UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Katedra společenských věd Jan Zvonař III. ročník prezenční studium Obor: Společenské vědy a geografie Ostravsko - hlučínské opevnění (1935-1938) Bakalářská práce Vedoucí práce: Mgr. Antonín STANĚK, Ph.D. OLOMOUC 2011

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a použil jen uvedených pramenů a literatury. V Bohumíně dne 6. 4. 2011 podpis

PODĚKOVÁNÍ Děkuji Mgr. Antonínu Staňkovi, Ph.D. za hodnotné rady a trpělivost spojenou s odborným vedením bakalářské práce. Dále chci poděkovat Klubu vojenské historie Bohumín nejen za cenné informace, ale i za možnost pořízení fotomateriálu v jejich objektech opevnění.

Obsah 1. ÚVOD... 5 2. DŮVODY PRO STAVBU OPEVNĚNÍ... 8 3. OPEVŇOVACÍ PROGRAMY... 12 4. TĚŽKÉ OPEVNĚNÍ... 16 5. LEHKÉ OPEVNĚNÍ... 20 5.1. Lehké opevnění - vzor 36... 21 5.2. Lehké opevnění vzor 37... 22 6. OSTRAVSKÝ ÚSEK... 25 7. ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ... 31 8. OSUDY OPEVNĚNÍ PO OKUPACI... 33 9. NÁVRH HISTORICKÉ EXKURZE... 35 9.1. Objekt MO-S 5 "Na trati"... 35 9.2. Areál čs. opevnění Hlučín - Darkovičky... 37 10. ZÁVĚR... 39 11. POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA... 41 12. PŘÍLOHY... 43

1. ÚVOD Na mnoha místech republiky, především na hranicích, ale i na okraji vesnic, v lesích, na polích, můžeme objevit monumentální betonové pomníky československého opevnění, pocházející z třicátých let minulého století. Stojí zde jako důkaz, někdejší houževnaté odhodlanosti národa, bránit své vlastní území. Pevnosti, nebo chcete-li bunkry, stojí v krajině, jako doklad národní hrdosti, technické a společenské vyspělosti první republiky. Tisíce stálých objektů opevnění, osaměle stojí na hranici státu, hledící vstříc do dáli, vyčkávající už neexistujícího nepřítele. Můžeme na ně narazit téměř ve všech částech České republiky, stejně tak je můžeme objevit na Slovensku, či v dnešní Ukrajině, tehdejší Podkarpatské Rusi. Zůstaly tak, jak je v září 1938 naše vojsko opustilo. 1 Ve své době byly pýchou národa a zárukou jeho bezpečnosti. Úsilí při budování a tehdejší technická vyspělost, patří mezi specifika, kterými se může chlubit čs. opevnění. Menší objekty i opevněné tvrze na mnoha místech republiky upoutávají stále pozornost, jak pamětníků, tak i široké veřejnosti. Velký,,boom v zájmu o fortifikaci nastal v 90. letech, důvodem bylo hledání odkazů první republiky, která je i dnes, v mnohých ohledech vzorem. Cílem této práce je nejen popsat počátky budování a průběh prací na československém opevnění, avšak z podstatné části se zaměřit na severovýchodní hranici Moravy. Práce se nesnaží zodpovědět všechny otázky spojené se systémem obrany Československa, avšak má vystihnout podstatná fakta spojená s výstavbou opevnění, a to především v úseku,,moravská Ostrava. O jejich výstavbě, vybavení a stupni připravenosti se na veřejnosti vědělo a ví málo a pro spoustu lidí jsou bunkry stále velkou neznámou. Režim po roce 1948 nechal většinu bunkrů uzavřít, a veřejnost se o nich dovídala jen z publikací, kterých nebylo mnoho. Na základní informace, týkající se opevnění, by čtenář této práce měl najít odpověď. Přestože, je zřejmé, že mnohé skutečnosti a důvody výstavby, nebudou společnosti už zcela objektivně zodpovězeny nikdy. Prostřednictvím mnoha publikací, ze kterých tato práce čerpá, bude snahou se pravdě přiblížit. Neméně podstatnou částí práce, je návrh historické exkurze pro žáky devátých tříd základních škol a žáky středních škol. Exkurze se zaměřuje na opevnění v Ostravské 1 Srov. HOLUB, O. Zrazené pevnosti, Praha: 1982, s. 7. 5

části, budované v letech 1935-1938. Cílem tohoto návrhu je čtenáře pedagogy motivovat do praktické výuky, s možností dát žákům představu o významné části Československé historie. Jednotlivé objekty jsou pečlivě vybrány s důrazem na veřejnou přístupnost a celkovou zachovalost. Vybrané objekty opevnění se nacházejí na severovýchodní hranici Moravy, v Bohumíně a v Hlučíně - Darkovičkách. Právě v těchto lokalitách jsou jedny z nejzachovalejších objektů, rekonstruované do původní podoby, u kterých je možnost odborného výkladu školených průvodců. Právě ve zmiňované oblasti Ostravska se čekal největší nápor ze strany nepřítele, proto první objekty Československého opevnění vznikaly na ostravské hranici. Oblast Ostravska byla strategicky významná, nejen jako průmyslový uzel s hutním, strojařským, chemickým průmyslem, ale i jako důležitá dopravní cesta na východ republiky. Důležitost ostravského úseku se promítala jak v jeho výzbroji a odolnosti objektů, tak i v hustotě pevností vystavených na této hranici. Problémovou oblastí v tomto regionu bylo také Těšínsko, které se svými uhelnými doly a hutními podniky tvořilo národnostně smíšenou oblast, na kterou si už od roku 1920 činilo nárok sousední Polsko. Nutno pochopit, že vyhrocená situace pramenila z toho, že hranice Hlučínska i Těšínska vznikly relativně nedávno, tedy vznikem republiky 1918, a z historického hlediska neměly dlouhého trvání. 2 Je mnoho publikací věnující se Československému opevnění komplexně, např. (Československé opevnění 1935-1938 od L. Arona, nebo Putování po československém opevnění od E. Stehlíka). Snahou této práce není napsat další publikaci, ale zaměřit se na specifika severomoravské oblasti, o níž existuje jen jedna shrnující publikace. Publikací věnujících se výhradně ostravskému popř. hlučínskému opevnění, je jen pár. Základní publikace: Opevňování Ostravska. v letech 1935-1938 od J. Durčáka, se stala základním zdrojem pro čerpání těchto regionálních informací. Další neméně důležitou publikací, avšak velmi úzce zaměřenou, je kniha: Areál čs. Opevnění Hlučín Darkovičky, Historie a současnost od P. Kuchaře. Z dalších publikací věnujících se československému opevnění bych rád zmínil knihu od V. Kupky a kolektivu: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v níž byl čtivě a podrobně popsán celý systém opevnění. Další přínosnou knihou pro mne byla kniha od J. Macouna Československé pevnosti, která sice byla stručnou publikací, zato vystižnou a svými 2 2 Srov. HOLUB, Ota. Zrazené pevnosti. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1982. ISBN 28-116-87.05/165. s. 5. 6

ilustracemi vhodnou i pro nezasvěcené čtenáře. Nutno zmínit poslední, významnou publikaci od M. Ruckiého, Opevnění IV. sboru. Tato publikace je úzce zaměřena na srub MO-S1, jež se stal jedním z prvních objektů budovaných na Československém území, který zároveň spadá do zkoumaného území,,moravská Ostrava. Nalezení specifik ostravsko hlučínského perimetru, jeho bojeschopnost při eventuálním napadení, bude klíčovým úkolem této práce. Snahou je, aby přečtení této práce poskytlo veškeré důležité informace spojené s opevněním, a to nejen v ostravsko - hlučínské části. 7

