Vyživovací povinnost rodičů vůči dětem z hlediska trestně právní odpovědnosti

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Vyživovací povinnost rodičů vůči dětem z hlediska trestně právní odpovědnosti Bakalářská práce Autor: Darek Roboš Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Anežka Forstová Praha Duben, 2010

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s použitím uvedené literatury. V Hustopečích, duben 2010 Darek Roboš 2

Poděkování Tímto bych chtěl poděkovat JUDr. Anežce Forstové za vstřícný přístup a užitečné rady, které mi velmi pomohly při psaní bakalářské práce. 3

Anotace Vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem je problematikou především sociální oblasti, má však i významnou rovinu právní při postihování subjektů, které zákonnou vyživovací povinnost řádně neplní. Cílem bakalářské práce je podat obecnou charakteristiku trestného činu zanedbání povinné výživy s podrobnějším zaměřením na zúčastněné subjekty, jejich činnost a charakteristiku a vymezení základních pojmů. Otázka stanovení výše výživného patří v současné době ke společensky vysoce diskutovaným tématům. V části odborných kruhů existuje snaha ujednotit soudní praxi při stanovování alimentační povinnosti podle obecně závazných kritérií. Tyto návrhy mají podporu ze strany úřadující ministryně spravedlnosti. Práce se okrajově dotýká i této aktuální problematiky. Annotation Maintenance obligation of parents towards children is an issue related especially to social fields. However it also covers law aspects related to prosecution of subjects for defaulting on maintenance duties. The basic objective of this bachelor thesis is to give a general characterization of the crime of non-support with special focus on subjects involved, their activities and characteristics and a definition of basic terms. The issue of assessment of maintenance amount currently belongs to matters considerably discussed by general public. There are experts seeking to unify judicial practice of assessment of maintenance obligations on the basis of obligatory criterions. Their proposals are supported by sitting Minister of Justice. This thesis marginally deals with this topical issue too. 4

Obsah Úvod... 6 1 Předmět právní úpravy trestného činu zanedbání povinné výživy... 8 1.1 Srovnání stávající právní úpravy podle zákona číslo 40/2009 Sb. a minulé právní úpravy podle zákona číslo 140/1961 Sb.... 10 2 Obecná charakteristika a vymezení pojmů skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy... 12 2.1 Skutková podstata trestného činu zanedbání povinné výživy... 14 2.1.1 Formální stránka trestného činu... 15 3 Zavinění trestného činu zanedbání povinné výživy... 18 4 Postavení subjektů v trestním řízení trestného činu zanedbání povinné výživy... 25 4.1 Dítě... 25 4.2 Rodič... 26 4.3 Orgán sociálně-právní ochrany dětí a jeho činnost... 27 4.4 Odbor sociálních věcí a jeho činnost... 28 4.5 Úřad práce a jeho činnost... 29 4.6 Rejstřík trestů... 30 4.7 Zpráva z místa trvalého bydliště povinného... 31 4.8 Zpráva ze školy... 31 4.9 Přípravná fáze trestního řízení - zahájení úkonů trestního řízení... 31 4.9.1 Trestní oznámení, poučení poškozeného v trestním řízení... 33 4.9.2 Povinný sepsání Úředního záznamu o podaném vysvětlení podle 158 odstavce 5 trestního řádu... 35 4.10 Návrh na zahájení trestního stíhání... 38 4.11 Zkrácené přípravné řízení... 41 4.12 Odložení věci... 45 5 Trestní represe neplnění vyživovací povinnosti, ano či ne... 47 Závěr... 52 Seznam použité literatury... 53 5

