Možné způsoby při úpravě vztahů k nezletilým dětem

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Možné způsoby při úpravě vztahů k nezletilým dětem Bakalářská práce Autor: Kateřina Kmochová Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: Mgr. Zdeněk Milík Praha Duben, 2009

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s použitím uvedené literatury. V Kolíně, dne 14. dubna 2009 Kateřina Kmochová

Anotace Ve své bakalářské práci jsem se snažila vymezit základní principy náhradní rodinné péče, tak jak vyplývají z mezinárodních dokumentů a českého zákona o rodině. Zabývala jsem se problematikou osvojení, pěstounské péče, poručenství a svěření dítěte do péče třetí osoby z toho důvodu, že dosud je u nás stále mnoho dětí, které byly rodiči opuštěny nebo jim hrozí, že opuštěny budou. Proto potřebují včasnou, citlivou a účelnou ochranu. V práci se také věnuji oblasti výchovy a výživy nezletilých dětí po dobu po rozvodu, zejména se zaměřením na důvody svěření dítěte do péče jednoho rodiče, ale také na klady společné a střídavé péče. Klíčová slova: dítě, rodič, osvojení, pěstounská péče, poručnictví, střídavá a společná péče Annotation In my bachelor thesis I try to specify the first principles of substitutive child welfare ensuing from the international documents and Czech family law. I deal with the theme of adoption, child-in-foster-care, child in ward, by reason of current existence of many children who were abandoned by their parents or are in danger to be abandoned. Consequently those children need well timed, tender-hearted and meaningful protection. In the thesis I also consider matters of upbringing and nourishment of minor children during the time of divorce, especially matter of case when children are in care of one parent, and advantages of joint custody and changeable custody. Key words: child, parents, adoption, foster care, child in ward, point custody, changeable custody

OBSAH Úvod... 5 1. Vývoj rodinného práva v České republice... 7 1.1 Rodinné právo až do roku 1918... 7 1.2 Období 1. republiky... 8 1.3 Období 2. republiky... 10 1.4 Právní úprava od roku 1963 do současnosti... 11 1.5 Novela zákona o rodině... 13 2. Instituty náhradní rodinné péče... 15 2.1 Osvojení... 15 2.1.1 Osoba osvojitele a osvojence... 15 2.1.2 Souhlas s osvojením... 17 2.1.3 Předadopční péče... 19 2.1.4 Druhy osvojení... 20 2.1.5 Řízení o osvojení... 21 2.1.6 Mezinárodní osvojení... 23 2.2 Pěstounská péče... 23 2.2.1 Druhy pěstounské péče... 24 2.2.2 Hmotné zabezpečení pěstouna a dítěte... 27 2.2.3 Řízení o svěření dítěte do pěstounské péče... 28 2.2.4 Zánik pěstounské péče... 30 2.3 Poručenství... 30 2.4 Svěření dítěte do péče jiné osoby... 33 3. Vyživovací povinnost... 34 3.1 Svěření dítěte do péče jednoho z rodičů... 35 3.2 Svěření dítěte do společné či střídavé péče... 38 4. Rodinné právo v jiných zemí... 43 4.1 Slovenská republika... 43 4.2 Německá spolková republika... 45 Závěr... 47 Seznam použité literatury... 50 4

Úvod Jako téma své bakalářské práce jsem si zvolila téma Možné způsoby při úpravě vztahů k nezletilým dětem. Volba tématu pro mou bakalářskou práci nebyla vůbec těžká ani nahodilá. Tato problematika mě zajímá z pracovního hlediska již dlouho, a proto pro mě byl výběr jednoduchý. Ve své bakalářské práci se zabývám základními principy jednotlivých forem náhradní rodinné péče, a to nejen z české právní úpravy, ale také z pohledu mezinárodních úmluv, o které se opírá i české rodinné právo. Je potřeba připomenout, že základním právem dítěte je vyrůstat ve své biologické rodině. Toto právo je zakotveno v řadě vnitrostátních a mezinárodních dokumentů. Cílem náhradní rodinné péče by měla být snaha vytvořit dítěti harmonické a stabilní prostředí, které mu zajistí zdravý vývoj, výchovu, péči a také jeho schopnost se začlenit do společnosti. Na samém počátku mé práce stručně vyložím vývoj vnitrostátního rodinného práva a nejdůležitější prameny týkající této oblasti práva. V této části je také zmíněna chystaná rekodifikace občanského zákoníku, která by měla zahrnout nynější rozsah rodinného práva. Otázky rodinného práva by měly být upraveny komplexně, a to pouze novým občanským zákoníkem bez úpravy ve speciálních zákonech. Pro snadnější orientaci v systému náhradní rodinné péče jsem se rozhodla zaměřit druhou kapitolu na instituty náhradní rodinné péče s orientací především na dva nejčastější typy náhradní rodinné péče osvojení a pěstounskou péči. Zároveň byly vymezeny odlišnosti mezi jednotlivými instituty, které jsou třeba k posouzení vhodnosti výběru jedné z forem náhradní rodinné péče pro nejlepší uspokojení potřeb dítěte. Další kapitola mé práce je zaměřena na vyživovací povinnost rodičů vůči dětem z hlediska úpravu poměrů nezletilých dětí po dobu po rozvodu. Byly stručně vyloženy východiska soudu, která jsou nutná k rozhodnutí o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů. Dále byly zmíněny předpoklady a podmínky pro svěření dítěte do společné či střídavé péče. Závěrečná kapitola je zaměřena na právní úpravu rodinného právo na Slovensku a ve Spolkové republice Německo. Zde se zabývám především odlišnostmi zahraniční právní úpravy od české právní úpravy v oblasti náhradní rodinné péče. Tyto státy jsem si zvolila 5

proto, že mě jejich právní úprava zaujala, a také proto, že by jejich právní úprava mohla být v mnohém pro naší právní úpravu inspirující. Zhodnocení systému náhradní rodinné péče a srovnání některých zahraničních právních úprav rodinného práva s právem českým je i cílem mé bakalářské práce. 6

