Ochrana kulturního dědictví v ČR

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PRÁVNICKÁ FAKULTA KATEDRA PRÁVA ŢIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ A POZEMKOVÉHO PRÁVA Ochrana kulturního dědictví v ČR Diplomová práce Jméno a příjmení autora: Natálie Pozdíšková Vedoucí práce: JUDr. Jana Dudová, Ph.D. Brno 2011

Prohlášení Prohlašuji, ţe diplomovou práci na téma Ochrana kulturního dědictví v ČR jsem vypracovala samostatně s pouţitím literatury, kterou uvádím v seznamu a pod vedením JUDr. Jany Dudové, Ph.D., vedoucí diplomové práce. V Brně dne 25. června 2011. Natálie Pozdíšková

Poděkování Děkuji vedoucí diplomové práce JUDr. Janě Dudové, Ph.D., za její čas strávený odborným vedením a za její odborné rady při psaní této diplomové práce.

OBSAH 1 ÚVOD... 9 1.1 Význam kulturního dědictví a jeho ochrany... 11 1.2 Pojem kulturní dědictví... 11 2 OCHRANA KULTURNÍHO DĚDICTVÍ NA MEZINÁRODNÍ ÚROVNI... 14 2.1 Univerzální ochrana Organizace UNESCO... 14 2.1.1 Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví... 20 2.1.2 Památky České republiky na Seznamu světového dědictví... 22 2.1.3 Úmluva na ochranu nemateriálního kulturního dědictví... 27 2.1.4 Památky nemateriálního dědictví... 28 2.1.5 Spolupráce České republiky a UNESCO... 29 2.2 Ochrana kulturního dědictví na evropské úrovni... 33 3 OCHRANA KULTURNÍHO DĚDICTVÍ V ČR NA VNITROSTÁTNÍ ÚROVNI. 35 3.1 Historický vývoj památkové péče... 35 3.1.1 První památkový zákon na území ČR... 38 3.2 Prameny úpravy současné ochrany kulturního dědictví... 41 3.3 Kulturní památky... 44 3.4 Nástroje ochrany kulturního dědictví... 45 3.4.1 Způsoby ochrany kulturního dědictví... 45 3.4.2 Kulturní památky a národní kulturní památky... 46 3.4.3 Plošná ochrana památek... 49 3.4.4 Evidence kulturních památek... 50 3.4.5 Péče o kulturní památky... 53 3.5 Financování péče o kulturní dědictví... 54 3.5.1 Přímá finanční pomoc... 54 3.5.2 Nepřímá finanční pomoc... 58 3.5.3 Jiné způsoby financování... 60

3.6 Institucionální zabezpečení ochrany kulturního dědictví... 63 3.6.1 Ministerstvo kultury ČR... 64 3.6.2 Krajský úřad... 65 3.6.3 Obecní úřad obce s rozšířenou působností... 66 3.6.4 Celní úřady... 67 3.6.5 Památková inspekce... 68 3.6.6 Národní památkový ústav... 69 3.7 Odpovědnostní vztahy týkající se ochrany kulturního dědictví... 70 3.8 Rozbor aktuální problematiky... 74 3.9 Právní úprava de lege ferenda... 82 4 ZÁVĚR... 85 RESUMÉ... 87 5 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY... 89

1 ÚVOD Ve 21. století jiţ je látka ţivota celé společnosti i kaţdého jedince tkána z mezinárodní příze. Ocitli jsme se ve věku globalizace a celá planeta je jiţ naší součástí. Jaký postoj by však měl svět zaujmout tváří v tvář multiplicitě kultur jednotlivých zemí tak aby nezničil jejich národní identitu? Jednou z moţností, ale i povinností je ochrana kulturního dědictví. Stejně jako v jiných oblastech lidského působení, i ochrana kulturního dědictví se vyvíjí dynamicky, a to ve všech třech dimenzích práva mezinárodního, evropského a českého. Spolupráce na mezinárodní úrovni se ukázala velice prospěšnou. Jak v oblasti odborných metodických postupů, při tvorbě legislativy, či při setkávání a výměně odborníků z jednotlivých profesí přinesla pozitivní výsledky a konkrétní řešení. V první a stěţejní části své diplomové práce se proto věnuji systému mezinárodní péče o kulturní dědictví. Přestoţe současná podoba mezinárodní spolupráce v čele s aktivitami organizace UNESCO s sebou nese mnoho negativních efektů, její vývoj a výsledky celkově prokazují prospěšnost a opodstatněnost mezinárodních dohod a institucí. Z velké části je tato kapitola věnována právě organizaci UNESCO, která hraje klíčovou roli v ochraně kulturního dědictví světa. Vymezila jsem její institucionální základ, fungování a základní právní akty. Těmi jsou Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví a Úmluva o zachování nemateriálního kulturního dědictví, jimiţ se podrobně zabývám. V závěru kapitoly jsem popsala, jak funguje spolupráce UNESCO a České republiky. Druhá část práce se jiţ zabývá ochranou kulturního dědictví ve vnitrostátním rámci. Nejprve je naznačen historický vývoj ochrany, na který navazuje rozbor platné právní úpravy vztahující se k ochraně kulturního dědictví. V této kapitole jsou postupně představeny způsoby a nástroje ochrany památek. V této části jsem se snaţila popsat úpravu zcela stručně, neboť vzhledem k tomu, ţe v České republice není upravena problematika kulturního dědictví, dostala bych se k popisu fungování památkové péče, coţ však není tématem mé práce. 9

V následující části jsem se pokusila popsat praktický případu obnovy Karlova mostu, jakoţto jedné z našich nejvýznamnějších kulturních památek a nastínit úskalí, která s sebou takový projekt nese. Poslední část je pak věnována přijetí nového památkového zákona, coţ doplňuji úvahami de lege ferenda. 10

1.1 Význam kulturního dědictví a jeho ochrany Kulturní dědictví je ţivým obrazem kontinuity kulturního ţivota lidské společnosti. Jiţ z povahy věci se nemohlo zachovat v komplexní historické podobě. Je souborem autenticky zachovaných hmotných i nehmotných statků, jeţ byly vytvořeny našimi předky a slouţí nám coby nenahraditelný zdroj informací, kulturnosti, vzdělanosti, vyspělosti i duševního bohatství národa. Jako svědectví o minulosti s sebou nese materiální i duchovní hodnoty pro budoucí generace. Úkolem státu, mezinárodních subjektů i kaţdého jedince je stát se jakýmsi zprostředkujícím mezičlánkem a pečovat o další zachování těchto neobnovitelných zdrojů. Podle Josefa Beneše má pro nás kulturní dědictví řadu významů, které je nutno si uvědomit: 1) význam kultivační, umoţňující rozvoj člověka v oblasti rozumové i emocionální, 2) význam identifikační, reflektující specifický a nezaměnitelný ráz jednotlivých prostředí, 3) význam integrační, pomáhající začleňování jedinců do pospolitostí, 4) význam reprezentační prokazuje přínos dané pospolitosti globálnímu kulturnímu prostředí a zpětně se jí dostává úcty, respektu a porozumění, 5) význam ekonomický, kdy je kulturní dědictví zdrojem příjmů, zejména pak v oblasti cestovního ruchu. (BENEŠ, 1997, s. 20-21) Pro zachování těchto hodnot je nezbytné vytvořit propracovaný systém nástrojů ochrany kulturního dědictví, zaloţený na principu trvale udrţitelného rozvoje společnosti, která bude vychovávána ke kladnému vztahu k těmto hodnotám. 1.2 Pojem kulturní dědictví Otázku, co je konkrétními nositeli těchto hodnot, tedy co jsou konkrétní předměty kulturního dědictví, není lehké zodpovědět. Svou podstatou kaţdý významný projev lidské činnosti, lidského ducha, dovednosti, umění a snaţení můţe mít kulturní hodnotu a můţe být povaţován za kulturní dědictví. 11

