Všechny řitě světa i ta má

Charles Bukowski Všechny řitě světa i ta má Ann Menebrokerové ELMER

1. OSAMĚLOST Edna kráčela ulicí s plnou taškou nákupu, když si všimla nápisu na bočním okně automobilu, kolem kterého procházela: HLEDÁ SE ŽENA. Zastavila se. V okně byl veliký kus kartónu a na něm cosi přilepené. Většina textu byla napsaná na stroji. Z místa, kde stála, to Edna nemohla přečíst. Viděla jen ta velká písmena: HLEDÁ SE ŽENA. Bylo to luxusní nové auto. Edna popošla na trávník, aby si přečetla část psanou strojem: Muž ve věku 49 let, rozvedený, by se rád seznámil s ženou za účelem sňatku. Věk 35 až 44. Televize, biograf, dobré jídlo. Jsem provozní účetní s perspektivním zaměstnáním. Bankovní konto. Ženy mám rád spíš při těle. Edně bylo sedmatřicet a byla spíš při těle. Bylo tam telefonní číslo. Taky tam byly tři fotografie toho pána, který hledal ženu.v kravatě a obleku vypadal dost usedle. Taky jako trouba a trošku zle. A asi pěkný dřevo, pomyslela si Edna. Odcházela a trochu se usmívala. Taky cítila jistý odpor. Než došla domů, úplně ho pustila z hlavy. Vzpomněla si na něho až za pár hodin, když seděla ve vaně, a napadlo ji, jak hrozně asi musí být osamělý, když udělá takovou věc: HLEDÁ SE ŽENA. Myslela na něj, jak přijde domů, ve schránce najde účty za plyn a za telefon, svlékne se, vykoupe a pustí si televizi. Následuje četba večerníku. Pak do kuchyně něco si uvařit. Stojí tam ve spodkách a zírá do pánve. Vezme si jídlo a přejde ke stolu, kde jí. Vypije kávu. Pak zase televize. A snad osamělá plechovka piva před spaním. Po celé Americe byly rozesety milióny takových mužů. Edna vylezla z vany, utřela se ručníkem, oblékla se a odešla z bytu. Auto tam pořád stálo. Zapsala si mužovo jméno (Joe Lighthill) a telefonní číslo. Znovu si přečetla část psanou strojem. "Biograf." Jak příšerný výraz. Říká se přece "kino." Hledá se žena. Inzerát byl dost drzý. V tomhle byl tedy originální. Edna se vrátila domů. Než vytočila číslo, vypila tři kávy. Telefon zazvonil čtyřikrát. "Haló?" ozval se. "To je pan Lighthill?"

"Ano?" "Viděla jsem váš inzerát. Ten na tom autě." "Ach, ano." "Jmenuju se Edna." "Jak se máte, Edno?" "Ale jo, dobře. Je tak příšerný vedro. To počasí je prostě nesnesitelný. "Ano, špatně se v tom žije." "Tedy, pane Lighthille... " "Říkejte mi prostě Joe." "Tak dobře, Joe, hahaha, cítím se hrozně pitomě. Víte proč vám volám?" "Viděla jste mé oznámení?" "No, teda, co to s váma jako je? Vy nemůžete sehnat ženskou?" "Myslím, že ne, Edno. Řekněte mi, kde všechny jsou?" "Ženský?" "Jo." "No přece všude, ne?" "Kde? Řekněte mi, kde?" "Tak třeba v církvi. V církvi jsou určitě ženský." "Já nemám rád kostely." "Aha." "Poslyšte, nechcete přijít ke mně, Edno? "To jako k vám?" "Jistě. Mám to tu pěkný. Můžeme se napít, popovídat si. Žádný násilí. "Je pozdě." "Tak pozdě zase není. Podívejte, četla jste to oznámení. Takže máte přece zájem. "No..." "Vy se prostě bojíte, to je jasný. "Ne, nebojím se." "Tak tedy přijďte, Edno." "Ale.. " "No tak." "Dobrá. Jsem tam za čtvrt hodiny. Bylo to v nejvyšším patře moderního činžáku. Byt číslo 17. V bazénu dole se odrážela světla. Edna zaklepala. Dveře se otevřely a v nich se objevil pan Lighthill. Nad čelem mu začínala pleš; zahnutý nos, z kterého čouhaly chloupky; rozepnutý knoflíček u košile. "Pojďte dál, Edno."

Vešla a dveře se za ní zavřely. Měla na sobě modré pletené šaty. Byla naboso v sandálech a kouřila cigaretu. "Posaďte se. Donesu vám něco k pití. Byt byl pěkně zařízený. Všechno v modré a zelené a dokonale čisté. Slyšela, jak si pan Lighthill při míchání koktajlů prozpěvuje, hmmmmmmm, hmmmmmmmm, hmmmmmmm... Vypadal uvolněně a jí to pomohlo. Pan Lighthill - Joe - přišel s koktajly. Jeden podal Edně a pak se posadil do křesla na protějším konci pokoje. "Ano," řekl, "je vedro, příšerný vedro. Ale já mám klimatizaci." "Všimla jsem si. To je příjemný." "Napijte se." "Ach, ano." Edna upila ze sklenky. Bylo to dobré pití, trošku silné, ale chutnalo skvěle. Dívala se, jak Joe zaklání hlavu, když pije. Všimla si, že má na krku hluboké vrásky. A kalhoty trochu příliš volné. O několik čísel větší. Jeho nohy v nich vypadaly legračně. "To jsou pěkné šaty, Edno." "Líbí se vám?" "Moc. Taky je pěkně vyplňujete. Padnou vám jako ulitý, opravdu." Edna na to neřekla nic. Joe nepokračoval. Jen se dívali jeden na druhého a popíjeli koktajl. Proč nemluví? myslela si Edna. Je přece na něm, aby mluvil. Fakt je trochu dřevěnej. Dopila. "Naleju vám ještě jednu sklenku," řekl Joe. "Ne, opravdu bych neměla." "Ale no tak," řekl, "ještě jednu. Potřebujeme oba něco na uvolnění." "Dobrá, ale potom už půjdu." Joe odešel se sklenicemi do kuchyně. Už si nezpíval. Přišel, podal Edně její sklenku a sedl si zase do křesla přes celý pokoj od ní. Koktajl byl silnější. "Víte," promluvil, "jsem na tom dobře, co se týče sexuálních kvízů." Edna upila ze sklenice a neodpověděla. "Jak vám vycházejí kvízy o sexu?" zeptal se Joe. "Já si nikdy žádnej nedělala." "To byste měla, zjistíte, kdo jste a jaká jste." "Myslíte, že tyhle věci mají cenu? Vídám to v novinách. Nikdy jsem je nedělala, ale viděla jsem je," řekla Edna. Samozřejmě, že mají cenu." "Asi nejsem na sex moc dobrá," pokračovala Edna, "možná proto jsem sama." Dlouze se napila.