1. Vývoj rodinného práva v České republice Právní úprava rodinného práva v oblasti nezletilých dětí spadá již do dávných dob římských. Během svého vývoje prodělala řadu změn, které nám poskytují obraz toho, jak se vyvíjel přístup k dětem a k jejich ochraně. Dříve právní úprava nesměřovala k zabezpečení blaha a ochrany dítěte, jak je tomu nyní, ale upřednostňovala zájem jiných osob nad zájmem dětí. 1.1 Rodinné právo až do roku 1918 Počátky rodinného práva na území dnešní České republiky můžeme nalézt již v době římské, kdy děti narozené otci zcela podléhaly jeho moci tzv. patria potestas. Otec byl jediným pánem v rodině tzv. pater familias. Otci vznikala moc nad svými dětmi již jejich narozením v řádném manželství, osvojením a nebo uznáním v případě, že se narodily mimo manželství. Dále mu patřilo právo rozhodnout o životu a smrti svých dětí, právo odložit je, prodat je nebo je nechat adoptovat. Tato práva se však uplatňovala bez výjimek pouze u druhorozených dcer, v případě prvorozené dcery a synů mohl tato práva vykonat jen v případě jejich tělesného postižení. Navíc měl otec majetkoprávní způsobilost za své děti a veškerý majetek mu připadal do výlučného vlastnictví 1. Římské právo mimo jiné také stanovilo právní předpoklady pro osvojení. Později se řada evropských zemí inspirovala v římském právu a začlenila jej do svých právních řádů. Vztah mezi osvojitelem a osvojencem byl blízký vztahu mezi rodičem a jeho dítětem. Nicméně se prosazoval zájem osvojitele nad zájmem dítěte, šlechta tak využívala osvojení dětí k zajištění pokračování rodu. V době středověku stále přetrvával model z doby římské, kdy otec figuroval jako pán rodiny a děti byly podřízeny jeho patria potestas. Byl však rozdíl mezi dětmi, které se narodily v manželství a mimo manželství. Nemanželské děti dle kanonického práva nenáležely do rodiny otce, s tím byla spojena nemožnost nabýt majetek otce po jeho smrti. Vyživovací povinnost pro nemanželské děti byla upravena značně spoře a do té doby nebyla upravena vůbec. Dětem mohl být ustanoven poručník pro správu majetku, avšak pouze v případě, že otec zemřel. Pro děti opuštěné byly zřizovány nalezince, kde byly mimo jiné umisťovány 1 Veselá, R. a kolektiv. Rodina a rodinné právo historie, současnost a perspektivy, 2003, s. 54-55 7

schránky zabudované do zdi tzv. torny, obdoba dnešních babyboxů, které mohly využít svobodné matky k odložení dítěte aniž by způsobily jeho smrt. Pod záštitou Josefa II. byl v roce 1789 v Praze založen první nalezinec opatřený tornem. Nalezince se tak staly zdrojem dětí, které byly vhodné k osvojení i pro pěstounskou péči. Až za vlády Josefa II. byl odstraněn rozdíl mezi manželskými a nemanželskými dětmi, na základě Všeobecného občanského zákoníku z roku 1786, který tuto problematiku upravoval v prvním díle. Dne 1.1.1812 nabyl účinnosti dokončený Všeobecný občanský zákoník (Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch ABGB), který obsahoval mimo jiné i ustanovení upravující manželství, vztahy mezi rodiči a dětmi, poručnictví a opatrovnictví, která platila na našem území až do roku 1949, kdy byl vydán nový zákon o rodině, platící dodnes. Dle ABGB měl v rodině hlavní postavení otec a matka s dětmi byly povinni ho poslouchat a následovat, dával dětem jméno, rozhodoval o jejich výchově a spravoval jejich majetek. Zemřel-li otec, byl dětem ustanoven poručník. V případě, že došlo mezi rodiči k rozvodu, děti byly ve většině případů svěřeny otci. Zákoník se také vrátil k nerovnému postavení manželských a nemanželských dětí, a to v oblasti vyživovací povinnosti, dědění apod. Zákoník se zaměřoval i na otázky osvojení, jasně stanovil, že osvojitel musel být starší 50 let a nesměl mít žádné dítě. První dílčí novela byla provedena císařským nařízením č. 276/1914 a upravila minimální věk osvojitele na 40 let, minimální věkový rozdíl mezi osvojitelem a osvojencem byl 18 let, zároveň bylo poprvé umožněno, aby otec osvojil své nemanželské dítě a osvojitelem se mohla stát i žena. Zákoník dále umožňoval osvojení jak nezletilých dětí, tak i zletilých dětí. Práva mezi osvojitelem a osvojencem byla stejná jako práva mezi rodiči a dětmi, avšak právní vztahy dítěte k jeho původní rodině zůstaly zachovány. 1.2 Období 1. republiky Konec 1. světové války znamenal vznik Československého státu a zák. č. 11/1918 Sb. tzv. recepční normou byl dosavadní Všeobecný občanský zákoník transformován do právního řádu Československa, avšak pouze na území dnešní České republiky. Na území dnešního Slovenska platilo právo uherské, které bylo převážně vyjádřeno formou obyčejového 8

práva a jen malá část právních norem byla formou psaných právních předpisů, rodinné právo se tak řídilo zákonem č. XXXI/1894. Období 1. republiky bylo poznamenáno válkou, kdy se z mnohých dětí stali sirotci, kteří byli umístěni v nalezincích a sirotčincích a mnozí z nich se tak stali vhodnými dětmi k osvojení či k pěstounské péči (dříve schovanství). Kromě zájmu třetích osob se začal klást větší důraz i na blaho dítěte. Ochrana dítěte se tak v nové republice stává i jakýmsi nepsaným celonárodním programem 2. Právní úprava osvojení obsažená ve Všeobecném občanském zákoníku platila až do roku 1928, kdy byla problematika osvojení vyčleněna do propracovanějšího samostatného zákona č. 56/1928 Sb. z. a n., o osvojení. Mnohá ustanovení nového zákona navazovala na dosavadní úpravu osvojení ve Všeobecném zákoníku občanském, a to zejména v osobě osvojitele či v minimálním věkovém rozdílu mezi osvojitelem a osvojencem. Zákon i nadále upravoval osvojení zletilých osob. K osvojení docházelo na základě adopční smlouvy, obdobným způsobem mohlo být osvojení i zrušeno, avšak smlouvy musely být příslušnému soudu či poručenskému úřadu předloženy ke schválení. K osvojení bylo dále třeba souhlasu obou rodičů, pokud rodiče neměli jednotný názor na osvojení svého dítěte, platilo, že rozhodné mínění má otec. V případě že rodiče odmítali udělit souhlas s osvojením bez řádného důvodu, mohl být jejich souhlas nahrazen rozhodnutím soudu nebo poručenského úřadu. Nicméně ani podle této právní úpravy osvojení soud nezkoumal, zda je osvojení ku prospěchu nezletilého dítěte, ale jednalo se spíše o institut, který zajistil přechod majetku. Také právní úprava pěstounské péče byla v roce 1921 vyčleněna a zpracována zvláštním zák. č. 256/1921 Sb., o ochraně dětí v cizí péči a dětí nemanželských. Zákon přímo stanovil, které osoby jsou způsobilé být pěstouny. Muselo se jednat o osoby bezúhonné, zdravotně a psychicky způsobilé a se schopností zajistit dítěti řádnou výchovu. Aby mohl pěstoun převzít dítě do věku 14-ti let, musel získat povolení od příslušného orgánu, kterým byla Okresní péče o mládež. Tento orgán vykonával dohled nad nezletilými dětmi v pěstounské péči. Za tímto účelem mohl provádět kontrolu bytů pěstounů, žádat po pěstounech vysvětlení o poměrech dětí, jejich výživě a výchově. O tom, že tento typ náhradní rodinné péče byl rozšířený svědčí i fakt, že v roce 1932 Okresní péče o mládež zajistila pěstounskou péči pro více než 15 000 dětí. 2 Matějček, Z. a kolektiv. Náhradní rodinná péče. Průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny,1999, s. 21 9

