Na moři, zírám nahoru. (Finegan Kruckemeyer) činohra

Na moři, zírám nahoru (Finegan Kruckemeyer) činohra

Překlad: Jan Tošovský Režie: Štěpán Pácl Dramaturgie: Marta Ljubková Scéna: Pavla Kamanová Kostýmy: Daniela Klimešová Light design: Ondřej Kyncl Hudba a sound design: Michal Cáb Pohybová spolupráce: Lucia Kašiarová Sylvia Wist (Australanka) Magdaléna Borová Noah Kearney (Angličan) Petr Vaněk j. h. Elise Dabelstein (Němka) Lucie Štěpánková j. h. Řekyně Emma (Islanďanka) Lucie Polišenská Caleb Prosser (Australan) Jiří Suchý z Tábora Premiéra: 9. března 2017 v Národním divadle 5

Fonetická spolupráce: PhDr. Zdena Palková Pomocná režie: Leona Primová Inspicient: Tomáš Slavík Nápověda: Lucie Brychtová Vedoucí jevištního provozu: Petr Voříšek Jevištní mistr: Tomáš Studnička Vedoucí osvětlovač: Jan Martinovský Vedoucí zvukař: Tomáš Mugrauer Vedoucí odd. projekce: ing. Jaromír Valášek Vedoucí garderoby: Marie Suchá Vedoucí maskérny: Kateřina Petrová Dekorace, kostýmy a vlásenky vyrobily Ateliéry a dílny Národního divadla pod vedením Martina Černého, Aleše Frýby a Stanislava Hrdličky. AUSTRÁLIE Canberra 6

OBSAH 10 Finegan Kruckemeyer životopis 14 Hry se mají psát taky, aby něco vydržely rozhovor s Fineganem Kruckemeyerem 24 Neznámá z druhého konce světa Ladislav Nagy 40 O kolektivním duchu australského divadla Jane Howardová xx Na moří zírám nahoru Finegan Kruckemeyer xxx Portréty inscenátorů xxx Nabídka Činohry ND 9

FINEGAN KRUCKEMEYER Narodil se v Irsku v roce 1981, jeho maminka byla Angličanka, jeho dědeček Němec. Když mu bylo osm let, přestěhoval se rodiči do Austrálie, v Adelaide žil až do svých 22. V roce 2004 se spolu se svou ženou Essie usadil v Hobartu v Tasmánii, kde žije dodnes. Nemá žádné formální divadelní vzdělání, ale divadlu se věnoval od dětství. V sedmnácti začal sám vést dramatické kursy a brzo také pro divadlo psal. Od roku 2008 už se učení nevěnuje, je dramatikem z povolání, přičemž jádro jeho tvorby představují hry psané na objednávku. V roce 2014 se mu narodil syn. Napsal osm desítek her, jeho doménou jsou hry pro děti a mladé publikum. Jeho texty byly uvedeny na pěti kontinentech a přeloženy byly do šesti jazyků (namátkou Spojené státy, Velká Británie, Irsko, Německo, Šanghaj, Sydney). Uvádějí je jak mezinárodní festivaly, tak také repertoárová i nezávislá divadla. Finegan Kruckemeyer je držitel řady divadelní cen (mj. národní Cena Davida Williamsona pro nejlepšího australského dramatika za rok 2015) a hojně cestuje po světě, kde na konferencích přednáší o divadle. Je členem Sdružení australských spisovatelů (Australian Writers Guild) a je činný i v jiných organizacích. 11

Mezi nejinspirativnějšími umělci uvádí amerického spisovatele Johna Steinbecka, kanadskou písničkářku Joni Mitchellovou a hlavně amerického ilustrátora a autora dětských knih Maurice Sendaka, k jeho dílu odkazuje opakovaně a jeden jeho obrázek má vytetovaný na ruce. S jeho tvorbou se mohli čeští diváci setkat jenom na Prague Fringe Festivalu v roce 2015, kdy tu byla v angličtině uvedena hra Tahle dívka se směje, tahle dívka pláče, tahle dívka nedělá nic (This Girl Laughs, This Girl Cries, This Girl Does Nothing, 2011) Hru Na moři, zírám nahoru (At Sea, Staring Up) napsal na zakázku divadla JUTE v australském Cairns, premiéru měla v režii Suellen Maunderové v roce 2012. Následujícího roku se hra dostala do finále cen Cairns Post Awards. Kromě domovské Austrálie byla uvedena i ve Spojených státech (Wheel Theatre Company, Washington). Pražské uvedení je její evropskou premiérou a zároveň prvním uvedení Finegana Kruckemeyera a jeho magicky realistického světa na českém jevišti. 12

HRY SE MAJÍ PSÁT TAKY, ABY NĚCO VYDRŽELY Rozhovor s Fineganem Kruckemeyerem O KOŘENECH, DĚTSTVÍ A INSPIRACI Považujete se za Ira, nebo za Australana? Jsou pro vás rodové kořeny důležité? U nás v rodině máme tak bizarní sbírku národností, že rodina je samozřejmě důležitá, ale kořeny tolik ne. Více než kulturní zázemí ovlivňuje způsob, jakým vyprávím příběh, můj pocit imigranta. Když člověk nemůže o nějaké komunitě říct: v ní jsem se narodil, vyrostl a žil, přistupuje samozřejmě jinak k jejímu zkoumání nebo idealizaci anebo kritice, dívá se na ni prostě jinak. Když je vaše rodiště (Irsko), váš přízvuk (Anglie) a příjmení (Německo) spojeno se zcela odlišnými kulturami, tak berete alespoň já to tak mám minulost jako cosi souhrnného, ukončeného a mnohem víc stavíte na současnosti a budoucnosti. Právě to mě těší tady v Tasmánii. A z toho důvodu se rád zabývám smyšlenými lidmi a společenstvími. Na moři, zírám nahoru v něčem připomíná pohádku. Jaké pohádky jste měl rád v dětství? A jaké vyprávíte svému synovi? Ano, připomíná, a já se domnívám, že takové alegorické postavy a motivy (obyčejné hrdinky, odvaha na nečekaných cestách, kouzla koexistující s lidským světem) se opakovaně objevují jak v tom, co čtu a co jsem četl, tak v tom, co píšu. Jako dítě jsem miloval pohádky bratří Grimmů a Andersena, Roalda Dahla, Ericha Kästnera, Maurice Sendaka (mimo jiné, jeho chlapce v letadle z těsta jsem si nechal vytetovat na paži). Jako otec sahám po všech těchto knihách mého dětství. 15

Co pro vás znamená moře? V mých hrách se objevuje opakovaně, je to lákadlo, které umožňuje naprosto všechno jak postavám, tak jejich dobrodružstvím. Cesta po zemi je podřízena zeměpisnému diktátu, ale cesta po moři je fantastický existenciální skok do širého prostoru. Na nekonečné hladině oceánu se může stát cokoli a můžete tam potkat kohokoliv. Která z postav hry Na moři, zírám nahoru je vám nejbližší? Řekl bych, že v každé z nic je (vědomě nebo podvědomě) kus mě samého a tahle uhýbavá odpověď mě vlastně baví, omlouvám se. V tuhle chvíli pracuju na románu o tom, jak se dál vyvíjel příběh Řekyně Emmy, o jejím životě po konci hry, takže se dá říct, že tahle postava mě asi chytila nejvíc. Když jste hru psal, myslel jste na konkrétní lidi? Ne, a dělám to zřídkakdy. Hru předkládám publiku skládajícímu se z mnoha lidí, bez ohledu na to, kde žijí a jací jsou. Takže když nezačnu od konkrétní živé osoby, můžu být v tvorbě postavy mnohem svobodnější a můžu ji rozvíjet podle toho, jak si o to příběh řekne. Hra má otevřený konec. Jak by podle vás všechny figury ideálně skončily? Omlouvám se, ale na to bych raději neodpovídal, jestli to nevadí. Aby se po tom náhodou také nezačali pídit diváci. Všechny odpovědi najdete v textu. Ve vaší hře se velmi přirozeně prolínají skutečné situace s nereálnými představami a vizemi. Dalo by se říct, že jde o jistou verzi magického realismu. Souhlasil byste? Naprosto. Je to styl, který používám ve většině svých her. Bez výhrad ve svých hrách pro děti, s jistou opatrností ve hrách pro dospělé publikum. Ale domnívám se, že i dospělí si dokážou vychutnat pohrávání si s pravděpodobností, a když si situace z reálného světa vyžádá prolnutí do fantaskního, nebojím se toho. DRAMATIK V AUSTRÁLII V České republice je nemožné živit se výhradně jako dramatik. Jaká je situace v Austrálii? Ve světě hypoték a rodinných účtů, které platím výhradně psaním, jsem klikař a denně za to děkuju. Ale zvládám to jen díky tomu, že pracuju po celém světě. Kdybych byl závislý jen na australských příjmech, o dům bych přišel a syn by byl hubenější. Výhoda a radost dnešních dní plyne z toho, že slovo napsané na notebooku v Tasmánii dokáže bez obtíží přeletět přes oceán. V naší historii se na divadlo kladly lecjaké nároky, politické, vzdělávací atd. Nese si australské drama podobné břímě? Řekl bych, že většina našich rozkolů je vnitřní a psychologická břímě pro člověka jako pro umělce a pro samotnou zemi pochází z přiznání si traumat zapříčiněných kolonizací původních australských obyvatel a také z politiky odmítání a věznění uprchlíků. V podstatě jde o dva úhly pohledu anglického obyvatele tohoto ostrova jak se cho- 17

vat k těm, kteří tu byli přede mnou, a jako se chovat k těm, kteří teprve přijdou. Naše příběhy, naše vláda a naše společnosti má v obou směrech ještě velký kus cesty před sebou. Píšete pro děti a mládež. Je to jiné než psát pro dospělé publikum? Říká se, že ano, ale moje zkušenost to popírá. Zabývám se stejně temnými tématy, když píšu pro mladé, a jsem stejně odvázaný, když píšu pro starší. Publikum s tím zatím nemělo problém, a rozšíření mojí divadelní práce pro děti na práci pro rodiny mě osvobodilo, uvědomil jsem si, že v sále jsou taky rodiče a učitelé. Žiju v domnění, že by hra měla být přístupná všem, kdo na ni přišli. Píšete na objednávku i bez zadání. Je mezi těmito procesy rozdíl? Psaní na objednávku začne rozhovorem s producentem nebo režisérem. Zpravidla je na začátku konkrétní požadavek (například Na moři, zírám nahoru bylo napsáno pro vybranou skupinu pěti herců, které měla režisérka k dispozici sešel jsem se s nimi a vytvořil postavy, které jim byly nějak blízké). Díky předem daným okolnostem typu termíny a složenky se lépe soustředím. Tvůrčí práci vnímám jako dialog a baví mě. Odkud začnete pracovat na nové hře? Přes postavy? Přes téma? Obvykle se mi nejdříve objeví postavy. Odhalí se v monologu, který napíšu vlastně docela rychle. Následně pracuju na souvislostech protivník, který v něčem brání, 18 OBRÁZEK JE DATOVĚ MENŠÍ BUDE V HORŠÍ KVALITĚ

láska nebo společnost, která pomáhá. Cíl, jehož je třeba dosáhnout, období, která je třeba zažít, nedokonalosti, které dělají člověka. A pevnou půdu pod nohy. V první verzi si dovoluju jak objevy, tak ale i stanovuju pravidla, a oboje dělám opravdu rád. Píšete několik her naráz. Ovlivňuje to vaše psaní? Jak se dokážete soustředit? Ráno přijdu ke stolu s hrnkem čaje a zjistím, v jaké jsem náladě. Někdy se s uspokojením ponořím do drsného příběhu pro puberťáky, někdy se cítím na vtipnou milostnou scénu pro dospělé, někdy mě lákají odvážná dětská dobrodružství. Všechny mé hry se skládají z jednotlivých částí, a já je píšu podle toho, co si vyžádá ten který den. Kde berete inspiraci? Nazval byste své hry australské? Inspirují mě spíš knihy než hry: pletení sítí Columa Mc- Canna, postavy Annie Proulxové, propracovanost Johna Steinbecka, srdce Marguerite Durasové inspiruje mě talent mnoha dalších. Nemyslím, že moje hry jsou typicky australské, ne, a řekl bych, že to plyne z mého neobvyklého stylu, ale také ze skutečnosti, že jsme v této postkoloniální podobě ještě relativně mladí a teprve hledáme, jakou kulturní formu by měla mít. Máte nějaký autorský sen? Z autorského hlediska mám jen sny svých příběhů, do nichž se probudím. Je to ne příliš častá radost, kdy usnete s útržky tohoto světa v hlavě a ty mají ráno, když se probudíte, konkrétní tvar. O INSCENOVÁNÍ Vaše hry byly přeloženy do šesti jazyků. Jak se liší inscenace v jednotlivých zemích? Která se vám líbila nejvíc? Viděl jsem jednu svoji hru v podání souboru mého kamaráda v Buenos Aires, přičemž jsem si s hrůzou uvědomil, že víceslabičná španělština dělá z každé věty větu dvoj až trojnásobnou. Sem tam jsem trochu mnohomluvný, a tak jsem s těmi nebohými argentinskými herci hluboce soucítil (a byli skvělí). Německé verze připravuje můj táta Thomas, profesionální překladatel, a to jsou vždycky nádherné debaty. Totéž se týká ostatních překladů, které dělali mí přátelé; vždycky jim odpovím na všechny otázky. Nedokážu říct, co bylo nejlepší, omlouvám se, ale důkazem je příjemná skutečnost, že publikum je prostě publikum, a hra, která si dobře vedla v jedné zemi, mívá stejný osud i v zemi jiné. Chodíte na zkoušky svých her? Víte, jak by inscenace měla vypadat? Jak jsem řekl, užívám si debaty u stolu během práce na hře, ale jakmile se přesune do zkušebny, radši se držím stranou. Podle mě už hra patří režisérovi a jeho týmu, a přítomnost autora může tvůrcům (milým a zdvořilým lidem) trochu svazovat jazyk. Nechci, aby mi hru přepisovali, ale mám rád, když si s ní hrají, když s ní svádějí zápas, a to bývá choulostivý proces (a to je správně). A co se týče výsledků: nejsem ani režisér ani skladatel, takže to nechávám na profesionálech, to oni najdou ta nejlepší řešení. Já si s radostí sednu na premiéře do hlediště a vychutnávám 20 21

si, jak se z dvojrozměrné stránky přemění slovo ve skutečnost. Nicméně, kdykoliv to divadelníci chtějí, hrozně rád se objevím (ať už fyzicky nebo po skypu) nechci se jim nicméně šťourat v práci, když potřebují svůj vlastní prostor. Zakusil jste někdy z inscenace bolestivé zklamání? Jak už jsem řekl, v 95 procentech to je zázrak no a čas od času nejsem z jevištního řešení příliš nadšený. Ale není to bolestivé zklamání, spíš se jen sedím na představení a nedokážu se napojit. V tu chvíli se ze mě stává divák mezi ostatními diváky a těším se z toho, že se mnou určitá věc nerezonuje, ale s mým sousedem třeba ano, takže je to v pořádku. Červenám se ve chvílích, když vyjde nějaká replika úplně naprázdno a já vím, že na vině je jazyk. Existuje nějaká komunita australských spisovatelů? Nebo fungujete jen jako jednotlivci? Sedím sám za svým stolem a jsem tak maximálně spokojený. Ale pohybuju se v komunitě spisovatelů (romanopiscům básníků, scénáristů) a rád si s nimi posedím u piva. Jsem pyšným členem Sdružení australských spisovatelů (Australian Writers Guild) a jsem rád, že máme národní asociaci, která dobře hájí naše zájmy. Jaký má dnes divadlo smysl? Skvělá otázka, a adekvátně tomu i ošemetná. Drama je škola konfliktu, a ten obvykle nejsilněji rezonuje, když se zdvíhají zaťaté pěsti i mimo divadlo. Takže zrovna v současnosti, když vidíte dva protivníky ve sporu (vnitřním nebo vnějším), jak vyhrávají nebo prohrávají, mám dojem, že to je škola velmi zrcadlící. Tím chci říct, že by se hry měly psát tak, aby něco vydržely, aby se jen netrefovaly do současného okamžiku, ať na něj jak chci myslím. Příběh o lidech a překážkách a spáse v jakékoliv podobě nám, pokud to potřebujeme, mohou poskytnout alegorie. Abychom usedli ve společném prostoru, prožívali určité věci kolektivně a jiné věci soukromě, a to zároveň, to je podle mě velký smysl divadla. Když uslyšíte Česká republika, co si vybavíte? Mám jen velmi obecné historické povědomí. Mám to štěstí, že jsem v Praze byl dvakrát, jednou jako chlapec se svým tatínkem, podruhé se svou ženou Essie. Vím, že ze svých dramatiků děláte prezidenty. Mám přítele, který překládá z češtiny, a ten mě pravidelně informuje o tom, co chystáte v divadle. Vím, že jste přitažlivá země, a poznám to podle vzrušení, které zavládlo mezi mými přáteli, když jsem jim řekl, co děláte tuto sezónu, a naléhání, ať jedu. A přijedete? Moc bych chtěl. Premiéra je příliš brzo a Evropa příliš daleko. Ale možná se přes rovník dostanu v půlce roku a držím si palce třeba budete zrovna hrát. Ptaly se Kateřina Ondroušková a Marta Ljubková 22 23