obratu. 3 Politický vývoj v okolních evropských státech naznačoval, 2. Důvody pro stavbu opevnění Prvotním impulzem vyvolávající obavy o suverenitu státu, byla nejistá doba po hospodářské krizi ve třicátých letech 20. století. Československo hraničilo se státy, které v tehdejších diplomatických vztazích šlo jen těžko označit za přátelské. Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918, jsme jako nově vzniklý útvar museli čelit rostoucímu tlaku okolních států, které se jeho vznikem cítily různým způsobem poškozeny. V období, kdy se vlivem pacifismu snižovaly rozpočty jednotlivých evropských armád a kdy se základní povinná vojenská služba krátila, docházelo od roku 1934 k zásadnímu že hranice proti možné vnější agresi, by bylo vhodné zajistit nejen s Německem, avšak později i s Maďarskem, od 2. poloviny třicátých let také s Polskem. Od roku 1937, po provedení anšlusu, přibyl problém obrany hranic také s Rakouskem. Hlavní argument, který přiměl vládnoucí garnituru k výstavbě opevnění, byla od vzniku republiky nevýhodná strategická poloha státu, s ohromnou délkou hranic, která tehdy činila neuvěřitelných 4 120 km, při rozloze 140 508 km 2. Nevýhodná délka hranic souvisela především s protáhlým tvarem republiky, který byl strategicky zcela nevýhodný. Limitujícím faktem pro obranu státu byla omezená velkosti armády, jak do počtu vojáků, tak i vojenské techniky. Dle J. Durčáka(1995), Československá armáda vlastnila ještě v roce 1933, pouze 24 lehkých tanků. K obraně státu sice šlo využít zálohy z provedené mobilizace, ale i tak by nebyl počet bojeschopných mužů dostačující. Podle V. Kupky(2002), nebylo jednoduše možné v patnáctimilionovém státě vytvořit tolik divizí, schopných účinně ochránit celou délku hranic. Naopak, jako výhodou při obraně se jevilo využití hraničních pohoří na severu, západě a jihozápadě území, především Krkonoše, Jeseníky, Beskydy, Karpaty, Orlické a Krušné hory, či Vysoké Tatry. Avšak naproti stála jižní hranice státu, která tyto přírodní bariéry postrádala, s výjimkou Šumavy, kterou ale při své prostupnosti terénu nelze považovat za přírodní hranici, či překážku. K těmto geostrategickým důvodům, se připojily důvody politické. Především 3 Srov. RUCKI, J. Miroslav a kol. Opevňění IV. sboru, Opava 2007, s. 5. 8

sudetoněmecká část obyvatel, žijící na našem území, se stala,,bolavou patou v očích našich spojenců. Právě tato německá menšina, dávala později možnost legitimovat německé nároky na české pohraničí. Problémem, který souvisí s německou menšinou, byly fašizující tendence na našem území, které se projevovaly prostřednictvím nových stran, prosazující stupňující se německé nároky. Nepokoje v českém pohraničí korespondovaly s nástupem Adolfa Hitlera k moci v roce 1933. Ve spojení s politikou nacionální německé strany NSDAP, tvořily sudetoněmecké strany hlavní zástupce při nárocích česko-sudetských němců. 4 Následující vnitropolitické změny a pozdější politický vývoj v Německu, byly důkazem oprávněnosti těchto obav. Dle V. Kupky, obavy vzrostly zejména po vystoupení Německa ze Společnosti národů, které krátce nato přistoupilo k všeobecné mobilizaci a masovému zbrojení německé armády. Od druhé poloviny 30. let bylo československé vládě více než jasné, že střet s německou armádou je přinejmenším pravděpodobný. Toto očekávání vycházelo z faktů, že Československo poskytovalo dobrou materiální základu, především svým rozvinutým průmyslem. Němcům by kromě získání těžkého a středního průmyslu, zajistilo získání Československa výhodnou strategickou polohu, která by zajišťovala další možnosti výboje, nejen na východ. Vzhledem k velkosti tehdejší armády Československa, bylo jasné, že v případě války s německým sousedem bude způsob vedení boje bojem obranným. Nutností bylo připravit armádu na takové podmínky, které by dokázaly nepřátelské útoky odrážet nejméně do té doby, než přijdou na pomoc naši spojenci především Francie. 5 Při plánování obrany státu se nabízely dvě varianty. První vycházela z myšlenky vybudovat pohyblivé tankové a motorizované divize, podporované silným letectvem. Spojení letectva a motorizovaných jednotek, s podporou pěchoty, by rychlými kroky dokázali zneškodnit prvotní výboje nepřátelské armády. Druhá varianta vycházela z teorie vybudovat stalé opevnění na nekritičtějších hranicích republiky, s cílem o nejefektivnějším využití přírodního terénu a velikosti armády. S tímto souvisí celá strategie opevnění, která vychází z přesvědčení, že právě bunkry budou nahrazovat početní převahu, kterou má nepřítel. Dle plánu generálního štábu, měla jedna pevnost s osádkou zhruba 10-20 vojáků, nahradit až 1000 mužů v poli. 6 4 Srov. Tamtéž, s. 268. 5 Srov. KUPKA, V. a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2001, s. 268. 6 Srov. HOLUB, O. Zrazené pevnosti, Praha 1982, s. 11. 9

Proti první variantě stál fakt, že k rozsáhlé motorizaci Československa bránilo hned několik zásadních důvodů. V třicátých letech byla motorizace čs. armády na velmi slabé úrovni. Nic tehdy nenasvědčovalo pozdějšímu obrovském,,boomu v motorizaci armád, nebylo tedy mnoho argumentů podporující nákup a vlastní vývoj této techniky. Proti motorizaci hovořil i fakt, že Československo bylo závislé na dovozu pohonných hmot ze zahraničí. Propočet generálního štábu udával, že předpokládaný počet nepřátelských útoků několika násobě převyšoval, jak materiální, tak personální schopnosti naší armády na tento útok účinně reagovat. Bohužel, jak se později ukázalo, motorizovaná armáda byla stěžejní pro úspěšné vedení válečného konfliktu. 7 Hlavním spojencem tehdejšího Československa byla Francie, která měla zkušenosti se stálým opevněním na svém území. Snaha Francie čelit německé hrozbě vyústila v budování masivního opevnění, nazvaného podle jejího největšího propagátora Maginotovu linií. Všechny použité zdroje se shodují na tom, že právě spojenecká smlouva s Francii o obraně a spolupráci měla největší podíl při rozhodování o budování opevnění. Francouzské vojenské kruhy již v roce 1993 důrazně doporučovali místo motomechanizované armády vybudovat silné opevnění na kritických hranicích s Německem, dle francouzských vzorů. E. Trojan ve své publikaci uvádí, že rozhodující faktory pro výstavbu stálého opevnění vycházely z dosažitelnosti zdrojů pro samotnou výstavbu a schopnostech stavebních firem tento úkol splnit. Faktem v tehdejší době bylo, že konstrukce opevnění nezastarávala tak rychle, jako u rozvíjejícího se motorizovaného odvětví. Československá vláda prostřednictvím hlavního štábu k výstavbě opevnění nakonec přistoupila. 8 Mimo vojenských důvodů, se počítalo také s tím, že výstavba opevnění v příhraničních oblastech sníží vysokou nezaměstnanost 9 a celkově posílí ekonomiku v době hospodářské krize. Ke konečnému rozhodnutí o výstavě opevnění se hlavní štáb rozhodl, i na základě masového budováním opevnění i v jiných evropských zemích. V době kdy Francie dokončovala výstavbu Maginotové linie, na 400 km dlouhých francouzsko-německých hranicích, Belgie budovala systém opevnění kolem Lutychu. I v dalších státech Evropy se přistupovalo k tomuto řešení obrany, jako bylo např. Řecko, Finsko, Německo, Rusko, 7 Srov. TAMTÉŽ, s 268. 8 Srov. TROJAN, E. Betonová hranice I. Československé pohraniní opevnění1935-1938,ústí nad Orlicí 1994, s. 6. 9 Srov. DURČÁK, J. Opevňování Ostravska v letech 1935-1935,Opava 1995, s. 10. 10