Česká právní úprava tento pojem nedefinuje ani blíţe nespecifikuje. Přejímá tak v plné míře charakteristiku, kterou vyjadřuje mezinárodní organizace UNESCO ve dvou základních dokumentech, týkajících se ochrany kulturního dědictví: v Úmluvě o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví a Úmluvě o zachování nemateriálního kulturního dědictví. Budeme-li se nadále řídit těmito úmluvami coby stěţejními prameny charakteristiky kulturního dědictví, můţeme jej pak rozdělit na dvě oblasti: materiální a nemateriální kulturní dědictví. Za kulturní dědictví dle Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví 1 (materiální kulturní dědictví 2 ) jsou povaţovány: 1. památky architektonická díla, díla monumentálního sochařství a malířství, prvky či struktury archeologické povahy, nápisy, jeskynní obydlí a kombinace prvků, jeţ mají výjimečnou hodnotu z hlediska dějin umění, umění a vědy, 2. skupiny budov skupiny oddělených či spojených budov, které mají z důvodů své architektury, stejnorodosti či umístění v krajině výjimečnou hodnotu z hlediska dějin, umění a vědy, 3. lokality výtvory člověka či kombinovaná díla přírody a člověka a oblasti zahrnující místa archeologických nálezů mající výjimečnou hodnotu z dějinného, estetického, etnografického či antropologického hlediska. 3 Za nemateriální kulturní dědictví dle Úmluvy o zachování nehmotného kulturního dědictví jsou povaţovány: zkušenosti, znázornění, vyjádření, znalosti, dovednosti, jakoţ i nástroje, předměty, artefakty a kulturní prostory s nimi související, které společenství, skupiny a v některých případech téţ jednotlivci povaţují za součást svého kulturního 1 Schválena na generální konferenci UNESCO v roce 1972, platnost od 17. 12. 1975, pro ČR platná od 15. 11. 1990 a závazná od 15. 2. 1991, text Úmluvy byl publikován ve Sbírce zákonů č. 159/1991 Sb. 2 Pojem materiální tato Úmluva vůbec neobsahuje. Její vznik je však datován do doby, kdy byla jedinou úpravou kulturního dědictví. Myšlenka nemateriálního dědictví se objevuje aţ o mnoho let později. Vzhledem k logice věci a charakteristice v čl. 1 Úmluvy si dovoluji úpravu v této Úmluvě nazvat jako úpravu materiálního kulturního dědictví. 3 Čl. 1 Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (č. 159/1991 Sb.m.s.) 12

dědictví. Toto nemateriální kulturní dědictví, předávané z pokolení na pokolení, je společenstvími a skupinami lidí neustále přetvářeno v závislosti na jejich prostředí, na jejich interakci s přírodou a na jejich historii, dává jim pocit identity a kontinuity, podporuje takto úctu ke kulturní rozmanitosti a lidské tvořivosti. Toto nemateriální kulturní dědictví se projevuje např. v těchto oblastech: ústní tradice a vyjádření, včetně jazyka jakoţto prostředku nemateriálního dědictví, interpretační umění, společenské zvyklosti, obřady a slavnostní události, vědomosti a zkušenosti týkající se přírody a vesmíru, dovednosti spojené s tradičními řemesly. 4 4 Čl. 2 úmluvy o zachování nehmotného kulturního dědictví (č. 20/1987 Sb.) 13

2 OCHRANA KULTURNÍHO DĚDICTVÍ NA MEZINÁRODNÍ ÚROVNI 2.1 Univerzální ochrana Organizace UNESCO UNESCO 5 (United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization) je název Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu se sídlem v Paříţi, která byla zaloţena 16. listopadu 1945. Její vznik krátce po skončení druhé světové války není nikterak náhodný, neboť právě její následky zavdaly podnět k vytvoření tohoto tělesa, které se zavázalo podporovat světový mír skrze spolupráci na poli vzdělání, vědy a kultury. Toto své přesvědčení Organizace stvrzuje i v preambuli Ústavy UNESCO, kde se uvádí: Vzhledem k tomu, že války se rodí v myslích lidí, je nutné v myslích lidí budovat efektivní zábrany válek. K tomu dále podotýká, ţe neporozumění a nedůvěra často degenerují v násilí, a ţe není důstojnosti pro lidskou bytost tam, kde není šířena kultura a vzdělávání. Organizace se zrodila v průběhu konání konference Organizace spojených národů (dále jen OSN ), která probíhala v Londýně od 1. do 16. listopadu 1945. Všech 44 reprezentantů států se shodlo na základní koncepci nového subjektu, jenţ by ztělesňoval pravé hodnoty míru. Ústavu UNESCO, která vešla v platnost 4. listopadu následujícího roku, podepsalo dvacet zakládajících států, 6 mezi nimiţ nechybělo ani Československo. 7 Politické směřování zemí za války se podepsalo i na sloţení zakládajících členů. Např. Německo a Japonsko se k organizaci připojilo aţ v roce 1951, během dalších tří let také Španělsko a Sovětský svaz. Některé státy, např. Jihoafrická republika, Singapur, USA nebo Velká Británie, dokonce z UNESCA vystoupily, nicméně později se opět vrátily. Postupně 5 [34] 6 Austrálie, Brazílie, Čína, Československo, Dánsko, Dominikánská republika, Egypt, Francie, Indie, Jiţní Afrika, Kanada, Libanon, Mexiko, Norsko, Nový Zéland, Řecko, Saúdská Arábie, Spojené království, Turecko a USA. 7 Česká republika se stala členem organizace 22. února 1993. 14

