1. místo v kategorii do 19 let Lenka Radová, 15 let, Plzeň Alchymistův učeň Starý muž si povzdechl a zaklapl knihu. Sedl si do křesla a sehnul se pro další svazek pergamenů. Na chvíli zavřel oči a zkrabatil čelo v usilovném přemýšlení. Tiše jsem jej pozoroval z kouta. Netušil jsem, co hledá, ale neptal jsem se. Byl jsem jen prostý učedník. Učedník alchymisty. Můj mistr se dál přehraboval ve velké hromadě knih. Vytáhl polorozpadlý pergamen, i myši už se do něj daly, a nasadil si malé kulaté brýle. Pojď sem, hochu, zavolal si mne. Naklonil jsem se mu přes rameno a lehce potřásl hlavou ve snaze urovnat své tmavé vlasy, sestříhané jako lví hříva. Poznáváš to? zeptal se. Zaostřil jsem na vybledlý inkoust. Mně tolik známé písmo... To jsou mé první zápisky, mistře, zašeptal jsem. Na staré tváři se objevil dobrosrdečný úsměv. Tak tak. Zdalipak si ještě pamatuješ naše první setkání? Tenkrát jste mě pěkně vyděsil. Mé vzpomínky se vrátily skoro o pět let zpátky. Když jsem poprvé spatřil záhadnou postavu v plášti, ztrácející se ve stínech. Byl jsem ještě dítě, oslavil jsem teprve jedenácté narozeniny, ale už tenkrát mě přitahovala tajemnost alchymistů víc než cokoli jiného. Možná proto, že jsem se narodil lordovi, který ze mě chtěl udělat rytíře, odmalička jsem znal jen cvičení a dřinu. Ale já chtěl svobodu. O alchymistech jsem slyšel, že umí čarovat, ovládají temnou magii a jsou tajemní. A to neznámo mě táhlo jako magnet. Jednoho dne jsem zahlédl jednoho z nich. Pohyboval se tiše, jako duch. Ze zvědavosti jsem se vydal za ním. Mé okované jezdecké boty klapaly na dlažbě; bál jsem se, aby mě neodhalil, ale postava se ani jednou neotočila. Dospěl jsem tedy k názoru, že mě neslyší, a plížil se dál. Najednou zmizel. Nechápavě jsem pročesával okolní výklenky a hledal tajné dveře nebo něco jiného, co by mu umožnilo se takhle vytratit. Nikde nic. Jen děsivé ticho. Nad hlavou mi zahoukala sova. V dálce se rozléhalo vytí vlků. Srdce zrychlilo. Pod rouškou tmy bylo vše tak temné a strašidelné. Už jsem nepovažoval stopování alchymisty za tak dobrý nápad a ze všeho nejraději jsem si přál být ve své posteli. Couval jsem zpět. Zadržoval jsem dech, aby mě nikdo neslyšel. Najednou mě někdo popadl za límec a hodil do jámy plné hnoje ze stájí. Z mých rtů se vydral vylekaná výkřik. Díky slámě jsem dopadl na měkké, ale okamžitě jsem se kus propadl, a kobližky taky zrovna nevoní. Podíval jsem se nahoru. Stál tam. Jen stál a díval se na mne. Neviděl jsem mu do tváře, skrývala ji hluboká kápě. Jediné, co jsem mohl zahlédnout, byly oči. Žhnoucí oči plné síly, pohled šelmy, naplněný moudrostí získanou vzpomínkami z nesčetných let. Sevřel se mi žaludek. Tohle nemohl být člověk. Otočil se a zmizel z dohledu; vlnil se za ním tmavý plášť. Ještě chvíli jsem tam seděl. Chtěl jsem si být jistý, že bude opravdu pryč. Donutil jsem se počítat do sta. Nádvoří zalilo světlo ohně. Pochodně! Hledají mě! prolétlo mi hlavou. Zemí otřásaly údery těžkých bot. Jen se střídaly stráže. Ideální chvíle na vypaření se z tohohle místa. Vyhrabal jsem se z jámy a snažil se nepozorovaně proklouznout na schodiště vedoucí k ložnicím. Páchl jsem jako hnůj. A nové jezdecké oblečení bylo zničené. Rodiče mě přerazí. Další den jsem opět stanul tváří v tvář alchymistovi. Neměl už na hlavě kápi a já s úžasem zjistil, jak je starý. Na obličeji se mu vykreslovaly vrásky a vlasy se míchaly - 1 -