atd. 10 Jasným protivníkem s rostoucí mocí Hitlera se jevilo Německo. Počítalo se soustředěním hl. obranných sil především v českých zemích, naproti tomu na Slovensku, mělo být pouze minimum jednotek. Úkolem Československé armády bylo bojovat na obraných perimetrech podél opevnění, ale svoji bojeschopnost si měla armáda zachovat i při ústupových plánech. Právě tato předem propracovaná strategie ústupu měla vést právě na Slovensko. 11 Dle plánů by zde československá armáda zaujala obranné postavení na hranicích Karpat a Javorníku a vyčkala do příchodu spojeneckých vojsk. Následně měl být obranný plán převeden do protiútoku, společně se spojeneckými vojsky. 12 10 Srov. HOLUB, O. Zrazené pevnosti, Praha 1982, s. 10. 11 Srov. KUPKA, V. a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 270. 12 Srov. Tamtéž, s. 270. 11

3. Opevňovací programy Důstojníci provádějící terénní průzkumy museli mít neustále na paměti, že volba celkové trasy opevňovacího pásma musí odpovídat základní koncepci obrany republiky. Od počátku bylo potřeba počítat s variantou, že západní polovina státu Čechy a Morava mohou být napadeny několika rychlými údery vedenými prakticky z kterékoli severní části hranice. 13 Konzultace s francouzskou stranou probíhaly již od června 1934. Na těchto přísně tajných setkáních byly přítomny špičky francouzských i českých generálních štábů. Česká delegace zde objasnila plán, který vycházel z ústupu čs. armády, v případě války s Německem. Mělo dojít k částečnému stažení vojsk z Čech na Moravu, popř. na Slovensko. Návrh vydaný českým generálním štábem, se ale nehodil francouzským válečným plánům, jelikož tato strategie nepodporovala okleštění Německa v případě spojenecké spolupráce. Francouzská strana nabídla českému generálnímu štábu variantu, při které bude opevněna severní část hranice, navíc se k tomuto návrhu zavázala přispět i technickou podporou. Tato jednání mělo obrovský význam pro celé další plánování obrany. Největší význam přikládali francouzští generálové - poradci Eugéne Mittelhauser a Maurice Gustav Gamelina, severní hranici, která byla nejohroženější z mnoha důvodů. Jedním z důvodů byla obava z útoku na severovýchodní průmyslovou oblast Ostravska. 14 Tyto obavy podporoval fakt, že pokud by německá armáda tuto hranici prolomila, mohla by také pokračovat směrem na jih, až do Olomouce a následně na Brno. V důsledku toho by došlo k nevýhodnému rozdělení republiky na dvě části, čímž by došlo k přerušení důležitých dopravních cest na východ Moravy a Slovensko. Až po válce vyšlo najevo, že Hitlerovi válečné plány opravdu počítaly se zahájením ofenzívy touto severní cestou, přes Moravskou bránu. O tomto úmyslu nakonec svědčí i německý plánu útoku na Československo, "Fall Grun ". 15 Nově vzniklé Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), rozdělilo části úseků do jednotlivých programů, které měly byt zahájeny dle důležitosti daného úseku. 13 Srov. KUPKA, V. a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 272-273.). 14 Srov. STRAKA, K.. Československá armáda, pilíř obrany státu z let 1932 1939, Praha 2007, s. 71 72. 15 Srov. Tamtéž, s. 5. 12

První opevňovací program byl schválen Ředitelstvím opevňovacích prací 12. prosince 1935. Následující etapy byly projektovány především na výstavbu jen těžkého opevnění, jelikož se s lehkým v počátcích počítalo minimálně. Tab. č. 1 Program výstavby čs. opevnění 16 Etapa délka opevnění v km plánovaný náklad v Kč I. Odra Krkonoše 225 2818 miliónů předmostí u Bratislavy 9 21 miliónů II. Krkonoše - Labe 120 1500 miliónů Jížní Slovensko 100 500 miliónů III. Krušné Hory 110 - Český les 170 - Šumava 60 1700 miliónů IV. Těšínsko a severní Slovensko - - - souvislý sled 90 1125 miliónů - nesouvislý sled 60 300 miliónů jižní Morava 80 1000 miliónů jižní Čechy 200 1000 miliónů Zdroj dat: DURČÁK, J. Opevňování Ostravska v letech 1935-1935,Opava 1995. Z části realizovaný první plán výstavby, zahrnoval výstavbu dvousledového těžkého opevnění na severní hranici, od řeky Odry po Labe. Tato linie měla za úkol krýt ústup armády při přechodu ze západu na východ republiky. Nutno zmínit, že veškeré plánování bylo v době, kdy se počítalo s tím, že Rakousko zůstane neutrální a Polsko v rámci možností přátelské. 17 S průběhem výstavby stálého opevnění, započalo roku 1936 budování nových pevností, vycházejících opět z francouzského vzoru. Aktivní podpora francouzských poradců na našem území byla zřejmá, avšak postupem času, čeští inženýři dotáhli vývoj opevnění do takové míry, že finančně náročný typ francouzského opevnění, byl zcela nahrazen tím československým. Nakonec i samotná Francie některá vylepšení kopírovala. Nejviditelnějším rozdílem od francouzského typu opevnění bylo předsunutí těžkého opevnění před lehké, jelikož všechny stávající objekty, nejen ve Francii, měly 16 Převzato z: HOLUB, O. Zrazené pevnosti, Praha 1982, s. 40. 17 Srov. DURČÁK, J. Opevňování Ostravska v letech 1935-1935,Opava 1995, s. 5. 13

