Judaismus Podle tradice je zakladatelem judaismu Abraham a jeho potomci Izák a Jákob (počátek 2. tisíciletí př.o.l.). Vznik židovského náboženství se však datuje do období odchodu Židů z egyptského zajetí, tedy přibližně do 13. stol. př.o.l., kdy podle Bible obdržel Mojžíš na Sinaji Desatero přikázání. Zásadními zlomy v historii bylo vytvoření Davidova království (kolem r. 1000 př.o.l.) a vybudování Jeruzalémského Chrámu Šalamounem (r.960 př.o.l.) Jeho dvojí zboření, první v r. 587 př.o.l. vojsky babylonského krále Nabuchodonozora a druhé v r. 70 o.l. Římany, mělo za následek vznik rozsáhlé židovské diaspory po celém světě. Od 1. století se pak namísto Chrámu stávají centrem duchovního života jednotlivé synagogy. Poslání Základem víry je Tóra, pět knih Mojžíšových, liturgickými texty jsou pak všechny knihy Starého zákona a Talmud, soubor tradičních předpisů k náboženskému životu a výklad textů. Bohoslužby se konají třikrát denně, ráno, odpoledne a večer, den odpočinku Šabat začíná v pátek večer východem prvních tří hvězd na oblohu a končí v sobotu večer toutéž dobou. Členy Židovských obcí mohou být podle rabínského souboru zákonů (halacha) pouze ti, kdo mají židovskou matku a tzv. proselyté (ti, kdo na židovskou víru přestoupili). Židovství (anebo judaismus) je náboženství a kultura židovského národa. Zásady a dějiny judaismu vytvářejí historické základy mnoha jiných náboženství včetně křesťanství a islámu. Židé tradičně neoznačují judaismus jako náboženství, ale jako kulturu s vlastní historií, jazykem (hebrejštinou), zemí předků, liturgií, filozofií, souborem etických zásad, náboženských praktik, a podobně. Námětem hebrejské Bible (Tanach anebo nepřesně Starý zákon) je popis vztahu Izraelitů (také nazývaných Hebrejci) s Bohem, jak je zobrazen v jejich historii od počátku času až do stavby druhého chrámu (515 př. n. l.). Židovství vždy uznávalo řadu principů židovské víry, nikdy ale nevytvořilo závazný katechismus. Objevila se řada formulací židovské víry, z nichž většina má hodně společného, přesto se ale v některých bodech liší. Během posledních dvou století se židovská komunita rozdělila do několika větví, které tyto principy chápou velmi odlišně. Většina ortodoxního židovství obvykle tvrdí, že pravidla jsou neměnná a povinná, neortodoxní formy židovství naopak obvykle tvrdí, že tato pravidla se vyvíjejí v čase, a tak povolují více odchylek ve víře každého jednotlivce. Toto téma je podrobněji popsáno v článku o principech židovské víry. Klasická díla judaismu Některé z těchto kategorií se překrývají a některé z knih svými rysy patří do více než jedné kategorie. Tanach (hebrejská Bible) a komentáře Rabínská literatura Mišna a její komentáře Jeruzalém a Babylonský Talmud a jejich komentáře Tosefta 1
halachický a agadický Midraš Halachická literatura (židovské právo a zvyklosti) Nejdůležitější halachické kodexy Mišne Tora a její komentáře Kabbalah Židovská liturgie, včetně siduru Principy víry Během doby se objevilo množství formulací židovské víry, z nichž většina má mnoho společného, přesto se ale liší v některých detailech. Srovnání několika takových formulací demonstruje značný rozsah tolerance k rozdílným náboženským pohledům. Následuje souhrn zásad židovské víry: Monoteismus. o Bůh je jeden. o Bůh je všemohoucí a vševědoucí. o Bůh je nefyzický, netělesný a věčný. o Modlitbu lze nabídnout pouze