le tisk čtvrté číslo

le tisk čtvrté číslo sněz tu žábu / mange ta grenouille festival Francouzského divadla / du théâtre français

POSLEDNÍ DEGUSTACE Celý letošní OFF program zakončilo degustační promítání českých a francouzských krátkometrážních filmů. České autory zastupovala Natálie Císařovská se snímkem Loicu, vítej!, ve kterém se střetávají české a francouzské zvyky, názory na život a politiku. Návštěva české vnučky u prarodičů a představení francouzského přítele se pro všechny zúčastněné stává značně třaskavou situací. Z francouzských filmů byly uvedeny Hartaanval Quentina Bourdina, Belle de fugue Jeana-Philippe Dauphina, Faits divers Théo Esparona a dvojdílný snímek The Mysterious Disparition of Paris, který napsal a zrežíroval Robert Ly. Filmy byly různorodé žánrově i tematicky. Nečekaný úhel pohledu na vzájemné vztahy přinesl film The Mysterious Disparition of Paris, který je fikcí o tom, co by se stalo, kdyby se Praha stala Paříží. Ostatní snímky se soustředily na obecné existenční otázky, které spojují všechny bez rozdílu národnosti. Tímto promítáním se pomyslné brány OFF programu uzavřely, ale organizátoři už jistě mají spoustu nápadů, co zařadí do dalšího ročníku. Těšte se s námi! KRISTÝNA MAZÁNKOVÁ

DÍTĚ JE KÁMOŠ, NE ŽRÁDLO Poslední festivalový večer zahájila scénická skica Malého divadla z Českých Budějovic, které představilo text Nathalie Papin ve Francii jeden z nejpopulárnějších pro děti a mládež Sněz mě. V režii uměleckého šéfa souboru Petra Haška, v překladu a dramaturgii Natálie Preslové byla skica uvedena již na podzim roku 2015 v rámci projektu Trojč(t)ení, jenž si rozhodně zaslouží naši-vaši pozornost. Příběh o přátelství malé tlusté holčičky Alii (Denisa Posekaná), jíž si kvůli její postavě spolužáci dobírají, a lidožrouta (Jan Hönig), který je tak trochu černá ovce rodiny, protože odmítá jíst lidi (děti) a živí se krajinou. Když se oba od Ptáka (Lucie Škodová, stejně jako všechny další postavy) dozvědí, že dítě musí mít z lidožrouta strach, jinak lidožrout umře, odchází Alia za obzor, aby mu pomohla, zatímco on bude, pro jistotu a bezpečí všeho a všech, pojídat sám sebe. Ona Ptákem vyslovená vskutkopravda, že dítě a lidožrout nesmějí být kamarádi, proti čemuž samosebou oba protagonisté bojují, se tak vedle další, jasně čitelné pohádkové symboliky, motivů odlišnosti, atd. stává leitmotivem příběhu. Alia se postupně setkává s Pojídačem paměti, Žroutkou času, Dobrákem a Požíračkou knih, přičemž od každého z nich obdrží nějaký předmět, nebo je jí přislíbena pomoc. V závěru pak lidožrouta osvobodí od jeho nelehkého údělu a jejich přátelství vítězí. Pohádkově alegorická výprava kolem světa až kamsi za obzor by vzdáleně mohla připomínat Maeterlinckova Modrého ptáka - minimálně zhmotněním a pocharakterizováním jinak neviditelného a fantaskní dětskou výpravou, jež vede k určitému poznání. Ale zpět k naší skice. Mimo částečně otevřeného konce a úvodu ve škole, se celý příběh odehrává ve snu či v představách a fantazii holčičky. Snový charakter samotného příběhu poněkud komplikuje jednoznačnou interpretaci textu. V našem případě se jedná pouze o skicu, ale právě v rámci tohoto žánru si budějovičtí s obtížným textem poradili velmi dobře. Lucie Škodová ve všech postavách předvedla široký rejstřík hereckých poloh, které se daly více či méně očekávat, a přesto dokázaly zaujmout. Na druhou stranu bych ocenil větší důraz na slovo, než na herecký výraz, který od