VELKÉ A MALÉ V ŽIVOTĚ A VE SVĚTĚ

VELKÉ A MALÉ V ŽIVOTĚ A VE SVĚTĚ SBORNÍK VÍTĚZNÝCH PRACÍ LITERÁRNÍ SOUTĚŽE DĚTSKÝCH AUTORŮ ZLÍNSKÉHO KRAJE 2005/2006

VELKÉ A MALÉ V ŽIVOTĚ A VE SVĚTĚ SBORNÍK VÍTĚZNÝCH PRACÍ LITERÁRNÍ SOUTĚŽE DĚTSKÝCH AUTORŮ ZLÍNSKÉHO KRAJE 2005/2006

ISBN 80-86886-13-1

Slovo na úvod V roce 2000 vznikla tradice literární soutěže pro dětské autory Zlínského kraje. Soutěž přitom navázala na soutěže, které již v té době organizovaly ve svých regionech knihovny v Kroměříži a Uherském Hradišti. Garanty soutěže v jednotlivých okresech Zlínského kraje se staly veřejné knihovny Knihovna Kroměřížska v Kroměříži, Knihovna Bedřicha Beneše Buchlovana v Uherském Hradišti, Masarykova veřejná knihovna Vsetín a Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně. Od roku 2001 je soutěž součástí projektu Klubu dětských knihoven SKIP Kde končí svět?, který kromě literárních soutěží zahrnuje také oblast výtvarnou a literárně dramatickou. Cílem projektu je podpora dětského čtenářství a tvůrčího psaní i nejrůznějších dalších uměleckých aktivit dětí. Krajská soutěž je určena dětským autorům ve věku od 6 do 15 let (tj. žákům základních a speciálních škol a studentům primy až kvarty víceletých gymnázií). Soutěž je hodnocena ve čtyřech kategoriích: 1. 3. třída, 4. a 5. třída, 6. a 7. třída, 8. a 9. třída a speciální školy, přičemž próza a poezie se hodnotí odděleně. Hlavním tématem 6. ročníku krajské soutěže 2005 2006 bylo Slon a mravenec, aneb Velké a malé v životě a ve světě Přihlásilo se 783 dětí z 94 škol, které poslaly celkem 830 příspěvků povídek, pohádek, úvah, básní. O tom, jak se nechaly inspirovat tématem, vypovídají již samotné názvy soutěžních dílek, například Trpaslík přemůže i obra, Kapka dobra vyléčí moře zla, I malý člověk vykoná velké činy, O slonici Elišce a myšce, Malá kapka naděje, Oceán lásky, Malý velký obyčejný člověk, I malí mohou být velcí, Dárek pro maminku či Princezna a pavouček. V každém okrese proběhla regionální kola, z nichž postoupily vítězné práce do kola krajského. V něm byl každý příspěvek hodnocen porotci z ostatních tří okresů. V těchto porotách zasedli knihovníci, novináři, učitelé, ale i další lidé, kteří mají blízko k dětské duši (z divadla, knihkupectví, Linky důvěry a Rodinného a mateřského centra). Ve sborníku jsou publikovány práce, které se umístily na předních místech v jednotlivých kategoriích. Jsou dokladem toho, jak může být dětský svět bohatý, plný nových nápadů, vtipu a překvapení. Naše poděkování patří všem dětem, které se krajské soutěže zúčastnily, dětským ilustrátorům sborníku ze základních uměleckých škol ve Zlíně a Otrokovicích, porotcům a všem ostatním, kteří se podíleli na hladkém průběhu soutěže ve všech jejích etapách i na vydání tohoto sborníku. Rádi bychom touto cestou poděkovali také Ministerstvu kultury ČR, které soutěž finančně podpořilo v rámci dotačního programu Knihovna 21. století. A nyní otočme list a nahlédněme do světa dětské fantazie 3