Ladislav Nagy NEZNÁMÁ Z DRUHÉHO KONCE SVĚTA Hra Finegana Kruckemeyera At Sea, Staring Up (Na moři, zírám nahoru) má značné geografické rozpětí Island, západní Evropa, Srbsko Australská literatura ve své recepci takové rozpětí úplně nemá. Je psána jazykem, který je linguou francou dnešního světa, přesto zůstává relativně neznámá, přinejmenším v Evropě. Do povědomí se zapíše několik jmen, většinou díky nějakému získanému literárnímu ocenění. To je případ dvou nepochybně nejznámějších australských spisovatelů současnosti, prozaiků Petera Careyho, dvakrát oceněného Booker Prize, Richarda Flannagana, který stejnou cenu obdržel před pár lety, nebo rovněž dvakrát oceněného Jihoafričana J. M. Coetzeeho, jenž si Austrálii vybral za svůj adoptivní domov. Zejména díky své hudební produkci je celosvětově znám Nick Cave, autor řady básnických a dramatických textů, ale i dvou pozoruhodných románů. Širší čtenářské obci zajímající se o poezii se možná ještě vybaví jméno Johna Kinselly. Zbytek literární tvorby zůstává za hranicemi většinové pozornosti. Důvodů pro to je jistě několik, dva se ale jeví jako podstatné: vzdálenost a též skutečnost, že australská literatura je poměrně mladá. Nejlépe o tom svědčí pokusy zachytit její historii. Ten první pochází až ze sklonku devatenáctého století, kdy bankéř a literát Henry G. Turner společně s učitelem Alexanderem Sutherlandem vydali poměrně útlý spisek s výmluvným názvem Dějiny australské literatury. Psali v době, z níž se v australské literatuře udržel v širším povědomí prakticky jen Henry Lawson, autor vynikajících povídek a básník buše. Útlý přehled o struk- 25

tuře tehdejší literatury napovídá mnohé: většina svazku je věnována poezii, menší část próze a zbytek obecným literárním počinům, jako je historie nebo cestopisy. Tři nejvýznamnější postavy těchto prvních dějin, básníci Gordon s Kendallem a romanopisec Clarke, se klasiky moderní literatury zrovna nestali. Na počátku šedesátých let se australská literatura dočkala monumentálních dvousvazkových dějin od H. M. Greena. Zajímavý je důraz, který Green klade na přelom devatenáctého a dvacátého století: období nacionalismu vnímá jako dobu, kdy se zrodila skutečná australská literatura, a to v tom smyslu, že přestala být jen jakýmsi koloniálním doplňkem literatury britské. Shodou okolností právě v době, kdy Green psal své dějiny, byla na univerzitě v Sydney zřízena samostatná katedra australské literatury. Přestože jako celek zůstává australská literatura evropskému čtenáři spíše neznámá, nelze říci, že by zde vůbec žádné povědomí neexistovalo. Naopak, několik výrazných postav australského písemnictví získalo značnou oblibu i uznání na starém kontinentu. Většinou to ovšem byli prozaici, drama a poezie zůstaly na pokraji zájmu. Bezpochyby tím nejvýznamnějším byl Patrick White (1912 1990), autor považovaný za mistra anglofonní prózy a jednoho z nejdůležitějších spisovatelů dvacátého století v anglickém jazyce. Mimo jiné též první Australan, který získal Nobelovu cenu za literaturu to bylo v roce 1973. Ocenění provázely poměrně zvláštní okolnosti, charakteristické pro složitou Whiteovu povahu. O australském spisovateli se uvažovalo již dva roky předtím, ale tehdy cenu získal Solženicyn. Uražený White prohlásil, že o Nobelově ceně nechce už ani slyšet a později si ji ani sám osobně nepřevzal. Komplikovaná a kontroverzní Whiteova osobnost mohla být jedním z důvodů, proč na uznání čekal dlouho i v domovské Austrálii. I o něm totiž platilo, že doma není nikdo prorokem a White se mj. také proto stal jedním z mnoha autorů, kteří Austrálii opustili a psali v cizině, často v Británii nebo Spojených státech. Patrick White byl ovšem rodilý Londýňan. V anglické metropoli se narodil australským rodičům, s nimiž ve věku pouhých několika měsíců odcestoval do Austrálie, ale do Anglie se během života na delší čas několikrát vrátil. Studoval zde na střední škole, po nějaké době strávené prací na australské farmě se potom do Anglie vrátil ještě na univerzitu. Právě zkušenosti z práce na farmě zúročil ve svém prvním románu Šťastné údolí z roku 1939. Příběh začal psát už na farmě, teprve v Anglii mu ale dal finální tvar a úspěšně vydal tedy v Londýně, v Austrálii byla kniha přijata poměrně negativně a White byl obviňován během své dráhy nikoli naposledy že není dostatečně australský. Stejný scénář se opakoval v případě knihy Strom člověka. Ten byl nadšeně přijat ve Spojených státech, mizerně v Austrálii. Strom člověka je jedním z mála Whiteových děl, která máme v českém překladu. Vedle něj vzpomeňme ještě Sukni z listí, Poušť Johana Vosse a Oko uragánu. Prózy 26 27

Patricka Whitea jsou ceněny zejména pro stylistickou vytříbenost, svěží smysl pro humor i pronikavý pohled, s nímž odhaluje různé lidské poklesky a malosti. Po formální stránce zaujme návazností na velkou modernistickou literaturu, zejména díla Virginie Woolfové. Autor dvanácti románů, třech povídkových sbírek a několika her patrně nejlépe vyjádřil jedinečnou australskou zkušenost v zmíněné Poušti Johana Vosse, příběhu inspirovaného osudem německého přírodovědce a cestovatele Ludwiga Leichhardta, který se v polovině devatenáctého století pokoušel přejít Austrálii od východního pobřeží k Perthu, ale celá jeho výprava beze stopy zmizela v rozlehlém australském vnitrozemí. Whiteův román je drsný, hlavní hrdina je misantrop, který o domorodých obyvatelích mluví jako černých sviních i v tomhle ale White poctivě odhaloval všechny aspekty australské zkušenosti. ISLAND Jeho ženským protějškem nemůže být nikdo jiný než Christina Steadová (1902 1983). Autorka dvanácti románů a několika povídkových sbírek též prožila velkou část života mimo Austrálii, hlavně ve Spojených státech, kde vydala svůj nejlepší, ironicky pojmenovaný román Muž, který miloval děti. Ten je do Ameriky i situovaný, přestože do značné míry vychází z autorčiných vlastních životních zkušeností a nešťastného dětství. Portrét rodiny ničené vyšinutým narcismem otce čekal na uznání skoro čtvrtstoletí. Vyšel roku 1940, ovšem teprve vydání s nadšenou předmluvou básníka Randalla Jarrella z roku 1965 se stalo událostí a Steadová začala být vnímána jako přední australská spisovatelka. Další autorčin román nazvaný Letty Foxová: její štěstí byl Reykjavik 28

v Austrálii několik let zakázán pro amorálnost. Psychologicky laděný příběh z předměstského života s výrazným komickým aspektem patrně pobuřoval svou sexuální otevřeností. Zatímco Steadová je u nás prakticky neznámá, v Austrálii narozený Brit James Clavell (1921 1994) se mezi českými čtenáři těšil obrovské popularitě. Román Král Krysa z prostředí zajateckého tábora za druhé světové války se stal téměř kultovní záležitostí. V knize autor zachytil vlastní zkušenosti ze zajetí během druhé světové války, do kterého upadl poté, co byl zraněn v boji. V předmluvě k románu později vzpomínal, že v lágru zahynulo plných devadesát procent vězňů. Jeho a skupinu spolubojovníků údajně zachránil jeden americký zajatec, který se později stal předlouhou pro titulní postavu románu. Jeho román Šógun, zfilmovaný pod názvem Zajatec japonských ostrovů, vypráví příběh anglického cestovatele, který uvízne v Japonsku, asimiluje se a vydobude si místo šóguna. Příběh hrdiny Johna Blackthorna je inspirován skutečným životním osudem Williama Adamse, který se na japonské ostrovy vydal počátkem sedmnáctého století. Přestože Clavell byl Brit, v Austrálii se pouze narodil během vojenského angažmá svého otce a později se přestěhoval do Spojených států, jeho zájem o Asii je bytostně australský. Zejména v posledních desetiletích dvacátého století totiž v australské kultuře silně rezonuje zkoumání australské identity ve vztahu k Tichomoří a Asii, což se mimo jiné projevilo i na politické rovině snahami o sblížení s asijskými zeměmi. Výjimečným zjevem australské prózy posledních desetiletí je Peter Carey (1943). Asi nepřekvapí, že i on strávil velkou část života mimo rodnou zemi a dnes žije ve Spojených státech. Jeho cesta k pozici jednoho z nejvýznamnějších australských spisovatelů dvacátého století rozhodně nebyla jednoduchá. Oč úspěšnější byl jako reklamní textař, o to hůř se mu vedlo jako aspirujícímu spisovateli. Nakladatelé na zaslané rukopisy (a bylo jich několik) buď vůbec nereagovali, anebo je příkře odmítli. Knižně se mu povedlo debutovat až ve třiceti letech sbírkou povídek nazvanou Tlustý muž v dějinách. První román vydal o šest let později, na počátku osmdesátých let, nicméně už na sklonku téže dekády mu vyšel román, který se stal moderní australskou klasikou. Kniha Oscar a Lucinda získala Bookerovu cenu a dočkali jsme se jí i v českém překladu, který bohužel příliš velký zájem českých čtenářů nevzbudil. Je to škoda, protože příběh kněze Oscara Hopkinse a bohaté dědičky Lucindy Leplastrierové situovaný do koloniálních časů přinesl Careymu celosvětové uznání. Skvěle napsaný román je i působivým ohlédnutím do minulosti Austrálie a reflexí o národní identitě. Stejného tématu se Carey chopil ve své patrně nejlepší knize Pravdivý příběh Neda Kellyho a jeho bandy. Ta vyšla roku 2000 a autorovi vynesla druhou Bookerovu cenu (stal se tak jedním z mála spisovatelů, kteří toto prestižní ocenění získali dvakrát). Bohužel v českém překladu (mimochodem vynikajícím) se knize zdaleka nedostalo tolik pozornosti, kolik by zasluhovala. Román zachycující životní dráhu australského Jánošíka je přitom skutečně výsostným dílem moderní australské literatury. 30 31

Spojené království Londýn Píseň o Austrálii, jak Carey román označuje, je originálním pokusem tematicky i stylisticky zachytit úsvit australských dějin a pojednat zrod australské identity z perspektivy populárního zločince, jenž se stal kulturní a sociální ikonou země. Kulturní proto, neboť pro rodící se australskou národní mytologii vytvořil typ desperáta srovnatelného s velkými a náležitě obdivovanými pistolníky amerického Divokého Západu Jesse Jamesem či Billy Kidem; sociální, neboť podobně jako v případě Robina Hooda, rusínského Nikoly Šuhaje nebo slovenského Jánošíka byly jeho výboje záhy lidově interpretovány jako vzpoura chudého rebela proti omezené, nespravedlivé a vykořisťující vrchnosti. Řečeno jinými slovy, Ned Kelly ztělesňuje naději nové země a základ její mytologie: víru, že život může být jiný než v Anglii a že nová velká země dává příležitost ke vzpouře. Kdyby Petr Carey zůstal u tohoto, jistě by napsal strhující historický thriller, ovšem on se uchýlil k literární strategii, již řada kritiků označila za břichomluvectví, tedy pokus osvojit si Kellyho jazyk a napsat pravdivý příběh, tj. vyprávění z jeho vlastní perspektivy. Při téhle restauraci Kellyho jazyka vyšel z několika rukopisných fragmentů, které krátce před zajetím sepsal sám Ned Kelly a které se uchovaly v muzeu. Ty samy o sobě působí zvláštně: Kelly se vyjadřuje neobratně a neliterárně; jelikož mu chybí vzdělání, má velmi excentrický pravopis i gramatiku, ale přesto jeho vyjádření není bez literární působivosti. V jeho přímočarosti a neumětelství se skrývá zvláštní kouzlo, které nakonec působí výsostně literárně. Dlužno dodat, že v Peteru Careym našly tyto fragmenty mistra stylu, který 33

je dokázal dotáhnout k dokonalosti. Carey si tudíž osvojuje Kellyho jazyk a píše jím desperátův životopis: od nuzných počátků přes osudovou vzpouru proti vrchnosti, krátkou kariéru zbojníka až po poslední střet, kdy se Kelly, oblečený do bizarního, podomácku vyrobeného brnění, brání policejní přesile. Přes silný dějový náboj má kniha i úchvatné lyrické pasáže: zejména popisy divoké krajiny a vzpomínky na dětství strávené na hranici buše jsou neobyčejně působivé a čtenáře doslova uhranou. Kniha je uvozena Faulknerovým výrokem Minulost není mrtvá. Není dokonce ani minulá, který dokonale vystihuje základní přesvědčení knihy, totiž povinnost znovu a znovu literárně uchopovat vlastní minulost a pokoušet se z retrospektivy odhalovat dosud netušené nebo zastřené. Carey čtenářům Kellyho hlasu podává obraz Austrálie devatenáctého století, který má daleko k nějakému patosu. Místy naturalistický, ale nikdy sentimentální nebo sentiment navozující pohled je ovšem úchvatný a dává nahlédnout do skutečnosti, která je v mnoha ohledech jiná a která se vzpírá tomu, aby byla vnímána jako počátek nějaké tradice, jež ústí do dneška. Z dalších současných australských prozaiků je i českým čtenářům znám David Malouf (1934). Jeho Vzpomínka na Babylon, příběh setkání prvních britských osadníků s australskými domorodci, se dotýká problému vyrovnání s kolonizační minulostí. Thomas Keneally (1935) zase zaujal historickým románem Schindlerova archa, později úspěšně zfilmovaným pod názvem Schindlerův seznam. V době nedávné výrazně zaujal Richard Flannagan (1961), jehož Úzká cesta na daleký sever získala Bookerovu cenu a on tak napodobil svého slavnějšího krajana. Flannagan byl dlouho považovaný za autora výlučného, oblíbeného literární kritikou, leč zdaleka ten tak úspěšného u širší čtenářské obce. Jeho debut Smrt říčního průvodce je působivá meditace o životě, který se pomalu uzavírá. Úzká cesta na daleký sever (název je inspirován slavným Bašóovým haiku Úzká cesta do vnitrozemí ) je historický román, který zejména ve své první polovině jistě vyvolá vzpomínky na zmíněného Krále Krysu. Velká část románu, vycházející z autentických vzpomínek autorova otce, se odehrává během druhé světové války v zajateckém táboře v jihovýchodní Asii. Vězni, povětšinou Australané, jsou zde vystavováni nelidskému zacházení ze strany japonských a korejských věznitelů. Flannagan si nebere servítky. Jakkoli se australská politická reprezentace v uplynulých dekádách snažila o nějaké sblížení s asijskými státy v Tichomoří, on vidí mezi oběma kulturami nepřekonatelnou propast. Na jedné straně bezcitnost, fanatismus (ale v případě porážky též licoměrnost a oportunismus), na straně druhé úcta k lidskému životu a smysl pro jistou formu spravedlnosti. Vězni nejsou pouze internováni, jsou cíleně likvidováni těmi nejbrutálnějšími prostředky. Bohužel oběťmi se stávají hned dvakrát: poprvé v zajateckém táboře, podruhé po konci války, kdy je přeživším odepřeno zadostiučinění v podobně spravedlivého procesu s tyrany. Odsouzeno je pár subalterních důstojníků (hlavně korejského původu), velké a děsivé zločiny zůstanou nepotrestány a spravedlnost je obětována poválečné spolupráci. 34 35

Z plodné australské diaspory zná český čtenář Louise Armanda (1972), básníka a prozaika působícího v posledních dvaceti letech v Praze. Nakladatelství Argo nedávno vydalo překlad jeho působivé komorní prózy Snídaně o půlnoci, v níž si pohrává s freudovskými a pohádkovými motivy zasazenými do prostoru střední Evropy. Z australské poezie se do širšího povědomí zapsali ve dvacátém století zejména Les Murray (1938) a Bruce Dawe (1930), v poslední době pak Robert Gray (1945) nebo John Kinsella (1963). Zejména Johna Kinsellu, který často spolupracuje s dalšími autory nebo hudebníky, lze považovat za výrazně australského básníka, neboť ve svých textech tematizuje jedinečnou zkušenost místní krajiny. Australská dramatická scéna se v mnohém podobá té naší. Přestože tamější hry vznikají v jazyce, který je hlavním světovým jazykem, inscenace jsou omezeny na lokální dramatickou scénu, jež je podobně jako u nás výrazně závislá na státních subvencích. Navíc v poslední době zažívá stagnaci v počtu uvedených her. Zatímco v roce 1986 bylo uvedeno 49 nových dramatických kusů, v roce 2003 to bylo necelých třicet. Přesto však australské drama dalo světu několik výrazných talentů. Finegan Kruckemeyer (1981) je jen jedním z nich. Vedle něj se výrazně prosadila Hannie Raysonová (1957), autorka dnes již klasického australského dramatu Hotel Sorrento, později úspěšně zfilmovaného a uvedeného s velkým úspěchem na londýnskou divadelní scénu. V Londýně usazený Ben Ellis (1974) zaznamenal úspěch s hrou Tito lidé, Michael Gurr (1961) zase zaujal publikum zejména svým Sexuálním deníkem, v němž zajímavým způsobem pojednal téma složité a nejednoznačné sexuality. Mireille Astoreová (1961), dramatička pocházející z Libanonu, který opustila během občanské války v polovině sedmdesátých let, se do povědomí publika zapsala jako výtvarnice, filmařka, ale též nadaná performerka. Mezi klasiky australského divadla patří David Williamson (1942), mimo jiné i velmi zdatný scénárista, který australské publikum zaujal hrami jako Klub, Cesta na sever nebo Perfekcionista. Drama Mrtví bílí muži je satirou nedávného vývoje na univerzitách západního světa. Alan Seymour (1927 2015), mimo jiné skvělý scénárista, se zapsal do dějin australské literatury hrou Jeden den v roce z konce padesátých let. Jde o satirický kus, v němž si autor dělá legraci z přílišné vážnosti, s níž se slaví tzv. Anzac Day, tj. památka padlých australských a novozélandských vojáků ve všech válečných konfliktech. Tónem i celkovým vyzněním má toto drama poměrně blízko k Rozhněvaným mladým mužům ve Velké Británii. Výrazně rozhněvaný je i další významný australský dramatik Stephen Sewell jeho dílo prostupují výrazně temné, pesimistické tóny a lze ho číst jako bezútěšnou výpověď o dnešním světě. Český divák možná zná Louise Nowru (1950), jehož komedie Noc bláznů se úspěšně hraje v českém překladu. Nowra, úspěšný též jako scénárista a libretista, debutoval v sedmdesátých letech a na počátku své kariéry patřil k chráněncům Patricka Whitea, který mladého dramatika podporoval. Hra bláznů je komedie situovaná 36 37

do klaustrofobního prostředí ústavu pro choromyslné, jenž však přeneseně slouží jako metafora světa duševně nemocní nejsou o nic méně vyšinutí než ti venku. V bláznivém kolotoči autor rozehrává diskusi o povaze dramatického umění: má bavit (tento pól zastupuje Mozartova opera Cosi fan tutte, nazíraná částí aktérů jako frivolní a dekadentní), má být angažované (Brecht a snaha některých postav použít divadlo k prosazování politické agendy) nebo zda má funkci terapeutickou (to představuje samotný pokus inscenovat drama v blázinci). Nowra nedává jednoduchou odpověď, spíše diváka baví a divadlo mu tak je především katarzí osobní i společenskou. Dalším australským dramatikem, který se hrál v Česku, je Andrew Bovell (1962). V překladu bylo možné shlédnout hry After Dinner, Zmatení jazyků a Výkřiky do tmy. Prvně jmenované drama patří k autorovým nejúspěšnějším. Poprvé bylo uvedeno na sklonku osmdesátých let a hrálo se po celé Austrálii. Hra, situovaná do předměstského baru o páteční noci, místy až nemilosrdně pitvá lidské vztahy. Stejným tématem se zabývá mezinárodně úspěšná hra Výkřiky do tmy. Drama, které se hrálo Broadwayi, ve West Endu a posléze bylo úspěšně zfilmováno, bývá někdy označován jako psychologický thriller. Tragikomicky laděný kus předkládá divákovi mozaiku lidských osudů a vztahů, jimž dominuje erotická vášeň, mnohdy mrzačící životy a uvádějící protagonisty do stavu zoufalství, kdy litují svých zrad a lží. Ještě ostřejší je kontroverzní Declan Greene (1985), jehož kus Osm GB tvrdýho porna si českou NĚMECKO Braunschweig Berlín 38

premiéru právě odbývá tato temná komedie se rovněž zabývá sexuální vášní a láskou, zároveň však ukazuje, nakolik jsou naše touhy formovány způsobem, jímž žijeme své životy a pornografie zde slouží jako výmluvná metafora konzumu i osamělosti. Angličtina je pro australskou literaturu požehnáním i prokletím. Požehnáním v tom smyslu, že díky jazyku mají australští tvůrci přístup na velmi širokou scénu, prokletím proto, že co se neprosadí na globálním anglofonním kolbišti, končí v propadlišti dějin. To je samozřejmě někdy chvályhodné, nicméně jsou případy, toto pravidlo neplatí. Austrálie se nám, Evropanům, může jevit jako velmi blízká skrze jazyk a základní kulturní zvyky ale nenechme se mýlit, stejná není a za poznávání rozhodně stojí. 41