"Každý z nás je nakonec sám," řekl Joe. "Co tím myslíte?" "Myslím, že bez ohledu na to, jak to jde v sexu nebo v lásce nebo v obojím, přijde den, kdy je všechno pryč." "To je smutný," pravila Edna. "Samozřejmě. Přijde den, kdy je to pryč. Buď dojde k rozchodu, nebo celá záležitost vyústí v příměří: dva lidé žijí spolu, aniž by cokoli cítili. Věřím, že žít sám je lepší." "Rozvedl jste se se ženou, Joe?" "Ne, ona se rozvedla se mnou." "Co nefungovalo?" "Sexuální orgie." "Sexuální orgie?" "Víte, sexuální orgie je to nejosamělejší místo na světě. Tyhle orgie - cítil jsem tam úplnou beznaděj - vidět všechny ty ptáky se hejbat sem tam - promiňte... " "Mně to nevadí." "Vidět ty ptáky se hejbat sem tam, zaklesnuté nohy, pracující prsty, ústa, všichni v objetí a zalití potem a odhodlaní si to udělat, jak se dá." "Já o těchhle věcech moc nevím, Joe," řekla Edna. "Myslím, že bez lásky je sex k ničemu. Věci můžou mít smysl, jenom když mezi zúčastněnými existuje nějaký cit." "Myslíte, že se lidi musejí mít rádi?" "Pomáhá to." "Chcete říct, že unaví jeden druhýho? Nebo že musí zůstat spolu? Kvůli penězům? Dětem? Všemu dohromady?" "Orgie nepomáhají." "A co pomáhá?" "To nevím. Možná čenž." "Čenž?" "No, když se dva páry navzájem dost dobře znají a vymění si partnery. Přinejmenším v citové oblasti je to šance. Například řekněme, že jsem měl vždycky rád Mikeovu ženu. Měl jsem ji rád celé měsíce. Pozorovával jsem ji, jak přechází pokojem. Líbilo se mi, jak se pohybuje. Její pohyby ve mně probouzely zvědavost. Zajímalo mne, chápete, jak se tyto pohyby projevují. Viděl jsem ji už naštvanou, viděl jsem ji opilou, viděl jsem ji střízlivou. A pak přijde čenž. Jseš s ní v ložnici, konečně ji poznáváš. Je to šance prožít něco skutečného. Samozřejmě, Mike je s tvojí ženou v jiném pokoji. Hodně štěstí, Miku, řekneš si, doufám, že jsi stejně dobrý milenec jako já." "A funguje to?"

"No, nevím... Čenž může způsobit potíže... později. Musí se to celé domluvit... musí se to moc dobře předem domluvit. A taky o tom možná lidi nevědí dost, a pak nezáleží na tom, jak dobře je to domluvené... " "Vy o tom víte dost, Joe?" "No, tyhlety čenže... Myslím, že pro někoho to může být dobrý... možná pro většinu. Ale pro mě by to asi nebylo. Já jsem příliš prudérní." Joe dopil. Edna odložila nedopitou sklenku a vstala. "Podívejte, Joe, já budu muset jít." Joe přešel pokojem směrem k ní. Vypadal v těch kalhotách jak slon. Všimla si, že má velké uši. Pak ji popadl a začal ji líbat. Dech mu byl cítit pitím. Páchl strašně kysele. Ústa měl pootevřená. Byl silný, ale nebyla to čistá síla, loudil. Odvrátila hlavu a on ji pořád držel v náručí. HLEDÁ SE ŽENA. "Joe, pusťte mě! Jdete na to moc zhurta.nechte mě!" "Tak proč sem přišlas, kurvo?" Pokusil se ji znova políbit a podařilo se mu to. Bylo to strašné. Edna zvedla prudce koleno. Zasáhla ho přesně. Zapotácel se a spadl na koberec. "Panebože... proč muselas tohle udělat? Pokusila ses mě za bít..." Svíjel se na podlaze. Ten zadek, pomyslela si, má tak hnusnej zadek. Nechala ho svíjet se na koberci a seběhla ze schodů. Vzduch venku byl čistý. Slyšela, jak si lidé povídají, slyšela puštěné televizory. K jejímu bytu to nebylo daleko pěšky. Cítila, že se musí znova vykoupat, svléknout si modré pletené šaty a vydrhnout se. Pak vylezla z vany, vytřela se ručníkem a natočila si vlasy na růžové natáčky. Rozhodla se, že už za ním nepůjde.