se k organizaci přidávaly další státy, aţ jejich počet dosáhl v roce 2009 konečného čísla 193, nepočítaje 7 přidruţených zemí. UNESCO se skládá z následujících orgánů, definovaných Ústavou: 1. Generální konference, 2. Výkonná rada, 3. Sekretariát. 8 Generální konference (The General Conference) je hlavním řídícím orgánem, který se skládá ze zástupců členských států, členů asociací, dále pozorovatelů z nečlenských států, mezivládních organizací a nevládních organizací. Kaţdý stát má při hlasování jeden hlas, bez ohledu na jeho velikost, počet obyvatel nebo výši příspěvku do rozpočtu organizace. Zasedání se uskutečňují pravidelně kaţdé dva roky na přelomu října a listopadu. Počátkem zasedání probíhá v plénu všeobecná rozprava, v níţ vedoucí delegáti 9 vyjadřují své názory k programu, politice, rozpočtu na další období a celé řadě dalších otázek, spadajících do působnosti organizace. Na půdě Generální konference probíhá ratifikace mezinárodních smluv i nezávazných deklarací a doporučení, které pro vlády vţdy závazné nejsou, ale představují důleţitou morální autoritu světového společenství a vyjadřují hlas světové veřejnosti. 10 Dále se volí členové Výkonné rady a kaţdé čtyři roky generální ředitel. Pro jmenování generálního ředitele i pro další klíčová rozhodnutí, jakým je např. změna Ústavy, je zapotřebí dvou třetin hlasů. V ostatních případech k přijetí postačuje prostá většina hlasů. V září 2009 nastoupila na pozici desátého generálního ředitele v pořadí Irina Bokova z Bulharska, jejíţ zvolení je mnoha stranami povaţováno za jedinečné, neboť nejenţe byla vůbec poprvé zvolena do této funkce ţena, ale navíc poprvé osoba z východoevropské volební skupiny. 8 [36] 9 Delegáty tvoří obvykle ministři kultury, školství, ţivotního prostředí nebo zahraničních věcí. 10 [35] 15

Vedle plenárního zasedání působí při Generální konferenci i šest programových komisí (I. všeobecná, II. výchova a vzdělávání, III. věda, IV. kultura, V. komunikace, VI. finančně-administrativní) a čtyři výbory (všeobecný, právní, nominační, pro plné moci). Výkonná rada (The Executive Board) je nejvýznamnějším orgánem UNESCA, úzce spolupracující s Generální konferencí. Schází se taktéţ po dvou letech a skládá se z 58 členů, kteří jsou voleni s přihlédnutím ke geografické a kulturní vyváţenosti. Rada dohlíţí na realizaci programu Organizace v době, kdy neprobíhá zasedání Generální konference. Projednává veškeré klíčové otázky před jejich předloţením Generální konferenci a pomáhá připravovat budoucí program. Její vliv na činnost Organizace neustále stoupá. Sekretariát je výkonná a servisní sloţka se sídlem v Paříţi i v řadě regionálních a subregionálních úřadovnách po celém světě, zaměstnávající téměř 2400 zaměstnanců ze 170 zemí, kteří nesmějí být závislí na vládách členských zemí. V čele sekretariátu stojí generální ředitel t. č. Irina boková. Další orgány UNESCO: Mezivládní výbor pro ochranu kulturního a přírodního dědictví výjimečné světové hodnoty (World Heritage Committee) nazývaný Výbor pro světové dědictví, je orgán zřízený v rámci UNESCO 11 a jeho úkolem je provádět ustanovení Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví. Výbor je tvořen 21 státy, které jsou voleny smluvními stranami na šest let. 12 Schází se na valném shromáţdění v průběhu řádného zasedání generální konference UNESCO. Státy, které jsou členy výboru, dosadí jako své představitele osoby kvalifikované v oblasti kulturního a přírodního dědictví. Na základě šesti kritérií, která jsou v Úmluvě specifikována, Výbor hodnotí, vybírá a zapisuje nejcennější památky a další kulturní statky, navrhované signatářskými státy, na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví. Dalšími úkoly výboru je monitoring, výchova 11 Výbor je ustanoven čl. 8 Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví. 12 Poslední volby se konaly v roce 2005. [37] 16

a zprostředkování informací, které vedou k účinné péči o světové dědictví, téţ hodnotí ţádosti o mezinárodní pomoc a rozhoduje, zda bude poskytnuta. Výbor v této oblasti spolupracuje s mezinárodními vědeckými nevládními organizacemi a opírá se o odborná stanoviska poradních orgánů, v oblasti kulturního dědictví především ICOMOS. (ŠTULC 2002, s. 231) ICOMOS (International Council of Monuments and Sites), Mezinárodní rada pro památky a sídla, je nevládní organizace UNESCO, zaloţená v roce 1965, se sídlem v Paříţi. Je zastřešující mezinárodní organizací pro otázky teorie a praxe památkové péče. Podporuje bádání, identifikaci, ochranu, konzervaci, restaurování, regeneraci, výchovu a prezentaci nemovitých kulturních památek a historických sídel. V tomto smyslu má nezastupitelnou úlohu při výměně mezinárodních zkušeností. ICOMOS přijímá, zpravidla na svých generálních shromáţděních, která se konají kaţdé tři roky, mezinárodní dokumenty, zaměřující se na jednotlivé oblasti památkové ochrany. Jde o mezinárodní platformu, upřesňující odborný přístup k péči o kulturní dědictví. Tyto dokumenty nejsou právně závazné, ale při schválení všemi národními komitéty ICOMOS, tvoří základ pro odborné otázky a praxi v kaţdé členské zemi. Vedle nesčetného počtu dílčích rezolucí a doporučení z odborných symposií ICOMOS, vyjadřují primární filozofii tohoto celku tyto dokumenty: Mezinárodní charta o konzervaci a restaurování památek a sídel (tzv. Benátská charta), Mezinárodní charta kulturního turismu, Mezinárodní charta o historických zahradách, Mezinárodní charta pro záchranu historických měst, Mezinárodní charta o řízení archeologického dědictví, Mezinárodní charta o ochraně a gesci kulturního dědictví pod vodou, Mezinárodní charta o lidovém stavebním dědictví, Mezinárodní charta o kulturním turismu, Dokument o autenticitě a Charta ICOMOS, jenţ stanovuje zásady pro analýzu, ochranu a stavební obnovu architektonických památek. Tyto texty mají slouţit odborným pracovníkům a organizacím památkové péče, výkonným orgánům státní památkové péče, zástupcům měst a obcí a konečně i široké veřejnosti, chápající význam a smysl uchování kulturního dědictví budoucím generacím lidské společnosti ve třetím tisíciletí. 13 13 [38] 17

