J. A. Lis, M. A. Mazur (red.), 2007: Przyrodnicze wartości polsko-czeskiego pogranicza jako wspólne dziedzictwo Unii Europejskiej. Centrum Studiów nad BioróŜnorodnością, Uniwersytet Opolski, ss. 49-59 PŘÍRODNÍ REZERVACE KAMENNÁ XEROTERMNÍ OSTROV NA SEVEROVÝCHODNÍ MORAVĚ (ČESKÁ REPUBLIKA) NATURE RESERVE KAMENNÁ AN XEROTHERMIC ISLAND IN THE NORTHEASTERN MORAVIA (CZECH REPUBLIC) MAGDALÉNA ROHÁČOVÁ Muzeum Beskyd, Hluboká 66, 738 01 Frýdek-Místek, Czech Republic, rohacova.magda@centrum.cz ABSTRACT: Natural value of the protected area Kamenná at Staříč (Czech Republic, northeastern Moravia) is presented and commented. Protected area Kamenná is a small but very important locality with the occurrence of xerothermic fauna and flora. Repeated research of the Heteroptera assemblage confirmed increasing number of true bug species demanding dry and warm habitats. KEY WORDS: Heteroptera assemblage, faunistics, protected area, Moravia, Czech Republic. Úvod Ačkoliv je toto chráněné území vzhledem ke své nepatrné rozloze spíše jen ostrůvkem, jeho přírodní význam je nepopíratelný. Představuje jedinou lokalitu teplomilné květeny na vápencových půdách v bývalém okrese Frýdek-Místek. Tato enkláva leží uprostřed agrokultur na vrcholu kopce Kamenná (k. ú. Staříč) a zahrnuje členitý terén drobných pastvin, remízků a starých vápencových lomů, který je nevhodný k zemědělskému obhospodařování. Menší lokality s výskytem teplomilné květeny se vyskytují blízko polských hranic v oblasti Třince a Českého Těšína, avšak právě na Kamenné je teplomilná vegetace nejlépe zachována.
Jako lokalitu s výskytem lnu žlutého (Linum flavum), který zde dosahuje nejsevernějšího výskytu na Moravě, zmiňuje Kamennou již Gogela (1920), Podpěra (1921, 1949), Kilián a Kilián (1957), případně Krkavec a Kilián (1963). Největší pozornost jí však věnoval Vicherek (1957), který považuje zdejší populaci lnu žlutého za zbytek původně rozsáhlejšího výskytu. V té době se mu však nepodařilo uspokojivě vysvětlit otázku spojitosti výskytu lnu žlutého s jeho nejbližšími lokalitami v Bílých Karpatech a na Olomoucku. Len žlutý, který je teplomilným prvkem, neroste dokonce ani v plošně mnohem větší oblasti Štramberku, kde teplomilná květena našla neobyčejně příznivé klimatické a eratické podmínky. Nicméně podle něj má výskyt lnu na Kamenné zásadní význam pro studium jednoho z nejzávažnějších fytogeografických problémů pronikání teplobytných prvků danubiálních k severu a naopak obohacování teplobytné vegetace této oblasti prvky sarmatskými ze slezské nížiny jižního Polska. Tento problém později řešil Pospíšil (1962, 1965), který dokazuje, že hlavní postup xerotermní květeny z Moravské brány k východu a severu do nitra Karpat se udál spolu s pronikáním kolonizace východním směrem na Pobečví povodím říčky Dřevnice (a ne hlubokým a těsným údolím Horní Bečvy). Jak postupovalo kácení lesů, postupovaly i heliofilní termofyty vázané na travní křovinná společenstva, přičemž hlavní proud těchto teplomilných rostlin pronikal asi od 13. století a dosáhl vrcholu v polovině 19. století. Navzdory