textu často odpoutává pozornost a rozptyluje. SNĚZ MĚ MANGE MOI Protože já když nemám plný břicho, tak mám pocit, že uletím. Moc vysoko, nad všechny hvězdy a galaxie. Ve vesmíru jsou černý díry, mám strach, že do některý z nich spadnu. A tak jím, abych byla těžká. Mám hlad! Režie: Petr Hašek Překlad a dramaturgie: Natálie Preslová Produkce: Malé divadlo České Budějovice Hrají: Denisa Posekaná, Lucie Škodová a Jan Hönig Sněz mě je líbivá vyprávěnka o lidožroutovi a jeho přátelství s dítětem, která volně navazuje na scénickou skicu Lidožroutek od Suzanne Lebeau (reflexe též na našem blogu), jež byla uvedena na prvním ročníku festivalu, v režii Janka Lesáka. Sněz mě znovu dokazuje, nakolik je poetika děl pro děti s postavami lidožroutů (ve Francii naprosto samozřejmá) zajímavá a inspirující. Kam se hrabou naši čerti a hastrmani! Naštěstí máme festival Sněz tu žábu, projekt Trojč(t)ení, Petra Haška s Jankem Lesákem a pár dalších, kteří s tím začali něco dělat a snaží se prolomit ledy v rámci inscenování podobných textů i pro naše mladé publikum. LUKÁŠ KŘÍŽEK

ČERVENÁ KARKULKA VE STÍNU HÁKOVÉHO KŘÍŽE Prostřední část posledního festivalového večera patřila scénické skice IDovská Karkulka v režii Janka Lesáka. Text Jeana-Clauda Grumberga začíná přesně podle známé pohádky O Červené karkulce. Na scénu přichází holčička v červeném kabátku a červené čepičce a pouští se do vyprávění. Vzápětí se ozve řinčivá hudba a připochoduje desátník Wolf, Karkulku legitimuje a odhalí v ní IDovku. Idyla pohádky se mění v realitu diktatury. Vlajky s hákovým křížem sice zasazují příběh do konkrétních reálií, ale přesto zůstává výpověď univerzálně platná. Desátník Wolf okamžitě zahajuje výslech Karkulky, kterou překřtí na Červenou čepici. Postupně jí zabaví celý obsah košíčku, peníze i červenou čepičku, kterou vymění za žlutou, protože žlutá je barva pro IDy. A stereotypy se tu vrší jeden na druhý, IDi jsou špinaví, IDi jsou bohatí, IDi nepracují, IDi kšeftují. Na pohotové argumenty a neustále se opakující Karkulčinu otázku Proč? zazní vždy stejná odpověď: Zákon. Právě tato naivní dětská otázka pokaždé demaskuje absurditu totalitní ideologie. Ve chvíli, kdy se Wolf vydává k úkrytu babičky, pokouší se ji neúspěšně zplynovat a volá posilu, už divákovi trošku zatrne z představy, jak by se mohl příběh dál vyvíjet. Naštěstí jsme ale v pohádce, takže tu nechybí statečný trafikant, který babičku i Karkulku brání. Nakonec je to ale Karkulka, kdo v tuto chvíli přebírá velení a změní směr celého vyprávění. Její konstatování, že už nehraje a že chce do toho správného příběhu, má pohádkovou moc kouzelné formule. Sama pak dovypráví tu hezkou pohádku, která nikoho neděsí, čímž ukazuje na sílu slova. Nakonec si pak všichni poslechnou veselou IDovskou písničku. Jak konstatuje policista z Wolfem přivolané zásahové jednotky: IDovskou hudbu lidi milujou. Celá skica si vtipně pohrávala s nacistickou symbolikou. Kromě vlajek byl motiv hákového kříže namalován i na kole desátníka, při výslechu Wolf neustále nahlížel do zákoníku Majn Kamf (který parodoval Mein Kampf svým názvem i ideologií, kterou obsahoval) a místo babiččina úkrytu hledal na mapě třetí říše. Závěrečné přání herců při děkovačce všeho nejlepšího k svátku Idám bylo zábavnou shodou okolností. A pokud si historie znalý divák uvědomil, že se čtení odehrálo 15. března, v den, kdy v roce 1939 zahájila německá armáda okupaci Československa, získal pro něj celý večer