Organizace měst světového dědictví (The organization of World Heritage Cities) byla zaloţena roku 1993 a sídlí v Quebecu. Skládá se z 238 měst světového dědictví, které do organizace vysílají své starosty a odborníky památkové péče, scházející se kaţdé dva roky. Hlavním cílem organizace je provádění Úmluvy o ochraně světového a přírodního dědictví, podpora spolupráce a výměna informací a odborných znalostí v otázkách ochrany a řízení, jakoţ i rozvoj solidarity mezi těmito městy. Za tímto účelem organizace pořádá kongresy, konference, semináře a workshopy. UNESCO je v rámci systému OSN jedinou organizací, která se zabývá základními a společenskými vědami. Je doslova průkopníkem v oblasti ochrany ţivotního prostředí. Organizace si klade za cíl: úsilí o umoţnění základního vzdělání pro všechny, ochrana ţivotního prostředí se zaměřením na trvale udrţitelný rozvoj, otázka etiky v oblasti vědy a technologie, ale téţ ochrana lidských práv, především boj proti diskriminaci a porušování svobody tisku. Do její působnosti patří i v současné době prudce se rozvíjející oblast komunikací a informatiky. Pro účely této práce se zaměřím pouze na činnost organizace v oblasti ochrany hmotného a nehmotného kulturního dědictví, coţ je ostatně její stěţejní sféra působení. Ochrana kulturního dědictví je zaloţena na dvou základních právních aktech: Úmluvě o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (dále jen Úmluva ) a Úmluvě o zachování nemateriálního kulturního dědictví, jimiţ se budu zabývat v následujících kapitolách. Jedním z prvních dokumentů, přijatých organizací, je Úmluva o ochraně kulturních statků v případě válečného konfliktu z roku 1954. Touto úmluvou se strany zavázaly, ţe se v případě válečného konfliktu zřeknou krádeţí, zabavování, vandalismu a ničení kulturních statků. Velice důleţitá je Úmluva o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků z roku 1970. Cílem tohoto dokumentu je definovat movité předměty a jejich sbírky, které je třeba při vývozu za hranice země opatřit certifikátem proti nelegálnímu vývozu. Je to dokument, který upravuje problém, dávno přesahující hranice Evropy, a sice nelegální obchod s movitým kulturním dědictvím. UNESCO si plně uvědomuje nebezpečí uniformity kulturních projevů, které s sebou přináší globalizace. Organizace se tak rozhodla schválit v roce 2001 Všeobecnou deklaraci 18

o kulturní diversitě. Tato deklarace se opírá o souvislosti mezi kulturní rozmanitostí a základními lidskými právy a vyzývá členské státy, aby přijaly opatření na podporu kulturního pluralismu. ČR k těmto pokynům přihlíţí např. v rámci svých grantových programů a při podpoře národnostních kulturních aktivit. Mezi další významný právní dokument patří Úmluva UNESCO o ochraně a podpoře rozmanitosti kulturních projevů, přijatá v roce 2005, která navázala na principy posledně zmíněného aktu. Podle této deklarace je hybnou silou všeobecného rozvoje kulturní diverzita, která posiluje nejen intelektuální, ale i duševní a morální hodnoty člověka, čímţ přispívá k rozšíření míru a vzájemného pochopení mezi národy. Principy této úmluvy se promítly do státní kulturní politiky ČR na léta 2009 2014, nicméně vzhledem k tomu, ţe ČR se stala stranou Úmluvy aţ v roce 2010, stále se ještě dopracovávají její implementační pravidla. Kromě zásad mezinárodní spolupráce při podoře kulturní rozmanitosti a budování národních kulturních průmyslů je naprosto klíčovým článkem úmluvy ustanovení, vyhlašující a potvrzující suverénní právo států na přijetí vlastní kulturní politiky a nástrojů pro její realizaci. 14 Za dobu své existence UNESCO iniciovalo uzavření dalších více neţ 30 mnohostranných úmluv v oblasti ochrany kulturních památek a autorského práva. Mimořádně praktický význam má i to, ţe organizace vede velmi rozsáhlou databázi národních právních předpisů, které se týkají movitého i nemovitého kulturního dědictví. V současné době se připravuje reforma UNESCO, jejíţ výsledný efekt by měl být takový, aby byla organizace schopna plně reagovat na výzvy 21. století. Je potřeba jasně stanovit priority a cíle s měřitelnými výsledky a tím směřovat k modelu moderní, rychle reagující a spolupracující organizace. Za mimořádně důleţité se povaţuje aktivní zapojení UNESCO do reformy celého systému OSN. 15 14 [39] 15 [40] 19

2.1.1 Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (Convention concerning the Protection of the World Cultural and Natural Heritage) byla podepsána v rámci UNESCO 16. listopadu 1972 v Paříţi a v platnost vstoupila 17. prosince 1975. Tato Úmluva doplňuje úpravu péče o přírodní a kulturní památky jednotlivých zemí a směřuje k identifikaci, ochraně a obnově nejvýznamnějších světových památek. ČSFR přistoupila k Úmluvě 15. listopadu 1990 a závaznou se pro ni stala dnem 15. února 1991. 16 Rozhodnutí členských států vytvořit tento právní akt vycházelo ze zjištění, ţe kulturnímu a přírodnímu dědictví hrozí z nejrůznějších příčin poškození nebo zničení, coţ by vedlo k nenahraditelné újmě celého světa. Hlavním posláním Úmluvy se tak stává povinnost těchto smluvních států zabezpečit označení, ochranu, zachování a předávání kulturního a přírodního dědictví budoucím generacím při maximálním vyuţití svých vlastních zdrojů, případně s mezinárodní pomocí a spoluprácí. 17 Na základě Úmluvy byl konstituován výše zmíněný Výbor pro světové dědictví a Fond světového dědictví (World Heritage Fund), které začaly pracovat v roce 1976. Následně byl vytvořen Seznam světového dědictví 18 (World Heritage List), do něhoţ byly jiţ v roce 1978 zapsány první památky s mimořádnými univerzálními hodnotami. Kaţdý členský stát můţe navrhnout pro zápis své nejvýznamnější památky. Postup přijetí na tuto prestiţní listinu s sebou ale nese podmínku splnění mnoha kritérií. Základním principem výběru památek je jejich mimořádná hodnota, jedinečnost a celistvost. Ţadatel musí dodat podrobnou nominační dokumentaci a v průběhu expertního posuzování prokázat, ţe nominovaná památka či lokalita splňuje jednu či více z níţe uvedených kritérií, splňuje poţadavek maximální autenticity a je prokázána dostatečnost koncepčních materiálů, které zajistí uchování památky do budoucna. Z toho vyplývá, ţe v Seznamu nemohou být všechny hodnotné památky. Seznam je reprezentativní a tyto 16 Na základě sukcese se stala platnou pro ČR. Text Úmluvy a oznámení o přístupu byly publikovány ve Sbírce zákonů č. 159/1991 Sb. 17 [41] 18 Pro tento seznam se v České republice často uţívá název Seznam památek UNESCO, není však přesný. 20

památky v podstatě symbolicky zastupují určitý stavební typ daného období v určitém širším regionu. Na druhé straně výběr podléhá i geopolitickým hlediskům, protoţe Výbor pro světové dědictví usiluje o vyváţené zastoupení jednotlivých členských států Úmluvy a světadílů jako celků. Kritéria pro kulturní památky jsou uvedena v článku 24 prováděcích směrnic Úmluvy 19. Kaţdá světová památka by měla: 1. představovat mistrovské dílo lidského tvůrčího génia; 2. vykazovat významnou vzájemnou výměnu lidských hodnot během určitého časového období nebo v určité kulturní oblasti světa, a to v oblasti rozvoje architektury nebo techniky, monumentálního umění, urbanismu nebo krajinářství; 3. být nositelem jedinečného nebo alespoň výjimečného svědectví o kulturních tradicích nebo civilizaci dosud existující nebo zaniklé; 4. být vynikajícím příkladem určitého typu budovy nebo architektonického či technologického souboru nebo krajiny, jeţ ilustruje určité významné období historie lidstva; 5. být vynikajícím příkladem tradičního lidského osídlení nebo vyuţívání půdy, typického pro určitou kulturu či kultury, a to zvláště v případě, kdy by tyto prvky mohly být narušeny v důsledku vzniku nevratných změn; 6. být přímo či hmatatelně spojena s událostmi nebo ţivými tradicemi, myšlenkami či vírou, uměleckými a literárními výtvory výjimečného celosvětového významu. 20 Pakliţe bude příprava přijetí na Seznam úspěšná, můţe subjekt počítat s mnoha výhodami, jakými je např. finanční pomoc nebo podpora výzkumů, na druhou stranu z účasti na Seznamu plyne řada povinností, spočívajících ve svědomité péči o dané dědictví a ochranu jeho světové jedinečnosti. Toto úsilí, bohuţel ne vţdy, je naplněno podle představ organizace. Státy však není moţné k řádné péči o památky nutit. Moţností 19 [42] 20 Výbor zastává názor, ţe poslední kritérium by mělo být důvodem pro začlenění do Seznamu pouze za výjimečných okolností a ve spojení s dalšími kulturními nebo přírodními kritérii. 21