lehké objekty v linii předsunuté. 18 Československé opevnění bylo před německou okupací na vrcholu fortifikačního umění v Evropě a v případě svého dokončení by bylo velkým problémem pro německé válečné plány. Oproti Francii, jejíž základ opevnění byl tvořen dělostřeleckými tvrzemi, proloženými linií izolovaných srubů, byla na našem území zvolena varianta, při které byl důraz kladen na linii těžkých izolovaných srubů. Systém výstavby dělostřeleckých tvrzí spočíval v tom, že ochrana jednotlivých objektu byla do jisté míry závislá na ochranné palbě sousedních objektů. Finanční úspora při tomto řešená byla znatelná. 19 Omezujícím faktorem při plánování opevnění byl jeho celkový rozpočet. Ten byl stanoven na necelých 11 miliard Kčs. Tyto peníze měly krýt zhruba desetiletý opevňovací program, který zahrnoval samotnou výstavbu opevnění i zbraňové a technické systémy. Předpokládané ukončení všech prací spojených s opevňováním mělo být v roce 1945. 20 Počáteční výstavba začala s překvapivou rychlostí, za tři roky se stihlo vybudovat zhruba 10 000 lehkých a 226 těžkých objektů, rozestavěno bylo 9 velkých dělostřeleckých tvrzí. Nelze opomenout vybudování tisíce metrů protitankových a protipěchotních překážek, jež byly nedílnou součástí obrany. V počátcích se na přípravě výstavby opevnění podílely tři různé vojenské složky. Hlavní štáb zpracovával základní strategické i taktické záměry, ženijní oddělení MNO se zabývalo technickou stránkou výstavby a Vojenský technický letecký ústav zajišťoval přípravu konstrukce objektů. Při pracích v terénu spolupracovala i Zemská vojenská velitelství (ZVV) v Praze a v Brně. Tato organizace nedlouho po svém působení přestala fungovat. Po dlouhých úvahách schválil dne 20. 3. 1935, ministr národní obrany Bohumír Bradáč novou koncepci výstavby opevnění. Jako první nařídil zřízení Rady pro opevňování a (ŘOP) Ředitelství opevňovacích prací. Právě Rada pro opevňování, jako nejvyšší vrcholný orgán, měl na starosti navrhovat nejvyšší radě obrany státu prostory a strategická místa pro budování opevnění. ŘOP zahájilo svou činnost dne 1. 4. 1935. Zanedlouho, po velkém náboru členů, se stalo největší složkou hlavního štábu, do jehož čela byl jmenován ředitel div. gen. Karel Husárek. Husárek při svém postu na ŘOP současně vykonával funkci podnáčelníka hlavního štábu. Struktura ŘOP se skládala 18 Srov. TAMTÉŽ, s. 42. 19 Srov. HOLUB, O: Zrazené pevnosti, Praha 1982, s. 40 20 Srov. KUPKA, V. a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 272. 14

ze dvou částí, na technickou skupinu a takticko-organizační. Toto rozdělení vydrželo jen do června 1936, kdy se obě skupiny osamostatnily. 21 Dle Durčáka (1995), průzkumné práce v terénu, vyměřování a v prvé řadě samotné provádění stavebních prací zajišťovala Ženijní skupinová velitelství (ŽSV). Hlavním úkolem jednotlivých velitelství ŽSV byl stavební dozor a kontrola kvality prací prováděných soukromými firmami. Civilní soukromé firmy vykonávaly prostřednictvím výběrových řízení samotnou výstavbu objektů, stejně tak zajišťovaly také materiál i techniku pro jednotlivé objekty. Stavební úseky byly rozděleny dále na podúseky, které byly jako celek zadávány k výstavbě firmám. První ženijní skupinová velitelství v ostravské linii byla založena 18. 4. 1935 v Novém Bohumíně, s označením ŽSV II. Zmíněná linie začínala od Bohumína na soutoku Odry a Olše až po Háj ve Slezsku. Stavební práce v této severomoravské linii byly rozděleny do pěti podúseků. Podúseky disponovaly vlastními řídicími a kontrolními orgány. Celá tato skupina ŽSV II. byla pod vedením mjr. Žen. Antonína Sameše. S postupujícími pracemi směrem na západ bylo nutné přemístit velitelství ŽSV II. z Bohumína do Hlučína, kde bylo plánováno budovat nejmasivnější tvrze. V archivních materiálech lze najít první zmínky o tom, že první zběžný průzkum ostravského stavebního úseku Moravská Ostrava (MO) započal už na podzim roku 1934. V říjnu téhož roku byl zpracován hrubý návrh trasy, který počítal s výstavbou 112 srubů lehkého i těžkého typu a šesti pěchotních tvrzí. 22 E. Holub (1982) ve své knize uvádí, že návrh výstavby byl více jak dvojnásobný, v porovnání s pozdější podobou linie ostravského opevnění. Na jaře 1935 se ukázalo, že vybraná trasa je vcelku správná, ale byla změněna výška střílen z 0,6 na 1,2 až 1,5 m, čímž se podstatně zredukoval počet objektů. V ostravské části počet objektů poklesl z vyprojektovaných 112 na 48 pevností, snížen byl také počet těžkých tvrzí. 23 Hlavní příčinou tzv. nadprojektování byla především nezkušenost stavebních projektantů, kteří s budování objektů opevnění neměli žádné zkušenosti. 21 Srov. DURČÁK, J. Opevňování Ostravska v letech 1935-1935,Opava 1995, s.11s. 11. 22 Srov. Tamtéž, s. 12. 23 Srov. HOLUB, O. Zrazené pevnosti, Praha 1982, s. 63. 15

4. Těžké opevnění (TO) Z hlediska budovaných variant opevnění se nejprve zaměříme na těžké opevnění. Publikace od E. Holuba (1982) vychází z názoru, že v počátcích plánování opevnění se podle francouzských plánů počítalo, jen s těžkým opevněním. Hlavním typem TO, byly pěchotní sruby, které disponovaly těžkými zbraněmi, jako byly minomety, protitankové děla a těžké kulomety. Na rozdíl od lehkého opevnění byly tyto objekty daleko lépe technicky vybaveny a vyzbrojeny. 24 Československý pěchotní srub představoval velmi věrnou kopii těžkých objektů instalovaných na Maginotově linii. Hlavní předností tohoto typu opevnění, byly kryté boční palby ze svých kulometů a děl, čímž vytvářely neprostupnou palebnou přehradu. 25 Těžké objekty byly plánovány na nejohroženějších místech hranice, především na severním úseku od Odry po Labe a na předmostí Bratislavy. Jižní hranice se začala urychleně opevňovat TO až po obsazení Rakouska. S postupující výstavbou přibývalo mnoho technických problémů, které bylo třeba řešit. Vedení československé armády se obrátilo na francouzské ministerstvo obrany, které nabídlo řadu prohlídek na vlastním pevnostním systému, zejména na Maginotově linii. Tyto exkurze na francouzském opevnění probíhaly již v roce 1935, a pokračovaly fakticky až do začátku mnichovského diktátu v roce 1938. Kromě různých terénních exkurzí, absolvovali čeští vyslanci v začátcích výstavby několik přednášek, věnovaných pevnostní problematice. 26 V průběhu roku 1935 probíhala terénní měření, spojená se sběrem dat pro projektovou dokumentaci k jednotlivým objektům. Prvním místem kde byla zahájena výstavba těžkých objektů, se stal 1. stavební podúsek Bohumín. Právě v tomto úseku,,moravské Ostravy byla schválena projektová dokumentace, přijatá náčelníkem hlavního štábu gen. Ludvíkem Krejčím dne 25. dubna 1935. Ještě téhož roku měla být započata stavba prvních 7 pěchotních srubů MO-S 2 až 8. Objekty těžkého opevnění, které byly souhrnně označeny sruby, se dělily na další podčásti, podle druhu použitých zbraní, jako byly izolované pěchotní sruby, dělostřelecké, minometné sruby a dělostřelecké tvrze. 27 Dle daného stavebního řešení se sruby dělily na jedno, nebo dvoupatrové. První 24 Srov. MACOUN, J. Československé pevnosti, Brno 2005, s. 26. 25 Srov. HOLUB, O. Zrazené pevnosti, Praha 1982, s. 58. 26 Srov. KUPKA,V. a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 274. 27 Srov. KUPKA,V.a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 277. 16

