PRÁCE S TEXTEM Rafík a Ňafík Pravda a lež

AUTOR Mgr. Jana Pikalová PRÁCE S TEXTEM Rafík a Ňafík Pravda a lež OČEKÁVANÝ VÝSTUP procvičování čtení a porozumění textu na základě zjištění, jestli jsou daná tvrzení pravdivá nebo nepravdivá FORMA VZDĚLÁVACÍHO MATERIÁLU pracovní list pro žáka POMŮCKY papír, kopírka INSTRUKCE Žáci dostanou originální text, nebo jim ho učitel přečte. Dále dostanou tvrzení popisující text a musí rozhodnout, která jsou pravdivá a která nepravdivá. Práce může navazovat na vzdělávací materiál č. 22 OBSAH 1. Originální text 2. Pracovní list pro žáka tvrzení popisující text 3. Řešení doplněný pracovní list ZPŮSOB PRÁCE individuální, ve dvojicích, skupinový

Originální text James Herriot - Rafík a Ňafík Příšerní psi! Jen zřídkakdy se ze mne vydralo postesknutí toho druhu, protože téměř na každém psím pacientovi jsem našel něco milého. S Rafíkem a Ňafíkem Whithornových jsem byl nucen učinit výjimku. Ať jsem se snažil jak jsem se snažil, na nic milováníhodného jsem u nich nenarazil jenom samé nepříjemnosti jako třeba neměnný způsob, kterým mě vítali. Sedni! Sedni ječíval jsem. Oba malí bílí west highland teriéři stáli na zadních a zuřivě mi předními tlapami drápali kalhoty. Nevím, jestli mám mimořádně vnímavé holeně, ale bolelo to ukrutně. Když jsem po špičkách couval a uhýbal jako baleťák, který zašaltoval zpátečku, rozezněla se místnost potěšeným chichotáním manžel. Whithornových. Vždycky se náramně bavili. Nejsou roztomilí? vypravil ze sebe pan Whithorn mezi záchvaty smíchu. Ti vás umějí, panečku, přivítat, Bůh jim žehnej, miláčkům! Můj názor byl jiný. Jednak mě podrápali do krve i přes šedé flanelové kalhoty a navíc na mě žlučovitě civěli s pootevřenými tlamami, chvějícími se pysky a cvakali chrupem. Ne, že by mě doslova ohrožovali, ale rozhodně se nechovali přátelsky. Pojďte, drahouškové. Pán vzal psíky do náruče a potěšeně je zulíbal. Stále ještě se hihňal. Víte, pane Herriote, není to úžasné, jak vás temperamentně vítají a nakonec vás nechtějí pustit domů? Mlčel jsem a masíroval si kalhoty. Věci se měly tak, že mě ta zvířata zdrápala pokaždé, když jsem přišel, a když jsem odcházel, snažila se, seč mohla, zakousnout se mi do kotníků. A mezitím miláčkové vymýšleli, co by mi ještě provedli. Kupodivu byli oba staří: Rafíkovi bylo čtrnáct a Ňafíkovi dvanáct v tom věku bych byl předpokládal určitou povahovou umírněnost umírnění ale na žádný pád nebyli. Tak tedy, pravil jsem poté, co jsem se přesvědčil, že mé poranění je zanedbatelné. Říkali jste, že Rafík kulhá? Ano. Paní Whithornová zvedla psa a postavila ho na stůl, který předtím přikryla novinami. Má něco s levou přední nohou. Dnes od rána. Moc trpí, chudinka. Opatrně jsem uchopil nohu a ucukl, když psí zuby cvakly centimetr od mých prstů. Milánečku! vyjekla paní Whithornová. Bolí to,viď! Pane Herriote, musíte být šetrný! Rafíček je nervózní a vy jste mu ublížil. Zhluboka jsem se nadechl. Tomu psu jsem měl dát okamžitě náhubek, ale když jsem to před časem navrhl, vyvolal jsem u Whithornových šok a pobouření, a tak jsem se musel obejít bez náhubku a snažit se vyváznout nezraněný. Nebyl jsem ovšem žádný nováček a pes by byl musel být hodně šikovný, aby se mu podařilo kousnout mě. Zachytil jsem nohu prstem a znovu ji prohlédl. Povedlo se mi to v kratičkém