Tušivá rozpomnění. Jezerní básníci. Přeložil Václav Renč. Vybral a sestavil Zdeněk Stříbrný K vydání připravil Zdeněk Beran

Rozměr: px

Začít zobrazení ze stránky:

Download "Tušivá rozpomnění. Jezerní básníci. Přeložil Václav Renč. Vybral a sestavil Zdeněk Stříbrný K vydání připravil Zdeněk Beran"

Hynek Fišer
před 8 lety
Počet zobrazení:

1 Tušivá rozpomnění Jezerní básníci Přeložil Václav Renč Vybral a sestavil Zdeněk Stříbrný K vydání připravil Zdeněk Beran

2 Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky. Translation Václav Renč, 2010 Edition Zdeněk Stříbrný & Zdeněk Beran, 2010 Texts Zdeněk Beran, 2010 Vojtěch Ripka Jitro, 2010 ISBN

3 Profesoru Zdeňku Stříbrnému, iniciátoru a původnímu editoru tohoto svazku, ve vší úctě a s přáním všeho dobrého.

4 OBSAH William Wordsworth 15 Noční báseň 17 Verše napsané za časného jara 18 Kukačce 19 Na Westminsterském mostě 21 Londýnský sonet 22 Toussaintu Zahajovateli 23 Sám jako mráček nad úbočím 24 Osamělá žnečka 25 Věrnost 27 Z Preludia 30 Óda: Náznaky nesmrtelna Pln radosti, jak vítr nedočkavý 67 Sněženka 68 Když pyšným nadějím Dodatečné pomyšlení 70 Samuel Taylor Coleridge 71 Múze 73 V dostavníku 74 Růže 75 Polibek 76 Píseň o starém námořníku 77

Preludia 30 Óda: Náznaky nesmrtelna... 58 Pln radosti, jak vítr nedočkavý 67 Sněženka 68 Když pyšným nadějím.

5 Kublaj Chán aneb Vidění ve snu 105 Francie: óda 109 Slavík 113 Ďáblovy nápady 117 Láska 121 Christabel 125 Dárek na památku 150 Sklíčenost: óda 152 Nápis na vřesovou studánku 158 Odpověď na otázku dítěte 159 Dámě 160 Epigram na mlčelivost jisté dámy 161 Píseň 162 Moderní kritikové 163 Konání bez naděje 164 Robert Southey 165 Večerní duha 167 Nářky chudých 168 Bitva u Blenheimu 170 Sonet o huse 173 Trpasličí skála 174 Plynuly mé dny s mrtvými 177 Perský ohlas 178 Korespondence mezi V. Renčem a Z. Stříbrným 179 Jeden pohled na jezerní básníky 197 Vysvětlivky a komentáře 221 Ediční poznámka 227

naděje 164 Robert Southey 165 Večerní duha 167 Nářky chudých 168 Bitva u Blenheimu 170 Sonet o huse 173 Trpasličí skála 174 Plynuly mé dny s mrtvými

6 William Wordsworth ( )

7 Noční báseň Je nebe zastřeno souvislým mračnem hustě utkaným, těžkým a bledým, proběleným lunou, jež jeho rouškou matně prosvítá, kruh kalný, svrasklý, který cedí světlo tak nesmělé, že neprokreslí zem ani tím stínem věže, stromu, skal. Až posléz náhlý průsvit rozmarný zaskočí v dumách poutníka, jenž kráčí svou cestou sám a nevšímavý zrak jen k zemi klopí; vzhlédne oblaka se roztrhla i spatří nad hlavou lunu a všechnu slávu oblohy. Tam pluje černomodrým klenutím, za sebou stáda hvězd, jež, maličké, ostré a jasné, temnou propastí se řítí s ní: jak rychle klouzají, a nehasnou! Strom větrem povívá, a ony mlčí; krouží bez hlesu v těch dálkách nezměrných. A vznosný strop, jejž bílé mraky klenou, mocné mraky, bez hlesu hloubí slavnou bezednost. A zas se pohled zavírá; a duch, až rozrušen tou slastí, kterou cítí a která zvolna sládne v jasný klid, se vznáší k snění nad závratnou scénou. (1798) 17

Až posléz náhlý průsvit rozmarný zaskočí v dumách poutníka, jenž kráčí svou cestou sám a nevšímavý zrak jen k zemi klopí; vzhlédne oblaka se roztrhla i spatří nad hlavou lunu a všechnu slávu oblohy.