ještě další rozměr. Byla to připomínka, že proti diktaturám se dá bojovat tím, že o nich budeme mluvit, abychom mohli demaskovat jejich absurditu. ZUZANA DRNKOVÁ VAŠÁKOVÁ IDovská Karkulka Le Petit Chaperon Uf Jean-Claude Grumberg (*1937, Paříž) je francouzský prozaik a dramatik, držitel ceny César za nejlepší filmový scénář, jeho texty byly uvedeny na významných francouzských scénách jako je ComedieFrancaise, dvůr papežského paláce v rámci IN programu Avignonského festivalu, Théâtre de l Odéon, atd. Režie: Janek Lesák Překlad: Natálie Preslová Hrají: Alexandra Hruboňová, Tomáš Plhoň a Ladislav Karda

INSOMNIE PODNĚCUJE IMAGINACI Když nemá člověk dostatek spánku, jeho smysly se otupí, tělo je unavenější, ale je stále schopno vykonávat základní potřebné úkony, jako je například chůze. Vnímání je zpomalené, význam slov se plete, výpověď je na hranici srozumitelnosti. Tento stav, podobný únavě z nedostatku spánku, vystihuje text Život bez spánku autorky Aziyadé Baudouin Talec, který uzavíral poslední večer festivalu. Repliky herců probouzejí imaginaci, podle přesných popisů si lze lehce představit dané místo, pocity jednotlivých postav. Zároveň však není jednoduché text soustavně sledovat, protože je velmi obsáhlý a hutný. Skládá se z několika vrstev různých popisů a asociací, mezi kterými neexistuje jednoduše vysledovatelná návaznost. Minimalistický koncept scény nerozptyluje koncentraci diváků. Kromě bicích a pojízdného stolečku s uskladněnými svíčkami, lampičkou a notebookem, se na scéně nic jiného nenachází. Minimalismus, ač je v současném divadle často používaný, zde není samoúčelný, zdůrazňuje text. Pozornost upoutává hlavně postava obnaženého muže, který stojí v pološeru uprostřed jeviště a drží reprobednu, z níž vychází hlas herečky. Ta kolem něj v průběhu scénického čtení postupně krouží s pojízdným stolečkem. Diváci se proto soustředí na ně, všichni vyčkávají, jestli postava muže udrží reprobednu až do konce představení, neboť zakrývá jeho intimní partie. Jeho nahota však není prvoplánová, naopak odpovídá charakteru textu, který je zpovědí, a proto se mluveným slovem odhaluje mnohem víc. Z textu by se mohlo stát monodrama o jednom herci, avšak aby byla inscenace živější, obsadili režiséři Martin Kukučka s Kashou Jandáčkovou do scénické skici dvě postavy a jednoho hudebníka. Pavel Neškudla se v průběhu scénického čtení snaží udržet vlastní tělo i těžkou reprobednu ve správné poloze. Anna Linhartová ztvárnila vypravěčku a zároveň jedinou postavu, která se po jevišti volně pohybuje a komunikuje s Neškudlou. Dvojici doplnil na bicí hrající Matěj Anděl, jenž do hudebního doprovodu zapojil i další zvuky, jako je praskání bublin na ochranné fólii nebo dunění plechového lavoru napuštěného vodou. Linhartová kolem Neškudly rozmisťuje zapálené svíčky, ze kterých tvoří neúplný kruh. Neškudla proto pomalu vystupuje ze tmy do pološera. S přibývajícím světlem je tok myšlenek stále překotnější, přestávají dávat smysl. Nedostatek spánku se projevuje. Herecké repliky jsou mnohem hravější a tempo podpořené bicími se zrychluje. S blížícím se koncem se pak vše zpomaluje, uklidňuje a upadá zase do tmy. Francouzi jsou na dlouhé dialogy zvyklí, ovšem pro českého diváka, který očekává spíše akci, může být Život bez spánku těžko stravitelný. KVĚTUŠE SOUKUPOVÁ ŽIVOT BEZ SPÁNKU Une vie sans dormir Aziyadé Baudouin Talec (*1989) je autorka, režisérka a doktorandka Etudes Théâtrales na Sorbonne Nouvelle, V roce 2012 založila divadelní soubor Apparatus1. Je autorkou novel, divadelních her a filmových scénářů, režírovala několik filmů jako Monstra (2007) V hlase zkázy (2007) a Liquid Liquid (2010), mezi její dramatické texty, které již byly uvedeny na francouzských scénách, patří například Otevřenému nebi (2007), Podzemní hlasy (2009), Udýchaní (2011) a Ti správní (2012). Režie: Martin Kukučka, Kateřina Jandáčková Překlad: Jacques Joseph Hrají: Anna Linhartová, Pavel Neškudla, Matěj Anděl