Jane Howardová O KOLEKTIVNÍM DUCHU AUSTRALSKÉHO DIVADLA Obyvatelstvo Austrálie, která zabírá plochu více než 7,5 milionu kilometrů čtverečních, čítá 23 milionů lidí a je nerovnoměrně rozmístěné. Soustředí se vesměs v pobřežních městech, která od sebe dělí stovky kilometrů. Není proto dvakrát překvapivé, že mluvit obecně o australském divadle je dosti nesnadné. Pokud jde o název, najdeme v zemi jednu národní operu (Opera Australia) a jeden národní baletní soubor (Australian Ballet), ovšem i tyto organizace obvykle působí především v Sydney a v Melbourne; do oblastních měst vyjíždějí menší zájezdové soubory složené ze studentů vyšších ročníků či začínajících umělců. Myšlenka národní divadelní společnosti byla nadnesena mnohokrát, ale její realizace pokaždé ztroskotala na velikosti země. Místo toho funguje v každém velkém městě několik výrazných souborů a vedle nich menší uskupení a nezávislí umělci. Divadelní scéna je tudíž mimořádně rozmanitá, přičemž jednak se značně liší přístupy k divadlu a tématům nezávislých umělců a velkých, bohatě dotovaných souborů, jednak je tím pádem dost těžké mluvit o nějakém národním divadelním stylu či záměru, který by byl platný pro celou zemi. Může se sice stát, že se objeví nějaký obecný trend, ale hlavní zájmy umělců (jak estetické, tak tematické) se mohou v různých městech zásadně různit, a divadelní styl, který si nově získá oblibu dejme tomu v Brisbane, může zrovna tak dobře být ovlivněn nejnovějšími trendy z Perthu jako z Berlína. 43

Dějiny performativních aktivit v Austrálii sahají desítky tisíc let do minulosti, domorodí Australané jsou vůbec nejstarší žijící kulturou na světě. Tradiční představení domorodců jsou častou součástí australských festivalů, zahajovacích ceremonií s pasážemi sdělujícími Vítejte v Austrálii, a řada mladých domorodých umělců spojuje prvky tradičních zvyklostí a kultury se současným uměním a performancí. Od počátků britské kolonizace roku 1788 v australském divadle převládaly hry přímo dovážené z Anglie. Až do poloviny dvacátého století se mladí nadějní umělci posílali do Londýna na studijní pobyty, poté se vraceli do Austrálie a propagovali tu dramatiky a divadelní postupy, které byly ve Spojeném království zrovna v módě. Už od poloviny devatenáctého století se začínaly hrát místní hry, ale až roku 1955 se objevilo první skutečně široce oblíbené dílo, které se v Austrálii odehrává a také tu vzniklo, hra Raye Lawlera Léto sedmnácté panenky 1, která se odehrává na předměstí Melbourne. Koncem šedesátých let už se australské divadlo začalo osamostatňovat, mladí divadelníci odvrhli přejímané normy britského divadla a vytvořili plně australskou divadelní formu. 1 Summer of the Seventeenth Doll; čes. v překladu Milana Lukeše, v českých divadlech se hra dočkala celkem čtrnácti inscenací, mj. roku 1965 v režii Oty Ornesta v Městských divadlech pražských s Libuší Švormovou a Jaroslavou Adamovou v hlavních rolích a roku 1981 v režii Jiřího Dalíka v Divadle na Vinohradech se Sylvou Sequensovou a Jiřinou Jiráskovou (pozn. překl.). 44 Říkalo se jim nová vlna a chtěli tvořit díla, která by reflektovala (a kritizovala) zemi, kterou znali, a zároveň zničit zažitou představu o tom, co by se od divadla mělo očekávat. Hrály se nové australské příběhy a vedle nich inscenace Shakespearových dramat poprvé s australskými přízvuky a zasazené do australského prostředí. Aktivní byli především mladí a mezi těmito umělci vznikala značná pospolitost. Někteří byli dramatici, někteří režiséři, někteří herci, ale na zkušebně nápady přinášeli všichni a australské divadlo se tak vůbec poprvé stalo společně utvářenou formou umění. Zatímco druhdy se v Austrálii hry inscenovaly zcela v duchu služby autorovi, postupně s dramatiky začal na tvorbě díla spolupracovat režisér a s ním výtvarník a herci. Tento kolektivní duch přetrvává v australském divadle dodnes a je jedním ze společných jmenovatelů umělecké formy, kterou je obtížné souhrnně popsat. Díla dramatiků, jako je Finegan Kruckemeyer, jeden z nejvýznamnějších australských dramatiků dneška, vejdou často ve známost jako díla celé divadelní společnosti nebo tvůrčího týmu, který je poprvé představil publiku. Kruckemeyer je dobře znám svými pohlcujícími a zručně vybudovanými světy, ale řada z nich se zrodila ve spolupráci se soubory a dalšími umělci v tvůrčím procesu, kde se do každé z jeho inscenací dostaly nové úhly pohledu a různá další vnímání. 45

Přesto Kruckemeyer stále píše zcela svébytným stylem: jeho tvorba se sice zakládá na spolupráci s jinými, ale jemná kadence, s níž pracuje s jazykem a buduje světy, je stále krásně rozpoznatelná a jedinečná. Šíře australského divadelnictví je značná: někteří autoři své dílo zasazují do nepřikrášlené reality, pomocí vulgární mluvy a úsečných replik napodobují skutečný život. Naopak autoři jako Kruckemeyer svá díla situují do o něco fantastičtějších světů a vytvářejí tak divadelní realitu, která je vysoce vrstevnatá a poetická, často směřující k magickému realismu, v němž při pohledu z hlediště nejsme s to rozeznat, kde končí část hry zasazená do našeho reálného světa a kde začíná ta, která se odehrává ve světě magie. Tyto texty se mohou odehrávat v Austrálii zrovna tak dobře jako mimo ni, anebo v neurčitých a nepojmenovaných světech, často je v nich snadné překročit hranice mezi světadíly či vesmíry. Australané byli cestovateli, objevovali a objevují svět za hranicemi světadílu, na němž byli vychováni, a celá řada dramatiků se rozhodla v tomto prozkoumávání míst Austrálii vzdálených pokračovat. V australském divadle sice vzniklo několik pojmenovatelných estetických vln a směřování, ovšem australské divadelnictví samo o sobě jako by se neustále zas a znovu objevovalo. Za tuto novost a rozmanitost zčásti vděčí proměňujícímu se kulturnímu složení australské populace. Zatímco počátky australského divadla byly pod nadvládou britských koloniálních směrů (svou vlastní hymnu přijala Austrálie až roku 1984, kdy anglickou God Save the Queen nahradila Advance Australia Fair), dnes je Austrálie čím dál mezinárodnější zemí. Čtvrtina Australanů se narodila v zámoří a bezmála 45 % Australanů má minimálně jednoho takového rodiče. S každou další přistěhovaleckou vlnou a s každou generací umělců vyrůstající v čím dál rozmanitější společnosti mají australští divadelníci další a další možnosti seznámit se s novými kulturami a dějinami a zároveň vyjadřovat, že právě v tomto neustálém slučování kultur z celého světa je základ Austrálie a australskosti. Finegan Kruckemeyer se do Austrálie přistěhoval v osmi letech a jako dítě se stal členem Unley Youth Theatre (Unleyské divadlo mládeže), společnosti, které nabízí tvůrčí vyžití dětem a mládeži ve městě Adelaide. Adeleide je v rámci Austrálie výjimečné svou dlouhodobou podporou divadla pro mladé publikum, najdeme tu mnoho z nejlepších divadel a festivalů, které uznávají dítě jako tvůrce a zároveň jako inteligentního diváka. Od sedmdesátých let dvacátého století byli místní divadelníci podněcováni k tvorbě umělecky odvážných a myšlenkově náročných děl, a právě v této divadelní komunitě začala profesionální dráha Finegana Kruckemeyera. V jeho tvorbě nalezneme přetrvávající fascinaci hlasem mladých. Řada z jeho her vznikla pro mladé publikum, některé i ve spolupráci s mladými tvůrci v roli umělců či dramaturgů, a všechny s publikem zacházejí se zájmem a úctou. Finegan se nikdy nebojí pustit do temnějších témat. Svět, který odráží jeho hry pro mladé publikum, je spletitý 46 47

a magický, je si vědomý složitosti citů, které jeho diváci prožívají, podporuje je a inspiruje děti, aby o svém světě důkladněji přemýšlely. Pokud jde o psaní pro dospělé, najdeme v něm tutéž citlivost: důvěru ve složitost a v to, že když do svého pohledu dodáme trochu magie, může nám to pomoci pochopit náš svět a naše životy. A složitost vlastní Kruckemeyerovým hrám pro děti samozřejmě také znamená, že v nich často najdou poučení i dospělí diváci. Zatímco řada umělců z Adelaide se v honbě za profesními ambicemi stěhuje do větších měst, tedy do Sydney či Melbourne, a do zámoří do Londýna, Berlína či New Yorku, Kruckemeyer se jako mladý dramatik odstěhoval na malý ostrovní stát Tasmánii. Australské divadlo v mnoha směrech žije díky malým uskupením oddaných umělců, ovšem ty většinou vydrží jen přechodně, a umělci jako Kruckemeyer vytvářejí nové podoby národní i mezinárodní spolupráce: sídlí v jednom místě a díky přístupu k internetu jsou schopní a ochotní pracovat po celém světě. nikdo neslyší. Dnešní umělci se však čím dál více zajímají o jednotlivé hlasy, které tvoří Austrálii; čím dál častěji se vedle Evropy poohlížejí po inspiraci také v Asii. Anebo, jako Kruckemeyer, se vedle skutečnosti, kterou vidí v ulicích, obracejí také k magičnu tohoto světa. A tak jako Kruckemeyer se i další australští umělci čím dál více prosazují v zahraničí, stále žijí v Austrálii, ale jejich citlivost a zájem je možné přenést do celého světa. Pokud bylo odjakživa těžké australské divadlo nějak přesně charakterizovat, bude tento úkol čím dál těžší a australské divadlo díky tomu bude jen a jen bohatší. Z angličtiny přeložil Michal Zahálka Značná část minulosti australského divadla je poznamenána jakýmsi pocitem odloučení: velká země, v níž nebylo vždy snadné cestovat mezi jednotlivými městy, natož pak do zámoří, snažící se zachytit tradici evropské dramatiky a britského divadla v krajině, která byla původním tvůrcům zcela cizí. Domorodí Australané byli po dlouhou dobu vyloučeni z hlavního divadelního proudu a s každou další vlnou přistěhovalců přicházeli lidé s vědomím, že jejich hlas 48 49

Finnegan Kruckemeyer NA MOŘI, ZÍRÁM NAHORU POSTAVY WIST, Australanka KEARNEY, Angličan DABELSTEIN, Němka ŘEKYNĚ, Islanďanka PROSSER, Australan 51

PROLOG V Srbsku nosí ženy sklenice kořalky ke stolům, kde sedí muži. Koukají svým manželům přes rameno do karet a počítají, kolik je na stole mincí a jestli tenhle měsíc dostanou nové šaty nebo ne. 2 V Kanadě uprostřed lesa je dům, kam po posledních čtrnáct generací odešli zemřít všichni mužští příslušníci jisté rodiny. 3 V Koreji vyprávějí stařeny příběhy o tom, jak za jejich mládí létali vzduchem draci. Tehdy to nebyli zlí draci, a za darovanou krávu přeletěli moře a pak se vrátili a prozradili rybářům, kde najdou tuňáky. 4 Na jihu Irska vyběhlo sedm divokých koní na vrchol zarostlého kopce a přespali ve zřícenině starého hradu. 5 V Innisfail v Austrálii míří dívka jménem Sylvia Wistová do školy, když je z ničeho nic klopýtavě protažena záhyby času a zcela neobřadně vyvržena v neveliké předsíni domu v Řecku. Tam skrze otevřené dveře dlouhé minuty pozoruje ženu, která peče koláč, a její plačící dítě, načež ji opět popadne protichůdný poryv náhody a nepravděpodobnosti a vrátí ji na australskou pěšinu. Ona se zhroutí do příkopu a zašeptá: Co je na mě špatně? 5 A když u ní po deseti minutách zastaví řidič autobusu a vykloní se z okénka, ještě stále nezná odpověď. Čtrnáctého března 2001 byl na náměstí ve Wendeburku v Německu bál a žena jménem Elise roztočila svého manžela, jako by se role obrátily, a smála se a smála. Čtrnáctého března 2001 na Vanuatu během okružní plavby po Tichomoří dostal jistý muž facku za to, že nabídl jisté ženě, že jí koupí drink. Sakra! Sylvia v lahvovně. Čtrnáctého března 2001 v Innisfailu v Austrálii stojí Sylvia Wistová v lahvovně a je to její první den v práci. A úplně každá láhev v celé té obrovské továrně najednou z ničeho nic vybuchne. Čtrnáctého března 2001 byla na čtrnácti stupních šířky a 22 stupních délky velká loď roztržena vedví neznámou silou; všichni se utopili. Emma v šoku zírá na mrtvoly, vznášející se ve vodě kolem ní. Pak do jedné zkusmo šťouchne. Ticho. Zdar, mrtvý muži Co je vás tady najednou tolik mrtvol? 52 53

PODZIM SCÉNA PRVNÍ 54 O deset let později, v roce 2011, je v Bristolu v Anglii podzim a vysoký muž poněkud nejistě vstane ze židle a zacinká dezertní lžičkou o okraj sklenice. Takže proslov! Nejdražší rodino a přá/ sakra, jsem trochu nalitej. (Smích.) Pššš, ticho! Moji milovaní, sešli jsme se tu dnes, abychom/ ne, ne, to už bylo. Uf. Ne, vážně Drazí drazí všichni, které Sofie a já tolik milujeme. Dneska jste tady, protože jste pro nás hrozně důležití. Moje rodina a přátelé tady v Anglii i Sofiini úžasní příbuzní, kteří přijeli až z daleké Itálie (z čehož je vidět, kdo nás má radši! Co?) Ne, vážně, všechny vás miluju za to, že jste tady dneska s náma za to, že jste s náma v našem životě jedinej, koho miluju ještě víc, je tahleta dáma. Dav zašumí. Noah je utišuje. Sofie Ubaldiová, jsi já nevím jsi všechno, co jsem toužil jednoho dne najít. A abych byl upřímný nikdy jsem nevěřil, že to doopravdy najdu myslel jsem, že to je Pro to nejsou slova. Našel jsem svoji lásku. A najednou je všechno, úplně všechno přesně tak, jak má být. A to díky tobě moje neuvěřitelně úžasná italská ženo! Připíjí. Tak na zdraví všem! Na zdraví SCÉNA DRUHÁ ROMAN Sylvia plní láhve, usíná vestoje. Spící Caleb pluje v moři. V Austrálii sní jeden muž o děsivém temném oceánu, který ho pohltil v přívalech vln. To nejhorší ale je, že se nedokáže utopit. A ten muž řekne: Oba se proberou. Pomoc! Pomoc! Pomozte mi! Ale vlny jsou obrovské a umlčí jeho slova. Toho rána se dívka jménem Sylvia Wistová probere z noční směny a jde si lehnout. A toho rána se mladík jménem Caleb Prosser probere z noční můry a vstává. A ona usíná. A on se oblíká. Ona ztrácí vědomí. On ztrácí místo ve frontě na kafe, protože mu zazvoní telefon. Čau, kámo. Ona vstupuje do říše snů. On vstupuje do výtahu v práci. A ona sní o tom, že stojí ve stísněném prostoru a objímá muže, kterého nikdy předtím neviděla. Sní, že ho miluje. Sní, že ho líbá na krk. Sní, že jí mačká prsa. Sní, že si spolu špitají: 55

