranění, zející v lidech i mezi lidmi, zůstávají nezhojená. Naopak odpuštění zaceluje rány. Proto se modlíme k Otci: Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům! Problematická pravda Jana Husa Už od univerzitních studií, kdy jsem navštívil Sázavský klášter a poprvé četl legendy o českých světcích, jsou mému srdci blízcí slovanští věrozvěsti Cyril a Metoděj i jejich pokračovatel a strážce jejich odkazu opat Prokop, o jehož svátku jsem byl právě před pěti lety vysvěcen na kněze a ustanoven farářem. Na jejich díle obdivuji, jak dovedli spojovat obecné a místní, univerzální a partikulární. Založili tradici, v jejíž kořenech je touha po jednotě, po takové jednotě, v níž není umlčen žádný hlas. Cyril a Metoděj uvádějí české země do kulturních a duchovních dějin Evropy. Prokop stmeluje Čechy a Moravu tím, že v přemyslovských Čechách rozvíjí velkomoravské dědictví. Srdce českého národa bije naplno, pokud do něj ve správném poměru přitéká krev latinská a slovanská, duch Západu a Východu. Můj vztah k Mistru Janu Husovi je méně jednoznačný. Možná je tomu i proto, že jeho osobnost vystupuje z historie zřetelněji ve svých lidských rysech, byť neunikla snaze o legendarizaci - idealizaci či naopak démonizaci Mistr Jan není napolo mýtickým prototypem mučedníka nebo kacíře! Nato je příliš z masa a kostí. Ve svém úporném zápase o pravdu, jíž je skutečně věrný až k smrti, si s veškerou silou své mysli i svého temperamentu počíná tak, že je nakonec zahnán do kouta, na ostří meče, odkud už nevede cesty zpět. 14

Husova přímočarost a pevné přesvědčení o správnosti jeho názorů ho přivedlo ke krajnímu zostření jeho sporů Byl zatlačován k hájení stále radikálnějších názorů, zavlékán do obtížných polemik a utvrzován ve svém odhodlání podstoupit třeba i smrt na hranici Společným jmenovatelem všech Husových obran je jistě jeho upřímné přesvědčení, že se ve všem řídí zákonem Božím, že jeho odpůrci i soudci tento zákon nedodržují a že pro hájení biblických příkazů je lépe podstoupit smrt než je porušit. (Jiří Kejř, Husův proces). Tvrdošíjný boj za pravdu se podepisuje na Husově vnitřním rozpoložení. Svůj osud, poznamenaný závěrečným tragickým nedorozuměním, dokonce přirovnává k údělu trpícího Syna Božího. Jeho zápas mu splývá se zápasem Kristovým. Jak by při takové míře identifikace mohl odvolat? Copak se Kristus zřekl pravdy Boží před Pilátem, Herodem, židovským synedriem, před hrůzou kříže? Na kostnickém koncilu se střetl středověk s novověkem - víra založená na kolektivní poslušnosti vůči autoritám narazila na víru individuálně vybojovanou ve svědomí člověka, hledajícího pevný sloup pravdy ve zlomové situaci, kdy odpovědné autority selhávaly a opory starého řádu se hroutily. V tom spočívá tragické nedorozumění mezi Husem a koncilními otci, z nichž některým nechyběla dobrá vůle obnovit církev a zachovat Husův život. Žádali však poslušnost, uznání autority koncilu coby vrchní soudní instance ve věcech víry. Hus žádal o poučení, v čemže se mýlí, chtěl slyšet argumenty Dovršil svou tragédii nepochopením, že do Kostnice jde na soud a ne ke scholastické disputaci. (J. Kejř). Hus i koncilní otcové trvali na přesvědčení, že mají pravdu na své straně. Z hlediska koncilního byla pravda uzákoněna církevním