Běloučká V jednom městě žije rodina Koníkova: maminka, Sabina, tatínek Pavel a holčička Barunka. Bydlí v malém domku. Vždycky, když ráno tatínek s maminkou odvezou Barunku do školy a sami jedou do práce, domek úplně osiří. Je chvíli úplné ticho. Ale jen chvíli. Najednou se pomalu začínají rozhlížet a domlouvat hračky v Barunčině pokojíku. A za chvíli je tam pořádně veselo! Medvídci si mezi sebou povídají, vytahují se, který je mrštnější a silnější, panenky si hrají mezi skříněmi na schovávanou, ty větší si povídají o poslední panence a lidské módě. Jen Běloučká, malá kachnička, se s ostatními moc nehraje. Nemá tu žádného opravdového kamaráda a je přitom trošku namyšlená. Pořád říká tak, aby to všichni slyšeli: Jsem ta nejbělejší kačenka na světě! Ostatní si to nemyslí a mezi sebou říkají: Není to docela pravda, sice je bílá, jako mléko, tělíčko má z hladkých kudrlinek z té nejjemnější látky, ale nad prdelkou má stočený hnědý chomáček kačírek. Bílá jako opravdové živé kačeny není! Včera, když si Bára nachystala věci do školy a čekala, až ji maminka zavolá na koupání, posadila běloučkou na koleno. V encyklopedii jí ukazovala, jak žijí opravdové kačeny na rybnících a ve velkých řekách. Běloučká o všem, co v knížce viděla, přemýšlí. Je tak pyšná, že si myslí, že ji všechny opravdové kačeny budou obdivovat! S ostatními se proto dnes baví ještě míň, než jindy a jen se tak rozhlíží po pokojíku. A náhle, co nevidí! Barunka nechala pootevřené okno! A tou škvírou se dá dostat na zahradu, kde bublá potůček. Běloučká vlézá na okno, ostatní vyděšeně volají, ať neblázní. Běloučká už je na římse, hračky za ní volají a utíkají k oknu: Vrať se, spadneš a nedostaneš se zpátky! Ale Běloučká nedbá, vyskakuje z okna a už je u potůčku. V pokojíku jsou všichni jako po písemce. Vzdychají: Je to hrůza! Až teď si uvědomují, že ji mají rádi, i když je trochu nafrněná. Běloučká zatím pluje po potůčku, strouhou k řece. Voda je studená a nasakuje do jejího hadrového tělíčka. Běloučká je z toho zmatená. Ještě se utopím, říká si. 4

Pluje dál, je už špinavá, jak se zachytila o bahno pod jezem. Pluje dál a už je docela šedivá. Kolem plavou labutě a kachny. Běloučká se k nim hrne: Ahoj, jsem kačenka Běloučká! Ale kachny se jen smějí a štípou ji pod krk: Co je to za špinavý uzlík látky? Běloučká je nešťastná, odpočívá pod velkým mostem. Nahoře hučí auta, zlobiví čtvrťáci jdou ze školy a hážou do vody klacky a kameny. Jeden Běloučkou skoro trefil. Myslí si: Tady to pro mě není, musím domů. Ale cesta zpátky je těžká, přetěžká a trvá dlouho. Na zahradě ve strouze je Běloučká až pozdě odpoledne. Barunka se právě vrací v baletu a vyděsí se: Co děláš tady venku? Co se ti stalo? Jak to, že jsi úplně černá? Bere Běloučkou, pohladí ji, suší, umývá hubkou a desinfekčním mýdlem. Až pozdě večer, po Večerníčku, je Běloučká zase bílá. Je nedělní ráno, Barča šla na snídani a hračky zůstaly v pokojíku. Štěbetají, Běloučká s nimi. Medvědi i panenky ji po návratu přivítali. Jsou rádi, že se Běloučké nic nestalo. Běloučká pochopila, že jsou její přátelé. Že měli starosti. Už se na ně nevyvyšuje a směje se s nimi. Martina Reissnerová, 3. třída, Základní škola Brno, Milénova 5

Kapka moře vyléčí moře zla V jedné vesnici žili stařenka a stařeček. Žili sami v malé chaloupce. Děti neměli, a tak žili jen sami pro sebe. Protože byli sami, nestýkali se s nikým a ani k nim nikdo nechodil. A tak se časem začali všem lidem vyhýbat a přestali mít lidi kolem sebe rádi. Pracovali spolu na malém políčku a šetřili vydělané peníze. Chtěli našetřit mnoho peněz, aby se na stáří nemuseli na nikoho spolehnout. Peníze se pro ně staly důležité. Když u jejich dveří zaklepal pocestný, nic mu nedali a ještě mu vyhubovali, že je obtěžuje. A tak se jejich domu začali všichni okolo vyhýbat. Tak si spokojeně žili dlouhá léta, ale přece spokojení nebyli. Pořád cítili, že jim něco chybí, ale nevěděli co. Staříčci stárli a chátrali a už cítili, že na nic nestačí. A protože je nikdo neměl rád, tak jim nikdo nepomohl. Jednoho rána staříček vyšel před dům a uviděl u jejich plotu malou dívenku, která tam byla úplně sama. Byla sirotek. Stařeček se o ni nestaral a zavřel dvéře. Děvče přišlo ke dveřím a zaklepalo. Poprosilo stařečka, jestli by se u nich nemohlo najíst. Stařečci nebyli nadšení, ale nakonec ji pustili dál. Děvče bylo hodné, veselé a přítulné. Do večera staré lidi bavilo a kupodivu je i rozesmálo. A to už dlouho u stařečků nebylo. Večer se dohodli, že může u nich přespat, ale ráno odejde. Celou noc stařečci přemýšleli. Zjistili, že je to hezké. Že už nejsou tak sami. Ráno se domluvili, že u nich děvče může zůstat. Anička, tak se jmenovala, je rozveselovala každý den. Babička s dědou nakonec zjistili, že mohli být šťastní a veselí už dřív. Anička svou veselostí přilákala i lidi v okolí. Nakonec stařečci zjistili, že byla hloupost, žít jen pro sebe, a konečně začali být šťastni a spokojení. A byli rádi, že ta kapka radosti, která stála u jejich plotu, vyléčila moře zla. Dominika Machů, 3. třída, Základní škola Drnovice 6

