Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta

Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta Katedra křesťanské sociální práce Charitativní a sociální práce Marie Janoušková Role sociálního pracovníka při úpravě poměrů nezletilých dětí Bakalářská práce vedoucí práce: Mgr. Eva Zakouřilová 2012

Prohlášení Prohlašuji, že jsem práci zpracovala samostatně a že jsem všechny použité informační zdroje uvedla v seznamu literatury. V Olomouci dne 18. 4. 2012 Podpis:.

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí práce Mgr. Evě Zakouřilové za odborné vedení, cenné rady, připomínky, podněty a čas, který mé práci věnovala. Také bych chtěla poděkovat za podporu a rady své rodině, přátelům a všem, kteří se jakýmkoli způsobem zasloužili o vznik mé práce, a ostatně i za celkovou podporu a pomoc při celém studiu.

Obsah Úvod... 6 1 Základní terminologie... 8 1.1 Sociální pracovník... 8 1.1.1 Sociální pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí... 9 1.2 Sociálně-právní ochrana dětí... 11 1.2.1 Právní předpisy... 12 1.3 Opatrovnické řízení... 13 1.4 Rozvod... 15 2 První kontakt sociálního pracovníka s rodinou... 17 2.1 Zmapování situace sociálním pracovníkem... 17 2.2 Cíle, ke kterým by měl sociální pracovník směřovat rodiče... 18 2.3 Spisová dokumentace nezletilého dítěte... 19 3 Poskytování poradenství rodině sociálním pracovníkem... 21 3.1 Poradenská činnost... 21 3.1.1 Možnosti péče o nezletilé dítě po rozchodu rodičů... 22 3.1.2 Možné alternativy pomoci k uzavření dohody... 24 3.2 Krizová intervence... 26 4 Sociální pracovník jako kolizní opatrovník... 27 4.1 Činnost kolizního opatrovníka... 27 4.2 Zajišťování podkladů a vypracování zprávy pro opatrovnické řízení 28 4.2.1 Setkání sociálního pracovníka s nezletilým dítětem... 29 4.3 Slyšení nezletilého dítěte u soudu... 31 5 Pomoc sociálního pracovníka při možných komplikacích po rozchodu rodičů... 32 5.1 Neplacení výživného... 32 5.2 Neschopnost komunikace... 33 5.3 Bránění ve styku... 33 5.4 Zvýšení výživného... 35 6 Možná specifika při úpravě poměrů nezletilých dětí... 37 6.1 Úprava styku dítěte s prarodiči... 37 6.2 Svěření dítěte do péče prarodičů... 38 6.3 Nezletilé dítě jako rodič... 38

6.4 Rodič cizinec... 39 7 Těžkosti sociálního pracovníka orgánu sociálně-právní ochrany dětí... 40 8 Shrnutí obecného postupu sociálního pracovníka v procesu úpravy poměrů nezletilých dětí... 44 Závěr... 46 Seznam literatury... 47 Přílohy... 50

Úvod Česká republika patří mezi země s vysokou mírou rozvodovosti. Podle statistik bylo v České republice v roce 2009 rozvedeno 29,1 tisíce manželství, což byl počet o 2,2 tisíce nižší než v roce 2008. (Boková, Bukovská, Katrňák, Masáková, Procházková, Schmidová, 2011, s. 38 39) Z těchto výsledků je možno usoudit, že v současné době je mnoho párů, kteří žijí ve volném svazku. Nezáleží však na tom, zda jsou rodiče manželé. Podstatný problém vzniká, pokud mají nezletilé dítě. V tomto případě do celé situace vstupuje další osoba a tou je sociální pracovník, který má za úkol hájit zájmy tohoto dítěte a může také významným způsobem ovlivnit průběh a konečný výsledek porozvodového uspořádání. Tato práce je zaměřena právě na roli sociálního pracovníka při úpravě poměrů nezletilých dětí. Motivací, proč jsem si zvolila toto téma, byla především moje osobní zkušenost, neboť v dětském věku mě rovněž navštívily sociální pracovnice z důvodu opatrovnického řízení pro určení výchovy, výživy a styku. V těch letech jsem jejich přítomnost vnímala velmi negativně, a to nejen já, ale i celá moje rodina. Později jsem však měla možnost podívat se na tuto záležitost z jiné pozice, neboť jsem absolvovala praxi na oddělení sociálně-právní ochrany dětí. Cílem bakalářské práce je zmapování všech kompetencí a možností pomoci a podpory sociálního pracovníka rodičům a nezletilému dítěti při úpravě poměrů nezletilých dětí. Chtěla bych zde poukázat právě na to, že sociální pracovník má skutečně kompetence rodičům poradit či konkrétně pomoci v otázkách týkajících se nezletilého dítěte a neměl by být tedy, jak tomu někdy bývá, vnímán jako negativní protivník, ale jako osoba, která jim chce v nejlepším možném zájmu pomoci. Celá práce má teoretický charakter. Použitou metodou je kompilace informací z odborné literatury, která je doplněna o moje poznatky z praxe a vědomosti. Použité tituly se týkají převážně rozvodové tématiky, neboť samotná role sociálního pracovníka a jeho veškerá činnost, jenž zasahuje do situace rozvodu či rozchodu rodičů a s tím spojené úpravy poměrů nezletilých dětí, není bohužel nikde komplexně zpracována. Také časopis Sociální práce se věnuje pouze osobě sociálního pracovníka, ale to jen v oblasti vzdělání a úkolů. Vydání zaměřené na sociálně-právní ochranu dětí se věnuje především náhradní rodinné péči, avšak pozice sociálního pracovníka při rozchodu rodičů je bohužel opomíjena. 6