právem, mimo jiné dekrety samotného koncilu Z hlediska Husova bylo pravdou to, co za pravdu uznal ve svém svědomí zformovaném biblickou vírou. Spor mezi Husem a koncilem lze ve zkratce převést na to, jak přijímat od Boha zjevenou pravdu, zachycenou v poselství Písem. Zavazuje mě k přijetí pravdy zvnějšku autorita právní a institucionální, anebo zevnitř hlas svědomí? Koncil se držel jednoho, Hus druhého Ale proč stále hrotit spor o pravdu do bezvýchodné antiteze buď - anebo? Vždyť bez souhlasu svědomí je výkon autority násilný - a svědomí, které nad sebou necítí vyšší autoritu, pravdou pohrdá! Pravda jest problematická. Pravda je vlastní problém, cosi uloženého, předhozeného každému člověku a také každému společenství, každému národu, každé historické epoše - jako tvůrčí úkol, autentický čin riskantního rozhodnutí. (Zdeněk Neubauer, Kalich a kříž). Pravda je prostá, ve své jednoduchosti krásná. Problematické je však pro pravdu se rozhodnout, zariskovat pro ni Koncil pro pravdu neriskoval nic, kdežto Mistr Jan riskoval vše! A proto je svědkem pravdy on, a nikoli koncilní otcové v čele s učeným kancléřem Gersonem z pařížské Sorbonny V Husově rozhodnutí jít na hranici zaznívá nepřeslechnutelná výzva: Melius est bene mori, quam male vivere. Lepší je dobře zemřít, než špatně žít. Koupel v krvi Nulla dies sine linea. Ani den bez řádky. Ale co napsat? V pubertě jsem veršoval. A po včerejší bohoslužbě mi vstoupil na mysl absurdní popěvek (asi návrat do puberty): 15

Nevíš nevím nevíte Pro co se tady pachtíte Nevíš nevím nevíte Celé dny týdny zabité Nevíš nevím nevíte Do zapomnění míříte Nevíš nevím nevíte Brzy v té jámě zmizíte Nikdo neví nikdo neví Jedni jsou leví druzí praví Nikdo neví nikdo neví Jedni se dáví a druzí baví Loni jsem viděl, jak se biskup při přijímání z kalicha málem zadávil krví Páně, a viděl jsem taktéž, jak se jeho zoufalým kuckáním a brunátněním někteří škodolibě bavili Můj nejhorší zážitek z bohoslužebného shromáždění! Vzpomenu si na něj a - brr! celý se oklepu odporem. Naopak uspokojením mě naplnila slova, s nimiž se mi ráno před bohoslužbou svěřil bratr Jakub: Každý den se koupu v krvi Ježíše Krista. Představa krvavé koupele vyvolává pohoršení, zděšení Aťsi! Křesťané přece při liturgii krev Ježíše Krista pijí! Proč by se tedy v modlitbách a rozjímání nemohli v Kristově krvi koupat? Noří se do žhnoucího vířivého života, v němž se rozpouštějí hříchy, v jehož hlubinách okoušejí nadpozemskou sladkost Kristova krev je opojné víno, vzácné a čisté! Protiví se mi bezkrevné intelektualistické křesťanství, prodávané ve sterilním balení, zbavené skandálních symbolů, které však ukazují na samu podstatu evangelia. Živá víra potřebuje zemitost, citovost, obrazotvornost! Bez draze prolité krve, bez úděsnosti kříže, bez krutých ran Kristových není spásy. Jinak je marné naše pachtění! Jenom zabíjíme čas. Mizíme v jámě smrti, kde budeme všichni zapomenuti, znicotněni na prach, ať už jsme se za živa ohlíželi napravo nebo nalevo Raději se Kristovou krví dávit, než se jí štítit! Raději se jí zpíjet, než se povýšenecky bavit, jakým hloupostem ti primitivní barbarští křesťané věří! Jsem šťastný barbar a primitiv... Pohrdněte mnou, vy zjemnělí civilizovaní lidé, že plesám a