v bělošedých odstínech. Ale neztrácel vážnost. Chytil mě za zápěstí. Chci s tebou o něčem promluvit, řekl tichým, ledovým hlasem. Snažil jsem se mu vykroutit, ale byl silnější než já. Dotáhl mě do malé tmavé komůrky. U stropu visely pavučiny a jejich majitelé čekali, až se chytí nepozorný hmyz. Sledoval jsem mouchu třepetající se v lepkavé síti. Byla v pasti. Pavouk už si na ni brousil zuby. A já byl nyní chycený jako ona. S nepříjemným pocitem v útrobách jsem upřel pohled opět na alchymistu. V jeho očích se bleskl náznak pobavení z mého strachu, byť se na jeho tváři neobjevila ani stopa po úsměvu. S klidným výrazem na mě promluvil, jeho hlas byl překvapivě jemný. Nabídl mi místo učně. To, po kterém jsem tolik toužil. Ty ses zbláznil! Otec pochodoval dokola, ruce držel spojené za zády a mračil se víc než bouřková mračna. Nejlepší léta máš před sebou, a ty chceš jít k alchymistům? To nevíš, co jsou zač? Utrápeně si sedl do svého křesla. Prvorozený syn. Měl se stát rytířem a potom i vládcem zdejšího kraje. Matka se mu pokusila položit dlaň na ruku, ale prudce se vymanil z jejího sevření. K čertu, zařval a praštil do opěradla židle. Rychle jsem zmizel z místnosti. Věděl jsem, že by bylo nejjednodušší se zřeknout souhlasu s alchymistou a dál cvičit na rytíře. Jenže já CHTĚL být alchymistickým učněm. Na čelo se mi vykreslila drobná vráska. Od toho dne se mnou otec nepromluvil. Snažil jsem se ten spor vyřešit, dál jsem cvičil, šermoval, střílel z luku a házel dýkou. Chodil jsem pravidelně, zlepšoval jsem se. Ale on se mnou zarputile odmítal prohodit jen jediné slůvko. Když jsem ho potkal, dělal, že mě nevidí. Povzdechl jsem si. Svět je pěkně nespravedlivý. Co je na alchymistech špatného? Tak posloucháš mě, nebo máš něco důležitějšího na práci? vytrhl mě ze vzpomínek kousavý hlas. Promiňte, mistře, sklonil jsem omluvně hlavu. A nezapomeň, že máš jít k večeru do stájí. Jízda na koni se může hodit i alchymistovi. Mlaskl a odešel k dalšímu stolu, kde se vařila krvavě rudá tekutina. Tiše jsem zaúpěl. Už týden se snažím zkrotit bujného černého koně. Jediné, co jsem si zatím odtamtud odnesl, bylo naražené zápěstí, pochroumané koleno, pár pořádných modřin a nesčetně různých odřenin. Kysele jsem se ušklíbl v předtucše dalších zranění a raději jsem sledoval počínání svého mistra. Opatrně přisypával k bublající tekutině bílý prášek. Směs začala vřít. Vydávala čím dál jasnější záři. Sálalo z ní neskutečné teplo. Na lahvičce se objevily drobné prasklinky. Mistr ztuhl. Vteřinu svůj pokus pozoroval. K zemi, zvolal a sám se vrhl k udusané podlaze co nejdál od ohně. Přikrčil jsem se a kryl si oči hřbetem ruky před sílícím světlem. Laboratoří otřásl výbuch. Okolo létaly skleněné střepy a prapodivná směs se rozlila po kamenech i po zemi. A pak najednou bylo ticho. Vylitý obsah stále hořel. Zlatočerné jazyky líně olizovaly mistrovu stoličku, až ji