zmíněnému významu vrchu Kamenná však trvalo téměř dvacet let od doby podání návrhu v roce 1973, než bylo území prohlášeno za chráněné (1990). Původní kategorie chráněné naleziště byla později změněna na přírodní památku. Botanický návrh na zřízení chráněného území (Hájková 1973) byl o něco později doplněn P. Nohelem (Nohel 1973), který zdůvodnil i závažný entomologický význam Kamenné. Během mnohaletých entomologických sběrů zde nalezl některé druhy střevlíkovitých brouků, pro něž Kamenná byla v té době jediným nalezištěm ve východním Slezsku a které byly jinak známy jen z lokalit jihomoravských. Jedná se zvláště o obecně vzácné druhy Harpalus roubali, H. progrediens, H. rufibarbis a Licinus depressus. Na Kamenné objevil dokonce pro vědu nový druh drabčíka (Nohel 1970), který byl Coiffaitem popsán jako Astenus noheli Coiffait, 1966. Mimoto na Kamenné zjistil ještě velmi vzácné a lokální druhy drabčíků, a to Oxytelus rugifrons a Trogophloeus punctatellus, z nichž zvláště druhý druh je vysloveně exponentem nejsušších a nejteplejších poloh. Jedním z nepozoruhodnějších objevů učiněných na Kamenné je však podle něj bezesporu nález druhu Hypera libanotidis, který zde sbíral Hlisnikovský v roce1940 (Nohel 1973). Tento
druh známý z okolí Štramberka či Starého Jičína byl již počátkem tohoto století považován za druh vymřelý a podle Nohela se jedná o druh, který je endemitem Pobeskydí. Všechny známé faunistické údaje o výskytu tohoto druhu shrnul a komentoval Skuhrovec (2003). Charakteristika území Přírodní památka Kamenná (faunistický čtverec středoevropského síťového mapování 6375) leží v katastru obce Staříč ve výšce 329-350 m n.m. a má výměru pouze 2,83 ha. Je součástí mírně teplé oblasti MT 10 (Quitt 1971), fytogeograficky patří do obvodu karpatského mezofytika do fytogeografického okresu Podbeskydská pahorkatina, podokresu Beskydská podhůří (Skalický 1987). Podle biogeografického členění je součástí Podbeskydského bioregionu (Culek 1996). Centrem přírodní památky probíhá pásmo těšínských vápenců jurského až křídového stáří, okolní horniny patří k svrchním těšínským vrstvám spodnokřídového stáří, které představují tmavošedé vápnité jílovce, prachovce a jemnozrnné pískovce (Weismannová a kol. 2004). Vicherek (1957) označil suché luční porosty jako svaz Arrhenaterion elatioris Pawl. 1926 a vymezil v rámci svazu několik facií. Na základě novějších inventarizačních průzkumů nelze ve chráněném území definovat z fytocenologického hlediska žádnou asociaci travinných společenstev (Jančíková a Kalíšková 1997), konstatují pouze, že se zde vyskytují semixerotermní společenstva, ve kterých se prolínají prvky xerotermní s druhy mezofilních luk, přičemž právě druhy xerotermní a semixerotermní jsou hlavním motivem ochrany. Kromě lnu žlutého byly zaznamenány také např. hořeček brvitý (Gentianopsis ciliata), bradáček vejčitý (Listera ovata), lilie zlatohlávek (Lilium martagon), prstnatec Dactylorhiza longebracteata a další. Podle Dudy (1996) je zde častý výskyt vápnomilných druhů mechů. Uvádí z tohoto chráněného území celkem 