Historie běhu do vrchu v České republice

Univerzita Hradec Králové Přírodovědecká fakulta Historie běhu do vrchu v České republice Bakalářská práce Autor: Studijní program: Studijní obor: Vedoucí práce: Martina Vévodová B1501 Biologie Biologie se zaměřením na vzdělávání Tělovýchovné a sportovní aktivity se zaměřením na vzdělávání Mgr. Taťána Metelková, Ph.D. Hradec Králové Květen 2013

Univerzita Hradec Králové Přírodovědecká fakulta Zadání bakalářské práce Autor: Studijní program: Studijní obor: Název závěrečné práce: Název závěrečné práce AJ: Martina Vévodová B1501 Biologie Biologie se zaměřením na vzdělávání Tělovýchovné a sportovní aktivity se zaměřením na vzdělávání Historie běhu do vrchu v České republice History of mountain running in the Czech Republic Cíl, metody, literatura, předpoklady: Cíl: Metody: Literatura: Popsat vznik a vývoj atletické disciplíny běhu do vrchu v České republice v kontextu s vývojem světového hnutí, neboť tato tematika se dosud u nás v odborné literatuře nevyskytuje. Statistické metody zpracování. Studium odborných pramenů. TVRZNÍK, A., SOUMAR, L., SOULEK, I. Běhání. Praha : Grada Publishing, 2004. 112 s. ISBN 80-247-0715-2. PERIČ, T., DOVALIL, J. Sportovní trénink. Praha : Grada Publishing, 2010. 160 s. ISBN 978-80-247-2118-7. ŠIMON, J. a kol. Atletika - historie, organizace, pravidla, soutěže, závody. Praha : Univerzita Karlova, 1997. 69 s. ISBN 382-79-97. KARLÍK, F. Východočeská atletika. 4.díl. Hradec Králové : KAS, 2005. Garantující pracoviště: Katedra tělesné výchovy a sportu, Pedagogická fakulta Vedoucí práce: Mgr. Taťána Metelková, Ph.D. Konzultant: Oponent: Mgr. Dita Culková Datum zadání závěrečné práce: 24. 10. 2012 Datum odevzdání závěrečné práce: 13. 5. 2013

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a že jsem v seznamu literatury uvedla všechny prameny, ze kterých jsem vycházela. V Hradci Králové dne 13. 5. 2013 Martina Vévodová

Poděkování Za odborné rady a věnovaný čas bych ráda poděkovala Mgr. Taťáně Metelkové, Ph.D, vedoucí mé bakalářské práce. Dále bych chtěla poděkovat panu Karlu Šklíbovi za zapůjčení svého osobního archívu a panu Janu Šimůnkovi za poskytnutí materiálů potřebných k práci v elektronické podobě.

Anotace VÉVODOVÁ, M. Historie běhu do vrchu v České republice. Hradec Králové, 2013. Bakalářská práce na Přírodovědecké fakultě Univerzity Hradec Králové. Vedoucí bakalářské práce Taťána Metelková. 67 stran. Cílem této bakalářské práce je popis vzniku a vývoje atletické disciplíny běhu do vrchu v České republice v kontextu s vývojem světového hnutí. První kapitoly práce se zabývají historickým vývojem běhů mimo dráhu na našem území a historickým vývojem běhu do vrchu ve světě. Hlavní část práce popisuje vznik a vývoj Poháru v běhu do vrchu v letech 1985 2013 včetně vyhodnocení jednotlivých ročníků soutěže. Další část práce se zabývá historickým vývojem mistrovství republiky v běhu do vrchu a přehledem největších úspěchů české reprezentace na mezinárodních závodech v této disciplíně. Tato bakalářská práce dokládá značný rozvoj běhu do vrchu v České republice vzhledem k dosaženým úspěchům českých běžců na vrcholných světových soutěžích. Popularitu běhu do vrchu dokazuje zvyšující se počet účastníků na závodech Poháru v běhu do vrchu. Klíčová slova: atletika, běh, běh do vrchu, přespolní běh

Annotation VÉVODOVÁ, M. History of mountain running in the Czech Republic. Hradec Králové, 2013. Bachelor Thesis at Faculty of Science University of Hradec Králové. Thesis Supervisor Taťána Metelková. 67 page. Objective of this thesis is the description of the origin and development of mountain running in the Czech Republic in the context of the evolution of the global movement. The first chapters describe the historical development of cross country running in our area and the historical development of mountain running in the world. The main part of this thesis describes the formation and evolution of the Mountain Running Cup in the years 1985 2013, including the results of the individual contests. The following part of the thesis concentrates on the historical development of the national championship in mountain running and an overview of the greatest achievements of the Czech national team on international competitions in this discipline. This thesis gives evidence of the expansion of mountain running in the Czech Republic based on the successes achieved by the Czech runners on the top international competitions. The popularity of mountain running is proved by the increasing number of participants in the Cup races in mountain running. Keywords: athletics, run, mountain running, cross country running