verze jednopatrových se stavěly především na místech, s vysokou hladinou spodní vody. Tento problém se vyskytoval především v blízkosti příhraničních toků, zejména u řek Odry a opavy viz. Durčák (1995). Jednopatrové sruby se vyznačovaly větším půdorysem, jelikož se zde musela vměstnat technika, jako do dvoupatrového srubu. Nevýhodou tohoto řešení, byla skutečnost, že se tyto pevnosti staly snadnějším cílem pro letectvo a dělostřelectvo. Všechny objekty byly navrhovaný jednotlivě, podle charakteristiky daného terénu, tudíž není možné najít na našem území stejné objekty (TO). Podle použitých prvků a odolnosti objektů, můžeme rozdělit 3 varianty srubů těžkého opevnění. V první řadě to byla soustava tvořená pouze jednotlivými pěchotními sruby, vzdálenými přibližně 600-800 m. Druhá varianta představovala soustavu izolovaných pěchotních srubů zesílených tvrzemi. Poslední možnost obsahovala použití pěchotních srubů složených většinou z jednoho, až čtyř objektů, vystavěných v přímé linii, nebo předsazené před linií lehkého opevnění. 28 Pro lepší přiblížení si lez TO představit jako, mohutné železobetonové stavby s výškou takřka osmi metrů. Výška závisela na tom, jestli se jednalo o sruby jedno, nebo dvoupatrové. U dvoupatrové varianty, se 2/3 plochy skrývaly pod povrchem okolního terénu, takže nadzemní část jen zřídka kdy přesahovala čtyři metry. Systém zapuštění objektu do země měl za cíl snížit možnost zásahu, při odstřelování dělostřelectvem. Horní patro srubů tvořily místnosti především pro bojovou činnost. Kromě střeleckých místnost s hlavními zbraněmi, zde byly místnosti pro telefonické spojení. Součástí horního patra bylo i velitelské stanoviště a sklady s municí. Horní a spodní patro,,římanů bylo navzájem spojeno železobetonovým schodištěm, vchod do objektu dvojice plynotěsných dveří. Dolní patro tvořilo páteř objektu. Místnosti byly rozděleny betonovými, nebo cihlovými příčkami. Ve spodním patře (TO) byly zpravidla umístěny skladové prostory, filtrační místnosti vzduchu s protichemickými filtry a také místnosti pro osádku srubu. Nelze opomenout sociální zařízení, jako byla studna s pitnou vodou, toalety s umývárnou, které se nacházely rovněž ve spodním patře. Nutno zmínit strojovnu s dieselagregátem, ten zajišťoval výrobu elektrické energie. Výkon tohoto dieselagregátu se pohyboval od 7 do 10kW. 29 Dle Kupky a kol. (2001), ve volném terénu, kde byla pravděpodobnost napadení 28. Srov. KUPKA,V.a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 277. 29 Srov. Tamtéž. 17

nepřátelskými tanky, byly ve výzbroji TO zpravidla dvojice těžkých kulometů vz. 37 a 4 cm kanónem vz. 36, který se používal ve spojení s kanónem vz. 37. Tyto zbraně tvořily pomyslnou palebnou zátarasu, která byla schopna účinně bránit 500 m před a 300 m za vedlejší sousední objekt. V tom spočívala vzájemná ochrana objektů. Všechny tyto zbraně byly zapuštěny v úzkých střílnách, z nichž vyčníval jen konec hlavně. Střílny nemířily, jak by se dalo očekávat přímo k nepříteli, ale do vnitrozemí a do stran. Celá obranná soustava byla koncipována na boční a kosou palbu. Dle Macouna J. (2005), sruby těžkého opevnění byly osazeny ve stropní části dvěmi až čtyřmi pancéřovými zvony. Pancéřové zvony často sloužily, buď jako pozorovatelna, nebo jako kulometné hnízdo. Hlavní zbraně ve střílnách pod betonem byly vždy umístěny ve zvláštních uzavřených střeleckých místnostech, oddělené dveřmi od ostatních místností srubu. V ochranném příkopu kolem tvrze se používal minomet ráže 9 cm vz. 38, který byl účinný především v hornatém a kopcovitém terénu. 30 Veškeré těžké zbraně pro TO byly na zakázku vyráběné ve Škodových závodech v Plzni. Osazení kulomety a lehkými zbraněmi zajišťovala Zbrojovka Brno. 31 Koncepce TO je dána zejména tím, že čelní strana srubu byla v boji nejvíce ohrožena, bez možnosti adekvátní obrany. Čelní stěnu mohlo ostřelovat nepřátelské dělostřelectvo ze značné vzdálenosti, aniž by bylo ohroženo zbraněmi srubu. Rovněž rozšíření palebného vějíře hlavních zbraní by muselo zabírat zhruba 180 stupňů, čím by došlo jen při zeslabení čelní stěny. Zásah čelní střílny dělostřeleckým granátem by znamenal poškození a vyřazení palebného vějíře. Proto stěna objektu obrácena k očekávanému nástupu nepřítele byla bez střílen, vyztužena a kryta ochranným záhozem. Pevnosti těžkého opevnění byly rozděleny do dvou skupin a šesti tříd, podle stupně dosažitelné odolnosti. Nejlehčí objekty, s nemenší ochranou se označovaly arabskými číslicemi, tzv.,,arab. Sruby typu,,arab se stavěly v odolnostech 1, 2, naproti tomu, sruby velkého typu tzv.,,římani byly označovány římskými číslicemi. Sruby tohoto typu byly vystavěné v odolnostech I, II, II, IV. 32 Sruby typu,,říman byl zasazován do míst s vyšší strategickou důležitostí. Objekty tzv. arabského typu, byly vystavěny na místech s menší důležitostí a tedy s menší podpůrnou palebnou silou. K označení odolnosti objektu se používala číslovka 1. 30 Srov. TROJAN, E.. Betonová hranice I. Československé pohraniní opevnění1935-1938,ústí nad Orlicí 1994. 31 Srov. KUPKA,V. a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 281 32 Srov. Tamtéž, s. 281 18