Obr a Paleček Za devatero horami a devatero řekami bylo Království Pohádek. Žilo se v něm dobře do té doby, než se zde zabydlil Obr. Obr se usídlil pod horou Radhošť a všem obyvatelům vzkázal, že chce každý den k večeři jednu dívku. Král se bál, že příjde na řadu i princezna. Dal vyhlásit, kdo nás zbaví Obra, dostane princeznu za ženu. Spousta princů to zkoušela, když Obra spatřilil všichni se lekli a utekli. Kousek za královstvím byla malá chýška a v ní bydlela rodina Palečků. Každý věčer četla paní Palečková synkovi pohádku. Neznáš nějakou o Obrovi? Žadonil Paleček. Máma přemýšlela, povím ti tu, kterou mi říkávala tvoje babička. Jmenuje se o Mlsném Obrovi a začala. Ale co to? Malý Paleček místo spaní vyskočil, že to půjde zkusit. Máma se polekala: Počkej do rána něco vymyslíme. Ráno nabalila bo baťůžku mlsoty a Paleček se vydal za Obrem. V údolí Kněhyně byla pouť. Paleček se zastavil a koupil si kornout popcornu. Pokračoval dál cestou na Radhošť. A tu náhle, kde se vzal tu se vzal před ním Obr stál. Jémine toto voní, co to máš? Odkud to máš a zdali mi dáš? Ptal se Obr. Počkej, počkej něco za něco, ale Obr vytrhnul kornout z ruky. Cpal se a mlaskal. To je dobrota huhlal s plnou hubou. Chtěl bys mít takovou dobrotu každý večer? Obr přikývl hlavou, stejně mi dívky už nechutnají. Z obou se stali kamarádi. Každý den Obrovi pan Král poslal kornout popcornu a Obr bránil království před nepřáteli. Tak Paleček zachránil království. Kamila Cemanová, 3. třída, Základní škola Rožnov pod Radhoštěm, 5. května 7

Kapka dobra vyléčí moře zla Tak jako v pohádkách i v životě je mezi námi dobro a zlo. Které ho je víc? Záleží jenom na lidech. Život je takový jaký si ho uděláme. Když se mračíme, mračí se i okolí. Když se smějeme rozdáváme tím radost kolem sebe. Někdy stačí málo, abychom někomu udělaly radost. Potěší malý dárek, vlídné slovo, nebo porozumnění. Na vánoce a svátek matek chodíme přednášet do Domova důchodců v Lukově. Babičky i dědečkové mají vždycky velkou radost. Pokaždé nám moc tleskají. Někdy jsou vidět i slze. Není podmínkou, že velký a drahý dárek udělá vždy radost. Malé ale ze srdíčka dané překvapení určitě potěší víc. Cizinci, kteří u nás žijí, nebo tráví dovolenou tvrdí, že jsme zamračený národ. Vyzkoušejme se v příštím roce více smát, usmívat a být na sebe hodní. Kateřina Julinová, 3. třída, ZŠ Lukov Marie Šedivá, ZUŠ Harmonie, Zlín 8

Slon a mravenec Na paloučku u lesa stojí velká kolesa, jsou spojena tyčí, kdo s ní ale cvičí? Malé slůně Šimínek zakopl o kamínek. Ouha! Polámal si palec. Přiběhl malý mravenec. Co jsi, prosím, za zvíře? Ty jsi zvíře k nevíře. Já jsem slůně, můj palec stůně. Mraveneček říká, že slůně naříká. Kamarádi, pojďte sem! Jsme tady, hned za lesem! Mobilní telefon zacinká, už je tu jeřáb a sanitka. Sádra už se dává, Mravenec mu mává. Slůně říká: Díky! Dá jim za to fíky. Lýdie Skuciusová, 2. třída, Základní škola Velehrad 9

Mravenec a slon Jeden malý mravenec, vylezl si na kopec. Uviděl tam slona, co byl právě doma. Slon si chystal snídani, chleba s máslem s rybami. Pozval si slon mravenečka, seděli pak u stolečka. Četli si tam pěknou knížku, o veverce na pelíšku. Když se večer rozloučili, mávali si ještě chvíli. Martin Chvátal, 3. třída, Základní škola Valašská Polanka O makovém mužíčkovi V jednom makovém poli žil makový mužíček. Nebyl zrovna líný, ale vstávat se mu nechtělo, protože se mu zdály krásné sny. O makových buchtách, o hřejivém sluníčku a louce plné motýlů. Vzbudilo ho ťuk, ťuk, ťuk! Z makovice se vysypal máček a makového mužíčka sezobl ptáček. Kryštof Kocáb, 2. třída, Základní škola Kunovice, U Pálenice 10

