Fyziologie stolního tenisu. Bakalářská práce

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra kineziologie Fyziologie stolního tenisu Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Vojtěch Bastyan Vypracovala: Lucie Štiková ASAK + Ze Brno, 2014

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a na základně literatury a pramenů uvedených v použitých zdrojích. V Brně dne... podpis... 2

Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat Mgr. Vojtěchu Bastyanovi za trpělivé vedení mé bakalářské práce a za cenné rady a připomínky k této práci. Také bych ráda poděkovala mému příteli a rodině za podporu po celou dobu mého studia. Velký dík patří mé mamince za hlídání a pomoc při péči o mou tříměsíční dceru Elišku. 3

OBSAH Úvod... 6 1 Charakteristika stolního tenisu... 8 1.1 Historie stolního tenisu... 8 1.2 Stručná pravidla... 10 1.3 Faktory ovlivňující výkon ve stolním tenise... 14 2 Fyziologie stolního tenisu... 15 2.1 Metabolická a funkční charakteristika výkonu... 15 2.1.1 Energetické krytí... 18 2.1.2 Vytrvalost... 21 2.1.3 Koncentrace laktátu v krvi... 22 2.1.4 Srdeční frekvence... 22 2.2 Morfofunkční charakteristika sportovce... 23 2.2.1 Funkční charakteristika... 23 2.2.2 Morfologická charakteristika... 26 2.3 Kineziologická analýza vybraného pohybu... 27 2.3.1 Fáze střehu... 29 2.3.2 Fáze nápřahu... 30 2.3.3 Fáze švihu a dokončení... 31 3 Trénink... 33 3.1 Kondiční příprava... 33 3.2 Technická příprava... 35 3.3 Taktická příprava... 36 3.4 Psychologická příprava... 37 4 Zdravotní aspekty... 40 5 Diskuse... 42 6 Závěr... 43 Seznam použité literatury... 45 Seznam obrázků... 48 4

Seznam tabulek... 48 Resumé... 49 Summary... 49 5

Úvod Stolní tenis jsem sama několik let aktivně hrála, a proto byl jasnou volbou pro téma mé bakalářské práce. Po nástupu na Fakultu sportovních studií Masarykovy univerzity a při studiu předmětu Fyziologie sportovních disciplín jsem se chtěla více dozvědět o stolním tenise právě z tohoto hlediska, a tak jsem začala pátrat po knihách a článcích, které by se fyziologii stolního tenisu věnovaly. Zjistila jsem, že ucelená literatura na téma fyziologie stolního tenisu prakticky neexistuje. Když už jsem našla v knihách alespoň nějaké zmínky týkající se tohoto tématu, byla to většinou literatura staršího vydání, a protože se roku 2001 radikálně měnila pravidla hry, je tato literatura neaktuální. Uvádí sice podobné charakteristiky a hodnoty, avšak to pro mě nebylo dostačující. Proto jsem hledala dále v nejrůznějších internetových zahraničních časopisech a článcích ty nejnovější a nejaktuálnější informace týkající se fyziologie stolního tenisu. Cílem této práce je tedy shromáždit a shrnout poznatky týkající se stolního tenisu, a to hlavně z oblasti fyziologie sportovního výkonu a fyziologických požadavků na hráče stolního tenisu. Mimo to práce obsahuje informace o tréninku stolního tenisu a také o zdravotních aspektech tohoto sportu. Zvoleného cíle bych ráda dosáhla pomocí studia odborné literatury, její analýzou a interpretací. U studia literatury věnující se fyziologickým měřením ve stolním tenise je třeba články a texty většinou překládat ze zahraničních časopisů. Mnoho cenných informací jsem získala v době, kdy jsem se stolnímu tenisu aktivně věnovala. Mám tedy možnost čerpat z vlastních zkušeností. Samozřejmě je v práci uvedena i základní charakteristika a seznámení s pravidly, kde bych chtěla poukázat na změny provedené Mezinárodní federací stolního tenisu na jaře 2001. Hlavní část práce, týkající se fyziologie stolního tenisu, seznamuje s funkční a metabolickou charakteristiku výkonu, představuje morfofunkční charakteristiku hráčů stolního tenisu a popisuje pomocí kineziologické analýzy vybraný pohyb. V práci od sebe odlišuji hodnoty naměřené při standardním 6

tréninku (popř. při různých druzích tréninku) a při simulovaném zápasu. V závěru práce se zaměřím na trénink i na zdravotní rizika tohoto sportu. Tato práce je teoreticky zaměřená a měla by být užitečná jak pro hráče, tak i trenéry stolního tenisu, protože správné pochopení fyziologických procesů v těle hráče a vůbec důsledky působení zátěže na organismus sportovce by měly trenérovi pomoci při sestavování nebo zefektivnění tréninkového plánu a hráči k dosažení lepšího výkonu ve sportu. Práce by měla posloužit i rekreačním hráčům nebo studentům sportovních oborů, kteří by měli zájem zjistit více poznatků o fungování těla při hře stolního tenisu. Literatura na tohle téma je téměř nedostupná a trenéři i hráči mají často v tomto směru dost omezené informace. Proto věřím, že má bakalářská práce zaplní mezeru v nedostatečném vědění o stolním tenise a obohatí hráče i trenéry o nový zdroj informací. 7

1 Charakteristika stolního tenisu Stolní tenis je velice oblíbený rekreační sport, který si může zahrát opravdu každý. Často slýchám, jak je ping-pong jednoduchý a nenáročný, to umí hrát každý, sledování zápasu je nuda nebo co je na tom, vždyť si to jen přehrávají z jedné strany na druhou. Ale viděli tito lidé někdy profesionální zápas? Zkusili si opravdový trénink stolního tenisu? Asi by na nenáročnost změnily názor. Stolní tenis je totiž na profesionální i závodní úrovni jeden z nejrychlejších sportů, který po hráčích požaduje jak fyzickou, tak i psychickou kondici, výbornou techniku a hlavně dokonalou taktiku hry. Ve stolním tenise je kladen důraz na reakční rychlost, koordinaci a pohyblivost. Pro rychlé pohyby a výpady je důležitá explozivní síla v horních i dolních končetinách. Stejně jako v dalších raketových sportech, i zde se během zápasu střídá intenzita zatížení. Nejvyšší rychlost míčku ve stolním tenise byla naměřena 112,5 km/hod. (Bernaciková, Kapounková & Novotný, 2010) 1.1 Historie stolního tenisu Co bylo dříve tenis nebo stolní tenis? Každý by asi s jistotou odpověděl, že tenis, avšak to je pravda jen co se týče pojmenování hry. Podle dostupných pramenů se totiž prapočátky stolního tenisu objevují již před dvěma tisíciletími. Je známo, že právě tehdy vznešené kruhy v Japonsku hrály hru, k níž bylo zapotřebí pružných míčků, pálek i stolů. Tak byly položeny základy ke hře, ze které se postupem času vyvinul sport širokých vrstev obyvatelstva téměř všech států světa (Historie stolního tenisu, 2011). Podle nápisů objevujících se v jeskyni v čínském Yenamu je zřejmé, že stolní tenis ve své prapůvodní podobě byl znám v Číně již v dobách dávno minulých. Gumový míček, kterým se původně stolní tenis hrál, nás zavede až k historii kaučuku u starých Mayů. V Hondurasu ve zbytcích chrámu Boha dešťů se našlo mnoho kaučukových míčů, což byly pružné koule nazývané batos a používaly se při hrách Toltéků (Historie stolního tenisu, 2011). 8

