Šumava Editorial Vážené čtenářky, vážení čtenáři, dostává se vám do rukou další číslo časopisu Šumava, který na podzim změnil svou tematickou skladbu tak, aby se více přiblížil co největšímu okruhu čtenářů. Inspirací pro pozměněný obsah časopisu Šumava nám byly především dopisy čtenářů, které žádaly změnu, ale také náš průzkum návštěvnosti internetových stránek Správy Národního parku Šumava. Při prostudování přehledu návštěvnosti jednotlivých sekcí webových stránek patří mezi nejoblíbenější ty věnované turistice, tipům na výlet, zajímavostem, atraktivitám. Proto se je snažíme více integrovat do časopisu Šumava. Potěšily nás desítky pozitivních ohlasů na podzimní číslo, které redakce obdržela. Proto věřím, že toto zimní číslo bude ještě čtivější a že si časopis Šumava svým konceptem postupně získá další a další příznivce. Toto číslo Šumavy přináší krátké ohlédnutí za letošním podzimem na území Národního parku Šumava. Čtenáři se dozvědí, jaký zájem byl o výlety do divočiny, ze svého vztahu k Šumavě a také k houbaření se čtenářům vyzná i ministr životního prostředí Tomáš Chalupa. Zimní číslo časopisu již stihly pokřtít první sněhové vločky. A to je dobrá zpráva pro všechny z nás, kteří již netrpělivě očekáváme chvíle, kdy si po dlouhé pauze opět nasadíme lyže a zařízneme se do šumavských sněhových plání a svahů. I proto by vás mohla zajímat informace o tom, jakže to bude letos s Bílou stopou na Šumavě. Nejen lyžaři, ale i zvěř se chystá na zimu. Část jelení zvěře přečká zimu v přezimovacích obůrkách, kde o ni budou pečovat naši lesníci. Vás, milí čtenáři, pak do obůrek srdečně zveme k jejímu tradičnímu pozorování. A protože se chystá čas Vánoc, jistě vás potěší článek o tom, jak lidé trávili Vánoce na Šumavě v dobách Karla Klostermanna, ze stejného soudku pochází i zajímavé čtení o vánočních lahůdkách staré Šumavy. Vážení přátelé Šumavy, věřím, že se vám dostává do rukou časopis, který vám zpříjemní dlouhé zimní večery a naplní vás nejméně tak dobrou atmosférou, jaká panuje uvnitř naší redakční rady. Proto mi dovolte, abych vám srdečně popřál krásné a pohodové Vánoce strávené v kruhu vašich rodin a po boku těch nejlepších přátel a do nového roku potom především pevné zdraví, neuvadající optimismus, dobrou náladu a mnoho neopakovatelných zážitků v přírodě vašeho Národního parku Šumava. Srdečně Jiří Mánek, ředitel Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava Foto: Štěpán Rosenkranz Vydavatel Správa NP a CHKO Šumava Adresa redakce Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, 385 01 Vimperk tel.: 388 450 260 fax: 388 450 019 e-mail: sumava@npsumava.cz Redakční rada Jana Blažíčková, Jiří Mánek, Jan Kozel, Tomáš Fait, Emil Kintzl, Josef Štemberk, Václav Sklenář, Radovan Holub, František Janout Štěpán Rosenkranz Redaktor časopisu Pavel Pechoušek Fotografie Na titulní straně: Šumavous (Foto: Štěpán Rosenkranz) Na zadní straně: Na Jezerní slati (Foto: Štěpán Rosenkranz) Grafická úprava a tisk Tiskárna FOP Černá v Pošumaví e-mail: info@fopcentrum.cz Distribuce Mediaprint Kapa, PNS, a další drobní distributoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června 1996. Předplatné Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena výtisku je 45 Kč, celoroční předplatné 145 Kč. Registrační číslo: MK ČR E 7518 Uzávěrka čísla: 31. 11. 2012 Datum vydání: 18. 12. 2012 Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí. 02 zima 2012
Šumava Obsah 04 08 16 25 27 31 04 06 08 10 11 12 14 15 16 19 20 22 24 25 26 27 28 30 31 32 34 Podaří se řediteli Mánkovi otevřít hraniční přechod Modrý sloup? Rok 2012 v Národním parku Šumava na zajímavých fotografiích Dočká se lovec mrazů svého rekordu? Ministr Chalupa si na Šumavě zahoubařil Doba Vánoc na přelomu 19. a 20. století Co se jedlo na Štědrý den v době Klostermannově? Novinky na lyžařských tratích Bílá stopa na Šumavě má svého sponzora Šumava se vystavovala v Praze Národní park Šumava zorganizoval v Praze zajímavou výstavu Rozhovor s oblíbeným hercem Petrem Štěpánkem o jeho dětství na Šumavě Jaký mají na problematiku Šumavy názor kandidáti na prezidenta České republiky? Modrý sloup překážka mezi národy nebo podaná ruka? Historie legendárního šumavského místa 2. díl 75. výročí letecké havárie na Zhůří dosud nevyřešené příčiny havárie, při které nedaleko Kvildy zahynuli tři lidé Jak se žilo české rodině Šmídlů na Vogelsangu? Seznamte se s Králem lesa pozvánka do obůrky na Srní, kde bude trávit zimu jelen dvaadvacaterák Ředitel parku vyrazil na Plechý se svým jmenovcem Jiřím Mánkem Výpravy do divočiny jaký byl letos zájem o tuto jedinečnou šumavskou atrakci? Věčné tajemství Rokytecké slatě záhada okolo zmizení dramaturga Emanuela Bozděcha Dvanáctiletý Slovák Matěj Jurčišin věnoval 5 000 eur na boj s kůrovcem v Tatranském národním parku Metodika přírodovědných exkurzí nový odborný předmět, na kterém spolupracují Střediska environmentální výchovy Správy NP a CHKO Šumava s Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích Tipy na výlety - na rozhlednu na Knížecím stolci a na to, kam vyrazit na Silvestra Aktuality zima 2012 03
Text Pavel Pechoušek Chci věřit, že Modrý sloup v létě otevřeme Téměř 70 let čekání se blíží ke konci. Možná. Neprostupná opona Šumavy padla, Modrý sloup se může na základě rozhodnutí ministerstva životního prostředí 15. července otevřít. Proti ale mohou být některá ekologická sdružení. Hrozí, že toto historické rozhodnutí napadnou u soudu. Ministerstvo životního prostředí odvolání občanských sdružení již jednou zamítlo. Chceme otevřít údolí, kterým doposud mohli chodit jen vyvolení. Aktivistická sdružení, která nemají ani odbornost ani odpovědnost, hrozí tím, že rozhodnutí napadnou u soudu. Statisíce milovníků Šumavy se tak Modrého Sloupu nemusí dočkat ani po téměř 70 letech jeho uzavření. Rozmarům některých radikálních aktivistů nerozumím," říká v rozhovoru pro časopis Šumava Jiří Mánek, ředitel Správy Národního parku Šumava. 04 zima 2012 Jiří Mánek doufá, že v červenci nebude Modrý sloup otevřený jen pro vyvolené. (Foto: Štěpán Rosenkranz)
Téměř po sedmdesáti letech čekání padla na Šumavě neprostupná opona k Modrému Sloupu. Modrý sloup, hraniční přechod pro pěší s Bavorskem, je otevřený. Kdy tudy budou smět projít turisté? Chci věřit, že to bude skutečně pravda. Opravdu se po 21 letech existence NP Šumava podařilo vzít rozum do hrsti, vyhodnotit skutečná, nikoli smyšlená data o výskytu tetřeva a podařilo se vydat rozhodnutí, které by mělo umožnit lidem mezi dvěma svobodnými státy procházet přes hraniční přechod, který po více než tisíc let lidé běžně využívali. Modrý sloup byl uzavřen téměř 70 let. V uzavřeném stavu jej držela totalita fašistická, posléze komunistická a z iracionálních důvodů jej držela uzavřený i ochrana tetřeva hlušce, který se však podle společného výzkumu NP Šumava a NP Bavorský les v Luzenském údolí prakticky nevyskytuje. Nemá zde potřebné borůvky jako zdroj potravy, nemá zde dospělé stromy, kde by mohl tokat, chybí mu zde mladé stromky, které mu slouží jako úkryt a v zimě jako zdroj potravy, chybí mu mravenci, kterými se živí především mláďata. Naprosto nepochopitelně s odkazem na ochranu tetřeva pustili naši předchůdci turisty právě přes území, kde se tetřev vyskytuje nejvíce. To znamená přímo lesem úbočím Špičníku, kde se musela vyšlapat úplně nová stezka. Turisté tetřeva často plašili a takzvaným ochráncům přírody to paradoxně nevadilo, zavírali před tím oči. Aktivisté ale rozhodnutí ministerstva napadli. Rozhodnutí o zpřístupnění Modrého sloupu vydala