Práce je rozdělena do osmi částí. V první kapitole, pro lepší orientaci a představu, vymezuji pojmy, které provází celou práci a jsou zároveň velmi zásadní pro pochopení problematiky. Současně zmiňuji právní předpisy, kterými se řídí sociální pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Ve druhé kapitole se věnuji vůbec prvnímu kontaktu sociálního pracovníka s rodinou a celým případem. Následně se zaměřuji na nejrozsáhlejší pomoc, kterou sociální pracovník může rodině poskytnout a tou je poradenství. Čtvrtá kapitola je zaměřena konkrétně na činnost sociálního pracovníka jako kolizního opatrovníka. Dále jsou uvedeny některé problémové situace, které mohou vzniknout po rozchodu rodičů dotýkající se právě nezletilého dítěte a pomoc, již může sociální pracovník nabídnout a realizovat. V šesté kapitole zmiňuji možná specifika, se kterými se může sociální pracovník v problematice úpravy poměrů nezletilých dětí setkat. Sedmá kapitola je věnována těžkostem, kterými sociální pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí prochází a zároveň je musí překonávat. V poslední kapitole je uveden stručný a obecný profil práce sociálního pracovníka s rodinou v procesu úpravy poměrů nezletilých dětí. 7

1 Základní terminologie Nejprve vymezím základní pojmy, které se vztahují k problematice role sociálního pracovníka při úpravě poměrů nezletilých dětí a se kterými zároveň operuji v této práci. V prvé řadě se věnuji osobě sociálního pracovníka, a to především předpokladům pro výkon tohoto povolání. Následně uvádím sociálního pracovníka orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který je primární pro celou práci. Dále definuji pojem sociálně-právní ochrany dětí, nejen však co tento pojem zastřešuje, ale také na jaké děti se tato ochrana zaměřuje a jaké orgány ochranu zajišťují. Zároveň považuji za důležité zmínit primární právní předpisy, které jsou pro sociálního pracovníka orgánu sociálně-právní ochrany dětí stěžejní. Následně vymezuji opatrovnické řízení a s tím související pojmy, tj. kolizní opatrovník a rodičovská zodpovědnost. Poslední pojem, kterému věnuji pozornost, je rozvod, výživné a výchovné předpoklady rodičů. 1.1 Sociální pracovník Sociální pracovník je definován v 109 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách jako pracovník, který vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendu včetně řešení sociálně-právních problémů, provádí analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost, poskytuje krizovou pomoc, sociálně-právní poradenství a sociální rehabilitaci. Pro výkon povolání sociálního pracovníka musí člověk nezbytně splňovat určité předpoklady, ke kterým se řadí způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost, zdravotní způsobilost a odborná způsobilost. ( 110 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách) Sociální pracovník by měl umět pomoci lidem, a to v různých situacích. Měl by disponovat širokou škálou přístupů, které by měl podle povahy situace používat a dokázat tak reagovat na vše, co je potřeba. Společně s klientem by měl volit způsob intervence, případně dokázat klienta předat jinému kolegovi, který má s aplikací vhodného přístupu lepší zkušenosti. (Musil, 2007, s. 9) Měl by být také schopen komunikovat s jednotlivci, rodinami, zorientovat se v potřebách a možnostech klientů, rozeznat silné stránky a možnosti nejen klienta, ale také jeho okolí a podporovat jejich soběstačnost a nezávislost. Sociální pracovník se má 8

