Vstoupí. Hastrmánku, tatíčku! Hastrmánku, tatíčku! Chtěla bych od vás hlubin těch se zbýti, člověkem být a v zlatém slunci žíti, člověkem být a v zlatém slunci žíti! Ježibaba odejde z orchestřiště. Měsíčku na nebi hlubokém, světlo tvé daleko vidí, po světě bloudíš širokém, díváš se v příbytky lidí, po světě bloudíš širokém, díváš se v příbytky lidí. Měsíčku, postůj chvíli, řekni mi, kde je můj milý. Měsíčku, postůj chvíli, řekni mi, řekni, kde je můj milý. Řekni mu, stříbrný měsíčku, mé že jej objímá rámě, aby si alespoň chviličku vzpomenul ve snění na mě, aby si alespoň chviličku vzpomenul ve snění na mě. Zasviť mu do daleka, zasviť mu, řekni mu, řekni, kdo tu naň čeká, zasviť mu do daleka, zasviť mu, řekni mu, řekni, kdo tu naň čeká. Ježibabo, léku dej mi, vodní kouzlo ze mne sejmi! Vstoupí. Slyším cosi, čichám cosi, ozvi se a pověz, kdo jsi! Rusalka jsem, vodní víla, dej mi léku, tetko milá! Ježibabo, ježibabo, pomoz, pomoz, pomoz! Staletá moudrost tvá všechno ví, proniklas přírody tajemství, za nocí hlubokých o lidech sníš, odvěkým živlům rozumíš. Pozemské jedy, paprsky měsíce dovedeš svařit na léků tisíce. Dovedeš spojit, dovedeš bořit, dovedeš usmrtit, dovedeš stvořit člověka v příšeru, příšeru v člověka dovede proměnit moudrost tvá odvěká. SCÉNÁŘ I. DĚJSTVÍ 20:14 PŘEDEHRA 1:10 HOU HOU 3:01 HASTRMÁNKU 0:52 Vstoupí. Dědo Mánku, staříčku! Dědo Mánku, staříčku! Přinesla jsem vám oběd, trochu vína. Brzy se vdám a vydám do neznáma. Co bude? Ráj, či lidská lživobrána? MĚSÍČKU NA NEBI 2:40 Ježurinka odejde z orchestřiště Měsíčku na nebi hlubokém, světlo tvé nebeské šidí. Po světě bloudíš širokém, vnímáš-li zármutky lidí? Po světě bloudíš širokém, vnímáš-li zármutky lidí? Staříčku, postůj chvíli, řeknu ti, kde je můj milý. Staříčku, postůj chvíli, řeknu ti, řeknu, kde je můj milý. Řeknu ti, dřímavý staříčku, zlé ke mně přibíhá stále, abych si ani na chviličku nemohla podepřít rámě, abych si ani na chviličku nemohla podepřít rámě. Tady jsem bez domova, bez domova, domov je přece muž, co tě laská. Tady jsem bez domova, bez domova, domov je přece muž, co tě laská. STALETÁ MOUDROST TVÁ 5:08 Ježurinko, otevři mně, nespím v noci ani ve dne. Vstoupí. Noční kroky! To mám radost! Poklad z prachu, poklad na zlost! Nedělej, že nemáš tuchu, že je ráno, konec duchů. Ježurinko, Ježurinko, vylez, vylez, vylez! Košatá radost tvá oněmí, až moje líčení odezní. Třeba tvé mateřství nemohlo zrát, jsi k mojím houslím prstoklad. Pokaždé mohu kradmo jak zajíček okusit, chutnat pohádek tisíce. Dovedeš spojit, dovedeš bořit, dovedeš usmrtit, dovedeš stvořit člověka v příšeru, příšeru v člověka dovede proměnit síla tvá odvěká.