Trpaslík přemůže i obra aneb Trnkové království Jednou se obr Bepa zatoulal do malého království. Chtěl si v něm ulovit oběd princeznu. Když zabušil na hradní vrata a dožadoval se šťavnaté princezny, vystrašil celé královské město. Z okýnka nejvyšší věže vyhlédl vystrašený starý král Jelínek Rudolf I. Dej mi, králi, princeznu k obědu nebo zničím celé trnkové království! Trnkové království se jmenovalo proto, že tamní děti nechtěly pro své tatínky sbírat trnky, raději je v tmavé noci pokácely. Král při představě zničeného království málem omdlel. Ano! Ano! zvolal, dal bych ti ji, ale žádnou nemám, nikdy jsem se neoženil. Toto obra zmátlo. Tak si vezmu třeba tu nejhezčí dívku vašeho království k obědu. Umyjte mi ji, já si pro ni zítra příjdu! A odkráčel kilometrovými kroky do své letní houštiny. Je zle, je zle, bědoval Jelínek I. Kde já najdu krasavici k sežrání? Svolám celou radu a dáme hlavy dohromady. Radní opásejme se rozumem, začal Rudolf v hodovní síni. Řečí bylo moc, ale rada žádná. Vypadalo to beznadějně. V tom se probudil šedivý stařec: Ptali šte se už štaré trnky? Neptali, zašumělo síní, hned se půjdeme zeptat. A běželi ke staré, zapomenuté, možná i čarovné trnce. Král na ni zaklepal a zašeptal do vyhnilé dutiny potíž království. Všichni čekali, co se stane. Vyletěla mladá vosa a dala panu králi nikoli radu, ale pálivý štípanec. Jsou tady vosy, zakřičel král a už se hnali zpět do síně. A teď babo, nebo trnko raď. Hradní radní se pomalu vytráceli, aby doma schovali dcery. Král zůstal na svém trůnu sám. Cibuli měl na štípanci a pod tíhou stáří začal dřímat. Zdál se mu sen. Našel pod starou trnkou trnku. Trnku na stole rozloupl a z ní se vyhoupl malý trpaslík. Jmenuji se Slivoň a zachráním království před zkázou. Za to chcu, aby sa po celém království rozsadily mladé trnky. Král to celé ve snu odkýval. Bolest z vosího bodnutí ho probudila. Hned vyskočil a běžel pod starou trnku. Tam opravdu našel pěknou trnečku. V hodovní síni ji na stole rozpůlil a z ní! a z ní! vyskočil Slivoň. Tak su tady Jelínku. Chcu sa optat, estli splníte slib? Jistě, řekl král. Slivoň mu řekl co a jak. Vydali se k obrovu houští. 11

Slivoň se sám doplazil k obrovi. Obr spal a zdálo se mu o nadívané krásce. Slivoň horolezeckým výstupem přes obrovu tvář došplhal k obrovu uchu. Do ucha vhodil pecku z trnky a dobře ji zalil tím, co bylo po ruce. Slanil se z obra, vrátil se ke králi a oznámil mu, že boj je vyhraný. A opravdu, pecka dopadla do nemytého ucha a ihned začala klíčit. Do rána vyrostla z ucha trnka Karlátka. Obra ráno velice bolela hlava, že hlad nehlad, rozběhl se k obřímu ušnímu doktorovi. Ten ordinuje na druhém (patře), teda na druhém konci světa. Kdoví, jestli tam obr vůbec doběhl, a jak to s ním dopadlo. No a v trnkovém království to dopadlo dobře. Vždyť si vyjděte do okolí, mladých trneček tam najdete moc. Karolína Váňová, 4. třída, Základní škola Dolní Lhota Slon a mravenec Slunce, zvolna se chýlící k obzoru nad indickou džunglí, ztrácelo na síle. Slůně Bumbík spokojeně a dlouho spalo po vydatném obědě ve stínu akátovníku. Bumbík byl slon indický, vlastně slůně, ale jinak velký smolař. O svou maminku přišel nedlouho po svém příchodu na svět vinou pytláků. Žil díky stádu, které ho přijalo za svého. Byl ale vlastně sám, bez kamaráda Bumbík už byl skoro probuzený, když si s hrůzou uvědomil, že nevidí své stádo! Je sice slon indický, na kterého si žádný jaguár nebo leopard nic nedovolí, ale to platí pro dospěláky. On je ale přece pořád ještě mládě! Bumbíka se zmocnila taková panika, že okamžitě vstal a začal utíkat. Vůbec neviděl, kam běží, bylo mu to jedno, hledal bezpečí. Nastával však soumrak, džungle potemněla a ožívala podivnými a tajemnými zvuky nočního života. S rostoucím strachem, špatným rádcem, se ztrácí opatrnost. Bumbík běžel hlava nehlava, nerozhlížel se. A pak to přišlo. Ve spěchu přehlédl blížící se skalní převis, chvíli cítil volný pád a viděl, že je ztracen Haló, haló, slyšíš mě? Ozvalo se odkudsi. Bumbíkovi se zdálo, že hlas pochází jakoby z velké dálky, chtěl se pohnout, ale zastavila ho prudká 12