2. JAK SE ŠOUSTALO V BURBANKU Mluvili jsme o ženskejch, čuměli jim na nohy, když vystupovaly z automobilů, a večer jsme se dívali do oken v naději, že uvidíme někoho šoustat, ale nikdy jsme nikoho neviděli. Jednou jsme už objevili párek v posteli a ten chlápek po svý ženský pěkně jel a my si mysleli, že teď to uvidíme, ale ona řekla: "Ne, dneska nechci!" Pak se k němu otočila zády. Zapálil si cigaretu a my odešli hledat jiné okno. "Vole, ke mně by se nikdy moje ženská neotočila zády!" "Ke mně taky ne. Co tohle bylo za mužskýho?" Byli jsme tři, já, Plešoun a Jimmy. Největším naším dnem byla neděle. V neděli jsme se scházeli u Plešouna a jeli tramvají dolů do města na Hlavní. Jízdné stálo sedm centů. Stávaly tam tehdy dva striptýzový šantány, Follies a Burbank. Byli jsme zamilováni do striptérek z Burbanku a taky komici tam byli trochu lepší, takže jsme chodívali do Burbanku. Vyzkoušeli jsme taky pornokino, jenže filmy ve skutečnosti moc porno nebyly a zápletky byly všechny na jedno brdo. Pár chlápků opilo nějakou nevinnou holčičku a než se vyspala z kocoviny, zjistila, že je v nevěstinci a řada námořníků a hrbatejch mrzáků jí tluče na dveře. Kromě toho na těchhle místech spávali ve dne v noci tuláci, močili na podlahu, popíjeli víno a váleli se po sobě. Pach moče, vína a zločinu byl neúnosný. Chodili jsme do Burbanku. "Jdete dneska do šantánu, hoši?" ptával se Plešounův dědeček. "Proboha ne, máme něco na práci." Šli jsme. Chodili jsme každou neděli. Vycházeli jsme brzo ráno, dlouho před představením, a procházeli jsme se po Hlavní, nahlíželi do prázdných barů, v jejichž dveřích sedávaly podřadné holky s vyhrnutými sukněmi, vyhřívaly si klouby na sluníčku, které se dralo do temných zákoutí baru. Ty holky vypadaly dobře. Ale my věděli svoje. Slyšeli jsme o tom. Chlápek vejde na panáka a oberou ho, jak za pití pro něho, tak pro holku. Ale její sklenka bude ředěná vodou. Trochu si šáhneš a to je všecko. Když ukážeš, že máš peníze, uvidí to barman, dá ti něco do pití a probereš se kus od baru a prachy jsou fuč. Věděli jsme svoje. Když jsme prokorzovali Hlavní třídu, zašli jsme do hospody na svůj osmicentovej párek a velkej plechovej džbán bylinkovýho šumáku. Cvičili jsme s činkama a naskakovaly nám svaly a rukávy košile jsme si vyhrnovali vysoko a každý z nás měl v náprsní kapse balíček cigaret. Vyzkoušeli jsme dokonce i středisko Charlese Atlase s názvem Dynamické napětí, ale zvedání činek byl pravděpodobně ten nejschůdnější a nejobvyklejší způsob. Když jsme snědli párek a vypili džbánek bylinkovýho šumáku, zahráli jsme si na hracích automatech. Hra za jeden cent. Znali jsme ty automaty moc dobře. Když jste nadělali určitý počet bodů, měli jste další hru zadarmo. Museli jsme ty body dělávat, neměli jsme tolik peněz.

U vesla byl Franky Roosevelt, začínalo se to zlepšovat, ale pořád ještě byla krize a ani jeden z našich otců neměl zaměstnání. Kde jsme brali naše skromný kapesný, je záhadou, až na to, že jsme měli vytříbený smysl pro všechno, co nebylo přibitý. Nekradli jsme, prostě jsme se dělili. A vynalézali. Když jsme měli málo peněz nebo vůbec žádný, vynalézali jsme k zabití času drobné hříčky - jednou z nich bylo například jít na pláž a zpátky. Obvykle to bývalo v létě a naši rodiče nikdy nenadávali, když jsme přišli pozdě k večeři. Stejně jako se nezajímali o svítící puchýře na našich chodidlech. To jen když si všimli, jak jsme ochodili podpatky a podrážky bot, začaly lamentace. Poslali nás do jednotkovýho obchoďáku, kde měli podpatky, podrážky a klíh na skladě za rozumnou cenu. Stejné to bylo, když jsme na ulici hrávali čutanou. Nebyly veřejné prostředky na stavění hřišť. Byli jsme do toho tak zažraní, že jsme hrávali ragby na ulici po celou ragbyovou sezónu, přes sezónu basketbalovou a baseballovou až zase do další ragbyové sezóny. Když vás složili na asfalt, děly se věci. Sedřená kůže, zhmožděné kosti, krev, ale vstali jste, jako by se nic nestalo. Našim rodičům nikdy nevadily strupy a krev a modřiny; strašným a neodpustitelným hříchem bylo udělat si díru na koleně. Neboť každý kluk měl pouze dvoje kalhoty: jedny na všední den a druhé na neděli, a nikdy jste si nesměli udělat díru na koleně ani v jedněch, protože se tak ukázalo, že jste chudí a blbí a že vaši rodiče jsou chudí a blbí taky. Takže jste se naučili složit cápka a nespadnout při tom ani na jedno koleno. Když jsme se mezi sebou bili, mlátili jsme se celé hodiny a naši rodiče nás nezachránili. Myslím, že to bylo proto, že jsme předstírali tvrdost a nikdy nežádali o soucit. Čekali od nás, že se budeme soucitu domáhat. Ale my jsme své rodiče nenáviděli, takže jsme po nich nemohli nic chtít, a poněvadž jsme je nenáviděli, oni nenáviděli nás, vycházeli na verandy a s nezájmem obhlíželi naše nekonečné rvačky. Jen zívli, zvedli vhozený reklamní letáček a vrátili se dovnitř. Rval jsem se s cápkem, který to později vysoko dotáhl v námořnictvu Spojených Států. Jednou jsem se s ním bil od půl deváté ráno a skončili jsme dlouho po setmění. Nikdo nás nezastavil, třebaže jsme byli na dohled od jejich předzahrádky, pod dvěma obrovskými orobinci, ze kterých na nás po celý den srali vrabci. Byl to nelítostný boj, nemající konce. On byl větší, trochu starší a těžší, jenže já byl zběsilejší. Rozešli jsme se s oboustranným souhlasem - nevím, jak tohle funguje, musíte to zažít, abyste pochopili, ale když se dva lidé spolu rvou osm devět hodin, vytvoří se podivný druh vzájemnosti. Druhý den jsem měl tělo samá modřina. Nemohl jsem mluvit ani pohnout žádnou částí těla, aby mi to nepůsobilo bolest. Ležel jsem v posteli a připravoval se na smrt, a vešla moje