Nenech mě odejít. SCÉNA TŘETÍ Ale já nejsem normální. Já vím. Fakt nejsem normální. Já vím. A Sylvia Wistová procitne ze sna její prostěradlo je promáčené potem a noční lampička poblikává. A Caleb Prosser procitne ze sna, ještě pořád stojí ve výtahu. Uvědomí si, že vedle něj stojí Toby z účetního a vytřeštěně na něj zírá. A taky si uvědomí, že se právě udělal do kalhot. A dojde mu, že má asi padáka. Za ty dva tejdny, co já a můj táta a mí dva bráchové bloudíme po moři, jsme urazili pořádnej kus cesty. Desátýho dne nám obrovská vlna prorazila díru do lodi a my se museli střídat na lavičce a ucpávat ji vlastníma zádama a zadkama. Bála jsem se, když na mě přišla řada jako by můj zadek byl návnada na něco, co žije tam v moři. A já nechtěla, aby to něco sežralo můj zadek. Říkaj mi Řekyně Emma, ale žádná Řekyně nejsem. Ale mám snědou kůži a to je na Islandu divný, takže důvod pro přezdívku. Máma byla kurva a měla mě s jedním námořníkem, co plul kolem, teda to říká táta. Neříkal, jestli ten námořník byl Řek neví ani, jestli je to pravda ale mně se prostě odjakživa říká Řekyně Emma. Mámy se zeptat nemůžu, jestli je to pravda, protože moře nedoručuje zprávy těm, co ležej na jeho dně. Nebo teda jestli jo, tak rozhodně nedoručuje odpovědi. Ty dva týdny jsme se dělili o trochu jídla, co jsme zachránili z trauleru, než šel ke dnu. Házeli jsme konzervy do záchrannýho člunu a brácha povídá: PADDY Tyhle ne, Řekyně Emmo. A táta říká: TÁTA Neser hubou, Paddy. Jídlo je jídlo. Dělejte, nebo vás tu nechám. 56 57

ULLI Táta je drsnej, říkáme mu mistr pruda. Ale dostal nás všechny z máminýho oceánu a proto já na tátu neřeknu ani popel. Díky tati. Dvanáctýho dne můj nejstarší brácha Ulli povídá: Jeden z nás to nepřežije. A to bylo fakt překvápko, protože Ulli už nic neřek dobrejch devět let. Doktor říkal, že mu v mozku jednoho dne vyrostla černá díra, jako jsou ve vesmíru, a ta černá díra vcucla všechny slova, co se naučil za předešlejch 22 let, a proto mu žádný slova nezbyly. Ale já si myslím něco jinýho já myslím, že Ulli prostě čekal na ty správný slova. Poslední den táta řek, že nás čeká ta nejstudenější noc a na vodu kolem nás sedal sníh a my už nemuseli řešit tu díru v lodi, protože se přes ni udělal led a ucpal ji neuvěřitelný. A táta povídá: Povídá Paddy. A Ulli neříká nic. Ale všichni si sundaj bundy a oblíknou mi je, a já jsem moc unavená, abych se hádala, a poprvé po dlouhý době je mi teplo. Proč neudělaj bundu, co je tlustá jako tři normální bundy, myslím si. To je skvělej vynález. A pak jdu spát, a jak se mi zavíraj oči, vidím tátu a Paddyho a Ulliho v tričkách, jak seděj těsně u sebe na druhým konci člunu a táta jim oběma tře ramena jako velkej starej medvěd. Je to fakt skvělej táta. O něco později se vzbudím, když narazíme na pevninu a usměju se na tátu a na Ulliho a na Paddyho. A dva z nich po mně kouknou. Ale Paddy má modrou kůži a dívá se jinam než na nás, dívá se na mámu. Mluví teď s mámou, to je mi hned jasný. A tak, než připoutáme loď a vylezeme na pevnou zem, vrátíme ho moři. Dobrou, Paddy Modrá kůže. TÁTA Kluci a děvče, tohle bude ta nejstudenější noc. A Řekyně Emma se furt klepe. Jsem v pohodě, tati. TÁTA Ty teď buď zticha, Řekyně Emmo. Kluci, sundejte bundy. Já si taky sundám bundu dáme jí je. PADDY Tati, ne! 58 59

SCÉNA ČTVRTÁ SCÉNA PÁTÁ On a já ležíme spolu v listí kousek od břehu, na kraji pralesa a díváme se, jak nad námi lítají draci. Přímo nad našimi hlavami přelétá obrovské hejno v dokonalé formaci, pohupují se v přesné souhře s poryvy větru, zdolávají jeho vrcholy a úžlabiny, a jejich šupinatá břicha vrhají odlesky na zem pod nimi. Můj manžel jde lesem někde daleko za námi a ukazuje našemu synovi nory, kde spí zvířata, nebo ho nese na ramenou, aby mohl svojí malou ručkou hladit listy mohutných, mlčenlivých stromů. Muž natáhne ruku skrz stébla trávy a dotkne se mého stehna. Pohladí šev na mých džínách na mých příšerných ošoupaných džínách trochu pod kolenem, u čéšky. A i když nejsem věřící, modlím se, aby nepřestal, aby můj manžel zabloudil v lesích, aby můj syn dospěl v muže beze mě, aby se slunce zastavilo na místě, aby se sám čas zastavil. Muž odtáhne ruku do bezpečné vzdálenosti, a draci nad našimi hlavami se noří do vln vzduchu a hledí nám do očí, krouží blíž a blíž, špičaté tlamy dokořán, a klesají pořád níž, níž, níž. Jmenuju se Caleb Prosser a / VŠICHNI / Ahoj Calebe. Pauza. MUŽ Ty jo. Jasně ahoj. Hm, kde jsem skončil? Jsem Caleb a jsem velice obtížně se seznamuju s novými lidmi. Tady se musím zarazit už teď lžu. Ve skutečnosti se seznamuju velice snadno. Dělám... v jedný firmě, nebudu jmenovat, jestli je to ok jo? Bezva. A prostě, moje práce vlastně spočívá v tom, že se potkávám s lidma. Teda. Sedím na telefonu a mluvim s lidma o jejich finanční situaci a momentálních možnostech, říkám jim, do čeho investují a do čeho by investovat mohli. A pak, když té potenciální investici dá můj počítač zelenou, tak zavolám svejm lidem / no, nejsou to moji lidi. Zavolám lidem, kteří sedí o hodně pater nade mnou. A oni tomu člověku zavolají. Čili jde o to, že volám lidem, který by mohli mít zájem. A pokud mají promluví si s někým jiným. A když nemají? MUŽ Prosím? Když nemají zájem, s kým si promluví? S vámi? 60 61

Ne s nikým. Poděkuju jim a zavolám někomu jinýmu. No, teda, vlastně pardon. Vlastně ne. Není to pravda. Je možný, teda myslím si, že už asi v tý firmě nepracuju. Ještě nevím jistě. Možná jsem včera přišel o práci. Jo. Hm jasně. Jo, je to super. Jsem lukostřelec střílím z luku. A taky to vodní pólo to taky dělám. Teď nedávno jsem se stal členem Společnosti afghánských dračích zápasů. MUŽ No teda. Jste z Afghánistánu? MUŽ MUŽ MUŽ MUŽ MUŽ Aha. Ale nejste si tím jistý? No, protože okolnosti byly trochu, no, zvláštní. Podle mě teď zrovna vymejšlej, co se mnou dál/ Možná zrovna mají měl bych Mám vůbec zaplej telefon? Smíme mít telefony?/ Ne. Jasně. To je v pohodě. Takže je ještě něco, co byste rád sdílel se skupinou, Calebe? Ať je to cokoliv. Aha, jo, jasně, bezva. Hm ještě něco mám pár koníčků. Výborně! Jaké? No, spousty. Jsem členem asi pětačtyřiceti spolků. Páni. Prosím? Říkám páni. To je ohromující. MUŽ MUŽ Ne. Pauza. Chodím na večerní kurs mahjongu. Jsem akreditovaný košíkář. Střílím. Z pistole? Na terč. Zkoušel jsem gymnastiku / é, jasně, sorry střílím z pistole, jo. Učím se pár jazyků nejsem v tom moc dobrej, zdá se, ale... víte co prostě to zkouším. No, zní to úplně skvěle, Calebe. Zní to... jako že tam venku máte velkou síť lidí, se kterými jste no, víte, v interakci všechny ty... pistole a draci a tak. Gymnastika. To je paráda. Hmm jo, díky. Díky fakt se jako snažím, vážně. Ale já nevím. V poslední době si říkám, že jako Možná je dneska hlavní problém to, že se lidi snažej vyniknout v příliš mnoha věcech najednou možná víc než než můžou zvládnout. A přitom spousta lidí (teda, jako já, mluvím o sobě) prostě ve skutečnosti nejsou dobrý. V ničem. Dělají toho hodně. Ale doopravdy něco udělat to neumí. 62 63

Pauza. MUŽ MUŽ Jsem si jistý, že je něco, v čem vynikáte. Myslím, že byste byl překvapenej. No to je taky hlavní účel naší organizace Musíme si pomáhat. Jsme tu proto, abychom se vzájemně podpořili. Takže víte co uděláme? Dáme vás dohromady s někým, kdo už tu nějaký čas je a příští týden / / Příští týden tu nejsem. MUŽ Aha? Dobře. Tak tedy ten další týden / MUŽ / Ne. Prosím? Já no, to je dobrá otázka. Já přesně nevím. Viděl jsem váš inzerát ve svým swingovým klubu a měl jsem dneska volno. Původně jsem měl jít na film s Johnem Waynem, ale spletl jsem si tejden. Teda, ani ne tak tejden, ale to kino, kde to tenhle tejden hrajou, je jiný kino, než jsem myslel. Tak jsem tam šel, teda, šel jsem tam, kde jsem si myslel, že to má bejt, ale tam dávali My fair lady. A já muzikály moc nemusím. Ale no, nějak jsem si pamatoval, že tohle místo je poblíž a tak jsem si říkal, že to je, no, dobrá náhoda. A tak no, prostě jsem se stavil. A pak tenhle týpek... sorry, Nick? Jo, Nick mluvil o svým synovi a no, víte, všechny ty slzy a tak. A já chtěl jsem zmiznout už dřív, ale jako nic proti, Nicku, ale on prostě... mluvil šíleně dlouho a brečel u toho. Jako fakt hodně dlouho. No MUŽ Nebudu tady. Jedu pryč. Za pár dní letím za moře. Za tetou. Do Bristolu. Na nějakej čas. Co? Ale ale tohle je skupina pro opuštěné lidi, kteří mezi sebou chtějí budovat přátelství, trvalá přátelství, jeden s druhým. To jste nevěděl, Calebe? Ticho. MUŽ Calebe Musíme si pomáhat je skupina pro lidi, kteří si chtějí navzájem pomoct. Nejde prostě jen tak přijít, když náhodou zrovna nedávají film, který jste chtěl vidět. Věděl. Jo. Jasně. To dává smysl. MUŽ Tak Promiňte, ale proč s tím začínáte akorát, než jedete pryč? MUŽ Byl byste tak laskav a odešel, pane Prossere?/ 64 65

/ Jo, jasně. Nashle. Nashle. Je mi to líto, s tvým synem, Nicku víš jak, smrt a tyhle věci Jasně, takže SCÉNA ŠESTÁ Sylvia pracuje v továrně u pásu. Odejde. Ticho. Vrátí se. Odejde. Pardon, zapomněl jsem si tu bun/ ale ne. Ne, je v autě, v pohodě. No tak nic. Nashle. Byly o mně napsaný dvě písně většina lidí by byla blažená, kdyby měli aspoň jednu, ale já mám dvě. Ta první píseň, tu jsem dostala už dávno v sirotčinci, a je takhle: Sylvu želvu žádnej nepolíbí Ať si zmizí v moři Nikomu nechybí Vymyslela ji Alison Lamová a holky, co s ní sedávaly o přestávce, ale hlavně ona, a zpívaly ji, když skákaly gumu. A já směla skákat s nima, jedině když jsem tu písničku zpívala taky. A pak v devítce mě jeden kluk, co se jmenoval Sean Tiernan, viděl udělat jednu z mejch nemožností u přehrady za městem. Protože já četla, že lososi můžou naklást vajíčka na jednom jediným místě vysoko proti proudu, na tom stejným místě, kde se sami narodili, kde se narodili i jejich rodiče a všichni, co byli před nima. A tak když jsou těhotný, plavou proti proudu řeky, aby se tam dostali zpátky. A když musí, vyskáčou i po vodopádu. A já si říkala, jestli to jde, teda jako ne jenom lososům. A ukázalo se, že jo. A ukázalo se, že Sean mě viděl, právě když jsem to zjistila, že jo, a taky se ukázalo, že umí zpívat. A bylo to takhle: 66 67

Není nic, čemu bych neuvěřil už Viděl jsem Sylvii skákat proti proudu Voda neteče jenom dolů už Uši tu nejsou kvůli zvuku už Nikdy se na svět nezamračím už Já viděl Sylvii skákat proti proudu. Kašli na gravitaci, Sylvie Otoč směr času, Sylvie Já zapomněl všechno, co jsem věděl, Sylvie Tys převrátila všechno, co jsem věděl, Sylvie Já viděl Sylvii skákat proti proudu Můj smysl pro čas šílí, vymknut z kloubu Stál před mým bytem žila jsem tehdy sama a hrál mi tu píseň přes dveře. A mně se moc líbila. Ale dveře jsem neotevřela. Hrál mi ji takhle tři večery po sobě, když skončil šichtu v Tescu, a čtvrtej večer se neukázal. Protože místo toho šel k přehradě, jak vyšlo najevo pak. Protože ho napadlo, že třeba ty moje nemožnosti nejsou úplně nemožný. Jenomže se samozřejmě ukázalo, že jsou. Pro kohokoliv kromě mě. A Seana Tiernana našli dvanáct kilometrů po proudu, studenýho a pokrytýho bahnem. No tak proto jsou o mně dvě písně. SCÉNA SEDMÁ Noah sedí tiše v autě. Auta dneska jezděj tak rychle. A slova taky. A taky déšť. A taky řeky. Všechno se dneska pohybuje děsně rychle. Kromě mostů. Mosty se nepohybujou rychle. Mosty jsou v klidu. V naprostým klidu. Vystupuju z auta, svítá a já jsem na mostě. Jsem na mostě a stojím tady a A stojím tady a A otáčím se dokola. Otáčím se dokola a vnímám všechno, co je kolem. Vnímám, jak Ráno člověk vnímá úplně všechno nemyslíte? Vnímám všechno, co Je takový ticho. Stopy mejch pneumatik jsou dlouhý a černý a kroutí se po silnici. A končej tam, kde jsou právě teď kola mýho auta. Jasně že tam končej. Jasně že tam končej. Bristol dole pode mnu je tak velkej. Ale nejsou tam žádný lidi. Nikde žádný lidi. Jsem na Cliftonově mostě a tam Moje auto je taky na mostě, a most je v klidu. Hm. Auto je taky v klidu. A ty jsi prošla dírou v předním skle. Prošla jsi přímo skrz Viděl jsem tě, jak procházíš a Ale já Viděl jsem tě proletět dírou v Ale neviděl jsem. 68 69

Nepřistála jsi. Neviděl jsem tě přistát. Teď slyším houkačky, a nikdo tady není. Sednu si zpátky do auta. Sednu si na tvoji sedačku. Sedím na tvojí sedačce. Koukám skrz tu díru. Viděl jsem tě letět. Koukám skrz. Konec podzimu. ZIMA SCÉNA OSMÁ V zimě, když slunce jenom probleskne islandským nebem a noci jsou dlouhé a taky stíny jsou dlouhé sedávají ženy rybářů u okna a šeptají své stesky tundře. Předevčírem v noci se tátovi udělalo hrozně zle. Čelo měl rozpálený jako plotnu jako fakticky, kdybych položila jednu ruku na jeho čelo a druhou na plotnu, těžko říct, která by se popálila jako první. Jako jasně že ne fakticky, ale víte jak. Ulli a já jsme zavolali doktora, ale bydlí daleko a nemá benzín, takže nám může jenom radit po telefonu. Říká, že máme namočit spoustu ručníků a dávat je tátovi na hlavu a na ramena a na prsa. Říká, že zejtra pošle antibiotika, ale zejtra je za tisíc let, když váš jedinej táta žhaví jak plotna. Táta je tak slabej, že nemůže vstát z křesla a v krku má úplně sucho, takže furt kašle, znova a znova a jazyk mu natejká. To nám dělá největší starosti, tak mu dáváme vodu brčkem a na střídačku jsme u něj, kdyby něco potřeboval, jako hodnej syn a hodná dcera. Na střídačku i spíme, Ulli a já. Možná si říkáte: no jo, bojí se spát, protože naposledy, když usnula, umřel Paddy Modrá kůže. Ale je to blbost. Od tý doby jsem šla spát už tisíckrát, 70 71