2. Strop byl silný maximálně 100 až 150 cm, čelní stěna měla sílu 120 až 175 cm. 33 Často byly projektovány do nepřístupných oblastí lesů a hornatého terénu. Sruby malého typu se vyznačovaly zpravidla jedním zvonem. Tab. č. 2 Odolnost těžký objektů stupeň odolnosti strop čelní stěna stěny se střílnami hlavních zbraní týlová stěna stěna zvonu nebo kopule 1 100 cm 120 cm 80 cm 80 cm 15 cm 2 150 cm 175 cm 100 cm 80 cm 15 cm I 150 cm 175 cm 100 cm 100 cm 20 cm II 200 cm 225 cm 100 cm 100 cm 20 cm III 250 cm 275 cm 125 cm 125 cm 30 cm IV 350 cm 350 cm 125 cm 150 cm 30 cm Zdroj dat:durčák, J. Opevňování Ostravska v letech 1935-1935,Opava 1995 S ohledem na úkoly, které měl objekt svou palbou plnit, se dělily pěchotní sruby na oboustranné, nebo jednostranné. Z finančních důvodů byla oboustranná varianta ekonomičtější, jelikož nahrazovala dva jednostranné objekty. Vchod do objektu byl nejčastěji umístěn v jeho týlové straně. Zdi kolem vstupu byly půdorysně dvakrát zalomené, takže zabraňovaly přímé palbě do nitra objektu. Vlastní vchodové dveře byly chráněny železnou mříží, za ní následovaly silnostěnné plechové dveře, které byly zároveň plynotěsné. Tyto dveře účinně bránily proti přímému vniknutí bojových chemických látek do objektu. Za těmito dveřmi byly ještě další dveře tzv. vnitřní, ty měly za úkol udržovat v objektu mírný přetlak, jenž znemožňoval nepříteli zaplynovat vnitřní prostory, zároveň tento systém vypuzoval ven z objektu zplodiny, vzniklé při střelbě. Před vlastním vchodem byla často železobetonová stěna umístěna naproti, uprostřed ní byla zasazena střílna, která mohla být osazena buď puškou, nebo lehkým kulometem. Srub velkého typu obývala posádka, složená z velitele popř. poddůstojníka, obsluhy hlavních zbraní, pozorovatelů ve zvonech a techniků, kteří zajišťovali plynulý chod všech systémů. Pěchotní srub tedy celkově obývalo od 15 do 35 mužů. Tento počet je však jen orientační, protože byl dán strategickou důležitostí a vybavenosti jednotlivých srubů. Zajímavostí je, že o jednu postel se dělili dva vojáci, což bylo zapříčiněno úsporou prostru, avšak systém byl založen na střídaní směn, takže každý voják měl právo na kvalitní spánek. 33 Srov. MACOUN, J., Československé pevnosti, Brno 2005, s. 28. 19

5. Lehké opevnění Na začátku celého plánování obrany bylo jasné, že výstavba těžkých pěchotních srubů bude možná jen na vybraných místech, tudíž z finančního hlediska se muselo uvažovat o úspornější variantě. Proto v roce 1936 začalo ředitelství opevňovacích prací připravovat projekt lehkého objektu, který měl být přechodovým prvkem mezi sruby těžkého opevnění. Tento nápad budování lehkých objektů podporoval i fakt, že při rychlém napadení by měli vojáci pohraniční stráže rychlý úkryt před nepřátelskými vojsky. Na mnoha úsecích měl bojeschopnost těchto lehkých srubů umocňovat právě hornatý terén. S plánem výstavby těžkého opevnění, se počítalo jen na severní hranici, která měla délku 225 km, a vedla z Bohumína do Krkonoš. Ostatní části hranice, tz. přes 90% hranic s Německem, Rakouskem a částečně i s Maďarskem, měly být zabezpečeny právě lehkým opevnění. 34 Výstavba byla zahájena v roce 1936 lehkými sruby vz. 36., dle plánů vydaných ředitelstvím opevňovacích prací, pod vedení mjr. plk. žen. Josefa Kučery. Postupem času nebyly tyto objekty lehkého opevnění vz. 36 již dostačující. V roce 1937 přišlo ŘOP s modernizovaným srubem vz. 37, tzv.,,řopíků. Budování těchto objektů se neomezoval jen na hranice státu, nýbrž lze je najít po celé republice. Tyto lehké sruby tvořily doplňující linii, která vyplňovala mezery v linii těžkých srubů. Nový typ pevností byl tvořen pouze jednou střeleckou místností, s jednou, nebo dvěma střílnami pro lehké a těžké kulomety. Už na začátku se předpokládalo, že se sruby budou stavět ve dvou stupních odolnosti, označovaných arabskými číslicemi 1 a 2, avšak v konstrukčním řešení neměly být velké rozdíly. Oba tyto typy byly naplánovány jako patrové se spojovacím otvorem doplněným žebříkem. 35 Minimální prostorové rozdíly byly patrné všude, samotný vchod uzavíraly pouze jedny 15 mm kovové, silnostěnné dveře. 34 Srov. TROJAN, E.. Betonová hranice I. Československé pohraniní opevnění1935-1938,ústí nad Orlicí 1994, s. 6. 35 Srov. Kupka Vladimír a kol.: Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 297. 20

5.1. Lehké opevnění - vzor 36 S projektováním a samotnou výstavbou lehkých objektů vz. 36 se začalo již v roce 1935. Vzorem byl tradičně malý typ pevnůstek z francouzské Maginotovy linie. Také u těchto pevnosti byl kladen důraz na co nejvyšší efektivitu při co nejnižších nákladech, jelikož s výstavbou lehkých objektů vz. 36 bylo počítáno v řádu tisíců. Byly vyprojektovány v odolnosti, která zaručovala odolat odstřelováním do ráže 7,5 cm. Výzbroj tvořily především lehké a někdy i těžké kulomety, které byly na začátku umístěny na dřevěných stolech za betonovými nepancéřovanými střílnami. Objekty nebyly vybaveny složitější technikou, jako byly periskopy na průzkum okolí ani ventilační technikou na odtah plynů po střelbě, jak tomu bylo zvykem u těžkého opevnění. Objekty lehkého opevnění se budovaly s jednou, až třemi střílnami pro čelní palbu. Většinou se stavěly těsně u příjezdových komunikací, směřující do vnitrozemí. Budovány byly po malých skupinkách, které tvořily poměrně slabé uzávěry. Hlavním úkolem pevností vz. 36 bylo vytvářet krátké boční palby na místa možných přechodů na hraničních komunikacích. Sloužily k postřelování průsmyků, údolí a jiných možných nástupových směrů. Později se při testování ukázalo, že střílny osamocených objektů jsou velmi zranitelné předem připravenými palbami ze zakrytých úkrytů nepřítele, i proto později vznikla modernizovanější verze vz. 37,,řopík. Při vypuknutí války, byly pevnůstky vz. 36 schopny zastavit nepřítele jen na krátkou dobu, do příchodu ozbrojených divizí. V prostoru byly objekty vz. 36 situovány do svahů s rozestupem okolních objektů od 600 do 800 metrů. Tento rozestup zajišťoval dobrý výhled na nepřítele. Osádky tvořilo podle výzbroje 2-6 mužů. 36 36 Srov. TROJAN, E. Betonová hranice I. Československé pohraniční opevnění1935-1938,ústí nad Orlicí 1994, s. 6. 21