1.3 Období 2. republiky Po 2. světové válce byl zák. č. 150/1948 Sb., ústava ČSR, ze dne 9. května 1948, podnětem pro velké změny v právním řádu. Změny se neobešly ani v oblasti rodinného práva, neboť Ústava, jako zákon nejvyšší právní síly zaručovala ve svých ustanoveních práva, která by byla v rozporu se stávajícími ustanoveními o rodinném právu. V kapitole první Ústava garantovala rovnocenné postavení můžu a žen v rodině i ve společnosti, manželství, rodina a mateřství byly pod ochrannou státu a původ dítěte nesměl být jeho právům na újmu. Aby se odstranily tyto nedostatky, začalo se pracovat na rekodifikaci právního řádu, který vyústil vydáním nového zákona o právu rodinném č. 265/1949 Sb., s účinností od 1.1.1950. Tímto zákonem došlo k vyčlenění právní úpravy o rodině z práva občanského a tím i k vytvoření nového právního odvětví - práva rodinného 3. Zákon se odlišoval tím, že obsahoval preambuli, ve které byl vystihnut význam a záměr zákona. V preambuli se výslovně uvádělo, že mají být v život uvedeny zásady ústavy o stejném postavení mužů a žen a o právech dětí bez rozdílu původu. Hlava druhá se věnovala problematice rodičů a dětí. Byl zakotven nový pojem, a to moc rodičovská, která nahradila do té doby vykonávanou moc otcovskou. Rodičovská moc náležela oběma rodičům, bez ohledu na to, zda jsou rodiče manžely a obsahovala práva a povinnosti rodičů řídit jednání dětí, zastupovat děti a spravovat jejich majetek s péčí řádného hospodáře. Součástí tohoto zákona byla i ustanovení o osvojení. Zákon bezpodmínečně stanovil, že osvojit lze jen osoby nezletilé, ze znění zákona tak vypadla možnost osvojení již zletilé osoby. Požadavek věku 40-ti let pro osvojitele nebyl nutností, pouze bylo stanoveno, že mezi osvojitelem a osvojencem musí být přiměřený věkový rozdíl. Podstatnou změnu v problematice osvojení přinesla novela zák. č. 15/1958 Sb., o změně předpisů o osvojení, která zavedla nezrušitelné osvojení. Zrušitelné osvojení mohl na návrh osvojitele či osvojence zrušit soud, avšak pouze ze závažných důvodů a právní důsledky zrušení osvojení by tak nastaly dnem, kdy byl návrh podán. Avšak v případě nezrušitelného osvojení byli do rodného listu dítěte zapsáni osvojitelé, vznikl tak mezi nimi trvalý příbuzenský poměr. K osvojení dítěte mohlo dojít i bez souhlasu jeho rodičů, pokud byli zároveň jeho zákonnými zástupci, a to ve třech případech: 3 Veselá, R. a kolektiv. Rodina a rodinné právo historie, současnost a perspektivy, 2003, s. 88-89 10

- jestliže je dítě po dobu nejméně jednoho roku v ústavní péči a rodiče o něj neprojevují po tu dobu žádný zájem, nebo - jestliže rodiče neprojeví žádný zájem po dobu nejméně dvou let, nebo - jestliže rodiče dali souhlas s osvojením předem bez vztahu k určitým osvojitelům. Závěrečná část třetí pojednávala o institutu poručenství. Poručník byl dítěti ustanoven v případě, kdy dítě přišlo o oba rodiče nebo byli oba rodiče zbaveni rodičovské moci. Nad poručníkem vykonával dozor soud, který též dával souhlas poručníkovi s provedením všech důležitých věcí. Po 2. světové válce docházelo k podstatným změnám, a to v oblasti, která se týkala pěstounské péče. Zákonem č. 48/1947 Sb., o organizaci péče o mládež byly zrušeny Okresní péče pro mládež, které zprostředkovávaly pěstounskou péči. Byl spíše kladen důraz na výchovu dítěte v kolektivní formě v ústavech než individuální náhradní rodinnou péčí. Tímto směrem se ubírala právní úprava péče o nezaopatřené děti a v roce 1950 byla pěstounská péče definitivně zrušena 4. Nadále měli pěstouni možnost osvojit si svěřené dítě a starat se o něho, avšak bez nároku na odměnu. 1.4 Právní úprava od roku 1963 do současnosti Velice významným pro vývoj rodinného práva byl rok 1963, který přinesl v rámci druhé rekodifikace nový zákon o rodině. Zák. č. 94/1963 Sb., o rodinném právu navazoval na úpravu rodinného práva předcházející, některá ustanovení byla převzata, jiná byla změněna pouze po formální stránce. Dosud vyčleněná právní úprava sociálně právní ochrany mládeže byla nově přejata do zákona, to umožnilo společenskou kontrolu výchovy dětí prostřednictvím národních výborů, a to zejména v oblasti osvojení, výživného a výchovy dětí, které neměly rodiče. Národní výbory mohly zasahovat do rodinných poměrů jen vyžadoval-li to zájem společnosti, a to buď formou napomenutí dítěte, jeho rodiče či občanů, kteří narušují jeho řádnou výchovu nebo uložením dohledu nad nezletilým či omezení, která by měla zabránit škodlivým vlivům na jeho výchovu. Hlava čtvrtá zmíněného zákona obsahovala ustanovení o osvojení. Hlavním účelem zákona bylo zabezpečit náhradní rodinnou výchovu dítěti, která by vyhovovala zájmům dítěte. Natrvalo se tímto zákonem osvojení stalo institutem, který sloužil jen ku prospěchu 4 Novotná, V. a Burdová, E. - Zákon o sociálně právní ochraně dětí. Komentář., 2007. s. 13 11

dítěte. K dosažení blaha osvojovaného dítěte zákon stanovil jednotné předpoklady pro osvojení, které prověřoval soud. Změnu zákon přinesl především ve vztahu mezi osvojencem a osvojitelovými příbuznými, vznikl mezi nimi pravý příbuzenský poměr ve vztahu k veřejnosti. Změna se dotkla rovněž ustanoveních, která se týkala možného osvojení dítěte bez souhlasu rodičů. Byla určena lhůta jednoho roku, po které mohlo být dítě osvojeno bez souhlasu rodičů, jestliže rodiče neprojevovali o dítě opravdový zájem, který by jako rodiče projevovat měli. Novelou zák. č. 132/1982 Sb., byla lhůta jednoho roku opravdového nezájmu zkrácena na 6 měsíců. Tzv. blanketový souhlas byl druhým možným způsobem. Pojem opatrovník a poručník splynul, nadále byl používán pouze výraz opatrovník. Opatrovník byl dítěti ustanoven jestliže rodiče dítěte zemřeli či byli zbaveni rodičovských práv. Dítě namísto rodičů vychovával, zastupoval a spravoval jeho záležitosti opatrovník. V podstatě se jednalo o obdobnou právní úpravu, která platí dnes. Podrobnější úpravy se dočkala oblast výživného, která se rozčlenila do 5 hlav vzájemná vyživovací povinnost rodičů a dětí, vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými, vyživovací povinut mezi manžely, příspěvek na výživu rozvedeného manžela, příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce. Další podstatnou novelu zákona o rodině přinesl zák. č. 91/1998 Sb., s účinností od 1.8.1998. Jednalo se o významnou změnu především v oblasti vztahů mezi rodiči a dětmi, které s drobnými úpravami platí dodnes. Pěstounská péče byla opětovně začleněna do právního řádu až v roce 1973, zák. č. 50/1973 Sb., o pěstounské péči. Tímto zákonem se podstatně měnil dosavadní stav náhradní rodinné výchovy dětí. Dosud byla náhradní výchova uskutečňována prostřednictvím osvojení dítěte, svěření dítěte do péče jiného občana, individuálním opatrovnictvím a ústavní výchovou. Pěstounská péče byla státem řízená a kontrolovatelná dlouhodobá náhradní rodinná péče o děti. O svěření dítěte do pěstounské péče rozhodoval soud v případech, kdy výchovu dítěte dlouhodobě nemohli zajistit sami rodiče. Rozhodnutí o tom, zda bude osoba vhodná jako pěstoun náleželo národním výborům, které po svěření dítěte do pěstounské péče konaly dozor nad výkonem pěstounské péče. Stát stanovil jako odměnu za poskytnutou péči pěstounům odměnu a dítěti vyplácel příspěvek na úhradu jeho potřeb. Ostatní dávky sociální péče byly pěstounům vypláceny jako by šlo o jejich vlastní dítě 5. 5 Veselá, R. a kolektiv. Rodina a rodinné právo historie, současnost a perspektivy, 2003, s. 101 12

