Tento projekt byl spolufinancován Evropskou unií a českým státním rozpočtem

ORIENTÁLNÍ FILOZOFIE URČENO PRO DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ PEDAGOGICKÝCH PRACOVNÍKŮ VLADIMÍR ŠILER ESF PROJEKT OP RLZ - OPATŘENÍ 3.2 ČÍSLO PROJEKTU CZ.04.1.03/3.215.1/0104 NÁVRH A REALIZACE MODULOVÉHO SYSTÉMU DALŠÍHO VZDĚLÁVÁNÍ UČITELŮ V MORAVSKOSLEZSKÉM KRAJI OSTRAVA 2006

Tento projekt byl spolufinancován Evropskou unií a českým státním rozpočtem Recenzenti: 1. PhDr. Zuzana Ondomišiová 2. Ing. Eliška Treterová Název: Orientální filozofie Autor: Dr. Vladimír Šiler Vydání: první, 2006 Počet stran: 79 Studijní materiály pro distanční kurz: Orientální filozofie Jazyková korektura nebyla provedena, za jazykovou stránku odpovídá autor. Určeno pro další vzdělávání pedagogických pracovníků Dr. Vladimír Šiler Ostravská univerzita v Ostravě 2

Obsah Jak pracovat s touto učebnicí 4 Úvod do studia orientální filozofie 7 Co je to vlastně Západ? 23 Svítání na Západě 27 Filozofie na Východě 40 Aktuální témata 56 Jazyková a formální úprava textu 67 Výběrová bibliografie 73 Soupis příloh 79 3

Jak pracovat s touto učebnicí Po absolvování kurzu Orientální filozofie za pomoci této studijní opory získáte základní povědomí o jednotlivých kulturních a civilizačních oblastech Orientu, jejich specifické mentalitě a duchovních tradicích. přehled o jednotlivých východních filozofických směrech, školách či soustavách. povědomí o setkávání Západu s Východem v dějinách i současnosti. návod k dalšímu metodicky odbornému samostatnému studiu jak kulturních reálií Orientu, tak dílčích filozofických témat či problémů. budete schopni číst odbornou literaturu z oblasti orientální filozofie, náboženství a kultury. užívat odbornou terminologii. využít poznatků o orientální filozofii k lepšímu porozumění západní filozofické tradici. lépe rozumět současnému dění ve světě, zejména problémům týkajícím se globalizace, multikulturalismu, náboženské tolerance, transkulturního dialogu apod. efektivně aplikovat získané poznatky do své profesní praxe, především pedagogické. Kvalifikovaně experimentovat s uváděním některých typicky orientálních filozofických či duchovních praktik do života o což se jinak mnoho lidí snaží, vedeno módními vlnami a atraktivitou exotických témat, avšak amatérsky, neefektivně, a někdy i nebezpečně. Potřebný čas ke studiu: 20 hodin. K další práci s textem studijní opory (orientace v textu, v problematice, zpětné čtení, řešení úloh): 10 hodin. Ke studiu základní odborné literatury: 20 50 hodin. K rozšiřujícímu studiu, opakování znalostí získaných předchozím studiem, vyhledávání informací: 20 50 hodin. 4

Studijní plán Kurz je určen především učitelům v rámci různých forem rozšiřujícího, inovačního a specializačního studia. Kurz si klade za cíl poskytnout nezbytné obecné základy pro poznávání orientálních kulturních, duchovních a filozofických tradic, které pomohou učitelům rozšířit jejich vzdělanostní obzory a nově propojit mezioborové, zejména společenskovědní souvislosti. Kurz nemá ambice poskytovat úzce specializované odborné orientalistické vzdělání, ale vědomě setrvává spíše v popularizující poloze směřující k aplikaci v pedagogické praxi učitelů na základních a středních školách. Probíraná látka se omezuje prakticky jen na oblast Indie a Číny, protože zmiňované oblasti perského, židovského či arabského kulturního světa jsou náplní výuky jiných předmětů na Ostravské univerzitě. Iniciativním studentům se ale nebrání, aby si tyto reálie zvolili jako svůj individuální studijní program. Kurz Orientální filozofie je ve standardní podobě koncipován jako tříměsíční studium kombinující formu přímé výuky a distančního studia s prvky e-learningu. Přímá výuka je soustředěna do tří tutoriálů. Úvodní tutoriál v krátké lekci (45 min.) seznámí studenty s metodikou studia a se způsoby kontroly samostudia. První tutoriál (2 x 45 min.) poskytne jednak prostor vyučujícímu (tutorovi), aby vyložil některé problematické pasáže látky, ale dá i příležitost studentům, aby se v kolektivu podělili o své zkušenosti ze samostudia, například formou prezentací svých dílčích výstupů, řízených i spontánních diskusí, ale i veřejným vyhodnocováním některých ukázkových samostatných písemných studijních úkolů. Součástí prvního tutoriálu bude i dílčí testování vědomostí. Krátká přednáška nebo výklad na jedno z následujících (nebo podobných) témat: - Pojetí člověka v indické filozofii - Východ a Západ komplementarita nebo inkomensurabilita? - Sociálně-etické čtení Tao-te-ťingu - Věštění podle I-ťingu V průběhu prvního tutoriálu si studenti rozeberou témata některých dalších písemných studijních úkolů, na nichž budou následně pracovat. Druhý tutoriál (2 x 45 min.) bude mít především za úkol závěrečnou kontrolu studia formou druhého dílčího testu. Vyučující (tutor) může veřejně rozebrat a vyhodnotit některé písemné studentské práce. Bude i prostor pro diskusi a vzájemnou výměnu studijních zkušenosti v kolektivu. Někteří studenti mohou představit své práce, zejména takové, které budou obsahovat cenné pedagogické aplikace. Krátká přednáška nebo výklad na jedno z následujících (nebo podobných) témat: - Konfuciánská etika jako duch asijského hospodářského zázraku 5

- Tradiční japonské pojetí člověka a firemní kultura japonských podniků - Spor o lidská práva mezi euroatlantickou civilizací a asijskými politickými systémy Kontrola plnění dílčích studijních povinností však probíhá nejen formou dílčích písemných testů v rámci tutoriálů, ale i průběžně formou individuálních konzultací s tutorem především prostřednictvím elektronické komunikace. Vlastním výstupem a zakončením kurzu je udělení osvědčení o absolvování (certifikace). Poznámka k pravopisu Tato publikace se přiklání k běžnému jazykovému úzu, a proto zdánlivě nedůsledně píše například filozofie, ale na druhé straně teosofie. V transkripci a transliteraci z východních jazyků se přidržuje rovněž běžného českého jazykového úzu, Pravidel českého pravopisu a standardních encyklopedií a učebnic s ohledem na pedagogické užití a spíše popularizující zaměření. Nepoužívá tedy transkripci užívanou orientalisty ve striktně odborných textech. V samostatné kapitole však na obtíže spojené s transliterací a transkripcí upozorňuje. Tučným písmem jsou zvýrazněny zvláště důležité výrazy či jména. Kurzívou jsou zpravidla uvedeny citace nebo některé cizojazyčné výrazy. 6

Úvod do studia orientální filozofie Průvodce studiem V této kapitole se dozvíte: jak určité předsudky ovlivňují možnosti i výsledky studia kulturních reálií Orientu. kdo jsou naši odborníci v oblasti orientalistiky. co číst, aby člověk poměrně snadno a rychle získal přesně ty poznatky, které chce a potřebuje. Získáte schopnost: základní orientace v oborech, zabývajících se Orientem. posoudit podle určitých kritérií odbornost a serióznost jednotlivých autorů a publikací. efektivně pracovat s bibliografickými soupisy. Klíčová slova paradigma, hermeneutika, postmoderna, inkomensurabilita, orientalistika (indologie, sinologie, japanologie, koreanistika, tibetologie, mongolistika atd), religionistika, filozofie náboženství, gnóze, teosofie, New Age, esoterika, hermetismus, okultismus Čas potřebný ke studiu 1 hodina 7