státní správa NP Šumava. Byl to akt, na který čekala celá Šumava česká i bavorská dlouhých 21 let. Na toto otevření čekaly statisíce českých i německých turistů a milovníků Šumavy. Přesto toto rozhodnutí rozporovala odvoláním tři občanská sdružení. Odvolacím orgánem bylo ministerstvo životního prostředí. To nám nejprve naše rozhodnutí vrátilo k dopracování a posléze svědomitě vyhodnotilo nashromážděné informace a odvolání občanských sdružení zamítlo a potvrdilo naše rozhodnutí o otevření Modrého Sloupu. Otevřelo se údolí, kterým doposud mohli chodit jen vyvolení. Přesto se ale někteří, kteří nemají ani odbornost ani odpovědnost, hlásí s tím, že rozhodnutí napadnou u soudu. A tak je možné, že se statisíce milovníků Šumavy Modrého Sloupu nedočkají ani po téměř 70 letech od jeho uzavření. Faktem zůstává, že stezka Luzenským údolím k přechodu lidí i zvířat fungovala víc než tisíc let. Rozmarům a gestům několika aktivistů, kteří chtějí tradiční přechod dále blokovat, nerozumím. Kdo je Jiří Mánek? Pochází z rodiny lesníka z Horské Kvildy na Šumavě. Je absolventem Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Studoval také lesní inženýrství na České zemědělské univerzitě Praha. Od roku 1996 pracoval deset let v šumavském národním parku, kde začínal jako referent. Od roku 2004 byl náměstkem ředitele Aloise Pavlíčka. Pak byl ale odvolán, nesouhlasil náhlým vyhlášením rozsáhlých bezzásahových území. Od roku 2007 vykonával řadu funkcí v soukromém sektoru, například provozoval laboratoř na výzkum genetiky smrku ve Vimperku. Působil v oblasti PR a marketingu. Loni v únoru se vrátil do parku jako náměstek ředitele Jana Stráského, po kterém od července převzal řízení parku. Je mu 40 let, bydlí ve Čkyni. Rád sportuje. Je ženatý, má dva syny a dceru. Kdy se tedy Modrý sloup konečně otevře turistům? Průchodnost Modrého sloupu je časově omezena. A to od 15. července do 15. listopadu. To znamená, pokud vše dopadne dobře, pak první turisté tudy bez pokuty projdou v polovině července 2013. Ve funkci ředitele jste od začátku července. V mnoha médiích se objevily zprávy, že největším problémem parku je teď rozpočet. Aktivním přístupem jsme zažehnali kůrovcovou kalamitu. Tím jsme její trvání zkrátili až o dva roky a zachránili tím statisíce stromů, které by jinak kůrovec sežral a další statisíce stromů, které by pro zastavení kalamity musely být pokáceny v zásahovém území. Snížili jsme poškození předmětů ochrany přírody a zachránili domovy mnoha druhů ptáků. Tím se také snížila těžba kůrovcem napadených stromů. Ruku v ruce tím i klesl i prodej dřeva. V roce 2009 vykácelo tehdejší tzv. ekologické vedení, které v roce 2007 vyhlásilo bezzásahovost, 330 tisíc kubíků kůrovcem napadeného dřeva, v roce 2010 vykácelo rekordních 350 tisíc kubíků. V roce 2011, za vedení Jana Stráského, to bylo už jen 230 tisíc kubíků a letos to není ani 70 tisíc kubíků. Z těch čísel můžete vidět absurditu kritiků. Když se kácely a prodávaly statisíce kubíků za stamiliony, tak to nevadilo. Když se kácí dramaticky méně, pořádají se blokády. Je to absurdita stejná jako s tetřevem v Luzenském údolí. To, co je pro mě nesrozumitelným překvapením, je fakt, že v letech 2008 2011 prodala Správa NP dřevo za téměř miliardu korun a přesto jsou rezervní fondy úplně prázdné. Když se podíváte do kasy jiných národních parků, kde se ani náznakem tolik nevydělává, jsou rezervní fondy naplněné. Jak tento problém zvládáte? Prvním nezbytným krokem bylo zeštíhlení. A to o celých 33 zaměstnanců. Zdálo by se, že to mohlo ohrozit chod Správy, nicméně opak je realitou. Věci, které dříve trvaly týdny, jsou dnes vyřešeny během dní. Není tolik prostoru na rozjímání a musí se více pracovat. A ono to jde! Navíc když hovořím s některými zaměstnanci, stále se zdá, že ještě máme personální rezervy. Máme již také méně aut, ve zbývajících budou brzy namontované GPSky. Zlepšili jsme kontrolu sortimentace dřeva a více ho prodáváme v aukcích, což nám přináší vyšší zisky. Budeme lépe hospodařit s nemovitostmi a budeme je ekonomicky lépe využívat. Peníze už nám dále nesmí klouzat mezi prsty. Chceme se více zaměřit na dotace, které se rýsují na Státním fondu pro životní prostředí, ale také v Norských nebo Švýcarských fondech. Přes veškerou snahu a neupadající optimismus vnímám, že rok 2013 může být z ekonomického hlediska pro Správu národního parku Šumava kritický. Podle aktuálních výpočtů nám bude v rozpočtu chybět asi 70 milionů korun. S chodem organizace teď budou pomáhat sponzoři. Česká spořitelna bude například sponzorovat Bílou stopu. Jednáte i s jinými firmami? Snažíme se propagovat dobrou značku Národního parku Šumava a sponzoři se hlásí sami. V tomto ohledu musíme ještě mnohé odpracovat. Během zimy se v tomto ohledu rozhodně hodně zapotíme. Chci do procesu zapojit desítky zaměstnanců a využít tak dosud spící, avšak obrovský potenciál, který správa ve svých lidech má. Pracuje tu velké množství velmi schopných lidí. Jako vedlejší efekt pak očekávám, že se nám bude i lépe jednat se sponzory. Na co se mohou návštěvníci Šumavy těšit v příštím roce? Určitě budeme pokračovat v úspěšné akci průvodci divočinou, možná vybudujeme i nové nouzové nocoviště. Již tuto zimu si budou moci běžkaři vychutnat teplý čaj na Březníku od Vánoc do konce dubna každý den. Pro příští rok chystáme pro návštěvníky lepší servis v oblasti občerstvení. Inspirace máme i v Národním parku Bavorský les, kde si pivo a polévku můžete dát prakticky všude, kde to turisté mohou očekávat. Máme plány, nicméně nebudeme o nich hovořit dříve, než budou reálné. V tuto chvíli se nedá odhadnout, zda to bude již v roce 2013. Pavel Pechoušek Správa NP a CHKO Šumava pavel.pechousek@npsumava.cz zima 2012 05
Text Pavel Pechoušek Tři losi najednou, první 3D film, I takový byl rok 2012 v Národním parku Šumava. Pestrý, náročný, bohatý takový byl rok 2012 na území Národního parku Šumava. Redakce časopisu Šumava předkládá svým čtenářům některé zajímavosti, které se tu během roku staly. V úplném závěru minulého roku se na Pancíři konalo setkání šumavských lyžníků. Na fotografii je i Emil Kintzl člen redakční rady časopisu Šumava, který o historii lyžování na Šumavě napsal celou knihu plnou unikátních fotografií. Během června upravili pracovníci Informační a strážní služby hnízdiště sokolů stěhovavých. Sokolímu páru se i díky tomu podařilo vyvést mladé. V únoru sledovala všechna média v České republice život Krále Šumavy jelena dvacateráka s nejkrásnějšími parohy na Šumavě, který trávil zimu v přezimovací obůrce na Srní. Zhruba 150 netopýrů napočítali zoologové Správy Národního parku Šumava při pravidelném březnovém sčítání v jejich největším zimovišti na Šumavě, tedy v téměř 200 let starém tunelu Schwarzenberského kanálu, který je jinak trvale uzavřený. Šumavští rangeři si v červnu připsali i další úspěch jeden z jejich členů Jan Šrail skončil na třetím místě charitativního závodu Běh pro gorily. Akce, která je zaměřená na podporu goril ve volné přírodě, se zúčastnilo více než 600 lidí. Březen byl i měsícem zeleného piva, které se v šumavských hospůdkách čepovalo v rámci akce Zelená pro Šumavu. Skrze Soumarské rašeliniště u Volar se otevřela unikátní 1,5 km dlouhá stezka pro turisty, která končí na dřevěné, 10 m vysoké rozhledně. I v červenci předvedla Hedvika Zahálková v rámci Programů pro veřejnost výrobu pateříků vinutých perel ze skla, ze kterých se v minulosti dělaly modlitební růžence. 06 zima 2012 V květnu se na Teplé Vltavě konalo školení vodáckých průvodců pro splouvání Vltavy.