Bohu. Hebrejská Bible a mnoho zásad víry popsaných v Mišně a Talmudu je výsledkem Božího zjevení. Slova proroků jsou pravdivá. Mojžíš byl hlavním mezi proroky. Tóra (pět knih Mojžíšových) je nejdůležitějším textem judaismu. Bůh odmění ty, kdož dbají Jeho přikázání, a potrestá ty, kdož je poruší. Bůh si vybral židovský národ, aby s ním uzavřel jedinečnou smlouvu; popisem této smlouvy je Tóra sama. Věk spasení. Židé věří, že přijde spasitel (moshiach) a nastane věk spasení. Duše je při narození čistá. Člověk přichází na svět s yetzer ha'tov, sklonem činit dobro, a s yetzer ha'ra, sklonem činit zlo. Má tak svobodnou vůli a může si vybrat cestu životem, jakou sám chce. Člověk může odčinit své hříchy. Starý zákon Starý zákon je delší a starší část Bible. Jedná se původně o sbírku posvátných židovských knih, kterou přejalo z židovství vzniklé křesťanství. Označení Starý zákon je křesťanské a "starý zde stojí v protikladu/doplnění k Novému zákonu, druhé části křesťanské Bible. Židé "Starý zákon", který je pro ně celým Písmem, nazývají obvykle Tanach (zkratka z Tóra - Neviím - Ketuvím, podle tří částí, z nichž se skládá). Podle klasického židovského dělení má 3 části: Tóra, Spisy a Proroci. Křesťané jej obvykle dělí na 4 části: 5 knih Mojžíšových (Pentateuch), historické spisy, mudroslovné knihy a prorocké knihy. Starý zákon byl sepsán v průběhu cca 800 let mnoha autory. Nejstarší texty pocházejí z předmonarchického izraelského období, tj. snad před rokem 1000 př. Kr., nejmladší texty jsou z posledních staletí př. Kr. Starý zákon začíná vyprávěním o stvoření světa a dále pokračuje sledováním dějin židovských praotců a židovského národa jako zkušenosti lidí s Hospodinem až zhruba do 2. století př. Kr. (makabejské povstání). Obsažené knihy jsou nejrůznějšího typu: 2
Výpravné, historické, sbírky výroků, vidění, úvahy, modlitby, písně apod. Je napsán z větší části hebrejsky, některé části spisů aramejsky a řecky. Tóra Tóra הרות) znamená učení, pokyny. V nejužším smyslu jde o první ze tří částí Tanachu, neboli prvních pět knih hebrejské Bible. Těchto prvních pět knih se také nazývá Pentateuch (z řeckého πεντάτευχος pět knih ) nebo Pět knih Mojžíšových: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium. V širším slova smyslu pak slovo Tóra zahrnuje nejen zmíněných pět knih, ale také další dvě části Tanachu a Ústní zákon (tradiční interpretace textu Tóry). Tóra ve smyslu Pentateuchu je základním dokumentem judaismu. Slovo samotné má kořen v hebrejském הרי jara, učit. V Tóře jsou obsaženy nejen příběhy Adama, Noeho, Mojžíše a ostatních patriarchů, ale také 613 židovských přikázání תווצמ) micvot) a další materiál, který lze považovat za právotvorný. Tóra tak dala základ celému pozdějšímu židovskému právu, hebrejsky הכלה halacha. Podle židovské tradice byly knihy Tóry věnovány Bohem Mojžíšovi okolo roku 1220 před n.l., krátce po exodu z Egypta. Tóra je souvislým vyprávěním, které začíná stvořením světa a končí smrtí Mojžíše před tím, než Židé vstoupí do Kanánu. Název knihy Hebrejsky Přepis význam a Obsah knihy Genesis תישרב Berešít ( Na počátku ) Začíná popisem stvoření světa. Hlavní částí je ale vyprávění o Abrahámovi a Sáře a jejich potomcích, kteří založili židovský národ. Exodus תומש Šemót ( Jména ) Popisuje život Židů v egyptském otroctví a jejich konečné vysvobození a odchod (exodus) do země zaslíbené. Zde je také popsáno předání Deseti přikázání Bohem Mojžíšovi na hoře Sinaj. Leviticus ארקיו Vajjikrá ( On zvolal ) Obsahuje především mnoho zákonů a většinu 613 micvot. Popisované zákony se týkají především chrámových rituálů a zvířecích obětí, na které dohlížel izraelitský kmen Levitů (odtud i jméno knihy). 3