Vstupní předpoklady odborná paradigmata Zájemce či student si musí uvědomit, že studium orientální filozofie a východních kultur vůbec je velmi obtížné a podle některých znalců vlastně v posledku zhola nemožné. (Například Stanislav Komárek, český filozof a přírodovědec, profesor biologie a filozofie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, po svých několika cestách do Číny dospěl k takovému závěru: Pokud se někomu opravdu podaří pochopit ducha Číny, stane se Číňanem a přestane si rozumět se svými západními soukmenovci.) Student se musí připravit na několik základních problémů, které si musí v podstatě vyřešit dřív, než se do studia pustí. Musí tak přijmout jistá paradigmata, uznávaná v dané vědecké komunitě. Paradigma je podle Thomase S. Kuhna, amerického teoretika a metodologa vědy, soubor uznávaných výsledků dosavadního vědeckého výzkumu, který po jistý čas slouží společenství odborníků jako model problémů a jejich řešení. Je to tedy svým způsobem vědecké dogma, které pro určitou dobu a pro určitou komunitu stanovuje jako závazné pravdy především ony vstupní předpoklady každé vědeckosti: co jsou to vlastně fakta, jak má správně probíhat vědecký výzkum, jak funguje vědecká argumentace, jaké přístroje, škály, stupnice, souřadnice apod. se užívají atd. Paradigma je vlastně onou vírou ve vědu, kterou člověk musí mít vlastně ještě dříve, než se stane vědcem. Paradigma se proto ať už vědomě, nebo bezděčně přijímá v mládí, zpravidla na počátku studií, a přijímá se v podstatě předvědecky, předkriticky. Na jeho základě je teprve možno rozvrhnout témata, jimiž se daná vědecká specializace vůbec může zabývat, formulovat určité problémy, které by tato věda mohla řešit a vybírat efektivní metodologie specifické právě pro tento obor. 1) Prvním problémem, na který je třeba se připravit při studiu Orientu je především problém lingvisticko-hermeneutický. Bez znalosti původních jazyků není možné plně porozumět tamní kultuře a mentalitě. To platí především o Číně. Z některých jazyků není prostě možné pořídit překlad ani za použití těch nejlepších slovníků. K porozumění je zapotřebí výkladu, interpretace - a to už je záležitost hermeneutická. Hermeneutika je nauka o výkladu, o snaze zprostředkovat porozumění na velkou vzdálenost v čase i prostoru: buď velmi odlehlých historických epoch, nebo vzájemně hodně si cizích kultur. Hermeneutika je disciplína literárněvědná, ale v posledku i filozofická. Hermeneutika je ovšem proces, který nikdy nekončí. Každým výkladem totiž interpret do předávané informace vnáší také svou subjektivní deformaci, a proto výsledné sdělení bude nutno následně dále analyzovat a nově interpretovat. Studium orientální filozofie a kultury, zejména čínské, tak je celoživotním úkolem. 2) Dále je to problém našeho eurocentrického paradigmatu, tedy určitého předporozumění, soustavy předsudků, osobních i kulturních sympatií a averzí, jimž se někdy také říká eurocentrický kulturní imperialismus či duchovní kolonialismus. Jen obtížně jsme schopni zbavit se našeho evropského (židovsko-křesťanského) pocitu nadřazenosti a výlučnosti. Tyto naše hotové názory a soudy pak fungují jako filtr, přes který ze studovaných exotických reálií neprojde to, co se nám nehodí do konceptu, jaký jsme si sami o sobě utvořili. 8

3) S tím souvisí otázka tzv. paradigmatické inkomensurability, tedy nesouměřitelnosti vstupních předpokladů. Podle Thomase Kuhna, tvůrce teorie paradigmat, jsou jednotlivé vědecké hypotézy, které fungují jako paradigmata, vzájemně neslučitelné, neredukovatelné a nesouměřitelné (inkomensurabilní). Dovedeno do důsledků by to znamenalo, že se jako zastánci různých paradigmat, názorových proudů, jako majitelé různých mentalit a kulturních výbav prostě nemůžeme dorozumět ani vzájemně pochopit. Opět dovedeno do důsledků by to znamenalo zavést v teorii i praxi apartheid nechat jednotlivé rasy, kultury, náboženství (ale třeba i pohlaví) vyrůstat a vyvíjet se odděleně. To v podstatě tvrdí teorie, které věří, že lidé pocházejí z několika na sobě nezávislých kulturních kolébek. Opačnou tezí k inkomensurabilitě je univerzalita. Thor Heyrdahl například podnikal své cesty proto, aby dokázal, že lidé se nevyvíjeli nezávisle, ale že jednotlivé kultury spolu navzájem komunikovaly i na oceánské vzdálenosti. Podobně někteří genetici dnes tvrdí, že pocházíme prakticky z jedné matky (nebo Evy nebo opice, jak kdo chce), případně ze sedmi takových genetických pra-matek. Naproti tomu dnešní teoretikové postmodernismu hájí náš roztříštěný svět a libují si, jak je pěkně pestrý, a varují před snahami hledat společné, obecné, neboť tyto tendence prý až dosud vždy skončily v uniformitě a totalitě. Tuto otázku si musíme každý osobně vyřešit, ještě než přistoupíme ke zkoumání něčeho tak jiného a odlišného, jako je pro nás právě Orient. 4) Pro západního člověka je na Orientě nápadné, jak je tam náboženství zapředeno do všech oblastí života. Oddělit od sebe filozofii, vědu, náboženství, politiku, práci, volný čas, soukromý a veřejný život v Orientě nelze tak snadno jako na Západě. To platí i přesto, že i na Východě došlo podobně jako ve Středomoří v 6. stol. př. n. l. k tzv. etickému zlomu ve vývoji náboženství, kdy se z tehdejších náboženství oddělily nové proudy s výrazně etickým nábojem, které namísto dosud dominujícího kultu zdůraznily náboženství jako osobní cestu života. I tato výrazně spirituální či filozofická náboženství však postupně opět upadla a ve svých zlidovělých podobách se navrátila k magicko-mytickému myšlení a kultické praxi. Náboženství je prostě kulturním a společenským fenoménem, je přirozenou součástí rodinného i veřejného života a těsně souvisí s osobní i kolektivní identitou a mentalitou. Rozhodně však není osobní vírou, individuálním vyznáním, interpersonálním vztahem, tedy něčím svrchovaně osobním a výsostně intimním, jako je tomu na Západě. Proto když se ptáme na filozofické přesvědčení, myšlenkové konstrukce, názorové soustavy, životní strategie či způsoby orientace ve světě, musíme si být vědomi, že na Východě bude filozofie i náboženství vždy v těsné vazbě. 5) Orientální filozofii není možno studovat vskutku odborně, vědecky, bez současného důkladného studia kulturních a společenských reálií tamních zemí. To je ovšem úkol pro samostatné jednooborové studium, nadto mnohaleté, v podstatě celoživotní. Pokud se však přesto chceme i bez těchto solidních základů dobrat určitého poznání a porozumění, musíme si být vědomi veškeré nehotovosti a dočasnosti poznatků, které získáme, nepřesnosti obrázků, které si vytvoříme, a nebezpečnosti zjednodušených závěrů, k nimž dospějeme. V případě našeho předmětu se odvažujeme studia orientální filozofie proto, že si stále připomínáme, že nám nejde o orientální filozofii v její svébytné, izolované podobě, ale o orientální filozofii na Západě, o její recepci v rámci naší kultury a naší filozofie, o její vliv, který měla a zejména dnes má naši postmoderní současnost v globálním světě. 9