třetí místo v běhu pro gorily V bezbariérovém informačním středisku Svinná Lada se od července mohli návštěvníci dívat na první 3D film Národního parku Šumava. Žádný jiný národní park v republice takovou atrakci nenabízí! V říjnu se turistce ze středních Čech Aleně Raftlové podařilo na Šumavě vyfotit to, co se předtím nikomu nepovedlo na jednom snímku zvěčnila tři losy najednou. Los je plaché zvíře a málokdy se podaří vyfotit jeden kus. Natož tři najednou! Odhaduje se, že na české straně Šumavy žije zhruba 15 losů. První ročník Šumavského turnaje o Zelený pohár vyhrálo v červenci mužstvo lesníků správy parku. Turnaje se zúčastnila šestice mužstev, která byla složená ze zaměstnanců správy parku a šumavských obcí. Ve stejný měsíc byla při rekonstrukci Schwarzenberského kanálu u Zadní Zvonkové nalezena skleněná láhev z první poloviny minulého století. Na rekonstruovaném úseku kanálu bude zahájena plavební sezóna v květnu 2013. Na Modravě se setkali ředitelé obou šumavských národních parků Franz Leibl a Jiří Mánek zde se dohodli, že chtějí společně prosazovat otevření hraničního přechodu pro pěší Modrý sloup. V měsíci září vyrazila zhruba dvacítka zaměstnanců správy parku do transfúzní stanice v Plzni darovat krev. Jedním z nich byl i pěstební technik z Modravy Vít Chlada (na snímku). Přes řeku Vydru nedaleko Turnerovy chaty u Srní na Klatovsku je nový most. Správa Národního parku Šumava ho postavila na místě, kudy po lávce na přelomu 19. a 20. století chodíval i spisovatel Karel Klostermann. Z málokterého místa na Šumavě jsou tak hezky vidět lesy na české a německé straně pohoří, jako z nově otevřené Vyhlídky nad Pramenem Vltavy. Za příznivých podmínek je možné dohlédnout až k Alpám. Byla slavnostně otevřena 15. srpna. Pracovníci rybí líhně vypouštěli v měsíci září do vodních toků stovky malých lipanů. Tím v řekách posilují původní stavy ryb i jejich přirozenou druhovou i věkovou rovnováhu. Foto: Archiv Správy NP a CHKO Šumava Pavel Pechoušek Správa NP a CHKO Šumava pavel.pechousek@npsumava.cz zima 2012 07
Antonín Vojvodík na jedné ze svých amatérských meteorologických stanic na Šumavě. (Foto: Štěpán Rosenkranz) Text Pavel Pechoušek Celý život čeká, než uloví rekordní mráz Mínus 42,2 stupňů Celsia nejnižší teplota naměřená na našem území v Litvínovicích u Českých Budějovic v roce 1929. Dlouholetý rekord. Loni se ocitl ve stavu nejvyššího ohrožení. Takhle studená zima jako loni tu nebyla více než 25 let. Mrazy a jejich milovníci měli ideální meteorologické podmínky pro jeho překonání. Obzvláště na Šumavě. Rekord nakonec odolal. Teplota klesla jen na mínus 39,4 stupňů Celsia. Jak tomu bude letos? Těžko říct! Do dlouhodobých předpovědí se ti opravdoví meteorologové nepouští. Amatérský znalec počasí Antonín Vojvodík z Vimperka, pro kterého už se vžila přezdívka lovec mrazů, bude každopádně připravený! Po loňských mrazech se není čemu divit. I když byla zima ze dvou třetin velmi fádní a teplá, přinesla ta poslední třetina zásadní změnu. Příjemné překvapení pro všechny milovníky ledu arktické mrazy, kdy teploty klesaly pod mínus třicet stupňů. 08 zima 2012 Na meteorologické stanici Perla u Kvildy teplota během února sedmkrát klesla pod minus třicet stupňů. V únoru jsem tu naměřil osm arktických dnů, na Rokytské slati dokonce jedenáct, ale i v podhůří Šumavy, například ve Vimperku, bylo sedm arktických dnů, dokumentuje Antonín Vojvodík, který se o počasí dokáže bavit od rána do noci. U něj ale tohle nudné konverzační téma dostává velmi zábavný rozměr. Letošní únor mně přinesl spoustu napětí a nadějí o nocích, které jsem probděl u počítače. Když teplota dosáhla na mínus 38 stupňů a klesala dál, rovnalo se to posledním minutám zápasu o titul mistra světa v hokeji, když celý stadion čeká na vítězný gól. Ten letos bohužel nepadnul, uvádí Vojvodík. Počasí a hlavně mrazům na horských šumavských pláních tenhle dvaašedesátiletý chlapík ze šumavského Vimperka zasvětil posledních téměř 40 let svého života. Téměř celý svůj aktivní život jsem se svým nasazením snažil dokázat, co
vše se v mrazových částech Šumavy odehrává. Bylo při tom i dost strádání v nelidských mrazech a doslova nemohoucnost se prodrat k mým meteorologickým stanicím v obří vrstvě čerstvého sněhu, doplňuje Vojvodík. Poslední sen má ale stále před sebou. Budu s napětím a očekáváním věřit, že ta správná zima pro překonání rekordu přijde. Překonání absolutního rekordu je samozřejmě mým velkým cílem a klukovským snem, prozrazuje Vojvodík. Velké mrazy barevně podtrhával Vojvodík pochází z Beskyd. Už jako kluka ho bavilo zjišťovat, proč je na kopci sníh a proč mrzne. Koncem padesátých let ale neměl žádné možnosti jak svůj koníček rozvíjet. Pořídil si alespoň dva okenní teploměry a všechno si zapisoval do sešitu a velké mrazy barevně podtrhával. Do Vimperka se přiženil v roce 1974. Protože měl vždy rád hory a toulky po nich, okolí Vimperka ho brzy očarovalo. Začal chodit na Boubín. Obzvláště za špatného zimního počasí, doplňuje. Jen za prvních pět let na Boubín vystoupal stokrát. Hlavně v zimě, aby pozorovat velké rozdíly v počasí mezi Vimperkem v 650 metrech nad mořem a vrcholem Boubína v 1362 metrech nad mořem. Díky němu se celé tehdejší Československo dozvědělo, že na Šumavě mrzne celý rok, i v červenci. U Horské Kvildy jsem na loukách před východem slunce, krátce po přistěhování, spatřil v červenci bílé jíní. Nemohl jsem tomu uvěřit, že tam byl v červenci mráz, vypráví Vojvodík. Tento neuvěřitelný jev mu tehdy nedal spát, nikdy nic podobného ve svém životě neviděl. Pořád přemýšlel, jak přijít na to, proč to tak je. Začal číst knížky od Karla Klostermanna. Na Horskou Kvildu jezdil pořád častěji. Začal zde spolupracovat s jedním z místních Bohumilem Předotou. Zpočátku pro mě měřil teploty okenním teploměrem a údaje posílal na korespondenčních lístcích do Vimperka, popisuje. Se známými vyrobil svou první meteorologickou budku a hlavně neustále psal dopisy do Českého hydrometeorologického ústavu. Nikdo mu pořád nevěřil, že i v létě na Šumavě mrzne. Až v roce 1981 se konečně z ČHMÚ přijeli na Horskou Kvildu podívat. Byl začátek září a zrovna bylo minus pět nevěřícně nad tím kroutili hlavou. Na závěr usoudili, že to pro republiku nemá žádný větší význam, protože je to jen na jednom místě na Šumavě. Byl jsem přesvědčený, že nemají pravdu. A věděl jsem, že obdobné teploty jsou i na jiných místech Šumavy, říká. Ohledně publicity měla Šumava vyhráno až v polovině osmdesátých let, kdy byly hodně velké a vytrvalé mrazy. V té době začali v televizním počasí občas hlásit naše mimořádně nízké teploty ze Šumavy. Konečně odborníci uvěřili a začali nás brát vážně, měli jsme vyhráno, vzpomíná. Jeho koníček mu i dnes zabírá všechen volný čas. Pravidelně musí nejméně jedenkrát za týden na kontrolu a odečty všech meteorologických stanic. Doma následuje zdlouhavá archivace. Také za zvlášť příznivých meteorologických podmínek noční sledování toho, jak se chovají některé stanice přes internet porovnávání, odhadování a vyhodnocování. Posedlost jeho zvláštním koníčkem s ním musí sdílet i manželka. Program dovolených je většinou určený k proměřování lokalit na jiných horách v České republice. I manželka má ráda horskou turistiku, občas s ním jezdí i měřit. Někdy jsou období, kdy mi můj koníček zabírá až moc času, což se jí nelíbí, ale vždy to zatím překousla. Brzy spolu budeme devětatřicet let, což už samo o sobě mluví o její velké toleranci, uzavírá Vojvodík. Pavel Pechoušek Správa NP a CHKO Šumava pavel.pechousek@npsumava.cz Lovec mrazů na jednom z nejstudenějších míst v republice na své meteorologické stanici Perla u Kvildy. (Foto: Štěpán Rosenkranz) zima 2012 09