poskakuji, ale já tančím s plnou číší nad pramenem života! Kdežto vy chodíte s prázdnými hrnci k vyschlým studnám, nabíráte písek, co skřípe mezi zuby, a libujete si: Jaká vybraná lahůdka! A nedosti na tom! Sypete horký písek do úst žíznícím dětem, a protože na rozdíl od vás ještě neztratily chuť, divíte se, že si zakrývají pusinky a usedavě pláčou Tahají vás za ruce a křičí: Maminko, chci pít, chci se koupat! Co mi to dáváš? A proč mě vedeš pryč? Lidská duše je přirozeně křesťanská. Jejím předobrazem je Kristus, podle něhož ji Bůh stvořil. Běda těm, co maličkým zabraňují přicházet k sobě, ke své duši, i k Bohu - duši naší duše! 16

Moudrý Gamaliel Ve sboru jsme diskutovali o Husovi a kostnickém koncilu. Z četby Husových dopisů a kroniky Petra z Mladoňovic jsem vyrozuměl, že Hus přijal své odsouzení jako účast na utrpení Krista, jako krajní způsob, jak ho následovat. Zaujal mě názor historika Jana Láška, že smrtí na hranici učinil Hus eschatologické znamení, ohlašující příchod posledních časů a Kristův návrat. Namísto království nebeského však přišla revoluce - cepy, sudlice A přesto Kristus sestoupil a zjevil svou slávu mezi lidmi: v přijímání z kalicha, v písních Jistebnického kancionálu, v Bibli kralické, v díle Komenského Mnohotvárná je milost Boží, která dala vyrašit nádherným květům i ze zplundrované země, rozryté kopyty křižáckých koní, zbrázděné koly táborských vozů! Poměřovat soud Husův se soudem Kristovým není v husitské církvi neobvyklé, ale v naší sborové diskusi se mi naskytla možnost jiného, přiměřenějšího srovnání. Bratr Jakub na adresu kostnických soudců jakoby mimochodem pronesl: Neměli mezi sebou Gamaliela Nejprv jsem nepochopil, než jsem se rozpomněl na 5. kapitolu Skutků apoštolských. Petra a jeho druhy pohnali před Veleradu, neboť učili, že Ježíš je Mesiáš. Velekněží se chystali zabít je, ale moudrý farizeus Gamaliel je zarazil: Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit - nechcete přece bojovat proti Bohu. Naneštěstí pořád proti němu bojujeme, odháníme ho od sebe. Bez Boha Otce a bez Matky Církve jsme sirotci a jednáme podle toho - jako bezprizorní děti Ruka Páně Vyjeli jsme si na rodinný výlet do kláštera v Plasích. Tamní konvent je vynikajícím dílem Jana Blažeje Santiniho. K zájmu o stavby tohoto slavného barokního architekta mě přivedla četba románu Miloše Urbana Santiniho jazyk. Asi dva kilometry před Plasy jsem na kluzké silnici prudce zabrzdil, abych se vyhnul protijedoucímu autu, vynesenému ze zatáčky Naše stará škodovka dostala smyk. Skončili jsme napasovaní ve svodidlech Chybělo málo - a čelně bychom se srazili s jiným vozidlem. Moje žena Lucie šla s dětmi polní cestičkou napřed, já čekal, až hasiči vyprostí auto Plechy zohýbané, ale kola neupadla a z motoru neteklo. Policajt přimhouřil oči, ať se vrátíme domů po vedlejších silnicích Manželka si povzdechla: No, to jsme pěkně dojeli! Náš pětiletý Kryštof odpověděl: Nevadí, mami, chránila nás ruka Páně! Bůh není vidět, je schovanej v nebi, ale držel naše auto vzadu za kufr! Klášter jsme si prohlédli a s otlučeným autovrakem se krokem doploužili k domovu. V noci jsem pak nemohl usnout. V posteli se mi točila hlava pomyšlením, jak zblízka na nás možná i dýchla smrt Jak tenoučká je nit našeho osudu! Visíme nad propastí, nitka se chvěje, kmitá, už už povoluje Mezi námi a nicotou není než napřažená ruka Páně, v tom se Kryštůfek nemýlil! Po dnešku se ztotožňuji s poutní písní Davidovou: Duše naše jako ptáče unikla osidlu ptáčníků. Osidlo se ztrhalo, i unikli jsme! 17