matka s košilí, kterou jsem měl v bitce na sobě. Přistrčila mi ji k posteli před obličej a řekla: "Podívej, máš tuhle košili od krve! Od krve!" "Promiň!" "To z toho nikdy nedostanu! NIKDY!" "To je,jeho krev." "To je jedno! Je to krev! Ta se nevypere!" Neděle, to byl náš den, klidný, mírný den. Šli jsme do Burbanku. Na začátek dávali vždycky špatný film. Hodně starý. A vy jste se dívali a čekali. Mysleli jste na holky. Tři čtyři chlápci v orchestřišti hráli nahlas, možná nehráli moc dobře, ale hráli nahlas, až konečně vyšly striptérky, objaly oponu, kraj opony, objaly ji, jako by to byl mužskej, a třásly tělem a pěkně té oponě přirážely. Potom obloukem vyběhly a začaly se svlékat. Když jste měli dost peněz, byl k tomu i balíček pražené kukuřice; když ne, k čertu s tím. Před dalším výstupem byla přestávka. Jakýsi drobný mužík povstal a řekl: "Dámy a pánové, věnujete-li mi laskavě svou pozornost... " Prodával kukátka. Když jste dali kukátko proti světlu, na skle se objevil ten nejkrásnější obrázek. Váš příslib! Kukátka po padesáti centech, majetek na celý život za pouhých padesát centů, k dostání pouze pro návštěvníky Burbanku a neprodejná kdekoli jinde.,"jen ho dejte proti světlu a uvidíte! Děkuji vám, dámy a pánové, za vaši laskavou pozornost. Nyní projdou mezi vámi pomocníci s kukátky ke koupi." Dva uválení vandráci, každý s taškou kukátek, procházeli uličkami a páchlo z nich muškátové víno. Nikdy jsem neviděl, že by si někdo nějaké kukátko koupil. Přesto se domnívám, že když jste je dali proti světlu, byla na skle namalovaná nahá žena. Kapela začla znova hrát, zdvihla se opona a byla zde taneční skupina. Většinou to byly zestárlé striptérky, silně nalíčené, s výraznou rtěnkou a umělými řasami. Dělaly, co mohly, aby se trefily do hudby, ale vždycky zůstávaly trochu pozadu. Ale vydržely do konce; myslím, že byly hodně statečné. Pak přišel zpěvák. Bylo obtížné mít rád zpěváka - mužskýho. Zpíval příliš nahlas o zhrzené lásce. Neuměl zpívat, a když skončil, rozpřáhl paže a uklonil se do nejchudšího zašumění potlesku. Pak přišel komik. Ten byl dobrý! Přišel ve starém hnědém kabátě, klobouk naražený hluboko do očí, nahrbený a s chůzí vandráka, který nemá nic na práci ani kam jít. Kolem šla po scéně nějaká holka a on ji sledoval očima. Pak se obrátil k publiku a bezzubými ústy řekl: "Budu muset bejt tvrdej." Na scénu vyšla další holka a on šel k ní a zblízka do obličeje jí vypálil: "Jsem už starej chlap, je mi 44 pryč, ale když se rozláme postel, dodělám to na podlaze." To psalo. Jak jsme se nasmáli!

Mladíci, starší chlápci, všichni jsme se tak nasmáli. A pak tu bylo číslo s kufrem. Pomáhal nějaké holce sbalit kufr. Šaty ale pořád lezly z kufru ven. "Nemůžu to dostat dovnitř!" "Ukaž, pomůžu ti!" "Zase to vypadlo!" "Počkej, stoupnu si na to!" "Cože? Ne, ne, na tom přece nemůžeš stát!" A pokračovali pořád dál v čísle s kufrem. To byla ale sranda! Nakonec přišly zase první tři ze čtyř striptérek. Každej z nás měl rád jednu z nich a všichni jsme byli zamilovaní. Plešoun si vybral hubenou Francouzku trpící astmatem a s temnými kruhy pod očima. Jimmy měl rád Tygří ženu (správně Tygřici). Upozornil jsem Jimmyho, že Tygří žena má určitě jedno prso větší než druhé. Moje byla Rosalie. Rosalie měla obrovskej zadek, kterým pořád třásla a zpívala legrační popěvky, a když šla dělat striptýz, mluvila sama se sebou a hihňala se. Byla jediná, která měla svou práci opravdu ráda. Do Rosalie jsem byl zamilovaný. Často jsem myslel na to, jak jí napíšu dopis a povím jí, jak je úžasná, ale nějak jsem se k tomu nikdy nedostal. Jednou odpoledne jsme čekali po představení na tramvaj a čekala tam s námi taky Tygří žena. Měla na sobě přiléhavé zelené šaty a my stáli a čuměli na ni. "To je tvá holka, Jimmy, to je Tygří žena." "Tý to sekne, hochu! Koukni na ni!" "Promluvím s ní," řekl Plešoun. "Je to Jimmyho holka." "Já s ní nechci mluvit," řekl Jimmy. "Já s ní promluvím," opakoval Plešoun. Strčil si do pusy cigaretu, zapálil a přikročil k ní. "Čau, lásko!" usmál se. Tygří žena neodpověděla. Zírala před sebe a čekala na tramvaj. "Vím, kdo jseš. Viděl jsem tě dnes, jak se svlíkáš. Sekne ti to, holka, fakt ti to sekne!" Tygří žena zírala před sebe. Plešoun tam stál a usmíval se na ni jako idiot. "Rád bych ti ho tam strčil. Rád bych tě ojel, děvče!" Přistoupili jsme a odtáhli Plešouna pryč. Táhli jsme ho po ulici. "Ty blbče, nemáš žádný právo s ní takhle mluvit!" "Předvádí se přece a natřásá s ní, předvádí se s ní před mužskejma!" "Jen se snaží uživit se. "Je to rajda, je to zrzavá rajda a chce to! "Ty seš blázen!" Táhli jsme ho po ulici.