Obsah ÚVOD... 10 1 CHARAKTERISTIKA BĚHU A BĚŽECKÝCH DISCIPLÍN... 12 1.1 Běhy na krátké tratě... 12 1.2 Běhy na střední a dlouhé tratě... 13 1.3 Běhy podle místa konání... 13 2 BĚHY MIMO DRÁHU... 15 2.1 Silniční běhy... 15 2.2 Přespolní běhy... 15 2.2.1 Vznik přespolních běhů... 16 2.2.2 Přespolní běhy na olympijských hrách... 17 2.3 Historie běhu mimo dráhu v Čechách... 18 2.3.1 Počátky běžeckých závodů na území Čech... 18 2.3.2 Rozvoj běžeckých závodů v 19. století v Čechách... 19 2.3.3 Rozvoj běhů mimo dráhu v 1. pol. 20. století v Čechách... 20 2.3.4 Významné závody běhů mimo dráhu 20. století... 21 2.3.5 Charakteristika závodů mimo dráhu v Čechách v 1. pol. 20. století... 22 3 BĚH DO VRCHU... 23 3.1 Závody v bězích do vrchu... 23 3.2 Běh do vrchu jako tréninkový prostředek... 25 3.3 Historie běhu do vrchu ve světě... 26 3.3.1 Nejstarší horské závody... 26 3.3.2 Vznik mezinárodních organizací... 27

3.3.3 Běh do vrchu jako odvětví atletiky... 28 3.3.4 Historie mistrovství světa a mistrovství Evropy... 29 3.3.5 Ostatní mezinárodní závody v běhu do vrchu... 30 4 HISTORICKÝ VÝVOJ BĚHU DO VRCHU V ČR... 31 4.1 Vznik vrchařského hnutí na území Čech... 31 4.2 První ročník Poháru v běhu do vrchu... 33 4.2.1 Vyhodnocení Poháru v běhu do vrchu 1986... 34 4.3 Vývoj Poháru v běhu do vrchu v letech 1987 1989... 35 4.3.1 Pravidla pro organizátory závodů Poháru v běhu do vrchu... 37 4.3.2 Vyhodnocení Poháru v běhu do vrchu v letech 1987 1989... 38 4.4 Vývoj Poháru v běhu do vrchu v letech 1990 1995... 39 4.4.1 Vyhodnocení Poháru v běhu do vrchu v letech 1990 1995... 40 4.5 Vývoj Českého poháru v běhu do vrchu v letech 1996 2000... 42 4.5.1 Vyhodnocení Poháru v běhu do vrchu v letech 1996 2000... 44 4.6 Vývoj Českého poháru v běhu do vrchu v letech 2001 2013... 45 4.6.1 Vyhodnocení Poháru v běhu do vrchu v letech 2001 2012... 47 4.7 Celkové vyhodnocení Poháru v běhu do vrchu (1986 2013)... 50 4.8 Historie mistrovství republiky v běhu do vrchu... 52 4.9 České mezinárodní úspěchy v běhu do vrchu... 54 4.9.1 Úspěchy české reprezentace... 55 5 ALTERNATIVNÍ DISCIPLÍNY V BĚHU DO VRCHU U NÁS... 57 5.1 Run-up... 57 5.2 24 hodin na Lysé hoře... 58 5.3 Beskydská sedmička (B7)... 58

5.4 Pekelný kilometr... 58 ZÁVĚR... 59 SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ... 61 SEZNAM ZKRATEK... 65 SEZNAM OBRÁZKŮ... 66 SEZNAM PŘÍLOH... 67 PŘÍLOHY... 68

Úvod Běh souvisí s lidskou existencí už od pradávna, protože je základním pohybovým prostředkem člověka. Převážně běh na dlouhé vzdálenosti poskytoval člověku obživu, únik od nebezpečí, úspěšnost ve válkách či doručení naléhavých zpráv, jak tomu bylo například při legendárním prvním maratonu. Povrch a profil trati si lidé nevybírali, neexistovaly žádné silnice a mosty, proto se muselo běžet přes lesy, hory a řeky. Neběhalo se o trofeje nebo o peníze, ale o přežití. Postupem času se lidé začali přepravovat pomocí zvířat a strojů, což bylo pro člověka pohodlnější a význam běhu jako pohybového prostředku slábl. Přesto docházelo k rozvoji této disciplíny prostřednictvím soutěží a závodů, jejichž pořádání bylo jednoduché po organizační stránce. Dnes lze běh chápat jako sportovní odvětví, ve kterém se soutěží na různých výkonnostních úrovních. Svoji popularitu si získala také rekreační forma běhu ( jogging ), která klade největší důraz na radost z pohybu a zdravotní stav jedince. Tato bakalářská práce se zabývá tématem, které dosud u nás nebylo publikováno v žádné odborné literatuře. Jedná se o běh do vrchu (,mountain running ), specifickou běžeckou disciplínu, při které závodníci překonávají značné převýšení. Důvodem výběru tohoto tématu je můj blízký vztah k běhům do vrchu. Tento vztah byl formován během tří let, kdy jsem se pravidelně zúčastňovala závodů Českého poháru v běhu do vrchu a byla členkou české reprezentace v této disciplíně. Během tohoto období jsem se setkala s lidmi, kteří stáli u začátků běhů do vrchu v ČR, založili Český pohár v běhu do vrchu a propagovali toto nezvyklé sportovní odvětví. Právě tito lidé mě motivovali, abych blíže nahlédla do problematiky vzniku a rozvoje běhů do vrchu v České (popř. Československé) republice a podala ucelený přehled o historii této disciplíny na území našeho státu. 10

