Michal Snunit Pták štětstěny Pták duše (israelská autorka napsala originál v hebrejštině) Pták štěstěny Hluboko, hluboko v nás bydlí duše. Nikdo ji ještě nespatřil, ale každý ví, že tu je. A každý taky ví, co v ní je. V duši, v jejím středu, stojí jeden pták na jedné noze. Pták duše, pták štěstěny. A ten cítí všechno, Co my cítíme. Když nás někdo zraní, začne pták v nás řádit, sem a tam, na všechny strany, a všechno ho bolí. Když nás má někdo rád, poskakuje pták radostí, dělá malé, radostné skoky, dopředu a dozadu, sem a tam. Když nás někdo volá jménem, zaposlouchá se pták do toho hlasu, protože chce vědět, zda to zní mile anebo zle.
Když se na nás někdo zlobí, stáhne se pták do sebe a je úplně malý a je potichu a smutný. A když nás někdo vezme do náručí, je ten pták v nás pořád větší a větší, až už nás skoro celé vyplní. Tak je mu pak dobře. Úplně hluboko v nás je duše. Nikdo ji zatím nespatřil, ale každý ví, že tu je. A ještě ani jednou se nenarodil člověk bez duše. Protože duše se v nás vylíhne, když se narodíme, a nikdy nás neopustí, ani na vteřinu, dokud žijem. Tak, jak i my nepřestanem dýchat, od narození až po smrt. Určitě chcete taky vědět, z čeho se ten pták štěstěny skládá. To je úplně jednoduché. Skládá se ze šuplíků. Tyto šuplíky nemůžem jednoduše otevřít, protože každý z nich je zamčen a má svůj vlastní klíč. A pták štěstěny je jediný, kdo ty šuplíky může odemknout. Jak? I to je úplně jednoduché: svou nožičkou. Pták štěstěny stojí na jedné noze. Druhou má, když je klidný, přitaženou k bříšku. Nožičkou otáčí klíčem k šuplíku, který chce otevřít, zatáhne za rukojeť, a vše, co v něm je, se objeví.
A protože všechno, co cítíte, má svůj šuplík, má pták štěstěny hodně šuplíků. Je tu šuplík pro radost, a jeden pro smutek. Je tu šuplík pro žárlivost a jeden pro naději. Je tu šuplík pro zklamání a jeden pro zoufalství. Je tu šuplík pro trpělivost a jeden pro netrpělivost. Taky pro nenávist a zlost a usmíření. Jeden šuplík pro lenost a prázdnotu a jeden pro nejtajnější tajemství. Tento šuplík se skoro nikdy neotvírá. Jsou tu taky ještě jiné šuplíky. Můžete si sami zvolit, co v nich má být. Někdy žárlíme, aniž bychom to chtěli. A někdy rozbijem něco, když chcem vlastně pomoci. Pták štěstěny nás neposlouchá vždycky a dostane nás někdy do těžkostí... Člověk už může chápat, že lidé jsou různí, protože mají různé ptáky štěstěny. Jsou tu ptáci, kteří každé ráno otevírají šuplík radost. Pak jsou lidé rádi. Když pták otevře šuplík zlost, tak je člověk zlostný. A když pták ten šuplík už nezavře, tak ten člověk nepřestane být zlostným.
Někdy ptákovi není dobře. Pak otevírá zlé šuplíky. Když je mu dobře, tak otevírá šuplíky, co nám dělají dobře. Někteří lidé naslouchají ptákovi často, Někteří zase zřídka. A někteří ho slyší jen jednou v životě. Proto je dobře, když ptáku štěstěny nasloucháme, tomu, co je hluboko, hluboko v nás. Třeba pozdě večer, když je všechno tiché. Obejmi mne, milovaná duše Když byly stvořeny nebe a zem, když byly stvořeny rostliny a zvířata, když byli stvořeni lidé, vznikla také i řeč objetí. Řeč objetí je nejstarší řečí světa. Byla tu ještě před slovy. Má svá vlastní znamení, a každý se rychle naučí je vykládat. Když se dítě narodí, vezme ho matka opatrně do náručí, aby se neleklo, a přitiskne ho k sobě. Při tomto obětí začne proudit mléko. Naše první potrava přichází z objetí a je teplá a příjemná.