okamžiku, než pes znovu chňapl. Mezi prsty mě zarudlou oteklinu. Interdigitální cysta! Směšné, že kvůli takové maličkosti volali veterináře. Whithornovi ale vždycky pevně a neoblomně odmítali přivést psa do ordinace. Ordinace prý oběma drahouškům nahání strach. Couvl jsem od stolu. Je to jen neškodná cysta, ale bolestivá. Doporučuji koupele v horké vodě, dokud nepraskne, pak se mu uleví. Psi si většinou tyhle cysty protrhnou sami, protože je okusují. Horké koupele proces uspíší. Natáhl jsem do injekční stříkačky antibiotika. Nevíme přesně, co vede k interdigitálním cystám. Nebyla zjištěna žádná organická příčina, ale dám mu injekci. Musel jsem psa pevně držet za kůži na zátylku, abych mu mohl injekci píchnout. Paní Whithornová mezitím zvedla na stůl i druhého psíka. Podívejte se taky na Ňafíka, když už jste tady, požádala mě. I tohle se opakovalo pokaždé. Prohmatal jsem tu vrčící bílou chlupatou kouli, vyšetřil jsem ho stetoskopem a změřil mu teplotu. Trpěl obvyklými neduhy starých psů artritidou, nefritidou a

dalším, včetně srdečního šelestu, ačkoli ten jsem rozpoznal jen s obtížemi ve všem tom vzteklém mručení rezonujícím v hrudním koši. Vyšetřil jsem ho, doplnil zásobu léků a chystal se k odchodu. Nastala poslední fáze mé návštěvy, která manželům Whithornovým přinášela ještě větší pošusňáníčko než můj vstup do domu. Rituál se neměnil. Oba psíci zaujali postavení u dveří a důsledně mi zatarasili cestu ven jejich majitelé se třepotali smíchy. Psi cenili zuby, pysky stažené, zosobnění nenávisti. Abych je odlákal z bojových stanovišť, předstíral jsem úhyb doleva, pak jsem se střemhlav vyřítil ke dvěřím, ale s rukou na klice dveří jsem se musel obrátit a zdolat rozchamtěné čelisti chňapající mi po kotnících. Točil jsem se jako na obrtlíku a zaměnil jsem předchozí křepce baletní krůčky na špičkách za důrazný dupák. Konečně jsem unikl. Po posledních několika krok-sun-krocích jsem byl na čerstvém vzduchu a vděčně jsem za sebou zapráskl dveře. Nabíral jsem dech, když přede mnou přibrzdila modrá dodávka Douga Watsona. Doug měl malé hospodářství na okraji města, vhoval pár krav na mléko a vylepšoval si příjem rozvážkou po darrowbyských domácnostech. Brejtro, pane Herriot. Mávl rukou k domu. Byl ste se jim kouknout na psy? Ano, byl. Sou to potvory mizerný, co? Zasmál jsem se. Rozhodně nic pomilováníhodného. Kdepak, setsakramentsky ne. Musím si dávat dobrej pozor, když jim vezu mlíko. Jak sou náhodou dveře vodevřený, už po mně dou. To znám. Zrak se mu rozšířil. Dou mi po nohách. Někdy tam hopsám jako pitomej kašpar, všem na vočích. To taky znám, přesně můj případ. Člověk se musí hejbat, nebo to schytá. Koukněte. Vystrčil nohu z dodávky a ukázal patu jedné gumové holinky, které vždy nosil na svých objížďkách. Po obou stranách boty zel úhledný otvor. Jeden z nich mě tudle chytil. Rovnou až na kůži. Panebože a který? Ani nevim jak se vlastně menujou? Rafík a Ňafík, informoval jsem ho. Cífix! Doug na mě uvážlivě hleděl. Jeho pes se jmenoval Flek. Chvíli přemýšlel, pak vstyčil ukazovák. Něco vám ale povim, možná že mně nebudete věřit. Tydle psi bejvali sympatický a hodný. Cože? Fakt si nevymejšlim, ani si z vás neutahuju. Když si je Whithornovi přivezli, byli hodný jako psi bejvaj. Znám to tady dýl než vy, a je to pravda pravdoucí. To