Cíl práce Hlavním cílem bakalářské práce je popis vzniku a vývoje atletické disciplíny běhu do vrchu v České republice v kontextu s vývojem světového hnutí, neboť tato tematika se dosud u nás v odborné literatuře nevyskytuje. Úkoly práce 1. Prostudovat všechny dostupné historické prameny zachycující období vzniku a vývoje běhů do vrchu v České republice. 2. Vyhledat zdroje zachycující historii běhu do vrchu ve světě (v Evropě). 3. Seznámit se s nejlepšími reprezentačními úspěchy české výpravy od první účasti na mezinárodních závodech až po současnost. Rozbor pramenů Stěžejním pramenem pro vytvoření bakalářské práce byl osobní archív Karla Šklíby, jednoho ze zakladatelů vrchařského hnutí v České republice. Součástí archívu jsou dobové články z tisku, korespondence, propozice a výsledkové listiny jednotlivých závodů v bězích do vrchu, výroční zprávy týkající se vyhodnocení Poháru v běhu do vrchu aj. Jedná se o sekundární prameny. Jelikož nejstarší prameny, ze kterých bylo v hlavní části práce čerpáno, pochází z roku 1985, lze předpokládat, že se bude jednat o pravdivé a vypovídající zdroje. Periodizace práce Události týkající se vzniku a vývoje běhu do vrchu v České republice jsou v práci rozděleny tematicky na historii Poháru v běhu do vrchu, historii mistrovství České republiky v běhu do vrchu a české mezinárodní úspěchy v běhu do vrchu. Informace v jednotlivých kapitolách jsou řazeny chronologicky. Úvodní kapitoly shrnující historii běhů mimo dráhu jsou popisovány od 1. pol. 14. stol. (podle prvních historicky doložených pramenů). Hlavní část práce se zabývá obdobím od roku 1985 až po současnost (rok 2013). 11

1 Charakteristika běhu a běžeckých disciplín Běh je přirozený cyklický pohyb, který se realizuje kontrakcí svalů dolních končetin. K základní charakteristice běhu patří tzv. letová fáze, kdy nedochází ke kontaktu končetin s povrchem (Kučera, Truksa, 2000). Pohyb běžce se skládá z rytmické soustavy skoků, přičemž dochází ke střídání odrazů pravou a levou nohou od povrchu za nesouhlasného pohybu paží (Jirka, Popper a kol., 1990). Běh nepředstavuje pouze soubor disciplín, ale tvoří pohybový základ většiny sportovních odvětví, protože všestranně rozvíjí organismus člověka. Důležitost běhu spočívá na jedné straně ve zvýšení funkčních možností organismu, na druhé straně dochází k výchově morálních a volních vlastností jedince. Výchovný význam běhu souvisí s vytyčeným cílem, obsahem a formou přípravy, formou soutěžení, charakterem pohybové činnosti, motivací a podmínkami, ve kterých se proces uskutečňuje (Varga a kol., 1986). Běhy spadají pod atletické disciplíny, jejichž cílem je překonat určitou vzdálenost v co nejkratším čase nebo za daný čas uběhnout co nejdelší vzdálenost (např. hodinovky). Rubáš (1996) uvádí základní rozdělení běhů podle délky tratě, místa a způsobu provádění. Podle délky tratě rozlišuje běhy krátké, střední a dlouhé. Z hlediska místa konání dělí běhy na dráhové, halové, silniční a přespolní. Podle způsobu provádění rozděluje běhy na hladké, překážkové a štafetové (rozestavné). 1.1 Běhy na krátké tratě Běhy na krátké vzdálenosti (sprinty) lze charakterizovat jako pohybovou činnost maximální a submaximální intenzity, která trvá u vrcholových sportovců nanejvýš 60 sekund. Velké nároky jsou kladeny nejen na úroveň pohybových schopností, ale také na schopnost projevit maximální svalové a volní úsilí, s čímž souvisí velká koncentrace závodníka, například při startu (Varga a kol., 1986). K běhům na krátké vzdálenosti řadíme zpravidla sprinty o délce do 400 m. 12