nakonec úplně pohltily. S tichým prsknutím spálily dubové dřevo. Bylo mi jasné, co mě čeká. Popadl jsem březové koště a bez námitek začal uklízet střepy. Mistr se unaveně sesunul do křesla. Co dělám špatně, bědoval. Otevřel tlustou knihu; jednu z těch, které sám napsal. Jsem tak blízko, stačí jen natáhnout prsty a sevřít, přesto mi to tajemství připadá uzamčené jako nedobytná truhlice. Přejížděl prsty po pergamenu. A co hledáte? osmělil jsem se zeptat a na chvíli opřel koště o stěnu. Cukl sebou, jako bych jej vyrušil ze spánku. Pořád to stejné, chlapče. Položil knihu zpět na pult otevřenou na stránce, kterou před chvílí pročítal, vzal do ruky nůž a pokračoval ve vyřezávání sošky anděla. Naklonil - 2 -
jsem se k písmu. Na stránce byl načrtnutý obrys stejného anděla, jakého starý alchymista vyřezával. Zaostřil jsem na výpisky. Archandělův oheň. Síla nebes. Hoří z ničeho, mohl bych do něj skočit, a nic by se mi nestalo. Ale můj mistře, začal jsem. Zvedl ke mě šedé oči. Ve znalosti ohně jste nejlepší ve svém oboru. Dokážete rozdmýchávat Dech draka, poslouchá vás Fénixův plamen, rozlouskl jste i záhadu tančícího Vílího ohně. Ale plamen, který nic nespotřebovává, prostě neexistuje. Odmlčel jsem se a čekal na jeho reakci. Mlčel. Ticho se stále prodlužovalo a dusilo mě jako tlustá deka. Vše existuje, pokud opravdu věříš. Důležité je tu víru neztratit, řekl nakonec tiše, se zastřeným zrakem. A vždy je prostor pro zlepšení, hochu. Jsem možná jeden z nejlepších, ale pořád jsou tu tajemství, která nedokáži objasnit ani já. Sevřel jílec nože a s tupým úderem zapíchl ostří do stolu. Musíme jej někdy naostřit, poznamenal a já věděl, že musíme znamená musíš a někdy znamená hned. Vypáčil jsem nůž ze dřeva a šel ke stolu s nářadím, kde byl v změti všeho možného i brousek, ale to mě nejdřív čekala piplačka jej najít. Posteskl jsem si nahlas, jaká by to byla nádhera mít hospodyni, která by tady uklidila. Svět vznikl z chaosu stejně jako mnohé pokusy tady. Velký objev je často neskutečná náhoda, a pokud by tady byl pořádek, žádné tajemství bychom neodhalili, ozval se mistrův hlas zpoza další velké knihy. Protočil jsem oči v sloup a otevřel skříňku. K nohám se mi sesypalo neskutečné množství různých odměrek a naběraček. Chvíli jsem se tím prohraboval. Vyplavala na mě stará plechová myš, se kterou jsem si dříve hrával. Nakonec jsem objevil i brousek. Vytáhl jsem jej zpoza nějaké velké pastičky na myši. Vyklouzl mi z prstů a dopadl na palec u nohy. Zavyl jsem bolestí a poskakoval na jedné noze. A nezapomeň jít do těch stájí, uslyšel jsem mistrův pobavený hlas. Belhal jsem se ke své ložnici. Cítil jsem se rozlámaný na kousky, jako... jako by po mně přeběhl obrovský černý kůň. Nakonec se mi sice vyhnul, ale to vyhození zadníma nohama předtím mělo pěkně tvrdý dopad. Aspoň jsem už věděl, jak se cítí kámen v katapultu. Úlevně jsem dosedl na postel, vzápětí se zase ozvala řezavá bolest v zádech. Se sykáním jsem ulehl, ani se neobtěžoval se převléct do pyžama. Usnul jsem možná dřív, než se mi zavřely oči. Dobré ráno, usmíval se mistr a tancoval okolo lahviček s chemikáliemi. Něco jsem zabručel a belhal se