3. Sukulenty chráněné Úmluvou CITES Co jsou sukulenty? Sukulenty jsou rostliny adaptované na život v suchých podmínkách. Mnohé z nich se staly oblíbenými pokojovými a zahradními rostlinami pro svou neobvyklou růstovou formu a mnohdy nádherné květy. Sukulenty jsou rozšířeny po celém světě, zejména však v suchých oblastech. Sukulentní rostlinné druhy spadají do více než 30 čeledí a zahrnují nejrůznější životní formy od drobných jednoletek po velké stromovité útvary. Jednou z jejich společných charakteristik je schopnost tvořit zásoby vody v jednom nebo i ve více orgánech. Tak můžeme rozeznat stromovité sukulenty, listové sukulenty a kořenové sukulenty. Na obrázku jsou uvedeny tři různé typy orgánů, který slouží jako zásobárna vody. Sukulenty mají často neobvyklý vzhled. Vytvářejí či dotvářejí jej např. ostny, trichomy, uspořádané jednotlivě nebo i tvořící hustý pokryv, a baňaté (swollen) stonky. Sukulenty jsou velmi oblíbené mezi pěstiteli právě díky těmto zvláštním morfologickým rysům a také proto, že mnohé lze poměrně snadno pěstovat jako pokojové rostliny. Charakteristiky jako růstová forma a stavba květu se mezi různými skupinami sukulentů značně liší. Nicméně podobný vzhled také není ještě zárukou taxonomické příbuznosti, protože vzájemně nepříbuzné druhy jsou si často vzhledem velmi podobné. Proto při determinaci sukulentů je nutné znát identifikační znaky specifické pro jednotlivé skupiny.
Proč chráníme sukulenty? Podobně jako u dalších skupin rostlin i u sukulentů je přežití mnoha volně rostoucích populací ohroženo celou řadou lidských činností. Sukulenty jsou velmi žádány v zahradnické velkovýrobě, protože jsou velmi oblíbenými pokojovými rostlinami pro svůj zvláštní vzhled. Kromě toho jsou také používány jako potraviny, krmivo, vlákna, jako zdroj léčivých látek, olejů a kosmetických surovin pro kosmetický průmysl. Didierea madagascarensis Mezinárodní obchod Aloe lutescens Euphorbia avasmontana Pachypodium aj. v pěstírně na Madagaskaru Sukulenty jsou předmětem zahradnického obchodu ve velkém měřítku. Převážná většina z nich je uměle pěstována. Zdroje těchto rostlin zahrnují jak malé místní pěstírny v zemích původu rostliny, tak velké koncerny, jejichž činnost probíhá zejména mimo zemi původního výskytu. Velkovýroba sukulentů v minulosti probíhala zejména v průmyslových zemích (v Evropě, USA, Kanadě a Japonsku). Tyto země byly tak největšími producenty. V posledních desetiletích vzrostl podíl dalších zemí. Např. Dominikánská republika je nyní významným vývozcem sukulentů.
Které skupiny podléhají kontrole? Úmluva CITES chrání přes 3000 druhů sukulentů včetně kaktusů. Úmluva CITES zahrnuje čtyři hlavní skupiny sukulentů: kaktusy (čeleď Cactaceae), druhy rodů Euphorbia (Euphorbiacae), Aloe (Liliaceae) a Pachypodium (Apocynaceae). Největší a nejlépe prostudovanou skupinou jsou kaktusy, které zahrnují přes 2000 druhů. Kaktusy Cactaceae Euphorbia Aloe Pachypodium Kaktusy jsou početnou a významnou čeledí sukulentů. Druhy zahrnují jak miniaturní trpasličí druhy ukryté v písku a štěrku, tak obrovské kaktusy Saguaro, které známe ze scenérií westernů. Téměř každá domácnost v Severní Americe a Evropě má za oknem alespoň jeden květináč skaktusem. Nejčastěji jde o bohatě kvetoucí kultivar druhu Schlumbergera (vánoční kaktus). První zprávy o pěstování kaktusů v Evropě sahají do 16. století, tedy brzy po objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. V současnosti se v Evropě uměle pěstují miliony kaktusů za rok. I tak však přetrvává značná poptávka po kaktusech sebraných na přirozených biotopech.