Podle Jirky, Poppera a kol. (1990) nelze považovat za sprint v pravém slova smyslu hladký nebo překážkový běh na 400 m, jelikož atlet nemůže celou trať běžet maximální intenzitou. Zvláštní skupinu sprintů tvoří překážkové běhy na krátké tratě, které jsou náročnější po fyzické stránce a zvyšují nároky na přípravu i v psychické oblasti (Varga a kol., 1986). Mezi disciplíny překážkových běhů na krátké vzdálenosti v kategorii dospělých patří 100 m pro ženy, 110 m pro muže a 400 m pro obě pohlaví. Halové závody jsou specifické nejkratším sprintem s překážkami i bez nich. Závodí se na trati o délce 60 m. 1.2 Běhy na střední a dlouhé tratě Běhy na střední a dlouhé vzdálenosti představují z fyziologického hlediska velkou až střední intenzitu pohybové činnosti, která se vykonává po delší dobu a s vysokými nároky na volní a morální vlastnosti sportovce potřebných k překonání různých subjektivních a objektivních těžkostí (Varga a kol., 1986). Ke středním tratím se řadí disciplíny od 800 m do 3 000 m. Běhy na dlouhé vzdálenosti lze charakterizovat jako vytrvalostní pohybovou činnost s aerobním krytím energetického výdeje (Jirka, Popper a kol., 1990). Délka jejich tratě činí minimálně 5 000 m. Patří k nim například hodinovky, půlmaratony, maratony a ultramaratony. Obdobně jako v předchozí kapitole nelze opomenout specifickou skupinu běhů, běhy přes překážky ( Steeplechase ). Závodník musí na trati v každém kole překonat čtyři pevné překážky a jednu překážku s vodním příkopem. V kategorii dospělých se závodí jen na trati 3 000 m (Šimon a kol., 1997). 1.3 Běhy podle místa konání Běžecké disciplíny se primárně provozují na stadionech s umělým povrchem. Výhodou dráhových běhů je přesná délka závodu, stejný povrch a nulové převýšení, což umožňuje jednoduše porovnávat výkony závodníků. V zimních měsících se tréninky i atletické soutěže konají v krytých halách. 13

Běžecké závody pořádané mimo stadiony se souhrnně označují jako běhy mimo dráhu. Běh ve volné přírodě, v terénu, má na rozdíl od běhu na stadionu několik předností. Přesun z uzavřeného prostoru stadionu do přírody přináší běžcům zcela nový prvek do tréninku. Pohyb ve volné přírodě, který je osvobozený od přísných plánů a stopek, navrací běžcům přirozené návyky, které mají velký význam pro vrcholové sportovce, ale především pro začínající mládež (Šantrůček, 1962). 14

2 Běhy mimo dráhu Mezi běhy mimo dráhu patří: silniční běhy, přespolní běhy ( krosy ) a běhy do vrchu, kam lze zařadit nejnovější běžeckou disciplínu u nás, run-up (běh do schodů). Ve všech těchto běžeckých odvětvích se koná mistrovství České republiky. 2.1 Silniční běhy Základní charakteristikou silničních závodů je trať vedená po upravených cestách, nikoli po travnatém povrchu nebo měkké půdě. V případě hustého silničního provozu mohou zvolit pořadatelé trať po chodnících pro chodce nebo stezkách pro cyklisty. Místem startu a cíle závodu může být stadion s umělým povrchem, travnatý či jiný měkký podklad (Šimon a kol., 1997). Podle mezinárodních pravidel atletiky jsou standardní vzdálenosti silničních běhů 15 km, 20 km, půlmaraton, 25 km, 30 km, maraton a 100 km. Silniční běhy se mohou konat také rozestavnou formou (např. maraton). 2.2 Přespolní běhy Hlavním kritériem pro zařazení závodu mezi přespolní běhy je trať vedená otevřenou krajinou (pole, louky, pastviny). Na trati se nesmí vyskytovat příliš vysoké překážky, hluboké příkopy, nebezpečná stoupání či klesání a hustý porost vegetace. Nevhodná jsou také úzká místa na prvních 1 500 m trati, která by při vyšším počtu startujících zpomalovala závodníky při běhu. Při vytyčování trati lze využít vhodných přírodních překážek, pokud tomu nasvědčuje charakter krajiny. Trať musí být přesně vyznačena, alespoň po obou stranách nataženou páskou. Závodníkovi musí být umožněno seznámit se s tratí před odstartováním závodu. K tomuto účelu slouží plánky trati (Šimon a kol., 1997). 15

Přibližná délka tratí pro závody mistrovství světa v přespolním běhu je dána pravidly atletiky (viz tab. 1). Tyto vzdálenosti jsou doporučovány i pro mezinárodní a národní soutěže (Koncil IAAF, 2012). Kategorie Muži Junioři Ženy Juniorky Délka trati 12 km 8 km 8 km 6 km Tab. 1: Délka tratí pro MS v přespolním běhu (Koncil IAAF, 2012) 2.2.1 Vznik přespolních běhů Přespolní běhy vznikly ve Velké Británii. Původní anglický název tohoto běžeckého závodu má označení cross-country, toto označení se používá i v dnešní době a znamená běh napříč krajinou. Ke vzniku a rozvoji britských přespolních běhů přispěly klimatické podmínky a krása tamní přírody. Hlavními představiteli tohoto sportu byli hlavně studenti různých kolejí. První přespolní závod založila studentská kolej ve městě Rugby již v roce 1837 pod názvem Crick Run. Od poloviny 19. století se začaly pravidelně utkávat v přespolním běhu také nejstarší britské univerzity Cambridge a Oxford. V roce 1903 byla vytvořena samostatná organizace Mezinárodní Cross-Country Union, která v sobě soustřeďovala čtyři kraje Spojeného království (Anglii, Skotsko, Wales a Irsko). Z evropského kontinentu měli zájem o pořádání mezinárodních přespolních běhů pouze Belgičané, kteří se v roce 1923 připojili k Velké Británii a střídavě, jednou ve Velké Británii a jednou na pevnině, pořádali tzv. Cross des Nations, tj. přespolní běh národů. Ostatní státy z evropské pevniny se tohoto závodu nanejvýše účastnily, žádný závod však samostatně neorganizovaly, ani neuznávaly cross-country jako zvláštní disciplínu lehké atletiky (Fassati, 1958). Koncem 19. století se přespolní běhy začaly šířit i do ostatních evropských zemí. K rozvoji docházelo ve Francii a také v Německu, kde tyto běhy brzy zdomácněly a pod 16