dál jako starý dědek. Od rána jsem se ani neposadil, zřejmě můj včerejší let nedopadl jen bolavými zády, ale i naraženým pozadím. Se skučením jsem dopajdal ke své almaře a chystal se vytáhnout tovaryšský plášť. Ale ne! zaúpěl alchymista. Směs se mu srazila a vytvořila svítivě červený knedlík. Vyprskl jsem smíchy, ale zpražil mě tak ostrým pohledem, že jsem raději hned zmlkl. A až budeš laskavě převlečený, řekl odměřeně, vytáhni z truhly ty lahve na purpurový oheň. Královský dvůr si přeje menší vystoupení, takže se raději vyhneme krvavě rudé. Koneckonců je trochu výbušnější. Zasténal jsem a rychle přes sebe přehodil učňovský plášť. Sehnul jsem se, otevřel víko truhly a vytáhl menší truhličku. Zevnitř se ozývalo cinkání skla. A také byla zatraceně těžká. Po pár krocích mi vyklouzla z ochablých prstů a spadla na podlahu. Pád přežila, ale její obsah ne. Zůstala z něj jen hromada střepů a rozlité kapaliny. Sakra, ulevil jsem si a šel pro hadr. Byl celý špinavý od nějakého prášku, ale bylo mi to jedno. Vzal jsem jej a nechal látku vsáknout rozlité směsi. Rychle jsem zem ještě jednou přetřel a chtěl hadr vyprat. Hodil jsem jej do sudu a opět vytáhl. Vzplál bílým plamenem. - 3 -
Vykřikl jsem a upustil jej. Plameny olizovaly celou látku, ale nezdálo se, že by ji poškozovaly. Vychrstl jsem na oheň vědro vody. Hořel dál, ještě zesílil. Já mám dneska opravdu svůj den. Chtěl jsem přes něj hodit tlustou deku a udusit jej, ale mistr mě chytil za zápěstí. Počkej, řekl polohlasně. Tázavě jsem zvedl jedno obočí. Opatrně se přibližoval a pozoroval jej. Natáhl se k plápolajícím jazykům. Mistře, ne! vykřikl jsem, když mé mysli došlo, co chce udělat. Ignoroval mě. Zatajil se mi dech. Špičky prstů se dotkl plamene. Mistr vypadal klidně a strčil do ohně celou ruku. Pak ji vytáhl. Nebyla na ní žádná známka popálenin. Vidíš? Svět opravdu vzniká z chaosu, řekl nadšeným hlasem. Oheň škytl, jako by mu chtěl dát zapravdu. Ve starých očích plála radost malého kluka, který konečně našel svou nejoblíbenější hračku. A víš, co nás teď ještě čeká? otočil na mě hlavu. Pokrčil jsem rameny. Budeme muset zjistit, jaké chemikálie to způsobují. Takže v truhle byly... Unaveně jsem si protřel oči. Víčka mě pálila a tělo si nejvíc přálo zalézt do postele a chvíli si odpočinout. Před námi byly desítky lahviček s různými roztoky. Oheň mohl vzniknout jen z jedné, dvou či dokonce všech šesti chemikálií, které v truhle byly. Takže každý s každým, a to několikrát. Mistr vzal malou kovovou lžičku, nabíral lehce nažloutlý prášek a opatrně trochu nasypal do každé baňky. Dosedl jsem na židli a napjatě sledoval jakékoliv známky reakce. Prosím, ať to vzplane, ať to vzplane, modlil jsem se. Představa, že budu muset zase všechno chystat znovu, mě děsila. V laboratoři viselo ticho, napnuté očekáváním, zklamané každou další lahvičkou. Tenký proužek prášku se sypal do poslední baňky. Sklonil jsem se až k ní, divže jsem nepřitiskl nos ke sklu. No tak, dělej, pobízel jsem směs. Jen lehce zašuměla. Sevřel se mi žaludek. Byl bych přísahal, že na povrchu přeběhl malý plamínek. Mistr mě chytil za rameno: Nemá to cenu. Třeba potřebuje trochu