Další stezky v Krkonoších Černý Důl hornická naučná stezka Berghaus a Jánské Lázně - Lázeňská naučná stezka a Černá hora 9.11.2015 Stručné sdělení na úvod: Přátelé, jen někteří četli poslední deníček Naučné stezky v Krkonoších, kde na poslední stránce byly tři fotografie města, které jste měli určit. Město Turnov jako první správně odpověděl Mirek Jiran; jen o 5 minut později Josef Lášek a třetí byl Bohouš Vacek. Gratuluji vítězi, který na setkání přátel hor v pátek 4.12. v pivnici U Báry vypije tři Plzeňské, které mu zaplatím. Z počtu odpovědí jsem usoudil, že v příštích týdnech už se nebudu s vámi dělit o své zážitky z cest a budu si sám užívat adventní pohodu v přírodě a na horách a nebudu muset fotit, což ani neumím. Má pravdu má Jitka, že číst 25 deníčku za rok je pro většinu nezajímavé a nechtějí ztrácet čas a navíc se některé cesty a fráze opakují. Tímto se všem omlouvám. Další okružní naučná stezka věnující se hornické historii se nachází v podkrkonošském Černém Dole. Z Jičína jsem odjel vlakem ve 4.30 hod. přes Ostroměř, Starou Paku do Trutnova. Zde jsem přestoupil do privátního vlaku Viamont do Svobody nad Úpou, kde jsem si na doporučení průvodčí koupil jízdenku až do Černého Dolu, kam jsem přijel ze Svobody už autobusem po sedmé hodině; cena 17 Kč. Černý Důl je hornická obec po Černou horou. Dominantou je renesanční kostel sv. Michaela Archanděla. Z náměstí jsem šel 3 km po modré turistické značce směr Tetřeví boudy podél říčky Čistá. Hornická naučná stezka vlevo prudce stoupá po okruhu po lesních pěšinách mezi Černým Dolem a Hrnčířskými Boudami a má asi 200 m převýšení a vlastní značení. Vidina bohatství sem přivedla hledače drahých kovů už ve 14. století. Je tu ukázka historických důlních vozíků. Těžba smolince, což je radioaktivní uranová ruda ohrožovala
vydatnost janskolázeňských léčivých pramenů a tak v zájmu zachování lázeňství byla těžba ukončena. Pozůstatkem těžby uranu je dnes zavalená osmdesátimetrová šachta. Odešel jsem ze stezky hornickým pozdravem sám sobě Zdař Bůh! Nikde ani živáčka, zvláště, když začalo pršet a déšť vydržel až do oběda. Černý důl, náměstí (684) odbočka na NS 3 km hornická NS 4 km Hrnčířská bouda, Náchodská chata (1070) 6 km Pražská bouda (1130) 7 km Kolínská bouda (1117) 7.5 km Černá bouda 10 km Černá hora, rozhledna(1260) 11 km Hofmanova bouda(800) 16 km Jánské lázně (610) 19 km; převýšení 850 m. Od zasypané šachty jsem se vrátil na modrou značku a stoupal nahoru k Náchodské boudě a zde odbočil na červenou značku na Pražskou boudu, která sloužila jako zotavovna ROH a o 500 m dále na Kolínskou boudu; kde je dnes hotel. V tomto prostoru zvaném Lučiny jsme za totality každý rok v prosinci pořádali zimní branné sportovní hry podniku Vodní stavby, Praha zakládání staveb, kde jsem pracoval. Další cesta vedla přes prudký Václavák k hotelu Černá bouda, který byl zavřený a před Sokolskou boudou jsem odbočil k rozhledně Panorama, vysoké 26 m, na kterou lze vystoupit po 106 schodech. Mimo jiné lze z vyhlídkové plošiny ve výšce 21 m vidět Sněžku, Podkrkonoší, Orlické a Jizerské hory. Dnes však byla velmi hustá mlha a stále drobně pršelo. Jediná záchrana před vytrvalým deštěm byla v restauraci horní stanice kabinové lanové dráhy. I když byla oficiálně zavřená, přítomné dámy mi umožnili v teplé restauraci oschnout a doplnit energii, tj. domácí jablečný moučník a Červený Tramín k tomu. Po modré asfaltové cyklotrase jsem klesal k odbočce na Hofmanovu boudu, kde je selský interiér, který navozuje
krkonošskou pohodu. Odtud jsem klesal po Lázeňské naučné cestě Rudolfovým údolím k Panskému prameni, prameni lásky. Ještě níže je léčivý Starostův pramen s vynikající vodou (lepší než kupujete v obchodech). Město Jánské Lázně má hlubokou lázeňskou tradici a nespočet architektonických cenných staveb. K léčbě se používají dva teplé prameny; Janův a Černý pramen. Městem protéká Jánský potok, který je na mnoha místech sveden do podzemního potoka a ve Svobodě nad Úpou se vlévá do Úpy. Zajímavá je stavba dnešního penzionu Měšťanský dům, který je citlivé rekonstrukce této renesanční památky Dvakrát jsem měl možnost poznat i zdejší lázně po úrazech na kole a vždy jsem si to užíval. Po dopoledních procedurách jsem odpoledne poznával zdejší okolí a minimálně dvakrát za týden vystupoval po sjezdovce na Černou horu. Po pěti hodinách cesty v dešti jsem otestoval kvalitní bundu a nové pohorky a vše obstálo skvěle; děkuji Jirkovi Všetečkovi z Hudy sportu v Jičíně. Zastavil jsem se na kolonádě v jídelně, kde jsem si dopřál odpočinek a oschnutí kalhot. Za necelých 10 minut od kolonády odjížděl autobus do Prahy přes Jičín a tak jsem vynechal cestu na Modrokamennou boudu a do Dolního Maršova a odjel poloprázdným busem z Jánských lázní domů do Jičína. Po 14 hodině jsem vystoupil v Jičíně, kde už nepršelo a tak jsem odešel za kamarády do sauny a poté za nimi do zakouřené pivnice U Šuků, kde jsem doplnil tekutiny.