názvem Waldlauf, tj. lesní běh, patřily k velmi oblíbeným pohybovým aktivitám. První německé mistrovství v lesním běhu se konalo v Grünewaldu roku 1913 (Fassati, 1958). Mistrovství světa v přespolním běhu se konalo poprvé v roce 1973 pro muže, ženy a juniory. Pořádáno bylo po vzoru tradičního Krosu národů (Jirka, Popper a kol., 1990). 2.2.2 Přespolní běhy na olympijských hrách Olympijské hry jsou považovány za nejvýznamnější mezinárodní sportovní událost. Pro hodnocení a význam každého sportovního odvětví je zajímavým kritériem vývoj sportovního programu olympijských her. První závod cross-country se i přes veškeré dřívější snahy podařilo prosadit až na V. olympijské hry konané ve Stockholmu v r. 1912. Závodilo se na trati 8 000 m pro jednotlivce a tříčlenná družstva. Hromadný start byl na olympijském stadionu, odkud závodníci vybíhali na dva stejně dlouhé okruhy. Po prvním, 4 000 m dlouhém okruhu se běžci vraceli zpět na stadion, kde proběhli před diváky jedno kolo a znovu vyběhli na trať mimo stadion, kde je čekal druhý okruh. Trať olympijského přespolního běhu nebyla dopředu známa, ke značení trasy docházelo až těsně před startem závodu. Největšími favority na vítězství byli Britové, kteří však na náročné trati se spoustou překážek a velkým stoupáním příliš neobstáli. V závodu družstev zvítězili Švédové před Finskem, Britové obsadili třetí příčku. V jednotlivcích ovládli závod, podobně jako v družstvech, zástupci severských zemí. První doběhl finský vytrvalec Kolehmain, druhé a třetí místo patřilo Švédům. Až na VII. olympijských hrách, které se konaly v Antverpách v r. 1920, byl znovu vypsán do programu přespolní běh pro jednotlivce a družstva na 10 km. Zvítězil Fin Nurmi. Závod družstev ovládli Finové, kteří přesvědčivě porazili družstvo Velké Británie, třetí skončili Švédové. Naposledy se konal samostatný přespolní běh na VIII. olympijských hrách v Paříži r. 1924 na trati 10 km pro jednotlivce i družstva. Zvítězil opět Nurmi z Finska. V závodu družstev vyhráli Finové před družstvem USA a Francie (Fassati, 1958). 17

Do programu IX. olympijských her již nebyl přespolní běh vypsán. Mezinárodní olympijský výbor tuto atletickou disciplínu vyloučil ze seznamu závodů, protože výběr trati v terénu poskytoval mnoho variant, takže pro jednotlivé závody nebylo žádné společné měřítko. Z tohoto důvodu byl zrušen například i olympijský rekord. V dnešní době zůstává přespolní běh na olympijských hrách pouze jako trvalá složka moderního pětiboje. Přespolní běh je poslední disciplínou moderního pětiboje. Jeho délka činí 3 000 m. Moderní pětiboj se poprvé zařadil do programu olympijských her ve Stockholmu v r. 1912 (Fassati, 1958). 2.3 Historie běhu mimo dráhu v Čechách Úplné počátky běžeckých disciplín na území našeho státu nelze přesně datovat. Lze vycházet pouze z historicky doložených písemností, které nutně nemusí popisovat první události tohoto typu. Jednoznačné jsou pouze společné rysy nejstarších závodů. V této době nebyly vhodné závodní dráhy, patřičné nářadí a náčiní, speciální sportovní obuv, oblečení a jiné dnes samozřejmé náležitosti neexistovaly. Z tohoto důvodu se vzhledem ke své nenáročnosti staly běžecké závody nejstarší atletickou disciplínou u nás. Běhy nevyžadovaly žádné zvláštní vybavení, k uspořádání závodu stačilo pouze organizační zajištění. 2.3.1 Počátky běžeckých závodů na území Čech První zmínky o běžeckých závodech, které jsou písemně doloženy, pochází ze Zbraslavské kroniky, psané v 1. pol. 14. století Petrem Žitavským. Autor v tomto díle popisuje závodění slovy: tam tryskem běhají nazí, chtějíce obratní být. Další záznamy o závodech v běhu byly nalezeny v pražských viničních knihách z roku 1449, kde se popisuje cesta, po které se běhá na závod. Tato závodní dráha vedla tehdy podél vinice. Jedny z prvních závodů, jejichž pořádání se dochovalo až do 20. století, byly závody zvané Barchan, konané v Jemnici na Třebíčsku. Název Barchan označuje plátno, které obdržel vítěz tohoto závodu (Jirka a kol., 1997). 18