Úvod Smyslem této práce je přiblížit aktuální problematiku vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem z hlediska trestně právní odpovědnosti, s podrobnějším popisem k postavení jednotlivých subjektů na trestním řízení ohledně trestného činu zanedbání povinné výživy zejména v přípravném řízení konané orgány činnými v trestním řízení. Struktura bakalářské práce je pohledem na detailnější rozbor skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy s vymezením jejich pojmů, charakteristikou jednotlivých subjektů účastnících se přípravného řízení trestného činu zanedbání povinné výživy podle 196 trestního zákoníku a postup orgánů činných v trestním řízení při zpracovávání a následné realizaci spisového materiálu až k trestnímu postihu pachatele tohoto skutku. Téma bakalářské práce jsem si vybral jednak z důvodu, kdy vyživovací povinnost rodičů vůči dětem je v současné době velmi aktuální, neboť je snahou Ministerstva spravedlnosti prostřednictvím tabulkového systému ujednotit a stanovit výši výživného podle věku dítěte, ale také z důvodu profesní, neboť jsem zaměstnán u Policie České republiky, ve skupině dokumentující a zpracovávající trestnou činnost pachatelů, s hlavním zaměřením právě na uvedený trestný čin. Aktuálnost problematiky nehrazení výživného na děti je odrazem také toho, že jako jeden z nejčastějších trestných činů výrazně zasahuje do sociální sféry rodiny, v níž zůstává rodič pečující o dítě, které mu bylo svěřeno do péče a neplacení výživného v nemalé míře ovlivňuje životní úroveň dítěte, což může mít vliv na jeho další rozvoj, možnost věnovat se a rozvíjet své nadání, zájmy a studijní předpoklady. Tento sociální dopad je ve společnosti citlivě vnímán, protože rodiči mající nadále po rozvodu dítě ve své péči se výrazně zvýší náklady, které nyní musí pokrývat pouze z jednoho svého výdělku, přičemž s věkem dítěte tyto náklady dále rostou a tak rodič, obvykle otec, nyní žijící mimo výchovné prostředí a nestarající se nadále o dítě má v podstatě zjednodušené postavení odvíjející se pouze od splnění povinnosti uhradit měsíční příspěvek na výživné dítěte. Nehledě na to, že výše výživného stanovená civilním rozsudkem v mnoha případech neodráží potřeby dítěte. Uvedu-li příklad, že otci dítěte 6

je stanoveno měsíčně přispívat částkou 1500,- Kč na své dítě, v přepočtu jde o denní příspěvek ve výši 50,- Kč. A taková částka jistě není polovinou částky, která by měla pokrýt základní potřeby dítěte. Proto také trestní právo dává svým ustanovením v podobě zakotvení trestného činu zanedbání povinné výživy zvýšenou ochranu nárokům na výživné, které jsou založeny na ustanoveních zákona o rodině. Stát dává též najevo svůj zájem na splnění vyživovací povinnosti před trestním postihem a represí v ustanovení 197 trestního zákoníku o účinné lítosti, o jehož obsahu a významu je též v této bakalářské práci pojednáno. Nedílnou součástí práce je porovnání nové úpravy trestného činu zanedbání povinné výživy v trestním zákoníku číslo 40/20099 Sb., účinném od 1. ledna 2010, s porovnáním do té doby platným trestním zákonem číslo 141/1961 Sb., kde došlo zejména ke zpřísnění trestních sazeb za tento trestný čin. Vzhledem k tomu, že pojem vyživovací, či alimentační povinnost nebo jen zkráceně alimenty, nebo výživa jsou široké veřejnosti známé, ale postup orgánů činných v trestním řízení jak dosáhnout výsledku, aby docházelo k plnění této povinnosti, respektive k donucení obnovit plnění této povinnosti, nikoliv, bylo náplní bakalářské práce tento zdlouhavý a náročný proces trestního řízení popsat a vysvětlit, včetně uvedení základních pojmů: rodič, dítě, povinný-povinná, oprávněný-oprávněná. 7