Nedlouho potom jsem. začal ztrácet zájem o neděle na Hlavní třídě. Domnívám se, že Follies i Burbank tam pořád ještě stojí. Samozřejmě, Tygří žena, striptérka s astmatem i Rosalie, moje Rosalie, jsou dávno pryč. Asi mrtvé. Rosaliina velká natřásající se prdel je pravděpodobně mrtvá. A když jsem ve svém rodném městě, jedu kolem domu, ve kterém jsem bydlel, a žijí tam nějací cizí lidé. Ale ty neděle byly dobré, většina těch nedělí byla dobrá, světélko v temných dnech krize, kdy naši tátové přecházeli po verandě, bez práce, bezmocní, a koukali, jak jeden z druhého vytloukáme duši, a pak se vraceli dovnitř zírat do prázdných stěn a báli se zapnout rádio kvůli účtu za elektřinu.

3. TY, TVOJE PIVO A JAK SEŠ SKVĚLEJ Jack vešel a na krbové římse našel krabičku cigaret. Ann seděla na pohovce a četla Cosmopolitan. Jack si zapálil a sedl si do křesla. Do půlnoci zbývalo deset minut. Charley říkal, že bys neměl kouřit," vzhlédla Ann od časopisu. Mám nárok. Dneska to bylo drsný." Vyhráls?" Nejednotný rozhodnutí, ale dali mi to. Benson je tvrdej chlap, má šťávu. Charley říká, že ted' je na řadě Parvanelli. Dostanem se přes Parvanelliho a vyhrajem šampionát." Jack vstal, odešel do kuchyně a vrátil se s lahví piva. Charley mi říkal, abych ti nedovolovala pivo," odložila Ann časopis. 'Charley říkal, Charley říkal... ' Už toho mám po krk. Vyhrál jsem zápas. Vyhrál jsem šestnáckrát za sebou, mám právo na pivo a cigaretu." Měl bys zůstat ve formě." To je jedno. Dostanu každýho." Ty seš tak skvělej, to slyším pořád, když se napiješ, jak seš skvělej. Je mi z toho nanic." Já jsem skvělej. 16 zápasů, patnáctkrát k.o. Znáš někoho lepšího?" Ann neodpověděla. Jack odešel s pivem a cigaretou na záchod. Ani jsi mi nedal pusu. Rovnou ode dveří sis šel pro flašku piva. Seš skvělej, no dobře. Seš skvělej v pití piva." Jack neodpověděl. Za pět minut stál ve dveřích záchoda, kalhoty a spodky měl omotané dole u bot. "Ježíšikriste, Ann, to ani nemůžeš vyměnit ruličku toaletního papíru?" Promiň." "Šla do komory a podala mu papír. Jack si dokončil svoje a vyšel ven. Pak dopil pivo a vytáhl si další. "Ty tady žiješ s nejlepší polotěžkou váhou na světě, a přitom si pořád jenom stěžuješ. Spousta holek by se zbláznila, kdyby mě měla, ale ty jenom sedíš a paštěkuješ. "Vím, že seš dobrej, Jacku, možná nejlepší, ale ty nevíš, jak to strašně nudí, sedět a poslouchat, jak pořád opakuješ, že seš skvělej." "Aha, tebe to teda nudí, jo?" "Ano, ksakru, ty, tvoje pivo a jak seš skvělej." "Jmenuj mi nějakou lepší polotěžkou váhu. Nechodíš ani na moje zápasy." "Jsou taky jiný věci než boxování, Jacku." "Jaký? Třeba sedět na prdeli a číst Cosmoplitan? "Ráda se něco dovím." "To bys měla. V tom máš široké možnosti." "Povídám ti, že jsou kromě boxování i jiný věci." "Jaký? Vyjmenuj je."

"Třeba umění, hudba, obrazy a takový věci." "Jseš v něčem z toho dobrá?" "Nejsem, ale vážím si jich." "Do prdele, to radši budu nejlepší v tom, co dělám. "Dobrej, lepší, nejlepší... Panebože, neumíš si vážit lidí takových, jaký jsou?" "Takových, jaký jsou? Čím je většina z nich? Co jsou zač - Fízlové, vyděrači, frajeři, donašeči, pasáci, úředníci." "Ty se na každýho díváš vždycky svrchu. Nikdo z tvejch přátel ti není dost dobrej. Ty seš tak příšerně skvělej!" "To teda jsem, miláčku!" Jack si zašel do kuchyně pro další pivo. "Ty a to tvoje prokletý pivo." "Mám na ně právo. Prodávají ho. A já ho kupuju." Charley říkal. "Seru na Charleyho!" "Ty seš tak příšerně skvělej!" "Máš pravdu. Přinejmenším Pattie to věděla. Brala to. Byla na to pyšná. Věděla, že to něco znamená. Ty jenom paštěkuješ." "Tak proč se teda nevrátíš k Pattie? Co děláš se mnou?" "Přesně tohle si myslím taky. "Dobrá, svoji nejsme, můžu kdykoliv odejít." "Takže tohle bysme měli. Do prdele přijdu sem k smrti utahanej po těžkým desetikolovým zápase a tebe ani nepotěší, že jsem vyhrál. Jenom se do mě pořád navážíš. "Podívej, Jacku, jsou taky jiný věci kromě boxování. Když jsem se s tebou seznámila, obdivovala jsem tě takovýho, jakejs byl." "Byl jsem boxer. Kromě boxování totiž žádný jiný věci nejsou. A já jsem boxer. To je můj život, a jsem v tom dobrej. Nejlepší. Všiml jsem si, že máš vždycky slabost pro ty, co prohrávaj... jako je třeba Toby Jorgenson." "Toby je zábavnej. Má smysl pro humor, opravdovej smysl pro humor. Mám Tobyho ráda." "Ten má akorát 9,5 a jedna. Toho dostanu, i když budu úplně namol." "A pámbu ví, že seš namol dost často. Jak myslíš, že se asi cítím na večírcích, když ležíš tuhej na podlaze nebo když se válíš v pokoji a každýmu vyprávíš: 'JA JSEM SKVĚLEJ, JÁ JSEM SKVĚLEJ, JÁ JSEM SKVĚLEJ!' Nemyslíš, že si pak musím připadat jako blbá?" "Možná seš blbá. Když máš tak ráda Tobyho, proč si nejdeš za ním? "Já jsem jenom řekla, že ho mám ráda a že si myslím, že je zábavnej. To neznamená, že s ním chci do postele." "Dobrá, do postele chodíš se mnou a říkáš, že jsem nudnej.