V Evropě se počátky tohoto sportu objevují na konci 19. století při pokusech přesunout tenis do uzavřených prostor. Hra měla mnoho jmen a hrála se na jídelních stolech jako populární hra po večeři. Hrálo se s raketou s dlouhou rukojetí pokrytou obalem (pergamenem, později byly zavedeny pálky dřevěné) a míčkem z korku nebo z gumy (McAfee, 2009). Tehdejší herní náčiní zobrazuje obr. 1. Obr. 1: Historická sada pro hru PING PONG (Historie stolního tenisu, 2011) Hra byla registrována 16. července 1891 pod názvem Gossima. Zpočátku nešla vůbec na odbyt, a proto bylo potřeba uvést hru pod jiným jménem. Jakmile se rozšířilo její nové pojmenování - PING-PONG, kde ping představoval zvuk míče na stole a pong zvuk duté pergamenové pálky, začala se prodávat s velkým úspěchem. Sportovní hrou se ping pong stává v roce 1899. Tehdy Angličan James W. Gibb zavedl celuloidový míček. (Historie stolního tenisu, 2011) Stolní tenis se od této doby stával čím dál více populárnějším a začal se rozšiřovat nejen dále do Evropy, ale i do USA. Velký vliv na rozšíření stolního tenisu měla 1. světová válka. Dne 18.3.1925 byl v Praze založen Ústřední výbor ping-pongový, který byl o rok později přejmenován na Československou tabletenisovou asociaci. Ta se následujícího roku stala jedním ze zakládajících členů Mezinárodní federace stolního tenisu 1 (Vacenovský, Vencúrik, Bernaciková & Hrazdíra, 2012-2013). ITTF 1 zkratkou ITTF International Table Tennis Federation 9

vzniklo v Berlíně a mimo Československa patří mezi zakládající státy Německo, Anglie, Rakousko, Maďarsko a Švédsko (Podrobná historie stolního tenisu, 2009). Historie stolního tenisu je úzce spojena s vývojem hracího materiálu. Hra se posunula o velký kus dopředu s vynálezem gumových vroubkovaných potahů. Díky tomuto vylepšení dřevěné pálky si mohli hráči vyzkoušet první rotační údery. Byla tím umožněna daleko větší kontrola nad míčkem a zvýšila se též jeho rychlost (McAfee, 2009). Hýbner (2002) uvádí, že revoluci přinesl vývoj houbových potahů v roce 1952, které umožňovaly ještě větší rotaci a rychlost míčku. Následně proto došlo ke standardizaci pálky s omezením tloušťky potahu. Roku 1988 byl stolní tenis poprvé zařazen na letní Olympijské hry. 1.2 Stručná pravidla První pravidla byla vydána v roce 1884 (Hýbner, 2002, p. 9). V průběhu let byla pravidla dále různě upravována. Stolní tenis se hraje na stole, který je uprostřed rozdělen síťkou. Jak stůl, tak síťka mají přesně určené rozměry, které popisují obr. 2 a obr. 3 uvedené níže. Cílem hry je udržet míček na stole podle pravidel déle než spoluhráč. Obr. 2: Rozměry stolu pro stolní tenis (Hýbner, 2002) 10

Obr. 3: Rozměry síťky pro stolní tenis (Hýbner, 2002) Jak uvádí Kondrič, Zagatto a Sekulić (2013), zdokonalení v technice hry a vybavení hráčů ovlivnily podstatné zvýšení rotace a rychlosti míčku ve srovnání s minulostí a zkrátily výměny mezi body. S cílem zvýšit atraktivitu hry, a to jak pro hráče, tak pro diváky, představila Mezinárodní federace stolního tenisu roku 2001 sérii reforem. Hlavní a nejvíce viditelné změny se týkaly velikosti a barvy míčku, zkrácení bodového systému hry a umožnění různých gumových povrchů na každé straně pálky. Další změny se týkaly například nařízení o podání nebo zákazu používání lepidel, které obsahují škodlivé těkavé látky. Po úpravě pravidel v roce 2001 musí mít míček v průměru 40 mm (před změnou měl 38 mm v průměru) a může být buď bílý nebo oranžový. Zápas se hraje na jakýkoli lichý počet setů (většinou 3, 5 nebo 7). Ten hráč, který vyhraje většinu z určeného počtu setů, vítězí (Hýbner, 2002). Každý set se hraje do 11 bodů. Pouze v případě, kdy oba hráči dosáhnou shodného počtu 10-ti bodů, vítězí ten, který jako první získá vedení o 2 body. Každý zápas začíná podáním. První podání určí los, dále se mezi hráči mění po 2 bodech. Pro čtyřhru Česká asociace stolního tenisu (dále jen ČAST) v Pravidlech stolního tenisu (2012 2013, p. 6) uvádí: Ve čtyřhře se při každé změně podání stává předchozí přijímající podávajícím a spoluhráč předchozího podávajícího přijímajícím hráčem. Pouze dojde-li ke stavu 10:10, střídá se podání po jednom bodě. V dalším setu začíná podání druhý hráč nebo dvojice hráčů. 11

Při čtyřhře provede podávající hráč podání, přijímající je vrátí, pak vrátí míček spoluhráč podávajícího, po něm spoluhráč přijímajícího, pak hráč, který podával, a potom střídavě každý z hráčů v uvedeném pořadí (ČAST, 2012 2013, p. 4). Pouze při podání se míček musí dotknout napřed poloviny stolu na straně podávajícího, teprve poté soupeřovy poloviny stolu. Při čtyřhře se míč musí nejprve dotknout pravé čtvrtiny hrací plochy na straně podávajícího a pak pravé čtvrtiny hrací plochy na straně přijímajícího (ČAST, 2012 2013, p. 4). U dvouhry může míček při podání dopadnout na libovolnou stranu soupeřovy poloviny. Míček se při podání nesmí dotknout sítě. Jestliže se stane, že se míček při podání sítě dotkne a poté dopadne na stůl, není to považováno za chybu a míč se opakuje (tzv. nový míč). Hráč chybuje v těchto případech: - neprovede správně podání - nevrátí správně míček - zahraje míček tak, že se dotkne čehokoliv jiného než síťky dříve, než jej zahraje soupeř - jestliže míček přeletí soupeřovu polovinu stolu, aniž by se jí dotknul - zabrání míčku v dopadu na stůl - udeří míček dvakrát za sebou - pohne tělem nebo kteroukoli částí oděvu či vybavení hrací plochou - dotkne se tělem nebo kteroukoliv částí oděvu či vybavení síťky - dotkne se volnou rukou hrací plochy - ve čtyřhře zahraje dvojice míček mimo správné pořadí, jež je dáno tím, kdo první podával a kdo první přijímal (Mišičková, 2010). V těchto případech získává bod soupeř. Veškeré rozměry, míry a časy, používané ve stolním tenise, shrnuje následující tabulka (tab.1). 12