Numeri רבדמב Bemidbar ( Na poušti ) Je pojmenována podle sčítání Židů na začátku knihy. Kromě dalších zákonů kniha dále obsahuje příběh vzpoury proti Mojžíšovi. םירבד Deuteronomium Devárím ( Slova ) Dostalo své pojmenování z řeckého druhý zákon, protože Mojžíš v této knize opakuje zákony předané Bohem Židům. Jde v podstatě o závěrečnou řeč Mojžíše ke svému národu před svojí smrtí, zatímco se Židé připravují vstoupit do Země zaslíbené. Žid Žid má následující významy: příslušník židovského národa (píše se Žid s velkým Ž) vyznavač židovského náboženství (píše se žid s malým ž) Oba významy se do jisté míry překrývají, protože židovské náboženství bylo původně náboženstvím národním a bylo jedním z určujících rysů příslušnosti k národu Židů. Dalšími rysy bylo území Izraele a Palestiny a jazyk (hebrejština, aramejština, později např. jidiš). Vzhledem k roztroušení Židů po světě přestalo být určujícím faktorem obývané území a postupně se vytratil i původní společný jazyk. Náboženství a kulturní tradice zůstaly. Protože během středověku žili Židé v ghettech a nemísili se s nežidovským obyvatelstvem, lze i tak nadále mluvit o národu. Během novověku se však židé stále více začali považovat za příslušníky národů, v jejichž zemích žili. V těchto případech už označení žid zůstalo pouze vyjádřením náboženské příslušnosti. Od roku 1948 existuje moderní stát Izrael, v němž Židé opět tvoří hlavní národnost. Hovoří moderní hebrejštinou. Přestože hlavním náboženstvím země má být židovství, většina obyvatel Izraele se považuje za sekulární. Pro ně se však častěji užívá označení Izraelci, zatímco Izraelité označuje starověké židovské kmeny. Křesťanství Křesťanství (z řec. Χριστιανισμóς, křesťan χριστóς = pomazaný olejem) je monoteistické náboženství, které odvozuje svůj původ od učení Ježíše Krista. S více než dvěma miliardami věřících je křesťanství nejrozšířenějším světovým náboženstvím. Prvé užití pojmu je zaznamenáno u syrského biskupa Ignáce z Antiochie ( 106/107). K největším skupinám křesťanství patří katolická církev, pravoslavné církve a protestantské církve. 4
Počátky křesťanství a jeho vztah k židovství Vznik křesťanství v 1. stol. n. l. koresponduje s očekáváním Židů na příchod Mesiáše. Narozdíl od judaismu, ze kterého se křesťanství vyvinulo, však už křesťané na svého mesiáše nečekají, ale považují za něho Ježíše Nazaretského. Ze židovství přejímá křesťanství základní prvky víry a celý korpus posvátných knih -- Starý zákon (nazývaný dnes též První smlouva). Obě náboženství pojí víra v jediného Boha - obě náboženství jsou monoteistická víra v mesiáše - toho křesťané ztotožňují s Ježíšem z Nazareta, tedy Kristem; židé na mesiáše dosud čekají. Počátky křesťanství daly vznik dalším posvátným spisům, které se dohromady nazývají Nový zákon, který obsahuje zvláště čtyři evangelia, jejichž text vznikl zřejmě mezi lety 40 a 90. První generace křesťanů však bezpochyby předávala svou víru pouze ústním podáním, které bylo později zachyceno v různých textech. Další část Nového zákona tvoří Skutky apoštolů, listy Pavla