TÁTA někdy jsem se probudila do sluníčka, a jindy zase do deště. Ale nikdy už do smrti. Spánek není totéž co smrt a jestli si to myslíte, narostou vám za chvilku pytle pod očima a budete z toho mít leda noční můry. Ráno se probudím a Ulli dělá něco podivnýho. Drží v ruce máminy starý nůžky a střihá tátovi jeho mohutnej plnovous. Táta je zhroucenej v křesle a kouká Ullimu do očí a Ulli vypadá děsně soustředěně. A mně je jasný, že je to skvělej nápad, protože táta má horečku a vousy vás ještě víc zahřívaj a teď mizej, padaj ve velkejch šedivejch chuchvalcích na jeho holej hrudník. Vždycky tátu pamatuju jenom s vousama. Ale dneska, zrovna teď je z něj někdo jinej. Má bradu, kterou jsem nikdy neviděla a má kulatý tváře vždycky jsem myslela, že má tak velkou hlavu kvůli těm fousům. Ale on má prostě velkou hlavu. Nemáš žádný fousy, povídám tátovi. A Ulli přestane a oba na mě koukaj, Ulli i ten novej člověk. A táta zakašle a zalapá po dechu a přejede si po hrubý rohožce, co mu zbyla na tvářích. A povídá: Ty a Ulli dneska vyrazíte na moře. SCÉNA DEVÁTÁ Zahrada na střeše. V Bristolu kráčí muž se zlomeným srdcem sem a tam po cestičkách, které oddělují záhonky střešní zahrady. Jde / / pomalu a bezcílně ale když vidím někde vyrůstat plevel, vytrhnu ho. A když je špagátek okolo jahod prodřený nebo přetržený, vytáhnu z kapsy klubko a spravím to. V zimě myslím na Sofii, jak letí vzduchem, a v zimě taky myslím na sebe a na smutek, který mi tu bez ní zůstal. Ale není to takový smutek, abych plakal. Je v něm i něco hezkého. Protože když někoho milujete a on vás potěší, milujete ten pocit protože je od něj. A totéž platí i o smutku pokud ho vyvolává osoba, kterou milujete může to být i dobré. Všechno je to jenom způsob, jak vzpomínat. Občas v zimě má Noah celou zahradu pro sebe, protože lidi jdou z práce rovnou domů, aby utekli před zimou, a ptají se, jestli by tentokrát nemohli vynechat brigádu. A on vždycky kývne. A je mu tak dobře. Ale tuhle zimu je tu skoro pořád ten velkej Australan. Naštěstí to není žádnej diskutér. 72 73

Ahoj. A usmívá se na mě, je takovej pyšnej, že spousta dobrovolníků to dneska vzdala, protože je zima, ale on přišel. A já mu samozřejmě nemůžu říct, že je to trochu divný protože je to společná zahrada a on se snaží bejt nápomocnej. Ahoj. Uf to ještě nevím. Mám tady tetu, teda měl jsem, tady v domě. V čísle osm, přijel jsem za ní na návštěvu. Ale ona chvíli na to umřela. Ach. Ale odkázala mi svůj byt. Noah vypadá rád, že mě vidí. Aha. Ale v skrytu si přeju, aby šel pryč. Není vám zima? Je vážně moc pěknej. Ale chápete s ní uvnitř byl hezčí. Zahradnický rukavice jsou dobrý na dvě věci proti trnům, a taky proti zimě. Vy žádný nemáte. Mám tvrdý ruce. Děláte to už dlouho? Mhm. Doufám, že v tom budu jednou tak dobrej jako vy. Zatím mi to moc nejde, co? Jste v pohodě. Jedinej opravdu dobrej zahradník je příroda my ostatní spíš překážíme. Ticho. Stojí spolu v chladném povětří. Ticho. Jistě. A jak Umřela? Stářím. Byla stará. Dost jsem s ní mluvil. Protože ona pořád seděla se zavřenýma očima. A jenom občas udělala hmmmm. Ale najednou to nedělala. Víc jak dvacet minut. A já jí vyprávěl sen, ten svůj sen ve výtahu, a to byl dost zajímavej sen. Aspoň mi to přišlo. Tak jsem vykládal dál. No a asi po dvaceti minutách jí na klín skočila kočka. A v tu chvíli jí hlava tak jako přepadla... do strany. Tak jsem to zjistil. Že je mrtvá. 74 Chcete se tu usadit? 75

Ticho. Jasně. SCÉNA DESÁTÁ Auto. Elise řídí, dítě pláče. Pauza. Je mi to líto. Co děláte? Co děláte, Noahu? Tak jako vůbec? Zahradničím. Jasně. A máte holku? Ženu. Ale ta nezahradničí? Ty jsi to nejukřičenější dítě, jaké znám, Jacobe. Máš tak silné plíce, viď? Jsi opravdu otravný, víš o tom? Ale ne, nejsi otravný. Ale jsi pozoruhodný můj pozoruhodný chlapeček. Je pozoruhodné, že se ti nelíbí věci, co ti táta a já pořád kupujeme. Koupili jsme ti překrásnou postýlku, Jacobe. Co je na tvé postýlce špatného? Nebo máš něco s mozkem? Copak ty nevíš, že postýlka je na spaní? Postýlka je na spaní, mein Liebling copak to tvůj mozeček nechápe? Ach ne doufám, že se ti mozek nepoškodil při porodu, Jacobe. To ne, to by byla hrůza! Neříkej to tatínkovi. Byl by hrozně smutný. Už ne. Ticho. Když už jsme u těch tajemství, Jacobe, když takhle jedeme spolu nocí do Braunschweigu, vadilo by ti, kdybych... Musíš si to nechat jenom pro sebe, prosím. Prosím věřím ti. Prosím ja? Pauza. Jmenuje se Georg. Ano, ten Georg! Já vím, to je to. Ano, ty vlasy tvému otci vždycky říkám: Prosím, miláčku, nenech si narůst moc dlouhé vlasy. To je pro mladíky, a ty už jsi starý, a máš krásné tučné bříško, a to znamená, že jsi starý. Kurz bitte kurz. 76 77

Ticho. Ale Georgovy vlasy jsou všechno, co na vlasech nemám ráda. To je tak směšné. A samozřejmě má taky břicho, já to vím. Všechno je teď naruby. Ja, všechno A zase cítím ty draky, Jacobe. Cítím cítím v sobě tu vášeň. Je horká. A je skutečná. Cítím se zase skutečná, Jacobe, víš hmatatelná, jako tohle (Zaklepe na palubní desku.) tohle je skutečná věc, a vydává zvuk, a a může zanechat otisk ve spadaném listí víš? A možná jsem se teď nějakou dobu necítila opravdu skutečná. Spíš jako duch duch, řítící se nocí s dítětem, které je poloviční duch (protože tvůj otec je člověk, tím jsem si jistá). Ale já pořád jsem unavená, pořád mizím. Každý den o trochu víc. A teď Georg. A teď (znovu zaklepe na desku) Tohle, víš. Tohle se teď zase děje. Tvoje mutti je zase naplněná, Jacobe. Je to Nejsou pro to slova. Našla jsem lásku. A ty teď děláš, že spíš. To je legrační. Tvůj smysl pro načasování je neuvěřitelný, Liebling. Fajn, ty dál předstírej spánek, a já pojedu dál. Zajedu do Braunschweigu. Objedu první dům, který jsme si, táta a já, společně koupili. Podívám se na dům a pak to otočím. Spi sladce, mein Liebling. Spi sladce, můj ubohý chlapečku s narušeným mozkem. SCÉNA JEDENÁCTÁ Stojíme spolu na lodi, Ulli a já, Řekyně Emma. A já povídám: Ty tvoje uzly, to jsou ty nejsračkovatější uzly, co jsem viděla za posledních milion let. Myslím, že všechny ryby proplavou rovnou skrz ty obrovský ďoury cos tam nechal a řeknou všem svejm kámošům, že seš retard, Ulli. A Ulli řekne neřekne nic. Což je to nejlepší na ponižování mýho bráchy. Nikdy vám na to neřekne jediný slovo. Tak mi aspoň hodí na hlavu makrelu a ta po mě mrkne černým okem. A kdybych byla pořádná holka, taková, co se maluje a má bojfrendy a neodešla ve čtrnácti ze školy, aby mohla rybařit se svým tátou, tak bych asi zaječela. Ale místo toho si jenom odplivnu přes bort a řeknu: Jdi do hajzlu. A pak spolu celý odpoledne chytáme ryby, dokud nepadne tma. V noci hrajem karty a pijem whisky a mluvíme o tátovi. A mluvíme tak (vzhledem k tomu, že Ulli má v hlavě černou díru a svůj hlas si šetří jenom na úplně výjimečný situace), že mluvím já a Ulli přikyvuje, nebo vrtí hlavou, nebo mě plácne kartou nebo dolije whisky. Občas taky napíše něco na papír. Ani jeden z nás nemůže věřit tomu, že táta nesedí s náma v lodi. On je ta loď, je kapitán a plavčík a rybář a vrchní prudič. A za tu dobu, co jsem na světě, což je devatenáct let, v životě nevynechal jedinej pracovní den. Vždycky byl čtyři dny doma a čtyři dny na moři. A zase čtyři dny doma. A na moři. A jakmile 78 79

bylo někomu z nás čtrnáct, začal to tak dělat taky čtyři dny, čtyři dny, čtyři dny, navždycky. Paddy Modrá kůže dal čtyři dny na moři jenom jednou, jenom poprvé, protože ho zabila zima a spí teď u mámy všechny dny. Koukám Ullimu přes rameno, co to píše. A on mi ukáže papír a tam stojí: Dneska ráno, když jsem ho viděl stát ve dveřích, bez fousů, zabalenýho do deky jako nějaká ženská, jsem měl pocit, že je mladší než my a že my jsme rodiče a on dítě. A já povídám, že je možná jako Samson z Bible a že mu Ulli s fousama vzal i sílu. A Ulli po mně hodí popelníkem a já mu flusnu whisky do ksichtu, takže začne ječet (ječet totiž umí). A pak jdem spát. V noci se mi zdá o tom, co mi říkala máma že někde v lesích je dům a do něj za posledních čtrnáct generací odešli umřít všichni muži z jedný rodiny. Muž kouří, připravuje se na smrt. Všechny si je tam představuju, po stovky let, jak přijdou do toho domu, každej sám, a vědí, že je konec. A vědí, že ten konec musí zvládnout sami. A kouří cigarety. ULLI Vzbudím se, jsou čtyři ráno, vlny jsou vysoký a Ulliho postel prázdná. Vyjdu na palubu a tam je. Šel se vyčůrat z lodi a z temnoty přišla veliká vlna a brácha zakopnul, upad dozadu a napíchnul se na hák. Leží na palubě, a i když má ten hák pod sebou, můžu ho vidět, protože mu čouhá z díry v hrudníku, která tam večer ještě nebyla. Z pusy mu teče krev a taky spousta slov, což je obojí zhruba stejně nepravděpodobný. Upad jsem na hák. Je ve mně, Řekyně Emmo. Jde skrz mě. Když mi pumpuje srdce, cítím, jak naráží do kovu bum, bum, takhle, zrovna tady. Jsi to poslední, co uvidím, sestřičko. A byla jsi taky to poslední, co viděl Paddy Modrá kůže, než šel za mámou. A taky co viděla máma, než odešla do moře. A možná že táta taky, až se s ním uvidíš, tak budeš to poslední. Protože ty máš v sobě strašlivý kouzlo, Řekyně Emmo. Nosíš smrt. Nosíš ji a Najednou vzdechne. Teď jsem cítil jak se moje srdce rozbilo o ten kov doslova je to Ticho. Emma zírá na mrtvé tělo svého bratra. Objeví se Sylvia a tiše se na sebe s mužem dívají. Muž jí nabídne cigaretu. Ona odmítne. Chvíle ticha. Je pryč. 80 81

SCÉNA DVANÁCTÁ Sylvia kdesi stojí. já nevim. Mi teta akorát umřela. Myslel jsem, jestli nejsi její když byla mladší prostě mladej duch. Aha! Bezva. První věc, kterou uděláte je, že vyloučíte bezprostřední ohrožení. Nestojím uprostřed silnice. Nejsem na okraji útesu. Nikde okolo nevidím požár ani žádný lidi. Pak je potřeba získat další údaje. Kouknete, kde to vlastně jste. Takže: je to malý pokoj, tady je starý křeslo, tohle je drak. Tamhle jsou noviny. Je noc za oknem je tma. Takže ok, porovnáte si časový údaje jsem na severní polokouli bezva. Caleb se ze spaní zavrtí. Sylvia se lekne, ale jde se podívat. Pozná ho z výtahu, prohlíží si ho, pak se k němu skloní a políbí ho. Caleb se s úlekem probudí. Pauza. Holka z výtahu. Ty jsi nezmizela. Líbali jsme se. Hmmm. Jo, to mi přišlo divný. To je divný. Bylas taky v tom mým výtahu v práci, v mý bejvalý práci, doma v Austrálii. Tos byla taky ty. To bylo blíž. Přestěhoval jsem se. Jsem teď v Bristolu u tety. Tý co umřela. Proto jsem myslel / Ne. / Nejsem tvoje teta. Líbali jsme se. Jo. Jseš moje teta? / Jasně. To je dobře. Jak to děláš? Že jseš tady? (nepřítomně) Nikdy jsem stejnýho člověka nenavštívila dvakrát. Co? 82 83

Mě málokdy někdo navštěvuje! Vůbec nikdo. Ani jednou, ani dvakrát. Dvakrát asi fakt nikdy nikdo. Je to pořád ještě sen? Který? Ten no já nevim ten zrovna teď. Ten co jsem ho zrovna měl. Zdálo se mi o tobě a líbali jsme se. A teď mám pocit, že jsem vzhůru a ty jsi tady a my my se fakt líbali a / Nevadí ti, že že si nejsem jistej, jestli jsi opravdová nebo ne? V poho. A že se ani neptám nebo se to nesnažím zjistit? Protože, jako měl bych bejt asi paralyzovanej faktem, že, víš jak holka ze snu se zhmotnila v mý ložnici. Nebo bych moh bejt paralyzovanej prostě tím, že že je v mým pokoji holka. Obojí je dost neuvěřitelný. / Tobě se teď zdálo, že mě líbáš? Vyber si to druhý. Nemůžu tomu věřit holka z výtahu. Sylvia. Caleb. Takže já nespím? Tobě se o mně fakt zdálo? Jasně. Teď už jsem úplně vzhůru dáš si čaj? Ráda. Caleb vyskočí z postele, čímž odhalí, že má na sobě infantilní pyžamo. Připadám si probuzený. Moje ohřívací láhev vychladla. Musí ti bejt zima. Chceš se / Nevadí ti to? Jasně že ne! Sylvia vleze k němu do postele a posadí se vedle něj. Je ticho. Jak ho chceš? S mlíkem, kostku cukru. Aha. Jsme stejný. Odejde. Sylvia sedí na posteli. Ticho. 84 85

SCÉNA TŘINÁCTÁ Na trauleru. Konec zimy. Zabalila jsem bráchu do pár prostěradel. Ale než mu zakryju obličej, dám mu chvilku, aby mi mohl říct něco jinýho, nějaký jiný poslední slova než že nosím smrt. Ale Ulli je zticha. Ulli je skoro vždycky zticha. Vší silou ho zvednu a dám ho oceánu. A pak vypiju všechnu whisky a myslím na tátu. A myslím na to, co s sebou nosím. A přemejšlím, jak tátu udržet naživu. JARO SCÉNA ČTRNÁCTÁ Na jaře pozdě v noci je německá krajina pavučinou silnic, které se proplétají a vinou tam a sem, kroutí se podél pomalu plynoucích řek a mohutných stromů. Na jaře za dne je krajina taky taková. Ale v noci se zdá, že řeka teče pomaleji a stromy jsou mohutnější. Je to jenom optický klam. Elise řídí. Tak moc si přeju, abych tě nemilovala, Jacobe. Přála bych si být vlčí matka, abych tě mohla odložit do popelnice. Nebo tě zabalit do deky a nechat tě ležet u dveří, ať si tě najdou jeptišky. Ale myslím, že už to nedělají, nejsem si tím jistá. A bohužel si myslím, že tě příliš miluju, abych se o tebe s někým dělila. A taky si myslím ne, to vím že miluju i tvého otce. Tak jako miluju tebe, miluju i jeho. Miluju tě tak moc, protože jsi byl ve mně. A tak jsme teď navždy spojení moje a tvoje krev kdysi proudily společně, a teď jsme díky tomu spojeni ještě pevněji, ty a já. Ale tvého otce miluju, protože sice nesdílíme krev, ale zato čas. Tolik času, Jacobe. Víme, kdy se probouzet a kdy spát. Víme to společně. Někteří lidi říkají třeba moje kamarádka Connie to říká (znáš Connie, ja, ta s brýlemi) Connie 86 87

Ticho. říká, že čas je ta nejhorší věc, kterou můžeš s mužem sdílet a proto Werner a ona žijí každý zvlášť. Ale to je kravina Connie prostě jenom nemiluje Wernera. Miluje jeho peníze a miluje starožitnosti a miluje cigarety a miluje galerie. Ale netuší, co to je milovat muže. Já o tom něco vím, Jacobe. Vím, co je to milovat muže tak strašně moc. Jednou, tak před deseti lety, jsem tančila s tvým otcem, s Matthiasem, na náměstí. Měla jsem na sobě ty překrásné zelené šaty, co je babička kdysi dávno vyhrála v kartách. A já zatočila Matthiasem, jako by byl žena. A pak jsme zaklonili hlavy a zavřeli oči a točili se dokola. A bylo nám fuk, jestli se lidi dívají. To je láska. Pauza. Ticho. Ale nemůžu protože láska není výměnný obchod, kus za kus, ja? Láska je hromadění. Lásky se můžou hromadit, až jich máš plnou náruč, Jacobe. Ale lásky se nedají vypnout. Nebo aspoň ty moje ne. Mohl bys prosím hned teď začít mluvit, mein Liebling abys mi mohl odpovědět? Čekám na to. Ticho. A teď tady máme úplně nový druh lásky. Miluju svého manžela tak strašně moc, že i když jsem se asi zamilovala do jiného muže muže s dlouhými vlasy jménem Georg nedokážu přestat milovat toho prvního. To znamená, že je to opravdová láska, Jacobe, že je to skutečná láska. Ale neznamená to, že je to snadná láska. Kdybych mohla odejít od tebe a od tvého otce, a přijít ke Georgovi a spát s ním, pak by láska byla snadná. 88 89

SCÉNA PATNÁCTÁ Caleb a Noah pracují na zahradě. Chci si nechat udělat tetování. Teda a jaké? Draka. Draka přes celý záda, až ke krku. Proč draka? Lidi se draků bojej. Dřív jim i obětovali dávali jim třeba krávy, a spoustu takovejch věcí. Asijský válečníci mívali mraky dračích tetování. Jasně, ale vy nejste Asiat. A nejste ani hrozivý nebo myslíte, že jo, Calebe? Sbíráte čajový konvice. Nosíte kotníčkový ponožky. Takže drak se vám líbí? Jenom o trochu víc než lebka. Kdybyste řekl draka nebo svastiku, taky bych si vybral draka. Drak nebo brokovnice. Drak nebo penis. Nenechávejte si vytetovat penis. To by mě ani nenapadlo. Tak to je dobře. I když ten drak by mohl mít penis. Mohl byste mít dračí penis jako součást většího tetování draka. Ale to je ok penis jako vedlejší motiv je v pohodě. Tak to určitě. Penis v kontextu je fajn. Hlavně ne sólo penis. Ne. Protože se mi potěj nohy. Ne. Já vím, proč to děláte jenom říkám že z vás nejde strach. To ne. Říkal jsem si, draka nebo lebku. Panebože. Radši draka. Draci jsou teda chlapi?/ /Draci neexistují, Calebe. Nemají pohlaví. Anebo mají jakékoliv pohlaví se vám zlíbí. Hmmm. Samce. Řek bych, že samce. 90 91