umět orientovat v nabídce služeb a naučit klienta je správně využívat. (Střelková, 2007, s. 18) Zmíněné předpoklady nejsou však jediné, které si má sociální pracovník osvojit. Ano, jsou velice důležité a nezastupitelné, avšak sociální pracovník by měl splňovat určité prvky pro lidský vztah mezi pomáhajícím profesionálem a jeho klientem, což vyžaduje určitou dávku osobního vkladu. Klienti mu potřebují důvěřovat, pociťovat lidský zájem. Pomáhající pracovník se většinou potkává s lidmi v nouzi, v závislém postavení, kteří zpravidla potřebují více než pouhou slušnost, a to přijetí, porozumění, spoluúčast, pocit, že pracovníkovi nejsou na obtíž a že je pracovník neodsuzuje. Klienti pátrají po signálech, které jim pomohou vytušit kvalitu prožitků pracovníka při vzájemném kontaktu. Nacházejí je při každém setkání, a to i v nepatrných neverbálních projevech sociálního pracovníka. Nemusí je ani vědomě vnímat. Postačí, že tyto projevy vytvářejí jistou atmosféru, která klienty posiluje nebo naopak sráží. Klient potřebuje důvěřovat, cítit se bezpečný a přijímaný. Bez tohoto vztahového rámce je práce pomáhajícího pracovníka jen výkonem svěřených pravomocí. (Kopřiva, 1997, s. 14 15) 1.1.1 Sociální pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí Sociální pracovníci orgánu sociálně-právní ochrany dětí vykonávají mnoho úkonů, které jsou velmi různorodé. Nelze proto přesně vymezit vše, co je zapotřebí učinit ve prospěch dítěte a jeho rodiny v různých situacích. Vedle přímé i nepřímé práce s dětmi a jejich rodinami a dalších úkonů vede obecní úřad obce s rozšířenou působností evidenci a spisovou dokumentaci dětí, na které se sociálně-právní ochrana dětí zejména zaměřuje, a také dětí, kterým byl ustanoven jako kolizní opatrovník. Zejména tato administrativa, ale i např. administrativa spojená s podáváním návrhů soudu, představuje pro sociálního pracovníka jednu z nejvíce časově zatěžujících činností. (Barvíková, Svobodová, Šťastná, 2010, s. 8) Sociální pracovník může tedy v oblasti sociálně-právní ochrany dětí zastávat několik rolí, které se neustále prolínají. Jedná se nejčastěji o následující: Sociální pracovník jako úředník administrativní úkony patřily a stále patří k nejčastějším pracovním úkonům sociálního pracovníka. Běžně se jedná o vedení agendy o klientech a s ní spojenou administrativu. Sociální pracovník jako poradce poradenství je významným nástrojem sociální pomoci. Význam lze vidět obzvláště v práci s rodinou. V případě potřeby může 9

sociální pracovník klientovi doporučit také návštěvu různých specializovaných poradenských institucí. Sociální pracovník jako psycholog objektem sociální práce je člověk, tedy jeho osobnost v různých životních situacích. Sociální pracovník má možnost využít četných psychologických poznatků týkajících se sociální situace v rodině, škole, sociálních skupin, zaměstnání, nemocnice a mnoho dalších oblastí. Sociální pracovník jako terapeut sociální zdraví je kromě fyzického a duševního zdraví jednou ze základních oblastí zdraví. Člověk, který nezvládá nápor negativních vnějších činitelů, je sociálně nemocný. Terapie je tedy záležitostí sociální práce. Úkolem je pomoci klientovi vytvořit si příznivé sociální kontakty pro udržení nebo znovuotevření jeho přiměřeného sociálního chování. (Vlček, 2008, s. 16 18) Sociální pracovník jako právník je velice důležité, aby se sociální pracovník orientoval v právních předpisech týkajících se sociálně-právní ochrany dětí, neboť dítě zastupuje a je v podstatě jeho advokátem. Měl by také informovat rodiče o mnohých skutečnostech, možnostech a následcích, které vyplývají ze zákonů. Sociální pracovník tedy musí disponovat řadou znalostí a dovedností, aby se dítěti dostalo té nejlepší péče. Musí mít znalosti z oboru sociální práce, psychologie, speciální pedagogiky a sociologie, aby věděl jak má s klienty komunikovat, jak k nim přistupovat, pochopit je, jakým způsobem zjistí potřebné informace apod. Nezbytná je také znalost práva, neboť jak je již zmíněno výše, sociální pracovník zastupuje dítě a hájí jeho zájmy, proto se potřebuje orientovat v potřebných právních předpisech, které uvádí práva dětí, možnosti různých opatření v dané oblasti apod. Sociální pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí pracuje s klienty a jejich rodinami, eventuálně za svůj případ považuje celou rodinu s přirozenými skupinami (např. se skupinami mládeže na městském sídlišti), s uměle vytvořenými skupinami (např. skupiny lidí, které tráví svůj život v zařízení sociální péče nebo ve vězení), s organizacemi (řídí činnost agentur poskytujících sociální služby nebo vstupuje jako expert do organizací a pomáhá v nich řešit problémy, které je kompetentní řešit), s místními komunitami. Je tedy zřejmé, že sociální pracovník spolupracuje při své práci s odborníky z různých oblastí. Jedná se zejména o profese, jejichž předmětem zájmu je člověk, většinou v nepříznivé životní situaci. Sociální pracovník často pracuje v týmu, neboť při řešení problémové situace klienta, při práci s ohroženou skupinou, např. s týranými dětmi, je evidentní, že klient potřebuje pomoc od více profesionálů. Sociální pracovník spolupracuje např. se soudy, lékaři, zdravotnickými pracovníky, 10