Kromě neustále pokračujícího ničení přirozených biotopů pokračuje nezákonný mezinárodní obchod. Trh se sukulentními rostlinami sytí např. poptávka po pouštních rostlinách pro krajinné zahradnictví. Firma TRAFFIC North America odhaduje, že v období mezi rokem 1998 a červnem 2001 bylo z Texasu a Mexika odvezeno okolo 100000 sukulentů v hodnotě asi 3 miliony dolarů, určených pro trhy v městech Phoenix a Tucson (USA). Sukulentní pryšce (Euphorbia spp.) E. obesa E. persistentifolia Rod Euphorbia zahrnuje přes 2000 druhů, Jeho druhy jsou rozšířeny po celém světě. Jejich růstové formy zahrnují jak jednoleté rostliny, tak keře i stromy a sukulenty. Pravděpodobně nejznámějším pryšcem je E. pulcherrima neboli Poinsettia, (která ovšem nepodléhá kontrole CITES). Většina sukulentních pryšců má zelené sukulentní stonky. Jejich velikost sahá od několika cm (E. obesa) k několika metrům (E. persistentifolia). Listy jsou obvykle redukovaných rozměrů a jsou opadavé. Na hranách stonku se vyskytují trny. Podle životní formy lze sukulentní pryšce rámcově rozdělit na tři skupiny: stromovité, keřovité a kaudiciformní. Sukulentní pryšce hrají v Africe tutéž úlohu jako kaktusy v Severní a Jižní Americe. Všechny sukulentní pryšce, jichž je přes 700, jsou obsaženy v Příloze II k Úmluvě CITES. Navíc deset trpasličích madagaskarských druhů je zahrnuto v Příloze I (E. ambovombensis, E. capsaintemariensis, E. cremersii, E. cylindrifolia, E. decaryi, E. francoisii, E. moratii, E. parvicyathophora, E.quartziticola, E. tulearensis).
Charakteristiky pryšců: latex Ačkoli sukulentní druhy pryšců mají velmi rozmanité tvary a různé rozměry, mají některé společné charakteristiky. Jednou z nich je mléčně bílá tekutina zvaná latex, která vytéká z poraněných míst. Snadný způsob, jak rozlišit pryšec od kaktusu, je rozlomit lístek pryšce nebo poškodit stonek a podívat se, zda se v ráně objeví latex. Je však třeba mít na paměti, že latex je jedovatý (caustic), a proto se s těmito rostlinami musí zacházet opatrně. Charakteristiky pryšců: trny a květy Trny jehlicovité složené v párech Až na několik výjimek mají pryšce malé a nenápadné květy. Jejich barva je různá, od zelené po jasně červenou. Květy jsou obvykle sdruženy v květenství zvané cyathium. Cyathium je uzavřeno souborem 4 listenů, nesoucích na vrcholu žlázky produkující nektar. Tvar a barva těchto listenů jsou obvykle důležitými diakritickými znaky. Květy nenápadné nápadné listeny cyathium Až na několik výjimek mají pryšce malé a nenápadné květy. Jejich barva je různá, od zelené po jasně červenou. Květy jsou obvykle sdruženy v květenství zvané cyathium. Cyathium je uzavřeno souborem 4 listenů, nesoucích na vrcholu žlázky produkující nektar. Tvar a barva těchto listenů jsou obvykle důležitými diakritickými znaky.
Aloe Rod Aloe: Příloha I: Příloha II: Výjimka: 500 druhů 22 druhů ostatní druhy Aloe vera Rod Aloe zahrnuje přes 500 druhů. Centrem rozšíření je jižní a východní Afrika a Madagaskar. Dvacet dva druhů rodu Aloe je zahrnuto v Příloze I. Ostatní druhy (s výjimkou Aloe vera) jsou obsaženy v Příloze II. Druhy Aloe mohou být identifikovány pomocí stavby listů. Nicméně jejich růstová forma je velmi různorodá! Výška může být až 20 metrů u stromovitých forem až k miniaturním rostlinám, které jsou jen několik cm vysoké. Ačkoli jsou Aloe obvykle rozpoznávány podle růžice sukulentních listů a dlouhých svícnovitých květenství, podobné znaky mají také jiné sukulentní rostliny, např. Agave. Extrakt z listů některých druhů je používá pro lékařské a kosmetické účely po staletí. Aloe vera, která není chráněna úmluvou CITES, je celosvětově pěstována za tímto účelem.