času, nebo zahřát, nebo... Pokud vím, hadr vzplál hned, bez tepla. Ale... A nic se nestane, prostě to nech být. Tak jim dejte ještě přes noc šanci, třeba nějaká vzplane, už jsem skoro žadonil. Hleděl mi upřeně do očí, z jeho bezvýrazné tváře se nedalo nic vyčíst. Nakonec pomalu kývl na znamení souhlasu. Poskládal lahvičky i s lístečky použitých chemikálií do široké poličky. Ochotně jsem mu pomáhal, vděčný, že mi nezničil moji naději. V žaludku jsem cítil chladný kámen, že stejně ráno ukáže na nic nedělající lahvičky s poznámkou, že měl pravdu. Pohladil jsem svého koně po krku. Vidíš, chválil jsem ho, už dostáváš rozum. Pootočil hlavou; dlouhá, uhlově černá hříva se lehce zavlnila a tiše zaržál. Šťasten, že se už konečně začínám trochu jistěji cítit v sedle, jsem vzal vědro a nasypal do žlabu trochu ovsa. Kůň se na mě letmo podíval, pak se prudce nahrnul k žrádlu. Nečekal jsem jeho pohyb a než jsem stačil zareagovat, přimáčkl mě k dřevěné stěně. Pokoušel jsem se tu horu masa odstrčit, ale marně. Povzdychl jsem si. Celou svou vahou se mi povedlo opět si udělat svůj osobní prostor. Protáhl jsem se úzkou škvírou a prolezl pod břichem. V uších mi opět zazněla varovná zpráva od učitele, že pod břichem se podlézat nemá. Ale jak jinak jsem se měl odtamtud dostat? Rošťáku, donutil jsem se říct s klidem. Uvnitř mě bublala obrovská sopka s chutí - 4 -
vybuchnout a zmydlit to černé tupé zvíře, co se do něj vejde. Ruka už mi svévolně mířila k březovému koštěti opřenému zvenku o box, pravé obočí lehce poškubávalo. Kůň najednou zvedl hlavu od ovsa a někam se zadíval, nastraženýma ušima neklidně hýbal sem a tam. Chytil jsem ho za ohlávku a hladil po hřbetě nechápaje, co to do něj vjelo. Tiše zařehtal, jen se mu lehce zachvěla hruď. Něco slyšel. Nastražil jsem uši. Hlasy. Byly daleko, pomalu se přibližovaly. Zavřel jsem oči a soustředil se na zvuky celým svým vnímáním. Vrzly dveře. Rozhovor se přenesl do stáje. Kroky procházely úzkou chodbičkou mezi boxy. Vyšplhal jsem na žlab, abych viděl. Jediné, co jsem zahlédl, byly dva klobouky; jeden bohatý, vyzdobený zlatem a s drahým pérem, druhý starý, ošuntělý baret.... a ovládá temnou magii, probouzí démony, zachytil jsem konečně pár slov od toho umouněnce. To je velice vážné nařčení, ozval se druhý muž. Špinavý baret se pohnul, když se jeho majitel letmo rozhlédl. Rychle jsem se skryl za dřevěnou stěnou. Kůň mě zatahal za plášť. Snažil jsem se jej odstrčit, ale nejspíš ho to velmi bavilo. Tiše jsme spolu zápasili. Je to opravdu tak, pane, očaroval dokonce i jednoho chlapce, aby mu sloužil. Děkuji ti tedy za tyto užitečné informace, nyní se však musím vzdálit. Zacinkal váček s penězi. Bohatý muž předal druhému několik mincí. Ten je rychle uschoval. Děkuji ti, šlechetný pane, tvé dobrodiní... Jdi už, nemám čas se tu s tebou vybavovat, musím předat zprávu ještě dnes. Rázně se rozešel pryč; péro se lehce pohupovalo v rytmu kroků. Jeho společník sledoval, jak odchází, pak se ještě jednou rozhlédl, což mě donutilo schovat se, a nato tichými krůčky také odešel. Něco se mi na chování těch dvou nelíbilo. Po pár minutách hloubání a mudrování jsem myšlenky