32 druhů mechorostů, přičemž pět druhů je vysloveně vápnomilných, a upozorňuje především na druh Ditrichum flexicaule, který v Podbeskydské pahorkatině velmi vzácný. Metodika První inventarizační průzkum řádu ploštic (Heteroptera) byl v přírodní památce Kamenná uskutečněn v roce 1983, příležitostní sběry zde byly uskutečněny v roce 1985 a 1986 (Roháčová 1985, 1990). Srovnávací průzkum byl opakován v roce 2004, příležitostné sběry již v roce 2002 a poté i v roce 2005. Při všech průzkumech byly použity metody smýkání a oklepů, při průzkumu v roce 2004 rovněž metoda prosevu a metoda sběru Malaiseho pastí. Nomenklatura druhů je uvedena podle práce Günther & Schuster (2000) a
Aukema & Rieger (2001, 2006). Materiál, který sbírala a determinovala Roháčová, je uložen ve sbírce Muzea Beskyd Frýdek-Místek. Výsledky a diskus Při prvním inventarizačním průzkumu bylo zjištěno 65 druhů ploštic z 10 čeledí, při opakovaném průzkumu v roce 2004 bylo zjištěno 81 druhů z 10 čeledí, přičemž frekvence sběrů i prozkoumanost lokality byla při obou průzkumech obdobná. Později použité metody sběru prosevem a Malaiseho pastí ovlivnily výsledky minimálně (v Malaiseho pasti nebyl zjištěn žádný nový druh, v prosevu pak byl navíc zjištěn pouze druh Stygnocoris sabulosus). Přehled druhů získaných při obou průzkumech je uveden v tab. 1., pro lepší přehled jsou druhy řazeny abecedně. Mnohé druhy zjištěné již v 80. letech jsou exponenty suchých a teplých biotopů (např. Phymata crassipes, Phytocoris varipes, Ortholomus punctipennis, Rhopalus conspersus, Drymus sylvaticus, Enoplops scapha), přičemž některé další jsou monofágní na některých druzích rostlin, které rovněž vyžadují podobná stanoviště (Platyplax salviae na Salvia verticillata, Macrotylus paykulli na Ononis spinosa). Tyto druhy se sem pravděpodobně dostaly sledováním svých živných rostlin, např. šalvěj přeslenitou (Salvia verticillata) označuje Pospíšil (1965) jako submediteránní geoelement šířící se z Moravské brány k východu a již Vicherek (1957) specifikoval podle dominantních rostlin jednu s facií na Kamenné jako facii se Salvia verticillata. Pokud jde o druh Phymata crassipes, nebyl zaznamenán Roubalem (1955) ani při jeho průzkumu ve zmíněné oblasti kolem Štramberku. Po vyhlášení území za chráněné byl pro přírodní památku vypracován plán péče, kterým se zajistilo pravidelné kosení lokality a omezení jejího zarůstání náletovými dřevinami a křovinami, zejména ostružiníkem Rubus fruticosus a nepůvodního hořce žlutého Gentiana lutea. Zvolení vhodného managementu bylo pravděpodobně důvodem, proč byly na lokalitě zaznamenány další druhy s ekologickými nároky odpovídajícími charakteru lokality např. Orthops basalis, Globiceps fulvicollis, Trapezonotus dispar, Megalonotus chiragra, Coptosoma scutellatum, Coriomeris denticulatus, Alydus calcaratus, Geocoris dispar, či Rhynocoris annulatus. Některé z nově zaznamenaných xerotermních druhů patřily dokonce k dominantním druhům (Coptosoma scutellatum, Globiceps fulvicollis). Naopak některé druhy teplomilné nebyly nově zaznamenány (např. Platyplax salviae, Rhopalus conspersus, Drymus sylvaticus). Vstupní část chráněného území je částečně ruderalizována s výskytem