psychology, pedagogy, advokáty a orgány činnými v trestním konání apod. (Vlček, 2008, s. 123 125) Pro lepší přehlednost textu je sociální pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí dále označován pouze jako sociální pracovník. 1.2 Sociálně-právní ochrana dětí Pojem sociálně-právní ochrana dětí je vymezen jako ochrana práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu, ochrana oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění, působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny. ( 1 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí) Poskytování sociálně-právní ochrany dětí je možné rozdělit na ochranu v plném a tzv. nejnutnějším rozsahu. Na poskytnutí sociálně-právní ochrany v plném rozsahu mají právní nárok děti, které jsou k území České republiky trvaleji a pevněji vázány. Nejčastěji se tedy jedná o děti s českým státním občanstvím. Sociálně-právní ochrana v omezeném, tzv. nejnutnějším rozsahu, se poskytuje dětem, které se ocitly na území České republiky bez jakékoli péče nebo jejich životy a příznivý vývoj jsou vážně ohroženy nebo narušeny. Nejnutnějším rozsahem je zákonem o sociálně-právní ochraně myšleno opatření k ochraně života a zdraví dítěte a zajištění uspokojování jeho základních potřeb v nejnutnějším rozsahu včetně zdravotní péče. Sociálně-právní ochrana dětí je poskytována bezplatně, výjimkou je však pobyt dítěte v rekreačním táboře, pobyt dítěte v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a správa jmění dítěte. (Špeciánová, 2007, s. 11) Tato ochrana je zajišťována především orgány sociálně-právní ochrany, kterými jsou krajské úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou působností, obecní úřady, ministerstvo práce a sociálních věcí a Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně. Sociálně-právní ochrana je dále zajišťována v určitém rozsahu také obcemi v samostatné působnosti, kraji v samostatné působnosti, komisí pro sociálně-právní ochranu dětí a dalšími právnickými a fyzickými osobami, které jsou pověřeny výkonem sociálně-právní ochrany. ( 4 odst. 1 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí) Orgány sociálně-právní ochrany dětí se zaměřují na širokou škálu nezletilých dětí, např. na děti, jejichž rodiče neplní povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti, které byly svěřeny do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, na děti s výchovnými problémy, týrané, zneužívané, apod. Pro účely sociálně-právní ochrany 11

dětí se za nezletilé dítě považuje osoba, která nedosáhla osmnáctého roku věku. (Šíma, Suk, 2004, s. 193) Podstatou poskytování sociálně-právní ochrany dětí je nejlepší zájem, prospěch a blaho dítěte, a to každého dítěte bez rozdílu (bez diskriminace rasy, pohlaví, jazyka, náboženství, národnostního, etnického nebo sociálního původu apod.) Sociálně-právní ochrana vychází z principu preventivního působení na rodinné vztahy a důraz je kladen na ochranu dětí před sociálně patologickými jevy, tzn. prevenci rizikového vývoje dětí a minimalizaci důsledků působení sociálně patogenních vlivů. Sociálně-právní ochrana dětí zahrnuje aktivity v oblasti přímé i nepřímé práce s klienty, prevence, osvěty, právních aktivit, administrativy, vzdělávání apod. (Barvíková a kol, 2010, s. 7) Orgán sociálně-právní ochrany je státem zmocněn i k určitým pravomocím, čímž někdy zásadně ovlivňuje další směrování klienta v jeho životních podmínkách a kvalitu jeho sociálního života. (Janečková, Krejčíková, Vlček, Wintrová, Hrubešová, 2007, s. 78) Pokud je dále v textu uveden orgán sociálně-právní ochrany dětí, myslí se tím obecní úřad obce s rozšířenou působností. 1.2.1 Právní předpisy Sociální pracovník se řídí řadou právních předpisů, z toho důvodu považuji za důležité zmínit stěžejní právní předpisy, které se bezprostředně dotýkají úpravy poměrů nezletilých dětí. Mezi tyto právní předpisy zejména patří: zákon o sociálně-právní ochraně dětí, zákon o rodině, Úmluva o právech dítěte, Listina základních práv a svobod a Občanský soudní řád. Orientace v těchto právních předpisech je nezbytná, neboť sociální pracovník zasahuje do života klientů. V tomto případě do života rodičů a nezletilých dětí a jedině tak může nejlépe hájit a prosazovat zájem nezletilých dětí. Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů Zákon o sociálně-právní ochraně dětí vymezuje v prvé řadě tento pojem, dále upravuje komu je tato ochrana poskytována, za jakých podmínek a které orgány ochranu poskytují. Dále uvádí základní zásady při poskytovány ochrany, různá opatření, upravuje problematiku náhradní rodinné péče apod. Základní informace, které je pro naši oblast potřebné vědět, byly uvedeny v předchozí kapitole, proto zde nejsou znovu zmiňovány. 12