Pro nás i pro lidi ve světě dalekém sama jsi živlem, sama jsi člověkem. Se smrtí věčnost je věno tvé. Pomoz mi, pomoz mi, pomoz mi, pomoz mi, zázračná ženo! To já znám, to já znám, s takovou se chodí k nám, to já znám. Ale slyš, pilně slyš, nežli léku, nežli okusíš: Perly máš, krásu máš, pomohu-li, co mi dáš? Vše, co mám, si vem, ale udělej mne člověkem! A nic víc? Pranic víc? Proto přišlas úpějíc? To já znám, to já znám, S takovou se chodí k nám, to já znám. Tvoje moudrost všechno tuší, dej mi lidské tělo, lidskou duši! Ale ty mi musíš dát průsvitný svůj vodní šat. Trpět budeš též, němá zůstaneš! Chceš být němá, chceš? Pro toho, jejž miluješ? Jeho-li lásku poznat smím, ráda, pro něj oněmím. Tedy pojď, honem pojď, do chaty mne vyprovoď! V krbu jedy navaříme, Rusalku tím napojíme. Ale potom ani muk! Ale potom ani muk! Ani muk! Čury mury fuk! Rusalka se ztratí ze scény. Čury mury fuk, čury mury fuk! Kapka krve dračí, deset kapek žluči, teplé srdce ptačí, už to z kotle hučí! Skoč, můj mourku, skoč a skoč, varem v kotli pozatoč! Skoč, můj mourku, skoč a skoč, varem v kotli pozatoč! Čury mury fuk, čury mury fuk! Toť tvé lidské věno a to musíš píti, tím, co uvařeno, jazyk zdřevění ti! Pro mne a pro lidi milostně lapené našla jsi radu, jak chodit s břemenem. Sama být nechci, už jenom s ním. Pochop mne: nade mnou, kolem mne oblaka závratně předou. To já znám, to já znám, s milenci se setkávám, to já znám. Ale když, ale když toho léku prvně okusíš, všechno dáš, dáš se vráz, pomoci se nedočkáš! Vše, co mám, je žal, moje kročeje jak ticho skal. A nic víc? A nic víc? To je málo, do prčic! To já znám, to já znám, s takovou se chodí k nám, to já znám. Zkušenosti zlobou trčí, nech si plané řeči stydlé v křeči. Kampak tolik pospícháš? Vůči mně se nemáš kát. Neměla bys lkát, slabá poklekat. Chceš být boží řeč? Pro toho, jejž miluješ? Ty přece chápeš řeči tíž, lásce zpověď na obtíž. Tedy pojď, honem pojď, vystup už z těch nepohod! Oheň hřeje, sova dříme, zpovědi tvé ulehčíme. Ale potom ani muk! Ale potom ani muk! Ani muk! Čury mury fuk! Rusalka se ztratí ze scény. ČURY MURY FUK 2:40 Čury mury fuk, čury mury fuk! V dlani něha ptačí bude muži stačit. Hlavně neprozradí, že tvůj původ smrdí. Až se, krásko, uvedeš, do teplíčka, v lásky pec, budu míti z toho pak many také nakonec. Čury mury fuk, čury mury fuk! Nedovol své puse, aby její píle více prozradila, z čeho budeš šílet.
Skoč, můj mourku, hola hej, v hrdlo jí tu šťávu vlej! Skoč, můj mourku, hola hej, v hrdlo jí tu šťávu vlej! Čury mury fuk, čury mury fuk, ale teď už ani muk! Ani muk! Ani muk! Ale teď už ani ani muk! Pomalu odejde. Ježibaba se vrátí do orchestřiště. Vstoupí. Posadí se. Objeví se v pozadí. Vidino divná, přesladká, jsi-li ty člověk nebo pohádka? Přišla jsi chránit vzácné zvěři, kterou jsem zahléd v lesa šeři? Anebo sama, jak vstříc mi jdeš, kořistí lovcovou býti chceš? Vztáhne k princi ruce. Svírá ti ústa tajemství, či navždy jazyk tvůj ztich? Něma-li ústa tvá, Bůh to ví, vylíbám odpověď z nich! Co v srdci tvém jest ukryto? Máš-li mne ráda, zjev mi to! Zjev mi to! Zjev mi to! Padne princi do náručí. Vím, že jsi kouzlo, které mine a rozplyne se v mlžný rej. Leč dokud čas náš neuplyne, ó pohádko má, neprchej! Tys hvězdička zlatá v noc temnou, pohádko má, pojď se mnou! Pojď se mnou! Pojď se mnou! Pohádko má! Odcházejí. Piš, má krásko, to si piš: zdarma není ani myš! To, má krásko, to je fakt, střádej pro mne k máku mák. Čury, mury fuk, čury mury fuk, ale teď už ani muk! Ani muk! Ani muk! Ale teď už ani ani muk! Pomalu odejde Ježurinka se vrátí do orchestřiště. VIDINO SLADKÁ, PŘESLADKÁ 4:43 Vstoupí. Posadí se. Objeví se v pozadí. Vidino divná, přesladká, jsi-li ty člověk, nebo pohádka? Četl jsem báji z bájné knihy, že jsem vás pozval dostihy Odpusťte řeči, jsou míň než dech. Vítám vás s radostí v Úvalech. Vztáhne k princi ruce. Svádím tě? Úsměv těšivý pozvedni jako svůj meč. Nechci se vtírat, máš, Bůh to ví, z překrásných pohledů řeč. Co nechceš říct, je ukryto. Máš-li mne ráda, zjev mi to. Zjev mi to! Zjev mi to! Padne princi do náručí. Vím, že jsem blázen, který žije tak nedotčeně v planých snech. Povinnost zlá mě obklopuje, mám, pohádko má, v srdci hněv. Tys korouhev světlá nade mnou, pohádko má, pojď se mnou! Pojď se mnou! Pojď se mnou! Pohádko má! Odcházejí.