Quo vadis? Legenda vypravuje, že apoštol Petr chtěl opustit Řím, aby se vyhnul pronásledování, které vůči křesťanům rozpoutal císař Nero. V městské bráně však Petr potkal Krista, jdoucího naopak do Říma. Zaskočený apoštol se ho otázal: Quo vadis, Domine? Kam kráčíš, Pane? Kristus mu v legendárním podání odpověděl: Jdu do Říma, abych byl znovu ukřižován. A Petr poznal, že musí následovat svého Pána. Obrátil se nazpět, aby s oběťmi Neronova krvavého šílenství sdílel jejich utrpení i smrt pro víru. Avšak víra v Krista Ukřižovaného a Vzkříšeného přemáhá smrt, otvírá bránu do nebeského Jeruzaléma! Ježíš zná cestu připravenou pro ty, kteří v něho věří a vyznávají ho. On sám je přece ta cesta, pravda a život. Petrova otázka, kam kráčí Pán, je vlastně tázáním, kudy se máme ubírat my, které si Pán svolal do církve. Quo vadis, ecclesia? Kam kráčíš, církvi? Jdeš v požehnaných stopách Kristových, i když je to cesta bolestná, lemovaná našimi životními kříži? Už mnohokrát jsme předvedli, že se umíme obrátit ke světu a přejímat jeho manýry. Světská společnost nás za to kupodivu nechválí, jsme jí lhostejní. Ale Kristu lhostejní nejsme! Což není v moci Ducha Svatého obrátit nás k pravdě, strhnout slovy věčného života, vloženými do kořenů církve? Ponouknuti Duchem ptejme se jako Petr: Kam kráčíš, Pane? Ježíš se přece ubíral po cestě křížové. Obětoval se. Vykonal to, čeho my nejsme schopni - a tak nás hříšníky před Bohem zastoupil! S nevypravitelnou láskou se táže své záletné nevěsty: Kam kráčíš, církvi? Odpovězme: Spěcháme k tobě, Pane. Tlučeme ti na dveře. Prosíme, otevři nám! Co mají Athény společného s Jeruzalémem? Staří husité měli národní a politické zájmy, na které se ještě dnes mohou odvolávat ideologové nebo politici. Ale zápas, který Husovi dědicové vedli, byl ve své podstatě duchovní, křesťanský. Šlo jim o věrnost Kristovu zákonu ve věcech víry i v mravech. Husité se sice shodli na společném základním programu (Čtyři artikuly pražské) i na závazném měřítku víry a mravů (jímž je Písmo svaté), ale dělil je postoj k církevním tradicím. Do jaké míry věrnost pravdě Kristova evangelia vyžaduje příklon či odklon od katolické nauky a církevních struktur? Umírnění utrakvisté a radikální táborité (a po nich Jednota bratrská) na tuto otázku podávali rozdílné odpovědi. Ale soudné husitské teology nikdy nenapadlo popřít to, co bylo věřeno vždy, všude a ode všech (zásada stanovená Vincencem z Lerina), co všechny křesťany ve víře spojuje v bratry a sestry, co je tedy v nejširším smyslu slova katolické - všeobecné. Společně sdílenými prameny víry musí být svlažováno každé křesťanské obecenství, má-li se v něm uskutečňovat jediná, svatá a všeobecná církev Kristova. To staří husité dobře věděli. Chtěli přístup k pramenům víry pročistit, nikoli tyto prameny zapečetit kvůli usilování o jiné, byť i vznešené hodnoty. Je hezké, že se občanská společnost ve svých demokratických a humanitních ideálech inspirovala husitskou reformací, ale ani demokracie ani laický humanismus nemohou člověka spasit, zachránit od hříchu, dát mu věčný život a sjednotit ho s Bohem. 18