5.2. Lehké opevnění vzor 37 Koncem roku 1936 bylo zřejmé, že k vytvoření souvislé palebné linie nejsou staré objekty lehkého opevnění vz. 36 dostačující. Proto českoslovenští inženýři přišli s vylepšenou modifikací objektu vz. 36. Nový typ pevností dostal označení vz. 37 tzv.,,řopík. Při jeho vývoji byl kladen důraz na větší provázanost paleb, na dokonalejší vnitřní vybavení a na větší ochranu zbraní i samotné osádky. Lehké objekty vz. 37 se stavěly v několika sledech. Rozestupy mezi objekty byly v nepřehledném, nebo členitém terénu 200m, v terén plochém, bez výraznějších překážek až cca 500m. 37 Tyto nové sruby lehkého opevnění vz. 37, byly vystavěny především pro boční palbu. Stavitelští inženýři dbali na to, aby boční palba první pevnosti byla schopna operovat až 600m před hlavní obrannou linii. Objekty vz. 37 měly střílny namířeny 40 o před a 20 o za sousední objekty. Další doplňkové sledy objektů vz. 37 byly většinou jako doplňující. Podstatným způsobem se také změnilo umisťování objektů v krajině. Pevnůstky vz. 37 byly budovány nikoli na kopcích, ale záměrně podél údolí, nebo rokle. Umístění linie bunkrů pod úroveň okolního terénu chránilo objekty před palbou dělostřelectva a znemožňovalo zároveň pozorování obranného postavení nepřítelem. 38 Lehké objekty vz.37 stejně jako ostatní pevnosti ze železobetonu, byly schopné odolávat zásahům do ráže 10 cm. Na exponovaných místech byly používány objekty zesílené, odolávající zásahu do ráže 15 cm. Podle prvních návrhů měly být stavěny slabší objekty (např. v lesích), odolné pouze zásahu 8cm granátu. Naopak pokud bylo zapotřebí, tak se v nejohroženějších místech budovaly masivnější objekty, tzv. zesílené. Síla stěn se pohybovala obvykle od 50-120 cm, stropy měly od 50 do 100 cm v závislosti na daném objektu. U čelních zdí je na první pohled viditelné prodloužení, tzv.,,ochraná křídla, ty zde byla z důvodu ochrany střílen boční palbou. Čelní strana objektu byla opět chráněna rovnanou kameninou o tloušťce zhruba jeden metr, navršená hlíněným zásypem. Zadní vchod LO byl stejně jako u těžkých srubů orientován na týlovou stranu opevnění. V objektech tohoto typu byly většinou dva lehké kulomety. Jen žřídka byly použity kulomety těžké. Zpravidla byl každý obsluhován dvěma muži, hlavní střelec a jeho pomocník, který plnil zásobníky střelivem, případně bránil objekt z týlové strany vrháním granátů. Objekty vz. 37 měly podstatná vylepšení, jednou z nich byl periskop, 37 Srov. RUCKI, M. a kol. Opevňění IV. sboru, Opava 2007, s. 9. 38 Srov. MACOUN, J. Československé pevnosti, Brno 2005, s. 20. 22

který poskytoval osádce bezpečný rozhled. Novinkou oproti vzoru 36 byla větrací šachta, která nasávala do objektu čerstvý vzduch a vysávala nebezpečné zplodiny způsobené střelbou ven z objektu. Týlovou stranu bunkru bylo možné chránit střílnou i granátovým skluzem, jak tomu bylo u těžkých srubů. Ten tvořila dlouhá roura, zakončená poklopem. Na konci dopadu byla vybetonována deska o rozměrech cca 1x1 m pro lepší průbojnost granátu. Samotná roura byla dimenzovaná i na výbuch granátu v ní samotné. V objektu byla možné nelézt úzké žlaby, po obvodu stěn, které sloužily k chlazení hlavní zbraní. Nejdůležitějším technickým vylepšením byla tzv. lafeta, která umožňovala přesnou palbu a to i za naprosté tmy i mlhy. 39 Lehké objekty vz. 37 byly původně konstruovány ve třech typech: A, B, C. Po zahájení stavebních prací v dubnu 1937, vlivem terénních nerovností vznikla potřeba i jiných staveb, než bylo původně zamýšleno, proto byly vkonstruovány i typy D, E. Finální podoba tzv.,,řopíku měla cca 140 variant, jež byl navrhován na míru danému terénu. Výstavba opevnění byla jako u těžkých opevnění svěřena civilním stavebním firmám. Českoslovenští stavební inženýři pečlivě dohlíželi na jakost všech prací. Pevnost betonu se zjišťovala v laboratořích. Pevnost betonu se měla pohybovat po zatvrdnutí od 400 do 450 kg/cm 2, někdy byl však beton tak kvalitně zhutněn, že pevnost dosahovala 500 kg/cm 2. ŘOP zajistila cement a ostatní kovové prvky (např. střílny, periskopové roury, dveře). Zajímavostí je, že bunkr musel být vybetonován, bez přerušení betonáže. Tento systém zajišťoval vyšší pevnost a tuhost celého objektu. Samotné betonovaní,,řopíku trvalo více než 24 hodin. Po dvou týdnech od vybetonování dělníci sundali bednění a opatřili bunkr omítkou a krycím nátěrem. Poté objekt osadili těžkou technikou vyrobenou ve Škodových závodech, pokud se jednalo u zvonové střílny, nebo o zbraně vyrobené ve zbrojovce Brno. 40 Dle důležitosti chráněného úseku tvořilo 1 km obranné linie 5-14 objektů, zasazených do terénu, dle povahy terénu. Náklady pro výstavbu jednoho opevnění vz. 37 bez výbavy se pohybovaly od 30 do 60 tisíc Kč. Koncepce lehkého opevnění vz. 37 byla, až na některé připomínky hodnocena kladně. Mezi hlavní výtky byla patřila obrovská spotřeba munice při boční palbě s tím související neschopnost zasáhnout nepřítel na větší vzdálenosti. Kritika se také ozývala na úplnou absenci protitankových zbraní. Dalším problémem bylo málo místa pro 39 Srov. MACOUN, J. Československé pevnosti, Brno 2005, s. 23. 40 Srov. MACOUN, J. Československé pevnosti, Brno 2005, s. 25. 23

odpočinek osádky a ošetření případných raněných. 41 Přes všechny tyto nedostatky, by případný postup nepřátelských jednotek, přes linii lehkého opevnění, byl velice problematickým, pro nepřítele s nemalými materiálními i lidskými ztrátami. Jejich podíl na obraně státu můžeme dnes jen odhadovat. Dle počtu zbraní, úhlů střílen a taktického určení bylo schváleno 5 základních typů LO vz. 37 Typ A Tento typ,,řopíku měl dvě boční střílny určené výhradně pro boční a šikmé palby. Osádka pevnosti byla tvořena 6ti vojíny a jedním poddůstojníkem-velitelem objektu. Typ B Pevnost byla používána pro okleštění údolí. Byla vybavena jednou střílnou pro čelní palbu a druhou pro boční palbu do tzv.,,palebné přehrady. Typ C Určen především pro vykrytí hluchých míst v prostoru linie, nebo v jejím nejbližším okolí. Pevnůstka měla jen jednu střílnu. Typ D Byla považována spíše za kulometné hnízdo, než za malou pevnost. Většinou se stavěly po dvojicích střílnami obrácenými od sebe do okolního terénu. Typ E Objekt LO s jedinou střílnou na postřelování předpolí čelní, nebo kosou palbou 42 41 Srov. TROJAN, E. Betonová hranice I. Československé pohraniční opevnění1935-1938,ústí nad Orlicí 1994, s 7. 42 Srov. Tamtéž, s. 6-7. 24