Znaky rodu Aloe Druhy rodu Aloe mají obvykle tyto znaky: Listy: Květy: tvoří růžice jsou relativně měkké a snadno se rozlomí na dva kusy, lom je čistý obsahují gelovitou látku když jsou poraněny, na okrajích listu vytéká žlutá šťáva podél okrajů jsou listy často zubaté nebo vybavené trny často jsou skvrnité (spotted) a někdy mají prickly povrch; s postupujícím věkem rostliny listy odumírají odspodu a na stonku zanechávají po sobě typické zbytky. květy jsou uspořádány do svícnovitých květenství barva květu je různá, od červené do žluté.
Aloe nebo Agave? Druhy rodu Aloe se někdy velice podobají druhům Agave. Oba rody se vyznačují listovou růžicí a květy vytvářenými na konci Dlouhých květních stvolů (flower spikes). Pro rostliny v obchodě je nejlepší řídít se charakteristikami listu při rozpoznání těchto dvou rodů. Pokud jsou listry měkké, šťavnaté a rozlomí se čistě na dvě části, je pravděpodobné, že se jedná o rostlinu Aloe. Aloe jsou měkké sukuletny. Naproti tomu druhy Agave jsou kožovité neboli tvrdé sukulenty, protože jejich tvrdé a vláknité listy se nerozlomí tak snadno na dva kusy. Listy Agave také mívají silné trny na konci listů Počet trnů na listech není jako determinační znak příliš spolehlivý, protože u obou rodů je velmi variabilní. Trny Aloe jsou měkké a snadno se lámou, kdežto trny Agave jsou tlusté, drsné a velmi špičaté. Také stavba květního stvolu je u Agave a Aloe rozdílná. U Aloe květní stvoly málokdy dosahují výšky přes 1.5 m. Naproti tomu u Agave mohou dosahovat výšky až několika metrů. Agave Aloe Agave Agave Aloe Aloe
Pachypodium Referenční manuál druhů CITES (checklist) obsahuje 30 druhů rodu Pachypodium. Jednotlivé druhy se navzájem velice liší růstovou formou, jak je ukázáno i na obrázku: opachypodium geayi (vlevo) je stromovitý sukulent op. namaquanum (uprostřed) má v pozdějším věku větvenou keřovitou formu op. brevicaule (vpravo nahoře) se podobá hromadě kamení; op. bispinosum (vpravo dole) má svou zásobárnu vody pod zemí. Tyto růstové formy jsou sběrateli velmi žádány. Rod Pachypodium je vpříloze II, tři druhy v Příloze I (Pachypodium ambongense, Pachypodium baronii, Pachypodium decaryi.)
Znaku rodu Pachypodium Stromovité a keřovité druhy rodu Pachypodium se podobají některým jiným sukulentním rostlinám. Mohou růst do výšky několika metrů ale zpravidla se obchoduje s rostlinami vysokými 5-100 cm, s listy nebo bez listů. Jak je vidět na obrázku, zpravidla mají trnitý stonek nebo kmen s růžicí listů na vrcholu. Stonky pachypodií jsou šedé až hnědé. Všechny druhy mají trny až na Pachypodium decaryi (které má hladké větve a redukované černé trny poblíž vrcholu stonku, které opadávají v době opadu listů). Listy pachypodií jsou u různých druhů velmi odlišné, ale často se podobají tvarem listům oleandru nebo vavřínu (bobkový list). Jejich délka dosahuje 1-30 cm. Obvykle rostou jen na vrcholu stonku. Listy opadávají na počátku doby dormance a rostliny jsou často převáženy bez nich.