Vycházková naučná trasa Via Piette ze Svobody nad Úpou na Rýchory 10.11.2015 Tato cesta je věnována osobě průmyslníka Prospera Pietta de Rivage, který byl nazýván otcem Krkonoš. Do Svobody jsem odjel vlakem z Jičína o hodinu později než včera a v 7 hodin začalo mé putování. Svoboda nad Úpou (516) Dplní Maršov 2 km - Svoboda nad Úpou 4 km Sluneční stráň 6 km Rýchorská bouda (1000) 10.5 km Kutná (998) 11 km Rýchorský kříž (956)11.5 km Pod Dvorským lesem (978) 13 km Babí (646), odbočka Strachelberg 16.5 km Nad Babím 19 km Horní Staré Město 24 km; stopem 5 km Trutnov; převýšení 650 m. Nejprve jsem navštívil barokní kostel sv. Jana Nepomuckého, který má 35 m vysokou věž. Hlavní třídu lemuji měšťanské domy a nejvíce mne zaujal měšťanský dům. Poté jsem pokračoval do Dolního Maršova ke kostelu sv. Josefa, kde je hřbitov, na kterém je pohřben Otec Krkonoš. Kolem bývalé Eichmanovy papírny zrušené v roce 1993 jsem se vracel po zelené turistické cestě nad řekou Úpou Piettiho anglickým parkem do Svobody. Odtud jsem začal stoupat smrkovým lesem za mrholení a teploty asi 13 C po Růženině cestě na Sluneční stráň, kde jsou slatinné a rašelinové louky. První část cesty lesem na Rýchorskou chatu je asfaltová, což se mi moc nelíbí. Druhá, horní část lesem s napadaným listím ze smíšeného lesa už byla hezčí, barevnější a
dokonce začaly prosvítat první sluneční paprsky a obloha se začala projasňovat. Rýchorská bouda, dříve Maxova chata, stojí na nejvýchodnějším hřebenu Krkonoš. Chata byla zavřená stejně jako skoro všechny předcházející v tomto listopadovém období. V chatě je středisko ekologické výchovy. Jen černé kozy připomínající spíše kamzíky jsem mohl fotit. Skotský náhorní skot tu už nebyl. Po červené hřebenovce jsem sestoupil na křižovatku Kutná a dále k opravenému Rýchorskému kříži a po okraji Dvorského lesa ke Sněžným domkům a obdivoval pěkné výhledy do už osluněné krajiny Zde jsem se napojil na cestu Bratří Čapků, kterou jsem šel skoro až do Trutnova. Míjel jsem několik velkých bunkrů protipěchotního pluku, až jsem přišel k Dělostřelecké tvrzi Strachelberg, která je největší v České republice, budovaná před druhou světovou válkou. V mohutném
bunkru je historická expozice, ale v listopadu nepřístupná jen v sobotu od 13 hodin. Lze tu sestoupit do dříve nepřístupného podzemí, které tvoří labyrint rozestavěných chodeb a sálů. Zaujala mne nová, 24.5 m vysoká rozhledna Eliška postavená teprve loni. Vzhledem navozuje představu typické vojenské pozorovatelny a nachází se v nadmořské výšce 632m. Za dobrého počasí se nabízejí výhledy na Libavské sedlo, což je mohutná zemská brána spojující Slezsko s českým vnitrozemím, Vraní, Jestřebí a Orlické hory. I když vítr značně zesílil, neodpustil jsem si vylézt až na samotný vrchol rozhledny a pořídil pár snímků. Vyfotil jsem i dřevěnou sochu Elišky a z panelu jsem opsal slova ze Zbraslavské kroniky Královna Eliška Rejčka. a tím se stalo, že třetího roku potom, co přišla do Prahy ona panna Eliška byl to rok Páně 1303, v den letnic, svatý Václav, šestý král český, oženil se s dcerou prvního krále polského a dal ji korunovati českou a polskou v kostele Pražském, před oltářem svatého Víta. Sestoupil jsem kolem velkého lomu k rozcestí Nad Babím a odtud jsem už spěchal po žluté značce na autobus do Horního Starého Místa. Zde jsem měl štěstí na řidiče v autě, který mne
za 12 minut odvezl nedaleko autobusového nádraží a ve 14.30 hodin už jsem se vezl do Jičína. Teprve v autobuse jsem začal obědvat a pít svůj Červený Tramín. V 16.05 hodin už jsem byl v sauně s kamarády. Bohužel jsem neměl štěstí a po první rundě se mi zamotala hlava asi hlavě vlivem dehydratace a zranil se (zlomené žebro). Do konce roku máte klid a nemusíte už dále číst mé zápisky z cest. Mirkovi Jiranovi děkuji za vložení posledních letošních fotografií stejně jako Jitce za všechny deníčky předcházející. Rok 2015 končím mottem mého oblíbeného Karla Čapka: To nejkrásnější na světě nejsou věci, nýbrž chvíle, okamžiky, nezachytitelné vteřiny. V Jičíně 11.11.2015 I v a n