Pociťuje to také země, když se jí dotkne nebe, když ji obejme podél té dlouhé, tenké čáry, kterou nazýváme obzorem? Když byly stvořeny nebe a země, když byly stvořeny rostliny a zvířaty, když byli stvořeni lidé, vznikla také řeč objetí. V této řeči se liší jedno objetí od druhého. A tak, stejně jako člověk může lehce rozeznat jednu rostlinu od jiné, každé zvíře od jiného, každého člověka od jiného, může člověk rozeznat jedno obětí od jiných. Obětí květiny s motýlem je sladší než ten nejsladší nektar, ale jen krátké a letmé. Květina drží v tichosti a čeká na motýla. Motýl se třepotá nad květinou, něžně se dotýká jejích lístků. Pak zase letí svou cestou. Jen jeden květ mu nestačí. Jeho život je krátký, a je tu mnoho květů. Obětí stromu a ptáka je tak láskyplné jako nejláskyplnější zpěv. Jakou píseň zpívá pták stromu? Co šeptá jeho ratolestem na vrcholu? Když přijde večer, obejme strom ptáka
měkce a teple, aby na studeném vzduchu nezmrzl. Když vyjde slunce, roztáhne pták svá křídla, rozletí se šťastně do náručí nebe a oddá se tomuto obětí jako milostnému pozdravu. Hora obejme kámen. Řeka obejme rybu. Mrak obejme duhu. Proto kámen nespadne, a ryba nevyschne, a duha okouzlí svět barvami mléka a medu. A všichni, kdo se pod nebeskou střechou obejmou, vidí lesk hvězd, které, něžné a pozorné, střeží štěstí milujících. Obětí otce a matky, muže a ženy, je něčím mimořádným: je to obětí lásky. Když byly stvořeny nebe a země, když byly stvořeny rostliny a zvířata, když byli stvořeni lidé, vznikla i řeč objetí. Jeho znamením je láska. Kdo kdy miloval a miluje, ten ví, že láska je radost, ale nese v sobě i bolest, protože k obětí je vždy zapotřebí dvou. Koho má strom obejmout, když tu není ptáka? Koho má hora obejmout,
když tu není kamenů? Koho má řeka obejmout, když tu není ryb? My lidé máme obzvláště bohatou řeč objetí. Jsou lidé, co se vroucně objímají, a jiní, co se jen něžně navzájem dotýkají špičkami prstů. A zase jiní se obejmou nadálku, očima, a ty jejich obětí jen ztěží rozpoznáš. Jsou také obětí, která se nebes dotýkají, a obětí, která zemi vyplní. A jsou obětí, při nichž se ruce rozdovádějí. Jsou tu smějící se obětí a povzbuzující, obětí proti samotě anebo obětí z radosti. A zase jiná obětí ze strachu, jež nás nechtějí pustit. Světlo se dotýká tmy, tma hledá světlo: protiklady, které se objímají. Smiřlivé objetí po rozepři je něžné, nikdy zraňující. Vlídné objetí před spaním. Obětí při tanci. Obětí v objetí. A nenadále obětí, když se člověk musí rožehnat.
Srdečné obětí, když se lidé zase setkají, a zvláštní obětí při loučení. A pak je tu ještě dávno minulé obětí, plné touhy, to v nejhlubším srdci. Toto obětí zůstává nezapomenutelným. Řeč obětí je řečí beze slov. V ní má každé obětí svůj význam. To, co si nejvíc přejem, je obětí, které nikdy nekončí.