1.5 Novela zákona o rodině V současní době je soukromé právo upravováno několika samostatnými zákony, což může způsobovat problémy v orientaci běžným občanům. Cílem rekodifikace je tak upravit veškeré soukromoprávní vztahy v jednom zákoně. Návrh zákoníku v největší míře navazuje na právní úpravu platnou v současnosti, která je široce vžitá, a inspiruje se v ní. Úprava rodinného práva se tak vrací zhruba po 60-ti letech zpátky do občanského zákoníku. Problematika rodinného práva bude upravena v části druhé od 578 a násl. a bude členěna do 4 částí manželství, příbuzenství, poručenství a jiné formy péče o dítě a zapsané partnerství. Oblast problematiky osvojení projde mnoha změnami. Institut osvojení nemá již být považován výlučně za formu náhradní rodinné péče. Nová úprava osvojení výrazně posílí ochranu dítěte v řízení o osvojení, ale také bude posílena ochrana biologických rodičů dítěte. O osvojení se nebude moci rozhodnout, pokud zde bude jiný blízký příbuzný dítěte, který je ochoten a schopen o dítě pečovat a projeví-li o to zájem. V takovém případě se dá přednost tomuto postupu před osvojením dítěte. Změní se minimální doba předadopční péče, z dosavadních 3 měsíců bude činit alespoň 6 měsíců, tato doba by měla zajistit, aby byly dostatečně prověřeny schopnosti a možnosti budoucích osvojitelů ohledně péče o osvojované dítě a aby se účastníkům poskytl dostatek času k vybudování kvalitního vztahu. Další novinku, kterou přinese nový občanský zákoník je možnost za určitých okolností osvojit zletilou osobu. Osvojit zletilou osobu bude možné v případě, kdy sourozenec byl osvojen týmž osvojitelem, či v době podání návrhu na osvojení byl osvojovaný nezletilý, či pokud osvojitel pečoval o osvojovaného jako o vlastního již v době nezletilosti, a nebo pokud osvojitel hodlá osvojit dítě svého manžela. Tyto způsoby lze považovat za obdobu osvojení nezletilého 6. Nový občanský zákoník bude také znát typ osvojení, které není obdobou osvojení nezletilého a tento druh osvojení je zamýšlen pro výjimečné situace a přichází v úvahu především u osob, které nemají potomky, ať pokrevní nebo právní, popřípadě které nemají pokračovatele ve svém díle, ať vědeckém, uměleckém, řemeslném či jiném, ale i u takových, jimž jejich potomci neposkytují náležitou pomoc v nemoci nebo ve stáří, jsou 6 Eliáš, K. - Zuklínová, M. - Principy a východiska nového kodexu soukromého práva, 2002, s. 171 13

nedosažitelní či pobývají neznámo kde. Od prvního typu se bude odlišovat v tom, že osvojenci a jeho potomkům nevznikne osvojením příbuzenský poměr vůči členům rodiny osvojitele a nenabudou vůči nim žádných majetkových práv, osvojitel nenabude osvojením žádných majetkových práv vůči osvojenci a jeho potomkům a osvojenec a jeho potomci nepozbudou osvojením práv ve vlastní rodině. Také dle mého mínění by se mělo k osvojení zletilé osoby přistupovat opatrně, neboť se mohou nalézt jedinci, kteří by mohli mít z osvojení a následné smrti osvojitele značný majetkový prospěch. Nový zákoník výrazně oslabuje anonymitu osvojení, když zdůrazňuje právo každého dítěte znát svůj biologický původ. Osvojitelé tak budou povinni seznámit osvojence o proběhlém osvojení a o jeho původu, nejpozději do 12-ti let věku dítěte 7. Náhradní rodinná péče bude upravena v hlavě třetí Poručenství a jiné formy péče o dítě. Bude obsahovat instituty svěření dítěte do péče jiné osoby a pěstounství. Jejich hlavní funkcí je zajištění péče o dítě a jeho ochrana, není-li o dítě náležitě postaráno a je v zájmu dítěte, aby nebylo ponecháno v péči ústavní. Uplatní se ale i tam, kde vzhledem k příbuzenství zúčastněných nepřipadá osvojení dítěte v úvahu nebo tam, kde není pravděpodobné, že k osvojení v brzké době dojde, popřípadě, že k němu vůbec dojde. Nová právní úprava je podrobnější, zavádí zcela nový institut profesionální pěstounské péče, jejímž úkolem bude zajistit kvalifikovanou péči o dítě. Zákon však tento pojem nepoužívá a mluví pouze o výkonu péče o děti jako povolání. V případě profesionálního pěstounství se může jednat jak o péči krátkodobou, tak dlouhodobou. Jinou osobou zákon rozumí jakoukoli fyzickou osobu odlišnou od rodiče a poručníka dítěte. Na rozdíl od současné právní úpravy, předpokládá nová úprava krátkodobé trvání péče jiné osoby o dítě. Pěstounství je navrhováno jako dlouhodobější řešení v případě, že z péče osoby o dítě a jejího průběhu je zřejmé, že bude ku prospěchu dítěte. V takovém případě musí opět rozhodnout soud o tomto řešení, a to bez časového omezení. 7 http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/rodinne-pravo/co-upravuje-rodinne-pravo-zakoniku.html ze dne 24.3.2009 14