Rusalka, princ: Vstoupí na scénu. Recitativ. Již týden dlíš mi po boku, jak z báje zjev dlíš přede mnou a marně v očí hluboku tvou bytost hledám tajemnou! Proč chladí tvoje objetí, vzplát vášní proč se bojí? Proč úzkostí jen zachvěti mám v náručí se tvojí? A marně, marně dusím smutný cit, z náruče tvé se nelze vyprostit, byť stokrát byla jsi chladná, nesmělá, mít musím tebe, musím docela. Přichází. Recitativ. Ne, není to láska, hněvivý je to cit, že jiná dlí, kde já jsem chtěla být. A že jsem jeho míti neměla, ať štěstí obou zhyne docela! Stoupne si do popředí Zda na chvíli Princ vzpomene si přec, že hostitelem je též milenec! Stoupne si mezi Prince a Rusalku. Vzrušeně. Ach, výčitka to věru včasná a z vašich rtíků rád ji snáším: i ženich věru, Kněžno krásná, je především jen sluhou vaším! Pohlédne na Rusalku. A vaše kráska, citů vašich paní, vás nepokárá za to slovem ani? Pohlédne na Kněžnu s bolestí. Jízlivě. Či v pohledu svém tolik něhy má, že mluví s vámi pouze očima? V rozpacích. Leč oči její říci zapomněly, že hostitel se nepozorným stal. Nechť nahradí teď rychle, svolíte-li, co roztržit jen chvíli zanedbal. Podá Kněžně ruku. Přikročí a chytí křečovitě Princovu druhou ruku. Nač rozpaky tvoje? A proč se tolik chvěješ? V svou komnatu pospěš a stroj se k plesu již! Odvádí kněžnu. II. DĚJSTVÍ 19:52 NENÍ TO LÁSKA 4:05 Rusalka, princ: Vstoupí na scénu. Recitativ. Již týden mám tě u sebe, jsem váben jak pták na větvích. Však drozdy, kosy nezebe tvá bělost chladné tajemství. Proč němé tvoje objetí? Žár dávno udupaný jak údolí, co zatopil rváč záludný a rvavý. Tak marně, marně dusím smutný cit, z náruče tvé se nelze vyprostit, byť stokrát byla jsi chladná, nesmělá, jsem šťastný mezek, šťastný docela. Přichází. Recitativ. Ne, nesmím to škrábat na očích těch všech, že jiná má, co já jsem chtěla mít a že bych v noci výti musela. Však vytí splní roli docela. Stoupne si do popředí Upře Princ na mne zrak? Já nejsem lodní vrak, třebaže přijela jsem z daleka. Stoupne si mezi Prince a Rusalku. Vzrušeně. Ach, Liebe meine kleine libá, omluvte dívčích nálad klání, děvuška jazyk neovládá, je primitýf, je bez vzdělání. Pohlédne na Rusalku. Což tato kráska, citů vašich paní, vás nepokárá za ta slova ani? Pohlédne na Kněžnu s bolestí. Jízlivě. Či v pohledu svém tolik něhy má, že mluví s vám pouze očima? V rozpacích. Ach, meine Liebe, Liebe meine kleine, jak už jsem řekl: nevzdělaná je. Teď už jsem u vás a věřte, svolíte-li, že připraven jsem páchat orgie. Podá Kněžně ruku. Přikročí a chytí křečovitě Princovu druhou ruku. K čemu pohledy tvoje? Co se ti zase stalo? Do pokoje zajdi a hračkou svou se těš! Odvádí kněžnu.