Dnešní Wroclaw náležela až do 18. století Českému království, tehdy se jednalo o město Vratislav. Zde se konal běh mladých svobodných žen, které byly za své výkony odměněny věcnými cenami. Písemné doklady o konání závodu pocházejí z roku 1534, skutečnost potvrzuje i obraz z roku 1686, který zachycuje běžící ženy. Běžeckou tematiku popisují ve svých dílech i největší myslitelé tehdejší doby. Jan Amos Komenský popisuje ve spise Brána jazyků, v kap. 96 O kratochvilných hrách některé atletické disciplíny, mimo jiné i běh. Do svého díla Orbis pictus zařadil J. A. Komenský oddíl 135 pod názvem: Běhání v závod. Obrázek zachycuje závod dvou mužů na běžecké dráze ohraničené zábradlím. V cíli je nakreslen rozhodčí, který má připravenou cenu pro vítěze. Popis obrázku zní: Chlapci se cvičí v běhu na rovině, dělajíce sobě znamení nebo čáru, které, kdo vyhráti chce, doběhnouti musí, ale přeběhnouti nesmí. Před časy běhávali závodníci v ohradě k cíli, a který doběhl nejprve, dostal odměnu od závodního. Daniel Adam z Veleslavína se zmiňuje ve své knize z roku 1598 o místě konání závodu ( kdež o závod běhají ) a jeho průběhu. Významní běžci byli tzv. laufři neboli běhouni. Jednalo se o zaměstnance šlechty, kteří běhávali před kočáry, aby upozornili, že jede někdo vznešeného původu. K nejlepším českým laufrům patřil Jan Antonín Focke, který běhal ve službách vévodkyně saskovýmarské. Právě pražští laufři uspořádali nejstarší známý běžecký závod moderního typu. Závod se konal 17. dubna 1781 u příležitosti oslav 70. narozenin laufra Jana Syrového. Trať závodu vedla od Poříčské brány (nynější Těšnov) do Libně a zpět (Jirka a kol., 1997). 2.3.2 Rozvoj běžeckých závodů v 19. století v Čechách Na počátku 19. století rostla snaha běžců získávat za své výkony finanční ohodnocení, k čemuž potřebovali souhlas pražského magistrátu. Bohužel archív města Prahy shořel v květnu 1945 ve Staroměstské radnici, takže spousta běžeckých příběhů zůstane navždy utajena (Jirka a kol., 1997). 19

Jedním z prvních profesionálních běžců, který dostával za své výkony finanční odměny, byl Jan Valentin Göhrich. Záznam z roku 1826 hovoří o tomto sportovci jako o rychloběžci. Začátkem 19. století začaly vznikat závody na školách patřících jezuitům. Studijní řád z roku 1599 totiž ukládal rektorům středních a vysokých škol pečovat o zdraví žáků provozováním cvičení, zejména ctižádostivým závoděním v běhu. Také český filosof a kněz Bernard Bolzano ve svém díle O nejlepším státě (1811) vyžadoval, aby byl do hodin tělesné výchovy zařazován běh. V roce 1862 vznikl spolek SOKOL, kde se provozovala atletika pod názvem tělocvik prostý. První atletické závody pořádal Sokol Pražský dne 19. května 1867 na Rohanského ostrově. Součástí atletických soutěží byl i závod v běhu (Jirka a kol., 1997). Na konci 19. století se konaly první ročníky slavných závodů, které se dochovaly až do současnosti, například závod Běchovice Praha a Praha Brandýs. 2.3.3 Rozvoj běhů mimo dráhu v 1. pol. 20. století v Čechách Na počátku 20. století byly běhy mimo dráhu ve znamení propagačních běhů ulicemi měst a běhů silničních. Stav povrchu silnic a hustota provozu byly koncem 19. a začátkem 20. století daleko příznivější pro běžecký trénink i závody než v dnešní době. První světová válka (1914 1918) zpomalila rozvoj atletiky na území našeho státu. V těchto letech bylo přerušeno konání mnoha závodů v silničních a přespolních bězích. K výjimkám patří například náš nejstarší silniční závod, Běchovice - Praha, který se i v tomto těžkém období podařil pořadatelům uspořádat (Jirka a kol., 1997). Po vzniku Československé republiky se situace české atletiky začala zase zlepšovat. Významnou osobností této doby byl Čechoameričan Josef Amos Pípal, učitel sportu a trenér, který na svých cestách po republice aktivizoval zájemce o atletiku a konal přednášky, po kterých následovaly atletické závody či přespolní běhy. Svým působením 20

