1 ARCHITEKT ZDENĚK PLESNÍK (1914-2003) Dne 28. září letošního roku zemřel ve věku devětaosmdesáti let architekt Zdeněk Plesník, který ačkoli obklopen všeobecnou profesní mizérií, úporně pěstoval ve svém díle meziválečné tradice stavebního umění až do hloubky devadesátých let. Ukázal tím, že postupný propad poválečného způsobu stavění a dostavby měst není jen zrcadlem obecného společenského a ekonomického rozkladu, nýbrž i důsledkem stavu naší profese, odborného školství, dělby odpovědnosti, rezignace. I když celou svou životní dráhu strávil mimo pražské prostředí, dokázal ve své práci sledovat vývoj stavební kultury vyspělých evropských zemí. Plesníkův odborný růst formují studia u Bohumíra Kupky na Státní odborné škole pro zpracování dřeva v rodném Valašském Meziříčí (1930-1933), studia u prof. P. Janáka na Státní umělecko-průmyslové škole v Praze (1933-1937), příležitostná práce pro arch. J. Krejcara na soutěžním návrhu Československého pavilonu pro pařížskou výstavu (1936), studijní pobyt ve Stavebním oddělení firmy Baťa ve Zlíně (1937-1939). V důsledku zavření českých vysokých škol a věznění dokončil svá studia na AVU v Praze v roce 1946. 1 Rozhodující pro nového adepta architektury byl jeho pobyt v Praze během 30. let, kdy P. Janák dokončil hotel Juliš (1934) a vyrůstají nové skeletové konstrukce administrativních paláců Všeobecného pensijního ústavu, Elektrických podniků hlavního města, Domu uměleckého průmyslu apod. 2 Zdeněk Plesník vyšel zásluhou prof. Pavla Janáka ze studií hluboce koncentrovaný na svůj vlastní koncept tvorby umělého prostředí, oproštěn od svodů nápodoby cizích předloh. V krátké době si utřídil prostředky nezbytné k dosažení své vize. Architekturu nepovažoval nikdy za jakousi nadstavbu, přídavnou dimenzi, umělecký způsob stavění. V tomto smyslu se stavět krásně nesnažil, nýbrž vždy úsporně, perfektně, účelně, svobodně a v řádu. Jeho přístup k práci bychom mohli srovnat s počínáním středověkých stavebních mistrů vázaných zákonitostmi konstrukce, modulací, pojetím prostoru a hmoty, využitelností místních zdrojů, kombinací relativních jistot, vlastních zkušeností, dovedností, vůle a víry. Jaký rozdíl ve srovnání se současným pojetím naší profese, která dospěla v důsledku zkresleného, mechanického výkladu specializace činností až do stádia jakési dvoukolejnosti, rivality mezi architektem a stavebním inženýrem, specialistou na umělecké a technické stránky stavění. Současný stav je pro zadavatele projektu a organizaci projektových prací matoucí. Během školní praxe ve Stavebním oddělení firmy Baťa v letech 1937-1939 se důvěrně seznámil se standardní litou železobetonovou skeletovou konstrukcí ve stádiu jejího bezvýhradného uplatnění. Nadchl se pro její užitné vlastnosti, rytmické členění souvislého prostoru, princip redukce výrazu i pro další možnosti využití systému a po návratu do Zlína v roce 1948 se účastnil spolu s dalšími (M. Drofa, J. Holeček, V. Karfík, V. Kubečka, M. Totušek, J. Voženílek) poválečné etapy variací na dané téma. Dnes, s odstupem můžeme srovnávat výsledky ke kterým dospěl. 3 Na několika stavbách z období 50. let je možno postihnout dynamiku, monumentalitu staveb období Ruského konstruktivizmu. Jednalo by se o kotelnu továrny MEZ v Hulíně (1950-1954)
2 s volnými kovovými prvky a příhradovými konstrukcemi. Hvězdárna ve Valašském Meziříčí (1950-1956) upomíná vzdáleně na klub Rusakova v Moskvě architekta Melnikova (1927-1929). Rozhlasový vysílač v Pekingu bazíruje svým pyramidálním uspořádáním na principu nechvalně známého, stavebně však dokonalého mauzolea při Kremelské zdi v Moskvě architekta Ščuseva (1924-1930). 4 Princip užití centrální stavby je zde důsledkem racionalizace uspořádání vnitřního zařízení, spolupráce se specialistou na šíření radiového signálu (obr. 2,3,4). V počátcích své profesní dráhy manifestuje autor svoji příslušnost k architektonické avantgardě, jejíž jasný, zřetelný program je založen na odmítnutí historických principů tvorby umělého prostředí. I dnes jsme svědky toho, že se tyto principy pod různými záminkami vrací. (Obr. 2.) kotelna MEZ Hulín, 1950-1954 (Obr. 3.) hvězdárna ve Valašském Meziříčí, 1950-1956