bolest celého těla. Slunce teď stálo na východě, začínal nový den. Bumbík ležel v hluboké proláklině, celý dolámaný, na místě, kde nikdy předtím nebyl, nevěděl, kde vůbec je, cítil se všemi opuštěný, ztracen. Haló, haló, ozvalo se znovu. S velkou námahou se mu nakonec podařilo zvednout. Stále ale byl celý zmatený. Rozhlížel se kolem, snažil se vypátrat, odkud hlas přichází. Náhle si uvědomil, že ten hlas slyší jen v levém uchu. No konečně, řekl mravenec červený, také indický, už jsem si myslel, že je po tobě veta. Proboha, co tady děláš? zeptal se mravenec, jak jsi se sem dostal? Ale ty strašně lechtáš, zněla Bumbíkova odpověď. Opatrně, pane slone, řekl mravenec zostra. Pokud se v tom uchu poškrábeš, možná se odsud nikdy nedostaneš! Jak to myslíš? ptal se Bumbík. No, pokračoval mravenec. Asi se budeš chtít odsud nějak dostat, ne? Ano, téměř zakřičel Bumbík, zpátky ke svému stádu! Bumbíkovi bylo smutno, chtěl být u svých. No vidíš, ve dvou se to lépe táhne, myslím, že bych ti mohl být užitečný, pravil skoro sebejistě mravenda. Prosím tě, jak, ptalo se s úšklebkem slůně. Jsem sice malý, ale občas mám dobré nápady, pokračoval mravenec. Co tedy navrhuješ, položil Bumbík otázku. To je jednoduché, půjdeme nahoru, pořád nahoru, pořád nahoru Proč? ptal se nechápavě Bumbík. No, mravenec se zadumal, když půjdeme tak dlouho nahoru, až to půjde jenom dolů, bude to znamenat, že jsme nahoře a tam se můžeme rozhlédnout a rozhodnout, co dál. To je vlastně pravda, přitakal Bumbík, vlastně sám žádný nápad neměl. A tak společně vyrazili. Bumbík po svých, potlučených, mravenec v pohodlí zabydlený v Bumbíkově uchu. Cestou si o sobě povídali. Cesta jim tak příjemně ubíhala, Bumbík zapomněl na své bolesti a uvědomil si, že je mu nakonec dobře, vždyť má kamaráda. Po několika hodinách volné chůze skutečně vystoupili na vrchol vysokého kopce. Otevřel se před nimi výhled do nádherné roviny. Bumbíku, oslovil slůně mravenec, zkusme se pozorně rozhlédnout, zda něco neuvidíme a pak se rozhodneme, co dál. Oba napínali zrak jak mohli, ale 13

nikdo z nich nic nezahlédl. Pokus opakovali ještě několikrát, ale marně. Víš co? napadlo najednou mravence, zkus zatroubit co nejvíc můžeš. Bumbík se nadechl tak, že byl téměř dvakrát tak velký než obvykle a zatroubil. Mravenec si myslel, že snad ohluchl. Znovu naslouchali nastalému tichu, a najednou zaslechli, téměř zblízka, táhlé sborové sloní troubení. Bumbík pohlédl na stranu a uviděl, jak ze sousedícího kousku džungle vystupuje skupina slonů Okamžitě je poznal, byli to ti jeho! Tak, nastal čas, abychom se rozloučili, vybídl mravenec Bumbíka. Ne, nebojte se, neobjímali se, to by asi nedopadlo dobře! Bumbík mravenci za všechno poděkoval. Indie je velká země, oba věděli, že už se asi neuvidí. Trvalo nějaký čas, než Bumbíka napadlo několik otázek: cesta, kterou společně urazili, byla pro mravence na zpáteční cestě totéž, jako kdyby Bumbík obešel celou zeměkouli. Měl vůbec mravenec šanci dostat se zpátky domů? Podařilo se mu to? Ale hlavně, proč mu to stálo za to? Alžběta Čechová, 5. třída, Základní škola UNESCO, Uherské Hradiště Zuzana Šimová, ZUŠ Otrokovice 14

I malý člověk vykoná velké činy Bylo jedno škaredé jarní odpoledne, kdy pršelo a já musela mamce zajít koupit na trh vajíčka. Moc se mi nechtělo, ale co naplat? Naštvaně jsem šla parkem, abych si zkrátila cestu. Jdu a přemýšlím, proč musím jít zrovna já a ne má starší sestra, když tu zaslechnu nějaké kňučení. Nevěřím svým očím. U lavičky sedí přivázané, promoklé a vystrašené štěně. Chvilku se u něj zastavím a smutně se na sebe podíváme: Co s tebou chuďátko, musím jít na vajíčka, třeba máš páníčka v knihovně. Smutně jsem se rozloučila, ale štěně kňučelo a trhalo sebou. Když jsem šla zpátky, tak tam pořád bylo a plakalo. Přiběhla jsem domů a všem jsem řekla rodičům.mamka řekla, že jí do baráku žádného zablešence nosit nebudu. Táta se tam ale přesto šel se mnou podívat. Štěně leželo na stejném místě, kňučelo a celé se třáslo zimou. Když se k němu táta skrčil, tak jej začalo olizovat. No, tebe tu chudáčku nechat nemůžu. To je tak na zápal plic. Odvázal štěně a vzal jej do náručí k nám domů. Co říkala mamka, to se nedá napsat. Ale souhlasila, že by tam to chuďátko mohlo zemřít. Vysušili jsme jej, dali mu napít a najíst. Ještěže babička má psy, jinak by doma nebyla žádná psí konzerva. Štěně spokojeně usnulo na dece u topení a zasedla rodinná porada. Co budeme dělat? Už jsme zjistili, že je to holčička, teda Princezna. Kdo se podíval do jejích očí, tak neodolal.. Když se probudila, tak jsme jeli na veterinární kliniku zeptat se, co s ní máme dělat. Čekalo nás to největší překvapení : Je to zdravá i když trochu prochlazená a vystrašená Německá doga. Řekl pan doktor. Měla tehdy 4 týdny Dnes má jméno Kara a je to osmi měsíční slečna, která má již 40 kilo a když na mě vyskočí, tak mám co dělat, abych nespadla jinak je ze mě její plyšák. Dodnes nemůžu pochopit, proč to někdo udělal. Je strašně hodná, jako by nám chtěla dát najevo svou vděčnost. Magda Juřicová, 4. třída, Základní škola Emila Zátopka, Zlín 15