Nevím, co ksakru chceš. Ann neodpověděla. Jack vstal, přešel k pohovce, zvedl Ann hlavu, políbil ji, vrátil se zpátky a zase si sedl. "Poslyš, povím ti o tom zápase s Bensonem. I ty na mě budeš pyšná. Složil mě v prvním kole, pravej hák. Vstal jsem a zbytek kola si ho držel od těla. Ve druhém mě poslal k zemi znova, sotva jsem se postavil na nohy při osmi. Zase jsem si ho držel od sebe. Několik dalších kol jsem se dával dohromady. Dostal jsem se do formy v šestém, sedmém, osmém. V devátém jsem ho poslal jednou k zemi a v desátém dvakrát. Tomu já neříkám nejednotný rozhodnutí. To oni tomu tak říkají. No nic, je to 45 táců, slyšíš, holka? 45 táců. Jsem skvělej, nemůžeš popřít, že jsem skvělej, co?" Ann neodpověděla. "No tak, řekni, že jsem skvělej." "Tak jo, seš skvělej." "No, to už je lepší." Jack přistoupil k ní a znova ji políbil. "Cítím se bezvadně. Boxovat je umění, opravdový umění. Musíš mít něco v sobě, abys byl skvělej umělec stejně jako skvělej boxer." "Dobře, Jacku." "'Dobře, Jacku.' To je všechno, co mi řekneš? Pattie bývala šťastná, když jsem vyhrál. Byli jsme oba šťastní celou noc. Nemůžeš se o to se mnou podělit, když se mi povede něco dobrýho? Do háje, seš zamilovaná do mě nebo seš zamilovaná do těch neúspěšnejch, do těch blbečků? Myslím, že bys byla šťastnější, kdybych se vrátil jako poraženej." "Já chci, abys vyhrával, Jacku, jenom mně vadí, že tomu, co děláš, přikládáš takovej význam..." "Kčertu, je to mý živobytí, můj život. Jsem hrdej, že jsem nejlepší. Je to jak lítání, jako vyletět do nebe a natřít to slunci." "Co budeš dělat, až nebudeš moct boxovat?" "Máme sakra dost peněz na to, abysme si dělali, co budeme chtít." "Jen abychom se navzájem snesli." "Třeba se naučím číst Cosmopolitan, poučím se." "V tom máš moc co dohánět." "Jebu tě." "Prosím?" "Jebu tě." "No, tos už pěknou chvilku neudělal." "Jsou chlapi, kteří rádi souložej s paštěkujícíma ženskejma, já to nejsem." "Předpokládám, že Pattie nepaštěkovala?"

"Všechny ženský paštěkujou, ty jsi jejich šampión." "Dobrá, proč se teda nevrátíš k Pattie?" "Teď seš tady ty. Můžu mít na bytě vždycky jen jednu kurvu." "Kurvu?" "Kurvu." "Ann vstala, šla do komory, vytáhla svůj kufr a začala si do něj skládat oblečení. Jack odešel do kuchyně a vzal si další láhev piva. Ann brečela a měla vztek. Jack si s pivem sedl a pořádně si přihnul. Potřeboval whisky, láhev whisky. A dobrý doutník. "Můžu si přijít pro zbytek věcí, když tady nebudeš." "Neměj péči. Dám ti je poslat." Zastavila se ve dveřích. "Hele, myslím, že tohle je ten problém." "Asi jo," odtušil Jack. Zavřela dveře a byla pryč. Obvyklá procedura. Jack dopil pivo a šel k telefonu. Vytočil Pattiino číslo. Zvedla to. "Pattie?" "Ach, Jacku, jak se máš?" "Vyhrál jsem dneska večer velkej zápas. Nejednotný rozhodnutí. Už musím jen porazit Parvanelliho a budu mistrem." "Natřeš jim to oběma, Jacku. Já vím, že to dokážeš." "Co děláš dnes večer, Pattie?" "Je jedna hodina, Jacku. Pils?" "Trochu. Oslavuju." "Jak se má Ann?" "Rozešli jsme se. Můžu to hrát vždycky jen na jednu ženskou, to přece víš, Pattie." "Jacku..." "Co je?" "Mám tu mužskýho." "Mužskýho?" "Tobyho Jorgensona. Je v ložnici... " "Jo, tak promiň. " "Ty promiň, Jacku, milovala jsem tě, možná tě pořád miluju." "Do prdele, vy ženský fakt s tím slůvkem hážete... " "Promiň, Jacku." "To je v pořádku." Zavěsil. Potom si šel do komory pro kabát. Oblékl si ho, dopil pivo a sjel výtahem k autu. Jel stovkou rovně nahoru po Normandii a zastavil u obchodu s lihovinami na Hollywood Boulevard. Vystoupil a vešel dovnitř. Vzal si