se zasloužil o rozvoj atletiky například v Uherském Hradišti a v Prostějově. K jeho koníčkům patřily krosy, pro které získal i sokolské závodníky (Jirka a kol., 1997). 2.3.4 Významné závody běhů mimo dráhu 20. století Nejstarší závod na evropském kontinentu, který se konal bez přerušení, je závod Běchovice Praha. Jedná se o silniční závod na 10 km, jehož 1. ročník se běžel již v roce 1897. Na vzniku závodu má nejvíce zásluh zakladatel Českého klubu sportovního Maxmilián Švagrovský společně s jednatelem tohoto klubu Jaroslavem Dvořákem. Při příležitosti tohoto závodu se tradičně koná na této trati mistrovství České republiky v silničním běhu na 10 000 m. První mistrovství Čech se konalo dne 27. 5. 1897 (Historie, 2006 2013). Zcela nejstarším závodem u nás, který byl bohužel kvůli 1. a 2. světové válce přerušen, je primárně chodecký závod Praha Brandýs. Poprvé se závodilo na této trati v roce 1893. Od roku 1932 se pořádající oddíl Athletic club Praha 1890 specializuje na silniční a chodecké závody. V letošním roce se bude konat 110. ročník závodu Praha Brandýs (Historie klubu v datech, cit. 7. 5. 2013). Z období po 1. světové válce je známý Drozdův lesní běh v Kolíně. První ročník byl uspořádán v roce 1925. Pro letošní rok připravují pořadatelé již 87. ročník (Historie oddílu, cit. 7. 5. 2013). Za nejstarší lesní běh může být pokládán také Běh kolem Ameriky, který se koná od r. 1925 v Písku. V letošním roce se poběží jeho 88. ročník (Chval, cit. 7. 5. 2013). Současný nejznámější terénní běh Velká Kunratická se koná v Praze od roku 1934. Závod je charakteristický svou tratí, dlouhou 3 160 m pro kategorii dospělých, která byla vybrána tak, aby se výrazně lišila od klasických přespolních běhů. Trať obsahuje v první části mnoho terénních překážek, druhá část závodu naopak umožňuje závodníkům rychlý běh. V průběhu závodu musí každý účastník zdolat třikrát ostré stoupání. V roce 2013 se bude konat 80. ročník tohoto populárního závodu (Historie Velké Kunratické, cit. 7. 5. 2013). 21

2.3.5 Charakteristika závodů mimo dráhu v Čechách v 1. pol. 20. století Přespolní běhy měly hlavní sezonu rozdělenou na jarní a podzimní část. Závody se v poválečném období konaly téměř každou neděli. V hlavní sezoně byly běhy zařazovány do tzv. Národních závodů, které se hojně pořádaly s propagačním cílem také na venkově. Počty závodníků se v jednotlivých závodech velmi lišily a kolísaly. Velkých městských závodů se často zúčastňovalo více než 50 běžců, někdy dokonce počet startujících přesahoval 100. Na vesnicích byly počty běžců menší, průměrně startovalo 20 40 závodníků. Běhy mimo dráhu se pořádaly v několika kategoriích, které se dělily jednak podle věku, jednak podle výkonnosti. Nejsilnější byla kategorie seniorů, což byli závodníci, kteří již získali některé z prvních tří míst na mistrovství ČSR, nebo zvítězili v mistrovském závodě juniorů. Do další kategorie patřili všichni ostatní běžci bez věkového rozlišení, touto kategorií byli junioři. Poslední věkově ohraničená kategorie byli dorostenci. Tehdy do této kategorie patřili závodníci mladší 18 let. Speciální kategorie pro ženy v této době neexistovala a zcela zvláštní závody žen v přespolním běhu se prakticky nekonaly. Délka tratě běhů mimo dráhu se výrazně lišila, záleželo na místě konání a možnostech pořadatelů. Nejčastější vzdálenosti mezi startem a cílem se pohybovaly mezi 5 až 7 km. Delší závody měřily až okolo 10 km. Hlavní význam běhů mimo dráhu spočíval hlavně v propagaci atletiky. Mnoho tehdejších nadšených atletů bylo k atletice získáno právě přes pořádání běhů mimo dráhu. Přespolní a silniční závody upoutávaly pozornost řady diváků, často těch, kteří by jinak na stadion nikdy nezavítali. Zvláště na venkovských závodech byl běh ulicemi význačnou událostí pro celou obec (Fassati, 1958). 22

