Nakazili se HIV, teď dělají osvětu Když se mluví o viru HIV a nemoci AIDS, má většina Čechů pocit, že zrovna jich se tenhle problém netýká. Téměř šestnáct set z nich ale nyní žije s diagnózou HIV, nemocí AIDS jich trpí více než tři stovky. Odborníci varují, že skutečný počet infikovaných může být až desetkrát vyšší. Ilustrační foto Autor: shutterstock.com Pomoci s osvětovou kampaní, která by obyvatele Vysočiny upozornila na to, že HIV a AIDS rozhodně nejsou jen záležitostí rozvojové Afriky, se rozhodli i dva HIV pozitivní lektoři z Prahy Martin Hornych a Oldřich Bašta. Připravovaný projekt občanského sdružení Spektrum Vysočina se zaměří nejen na školní mládež, ale také na obyvatele azylových domů, zaměstnance městských úřadů nebo seniory. Obecná představa je, že se HIV a AIDS týká hlavně těch, kteří se chovají problémově, třeba užívají drogy nebo žijí nevázaným sexuálním životem. Máte ze své praxe jiné zkušenosti? Martin: Znám spoustu lidí s HIV a AIDS a nejsou mezi nimi jen feťáci nebo homosexuálové. Jsou to často i lidé, do kterých by to nikdo neřekl. Tahle nemoc si nevybírá. Oldřich: Lidé vůbec nejsou informovaní. Hlavně nemají strach, protože sem tam se v novinách objeví článek, že je nějaký nový lék nebo vakcína. Jenže si to nedočtou dál, jsou to jen antiretrovirotika, která jsou určená pro nás. Je to jenom léčba a ještě s vedlejšími účinky. Rozhodně to není o tom, že by se infikovaný díky tomu zcela vyléčil. Jak vypadá situace v České republice v porovnání s dalšími zeměmi Evropy? Martin: Německo má nějakých 58 tisíc infikovaných, Itálie 150, 26 tisíc Polsko. Říká se, že v západní Evropě nemá tato infekce klesající tendenci, ale že počty nemocných nenarůstají tak
strmě jako ve východní Evropě. Bohužel i Česká republika patří v Evropské unii k těm horším státům, ve kterých jsou obrovské nárůsty infikovaných. Jaká věková skupina je v tomto ohledu nejrizikovější? Martin: Jsou to lidé od dvaceti let do čtyřicítky. Měli jsme snad jen jednu paní, které bylo kolem padesátky. Starší generace, čtyřicátníci a padesátníci si myslí, že se jich to netýká. Na testování chodí také, ale jen, když si jsou vědomí, že něco provedli, třeba byli v nějakém nočním klubu, nebo byli nevěrní. Mladé páry chodí na testování společně, v jejich případě funguje prevence mnohem lépe. V případě starších párů je něco takového výjimečné. Když má člověk pozdezření, že může být infikovaný, kdy má vyhledat odborníka? Martin: Je potřeba vyčkat, až uplyne inkubační doba dva měsíce a pak teprve jít na testy. Nejrizikovějším odbobím je léto, největší nárůsty odhalených případů pak bývají většinou v listopadu a v prosinci a na začátku roku. Vloni jich ale bylo hodně i o prázdninách. Oba dva působíte jako lektoři, jak jste se k této činnosti dostali? Martin: Když jsem ukončil protidrogovou léčbu, nastoupil jsem jako dobrovolník u České společnosti AIDS pomoc do Domu světla. Potom jsem si udělal pár odborných seminářů a kurzů a začal jsem dělat lektora. Skončil jsem tam vloni v září. Zařídil jsem si živnost a teď objíždím školy a dětské domovy. Školíme také třeba sociální pracovníky a zdravotní sestry. Oldřich: Já mám kromě lektorské činnosti ještě další zaměstnání. Zajímají posluchače vaše přednášky? Oldřich: Zajímají, protože vždycky očekávají hroznou nudu. Že přijede někdo, kdo jim odvykládá statistiky. Nečekají žádné překvapení. Naše přednášky jsou na dvě vyučovací hodiny. V té druhé jim pouštíme dokument a po něm jim oznámíme: já jsem se taky infikoval při nechráněném styku Takže oni nevědí, že jste HIV pozitivní? Oldřich: Vždycky žádáme vedení školy, aby to žákům předem nesdělovali. Když ale někam jezdíme pravidelněji, už to vědí, protože si to mezi sebou řeknou. A jaká bývá jejich reakce? Oldřich: Kolikrát mi už řekli, že to není pravda, vůbec tomu nechtěli věřit. Dnešní mládež je těžké zaujmout. Máte na to nějaký recept? Martin: Pouštíme jim dokument z Ukrajiny, které je opravdu hodně drsný. V něm je opravdu vidět, co HIV a AIDS je. Pak mohou srovnávat, protože jim ukážeme, jak se žije u nás v Domě světla, nebo třeba v Africe, nebo v postsovětských republikách. Vždycky jim ale říkáme, že hlavní je tuto nemoc včas diagnostikovat. Čím dříve jde člověk na test, tím lépe. Zachrání sebe i další lidi!