1 Předmět právní úpravy trestného činu zanedbání povinné výživy Předmět právní úpravy trestného činu zanedbání povinné výživy vychází ze zákona číslo 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Uvedený trestný čin je obsažen v Části druhé, Zvláštní části, v Hlavě IV, která je nazvána jako Trestné činy proti rodině a dětem. Nachází se pod ustanovením 196, který je rozdělen do odstavců 1 až 3. Odstavec 3 se dále člení na písmeno a) a b). Zákoník nabyl účinnosti 1. ledna 2010, k tomuto datu nahradil do té doby platný zákon číslo 140/1961 Sb., trestní zákon ve znění pozdějších předpisů. V trestním zákoně byl trestný čin zanedbání povinné výživy konkrétně definován v 213, členěném na odstavce 1 až 3. (1) Kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok. (2) Kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. (3) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán, vydá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 oprávněnou osobu nebezpečí nouze. 1 Za objekt trestného činu lze považovat nárok na výživné. Tento nárok je založen na ustanoveních zákona o rodině. Pouze neplnění vyživovací povinnosti uvedené v zákoně o rodině tedy může zakládat trestně právní odpovědnost podle trestního zákoníku. Jakékoli smluvní ujednání o tom, že jedna fyzická osoba bude jiné osobě platit výživné, nemůže při porušení takového ujednání mít za následek trestněprávní odpovědnost. Ze zakotvení vyživovací povinnosti v zákoně o rodině také plyne fakt, že výše výživného nemusí být stanovena rozhodnutím soudu, aby přicházela v úvahu trestnost při neplnění vyživovací povinnosti. Předmětem útoku u trestného činu zanedbání povinné výživy je oprávněný zájem osoby, vůči které má pachatel zákonnou vyživovací povinnost. Vyživovací povinnost rodičů vůči dětem je zakotvena v zákoně číslo 94/1963 Sb., o rodině ve znění pozdějších předpisů, v části třetí nazvané Výživné, v hlavě první, v 85 1 213 odstavec 1, 2, 3 zákona číslo 140/1961 Sb., trestní zákon v platném znění. 8

a 87. Pro účely tématu bakalářské práce je významný pohled z hlediska 86 odstavce 1 zákona o rodině, kde výživné stanoví soud z důvodů, kdy jeden z rodičů neplní vyživovací povinnost vůči nezletilému dítěti. Toto výživné stanoví soud rozsudkem, který má náležitosti definované občanským soudním řádem. Při neplnění vyživovací povinnosti a naplnění dalších znaků, které budou popsány v dalších částech této práce, dochází ke spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle 196 trestního zákoníku. Při posuzování rozsahu vyživovací povinnosti ve stíhaném období nejsou orgány činné v trestním řízení a trestní soud při rozhodování o vině vázáni civilním rozsudkem, který stanovil měsíční částku jako příspěvek na výživné a rozsah musí být v trestním řízení náležitě zjištěn a určen jako tak zvaná předběžná otázka podle 9 odstavce 1 trestního řádu. V kontextu s těmito otázkami řeší též orgány činné v trestním řízení otázku, zda případně vyživovací povinnost nezanikla. Stát se tak může zejména tím, že vyživovaná osoba je již schopna se sama živit nebo vyživovací povinnost přešla na jinou osobu. Tak si lze představit konkrétní případ, kdy vyživované dítě např. dcera jako vysokoškolská studentka, se vdá a ačkoli tedy ještě není schopna se sama živit, protože se soustavně připravuje na výkon povolání studiem, přechází vyživovací povinnost z povinných rodičů na jejího současného manžela, neboť vzájemná vyživovací povinnost mezi manželi předchází vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi. Je nezbytné zdůraznit, že je-li rodič omezen nebo zbaven svých rodičovských práv podle 44 zákona o rodině, neznamená tento fakt ještě tolik, že by zapříčiňoval zánik vyživovací povinnost a tudíž i takový rodič je povinen nadále výživné poskytovat. Za řádné splnění vyživovací povinnosti nelze považovat pouhá příležitostná plnění při styku povinného s dítětem. Takové plnění neslouží k pokrytí základních potřeb dítěte a lze jej podle jeho povahy považovat spíše za příležitostné dárky. 9