Při odchodu k Rusalce. Ó, vystrojte se v šaty přebohaté: mám dvornost jeho, vy však srdce máte! Strnule za nimi hledí. Pak odchází jinam. Víly: Z orchestřiště. Květiny bílé po cestě, po cestě všude kvetly. Hoch jel a jel k své nevěstě a den se smál tak světlý. Květiny bílé po cestě, po cestě všude kvetly. Hoch jel a jel k své nevěstě a den se smál tak světlý. Nemeškej, hochu, k milé spěš, dorosteš záhy v muže. Zpátky až tudy pojedeš, pokvetou rudé růže. Květiny bílé nejdříve úpalem slunce zašly, ale ty růže ohnivé svatební lože krášlí, svatební lože krášlí. Květiny bílé po cestě, po cestě všude kvetly. Hoch jel a jel k své nevěstě a den se smál tak světlý. Zoufale vyběhne. Tatíčku, vodníčku, spas mne, spas! Úzkost mne pojala hrozná! Běda, že chtěla jsem zradit vás, běda, kdo člověka pozná! Běda! Běda! Jiná jej krásou jala vráz, divokou lidskou krásou. A mne už nezná, nezná zas, Rusalku prostovlasou! Ó marno! Ó marno! Ó marno to je, ó marno to je a prázdnota je v srdci mém, jsou marny všechny vděky moje, když zpola jsem jen člověkem. Jsou marny! Jsou marny všechny vděky moje, když zpola jen, zpola jsem člověkem! Ó marno to je, ó marno to je, mne už nezná zas, nezná zas, mne už nezná, nezná zas, Rusalku prostovlasou! Jí hoří v očích vášně síla, té lidské vášně prokleté. Při odchodu k Rusalce. Ó, jsou to jistě šaty přebohaté, mám dvornost jeho, vy však srdce máte. Strnule za nimi hledí. Pak odchází jinam. BALET 3:16 KVĚTINY BÍLÉ PO CESTĚ 2:57 Z orchestřiště. Květiny bílé po cestě, po cestě všude kvetly. Hoch jel a jel k své nevěstě a den se smál tak vzteklý. Květiny bílé po cestě, po cestě všude kvetly. Hoch jel a jel k své nevěstě a den se smál tak vzteklý. Nemeškej, hochu, k milé spěš, dorosteš záhy v muže. Zpátky až tudy pojedeš, pokvetou rudé růže. Květiny bílé nejdříve úpalem slunce zašly, ale ty růže ohnivé svatební lože krášlí, svatební lože krášlí. Květiny bílé po cestě, po cestě všude kvetly. Hoch jel a jel k své nevěstě a den se smál tak vzteklý. Ó MARNO 4:17 Zoufale vyběhne. Staříčku, Maníčku, kde jsi kde? Úzkost mne pojímá hrozná! Škoda: kam vedly mne touhy mé! Běda ti, lásku kdo poznáš! Běda! Běda! Cizí je krásou posedlý, šalebnou krásou supí. A mne už nezná, jak jdou dny, netečně na mně ulpí. Ó marno! Ó marno! Ó marno to je, ó marno to je, jsou prázdné slupky v srdci mém, napadeny jsou vinohrady a ryzlink teče potokem. Je marno! Je marno! Víno nám vyšumělo potokem, falešným zázrakem. Ó marno vše je, ó marno vše je, Já prý neznám řeč, neznám řeč, Já prý neznám, neznám řeč, děvuška nevzdělaná. Já neznám možná liebe schne, I love you špatně rozumím.