2. Instituty náhradní rodinné péče Mezi základní práva dítěte patří žít ve své vlastní rodině, poznat rodiče a poskytnout jim tu možnost, aby se o ně mohli s láskou starat. Mnozí z nich však nemají to štěstí a nemohou vyrůstat ve své přirozené rodině. Většina z nich sice rodinu má, ale ta jim nechce nebo nemůže poskytnou to velmi potřebné rodinné prostředí a zázemí. Některé děti sice poznají to idylické rodinné prostředí, avšak ze dne na den se také mohou ocitnout bez své původní rodiny. Stát musí sehrát důležitou roli a zajistit dětem bez své vlastní rodiny potřebnou výchovu a péči v jedné z forem náhradní rodinné péče a dát jí přednost před péčí ústavní. 2.1 Osvojení Význačnou formou náhradní rodinné péče se stalo osvojení, které je právně upraveno v zák. č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen ZOR) a v zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Cílem osvojení je vybrat nejvhodnější osvojitele, kteří mají předpoklady vytvořit mezi nimi a dítětem takový vztah jako je vztah mezi rodiči a dítětem a zajistit mu klidné a stabilní rodinné prostředí. Právní mocí soudního rozhodnutí o osvojení zanikají vzájemná práva a povinnosti mezi biologickou rodinou a osvojencem a tyto práva a povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, která zahrnuje i povinnost vyživovací, v tu samou chvíli přecházejí na náhradní rodinu. 2.1.1 Osoba osvojitele a osvojence Aby mohlo být dítě řádně osvojeno a přijato za vlastní, musí být splněny zákonné podmínky, které mohou být jak na straně osvojitele, tak na straně osvojence. Osvojitelem se může stát pouze bezúhonná osoba starší 18-ti let, která má plnou způsobilost k právním úkonům a svým způsobem života se může zaručit, že dítěti poskytne nejlepší péči a zajistí jeho náležitou výchovu a řádný tělesný a duševní vývoj, který bude ku prospěchu dítěte i společnosti. Osvojitelem se může stát buď jednotlivec, zda se jedná o muže či ženu není rozhodné, anebo manželé. Pouze manželé mohou osvojit dítě jako dítě společné. Pokud má zájem osvojit dítě jen jeden z manželů, je zapotřebí, aby měl souhlas druhého manžela. Souhlas 15

s osvojením druhého manžela není nutný, pokud druhý manžel nemá způsobilost k právním úkonům nebo je-li opatření tohoto souhlasu spojeno s těžko překonatelnou překážkou. Ač to zákon výslovně neurčuje, ustálená soudní praxe stanovila, že není možné, aby byl mezi osvojitelem a osvojencem příbuzenský poměr v pokolení přímém či vztah mezi sourozenci, neboť by se tak nevhodně přeměnily rodinné vztahy a poměry v rodině. Nejvyšší soud České republiky v Brně vydal již ohledně této problematiky v rámci dovolání řadu rozhodnutí. Např. rozsudkem ze dne 7.12.2006, sp. zn. 30Cdo 2787/2005, se Nejvyšší soud vyjádřil, že mezi prarodiči nezletilé, kteří podali návrh na osvojení a nezletilou existuje blízký příbuzenský vztah, který brání vyslovení navrhovaného nezrušitelného osvojení, neboť je příbuzenský vztah v rozporu se samotnými principy institutu osvojení. Osvojením má být založen vztah mezi osvojitelem a osvojencem, jaký je mezi rodiči a dětmi. V daném případě by došlo k takové záměně příbuzenských vztahů, že by se prarodiče stali rodiči nezletilé a matka nezletilé by se tak stala zároveň její sestrou. To však neznamená, že by blízcí příbuzní a sourozenci nemohli dítěti poskytnou láskyplnou péči, pouze musí využít jiné formy náhradní rodinné péče, např. pěstounské péče, kde příbuzenský poměr není na závadu, ba přímo naopak. Zákon ale výslovně stanoví, že mezi osvojitelem a osvojencem musí být přiměřený věkový rozdíl, který se ustálil na 25 30 letech. Osvojencem může být pouze dítě mladší 18-ti let, a to jen je-li mu osvojení ku prospěchu. Pokud je nezletilé dítě schopno posoudit význam osvojení, vždy se vyžaduje jeho souhlas, ledaže by se tím zmařil účel osvojení. Osvojenec ovšem musí být dítě tzv. právně volné, podrobně viz kapitola 2.1.2. Osvojení je v české právní úpravě určeno pro nezletilé dítě, tzn. fyzickou osobu mladší 18-ti let, pokud zletilosti nenabyla dříve. Otázkou je, zda možnost osvojení pouze nezletilého dítěte není, ve vztahu k nemožnosti osvojení zletilého, porušením principu rovnosti práv občanů. K této problematice se vyjádřil Ústavní soud ČR, když ve svém nálezu ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 6/96 dospěl k závěru, že rovnost porušována není. Odůvodnil to tím, že právní postavení nezletilých dětí a zletilých osob v úpravě institutu osvojení sice není stejné, ale nejde o nerovnost, která by dosahovala intenzity protiústavnosti. Výběr správné osoby osvojitele je velice důležitým aspektem v procesu úspěšného osvojení. Osoba osvojitele by měla svým způsobem života zaručit, že poskytne dítěti 16

nezbytnou lásku, bezpečí a výchovu. Osvojitel by měl být především vnitřně přesvědčen, že chce přijmout do své rodiny cizí dítě a přijmout jej za své. Měl by mít zajištěno stálé zaměstnání, aby mohl řádně zabezpečit rodinu a potřeby dítěte. V rámci celého procesu osvojení se rovněž vyžaduje na osobu osvojitele výpis z rejstříku trestů, který může být částečným obrazem o řádném společenském životě, proto by měl být bez záznamu. Bytová situace by měla všestranně zajistit potřeby dítěte, zda je tomu tak je úkolem orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který provádí šetření v bytě či domě osvojitele. Důležitým předpokladem osvojitele pro zajištění stabilního prostředí je jeho osobní stav. Je dáváno přednost osobám, které žijí v trvalém spokojeném manželství, u nichž lze důvodně předpokládat, že povedou výchovu dítěte správným směrem 8. Dětí, které potřebují náhradní rodinu je mnoho, všichni se však do nových rodin nedostanou. Ti, u kterých se předpokládá méně problémový zdravotní a psychosociální vývoj a jsou věkově nejmladší mají největší šanci na osvojení a přijetí do náhradní rodiny. Děti vhodné k osvojení je možné rozdělit do třech skupin. Jedná se o děti, které porodily matky z nízkých sociálních vrstev, narkomanky, prostitutky. Tyto děti se narodily ve většině případů jako nechtěné, svou původní rodinu nepoznaly a jsou relativně brzy umístěny do nových rodin. Druhou skupinu jsou děti, které nějaký čas pobývaly ve své biologické rodině jsou již starší, rodiče se o ně nechtěli nebo nemohli postarat a z toho důvodu byly umístěni v ústavní péči. Třetí a nejméně početnou skupinou jsou děti osiřelé. Těmto dětem oba rodiče zemřeli a v nejbližší rodině se nenašel nikdo, kdo by byl ochoten a schopen se o dítě postarat, ale také se jedná o děti rodičů, kteří dlouhodobě vykonávají trest odnětí svobody. Jako osoby osvojence jsou stále více preferováni děti nízkého věku, avšak zde podstupují budoucí osvojitele riziko ohledně psychického a zdravotního vývoje dítěte, neboť se stále nemusely projevit některé specifické zdravotní či vývojové poruchy. 2.1.2 Souhlas s osvojením Jak již bylo řečeno, souhlas dítěte s osvojením se vyžaduje vždy, jestliže je samo schopno zhodnotit a posoudit význam osvojení se všemi jeho důsledky. Zákon výslovně nestanovuje, kdy je dítě schopno posoudit význam osvojení, záleží tedy vždy na konkrétním soudci, který zváží, zda je dítě vzhledem ke svému věku natolik rozumově a morálně vyspělé, aby bylo jeho přání týkající se osvojení vyslyšeno. Souhlas dítěte se 8 Matějček, Z. a kolektiv. Osvojení a pěstounská péče, 2002, s. 21 17