Sněz mě IDovská Karkulka Život bez spánku OHLASY DIVÁKŮ Bára (Sněz mě) Líbila se mi ta výtvarná forma, protože ten text je na scénické zpracování dost náročný. Lucie Škodová má úžasné herecké polohy. Tereza (Sněz mě) Skica byla skvělá v textové rovině, herecké výkony už mě bavily méně, vyjma Lucie Škodové. Vojta (IDovská Karkulka) Já jsem Jankovi Lesákovi neodpustil pořád ještě Stopaře, který se mu vysloveně nepovedl, tak jsem vůči němu zaujatý. Líbilo se mi to, ale ne bezuzdně. Myslím si, že ta parodie byla velmi trefná a fajn, ale přišla celá moc rychle. Měla přicházet postupně, že se ty vlajky měly rozvinout později, že Wolf neměl přijít rovnou v uniformě. To, jak to pomaličku polehoučku začínalo, tak to mělo být ještě pozvolnější. Kolo s hákovými kříži přišlo ve správný moment. A konec byl skvělý! Edita (Život bez spánku) Mohlo to trvat roky. Už jsem se taky začínala bát. Ondra (Život bez spánku) Kdyby to mělo deset patnáct minut, tak by to bylo skvělé. Alice (Život bez spánku) Nedokázala jsem moc udržovat pozornost. Rádi bychom poděkovali tiskárně TASKalfa 2551ci, která věrně slouží v Divadle Na zábradlí a velmi ochotně nám umožňuje tisk našeho žabího zpravodaje. Už jen kvůli ní byste měli zavítat do divadla nebo na stránky www.nazabradli.cz Děkujeme!

...ZÁVĚREČNÉ SLOVO ŠÉFREDAKTORA Na viděnou! Au revoir! Druhý ročník festivalu francouzského divadla Sněz tu žábu / Mange ta grenouille je za námi. Čtyři dny, čtyřikrát nabitý OFF program spolu s uměleckými instalacemi, dvě česko-francouzské diskuze, šest scénických skic, jedna velkolepá inscenace a pět žabích zpravodajů. A stále jakoby to byl jen zlomek toho, co jsme společně v experimentálním prostoru NOD a Strašnickém divadle prožili. Každý z nás si odnesl nespočet dojmů a zážitků, které nám snad vystačí, dokud tu nebude třetí ročník, který to vše přebije čerstvým závanem nově připravených žabích stehýnek. Bylo to báječné, bylo to inspirativní, bylo to... (mnoho dalších přívlastků doplňte si dle libosti). Není potřeba, abych začal být sentimentální, patetický a aby má slova vybuchovala v opěvném kýči, jak se nám to celé povedlo, jak se festival začíná etablovat a jak si získává více a více diváků a je lepší a lepší. To si můžeme říct někde u vína, u sýra, či bagety, někde spolu, třeba i na příštím ročníku. Co si však neodpustím, jsou poděkování těm, bez kterých by letošní první ročník tištěného zpravodaje nemohl vzniknout. A byť vše nebylo dle mých puntičkářských představ a úmyslně jsme z toho udělali takový zkusmo punk, zjistili jsme, že to má smysl a že naší bláznivou práci dokážete ocenit. Já osobně, jakožto ten šéfredaktor-diletant, jsem Vám za to upřímně zavázán (odvázán i svázán) a všech slov, pochvalných i kritických, si skutečně, na všech vahách světa, vážím. A nyní už jen k těm konkrétním díkům... V prvé řadě je to celý festivalový tým, který již dávno znáte ze zadní obálky našeho u. Ale oni stejně můžou za všechno, takže