Tab.1 Pingpongové míry a váhy (ČAST, 2012 2013) 13

1.3 Faktory ovlivňující výkon ve stolním tenise Stolní tenis, stejně jako jakýkoliv jiný sport, je limitován několika faktory, které lze nejlépe zařadit do pěti nadřazených skupin. Jsou to faktory somatické, kondiční, technické, taktické a psychické (Bernaciková, Kapounková & Novotný, 2011). V této práci se budu věnovat převážně těm kondičním a též somatickým faktorům, protože hlavně ty spadají pod zvolené téma práce. Nicméně alespoň okrajově se dotknu všech těchto faktorů. Se všemi zmíněnými faktory, až na faktory somatické, které jsou určeny převážně genetickou výbavou, se dá do jisté míry pracovat a pomocí tréninku je rozvíjet. Jak píše Kondrič, Zagatto & Sekulić (2013), v soutěžích na světové úrovni často trvá týden, než hráč odehraje všechny hry, do kterých je zařazen. Hráč tak musí být v dobré fyzické i psychické kondici. Přesto je však rozhodujícím faktorem v zápasech stolního tenisu dovednost. Během zápasu by měl hráč přesně analyzovat změny v taktice a technice soupeře. Jeho mozková kůra je během zápasu v napjatém stavu a jeho pozornost zcela koncentrována. Má pouze 0,2 0,4 sekund analyzovat blížící se míč a reagovat na něj (Kondrič, Furjan-Mandić, Kondrič, & Gabaglio, 2010). 14

2 Fyziologie stolního tenisu Podle Sobolové (1973) je fyziologie sportu odvětvím fyziologie, které se zabývá studiem obecných a specifických změn u funkcí jednotlivých orgánů, vyvolaných pohybovou a sportovní činností. Zkoumá účinek tělesných cvičení a sportu na organismus. Změny v organismu stolního tenisty budou záviset na délce a intenzitě výkonu při zápase nebo tréninku, ale také na fyzické i psychické kondici hráče. Délka zápasu 2, neboli celkový herní čas, se pohybuje v průměru okolo 15-ti minut. Většinou ve světových soutěžích nepřesahuje délka zápasu 20 minut (v nižších soutěžích mohou zápasy trvat i déle). Délka jednoho setu, aneb reálný herní čas, se pohybuje přibližně okolo čtyř minut. Samotná výměna ve většině případů netrvá déle, než 4 5 sekund. V této kapitole se budu věnovat jak energetickému krytí a zdrojům energie při výkonu, tak i morfologii a funkční charakteristice stolního tenisty. Na závěr kapitoly provedu rozbor jednoho z důležitých úderů. 2.1 Metabolická a funkční charakteristika výkonu Metabolismem rozumíme přeměnu látek a energie, což je jednou ze základních životních funkcí (Kopecký & kol, 2010). Správné pochopení všech metabolických dějů je klíčové nejen pro hráče, ale hlavně pro trenéry, kteří pak mohou sestavovat tréninkový program hráči na míru. Znalosti a dostupnost údajů týkajících se metabolismu a funkční charakteristiky výkonu ve stolním tenise je však na velmi nízké úrovni. O tomto tématu totiž není v českém jazyce téměř žádná literatura a zahraniční publikace, které by alespoň částečně poskytovaly potřebné informace, se těžko shánějí. Havlíčková (1993) zařazuje stolní tenis podle stupně zatížení metabolismu mezi sporty s mírnou až střední intenzitou. Z energetického hlediska mu v porovnání 2 předpokládá se zápas na tři vítězné sety 15

s podobnými sporty patří nejnižší stupeň náročnosti. Tohle zařazení vyplývá z charakteru hry, která je i přes velkou pohyblivost hráčů prostorově limitována. Pravidla stolního tenisu se v posledních 15-ti letech ohromně změnila. Po zavedení většího míčku (tj. z původních 38mm na 40 mm) a kratšího bodového systému (tj. 11-ti bodový herní systém místo původních 21 bodů) se zápasy z hlediska fyziologických požadavků nijak značně neliší od zápasů před tím, než byla pravidla změněna. Akorát v délce trvání výměn mezi body byl zjištěn menší přírůstek. (Kondrič, Zagatto & Sekulić, 2013). V roce 2004 se uskutečnily v Athénách první Olympijské hry konané po změně pravidel. Reálný herní čas byl na těchto hrách v rozmezí 3:07 min 6:06 min (Kondrič, Zagatto & Sekulić, 2013). Podle Zogattova, Morelova a Gobattova (2010) měření, jejichž výsledky popisuje obr. 4 a 5, trvají výměny většinou od 1,5 do 3,5 sekund. Mezi každou výměnou je oddechový čas, kdy se hráči připravují na další výměnu. Ten zpravidla netrvá déle než 8 sekund. Tento čas je počítán od získání bodu po nové podání. Obr. 4: Délka jednotlivých výměn (Zagatto, Morel & Gobatto, 2010) 16

Obr.5: Délka odpočinku mezi výměnami (Zagatto, Morel, & Gobatto, 2010) Zogatto, Morel a Gobato (2010) se věnovali kromě měření jednotlivých výměn i celkovému měření. Výsledky podrobně ukazuje tab. 2, kde nalezneme kromě délky trvání zápasu (celkový herní čas), setu (reálný herní čas) a jednotlivých výměn také poměry mezi dobou úsilí a odpočinku. Tab. 2: Charakteristiky zápasu hráčů mezinárodní úrovně 3 (Zagatto, Morel & Gobatto, 2010). 3 Mean = průměr; Range = rozsah; DR = délka výměny; Rest time = čas odpočinku mezi výměnami; E:R = poměr mezi úsilím a odpočinkem; TPT = celkový herní čas; RPT = reálný herní čas; EPT = efektivní herní čas 17

Podle výše uvedené tabulky je tedy průměrný celkový herní čas 14:10 minut a reálný herní čas 4:03 minut. Délka jednotlivých výměn je v průměru 3,6 sekund. Hráč musí být neustále koncentrován, protože průběh hry je velice rychlý. Zahraný míč spoluhráč vrátí do cca 0,5 1,75 vteřin. Během této chvilky musí hráč situaci vyhodnotit a zaujmout optimální pozici a postoj k přijetí a opětovnému vrácení míčku. Dále se hráč musí soustředit na rotaci, která byla míčku přidělena a na směr vráceného míče. U špičkových hráčů končí míč pěti výměnami včetně podání za méně než 4 s. (Kasai, Akira, Eung & Mori, 2010). 2.1.1 Energetické krytí Energetické krytí závisí hlavně na intenzitě a délce trvání zátěže daného sportu. Stolní tenis je sport, při kterém se uplatňuje intervalový typ zatížení se střídavou intenzitou. Energie pro svalovou práci je vytvářena štěpením ATP. Jelikož zásoby ATP jsou omezeny, musejí být během tělesné zátěže obnovovány (Dobšák & kol., 2009, p. 43). Průběh resyntézy lze rozdělit do tří na sebe navazujících metabolických procesů: - ATP- CP systém (ATP adenosintrifosfát, CP kreatinfosfát) - glykolytická fosforylace (anaerobní) - oxidativní fosforylace (aerobní) (Dobšák & kol., 2009) Bernaciková, Kapounková & Novotný (2011) popisují, že během zápasu dochází na energetické krytí pomocí ATP-CP systému, anaerobní glykolýzy i aerobní fosforylace. Výměny trvají pouhých pár sekund, takže se při hře během úsilí uplatňuje převážně ATP-CP systém. Tento systém slouží jako pohotový zdroj energie, je velmi rychlý a nevyžaduje přístup kyslíku (je anaerobní). Má však velmi omezenou kapacitu, a tak se uplatňuje bezprostředně po začátku tělesné zátěže (Dobšák & kol., 2009). 18