Studium orientální filozofie v domácích podmínkách Orientální filozofie se u nás jako samostatný obor studovat nedá. Důvody vyplývají z toho, co už bylo řečeno: Filozofie je v Orientě mnohem více propojena s náboženstvím, uměním, politikou atd., není ji tedy možno vytrhnout z daného kulturního kontextu. Nadto neexistuje orientální filozofie jako taková, nanejvýš filozofie indická, čínská apod. Proto je u nás možno studovat indologii, sinologii, japanologii apod., ale ne orientalistiku jako celek, a už vůbec ne pouhou orientální filozofii. Tyto obory se studují na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde také existuje Indologický ústav a Ústav Dálného východu. Čínská a japonská filologie se dá studovat také na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde je při katedře romanistiky zřízen Kabinet Dálného východu. Částečně se orientální filozofií zabývá i religionistika, kterou je možno studovat na Filozofické fakultě, Evangelické teologické fakultě a Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, dále na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Podobně se okrajově orientální filozofie dotýká i studium kulturní antropologie, etnologie, kulturní a sociální geografie, dějin umění a jiných oborů. Ale ani tam, kde se studují speciální orientalistické obory, nejde převážně o studium filozofie, ale především o studium jazyků, historie, umění, náboženství apod. Proto prakticky ani nemáme odborníky, kteří by se badatelsky zabývali pouze orientální filozofií. Máme Orientální ústav Akademie věd, při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy existuje Mezinárodní sinologické centrum, v Praze a v Olomouci funguje Česko-čínská společnost, ale vlastní filozofie se dostává do záběru vědců spíše výjimečně, takže má pravdu Egon Bondy, když si - jako filozof - stěžuje, že skutečných orientalistů u nás je, co by na prstech jedné ruky spočítal. My však předpokládáme, že náš student nebo zájemce bude chtít studovat orientální filozofii jen jako doplňkový předmět, a to soukromým studiem. Předpokládáme také, že nemá čas a možnosti jít náležitě do hloubky a šíře a že se bude zajímat právě jen o to, co je aktuální, atraktivní, módní, tedy co je důležité a použitelné u nás na Západě. Takový student bude jako nejdůležitější studijní pomůcku potřebovat vodítko, které mu bude umožňovat v záplavě literatury, která se dnes na trhu nabízí, vybírat tituly odborné, kvalitní, ale přitom stručné a srozumitelné. Smyslem naší výuky přednášek, seminářů, tutoriálů, konzultací je právě poskytnout studentům důležité informace a zkušenosti, díky nimž si vypěstují cit pro kriteria a standardy odbornosti, která jim umožní orientovat se v ohromné nabídce publikací a informačních a vzdělávacích příležitostí. Na tomto místě je proto možno poskytnout jen dílčí informace v podobě určitých seznamů jmen, názvů institucí a bibliografických údajů. Další práci však budou muset studenti vykonat sami v přímé výuce a domácím studiu. 1) Prvním dobrým vodítkem, které nám na naší cestě za poznáním orientální filozofie umožní orientovat se a rozlišovat kvalitu, je povědomí o domácích odbornících, kteří jako autoři, překladatelé, vydavatelé, redaktoři či recenzenti jsou garanty kvality. 10

2) Dalším vodítkem je povědomí o odborných pracovištích, na nichž tito kvalifikovaní specialisté působí. Jde o vědecké a vysokoškolské ústavy, nakladatelství, časopisy, muzea, které zakládají svou prestiž na institucionálně zajišťované tradici odbornosti (pomocí různých vědeckých rad, systémů akreditací a certifikací a profesně etických samoregulací v širším intelektuálním poli dané odborné komunity, často nejen v celorepublikovém, ale i v celosvětovém měřítku). Ale může jít třeba i o zájmové organizace a jiné instituce nabízející informace a vzdělávání (například prostřednictvím webových stránek), které mají v odborných kruzích dobrou pověst. Přehled takových organizací je uveden v Přílohách. 3) A konečně by student měl mít při ruce dobrý seznam titulů odborné i populární literatury, který mu bude sloužit jako rozcestník, až bude hledat odpověď na určité konkrétní otázky a problémy. 4) V neposlední řadě by měl být student seznámen i s některými odstrašujícími příklady neserióznosti, diletantismu, fanatismu, nepoctivosti a přímo zlé vůle, neboť i s takovými jevy se v oblasti módního orientalismu setkáváme. Naši známí odborníci na oblast Indie Zakladateli naší indologické školy na začátku 20. století byli Vincenc Lesný a Leopold Procházka, znalci buddhismu. Otakar Pertold měl široký záběr, vybudoval u nás obor filozofie náboženství (dnes říkáme raději religionistika), ale jako jeden z mála se zabýval také džinismem. Oldřich Friš byl jeden z našich prvních překladatelů ze sanskrtu. U jmen neuvádíme vědecké a pedagogické tituly a hodnosti. Z našeho hlediska je důležitější spíše ten, kdo hodně publikuje, je obecně známý, umí se srozumitelně vyjadřovat a alespoň částečně se zabývá naším tématem. Na Indologickém ústavu FF UK samozřejmě působili a působí profesoři, například Ivo Fišer, Kamil Zvelebil, Jaroslav Vacek. Naproti tomu v Orientálním ústavu AV ČR jsou pracovníci ozdobeni spíše tituly za jménem. Ale například Zlata Černá, pracovnice Náprstkova muzea, vynikající odbornice na čínské umění a předsedkyně Česko-čínské společnosti, používá pouze zastaralý titul prom. fil. Našimi současnými nejdůležitějšími odborníky na Indii jsou Dušan Zbavitel, znalec hinduismu a jeho filozofických škol, také významný překladatel, redaktor a popularizátor, a Vladimír Miltner, znalec buddhismu, který svou lásku k Indii dovedl až tak daleko, že se tam odstěhoval, aby tam roku 1997 zemřel. Josef Kolmaš, tibetolog a sinolog, je znalcem tibetského buddhismu, významným překladatelem a odborným editorem, ale třeba také překladatelem textů tibetského dalajlámy a jeho osobním tlumočníkem při jeho návštěvách v České republice. Z dalších jmenujme: Dagmar Marková a Jan Marek, Hana Preinhaelterová, Jan Filipský, Stanislava Vavroušková, Jan Bečka, Jaroslav Holman, Zuzana Ondomišiová, Jiří Holba. Tak trošku mimo oficiální instituce stojí například Karel Werner, původně nadšenec a amatérský znalec jógy, který se po emigraci do Anglie v roce 1968 vypracoval na světově proslulého indologa, univerzitního profesora, znalce jógy a 11