je zvláštní, řekl jsem. Rád bych věděl, co se potom stalo. Doug pokrčil rameny: Pámbů ví. Za pár měsíců se změnili a vod tý doby jsou čím dál tím horší. Dougova slova mi nešla z hlavy celou zpáteční cestu. Nechápal jsem to. Tihle teriéři bývali podle mých zkušeností mimořádně přátelští. Siegfried byl v dispenzáři, nadepisoval návod na lahvičku se směsí proti kolice. Vylíčil jsem mu, co se stalo. Ano, řekl. Také jsem to slyšel. Párkrát jsem byl u Whithornových a vím, proč jsou ti psi tak zlí. Vážně? A proč? Vedou je k tomu jejich páníčkové. Nikdy je nenapomenou a pořád se s nimi mazlí. Asi máš pravdu, řekl jsem. Já se také třesu na svoje psy, ale ze všeho toho Ňuňání a pusinkování Whithornových je člověku trochu nanic, Přesně tak. Přehánění psům nesvědčí. A další věc: ti dva psi se stali pány v domě. Psu je vlastní, aby poslouchal. Dává mu to pocit bezpečí. Věř mi, že Rafík a Ňafík by byli šťastní a veselí, kdyby je byl od začátku někdo vedl pevnou rukou. Namísto toho všichni skáčou podle nich. Naprosto, řekl Siegfried. Psi to nenávidí. Kéž by si Whithornovi dokázali sundat růžové brýle a zacházet se svými psy normálně! Obávám se, že na to už je pozdě. Strčil lahvičku do kapsy a odešel.

Plynuly měsíce, několikrát jsem Whithornovy navštívil, absolvoval obvyklé tanečky a pak znenadání oba psi během několika týdnů zemřeli. Jeden po druhém. Navzdory bouřlivému životnímu stylu skončili pokojně. Rafíka našli jednou ráno v košíku po smrti a Ňafík si šel zdřímnout na zahradu pod jabloň a už se nevzbudil. Byla to dobrá smrt. Nezacházeli se mnou zvlášť přívětivě, ale byl jsem rád, že byli ušetřeni toho, s čím se tak těžko smiřuji při své praxi malých zvířat. Úrazy na silnicích, vleklá choroba, euthanásie. Zavřela se jedna kapitola. Brzy na to mi zatelefonoval pan Whithorn. Pane Herriote, obstarali jsme si dva westíky a chci vás požádat, abyste mi je přišel naočkovat proti psince. Byla to příjemná změna vstoupit do pokoje a být uvítán vrtícími se ocásky dvou dvanáctitýdenních štěňat. Dobrácky si mě prohlíželi. Jsou krásní, pochválil jsem je. Jak jste je pojmenovali? Rafíček a Ňafíček, odvětil pan Whithorn. Znovu totéž? Ano, chceme zachovat živou památku svých miláčků. Zvedl štěně a zahrnul je polibky. Po očkování jsem psíky dlouho neviděl. Zřejmě byli mimořádně zdraví. Zavolali mě téměř za rok, na běžné kontrolní vyšetření. Když jsem vstoupil do obývacího pokoje, seděli Rafík a Ňafík číslo dva bok po boku na pohovce. Seděli podivně nehnutě a studeně si mě měřili. Pak jako na znamení oba vycenili zuby a tiše, ale výhrůžně zavrčeli. Zamrazilo mě. Přece se to celé nemohlo opakovat! Když však zdvihli Whithornovi Rafíka na stůl a já jsem vyjmul z krabice auroskop, rychle jsem pochopil, že kolo osudu se otočilo nazpět. Zvířátko tam stálo a pozorovalo mě s hrozivou nedůvěrou. Přidržte mu hlavu, prosím, řekl jsem. Podívám se mu do uší. Prstem a palcem jsem jemně uchopil ucho a jemně jsem do něj vsunul auroskop. Přiložil jsem oko k přístroji a prohlížel vnější zvukovod, když pes vyrazil k akci. Zaslechl jsem zlověstné zavrčení a ucukl jsem v okamžiku, kdy mi u obličeje cvakly zuby. Pan Whithorn se prohýbal v záchvatu veselí. Ta malá potvůrka! Hahahaha, nenechá si líbit žádné nesmysly! Otřásal se smíchy a položil ruce na stůl, aby si odpočinul. Pak