nevyžaduje v případě, že by se tím zmařil účel osvojení. Takto zmařeno by mohlo být osvojení dítěte, které žije již delší dobu u svých budoucích osvojitelů, ale stále neví, že to nejsou jeho biologičtí rodiče. Potřebný souhlas by tak mohl ohrozit jeho citový vztah k osvojitelům, popř. způsobit trauma 9. Vedle souhlasu dítěte je také třeba souhlasu jeho zákonných zástupců, aby se dítě stalo tzv. právně volné. Souhlas s osvojením se činní osobně do protokolu a je výslovný k určité osobě osvojitele a určitému typu osvojení. Pokud jsou splněny zákonem stanovené předpoklady, může být dítě osvojeno bez jejich souhlasu a souhlas je nahrazen rozhodnutím soudu. Souhlasu zákonných zástupců není třeba tehdy, - jestliže soustavně neprojevovali po dobu nejméně 6 měsíců o dítě opravdový zájem, a to tím, že jej pravidelně nenavštěvovali, neplnili dobrovolně vyživovací povinnost k dítěti a neupravili si své osobní a majetkové poměry tak, aby se mohli sami řádně starat o své dítě, zde se jedná o tzv. kvalifikovaný nezájem - jestliže po dobu nejméně 2 měsíců po narození dítěte neprojevili o dítě žádný zájem, ačkoliv jim v tom nebránila žádná závažná překážka, zde se jedná o tzv. absolutní (žádný) nezájem - jestliže dali souhlas s osvojením předem bez vztahu k osobě osvojitele a typu osvojení, tzv. blanketový souhlas. Tzv. kvalifikovaný nezájem spočívá v tom, že rodič se dítětem pravidelně nestýká, není s ním v kontaktu dopisovou formou ani prostřednictví telefonu a neprojevuje o dítě žádný zájem, který by jako rodič projevovat měl. Rozhoduje-li soud o tomto způsobu uvolnění dítěte, musí se zabývat skutečnostmi, které rodiče k tomuto nezájmu vedou. Může se jednat o překážky objektivní povahy (např. dlouhodobé umístění rodiče v léčebně) či osobnostní povahy anebo o dítě poskytují zájem naoko, aby zabránili případnému osvojení. Doba 6 měsíců se stala dle ustálené praxe dobou dostatečnou, aby si rodiče dítěte dali dohromady své osobní, rodinné, sociální a bytové poměry a mohli tak dítěti poskytnou řádnou péči v domácím prostředí 10. Problematika tzv. absolutního nezájmu byla do oblasti rodinného práva včleněna až významnou novelou v roce 1998, zákonodárce tímto způsobem reagoval na tlaky nevládních organizací a veřejnosti, aby byly opuštěné děti co nejrychleji po jejich narození umístěny do vhodné rodiny. O tom, zda se rodič dopustil absolutního nezájmu 9 Veselá, R. a kolektiv. Rodina a rodinné právo historie, současnost a perspektivy, 2003, s. 163 10 Hrušáková M. - Králíčková Z., České rodinné právo, 1998, s. 275 18

rozhoduje soud v tzv. incidenčním řízení, které předchází samotnému rozhodování o osvojení. Tzv. blanketový souhlas musí být dán zákonnými zástupci osobně před soudem či orgánem sociálně-právní ochrany dětí, nejdříve 6 týdnů po narození dítěte. Tento souhlas je odvolatelný pouze do doby, než je dítě umístěno na základě rozhodnutí soudu do péče budoucích osvojitelů. 2.1.3 Předadopční péče Další hmotně právní podmínkou osvojení a tedy i dalším krokem k úspěšnému osvojení, který pomáhá naplnit cíl osvojení je předadopční péče. Orgán sociálně-právní ochrany dětí nejprve vyslechne budoucí osvojitele, kterým položí otázky, které jsou zaměřeny na důvody osvojení, osobu osvojovaného dítěte, tj. věk, pohlaví, barva pleti aj., v případě vhodnosti zařadí osvojitele do seznamu osvojitelů. Hlavním účelem předadopční péče je ověřit si schopnosti budoucích osvojitelů postarat se o nového člena rodiny a náležitě jej vychovat, zjistit specifické potřeby dítěte, řádně se na ně připravit a případně předem rozpoznat možné problémy a překážky ve výchově či případně v samotném osvojení. O tom, zda bude dítě svěřeno do péče budoucích osvojitelů rozhoduje ve správním řízení orgán sociálně-právní ochrany dětí, který za tímto účelem vydá správní rozhodnutí o svěření dítěte do předadopční péče. Orgán sociálně-právní ochrany dětí tak rozhoduje v případech, kdy je dítě umístěno v ústavu z rozhodnutí soudu nebo z vůle rodičů. Pokud však dítě není umístěno v ústavu, ale setrvává stále u rodičů, jsou pouze zákonní zástupci dítěte oprávněni rozhodnout o svěření dítěte do předadopční péče. Před rozhodnutím soudu o osvojení musí být dítě nejméně po dobu 3 měsíců v péči budoucího osvojitele. Předadopční péče není nutná v případech, kdy se pěstoun, fyzická osoba odlišná od rodičů či poručník rozhodnou osvojit dítě svěřené jim do příslušné péče. Už svěřením dítěte do předadopční péče se rozvíjí vztah mezi budoucím osvojitelem a dítětem, který by se do budoucna měl přetvořit ve vztah jako je mezi rodiči a dítětem. Budoucí osvojitel má právo pečovat o dítě, vychovávat jej, podporovat jeho psychický, citový a rozumový vývoj a zajišťovat jeho specifické potřeby. Po dobu předadopční péče hradí veškeré náklady na potřeby dítěte sám osvojitel. V případě, že se plánované osvojení z nejrůznějších důvodů neuskuteční, nemá osvojitel nárok domáhat se náhrady nákladů, které účelně vynaložil na potřeby dítěte a jeho výživu. 19