je zařazení památky na Seznam světového dědictví v ohrožení 21 či v případě zanedbané péče vyškrtnutí ze Seznamu světového dědictví. Seznam světového dědictví v ohroţení se sestavuje na základě článku 11 Úmluvy. Přestoţe Úmluva tento akt nijak hlouběji nehodnotí, v praxi je toto zařazení vnímáno jako jisté selhání členského státu v péči o dědictví, jeţ sám nominací deklaroval jako bohatství, které hodlá chránit ve jménu celého lidstva. Zejména pro vyspělé země je takový zápis v zásadě trestem a ostudou. (KUČOVÁ, 2006, s. 371) Posláním Úmluvy tedy není pouze výběr elitních památek, ale i to, aby členské státy dobrovolně plnily povinnost chránit kulturní dědictví, jeţ se nachází na jejich území, a také spolupracovaly na mezinárodní ochraně těchto statků. Úmluva tak klade důraz především na vysoce morální hodnoty, jimiţ jsou zodpovědnost, solidarita a závazky vůči budoucím generacím. Aby však nebyla jen krásnou, avšak ryze idealistickou proklamací, vyuţívá Výbor zápisy na Seznam i jako účinný ekonomický nástroj. (ŠTULC, 2002, s. 242 ) 2.1.2 Památky České republiky na Seznamu světového dědictví V současné chvíli je na seznamu Světového kulturního a přírodního dědictví (dále jen Seznam ) 911 památek, zahrnujících 704 kulturních, 180 přírodních a 27 smíšených (tj. s kulturními i přírodními hodnotami) památek v 151 členských státech. Česká republika má celkem dvanáct záznamů na Seznamu, coţ je, vzhledem k velikosti našeho státu, celosvětově vysoké číslo. Všech dvanáct českých památek spadá do oblasti kulturní, coţ znamená, ţe Česká republika nemá na Seznamu ţádnou památku reprezentující české přírodní dědictví. 21 Seznam světového dědictví v ohroţení v současnosti čítá 34 jmen. 22

Seznam památek světového dědictví na území ČR 22 : Historické jádro Prahy (1992) 23 bylo na Seznam zapsáno v rozsahu Praţské památkové rezervace. Představuje unikátní celek historických praţských měst Starého Města, Josefova, Nového Města, Vyšehradu, Malé Strany a Hradčan s dominantou Praţského hradu, s Karlovým mostem a bezpočtem kostelů a paláců. Velkorysé středověké zaloţení Nového Města v návaznosti na starší urbanistickou strukturu a dochované architektonické bohatství svědčí o uměleckém, společenském a kulturním vlivu města od středověku do současnosti. Historické jádro Českého Krumlova (1992) bylo zapsáno na Seznam v rozsahu městské památkové rezervace. Český Krumlov s početným souborem významných architektonických památek je reprezentantem mimořádně intaktně dochovaného středověkého feudálního města, které se rozvinulo podél meandrů řeky Vltavy ve vazbě na gotický hrad, postupně přestavěný na velkolepý zámek s cennými renesančními a barokními částmi. Historické jádro Telče (1992) bylo na Seznam zapsáno v rozsahu městské památkové rezervace. Telč představuje jedinečné celistvě dochované drobnější středověké město s vodním opevněním, dominantním zámkem dochovaným v podobě pozdně gotických a renesančních přestaveb a s mimořádně působivými frontami městských domů renesančního a barokního tvarosloví kolem náměstí. Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře (1994). Poutní kostel u Ţďáru nad Sázavou byl na počest českého světce postaven na počátku 18. století z podnětu opata zdejšího cisterciáckého kláštera. Autorem jedinečného půdorysného a hmotového řešení kostela a celého areálu byl geniální 22 Po mnoha letech dosáhlo ministerstvo rovněţ toho, ţe byl Sekretariátem UNESCO potvrzen statut Průhonického parku jako součásti památky Historické centrum Prahy, které je tak z pohledu UNESCO tzv. sériovou památkou o dvou částech. Jednou je vlastní Historické centrum Prahy v rozsahu Praţské památkové rezervace, druhou Průhonický park v rozsahu národní kulturní památky Park a zámek Průhonice. To v příslušném usnesení v roce 2010 také reflektoval Výbor pro světové dědictví. 23 Údaj v závorce udává rok zapsání do Seznamu světového dědictví. 23

architekt Jan Blaţej Santini. Památka na Seznamu reprezentuje i originální invenci českého gotizujícího baroka 1. čtvrtiny 18. století. Kutná Hora: historické jádro města s kostelem sv. Barbory a katedrálou Panny Marie v Sedlci (1995). Pod tímto názvem byla na Seznam Kutná Hora zapsána a zahrnuje městskou památkovou rezervaci Kutná Hora a kostel Panny Marie v předměstí Sedlec. Kutná Hora představuje středověké královské město, jehoţ prosperita a výstavnost byla podmíněna bohatstvím stříbrných dolů. Vrcholně gotický kostel sv. Barbory katedrálního typu je jedním z pokladů pozdně středověké architektury, stejně jako gotický cisterciácký chrám v Sedlci, invenčně opravený na počátku 18. století Janem Blaţejem Santinim v duchu českého gotizujícího baroka. Kulturní krajina Lednice-Valtice (1996) byla na Seznam zapsána v rozsahu krajinné památkové zóny Lednicko-Valticko a svými 200 km2 je jedním z největších člověkem koncepčně upravených areálů v Evropě. Přestavuje dílo vzniklé v průběhu 17. - 20. století na panství rodu Liechtensteinů. Spolu s barokním zámkem ve Valticích a klasicistním a novogoticky přestavěným zámkem v Lednici obsahuje mnoţství dalších cenných klasicistních a romantických usazených v krajině upravené podle principů romantického krajinářství. Vesnice Holašovice (1998) byla na Seznam zapsána v rozsahu památkové rezervace. Holašovice reprezentují mimořádně celistvě dochované historické jádro vesnice s pravidelným středověkým zaloţením, s početným souborem zděných vesnických staveb z 18. - 19. století a zastupují v evropském regionu zcela jedinečný styl jihočeského lidového baroka. Zahrady a zámek v Kroměříži (1998) byly na Seznam zapsány v rozsahu národní kulturní památky arcibiskupský zámek v Kroměříţi s Podzámeckou a Květnou zahradou. Celek reprezentuje výjimečně celistvý obraz barokního sídla olomouckého biskupství se zahradami zaloţenými podle vrcholně barokních principů a ovlivňujícími tuto tvorbu ve střední Evropě. 24