1.1 Srovnání stávající právní úpravy podle zákona číslo 40/2009 Sb. a minulé právní úpravy podle zákona číslo 140/1961 Sb. Vzhledem k tomu, že ke dni 1. ledna 2010 nabyl účinnosti nový trestní zákoník číslo 40/2009Sb., je poměrně aktuální otázka srovnání současné právní úpravy s minulou úpravou podle zákona číslo 140/1961 Sb. Za nejvýznamnější provedené změny lze považovat následující okolnosti: 1. Zpřísnění trestních sazeb za trestný čin zanedbání povinné výživy. Již v základní skutkové podstatě v 196 odstavci 1 hrozí nový trestní zákoník trestem odnětí svobody až na dvě léta, což je oproti právní úpravě účinné do konce roku 2009 zvýšení dvounásobné. Také kvalifikovaná skutková podstata 196 odstavec 2, postihující úmyslné vyhýbání se plnění vyživovací povinnosti, se zpřísnila z původní trestní sazby až na dvě léta na současnou trestní sazbu šest měsíců až tři léta. 196 odstavec 3 trestního zákoníku je nyní doplněn o další okolnost, která zapříčiňuje trestnost jednání pachatele (viz. bod třetí) a trestné zůstává i jednání pachatele, který vydá oprávněnou osobu nebezpečí nouze. Takový pachatel je ohrožen trestní sazbou trestu odnětí svobody na jeden rok až pět let. Jde o výrazné zpřísnění takového jednání oproti trestnímu zákonu číslo 140/1961 Sb., kde byl pachatel ohrožen trestní sazbou na šest měsíců až tři léta. 2. Přesné vymezení doby určující soustavnost páchání trestného činu, po níž nastupuje při neplnění vyživovací povinnosti trestně právní odpovědnost, když v 196 odstavci 1 trestního zákoníku je uvedeno neplnění po dobu delší než čtyři měsíce, přičemž minulá právní úprava konkrétní dobu neplnění vyjádřenu v zákonném ustanovení neměla a soustavnost neplnění vyživovací povinnosti byla interpretována judikaturou jako doba zpravidla (s určitými možnými výjimkami postihujícími i dobu kratšího trvání) nejméně šesti měsíců. 3. Znak recidivy jako zvlášť přitěžující okolnost v současném trestním zákoníku, 196 odstavec 3 písmeno b). Zde je vyjádřena okolnost podmiňující použití vyšší trestní 10

sazby, která nastupuje tehdy, jestliže pachatel byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Jde o novou okolnost, která dosud v trestním zákoně vyjádřena nebyla a postihuje pachatele, kterého lze již označit za speciálního recidivistu, který již povinnost vyživovat dítě porušil, a již mu byla vina za takový čin soudem vyslovena nebo byl za takový čin již potrestán, a to v posledních třech letech. Tyto změny jsou odezvou na společenskou potřebu přísnějšího postihu pachatelů a v rámci trestněprávní represe je kladen větší důraz na zvýšení ochrany oprávněných osob. 2 S takovým odůvodněním provedených změn v novém trestním zákoníku lze jednoznačně vyslovit souhlas, když neplacení výživného se stalo v posledních letech celospolečenským problémem, když povinný rodič často až pod hrozbou trestní represe dodatečně svoji vyživovací povinnost splní. Lze tak mít za to, že zpřísnění trestních sazeb trestu odnětí svobody by mělo plnit především preventivní funkci. Oprávněný rodič nezletilých dětí, na něž není placeno výživné, má zpravidla pouze jedinou možnost jak vzniklou situaci řešit, a tím je právě podání trestního oznámení, když podání návrhu na výkon rozhodnutí postihující majetek povinného je často pro oprávněného rodiče nad jejich možnosti jak po stránce finanční (nechat se zastupovat v takovém řízení advokátem), tak po stránce časové. Lze uvést, že s exekučním řízením vedeným souběžně s probíhajícím trestním řízením ohledně trestného činu zanedbání povinné výživy se orgány činné v trestním řízení setkávají opravdu velmi ojediněle. 2 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140-421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1733. 11