Mne voda chladná porodila a nemám, nemám vášně té! Prokleta vámi, pro něj ztracena, odvěkých živlů hluchá ozvěna. Ženou ni vílou nemohu být, Nemohu zemřít, nemohu žít! Nemohu žít! Nemohu zemřít, nemohu žít! Nemohu zemřít, nemohu žít! Kněžna, princ: Přicházejí. Vidíš je, vidíš? Jsou tu zas! Jsou tu zas! Tatíčku, tatíčku, spas mne spas! Provázena Princem. Vám v očích divný žár se zračí a naslouchám vám zmámena. Jste stále vřelejší a sladší. Ó Princi, co to znamená? Kam prchla vaše vyvolená, ta bez řeči a beze jména? Kam prchla, aby viděla, že Princ je změněn docela? Kam prchla! Milý Bůh to ví! Leč změnou tou jste sama vinna. A letní noc to nepoví, že zajala mne kouzla jiná. Ó nazvete to rozmarem, že miloval jsem jinou chvíli. A buďte žhavým požárem, Kde dosud luny svit plál bílý! A požár můj vás popálí a všechny vaše vášně zděsí. Až odejdu vám do dáli, co s leskem luny počnete si? Až obejmou vás lokty sličné té němé krásky náměsíčné, čím k vášni hřát se budete? Ó škoda vášně, vášně té! A kdyby celý svět chtěl klnout mojí touze, vy jste ten žhavý květ, byť kvetl chvíli pouze! Teď teprve to vím, čím mřelo moje tělo, když lásky tajemstvím se uzdraviti chtělo! Ó, teprve teď poznávám, že námluvy mi náhle kynou. Pan ženich, zdá se, neví sám, zda namlouvá si mne či jinou! Obejme kněžnu. Mne matka jinou naučila: co v mořích zvedá z lásky vír. Potupně smál se pro něj beze slov. K podmořským koním vraní epilog. Nebudu líbat falešnou tvář, jak mohu pomstít plesnivou zář? Plesnivou zář? Jak mohu pomstít plesnivou zář? Jak mohu pomstít plesnivou zář? KRÁSA STUDENÁ 5:17 Kněžna, princ: Přicházejí. Vidíš je, slyšíš? Jsou tu zas, jsou tu zas! Studánko, studánko, shořelas? Provázena Princem. Znám další termín: vínastočí a nabízím jej za sto sous. Jste stále milejší a krotší. Jste, Princi, jako Modrovous. Kam přesně vaše vyvolená, ta bez řeči a nevzdělaná, kam přesně strhla otěže, když přestala být protéžé? Kam prchla? Milý Bůh to ví! Však utekla zas beze slova a lesní palouk zmizel s ní, kapradina je steskem rzivá. Však nebudeme v houštině prstíčkem hrabat zmizlou dívku. Vy buďte žhavým požárem, od něhož vzplane keřík šípků. A požár můj vás popálí. A všechny tyhle kýče shoří A odejdu vám do dáli. Mne, Princi, nikdo nepokoří. Až obejme vás vaše němá, ta němá z pláže námořníků. Ó, schade! Kát se budete. Ó, škoda, škoda vášně té. I kdyby celý svět vystavil zatykače, že jsem o žhavý květ ožehl stého spáče. Že spal jsem, teď to vím, vím, jak se žije ve snu, když závit tajemství až na dno moře klesnul. Ó, Princ mi nese vyznání, že zválený stoh blýskne mincí. Pan ženich. Jú! Mu nebrání, že slaměného vdovce nechci? Obejme kněžnu.
Zoufalá vběhne z ústraní a vrhne se Princi do náruče. Mrazí mne tvoje ramena, bílá ty kráso studená! Odstrčí Rusalku, ta odejde ze scény. Vrhá se ke Kněžniným nohám. Z objetí moci tajemné, spaste mne, spaste mne, spaste mne! V hlubinu pekla bezejmennou pospěšte za svojí vyvolenou! Princ s kněžnou společně odcházejí. Zoufalá vběhne z ústraní a vrhne se Princi do náruče. Mrazí mne tvoje ramena, bílá ty kráso studená! Odstrčí Rusalku, ta odejde ze scény. Vrhá se ke Kněžniným nohám. Z objetí moci tajemné spaste mne, spaste mne, spaste mne! Odejdu šťastně nesezdaná, vy jděte k čertu do neznáma. Odcházejí každý jinam.