Osvojitel si může požádat o přiznání dávky státní sociální podpory již v době, kdy je mu dítě svěřeno do předadopční péče, avšak za předpokladu, že o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů rozhodl sám orgán sociálně-právní ochrany dětí, neboť vydal správní rozhodnutí, které se tak stane titulem pro výplatu dávek státní sociální podpory. 2.1.4 Druhy osvojení Český právní řád rozlišuje mezi dvěma typy osvojení, a to zrušitelné a nezrušitelné. Pro oba typy platí vše, co bylo výše uvedeno, existují však mezi nimi rozdíly 11. Při osvojení zrušitelném (prosté, obyčejné, I. stupně) se může dítě nejdříve osvojit po uplynutí tří měsíční předadopční péče a lze takto osvojit dítě různých věkových skupin, tedy i mladší jednoho roku. Soud v rozsudku o osvojení zároveň nerozhoduje o tom, že se do knihy narození u příslušného obecního úřadu zapisují osvojitelé na místo rodičů dítěte, avšak rozhodne o tom, že dítě ponese příjmení osvojitelů. Může se stát, že osvojení neplní svůj účel a zrušení osvojení je v nejlepším zájmu dítěte. Tato situace může nastat v případě, kdy se mezi osvojitelem a osvojencem nevytvořil patřičný citový vztah či osvojitelé neplní svou rodičovskou zodpovědnost. Soud může na návrh osvojitele či osvojence osvojení zrušitelné zrušit a právní mocí rozsudku o zrušení osvojení vznikají znovu vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a jeho původní rodinou, současně dítě pozbude příjmení osvojitele a znovu bude užívat příjmení původní. Rozhodnutí soudu o osvojení zrušitelném nebrání osvojitelům po dosažení jednoho roku věku dítěte přeměnit zrušitelné osvojení na nezrušitelné, a to podáním návrhu na nezrušitelné osvojení 12. Nezrušitelným osvojením (plné, osvojení II. stupně) vzniká mezi osvojitelem a osvojencem stejný vztah jako mezi rodičem a dítětem. Tímto typem osvojení lze osvojit pouze dítě starší jednoho roku věku. Počet rozhodnutí soudu o nezrušitelném osvojení převládá nad počtem rozhodnutí soudu o zrušitelném osvojení viz graf č. 1, neboť se do nezrušitelného osvojení započítávají rozhodnutí o osvojení manžela rodiče dítěte. Soud ve svém rozhodnutí o osvojení vysloví, že se v knize narození zapíší na místo rodičů osvojitelé a též rozhodne o změně příjmení osvojence. Matrika po právní moci rozhodnutí o osvojení zapíše osvojitele na místo původních rodičů, osvojuje-li dítě osamělá osoba, je 11 http://www.fod.cz/stranky/adopce/nrp/osvojeni.htm ze dne 25. ledna 2009 12 Novotná V. Průšová L., K vybraným otázkám osvojování dětí, 2004, s. 63, 64 20

údaj o druhém rodiči vypuštěn. Matrika nadále vede údaj o biologických rodičích v poznámce v knize narození dítěte. Jak již vyplývá z názvu, osvojení nelze zrušit. I v tomto případě se může stát, že osvojení nebude plnit svůj účel, osvojitelé však nemají možnost požádat soud o zrušení osvojení. Může se tak stát, že dítě bude svěřeno do pěstounské péči či do péče 3. osoby, v nejhorším případě by mohlo být umístěno do ústavní výchovy. Osvojenec může být opětovně osvojen pouze v případě, že je osvojován manželem osvojitele nebo osvojitel zemřel. Graf č. 1 Počet soudních rozhodnutí o vyslovení k návrhu na zrušitelné či nezrušitelné osvojení 2000 1800 1600 1400 1200 1000 800 osvojení nezrušitelné osvojení zrušitelné 600 400 200 0 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 Zdroj: vlastní 2.1.5 Řízení o osvojení Samotnému řízení o osvojení předchází v mnoha případech tzv. incidenční řízení. Jedná se o zvláštní typ řízení nazvané Řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, které upravuje v 180a a 180b zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.). Cílem tohoto řízení je posoudit, zda jsou splněny podmínky tzv. kvalifikovaného či absolutního nezájmu, tedy zjistit, zda je dítě právně volné. Účastníky řízení jsou rodiče, kteří jsou zároveň zákonnými zástupci dítěte a dítě samotné. Procesní způsobilost má i rodič, který je nezletilý i když není zákonným zástupcem dítěte. Řízení se zahajuje na návrh orgánu sociálně právní ochrany dětí, který je i zároveň kolizním opatrovníkem dítěte anebo na návrh některého z rodičů. Soud po provedeném dokazování může rozhodnout, že nejsou splněny podmínky tzv. kvalifikovaného či 21

absolutního nezájmu a dítě není vhodné k osvojení nebo rozhodnout, že zmíněné podmínky splněny byly a dítě se tak stane právně volné. V následujícím řízení před soudem o osvojení již nejsou biologičtí rodiče účastníky řízení. Pokud se výrazným způsobem změní poměry rodičů, může soud na návrh rozhodnout, že se pravomocný rozsudek, kterým bylo určeno, že k osvojení dítěte není třeba souhlasu rodičů, zruší. Avšak návrh lze podat nejdříve po uplynutí jednoho roku po právní moci rozsudku, nebylo-li dítě již osvojeno, nebo svěřeno do péče budoucích osvojitelů, nebo zahájeno řízení o osvojení, anebo zahájeno řízení o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů. Incidenční řízení se nebude konat v případech, kdy rodiče dítěte udělili tzv. blanketový souhlas s osvojení bez vztahu k určitým osvojitelům nebo byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti. Řízení o osvojení zahajuje soud pouze na návrh osvojitele. Mimo běžných náležitostí musí osvojitel v návrhu uvést, zda má zájem osvojit dítě zrušitelným typem osvojení či nezrušitelným, soud je pak tímto návrhem vázán a nemůže sám rozhodnout o jiném typu osvojení než o tom, který byl uveden v návrhu. Zákon o rodině výslovně stanoví, kdo jsou účastníky řízení o osvojení. Těmi jsou osvojované dítě, jeho rodiče, popř. poručník, osvojitel a jeho manžel. Rodiče osvojovaného dítěte nejsou účastníky řízení o osvojení tehdy, jestliže - jsou zbaveni rodičovské zodpovědnosti - jsou zbaveni nebo omezeni ve způsobilosti k právním úkonům - poskytli tzv. blanketový souhlas k osvojení - soud rozhodl, že k osvojení dítěte není třeba jejich souhlasu (tzv. incidenční řízení). Soud v řízení o osvojení všemi dostupnými prostředky zjišťuje, zda bude osvojení ku prospěchu dítěte. Potřebnou součinnost mu k tomu poskytují orgán sociálně - právní ochrany dětí, osvojitelé, aj.. Osvojitelé jsou za tímto účelem povinni soudu předložit lékařské potvrzení, které osvědčuje jejich zdravotní stav. Po provedeném dokazování soud vydá rozsudek, ve kterém uvede, že se dítě po právní moci rozsudku stává osvojencem osvojitelů, uvede příjmení, které bude osvojenec nadále užívat a v případě nezrušitelného osvojení též rozhodne o zapsání osvojitelů do knihy narození dítěte. V ojedinělých případech může soud rozhodnout o tom, že se návrh na osvojení dítěte zamítá, a to tehdy, jestliže v provedeném dokazování soud zjistil, že 22