Pauza. Jistě. Nebo byste ve svém tetování mohl genitálie úplně vynechat. Nechat to na představivosti. Jasně, tak to udělám, bezva ale když se někdo bude ptát, tak samec. Myslíte, že se lidi budou ptát? Nejspíš ne. Ale opatrnosti není nikdy dost, ne? Jo, pokud jde o pohlaví draků, zcela určitě. Jste srandovní. Co? Nic, Calebe vůbec nic. SCÉNA ŠESTNÁCTÁ Z mejch čtyřech dnů se staly čtyři tejdny. Rozhodla jsem se už navždycky zůstanu na moři. Ulli, vedle toho, že byl otravnej brácha a mizernej rybář a teď taky mrtvola, měl náhodou pravdu. Byla jsem poslední, kdo viděl tři členy mojí rodiny naživu, a nechci zabít i tátu. Už tak je nemocnej, nemá žádný fousy, nemůže rybařit. A jestli šlápnu na suchou zem, bojím se, že fakt umře. A tak se budu plavit, po zbytek svého života, nedotknu se nohou přístavu, jestli je to tak, že by pak můj táta umřel. Popluju všude a nikdy se nezastavím. Vodu získám z deště. Budu jíst ryby takovou spoustu ryb, že se sama stanu rybou. To je blbej vtip. Budu jíst i jiný věci. Budu obchodovat s ostatníma námořníkama. Ale suchá zem to ne. Se zemí se prostě musím rozloučit, navždycky. Protože země odteď znamená smrt mýho táty jestli se dotknu země, táta umře. A tak tohle moje putování po moři bude život mýho táty. Budu se plavit dlouho. Dám svýmu tátovi dlouhej život. 92 93

SCÉNA SEDMNÁCTÁ Sylvia a Caleb leží v posteli. Usmívají se na sebe. Ticho. Ne nebudu. Promiň. Jsem nervózní. Bylo to krásný. Líbilo se ti to? Jo jo, bylo. Byl jsem pánem situace. Na to se mě nesmíš ptát! Proč ne? Můžeš říct, že se to líbilo tobě. Můžeš říct, že jsem byla úžasná. Ale nemůžeš se ptát. Oukej. Líbilo se mi to / Většinou jsem Když dělám svoje koníčky, většinou to je tak, že mně někdo říká, co mám dělat, chápeš střeleckej instruktor, týpek, co učí afghánský draky. Ale tohle tohle jsem byl já, chápeš. Já byl ten, co to řídí/ / Mohli bysme o tom prosím přestat mluvit? / No teď to už úplně říct nemůžeš. Zrovna jsem tě slyšela, jak se ptáš nejseš si úplně jistej. Jo, jasně. Chci jenom říct, že / Jsem! Fakt se mi to líbilo, bylo to úžasný říkal jsem si, jak to bylo úžasný. Jenom prostě sex pro mě není zrovna běžná událost/ / A neříkej tomu událost. To je jako, jako školní jarmark, nebo, nebo plavecký závody v maskách. Neříkat událost. Neptat se, jestli se jí to líbilo/ / Nedělej si poznámky! / Mluvíš o tom dál. / / Poslední věc. Chci říct, že obvykle mám pocit že potřebuju instrukce. Není to o lidech kolem mě. Je to ve mně. / / S výjimkou mý učitelky piana. To bylo o ní. Jakože měla fakt silnou potřebu dominance. Ječela na mě dost často na mě ječela. Jsem dospělej člověk a ona na mě ječí. Musel jsem vypadnout. Kde jsme to byli? 94 95

/Je to v tobě./ Jestli by ti to nevadilo. /Je to ve mně to, že nevím, co, co bych měl dělat. Nebo jak bych měl dělat to, co zrovna dělám. Ale s tebou to tak není, Sylvie. Nemám pocit, že potřebuju pokyny. Nemám pocit, že nevím, co dělám. Vím, co dělám. Vyleze na něho. Stalo se ti někdy, že jsi zmizela během/ /Ne. A teď přestaň mluvit. SYLVIE To se mnou. Tak jo. Jo. Děláš to se mnou. Ještě před chvílí. Ale teď mluvíš. Noah leží sám v posteli a naslouchá Calebově a Sylviině hlasité a vášnivé souloži. Zírá do stropu a je stále naštvanější. Nakonec se obrátí k fotce Sylvie po své levé ruce a dokáže se jen vztekle usmát. Dlouho na ni civí, pak obrátí zrak zpět do stropu. Míň než obvykle. Obvykle blábolím. Tohle ale zní jako blábolení. Ale mně je to fuk. Protože jseš milej a vzbuzuješ ve mně pocit, že taky vím, co dělám. A to je co? To s tebou. Teď? Znovu? 96 97

SCÉNA OSMNÁCTÁ Elise řídí, telefon přitištěný k uchu. 98 Akorát se zklidnil, jsou to dvě minuty. Jedu po té cestě podél řeky, zase to zabralo má rád její zvuk, zvuk vody. Teď začal chrápat. Protože mi nevadí řídit. Protože dost spím. Matthias ráno vstává brzo, ale já ne. Odejde a nechá mě spát, každý den. Je to hodný muž. Ja, ty taky, ale myslím, že on je lepší. Ze spousty důvodů Když Matthias ukrojí dva krajíce chleba, a jeden je nějak divný (třeba moc tenký, nebo kostrbatý) a druhý je rovný, dá mi ten druhý. A když pijeme víno, vždycky nejdřív nalije mně a až pak sobě. A když/ Ne, je toho víc - řeknu ti víc. Když jsme v obchodě a prodavačka je nepříjemná, na nás nebo na mě nebo na něj, Matthias potom vždycky řekne, Asi má špatný den. Zajímalo by mě, co se jí stalo. Zatímco kdybych to říkala já nebo bys to říkal ty, řekli bychom, co je to za blbou krávu, člověk chce cigára a ona na něj kouká jak na zloděje. Ať si vylíže. Ja, řekl bys to. A je to v pořádku je to lidské. Ale není to správné. Nedělá to z nás tak dobré lidi, jako je Matthias. Ne. Ne dneska v noci jsem vyrazila, abych uspala svého syna, a teď spí, takže teď pojedeme domů. Domů za jeho otcem. Domů za mým Matthiasem. Ne. Protože panebože, Georgu, neser mě protože když pojedu k tobě, nebude to kvůli mému synovi, nebude to, aby můj syn usnul. Bude to, abych byla s tebou. A na to nepotřebuju Jacoba. Na to si potřebuju jenom sbalit tašku a říct to Matthiasovi, říct to Jacobovi a jít. Kdybych jela za tebou, jela bych za tebou. Ne. Protože to není důvod, proč jsem vyrazila. Ja, miluju tě. Ja, milujeme se navzájem! No tak dobře, a co má být? Láska není zaklínadlo, není to kouzelná formulka na všechno. Žádné Abrakadabra. Nemůže Nic nezmizí, když to vyslovíš. Neřeknu Miluju tě a puf, můj syn je pryč. Můj skvělý manžel je pryč. Jsem zase svobodná a přijde Georg a políbíme se a Poklona kouzelnická show je u konce. Paráda. No, jestli to tak máš, je mi líto. Ne. Neztratila jsem naději. Protože. Protože si pamatuju, jaké to je, ležet s tebou v listí. Protože si pamatuju spoustu věcí Ale nepředvádím kouzelnické triky, Georgu. A nechci nechat dobré lidi jen tak zmizet. Chodili jsme spolu na večeře, ty a já a Matthias, celých osm let, taková spousta večeří. A tys nikdy nenalil víno první mně. Ne předtím, než jsi mě miloval a od té doby taky ne. 99

Pauza. Elise zavěsí. Stáhne okýnko zvuk vody. Zvuk ji konejší, prostupuje vším prostorem, zatímco vycházejí hvězdy a všichni nepřítomně hledí vzhůru. Elise se dívá nahoru skrz přední sklo a točí volantem. Řekyně Emma se dívá z houpající se paluby a uvolňuje síť. Noah vstane a jde na střešní zahradu. Kouká nahoru a navíjí šňůru. Sylvia se kdesi ocitne a je nejprve v šoku, ale pak se klidně dívá. Caleb se probudí a zjistí, že je Sylvia pryč. Zesmutní, pak se s tím smíří a vyrazí po schodech nahoru. V zahradě se setká s Noahem. Taky nemůžete spát? zavrtí hlavou. Chcete pomoct? Díky. Začnou společně navíjet šňůru, pak se zarazí a nepřítomně se zahledí vzhůru. Konec Jara a Prvního dějství. LÉTO SCÉNA DEVATENÁCTÁ Střešní zahrada horký den. Caleb a Noah pracují. V létě Caleb okopává záhonky na komunitní zahradě a kypří půdu malou motyčkou. Píská si u toho a poprvé po dlouhé době se cítí spokojeně. Zjistil, že je v něčem dobrý nic velkého, žádná věda, prostě jedna věc. A zjistil taky, že někdo, kdo je dobrý v něčem Může pak pomoct i druhým může být dobrý k něčemu. A tak pomáhám. Pomáhám dětem sázet, a pomáhám starým lidem odnést úrodu. A každý čtvrtek pomáhám škrabat mrkev na velký společný oběd. A jednou měsíčně dělám zapisovatele na schůzi členů zahradního společenstva. Když prší, vyběhnu po schodech a pomáhám sklidit prádlo. A když po obloze tančí ohňostroj jako plameny z dračích tlam podílím se na dobré pohodě prostě tím, že usmívám a oči mi září nic zvláštního prostě jeden ze sousedů, co rameno na rameni zíraj nahoru. Noahovi. Půjdu si dát něco k jídlu. Chcete něco donést? Ne, díky. Zatím. Mmmm. 100 101

Zvedne se, plácne Noaha po zádech a odejde Noah pokračuje v práci. Neslyšně vejde Sylvia v Calebově pyžamu. Prohlíží si ho. Je báječnej. Vy jste Noah Noah, co pracuje na zahradě. Říkal vám o tom svým dračím tetování/ Vy jste holka v Calebově pyžamu. Zrovna se šel najíst. /Panebože! A říkal, že jste ho úplně rozhodil s tím pinďourem. Aha. Jenom jsem si z něj trochu střílel. Jste jeho přítelkyně? Je z toho úplně vedle. Vytisk si obrázky z netu a / Kamarádka. Zahrada je překrásná. /Vážně si to chce nechat udělat? To je létem. V létě je všechno krásnější. Vyznáte se v rostlinách? V těchhle ne. Jsem z Austrálie ze severu. Tam je horko. Je to jiný. Hm. Páni. Řekl mi o vaší ženě. Jste na cestách? Aha? Jo. Je mi to moc líto. Na jak dlouho? Děkuju. Ještě nevím. Moc dlouho ne. Jsem sirotek. Hm. Caleb je fajn kluk, co? Jo, aha. Takže jsme jako vyrovnaný. 102 103

Cože? Vy běžte do hajzlu. Vypadněte z mý zahrady. Dva rodiče to je jako jedna žena, ne? Vyměníme si úmrtní oznámení? To nás přece hrozně sbližuje, ne? Fajn. Nechte to bejt. Je to společná zahrada. A vy nejste člen společenství Šukání s místním dementem není vstupenka, je mi líto/ Pauza. Nebo možná dokonce vedete? No jasně, vy máte přece dva mrtvý moje mínus, omlouvám se. Caleb říkal, že jste milej, vy zasranej kreténe. Caleb je hodnej člověk myslí si o každým, že je milej. Nechala byste mě teď laskavě s mým plevelem? Vykopne mu rostlinu z ruky. Hej!/ /Zmrde. Vyběhne ven. Noah zůstane stát s kupkou prachu u nohou. Ticho. Měl byste si udělat pořádek sám v sobě. Bezva. Udělám to rovnou, jo? Vdovec ve 22 letech. V poklidu jsem se staral sám o sebe, trochu zahradničil a tak. A pak, jednoho krásnýho dne jde kolem náhodou jedna holka z Austrálie a začne ve mně hrabat a normálně mě zpracuje! A já najednou, zčistajasna můžu nechat svůj žal odejít. Páni, už to cejtím! To je taková zasraná úleva/ Běžte do hajzlu! 104 105

SCÉNA DVACÁTÁ Je čtrnáctýho března 2001. Už se plavím tři roky. Za tu dobu jsem nepotkala žádný jiný lodě. Párkrát jsem nějakou zahlídla, ale vždycky jsem rychle odplula, aby nikdo neumřel. Je to úplně v pohodě chytám dešťovou vodu a jím ryby. Pozoruju obzor a píšu písně. Ulli nechal na lodi kytaru a já se na ni naučila hrát. Je ze mě teď skvělá kytaristka, fakt neskutečná. Táta žije dál v našem domě, teda doufám, a už není nemocnej, doufám. Občas mě země volá, ale já dělám, že neslyším. Dneska je 14. března a já jsem na 14 stupních šířky a 22 stupních délky a právě vyšlo slunce. Vyšlo slunce a ozářilo stovky mrtvol rozesetých po hladině. Některý jsou na zádech a jiný zase na břiše. Některý jsou pohromadě a jiný zase úplně sami, jako by se o svoje umírání nechtěli s nikým dělit. Jeden se drží kruhu a na tom kruhu je napsáno Orkneje: to bylo jméno jejich lodi. Kruh byl tomu člověku ovšem na nic je taky mrtvej. Zabil ho chlad, to jsem mu klidně mohla říct. Ale teď už nemusím. Už to vědí. Dva dny pluju mezi nima s dlouhým lanem, dělám smyčky a přivazuju každýho za ruku. Udělám to celkem dvěstěpětatřicetkrát, až se za tátovou rybářskou lodí táhne ta nejdelší čára mrtvejch. Nevím úplně jistě, proč to dělám. Ale vím, že je to lepší pocit, než nechat každou mrtvolu, ať si plave, kam se jí zachce a pak přijdou žraloci a kousnou si z jednoho, a pak ze druhýho, jedno sousto z jednoho těla a celej trup z jeho kámoše. Pak mi to celý dojde a tak vezmu kotvu z tátový lodi a přivážu ji k jednomu konci tý dlouhý čáry mrtvol, co bejvala posádkou Orknejí. Tu kotvu už nebudu potřebovat, protože slouží k zastavení a já se zastavit nesmím. Tak jí dám těm lidem a oni postupně mizí, jeden po druhým, celá dlouhá řada a každej na rozloučenou zvedne ruku ahoj, ahoj, ahoj. A tak všichni klesnou ke dnu, dolů do moře, kde na ně čeká máma a Paddy Modrá kůže a Ulli a vítají je. A já mámě napíšu dopis a připevním ho na konec lana, aby jí ho doručili. Ale neřeknu vám, co jsem jí napsala je to jenom mezi matkou a dcerou, a do toho vám nic není. Pak pluju pryč a vrátím se k věcem, ve kterejch jsem dobrá. Možná je problém v tom, že se lidi snažej bejt dobrý v moc věcech najednou. A možná to nedokážou a tak jsou z toho smutný. Ale já, já jsem dobrá jenom ve třech věcech umím chytat ryby, hrát na kytaru a zabít každýho, na koho narazím. A dvě z těch věcí můžu dělat pořád a usmívat se u toho vážně, nevěřili byste, jak mě to těší. Ale ta třetí to fakt není žádná radost. Moc bych si přála, abych tenhle zvláštní talent neměla Pak bych se možná mohla vrátit domů. 106 107

SCÉNA DVACÁTÁ PRVNÍ Elise a Sylvia sedí spolu v autě a řvou smíchy. Počkej moment. Pardon. Zajede s autem ke krajnici a popadá dech. A dostal tu práci zpátky? Ne. Copak to šlo? Co jim měl říct? Omlouvám se, udělal jsem se vám ve výtahu. Vás nezajímá, kam jedeme? Zajímá. Akorát je mi to jedno. Svezu se s váma tam, kam jedete vy a pak zase pojedu dál. Protože stopujete? Ano. Stopujete, ale nemáte žádný batoh. Hm. Ja. Ach! (Uklidní se.) To bylo opravdu vtipné. Vtipný člověk. Myslím, že jsme probudili vaše dítě. Ticho. Sylvie Neobjevila jste se prostě jen tak zčistajasna v mém autě, že ne? Jede dál. To je normální. Probudí se, a pak zase usne. Později se zase někdy probudí. A pak zase bude spát. Je to pořád dokola, víte? A je hezké probudit se s úsměvem. Stimmt. Mám jet dál? Ovšem. Ne/ /Jsem unavená, jezdím takhle po nocích dělám to často, a jsem z toho unavená, a určitě zapomínám útržky, zapomínám věci. Takže jsem prostě zapomněla, že jsem vás nabrala, ja? Asi nejspíš jo. Protože Lidi se přece neobjevují jen tak v něčím autě, že ne? 108 109