3 (Obr. 4.) rozhlasový vysílač v Pekingu, 1954-1956 Široké uplatnění železobetonových konstrukcí v evropské stavební produkci je v letech svízelné poválečné obnovy typické. Právě kriterium úspornosti pořizovacích i provozních nákladů stojí za stěžejními realizacemi účelových staveb té doby. Již průčelí továrny MEZ Hulín (1950-1954) naznačují užitím staveništních prefabrikátů nové konstrukční a plastické možnosti. Střídání výplní základního rastru, odsazení obvodové stěny od řady sloupů, zdvojení nárožních sloupků jsou k vidění u doprovodných staveb kotelny a transformovny. Zde je třeba upozornit na skutečnost, že Plesník jako první změnil, výraz typických etážových skeletů tím, že uplatnil nové požadavky na utváření a regeneraci vnitřního klimatu budovy. Svou koncepcí výstroje obvodového pláště (obr. 5) systémy ventilace, vytápění a elektroinstalace, integrovaných do průběžných parapetů vytváří předpoklady k uvolnění pláště z řady podpor. 5 Tedy nikoliv estetická spekulace, nýbrž vývoj stavební technologie a rozšíření škály požadavků na konstrukci kladených přispělo k posunu vnějšího výrazu skeletové stavby od kompaktních parapetních pásů po skladbu dílčích, hromadně vyráběných elementů. Tento princip se jeví i na stavbách série zlínských vil z 50. let. (Obr. 5) oděvní závody J. Wolkera Prostějov, 1956-1963 detail odvodového pláště etážové budovy
4 Názorným příkladem takového posunu je realizace komplexu Oděvních závodů Jiřího Wolkera v Prostějově (1956-1963). Konstrukční podstata typického pole šicí dílny je znázorněna nárysem a soustavou řezů. Postupem výstavby došlo k její modifikaci, takže krajní trakty šicích dílen, již tak odlišné od předchozího běžného pojetí, se liší od středního spojovacího křídla, kde plášť je na stropní rovinu zavěšen a sloupy vsazeny do plochy průčelí. Předváděcí síň s horním osvětlením je vyzvednuta na sloupy a její průčelí zavěšeno v tomto případě na konzolách stropní konstrukce (obr. 6, 7). 5 (Obr. 6) oděvní závody J. Wolkera Prostějov, 1956-1963 variace obvodového pláště etážové budovy (Obr. 7) oděvní závody J. Wolkera Prostějov, 1956-1963 detail spojovacího traktu
5 Střídání charakteru, výrazu průčelí zde není samoúčelné, nýbrž slouží jako prostředek, nástroj orientace v komplexu. Posud byly areály etážových výrobních budov organizovány převážně systémem prší na dvousměrné půdorysné osnově (viz areál Svit). Rozbor provozních souvislostí, provozní úspory přivedly autora k novému uskupení celého programu do rozvolněného monobloku, do soustavy polozavřených dvorů. Střídání charakteru fasád, přizvednutí nebo rozšíření přízemí, schodišťové rizality slouží k fragmentaci, lepší orientaci, uchopení celku. Může se zdát, že relativně podrobný výklad některých pohnutek uspořádání stavby staré čtyřicet let nemá význam. Chtěl bych zde jen poukázat na inspirační zdroje, na obsah a smysl architektovy práce, na šíři jeho odpovědnosti za funkci umělého prostředí, budov, organizaci města, neboť dnes se utápí výkon profese v planém estetizování, vymezování se vůči technicistnímu pojetí nadstavenému kýčem. Nelze se ani divit přesvědčení, že v podmínkách nové demokracie je možno odborný názor nahradit funkcionářským plebiscitem, hlasováním v orgánech městské správy. Ostatně pokles stavební kultury se architekta Plesníka ve Zlíně několikrát přímo dotkl. Budova družstva Fotografia (1956-1962) je zástavbou úzké historické parcely jak je známe Prahy, Brna, Bratislavy, Paříže, Amsterodamu apod., nebo jiných původních zlínských příkladů. Zaujímá význačnou polohu na hlavní třídě v opozici ke kostelu F+J. Je to skeletová stavba vysazená vícepatrovým arkýřem z uliční fronty (obr. 8) podobně jako hotely Juliš a Avion rozvíjí téma zvýšeného parteru. Plasticky a proporčně propracované členění průčelí těžko najde obdoby. 