např. Adelphocoris quadripunctatus, Orthonotus rufifrons, Lygus rugulipennis, Stenotus binotatus, Plagiognathus arbustorum a dalších euryvalentních druhů. Závě Přírodní památka Kamenná je významnou lokalitou teplomilné květeny a zároveň biotopem teplomilných druhů hmyzu. Při průzkumu řádu ploštice (Heteroptera) byl opětovně potvrzen výskyt těchto druhů, jako např. Phymata crassipes, Ortholomus punctipennis, Enoplops scapha, výskyt mnoha dalších byl potvrzen nově (Coptosoma scutellatum, Alydus calcaratus, Rhynocoris annulatus, Pterotmetus staphyliniformis, Trapezonotus dispar a další). Nárůst xerotermních druhů vyžadujících suché a teplé prostředí potvrzuje vhodnost zvoleného managementu lokality, který pro tyto druhy zajišťuje relativně stabilní přírodní podmínky. Tab. 1. Přehled Heteroptera zjištěných při obou inventarizačních průzkumech Druh Průzkum v roce 1984 (-86) Průzkum v roce 2004 (-05) Adelphocoris lineolatus (Goeze, 1778) + + Adelphocoris seticornis (Fabricius, 1775) + + Adelphocoris quadripunctatus (Fabricius, 1794) + Aelia acuminata (Linnaeus, 1758) + Alydus calcaratus (Linnaeus, 1758) + Amblytylus nasutus (Kirschbaum, 1856) + Anthocoris confusus Reuter, 1884 + Anthocoris nemorum (Linnaeus, 1761) + Apolygus lucorum (Meyer-Dür, 1843) + Apolygus spinolae (Meyer-Dür, 1841) + Atractotomus (Atractotomus) mali (Meyer-Dür, 1843) + + Calocoris affinis (Herrich-Schaeffer, 1835) + Calocoris r. roseomaculatus (De Geer, 1773) +
Capsus ater (Linnaeus, 1758) + + Carpocoris fuscispinus (Boheman, 1851) + Carpocoris purpureipennis (De Geer, 1773) + + Charagochilus (Charagochilus) gyllenhalii (Fallén, 1807) + Chlamydatus (Euattus) pulicarius (Fallén, 1807) + Chlamydatus (Euattus) pullus (Reuter, 1870) + Closterotomus fulvomaculatus (De Geer, 1773) + Coptosoma scutellatum (Geoffroy, 1785) + Coreus m. marginatus (Linnaeus, 1758) + + Coriomeris denticulatus (Scopoli, 1763) + Corizus h. hyoscyami (Linnaeus, 1758) + Criocoris crassicornis (Hahn, 1834) + + Cymus claviculus (Fallén, 1807) + Deraeocoris (Knightocapsus) lutescens (Schilling, 1837) + Deraeocoris (Deraeocoris) ruber (Linnaeus, 1758) + + Dicranocephalus agilis (Scopoli, 1763) + Dicyphus (Brachyceroea) globulifer (Fallén, 1829) + Drymus (Sylvadrymus) sylvaticus (Fabricius, 1775) + Dolycoris baccarum (Linnaeus, 1758) + Enoplops scapha (Fabricius, 1794) + + Eremocoris podagricus (Fabricius, 1775) + Eurydema (Eurydema) oleracea (Linnaeus, 1758) + + Eurygaster maura (Linnaeus, 1758) + + Eurygaster t. testudinaria (Geoffroy, 1785) + + Eysarcoris aeneus (Scopoli, 1763) + + Geocoris (Geocoris) dispar (Waga, 1839) + Globiceps (Kelidocoris) fulvicollis Jakovlev, 1877 + Graphosoma lineatum (Linnaeus, 1758) + Halticus a. apterus (Linnaeus, 1758) + + Himacerus (Himacerus) apterus (Fabricius, 1798) + +