s ní spřízněných filozofických směrů. Podobně Jaroslav Krejčí, původně ekonom, po emigraci do Anglie začal studovat religionistiku a stal se profesorem tohoto oboru na univerzitě. Egon Bondy (vlastním jménem Zbyněk Fišer), původně sinolog, znalec buddhismu, dnes poslední marxista, jak si sám říká, se staví vědomě mimo oficiální intelektuálské struktury, s našimi orientalisty nekomunikuje a pro jistotu emigroval na Slovensko, kde však spolupracoval s tamní orientalistkou Marínou Čarnogurskou na překladu knihy Tao-te-ťing. Mirko Frýba, rovněž původně amatérský nadšenec jógy, se vrátil ze švýcarského exilu jako vynikající univerzitní odborník na jógu a příbuzné filozofické systémy. Na vrcholu kariéry, poté co získal profesuru z oboru psychologie, v roce 2005 odcestoval na Sri Lanku, aby tam vstoupil do buddhistického kláštera a už nikdy se odtud nevrátil. Boris Merhaut patří k popularizátorům jógy a indických filozofických směrů mezi vědci. Další informace o našich odbornících z oblasti orentalistiky je možno najít v publikaci Jana Filipského 1. Výhodou této publikace je, že je dostupná ve fulltextové verzi zdarma na internetu (www.libri.cz). Naši známí odborníci na oblast Číny Zakladatelem české sinologie v polovině 20. století byl Jaroslav Průšek. Jeho žákem je Oldřich Král, profesor sinologie, významný znalec čínské filozofie, působící prakticky na všech našich orientalistických pracovištích. Dalším významným zakladatelem české sinologie byl Timoteus Pokora. Jako překladatelka Tao-te-ťingu u nás proslula Berta Krebsová. Na Ústavu Dálného východu FF UK působí nebo působili: Olga Lomová, sinoložka a japanoložka, Vladimír Liščák, sinolog zabývající se buddhismem v Číně a částečně také taoismem a zenbuddhismem, Helena Heroldová, japanoložka, Vladimír Ando, znalec taoismu, Miriam Löwensteinová, koreanistka, Vladimír Pucek, koreanista, Zuzana Ondomišiová, tibetoložka. Oldřich Švarný, profesor sinologie, odborník na moderní čínštinu, působil také v Kabinetu Dálného východu při FF UP v Olomouci. V Orientálním ústavu AV ČR působí nebo působili: Josef Kolmaš, tibetolog a sinolog, v 90. letech ředitel ústavu, Ĺubica Obuchová, sinoložka, Libuše Polívková, sinoložka, Dita Horáková, japanoložka, Martin Hála, sinolog, Jan Bečka, znalec buddhismu v jihovýchodní Asii, Vladimír Ando, znalec taoismu. Už zmiňovaná Zlata Černá, sinoložka, předsedkyně Česko-čínské společnosti, působí v Náprstkově muzeu. Podobně zmiňovaný Egon Bondy je odborníkem na čínskou filozofii, i když stojícím mimo oficiální odborné instituce. 1 FILIPSKÝ, J. Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté. Praha : Libri, 1999. 12

Z významných emigrantů se v poslední době v České republice objevuje Antonín Líman, profesor japanologie na Torontské univerzitě, znalec a překladatel klasické i moderní japonské poezie. O tom, že filozofie souvisí v Orientě prakticky se vším, nás přesvědčí třeba Věna Hrdličková, znalkyně umění čínských a japonských zahrad. Seriózní nakladatelství a časopisy a webové stránky Nakladatelství Důvěryhodná jsou nakladatelství s dlouholetou tradicí, například: Argo, Academia, DharmaGaia, OIKOYMENH (Oikúmené), Atlantis, Prostor, Mladá fronta, Nakladatelství Lidových novin, Votobia, Rozmluvy, Libri, Odeon, Computer Press, apod. Některá nakladatelství se však někdy v honbě za ziskem uchylují i k vydávání komerčních titulů, tvářících se vědecky, z odborného hlediska ale pochybných. Nejhorší je, že se mezi dobrými knihami daného nakladatelství mohou snadno skrýt tyto pokleslé formáty. Jde například o nakladatelství: Volvox Globator, Knižní klub, Železný, BB Art apod. Ani nakladatelství spjatá s určitými církvemi nebo přesněji s intelektuálskými kruhy těchto církví nemusí být nutně jednostranně vyznavačsky zaměřená, některá mají velmi dobrou pověst, například: Karmelitánské nakladatelství, Portál, Vyšehrad, CDK (Centrum pro demokracii a kulturu), Kalich. To ale neznamená, že automaticky veškerá jejich produkce je určená akademickým odborníkům a vysokoškolským studentům. Spolehlivá jsou nakladatelství univerzit či vědeckých ústavů, např. Karolinum, Filosofia, Nakladatelství Olomouc. Opatrnost je naproti tomu na místě u publikací teologických fakult. Ty jsou sice nepochybně vědecky seriózní, ale mohou být určeny zcela vyhraněnému publiku a předem danému účelu. Časopisy: Nový Orient. Časopis určený širší, ale poučené veřejnosti, v němž publikují přední orientalisté články spíše popularizujícího zaměření. Archív orientální. Odborný orientalistický časopis, v němž vycházejí články odborníků v různých světových jazycích. Religio. Odborný časopis religionistů, v němž vycházejí některé příspěvky ve světových jazycích. Dingir. Časopis o dění na náboženské scéně, zejména v oblasti tzv. nových náboženských hnutí, netradičních směrů a sekt. V časopise publikují odborníci, ale je určen spíše širší veřejnosti a články mají popularizující zaměření. 13

Orientalische Literaturzeitung. Dvouměsíčník vydávaný berlínským nakladatelstvím Akademie v němčině, angličtině a francouzštině. Obsahuje bibliografické anotace vydávaných publikací a jejich recenze z pera významných světových odborníku. Neocenitelná pomůcka všech orientalistů. Webové stránky: Pro webové stránky platí nejvyšší stupeň obezřetnosti. Na internetu je dnes samozřejmě možno naleznout prakticky všechny potřebné informace, zejména pokud člověk ještě i ovládá cizí jazyky. Na druhé straně je ale také internet zanesen informačním balastem, který může být i pro poměrně zkušeného člověka někdy jen obtížně odlišitelný od seriózních zdrojů. Vyplatí se proto informace ověřovat z více zdrojů, u jednotlivých stránek si prověřovat jejich autory, aktualizaci, i případné ohlasy a reakce odborné veřejnosti. Například stránky informující o Tibetu www.tibinfo.cz zřejmě z důvodů utajení před čínskými úřady ponechávají své hlavní autory v anonymitě, ale přesto poskytují solidní informace. Podobně stránky o Číně www.cinsky.cz vypadají, jako by je spravovali nadšení amatéři, ale jsou cenným zdrojem seriózních informací. Ale dokonce někdy i dosti obskurní vyhlížející stránky mohou ve svém obsahu skrývat cenné poklady, jako například Deponyho skládka (http://depony.bloguje.cz). David Zbíral svého času jako nadšený student religionistiky na svých stránkách soustřeďoval materiály dosti rozmanité kvality, mezi nimiž byly i hodnotné texty. Dnes je Mgr. David Zbíral asistentem katedry religionistiky na Masarykově univerzitě v Brně a v publikování na webových stránkách pokračuje: http://mujweb.cz/www/david.zbiral. Na koho si dát pozor? Ne vždy musí jít o diletanty nebo podvodníky. Například jistý Nyanasatta C. Thera, vlastním jménem Martin Novosad (1908 1984), žil 40 let v buddhistickém klášteře na Sri Lance. Nyní v češtině vycházejí překlady jeho textů uvádějících zájemce do tajů buddhismu. To, že autor je buddhistický mnich, ovšem neznamená, že jeho publikace musejí být automaticky směrodatné a použitelné ve speciálních oborech, jako je religionistika nebo indologie. Jiný buddhistický mnich, Němec Siegmund Feniger (1901 1994), novým jménem Nyanaponika Thera, vydává publikace o buddhistické meditaci a etice. Podobně to platí o německém buddhistickém mnichovi, který si říká Nyanatiloka a který publikuje v Německu encyklopedie o buddhismu, z nichž jedna vyšla i v češtině. V těchto případech je ale jistou zárukou serióznosti, že publikace těchto autorů do češtiny přeložili Dušan Zbavitel, Karel Werner a Mirko Frýba 2. S velikou obezřetností je proto třeba přijímat texty a popularizační a vzdělávací aktivity komunit a institucí vyznavačů a ctitelů východních náboženskofilozofických nauk, které samozřejmě i u nás vyvíjejí svou činnost. Tak u nás existují autentičtí hledači spásy cestou hinduistických duchovních směrů, různé buddhistické 2 NYANASATTA, T. Základy buddhismu. Praha : Alternativa, 1992. (Přel. Dušan Zbavitel). NYANAPONIKA, T. Jádro buddhistické meditace. Praha : Dharma Gaia, 1995. (Přel. Karel Werner). NYANATILOKA. Slovo Buddhovo. Praha : Stratos, 1993. (Přel. Mirko Frýba). 14