III. DĚJSTVÍ 25:54 NECITELNÁ VODNÍ MOCI 2:44 Ježibaba odejde z orchestřiště. Ježurinka odejde z orchestřiště. Přichází. Přichází. Necitelná vodní moci, Osedlaná lidská zlobo, stáhlas mne zas v hlubinu. táhlá sloko z balady. Proč v tom chladu bez pomoci Jsem zas sama bez pomoci. nezhynu? Ach nezhynu? Ach nezhynu? Zahynu tu! Zahynu! Ach, zahynu! Mladosti své pozbavena, Balada má přadlen plno, bez radosti sester svých, beze slova tkají plášť, Pro svou lásku odsouzena, na nějž lásku odstavenou teskním v proudech studených. vsadí v poutech každou zvlášť. Ztrativši svůj půvab sladký, Ztratila jsem víru Boží, miláčkem svým prokleta, nevím, co s tím udělat. Marně toužím, marně toužím Marně toužím, marně toužím k sestrám zpátky, ke hrám zpátky. marně toužím do světa. Marně toužím prokleta. Kde jste, kouzla letních nocí, Kde jsou kouzla bílých myší? nad kalichy leknínů? Jsou podobny leknínům. Proč v tom chladu bez pomoci Proč tu sama bez pomoci nezhynu? Ach nezhynu? zahynu? Ach zahynu? Proč nezhynu? Ach nezhynu? Když zabiju? Ach, zabiju! AJ, AJ 2:26 Přichází. Aj, aj, už jsi se navrátila? No, tos tam dlouho nepobyla! A jak máš bledé tvářičky, a jak tu truchlíš o samotě! Což nechutnaly hubičky, což nechutnaly hubičky a lidské lože nehřálo tě? Ach, běda, běda, tetko rozmilá, vše zradilo mne, vše jsem ztratila! Krátké bylo milování, dlouhé bude naříkání, po hubičkách mužských úst, po hubičkách mužských úst nekonečný věčný půst! Člověk je člověk živlů vyvrhel, z kořenů země dávno vyvrácen. Běda, kdo jeho lásku poznat chtěl, jeho kdo zradou je teď zatracen! Tetko má, moudrá, tetko, rci, není mi pomoci? Miláček tě zavrh', přestal tě mít rád. A teď Ježibaba má, a teď Ježibaba má zas pomáhat? Lidskou krví musíš smýti živlů prokletí! Přichází. Aj aj, už jsi se navrátila? Jó, komus tam co nadrobila? A jak víš, bledé mámení, že se tu loví o samotě? Co nebylo ti po chuti? Co nebylo ti po chuti? Dřevěné lože sežehlo tě? Ty ještě ještě všechno posolíš, kdo ve škodě je, tak tomu přiložíš. Krátké bylo milování, dlouhé bude naříkání, po polibcích mužských úst, po polibcích mužských úst nekonečný věčný půst! Člověk je člověk z bojů vytřesen, do bojů leze málem uřícen. Přestože občas lásku drancuje, bere ji do úst a nelituje. Kámoškou dobrou bývalas, pomoc mi předalas. Miláček tě zavrh, přestal tě mít rád. A teď Ježurinka má, a teď Ježurinka má zas pomáhat? VEZMI NŮŽ 3:38 Radou mojí musíš smýti mužské prokletí!
Opustí tě všechna muka, budeš šťastná, budeš hned, zahubí-li tvoje ruka toho, jenž tě oklamal, jenž tě sved! Ježibabo! Běda! Běda! Co to chceš? Podá jí nůž. Ten vezmi nůž a slib, že poslechneš! Zahodí nůž. Chci věčně trpět, chci věčně trpět, věčně v úzkostech trpět. Chci věčně cítit kletbu svou, chci věčně cítit kletbu svou. Svou celou lásku zhrzenou, svou beznaděj chci všechnu zřít, leč on, leč on, leč on musí šťasten být! Šťasten být! Musí šťasten být! Musí šťasten být! Směje se. V lidský život potměšilý touha tvá tě vábila. A teď nemáš tolik síly, bys krev lidskou prolila? A ty žes chtěla člověkem být? Člověka vášní omámit? Prázdná ty vodní bublinečko, měsíční bledá zahalečko! Jdi! Jdi! Jdi! Trp si z věků do věků a seschni touhou po svém člověku! Odchází. Ježibaba se vrátí do orchestřiště. Vyrvána životu, v hlubokou samotu. Bez družek, bez sester mám se brát. Miláčku, vím to, vím, nikdy víc tě nespatřím. Miláčku, vím to, vím, miláčku, vím to, vím. Ó běda, běda nastokrát. Odchází. Víly: Z orchestřiště. Mám, zlaté vlásky mám, mám, zlaté vlásky mám. Svatojánské mušky slétají se k nim, ruka moje bílá vlásky rozpustila, měsíček je češe svitem stříbrným. Mám, mám, zlaté vlásky mám. Mám, mám, zlaté vlásky mám. Pro zdraví si půjdeš slavně, budeš šťastná, budeš hned, zahubíš-li nesmlouvavě toho, jenž tě oklamal, jenž tě sved! Ježurinko! Jejda! Jejda! Co to chceš? Podá jí nůž. Teď vezmi nůž a slib, že poslechneš! Zahodí nůž. Tak věčně trpět, tak věčně trpět, věčně v úzkostech trpět. Tak věčně cítit hanbu svou, tak věčně cítit hanbu svou. Svou celou lásku zdupanou. Ó, potupa mým osudem, On, on, proč on, on nepocítí žádný sten? Žádný sten! Nezná žádný sten! Nezná žádný sten! Směje se. Lidský život poplivaný, kdo ti dá naň zálohu? A ty nemáš k sobě úctu, jsi jak žebrák z brlohu. Ten, kdo slyšel šakala výt, na lišku házet dynamit, prázdný je celý po mejkapem, vyspává v cizích kasematech. Jdi! Jdi! Jdi! Jdi si z věků do věků, Krvavě touži po svém člověku! Odchází. VYRVÁNA ŽIVOTU 1:50 Ježurinka se vrátí do orchestřiště. Vyrvána Smrtici s hlubokou jistotou nevratně z kamene plápolám. Miláčku, vím to, vím, nikdy víc tě nespatřím. Miláčku, vím to, vím, miláčku, vím to, vím. Jak tepna tebou nachovím. Odchází. ZLATÉ VLÁSKY 3:57 Z orchestřiště. Mám, zlaté vlásky mám? Mám, zlaté ještě mám? Mužů dlouhé prsty vískaly se v nich. Teď tu nikdo není, dávno pochopili moji kamarádi laciný můj smích. Mám, mám, zlaté vlásky mám? Mám, mám, zlaté ještě mám?