a dalších apoštolů a Apokalypsa čili Zjevení sv. Jana. Z hlediska bohoslužby či liturgie spojuje křesťanství s židovstvím po zničení druhého chrámu roku 70 poměrně mnoho styčných prvků: synagogální podoba bohoslužby v kostelech a farnostech užívání kadidla při slavnostních bohoslužbách užívání společných biblických textů, zvláště žalmů užívání zpěvu a hymnů při modlitbě shodné užívání určitých hebrejských slov při modlitbě: amen, aleluja, hosana Dějiny křesťanství Přes rozmanitost důrazů i názorů na jednotlivé věci se všichni křesťané shodují na tom, že základ křesťanské nauky tvoří: Boží láska a lidská odpověď na tuto lásku v podobě lásky k Bohu, k druhým lidem a k sobě Bůh se stal v Ježíši z Nazareta člověkem (vtělení), který byl ukřižován a vzkříšen z mrtvých, a tak člověka vysvobodil z otroctví hříchu a smrti k životu. Křesťanskou víru shrnují vyznání víry, základní body křesťanství by bylo možné popsat takto: Existuje jediný Bůh, Bůh je trojjediný - je jediné a věčné podstaty, která existuje ve třech osobách: Otec (Stvořitel), Syn (Ježíš Kristus) a Duch svatý. Bůh je zároveň člověku neviditelný a skrytý a zjevený. Ježíš Kristus zvěstoval přicházející Boží království, které přišlo v jeho osobě. Nedopustil se hříchu a svou obětí na kříži a svým vzkříšením přinesl věřícím odpuštění hříchů a dědičné viny. Ježíš je Bůh a člověk. Věřící jsou pokřtěni - ponořeni - do Kristovy smrti. Ve své víře žijí duchovně a po smrti budou spolu se svým tělem vzkříšeni. Přijímají Ducha svatého jako dar od Boha, který je duchovně vede, dává poznávat Boží vůli a který udržuje církev v pravdě. 5
Ježíš znovu přijde na konci časů, aby soudil a vládl ve své moci a slávě. Věřící budou žít s ním věčně v Boží přítomnosti. Dokud svět trvá, je církev poslána, aby hlásala o Kristu radostnou zvěst. Křesťanské Písmo svaté (bible) obsahuje Boží slovo a je inspirováno Bohem. Proto je bible prvním a respektovaným pramenem informací o Bohu a Ježíši Kristu. Ježíšova matka Maria porodila Božího Syna jako panna z Ducha svatého. Proto má v katolických a pravoslavných církvích velmi privilegované místo a křesťané i ji prosí o přímluvu u Boha. Symboly Nejznámějším symbolem křesťanství je kříž, protože na něm zemřel Ježíš Kristus. V počátcích křesťanství se však také objevil jako symbol ryba, protože řecké slovo ichthys (ryba) tvoří akrostich spojení (Iésús Christos Theú hyios Sótér: Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel). Bible Bible (z řec. βιβλíα knihy, svitky) je křesťanský soubor posvátných knih. Skládá se ze dvou částí, ze Starého zákona (v doslovnějším, ale proti české tradici jdoucím překladu Staré smlouvy ) a Nového zákona (resp. Nové smlouvy ). Starý zákon, původně židovský soubor posvátných knih, převzali křesťané z židovství. Je napsaný z velké části v hebrejštině, některé části aramejsky a řecky. Druhá část Bible, Nový zákon, je specificky křesťanská a navazuje na Starý zákon, jehož je podle křesťanské víry i sebepochopení samotných novozákonních textů naplněním. Nový zákon je napsaný v řečtině. Pro Bibli se používají také názvy Písmo svaté nebo Slovo Boží. Biblický text Nejstaršími knihami bible jsou tzv. knihy Mojžíšovy. Původní židovská i křesťanská tradice považuje za autora těchto knih Mojžíše. V době přelomu letopočtu Židé již hebrejsky nemluvili, avšak mluvili řecky či aramejsky. Tehdy začíná doba