Během tréninku, ale i při občasné dlouhé výměně v zápase, dochází i na krytí pomocí anaerobní glykolýzy. Ta se podle Dobšáka (2009) podílí na resyntéze ATP malým dílem již při začátku tělesné zátěže. Svého maxima dosahuje po 40 50 sekundách. Dále její podíl postupně klesá. V průběhu glykolytické fosforylace dochází ke vzniku kyseliny mléčné, tedy laktátu. Zápas trvá několik minut až desítek minut, takže dochází i k nástupu aerobní fosforylace, aby obnovila anaerobní zásoby použité během období úsilí. Závislost energetického krytí na čase zobrazuje obr. 6. Obr. 6 Podíl jednotlivých zdrojů na celkové úhradě energie v závislosti na čase (Dobšák & kol., 2009) Vědci z celého světa se obecně shodují, že stolní tenis je aerobně metabolický sport, který vyžaduje velkou vytrvalost, střídající se s krátkou dobou intenzivního působení anaerobního metabolismu. Avšak kvůli rychlým a silným pohybům 19

v průběhu výměn je to anaerobní systém, který je rozhodující, tj. představuje rozdíl mezi vítězstvím a prohrou (Kondrič, Zagatto & Sekulić, 2013). Podle Kondriče, Zagatta a Sekuliće (2013) umožňuje aerobní systém vytváření opakovaných silných úderů, rychlé pohyby kolem stolu a zajišťuje rychlé zotavení, které pomáhá udržovat optimální hráčův stav (tj. koncentrace a příprava) pro jeho další úsilí ve hře. Zdrojem energie při zápasu je tedy ATP a CP při rychlých výměnách, ale i glykogen, který doplňuje energii v odpočinkové fázi mezi výměnami a v pozdější fázi zápasu. Hlavní výstupní energii poskytuje aerobní systém, ale fosfátový systém je v období námahy nejdůležitější (Kondrič, Zagatto & Sekulić, 2013). Laktátový anaerobní systém hrazení energie nastane pouze při tréninku a občas i během dlouhých výměn v zápase, a to hlavně tehdy, když hráčův soupeř preferuje obranářský styl hry (Kondrič, Furjan-Mandić, Kondrič & Gabaglio, 2010). Hodnoty energetického výdeje jsou u špičkového hráče 24,6-33,9 kj.min -1. V průběhu modelového utkání se energetický metabolismus hráčů zvýší přibližně 7x. V přepočtu na 1 minutu zápasu činí energetický výdej 32,6 kj. Modelový zápas však nikdy nemůže plně simulovat opravdový soutěžní výkon špičkových hráčů. Proto se dá předpokládat, že skutečné turnajové zatížení bude ještě vyšší, a to až na úrovni anaerobního prahu (Havlíčková, 1993). Tyto hodnoty byly naměřeny dříve, než došlo ke změně v pravidlech, proto by se při novém měření měly, i když pouze minimálně, lišit. Bazální metabolismus je základní energetická potřeba organismu pro zajištění základních vitálních funkcí (Kopecký & kol., 2010, p. 164). Vzhledem k tomu, že je při stolním tenise potřeba nižší metabolické náročnosti (kolem 500% nál. BM), mohou hráči dosahovat vrcholných výkonů už v mládežnickém věku (Sobolová & Zelenka, 1973). Bazální metabolismus se při tréninku výkonnostních hráčů zvýší až 6-ti násobně (Havlíčková, 1993). 20

2.1.2 Vytrvalost Nejlepší hráči mají obvykle vyšší úroveň vytrvalosti. Pojem vytrvalost můžeme v této práci rozdělit na dva samostatné, ale související pojmy: svalová vytrvalost a kardiorespirační vytrvalost. Oba mají na výkonnost hráče jedinečný vliv, a proto je pro všechny hráče každý z nich jinak důležitý (Kondrič, Zagatto & Sekulić, 2013). V případě stolního tenisu umožňuje svalová vytrvalost udržet opakované silné a rychlé pohyby skupině svalů ramene. Je to předpoklad stolního tenisty, díky kterému může provádět opakovaně za sebou topspinové i jiné údery ve vysoké rychlosti. Výsledná únava je omezena na určitou svalovou skupinu, tedy pletenec ramenní. Doba trvání aktivity je obvykle velmi krátká. Svalová vytrvalost je pevně spojena se svalovou silou a anaerobním rozvojem (Kondrič, Zagatto & Sekulić, 2013). Naproti tomu kardiorespirační vytrvalost se vztahuje na tělo jako celek. Podporuje aktivitu hráče i v déle trvajících zápasech a umožňuje mu, aby byl schopný i u posledního setu z několika odehraných zápasů v soutěži podat stejný výkon, jako u toho prvního. Kardiorespirační vytrvalost se vztahuje k rozvoji kardiovaskulárního a respiračního systému, a tím i k aerobnímu rozvoji. Pojem aerobní vytrvalost je proto používán k zastoupení termínu kardiorespirační vytrvalost (Kondrič, Zagatto & Sekulić, 2013). Vytrvalost je pro hráče nezbytná k tomu, aby plně realizovali své dovednosti a taktiku u stolu. Hráči jsou po soutěži často vyčerpaní nejen fyzicky, ale také psychicky. Je tedy důležité, aby měli trenéři na paměti, že zatímco ATP-CP systém je nejvíce aktivní systém používaný v období námahy při hře, silná vytrvalostní schopnost je to, co pomáhá hráči zotavit se rychleji na následující zápas a na druhý den soutěže (Kondrič, Zagatto & Sekulić, 2013). 21

2.1.3 Koncentrace laktátu v krvi Při přechodu z nízké na maximální úroveň cvičení můžeme hovořit o třech rozeznatelných fázích. První fáze s nízkou intenzitou cvičení se zaměřuje především na aerobní metabolismus, který se vyznačuje malým zvýšením ventilace a úrovně krevního laktátu podobné klidovým hodnotám (1-1,5 mmol.l -1 ). Druhá fáze se vyznačuje mírnou hyperventilací a zvýšením hladiny laktátu přibližně na 2 mmol.l - 1. Jelikož se úroveň cvičení dále zvyšuje, ventilace výrazně stoupá a pozorujeme i zvýšení hladiny krevního laktátu na cca 4 mmol.l -1 (Kondrič, Furjan-Mandić, Kondrič, & Gabaglio, 2010). Energeticky nejnáročnější je útočná hra s topspinovými kombinacemi, kdy byla u mužů naměřena laktacidémie 6,7 mmol.l -1, u žen pak 5,6 mmol.1-1 (Havlíčková, 1993). 2.1.4 Srdeční frekvence Výsledky měření srdeční frekvence u hráčů stolního tenisu jsou značně rozdílné. Před změnou v pravidlech byly u mužů při modelovaných zápasech naměřeny hodnoty kolísající mezi 141-163 tepy.min -1, u žen 145 159 tepů.min -1. Předpokládaná srdeční frekvence při normálním zápase by se měla pohybovat v rozmezí 160 170 tepů.min -1 (Havlíčková, 1993). Nové měření uvádí, že srdeční frekvence roste podle toho, jak se hra odvíjí. Průměrné hodnoty srdeční frekvence jsou v rozmezí 162 až 172 tepů.min -1. Během tréninku je orientační hodnota srdeční frekvence 142 tepů.min -1. V čistě taktickém tréninku, kdy se zdůrazňuje přesnost provedení a vrácení podání, byly průměrné hodnoty srdeční frekvence 152 156 tepů.min -1 (Kondrič, Zagatto & Sekulić, 2013). Na začátku intervalového tréninku byly naměřeny hodnoty 98-115 tepů.min -1 a na konci mezi 144-192 tepy.min -1. V rychlostním tréninku (maximální intenzita), kde byla rychle odehrávána řada 4-5 míčků s následující krátkou pauzou trvající 1-1:15 min, byla srdeční frekvence na začátku tréninku 110-115 tepů.min -1, zatímco 22

