III. PRIMÁRNÍ UMĚLECKÝ TRH V PRAZE Sbírati, toť jistý druh umění, k němuž je třeba mimo prostředků hmotných i kus talentu, vášnivého zaujetí a obětavosti. Nikdy ale nevznikne dobrá sbírka z pouhé vypočítavosti a bez lásky a porozumění. 1 František Tavík Šimon Umělecký trh se v meziválečné Praze rozvíjel ve všech dobově obvyklých formách. Díla žijících umělců bylo možné získat přímo od autorů v jejich ateliérech, v prodejních galeriích nebo na aktuálních výstavách. Postupně vznikaly prodejny uměleckých spolků, kde mohli zájemci získat výtvarné práce jejich členů. Předměty starého umění nabízely starožitnické obchody v širokém záběru od vetešnictví až po reprezentativní podniky na hlavních městských třídách. Starožitnosti a díla starých mistrů patřily mezi hlavní sortiment aukčních síní. Příležitostí ke koupi starého umění se mohla stát i návštěva některé ze soukromých galerií nebo výstav z majetku pražských sběratelů. V hlavním městě i na venkově působili též podomní agenti nabízející nelegálně výtvarná díla tzv. běhouni. 2 Teoretické rozdělení na primární trh s díly pocházejícími přímo od autorů a obchod zaměřený na opakovaný prodej starožitností a obrazů z majetku sběratelů, vyžadující specializovaného zprostředkovatele, často postrádalo ostré hranice a jedny formy obchodních strategií přecházely v jiné. Sběratel v kontaktu s umělcem Součástí dobových tendencí ve sběratelských kruzích byl mimo jiné též důraz na sbírání děl současných umělců v jisté reakci na doposud převažující kolekce doznívajícího 19. století zaměřené často na historickou produkci starých nizozemských mistrů a kabinetní malbu pozdního 18. století spolu s autory století devatenáctého. 3 Tuto situaci dobře vystihuje doporučení pro sběratele formulované Emilem Fillou roku 1933: Nekupuj hlavně umění, které kupovali naši otcové a dědové, neboť je již předražené, 1 2 3 František Tavík Šimon, O sběratelích a sbírkách, Hollar I., 1923, s. 100. Pozor na agenty s obrazy, Národní listy LXVI, 1926, č. 197, 21. 7. 1926, s. 5. Podrobněji viz Lubomír Slavíček, Sobě, umění, přátelům. Kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě 1650 1939, Praha 2007, s. 240. 42
přebrané a pro tebe bez zájmu. [...] Umění tvých otců neposkytne ti pravého potěšení a nezaručí žádných zásluh o rozvoj duchovního života. Nekupuj umění minulých věků, dokud nemáš řádnou sbírku současného umění, neboť porozumění pro staré dílo vede jedině cestou přes soudobé. Mýlíš se, když tvrdíš, že starému umění rozumíš, kdežto novému nikoliv. 4 Přes zřejmý zájem autora těchto řádků na odbytu děl profesní skupiny, kterou zastupoval, vystihují tyto imperativy směřování významné části odborné veřejnosti i sběratelů v otázkách nákupu uměleckých děl a vytváření nových sbírek. Příkladem mohou být pražští sběratelé ze Sdružení přátel Moderní galerie nebo členové moravského Odboru přátel Skupiny výtvarných umělců v Brně (například JUDr. František Čeřovský, Ing. Jaroslav Jindra, Václav Jelínek, RNDr. Jaroslav Císař, František Dvořáček, MUDr. Otakar Teyschl a další). Přestože se nejednalo o převládající tendenci, někteří sběratelé v jistém okamžiku své kolekce starých mistrů rozprodali a začali nově budovat sbírky umění současného (Armand Grosz) nebo dosavadní soubory staré malby doplňovali o moderní díla (Ing. Václav Butta). 5 Pro vzdělané zájemce o soudobé umění měla velkou přitažlivost možnost nákupu díla přímo od autora. Tento postup, jak uvádí dále Emil Filla, uspořil nakupujícímu náklady na případný znalecký posudek, marže obchodníků a především jej zcela bezpečně ochránil od možné koupi falsa. 6 Kontakt s autorem znamenal pro sběratele také jistou společenskou prestiž a cennou možnost prohloubení vlastní odborné erudice. Někteří malíři, jako např. Václav Špála, v pozůstalosti zanechali celé seznamy svých prací se jmény kupců, významné pro pozdější znaleckou práci s jejich dílem. 7 Pokud sběratel nedokázal proniknout k umělci vlastními silami, obrátil se na prostředníka, který kontakt zařídil. V této roli si vedl zdatně například brněnský učitel František Venera, který zprostředkoval setkání celé jedné generace moravských sběratelů s pražskými malíři a sochaři. 8 4 5 6 Emil Filla, Patero přikázání, Volné směry XXX, 1933-1934, s. 126. Slavíček, Sobě, umění, přátelům (cit. v pozn. 3) s. 240. Filla, Patero přikázání (cit. v pozn. 4), s. 127. 9 Eduard Burget Roman Musil, Václav Špála (1885 1946). Soupis díla, Praha 2002. 10 Robert Mečkovský, Václav Dvořák jako mecenáš a sběratel umění (magisterská diplomová práce), Seminář dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno 2006, s. 17, 33. 43
1. UMĚLECKÉ SPOLKY Zásadní význam pro prezentaci a různé formy prodeje soudobé produkce měly umělecké spolky formované na základě rozmanitých zájmových skupin, často s tradicí sahající do 19. století. Vedle vytvoření prostoru pro řešení teoretických a tvůrčích otázek, poskytovala tato sdružení svým členům podporu i na praktické rovině. Základem spolkového dění byla prezentace prací členů prostřednictvím rozsáhlé výstavní činnosti, ke které patřily pravidelné členské výstavy, monografie, retrospektivy, prezentace zahraničních autorů nebo vlastní putovní výstavy. Až na výjimky byla většina výstav prodejních. Katalog obsahoval ceny jednotlivých prací a instrukce pro uchazeče o koupi, které předpokládaly, že zájemce zaplatí zálohu ve výši jedné třetiny ceny a zbytek doplatí po předání díla. Ceny byly uváděny bez daně z obratu a daně přepychové. V ojedinělých případech výstav zahraničních výtvarníků byly vyčísleny v měně autorovy země. V okamžiku odebrání díla se takto uvedené ceny přepočítávaly dle aktuálního denního kurzu. 9 Další možností získání díla byla návštěva spolkové prodejny nebo zprostředkování nákupu kanceláří sdružení. Právě kvůli těmto aktivitám spolky disponovaly vlastními nebo pronajatými prostorami s výstavními síněmi a kancelářemi, v nichž sídlila též redakce časopisu. Vlastní periodikum bylo důležitou platformou jak pro komunikaci umělců s veřejností a publikaci ideového směřování celého sdružení, tak také pro různé formy propagace práce jeho členů. Krasoumná jednota v Praze Za nejstarší novodobé uskupení tohoto typu můžeme v českých zemích považovat pražskou Krasoumnou jednotu 10 založenou jako hospodářský podnik Společnosti Vlasteneckých přátel umění. Spíše než o umělecký spolek šlo původně o společnost podílníků, která zakupovala umělecká díla ke slosování mezi svými členy. 9 10 Např. Vincenc Kramář, LX. výstava Spolku výtvarných umění Mánes. Pablo Picasso. Výbor prací z let 1906 1921. Září 1922 (kat. výst.), Mánes, Praha 1922. Roman Prahl, heslo Krasoumná jednota, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění I., Praha 1995, s. 401; Vladimír Novotný, Sto let Krasoumné jednoty, Praha 1935; F. Roubík, Počátky Krasoumné jednoty a výtvarní umělci. Umění IX, 1936, s. 216 232. 44