překladů hebrejské bible - nejvýznamnějším z těchto překladů je Septuaginta, kterou první křesťané používali jako své Písmo. Od 40. let 1. století vznikají až do konce století texty Nového zákona, psané v řečtině. Ty se postupně stanou společně se starozákonními texty součástí křesťanské sbírky posvátných spisů, zvaných bible. Dělení na kapitoly a verše V běžných edicích Bible je text každé knihy dělen na kapitoly a každá kapitola na verše. Dělení je křesťanského původu. Toto dělení se velmi rychle ujalo, neboť bylo praktické pro rychlou a přesnou orientaci v textu. První česká bible, která přejímá dělení na verše, je Bible kralická. Jelikož však jsou případy, kdy některé knihy mají více textových verzí lišících se délkou, odlišuje se i jejich číslování veršů. Proto je možné setkat se s více než jedním označením téhož verše. V těchto případech je třeba zjistit, jaké textové verze ti kteří vydavatelé používají. Své vlastní dělení na kapitoly mají některé východní jazykové verze, zvláště syrské. 6
Biblické překlady Překlady Písma svatého mají dlouhou historii. Překlady, pořízené před začátkem letopočtu a v prvních staletích po Kristu jsou významné nejen proto, že často byly a jsou dodnes oficiálními verzemi mnoha církví, ale i z důvodů textové kritiky, která jejich prostřednictvím postupuje k objevení původní verze biblických knih. Řecké překlady Do klasické řečtiny se překládal pouze Starý zákon, neboť Nový zákon je v tomto jazyce psán přímo. Již před přelomem letopočtu vzniká v Alexandrii řecký překlad Bible, tzv. Septuaginta (lat. sedmdesát podle legendárního počtu překladatelů). O několik století po ní, od 2. do 3. století, vznikly další překlady Starého zákona do řečtiny. Syrské překlady Než byl vůbec do syrštiny přeložen Nový zákon, existoval již kompilát ze čtyř evangelií, tzv. Tatiánův Diatessaron. Nejstarším překlady Starého zákona do syrštiny je verze nacházející se v Pešitě; druhým významným překladem je Syrská hexapla. Latinské překlady Nejstarším latinským překladem je tzv. Vetus latina, která vznikala mezi 2. a 3. stoletím. Nejedná se o ucelený překlad, ale obecně o latinské překlady všech biblických knih pořízených před Jeronýmem. Velmi význačným překladem do latiny je tzv. Vulgata, jejímž základem jsou Jeronýmovy překlady většinou z hebrejské předlohy Starého zákona. Vulgáta postupně nahradila a od karolinské doby téměř zcela vytlačila Vetus Latinu. Vulgáta, oficiální text západního křesťanství po celý středověk, doznala v průběhu staletí různých verzí a přepracování. Ve 20. století pak vzniká péčí benediktinských mnichů nový překlad vycházející z poznatků moderní biblické vědy, tzv. Nova Vulgata. Staroslověnské překlady Velmi významným počinem byl též překlad Písma do staroslověnského jazyka sv. Konstantinem a Metodějem během jejich velkomoravské mise. Z tohoto překladu vychází česká překladatelská tradice. Gótský překlad Překlad Písma do gótštiny byl pořízen v polovině 4. století Wulfilou. Arménské překlady Do Arménie se křesťanství dostalo ze Sýrie, což mělo vliv i na první arménské překlady. Literární (vlastní i překladová) tvorba byla umožněna, když Mesrop Maštoc vytvořil v roce 406 arménskou abecedu. Sám Maštoc a několik jeho spolupracovníků pak přeložili Písmo, liturgické texty a některé texty církevních Otců, zvláště syrských. První překlad byl vytvořen na základě předloh jak