komunity i zenové školy, hlasatelé taoismu i vykladači I-ťingu. Pro toho, kdo hledá osobní životní cestu, mohou být jejich rady a příklad jejich autentického životního stylu směrodatným ukazatelem. Ale pro toho, kdo hledá objektivní informace, mohou být jejich poukazy příliš jednostranně zaujaté. Nedůvěra je na místě i u samorostlých českých jogínů a mystiků, jako jsou například Květoslav Minařík 3 nebo Eduard Tomáš 4. Nic proti józe ani mystice námitka míří proti neschopnosti odborného vhledu do širších kulturních kontextů jak Východu, tak Západu, kombinované s nedostatkem soudnosti a s pocitem vlastní výjimečnosti, navíc provázené grafomanstvím a mediálním exhibicionismem. Mužové tohoto typu jsou jistě osobně poctiví a duchovně hluboce založení, svým způsobem jsou to silné a výrazné osobnosti, které mohou sloužit jako učitelé duchovního života, ne však jako učitelé na univerzitách. A ne vždy je možno takto pozitivní charakteristiky automaticky přenášet na jejich nadšené a často nadšením zaslepené žáky, následovníky a epigony. Také Tomáš Pfeiffer, úspěšný léčitel, je možná charismatická osobnost, ale jeho projekty jako Univerzita Bytí nebo Filozofický časopis svědčí o nehorázném nedostatku sebekritičnosti 5. Jiní mistři tajných nauk a duchovního života, jako třeba Robert Nový nebo Aleš Adámek, neoplývají ani oním charismatem a jejich autorské a nakladatelské počiny bývají odborníky pokládány přímo za zločiny. Robert Nový vydává většinu svých textů vlastním nákladem nebo v obskurních nakladatelstvích 6, ale jednu knihu, Tajnou knihu rozkoše, se mu podařilo zveřejnit - v tehdy velmi známém a ještě poměrně seriózním nakladatelství Viktora Koženého Victoria Publishing 7. Aleš Adámek si na vydávání převzatých textů, jež sám nekompetentně překládá, založil vlastní nakladatelství ADA, které je v odborných kruzích synonymem amatérského břídilství. Jak už bylo řečeno, na trhu se objevují četné produkty obnovených hnutí nebo zcela nových odnoží gnóze, teosofie, New Age, esoteriky, hermetismu, okultismu atd. Někteří autoři jsou na první pohled čitelní, třeba známí teosofové z první poloviny 20. století Karel Weinfurter a Rudolf Máša. Horší to je s těmi, kteří se maskují rádoby odborností. Tak například publikace Jiřího Scheuflera Indická filozofie a křesťanství 8 sugeruje dojem, že jde o odbornou komparaci (srovnání), ale ve skutečnosti se z ní čtenář nedozví nic ani o indické filozofii, ani o křesťanství, pouze o svérázné teosofické teorii autorově. V tomto případě mohlo být varováním už nakladatelství Unitaria, nakladatelství Unitářů, jedné z institučních podob teosofie. Ještě horší to je s autory, kteří jsou bytostně rozpolcení. Například Milan Nakonečný je v civilu profesor psychologie, vydávající dokonce zásadní, všeobecně uznávané a užívané učebnice, ale jinak je to martinista, expert na renesanční magii a jiné hermetické nauky. Podobně Josef Wolf je uznávaný kulturní antropolog, autor mnoha seriózních publikací o dějinách člověka, jeho kultury a společnosti, ale na druhé straně je to taky autor několika religionistických publikací, jež kolegové religionisté pokládají za řekněme nestandardní. 3 a jeho nakladatelství Canopus 4 a jeho nakladatelství Avatar 5 Viz nakladatelství Dimenze 2 + 2 nebo časopis Bytí. 6 NOVÝ, R. Cesta sedmi vesmíry. Vlastním nákladem. OAI Tantra, 1995. NOVÝ, R. Kniha o tattvách a tattvická astrologie. Onyx, 1997. 7 NOVÝ, R. Tajná kniha rozkoše. Praha : Victoria Publishing, 1995. 8 SCHEUFLER, J. Indická filozofie a křesťanství. Praha : Unitaria, 1992. 15

Z přísně odborného hlediska je celý kruh spolupracovníků kolem nakladatelství CAD Press Bratislava neseriózní nebo přinejmenším podezřelý. Na druhé straně těmto nadšeným amatérům, překladatelům a vydavatelům, nemůžeme upřít velké zásluhy na popularizaci orientální filozofie a východních duchovních nauk, a to ještě od dob samizdatu, od konce 80. let. Běžnému čtenáři mohou publikace CAD Pressu beze škody sloužit. Totéž platí pro nakladatelství Pragma nebo Svítání, i když produkce těchto nakladatelství zpravidla nesnese přísná odborná měřítka. Odborníci budou se shovívavě chápavým úsměvem shlížet na snažení nadšených amatérů sdružených kolem časopisů typu Baraka (dříve Mana nebo Gemma), Dotek, Svítání (slovenská Sofia) apod. Zato s přezíravým úšklebkem budou ignorovat počínání chytrých podnikavců v časopisech typu Astro, Regenerace, produkujících zřejmě docela dobře prodejný duchovní kýč, který si ale naštěstí ani na nic jiného nehraje. Zato vzdělávací a popularizační aktivity firmy Nová Akropolis jsou z odborného hlediska přímo matením veřejnosti, protože se snaží budit zdání serióznosti, a přitom mají jediný cíl: vydělávat na lidské naivitě, neinformovanosti a ochotě nechat se ohlupovat a finančně zneužívat. Zcela zvláštním případem je získávání informací z webových stránek. Na internetu je mnoho i v češtině dostupných webových stránek o východních náboženstvích a filozofických systémech. Odborná kvalita a informační spolehlivost těchto stránek je velmi rozdílná. Většinou jde o dílka nadšených amatérů nebo konkrétních velmi vyhraněných komunit či vyznavačů svérázných cest. Surfování po těchto stránkách je dobré pro toho, kdo chce mapovat současnou religiózní situaci. Pro seriózní studium dané problematiky jsou však tyto informace v naprosté většině případů příliš povrchní a jednostranné. Čím začít? Dá se předpokládat, že student potřebuje získat informace a poučený vhled především snadno a rychle. Musí proto vědět, které publikace či texty není možno pominout. Potřebuje vědět, kteří autoři, překladatelé, recenzenti, redaktoři a nakladatelé jsou opravdoví odborníci a garanti kvality. Uvítá i tipy na publikace stručné, čtivé a přitom hodnotné. Skutečnou učebnici orientální filozofie v současné době v češtině nemáme. Je to dáno především tím, že jednotliví odborníci se profilují speciálně na oblast Indie, Číny, Japonska apod. a necítí se být kompetentní k tomu napsat publikaci, která by pojednávala souhrnně o všech těchto oblastech. Poznámky k dějinám filozofie od Egona Bondyho, jejichž první dva díly nesou název Indická filosofie a Čínská filosofie, nemohou sloužit jako jednoduchá učebnice. Jsou určeny už poměrně poučeným čtenářům a dají se studovat jen současně s dalšími publikacemi. Základní informaci a orientaci proto může poskytnout kapitola Moudrost Východu ve Störigových Malých dějinách filosofie. Tato publikace je předmětem mnohých stížností a kritik ze strany odborníků, ale jako 16

