Právní ochrana designu JUDr. Tomáš Dobřichovský, Ph.D., advokát a společník Advokátní kanceláře Kříž a Bělina s.r.o. odborný asistent Ústavu autorského práva, práv průmyslových a práva soutěžního Právnické fakulty Univerzity Karlovy Pro všechny subjekty zabývající se tvorbou designu je samozřejmě nezbytná účinná právní ochrana jejich výtvorů před jakýmikoliv nelegálními zásahy, především pak kopírováním a napodobováním ze strany ostatních osob, v prvé řadě konkurentů. Bez zajištění efektivní ochrany designu by přišla vniveč nejen veškerá kreativní činnost spjatá s tvorbou designu, nýbrž také vynaložené finanční prostředky, nehledě na ztrátu postavení na trhu. Proto je navýsost důležité alespoň v základní rovině uvést právní prostředky ochrany designu jakožto předmětu duševního vlastnictví, a to tím spíše za situace, kdy je v praxi hodnota a ochrana designu jakožto předmětu duševního vlastnictví často opomíjena a podceňována, což nezřídka vede k neblahým právním a ekonomickým dopadům pro zúčastněné subjekty. 1. Design jakožto předmět práv k duševnímu vlastnictví Design, tedy zjednodušeně řečeno vzhled či podoba produktu, může v řadě případů při splnění zákonných předpokladů vykazovat znaky některého z chráněných předmětů duševního vlastnictví, především pak autorského díla, ochranné známky či průmyslového vzoru. V závislosti na splnění zákonných předpokladů lze pak rozlišovat ochranu designu právem autorským, právem známkovým a právem průmyslových vzorů. Podpůrnou povahu má pak ochrana proti nekalé soutěži. Těmto jednotlivým typům ochrany je věnována pozornost níže. 1
Na tomto místě je nezbytné uvést, že jednotlivé typy právní ochrany designu jsou na sobě v zásadě nezávislé, a pokud konkrétní design splňuje znaky potřebné pro získání více druhů ochrany (např. je autorským dílem a zároveň je registrován jako ochranná známka), může být chráněn prostředky kterékoliv z těchto právních ochran či mohou být uplatněny všechny typy právních ochran vedle sebe a společně. Jednotlivé typy právní ochrany designu se tak vzájemně prolínají a navazují na sebe. Ve vztahu k zahraničí pak platí, že právní prostředky ochrany je nezbytné odvodit z právního řádu teritoria, v němž se požaduje ochrana designu. Základem jsou jednotlivé vnitrostátní zahraniční právní úpravy, jež musí respektovat platné mezinárodněprávní závazky konkrétního státu. 2. Autorskoprávní ochrana designu Aby mohl design podléhat autorskoprávní ochraně podle autorského zákona (zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, účinný od 1.12.2000), musí jít o jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora vyjádřený v jakékoliv objektivně vnímatelné podobě, přičemž nemusí jít jen o podobu hmotnou papír, plast apod., ale postačí i elektronická podoba (např. webové stránky). Zdůraznit je nutno znak jedinečnosti designu, který znamená, že pouze některé designy, které jsou dostatečně jedinečné, kreativní a originální, jsou autorským dílem. Co je podstatné, ke vzniku ochrany podle autorského zákona není třeba splnění žádných formalit, jako je např. registrace, neboť autorskoprávní ochrana vzniká automaticky vytvořením autorského díla (designu). 2
Český autorský zákon, který snese srovnání s nejvyššími evropskými a mezinárodněprávními standardy autorskoprávní ochrany, podrobně stanoví jednotlivá oprávnění nositele autorských práv, ať už jde o práva osobnostní (např. právo autora designu být uváděn jako autor) či práva majetková (zejm. právo rozhodovat o užití díla a udělovat jiným osobám licenční smlouvy), právní prostředky ochrany před porušováním autorských práv (např. právo požadovat žalobou zákaz porušování práv k designu, zničení neoprávněně zhotovených rozmnoženin designu či bezdůvodné obohacení za neoprávněné užití designu ve výši dvojnásobku obvyklé odměny), smluvní dispozice s designem (licenční smlouvy), omezení práv autora designu, spoluautorství apod. Protože značné množství je vytvářeno zaměstnanci (designéry) v pracovněprávním vztahu, je zvlášť důležité, že majetková práva k dílu (designu) vytvořeným zaměstnancem ke splnění povinností z pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli náleží zaměstnavateli, jenž tak může např. dílo užívat a mít z něj finanční prospěch. Právní ochrana designu českých subjektů v zahraničí, tedy mimo dosah našeho autorského zákona, je zajišťována prostřednictvím řady mezinárodních smluv, jichž je ČR a většina významných zemí světa smluvními stranami. Jedná se o mezinárodní smlouvy uzavírané primárně v rámci Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) či Světové obchodní organizace (WTO). V EU jsou jednotlivé právní řády členských států harmonizovány prostřednictvím sedmi zvláštních směrnic o autorském právu, z nichž vychází i český autorský zákon. Pravidlem v zahraničí je stejně jako v ČR, že pro získání ochrany není třeba žádných formalit. 