2 Obecná charakteristika a vymezení pojmů skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy Pojem termínu výživné není v trestním zákoníku ani v zákoně o rodině výslovně definován, avšak lze odvodit, že se jedná o zabezpečování a úhradu osobních potřeb mezi osobami, které mají k sobě rodinný nebo jiný příbuzenský vztah. V podmínkách této práce se jedná o vztah mezi rodiči povinnými a dětmi, za něž je oprávněnou osobou zákonný zástupce oprávněný rodič. Ve starší odborné literatuře se můžeme setkat s pojmy alimentační povinnost, nebo jen zkráceně alimenty. Vyživovací povinnost rodičů vůči dětem vzniká ze zákona. Pokud se rodiče nedohodnou na výživném, stanoví rozsah plnění vyživovací povinnosti příslušný soud. Rodiče mají povinnost vyživovat všechny své děti (nikoli tedy pouze děti svěřené do vlastní péče). Vyživovací povinnost má i ten rodič, který byl zbaven rodičovské zodpovědnosti. Důležitým kritériem pro objektivní stanovení výše výživného jsou majetkové poměry povinného, jeho možnosti a schopnosti. Tyto poměry, možnosti a schopnosti plnit vyživovací povinnost v určité výši zkoumá soud. Při určování výživného soud rovněž přihlíží k tomu, jakým způsobem a v jaké míře rodič o konkrétní dítě pečuje. Nezanedbatelnou základní informací pro stanovení výše výživného pro povinného rodiče je zjištění odůvodněných potřeb dítěte, které zpravidla souvisí s jeho věkem a zdravotním stavem. Je přirozené, že odlišná výše výživného bude stanovena u dítěte předškolního věku v porovnání například s dítětem navštěvujícím základní školu nebo připravujícím se na další odborné studium po ukončení základní školní docházky. Při stanovení výše výživného soud hodnotí významné skutečnosti týkající se vyživovací povinnosti povinného rodiče vůči dalšímu dítěti. Výše výživného není zákonem nijak omezena. To může mít za následek, že rodiči oprávněného dítěte disponujícího nadstandardními příjmy může být stanoveno výživné ve výši až několika tisíc korun českých měsíčně. Jestliže je však životní úroveň rodiče oprávněného dítěte podstatně nižší, není možné stanovit výživné v takové míře, která by tuto životní úroveň výrazně přesahovala. 12