učebnice se osvědčila, nejdříve v Německu a po roce 1990 i u nás. Její oblibu mezi učiteli i studenty dokazuje už sedm vydání. Jako encyklopedie může posloužit Lexikon východní moudrosti vydaný nakladatelstvím Victoria Publishing ve spolupráci s Votobií. Lexikon přeložili z němčiny naši významní orientalisté, je tedy současně i prvním vodítkem po naší orientalistické scéně. Obsahuje přehled standardní transkripce cizojazyčných výrazů do češtiny a bohatou bibliografii publikací o Orientě v češtině a slovenštině. Jeho nespornou výhodou je, že se v současné době dá zakoupit s výraznou slevou v prodejnách levných knih. Výborná je rovněž obsáhlá publikace slovníkového typu Velké postavy východního myšlení Iana P. McGreala. Naproti tomu Littletonova Moudrost Východu je spíše populární, vhodná pro mládež a laické zájemce. Teprve po dlouhém váhání se nechal profesor Oldřich Král přemluvit k sepsání své učebnice Čínské filosofie. Není to snadná četba pro začátečníky, ale na druhé straně je to publikace odborníka nejpovolanějšího, z níž je možno s užitkem přečíst třeba jen některé kapitoly, zejména 30stránkovou vstupní kapitolu nazvanou O předpokladech, nebo zhruba 20stránkové kapitoly uvádějící do porozumění základním autorům a textům čínského filozofického písemnictví (Kniha I-ťing, Laoc, Tao-te-ťing, Konfucius). Čínská filosofie Oldřicha Krále je se svými 373 stranami nejstručnějším možným popisem dějin čínské filozofie a současně i publikací, která bude nepochybně dlouho sloužit jako standard odbornosti zejména tím, jak v praxi předvádí strasti a slasti umění interpretace odlišného metodami komparatistiky a hermeneutiky. Rozsahem téměř dvojnásobná je publikace francouzské sinoložky Anne Cheng Dějiny čínského myšlení. Navzdory objemnosti, nejde o učebnici příliš odbornou a náročnou, naopak svým způsobem populárnější, než je učebnice Oldřicha Krále, která se opravdu přísně snaží vyhovět odborným požadavkům. Kdo se nebojí angličtiny, může sáhnout po dnes už klasické publikaci Yu-Lan Funga A Short History of Chinese Philosophy. Vznikla sice v 50. letech 20. století, ale byla od té doby hojně vydávána a užívána a i v našich knihovnách je na ni možno narazit. Publikaci při psaní své Čínské filosofie využíval Egon Bondy a ani Oldřich Král ji nezatracuje. Na obdobné učebnice indické filozofie teprve čekáme. Nakladatelství DharmaGaia avizovalo na rok 2006 překlad Dějin indické filozofie od Ericha Frauwallnera. Vážný zájemce a pečlivý student začne z gruntu a přečte si některou z odborných publikací o příslušném nábožensko-filozofickém směru. Nejlepší jsou ty z řady Náboženské tradice světa nakladatelství Prostor. Rovněž publikace Hanse Künga, které ve čtyřech svazcích porovnávají křesťanství s velkými východními náboženskými soustavami, poskytují cenné informace právě o tom, jak je Orient přijímán na Západě. Optimální kombinací odbornosti, stručnosti, srozumitelnosti a přesného zacílení na problematiku, která našeho studenta zajímá, jsou i vysokoškolské učebnice 17

zejména sborníky Karlovy univerzity redigované B. Knotkovou-Čapkovou, ale třeba i skriptum P. Máchy Hledání středu, navíc relativně snadno dostupné. Seriózní studium by mělo začínat u původních textů, tedy základních filozofickonáboženských děl Indie a Číny, byť je nebudeme schopni číst v originále. Vynikajícím úvodem se stručnými ukázkami je publikace Prameny života (J. Filipský, J. Heller, a kol.), bohužel obtížně dostupná. Z indické oblasti je možno vcelku s klidným svědomím pominout základní náboženské texty védy. Ani upanišády i když filozofičtější nepatří k povinné četbě, zajímáme-li se specificky o filozofii. Naproti tomu je dobré si alespoň prolistovat Bhagavadgítu, protože četba to není právě poutavá. Z původních textů se velmi dobře čtou Otázky Milindovy je to navíc kniha miniaturních rozměrů vyšla v tzv. kolibřím vydání. Radhakrišnanovy Dějiny indické filozofie jsou příliš obsáhlé a nadto se téměř nedají sehnat. Naproti tomu drobná a čtivá publikace Dušana Zbavitele Hinduismus a jeho cesty k dokonalosti nás dokonale vybaví vědomostmi o hinduistických filozofických školách. Vedle Dušana Zbavitele je druhým naším nejvýznamnějším znalcem Indie Vladimír Miltner. Jejich publikace jsou velmi důležité a navíc čtivé. Je rozhodně užitečné přečíst si některou z doporučených monografií o Buddhovi. V čínské filozofické oblasti je možno a nutno přečíst, a v lepším případě vlastnit a číst stále, průběžně, oba základní texty dvou hlavních čínských nábožensko-filozofických směrů: Tao-te-ťing a Konfuciovy Rozpravy. Kniha I- ťing se číst nedá, je to totiž kniha věštecká. Ale člověk, i když není pověrčivý, by si měl dát chvilku práci a naučit se s knihou pracovat. Když už pro nic jiného, tedy alespoň proto, aby pochopil, jakého hříchu se dopouštějí ti, kdo vydávají všelijaké brožury typu I-ťing pro zamilované, I-ťing pro podnikatele apod. Čtivý a srozumitelný je i Mistr Čuang, v překladu Oldřicha Krále. (Kompletní překlad díla tohoto taoistického filozofa chystá Oldřich Král na rok 2006.) Čínskou podobu buddhismu nám přiblíží Sútra srdce a Diamantová sútra nebo Tribunová sútra šestého patriarchy. Čínský čchanový nebo japonský zenový buddhismus je nejlépe studovat z některé z doporučených monografických publikací. Klasikem je ovšem Daisetse Teitaro Suzuki, jeden z prvních popularizátorů zenu na Západě. Chce-li člověk pochopit moudrost Východu, nemusí mířit vždy jen přímo a bezprostředně k filozofii. V Orientě jde přece vždy o širší pojem: mentalitu, spiritualitu, kulturu, étos. Tu nám často přiblíží i cestopisy, romány, filmy, dokumenty. Třeba publikace cestovatele Jaromíra Skřivánka a fotografa Zdeňka Thomy o Indii. O indické duši se může vnímavý člověk dozvědět víc třeba z novely Herrmanna Hesseho Siddharta nebo z filmu Bernarda Bertolucciho Malý Buddha. K orientální filozofie je možno se dokonce vrátit oklikou přes pohádky. Benjamin Hoff před časem nadchnul širokou veřejnost svou jednoduchou, ale vtipnou parafrází Medvídek Pú a taoismus. Publikace byla natolik úspěšná, že vyvolala celou řadu napodobenin a pokračování, jejichž kvalita ovšem zákonitě klesá. Po asi desítce publikací, vydaných i v češtině, vyšel dokonce i Slovník medvídka Pú. 18