karton šesti Michelobů a karton minerálek. U pokladny pak požádal prodavače o čtvrtku Jacka Danielse. Zatímco mu prodavač sčítal účet, přistoupil k pultu nějaký opilec s dvěma kartony po šesti Coorsech. "Ahoj, kámo!" obrátil se na Jacka, "nejsi ty Jack Backenweld ten boxer?" "To jsem," odpověděl Jack. "Člověče, viděl jsem ten zápas dnes večer, Jacku, máš to v sobě. Jseš fakt skvělej!" "Díky, kámo," řekl opilcovi, vzal si sáček se zbožím a šel k autu. Seděl tam, otevřel Danielse a dal si pořádný doušek. Potom vycouval, proletěl na západ po Hollywood Boulevard, zahnul doleva na Normandii a všiml si dobře stavěné osmnáctky potácející se ulicí. Zastavil vytáhl ze sáčku čtvrtku Danielse a ukázal jí ho. "Chceš svízt?" Překvapilo ho, když si přisedla. "Pomůžu vám tohle vypít, pane, ale žádný sociální služby." "Kčertu, to ne," řekl Jack. Jel dolů Normandií šedesátkou, vážený občan a třetí nejlepší polotěžká váha na světě. Chvíli měl pocit, že by jí měl říct, s kým to jede, ale rozmyslel si to, natáhl se a stiskl jí koleno. "Nemáte cigaretu, pane?" zeptala se. Vytáhl jednu z krabičky a zmáčkl palubní zapalovač. Když naskočil, připálil jí.

4. TUDY SE NEJDE DO RÁJE Seděl jsem v baru na Western Avenue. Bylo kolem půlnoci a já se nacházel v obvyklém stavu zmatení mysli. Jistě znáte ten stav,kdy nic správně nefunguje: ženský, zaměstnání, nezaměstnání,počasí, kámoši. Nakonec jen sedíte poněkud sklíčení a čekáte, jako byste na autobusové zastávce čekali na smrt. No dobrá, seděl jsem tam a najednou přichází tahle tmavovláska s ucházejícím tělem, dlouhými vlasy, smutnýma hnědýma očima. Nezačal jsem ji svádět. Ignoroval jsem ji dokonce i tehdy, když si vybrala židličku vedle mne, třebaže tam byl tucet jiných volných míst. Popravdě řečeno jsme byli kromě barmana sami dva. Objednala si suché víno. Pak se mě zeptala, co piju. "Skotskou se sodou." "Dejte mu skotskou se sodou," řekla barmanovi. No, bylo to neobvyklé. Otevřela kabelku, vyndala z ní drátěnou klícku, ze které vytáhla jakési miniaturní lidičky, a posadila je na barový pult. Měli všichni něco kolem tří palců, byli živí a normálně oblečení. Byli čtyři, dva muži a dvě ženy. "Tohle teď dělají," řekla, "přijdou hrozně draho. Když jsem si je pořizovala, stáli něco kolem 2 000 dolarů jeden. Podražili teď na 2 400. Nevím přesně, jak je vyrábějí, ale asi je to něco protizákonného." Malí lidé se promenovali po baru. Najednou jeden malilinkatý chlapík vrazil jedné z malilinkatých žen facku. "Ty kurvo," řekl, "s tebou jsem skončil!" "Ne, Georgi, to nemůžeš," brečela, "já tě miluju! Já se zabiju! Musím tě mít!" "To je mi jedno," řekl malilinkatý chlapík a vytáhl malilinkatou cigaretu a zapálil si. "Mám právo normálně žít." "Jestli ji nechceš," řekl ten druhý malý chlápek, "tak já si ji vezmu. Já ji miluju." "Ale já tě nechci, Marty. Jsem zamilovaná do George." "Jenže to je mizera, Anno, opravdovej mizera!" "To vím, ale stejně ho miluju." Malilinkatý mizera šel a políbil druhou malilinkatou ženu. "Funguje mi tady trojúhelník," řekla dáma, která mi koupila pití. "To jsou Marty, George, Anna a Ruthie. "S Georgem to jde z kopce, pěkně z kopce. Marty je tak trochu trouba." "Není to smutné, dívat se na to všechno? Hm, jak se jmenujete? "Jitřenka. Je to hrozné jméno. Ale tohle matky někdy dětem dělávají." "Já jsem Hank. Ale není to smutné... " "Ne, dívat se na to není smutné. Neměla jsem moc štěstí na vlastní lásky, spíš jsem tedy měla hroznou smůlu... " Všichni máme hroznou smůlu."