Text Pavel Pechoušek Ministr na Šumavě sázel stromky. Možná přijede i na Vánoce. Plné dva koše hub našel během své zářijové návštěvy Šumavy ministr životního prostředí České republiky Tomáš Chalupa. Předtím na Prášilech pomohl se sázením stromků, aby byla Šumava zase zelenější. Ministr životního prostředí České republiky Tomáš Chalupa při jedné ze svých letošních návštěv Šumavy. S dětmi z Prášil sázel v září stromky během veřejné akce Pomáháme Šumavě. (Foto: Tomáš Jiřička ) S celou rodinou přijel ministr životního prostředí Tomáš Chalupa na zářijové sázení stromků na Šumavu. Zatímco on se synem Davidem a dětmi ze Srní, Hartmanic a Železné Rudy na Prášilech sázeli v lese stromky, manželka Kateřina se jako vášnivá houbařka těšila na odpolední procházku lesem. Po celodenním pobytu na Šumavě pak odjeli večer s plnými dvěma koši hub. Na Šumavu jezdí ministr Chalupa od dětství a snaží se hned několikrát ročně. Takové akce velmi podporuji a věřím, že podobných bude do budoucna přibývat a to nejen na Šumavě. Je dobře dát lidem možnost zkusit si, jak těžká je práce v lese. Sám aktivně přispět k obnově kůrovcem poničených šumavských lesů. Je to příjemný pocit a zážitek i důvod vracet se zpět a kontrolovat, jak ten můj les roste, uvedl pro časopis Šumava Tomáš Chalupa. Se sázením mu i přes vytrvalý déšť pomáhal i jeho dvouapůlletý syn David. Davida to v lese bavilo a našel i svoje první houby. Všechny rozhodně nebyly jedlé. V Praze na něj bohužel nemám tolik času, kolik bych potřeboval. usmívá se ministr Chalupa. Společně neodolali pokušení, protože navštívili Šumavu v době vrcholící houbařské sezóny. Je pravda, že tolik hub, jako bylo letos na Šumavě, jsem pohromadě ještě neviděl. Houbaření mám rád odjakživa. Není to ale nic proti mojí manželce. Ta je opravdu vášnivá houbařka, vypráví s úsměvem Tomáš 10 zima 2012 Chalupa. Sám prý zajišťuje nezbytný servis okolo houbaření. Včetně toho, že sním, co ona najde. Takhle to máme rozdělené. Nejraději mám smaženici nebo houbovou omáčku. Pravá lahůdka jsou ale bedly na kmíně, uvádí ministr. Těch při zářijové návštěvě Šumavy našel dostatek. Proto mu je manželka mohla připravit i po návratu do Prahy. Přesně Počasí během akce nepřálo, a tak všem pořádně promokly bundy. (Foto: Tomáš Jiřička ) podle jeho oblíbeného receptu. Našli jsme ale i hříbky a lišky, takže druhý den jsem si pochutnal i na houbové omáčce, doplňuje. Jen litoval, že se nevyvedlo počasí. Těšil jsem se na pravé šumavské babí léto, ale pěkně jsme zmokli. David byl ovšem, jako každé malé dítě, z vody nadšený, prošel všemi loužemi, které jsme potkali, poznamenal. Šumava patří k jeho oblíbeným místům. Nejen co se týká houbaření. Na Šumavu jsem jezdil často s rodiči už jako předškolák, uvedl. Cesty na Šumavu pokračovaly i v době puberty a dospívání. S kamarády jsme vyráželi třeba na Vltavu nebo na Lipno. V zimě na Zadov na lyže. I teď ve funkci ministra patří Šumava spolu s Moravskoslezským krajem k místům, kde jsem nejčastěji, dodává. Na Šumavě má i své oblíbené místo. Nechce ale prozradit, jaké to je. To si raději nechám jako tajemství, uvádí. Společně s manželkou ale uvažují, že zde stráví i vánoční svátky. Rozhodneme se na poslední chvíli, ale Šumava je určitě jednou z možností, uzavírá ministr. Pavel Pechoušek Správa NP a CHKO Šumava pavel.pechousek@npsumava.cz
Text Ondřej Fibich Vánoce v životě a díle Karla Klostermanna Vánoční čas na přelomu 19. a 20. století. Doba tradičních zvyků, u kterých naši předkové věřili, že mají čarovnou moc. Sníh a Vánoce, to je pevné sousloví, které doposud platí na Šumavě. Romantiku s nadýchanými stromy, zachumlanými domy a třpytivou krásou vůkol však před 150 lety staří Šumaváci moc nevnímali. V té době nebylo po vánočních stromcích ani potuchy, nemluvě o hromadách dárků. Stará Šumava se sestávala převážně z malých osad a samot. Pokud už stálo nějaké městečko, byly jeho domky většinou roztroušeny po okolních svazích či podél hlavní cesty. Když je člověk dítětem, s nevěřícným úžasem poslouchá, jak Vánoce prožívali jeho rodiče vždyť to bylo tak dávno! S podobným zaujetím poslouchal malý Karlík Klostermannů vyprávění svého otce: Za svých studentských let jsem se jednou na Vánoce ubíral z Klatov do svého domova za Srním. Poslední třetina cesty byla neschůdná, pěšiny jedva znatelné, místy krkolomné, chůze po nich byla spojena s nebezpečím života. Ale já se toho nehrozil, bylo to, jako by mne provázel týž anděl boží, jenž přivedl tři krále z dalekého východu do betlémské salaše. Ten ráj boží nesl jsem si v srdci po veškeru tu dlouhou pouť k rodnému domu, k dobré, prosté, drahé své matičce, která mne očekávala, chystajíc Štědrý večer. Jak vlastně vypadal onen čarovný čas na Šumavě? Ovoce a ořechy měly v tento čas čarovnou moc věštebnou. Právě nad nimi se často říkávala slova starých proroctví Slepého mládence, Sibyly nebo šumavských proroků Mühlhaisla či Stormbergera. V těch časech byly Vánoce směsí křesťanských tradic a magických rituálů. Lidé hledali na Štědrý den poklady a mnohé pověsti vyprávějí o smutném konci takových rouhačů. Jako byl ten z Řetenic, který se moc křesťansky nezachoval a zchroml. Před večeří i po večeři se lidé modlili u stolu, nad kterým byly zavěšeny svaté obrazy. Dřevěné betlémy se začaly vyrábět až později s příchodem klasických měšťanských Vánoc. To se týká i dárků. Silný pocit sounáležitosti a lásky byl tehdy nad všechny dary. Darem největším bylo samo narození Spasitele. Karel Klosterman v povídce Co Nový rok nadělil dědečkovi popisuje sousedy, kteří vzpomínají na své blízké, od nichž je dělí zrovna napadané spousty sněhu: Copak tam asi dělají? tázal se snad dvacetkrát spíše sám sebe než staré hospodyně, která nevrlá, mrzutá nedávala žádné odpovědi, posléze však přece prohodila: Nu, co by tam dělali? Švestkovou omáčku jedí! Jindy spisovatel vtělil do své povídky Vánoce děsivé zkušenosti svého otce, šumavského lékaře, který byl právě na Štědrý den kvůli sněhové bouři uvězněn v horské chatrči spolu se svým umírajícím pacientem. Opravdu to nebývala žádná idyla. A protože Klostermannovi později žili v blízkosti různých pánů a sám spisovatel velmi tíhl k románské kultuře, objevují se pak v dospělosti našeho spisovatele na vánočním stole pravidelně nadívaní šneci. Vánoční zvyky se zkrátka postupně mění, avšak jejich poselství zůstává. Jen kdysi bývaly na Šumavě Vánoce velmi intenzivním prožitkem. Vždyť na horských zápražích často koledovala s životem i smrt. Ale tak to ostatně jde od počátku lidských dějin. Ondřej Fibich básník a publicista antikvariat@sendme.cz Starobylý chrámový betlém ze Strašína. (Foto: Ivana Řandová) zima 2012 11