3. Design a ochranná známka V řadě případů přichází do úvahy také registrace designu jako ochranné známky, jelikož registrovat lze nejen označení tvořené slovy, písmeny aj., ale např. i kresbou, tvarem výrobku nebo obalu. Zápisem designu jakožto ochranné známky u českého Úřadu průmyslového vlastnictví získává majitel zapsané ochranné známky především právo být výlučným uživatelem zapsané známky a bránit všem ostatním v jejím užívání, čítaje v to i např. možnost soudní žaloby požadující stažení závadně označených produktů z trhu, zničení těchto produktů či náhradu škody apod. Český zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, účinný od 1.4.2004, je plně harmonizován s evropským právem a se systémem známky Společenství (viz níže). 3
Pokud český subjekt uplatňuje své produkty i v zahraničí, je pro něj zápis designu jako ochranné známky v ČR nedostatečný, neboť zápis má účinky jen pro území ČR. Pro každé zahraniční teritorium, kde je uplatňován design a kde tak vyvstává potřeba jeho ochrany, je nezbytný zvláštní zápis ochranné známky v daném cizím státě. Těžkosti spojené se získáním registrace ochranné známky v zahraničí, kdy bylo nutné podstupovat registrační řízení v každém státě, kde se požadovala ochrana, vedly k vytvoření tzv. Madridského systému mezinárodních přihlášek ochranných známek. Madridský systém umožňuje získat prostřednictvím jediné mezinárodní přihlášky podané u Mezinárodního úřadu duševního vlastnictví v Ženevě zápis ochranné známky ve více státech, které přihlašovatel označí, aniž by se musela vždy podstupovat náročná a drahá procedura u každého z těchto států zvlášť. Madridský systém jsou v praxi velmi oblíben a hojně využíván pro své značné teritoriální rozšíření (jeho členy jsou např. USA a EU), efektivitu a menší finanční náročnost ve srovnání s alternativou separátních registračních řízení v každém požadovaném státě. V EU je možno zajistit ochranu zápisem tzv. známky Společenství, která na základě jediné registrace u Úřadu pro harmonizaci vnitřního trhu (OHIM) v Alicante poskytuje jednotnou ochranu na celém území EU. Známka Společenství s jednotnými účinky v celé EU existuje vedle jednotlivých národních známek členských států, které jsou však svou účinností omezeny na daný členský stát. Pro české subjekty je velmi důležité, že v důsledku vstupu ČR do EU se ochrana všech dosud zapsaných či přihlášených známek Společenství rozšířila automaticky na území ČR. Známka Společenství, i když zapsaná před 1.5.2004, tak bude požívat ochrany i na území ČR. Pro majitele známek zapsaných v ČR časově dříve, než známky Společenství (např. česká známka zapsána 21.1.1994, známka Společenství 1.2.2003), by jistě byl logické, aby jejich starší české známky nemohly být nijak dotčeny mladší známkou Společenství. Stejně tak by bylo na místě, aby české subjekty mohly v rámci jinak standardní procedury známky Společenství brojit proti přihláškám dosud nezapsaných známek Společenství podaných před 1.5.2004 např. z důvodů kolize s jejich starší českou známkou. Bohužel, řešení přijaté v Přístupové smlouvě (totožné řešení platí pro všechny nové členské země EU) preferuje především zájmy majitelů či přihlašovatelů známky Společenství, neboť majitelé starších práv v ČR mají jen omezenou možnost obrany. Tak např. majitel starší české známky musí strpět užívání totožné a tudíž kolizní mladší známky Společenství na území ČR, pokud nevyužije možnosti domáhat se u soudu za určitých podmínek zákazu užívání známky Společenství na území ČR. V mezidobí ovšem není vyloučeno, že bude napaden majitelem mladší známky Společenství. Podobně majitel starší české známky nemůže podat námitku proti přihlášce kolidující známky Společenství podané v EU před 1.11.2003 (námitka je připuštěna jen pro přihlášky podané v období 6 měsíců před vstupem do EU). 4
Ve stručnosti řečeno, po rozšíření EU starší práva českých subjektů nejsou ve vztahu ke známce Společenství podle mého názoru dostatečně uznávána a chráněna, čímž dochází k riziku negativního dopadu na postavení majitelů těchto práv, kteří jsou z principu v horším právním postavení než majitelé známky Společenství, jež je institutem evropského práva nadřazeného právu českému. Existuje zde určitý prostor pro známkové pirátství a spekulace. 