Mám, bílé nožky mám, mám, bílé nožky mám. Proběhla jsem jimi palouk celičký, proběhla jsem bosa, umyla je rosa, měsíček je obul v zlaté střevíčky. Mám, mám, bílé nožky mám. Mám, mám, bílé nožky mám. Mám, krásné tílko mám, mám, krásné tílko mám. Na palouku v noci svítí jeho vděk, kudy běžím všudy moje bílé údy do stříbra a zlata šatí měsíček. Mám, mám, krásné tílko mám. Mám, mám, krásné tílko mám. Do kola, sestřičky, do kola, v lehounký noční vánek! Za chvíli z rákosí zavolá zelený hastrmánek! Za chvíli z rákosí zavolá zelený hastrmánek! Už tu je! Už tu je! Už si sítě spravuje. Už tu je! Už tu je! Už si sítě spravuje. Pomaten vběhne. Bílá moje lani! Bílá moje lani! Pohádko, němý přelude! Mému naříkání, spěchu bez ustání konec už nikdy nebude? Ode dne ke dni touhou štván hledám tě v lesích udýchán, noc-li se blíží, tuším tě v ní, chytám tě v mlze měsíční, hledám tě širé po zemi. Pohádko, pohádko, vrať se, vrať se, vrať se mi! Bílá moje lani! Bílá moje lani! Kde jsi? Kde jsi? Při všem, co v mrtvém srdci mám, nebe i zemi zaklínám. Zaklínám Boha i běsy. Ozvi se, ozvi, kde jsi! Milenko má! Vchází. Miláčku, znáš mne, znáš? Miláčku, ještě vzpomínáš? Mrtva-lis dávno, znič mne vráz! Živa-lis ještě, spas mne, spas! Znám, kruté noci znám! Znám, kruté noci znám! Proběhla jsem žitím, bylo jedno s kým. Proběhla jsem v páru, nebylo to v žáru. Miláčkem mi nebyl ani stromu stín. Znám, znám, kruté noci znám! Znám, znám, kruté noci znám! Mám, hořko v ústech mám. Mám, hořko v ústech mám. Na Jidáše jsem si hrála bez strachu, kudy chodím, za mnou moje lživé sliby, začernalé mince padlé do prachu. Mám, mám, hořko v ústech mám. Zášť, zášť vůči lidem mám. Nenávist sedře mne dohola, nastaví křídla z pláněk. Za chvíli důvěrně zavolá výběrčí mojí daně. Za chvíli důvěrně zavolá výběrčí mojí daně. Už tu je! Už tu je! Ruku na mě vztahuje! Už tu je! Už tu je! Ruku na mě vztahuje! BÍLÁ MOJE LANI 2:12 Pomaten vběhne. Bílá moje lani! Bílá moje lani! Pohádko, němý přelude! Káně lesní mává, v jeskyni je tmavá stopa od krve břehule. Ode dne ke dni čpící dým stoupá od mrtvých rozvalin. Noc nenaslouchá sutím, zda spí, zas vínem mlhy potřísní. Bodají všivé hodiny. Pohádko, pohádko, vrať se, vrať se, vrať se mi! Blíží se smrt se k tobě. Blíží se smrt k tobě. Vzdej se. Vzdej se. V podivně mrtvém srdci mám vinici Páně. Zalévám, zalévám květy i runy. Smrt vejde zpod srdce luny. Probodeném! MILÁČKU, ZNÁŠ MNE? 9:07 Vchází. Miláčku, znáš mne, znáš? Miláčku, ještě vzpomínáš? Mrtev jsem dávno, šlo to snáz. Život je ukončen, znáš to, znáš.