pustil k vodě. Místo toho jsem sundal brašnu a vyšel ze dveří. Kůň chtěl za mnou, ale zkřížil jsem mu plány rázným zabouchnutím dvířek. Trochu vyčítavě na mě civěl. Zívl jsem a pomalu se vydal zpátky do hradu, kde mě čekala večeře s rodiči. Nejraději bych se ale najedl sám někde v tmavém koutě, protože otcovy chladné oči a nevšímavost vůči mně po celé místnosti roznášely ledovou náladu. Mlčky jsem krájel kus masa. Otec schválně nahlas rozmlouval s mým bratrancem, kterého jmenoval svým zástupcem po mé zradě. Kysele jsem se ušklíbl a dál se věnoval jen svému talíři. Bratranec si v rozhovoru nepočínal zrovna obratně. Znal jsem ho až moc dobře. Vychloubal se jako páv, ale odzbrojit jej dokázala i jeho mladší sestřička. Vyprskl jsem smíchy do poháru s vínem, když jsem si pomyslel, jak asi bude vypadat jeho vláda. Nápoj sice mé chechtání ztlumil, ale polil jsem si své sváteční oblečení. Matka po mě sekla varovným pohledem. Otec se na mě podíval jako na nejodpornější stvoření, které kdy viděl, a lehce mi pokynul. Pochopil jsem i bez řečí. Prkenně jsem vstal a šel k velkým zlatým dveřím. Stráž mi chtěla otevřít, ale prudce jsem je rozrazil a hlasitě zabouchl. Otřásly se, zrezivělé panty nevydržely a dveře se poroučely k zemi. Odcházel jsem dlouhou chodbou. Otec na mě upíral nenávistný pohled. Natočil jsem hlavu, samolibě se pousmál a pro větší dráždění nervů ještě zavířil pláštěm politým od vína. Sotva se mé kroky vzdálily, k uším se mi donesl otcův naštvaný řev. Protřel jsem si oči zamlžené spánkem. Sluneční paprsky mě zalechtaly na nose a donutily mě kýchnout. Šel jsem k umyvadlu, rychle jsem si uhladil vlasy využívaje lesknoucí se plochu jako zrcadlo. Jsem možná alchymista, ale nemusím vypadat jako žebrák. Prstem jsem rozvířil hladinu. Na kůži mi utkvěla veliká kapka. Líně mi stekla po prstu, dopadla zpět do umyvadla a vytvořila na hladině kruhy. Myšlenka se objevila nečekaně, jako když vzplane louč. Na ranní očistu už jsem ani nepomyslel. Rychle jsem popadl plášť a utíkal dolů po točitém schodišti. Cestou jsem si rychle zapínal pásek na kalhotách. Vřítil jsem se do laboratoře jako uragán. Ztuhl jsem. Na zemi se válely střepy, látky - 5 -
se vsakovaly do země, vzduchem poletovalo pár papírů, nejspíš zbytků knih. Stál jsem jako zmrazený. Z lahviček se směsmi pro oheň zbylo jen sklo. Vše bylo roztřískané, zničené. Celé ty roky práce... Na dveřích byl připevněný kus pergamenu. Strhl jsem jej a četl: Tímto se alchymista obviňuje z čarodějnictví, provozování černé magie, neoprávněného používání kouzel a očarování mysli. Podle rozhodnutí inkvizice bude dnes při západu slunce předveden před konečný soud, obviněn a upálen na hranici, jak kážou naše zákony. Nejvyšší inkvizitor Rozzlobeně jsem zahodil pergamen na zem. V žaludku jsem měl chladný kámen strachu. Věděl jsem, co inkvizice dokáže. U mých nohou se válel starý sešit. Sebral jsem jej a schoval pod kabát. Svoje zápisky tady nenechám. Vzadu byly ještě prázdné stránky. A ty já teď budu potřebovat. Zvedl jsem uvolněné prkno a vytáhl pár skleněných lahviček. Byly zde i základní chemikálie. Inkvizitoři si nejspíš moc práce s hledáním