Další druhy chráněné Úmluvou CITES Agave Alluaudia Fouquieria Ačkoli rod Agave zahrnuje přes 200 druhů, kontrole v rámci CITES podléhají pouze tři. Nejsou mezi nimi druhy používané pro výrobu tequily! Agave arizonica a A. parviflora jsou obsaženy v Příloze I zatímco A. victoria-reginae je v Příloze II. Věnujte pozornost tomu, že A. parviflora ve vegetativním stavu může vyhlížet stejně jako druh A. polianthiflora, který její Úmluvou chráněn! Všechny kontrolované druhy se přirozeně vyskytují v USA nebo Mexiku. Není pravděpodobné, že by s mezinárodním obchodem těmito druhy byly problémy. Didiereaceae je malá čeleď sukulentů, kterou tvoří 4 rody: Alluaudia, Alluaudiopsis, Decarya a Didierea. Mnoho druhů má přímý sloupovitý vzhled podobný sloupovitým pryšcům a kaktusům. Jsou důležitou složkou suchého trnitého lesa jižního a jihozápadního Madagaskaru. Jsou ohroženy ničením biotopů, vypalováním a produkcí dřevěného uhlí. Poptávka po těchto druzích pěstiteli kulminovala v 80. letech 20. století, než se více rozšířilo umělé množení. Úmluvou CITES jsou chráněny tři druhy rodu Fouquieria (Fouquieriaceae). F. fasciculata a F. purpusii jsou zahrnuty v Příloze I a F. columnaris v Příloze II. Rod zahrnuje 11 druhů, které se vyskytují pouze v Mexiku a USA. F. columnaris (Boojum tree) tvoří sloupovité stromy až 18 metů vysoké a 400 let staré. Fouquieria purpusii a F. fasciculata jsou menší keře domácí v Mexiku a atraktivní pro sběratele. Mezinárodní obchod s planě rostoucími rostlinami mimo Severní Ameriku není pravděpodobný.
Další druhy chráněné Úmluvou CITES (2) Rody Anacampseros a Avonia (vpravo dole; dříve oba zahrnuty do rodu Anacampseros) zahrnují přes 20 druhů, z nichž většina se vyskytuje v Africe. Africké druhy jsou žádány pěstiteli. Specializovaní sběratelé představují potenciální hrozbu. Nicméně podle současných informací je intenzita obchodu s těmito druhy jen velmi malá. Vyskytly se však zprávy o nelegálním obchodě stěmito druhy ve východní Evropě. Welwitschia mirabilis (vlevo) je unikátní dlouhověká (až 1500 let) sukulentní rostlina, která přežívá pouze z vlhkosti z mlh a rosy. Původně byla zahrnuta v Dodatku I, ale později byla přeřazena do Dodatku II, protože rostlina je na svých přirozených biotopech relativně běžná a ve svém přirozeném areálu je přísně chráněná. Pochází z Angoly a Namibie a není pravděpodobné, že by se obchodovalo s planě rostoucími rostlinami, s výjimkou semen. W. mirabilis je jediným druhem rodu. - Dioscorea deltoidea (vpravo nahoře) je chráněna úmluvou CITES. Obchoduje se s ní pro její léčivé účinky.
Výjimky Seznamy rostlin v Přílohách k úmluvě CITES mohou být opatřeny poznámkami. Cílem poznámek je zaměřit pozornost na ty rostliny, u nichž pravděpodobně dochází k obchodu s exempláři odebranými z volné přírody a které také mohou být identifikovány. Obecně se poznámky neuvádějí v seznamu v Příloze I. U všech druhů rostlin v Příloze I se ochrana týká celé rostliny a všech jejích rozpoznatelných součástí. Na sukulenty obsažené vsoučasnosti v Příloze I se nevztahují žádné výjimky. V Dodatku II jsou zahrnuty dva druhy, u nichž podléhají kontrole pouze celé živé a mrtvé rostliny, zatímco žádné části nebo odvozeniny kontrole nepodléhají. Pro ostatní sukulenty z Příloze II se vztahuje poznámka #1. Podle této poznámky kontrole nepodléhají semena, spóry (včetně pylu), tkáňové kultury řezané květy uměle pěstovaných rostlin. Některé druhy mohou být ze seznamů vyňaty. Dvě speciální výjimky se vztahují na sukulentní rostliny. Aloe vera (uprostřed a vpravo) je výjimkou v rámci rodu Aloe protože druh je znám pouze jako uměle pěstovaný a jako rostlina naturalizovaná. Byla tak dlouho pěstována, že její přirozený areál a místo původu nejsou známy. Uměle množené rostliny kultivarů Euphorbia trigona (vlevo) jsou výjimkou v rámci pryšců, protože jsou pěstovány ve velkém množství a nejsou podobné planě rostoucím rostlinám.