Himacerus (Aptus) mirmicoides (O. Costa, 1834) + + Holcostethus strictus (Fabricius, 1803) + Hoplomachus thunbergi (Fallén, 1807) + Kleidocerys r. resedae (Panzer, 1797) + Leptoterna dolabrata (Linnaeus, 1758) + + Lygaeus equestris (Linnaeus, 1758) + Lygaeus simulans Deckert, 1985 + Lygocoris (Lygocoris) pabulinus (Linnaeus, 1761) + + Lygus pratensis (Linnaeus, 1758) + Lygus rugulipennis Poppius, 1911 + Macrotylus (Alloeonycha) paykulli (Fallén, 1807) + + Megaloceroea recticornis (Geoffroy, 1785) + + Megalocoleus molliculus (Fallén, 1807) + Megalonotus chiragra (Fabricius, 1794) Myrmus m. miriformis (Fallén, 1807) + Nabis (Nabicula) flavomarginatus H. Schulz, 1847 + + Nabis (Dolichonabis) limbatus Dahlbom, 1851 + + Nabis (Nabis) b. brevis H. Scholz, 1847 + Nabis (Nabis) ferus (Linnaeus, 1758) + Nabis (Nabis) p. pseudoferus Remane, 1949 + + Nabis (Nabis) rugosus (Linnaeus, 1758) + + Neolygus viridis (Fallén, 1807) Nithecus jacobaeae (Schilling, 1829) + Notostira erratica (Linnaeus, 1758) + Nysius s. senecionis (Schilling, 1829) + Nysius t. thymi (Wolff, 1804) + Orius (Heterorius) minutus (Linnaeus, 1758) + Orthocephalus brevis (Panzer, 1798) + Orthocephalus coriaceus (Fabricius, 1777) + Ortholomus punctipennis (Herrich-Schaeffer, 1838) + +
Orthonotus rufifrons (Fallén, 1807) + Orthops (Orthops) basalis (A. Costa, 1853) + Orthops (Orthops) campestris (Linnaeus, 1758) + Orthops (Orthops) kalmii (Linnaeus, 1758) + + Palomena prasina (Linnaeus, 1761) + Palomena viridissima (Poda, 1761) + Pentatoma (Pentatoma) rufipes (Linnaeus, 1758) + Phymata crassipes (Fabricius, 1775) + + Phytocoris (Phytocoris) dimidiatus Kirschbaum, 1856 + Phytocoris (Phytocoris) t. tiliae (Fabricius, 1777) + Phytocoris (Ktenocoris) varipes Boheman, 1852 + + Picromerus bidens (Linnaeus, 1758) + Piezodorus lituratus (Fabricius, 1794) + Pilophorus clavatus (Linnaeus, 1767) + Pilophorus perplexus Douglas & Scott, 1875 + Pinalitus cervinus (Herrich-Schaeffer, 1841) + Plagiognathus (Plagiognathus) a. arbustorum (Fabricius, 1794) + + Plagiognathus (Plagiognathus) chrysanthemi (Wolff, 1804) + + Platyplax salviae (Schilling, 1829) + Polymerus (Poeciloscytus) unifasciatus (Fabricius, 1794) + + Pterotmetus staphyliniformis (Schilling, 1829) + Pyrrhocoris apterus (Linnaeus, 1758) + Rhopalus (Rhopalus) conspersus (Fieber, 1837) + Rhopalus (Rhopalus) parumpunctatus Schilling, 1829 + Rhopalus (Rhopalus) subrufus (Gmelin, 1790) + + Rhynocoris (Rhynocoris) annulatus (Linnaeus, 1758) + Scolopostethus thomsoni Reuter, 1874 + Spilostethus saxatilis (Scopoli, 1763) + Stenodema (Brachystira) calcarata (Fallén, 1807) + Stenodema (Stenodema) laevigata (Linnaeus, 1758) +
Stenotus binotatus (Fabricius, 1794) + + Stictopleurus abutilon abutilon (Rossi, 1790) + Stictopleurus crassicornis (Linnaeus, 1758) + Strongylocoris leucocephalus (Linnaeus, 1758) + + Stygnocoris sabulosus (Schilling, 1829) + Stygnocoris rusticus (Fallén, 1807) + Trigonotylus caelestialium (Kirkaldy, 1902) + Literatura AUKEMA B., RIEGER Ch. (eds.) 2001. Catalogue of the Heteroptera of the Palaearctic Region. Vol. 4. Pentatomomorpha I. The Netherlands Entomological Society, Amsterdam, xiv + 346 pp. AUKEMA B., RIEGER Ch. (eds.). 