tajných skrýší nedali. Aspoň jsem při pohledu na zčernalé zdi škodolibě doufal, že při rozbíjejí připravených substancí nejméně jedna z nich vzplála. Protože v některých lahvičkách byly velmi reaktivní směsi. Musím přijít na tu kombinaci. Rozhodl jsem se smíchat všech šest dohromady jako základ. Můžu pak postupně ubírat. Smísil jsem roztoky, přisypal prášek a dolil trochu vody. Jak jsem čekal, směs vzplála. Do další lahvičky jsem nepřilil rudou tekutinu. Ťukal jsem brkem o sešit a čekal na jakékoliv známky reakce. Nic se nestalo. Takže tohle je jedna ze základních směsí. Povzbuzen úspěchem jsem pokračoval v míchání, sypání a kombinování. Červená plus prášek plus voda..., škrábal poslušně můj brk. Kousl jsem se do rtu a opatrně přiléval žlutou kapalinu. Nic. Protáhl jsem se a sáhl po další lahvičce. Plameny zažehla až nějaká bezbarvá tekutina.... plus bezbarvá... Začal jsem od začátku a nejdříve nalil první dvě. Opět pár kapek žluté. Nervozitou jsem okusoval konec brku. Kapka zelené. ŠLEH! A mám to! Běhal jsem dokola po laboratoři a řval radostí jako blázen. Po chvíli jančení jsem vykoukl z okna. Do večera zbývalo několik hodin. Podíval jsem se na plápolající oheň a v mysli se mi začal rodit plán. Přimhouřil jsem oči soustředěním a opatrně vkládal křehkou skleněnou kouli se zelenou tekutinou uvnitř do dřevěné hole. Obalil jsem konec tyče tlustou látkou. Nepotřebuji, aby se sklo rozbilo dříve, než bude třeba. Černý hřebec zaržál. Klid, hochu, promluvil jsem na něj a upevnil sedlo. Zafrkal. Ujistil jsem se, že je meč na svém místě, lehce přejela má ruka po lněném rukávu, ve kterém se skrývala házecí dýka. Vyhoupl jsem se na koňský hřbet a pevně sevřel otěže. Zvíře vycítilo mé napětí, uši mělo nastražené dopředu, svaly se třásly nedočkavostí vyrazit. Jemně jsem jej pobídl. Okamžitě poslušně přešel do klusu. Přibližovali jsme se k louce. Už jsem cítil pach kouře. Přehodil jsem si otěže do jedné ruky, abych mohl používat meč. Hůl byla připevněná k sedlu. Teď, příteli, dotkl jsem se slabin a hřebec vyrazil jako šíp. Krví mi proudil adrenalin. Uvolnil jsem dýku z pochvy a rozcvičoval si zápěstí. Vřítili jsme se v plné rychlosti na louku. Mistr už byl připoután ke kůlu a nejvyšší inkvizitor četl poslední slova. Uchopil jsem dýku za hrot a jediným plynulým pohybem máchl rukou vzad a potom vpřed. Zabodla se do provazů, které starého alchymistu poutaly. Tasil jsem meč a cválal ke strážím. Ostřím jsem vypisoval pravidelné kružnice a připravoval se na střet. Viděli černou postavu, jak se k nim řítí, a rozběhli se do všech stran. Zastavil jsem koně před hranicí. Muž už se zprostil svých pout a nepřirozeně mrštně - 6 -
na svůj věk seskočil dolů. Natáhl jsem ruku. Chytil se a vyšvihl na koňský hřbet. Zabodl jsem paty do hřebcových slabin. Přešel rovnou do cvalu. Ohnal se po nás voják s kopím. Chytil jsem je, vytrhl překvapenému muži z ruky. Proti nám se postavili další dva s meči. Rozmáchl jsem se a srazil je z cesty. Na louce zavládl chaos. Ozbrojenci pobíhali po louce, ti statečnější se nás snažili zastavit, přičemž dostali kopím. Pár se jich za námi rozběhlo, ale zajeli jsme do stínu