Vyživovací povinnost rodičů vůči dětem trvá do doby, než jsou děti schopny samostatné obživy. To zpravidla znamená, že jedinec absolvuje studia nebo jinou řádnou přípravu na budoucí povolání a následně si na trhu práce najde odpovídající pracovní zařazení jako zdroj svých příjmů. Trestný čin zanedbání povinné výživy definovaný ve znění 196 trestního zákoníku je trestným činem trvajícím. Pachatel zaviněně svým jednáním, tedy neplacením výživného, udržuje protiprávní vztah, neboť se vyhýbá plnit vyživovací povinnost. V praxi se můžeme setkat se stavem označovaným jako pokračující trestná činnost, kdy je vyživovací povinnost ze strany povinného rodiče plněna a opakovaně přerušována v době minimálně čtyř po sobě jdoucích kalendářních měsíců, čímž opětovně dojde k naplnění skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy. Počátek, kdy začíná docházet ke spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle 196 trestního zákoníku, se považuje den, kdy povinný rodič přestane plnit svou povinnost vyživovat dítě zaviněně bez ohledu na to, jestli o jeho povinnosti výživné platit a o výši tohoto výživného rozhodl již předtím v občanskoprávním řízení soud. Výživné je plněno především v penězích a to v přesně stanovených měsíčních splátkách a to buď daného měsíce, nebo v měsíci předem k danému dni vždy k rukám oprávněné osoby. Místem plnění vyživovací povinnosti je zpravidla určeno trvalé bydliště rodiče oprávněného dítěte nebo místo, kde se rodič s dítětem zdržuje. Pokud se povinný rodič v době neplnění vyživovací povinnosti zdržuje na více místech, je místem spáchání přečinu každé toto místo, aniž by bylo rozhodující, kde byl hlášen k trvalému pobytu. Povinnost plnit výživné nemusí být určena pouze v peněžním vyjádření, ale také stanovením povinnosti zaopatřovat oprávněnou osobu náležitostmi v naturální formě. Tím může být rozuměno poskytování ošacení, stravy, bydlení a péče o zdraví dítěte, jeho čistotu a zajištění prostředků nezbytných pro další všestranný rozvoj. Přečinu zanedbání povinné výživy se dopustí jednak rodič, který řádně neposkytuje stanovenou částku na výživné dítěte, tak i rodič, který má ve své výchově dítě a tomuto neposkytuje potřebnou výživu a zaopatření svou faktickou péčí, nebo dokonce výživné, které je mu 13

doručováno, nepoužije k zaopatření oprávněného dítěte, ale tyto prostředky užije pro svou vlastní potřebu. 2.1 Skutková podstata trestného činu zanedbání povinné výživy Definice trestného činu je uvedena v 13 odstavci 1 trestního zákoníku: (1) Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. 3 S účinností od 1. ledna 2010 se trestné činy dělí na přečiny a zločiny. 14 trestního zákoníku jasně definuje jednotlivé kategorie: (1) Trestné činy se dělí na přečiny a zločiny. (2) Přečiny jsou všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let. (3) Zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny; zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. 4 Při spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle 196 trestního zákoníku se ve všech případech bude jednat o přečin, neboť i za nejzávažnější porušení ve třetím odstavci trestní zákoník stanoví horní hranici možného trestu odnětí svobody ve výši pěti let. Všeobecně skutková podstata trestného činu je souhrn typových znaků určitého trestného činu, kterými se odlišují různé druhy trestných činů. Znaky jsou definovány v trestním zákoníku. Skutková podstata trestného činu je tedy vymezením podmínek trestní odpovědnosti pachatele a stanovení limitů, jak se lidé mohou chovat. 3 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 1-139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 98. 4 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 1-139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 143. 14

2.1.1 Formální stránka trestného činu Ve formální stránce skutkové podstaty trestného činu musí být obsaženy čtyři znaky, které jsou obligatorní a rovnocenné. Těmito znaky jsou objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka trestného činu. Objektem trestného činu je společenský zájem chráněný zákonem, proti němuž čin směřuje, ale vždy se nemusí jednat o vlastnické zájmy, ale např. o život a zdraví, důstojnost člověka atd. Objektivní stránka trestného činu je charakterizována způsobem spáchání trestného činu a jeho následky. Zahrnuje především tzv. obligatorní znaky objektivní stránky, kterými jsou: a) jednání - základní složka, buď konání, nebo opomenutí jako projev vůle pachatele b) následek porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem c) příčinný vztah mezi jednáním a následkem Fakultativními znaky trestného činu je místo spáchání, čas, způsob jednání a účinek. V případě trestného činu zanedbání povinné výživy podle 196 trestního zákoníku je objektem trestného činu nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona o rodině. Není dogmaticky stanoveno (orgány činné v trestním řízení ale zpravidla vyžadují), aby rozsah vyživovací povinnosti byl určen rozhodnutím příslušného soudu. V případě, že se rodiči oprávněného dítěte nedostane všeho, co má být obsahem vyživovací povinnosti, dochází i v tomto případě k trestnému činu zanedbání povinné výživy. Za výživné rovněž nelze považovat příležitostné plnění ze strany rodiče povinného v době styku s dítětem, kdy tímto máme na mysli různé dary v materiální podobě, nebo jiné obdobné plnění, které však nesměřuje k uspokojování potřeb dítěte tak, jak má na mysli ustanovení 96 odstavce 1 zákona o rodině. (1) Při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný 15

nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. 5 Vyživovací povinnost nebyla splněna ani v případě, že rodič oprávněného dítěte obdržel výživné jiným způsobem než plněním rodiče povinného. V praxi se může jednat o plnění ze strany třetí osoby, která poskytuje výživné dítěti, aniž by o tom byl povinný rodič obeznámen (například rodiče přispívají své dceři finanční částkou na výživu oprávněného dítěte, na které povinný otec neplatí stanovené výživné). Subjektem trestného činu zanedbání povinné výživy je trestně odpovědný pachatel. To může být pouze osoba, která má povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného, v kontextu předmětné bakalářské práce nezaopatřené dítě. V naprosté většině trestních případů zanedbání povinné výživy řešených orgány činnými v trestním řízení je předmětem útoku pachatele právě zmíněné nezaopatřené dítě. Dluh, který vznikl neplněním vyživovací povinnosti, není dluhem ze škody, která byla způsobena tímto trestným činem. Jedná se o dluh z nesplněné zákonné povinnosti, jejíž porušení je samo trestným činem, nikoli jako u vzniklé škody, která je následkem trestného jednání. Proto není možné v tomto případě aplikovat ustanovení 43 odstavce 3 trestního řádu. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování. Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje. 6 Subjektivní stránkou trestného činu zanedbání povinné výživy je spáchání úmyslné nebo z nedbalosti. Zahrnuje znaky, které se týkají psychiky pachatele, kdy nejvýznamnější z nich je zejména zavinění. Podle 196 odstavce 1 trestního zákoníku postačí nedbalost k tomu, aby došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu, o níž půjde například tehdy, jestliže pachatel věděl, že má plnit vyživovací povinnost, ale bez 5 96 odstavec 1 zákona číslo 94/1963 Sb., o rodině v účinném znění. 6 43 odstavec 3 zákona číslo 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním v účinném znění. 16

přiměřených důvodů spoléhal, že ji plnit nemusí. V každém trestném činu zabývajícím se výživným podle 196 odstavce 1 trestního zákoníku se musí posuzovat forma zavinění. V příslušné části odůvodnění rozhodnutí, v tzv. právní větě, musí být výslovně uvedeno, zda se jedná o zavinění úmyslné nebo nedbalostní. Podle 196 odstavce 2 trestního zákoníku se vyhýbáním rozumí takové jednání, kdy pachatel svou vyživovací povinnost neplní a činí další kroky k tomu, aby se této povinnosti zbavil nebo aby zmařil, či alespoň podstatně ztížil anebo oddálil možnost vymáhání nároku na výživné. Tento případ může nastat, pokud pachatel například zjevně bezdůvodně mění zaměstnání, kde má výrazně nižší příjem než v předešlém pracovním zařazení, nechává se účelově zaměstnávat v tzv. sezónních či brigádních zaměstnáních, popřípadě zašantročuje svůj majetek apod. 17