8 Verše napsané za časného jara Ptákům jsem v háji naslouchal v tom tklivém rozpoložení, kdy z jasných myšlenek čím dál smutnější pramení. Je krásným dílem tvůrčích sil i duše, jež mnou protéká; tím žalnější, co učinil zde člověk z člověka. Zimostráz vinul při zemi s prvosenkami husto stuh; a každý kvítek, zdá se mi, pil s blažeností vzduch. Hopsali ptáci poletavě: ač neznám ptačí cítění, byl každý pohyb jejich právě jak slastné zachvění. Vějíře snítek mladistvých se rozvíraly vánku vstříc; a já chtě nechtě cítil v nich jen radost a nic víc. Jestli ten pocit z nebe byl, chce-li tak vůle odvěká, je proč mít žal, co učinil zde člověk z člověka! (1798) 18

Zimostráz vinul při zemi s prvosenkami husto stuh; a každý kvítek, zdá se mi, pil s blažeností vzduch.

9 Kukačce Ty navrátilko! Nevíš, jak tvé kuku mate hlavy! Jsi, kukačko, ty vůbec pták, či jen hlas přeletavý? V trávě si ležím, naslouchám tvůj dvojný křik, jak tryská od stráně k stráni, sem a tam, hned z daleka, hned z blízka. Ač jen tak žvatláš dolinou, že v slunci květy hrají, mně přinášíš zvěst jedinou: o dobách snů a bájí. Buď vítáno, ty dítko jar! Stále tě vnímám tak: jsi nepostižitelný dar, hlas, tajemství, ne pták. Nejinak zněl mi v dětských snech tvůj zpěv; a místo tebe já vílu hledal po stromech, v křoví i v modru nebe. Já lesem, hájem celý den tě hledal do setmění: nadějí, láskou bylas jen; a touhou, k nespatření. 19

Ač jen tak žvatláš dolinou, že v slunci květy hrají, mně přinášíš zvěst jedinou: o dobách snů a bájí. Buď vítáno, ty dítko jar!

10 Dnes umím vleže držet stráž a v trávě naslouchat ti, tak dlouho naslouchat ti, až ten zlatý věk se vrátí. Ty blažená! Zem lidských cest svou písní měníš v jinou: zas pohádkovou říší jest, tvou pravou domovinou. (1802) 20

11 Na Westminsterském mostě Zde na zemi snad větší krásy není! I tupá duše minula by stěží ten velkolepý pohled přes nábřeží, když Město nese první sličnost denní jak roucho králů. Stojí v tichém snění paláce, chrámy, lodě, stovky věží vstříc obloze i polím; vše tak svěží v tom čistém vzduchu září k oslnění. Nemůže vrhat nádhernější svit slunce, když stoupá nad hory a doly, nikde jsem nepocítil hlubší klid! Tok řeky plyne v rytmu, jejž si volí. I domy, Bože! jak by ještě spaly. Mír v mocném srdci tom je dokonalý. (1802) 21

Stojí v tichém snění paláce, chrámy, lodě, stovky věží vstříc obloze i polím; vše tak svěží v tom čistém vzduchu září k oslnění.