Zimní sen Bílý sníh se v dáli třpytí tiché vločky tančí svůj něžný tanec už neslyším zpěv ptáků jen mráz na rampouchy hraje svou zvláštní hudbu už ani stromy nešumí vše je uloženo k zimnímu spánku mráz na okna drobné kvítky maluje však chladná jsou a nevoní ale jsem trpělivá, já vydržím na jaře zas zpěv ptáků šum stromů uslyším a sladkou vůni květů ucítím. 16

Ticho a prázdno Když se v zimě kolem sebe rozhlédneš do ticha bílého a něžné vločky se dotýkají i tvých tváří tváří, které jsou zbarvené do sladkým malin tak si připadáš, jako v zemi kouzel ale když procházíš po bílé pláni máš pocit, že jsi v oblacích. To bílo to ticho ty sníš sníš o svých nesplněných snech, slzy ti stékají po tvářích když v tom tichu slyšíš jak hodiny odbíjejí poslední vteřiny toho posledního ticha. Jsi šťastná ale pláčeš bolestí se ti srdce svírá a cítíš prázdno a úzkost ale však ty nevíš proč jednou nastane čas kdy pochopíš pochopíš to, že vše zlé je pro něco dobré mému pejskovi Andymu, který zemřel v listopadu 2005 17

Vždy je naděje Pokud si myslíš že nejsi svobody a lásky hoden o přátelství jen sníš nemáš svůj cíl a místo srdce temnou skálu máš v chladné skále jen smutek přechováváš a ani armáda šašků ten stálý smutek nerozpouští a ty se trápíš a bloudíš v samotě zkus oči otevřít a nebuď slepá všimni si krásy krajin a zkus si zazpívat v očích ztracenou jiskru najdi Ze slz smutku slzy radosti udělej no vidíš, tak ti to sluší víc lásku jsi v sobě probudila a skála smutku už je dávno pryč. Ája Holečková, 4. třída, Základní škola F. L. Čelakovského, Strakonice 18

Trpaslík a obr V jednom malém městě Vobr žil trpaslíček jménem Bobr. Měl ženu a dvě miminka ta žena byla maminka. Jednou k tomu městu Vobr přišel jeden velký obr. Pořád se jen chlubil, chlubil nikdo by ho nepředhonil. Když se obr stále chlubil říkal, že vše dokáže. Trpaslíček pýchu viděl léčku na něj vymyslel. Obře! Zvolal trpaslíček. Vsaď se, že vše nedokážeš botičku mi nezavážeš! Obr ze všech sil se snaží. Ale marně! Jeho prsty nitky nikdy nezávaží. Obr skočil pod peřinu trpaslík je chlapík činu. Jan Kocháň, 4. třída, Základní škola Zlín, Slovenská 19

Básnička plná pohádek Je skřítek, co pohádku přečetl, je člověk, co pohádku si poslechl. Je Honza a drak, co v pohádce hrál i princ, co žábě polibek dal. Je kašpárek, co všemu se jen smál a Rumcajs, co boty si vyleštit dal. Je čarodějnice, co jablko zaklela, je Sněhurka, co ho prostě pozřela. Je Oslík, Skřek a Fiona, je trůn, král a královna. Je Otesánek a všechny jeho dobroty, jsou rezavé vlasy, pihy a punčochy. Je husa Matilda, se kterou je legrace, je kominík, co není bez práce. Je postava, ať velká, či malá, je hudba ať hrála, či nehrála. A je tu opět skřítek, co různé pohádky přečítal, je tu i ten člověk, co je stále poslouchal. Je zvonička, co krátce zaklinkala, je malá pohádka, co ke spánku se uložit dala Klára Ligurská, 5. třída, Základní škola Chropyně 20