Například roku 1913 získali členové za poplatek 10 K 50 h vedle členské prémie právo k účasti na losování 250 uměleckých děl v celkové hodnotě 25 000 K. 11 Už od vzniku ve třicátých letech 19. století pořádala Jednota pravidelné veřejné výstavy podporující nákup výtvarných děl česky i německy mluvících autorů, které se staly reprezentativními přehlídkami soudobé tvorby. Tato otevřenost oběma jazykovým skupinám přetrvala až do meziválečného období, kdy byly pořádány výstavy také německy mluvícím autorům z českých zemí i zahraničí. Jednota vydávala též výroční prémie pro své členy a spolufinancovala některé monumentální veřejné zakázky. Těžiště její aktivity spadá do druhé poloviny 19. století, kdy se díky pravidelnému výstavnímu programu podařilo zprostředkovat domácímu publiku také produkci okolních uměleckých center. Pro obchod s uměním bylo významné pořádání pravidelných aukcí ve druhém desetiletí 20. století. Umělecká beseda v Praze Spolkem spjatým v 19. století s národním obrozením a generací Národního divadla se stala Umělecká beseda v Praze sdružující v rámci svého velkorysého programu české umělce různých oborů. Po obnově nutné po první světové válce nabyl znovu na významu její Umělecký odbor řízený Václavem Rabasem. Od počátku dvacátých let 20. století byl vydáván sborník Život, počátkem třicátých let změněný na měsíčník redigovaný Vladimírem Holanem, kam přispívali mimo jiné bratři Čapkové, Karel Šourek, Vlastimil Rada, Josef Šíma, Jaroslav Seifert, Jan Zrzavý nebo Hugo Feigl. Výtvarný odbor dokázal poskytnout dosti široký prostor pro setkávání a dialog zastánců domácí tradice s umělci orientovanými na moderní zahraniční umění. 12 Tato otevřenost umožnila spolku získat nové členy z nastupujících generací mladých výtvarníků. 13 11 12 13 Katalog IV. aukce Krasoumné jednoty pro Čechy, aukce 21. 3. 1913, Praha, nepag. reklamní část. Otakar Mrkvička, Výtvarníci Umělecké besedy, Musaion V, 1929 1930, s. 70 71. Jana Brabcová, heslo Umělecká beseda, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění II., Praha 1995, s. 878; Karel Krejčí, 100 let Umělecké besedy (kat. výst.), Národní galerie, Praha 1963; František Skácelík, Sedmdesát let Umělecké besedy 1863 1933, Praha 1933. 45
Reklama na uměleckou prodejnu z katalogu Členská výstava Umělecké besedy z roku 1925. Pestrý výstavní program nabízel vedle pravidelných členských výstav i přehlídky kolekcí jednotlivých sběratelů (jako byla přehlídka moderních obrazů JUDr. Františka Čeřovského na počátku roku 1933) 14 i tematické výstavy ze soukromého majetku (příkladem může být jen o několik týdnů později otevřená výstava zátiší české provenience z 19. století). 15 Své místo ve výstavním programu měly monografické výstavy současných umělců (Jan Zrzavý zde své dílo představil v letech 1923, 1930, 1933 či 1940), 16 stejně jako prezentace starších českých mistrů (například Josefa Mánesa, Adolfa Kosárka, Josefa Navrátila, Karla Purkyně, Hipolyta S. Pinkase, Viktora Barvitia či Jaroslava Čermáka). Některé podniky byly kombinací více uvedených druhů, kdy prezentovaná díla ze soukromého majetku sběratelů byla doplněna malbami současných autorů 14 15 16 František Čeřovský, Výstava moderních obrazů ze sbírky JUDr. Františka Čeřovského, 14. 1. 2. 2. 1933 (kat. výst.), Umělecká beseda, Praha 1933, k tomu též: Výstava moderních obrazů ze sbírky JUDra Františka Čeřovského, Veraikon XIX, 1933, s. 19; Slavíček, Sobě, umění, přátelům (cit. v pozn. 3), s. 252. České zátiší XIX. století. 15. 3. 5. 4. 1933 (kat. výst.), Umělecká beseda, Praha 1933. Souborná výstava Jana Zrzavého 1918 1923. Září 1923 (kat. výst.), Umělecká beseda, Praha 1923; Katalog výstavy obrazů a kreseb Jana Zrzavého. Alšova síň od 6. do 28. října 1930 (kat. výst.), Umělecká beseda, Praha 1930; Katalog výstavy nových obrazů a kreseb Jana Zrzavého. 15. října 1933 do 8. listopadu 1933 (kat. výst.), Umělecká beseda, Praha 1933, dále viz Brabcová, heslo Umělecká beseda (cit. v pozn. 14). 46
Reklama na spolkovou prodejnu Umělecké besedy z obálky časopisu Žívot XII, 1933. nabízenými k prodeji. Příkladem může být výstava v pohnutém podzimu roku 1938 nazvaná Český kraj, představující 96 krajin, z nichž většina byla volně prodejná. 17 Mimo pořádané výstavy bylo možné získat práce členů ve spolkové prodejně propagované na stránkách vlastního časopisu i ve výstavních katalozích. Spolek výtvarných umělců Mánes v Praze Neméně významným se pro meziválečnou výtvarnou scénu vedle Umělecké besedy stal Spolek výtvarných umělců Mánes založený roku 1887 studenty pražské Akademie výtvarných umění a Uměleckoprůmyslové školy s poněkud bohémsky naplňovaným cílem rozvíjet českou uměleckou tradici v intencích tvorby Josefa Mánesa a Mikoláše Alše. 18 Po několika nedokončených nakladatelských počinech začal být roku 1896 na půdě spolku vydáván první český výtvarný časopis Volné směry a následně od roku 1907 měsíčník Styl věnovaný architektuře, urbanismu a užitému umění. Mezi dalšími uskutečněnými vydavatelskými projekty můžeme jmenovat knižní edici Dráhy a cíle, řadu monografií Výtvarné zjevy, Švabinského Zlatoroh, Prameny a Knihy Mánesa. Reklama z obálky Katalogu XVI. výstavy Výtvarných umělců Mánes v Praze, duben květen 1905. 17 18 Český kraj. Obrazy z let 1920 1938. Listopad prosinec 1938 (kat. výst.), Umělecká beseda, Praha 1938. Lenka Bydžovská, heslo Spolek výtvarných umělců Mánes, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění II., Praha 1995, s. 775 776. 47