Text a foto Václav Sklenář Co mohl na Štědrý den večeřet Karel Klostermann? Candát s houbami a pohankou. Co se na Štědrý den večeřelo v době, kdy žil Karel Klostermann? Kapr a maso byli v té době spíše vzácností. Tradiční byla vánočka politá švestkovou omáčkou. Nejméně peněz na slušnou večeři měli ti, kteří žili na území dnešního Národního parku Šumava. Život na Šumavě, jak ho popisoval Karel Klostermann ve svých románech před více než sto lety, se změnil natolik, že kdyby spisovatel dnes zavítal na Šumavu, asi by se hodně divil. Možná by poznal šumavské kostelíky, které ještě ne všude zůstaly zachovány, opravená boží muka, některé vesnice zmizely úplně, o sklárnu by tu již nezavadil, obyvatelstvo v jeho milované části Šumavy nemluví německy, ale česky. Z čeho by mohl mít spisovatel radost, je asi to, že dnes je na Šumavě národní park, který on kdysi záviděl Bavorsku. Bylo to v době, kdy ho zakládali po vzoru amerického Yellowstonu, jak píše ve svých povídkách s názvem Ze Šumavy. Citátem posuďme jeho cit pro krásu českého jazyka, vnímání přírody a pokusme se vcítit do vánočního času doby, jak ji spisovatel popisoval v povídce Vánoce pod sněhem. 12 zima 2012 Hořely svíčičky voskové na vánočním stromku, děti tleskaly ručkama, skákaly radostí nad přebohatým nadělením. A ve velkém sále pod světlem třpytného lustru kolem dlouhé tabule statní páni a krásné dámy šťastný rok, kdo co dobrého přinesl. Bylo tolik hostí pohostinství tu bývalo neobmezené a tak srdečné, že rovno mu nebylo a mezi nimi mladý doktor, který ukončil právě studia svá, započal lékařskou svoji praxi v těchto liduprázdných, příšerných horách, jejichž rodným byl synem. Vy jste selský syn, doktore, pravila jedna z přítomných paniček, pravé šumavské dítko. Copak jste jídali u vás ve waldhvozdeckých rychtách zastodůleckých na Štědrý večer? Švestkovou omáčku, milostivá paničko!...ano, švestkovou omáčku, a na tu jsem se těšíval celý rok. Z Klatov jsem si ještě co rok na ni docházel a po celou dobu, co jsem studoval na vysokém učení, vždy o Vánocích jsem těch časů vzpomínal. Co živ, nic mi tak nechutnalo. V době, kdy žil spisovatel, byly velké rozdíly ve stravování, nejhůře se stravovali obyvatelé, kteří žili na území dnešního šumavského národního parku na Pláních. O poznání lépe se měli obyvatelé Pošumaví, kteří měli lepší šanci si vypěstovat kvalitní potraviny. Nejlépe se měli asi měšťané ve městech, kteří si mohli dovolit nakoupit vše, co se tehdy na trhu nabízelo. Vánoční svátky byly dny klidu, rozjímání, nebyly brány jako dnes svátky spotřeby. Na Štědrý den se postilo. Ti chudší měli k obědu obligátní zapraženou polévku. K večeři bývala švestková omáčka (Zwetschenwojtka), o které píše spisovatel, polévala se jí vánočka (Stritzel), zapíjela se bílou kávou z cikorky nebo čajem, obvykle z rostlin v létě natrhaných
Šumavská švestková omáčka Vypeckované švestky dáme do kastrolu (asi 1/2 kila), zalijeme je teplou vodou, tak aby byly ponořené a voda sahala na prst nad nimi. Zasypeme cukrem (může být i třtinový). Sladkost si řídíme podle vlastní chuti. Přidáme nasekané lískové a vlašské ořechy (hrst), hrozinky naložené v rumu (menší hrstičku), dále v hmoždíři rozdrcený hřebíček, skořici, badyán (přiměřeně), nastrouhanou citrónovou a pomerančovou kůru. Necháme asi 2 hodiny v teple, aby švestky do sebe natáhly vodu a chutě. Potom pomalu vše povaříme, dáváme pozor, aby se nám švestky nepřipálily na dno, švestky musí být měkké, ne ale kašovité. Do směsi nastrouháme několik perníčků, aby se směs zahustila, nesmí být hutná ani příliš řídká, konzistence by měla být taková, jaká je řídká marmeláda. Podle chuti můžeme přidat i rum, pokud budeme omáčku dávat dětem, tak ho můžeme vynechat. Podáváme v misce, dětem můžeme dát šlehačku. Tuto omáčku můžeme dávat na vánočku nebo na piškot. od Šumavy není tak daleko. Tradice pečení cukroví se na Šumavě, a nejen zde, udržela dodnes. I na Boží hod si lidé na staré Šumavě dopřávali dobrého jídla. Ti, co na to měli, si dávali ke snídani bílou kávu s buchtami, vánočku, cukroví. K obědu bývala hovězí polévka s knedlíčky a vepřová s knedlíkem a zelím. Ti chudší měli menší kousek masa, knedlíky nebyly kynuté z mouky, ale bramborové. Šetřilo se a na lepší oběd doma u dřevorubců prostě nebylo. V té době se také hodně jídla mastila, maso muselo plavat v tuku, mělo se za to, že tuk dává lidem sílu. Také se podávalo hovězí maso vařené s křenem. Spisovatel popisuje, kterak se zpracovávalo hovězí maso, když kráva byla stará, že by ji nikdo nekoupil, tak se zabila a maso vyudilo. Zejména maso ze staré krávy je této formě doporučeníhodno a může, používáli se ho častěji, zjednati žvýkacím svalům abnormální síly. Přiznám se ti, že toto jídlo nebývalo nikdy mou pochoutkou, přesto však bývaly chvíle, kdy jsem se statečně do něho dal, i když podáváno s loňským zelím, jehož kyselost závodila co do ostrosti s heřmelíkem (Herbsmilch), o němž později se zmíním, ano u nezvyklých pocit otravy vitriolem by byla vyvolala. Člověk se naučí všemu, milý čtenáři. (Karel Klostermann, Črty ze Šumavy, kap. IX) Na Štěpána se podávala různě upravená drůbež. Ti bohatší měli husu nebo kachnu, ti chudší se museli spokojit se slepicí, která už nenesla vejce, tak skončila na pekáči. Na Štěpána se lidé hojně navštěvovali a koledovalo se. S obdobím Vánoc byla na Šumavě spjatá hlavně štědrovečerní švestková omáčka. Podle vyprávění pamětníků ji děti jedly také jako desert se smetanou. S různými úpravami se vařila k hovězímu a uzenému masu nebo se jí přelévaly ryby. Je třeba vzít v úvahu, že se používaly místní suroviny a těch na Šumavě nikdy nebylo nazbyt. Zužitkovalo se vše, co se urodilo. Chudé rodiny na Šumavě si nemohly dovolit nakupovat, protože na to neměly. Strava byla pouhá potřeba, na jídle se šetřilo, na Šumavě se nejedlo tak rozmarně jako třeba v Polabí nebo ve městech. Dobytek, který se vychoval na Šumavě, máslo, vejce, lesní plody, to vše se prodávalo, aby byly peníze na chod domácnosti, na oblečení, na studia dětí. Nebyl to lehký život, ale možná lidé byli šťastnější, než jsou dnes. Václav Sklenář šumavský patriot sklenar.vaclav@tiscali.cz a usušených z okolí domova. Býval to maliník, šípky, mateřídouška, borůvčí. Jíst se začínalo až teprve, když se rozsvítily první hvězdy na obloze. Je také zajímavé, že se na Pláních nejedli k večeři ryby ani pstruhy, kteří by se dali ulovit v potocích. Kapra lidé k večeři neměli, protože rybníky na Pláních nebyly. K tomu se napeklo cukroví, obvykle se místo tuku do něho přidával lůj, bylo potom křehčí a pokud se hned nesnědlo, déle vydrželo. S máslem se šetřilo, to se prodávalo a sádla bylo málo, protože prase si domkář nemohl dovolit vykrmit. Sedláci a lid v Pošumaví se měli již lépe. K obědu se podával černý kuba a k večeři bývalo jako první jídlo křehký štrúdl, druhé jídlo byla rybí polévka a potom se podával kapr. To, že byl obvykle na černo, bylo dané tím, že pečený kapr se v troubě poléval sladkou omáčkou ze sušených švestek, do které se přidávaly rozinky a lískové oříšky. To je obdoba švestkové omáčky, někdo do ní dával ještě nastrouhaný perník a hvězdicové koření (badyán). Je třeba zajímavé, že šumavští Němci nedrželi tak ortodoxně půst jako šumavští Češi. Po nadílce se konaly jitřní hody (Mittenwurst), kdy si dopřávali různě upravené vepřové maso. Rovněž tak se podávalo různé vánoční cukroví, v té době bylo velmi rozšířené cukroví z lineckého těsta byli jsme součástí Rakouska-Uherska a Linec Pečený candát s houbami a pohankou po šumavsku Kdo letos nechce mít na vánočním stole smaženého kapra s bramborovým salátem, nabízí se možnost dát ke štědrovečerní večeři jinou, méně tradiční rybu. A upravit si ji tak, aby jídlo odpovídalo šumavské tradici. Na vánoční stůl to může být candát, který má jemné maso a po jeho vyříznutí od páteře nám zůstane krásný filet rybího masa bez kosti. Z kůže odstraníme drobné šupinky a připravíme si porce asi o váze 200 gramů. Rybu před tepelnou úpravou pokapeme citrónovou šťávou, potřeme trochou prolisovaného česneku, pokmínujeme a osolíme. Necháme asi 1/2 hodiny odpočinout v pokojové teplotě, než ji dáme péci na rozehřátou pánev s olejem. Pečeme krátce. Rybu dáme na chvíli pod pokličku, aby se důkladně propekla, ale přitom zůstala nevysušená a šťavnatá. Mezitím na másle zpěníme cibulku, přidáme mražené houby, nebo žampiony, či povařené sušené houby. Podusíme, přidáme trochu kmínu, zelené petrželky a nahrubo nasekaný česnek. Když jsou houby dostatečně upravené, položíme do této směsi hotová filátka z candáta, přidáme deci bílého vína, necháme jen chvilku podusit, aby se zredukovala šťáva. Jako příloha je vynikající pohanka. Kdo nezná pohanku, stačí připomenout, že v Čechách se pěstuje již od 12. století a v 16. století byla nejoblíbenější potravinou. Chválí ji dietologové. Chutí je velmi podobná kroupám a připravuje se velmi jednoduše. Důležité je pohanku před vařením řádně propláchnout, nejlépe promnout v rukou. Vaří se 15 minut tak, že odměřenou pohanku zalijeme vodou (v poměru 1:1,5) a osolíme. Po uvaření se do ní přidá trochu osmažené cibulky a rozetřený česnek. Pohanku necháme pod pokličkou ještě dojít a můžeme dávat na talíř. Gurmánům, kteří rádi hledají souznění chutí jídla s nápoji, jistě najdou dobrou kombinaci bílé ryby a bílého vína. U vína již nehledejme žádnou šumavskou tradici. Přesto je známo, že o Vánocích se v měšťanských rodinách na Šumavě víno pilo. Redakce časopisu Šumava může doporučit nějaký dobrý ryzlink buďto vlašský, nebo rýnský z jižní Moravy. zima 2012 13