na konci byla již 168-192 tepů.min -1 (Kondrič, Furjan-Mandić, Kondrič, & Gabaglio, 2010). Je prokázáno, že srdeční frekvence závisí na typu tréninku. Náročnější trénink přinesl srdeční frekvence vyšší, než byly hodnoty naměřené v soutěži (Kondrič, Furjan-Mandić, Kondrič, & Gabaglio, 2010). Podle útočnosti hráče a intenzity hry je srdeční frekvence v rozsahu 170 180 tepů.min -1, což dokazuje, že míra zátěže na stolního tenistu je při hře poměrně vysoká (Kasai, Akira, Eung & Mori, 2010). Při skutečném zápase je srdeční frekvence hráče ovlivňována také psychikou a emočním stresem (Havlíčková, 1993). 2.2 Morfofunkční charakteristika sporotvce Potenciál sportovce je dán jeho genetickým předpokladem, který zahrnuje nejen antropometrické vlastnosti, zděděné kardiovaskulární rysy a poměr typů svalových vláken, ale také schopnost zlepšovat se pomocí tréninku. (Kondrič, Zagatto & Sekulić, 2013). 2.2.1 Funkční charakteristika Ačkoliv se stolní tenis hraje více než 100 let, je známo relativně málo o fyziologických požadavcích na hráče zejména během soutěží (Kondrič, Zagatto & Sekulić, 2013). VO 2max je základním ukazatelem aerobní kapacity (Havlíčková, 1994). Představuje spotřebu kyslíku a ukazuje schopnost zotavení z únavy po fyzickém tréninku hráčů. Čím vyšší VO 2max, tím lepší kardiorespirační schopnosti (Shieh, Chou & Kao, 2010). Stolní tenis neklade na kardiorespirační systém hráčů takové nároky jako jiné sportovní aktivity. U špičkových světových hráčů je vysoká technická a taktická úroveň spojena s velmi dobrou úrovní tělesné zdatnosti. Hráči dosahují vysokého stupně maximálního aerobního výkonu, individuálně až 69, 6 ml.kg -1.min -1, přičemž síla stisku hrající ruky byla 690N (Havlíčková, 1993). 23

VO 2max je definována jako nejvyšší míra spotřeby kyslíku dosažitelná během maximálního a vyčerpávajícího cvičení. Je tedy v zájmu hráče mít velkou aerobní vytrvalost, aby bylo během období odpočinku možné obnovit jeho anaerobní metabolismus (Kondrič, Zagatto & Sekulić, 2013). Při měření v zápasech čínských a japonských hráčů byly naměřeny hodnoty výkonu 56-73% z VO 2max (Kondrič, Furjan-Mandić, Kondrič & Gabaglio, 2010). Maximální spotřebu kyslíku v porovnání s různými sporty znázorňuje obr. 6. Průměrné hodnoty spotřeby kyslíku u elitních hráčů v průběhu tréninku byly přibližně 29,8 ± 7,2 ml.kg -1.min -1. V průběhu simulovaných soutěží. se spotřeba kyslíku zvedla na 36,8 ± 13,2 ml.kg -1.min -1 (Shieh, Chou & Kao, 2010). Hodnoty maximálního příjmu kyslíku se u žen a mužů liší. Zatímco u žen je to 2,55 l.min -1, u mužů hodnoty nabývají až 4,13 l.min -1. Anaerobní kapacity zaznamenané při Wingate testu na špičkový výkon se liší od 7,68 wattů.kg -1 u žen do 9,89 wattů.kg -1 u mužů. Je třeba zdůraznit, že tato měření byla provedena s menším míčem (Kondrič, Furjan-Mandić, Kondrič & Gabaglio, 2010). 24

Obr. 7: Maximální spotřeba kyslíku (VO2max, ml.kg -1.min -1 ) u výkonných sportovců a sportovkyň různých specializací (Dovalil & kol., 2012) 25

2.2.2 Morfologická charakteristika Při představě stolního tenisty si jistě každý představí drobného asiata. Avšak drobná a menší postava není podmínkou pro profesionální hráče, právě naopak. V posledních letech se výška hráčů zvyšuje. To se však týká především mimoasijských hráčů. Tito hráči mají nevýhodu v tom, že musí více snížit své těžiště, než hráči menšího vzrůstu. A proto možná ve světovém žebříčku dominují hráči Číny, kteří jsou nižším vzrůstem typičtí a při menším snížení těžiště si šetří své síly. Tělesná výška u mužů je většinou v rozmezí od 168-190 cm a u žen od 158 173 cm (Bernaciková, Kapounková & Novotný, 2011). Na tomto údaji lze vidět, že na výšce sportovce až tak moc nezáleží, protože rozptyl 22 cm u mužů a 15 cm u žen je docela hodně. Dále lze na průměrné tělesné výšce pozorovat, že jde opravdu o hráče spíše menšího vzrůstu. Co se týče hmotnosti hráčů, ta je přímo závislá právě na výšce. Ve většině případů platí, že čím vyšší hráč, tím vyšší tělesná hmotnost. U mužů se hmotnost pohybuje přibližně od 61 90 kg, u žen je to od 48 68 kg (Bernaciková, Kapounková & Novotný, 2011). Hráči stolního tenisu potřebují být hbití a velmi rychle se pohybovat ze strany na stranu, a to by jim příliš velká hmotnost znesnadňovala. Horní hranice hodnot hmotnosti u mužů i žen patří vyšším hráčům. U hráčů a hráček stolního tenisu bylo nalezeno 54, resp. 57% pomalých svalových vláken, a to v deltovém svalu (m.deltoideus) (Havlíčková, 1993). Podíl rychlých a pomalých svalových vláken by měl být tedy poměrně vyrovnaný, možná s mírnou převahou pomalých vláken. Při různých výpadech, úkrocích a úderech se sice zapojují rychlá svalová vlákna, avšak díky pomalým svalovým vláknům jsou hráči schopni odehrát celý zápas. Somatotypy stolních tenistů jsou štíhlé, ektomezomorfní, blížící se hranici vyrovnaného somatotypu, což znázorňuje obr. 7 (Bernaciková, Kapounková & Novotný, 2011). 26

Obr. 8: Somatograf stolních tenistů (Bernaciková, Kapounková & Novotný, 2011) 2.3 Kineziologická analýza vybraného pohybu Při stolním tenise se setkáváme s bipedální lokomocí. Pohyby segmentů těla při hře jsou ve většině případů acyklického charakteru (Bernaciková, Kapounková & Novotný, 2011). Může se stát, že hráč dobíhá míček v takovém případě se setkáme i s pohybem cyklického charakteru, a to s během. Pohyb hráče v prostoru po podání má podobu krátkých úkroků, či výpadů (Mišičková, 2010). Úder, který se hraje z pohledu praváka vpravo od osy těla, se nazývá forhend. V opačném případě, tedy pokud se úder hraje nalevo, mluvíme o bekhendu. Největší švihový pohyb probíhá v zápěstí. 27