Komenský poznamenal: Cesta do nebe je jediná, Kristus; a pravda je jediná, Kristus; a život jediný, Kristus. V těchto slovech je shrnuto, kam směřovala české reformace. Křesťan ví, že spásu mu nedá žádná státní, národní nebo politická ideologie. Spása je od Boha, který poslal Spasitele - Krista. Církev může hájit demokratické a humanitní ideály, ale musí hledat Boží království a jeho spravedlnost! Boží spravedlnost naplnil Ježíš Kristus. Osvobodil nás ke svobodě. Kristova církev stojí na straně spravedlnosti a svobody, na straně života. Proto jí apoštol Pavel dává za úkol zvěstovat živého Krista: Jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu. Smrt nemohla Krista pohltit, neboť se v něm srazila s Bohem, jehož moci se musela podřídit. Křesťanská kréda začínají vyznáním jediného všemohoucího Boha. U něho není nic nemožné. Proto věřím, že křísí z mrtvých. Že v osobě Ježíše Krista sjednotil své božství s naším lidstvím. Že jediný Bůh žije třemi způsoby bytí a v každém z nich je Bohem osobním - Otcem i Synem i Duchem Svatým. Věřím, že Kristus ustanovil pro svůj lid prostředky spásy, svátosti, v nichž se spásné Boží slovo mocí Ducha spojuje s hmotnými prvky - ve křtu s vodou, ve Večeři Páně s chlebem a vínem. Skrze svátosti Spasitel navazuje a upevňuje spojení s námi, které s Bohem smířil svou obětí a oživil svým vzkříšením. Věřím, že až se dovrší tento věk, vrátí se Kristus v moci, vzkřísí mrtvé a promění živé a zasedne k Soudu. Věřím, že kdo vyznává Ježíše jako Pána, vejde do věčného života, ale kdo ho odmítne či zapře, sám že se odsoudí Takové je poselství Písem. Z pravdivého biblického svědectví vyrůstá víra každého společenství, jež nezapomíná, čím se křesťanská církev liší od spolku náboženských fantastů. Jedině víra založená na živém Bohu a na živém Kristu totiž buduje živoucí společenství bratří a sester, náležejících svému Pánu a Spasiteli. Tuto víru nazývám katolickou - všeobecnou, neboť je tmelem jednoty křesťanstva. Středověcí husité považovali takovou víru za nutnost, bez důsledků z ní vyvozených by zakoušeli nouzi spasení. Pro dnešní nevěřící věřící je drahým nedostatkovým zbožím. Avšak naše církev, jež se odvážila vetknout si do názvu přívlastek husitská, by se ve víře a mravech neměla spokojit s ničím menším, než s opravdovým luxusem Kristovým! Nesmí se pídit po ideologických či teologických diskontech, kde nabízejí produkty sice levné a lákavé, ale z dílny Mefistofelovy Svět je posedlý duchem směšování, plácání jednoho přes druhé. Zato duch evangelia učí rozlišování. Církev musí rozlišovat. Stále aktuálně znějí už od starověku prudká slova Tertuliánova: Co mají společného Athény s Jeruzalémem? A sv. Jeroným se vznětlivostí sobě vlastní dodává: Jaký souhlas Krista s Beliálem? Mrtví pohřbívají mrtvé Nemohu se dovolat sestře Heleně. Blíží se k devadesátce, je zesláblá, neopouští svůj byt. Žertuje, že umře doma na gauči, kde tráví nejvíce času Podobně jako jiní staří lidé, za nimiž chodím na návštěvy, dovede zajímavě vyprávět. Například jak se před válkou zamilovala do polského důstojníka Klepu na dveře bytu, zevnitř se nic neozývá. Vhazuji do schránky lístek se vzkazem pro Heleninu dceru, ať se mi ozve, co se s maminkou děje. Nejspíš upadla, odvezli ji 19