Hana Ludvíková, ZUŠ Otrokovice 21

Přátelé navěky Stejnou cestou spolu dem, já znám tvůj smích a vrtím ohonem, jsme přátelé, čekám na tvé znamení, budu čichem tvým a zrakem tvým, z přátelství. Jsme přátelé, v duši šelmou jsem srdce dětské mám přátelské, jen zavoláš, já hned přispěchám. Dám tu pozor, jen jdi spát, jsem listonoš i hlídač stád, jsme přátelé, co se na tě načekám, pak tě se vší láskou přivítám z přátelství. Jsme přátelé, jen ty mě máš tak správně rád, přátelství, nebuďsmutný, poběž, pojď si hrát, přátelské a za to život s láskou dám, přátelství jen ty mě máš tak správně rád, přátelství nebuď smutný, poběž pojď si hrát přátelství. Klára Straková, 5. třída, Základní škola Valašská Polanka 22

Štrůdl pohádka Začalo to takto. Jednoho krásného dne vydalo se Lístové těsto ze svého mrazícího boxu k plastickému chirurgovi Válečkovi s přáním, aby mu zlepšil figuru na tloušťku 1 cm a délku 25 cm, jak si o tom přečetlo v jedné moderní kuchařce. Doktor Váleček si těsto nejprve nejistě obhlédl ze všech stran, pak dlouho koukal do těch moc učených knih a po chvíli mlčení stručně řekl: Tak, to by šlo. Doprovoďte pacienta na operační sál, řekl pak sestře, a připravte všechno k operaci. A už doktor posypával povrch jeho těla z obou stran, aby se nelepilo na operační stůl. Nejprve vám dáme slabou narkózu, po které budete nějakou dobu spát, a po probuzení budete vypadat úplně jinak. Doktor Váleček se pustil do práce. Válel a obracel, a těstu to lehké šimrání a lechtání dělalo dobře, a zase válel a obracel, aby dostalo potřebnou délku a tloušťku a přitom si povzdechl: Ty dnešní módní trendy, kam to spějeme? Samá anorexie a bulimie. Nechal těsto chvíli odpočinout a šel si dát možná doutník, nebo nahlédnout na dalšího pacienta. Lístové těsto spalo. Pojďme se podívat, co se zatím dělo na vedlejším operačním stole. Tady bylo veselo, protože se na struhadle klouzala červená jablíčka a aniž by si to uvědomila, úplně se rozstrouhala na malé kousíčky. Když jablka, tedy to, co z nich zbylo, uviděla krásně vyválené těstíčko, řekla si: Proč to nezkusit lehnout si, a všechna se na něj rozložila a opalovala se pod teplem zářivky. Po chvíli přišel doktor Váleček, prohlíží si těsto pod lupou a něco se mu nelíbí. Bere do ruky prášek vonící po skořici a rozinky a pěkně jimi ucpává nedostatky. Teď byli všichni na těstě namačkaní jak sardinky. Uplynulo pár minut a Lístové těsto se probudilo z narkózy. Málem zešílelo, když to uvidělo! Všichni honem slezte, dostanu z vás alergii a celá operace bude v háji! A jak se tak snažilo převalováním tam a zpátky všechny setřást, zamotalo se s jablky, cukrem a skořicí tak, že ani pan Váleček těsto nedokázal uvést do původního stavu. Zkusil mazáním zklidnit těsto a šup s ním na jinou plošinu. To bude asi solárko, myslelo si těsto a už se začínalo potit. Po dvaceti minutách se mohlo podívat na ten zázrak. Jak 23

jsem nádherně opálené, po té změně jsem k nepoznání, určitě se budu všem přátelům líbit, pochvalovalo si Lístové těsto výsledek operace. A také mělo pravdu. Když uviděla paní domácí krásně upečené těsto, pokrájela ho a rozdala dětem, jen se po něm zaprášilo. Jeden kousek však zbyl na talíři, ten jediný a poslední svědek, bez jehož vyprávění byste nepoznali tento příběh těsta z mražáku. Pavlína Vranková, 7. třída, Základní škola Osvětimany Housenka a medvěd Nejbarevnější příroda je určitě na jaře, nebo na podzim. Lesy, louky i zahrádky září všemi možnými barvami. Vždycky tomu však tak nebylo. Kdysi dávno, tak dávno, že si to nepamatuje můj pradědeček a kdy ještě lidé ani města nestavili a žili jen tak v přírodě, si zvířátka každý rok volila svého krále. Ten se ujal vlády na jaře, sotva sešel sníh a roztály ledy, aby vládl až do druhého jara. Jednou si zvířátka zvolila za svého krále starého ubručeného medvěda. Je starý a moudrý. Bude nám spravedlivě vládnout, prohlásila liška, která k volbě medvěda navrhla. Je velký a vypadá důstojně, podpořil lišku malý zajíc. Já si nemyslím, že medvěd nebude dobrý král, vždyť nás stále pronásleduje, a boří nám obydlí, zabzučela divoká lesní včela. Jenže nikdo ji neposlouchal a nebral vážně a sněm nakonec ubručeného medvěda za krále zvolil. Veliká škoda, že zvířátka neposlechla maličkou včelku. Na jaře, sotva sešel sníh a roztály ledy, všichni zkoprněli překvapením. Celá krajina, stromy i keře a dokonce i mladá travička co právě rašila z chladné země, úplně všechno bylo šedé. Nikde nebylo jediné barvičky. Když rozkvetly první kvítky, byly šedivé. A když ze svých zimních úkrytů vylétli motýli, co na podzim byli ještě krásně barevní, tak byli šedí jako kamení. Co se to děje? uleklo se paví očko, které se vylíhlo z kukly. 24