Byl by to dobrej trik. /Ja nosí bomby k ponorkám. ELISA Ticho. To ano Byl by to ohromující trik. Dobrá! Povídejte dál co dalšího ten dlouhán dělá? Hm fajn. Říkal, že se chce dát k armádě (ha to je fakt skvělý). A když se v Austrálii chcete nechat naverbovat, dělají s vámi no, pohovor. A jedna z otázek byla, proč chce k armádě. A on řekl, že obdivuje obětavé lidi že by rád jednou dostal vyznamenání za obětavost. Jo. A ty a holubi první Řád bílé tlapky v historii dostal holub, říkal. A on prostě zapomněl na tuhle část, když to říkal. Ponenáhlu se rozesmějí. Hahaha. Je to idiot. Mmm. A pak se to rozkřiklo. A po celou dobu, co byl ve výcviku (nedokončil ho, ale byl nějakou dobu ve výcviku) to byla jeho přezdívka: Holub. A (haha!) lepili mu na nohu dopisy, když spal. Haha. Metál za obětavost už teď to zní směšně. To je taková blbost. Ano, já vím. A člověk, co ten pohovor vedl, se zeptal, jaké vyznamenání by to mělo být. A jediný, na který si dokázal vzpomenout, byl Řád bílé tlapky. Jo jako poštovnímu holubovi. Haha Nakonec ho nutili, aby je i roznášel. Smích. Bylo to hrozný nesměju se tomu. Ale směje. A haha! Byla tam/ Řád bílé tlapky? Hm někde o něm četl. Tak to řekl. A Začne se smát. Byla tam velká socha uprostřed buzerplacu, nějakýho důstojníka. A oni na něj přidělali ceduli, na který stálo: Jdi do hajzlu, Holube přestaň mi srát na hlavu. Ja? Řád bílé tlapky je vyznamenání pro zvířata. Pro opravdu statečná zvířata, co slouží ve válce. Jako jako třeba delfíni, víte, co nosí bomby. Obě ženy se smějí. Caleb na to nedbá. 110 111

Poněvadž v armádě se mluví hodně sprostě. A no, jako mrtě věcí v kantýně mi dávali ptačí zobání kousky jabka, takový věci. A cvičitel mi vymyslel můj vlastní způsob pochodu víte, s hlavou Ukazuje. prostě jako holub. Přestaňte se smát. Já se nesměju. Haha Ale ne. Ne, není to tak. Je jenom smolař. A je sladkej. Některý lidi jakoby jakoby vybírali smůlu za nás ostatní, víte. A těch pár, co jsou opravdu dobrý tak ti si ani nestěžujou. Prostě to berou. Unesou to. Co myslíte? A když mě propouštěli, tak mi ho dali. Co ti dali? Já já se teprve učím, že jsou dobří lidé. A učím se je poznat. Ale ja. To co jste říkala je asi pravda. Řád bílý tlapky/ Ticho. Ženy vybuchnou smíchy. Řekli mi, že jsem si ho vysloužil. Vám je opravdu jedno, kam jedeme? Ano, Elise. (Zvážní.) Stejně za chvíli budu pryč. Řekli mu, že si ho vysloužil! Je (Ááá, já puknu!) Je jedinou lidskou bytostí v historii světa, která kdy obdržela Řád bílé tlapky! Pauza. Pryč jak to myslíte? Haha! To je tak dobrý! Ten člověk je jako dítě. V mozku. Prostě se nelekněte, až se to stane, jo? Prostě se dívejte na silnici, jo? Hlavně ne Prostě koukejte na silnici. Dobře 112 113

A děkuju. Krásně jsme se zasmály. Bylo to super. To je v pořádku. SCÉNA DVACÁTÁ DRUHÁ Caleb a Noah se opírají o hrábě na slunci. Pauza. A vy opravdu / / Prostě koukejte na silnici, Elise Nespouštějte z ní oči. Jedou dál mlčky, obě hledí dopředu. Upřímně řečeno tomu, co jste říkal, ani prd nerozumím. Koukněte, je to jednoduchý. Jsem živej. A vy jste taky živej. A naše životy nejsou nic extra. Díky. Myslím to dobře. Aha. Poněvadž nic extra znamená, že jsme skutečný, chápete? Takoví holt skutečný živí lidi jsou nic extra. Zatímco extra lidi jako by tak trochu nebyli živí, ne tak jako vy nebo já. Jsou něco jinýho. Jako by šli za to, co je. Ale moje Sofie, ona byla opravdu něco extra. A byla živá. Jo byla. Ale teď už není. Takový extra lidi, lidi jako ona, chápete prostě nemůžou zůstat. Nemůžou ztrácet čas s lidma, co nejsou nic extra. S lidma, jako jsme my, my všichni my, co stárneme. My co vyhasínáme. 114 115

No tak co teda chcete říct? Jak to myslíte s tou bouračkou? Sylvia se probere uprostřed zříceniny hradu. Koně ji obklopují. Nikdo nemá strach. Ticho. Říkám, že bouračka nemusí bejt správný slovo pro to, co se stalo. Nedělejte to. Ona byla Nemluvte takhle o mrtvejch. /Ale no tak, poslouchejte mě. Říkám jenom Mrtvá taky nemusí bejt to pravý slovo. Poněvadž koukněte Neviděl jste ji přistát. Nebo jo? Nepohřbil jste ji. Nebyl jste identifikovat její tělo rozprášit její popel. Nikdy jste ji už neviděl. Zatímco mrtví teda když je někdo mrtvej tak to má nějaký pravidla. Všechno jsou to pravidla podíváte se na ně, pohřbíte je, rozloučíte se: pravidla. Já jenom říkám, že ona nepasuje ani na jedno z těchhle pravidel. Co se mi teda pokoušíš říct, ty magore? Říkám jenom možná je i něco jinýho. Možná nejsou jenom živí a mrtví. To my přece o každým rozhodnem, že je buď jedno, nebo druhý. Ale možná je i něco třetího. Dokážu provádět nemožnosti. Ale mně nepřipadaj nemožný mně připadaj úplně normální. Ale bejt v klidu neskákat po světě sem a tam, neobjevovat se a zase nemizet to je moje nemožnost. To je kouzelnickej trik, kterej se mi nedaří. A já to beru, zrovna jako každej jinej, jenom naopak. Protože normální lidi si jako děti přejou, aby uměli lítat chtějí umět skákat sem a tam po světě. A nakonec si uvědomí, že to nejde a nechají to plavat. Vyrostou a nechají to plavat. Já udělala to samý Když jsem byla malá, chtěla jsem být v klidu. Ale pak jsem vyrostla, a naučila se netoužit po nemožném. Protože člověk si nemůže nemůže si přát věci, který se nestanou. A nakonec zapomenete i na to, že jste si kdy něco přáli. A pak potkáte kluky. Potkáte kluka a ukáže se, že on je všechno, po čem jste kdy toužili. A pak vám tohle přání připomene ostatní přání i to dávný přání, co zní bejt v klidu. Bejt na jednom místě, s jedním člověkem, na hodně dlouho. A tak to zkusíte já to zkusím. Zůstanu na místě v Innisfail, na skutečným místě, kde se skutečný lidi do sebe skutečně zamilovávaj. A budu čekat. A možná že nakonec on přijde za mnou. A pak budeme v klidu, spolu. 116 117

Ticho. Něco třetího? Jasně. Prostě, jako že odešla odsud z Naživu. A zamířila tam. Ne do smrti ale na to třetí místo. Protože jste ji viděl letět, ne? Ale neviděl jste ji přistát. No a přistát znamená život nebo smrt. Jakmile přistanete, jste v tu ránu buď jedno, nebo druhý. Ale nepřistát to je něco úplně jinýho. Vy jste to nejhorší, co mě v životě potkalo, Calebe. Jasně. Jo, semtam mi to dochází. PODZIM SCÉNA DVACÁTÁ TŘETÍ SYLVIE Podzim je čas cestování, což jiný roční období nejsou. Na podzim lítaj věci se stromů, a plujou po proudu, a vznášej se ve vzduchu a putujou z místa na místo. V zimě je všechno klidný a zmrzlý. V létě je takový horko, že se nedá hejbat. Jaro jsou nový začátky a objevování toho, kam jste došli, místo přemejšlení, kam vyrazíte dál. Od toho je podzim. Na podzim ti chytří vyrážejí na cestu. Konec léta. Vidíme všechny postavy v pohybu: Noah stojí s vysrtčeným palcem; Caleb si navléká směšný těsný neoprén; Elise si vztekle balí tašku; Sylvia kdesi procitá; Emma kormidluje svůj trauler a zpívá si pro sebe. Není nic, čemu bych neuvěřil už Viděl jsem Sylvii skákat proti proudu Voda neteče jenom dolů už Uši tu nejsou kvůli zvuku už Nikdy se na svět nezamračím už Já viděl Sylvii skákat proti proudu. 118 119

Kašli na gravitaci, Sylvie Otoč směr času, Sylvie Já zapomněl všechno, co jsem věděl, Sylvie Tys převrátila všechno, co jsem věděl, Sylvie Já viděl Sylvii skákat proti proudu Můj smysl pro čas šílí, vymknut z kloubu SCÉNA DVACÁTÁ ČTVRTÁ Elise naštvaně poutá Jacoba do sedačky. Je vidět / slyšet muže, s nímž mluví. MATTHIAS Also jetzt gehst du zu/ Někdy prostě sami nerozumíme písním, které vymyslíme. Ja, naser si! Jdi do hajzlu, Matthiasi! Nikdy! Nikdy jsem s ním nic nedělala! Mohla jsem mohla jsem stokrát! Ale ne, Matthiasi, třeba se poser, nikdy. MATTHIAS Wo gehst du dann? Do toho ti nic není! Jdu se projet! Furt se jen chodím projet dals mi syna, co nikdy nespí, a tak se spolu chodíme projet, furt! MATTHIAS Lass ihm hier bleiben! Ne, jdi do hajzlu ty se vrátíš do postele a budeš dál spát a Jacob pojede se mnou. Je v autě. Je slyšet ťukání na okno. Lass mich in Ruhe! Odjede. 120 121

SCÉNA DVACÁTÁ PÁTÁ Dělával jsem spoustu věcí, ve svým dřívějším životě. Ve svým starým naplněným životě. Poněvadž jsem si myslel, že takovej má šťastnej život bejt naplněnej. Akorát jsem nebyl šťastnej. A pak, najednou ta naplněnost zmizela. Najednou se všechno zlepšilo a ukázalo se, že šťastnej život může bejt ve skutečnosti velice jednoduchej šťastný životy jsou prostě jednoduchý. Třeba jsem chodil na 45 různejch kroužků: tango, a lakros kurz přežití, úvod do ledosochařství, kytara, klavír, průprava leteckých kadetů, kriket poslepu (to bylo fakt zlý). Všechno tohle. A pak se všechno zjednodušilo na pár věcí. Zahrada. Společenství. A Noah. A Sylvia Wistová. Jenom jsem tak ležel v posteli a najednou tam prostě byla. Ta pravá, která se vždycky ukáže v ten pravý čas a je prostě ta pravá. Dokonalej život, kdekoli se zjednodušil, bylo to k lepšímu. Dokud se nezjednodušil až moc. Dokud se nepřestala objevovat. Zmizela a já nevím proč. A pak se Noah vydá na cesty! Noah stopne Elise. Posadí se a dá se neslyšně do řeči. Vzal si do hlavy, že projezdí Evropu a najde tu překrásnou zmizelou mrtvou ženu. Ale co já ta moje zmizelá je naživu! Tak si říkám, že bych možná měl udělat totéž. Ach ano, má drahá Silvie už mě nenavštěvuješ, nebudu dál čekat! Teď přijde Caleb Prosser za tebou! Ano, přijde! A neudělá to žádným normálním způsobem ó ne, to neudělá! Poněvadž Caleb Prosser normální není Doplave za tebou! Nemožný, říkáš? A ano, máš pravdu z Anglie do Austrálie to fakt nemožný je. Ale! Co tohle: Doletět do Cairnsu a doplavat ten poslední kousek do Innisfailu? O trochu víc možný. Velice možný, popravdě řečeno. Pětasedumdesát kiláků, co to je? Mám potapěčskej kurz. V bazénu jsem pečenej vařenej. Na univerzitě jsem dal i charitativní plaveckej maratón, vybíraly se prachy na astma nebo co. Teda byla to spíš štafeta, ale svůj úsek jsem uplaval. Teda uplaval jsem většinu svýho úseku a to ani nemám astma! Nic jsem z toho neměl, takže fakt charita. Ale teď bude všechno jinak. Sylvia bude sedět ve svým bytě, ve svým městě, bude koukat na svoji pláž a najednou co to? Možná se zničehonic objeví chlápek z jejího snu jen kvůli ní. Vystoupí z přílivu trochu jako Daniel Craig, tak jako bondovsky A to je ono. To je láska. Protože fakt je. On ví, že s ní to je opravdu to ono. 122 123

SCÉNA DVACÁTÁ ŠESTÁ Emma kormidluje a slyší nějaký zvuk. Otočí se a spatří uprostřed paluby stát Sylvii. Dívají se na sebe. Ticho. Nejsi mrtvá. A já nejsem duch. Na mojí lodi je tahle paní. Jsem sama, daleko na volným moři, a teď je tady tahle paní. Ahoj. Tohle jsi neudělala normálním způsobem. Slyšela bych tě lézt nahoru. A nejsi ani mokrá takže jsi nepřišla z oceánu. A nebyla jsem v žádným přístavu, takže nemůžeš bejt ani černej pasažér. Moje máma mrtvá je. A jednou mi vykládala o takovým místě uprostřed lesů, kam choděj muži umírat. Ty o tom místě víš taky? Pauza. Sylvia kývne. Bylas tam? Jo. Pauza. 124 Ne. Přišlas mi říct, že můj táta umřel. Ne. Ne / Tak mi jdeš říct, že jsem mrtvá já. / Tohle je vtipný. Vždycky jsem myslela na něj, na tátu, a jestli je naživu nebo není. Ale haha tohle mě nikdy nenapadlo že možná já jsem ta, co umírá, sama, na lodi. Sama s duchem. Ty vole Ale fakt jsi nepřišla pro mě, jo? Ne. Ani pro mýho tátu? Toho neznám. To je dobře. To je dobře, že ho neznáš. Myslím, že jseš jako já myslím, že jsme lidi, který je lepší neznat. 125

Možná. (Pauza.) Neměla jsem v plánu sem jít, omlouvám se. Chtěla jsem zůstat v klidu. Ale já musela. Musím ti říct pluj dneska v noci blíž ke břehu, jo? SCÉNA DVACÁTÁ SEDMÁ Noah sedí na sedadle spolujezdce. Elise řídí. Nebyla jsem na břehu celý roky. Ne až na břeh, jenom blíž. Pluj blíž. A měj oči otevřený. To bys chtěla? Jo. Tak teda budu. Bezva. Bezva. Dívají se na sebe. Emma nabídne cigaretu. Sylvia odmítne. Chvilka. Probudil jsem se, na tom mostě, a ona byla pryč. Věděl jsem, kam zmizela. Věděl jsem, že pod námi je voda a všechno to vím, ale Ale nevím to. Protože se mi nikdy nedostalo důkazu protože mi ji nemohli ukázat takže to nevím nevím. Ticho. Sebere se, zasměje. Ale jedno vím že byla Italka! A taky vím, že jsem tam nikdy nebyl, tam odkud byla. A mám jednoho kámoše, takovýho retarda, kterej mi furt opakoval, že bych měl něco dělat. Caleb má svou noční můru topí se ale doopravdy. Pomoc! Pomoc! Pomozte mi! A jak už to tak bývá, když vám retardi něco opakujou furt dokola, nakonec je poslechnete. A tak jsem tady na stopu. Řekl jsem si: Když se nemůžu rozloučit přímo s ní, tady a teď proč bych se nemohl rozloučit tam, kde byla před tím, než byla se mnou tam, kde vyrůstala? 126 127

Ticho. Jako George. Strašně se omlouvám. To bylo mluvil jsem moc obvykle nemívám Omlouvám se. To nevadí. Ja. (Pauza.) Je velice složitý. (Zajede ke straně.) Tady jsme v Braunschweigu. Tady vás přenechám dalšímu řidiči. (Ticho. Ani jeden se nehne.) Ticho. Opustíte svého manžela? Myslím myslím, že jste hrozně smutný, Noahu. Myslím, že jste úplně (wie sagt es?) naplněný smutkem, kvůli té italské ženě, kterou jste ztratil. A myslím, že ztratil je úplně špatné slovo myslím, že ji pořád nosíte s sebou. To nevím jistě. Miluju ho. Opustíte vy svoji ženu? To taky nevím jistě. Okamžik. Ona ho políbí. Mhm. Ano, to nosím. Ztratila jste někdy někoho, koho jste milovala? Ne já jsem někoho, koho miluju, našla. Aha. To je bezva. Ne, to není. Je tu už jeden muž, kterého miluju, můj manžel, kterého miluju. A teď jsem našla ještě jednoho. To bylo co? To to opravdu nevím. Dneska mám takovou náladu. Hrozně jsem se pohádala s manželem. Musela jsem od něho ujet. Jela jsem za tím druhým ale tam taky nemůžu. Nechci tam teď být, a doma teď taky nechci být. Potřebuju potřebuju někoho, kdo je mezi tím. Nevadí vám to? Cítím se provinile. Aha. Přece ho neznáte. Má dlouhé vlasy a břicho. Jmenuje se Georg. Ne kvůli Sofii. Cítím se provinile. 128 129

Pauza. Ticho. Hmm. Nemyslím že je to s ní takhle, Noahu. Myslím, že vaše žena proletěla předním sklem vašeho auta, jak jste říkal. A pak už jste ji neviděl, protože jste ji vidět nemohl. Dostal jste ránu do hlavy. Byl jste v bezvědomí. Ale myslím, že přeletěla zábradlí. A myslím, že spadla do vody. A myslím, že když narazila na hladinu vaše žena umřela. A v tu chvíli přestala být vaší ženou, a taky se přestala cítit provinile. Takhle bych já řekla, že se to stalo, a je mi opravdu líto, že se to stalo. SCÉNA DVACÁTÁ OSMÁ Emma ustaraně pozoruje Caleba, který je v bezvědomí. Jsem nejspíš ta nejnevhodnější osoba, kterou můžeš potkat, když se topíš v moři. Jestli se tě až doteď nechystalo zabít, tak potom, co se potkáš se mnou, si to zaručeně rozmyslí. Vypadáš jako dlouhej hubenej tuleň, i kníry máš takový. Ale v obličeji nevypadáš jako tuleň, spíš jako ryba, tak vypadaj všichni, co jsou skoro mrtví. Tváře máš propadlý a oči ti trčej z hlavy ven. Ticho. Caleb se rozkašle a přijde k sobě. Emma ho pořádně bouchne do zad, aby z něj dostala vodu, pak mu začne sundavat neoprén. On chabě protestuje. Měl bych jít. Nechte toho Nemám spoďáry. Samozřejmě. Ale já pak pořád ještě vězím uprostřed. Sundá si top. A pořád ještě někoho potřebuju. Ale váš syn. Ne, Jacob slyšel všechno. Ví všechno. On ví, proč tohle dělám. Napjatý okamžik. Pak se na sebe vrhnou. To vidím. Vidím váš penis. Dám vám místo toho ručník tady. Co děláte uprostřed oceánu? Plaval jsem do Innisfail. Hm. Myslím, že jste blízko. Skoro jste tam byl. Jo. Ale pak jste skoro umřel. 130 131