3 Zavinění trestného činu zanedbání povinné výživy Nejprve je nutno, alespoň krátce, zastavit se u samotného pojmu zavinění, neboť bez zavinění není trestného činu ani trestu. Zavinění je nejdůležitějším obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu. Trestní zákoník vychází ze základního interpretačního pravidla vyjádřeného v ustanovení 13 odstavce 2. (2) K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. 7 Pokud tedy v samotném ustanovení týkajícím se konkrétního trestného činu není výslovně definováno, jaká forma zavinění je k naplnění znaků skutkové podstaty nutná, vychází se z tohoto interpretačního pravidla s požadavkem dovozovat zavinění ve formě úmyslu. Z uvedeného vyplývá, že zavinění z nedbalosti musí být v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku výslovně uvedeno. Zavinění obecně lze definovat jako vnitřní vztah pachatele k naplnění znaků trestného činu a zahrnuje dvě složky: složku vědění, tedy vědomosti o možnosti způsobu naplnit zákonné znaky trestného činu a složku volní, tedy jeho vztah vůle neboli srozumění s nastalým stavem, jako výsledkem jeho konání nebo opomenutí, jímž došlo k naplnění zákonných znaků trestného činu. Tento vnitřní vztah pachatele k provedenému trestnému činu se poté vyjadřuje možnostmi od chtěl způsobit a věděl, že způsobí, po nevěděl, že může způsobit, ale vědět měl a mohl. Trestní zákoník rozlišuje zavinění ve formě úmyslu, jehož definice je obsažena v 15 trestního zákoníku: (1) Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. 7 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 1-139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 98. 18

(2) Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. 8 Ve formě nedbalosti je úmysl definován v 16 trestního zákoníku: (1)Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. 9 Nadto trestní zákoník s účinností od 1. ledna 2010 počítá s tak zvanou hrubou nedbalostí uvedenou v 16 odstavci 2 trestního zákoníku, kde: (2) Trestný čin je spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem 10 Definicí a bližším vysvětlením tohoto paragrafového ustanovení se není třeba pro účely této práce podrobněji zabývat, neboť tuto formu trestný čin zanedbání povinné výživy podle 196 trestního zákoníku nepředpokládá. Trestný čin zanedbání povinné výživy podle 196 trestního zákoníku v odstavci 1. (1) Kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. 11 Počítá s oběma formami zavinění (kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce), což je vyjádřeno formulací byť i z nedbalosti. Orgány činné v trestním řízení a soud pak musí ve výroku svého rozhodnutí tu formu zavinění, která byla pachateli prokázána, 8 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 1-139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 157. 9 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 1-139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 181. 10 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 1-139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 181. 11 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140-421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1726. 19

výslovně uvést. Je naprosto nepřípustné, aby výroková část takového rozhodnutí obsahovala formulaci neplnil byť i z nedbalosti, neboť takové vyjádření připouští obě možnosti zavinění, tedy jak úmysl, tak nedbalost. V odstavci druhém počítá ustanovení 196 trestního zákoníku již pouze s úmyslnou formou zavinění: (2) Kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta. 12 K předmětné formulaci, vzhledem k tomu, co bylo prezentováno úvodem této kapitoly, je možné uvést, že zákonodárce ve druhém odstavci vůbec nemusel formu zavinění vyjadřovat, neboť i případná formulace: kdo se vyhýbá plnění své zákonné povinnosti zavazuje, vzhledem k zásadě uvedené v 13 odstavci 2 trestního zákoníku, všechny orgány činné v trestním řízení a soud k povinnosti prokázat pachateli zavinění ve formě úmyslu. (2) K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. 13 Konečně kvalifikovaná skutková podstata 196 odstavce 3 trestního zákoníku počítá se zaviněním jak ve formě úmyslu, tak ve formě nedbalosti, neboť odkazuje jak na první odstavec, umožňující dopustit se daného trestného činu v obou formách zavinění, tak odkazuje na odstavec druhý, jež připouští zavinění pouze ve formě úmyslu. (3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, a) vydá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 oprávněnou osobu nebezpečí nouze, nebo b) byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. 14 S přijetím nového trestního zákoníku byla do třetího odstavce zahrnuta okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby za skutek v situaci, kdy pachatel byl za takový 12 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140-421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1726. 13 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 1-139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 98. 14 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140-421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1727. 20