Zámek v Litomyšli (1999) byl zapsán na Seznam v rozsahu národní kulturní památky zámek Litomyšl. Je charakteristickou ukázkou renesančního zámku s arkádovým nádvořím, typem sídla početně stavěného v českých zemích, se svébytným výrazem daným místními uměleckými vlivy, dále rozvíjejícími italské podněty. Zámek s kvalitní výzdobou obsahuje i mladší barokní zásahy z 18. století a spolu s komplexem hospodářských staveb dokládá obraz feudálního sídla svého druhu. Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci (2000) byl na Seznam zapsán jako část souboru národní kulturní památky Soubor sloupu a kašen v Olomouci. Sloup představuje vrcholný příklad památníku morových epidemií, uměleckého díla charakteristického pro prostředí evropských měst v období baroka. Jeho monumentální zjev je přitom syntézou architektonického hmotového pojetí s vnitřní kaplí a vertikálního řešení s početnou skupinou skulptur mimořádné umělecké hodnoty. Byl postaven v polovině 18. století jako kompoziční vrchol celku barokních děl na Horním náměstí historické moravské metropole. Vila Tugendhat v Brně (2001) je zapsána v rozsahu národní kulturní památky. Vila je vynikajícím příkladem světové funkcionalistické architektury, jedním z klíčových děl architekta Miese van der Rohe. Vila byla ve své době ztělesněním moderních názorů na bydlení ve vzájemně se prostupujících prostorech, s těsnou vazbou na přilehlou zahradu, s vyuţitím moderních stavebních postupů a konstrukčních principů při vysoké kvalitě pouţitých materiálů. Stavba se stala symbolem moderní brněnské architektury a ovlivnila názory na obytný prostor. Židovská čtvrť a bazilika sv. Prokopa v Třebíči (2003) je souborem zaujímajícím část městské památkové zóny v Třebíči. Zahrnuje bývalou ţidovskou čtvrť Zámostí, ţidovský hřbitov severně od této čtvrti a kostel sv. Prokopa jako součást bývalého kláštera benediktinů (později zámku) v Třebíči (severozápadně od ţidovské čtvrti). Soubor je vzácným příkladem dlouhodobé pokojné koexistence dvou kultur v moravském feudálním městě. Ţidovská čtvrť, mimořádně uceleně zachovaná v působivém prostředí mezi řekou a skalním masívem severně od 25

vlastního centra Třebíče, se rozvíjela od středověku do 20. století. Její podoba dokládá urbanistický vývoj ţidovských čtvrtí, jejich postupné zahušťování i vnější proměny staveb, z nichţ řada má dochované renesanční či barokní jádro. Románsko-gotická bazilika sv. Prokopa je obdivuhodnou uměleckou syntézou konstrukčních a výtvarných principů evropské architektury 1. poloviny 13. století, svým vybavením a ztvárněním v jihomoravském prostředí této doby zcela ojedinělou. 24 Města, na jejichţ území v ČR se památky nacházejí, vytvořila sdruţení České dědictví UNESCO, jenţ chce být skupinou, která hodlá hájit zájmy těchto měst a společně se podílet na propagaci, osvětě a vzdělání. O zápisu dalších památek na Seznam jedná Ministerstvo kultury a z jeho pověření zpracovává Národní památkový ústav o navrţených památkách podklady pro UNESCO. Tyto památky jsou uvedeny na tzv. Indikativní seznam, který má dle čl. 11 Úmluvy vést kaţdá země. V roce 2006 byl ministrem kultury schválen předběţný výběr kulturních statků České republiky pro zápis do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví na období 2007 aţ 2018. Indikativní seznam zahrnuje tyto kulturní památky a památkově chráněná území: památky Velké Moravy velkomoravská hradiště v Mikulčicích, novou verzi třeboňského rybnikářského dědictví, horský hotel a vysílač Ještěd, stavby moderní architektury v okolí historického jádra Prahy (Müllerova vila a kostel J. Plečnika), barokní kulturní krajinu Betlém a Kuks, trojúhelník západočeských lázní (tj. Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně), Lázně Luhačovice, Ruční papírnu ve Velkých Losinách, Industriální soubory v Ostravě, hrad Karlštejn, hřebčín v Kladrubech nad Labem, pevnost Terezín a památky na pěstování a zpracování chmele a výroby piva v Ţatci. Počítá se s novým předloţením nominace Slavonic. 25 O ochranu duchovního kulturního dědictví, které se uchovává v různých dokumentech a přenáší ústní tradicí, se od roku 1992 stará UNESCO skrze program nazvaný Paměť 24 [43] 25 [44] 26

světa, jenţ dnes registruje archivní památky, dokumenty, ale i zvukové, filmové a archivní materiály z 84 zemí světa. Od počátku jeho existence se ho zúčastňuje i Národní knihovna ČR. Do tohoto světového registru byla v květnu 2011 zařazena třetí písemná památka Národní knihovny ČR unikátní praţská kolekce 526 univerzitních tezí, coţ jsou grafické listy, velmi často od vynikajících umělců, jimiţ doktorand oznamoval veřejnou disputaci nad svou závěrečnou prací a sděloval v ní i její hlavní teze. Doplnila tak sbírky středověkých rukopisů české reformace a periodik ruské, ukrajinské a běloruské emigrace z let 1918-1945, které byly do registru zapsány před dvěma lety. Mezinárodnímu úspěchu sbírky předcházelo rozhodnutí ministerstva kultury z počátku roku 2010, kdy byl soubor těchto univerzitních tezí prohlášen kulturní památkou ČR. Všechny uvedené dokumenty jsou uloţeny v Národní knihovně v Praze. 26 2.1.3 Úmluva na ochranu nemateriálního kulturního dědictví Snaha UNESCO o péči o nemateriální kulturní dědictví, které je vzhledem ke své povaze ohroţeno nejvíce, nemá dlouhou tradici. Objevuje se aţ od roku 1989. Česká republika byla jednou z členských států UNESCO, které iniciovaly vyjednávání ve věci Úmluvy. Dne 17. října 2003 byla na 32. zasedání Generální konference UNESCO přijata konsensem Úmluva o zachování nemateriálního kulturního dědictví. Tato úmluva zaloţila dva nové seznamy statků nehmotné kultury, a to přísně výběrový prestiţní Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva a Seznam nemateriálního kulturního dědictví vyžadujícího naléhavé zachování. Jejich existence navázala a nahradila předešlý projekt Mistrovská díla ústního a nemateriálního dědictví lidstva 27. Aby se zachovala myšlenka Úmluvy, byla přijata efektivní strategie pro zajištění ochrany, vývoje a propagace nemateriálního kulturního dědictví, zejména lidových umění a řemesel, jejichţ zachování výrazně přispívá ke kulturní rozmanitosti a stává se tak velice důleţitou sloţkou v procesu globalizace. Dne 18. února 2009 uloţila Česká republika přístupové dokumenty k Úmluvě o zachování nemateriálního kulturního dědictví v sídle 27 [45] 27