Kromě pravidelných členských výstav pořádaných od roku 1898 a monografií významných autorů zprostředkovával spolek českému publiku zásadní přehlídky moderního světového umění, které výrazně zasáhly do formování domácího vývoje a umožnily českým veřejným institucím i soukromým sběratelů obohatit své sbírky o významná díla zahraničních autorů. Výstavy cizích umělců byly pro spolek výhodné též ekonomicky, protože za realizovaný prodej jejich děl získával dohodnutou provizi. 19 V meziválečném období se stal Mánes hlavním nositelem moderních myšlenek ve výtvarném umění. 20 Se spolkem spolupracovali přední teoretici a historici umění Vincenc Kramář, Jaromír Pečírka, Antonín Matějček, Vladimír Novotný, Kamil Novotný a další. Podobně jako některé jiné spolky se členové Mánesa snažili umístit svá díla na trhu i mimo časově omezené přehlídky. Katalog jarní šestnácté výstavy z roku 1905 referuje o zřízení stálé tržnice uměleckých předmětů v kancelářských prostorách Volných směrů ve Vodičkově ulici. 21 Její hlavní výhodou má být možnost získání kvalitních uměleckých děl za mírné ceny oproti předražené nabídce obchodníků s díly pochybné kvality. Spolu s přemístěním spolkových prostor se stěhovala i prodejna. 22 Koncem dvacátých let sídlila společně s kancelářemi spolku na Václavském náměstí 23 a vedle běžné na- Reklama z časopisu Volné směry XXVI., 1928 1929. 19 20 21 22 23 Jaroslav Kolman Cassius, Proč jsem českým umělcem, Dílo XXIII, 1931, s. 224 226. Otakar Mrkvička, Výstava S.V.U. Mánes, Musaion, 1929 1930, s. 47 48. Katalog XVI. výstavy Výtvarných umělců Mánes v Praze. Duben květen 1905 (kat. výst.), Mánes, Praha 1905. K problematice spolkových prostor viz též Otakar Novotný, Křížová cesta za vlastní výstavní budovou, Volné směry XX, 1919 1920, s. 33 36. Otakar Hurych, Stálou prodejnou výstavu otevřel spolek v. u. Mánes, Veraikon XIV, Praha 1928, s. 95. 48
bídky členských prací nabízela i poradenství a zprostředkování prodeje starého umění. Zákazníkům byla nabízena také možnost splátkového prodeje. 24 Opravdu stálých a reprezentativních prostor se dočkali členové spolku až v roce 1930, kdy byla výstavou Sto let českého umění otevřena nová funkcionalistická budova Mánesu, vzniklá přestavbou Šítkovských mlýnů na Riegrově nábřeží podle projektu Otakara Novotného. 25 Do nových prostor byla vedle ostatních spolkových provozů přenesena i prodejna uměleckých děl spolu s knihkupeckým krámem. 26 Služby obchodu zůstaly v nových reprezentativních místnostech zachovány v původním rozsahu s důrazem na výhodnost přímého nákupu uměleckých děl od autora v intencích úvodního poučení Emila Filly. 27 Budova byla též vybavena několika výhradně komerčně využívanými provozy, které měly pomoci spolku s jeho financováním. Pronajímaly se zde místnosti pro další obchody, kavárnu, cukrárnu a restauraci. Reklama z časopisu Volné směry XXVIII., 1930 1931. Ve snaze oživit kontakt diváka se soudobým uměním, přichází S.V.U. Mánes v době vrcholící hospodářské krize s programem půjčovny uměleckých prací po vzoru podobných podniků v zahraničí: 28 Výtvarné dílo [...] má proniknouti všude, kde může nalézti pochopení a poskytovati pozornému pozorovateli nové a nové zážitky. Jsme si vědomi, že tomu brání nikoliv nedostatek dobré vůle, nýbrž nedostatek finančních prostředků. Chceme tedy upraviti poměr mezi umělcem a jeho 24 25 26 27 28 Volné směry XXVI, 1928 1929, nepag. reklamní část. Otakar Novotný, Budova Mánes, Rozpravy Aventina VI, 1930 1931, s. 5 6; Marie Platovská, heslo čp. 250/II Nové Město, Masarykovo nábřeží 1, Funkcionalistická výstavní budova spolku výtvarných umělců Mánes, in: Růžena Baťková (red.), Umělecké památky Prahy. Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady (Praha 1), Praha 1998, s. 273 274, zde i starší literatura. Volné směry XXVIII, 1930-1931, nepag. reklamní část. Filla, Patero přikázání (cit. v pozn. 4). Když se neprodává, tak se půjčuje, Sběratel III, 1932, č. 7, s. 5; Kamil Novotný, Půjčované umění, Volné směry XXX, 1933 1934, s. 190 191; Půjčované umění II. aneb dobrá reklama na cizí účet, Volné směry XXX, 1933 1934, s. 212 215; Zprávy a úvahy, Volné směry XXXI, 1935, s. 104. 49
Reklama z časopisu Volné směry XXVIII., 1930 1931. obecenstvem. Pracujeme na posledních detailních úpravách svého velkého plánu, kterým zřídíme půjčovnu uměleckých děl a splátkovou prodejnu v Mánesu. To není plán v prvé řadě hospodářský, toť manifestace pro sblížení umělce s jeho publikem, která má umožniti změnu diváctví na výstavách a v galeriích v intimní, ustavičný a živý vztah k výtvarnému výtvoru. 29 Tento projekt vedle svého sociálního rozměru 30 odpovídal dobovým požadavkům na umístění uměleckého díla v interiéru moderního bytu s možností jeho časté obměny, 31 stejně jako apelům na osvětové instituce, aby se zřizováním stálých i výměnných kolekcí moderního umění staraly o výchovu lidových vrstev i mimo velká městská centra. Především si však od něj umělci slibovali prohloubení zájmu publika doprovázenému tolik potřebnou podporou, kterou od státních institucí tlačených hospodářskou krizí nemohli očekávat. Vzdálenou aluzí na historickou praxi Krasoumné jednoty bylo každoroční slosování výtvarných prací pro přispívající členy Mánesa. Obvykle se jednalo o hodnotná umělecká díla. Například roku 1936 byla první cenou malba Emila Filly, druhou cenou bronzový reliéf Vincence Makovského a na třetím místě barevná kresba 29 30 Kamil Novotný, Z projevu jednatele S.V.U. Mánes Kamila Novotného při zahájení členské výstavy 19. 10. 1933. Volné směry XXX, 1934, s. 163. Kamil Novotný, Půjčované umění, Volné směry XXX, 1934, s. 190 191. 31 Lubomír Slavíček, Smí být v moderním bytě také nějaký obraz? Stavitel Václav Dvořák jako sběratel a mecenáš umění, in: Petr Pelčák Ivan Wahla (ed.), Václav Dvořák, Vilém a Alois Kuba. Brněnští stavitelé 30. let, Brno 2002, s. 25 30. 50
Josefa Lady. 32 Podobnou praxí zatraktivňovaly členství ve svých řadách též další spolky a sdružení v Čechách a na Moravě. Celkový objem výstav pořádaných Mánesem se rok od roku různil, stejně jako počty jejich návštěvníků. Po první světové válce byl pro spolek významný rok 1920, kdy byla při příležitosti stého výročí narození Josefa Mánesa uspořádána rozsáhlá výstava jeho díla umístěná v Obecním domě, v Rudolfinu a v Topičově salonu s celkovou návštěvností přes 40.000 osob. Podzimní členskou výstavu téhož roku zhlédlo asi 8.000 návštěvníků. Členská základna se v té době skládala z 86 řádných členů, 15 zakladatelů a 1121 členů přispívajících. 33 Pro srovnání bylo v době hospodářské konjunktury roku 1926 uspořádáno spolkem celkem 20 výstav, s více než třemi tisíci vystavenými díly v Praze i mimo metropoli. Nejvýznamnější byly monografické přehlídky díla Jana Kotěry v Obecním domě a Jana Štursy v Klementinu spolu s částečně retrospektivní jubilejní 100. výstavou Mánesa. Celková návštěvnost všech spolkových výstav pro tento rok je odhadována na 56.000 osob. 34 Jednota umělců výtvarných v Praze Secesí nespokojených výtvarníků z Umělecké besedy vzniká roku 1898 Jednota umělců výtvarných v Praze s programem prezentace národních ideálů v českém umění, vedená Josefem Václavem Myslbekem. 