12 Londýnský sonet Příteli! Nevím už kam pohlédnout, čím utěšit se v trapném pomyšlení, že žijem jen pro vnější oslnění: groom, kuchař, krejčí nepustí nás z pout. Kdo neblýskají se jak říční proud na plném slunci, ti jsou vyděděni; tím lepší člověk, čím má lepší jmění; z přírody, z knih se těší už jen bloud. Hrabivost, loupež, hýření je ctnost, je modla, kterou kdekdo zbožňuje. Žít plně, myslit velce k smíchu je. Krása všech starých věcí spěje k pádu, s ní mír a bohabojná nevinnost i čistá zbožnost domácího řádu. (Září 1802) 22

pout. Kdo neblýskají se jak říční proud na plném slunci, ti jsou vyděděni; tím lepší člověk, čím má lepší jmění; z přírody, z knih

13 Toussaintu Zahajovateli Toussainte, muži přenešťastný! Zdali ti v uších zní, jak oráč hvízdává, když táhne pluh, či hlava nespavá v hluchotě kobky na slámě se válí? Kdy, kde, ty vůdce, najdeš pokoj stálý? Leč neumírej! Pevná, laskavá ať tvoje tvář i v poutech zůstává! I když tě svrhl osud, který šálí, žij, těš se! Za sebou jsi nechal síly, jež porostou; i nebe, zem a vzduch a každý dech tě vzpomíná a sdílí tvé nadšení. Jsou spjaty v jeden kruh tvých přátel jásot, muka, spění k cíli, láska i vzdorující lidský duch. (1802) 23

Kdy, kde, ty vůdce, najdeš pokoj stálý? Leč neumírej! Pevná, laskavá ať tvoje tvář i v poutech zůstává!

14 Sám jako mráček nad úbočím Sám jako mráček nad úbočím jsem bloudil, až se nevolán objevil roztoulaným očím narcisů zlatožlutý lán, pod stromy na jezerním břehu ve vánku tančily svou něhu. Proudem, jak hvězdy dráhy mléčné, jež září, mžikají a mží, prostíraly se, nekonečné, po celé délce pobřeží: na statisíce v jednom pásu ve vánku tančily svou krásu. I do vln byl ten tanec přelit, květy však vlnily se víc. Nemoh se básník neveselit v plápolu křehkých tanečnic! Hledí a hledí sotva tuší, co dá ten zázrak jeho duši. Teď často, když si v křesle hovím ve chvílích dum či prázdnoty, zaplanou před mým zrakem snovým, který je darem samoty; a srdce k radosti se vzkřísí a tančí, tančí za narcisy. (1804) 24

Proudem, jak hvězdy dráhy mléčné, jež září, mžikají a mží, prostíraly se, nekonečné, po celé délce pobřeží: na statisíce v jednom pásu ve vánku tančily svou krásu.

15 Osamělá žnečka Vidíš tu mladou pohořanku? Tak sama v polích zrajících, dře se a zpívá na svém lánku. Stůj, nebo přejdi tich! Sama žne, sama váže snopy a tesknou písní klasy kropí. Jen poslouchej, jak dolina tím zvukem všechna prolíná! Nezpíval nikdy slavík sladší po celodenní námaze poutníkům pouště, když se tlačí do stínů v oáze. Nesije lahodnější zvuky kukačka skrytá mezi buky do ticha moře v jarních dnech na opuštěných Hebridech. Poví mi někdo, co to zpívá? Snad sloky žalostné a v nich nešťastných lásek slova tklivá, ryk bitev pradávných? Či si jen skromným veršem stýská nad tím, co zná až příliš zblízka? Nějaký smutek, ztrátu, žal, jenž přijde, či už započal? Ať o čemkoli, zpívala si! A zpěv se zdál být bez konce. 25

Nesije lahodnější zvuky kukačka skrytá mezi buky do ticha moře v jarních dnech na opuštěných Hebridech. Poví mi někdo, co to zpívá?

Podobné dokumenty

Jindřiška Šindlerová Projdi se mnou

Jindřiška Šindlerová Projdi se mnou edice Knihovnicka.cz Tribun EU 2008 Jindřiška Šindlerová Projdi se mnou edice Knihovnicka.cz Tribun EU 2008 KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Šindlerová, Jindřiška