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Zákon o rodině upravuje manželství, tj. typy uzavření manželství, jeho neplatnost a neexistenci, vztahy mezi manžely, rozvod, dále vztahy mezi rodiči a dětmi, náhradní rodinnou péči, určení rodičovství, vyživovací povinnost apod. Pro nás bude však stěžejní část dotýkající se právě rozvodu, rodičovské zodpovědnosti a jejího omezení či zbavení, výchovy, vztahů mezi rodiči a dětmi, vyživovací povinnost a výchovná opatření, která může dítěti, případně rodiči, uložit jak orgán sociálně-právní ochrany dětí, tak soud. Úmluva o právech dítěte Úmluva o právech dítěte je stěžejním mezinárodním dokumentem v oblasti ochrany práv dítěte, je součástí našeho právního řádu a její ustanovení mají přednost před ostatními zákony. Tento právní předpis definuje pouze obecně práva dětí, blíže jsou konkretizována v dalších zákonech, jako je zákon o sociálně-právní ochraně dětí a zákon o rodině. Listina základních práv a svobod Tento právní předpis je kromě Ústavy ČR nejdůležitějším předpisem, kterým by se měl řídit každý občan ČR. Jsou zde vymezena všechna základní práva, kterých se může každý člověk dožadovat, tedy základní lidská práva, politická práva, hospodářská, sociální a kulturní práva. Opět se však jedná o předpis, který definuje jen obecná práva, ke kterým se blíže vyjadřují patřičné zákony. Občanský soudní řád Občanský soudní řád zajišťuje všem účastníkům řízení spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů. Je v něm kromě jiného definován průběh a ukončení soudního řízení, možnost podání odvolání apod. Vyjadřuje se také k péči soudu o nezletilé děti, což je důležitou částí právě pro sociálního pracovníka. 1.3 Opatrovnické řízení Může probíhat několik typů opatrovnického řízení, avšak pro účely této práce je míněno opatrovnické řízení při úpravě poměrů nezletilých dětí. Toto řízení je označováno jako řízení o výkon rodičovské zodpovědnosti k nezletilému či nezletilým dětem. Rodičovská zodpovědnost je souhrnem práv a povinností při péči o nezletilé dítě, zahrnující především péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, dále při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění. Při výkonu těchto 13

práv a povinností jsou rodiče povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Mají také právo užít přiměřených výchovných prostředků, a to tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví či jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. ( 31 odst. 1 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině) Opatrovnické řízení může probíhat v různých obdobích, tzn. již za trvání manželství nebo volného společného soužití rodičů, v období před rozchodem rodičů, při rozchodu i po rozchodu. Opatrovnické řízení může být zahájeno i na podnět či návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Ve většině případů je však řízení zahájeno na návrh některého z rodičů nezletilého dítěte (Vzor pro návrh na úpravu poměrů obsahuje příloha č. 1, avšak tento vzor je pouze obecný a velmi stručný. Měl by obsahovat podrobnější údaje, jako např. vyjmenované zájmové kroužky dítěte a výši nákladů s nimi spojenou, náklady spojené se zdravotnickými a jinými pomůckami apod.). Je ale velmi důležité upravit výchovu a výživu dítěte již v období před rozchodem rodičů. Rodiče totiž nemusí být dohodnuti na všech otázkách týkajících se rozvodu a rozvodové řízení se protáhne. I přes tuto komplikaci je nezbytné v prvé řadě vyřešit a zajistit dítěti výchovu a výživu, a to i v případě, kdy se rodiče z určitých důvodů rozvést nechtějí. (Průchová, 2002, s. 10) Do celého procesu vstupuje další osoba a tou je kolizní opatrovník, neboť zákon č. 94/1963 Sb., o rodině v 37 stanovuje, že žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů. Nemůže-li dítě zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěte opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. Tímto opatrovníkem zpravidla ustanoví orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí. Vzhledem k tomu, že důvodem pro ustanovení opatrovníka je tedy uvedená kolize neboli střet zájmů rodičů, bývá tento opatrovník označován jako kolizní opatrovník (dále jen opatrovník). (Novák, Průchová, 2005, s. 87) V případě rodičů žijících ve volném svazku je záležitost týkající se výchovy a výživy nezletilého dítěte řešena ve stejném rozsahu. Pokud se rodiče nedohodnou na úpravě výchovy a výživy, rozhodne soud, komu z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy a současně o výživném, kterým je povinen přispívat na výchovu dítěte rodič, jež nemá dítě ve své výchově. Na rozhodnutí o výchově a výživě nezletilého dítěte nemá uzavření manželství žádný vliv. (Novák, Průchová, 2005, s. 110) V současné době je mnoho 14