se není čemu divit. V řadě druhé patří poděkování Pavlu Vojtíškovi, jenž má na svědomí (kromě veškeré žabí grafiky vůbec) grafický design a vzhled našeho zpravodaje. Líbí se vám, že jo? Další obrovské poděkování patří Divadlu Na zábradlí a především Barboře Kunstovné, která nám umožnila a domluvila všechen, tu komplikovaný a jindy dle plánu provedený, tisk. Bez ní bychom pravděpodobně netiskli vůbec, a pokud, tak si raději ani nepředstavuji, s jakými obtížemi. Speciální poděkování patří také erudovaným, a vzhledem k naší skromné redakci vzácným, přispěvatelům a to Petru Christovovi a Michalovi Zahálkovi. A jsme u redakce. Ta si zaslouží mé největší a nekonečné díky, neboť snášela nevděčné úkoly, upomínání ve dne v noci a jen díky ní se nám podařilo naplnit všechna čísla příslušným (i nepříslušným) obsahem. Z autorů textů a rozhovorů jsou to Nicol Škvarová, Kristýna Matolínová, Kristýna Mazánková, Květuše Soukupová a Zuzana Drnková Vašáková, která se též podílela na korekturách. Za korektury si zaslouží poděkování Barbora Čiháková a Rachel Duchková, bez jejichž vydatné pomoci by naše texty nedávaly smysl už vůbec. Dále tu máme naše překladatele, kteří svůj nevděčný úděl přijali s odvahou (nebo i čímkoliv jiným) Lucii Rakušanovou, Elišku Kozákovou a Matúše Kováče. Poděkování patří také všem výtečným fotografům, kteří přispěli obrazovým materiálem, a to konkrétně: Karlu Žižkovi, Lindě Duškové (která mj. stojí také za naším jazykově univerzálním a kouzelným názvem zpravodaje!), Janě Jurčové, ale i všem dalším. Inu a v neposlední řadě hlavně také Vám, divákům-čtenářům, kteří jste nás četli, ať už papírově (zpravodaj je uzpůsoben tak, aby se jím dalo zatopit, něco utřít nebo z něj lze složit origami žábu, či jej zarámovat) nebo i na našem blogu. Děkuji, děkujeme! A budeme se těšit zase za rok, na viděnou! Za celý zpravodaj, šéfredaktor Lukáš Křížek. PS. Zase jsem nenapsal to, co jsem chtěl. Hergot. Tak příště :) www.sneztuzabu.cz www.divedove.blogspot.com www.facebook.com/sneztuzabu www.facebook.com/divedovenablogu

19:00 Lišejman Lichen-man 21:00 Posuny současného komiksu za hranice žánru L avancée de la bd contemporaine hors les mesures du genre 14.3. Strašnické divadlo Théâtre Strašnice 21:00 Život bez spánku Une vie sans dormir 20:00 IDovská Karkulka Le Petit Chaperon Uf 18:30 Sněz mě Mange moi Experimentální prostor NoD Théâtre NoD 15.3. Děkujeme všem, kdo nás podpořili prostřednictvím crowdfundingového serveru hithit.com, zejména našim hlavním partnerům Tereze Kovárníkové, Rudolfu Leškovi a Phillipovi a Béatrice Lorinovým. Festival vzniká za finanční podpory Francouzského institutu v Praze, Magistrátu hl. m. Prahy, Ministerstva kultury ČR a Státního fondu kultury ČR. Projekt vznikl za finančního přispění grantu Dilia. Festival vznikl ve spolupráci se spolkem Audabiac v rámci projektu Uměním ke svobodě. FESTIVALOVÝ TÝM: N. PRESLOVÁ, J. BARTŮŇKOVÁ, L. DUŠKOVÁ, D. BUREŠOVÁ, Z. VALEČKOVÁ, T. KOZUBÍKOVÁ, E. ORCÍGROVÁ, P. JOHN, S. EL-MAGHRABI, O. ROUBÍNEK, B. KUNSTOVNÁ GRAFICKÝ DESIGN: P. VOJTÍŠEK ŠÉFREDAKTOR : L. KŘÍŽEK CENY VSTUPENEK: 50 300 KČ. VĚTŠINU LZE ZAKOUPIT NA WWW.SNEZTUZABU.CZ, ČI HODINU PŘED PŘEDSTAVENÍM NA MÍSTĚ. 19:30 Nehybní Les Immobiles 21:00 Když mluvit neznamená jednat Quand parler n est pas agir 18:00 Belgická rybka Le poisson belge Experimentální prostor NoD Théâtre NoD 19:00 Les ve mně La forêt intérieure Experimentální prostor NoD Théâtre NoD 13.3. 12.3.