Jo. Takže je to vlastně úplně fuk, že jste tam už skoro byl. Bejt mrtvej kousek od cíle je úplně stejný jako bejt mrtvej a bejt někde daleko. Ne, pane. Možná se vás snaží zabít osud, a možná taky moře. Anebo vy sám možná jste prostě jenom blbej. Ale já nejsem vrah. Jsem jenom vždycky poblíž, když se to stane. Každopádně, proč bych vás zachraňovala, kdybych vás chtěla zabít? Jo. A vy jste co na mě tak zíráte? To nevím. Vůbec nevím, co se tady děje! Ticho. Ticho. Jste živej. Celý roky jsem nikoho živýho neviděla. Protože každej, ke komu se přiblížím, je chvilku potom mrtvej. Smrt. Je to fakt divná věc. Caleb najednou popadne hák, který leží poblíž. Nepřibližujte se ke mně! To je ten hák, co zabil mýho bráchu Ulliho. Za celej život toho moc nenamluvil. A pak ho to propíchlo rovnou u srdce. A pak se jeho srdce o ten hák rozbilo. Fakt. Proč mi to dáváte před obličej? Byl jste skoro mrtvej. Kdybych plula kolem o minutu dřív nebo o minutu později, o míli víc vlevo nebo o míli víc vpravo, jo, to byste byl mrtvej. Konec zvonec. Dobrou, pane. Užijte si moře. Pozdravujte mámu. Ale co/ /Jenomže já plula zrovna tudy. A necvičila jsem zrovna na kytaru (jsem fakt dobrá) ani nevečeřela ani nesrala na hajzlu. Koukala jsem na vodu. A hele, támhle si plavete vy. Nemusela jsem to dělat. Nemuseli jsme se potkat. Ale už se stalo. A díky tomu jste živej, místo abyste nebyl. Bejt to já, možná bych řekla děkuju, a ne se tady oháněla hákem, co zabil mýho bráchu. Ale řikám bejt to já. Ticho. Caleb odloží hák. Omlouvám se. Vůbec nechápu, co se děje. Chcete mě zabít. 132 133

To ne vypadáte hrozně zmateně. Podle mě jste podchlazenej. Řekla bych, že každou chvíli umřete. Můžete mě prosím dovézt do nemocnice? Hmm. Už roky jsem nebyla v přístavu, aby můj táta neumřel. Když vám dojedu pro pomoc, táta možná umře. Prosím jenom Upadne do bezvědomí. Emma ho pozoruje a pak ho zabalí do ručníku. Pane, vy fakt chcete, aby můj táta umřel kvůli tomu, že vy jste přežil? Není to pro vás moc velká nálož? Protože vy teď nemůžete mluvit a já bych nerada udělala něco, kvůli čemu se pak budete cejtit blbě. Ale zas je fajn, že jste živej, a já bych vás tak ráda udržela. SCÉNA TŘICÁTÁ Dorazili strašně pozdě, už byla úplná tma. Pomyslím si, že tu nikdo není a budu ho muset nést jsem hrozně silná. Ale je to divný přece jenom tam někdo je, nějaká paní. A zjevně na nás čeká. Nikomu jsem neřekla, že přijdem, ale ona na nás čeká. A když přijdu blíž, vidím, že je to ta paní z lodi. Ta žena, kterou jsem potkala, navede loď k molu a beze slova mi hodí provaz. Přivážu ho k zábradlí, a když jsou dost blízko, stiskneme si ruce. Bylas dlouho na moři. Spoustu let. A nikohos neviděla. Pozoruje ho. Si teda myslim. SCÉNA DVACÁTÁ DEVÁTÁ Noah a Elise leží na autosedačkách a tiše koukají do stropu. Potom se Noah obrátí k Elise a dokáže se jenom vztekle usmát. Dlouho se na ni dívá, pak zase obrátí oči ke stropu. Jenom tebe tu, která se objevuje a zase mizí. Ano. Tenhle patří k tobě? Sylvia Wistová. Caleb Prosser. Málem jsi umřel. 134 135

Nejsem dost dobrej plavec. Ale chtěl jsem za tebou. Vím, že tě nemůžu překvapit vím, že tě nikdy nebudu moct překvapit. Ale chtěl jsem udělat něco překvapivýho. I když jsi o tom věděla. Ticho. Sylvia mu pomůže z lodi a dívá se na něj. Jsem překvapená. Emma dlouze hledí na molo a pak rozhodně vystoupí z lodi. Potřebuju jsme v Innisfail v Austrálii? Ano. Potřebuju si z Innisfail v Austrálii zavolat. podá jí svůj mobil. Tady. Nejsou tu žádný čudlíky. Funguje to jako normální mobil? Dotkni se displeje. Vyťukej 0011, a pak číslo. Číslo vím z hlavy. Island má 354. A pak Začne zadávat číslo. Tátovo číslo dvojka a čtyřka, a čtyřka a teď zmáčknu tohle/ Začne to zvo / / Zvoní to. Omluvte mě. Emma popojde stranou a napjatě naslouchá vyzvánění. To neustále zesiluje. Zároveň je stále pomalejší a pauzy mezi tóny se prodlužují, takže čas, kdy Emma čeká na odpověď, jako by se natahoval. Ticho. KONEC Žena z Islandu pevně svírá telefon a pozorně naslouchá každému zazvonění. A pečlivě počítá. Čas mezi tóny je stále delší. Žena, která se zastavila, zírá na obzor. Muž vystoupí z auta, zapne si bundu a zírá na spící německé město před sebou. Žena s dítětem jede domů, dá dítě do postýlky a potichu kráčí domem. Vstoupí do temného pokoje, kde spí muž. Opatrně vleze do postele. Váhá, jestli si lehnout na levý, nebo na pravý bok. Tak si lehne na záda. A tak zírá do stropu. Muž, který se utopil, zírá na ženu. A žena, která je zázračná, zírá na muže 136 137

PORTRÉTY INSCENÁTORŮ Jan Tošovský / překlad Vystudoval obor arabistika-religionistika na FF UK a činoherní dramaturgii na DAMU. V letech 2008 11 byl dramaturgem libereckého Divadla F. X. Šaldy. Překládá z angličtiny (mj. Enron uvedený ve Stavovském divadle), francouzštiny, němčiny. Pro Činohru Národního divadla přeložil také texty songů pro inscenaci Brechtovy/Weillovy Žebrácké opery (2009). Než do Národního divadla nastoupil v září 2012 do angažmá, působil v pražské MeetFactory. Podílel se na inscenacích Z prachu hvězd, Ohlušující pach bílé, Les, Po sametu, Zemětřesení v Londýně, Ze života hmyzu, Zahradní slavnost, Modrý pták, Láska a informace a naposledy Dotkni se vesmíru a pokračuj. Portréty herců najdete na www.narodni-divadlo.cz prosím o řádek zkrátit Štěpán Pácl / režie Vystudoval činoherní režii na DAMU v Praze, kde nyní působí také jako pedagog. Za svou absolventskou práci, inscenaci hry Lenky Lagronové Království, byl oceněn Cenou Marta za režii na mezinárodním festivalu vysokých divadelních škol Setkání/Encounter 2007 v Brně. Věnuje se nejen české současné dramatice (Holky Elky, Divadlo Antonína Dvořáka, Ostrava; Dorotka, Švandovo divadlo v Praze), ale i té světové (Osiřelý západ, Západočeské divadlo Cheb; Zabiják Joe, Městské divadlo Kladno; Transit, Divadlo na Vinohradech; Benefice aneb Zachraňte svého Afričana, Komorní Fidlovačka). Kromě současné české dramatiky sáhl několikrát i po ne tak často inscenovaných textech (Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové, J. K. Tyla v Divadle Jiřího Myrona v Ostravě; Křišťálová noc, Švandovo divadlo v Praze). Inscenační tým a herecký soubor, jenž stál za vznikem inscenace Konec masopustu, položil v roce 2010 základ divadelní společnosti Masopust, v jejímž čele stojí právě Štěpán Pácl. Zde také inscenoval hru Henrika Ibsena (Brand-Oheň, Divadlo v Celetné). V roce 2013 se stal kmenovým režisérem a zároveň uměleckým šéfem ostravského Divadla Petra Bezruče. Jeho prvním počinem v pozici kmenového režiséra Činohry ND byla inscenace Modrý pták Maurice Maeterlincka ve Stavovském divadle a pokračoval inscenací Lenky Lagronové Jako břitva / Němcová. 139

Marta Ljubková / dramaturgie Vystudovala bohemistiku na FF UK a dramaturgii na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU v Praze. Krátce působila v angažmá v Západočeském divadle v Chebu, pak byla několik let ve svobodném povolání a spolupracovala s různými režiséry klasického činoherního i alternativního divadla v Praze, Ostravě, Zlíně, Hradci Králové či Chebu. V ND začala pracovat v roce 2012, nejprve jako redaktorka programů, od ledna 2014 i jako dramaturgyně. Doma i v zahraničí přednáší a píše o současné české próze a dramatu, vyučuje na KALD DAMU. Dramaturgicky spolupracovala na inscenaci V rytmu swingu buší srdce mé, Spolu/Sami, Experiment myší ráj a Spalovač mrtvol. Pavla Kamanová / scéna Vystudovala obor scénografie na Katedre bábkarskej tvorby na VŠMU v Bratislavě u Evy Farkašové a Katedře loutkového a alternativního divadla na DAMU v Praze u Petra Matáska. Už od pražského studia spolupracuje s režisérem Štěpánem Páclem v Ostravě, Olomouci a nyní v Praze. (Hosté, DISK; Čupakabra, Divadelní společnost Masopust; Periferie, Moravské divadlo Olomouc; Strýček Váňa, Čekání na Godota, Divadlo Petra Bezruče.) Dále pravidelněji spolupracuje s režiséry Janem Fričem (O hezkých věcech, které zažíváme, Divadelní společnost Masopust; Anti-gone: Blackout, A studio Rubín), Janem Mikuláškem (Hodní chlapci, Střepy a chlebíčky, 11:55; Shakespeare na Hlubině, Divadlo Petra Bezruče), Martinou Schlegelovou (Olga (Horrory z Hrádečku), Divadlo Letí; Kati, Jihočeské divadlo České Budějovice; Past na myši, Divadlo J. K. Tyla v Plzni), Janem Holcem a dramaturgem Davidem Košťákem (Dáma s Camelkami, A studio Rubín; Kazisvět, Jihočeské divadlo České Budějovice). Scénický návrh pro inscenaci Na moři, zírám nahoru, je její první spoluprací s Národním divadlem. Daniela Klimešová / kostýmy Od roku 2005, kdy zakončila studium na Divadelní Akademii múzických Umění, se soustavně věnuje nejrůznějším divadelním projektům v Čechách, na Moravě i v zahraničí. V letech 2004 2007 byla součástí rezidentního projektu divadla Archa a s režisérskou dvojicí Skutr, se kterou během těchto let spolupracovala nejen pro divadlo Archa, navrhla kostýmy celkem pro devět inscenací. V letech 2006 2011 spolupracovala s Činoherním studiem v Ústí nad Labem (Tetování, Láska práce, láska práce, Alenka v říši divů a další). S režisérkou těchto her Natálií Deákovou vytvořila kostýmy k dalším inscenacím (Zámek a Mocná Afrodité v Divadle na Vinohradech, hra Králíček pro Divadlo Letí, Parchant Marylin ve studiu Švandova divadla, Je třeba zabít Sekala a Srpen v zemi indiánů v Divadle J. K. Tyla v Plzni). S režisérem Štěpánem Páclem tvoří od roku 2008. (Tranzit, Divadlo na Vinohradech) nejčastěji v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové, Ivanov, Za vodou) v Divadle Petra Bezruče (Strýček Váňa, Kazimír a Karolína) a také v ND v Praze (Z prachu hvězd a Jako břitva / Němcová). Nepravidelně, ale dlouhodobě výtvarně spolupracuje s oblíbeným divadlem Alfréd ve dvoře. Vytvořila několik autorských projektů zaměřených na pouliční chůdová divadla pro různé festivaly. Ve volném čase pracuje s dětmi a tvorbu zaměřenou na divadelní kostým, masku a loutku vyučovala na několika zahraničních workshopech. 140 141

142 Ondřej Kyncl / light design Od Naivního divadla, kde se seznámil s loutkovým divadlem, se přes Městské Divadlo v Jablonci nad Nisou, kde pět let prováděl kompletní lightdesign taneční přehlídky Tanec, tanec, dostal do Prahy. Zde se podílel na vzniku prostoru Jatka78. Spolupracuje s režisérem Jiřím Havelkou (Pěna dní, Proton). S Irinou Andreevou (TeatrNovogoFronta Too Close to the Sun). S Veronikou Poldauf Riedlbauchovou (DNArt, Funus). S Rostislavem Novákem ml. a jeho souborem CirkLaPutyka (Family, Dolls, Airground, Risk). S Danielem Špinarem (Spolu/Sami, Pýcha a předsudek). Se Štěpánem Páclem (Modrý pták, Na moři, zírám nahoru). Mezinárodní spolupráce na projektech Analog (2014), Rémi Martin Lenz/Work in progress Company Life is a rehearsal (2016). Mimo divadlo se věnuje i světelným instalacím ve veřejném prostoru např. Jatka78 (2016). Michal Cáb / hudba a sound design Zabývá se převážně noisovou improvizací, programováním syntetizátorů, zvukovými instalacemi a audiovizí. Vystudoval teologii a postgraduálně Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Intermédia III. Tomáše Vaňka. Ve své pedagogické i umělecké praxi se zabývá zejména problematikou užívání programovacích jazyků a otevřeného software jako základního vyjadřovacího prostředku pro "dnešního" umělce. Jeho nástrojovou doménou je operační systém Linux a programovací jazyk Pure Data, jejichž možnosti využívá jak v galerijním, tak divadelním kontextu. Realizoval řadu hudebních doprovodů pro divadelní představení i výstavních projektů. Lucia Kašiarová / pohybová spolupráce vystudovala Konzervatoř J.L.Bellu v Banské Bystrici, Vysokou školu múzických umění v Bratislavě a Akademii umění v Praze. Čtyři sezony působila jako člen profesionálního tanečného divadla Štúdio Tanca. Od roku 2005 je nezávislou umělkyní, pracuje na autorských projektech a pohybových výzkumech. Je držitelkou ceny České Taneční Platformy Tanečnice roku 2012. Pracovala se známými choreografy Zuzanou Hájkovou, Petrou Fronayovou, Julyenem Hamiltonem, Millim Bitterlim, Paulem Wenninger, Olegem Soulimenkem, Jaroem Viňarským, Terezou Ondrovou a s režiséry Štěpánem Páclem, Petrou Tejnorovou, Braňem Holičekem, Vandou Hybnerovou a Pavlem Khekem. Od roku 2007 je ředitelkou organizace ALT@ RT a kreativního prostoru Studio ALTA, které se pod jejím vedením etablovalo v profesionální otevřenou platformu se zaměřením na prezentaci současného živého umění, současného tance a multižánrových projektů. Je organizátorkou festivalu slovenského současného tance v Praze HYBAJ HO! Národní divadlo děkuje za významnou podporu prof. Dr. Dadje Altenburg-Kohl, Olze a Václavu Foglarovým, Zuzaně Janečkové, Karlu Janečkovi, Matyáši Kodlovi, Janě Poljakové, Václavu Rybaříkovi, Magdaleně Souček, Jiřímu Šilerovi, Michaelu Traskovi, Věře a Františku Výtvarovým a Kateřině Zapletalové, členům Mecenášského klubu ND. 143

V SEZONĚ 2016 2017 VYDÁVÁME činohra činohra Tři sestry (Anton Pavlovič Čechov) Dotkni se vesmíru a pokračuj (René Levínský) 145

V SEZONĚ 2016 2017 VYDÁVÁME činohra činohra Pýcha a předsudek (Jane Austenová) Spalovač mrtvol (Ladislav Fuks) 146 147

V SEZONĚ 2016 2017 VYDÁVÁME činohra činohra Na moři, zírám nahoru (Finegan Kruckemeyer) Krvavá svatba (Federico García Lorca) 148 149

V SEZONĚ 2016 2017 VYDÁVÁME činohra činohra Křehkosti, tvé jméno je žena (420PEOPLE, Daniel Špinar a kol.) Mlynářova opička (Václav Kliment Klicpera a Milan Šotek) 150 151

Molière: Tartuffe Impromptu! činohra IMPROMPTU! Molière Staňte se členy Knižního klubu Využijte výhod předplatného programů Činohry Národního divadla Shakespeare Troilus a Kressida činohra činohra Molière Pán z Prasečkova Lenka Lagronová Z prachu hvězd činohra Výhody předplatného Unikátní program s textem hry pro vaši knihovničku Garantovaná cena Program je pro vás připravený v den premiéry Bonus v podobě již dříve vydaných programů Stefano Massini Ohlušující pach bílé činohra Anton Pavlovič Čechov Strýček Váňa činohra Carlo Goldoni Sluha dvou pánů Václav Havel Zahradní slavnost činohra V případě zájmu nás kontaktujte programy@narodni-divadlo.cz Předplatné se vztahuje na všechny programy Činohry pro sezonu 2016/2017 Josef Kajetán Tyl Strakonický dudák aneb Hody divých žen Johannes Urzidil Kvartýr David Jařab František Ferdinand Šamberk David Drábek Jedenácté přikázání aneb Mucholapka činohra činohra činohra

Najděte si čas číst své noviny ještě

art+antiques měsíčník o umění, architektuře, designu a starožitnostech artcasopis.cz