rodičů žijících ve volném svazku. Někteří rodiče se rozejdou a jsou schopni se bez problému dohodnout na všech otázkách týkajících se dětí a tuto dohodu dodržují. Je však vhodné, aby každou dohodu schválil soud, neboť se tak může předejít pozdějším nežádoucím a často komplikovaným situacím. Např. rodič, který nemá dítě ve své péči, si své rozhodnutí z jakéhokoli důvodu rozmyslí a dítě může odvézt na delší čas, aniž by o tom informoval pečujícího rodiče. Poté vzniká problémová situace, neboť není určena výchova a styk. Dítě je s vlastním rodičem, tudíž je vše v pořádku. 1.4 Rozvod Jestliže je manželství hluboce a trvale rozvráceno tak, že nelze očekávat obnovení manželského soužití, může soud manželství na návrh některého z manželů rozvést. V případě že mají manželé nezletilé děti, nemůže být manželství rozvedeno, pokud by to bylo v rozporu se zájmem těchto dětí, daným zvláštními důvody. ( 24 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině) Je také další možnost rozvodu. Pokud manželství trvalo alespoň jeden rok, manželé spolu minimálně šest měsíců nežijí a k návrhu na rozvod se připojí i druhý manžel, předpokládá se, že výše uvedené podmínky jsou splněné a soud tedy nezjišťuje příčiny rozvratu a manželství rozvede. Musí však být předloženy písemné smlouvy s úředně ověřenými podpisy účastníků, které upravují vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení a případnou vyživovací povinnost s pravomocným rozhodnutím soudu o schválení dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu. ( 24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině) Manželství však není možné rozvést do doby, dokud nenabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu. Tímto rozhodnutím upraví soud práva a povinnosti rodičů k dítěti pro dobu po rozvodu, především určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu. ( 25 26 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině) Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá, dokud děti nejsou schopny se živit samy. Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí dle svých možností, schopností a majetkových poměrů. Dítě je oprávněno podílet se na životní úrovni rodičů. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti rodičů se přihlíží k tomu, který z nich a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Pokud žijí rodiče spolu, přihlédne se také k péči rodičů o společnou domácnost. ( 85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině) Pokud tedy dítě studuje i dále po dosažení zletilosti, trvá vyživovací povinnost až do konce jeho studia. Do 18 let věku dítěte se vyplácí výživné k rukám pečujícího 15

rodiče. V případě zletilého dítěte vyplácí rodič výživné přímo dítěti. Výživné se platí jednou měsíčně, a to k datu, na kterém se rodiče dohodnou, popřípadě jej stanoví soud. Dárky, kapesné apod. se do výživného nezapočítávají. (Boková a kol., 2011, s. 43) Psychologové, soudní znalci i pracovníci orgánu sociálně-právní ochrany dětí mají často za úkol zhodnotit výchovné předpoklady rodičů, tj. posouzení a vyjádření se k tomu, u kterého z rodičů bude dítě lépe prospívat. Kritérií pro posouzení je celá řada, např. jaký je vztah mezi rodiči a dětmi, osobnost rodiče, schopnost rodiče respektovat právo styku druhého rodiče s dítětem, socioekonomický status rodičů apod. Pravděpodobnost, že jeden z rodičů bude splňovat všechna kritéria na výbornou a druhý právě naopak, je velice malá. Obyčejně se soudce setká s rodiči, kteří budou některá kritéria splňovat lépe a jiná hůře. Aby soudce mohl co nejlépe rozhodnout, měl by znát váhu jednotlivých kritérií. (Bakalář a kol, 2006, s. 15 24) Dle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině 26 odst. 4 při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů. Soud vždy vezme v úvahu, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní. Nyní byly vyjmenovány a vysvětleny základní pojmy, jejichž definování a pochopení je nezbytné pro orientaci v dané problematice role sociálního pracovníka při úpravě poměrů nezletilých dětí. Velice důležitý je první kontakt a jednání sociálního pracovníka s rodinou, kterému je věnována následující kapitola. Dochází při něm k budování vztahů mezi oběma stranami a zajištění dobré pozdější spolupráce. 16