Živa ni mrtva, žena ni víla, prokleta bloudím mátohou! Marně jsem chvíli v loktech tvých snila ubohou lásku, lásku svou. Milenkou tvojí kdysi jsem byla, ale teď jsem jen smrtí tvou! Milenkou tvojí kdysi jsem byla, ale teď jsem jen smrtí tvou! Bez tebe nikde nelze žít, můžeš mi, můžeš odpustit? Proč volal jsi mne v náruč svou, proč ústa tvoje lhala? Teď měsíční jsem vidinou v tvá muka neskonalá. Teď tebe šálím v nočních tmách, je zneuctěn můj klín a s bludičkami na vodách tě svedu do hlubin. Tys hledal vášeň, vím, to vím, tys hledal vášeň, již já jsem neměla. A teď-li tě políbím, jsi ztracen, jsi ztracen docela. Líbej mne, líbej, mír mi přej! Nechci se vrátit v světa rej, do smrti třeba mne ulíbej! A tys mi, hochu můj, tolik dal, proč jsi mne, hochu můj, oklamal? Víš, zda to víš, hochu, zda to víš, z loktů mých že se nevrátíš, že zkázou to v loktech mých zaplatíš? Všechno chci ti, všechno chci ti dát. Líbej mne, líbej, mír mi přej! Nechci se vrátit, zemru rád. Líbej mne, líbej, mír mi přej! Nemyslím, nemyslím na návrat. Líbej mne, líbej, mír mi přej! Obejme Prince a políbí ho. Láska má zmrazí všechen cit, musím tě, musím zahubit, musím tě v lednou náruč vzít! Líbej mne, líbej, mír mi přej! Líbej mne, líbej, mír mi přej! Polibky tvoje hřích můj posvětí. Umírám šťasten, umírám ve tvém obětí. Naposled políbí Prince. Za tvou lásku, za tu krásu tvou, za tvou lidskou vášeň nestálou, za všechno, čím klet jest osud můj, lidská duše, Bůh tě pomiluj! Bůh tě pomiluj! Do smrti budu v žaláři drásat Duši svou temnou mátožnou. Marně jsem kdysi v loktech tvých snila, že budu láskou, láskou tvou. Milenkou tvojí kdysi jsem byla, ale pak bodla. Bolavíš? Milenkou tvojí kdysi jsem byla, ale pak bodla. Bolavíš? Uvidět tebe před smrtí: mámivě krátce odpustit. Proč volal jsi mne v náruč svou, proč ústa tvoje lhala? Teď chodící jsem mrtvolou, má muka neskonalá. Dny, noci skládám v děsných hrách, je potopen můj štít a na kavalci zmučená jsem skoro groteskní. Tys hledal vášeň, vím to, vím, tys hledal vášeň, již já jsem neznala. A pokud tě políbím, budu zas, budu zas trestaná. Líbej mne, líbej, vzdám se rád! Blízkost tvé lásky dá mi znát, Že není důvod se propadat! A tys mi, hochu můj, tolik dal, proč jsi mne, hochu můj, oklamal? Já zaostřím, hochu, zaostřím, z prsů tvých dosud krvácím a zkázou jsi v loktech mých zaplatil. Mám, co jsem chtěl v žití objímat, Slyším tu tóny táhle hrát. Tato noc bude zázračná. Líbej mne, líbej, vzdám se rád! Nemyslím, nemyslím na návrat. Líbej mne, líbej, vzdám se rád! Obejme Prince a políbí ho. Láska má v tmavé cele si žaláře siné nečasy provoní znovu v bájný ráj. Líbej mne, líbej, vzdám se rád! Líbej mne, líbej, vzdám se rád! Provoněná je krása v okvětí. Nesoudí naše, nesoudí nové početí. Naposled políbí Prince. Za tvou lásku, za tu krásu tvou, za tvou lidskou vášeň nestálou v železech dohořel život můj, lidská duše, Bůh tě pomiluj! Bůh tě pomiluj!
Celková délka: I. dějství: 20:14 II. dějství: 19:52 III. dějství: 25:54 Celkem: 66:00