35 Jestliže se staly S.V.U. Mánes a zvláště ve třicátých letech Umělecká beseda místy prezentace soudobých moderních směrů ve výtvarném umění, byla Jednota umělců výtvarných spíše prostorem uchovávání realistické tradice předchozího století ve zřejmé opozici k současným tendencím. 32 33 34 35 Zprávy z Mánesa, Volné směry XXXIII, 1937, s. 108. S.V.U. Mánes v roce 1920, Volné směry XXI, 1921 1922, s. 36. Z jednatelské zprávy S.V.U. Mánes za r. 1926, Volné směry XXV, 1927 1928, s. 56 57. Vít Vlnas, heslo Jednota umělců výtvarných, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění I., Praha 1995, s. 318 319; František Xaver Harlas: Jednota výtvarných umělců výtvarných v Praze, in: 36. výstava JVU na paměť jejího založení (kat. výst.), [Praha 1932], nepag.; Luděk Novák, Počátky Jednoty umělců výtvarných, in: 36. výstava JVU na paměť jejího založení (kat. výst.), [Praha 1932], nepag. 51
Spolková budova Jednoty umělců výtvarných s prodejnou. Dílo XXI, 1935, s. 70. V zahraničních kontaktech byla orientována především na slovanské umělce, což se odráželo i ve výstavním programu. Hlavními teoretiky spolku byli Jaroslav Kolman Cassius, František Xaver Harlas, Josef Opitz, František Xaver Jiřík a od konce třicátých let též Oldřich J. Blažíček, Jaroslav Pavelka a Rudolf Rouček. Jednota začala roku 1902 vydávat umělecký měsíčník Dílo po válce vedený Viktorem Šumanem a později Jaroslavem Kolmanem Cassiem, kde ve shodě s tradicionalistickým zaměřením spolku vycházely mimo jiné i texty zaměřené například na otázky umístění starého umění v moderním bytě nebo historie sběratelství. Z pořádaných výstav byly významné od konce dvacátých let především retrospektivy starších mistrů sestavené ze zápůjček sběratelů, doplněné o díla členů jednoty. Tyto výstavy byly často využívány i k nabídce a odprodeji některých starších soukromých akvizic. Katalogy se díky uvedení jmen konkrétních majitelů staly zajímavým pramenem ke studiu sběratelského okruhu příslušných autorů. Roku 1934 vybudovala Jednota vlastní budovu s Novou výstavní síní a spolkovým zázemím včetně prodejny uměleckých děl. Podobným příkladem vlastního obchodního podniku byly prostory Sdružení výtvarníků v Praze ve Veletržním paláci otevřené roku 1931. Prodejna, která byla jejich součástí, nabízela zprostředkování koupě i prodeje uměleckých děl členů i ostatních výtvarníků. V nabídce se soudobých prací objevovala také díla starých mistrů. 36 36 Zprávy z výboru Sdružení výtvarníků v Praze, Veraikon XVII, 1931, s. 83. 52
Spolek českých umělců grafiků Hollar v Praze Z dalších uměleckých spolků, jako byl Myslbek, Marold, Kruh výtvarných umělkyň nebo brněnský Aleš a Koliba, je pro sledované téma významný Spolek českých umělců grafiků Hollar založený před koncem války roku 1917. 37 V předmluvě k první spolkové výstavě v Topičově salonu je směřování sdružení formulováno takto: Chce prohlubovati znalost díla a pronikati k jeho jádru, chce pro ně získávati a šířiti zájem veřejnosti, chce povzbuzovati k plodné práci i mladé umělce. Pořádáním výstav v Praze i jiných městech, vydáváním původních grafických děl a publikací svých členů nastupuje sdružení Hollara svou cestu k cílům výtvarnické kultury grafické. 38 Vzhledem k tomu, že členství nebylo výlučné, působilo ve spolku vedle specializovaných grafiků i mnoho malířů, pro které byla grafika výraznou, nikoliv však jedinou složkou jejich tvorby. Této skutečnosti se podřídil i výstavní program a vedle prací na papíře začaly být postupně vystavovány i malby členů. 39 Otevřenost sdružení dobře dokumentují i některé členské výstavy uspořádané společně s jinými spolky, 40 nebo prezentace zahraničních výtvarníků pořádané Hollarem, jako byla výstava Society of graphic Arts v roce 1928, přehlídka francouzské grafiky, kreseb a plastik pořádaná ve spolupráci s Associa- Pozvánka na XXX. spolkovou výstavu Sdružení Hollar, 1923. 37 38 39 40 Jiří Machalický, heslo Hollar, SČUG Hollar, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění I., Praha 1995, s. 275 276; František Dvořák, Zakladatelská generace SČUG Hollar 1918 1938 (kat. výst.), Hollar, Praha 1993. Předmluva katalogu. I. výstava českých umělců grafiků Hollar. Členská výstava, 15. 5. 16. 6. 1918 (kat. výst.), Hollar, Praha 1918. Karel Tondl, Výstava grafik, kreseb a maleb S.Č.U.G. Hollar (kat. výst.), Hollar, Praha 1931. LIV. výstava spolku výtvarných umělců Mánes členská. XVIII. výstava Sdružení českých umělců grafiků Hollar (kat. výst.), Obecní dům, Praha. 53
tion des amis de l institut francais Ernest Denis nebo výstava švýcarské grafiky 20. století v roce 1936. Práce členů sdružení byly poměrně záhy oceňovány i na putovních výstavách v zahraniční. Roku 1923 začal být Sdružením vydáván stejnojmenný sborník grafické práce Hollar řízený Janem Rambouskem a později Arthurem Novákem. Spolkový časopis zabíral široké pole témat od studií o historické grafice až k prezentaci soudobé produkce domácí i zahraniční, včetně textů věnovaných grafickým technikám a historii i praxi sběratelství prací na papíře. Součástí zpravodajství byly i podrobné reference o českém a světovém trhu s grafikou. Sběrateli velmi oblíbené se staly grafické přílohy časopisu, kde vycházela nejčastěji bibliofilská vydání drobných textů doplněných ilustracemi členů. Vedle sborníku byly spolkem dvakrát ročně vydávány členské prémie, skupinová nebo monografická alba grafických listů a některé soupisy díla významných autorů. 41 Nakladateli většiny grafických listů byli sami výtvarníci, kteří je vedle vlastních výstav prodávali prostřednictvím sekretariátu spolku, specializovaných antikvariátů nebo knihkupectví. Občas se objevila díla soudobé grafiky i na uměleckých aukcích. Z potřeby vypořádat se s nepřehlednou a často neutěšenou situací na trhu se soudobou grafikou vznikl roku 1929 nákladem spolku soupis grafických listů spolu s pevně stanovenými prodejními cenami. Tento katalog se stal přes svou neúplnost významným zdrojem informací o dosavadní produkci členů spolku, kterým zároveň poskytl žádoucí propagaci dosud neprodaných tisků. Důležitým efektem stanovení závazných cen jednotlivých listů bylo zamezení obohacování se obchodníků na úkor samotných autorů: Zřejmým kladem seznamu zůstane, že brání, aby někteří nepovolaní nebo nesvědomití obchodníci hřešili na neinformovanost obecenstva, desorganizací a desorientací trhu; nebudou již moci odůvodňovati přemrštěné ceny tvrzením, že ten onen list je rozebrán, tudíž vzácný a drahý. Katalog je usvědčí z nepravdy. 42 Soupis zahrnující díla 22 autorů se dočkal 41 42 K vydavatelské činnosti spolku více viz Vydavatelské plány Hollara, Hollar VIII, 1932, s. 43 44. Soupis prodejných grafických listů členů Sdružení českých umělců grafiků Hollar (ceník), Hollar, Praha 1929. 54