Text Tomáš Fait Šumavská magistrála se otevírá lyžařům Šumava je místem, které nabízí ideální podmínky pro všechny milovníky běžeckého lyžování. Rozlehlé šumavské pláně, ale i pozvolné sjezdy a stoupání v kombinaci s krásnými výhledy a po většinu zimní sezóny dostatek sněhu, to jsou lákadla, která uspokojí všechny kategorie běžkařů. Lyžaři při cestě na Poledník. (Foto: Jan Schafhauser) Projekt Bílá stopa dlouhodobě vytváří a formuje podmínky pro běžecké lyžování na Šumavě. Cílem je ve spolupráci s Regionální rozvojovou agenturou Šumava, šumavskými obcemi, správou parku, Jihočeským a Plzeňským krajem a případně sponzory, každoročně připravit pro všechny návštěvníky zimní Šumavy služby spojené s běžeckým lyžováním. Jde hlavně o vytýčení běžeckých tras, letní přípravu, mapy, sněhové zpravodajství a především údržbu stop. Celková délka strojově udržovaných šumavských lyžařských tras je zhruba 600 kilometrů, z toho na území národního parku je to asi 380 kilometrů. Pravidelně se stopa udržuje od 15. prosince a podle sněhových podmínek do 15. března. Letos bude hlavní novinkou pravidelné protahování Šumavské magistrály, která propojí Šumavu od Železné Rudy až k Lipnu. Dvakrát týdně se 14 zima 2012 budou upravovat i nástupní místa v jednotlivých obcích a magistrála se stane páteří všech šumavských lyžařských stop, na niž budou navazovat další místní okruhy. Kvalitní údržba stop je finančně velmi náročná a každou zimní sezónu stojí zhruba 2,5 milionu korun. Největší část nákladů nesou obce, které však po změně rozpočtového určení daní a ukončení finanční podpory z programů EU nemají na tuto činnost dostatek financí. Návštěvníci mohou přispívat na Bílou stopu Šumavy prostřednictvím zakoupení skleněného těžítka s logem Bílé stopy, které bude pro každou sezónu barevně odlišné a může se tak stát zajímavým sběratelským artiklem. Přispět je možné i dárcovskou SMS v hodnotě 30,- korun. Výtěžek bude shromažďován v nově vytvořeném tzv. Bílém fondu, ze kterého bude údržba stop financována. Rozhodující zdroj financí byl nalezen poté, co se správě parku podařilo pro letošní sezónu získat generálního partnera Bílé stopy, který na sebe vezme zásadní podíl nákladů. Tímto partnerem je Česká spořitelna a.s., jedna z největších finančních institucí v České republice. Bílá stopa díky tomu i nadále zůstává na Šumavě jako nezpoplatněná. Zahájení zimní sezóny 2012/2013 v Národním parku Šumava a oficiální otevření Bílé stopy, včetně zajímavých akcí pro veřejnost, proběhne ve čtvrtek 27. prosince 2012. Tomáš Fait Správa NP a CHKO Šumava tomas.fait@npsumava.cz
Text a foto Jana Luzumová Dny Šumavy v Praze výstavy, prezentace a přednášky o NP Šumava Dny Šumavy v Praze pořádá Ministerstvo životního prostředí spolu se Správou Národního parku jako sérii výstav, prezentací a přednášek pro školy i veřejnost s cílem představit národní park jako zajímavou destinaci pro zimní návštěvu. Šumava je krásné místo, součást naší přírody. Naším cílem je lidem přírodu otevřít, ukázat jim ji, ne ji před nimi schovávat. Většina turistů jezdí na Šumavu v létě, proto je teď vhodná doba upozornit je na to, že jim má tento park co nabídnout i v zimní sezóně, kdy dostává jedinečné kouzlo a atmosféru, řekl při zahájení ministr životního prostředí Tomáš Chalupa. Úvodní akcí byla v sobotu 1. prosince vernisáž fotografické výstavy Šumavské příběhy před Národní technickou knihovnou. Výstava zachycuje v obrazech a s komentářem příběhy a osudy lidí a zvířat, kteří na Šumavě žijí nebo jsou s ní spjaty. Ve stejný den proběhlo představení Šumavy, šumavských originálních produktů a řemesel v rámci Adventních farmářských trhů na Kulaťáku v Praze. Tradiční šumavská řemesla si mohli návštěvníci trhů dokonce i sami vyzkoušet, například výroba skleněných vinutých páteříků přitahovala po celý den pozornost návštěvníků trhů. Stejně tak obležený byl stánek řezbáře Karla Tittla. Šest prodejních stánků prodávalo originální šumavské produkty od certifikovaných výrobců. Stánek národního parku nabízel veškerý sortiment publikací a informačních materiálů i suvenýry a hry pro děti. Jedním z hlavních lákadel však byla možnost zakoupení malého šumavského vánočního stromečku za symbolickou cenu 49 korun za smrček nebo 89 korun za jedličku. Stromečky byly dovezeny přímo z lesní školky v Srní a jejich krása netkvěla v pravidelných větvičkách, ale především v pocitu, že je po Vánocích lze vrátit do přírody na Šumavě nebo na zahradě dále pěstovat pro další vánoční využití. Stejně tak mizely i stromečky dřevěné s logem NPŠ, jejichž koupí lidé přispěli na vysazení stromu v šumavském národním parku. Atraktivní start Bílé stopy pro pražské děti připravila Informační a strážní služba, která zájemcům představila také svoji práci a odpovídala na dotazy o národním parku. Dny Šumavy v Praze navíc doprovází v pražské kavárně Na Šumavě přednáška odborníka na život a dílo spisovatele Karla Klostermanna, básníka Ondřeje Fibicha. Akci zakončí na začátku ledna 2013 výstava uměleckých fotografií šumavské krajiny autora Vladislava Hoška v kavárně Lucerna. Jana Luzumová Součástí Adventních Farmářských trhů na Kulaťáku byl i lyžařský závod pro děti. Více fotografií na straně 35. zima 2012 15
Text Pavel Pechoušek Petr Štěpánek: Šumava je nejkr á Je to má srdeční záležitost, říká slavný herec Když vzpomíná na část dětství, které strávil v Horní Vltavici, často se mu zamlží oči. O Šumavě vypráví s upřímnou láskou a respektem. Jakmile přijde řeč na to, jak šumavské lesy vypadají po více než dvaceti letech fungování Národního parku Šumava, rozohní se. Měl jsem šanci dostat se malým letadlem nad polomy, které jsou na Šumavě. Viděl jsem, co napáchal kůrovec. Místo aby se dřevo vytěžilo, aby lidi měli čím topit, tak zůstává v lese. Na Šumavě bouchla atomová bomba. Tahle česká Fukušima mě zasáhla u srdce. Nevím, co je to za podvod, co tím kdo sleduje. Všechny aktivisty, a teď to myslím skutečně upřímně, bych přivázal ke stromům na Šumavě nebo bych je hnal bičem zpátky do Prahy, říká v rozhovoru pro časopis Šumava její milovník a renomovaný pražský herec Petr Štěpánek. Na Šumavě jste strávil asi podstatnou část dětství. Co se vám dnes vybaví, když řeknu slovo Šumava? Je to nejkrásnější místo na světě. Jsem se Šumavou absolutně svázaný pupeční šňůrou. Na Šumavě jsou místa, bez kterých nemůžu být. Navíc mám v Horní Vltavici pochovanou mámu. Po Praze jsme se s rodinou trochu stěhovali. Ale do Horní Vltavice jsme jezdili pořád. Šumava je prostě moje srdeční záležitost. Proč vlastně Horní Vltavice? My jsme jezdili do Železné Rudy, kde se narodila moje nejmladší sestra přímo v chalupě. (Kristína Taberyová, pozn. redakce). V té době ale přes Železnou Rudu, která leží přímo na hranicích, utíkalo hodně lidí na západ. Byl to začátek padesátých let. Moje máma tam často byla sama se třemi malými dětmi a začala mít strach. Ve Velharticích žil rodinný Petr Štěpánek ve svém bytě na Malé Straně. (Foto: Štěpán Rosenkranz) 16 zima 2012