2 První kontakt sociálního pracovníka s rodinou Sociální pracovník se může poprvé setkat s rodinou při různých možnostech a okolnostech, tj. rodič dá podnět či návrh na opatrovnické řízení, samo nezletilé dítě požádá orgán sociálně-právní ochrany dětí o pomoc, dítěti zemřou rodiče a je nutné mu zajistit další péči apod. Aby sociální pracovník mohl rodině správně pomoci, musí v prvé řadě provést diagnostiku a monitoring. Vše je poté zaznamenáno ve spisové dokumentaci. 2.1 Zmapování situace sociálním pracovníkem Sociální pracovník musí celou situaci kompletně zmapovat pomocí metody rozhovoru, pozorování, využití různých technik apod. Zdrojem všech informací může být klient sám, ostatní členové rodiny, přátelé, sousedé, různé instituce zejména škola, dětský lékař apod. Je důležité získat informace úplné, přehledné a objektivní. Sociální pracovník provede diagnostiku celé situace, tzn. diagnostiku rodiny, sociálního okolí, meziosobních vztahů zúčastněných, osobnosti rodičů a dítěte a především diagnostiku problému, tj. jak dlouho problém trvá a jakou má intenzitu, jaké jsou okolnosti a následky, jaké osoby zahrnuje problém a jejich postoje apod. (Zakouřilová, 2008, s. 26) Sociální pracovník tedy musí zanalyzovat celou situaci, tzn., jaké jsou bytové poměry (kvalita bytu, vybavení a udržování, zda spolu rodiče ještě bydlí, pokud ne, zda má druhý rodič kde bydlet, případně pomoci zajistit matce s dítětem možnost bydlení v azylovém domě), jaké jsou výchovné poměry (kdo a jak se dítěti věnuje, spolupráce se školou, veřejné mínění o rodině), jaké jsou vztahy mezi členy rodiny a poté si vytvořit vztahovou mapu mezi rodinnými příslušníky, dále zjistit klientovi potřeby, zda má pečující rodič dostatečné finanční prostředky, v případě že nemá, poskytnout mu informace o jeho možnostech nároku na dávky či služby, popř. pomoci mu je zajistit, apod. Sociální pracovník často přijde do styku s rodinou v době, kdy děti již žijí s jedním z rodičů. Je tedy důležité, aby se snažil posoudit míru objektivity, s jakou rodič předal dítěti informace o rozchodu a celé situaci. Sociální pracovník by měl rodiče poučit o právu dítěte na kontakt s druhým rodičem a možných negativních důsledcích na vývoj dítěte, pokud by rodič nebyl schopen oddělovat negativní emoce zapříčiněné rozchodem související se vztahem dítěte k druhému rodiči. Opatrovník by se měl také 17

zabývat tím, zda nedochází k ovlivňování dítěte ze strany některého rodiče k druhému rodiči. (Motejl, Černá, Panovská, Matyášová, 2007, s. 28 29) Je také důležité, aby sociální pracovník rodičům vysvětlil, že není jejich advokátem, ale advokátem dítěte a musí tedy především hájit zájem dítěte. Rodiče se často domnívají, že sociální pracovník bude jejich nadějný spojenec proti druhému rodiči. V situaci, kdy se rodiče chtějí rozejít nebo už rozchází, by měl sociální pracovník vést s rodiči rozhovory o tom, jak si konkrétně představují nebo zda vůbec mají představu o budoucí výchově svých dětí a péči o ně. Rodiče by si měli zodpovědět mnoho otázek, např. zda a jak se zlepší prostředí dítěte po jejich rozchodu, zda jsou schopni se dohodnout na výchově, výživě a styku s dítětem, kdo by měl mít dítě ve své péči, zda jim rozchod skutečně přinese očekávanou úlevu, jak vyřeší otázku bydlení, jaké další nepříznivé následky mohou nastat apod. Takových otázek je mnoho a je zapotřebí, aby sociální pracovník pomohl rodičům získat na ně odpověď, pokud je to nutné. Především je nezbytné pracovat s rodiči tak, aby si byli schopni uvědomit své další kroky, neboť vše se musí přizpůsobit především a právě zájmům dětí. Jedná se o velmi důležitou a pečlivou práci s rodiči, neboť mnohokrát konečné rozhodnutí zásadně ovlivní další život a režim dětí. (Zakouřilová, 2008, s. 43 44) 2.2 Cíle, ke kterým by měl sociální pracovník směřovat rodiče Soudní spory rodičů mohou mnohdy trvat dlouhou dobu, někdy dokonce i několik let. Sociální pracovník by se měl už od prvního kontaktu snažit rodiče směřovat k tomu, aby našli nejpříznivější možnou variantu úpravy poměrů. Dále by je měl vést také k následujícím kladným cílům, ke kterým by měli alespoň po nějakém čase dospět, a především ustálené podmínky dodržovat, neboť jedině tak může být období po rozchodu rodičů pro dítě nejméně bolestné a zanechat na něm minimální následky. V prvé řadě je důležité, aby dítě obdrželo jemu přijatelné vysvětlení, proč se rodiče rozešli a jaké důsledky z toho pro něj vyplývají. Neříkat dětem, že jeden rodič byl hodný a druhý zlý, ale např. že každý měl jinou povahu a proto spolu už nemohou nadále žít a rozešli se, ale děti mají oba stále moc rádi. (Zakouřilová, 2008, s. 46) Rodiče by si měli být vědomi zejména svých rodičovských rolí a povinností. Sociální pracovník by měl neustále rodičům zdůrazňovat, že přestože přestali být partnery, zůstávají rodiči a jsou tedy nadále odpovědní za řádnou výchovu dětí. Připomínat jim, že rodičovství žádného z nich není jejich rozchodem zrušené. Právě 18