Jak na vaše přednášky reaguje starší publikum, na které by měl mimo jiné cílit váš nový projekt? Martin: Já jsem seniorům zatím nepřednášel. Už jsem ale školil starší zdravotní sestry. Ty skously, že jsem HIV pozitivní a že jsem gay. Ale nesouhlasily s tím, že máme léčbu zadarmo. Jak jste se vlastně dozvěděli, že jste se infikovali? Martin: Já jsem HIV pozitivní od roku 2002. Víceméně jsem to čekal, protože jsem bral drogy a asi jsem se nakazil od svého bratra, který už na AIDS zemřel. Podstoupil jsem protidrogovou léčbu. Léky jsem bral od začátku. Musím říci, že novější léky jsou stále lepší. Užívá se jich menší množství, účinná látka se vejde jen do jedné, nebo do dvou tablet. Stále se také snižují nežádoucí účinky. Jak ale řekl Olda, spousta lidí si myslí, že HIV a AIDS není problém, že jsou tady léky a že s tím lidé žijou plno let. Proto z infekce nemají strach. Teď nedávno ale zemřel kluk, který byl HIV pozitivní jen čtyři roky. Takže i když se řekne, že jsou super léky, člověk od člověka je jiný a je to samozřejmě také o jeho přístupu. Léky je třeba brát pravidelně. Taky jsem se od Oldy naučil nemyslet na nemoc a žít jako zdravý člověk. Myslím si, že to je hrozně důležité. Pro mnoho lidí, kterým se sdělí diagnóza, je totiž problém se s touto nemocí vyrovnat. Já jsem se v tom taky utápěl, pak jsem ale poznal, že se nic nemění, že člověk funguje dál. Může mít partnera, manžela, dítě a tak dále. Oldřich: Já jsem HIV pozitivní třiadvacet let. Každý, kdo tehdy před lety přišel do ambulance Na Bulovce, se dozvěděl, že má tak dva až tři roky života. Takže jste žil s takovou představou? Oldřich: Jo. Pořád jsem chodil do práce, ale v životě by mě nenapadlo vzít si třeba hypotéku na byt. Vůbec jsem si nedával žádné dlouhodobé cíle. Potom jsem ale hodně komunikoval s německými lékaři, kteří jsou o krok dál než my. Ti mě okamžitě řekli, ať přestanu brát léky, protože moje imunita je vynikající, na hranici zdravého člověka. Naučili mě úplně jiný způsob života. Takže už máte hypotéku? Oldřich: Hypotéku nemám a ve třiačtyřiceti letech si ji brát nebudu (smích). Když se okolí dozví, že je někdo HIV pozitivní, určitě to vyvolá řadu emocí Oldřich: Otec mi zemřel již před tím. Mámě jsem o tom řekl, protože mě v kuchyni viděla jíst léky. Čerstvě před tím se dozvěděla, že jsem gay, a tak se ptala: Co to jíš prosím tě za prášky? A protože byl tehdy zrovna boom AIDS, ještě se zeptala: Nemáš snad AIDS? A já na to, že AIDS zrovna nemám, ale mám HIV. Říkal jsem si, že je to dobrá příležitost jí to říct. Takže jste čekal na nějakou vhodnou příležitost?