hvozdu na ušlapanou lesní cestu. Za nimi, dolehly k mým uším výkřiky inkvizitora. Ucítil jsem dunění země, nejspíš za námi vyslali malou jízdu. Pobídl jsem koně k větší rychlosti. Musel jsem být u močálů dřív než oni. Od kopyt létaly kusy hlíny. Vřítili jsme se do zatáčky. Cíl byl na dosah. Před námi se rozkládaly různé rybníčky a jezírka. Jedinou bezpečnou cestu skrz jsem měl už stokrát prošlapanou. Lehkým pobídnutím jsem hnal koně přes spadlý strom. Zafrkal a vznesl se nad mohutný kmen. Vytáhl jsem hůl a setřásl látku. Volně klesala k zemi. Ze zatáčky se vyřítili naši pronásledovatelé. Napočítal jsem jich devět. V čele jel rytíř s orlem na štítě. Sevřel se mi žaludek. Můj otec... Neviděl jsem mu do obličeje, ale viděl jsem, že mě poznal. Nevypadalo to, že by se ke mně nějak hlásil. On byl lovec a já nenáviděná kořist. Otočil jsem hlavu zpět po směru jízdy. Vyvrácený pařez, pod kterým jsem vysypal bílý prášek, byl čím dál blíže. Rozmáchl jsem se a vší silou udeřil do ztrouchnivělého dřeva holí s křehkou skleněnou koulí. Sklo se rozbilo a zelená kapalina se rozlila okolo. Voda okamžitě vzplála bílým plamenem. Slyšel jsem za sebou zmatené výkřiky a ržání splašených koní. Zděšená zvířata se stavěla na zadní a snažila se uprchnout. Jeden z mužů se neudržel v sedle a spadl do bažiny. Ucítil jsem i mistrův úžas. Černý hřebec uháněl dál. Oheň se za námi rychle šířil, cítil jsem jej jen pár metrů za koňskými kopyty. Vyjeli jsem z mokřadů. Celé byly v moci bílých plamenů. Kůň přešel do klusu. Dojeli jsme k tmavé jeskyni. Kopyta poslušně klapala až úplně ke kraji. Zastavil jsem. Mistr seskočil. Zvědavě nakoukl dovnitř. Byla tam hromada věcí přikrytá dekou. Nadzvedl cíp a uznale hvízdl. Uschoval jsem pod ni všechny zbytky knih, co jsem našel, a k tomu, co zbylo z lahviček a substancí. Také se mi podařilo ukořistit pár dalších nezbytností pro vykonávání alchymistického řemesla. Ve stínu stromů vedle jeskyně stáli dva koně jeden jezdecký pro mistra a soumar. Zdá se mi, že jsi myslel opravdu na všechno, pochválil mě s uznáním. Hrdě jsem zvedl hlavu a nasměroval hřebce k ostatním koním. Chtěl jsem k nim dojet v sedle, abych ukázal, že už jej také zvládám. Kůň lehce vyhodil. Přitáhl jsem otěže a řekl s úsměvem: Ne, ne. Jen pootočil hlavu. Pobídl jsem jej ke kroku. Zvedl nohu, zakopl o druhou a zadní prudce vymrštil do vzduchu. Přelétl jsem přes jeho hřbet a ještě chvíli se kutálel po hlíně, než mě zastavil kmen starého stromu. Hřebec posměšně zaržál. Probodl jsem jej nenávistným pohledem. Potvoro, zařval jsem a pěstí praštil do hlíny, ale hned jsem zalitoval, protože zdejší půda byla kamenitá a já neměl rukavice. Ber to z té lepší stránky, přivolal moji pozornost mistrův hlas. Když tě shodil do mraveniště, bylo to horší. Pohoršeně jsem se na alchymistu podíval. Hleděli jsme jeden druhému do očí. Nejdřív mu lehce cukaly koutky, potom se začal chechtat. To už jsem se neudržel ani já. Okolím burácel náš smích, roznášel se v korunách stromů, až se listí třáslo. Ze stromových úkrytů vyletěli dva ptáci a letěli směrem k hradu, který vypadal v záři zapadajícího slunce jen jako temná silueta. - 7 -