ásnější místo na světě přítel farář Pavel Janeček, který nás všechny křtil. Rodiče mu říkali, že chtějí zůstat na Šumavě, ale nechtějí být tak blízko čáry. On jim doporučil bývalou faru v Horní Vltavici. Na Šumavu jste často jezdil na zotavenou kvůli bratrovi Martinovi. To je pravda. Ale zajímavé je, že v té době na Šumavu nikdo nejezdil. Když rodiče někomu říkali, že jezdíme na Šumavu, tak se všichni divili, kroutili hlavou a ptali se, co tam děláme, když tam jen prší. Ta móda jezdit na Šumavu přišla až se šedesátými lety. Já jsem ale zažil Šumavu ještě po odsunu Němců. Chodili jsme s bráchou do Horní Vltavice do školy, kde byla jen jednotřídka. Pamatuji si, že jsme třeba místo jedné hodiny šli sbírat balóny. Ze západu posílali balóny s letáky. Ty balóny byly z takové šusťákoviny a když jsme se vraceli do školy, tak nám místní ženské dávaly výměnou za tu šusťákovinu na zmrzlinu. Tehdy se z toho šily pláštěnky. Šumava byla pro kluky z Prahy tehdy ideální. A je pořád! Tehdy to ale bylo přímo Eldorádo. To bylo dětství jako noha. To si nedokážete představit, co bylo po Vltavici odhozených zbraní. To bylo všechno nádherný. To, že máme s bráchou všechny končetiny, je zázrak. V té době nežilo v téhle části Šumavy mnoho lidí. Měli jste tam hodně kamarádů? Samozřejmě. To byly celé party. Kvůli tomu, že jsme o faru po revoluci přišli, jsem ztratil hodně kontaktů a já do Horní Vltavice jezdím pouze na hrob a jedu za kamarády kousek dál. Třeba na Račí Dvůr. Také jsem si našel přátele, kteří žijí mezi Sušicí a Klatovy Hartmanicko, což je jedno z nekrásnějších míst. Víte, že z bývalé školy v Horní Vltavici je veřejný dům? Několikrát jsem si z toho dělal srandu. Nejdříve jsme tam dostávali pár facek od pana řídícího, že jsme se neučili. Po letech byly naše fotografie vystaveny ve zdejší síni tradic, že jsme touto školou prošli. Po revoluci jsem si myslel, že by na dveře, za kterými jsou ty baby, mohli dát cedulku Zde začínali bratři Štěpánkovi. Je zajímavé, jak se život dokáže proměnit. Nejdřív tam byla škola a dnes bordel. S bratrem Martinem jste tu ale neměli jen Eldorádo, prý jste tu i ministrovali. V té době byla jednou za 14 dní ve Vltavici mše. My jsme měli za povinnost ministrovat. Také si pamatuju, že jednou jsem byl skoro až na Boubíně, lezl po stromě a najednou slyším zvon, který svolával ke mši. Takže i tohle jsem málem prošvihnul. Do Vltavice jste po Sametové revoluci přestali jezdit? Kam? Kam bych jezdil? Doopravdy si připadám jako vysídlenec. Když přijedu do Vltavice a chodím okolo fary, tak se cítím jako odsunutý Němec. Já vím úplně přesně, co kde bylo, kde byl tátův pokoj, kde byla jídelna, dětský pokoj, kuchyň. Když zavřu oči, popíšu každý schod. Proč jsme o faru přišli, nechci komentovat, protože je tam řada vlivů, které se na tom podepsaly. To už je pryč. Mohl bych si teď stěžovat, ale nechci. Ale aspoň teď chápu Němce, kteří byli vysídleni z českého pohraničí a přijeli se podívat na svoje staré chalupy. Na Šumavu jste jezdil i v době dospívání. Zažil jste tam i nějakou první lásku? Zažil jsem tam úplně všechno. Já jsem se nikdy neflákal. Buďte klidný, tam bylo seníků i hodně příležitostí. Každé prázdniny jsme v místním JZD dělali sena. Když jsem chtěl běžky, tak jsem si na ně musel vydělat. Tam byla největší sranda, jaká mohla být, a samozřejmě tam byly i brigádnice. Nehráli jste tam i ochotnické divadlo? No tak to mě ani nenapadlo. Všichni si myslí, že jsem chodil s básničkami v ruce, ale já byl úplně normální kluk. Měl jsem absolutně jiné starosti než divadlo. Kdy jste byl naposledy na Šumavě? Není to tak dávno. V létě jsem jel mámě na hrob a projel jsem si svou zamilovanou trasu přes Borovou Ladu, Kvildu, Modravu a na Srní uhnu a jedu na Hartmanice, kde pozdravím kamarády, kteří tam mají krásnou rodinnou farmu. Ti to dělají opravdu dobře. Máte i jinou oblíbenou trasu? Pro mě Šumava začíná kousíček za Volary a končí u Klatov a pak už to napravo ani nalevo Šumava není. Zajímavé je taky, když jedu po trase ze Čkyně do Vimperka, projedu Vimperkem, kde je ještě jaro, a vyjedu nad Vimperk a vjedu do absolutní zimy. Tam je nějaký předěl, kde je nádherná zima. 0 Petr Štěpánek 62 let. Hraje v pěti divadlech Karlíně, ABC, Rokoko, Broadway, Ungelt. Je synem jednoho z našich nejvýznamnějších herců 20. století Zdeňka Štěpánka. Vystudoval na DAMU a byl více než dvě desítky let ve stálém angažmá v Národním divadle. V televizi se podílel na dvou stovkách inscenací. Herectví se věnoval i jeho bratr Martin Štěpánek a nevlastní sestra Jana Štěpánková. Jeho nejmladším sourozencem je režisérka Kristina Taberyová. Dnes hraje také ve dvou nekonečných seriálech Ordinace v růžové zahradě a Cesty domů. O chalupu na Šumavě jste přišel, ale máte jinou na Kokořínsku. To bylo kvůli manželce, ale byl jsem tam ze začátku nešťastný. Tam jsou listnaté lesy. Já byl zvyklý na Šumavu, kde člověk chodí mezi nádhernými vzrostlými zelenými borovicemi a smrky a na Kokoříně samé listí. Pak jsem si zvyknul, je tam krásně, hlavně to mám z Prahy blízko. Ale Šumava je Šumava. Když jsme u těch smrků, jaký je váš názor na uschlý rezavý les? Všechny aktivisty, a teď to myslím skutečně upřímně, bych přivázal ke stromům na Šumavě. Já měl tu šanci dostat se malým letadlem nad polomy, které jsou na Šumavě. Viděl jsem, co potom napáchal kůrovec. Místo aby se to vytěžilo, aby lidé měli čím topit, tak to leží v lese. Jen letíte a vidíte, že tam bouchla atomová bomba. To mě zasáhlo u srdce. Říkal jsem si, co je tohle za podvod? Co ti lidé chtějí? Já vím, že kůrovcová kalamita byla na Šumavě už v 19. století. Celá Šumava je vysázená uměle. Šumavu vysázeli lidé. To, co se děje na Šumavě teď, je lobby samých frajerů, kteří z toho chtějí vytřískat nějaký kapitál. Nemusí jít vždy o peníze. Zkuste se podívat do Bavorského lesa. Ten je v pohodě. Tam se normálně těží a nikdo nic neříká. Když je třeba, tak se prostě musí těžit. Já pamatuji, že Šumava dýchala. Současná situace mi přijde jako podvod. Je mi to strašně líto. Je třeba lidem ukazovat, co se v šumavských lesích teď děje. To je Fukušima v Čechách. Já Šumavu miluju a spíš by jí prospělo, kdyby všichni tihle ochranáři začali sázet. Toho se ale nedočkáme. Je zajímavé, jak zima 2012 17
Na fotce vlevo Petr Štěpánek s maminkou a košíkem hub před farou, uprostřed Petr na pramici na Teplé Vltavě, vpravo Petr Štěpánek se svými sourozenci Martinem a Kristinou. (Foto: Archiv Petra Štěpánka) někdo z Prahy, který viděl strom maximálně na Kampě, se vyjadřuje k Šumavě, kde nikdy nebyl. Nebo teď z Bruselu. Ti všichni Šumavě ubližují. Rád bych potkal politika, který chce Šumavě pomoci. Sledujete i rozvoj turistického ruchu na Šumavě? Je nádherné, jak se šumavské obce zmáhají, ale pak jdete z Kvildy na Bučinu a tam není nic. Jak to? Turisté by se třeba chtěli napít. Proč to nejde? Že je tam první zóna? Dejte přece lidem možnost si vydělat. Podívejte se dobře, jak je to v USA? Každý, kdo jde do parku, si rád zaplatí, čeká ho krásná podívaná, ale nesmí po sobě nechat ani papírek. U nás se nikam nesmí, je tu první zóna, vstup zakázán. To nechápu. Natáčel jste na Šumavě i svoje filmy? Dokonce svůj první film. Byl z vojenského prostředí. Režíroval ho Pavel Juráček a točil se ve vimperských kasárnách u Sloupu. I druhý film jsem točil na Šumavě s Františkem Vláčilem. To bylo Údolí včel. Tehdy jsme spali ve Vimperku. Ale na Šumavě jsem toho točil hodně. Šumava je totiž velmi fotogenická. Obzvláště teď na podzim. Pavel Pechoušek Správa NP a CHKO Šumava pavel.pechousek@npsumava.cz Šumavské lesy jsou plné dřeva. Místo, aby se dřevo vytěžilo a lidé měli čím topit. To nechápu, říká milovník Šumavy Petr Štěpánek. (Foto: Štěpán Rosenkranz) 18 zima 2012