UNESCO. Stala se tak v pořadí 109. zemí, která k této Úmluvě přistoupila. V červnu 2010 pak Generální shromáţdění členských států Úmluvy zvolilo Českou republiku do Mezivládního výboru pro ochranu nemateriálního kulturního dědictví na čtyřleté funkční období. 28 Tento výbor mj. sestavuje Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva. O Úmluvu se opírá koncepce v oblasti lidové kultury, uvedená ve Státní kulturní politice, především Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu v České republice na léta 2011 aţ 2015, schválená vládou v lednu 2011, i praktická opatření, jako jsou grantová řízení, Ministerstvem kultury pravidelně svolávané mezinárodní porady do Ústavu lidové kultury či dokumentační činnost tohoto ústavu. 2.1.4 Památky nemateriálního dědictví 29 V současnosti jsou zapsány na Reprezentativním seznamu nemateriálního kulturního dědictví v oblasti lidské činnosti v České republice tři statky: Slovácký verbuňk (2008) je improvizovaný muţský tanec skočného charakteru, který není vázán přesnými choreografickými pravidly. Je provozován v oblasti Slovácko v jihovýchodní části Moravy. Součástí tance je předzpěv taneční písně. Verbuňk je součástí přirozených tanečních příleţitostí (hody, zábavy), existuje však také v pódiové formě, Masopustní obchůzky a masky na Hlinecku (2010) jsou po několik generací spontánně uchovávány v aktivním povědomí a udrţovány v nezměněné podobě v obcích mikroregionu Hlinecko - Studnice, Vortová, Hamry a Hlinsko místní část Blatno, Sokolnictví žijící lidské dědictví (2010) - v rámci nadnárodní nominace společně se Spojenými arabskými emiráty, Belgií, Francií, Jiţní Koreou, Mongolskem, Marokem, Katarem, Saudskou Arábií, Španělskem a Sýrií. 28 [47] 29 [46] 28

Sokolnictví je tradiční aktivitou, která spočívá v chovu a výcviku sokolů a dalších dravců k lovu. Původním cílem bylo obstarávání obţivy, tento ekonomický význam se však postupem času vytratil a dnešní sokolnictví je především zábavou a sportem. 30 V roce 2010 byla navrţena Ministerstvem kultury k zápisu do výše uvedeného seznamu Jízda králů na Moravě. Při této příleţitosti se v Uherském Hradišti konala v loňském roce Mezinárodní konference ICCN 31 pod záštitou UNESCO. Tématem jednání byla mobilizace existujícího potenciálu a moţností místních samospráv k ochraně a propagaci světového kulturního nehmotného dědictví. Zasedání, jehoţ se účastnili zástupci samospráv, představitelé univerzitního světa a UNESCA, měli posoudit a doporučit fenomén Jízdy králů pro zařazení do nehmotného kulturního dědictví lidstva. 32 Výsledek projednávání lze očekávat ke konci roku 2011. 2.1.5 Spolupráce České republiky a UNESCO UNESCO je vládní organizace, z čehoţ vyplývá, ţe jejími přímými partnery jsou vlády jednotlivých členských států. Podle zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, odpovídá v rámci své působnosti Ministerstvo kultury za úkoly, které vyplývají z členství našeho státu v Organizaci spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) a z mezinárodních smluv, které tato organizace administruje. Ministerstvo kultury je, pokud jde o kulturní památky, zástupcem České republiky při jednáních Mezivládního výboru pro světové dědictví, zastupuje Českou republiku na jednáních Mezivládního výboru pro podporu návratu kulturních statků do země jejich původu nebo jejich restituci v případě jejich nelegálního přivlastnění. Podle poţadavků UNESCO také Ministerstvo kultury reaguje na dotazy, jejichţ zodpovězení organizace potřebuje pro svou práci, ať jde o názor na 30 [48] 31 Mezinárodní síť pro ochranu dědictví nehmotné kultury. 32 [49] 29

připravované mezinárodní dokumenty, jako je Charta o ochraně digitálního dědictví, Světová zpráva o kultuře nebo naplňování jiţ přijatých dokumentů, jako je např. Úmluva o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného vývozu, dovozu a převodu kulturních statků či soubor instrumentů týkajících se kulturních statků za ozbrojeného konfliktu (Haagská konvence o ochraně kulturních statků v případě válečného konfliktu). V této informačně-koncepční oblasti je snahou Ministerstva kultury poskytovat ţádané údaje o české kultuře v úplné míře a s co nejvyšší mírou objektivity. Do této oblasti náleţí i doplňování údajů o právních předpisech v oblasti kulturního dědictví. Klíčovou úlohu pro zapojení ČR do UNESCO je její podíl na rozhodování Generální konference. Ministerstvo kultury se na tomto rozhodování podílí tím, ţe garantuje účast České republiky na konferenci v programové komisi "Kultura" a s ohledem na své kompetence v oblasti knihovnictví a médií, částečně i v komisi "Komunikace a informace". Ministerstvo kultury se podílí i na přípravě programu Organizace v mezinárodním návrhovém řízení a aktivně na Generální konferenci vystupuje. Jak jiţ bylo v úvodu kapitoly uvedeno, zakládací dokument UNESCO začíná slovy, ţe války se rodí v myslích lidí a ţe je proto třeba proti tomu stavět hráze právě v myslích lidí. Zakladatelé stanovili jako jednu z cest k dosaţení tohoto stálého cíle mezinárodní kulturní výměnu, která je základem vzájemného poznání a pochopení. Tomuto statutárnímu cíli UNESCO napomáhá Ministerstvo kultury i přípravou a uzavíráním dvoustranných smluvních dokumentů s jinými zeměmi a konkrétní podporou kulturních styků se zahraničím. V kaţdém státě je na základě Ústavy Organizace zřízena národní komise pro spolupráci s UNESCO. Vzhledem k tomu, ţe úkoly organizace by nebylo moţné plnit efektivně bez přímého kontaktu s odbornou i laickou veřejností, slouţí tato speciální instituce právě ke zprostředkování vztahu s obyvatelstvem. Česká komise pro UNESCO byla zřízena usnesením vlády ze dne 1. června 1994 33. Je poradním orgánem vlády pro záleţitosti, vyplývající z členství v organizaci a je sloţena z přibliţně 50 zástupců zainteresovaných ministerstev, ústředních a dalších významných vědeckých, kulturních a pedagogických institucí a významných osobností české vědy a kultury. Členství 33 [50] 30