osvojení není plně v zájmu nezletilého či se v průběhu soudního řízení o osvojení výrazným způsobem k lepšímu změnily poměry v původní rodině. 2.1.6 Mezinárodní osvojení Mezinárodní osvojení je možný náhradní způsob zajištění náhradní rodinné péče v případě, že se pro dítě nemůže zajistit vhodná péče v zemi jeho původu. Mezinárodní osvojení je upraveno zák. č. 259/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí a Úmluvou o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení, která byla vydána v Haagu dne 29.5.1993 a v České republice vstoupila v platnost dne 1.6.2000. Úmluvu můžeme považovat za doplňující procesní předpis k Úmluvě o právech dítěte, konkrétně k článku 21. Účelem Úmluvy je ve vztazích mezi smluvními státy zabezpečit, aby při osvojování dětí z jednoho státu do druhého bylo zajištěno dodržení požadavků stanovených Úmluvou o právech dítěte, zejména, aby děti byly osvojované do ciziny pouze tehdy, pokud nemůžou být osvojeny, pěstounské péči nebo jinak vhodně umístěny ve státě původu. Dále má být zajištěno, aby byly děti osvojovány do ciziny pouze tehdy, je-li to v jejich nejlepším zájmu, aby se předešlo obchodování s dětmi a únosům dětí 13. Ústředním orgánem, který má záštitu nad mezinárodním osvojením je Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně. Tento úřad jako jediný orgán může zprostředkovat osvojení z ciziny i do ciziny. Zprostředkování osvojení dětí se činí jen na návrh fyzické osoby, která má zájem osvojit dítě z ciziny. Budoucí možný osvojitel má dvě možnosti, jak se dostat do evidence žadatelů o osvojení z ciziny. Buď může přímo podat žádost o zprostředkování mezinárodního osvojení u Úřadu, nebo je jeho žádost o zprostředkování osvojení Úřadu postoupena, a to v případě, kdy mu nebylo zprostředkováno osvojení dítěte v České republice a souhlasil se zařazením do evidence žadatelů o osvojení u Úřadu. 2.2 Pěstounská péče Pěstounská péče je vedle osvojení druhou nejrozšířenější formou náhradní rodinné péče a můžeme jí chápat jako zvláštní formu státem zprostředkované, řízené a kontrolované 13 http://www.umpod.cz/adopce/adopce.html ze dne 27. ledna 2009 23

náhradní výchovy v rodině, která je upravena v zák. č. 94/1963 Sb., o rodině a v zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí 14. Hlavním cílem pěstounské péče je zajistit náležitou výchovu v náhradním rodinném prostředí a dostatečně zabezpečit hmotné potřeby dětí, které nemohou být z právních, zdravotních či sociálních důvodů osvojeny. Děti vhodné k umístění do pěstounské péče jsou takové, které vyžadují trvalou osobní péči. Zpravidla jde o děti, které mají různé zdravotní či psychické potíže, děti jiného etnika, sourozenci a děti starší. Jednat se ale také může o děti, které nemohou být osvojeny z hlediska právního. Poměrně časté jsou případy, kdy se rodiče o dítě řádně nestarají a projevují o něj jen takový druh zájmu, který postačí k tomu, aby nemohlo být soudem rozhodnuto o tom, že rodiče o dítě neprojevují tzv. kvalifikovaný nebo absolutní nezájem a nemohlo se konat řízení o osvojení bez jejich souhlasu. Přijmout starší nebo postižené dítě je úkol velice náročný. Vyžaduje od budoucích pěstounů především laskavost, trpělivost a odhodlanost čelit případným obtížím jak ze strany dítěte, tak i jeho původní rodiny. Přijetí postiženého dítěte vyžaduje od pěstounů rovněž obecnou znalost problematiky postiženého dítěte, informovanost o zdravotním stavu a vývoji, reálné představy o jeho specifických potřebách, možnostech a případných vývojových odchylkách 15. 2.2.1 Druhy pěstounské péče Předpoklady pro svěření dítěte do pěstounské péče jsou obdobné jako u institutu osvojení. Dítě může být svěřeno do pěstounské péče tehdy, pokud není jeho výchova v rodině řádně vykonávána a zabezpečena či se o něho nechtějí, neumějí anebo nemohou rodiče starat. Svěření dítěte do pěstounské péče je tak plně v zájmu dítěte. Náš právní řád umožňuje svěřit dítě do individuální pěstounské péči, skupinové pěstounské péče a do pěstounské péče na přechodnou dobu. Individuální pěstounská péče se vykonává v běžném domácím prostředí a může ji vykonávat osamělá osoba, jeden z manželů či oba manželé společně. Pěstounem se může stát pouze fyzická osoba straší 18-ti let s plnou způsobilost k právním úkonům a která svým způsobem života může zaručit, že dítěti poskytne náležitou výchovu 14 Hrušáková M. - Králíčková Z., České rodinné právo, 1998, s. 313 15 http://www.rodina.cz/snrp/nrp_pece.htm ze dne 29. ledna 2009 24

a péči. Jako jsou rodiče pro své děti vzorem, tak by měli být pěstouni vzorným příkladem pro své svěřence, proto se také vyžaduje, aby pěstouni měli čistý trestný rejstřík. Mezi základní povinnosti pěstouna náleží osobní péče o dítě, zastupování dítěte a správa jeho záležitostí v běžných věcech 16. Je-li třeba učinit za dítě neběžnou záležitost, jsou oprávněni ji vykonat sami rodiče jako zákonní zástupci dítěte, popř. může pěstoun podat soudu návrh na schválení úkonu za nezletilého. Rodinné vazby k původní rodině zůstávají po svěření dítěte do pěstounské péče zachovány, stejně tak vyživovací povinnost rodičů vůči svému dítěti. Výši vyživovací povinnosti určí soud, rodiče tuto vyživovací povinnost neplní k rukám dítěte nebo pěstouna, ale poukazují ji státu až do výše vyplaceného příspěvku. Je-li vyživovací povinnost vyšší než vyplacený příspěvek pěstounovi, náleží tento rozdíl dítěti. Úprava poměru k nezletilému může být soudem upravena i když je dítě svěřeno do pěstounské péče. Záleží však na doporučení orgánu sociálně-právní ochrany dětí, zda bude vhodné zachování vazeb na biologické rodiče. Kolektivní pěstounská péče probíhá ve zvláštních zařízeních pro pěstounskou péči či v SOS dětských vesničkách. Ve zvláštních zařízeních pro pěstounskou péči většinou bydlí manželský pár, který se stará o více svěřených dětí. Děti jsou různého věku, pohlaví a často také zdravotně postižené. Pěstouni uzavírají dohodu se zřizovatelem pro výkon pěstounské péče ve smyslu zák. č. 359/1990 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, o výkonu této pěstounské péče. Dohoda mimo jiné specifikuje výši měsíční odměny pěstounovi, úhradu části nákladů na domácnost, připadající na svěřené děti a bývá zpravidla uzavírána na dobu neurčitou. Manželé poskytují rodinné zázemí a výchovu svěřeným dětem. Cílem umístění dětí ve zvláštních zařízeních pro pěstounskou péči je umožnit opuštěným dětem žít ve vřelém, harmonickém a přijímající rodinném prostředí. Tato forma náhradní rodinné péče vyžaduje odbornou poradenskou činnost ze strany orgánu sociálně právní ochrany dětí, který poskytuje všestrannou pomoc při výchově a péči o svěřené děti. V současné době existuje k 1.1.2009 v České republice 51 zařízení poskytující pěstounskou péči. O 326 dětí se nyní stará 81 pěstounů v 72 rodinách. SOS dětské vesničky zabezpečují náhradní rodinou péči dětem, o které se nemohou vlastní rodiče starat a věnovat jim potřebnou péči či nejsou vhodné pro individuální 16 Hrušáková, M. a kol. - Zákon o rodině. Komentář, 2001. s. 155 25