"Asi ano. Tak jsem si koupila tyhle malinký lidi a teď je pozoruju a je to, jako když máte a zároveň nemáte svoje problémy. Akorát mě hrozně vzruší, když se začnou milovat. To pak jsou problémy." "Jsou sexy?" "Strašně, příšerně sexy. Bože, to mě vzrušuje!" "Proč nám to nepředvedou? Myslím přímo teď. Podíváme se na ně společně." "Ach, to nejde, nutit je. Dělají to, když chtějí oni." "Jak často to dělají?" "No, jsou docela dobří. Tak čtyřikrát, pětkrát týdně." Procházeli se po baru. "Poslyš," řekl Marty, "dej mi šanci. Dej mi jedinou šanci, Anno." "Ne," odpověděla Anna, "má láska patří Georgovi. Nic jiného pro mě neexistuje." George líbal Ruthie a osahával jí prsa. Ruthie začínala být vzrušená. "Ruthie začíná být vzrušená," upozornil jsem Jitřenku. "Začíná. Fakt začíná." Začínalo mě to taky vzrušovat. Objal jsem Jitřenku a dal jí pusu "Poslyšte," řekla, "nemám ráda, když se milují na veřejnosti. Vezmu je domů a nechám je to udělat." "Ale to se nebudu moct dívat." "Tak to budete muset jít se mnou." "Dobrá," řekl jsem, "půjdeme." Dopil jsem a vyšli jsme spolu. Nesla malinké lidi v drátěné klícce. Nasedli jsme do jejího auta a lidičky jsme dali mezi sebe na přední sedadlo. Podíval jsem se na Jitřenku. Byla úplně mladičká a krásná. Vypadalo to, že má něco do sebe. Jak to, že jí to nevycházelo s mužskýma? Je tolik způsobů, jak se tyhle věci mohou zamíchat. Ty čtyři lidičky ji stáli 8000 dolarů. Tolik ji stálo, aby se zbavila všech vztahů a přitom se nezbavila všech vztahů. Měla pěkný dům nedaleko kopců. Vystoupili jsme a šli ke dveřím. Když Jitřenka odemykala, podržel jsem klícku s malinkatými lidmi. "Minulý týden jsem slyšela Randyho Newmana v Trubadúrovi. Není skvělý?" zeptala se. "Ano, to jistě." Šli jsme do obýváku a Jitřenka vytáhla lidičky ven a dala je na konferenční stolek. Pak odešla do kuchyně, otevřela ledničku a vytáhla láhev vína. Přinesla dvě sklenice. "Odpusťte," řekla, "ale vypadáte poněkud výstředně. Co děláte?" "Jsem spisovatel." "Napíšete o tomhle?" "Nikdo tomu neuvěří, ale napíšu." "Podívejte," řekla Jitřenka, "George svlíká Ruthie kalhotky.

Dělá jí to prstem. S ledem?" "Ano, ano. Ne, bez ledu. Jdou na věc." "Nevím," řekla Jitřenka, "ale fakt mě strašně vzrušuje se na ně dívat. Možná je to tím, že jsou tak maličcí. Pořádně mě to rozehřívá." "Vím, co máte na mysli." "Podívejte, teď na ni George leze." "Leze, že jo?" "Koukněte na ně!" "Bože všemohoucí!" Chňapnul jsem Jitřenku. Stáli jsme a líbali se. Oči jí přitom klouzaly ze mě na ně a zase zpátky ke mně. Malý Marty a malá Anna se dívali taky. "Podívej," řekl Marty, "budou to dělat. Mohli bychom to taky dělat. I ti velcí lidi to budou dělat. Koukni se na ně!" "Slyšelas to?" zeptal jsem se Jitřenky. "Říkali, že to budeme dělat. Je to pravda?" "Doufám, že to je pravda," řekla Jitřenka. Odnesl jsem ji na gauč a vyhrnul jí šaty nad boky. Líbal jsem ji na krku. "Miluju tě," řekl jsem. "Opravdu? Opravdu?" "Ano, tak nějak, ano." "Dobrá," řekla malá Anna malému Martymu, "můžeme to taky dělat, i když tě nemiluju." Objali se uprostřed konferenčního stolku. Zbavil jsem Jitřenku kalhotek. Jitřenka zasténala. Malá Ruthie zasténala. Marty se přivinul k Anně. Dálo se to všude. Napadlo mě, že to právě dělají všichni lidi na světě. Pak jsem na zbytek světa zapomněl. Nějak jsme se dostali do ložnice. Pak jsem se dostal do Jitřenky na dlouhou, pomalou jízdu... Když vyšla z koupelny, četl jsem si úplně pitomou povídku v Playboyi. "Bylo to moc bezva," řekla. "Potěšení na mé straně," odvětil jsem. Vrátila se ke mně do postele. Odložil jsem časopis. "Myslíš, že to můžeme dát dohromady?" zeptala se. "Co máš na mysli?" "Jestli to můžeme dát dohromady na delší dobu." "Nevím. Dějí se různé věci. Začátek je vždycky nejlehčí." Náhle se z obýváku ozval výkřik. "Proboha," vyjekla Jitřenka. Vyskočila a vyběhla z místnosti. Běžel jsem za ní. Když jsem tam vešel, držela George v dlaních. "Ach, bože!"

"Co se stalo?" "Anna mu to udělala!" "Co mu udělala?" "Uřízla mu koule! George je eunuch!" "Fiúú!" "Podej mi kousek toaletního papíru, rychle! Mohl by vykrvácet!" "Ten hajzl," řekla Anna z konferenčního stolku, "když nemůžu mít George já, nebude ho mít nikdo!" "Teď obě patříte mně!" prohlásil Marty. "Ne, budeš si muset mezi námi vybrat, řekla Anna. "Která z nás to je?" zeptala se Ruthie. "Miluju vás obě," odpověděl Marty. "Přestal krvácet," řekla Jitřenka. "Je studený." Zabalila George do kapesníku a položila na krbovou římsu. "Víš," otočila se Jitřenka ke mně, "jestli si myslíš, že nám to spolu nevydrží, nechtěla bych to už víckrát opakovat." "Myslím, že tě miluju, Jitřenko." "Podívej," řekla, "Marty objímá Ruthie!" "Budou to dělat?" "Nevím. Zdá se, že jsou vzrušení. Jitřenka zvedla Annu a dala ji do klícky. "Pusťte mě odsud! Oba je zabiju! Pusťte mě odsud!" George sténal z kapesníku na římse. Marty svlékl Ruthie kalhotky. Přitáhl jsem si Jitřenku k sobě. Byla mladá, krásná a měla něco do sebe. Mohl jsem se zase zamilovat. Bylo to možné. Políbili jsme se. Propadl jsem se do jejích očí. Pak jsem se nadzvedl a začal se hýbat. Věděl jsem, kde jsem. Miloval se šváb s orlicí. Čas byl šašek s banjem. Nepřestával jsem se pohybovat. Její dlouhé vlasy mi padaly přes obličej. "Všechny vás zabiju!" vřískala malá Anna a rumplovala svojí drátěnou klíckou. Byly tři hodiny ráno.