z těchto důvodů je velmi důležité, aby mezi nimi nevzniklo nepřátelství a dokázali v zájmu dětí komunikovat a spolupracovat. Rodiče by si měli také uvědomit pozitivní vlastnosti druhého rodiče. Je důležité, aby sociální pracovník rodičům vysvětlil, že nestačí pouze např. dítě nepopouzet, ale je zapotřebí ho aktivně a cíleně vést k pěknému vztahu k druhému rodiči. Ubezpečit rodiče, že si je sociální pracovník vědom toho, jak je to náročný požadavek, ale že při dobré vůli a snaze se to určitě dá pro dobro dítěte zvládnout. (Zakouřilová, 2008, s. 45) Velkou a častou chybou rodičů po jejich rozchodu bývá snaha si dítě kupovat a podplácet. Tyto projevy je zapotřebí potlačovat. Sociální pracovník by měl rodičům vysvětlit, že citový vztah dítěte k dospělému se nezakládá na tom, co vše mu rodič koupí, dovolí či poskytne, ale na pocitech jistoty a bezpečí, které dítě u dospělého pociťuje. Dítě ocení u rodiče také spolehlivost, jeho výjimečné schopnosti, vlastnosti a dovednosti, jeho smysl pro humor, jak s ním tráví volný čas apod. Je ale důležité, aby zároveň nebylo v každém dárku spatřováno podplácení či vychloubání za účelem ponížení druhého rodiče. Sociální pracovník by tedy měl rodičům vysvětlit, že dávání dárků je přirozené chování v pozitivních vztazích. (Zakouřilová, 2008, s. 46) 2.3 Spisová dokumentace nezletilého dítěte Každému nezletilému dítěti, se kterým přijde orgán sociálně-právní ochrany dětí do kontaktu, je vedena příslušným úřadem spisová dokumentace. Tato spisová dokumentace obsahuje osobní údaje nezletilého dítěte a jeho rodičů, údaje o výchovných poměrech dítěte, záznamy o výsledcích šetření v rodině, záznamy z jednání s rodiči či jinými osobami, kopie podání soudu nebo jiným orgánům a písemná vyhotovení rozhodnutí, která se týkají případu. Odděleně jsou dále vedeny další písemnosti tvořící podklad pro zpracování spisové dokumentace. Z důvodu zachování mlčenlivosti nejsou tyto písemnosti, na rozdíl od spisové dokumentace, přístupné k nahlédnutí žádné osobě. Celá spisová dokumentace se nevydává ani soudu, a to ani, až na výjimky v případě trestního stíhání, vydávány požadované informace potřebné pro řízení daného orgánu. Nahlížet do přístupné spisové dokumentace mohou rodiče nezletilého dítěte po rozhodnutí příslušného úřadu na základě podání písemné žádosti u tohoto úřadu. Orgán sociálně-právní ochrany dětí je povinen o žádosti rozhodnout do patnácti dnů, odmítnout nahlédnutí do spisové dokumentace může úřad tehdy, je-li to v rozporu se zájmem nezletilého dítěte. (Novák, Průchová, 2005, s. 89) 19

Spisová dokumentace dítěte by měla obsahovat všechny záznamy, ať už se jedná o poradenství, přímé jednání s klienty a dalšími osobami, sociální šetření nebo telefonický rozhovor. Součástí dokumentace jsou samozřejmě i všechny pořízené obrazové snímky a zvukové záznamy. Celá spisová dokumentace dítěte, její obsah a rozsah evidence dětí se řídí Směrnicí Ministerstva práce a sociálních věcí č. j.: 21 42246/2002 ze dne 29. října 2002. První kontakt sociálního pracovníka s rodinou bývá často nejdůležitějším setkáním, neboť se právě v tuto chvíli může dozvědět nejvíce informací, které jsou nezbytné pro řešení celé situace. Při prvním setkání si utváříme první dojmy, ty však mohou být někdy mylné a zkreslené, není tedy dobré dát pouze na první dojem, přesto je důležité se mu věnovat a nezanedbat ho. Pokud si sociální pracovník nezíská důvěru klienta v tomto okamžiku, již s obtíží ji nachází později v průběhu pracovního jednání. Teprve na základě získaných informací může sociální pracovník rodině poskytnout potřebné poradenství, kterému je následně blíže věnována pozornost. 20