svého dalšího rozšíření roku 1931 43 k dispozici na sekretariátu Hollaru. 44 a byl spolu se základním vydáním zdarma Syndikát výtvarných umělců československých Jakýmsi spolkem nad spolky se stal Syndikát výtvarných umělců československých, založený krátce po skončení války roku 1920. 45 Tato celostátní stavovská organizace s faktickou funkcí odborů si vytkla za cíl jednotně prosazovat sociální a hospodářské zájmy sdružených umělců bez zasahování do jejich ideového a teoretického směřování. V syndikátu bylo v roce 1937 zastoupeno 18 výtvarných spolků 46 reprezentujících celkem 800 umělců, kteří většinou byli členy zapojených spolků, někteří však stáli zcela mimo organizace. Počet členských organizací v průběhu doby hodně kolísal a hlavně zpočátku zde výrazný podíl měla i sdružení sídlící mimo metropoli, kterým členství zajišťovalo kontakt s děním v hlavním městě. Reprezentanti syndikátu se významně podíleli na některých nově vznikajících právních normách, především na zákonu o autorském právu, nakladatelské smlouvě a honorářových sazbách. Významné bylo i působení v otázkách veřejných soutěží. 47 Nově byl vytvořen řád upravující výběrová řízení pro architektonická, malířská a sochařská díla. Syndikát pak v následujících letech garantoval stovky takových veřejných soutěží. Otázky týkající se duševního vlastnictví patřily mezi aktuální témata i na mezinárodní 43 44 45 46 47 Dodatek k soupisu prodejných grafických listů členů Sdružení Českých umělců grafiků Hollar (ceník), Hollar, Praha 1931. Dodatek k soupisu prodejných grafických listů členů S.Č.U.G. Hollar, Hollar VII, 1930 1931, s. 42. Šárka Hribová, Výtvarník Emil Pacovský jako organizátor a vydavatel (magisterská diplomová práce), Katedra dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, Praha 2009, s. 28 29; Emil Pacovský, Sociální, právní a hospodářské postavení českých umělců výtvarných a náš Syndikát, Věstník Syndikátu výtvarných umělců československých I, 1921, č. 2, s. 17 22. Dle Adresáře výtvarných umělců československých, Praha 1937 byly členy následující organizace: Asociace akademických architektů v Praze, Bratrstvo výtvarných umělců v Praze, Federace architektů v Praze, Gemeinschaft deutscher Architekten in Prag, Jednota umělců výtvarných v Praze, Klub architektů v Praze, Klub výtvarných umělců Aleš v Brně, Kruh výtvarných umělkyň v Praze, Pracovné sdruženie architektov na Slovemsku v Bratislave, Sdružení architektů v Praze, Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně, Sdružení výtvarných umělců Myslbek v Praze, Skupina architektů v Praze, Společnost architektů v Praze, Spolok slovenských umelcov v Bratislavě, Svaz socialistických architektů v Praze, Ústředí architektů při Syndikátu výtvarníků v Brně, Ústředí architektů při Syndikátu výtvarníků v Praze. Viz Státní umělecké práce, Volné směry XXX, 1933 1934, s. 126 127. 55
úrovni. Mezi léty 1921 až 1926 byl touto institucí čtvrtletně vydáván Věstník Syndikátu výtvarných umělců československých s podtitulem List pro zájmy právní, sociální a hospodářské redigovaný Emilem Pacovským. Jedním z výsledků práce československého odboru Mezinárodního sdružení pro ochranu živnostenského vlastnictví se stal časopis Soutěž a tvorba věnovaný problémům živnostenského vlastnictví, autorského práva, nekalé soutěže a dalším. Časopis začal vycházet roku 1928 pod vedením JUDr. Josefa Lachouta a JUDr. Jana Löwenbacha. 48 Důležitou součástí podpory členů syndikátu bylo poskytnutí právní ochrany ve sporech týkajících se právě autorských práv a otázky honorářů. Všeobecně uznávaným úspěchem Syndikátu se stalo vyjednání starobního a invalidního penzijního pojištění v Zemském pojišťovacím fondu s každoroční státní subvencí pro výtvarníky, kteří podobně jako ostatní kulturní pracovníci vypadli z plánu zdravotního a starobního pojištění pro dělníky a samostatné živnostníky. Pro podporu umělců a jejich dědiců v hmotné nouzi byl roku 1923 za pomoci prezidenta republiky vytvořen fond výtvarníků, který během prvních deseti let své existence poskytl podporu asi 150 potřebným. Syndikát byl financován ze členských příspěvků, darů, státní podpory a 1% daně z výtěžku výstav organizovaných jednotlivými zastoupenými spolky. 49 Tyto činnosti souvisely s vytvářením nové stavovské identity českých výtvarníků, kteří se měli stát jakýmsi uměleckým dělnictvem plně zapojeným do budování mladého státu. Významným pilířem péče Syndikátu o vlastní členy byly obchodní podniky, které měly podpořit odbyt prací jednotlivých výtvarníků na soudobém trhu a jejich propagaci: Vyškolený výtvarník umělec nemá obyčejně tolik živnostenské bystrosti obchodní a vůbec ne dosti času věnovat se při vážné práci umělecké i otázkám praktickým, a proto je vždy čipernými nekalými konkurenty předstižen. 50 Za hlavního protivníka v obchodní soutěži byli považováni dovozci nekvalitních reprodukcí a napodobenin ze zahraničí, které byly posléze distribuovány po venkově i městech zdatnými podomními prodejci. 48 49 50 Soutěž a tvorba, Dílo XX, 1927 1928, s. 17; Soutěž a tvorba, Veraikon XIV, 1928, s. 45. František Matějka, Deset let Syndikátu výtvarných umělců, Dílo XXII, 1930, s. 26 30. Emil Pacovský, Obchodní podnik Syndikátu výtvarných umělců čsl., Veraikon XII, 1926, s. 117. 56