2006. Catalogue of the Heteroptera of the Palaearctic Region. Vol. 5. Pentatomomorpha II. The Netherlands Entomological Society, Wageningen, xiii + 550 pp. CULEK M. (ed.) 1996. Biogeografické členění České republiky. Enigma, Praha, 347 pp. DUDA J. 1996: Mechorosty některých přírodních památek v Podbeskydské pahorkatině. Práce a studie Muzea Beskyd 10: 13-15. GOGELA J. 1926. O rozšíření některých druhů rostlinných na SV Moravě. Zvláštní otisk z Časopisu Moravského musea. Nestránkováno. GÜNTHER H., SCHUSTER G. 2000. Verzeichnis der Wanzen Mitteleuropas. (Insecta: Heteroptera). (2. überarbeitete Fassung). Mitteilungen der Internationales entomologisches Verein (Frankfurt am Mein). Suppl. 7: 1-69. HÁJKOVÁ A. 1973. Návrh na zřízení SPR Kamenná u Staříče. Část botanická. Ms. Depon. in Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, 2 pp. JANČÍKOVÁ H., KALÍŠKOVÁ Š. 1997. Inventarizační průzkum botanický v přírodní památce Kamenná u Staříče. Ms. Depon. in: AOPK Ostrava, 6 pp. KILIÁN Z., KILIÁN O: 1957. Zpráva z floristického průzkumu Těšínska. Přírodovědný sborník Ostravského kraje 19: 289-291. KRKAVEC F., KILIÁN Z. 1963. Květena Kamenné, Okrouhlice a Strážnice u Staříče. Zprávy Slezského ústavu ČSAV v Opavě, Přírodní vědy 124B: 7-14.
NOHEL P. 1970. Příspěvek k faunistice drabčíků Československa (Col. Staphylinidae). Zprávy Československé společnosti entomologické při ČSAV 6: 31-36. NOHEL P. 1973. Dodatek k návrhu na zřízení SPR Kamenná u Staříče. Ms. Depon. in Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, 2 pp. PODPĚRA J. 1921. Úvod ku květeně v čs. Poodří. Přírodovědný sborník Ostravského kraje 1: 1-72. PODPĚRA J. 1949. Jak proniká teplobytná květena do údolí jesenických a beskydských. Přírodovědný sborník Ostravského kraje 11: 81-95 POSPÍŠIL V. 1962. Jak pronikaly thermofyty do nitra Severozápadních Karpat. Acta Musei Moraviae, Scientiae naturales, 47: 69-108. POSPÍŠIL V. 1965. Die Mährische Pforte, eine Pflanzesoziologische Studie 2. Acta Musei Moraviae, Scientiae naturales, 50: 129-170. QUITT E. 1971. Klimatische Gebiete der Tschechoslowakei. Studia geographica 16: 1-74. ROHÁČOVÁ M. 1985. Fauna ploštic CHN Kamenná u Staříče (Pobeskydí). Práce a studie Okresního vlastivědného muzea ve Frýdku-Místku 6: 61-63. ROHÁČOVÁ M. 1990. Dodatek k fauně ploštic (Heteroptera) chráněného naleziště Kamenná u Staříče (Pobeskydí). Práce a studie Okresního vlastivědného muzea ve Frýdku-Místku 7: 61-63. ROUBAL J. 1955. K faunistice Heteropter Štramberka. Přírodovědný sborník Ostravského kraje 17: 71-75. SKALICKÝ V. 1988. Regionálně fytogeografické členění ČSR. Academia, Praha, 1 mapa. SKUHROVEC J. 2003. Rozšíření nosatců rodu Hypera (Coleoptera: Curculionidae) na území České republiky. Klapalekiana 39: 69-125. VICHEREK J. 1957. Kamenná u Staříče, významná lokalita teplobytné květeny v severovýchodní Moravě. Přírodovědný sborník Ostravského kraje 19: 169-181. WEISSMANNOVÁ H. et al. 2004. Ostravsko. [In:] Mackovčin P. a Sedláček M (eds.): Chráněná území ČR, svazek X. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno, Praha. 465 pp.