syrských, tak řeckých. Druhý překlad nebo revize vznikl již na základě řeckého střídavě hexaplárního a Lúkianova textu. Evangelia první verze byla přeložena ze syrštiny, v druhé verzi již z řečtiny patrně na základě textu raného byzantského typu. Moderní překlady Celá Bible nebo její část byla přeložena do více než 2 100 jazyků. Každého roku se jí vydává více než 60 miliónů výtisků. České překlady Ve 14. století vznikají nejstarší české překlady - např. Bible leskovecko-drážďanská (1360) či Bible olomoucká a Bible třeboňská. Nejvýznamnějším a nejznámnějším českým překladem je Bible kralická ( Šestidílka, 1579 1594, poslední revize z roku 1613), první český překlad z původních jazyků. Mezi katolickými barokními překlady vyniká třísvazková Bible svatováclavská z let 1677-1715. Ve 20. století se objevují např. překlady Hejčlův, Colův, Žilkův, Petrů a další. 7
Český ekumenický překlad vznikal v letech 1961 1979. Byl tvořen metodou dynamického ekvivalentu, tj. překlad myšlenky myšlenkou. Je tedy poměrně volný. V 90. letech byl kralický překlad převeden do moderní češtiny jako Nová Bible kralická v tomto překladu byly odstraněny archaismy a použita moderní větná stavba. V posledních letech se objevil také parafrázovaný překlad Nového zákona Slovo na cestu. Zvláště pro liturgické použití užívá se v římskokatolické církvi dnes běžně překladu dr. Bognera (tzv. liturgický překlad). Islám Islám je nejmladší z velkých monoteistických světových náboženství. Založil jej svým zjevením Muhammad (*asi 570-632 n.l.). V současné době má islám více než jednu miliardu vyznavačů po celém světě. Alláh Islám pochází ze západního pobřeží Arabského poloostrova, z měst Mekky a Medíny. Slovo "islám" znamená tolik co "odevzdání se Bohu" a je jménem, které sám Muhammad zvolil pro nově založené náboženství. Muhammad se nikdy nepovažoval za vůdce křesťanů ani židů, jelikož jejich církve považoval za heretické, odpadlické, které se odchýlily od správné cesty Boží. Přesto se cítíl být posledním z řady starozákonních a novozákonních proroků. Ten, kdo se odevzdá Bohu, je muslim. Muslimové se sami vyhýbají pojmu mohamedán, jelikož navozuje zdání pobožšťování. Muhammada přijímají jen jako proroka Božího poselství, což se považuje za jeho jediný zázrak. Korán Základní knihou islámu je Korán, veršovaná sbírka božích sdělení věřícím, kterou podle muslimů Muhammadovi nadiktoval prostřednictvím archanděla Gabriela sám Bůh. Skládá se z 114 súr (skladeb) a je rozdělena do čtyř období: První mekkánské období, Druhé mekkánské období, Třetí mekkánské období a Medínské období. Jeho podoba však byla ustálena až po Muhammadově smrti v roce 633, kdy hrozilo reálné nebezpečí ztráty dosud ústně přenášeného koránského učení. Základy víry Šaháda - věřit jen v jediného Boha Alláha: Věru ti, kdož uvěřili v Boha a posly Jeho, jsou spravedliví a svědky před Pánem svým; jim dostane se odměny a jejich světla. Ti však, kdož znamení Naše za lež prohlašovali, ti budou plamene pekelného obyvateli. Salá - vykonávat modlitbu: Prospívat naopak bude ten, kdo je očištěn a jména Pána vzpomíná a modlitbu koná. 8