6. Ostravský úsek Krycí označení pro severní hranici od řeky Odry v Bohumíně až po Háj ve Slezsku bylo Moravská Ostrava (MO). Tento úsek byl vůbec prvním staveništěm, na kterém se hledala nejvhodnější koncepce pro výstavbu opevnění. Z původních francouzských vzorů objektů byly ty nevyhovující proškrtány a začalo se s plánováním jen těch vhodných, jak po konstrukční, tak finanční stránce. V počátcích výstavby v letech 1935-1936, kdy byl německý tlak relativně malý, bylo dostatek času na ověřování různých variant srubů, tak i výzbroje a pancéřových prvků. S rostoucím tlakem mezinárodní situace se objekty zásadně zjednodušovaly, aby byla jejich produkce co možná nejrychlejší a přecházelo se na,,sériovou výrobu opevnění. Právě ostravský úsek měl charakteristické prvky, které se vyskytovaly jen v této línii, počínaje abnormální počtem kulometných otočných věží i velkou koncentrací minometů. Oproti jiným pevnostním úseku, např. současně vybudovaným kralickým úsekem, bylo zde více pevnostních srubů III. odolnosti. Tyto pevnostní objekty byly koncentrovány do okolí Nového Bohumína a Darkoviček. Pro zpřehlednění výstavby celého úseku by úsek MO rozdělen na více části, kde se doba výstavby pohybovala kolem 1 roku. Ostravský pevnostní úsek byl tedy rozdělen na 5 stavebních úseků, které byly přerozdělovány civilním firmám, na základě výběrových řízení. Celý úsek Moravská Ostrava byl dělen následovně. Některé objekty se do plánované výstavby měly dočkat později, proto nejsou v daném výčtu. Šlo o pevnostní tvrze MO S-1, S-35 a tvrz Orel u Darkoviček. 43 Rozdělením na podúseky se týkalo jen samotné výstavby (betonáže), navazující specializované práce se řídily podle zcela jiného programu. Odborné instalační a montážní práce byly zadávány specializovaným firmám, které dozorovali a řídili specialisté ze ŽSV II. Tab. č. 3 Stavební úsek Moravská Ostrava(MO) 1. podúsek Bohumín S-2 až S-8 2. podúsek Ludgeřovice S-9 až S-16 3. podúsek Hlučín S-17 až S-42 4. podúsek Dolní Benešov S-27 až S-34, 36, 37 43 Srov. DURČÁK, J. Opevňování Ostravska: v letech 1935 až 1938, 1995. s. 5 25

5. podúsek Smolkov S-38 až S-42 44 Zdroj dat: DURČÁK, J. Opevňování Ostravska v letech 1935-1935,Opava 1995. Stavební podúsek Bohumín Tab. č. 4 Objekty v úseku Bohumín objekt Název betonáž objem (m 3 ) Pevnost po 28 dnech kg/cm 2 S-2 U Školy 10.-16. 7. 1936 2 601 440 S-3 U Mlýna 22.-28. 5. 1936 1 890 425 S-4 U Šedé víly 15.-23 6 1936 2 702 452 S-5 Na Trati 14.-29. 7. 1936 4 314 455 S-6 Odra 25.3.-1.4. 1936 1 452 436 S-7 Antošovice 25.2.-3.3. 1936 2 044 441 S-8 Dvůr Paseky 15.-22.12. 1935 1 827 416 CELKEM 16 038 Zdroj dat: DURČÁK, J. Opevňování Ostravska: v letech 1935 až 1938, 1995. První stavební podúsek začínal u řeky Olše u hranice s Polskem a končil za řekou Odrou. Specifikou terénu byl značně zamokřený terén, navíc stálou hrozbou zde byly lokální záplavy, což projektanty přinutilo tyto objekty stavět jako nadzemní. Bohumínský stavební podúsek byl započat jako první z celého plánovaného opevnění, a právě zde jsou nejvýraznější prvky převzaté z francouzských vzorů. V této linii je typické uspořádání zbraní pod betonem: 4cm pevnostní kanón vz. 36 a 2 těžké kulomety vz. 35 ve střílnách samostatně orientovaných na jedno křídlo linie. Zmiňované řešení si vyžádalo konstrukčně rozměrné objekty, které byly snadněji zjistitelné a zaměřené nepřátelským odstřelováním. Práce na stavebním podúseku započaly dne 23. 10. 1935. Velitelem se stal škpt. žen. Václav Gašek, správcem stavby se stal Václav Tuka. Stavbu bohumínského úseku zajišťovala pražská firma Dr. Karel Skorovský, Praha. Zadávací 44 Srov. Tamtéž, s. 14 26

částka na výstavbu opevnění byla 5 979 256, bez nákladů na cement a železné armatury. 45 Stavební podúsek Ludgeřovice Tab. č. 5 Objekty v úseku Ludgěřovice objekt Název betonáž objem (m 3 ) Pevnost po 28 dnech kg/cm 2 S-9 Bažantnice 2.-10. 7. 1936-385 S-10 U Pískovny 9.-13. 9. 1936-504 S-11 U Posedu 5.-10. 8. 1936-310 S-12 U Pramene 14.-29. 7. 1936 4 314 370 S-13 Černý Les 25.3.-1.4. 1936 1 452 580 S-14 Juliánka 25.2.-3.3. 1936 2 044 580 S-15 Výhledy 15.-22.12. 1935 1 827 503 S-16 Rozcestí 30.11.7.12.1936-486 Zdroj dat: DURČÁK, J. Opevňování Ostravska: v letech 1935 až 1938, 1995. Oproti stavebnímu podúseku Bohumín byl ludgeřovický úsek vybaven modernějšími postupy a i technikou. Rozdíl byl především v modernější konstrukci srubů, oproti bohumínskému úseku měly sruby daleko menší půdorys a také kubaturu, tudíž byly méně zranitelné. Specifickým prvkem ludgeřovického úseku byly tzv.,,předstrčené střílny protitankových kanónů, a to u objektů S-10, S-12 a S-13. Velitelem ludgeřovického druhého podúseku byl kpt. žen. Alois Blažek, správcem stavby byl jmenován kpt. stav. Ladislav Šebek. Výstavbu druhého úseku zajišťovala tradičně pražská firma inženýra Josefa Filipa. První stavební práce na tomto úseku započaly dne 27. 4. 1936. 45 Srov. Tamtéž, s. 21 27

Stavební podúseku Hlučín Tab. č. 6 Objekty v úseku Hlučín objekt Název betonáž objem (m 3 ) Pevnost po 28 dnech kg/cm 2 S-17 Štipky 3.-9. 9. 1936-440 S-18 Obora 27.-7. 3.8. 1936 1 193 425 S-19 Alej 21.-27..6 1936 1773 452 S-20 Orel 5.-11.12. 1936 2856 396 S-21 Jaroš 16.-24. 9. 1936-456 S-22 František 30.9.-6.10.1936 - S-23 Chlupáč 23.11.-1.12. 1936-441 S-24 Signál 17.-24.12. 1936-470 S-25 Vysoký les 3.-8.11.1936-469 S-26 U Obrázku 11.-14.11. 1936-471 Zdroj dat: DURČÁK, J. Opevňování Ostravska: v letech 1935 až 1938, 1995. Dle Dručáka, J. (1995) byl hlučínský úsek nejvybavenějším, a zároveň nejdokončenějším v celém sytému MO. Nachází v klíčovém úseku v centru celé obrany Ostravska. Opevnění leží poblíž tří hlavních silnic vedoucích z tehdejšího Německa přímo na Hlučín. Většina objektů je postavena ve III. stupni odolnosti, tz. že např. stropní stěna má sílu 250 cm. S-20 tzv. sestava,,orel je v málo používaném stupni odolnosti IV. se sílou stropu 350 cm. Se skupinou tvrzí,,orel bylo v plánech počítáno už od průzkumu terénu v roce 1935. Skupina tří pěchotních srubů měla mít podle plánu otočnou, výsuvnou věž RO a otočnou minometnou věž. Celý tento projekt měl být propojen výtahovými šachtami, avšak k realizaci těchto plánu nikdy nedošlo. Velitelem podúseku byl pplk. žen. Josef Libnar, později mjr. stav Ing. Eduard Klenka, správcem hlučínského úseku se stal por. stav. Ing Antonín Svoboda. O výstavbu pěchotních srubů 28