S touto motivací byl roku 1926 pod vedením Emila Pacovského 51 založen Obchodní podnik Syndikátu výtvarných umělců československých sídlící v reprezentativních prostorách v Purkyňově ulici v Praze. 52 Místnosti vyzdobené podle kreseb Ladislava Sutnara byly vybaveny nábytkem navrženým arch. Václavem Ložkem. Zahradní úpravy vypracoval arch. Josef Kumpán. Tento velkorysý projekt zahrnoval několik specializovaných oddělení obsazených odborným personálem: kabinet drobného umění, výstavní síň používanou také pro pořádání aukcí, vzorkovnu, výtvarnickou a reklamní poradnu a nakladatelství spojené s komisionářstvím. 53 Zahrada a vstupní pavilon Obchodního podniku Syndikátu výtvarných umělců československých. Předsádka I. aukčního katalogu Syndikátu z listopadu 1926. První významnější akcí konanou v těchto prostorách byla aukce výtvarných děl věnovaných členy Syndikátu pro zřízení obchodního podniku pořádaná ve dnech 22. 24. listopadu 1926. 54 Mezi zastoupené autory patřili: Jindřich Bubeníček, Jaro Procházka, Martin Benka, Bohumil Mareček, Vratislav Hlava, Jan Skramlík, Karel Šimůnek, František Hála a další. Za první tři a čtvrt roku činnosti podniku bylo prodáno 51 52 53 54 Podnik vedl jen krátce, do června r. 1927. Emil Pacovský, Všem přátelům, Veraikon XIII, 1927, s. 110. Koncem roku 1928 se Pacovského jméno objevuje ve spojení s nově založeným Svazem uměleckých spolků v Československé republice. Viz Vlastimil Rada, Svaz uměleckých spolků v Československé republice, Musaion V, 1929 1930, s. 72; Hribová, Výtvarník Emil Pacovský jako organizátor a vydavatel (cit v pozn. 45), s. 29. Zprávy za únor 1926, Dílo XIX, 1926, s. 25; Sběratelům a přátelům umění, Dílo XX, 1927 1928, s. 16; Tržní umělecký kabinet a zahradní galerie, Veraikon XII, 1926, s. 79. Obchodní podniky Syndikátu výtvarných umělců československých v Praze, Veraikon XII, 1926, s. 54. Výstavní síň Obchodního podniku Syndikátu výtvarných umělců čsl. v Praze. I. aukce uměleckých děl a předmětů darovaných ve prospěch Syndikátních podniků a Podpůrného fondu Syndikátu výtvarných umělců čsl., aukce 22. 24. 11. 1926, Praha. 57
zboží za celkem 635 000 Kč a autorům bylo hotově vyplaceno 320 000 Kč za prodaná díla. 55 Jednalo se o první podnik svého druhu, který se pokusil komplexně řešit ekonomické otázky české výtvarné scény. Jeho působení na trhu bylo zaměřeno jak na nakupující publikum, tak na podporu obchodní činnosti autorů včetně právních konzultací a poradenství v otázkách propagace a reklamy. Význam Syndikátu začal po slibném vývoji upadat s vrcholící hospodářskou krizí ve třicátých letech, kdy se většina uměleckých spolků začala věnovat ekonomickým aktivitám zcela samostatně a často ve vzájemné konkurenci vůči ostatním uměleckým sdružením. Jednotlivé spolky si zařizují své vlastní hospodářské odbory, zařizují si své prodejny, shánějí své přispívající členy, hledí po způsobu obchodním získati si přízeň úřadů, institucí a obecenstva jen pro sebe a na úkor druhého spolku. 56 Další formy propagace soudobého umění Podobně zaměřeným podnikem se v oblasti uměleckého průmyslu stala prodejna Svazu československého díla v Praze, která vznikla přenesením dosavadní vzorkovny z Uměleckoprůmyslového musea do prostor spolku Krematorium na Revoluční třídě v listopadu roku 1927. Svaz se poprvé veřejně představil již před válkou roku 1914, kdy se prezentoval v rámci německého Werkbundu na výstavě v Kolíně nad Rýnem. Další významnou akcí byla první samostatná výstava pořádaná roku 1921 v pražském Uměleckoprůmyslovém museu. 57 Program nové prodejny byl podobně velkorysý jako podnik Syndikátu: Svaz bude usilovati hlavně o to, aby soustředil nejúplnější výběr všeho pozoruhodného, co v uměleckém průmyslu naše republika vyrábí, aby poskytl i drobným a vzdáleným výrobcům možnost uvedení se na velkoměstský trh, aby seznamoval veřejnost se všemi novinkami, podporoval důležitost bytové kultury, vytvořil středisko všeobecného zájmu a navázal pravidelné styky s cizinci. 58 55 56 57 58 Matějka, Deset let Syndikátu výtvarných umělců (cit. v pozn. 49). Emil Pacovský, Zachraňte!, Veraikon XVIII, 1932, s. 38. První výstava Svazu československého díla, Volné směry XXI, 1921 1922, s. 135 136. Nové obchodní místnosti Svazu československého díla v Praze, Výtvarné snahy IX, 1927 1928, příloha Zprávy Svazu československého díla, listopad 1927, s. 9. 58
Zajímavým pokusem o oživení zájmu veřejnosti o výtvarné umění a podporu strádajících umělců v čase velké hospodářské krize se stal Týden propagace československého výtvarného umění pořádaný Syndikátem za účasti všech pražských uměleckých spolků v polovině listopadu 1934. 59 Součástí kampaně byly rozhlasové pořady, série článků v tisku a především prezentace výtvarných děl žijících umělců ve výlohách obchodů na hlavních pražských třídách. 60 Spíše než ekonomický efekt akce se staly podnětnými následné polemiky o soudobé recepci moderního výtvarného umění 61 a výstavním provozu v hlavním městě, který byl kritizován jako přebujelý, chaotický a neefektivní: Konečně bylo by třeba usměrnit programově umělecké výstavy ve srozumění všech činitelů. Dvě třetiny všech pražských uměleckých výstav jsou pro náš kulturní život buď zcela bez významu, nebo jen významu podřadného. V tomto stávajícím chaosu výstavním neuplatňují se často podniky opravdu závažné. 62 Podobně byli v řadě spolků a sdružení organizováni i německy hovořící umělci. Jejich hlavním působištěm však nebyla Praha, jako spíše příhraniční oblasti Sudet s vyšší koncentrací německého obyvatelstva. 63 2. SOUKROMÉ GALERIE Významné místo v komplexu pražských výstavních síní a uměleckého obchodu zaujímaly soukromé galerie. Tyto reprezentativní podniky řízené podnikateli nebyly vázány jasně definovanou ideovou profilací jako většina uměleckých spolků a dokázaly tak poskytnout prostor širokému spektru výtvarníků a uměleckých skupin. Jejich výstavní místnosti využívala často krátkodobá nebo čerstvě vytvořená začínající 59 60 61 62 63 Týden propagace čsl. výtvarného umění, Hollar X, 1934, s. 141. Srov. podobně zaměřené akce v zahraničí. Např.: Výstavní vlak francouzský, Umění VIII, 1935, s. 430. Antonín Matějček, Umění a veřejnost. Předneseno v Čs. rozhlasu 13. listopadu 1934. Umění VIII, 1935, s. 259 261; Veřejnost a umění, Život XIII, 1934 1935, s. 31; V. O., Týden umění, Život XIII, 1934 1935, s. 32 33. Výstavy, Veraikon XX, 1934, s. 79. Více o německých uměleckých spolcích: Anna Habánová (ed.), Mladí lvi v kleci. Umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období, Praha 2013. 59