Text Pavel Pechoušek Šumavu chceme zelenou, přejí si prezidentští kandidáti Děláte to dobře! Vzkazují na Šumavu kandidáti na prezidenta České republiky. Přejí si, aby byla Šumava zase zelenou střechou Evropy a ne suchým lesem. V tomhle jsou za jedno. Šumavu máme rádi a chceme ji zelenou, říkají kandidáti na prezidenta České republiky. Redakce časopisu Šumava oslovila některé osobnosti, kteří se během roku 2011 rozhodli kandidovat na prezidenta České republiky. Zjistila jejich názory na další vývoj šumavských lesů a přístup k asanaci kůrovcové kalamity. Bývalý ředitel Jan Stráský a současný Jiří Mánek udělali na Šumavě kus poctivé práce. I když se dílo jejich předchůdce Františka Krejčího bude jen těžko napravovat. Chci jim oběma blahopřát k tomu, že se jim povedlo téměř zastavit kůrovcovou kalamitu, uvedl například Miloš Zeman (SPOZ). Výjimku mezi kandidáty tvoří Karel Schwarzenberg (TOP 09). Některá slova pana Schwarzenberga mě ne zcela příjemně překvapila. Pochází ze staré lesnické rodiny, která na Šumavě léta hospodařila. Jeho předci na Šumavě vysázeli kulturní lesy v podstatě smrkové monokultury, které jsou svým založením ideální pro rozvoj obřích kalamit. Spíše bych očekával trpělivost a více prostoru k tomu, abychom šumavským lesům navrátili to, co jí naši předci vzali, tedy buky a jedle. Tím snížit riziko kalamit a teprve pak pouštět uzdu plošnější divočině. Nicméně věřím, že kdyby se přijel podívat a viděl a slyšel věci v souvislostech, nejen od aktivistických našeptávačů a těch spolustraníků, kteří přímo způsobili velkoplošné rozpady šumavských lesů, pak by i on svůj názor poupravil, říká Jiří Mánek, ředitel Národního parku Šumava. Obnově Šumavy nepomůžou zelené hurá akce přátelské spíše k televizním kamerám. Doufejme, že to nejhorší už má Šumava za sebou a že namísto holin za pár desítek let vyroste nový zdravý les. Takový, ve kterém uchováme přírodní bohatství Šumavy a zajistíme místo pro člověka a jeho aktivity, přeje si Přemysl Sobotka (ODS). Miloš Zeman na Šumavu v říjnu osobně přijel a navštívil Prameny Vltavy u Kvildy. Pramen Vltavy je na místě, které zasáhl kůrovec do té míry, že tam turisté nemohou chodit. Setkal jsem se zde s lávkou, po které se nyní nesmí chodit, protože tam padají stromy zasažené kůrovcem. Setkal jsem se se stromy seříznutými v polovině podle požadavků Hnutí Duha. Vše za ob-rovské náklady, aby stromy vypadaly jako stromy zasažené polomem. Setkal jsem se s javory, které byly uměle vysazené v okolí Pramene Vltavy, aby mohlo bývalé vedení správy parku ředitele Františka Krejčího novinářům demonstrovat přirozené zmlazení, rozhořčil se na Šumavě Miloš Zeman. Na Šumavu přijel také další kandidát Vladimír Dlouhý (nezávislý). Analýza průběhu kalamity mezi roky 2007 a 2010 jasně ukazuje, že postup zvolený tehdejším vedením Národního parku Šumava byl chybný. Navíc s odstupem času je zřejmé, že zásahy byly prováděny ve značné míře na místech, která kůrovcovou kalamitu nezastavila, ale spíše naopak, uvedl Vladimír Dlouhý. Jan Stráský měl ve své argumentaci pravdu a jeho kroky, často pod vlivem místy až mediální hysterie, byly správné. Spektakulární akce ekologických iniciativ považuji za odraz zmatených názorů a představ, v horším případě za důsledek manipulace s mladými lidmi ze strany zájmových skupin, s osobními ambicemi, doplnil po návštěvě Dlouhý. Zuzana Roithová (KDU-ČSL) zdůrazňuje, že Šumava by měla být osobitým komplexem zeleného lesa, zelenou střechou Evropy. Asanace kůrovcového dříví je nutná, pokud chceme Šumavu předat našim potomkům ve stavu, v jakém jsme ji převzali. Ne jako částečně mrtvý les, který již neplní všechny ostatní nenahraditelné funkce lesa, je přesvědčená. Věřím, že brzy bude poslanecká sněmovna projednávat návrh zákona o národním parku. Ten vyjasní řešení střetů mezi ochránci a správci daného území a nastaví vyvážená, moudrá pravidla pro několik dalších desetiletí, uvádí Zuzana Roithová. Miloš Zeman: To co udělalo tzv. ekologické vedení Františka Krejčího s oblastí okolo Pramenů Vltavy je Potěmkinova vesnice." (Foto: Archiv Miloše Zemana) Vladimír Franz (nezávislý) Šumavu podle svých slov prošel křížem krážem. Proto vidím, že posledních 15 let není v centrální oblasti Šumavy všechno v pořádku. Viděl jsem, že začaly hynout lesy. Domníval jsem se, že instituce, které mají Šumavu na starosti vyšlou, nějaký signál a začnou tuto situaci řešit, uvádí Franz. Zastánci teze, že na Šumavě by měl být obnovený původní stav, tedy prales, naráží podle Franze na skutečnost, že Šumava byla celá zničená obrovskou vichřicí a žádný prales zde není. Otázka je, jak si Šumava pomůže. Říká se, nechme ji být. Příroda si pomůže sama. Když ale vidím, jak Šumava hyne, jak se stává vlastním negativem, tak mě to nemůže nechat lhostejným, uzavírá Franz. Pavel Pechoušek Správa NP a CHKO Šumava pavel.pechousek@npsumava.cz zima 2012 19
Text Radovan Holub Modrý sloup překážka mezi národy nebo podaná ruka? (Pokračování z předchozího čísla) Na otevření hraničního přechodu Modrý sloup čeká několik generací milovníků Šumavy. (Foto: František Janout) Ředitel správy parku Alois Pavlíčko chtěl ochranářské absurdity a nelegální vodění politiků do chráněných území odbourat, i když někdy činil opak. Našel spřízněnou duši v tehdejším náměstkovi ministra životního prostředí Františku Pojerovi. Ten roku 2005 přijel na Správu parku a konstatoval, že Správa musí začít ihned hledat cesty, jak Modrý sloup zpřístupnit. Hledat cesty, jak ano, nikoliv argumentaci, proč ne, řekl tehdy přiléhavě Pojer. Myslím, že mnoho pravověrných ekologů na správě parku tehdy nebylo spokojeno. V roce 2006 dosáhl Pavlíčko uvolnění cesty Luzenským údolím prostřednictvím tzv. vládní výjimky pro pořádání hromadných akcí, které v NP zakazuje zákon o ochraně přírody a krajiny. Konečně byly po mnoha předehrách a sepisování žádostí povoleny na pět víkendů organizované exkurze z Březníku na Modrý sloup s doprovodem. Bylo to docela napínavé. Modrý sloup byl zařazen až na konec schůze vlády. Kancelář ředitele parku sledovala jednání on-line, někteří ještě ve 14 hodin doufali, že se Modrý sloup na pořad schůze nedostane, někteří věřili, že ano. Vděční čeští turisté v organizovaných skupinách, naštvaní němečtí turisté, které naši strážci parku napomínali, že se musí semknout do skupin. Němci ale vzdorovali, protože ředitel NPBW Sinner v bavorských novinách vysvětlil, že se s principem kolektivnosti akce (chození v organizovaných skupinách) se neztotožňuje. Všichni si mysleli, že v roce 2007 budou exkurze pokračovat. Ty však skončily neslavně pokutou a v roce 2007 a 2008 byl přístup na Modrý sloup z české strany zase zakázán. A ještě jedna věc sehrála důležitou roli: Na konci roku 2006 přišla povánoční aféra s Kateřinou Neumannovou a dalšími běžkaři, kteří trénovali na zakázané cestě mezi Březníkem a Pytláckým rohem. Aby Ministerstvo životního prostředí tehdejšího ředitele Aloise Pavlíčka z aféry vysekalo, byl proveden veletoč, který obrátil vzhůru nohama legislativu národního parku: piktogram s přeškrtnutým lyžařem neznamená podle tehdejší expertizy Ministerstva životního prostředí zákaz vstupu, ale jen konstatuje, že cesta není vhodná k lyžování (logicky tedy přeškrtnutý cyklista neznamená zákaz vstupu cyklistů, ale označuje 20 zima 2012