Z hlediska kineziologické analýzy budu popisovat jeden z útočných úderů forhendový drajv, který se používá pro zrychlení hry. Drajv je útočný úder střední až velké síly, hraný obvykle dlouhým švihem paže, s malou horní rotací (Hýbner, 2002, p. 49). Při úderu je důležité zapojení celého těla za pomocí rotačních pohybů trupu a pánve, což napomůže jistotě úderu a menšímu výdeji energie. Míček je třeba udeřit v nejvyšším bodě dráhy jeho letu po odskoku od stolu. Postavení těla je částečně bokem ke stolu, aby bylo možné provést kvalitní nápřah hrající paže (Hýbner, 2002). Pohyb lze rozdělit na tři základní fáze: fáze střehu, fáze nápřahu a fáze švihu a dokončení. Rozložení tohoto pohybu je znázorněno na obr. 8. Budu se soustředit na to, jaký pohyb provádí ramenní a loketní kloub hrající ruky, trup, kyčelní kloub a kloub kolenní.a jaké svaly se při pohybu zapojují. Předpokládám, že hráč vychází ze základního postavení a po úderu se do tohoto postavení vrací. Dále předpokládám, že hráč je pravák. Obr. 9: Rozložený forhendový drajv - střeh (a), začátek nápřahu (b), krajní poloha nápřahu (c), švih a plynulé dokončení úderu (d) (Mišičková, 2010) 28

2.3.1 Fáze střehu Při první střehové fázi hráč stojí v základním střehovém postavení (viz. obr. 9), pálku drží před tělem. Postavení vychází ze snížení těžiště těla, pokrčení nohou v koleni a váha těla je lehce na špičkách chodidel (Hýbner, 2002). Obr. 10: Základní postavení hráče stolního tenisu (Hýbner, 2002) Ramenní kloub je vytočen do mírné vnitřní rotace pomocí hrudní části velkého svalu prsního (musculus pectoralis major), širokého svalu zádového (m. latissimus dorsi), svalu podlopatkového (m. subscapularis) a velkého oblého svalu (m. teres major). Dále je paže v mírné abdukci, kterou způsobuje sval deltový (m. deltoideus) a nadhřebenový sval (m. supraspinatus). Kloub loketní se nachází ve flexi díky dvojhlavého svalu pažního (m. biceps brachii), hlubokého svalu pažního (m. brachialis) a svalu vřetenopažního (m. brachioradialis), a též v pronaci, kterou způsobuje oblý přivracející sval (m. pronator teres), čtvercový přivracející sval (m. pronator quadratus), vřetenní ohybač zápěstí (m. flexor carpi radialis), dlouhý dlaňový sval (m palmaris longus) a vřetenopažní sval (m. brachioradialis). Pronace v loketním kloubu probíhá i v následujících fázích, proto ji již nebudu zmiňovat. 29

V této fázi se trup nachází ve flexi, na které se podílí přímý sval břišní (m. rectus abdominis), šikmé svaly břišní (mm. obliqui abdominis) a sval bedrostehenní (m. iliopsoas). Obě nohy jsou v kyčelním kloubu ve flexi díky bedrokyčelnímu svalu (m. iliopsoas), přímému stehennímu svalu (m. rectus femoris), hřebenovému svalu (m. pectineus), krejčovskému svalu (m. sartorius), dlouhému a krátkému přitahovači (mm. adductores longus et brevis) a napínači stehenní povázky (m. tensor fasciae latae), a ve vnější rotaci, kde se zapojuje navíc ještě zapojuje velký sval hýžďový (m. gluteus maximus), skupina zevních rotátorů a skupina přitahovačů. Jako poslední jsou pohyby v kolenním kloubu. Při střehovém postavení jsou oba kolenní klouby ve flexi působením dvojhlavého stehenního svalu (m. biceps femoris), pološlašitého svalu (m. semitendinosus), poloblanitého svalu (m. semimembranosus), štíhlého svalu (m. gracilis), krejčovského svalu (m. sartorius), zákolenního svalu (m. popliteus) a trojhlavého lýtkového svalu (m. triceps surae). 2.3.2 Fáze nápřahu V této fázi dochází k nápřahu paže až do krajní polohy. Hráč provádí nápřah ještě před dopadem míčku na stůl a doprovází jej rotačním pohybem těla. Zároveň dochází ke snižování těžiště a přenášení váhy těla na chodidla (Mišičková, 2010). V ramením kloubu dochází k vnější rotaci za pomoci svalu podhřebenového (m. infraspinatus), malého oblého svalu (m. teres minor) a hřebenové části deltového svalu (m. deltoideus). Abdukce zůstává přibližně stejná, jako u předchozí fáze. U kloubu loketního probíhá mírná extenze díky trojhlavého svalu pažního (m. triceps brachii) a svalu loketního (m. anconeus). Asi nejdůležitější pohyb v této fázi úderu patří trupu, kde kromě flexe (popsané v předchozím oddílu) probíhá i rotace a lateroflexe ve směru k hrající ruce. Rotaci umožňuje zevní šikmý sval břišní (m. obliquus externus abdominis) a vnitřní šikmý sval břišní (m. obliquus internus abdominis), šikmá vlákna vzpřimovače trupu 30

(m. erector spinae) a hluboká vrstva zádových svalů. U lateroflexe je to včetně předchozích svalů ještě čtyřhranný sval bederní (m. quadratus lumorum). U obou nohou zůstává v kyčelním kloubu flexe. U levé nohy zůstává vnější rotace, která se navíc trochu rozšíří, zatímco u pravé nohy dochází k mírné vnitřní rotaci za působení středního hýžďového svalu (m. gluteus medius), malého hýžďového svalu (m. gluteus minimus) a napínače stehenní povázky (m. tensor fasciae latae). Flexe u kolenního kloubu se ještě více prohloubí. 2.3.3 Fáze švihu a dokončení Po kvalitním nápřahu následuje švih, zásah míčku a následně plynulé dokončení pohybu, doprovázené zpětnou rotací těla, zvedání těžiště a přenášení váhy těla na špičky chodidel. Po této fázi se hráč vrací zpět do základního středového postavení (Mišičková, 2010). Při švihu probíhá v ramenním kloubu vnitřní rotace, která probíhá až do dokončovací fáze. Zapojuje se hrudní část velkého svalu prsního (musculus pectoralis major), široký sval zádový (m. latissimus dorsi), sval podlopatkový (m. subscapularis) a velký oblý sval (m. teres major). Dále probíhá mírná addukce, při které se zapojují stejné svaly, jako při vnitřní rotaci a navíc ještě malý oblý sval (m. teres minor). Výrazná je flexe, u které došlo k zapojení dvojhlavého svalu pažního (m. biceps brachii), klíčkové části deltového svalu (m. deltoideus), klíčkové části velkého prsního svalu (m. pectoralis major) a zobákopažního svalu (m. coracobrachialis). V kloubu loketním probíhá stejně jako při první fázi flexe se zapojením stejných svalů. I v této fázi úderu je pravděpodobně nejdůležitější pohyb vycházející právě z trupu. Jde vlastně o stejný pohyb popsaný při fázi švihu, akorát v opačném směru, takže dochází opět k rotaci a lateroflexi trupu, avšak místo flexe nastupuje extenze. Při ní se zapojuje vzpřimovač trupu (m. erector spinae) a čtyřhranný sval bederní (m. quadratus lumborum). 31