6Je příznačné, že iniciativa k zásahu do význačné stavby v Městské památkové zóně Zlína vzešla od dlouhodobého původního uživatele, že se našel úslužný autordiletant, jehož návrh byl proveden se souhlasem referátu kultury OÚ a Památkového ústavu v Brně. (Obr. 8.) dům družstva Fotografie Zlín, 1956-1962
6 V 60. až 80. letech je architekt Plesník zahrnut návrhy komplexů továren, výzkumných ústavů lehkého průmyslu, správních budov, veřejných staveb, které řešil novátorsky z hledisek prostorového a provozního rozvrhu, vzájemného uspořádání jednotlivých systémů stavby, z hlediska utváření umělého prostředí, vztahu závodů a domů ke krajině, městskému kontextu, konečně z hlediska využití omezených možností stavební výroby. 7 Stěžejními příklady jsou keramičky v Klášterci a Nové Roli (1962-1963), výzkumné ústavy v Ústí nad Orlicí (1963) a Liberci (1969-1978), administrativní budovy Centroprojektu Zlín (soutěž 1966), Zbrojovky Vsetín (1975), Dům služeb Zlín (1974-1977), kulturní dům Březůvky (1977-1980), ZDŠ Nové Veselí (1978), ZDŠ Soběchleby (1984), nová provozní budova Fotografie Zlín (1985-1990). Soustředěnou pozornost věnoval Plesníkovu konceptu bydlení a také vnitřnímu zařízení Miroslava Navrátila (1913-1999) architekt P. Všetečka, autor propracované expozice 3 vily architekta Plesníka (Praha-Brno-Zlín, 2001). Na příkladech Hanzelkovy, Zikmundovy a Liškovy vily sledujeme téma cesty domem od vstupu do proměnlivě-souvislého prostoru hlavního obytného podlaží. Stejný princip uplatnil architekt u řady sevřenějších vil. Jmenujme domy stavitele F. Sedláčka (Zlín 1939), A. Samohýla (Zlín 1966), M. Javoříka (Lukov 1978), režiséra V. Bárty (Kudlov 1976), MuDr. Brzáka (Luhačovice 1977), Ing. Langera (Kašava 1985). 1 (Obr. 11.) administrativní budova Centrotexu Praha, 1969 kresba Z. Plesník (Obr. 12) Vlnařský kombinát Mosilana Brno, 1970-1975 fotografie modelu
7 Obdobný přístup bude vhodné věnovat části architektovy práce, která zůstala z různých důvodů na papíře, neboť se většinou jedná o záznam dlouhodobého vývoje (obr. 11, 12) určitého konceptu jako v případě návrhu na budovu Centrotexu Praha (1969), nebo návrhu Vlnařského kombinátu Mosilana v Brně (1970-1975). Architekt Plesník se vyjadřoval věcně, pomocí kresby, z kresebných variací dospíval k niterné materializaci původní vize. Kresbu využíval jako nástroj, předmět hodnocení, nikoliv jako dílčí výsledek. Dílčím úspěchům nevěřil, celek i pozdější koncepty detailů vznikaly vždy v jednom okamžiku. Obsáhlé dílo architekta Zdeňka Plesníka si zaslouží utřídění, souborné hodnocení a zveřejnění v obsáhlé monografické podobě, neboť představuje pojítko s myšlenkovým základem stavebního umění 30. let, hodnotu přesahující hranice země. Zdeněk Chládek Architekt Literatura: 1/ Všetečka Petr a kol: 3 vily architekta Zdeňka Plesníka katalog výstavy Galerie J. Fragnera Praha, Brno, Zlín 2001 2/ Vondrová Alena: Český funkcionalizmus 1920-1940 katalog výstavy Uměleckoprůmyslového muzea Praha, Brno1978 3/ Novák Pavel: Zlínská architektura 1910-1950, Čas 1993 4/ Kroha Jiří Hrůza Jiří: Sovětská architektonická avantgarda, Odeon, Praha 1973 5/ Chládek Zdeněk: Kandidátská disertační práce VUT fakulta architektury, Brno 1988 6/ Všetečka Petr: Pasportizace stavebního stavu památkových objektů, Zlín 1999 6/ Kubečka Vladimír: Centroprojekt Gottwaldov, Gottwaldov 1975