si otřel oči. Panebože, panebože, tomu říkám charakter! Zíral jsem na něj. Fakt, že teď mohl stát tváří v tvář beznosému veterináři, ho zřejmě ani v nejmenším nevzrušoval. Podíval jsem se na jeho manželku, stojící za ním. Chechtala se stejně srdečně. Jaký by mělo smysl snažit se přivést je k rozumu? Byli úplně připitomělí. Nezbývalo než pokračovat v práci. Pane Whithorne, požádal jsem upjatě. Přidržte ho prosím, znovu, tentokrát ho pevně sevřete oběna rukama pod krkem. Úzkostně se na mne podíval: Nebude ho to, drahouška, bolet? Ne, ne, ovšemže nebude. Dobrá. Přitiskl tvář k hlavě psíka a láskyplně šišlal: Tatínek ti šlibuje, že bude móóóč opatlný, andílku. Neboj se, žlatíčko! Stiskl psíkovi kůži na zátalku a já jsem se znovu pustil do práce. Nahlížel jsem do ucha, poslouchal něžnůstky pana Whithorna, ale zůstával jsem ostražitě připraven na další útok. Když se pak ozvalo zlověstné ňafnutí, zjistil jsem, že jsem v bezpečí, protože Rafínek zamířil jinam. Pustil jsem auroskop a uskočil jsem zbytečně pes se zakousl do palce svého pána. A nijak mírně! Pěkně hluboko a pevně a držel. Pan Whithorn ječel bolestí, než se mu podařilo vyprostit se z psích zubů. Ty zatracenej, mrňavej províte! zařval a poskakoval po místnosti a držel si poraněnou ruku. Podíval se na krev prýštící ze dvou hlubokých otvorů a vztekle se osopil na Rafíka: Ty jedna mrcho posraná! Vzpomněl jsem si na Siegfriedova slova, že by tihle lidé měli mít rozumnější poměr ke svým psům. Možná že dneškem začal.

Pracovní list pro žáka 1. Doug má s Rafíkem a Ňafíkem dobré zkušenosti. P L 2. Siegfried si myslí, že je psům lépe, když poslouchají své majitele. P L 3. Rafík Ňafík mají Jamese moc rádi. P L 4. Manželé Whithornovi zacházejí se psi správně. P L 5. Rafík a Ňafík nebyli vždy zlí. P L 6. Rafík má bolavou nohu. P L 7. Siegfried je v ordinaci. P L 8. Psi Whithornových jsou mladí. P L 9. Doug rozváží po okolí maso. P L 10. Ňafík má nemoci typické pro staré psi. P L 11. Doug má psa Fleka. P L 12. Rafíček a Ňafíček se ze začátku vůbec nepodobají svým předchůdcům. P L 13. Rafíček Jamese kousl. P L 14. James se chtěl Ňafíčkovi podívat do uší. P L 15. Whithornovi psům neustále nadávají. P L 16. Rafík zemřel dřív než Ňafík. P L 17. James miluje své psy. P L 18. Ňafíček chtěl Jamesovi ukousnout nos. P L 19. Rafík a Ňafík Jamese vždy nadšeně vyprovázeli. P L 20. Pan Whithorn mluvil se psy normálně. P L

Řešení 1. Doug má s Rafíkem a Ňafíkem dobré zkušenosti. P L 2. Siegfried si myslí, že je psům lépe, když poslouchají své majitele. P L 3. Rafík Ňafík mají Jamese moc rádi. P L 4. Manželé Whithornovi zacházejí se psi správně. P L 5. Rafík a Ňafík nebyli vždy zlí. P L 6. Rafík má bolavou nohu. P L 7. Siegfried je v ordinaci. P L 8. Psi Whithornových jsou mladí. P L 9. Doug rozváží po okolí maso. P L 10. Ňafík má nemoci typické pro staré psi. P L 11. Doug má psa Fleka. P L 12. Rafíček a Ňafíček se ze začátku vůbec nepodobají svým předchůdcům. P L 13. Rafíček Jamese kousl. P L 14. James se chtěl Ňafíčkovi podívat do uší. P L 15. Whithornovi psům neustále nadávají. P L 16. Rafík zemřel dřív než Ňafík. P L 17. James miluje své psy. P L 18. Ňafíček chtěl Jamesovi ukousnout nos. P L 19. Rafík a Ňafík Jamese vždy nadšeně vyprovázeli. P L 20. Pan Whithorn mluvil se psy normálně. P L