Shrnutí této kapitoly Výraz orientální filozofie je do jisté míry nepřesný a nešťastný, je umělým konstruktem Západu. Na Východě neexistuje filozofie oddělená a odlišitelná od moudrosti, náboženství, kultury, rodinných i národních tradic atd. Navíc neexistuje ani Východ jako takový, jen řada víceméně oddělených a značně odlišných území, kultur, náboženství se svébytnými tradicemi a vývojem. Studium východních myšlenkových a duchovních tradic tedy vyžaduje velmi specifický odborný přístup a klade na zájemce poměrně značné nároky, pokud jde o odbourání určitých předsudků a zaujetí žádoucích postojů. Navzdory tomu, že Orient byl tradičně Evropou vnímán jako značně odlehlý a cizí, stával se v dějinách často módou. I v současnosti je vlna módního orientalismu příčinou nadprodukce publikací a různého zboží, včetně komercializovaného duchovna, v níž není snadné se vyznat. Vodítkem a rozlišujícím znamením kvality a serióznosti nám mohou být domácí odborníci orientalisté. Odborný zájem, který by měl charakterizovat úmysl a záměr vysokoškolského studenta, se odlišuje od počínání řekněme pouhého hledače pravdy, člověka toužícího po životní moudrosti či zájemce o duchovno. Odborné studium je typické svou snahou o věcnost, racionalitu, logiku, metodickou skepsi, nestrannou neutralitu a objektivitu. Podle toho bude vypadat výběr publikací i metoda studia. Kontrolní otázka Rozdělte následující publikace do dvou kategorií podle jejich serióznosti a důvěryhodnosti z hlediska odborných kritérií uplatňovaných orientalistikou, religionistikou či filozofií. Označte v levém sloupci znaménkem + publikace důvěryhodné a znaménkem neseriózní, případně znaménkem? publikace, nad nimiž panují určité rozpaky, ale v zásadě jsou přijatelné. Advahúta Gíta. (Přel. Aleš Adámek). Praha : ADA, 1996. Dhammapadam (Cesta k pravdě). (Přel. Karel Werner). Praha : Odeon, 1992. DUCOURANT, B. Taoismus v denním životě. Bratislava : CADPress, 1992. Džatáky. Příběhy z minulých životů Buddhy. (Přel. Dušan Zbavitel). Praha : Dharma Gaia, 1992. FIŠER, Z. Buddha. Praha : Orbis, 1986. (Druhé vydání pod pseudonymem Egon Bondy: BONDY, Egon. Buddha. Praha : DharmaGaia, 1995.) SPAULDING, K., RICHARDS, L. Jednoduchý I-ťing. Praha : Pragma, 1996, 16 s. PFEIFFER, Tomáš. Bytí životní filosofie. Praha : Dimenze 2 + 2, 1990. Regenerace. Časopis pro duchovní život a zdravý životní styl. Setkání Východu se Západem. Cyklus přednášek o východní filosofii. Nová Akropolis. TOMÁŠ, Eduard. Tajemství jogínovo. Praha : Avatar, 1998. 19

Doporučená literatura k této kapitole Základní encyklopedie: Lexikon východní moudrosti. Olomouc, Praha : Votobia, Victoria Publishing, 1996. MILTNER, V. Malá encyklopedie buddhismu. Praha : Práce, 1997, 237 s. WERNER, K. Malá encyklopedie hinduismu. Brno : Atlantis, 1996, 215 s. Základní vysokoškolské učebnice: KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ, B. (ed.). Základy asijských náboženství. Judaismus, islám, hinduismus, džinismus, buddhismus, sikhismus, pársismus. I. díl. Praha : Karolinum, 2004, 288 s. KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ, B. (ed). Základy asijských náboženství. Taoismus, konfucianismus, šintoismus, islám ve východní a jihovýchodní Asii. II. díl. Praha : Karolinum, 2005, 156 s. Studijní opory příbuzná tematika: MÁCHA, P. Hledání středu. Světová náboženství v původních textech. Skriptum FF OU. Ostrava : Ostravská univerzita, 2004, 2005, 169 s. ŠILER, V. Religionistika. Ostrava : Ostravská univerzita, 2005, 2006, 109 s. Z ediční řady Náboženské tradice světa nakladatelství Prostor: EARHART, M. B. Náboženství Japonska. Mnoho tradic na jedné svaté cestě. Praha : Prostor, 1998. KNIPE, D. M. Hinduismus. Experimenty s posvátnem. Praha : Prostor, 1997. LESTER, R. C. Buddhismus. Cesta k osvícení. Praha : Prostor, 1997. OVERMEYER, D. L. Náboženství Číny. Svět jako živý organismus. Praha : Prostor, 1998. Z ediční řady Světová náboženství Nakladatelství Lidových novin: HARTZ, P. R. Taoismus. Praha : Lidové noviny, 1996. HOOBLER, T., HOOBLER, D. Konfucianismus. Praha : Lidové noviny, 1997. WANGU, M. B. Buddhismus. Praha : Lidové noviny, 1996. Učebnice filozofie: STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. 7. vydání. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2000, kapitola Moudrost Východu. (Prvních 6 vydání této publikace vyšlo v nakladatelství Zvon, některá vydání jsou rozšířenější oproti prvnímu, takže 20

mají odlišný počet stran, ale kapitola Moudrost Východu je shodná ve všech vydáních.) Další základní publikace (v abecedním řazení): BATCHELOR, M. Zen. Olomouc : Votobia, 2001, 128 s. Bhagavadgíta. Praha : Odeon, 1976. BOISELIER, J. Buddha cesta probuzení. Praha : Slovart, 1997, 129 s. BONDY, E. Čínská filosofie. Praha : Vokno, 1992. BONDY, E. Indická filosofie. Praha : Vokno, 1997. Buddhismus I. V. Sborníky. Bratislava : CADPress, 1993nn. CARRITGERS, M. Buddha. Praha : Odeon, 1994, 104 s. CARUS, P. Buddhovo evangelium. Bratislava : CADPress, 1994. CONZE, E. Stručné dějiny buddhismu. Brno : Jota, 1997, 239 s. DUCOURANT, B. Taoismus v denním životě. Bratislava : CADPress, 1992 FILIPSKÝ, J., HELLER, J. a kol. Prameny života. Praha : Vyšehrad, 1982. (Ukázky z posvátných knih jednotlivých náboženství se stručnými, ale vynikajícími úvodními studiemi o jednotlivých náboženstvích.) FIŠER, Z. Buddha. Praha : Orbis, 1968, druhé vydání pod pseudonymem Egon Bondy, Dharma Gaia - Maťa, Praha 1995, 194 s. FRAUWALLNER, E. Dějiny indické filosofie. Praha : DharmaGaia, t. č. v tisku. FUNG, Yu-Lan. A Short History od Chinese Philosophy. 1. vydání, Princeton University Press, 1952, 368 s. HERRIGEL, E. Zen. Olomouc : Votobia, 1996 CHENG, A. Dějiny čínského myšlení. Praha : DharmaGaia, 2006, 688 s. Chuej-neng. Tribunová sútra šestého patriarchy. Praha : Odeon, 1988 (přel. O. Král). I-ťing. Kniha proměn. Praha : Maxima, 1995 (přel. O. Král). KOLMAŠ, J. Buddhistická svatá písma. Praha : Práh, 1995, 92 s. (Odborná bibliografie kanonických textů buddhismu.) KONFUCIUS. Rozpravy. Praha : Mladá fronta, 1995. KRÁL, O. Čchan. Praha : Inspirace, 1990. KRÁL, O. Čínská filosofie. Pohled z dějin. Lásenice : Maxima, 2005, 373 s. KRÁL, O. Kniha mlčení. Praha : Mladá fronta, 1994. KÜNG, H., BECHERT, H. Křesťanství a buddhismus. Praha : Vyšehrad, 1998. KÜNG, H., VON STIETENCORN, H. Křesťanství a hinduismus. Praha : Vyšehrad, 1997. KÜNG, H., CHING, J. Křesťanství a náboženství Číny. Praha : Vyšehrad, 1999. MILTNER, V. Vznik a vývoj buddhismu. Praha : Vyšehrad, 2001, 373 s. Mistr Čuang. Vnitřní kapitoly. Praha : Odeon, 1992 (přel. O Král). NÁRADA, M. T. Buddha a jeho učení. Olomouc : Votobia, 1998, 573 s. Otázky Milindovy. Praha : Lyra Pragensis, 1988 (přel. V. Miltner). Sútra srdce. Diamantová sútra. Praha : Argo, 1996. Tao. Výbor z klasických taoistických spisů. Bratislava : CADPress, 1994. Tao-te-ťing. Praha : Odeon, 1971 (přel. B. Krebsová). 2. vydání, Praha : DharmaGaia, 1997. Tibetská kniha mrtvých. Praha : Odeon, 1991, Praha : Vyšehrad, 1994. WATTS, A. W. Cesta zenu. Olomouc : Votobia, 1995. WERNER, K. Náboženské tradice Asie. Od Indie po Japonsko. Brno : Masarykova univerzita, 2002, 711 s. 21