V kyčelních kloubech se děje podobný pohyb, jako při fázi švihu, akorát nohy se vystřídají. Tedy u kyčelního kloubu levé nohy dochází k vnitřní rotaci a u pravé nohy k mírné vnější rotaci. Během švihu dochází v kolenním kloubu pomocí čtyřhlavého stehenního svalu (m. quadriceps femoris) k extenzi. 32

3 Trénink Sportovní trénink je organizovaný proces rozvoje výkonnosti sportovce nebo družstva zaměřený na dosahování nejvyšších výkonů v daném druhu sportu (Mišičková, 2010, p. 105). Vlivem trénování dochází k adaptaci organismu na zátěž. Změny se týkají jak funkční a morfologické adaptace organismu, tak rozvoje pohybových schopností. Je několik druhů tréninku. Každý z nich se věnuje jinému tréninkovému zatížení, ale zároveň jsou všechny více či méně propojené a úzce spolu souvisí. Jak uvádí Mišičková (2010), kondiční příprava se věnuje rozvoji pohybových schopností, technická k osvojování a stabilizaci sportovních dovedností, taktická k rozvoji schopností řešit herní situace a vybrat nejlepší variantu, teoretická je zaměřena na získávání potřebných vědomostí (pravidla, regenerace, atd.) a úkolem psychologické přípravy je udržovat optimální duševní a tělesný stav. Kondiční, technickou, taktickou i psychologickou přípravu popíšu v následujících podkapitolách. Specifickou funkční adaptací na zátěž u stolního tenisu je zlepšení funkcí smyslových analyzátorů, a to zraku, kterému se zlepšuje periferní vidění, a smyslu prostorové orientace (Bernaciková, Kapounková & Novotoný, 2011). 3.1 Kondiční příprava Pochopení základních principů metabolických procesů umožní trenérům stolního tenisu navrhnout sportovci kondiční program zaměřený na dosažení maximálního sportovního výkonu (Kondrič, Zagatto & Sekulić, 2013). Jak již bylo zmíněno, kondiční příprava se věnuje rozvoji pohybových schopností. Ve stolním tenise se rozvíjí hlavně rychlost, vytrvalost a koordinace (Bernaciková, Kaponková & Novotný, 2011). Síla sice nepatří mezi hlavní pohybové schopnosti stolních tenistů, nicméně do tréninkových programů je třeba zařadit i trénink silový. Jistě nejdůležitější a nejtypičtější je již tolikrát zmiňovaná rychlost, a to jak akční, tak hlavně reakční. Reakční rychlost je neodmyslitelnou pohybovou 33

schopností hráče stolního tenisu. Jde o schopnost reagovat na podnět v co nejkratším čase (Bedřich & Dovalil, 2009). Hráči stolního tenisu mají v porovnání s ostatními sportovci nadprůměrnou reakční rychlost, což je vzhledem k charakteru hry logické. Musí totiž nejen sledovat míček, ale během extrémně rychlých výměn předvídat vývoj herní situace, bleskově ji vyhodnocovat a reagovat na ni. Ovšem pouze reakce na danou herní situaci také nestačí. Za odehraným míčkem se hráč také musí v krátkém okamžiku dostat. Pomocí pravidelných a intenzivních tréninků se na tuto zátěž připravují rychlá svalová vlákna a dochází k jejich hypertrofii (Bernaciková, Kapounková & Novotný, 2011). Hráčovi jsou pak umožněny rychlejší starty a výpady, ale také rychlejší přemisťování paže z forhendové strany na bekhendovou a naopak. Dokázat odehrát celý zápas naplno, a pak další a další zápasy, k tomu je potřeba jak anaerobní, tak aerobní vytrvalost. Stejně jako u všech sportů se tréninkem zvyšuje anaerobní i aerobní kapacita. U stolního tenisu se však více rozvíjí právě anaerobní kapacita, jelikož ta při zápasech rozhoduje o vítězi. Zvyšují se také energetické zásoby, tedy zásoby ATP-CP a glykogenu (Bernaciková, Kapounková & Novotný, 2011). Podle zahraniční studie, kterou se zabývali Kondrič, Zagatto a Sekulić (2013), jen pár trenérů po celém světě bere v úvahu aerobní vytrvalostní faktor. Přestože se na první pohled zdá, že stolní tenis nevyžaduje tuto vytrvalostní složku, opak je pravdou. Vysoká úroveň aerobní vytrvalosti umožňuje například kvalitní zdvih, který je zapotřebí po celou dobu tréninku nebo utkání. Také je díky ní hráč schopen zůstat svěží i pro další zápasy v turnaji. Vzhledem k většímu míčku a jeho menší rychlosti a rotaci, než byla u malého míčku, se zvýšil jak počet výměn ve hře, tak počet setů v zápase. Hráči jsou proto trénováni, aby vydrželi i po velké spotřebě energie (Shieh, Chou & Kao, 2010). Kondrič, Zagatto a Sekulić (2013) se také zabývají svalovou silou u hráčů stolního tenisu. Tvrdí, že výkonnost v tomto sportu není spojena se svalovou silou a nevyžaduje tak vysokou úroveň síly. Avšak s rozvojem vytrvalosti musí sportovec podrobit určité svaly nebo orgánové soustavy ke zvýšené odolnosti. Je proto vhodné, 34

když je součástí tréninkového programu též silový trénink. Trenéři mají strach, že by větší síla mohla narušit základní zautomatizované pohyby a jemnou motoriku, nicméně vrcholoví sportovci ve všech sportovních disciplínách provádí nějaký zátěžový trénink za cílem zvýšení nebo alespoň udržení jejich celkové síly. Koordinace je z hlediska struktury velmi složitá pohybová schopnost, kterou tvoří několik dílčích schopností (Bedřich & Dovalil, 2009). Stolního tenisu se týká koordinace orientační, diferenciační a adaptační. Pojem orientační koordinace popisuje schopnost určovat a měnit polohu a pohyb těla v čase a prostoru, a to vzhledem k pohybujícímu se objektu nebo k hernímu poli (Bedřich & Dovalil, 2009). Díky této schopnosti je hráč schopen okamžitě zahájit pohyb správným směrem, korigovat pohyby horních i dolních končetin ve hře a analyzovat rychlost, směr a rotaci míčku. Diferenciační schopnost koordinace rozhoduje o ekonomičnosti, preciznosti, přesnosti a souladu jednotlivých částí pohybu. K této schopnosti patří i zručnost projevená při jemných motorických činnostech ruky (Bedřich & Dovalil, 2009). V zápěstí totiž probíhají pohyby, které rozhodují o úspěšnosti míče - udává míčku rotaci i směr. Stačí špatně nasměrovat pálku, většinou jen o malý úhel, a míček skončí v síťce či mimo stůl. Schopnost adaptační neboli přestavby přizpůsobuje pohybovou činnost podle měnících se podmínek (Bedřich & Dovalil, 2009). Při hře stolního tenisu je třeba tuto schopnost používat každou vteřinu, protože vývoj hry se mění každým úderem a je třeba se stále přizpůsobovat rychlosti a intenzitě hry. 3.2 Technická příprava Jak uvádí Bedřich a Dovalil (2009), cílem technické přípravy je učení se novým dovednostem, a to pohybům používaných v prostoru okolo stolu a zejména úderům, které hráči při hře používají, včetně podání. Znamená to vytvářet předpoklady účelného, efektivního a úsporného řešení pohybových úkolů. Začínající hráči stolního tenisu se nejprve věnují pohybové technice celého těla, teprve potom úderové technice (Hýbner, 2002). 35