uskupení výtvarníků, která se doposud nestačila etablovat a získat vlastní prostory. Vedle četných přehlídek prací domácích umělců pořádaly galerie závažné prezentace zahraničních autorů a výstavy starého umění. Zájemci zde mohli získat umělecká díla nákupem na výstavách, v komisním prodeji, nebo v pravidelných dražbách, které některé galerie se svými aukčními odděleními pořádaly. Salon Mikuláše Lehmanna a Galerie Ruch Předchůdcem a inspiračním zdrojem pro pražské galerie meziválečného období se stal Salon Mikuláše Lehmanna poskytující své služby od začátku 70. let 19. století na nynější Národní třídě, kde našly své místo i další podobně zaměřené podniky ve století následujícím. Salon založený knihkupcem a nakladatelem Mikulášem Lehmannem (1824 1906) nabízel svým zákazníkům obrazy, grafické listy a barvotiskové reprodukce uměleckých děl. 64 V Lehmannových prostorách bylo možné zhlédnout též díla soudobých renomovaných autorů, jako byl Josef Václav Myslbek, Václav Brožík, František Ženíšek, Hugo Ullik, Gabriel Max a další. Vedle prací začínajících malířů občas hostil salon i výstavy uměleckých spolků nebo velké retrospektivy uznávaných mistrů. 65 Rozsahem a kvalitou své činnosti se Lehmannův podnik mohl srovnávat s podobnými firmami své doby v Paříži nebo Vídni. Jinou zajímavou výstavní prostorou sklonku 19. století se stala galerie Ruch Aloise Wiesnera (1852 1924) na Senovážném náměstí. Její majitel, nakladatel a vydavatel stejnojmenné obrázkové společensko-kulturní revue Ruch zde mezi léty 1886 až 1889 vystavoval díla domácích a některých francouzských současníků. Mezi Wiesnerovy literární spolupracovníky patřil například Karel B. Mádl nebo Vilém Mrštík. Spojení nakladatelského domu s výstavní síní prezentující současné umělce se stalo inspirací pro další podniky Františka Topiče nebo Otakara Štorch-Mariena v následujícím století. 66 64 65 66 Lubomír Slavíček, heslo Salon Mikuláše Lehmanna, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění dodatky, Praha 2006, s. 666. Roman Prahl, Mikoláš Lehmann. Kapitola z dějin pražských uměleckých galerií, Staletá Praha 23, 1997, s. 24 38; Michal Flegl, První pražský galerista Mikuláš Lehmann, Rodopisná revue IX, č. 3, 2007, s. 19 21. Ondřej Chrobák, Ruch, in: Ondřej Horák (ed.), Místa počinu. Historie výstavních prostorů od 19. století po současnost, Praha [2010], s. 21 25. 60
Topičův salon K nastoupené tradici se připojil František Topič (1858 1941), 67 který otevřel svůj podnik na Národní třídě na sklonku 19. století. 68 Pořádání výstav výtvarného umění ve vlastních prostorách navazovalo na podnikatelský fundament celého podniku, kterým byla rozsáhlá nakladatelská a knihkupecká činnost. Jdeme-li k začátkům Topičových styků s krásným uměním, narazíme na Lehmannův milník. Tam, kde se Lehmann vyžil, tam začal dynamický Topič. 69 Kurátorské směřování salonu ovlivňovali vedle samotného nakladatele i jeho spolupracovníci. V devadesátých letech to byl malíř Viktor Oliva a bratři Antonín a Zdeněk Schulzovi, poté Karel Šimůnek a v období po vzniku republiky znovu především Antonín Schulz. Výstava SVU Mánes v Topičově salonu r. 1898. Umění X, 1937, s. 178. Topičův salon v průběhu své historie hostil zásadní prezentace významných uměleckých skupin i jednotlivců. 70 Byly zde pořádány výstavy Umělecké besedy, první členské výstavy Mánesu Osmy, Tvrdošíjných, Hollaru a dalších. Výjimkou nebyly ani prezentace z oblasti užitého umění. 71 Důraz na výstavy grafických děl korespondoval s nakladatelským působením, v jehož rámci byla vydávána řada prací soudobých grafiků. 67 68 69 70 71 Adolf Wenig, Jubileum, Topičův sborník VI, 1918 1919, s. 94. Lenka Bydžovská, heslo Topičův salon, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění II., Praha 1995, s. 864. František Topič, Hollar XVII, 1941, s. 27. Milan Pech (ed.), Topičův salon 1918 1936, Praha 2012. Např. Výstava Zemské školy gobelínové a kobercové ve Valašském Meziříčí r. 1925. Zprávy za měsíc červen, Dílo XVIII, 1924 1925, s. 60. 61
Reklama Topičova salonu. Topičův sborník VI, 1918 1919, nepag. reklamní část. V zimě roku 1921, v čase krátké poválečné konjunktury bylo otevřeno Umělecko-průmyslové oddělení v prvním patře vlastní budovy, kde byly nabízeny výrobky výtvarných družstev Artělu, Pražských uměleckých dílen, Zádruhy, diletujících soukromníků a sklářských firem, doplněné předměty podle návrhu českých, slovenských a francouzských výtvarníků. Příkladem mohou být šperky z rohoviny a kosti podle návrhů Jana Zrzavého nebo textilní kompozice Raimonda Duncana. 72 Prodej a prezentace předmětů užitého a dekoračního umění měl zároveň osvětový charakter spojený s hledáním moderního národního výrazu v této oblasti. Tyto aktivity byly doprovázeny vysvětlujícími a propagačními texty ve vlastních tiskovinách doprovázené bohatou fotografickou dokumentací. 73 Prostory Salonu na Národní třídě zaujímaly 1 500 m² plochy vybavené více než padesáti výkladními skříněmi. Závod zajišťoval také dovoz cizojazyčné literatury, z níž nejobsáhleji zastoupená francouzská produkce čítala na 40 tisíc svazků. Výstavní tradice pod vedením Václava Poláčka pokračovala v rozvinuté podobě i po roce 1936, kdy byl Salon koupen spojenými podniky Jaroslava Stránského. 74 Vedle možnosti získání výtvarných děl z aktuálních výstav zprostředkovávala firma nákup a prodej staršího umění podobně jako ostatní galerie. 75 Ve stálé nabídce byly malby žijících i sta- 72 73 74 75 Karel V. Herain, Umělecko průmyslové oddělení Topičova závodu, Topičův sborník VIII, 1920 1921, s. 134 135. Např. Karel V. Herain, Nová žeň v československém uměleckém průmyslu, Topičův sborník IX, 1921 1922, s. 9, 133 134. Polana Bregantová, Katalogy výstav, in: Milan Pech (ed.), Topičův salon 1930 1949, Praha 2011, s. 156 204. Vojtěch Volavka, Nově objevené obrazy K. Purkyně, Umění VIII, 1935, s. 257. 62
Reklama nakladatelství Topič. Rozpravy Aventina 1927 1928, s. 216. III. rých mistrů, grafické listy a reprodukce, sochy a předměty uměleckého průmyslu. Po úmrtí majitelova syna Jaroslava, kdy byl závod prodán, byla uvolněna do dražby i firemní sbírka spolu se soukromými kolekcemi Františka Topiče a jeho snachy Milady Topičové. 76 Rubešova galerie Po desetileté disponentské praxi v Topičově salonu, těsně před vypuknutím první světové války, otevřel r. 1913 svou galerii na Národní třídě Karel Jan Rubeš (1873 1934). 77 Na pravidelných měsíčních výstavách poskytoval prostor pro díla druhé poloviny 19. století 78 spolu se soudobou tradičněji orientovanou tvorbou začínajících i zavedených autorů. Výjimkou nebyly ani prezentace umělců ze zahraničí. 79 Vedle obvyklých způsobů obchodování s uměleckými díly provozovala Rubešova galerie také aukční oddělení řízené Rudolfem Weinertem, které bude podrobněji zmíněno v dalších kapitolách. Koncem roku 1937, v rámci příprav na 76 77 78 79 Příloha 1, č. 51. Robert Mečkovský, Aukce Topičovy galerie a soukromé sbírky Františka Topiče a Milady Topičové, in: Milan Pech (ed.), Topičův salon 1918 1936, Praha 2013, s. 79 95; Karel Koval, Úvodní text k aukčnímu katalogu, in: Umělecká aukční síň V. Hořejš pořádá v Topičově salonu aukci Topičovy galerie a soukromé sbírky F. Topiče, M. Topičové, aukce 1. 3. 12. 1936, Praha. Karel Jan Rubeš, Umění VIII, 1935, s. 194. Vilém Dvořák, Výstava Augustina Piepenhagena, Volné směry XIX, 1918, s. 113 114; Výstava českých mistrů starší generace, Veraikon XX, 1934, s. 10; V Rubešově galerii, Veraikon XXI, 1935, s. 75; Anna Masaryková, Rubešova galerie, Volné směry XXXIV, 1938, s. 206. Lubomír Slavíček, heslo Rubešova galerie, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění dodatky, Praha 2006, s. 655. 63