WERNER, K. Náboženství a jižní a jihovýchodní Asie. Brno : Masarykova univerzita, 1995, 215 s. ZBAVITEL, D. Hinduismus. Praha : DharmaGaia, 1993, 143 s. ZOTZ, V. Buddha. Olomouc : Votobia, 1995, 131 s. HOFF, B. Medvídek Pú a taoismus. Praha : Volvox Globator, 1996. HOFF, B. Prasátko a te. Praha : Volvox Globator, 1997. WILLIAMS, J. T. Pú a filosofové. Praha : Volvox Globator, 1997. ALLEN, R. E. Pú a management. Praha : Volvox Globator, 1998. ELLEN, R. E., ELLE, S. D. Pú a řešení problémů. Praha : Volvox Globator, 1998. MELROSE, A. R. Slovník medvídka Pú. Praha : Volvox Globator, 1999. 22

Co je to vlastně Západ? Průvodce studiem V této kapitole se dozvíte: jak pomalu a složitě se rodilo naše pojetí Východu a Západu. že pojem Západ podstatně souvisí s Římem, zprvu antickým, posléze křesťanským, katolickým. že pojem Evropa a evropanství vzniká do značné míry díky vymezení se vůči světu islámu a dalším exotickým zemím. Získáte schopnost: nově číst a interpretovat historii naší vlastní (západní) kultury. lépe rozumět svému místu, z něhož se rozhlížíme po světě, vnímat relativitu takových pojmů, jako je Západ, Východ, Evropa, euroatlantický prostor apod. lépe a přesněji chápat vlastní kulturu a možná i rozumět sobě samým. Klíčová slova eurocentrismus, kulturní hegemonie, kulturní kolonizace, paradigma křesťanské exkluzivity, duchovní imperialismus Čas potřebný ke studiu 1 hodina 23

Co je to vlastně Západ? Pojmy Východ a Západ jsou samozřejmě relativní, a to nejen geograficky. Záleží na tom, kde stojíme. Orient je tak například pro západoevropany už i střední Evropa. Na francouzských univerzitách kupříkladu mezi orientální jazyky patří i čeština. Počítáme-li k Západu i Ameriku (euroatlantický prostor), pak například Japonci mají fakticky onen Západ na východě. Ve skutečnosti ovšem létají na Západ severním směrem přes severní pól je to totiž letadlem blíž. Geopolitická a kulturní bipolarita Orient Okcident (latinsky oriens východ, occidens - západ) je ostatně dnes zdá se nahrazena novou polaritou Sever Jih, případně překonána pojmem globalizace. Přesto je ale pro nás Evropa, Západ víc než jen pouhá oblast na glóbu. Je to současně i náš duchovní domov, prostor také mentální, naše kulturní kolébka. Chceme-li poznat i jiné oblasti a jiné způsoby života a myšlení, musíme začít od ohledání vlastního stanoviště, z něhož se rozhlížíme po světě. Evropa, tedy jádro toho, co dnes označujeme slovem Západ, se začala kulturněgeograficky ustalovat na přelomu starověku a středověku. Už římská říše se na sklonku své existence začala stále více dělit na západní a východní část, sféry odlišné kulturně, politicky, ekonomicky i národnostně (sociálně). Křesťanství, které od počátku našeho letopočtu do tohoto prostoru vstupuje, vyvíjí se v obou těchto oblastech rovněž odlišně. Hranice, rozdělující tento původně spíš středomořský než evropský prostor na Západ a Východ, není dána nějakou jednoduchou pomyslnou osou, taženou ve směru od severu k jihu. Hranice je vlastně stále pružná a mění se podle intenzity vlivů. Východ například zasahoval svým vlivem do určitých oblastí Apeninského poloostrova, ze severního pobřeží Afriky ovlivňoval Sicílii a další středomořské ostrovy i značnou část Španělska. Složité byly posuny dělicí linie na Balkáně a severně od Dunaje. Východní část bývá pojmenována podle městečka Byzance, v němž roku 324 n. l. císař Konstantin založil nové hlavní město (východní) říše římské Konstantinopolis čili Cařihrad, dnešní Istanbul. Mluví se o byzantské říši, byzantské kultuře. Nebo bývá Východ pojmenován podle tam převládající orientace křesťanství ortodoxie čili pravoslaví. Do tohoto východního prostoru vstoupil v 7. století n. l. islám. Arabové, původní nositelé islámu, vstřebali rychle plody byzantské kultury a vzdělanosti a dále se vyvíjeli nezávisle. Další a další národy, které na východě přijímaly islám, byly tak nepřímo zasaženy byzantským vlivem, který ale směrem na východ slábl. Národy východu, které zůstaly křesťanské, eventuálně křesťanské enklávy či menšiny v islámských zemích, se proti svému mocnému konkurentu bránily tím, že se zakonzervovaly v pozicích byzantské kultury 8. století, eventuálně 15. století, protože byzantská říše přestala politicky existovat po dobytí Konstantinopole Turky v roce 1453. To platí pro takové země, jako je Arménie, Gruzie, Rusko, některá území na Balkáně. Západ se naproti tomu kryje s Římem. Západní část Evropy se po dobytí Říma Góty roku 410 n. l. a následném zhroucení římské říše dlouho nemůže vzpamatovat. Křesťanství se postupně ujímá dědictví římské říše, i když spíše ve státoprávním než v kulturním slova smyslu. Papež Řehoř I. Veliký ( 602) organizačně sjednotil západní křesťanství a odřízl je od (pohanského) dědictví antické kultury. Pokusy obnovit římskou kulturu se objevují až v opakujících se vlnách renesance (znovuzrození) karolinská renesance (9. století), ottonská renesance (11. století). 24