Saum - dodržovat půst: Vy, kteří věříte, předepsán vám je půst, tak jako byl již předepsán těm, kdož před vámi byli snad budete bohabojní! Postím měsícem je měsíc ramadán, v němž Korán byl seslán jako vedení správné pro lidi a jako vysvětlení tohoto vedení i jako spásné rozlišení. Kdo z vás spatří na vlastní oči měsíc, nechť se postí! Ten z vás, kdo je nemocen nebo na cestách, nechť postí se stejný počet dní později; Bůh si přeje vám to usnadnit a nechce na vás obtížné. Dodržujte plně tento počet a chvalte Boha za to, že správně vás vede snad budete vděční! Zakát - dávat almužnu: Věřte v Boha a posla Jeho a rozdávejte z toho, v čem učinil vás posledními vlastníky! Těm z vás, kdož uvěřili a almužnu rozdávali, je určena odměna vysoká. Těm, kdož rozdávají almužnu, mužů i ženám, a těm, kdož poskytují Bohu krásnou půjčku, těm bude splacena dvojnásobně a dostane se jim odměny štědré. Hadždž - vykonat pouť do Mekky: A vyzývej lidi ke konání pouti, a nechť k tobě přijdou pěšky anebo jsouce na všelikých velbloudech rychlých, přicházejíce ze všech rozsedlin hlubokých, A Bůh uložil lidem pouť k chrámu tomuto pro toho, kdo k němu cestu může vykonat. Islámský svět Islámský svět (dar al-islam, dům islámu) lze charakterizovat jako území státu či národů, kde je islám dominantním (majoritním) náboženstvím. Podle geopolitického vnímání jej můžeme vymezit jako oblast mezi Marokem na západě, Indonésií na východě, Somálskem na jihu a Tureckem na severu. Jednotlivé části tohoto nadnárodního duchovního kolosu jsou však značně rozdílné, ať už bereme v potaz ekonomickou vyspělost, státní zřízení nebo národní identitu. V Evropě bychom k islámskému světu mohli přiřadit Albánii a Bosnu a Hercegovinu, kde muslimové tvoří početnou komunitu. Jejich spojení s centry islámu je však omezeno pouze na náboženský dialog mezi církevními elitami. Dřívější kulturní a politická spolupráce byla díky sílícímu mocenskému vlivu západní Evropy na Balkáně na konci 19. století zcela znemožněna a tento stav setrval až do pádu železné opony v roce 1989. V poslední době rozvíjí zvlásť Bosna a Hercegovina mezistátání styky s arabskými zeměmi a Tureckem. Ale i přesto lze tyto země označit za nábožensky umírněné. Zcela opačný stav nastal v západní Evropě, kde se počet muslimů začal výrazně zvyšovat až po druhé světové válce. Jedná se většinou o přistěhovalce z bývalých kolonií a o ekonomické uprchlíky. Jejich počet se odhaduje na 20 milionů z toho převážná část z nich žije ve Spojeném království, Francii a Německu. Většina z nich se snadno nedokáže včlenit do evropské společnosti a jsou vykázáni do ghett, kde nelehké sociální postavení řeší kriminalitou či příklonem k radikálnějším formám islámu. Díky zájmu Evropské unie jsou však v posledních letech realizovány projekty na integraci národnostních a náboženských menšim do většinové společnosti, které se zdají být v některých zemích úspěšné (např. Švédsko). Některé části islámského světa patří k nejchudším oblastem světa (např. Súdán, Mauritánie, Bangladéš), jiné zas k těm nejbohatším (např. Saudská Arábie, Katar, Bahrajn, Spojené arabské emiráty). Většina muslimských zemí jsou republikami autokratického typu (např. Egypt, Tunisko, Sýrie). Ostatní jsou monarchiemi, opět absolutistického typu (např. Saudská Arábie, Bahrajn, Jordánsko, Maroko). Z národnostního hlediska lze rozdělit islámský svět na arabský a nearabský. V současné době Arabové představují pouze 1/3 celkového 9
počtu muslimů. Ostatními národy jsou Indonésané, Íránci, Ázerbájdžánci, Turci, Paštůnové a další. V Evropě jsou například tradičními vyznavači islámu Albánci, Bosňáci, Tataři a povolžští Kozáci. 10