Reklama Rubešovy galerie. Volné směry XX., 1919 1920, nepag. předsádka. stěhování do nových prostor v paláci Platýz, 80 byl nabídnut umělecký majetek galerie ve dvou dražbách pořádaných vlastním aukčním oddělením. 81 Stejně jako Topičův salon, působil Rubešův podnik až do začátku padesátých let, kdy byl komunistickým režimem zlikvidován. Aventinská mansarda Podobně jako František Topič, spojil mladý nakladatel Otakar Štorch-Marien své podnikání v knižním obchodě s provozem galerie výtvarného umění. 82 Při svých vydavatelských aktivitách spolupracoval od počátku dvacátých let s mladými výtvarníky, kteří pro něj navrhovali úpravu nových titulů a některé z nich i ilustrovali. V Aventinu tak vycházely knihy s doprovodem kreseb a grafik Josefa Čapka, Jana Zrzavého, Václava Špály, Vratislava Huga Brunnera, Karla Teigeho, Otakara Mrkvičky, Josefa Šímy, Adolfa Hoffmeistra a dalších. V září roku 1925 začal Štorch-Marien vydávat vlastní informační měsíčník, který se během čtyř let stal týdeníkem. Rozpravy Aventina, jak se věstník nazýval, 80 81 82 Součástí byla i výstava Retrospektiva malířů Rubešovy galerie za 25 let jejího trvání. Masaryková, Rubešova galerie (cit v pozn. 77) V původních prostorách Rubešovy galerie na Národní třídě 30 sídlila ve 40. letech 20. století galerie nakladatele a knihkupce J. R. Vilímka. Viz J. Loriš, Nová výstavní síň, Umění XIII, 1940 1941, s. 426. Příloha 1, č. 97. Rubešova galerie, aukční oddělení. Katalog umělecké aukce obrazů, kreseb a grafik z majetku Rubešovy galerie a sbírky architekta H. a uměleckého průmyslu ze soukromých sbírek, aukce 8. 9. 11. 1937, Praha; Rubešova galerie, aukční oddělení. Katalog závěrečné aukce obrazů, kreseb a grafik z majetku Rubešovy galerie a sbírky architekta M. a uměleckého průmyslu ze soukromých sbírek II. díl, aukce 6. 7. 12. 1937, Praha. Lenka Bydžovská, heslo Aventinská mansarda, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění I., Praha 1995, s. 42; Lenka Bydžovská, Aventinská mansarda, in: Aventinská mansarda. Otakar Štorch-Marien a výtvarné umění (kat. výst.), Galerie hlavního města Prahy, Praha 1990, s. 57 79; Otakar Štorch Marien, Ohňostroj Paměti nakladatele II, Praha 1969. 64
informovaly své čtenáře nejen o nově připravovaných titulech nakladatelství a jejich autorech, ale i o novinkách ze světa divadla a výtvarného umění. Pro list psal o výtvarnících například František Muzika, Jaromír Pečírka, Jaroslav B. Svrček, nebo Karel Teige. Vedle recenzí na soudobé výstavy zde čtenář nalezl i texty malířů pojednávající o vlastní ilustrační práci pro Aventinum. Z Francie takto korespondenčně přispíval například Josef Šíma či Jan Zrzavý. O. Štorch-Marien ve své pracovně, r. 1929. Rozpravy Aventina V, 1929 1930, s. 33. Dalším listem vydavatelství s výtvarným zaměřením se stal roku 1927 kreslířský měsíčník pro výtvarnou výchovu Nové směry, redigovaný profesorem Zdeňkem Loudou. Součástí nakladatelského plánu byla též edice výtvarných monografií Musaion, 83 jejíž název byl použit pro výtvarný časopis vydávaný od podzimu roku 1928 84 paralelně s revue pro filmové umění Studio. Musaion redigovaný Františkem Muzikou a Otakarem Štorchem-Marienem se měl stát mezinárodní platformou, která by vycházela současně v Praze, Paříži, Berlíně a New Yorku. Od tohoto ambiciózního plánu však byl nucen nakladatel těsně před jeho realizací roku 1931 odstoupit pro komplikace při jednání s německými partnery v souvislosti s vývojem světové hospodářské krize. 85 V nových prostorách Zedwitzovského paláce v Purkyňově ulici 626 byla v listopadu roku 1927 nakladatelstvím otevřena výstavní síň Aventinská mansarda přehlídkou kreseb Jana Zrzavého, vytvořených jako obrazový doprovod pro nově 83 84 85 V edici Musaion vyšly monografie: I. Tvrdošijní 1920, II. Bohumil Kubišta 1921, III. Umění po impresionismu 1922, IV. Jan Zrzavý 1923, V. Josef Čapek 1924, VI. Rudolf Kremlička 1925, VII. Václav Špála 1927, VIII. František Kupka 1928. Nový časopis umělecký, Rozpravy Aventina IV, 1928 1929, s. 9. Příštím číslem zahájíme nový ročník Musaionu, Musaion V, 1929 1930, s. 280; [Úvodní text redakce], Musaion VI, 1931, s. [2]. 65
Aventinská mansarda s instalací výstavy Jana Zrzavého. Rozpravy Aventina III, 1927 1928, s. 78. vydávané tituly. 86 Soubor kreseb byl doplněn ukázkami tvorby dalších výtvarníků sdružených kolem nové výstavní síně. Tyto prostory byly koncipovány jako místo, kde se mohli zájemci seznámit s nejnovějšími ukázkami literárního i výtvarného umění. Probíhaly zde autogramiády, večery autorského čtení i hudební produkce a koncerty. Vedle návštěvy čítárny vybavené zahraničními periodiky a výstavní síně zde bylo možné získat kresby a malby výtvarníků takzvané Skupiny Aventinské mansardy, kam patřili Vratislav Hugo Brunner, Josef Čapek, Emil Filla, Adolf Hoffmeister, Vlastislav Hofman, Rudolf Kremlička, František Muzika, Karel Dvořák, Josef Šíma, Václav Špála a Jan Zrzavý. Obrazy i knihy bylo možné zakoupit i na splátky a vstup byl volný. Výstavní program vedle monografických přehlídek 87 a společných předvánočních výstav Skupiny zahrnul i dvě prezentace moderní fotografie, 88 tematickou výstavu květinových motivů v díle soudobých umělců 89 a rozsáhlou 86 87 88 89 Z novinářských hlasů o Aventinské mansardě, Rozpravy Aventina III, 1927 1928, s. 83 84. V Aventinské mansardě vystavovali: Jan Zrzavý 1927, 1928; Vlastislav Hofman 1928; Josef Šíma 1928, 1929; Rudolf Kremlička 1928; Jindřich Štyrský a Toyen 1928, 1930; Adolf Hofmeister 1929; František Muzika 1930, 1931; Jaroslav Veris 1930; Jan Bauch 1930; Milada Marešová 1930; Zdeněk Kratochvíl 1930; Hugo Boettinger 1930; Alois Wachsmann 1931; Jiří Krejčí 1931. Z novinářských hlasů o Aventinské mansardě, Rozpravy Aventina III, 1927 1928, s. 83 84. Jarní výstava kytek v Aventinu, Rozpravy Aventina V, 1929 1930, s. 310. 66