Proces osvojování a zdokonalování techniky popisují Bedřich a Dovalil (2009) třemi fázemi, kterými hráč prochází. První je fáze nácviku, kdy se hráč seznamuje s pohybem či úderem a jeho pravidly. Začíná nácvik základů techniky. Tato fáze se týká úplných začátečníků, které je potřeba seznámit se základními pravidly a údery. Jejich nácvik je třeba začít pomocí vhodných jednoduchých cvičení. Po seznámení hráče se základy hry nastupuje druhá fáze procesu, kde se zdokonaluje v technice pohybů a úderů je to tedy fáze zdokonalovací. Jejím úkolem je přizpůsobování techniky rozmanitým podmínkám. Hráči si neustálým opakováním úderů a pohybů vštěpují správné provedení do paměti a postupně si na pohyby zvykají. Je potřeba dbát na to, aby pohyby i údery byly prováděny správně, protože pokud se je hráč naučí špatně, těžko se později přeučují. Poslední je fáze stabilizace, která má za úkol zpevnit technické provedení pohybů i úderů do té míry, aby bylo dosaženo nejvyšší možné úrovně sportovního výkonu v zápasech. Ačkoliv profesionální hráči mají údery zautomatizované, týká se jich technická příprava také. Je třeba trénovat údery za různých herních situací stále a stále dokola, protože hra je velice různorodá. 3.3 Taktická příprava Zjednodušeně řečeno je taktika promyšlený způsob vedení sportovního boje, který se snaží maximálně využívat vlastní pozitivní stránky a přednosti a zároveň usiluje o odhalení soupeřových nedostatků (Mišičková, 2010, p. 101). Hra je charakterizována řadou herních situací, které musí hráč bedlivě sledovat a vnímat. Taktická příprava systematicky rozvíjí tvořivé schopnosti, které umožňují nové řešení nejrůznějších herních situací (Bedřich & Dovalil, 2009). U každého úderu hráč přemýšlí, jakou bude mít míč délku, rotaci, sílu, kam ho hráč umístí, a na základě toho vybere podle svých zkušeností optimální řešení herní situace. Musí se neustále koncentrovat na hru a v žádném případě nepodceňovat soupeře nebo ho naopak nepřeceňovat (Mišičková, 2010). 36

Jak uvádí Hýbner (2002), je třeba neustále soupeře překvapovat neočekávanými volbami řešení herních situací a vnutit mu tak svůj styl hry. Protihráče je třeba udržovat v nejistotě, jakým směrem a s jakou rotací a silou míček poletí. Pokud soupeř nedokáže předvídat tyto okolnosti hry, ztrácí drahocenný čas a o volbě svého úderu rozhodne až v poslední chvíli. Hráč by se měl vyhnout stereotypním úderům, aby předešel nečekanému momentu překvapení od protihráče a nepřišel tak zbytečně o body. Nemělo by se zapomínat na důležitost podání. Hráč si musí dávat pozor, aby nepodával stále stejně, protože pak přichází o výhodu podávajícího hráče, kdy může soupeře překvapit už prvním úderem a získat bod. Střídat by měl nejen umístění míčku, ale také i jeho délku. Čínští trenéři často přikládají velký význam dovednostem a taktickému tréninku, ale sotva věnují pozornost tréninku fyzické síly. Domnívají se, že hráčův úspěch je relativně nezávislý na jeho postavě (Kondrič, Zagatto & Sekulić, 2013). Když se podíváme na světový žebříček, tak na jejich slovech zřejmě něco bude, protože top ovládají právě hráči čínské národnosti. Nějaký silový trénink, zaměřený na mírné posílení nejvíce zapojovaných svalových skupin, by však do tréninkového programu měl být zařazen. Bedřich a Dovalil (2009) zmiňují, že by taktická příprava měla probíhat současně s přípravou kondiční, technickou či psychickou a měla by směřovat k rozvoji tvůrčích schopností sportovce. Bez dostatečné úrovně kondice není hráč schopen realizovat svůj taktický záměr. 3.4 Psychologická příprava Hlavním úkolem psychologické přípravy je snižovat psychické napětí, úzkost a strach, vytvářet zdravé hráčské sebevědomí a udržovat optimální duševní a tělesný stav před vystoupením v soutěži a hlavně při zápasech (Hýbner, 2002, p. 74). Podle Bedřicha a Dovalila (2009) je úkolem psychologické přípravy psychická připravenost, jejímž základem je rozvoj takových vlastností osobnosti, které v tréninku rozvíjí přirozený talent a v utkání jsou předpokladem pro podání 37

maximálního herního výkonu sportovce. Při tréninku se jedná o soustředěnost, houževnatost, trpělivost a nebojácnost a při utkání mluvíme o sebedůvěře, koncentraci, bojovnosti, schopnosti odolávat rušivým vlivům a schopnosti řešit nepředvídavé situace. Psychická odolnost je u každého hráče individuální. Existují typy, které se dokáží během soutěží vyhecovat k mnohem lepším výsledkům, než jakých dosahují při trénincích, nebo jde naopak o hráče, který exceluje na trénincích, avšak při zápasech není schopen vyřešit banální herní situaci (Hýbner, 2002). Aby se předešlo negativnímu působení faktorů, které mohou v soutěži nepředvídaně přijít, účastní se hráči tzv. modelovaných tréninků. Do těch se vkládají právě faktory působící negativně, jako je například horko, tlak publika, hluk, špatné osvětlení, ale třeba i nesprávné výroky rozhodčího. Všechny tyto vlivy, a ještě mnoho dalších, působí na hráčovu psychiku a mohou ovlivnit jeho výkon. Pomocí těchto tréninků si na ně hráč zvyká a později v soutěži na ně již nebude reagovat buď vůbec nebo pouze minimálně. (Hýbner, 2002). Každý hráč se s psychicky náročnou situací v soutěži vyrovnává jinak. Jde o aktuální psychické stavy, které mají různé trvání a jsou prožívány jinou intenzitou (Bedřich & Dovalil, 2009). Hýbner (2002) popisuje extrémy těchto stavů. Prvním extrémem je startovní horečka neboli stav nadměrné aktivace. Projevovat se může například zvýšeným pocením, tlakem v hrdle, bledostí, častějším chozením na záchod, trhavými pohyby atd. Hráč si je vědom důležitosti zápasu, má strach ze selhání a neúspěchu. Je vzrušený a velmi neklidný. Stav se reguluje odváděním pozornosti hráče, bagatelizováním důležitosti startu nebo masáží. Druhým extrémem je naopak startovní apatie neboli stav nízké aktivační úrovně. V tomto případě je hráč odevzdaný, nejraději by se zápasu vyhnul. Tento stav je třeba regulovat vyhecováním, zdůrazněním důležitosti zápasu jak pro hráče, tak pro družstvo a dobrá je i zvýšená pohybová aktivita. Hráč se potřebuje dostat někde mezi tyto dva krajní stavy, a to do bojové připravenosti, což je optimální stav aktivační energie. Je charakterizován sebedůvěrou 38

a pocitem formy, kdy se hráč na utkání těší (Bedřich & Dovalil, 2009). Dostat hráče do stavu optimální připravenosti je pro trenéra velmi těžké, proto jsou důležité pohovory trenéra s hráči. 39