do nemocnice, domýšlím se. Cestou na faru se mě však zmocňuje neodbytný pocit, že stařenka je po smrti a že mezi došlou poštou najdu parte A skutečně - z obálky, podstrčené pode dveřmi, vytahuji smuteční oznámení a dopis s prosbou, abych na zesnulou vzpomenul při mši. Umřela před pár dny v nemocnici, kam ji převezli poté, co doma upadla a zlomila si stehenní kost. Předtucha se mi sice potvrdila, ale raději bych se mýlil Čtu, že pohřeb se konat nebude. Zpopelní ji bez obřadu, tiché rozloučení se odehraje pouze v kruhu rodinném Takto mrtví pohřbívají své mrtvé. Ale nesoudím je za to. Zdalipak někdo zapláče nad mou rakví? Anebo kdo se nade mnou pomodlí, když skoro nikdo se dnes neumí ani pokřižovat, natož aby znal Otčenáš? Černá groteska z karlovarského krematoria: smuteční hosté si šeptají, že pohřby jsou sadismus, měly by se zakázat Když jsem se sešel s osiřelou dcerou, uvedl jsem ji do značných rozpaků nabídkou, že uložení urny s matčinými ostatky pietně doprovodím modlitbou. Prý se nejprve poradí s rodinou a pak mi dá vědět. Vím, že nedá Z pozůstalosti mi dovolila vzít si knížku, která mi bude milou sestřičku připomínat - Ovidiovy Proměny s pozoruhodnými ilustracemi Pabla Picassa. Habent sua fata libelli. Knihy mají své osudy. Putují od majitele k majiteli, z ruky do ruky. I moje knihy ode mě poputují dál, jen doufám, že ne do sběru nebo do popelnice Ve službě Se svými farníky jsem se v Sokolově seznámil vpravdě křesťansky - u nemocničního lůžka předchozího faráře, zotavujícího se po operaci. Pochopil jsem až později, že to bylo znamením, jak si mám ve farářské službě počínat - že se jim musím otevřít tak, jako se oni otevřeli mně, a doprovázet je životem jako přítel, který jim s pomocí Boží dává naději a přináší pokoj a útěchu. Ne vždy jsem ve své službě obstál Vlastně si nejsem jistý, jestli jsem vůbec obstál a zdali někdy obstojím. Spoléhám na milosrdenství Boží. Učím se pokoře, ve vědomí, že kněz musí setrvávat v pokání a poklekat na kolena před křížem našeho dobrého Pána a Spasitele Ježíše Krista. Také cítím, že mě farářská služba vnitřně tříbí, přetváří duši, pročišťuje srdce. Nutí mě podřizovat se nárokům evangelia. Máloco je tak vyčerpávající, jako boj se stále přežívajícími hříšnými zvyklostmi, se starým Adamem v nás Ale Pán Bůh mi nabídl jedinečnou šanci - oddat se novému dílu, a tak zapomenout na vše staré, přesměrovat se od sebe k bližnímu. Společně máme za úkol pečovat o dům Hospodinův - o církev, která věří, a protože věří, tak se modlí, a protože se modlí, tak se z ní rozlévá požehnání do světa. Církev v Boha věřící a Boha vyznávající, k Bohu se modlící a Božím jménem žehnající je předzvěstí přicházejícího Božího království. Pět roků si mě Hospodin otesával, až jsem konečně poznal, že ve víře, vyznání a modlitbě se zapouštějí pevné kořeny nejen farářské služby, ale celého křesťanského života. A z toho vyplývá, že základní činností církve je bohoslužba. Věřit, vyznávat, modlit se, žehnat, prostě křesťansky žít, sloužit a svědčit - to nejsou trpké nudné povinnosti, vždyť liturgie se slaví! Křesťanský život je slavností, svátkem, 20