Oldřich: Rozčílilo mě, že mě nachytala. Byl jsem tam potajmu, nikdy jsem jí to nechtěl říct, protože jsem ji nechtěl trápit. Pak jsme to řešili, ale nezvládla to. Mám ještě o deset let mladšího bratra, bála se, že by se mohl infikovat z toalety, ze sprchy nebo z ručníku. Neinformovanost je problém i dneska, natož tehdy. Jak je to s lékaři, už vyrostla generace lékařů, kteří se této problematice cíleně věnují? Martin: Třeba v nemocnici Na Bulovce je největší tým lékařů v tuzemsku. V České republice je sedm HIV/AIDS center, úplně první z nich bylo právě na pražské Bulovce. Jak často musíte navštěvovat svého doktora? Oldřich: Určitě jednou za tři měsíce si musíme nechat udělat takzvanou imunologii a virologii, protože za takovou dobu může v organismu dojít k významné změně. Jste na sebe třeba opatrnější v době chřipkových epidemií? Oldřích: Já mám i po třiadvaceti letech s HIV vynikající imunitu a jsem otužilejší. Jednou jsem se ale nechal přemluvit, bylo to před třemi lety. Lidem se sníženou iminutou se doporučuje nechat se přeočkovat. Jenže jsem pak měl za ten rok chřipku hned třikrát, takže jsem pak očkování vypustil. Přináší tato infekce i další omezení, o kterých se obecně tolik neví? Oldřich: Je třeba i pravidlo pro dva HIV pozitivní lidé, kteří spolu žijí, musí používat kondom. Je to tím, že každý má úplně jinou léčbu, takže by mohlo dojít k její rezistenci a pak se strašně těžko hledá jiná kombinace. Hodně párů funguje tak, že jeden z nich je HIV pozitivní. Dneska mohou i HIV pozitivní ženy porodit zdravé dítě. Samozřejmě pod dohledem lékaře a císařským řezem. Máte nějaké zkušenosti s diskriminací pacientů s HIV nebo AIDS? Oldřich: Diskriminaci jsem zažil i já sám při nástupu do posledního zaměstnání. Martin: Když jsem byl přednášet na jedné škole a řekl jsem, že jsem gay, tak se učitel ptal, jestli by nemohla přednášet třeba holka, která je pozitivní, nebo kluk, který není gay a nebral drogy. Když prý přednáší někdo s takovou minulostí, všichni si pak říkají, že jich se to netýká. Vysvětlil jsem mu, že žádná holka s tímhle dneska nepůjde na veřejnost. Z kluků heterosexuálů to taky nikdo dělat nepůjde. Gayové jsou prostě více otevření. Znal jsem jednu slečnu, která se infikovala při úplně prvním pohlavním styku v šestnácti letech. Seznámila se v Praze na diskotéce s cizincem. Byla to čerstvá studentka. Rodiče se to dozvěděli dřív než ona a odsoudili ji za to. Chodila k nám do Domu světla, pak jsme ji přemluvili, jestli by se nechtěla věnovat lektorství. Našla si i zdravého partnera a měla s ním zdravé dítě. Ale tím, že jako lektor vystupovala v dokumentech, začala být známá. Když pak šla s dítětem na pískoviště, tak jí to ostatní dávali sežrat, ale totálně. Psychicky to neunesla, dala si pytel na hlavu a udusila se. Když je člověk krátkou dobu HIV pozitivní, řeší každou maličkost. I třeba,
že mu někdo nechce podat ruku. To už dneska vůbec neřeším. Spíš mě mrzí, že se někteří lidé bojí, aby se o jejich nemoci nedozvěděli jejich kolegové. Kontaktní telefon pro případ jakýchkoliv dotazů týkajících se HIV nebo AIDS: 777 266 503. Zdroj: http://zdravi.denik.cz/aktuality/cesi-podcenuji-hiv-a-aids-pocty-20110722.html