Nemůžeme to tu poznat, křičeli ptáčkové, kteří právě přilétli z dalekých krajin. Ztratily se barvy, řekla šedivá vrána, která se jediná nezdála být zaskočená. Jenže neměla pravdu. Barvy se neztratily. Barvy byly ukradeny. A ukradl je sám král, který již dlouho záviděl ptákům, motýlům a ostatním zvířátkům, jak jsou krásně barevní. Ukradl je z hloupé závisti. Všechny barvy uschoval do mohutného stromu, který rostl uprostřed lesa. Marně zvířátka prosila, aby jim barvy vrátil. Je to moje vůle. Sami jste si mě zvolili! Byla to pravda a proto všichni jen chodili se sklopenými hlavami a nic je netěšilo. Všichni, až na jednu malou drzou housenku. Proč bychom měli poslouchat takového ubručeného krále? prala se pisklavým hlasem. Proč jej nesvrhneme z trůnu? Proč mu vlastně nevyloupíme tu jeho skrýš? Protože jsme si ho na podzim zvolili a teď musíme poslouchat, odpověděla zvířátka. Jenže já nemusím, já jsem ještě nebyla na světě! Hned na druhý den se vydala na cestu ke starému stromu. Medvěd byl na stráži, ale maličké housenky si vůbec nevšiml a ta se tam zakuklila. Netrvalo dlouho a jednoho slunečného dne kukla praskla a na svět přišel velký motýl. Na svá křídla nabral barev, co jich tam udržel a vyletěl ven. Zářil jako drahokam a vylétl vysoko nad šedivý les. V tom začalo drobně pršet a drobné kapička mu smývaly z křídel barvy. Táhl se za ním nádherný duhový oblouk. Déšť postupně duhu rozmýval a barvy se snášely dolů. Příroda byla opět krásně barevná, jako tomu bylo dřív. Tak vlastně malý motýl zvítězil nad panovačným medvědem. František Dufek, 6. třída, Základní škola Valašské Klobouky 25

O Davidech a Goliáších Když jsem byla ještě malé škvrně, měla jsem moc ráda jednu písničku. Byla od známého tria Voskovec, Werich a Ježek. Tuto píseň mě naučila moje sestra Kristýna, která ji znala z hudební nauky ve škole umění. Mám ji moc ráda dodnes. Písničku i Kristýnu. Když jsem se nedávno dívala na rodinný videoarchiv, spatřila jsem se tam, jak si ji zpívám. Sedím tam v pokojíčku, vybarvuji si omalovánky a při magnetofonu si tuhle píseň zpívám: Lidi na lidi jsou jako saně, člověk na člověka jako kat. Podívejte se na ně, musíte naříkat. OBR do PIDIMUŽÍKA mydlí, domnívaje se, že vyhraje.... Můj tatínek mě zpoza dveří nenápadně natáčel kamerou. Náhle jsem si na tu situaci i písničku o Davidovi a Goliášovi vzpomněla. Sedím s maminkou na tribuně jindřichohradecké sportovní haly a sleduji finále mistrovství České republiky v házené mladších dorostenek. Nastupují proti sobě dvě opravdu špičková družstva. Slovan Jindřichův Hradec a proti nim děvčata z Uherského Hradiště. Ano, je na první pohled vidět, že domácí mají opravdu znatelnou výškovou převahu, kterou se určitě budou pokoušet využívat, říkal do mikrofonu komentátor, který seděl pode mnou u komentátorského stolku. Rozhodčí se ještě naposled podíval k zapisovatelům a foukl z plných sil do píšťalky. Zazněl hvizd, který znamenal začátek zápasu. Pan komentátor měl pravdu. Hráčky Jindřichova Hradce svou výškovou převahu od začátku využívaly, jak se dalo. Hradišťanky se však nedaly jen tak odradit a bojovaly statečně dál. Po několika minutách začaly soupeřův velikánský desetibrankový náskok stahovat. Chybělo jen několik vteřin do konce utkání a stav byl najednou nerozhodný. Domácí házenkářky šly do útoku. Fanoušci na tribunách už odpočítávali: Dvacet, devatenáct, osmnáct, sedmnáct... A vtom se to stalo. Nejmenší hráčka v poli vypíchla domácím balón a hnala se sama na bránu soupeře. Fanoušci řvali napětím a stále odpočítávali: Čtrnáct, třináct, dvanáct... Děvče s devítkou na zádech se už bleskurychle přiřítilo k brankovišti. Deset, devět, osm... odpočítávala jsem i já. Viděla jsem, jak hráčka hájící barvy 26