4. Ochrana designu průmyslovým vzorem Význam může mít také zápis průmyslového vzoru zahrnujícího design prováděný Úřadem průmyslového vlastnictví. Průmyslovým vzorem se ve smyslu českého zákona č. 207/20002000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů, rozumí vzhled výrobku ( design ) nebo jeho části, spočívající zejm. ve znacích linií, obrysů, barev, tvaru, struktury materiálů výrobku samotného, nebo jeho zdobení. Pro zápis v ČR a tím zajištění vnitrostátní ochrany průmyslovým vzorem v ČR musí být splněna podmínka novosti a individuální povahy průmyslového vzoru. Individuální povaha průmyslového vzoru je dána, pokud celkový dojem, který vyvolává u informovaného uživatele, se liší od celkového dojmu vyvolaného jiným starším průmyslovým vzorem. Byl-li li průmyslový vzor vytvořen zaměstnancem ke splnění jeho úkolu z pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli, přechází právo na průmyslový vzor na zaměstnavatele. Pokud ovšem zaměstnavatel právo na vzor neuplatní do 3 měsíců od vyrozumění původcem, přechází právo na vzor zpět na původce (zaměstnance). V rámci ochrany, která může trvat až 25 let, má majitel průmyslového vzoru práva obdobná jako majitel ochranné známky a může tak např. žalovat na zákaz neoprávněného užívání, zničení nelegálních výrobků či poskytnutí informací o porušování (např. původ výrobku nelegálně zahrnujícího průmyslový vzor). 5
Zajištění mezinárodní ochrany průmyslových vzorů je poměrně komplikované, neboť tzv. Haagský systém mezinárodních přihlášek, jenž je v oblasti průmyslových vzorů právní obdobou shora zmíněného Madridského systému mezinárodních přihlášek ochranných známek, trpí řadou neduhů, jako je poměrná složitost a především pak stále malé územní rozšíření. ČR navíc není smluvní stranou mezinárodní smlouvy zakládající Haagský systém, české subjekty však mohou využít jeho propojení se vzorem Společenství (viz níže). Obvyklou cestou je pro české subjekty samostatný zápis průmyslového vzoru ve všech potřebných zemích. To však neplatí pro EU, kde od 1.4.2003 funguje systém vzoru Společenství, jehož podstatou je podobně jako u známky Společenství registrace u Úřadu pro harmonizaci vnitřního trhu, na základě níž se poskytuje jednotná ochrana na celém území EU. Vedle těchto zapsaných vzorů Společenství se poněkud slabší ochrana za určitých podmínek poskytuje i nezapsaným vzorům Společenství. Vzor Společenství s jednotnými účinky v celé EU existuje vedle jednotlivých národních známek členských států, které jsou však svou účinností omezeny na příslušný členský stát. Právní aspekty spojené s rozšířením EU a tím i systému vzoru Společenství na území nových členských států jsou v Přístupové smlouvě řešeny obdobně jako v případě známky Společenství (viz výše), a proto také zde v neprospěch českých majitelů starších práv k průmyslovým vzorům zvítězily především zájmy majitelů a přihlašovatelů vzorů Společenství. Negativní dopady v praxi zde však nebyly nijak rozsáhlé. 5. Design a nekalá soutěž Doplňkovým prostředkem ochrany designu je aplikace ustanovení 44 a násl. obchodního zákoníku na ochranu proti nekalé soutěži, což má význam především za situace, kdy předmětný design nepožívá ochrany žádným z výše uvedených způsobů (např. není zapsán jako ochranná známka či průmyslový vzor). Nekalosoutěžní ochrana pak plní podpůrnou funkci a brojí proti jednáním v hospodářské soutěži, která jsou v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže a jsou způsobilá přivodit jiným soutěžitelům (nositelům práv k designu) nebo spotřebitelům újmu (majetkovou nebo nemajetkovou). Typicky se použije ustanovení obchodního zákoníku o nekalé soutěži v takových případech, jako je např. nedovolené kopírování a napodobování formálně nechráněného designu konkurentem, které klame spotřebitele, což může naplňovat podle okolností zvláštní skutkovou podstatu nekalé soutěže podle 46 (klamavé označení zboží a služeb) nebo 47 (vyvolání nebezpečí záměny). Kromě obvyklých žalobních nároků stojí za zmínku možnost požadovat v rámci nekalosoutěžní ochrany u soudu zveřejnění rozsudku (např. v odborném časopise), což bývá velmi účinné. 6
6. Závěr Jakkoliv se na první pohled může zdát problematika právní ochrany duševního vlastnictví zahrnutého v designu okrajovou záležitostí, opak je pravdou. Pouze při vědomí možností právní ochrany designu nastíněné výše a jejím efektivní využití v praxi je možno zajistit, aby tvůrci designu a nositelé práv k designu plně ekonomicky participovali z užití designu na trhu. Bez zajištění účinné ochrany duševního vlastnictví zahrnutého v designu je úspěšný rozvoj oboru designérství velmi limitován, neboť stěží může být motivujícím situace, kdy by kreativní designerská činnost jedněch byla nelegálně napodobována a kopírována druhými za účelem využití v konkurenčních vztazích. Ostatně zajištění právní ochrany duševního vlastnictví je nezpochybnitelným moderním trendem ve vyspělých zemích a subjekty z ČR, pokud chtějí obstát v evropské či celosvětové konkurenci, musí chtě nechtě ve vlastním zájmu vnímat ochranu svého duševního vlastního jako prvořadou záležitost. 7