v Komisi je čestné a členové jsou jmenováni na čtyřleté období. Současnou předsedkyní je profesorka Helena Illnerová. Komise si zřídila 4 odborné sekce - pro výchovu, přírodní a společenské vědy, kulturu a komunikace. Jejím hlavním úkolem je zprostředkovávat styk těchto zástupců s UNESCO. Zástupce Ministerstva kultury je pochopitelně jejím členem a pravidelně na ní podává návrhy a zprávy o konkrétních akcích, přispívajících k naplňování programu UNESCO v ČR, ať jiţ je podniklo ministerstvo samo či se konaly za jeho morálního či jiného přispění. Podává také komisi odborná dobrozdání k plánovaným akcím a krokům paříţské centrály, zpracovává pro Českou komisi pro UNESCO doporučení v případech, kdy je tato ţádána o záštitu nad nějakou akcí. Ministerstvo v tomto případě posuzuje akci po stránce záruk její vysoké odborné kvality a z hlediska její souvislosti s řádným programem UNESCO nebo s jeho zásadními dokumenty. 34 Komise studuje dokumenty UNESCO, rozšiřuje myšlenky organizace v ČR a současně předkládá do paříţského sekretariátu náměty na další činnost Organizace. Stálý Sekretariát na Ministerstvu zahraničních věcí ČR zajišťuje plnění rozhodnutí přijatých Komisí a jejími orgány, udrţuje kontakt se sekretariátem UNESCO v Paříţi a s partnerskými národními komisemi. Sekretariát spravuje knihovnu obsahující několik tisíc publikací a dokumentů UNESCO. Funkci Sekretariátu Komise plní od 1. června 1996 Ministerstvo zahraničních věcí zvláštním referátem v rámci svého odboru OSN. 35 Stálá mise ČR při UNESCO 36 slouţí také k zajišťování a podpoře vztahů mezi ČR a UNESCO. Stálou představitelkou je Halka Kaiserová, která předala 14. září 2010 pověřovací listiny generální ředitelce UNESCO Irině Bokové. Komise sídlí nedaleko hlavního sídla sekretariátu organizace UNESCO v Paříţi. V průběhu Generální konference UNESCO v roce 2009 proběhly doplňkové volby do tzv. subsidiárních orgánů. Česká republika je zastoupena v těchto následujících volených orgánech: Rada Mezinárodního úřadu pro vzdělávání v Ţenevě, Výbor pro núbijské 34 [51] 35 [52] 36 [53] 31

muzeum v Asuánu, Restituční výbor, Výbor pro sídlo, Mezivládní výbor pro tělesnou výchovu a sport, Výbor pro autorské právo. V rámci organizace UNESCO vykonává činnost i Národní památkový ústav 37. Tento orgán z pověření Ministerstva kultury zpracovává podklady pro nominace památek České republiky na Seznam světového dědictví v oblasti kulturního dědictví a územní pracoviště NPÚ připravují podklady pro monitorovací zprávy o těch českých památkách, které jiţ na tomto prestiţním Seznamu zapsány jsou. Podnět k zápisu kulturní památky do Seznamu světového dědictví můţe státu učinit i kraj nebo obec. Předkladatel si musí být vědom, ţe následná péče a údrţba kulturní památky zapsané na prestiţním seznamu UNESCO je velice nákladná. Stát však můţe poţádat o mezinárodní pomoc pro vlastnictví tvořící součást kulturního a přírodního dědictví, jednou z forem této pomoci můţe být poskytnutí nenávratných příspěvků nebo bezúročné půjčky 38. Česká republika patří mezi velmi aktivní členy v rámci UNESCO. Je moţno připomenout například členství ČR ve Výkonné radě UNESCO v letech 2003-2007 nebo předsednictví Generální konference UNESCO v letech 1999-2001 Doc. MUDr. Jaroslavou Moserovou, DrSc. ČR je smluvní stranou řady Úmluv iniciovaných na půdě UNESCO. Naposledy se dne 12. listopadu 2010 stala smluvní stranou Úmluvy na ochranu a podporu rozmanitosti projevů kultury. ČR je rovněţ aktivním členem v řadě volených orgánů a výborů UNESCO. Příkladem je její zmíněné zvolení do prestiţního Mezivládního výboru pro zachování nemateriálního kulturního dědictví. Česká republika se v současnosti zapojuje do programů UNESCO téměř ve všech oblastech působnosti. V kulturní sféře lze zmínit např. vznik Katedry UNESCO muzeologie a kulturního dědictví na Masarykově Univerzitě v Brně, která rozvíjí ţivou spolupráci s partnerskými zahraničními katedrami, dále vyuţití zkušeností UNESCO při přípravě právní úpravy vývozu památek a ochrany tradičních řemesel, nebo iniciativa Národní knihovny v rámci projektu Paměť lidstva, která zahájila přepis starých rukopisů na elektronické nosiče. 37 Vzhledem k systematice práce je Národní památkový ústav zařazen a podrobně rozebrán v kapitole 3.7.6. 38 Čl. 19 a 22 Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (č. 159/1991 Sb.m.s.) 32

2.2 Ochrana kulturního dědictví na evropské úrovni Evropská unie Pro pojem kulturní dědictví úprava ochrany, v rámci Evropské unie, existuje jen poměrně strohá. Článek 128 Smlouvy o EU uvádí, ţe Společenství přispívá k rozkvětu kultur členských států a přitom respektuje jejich národní a regionální různorodosti a zároveň zdůrazňuje společné kulturní dědictví. Společenství se zaměřuje na povzbuzování spolupráce mezi členskými státy a v případě potřeby na podporu a doplňování jejich činnosti v těchto oblastech: zlepšování znalosti a šíření kultury a dějin evropských národů, zachování a ochrana kulturního dědictví evropského významu, nekomerční kulturní výměny, umělecké a literární tvorby, včetně tvorby v audiovizuální oblasti. Při těchto aktivitách spolupracuje se třetími zeměmi, a také s příslušnými mezinárodními organizacemi, zejména s Radou Evropy. Společenství navíc ve své činnosti bude přihlížet ke kulturním hlediskům, zejména s cílem uznávat a podporovat rozmanitost svých kultur. Konkrétnější ochrana na platformě Evropské unie téměř neexistuje. Jedním z mála je rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 508/2000/ES ze dne 14. února 2000 o programu Kultura 2000. Cíle programu jsou: podpora kulturního dialogu a vzájemné znalosti kultury a historie evropských národů, podpora tvořivosti a nadnárodního šíření kultury a mobility umělců, tvůrců a ostatních činitelů a pracovníků v kulturní oblasti a jejich prací, se silným důrazem na mladé a sociálně znevýhodněné osoby a na kulturní rozmanitost, zdůraznění kulturní rozmanitosti a nových forem kulturního projevu, šíření know-how a podpora dobré praxe týkající se ochrany kulturního dědictví, přihlédnutí k roli, která přísluší kultuře v sociálně-ekonomickém rozvoji, jednoznačné uznání kultury jako ekonomického faktoru a jako faktoru sociální a občanské integrace či zlepšení přístupu a účasti na kulturním dění Evropské unie pro co největší počet občanů. Dalším přímo závazným předpisem je nařízení Rady ES č. 3911/92/EHS o vývozu kulturních statků, které upravuje kontrolu vývozu předmětů kulturní a archeologické 33