3 Běh do vrchu Běh do vrchu patří k fyzicky nejnáročnějším běžeckým disciplínám. Důležitým předpokladem pro provozování tohoto atletického odvětví je silná vůle závodníka. Jedná se o silově vytrvalostní sport provozovaný většinou v horském prostředí. Hlavní charakteristikou tohoto odvětví je překonávání určitého převýšení v průběhu závodu. Tempo při běhu do vrchu je pomalejší než na rovinaté trati, zato regenerace bývá rychlejší, protože běh do vrchu není tak velkou zátěží pro pohybový aparát jako běh po rovině či běh z kopce. Za nejefektivnější techniku běhu do strmého stoupání jsou považovány krátké kroky o vysoké frekvenci (Steffny, Pramann, 2003). 3.1 Závody v bězích do vrchu Běhy do vrchu lze rozdělit na dvě základní disciplíny. Klasičtější variantou je běh pouze do vrchu. Start těchto závodů se nachází na jiném místě než cíl, u většiny českých závodů bývá cíl zpravidla na vrcholu hory. Druhou disciplínou běhů do vrchu jsou tzv. běhy nahoru-dolů. Závodník musí na trati zdolat jednak stoupání s velkým převýšením, jednak strmé klesání. Tyto závody mohou mít start a cíl na jednom místě, což bývá atraktivnější hlavně pro diváky, zvlášť pokud se závod běží na větší počet okruhů. Šimon a kol. (1997) rozlišuje 2 typy závodů: horské běhy a běhy do vrchu. Horské běhy se pořádají v horském terénu a zahrnují stoupání i klesání, přičemž start a cíl jsou na stejné úrovni. Závody v bězích do vrchu mohou mít trať vedenou po asfaltových cestách. Profil tratě obsahuje převážně stoupání. Povrchy tratí jednotlivých závodů jsou různorodé. U nás se nejčastěji kombinuje asfaltový povrch s terénem. V některých případech se pořádají čistě silniční závody v běhu do vrchu, např. Jánské Lázně Černá hora, které se zpravidla běží rychleji a vzhledem k povrchu trati jsou méně fyzicky náročné. Terénní závody odpovídají podle pravidel atletiky oficiální charakteristice běhu do vrchu. Nezpevněný povrch společně s velkým převýšením klade na závodníka vysoké nároky, proto se v těchto závodech daleko více uplatňují silové schopnosti běžců, což výrazně odlišuje tyto závody od 23

silničních běhů. Podle pravidel atletiky (250.9) může být nejvýše 20 % celkové délky tratě vedeno po cestách s uměle zpevněným povrchem (Koncil IAAF, 2012). Délka tratí jednotlivých závodů v bězích do vrchu se liší, často závisí na nadmořské výšce vrcholu hory či velikosti pohoří. V Českém poháru v běhu do vrchu (2012) měřil nejkratší závod 5 km (např. Běh na Hraničář), nejdelší závod měl délku 14,5 km (Malá cena Špindlerova Mlýna). Průměrná délka závodů Českého poháru v běhu do vrchu (2012) činila 9,2 km (Saucony Český pohár v běhu do vrchu 2012-27. ročník, 97-13). Pro konání oficiálních závodů je délka horského běhu přesně dána pravidly atletiky 250.9 (viz tab. 2). Kategorie Závod do vrchu Závod nahoru dolů vzdálenost převýšení vzdálenost převýšení Muži 12 km 1 200 m 12 km 750 m Ženy 8 km 800 m 8 km 500 m Junioři 8 km 800 m 8 km 500 m Juniorky 4 km 400 m 4 km 250 m Tab. 2: Doporučené vzdálenosti a celkové převýšení pro mezinárodní závody v běhu do vrchu (Koncil IAAF, 2012) V hornatých zemích po celém světě došlo v posledních letech k výraznému rozvoji disciplíny Skyrunning. Závody tohoto typu jsou charakteristické minimálním převýšením 2 000 m při sklonu trati přesahujícím 30 %. Délka tratě záleží na konkrétním typu závodu (SkyMarathon, SkyRace, Ultra SkyMarathon, Vertical kilometr aj.), obvykle se pohybuje okolo 30 km. Do sekce závodů Skyrunning patří také vertikální běhy do schodů ve výškových budovách nebo ve volné přírodě se sklonem více než 45 % (International Skyrunning Federation, 2012). Většina závodů do vrchu se v České republice zařazuje do Českého poháru v běhu do vrchu. V letošním roce (2013) se koná již 28. ročník tohoto poháru. Do poháru je zařazeno pro tento rok 41 závodů, které jsou rozděleny podle náročnosti do tří kategorií (A, B, S). Závody označené S (super) mají delší trať se značným převýšením na rozdíl od jednodušších závodů A a nejméně náročných, zpravidla kratších běhů B. V rámci celého poháru se hodnotí čtyři nejlepší umístění na závodech z každé kategorie (A, B, S). 24

Nejvyšší bodové ohodnocení mají závody v kategorii S, nejnižší v kategorii B (Saucony Český pohár v běhu do vrchu 2013-28. ročník, 97-13). Vrcholným závodem Českého poháru v běhu do vrchu je mistrovství České republiky, které se koná každoročně od roku 1993 (Šklíba, Karel. Osobní archív. 1985 2010. Výroční zpráva ČP z r. 1993). Běh do vrchu není zařazen do programu olympijských her. Nejvyšší mezinárodní soutěží proto zůstává mistrovství světa a mistrovství Evropy. Obě mistrovství jsou pořádána pod záštitou EA (European Athletics) a IAAF (International Association of Athletics Federations) jako oficiální atletické soutěže. Tyto asociace přesně definují parametry mistrovských závodů, jako je délka a převýšení trati v jednotlivých kategoriích (Mountain running history, 2008). Každý běh do vrchu je jedinečný svou délkou, povrchem trati a převýšením, proto bývá velmi obtížné porovnat výkony závodníků. Z tohoto důvodu se konají kvalifikační závody, které nominují nejlepší české běžce a běžkyně na evropské a světové šampionáty. Kvalifikace se koná na předem určeném závodě Českého poháru v běhu do vrchu, výjimečně může vzniknout nový závod, který jednorázově poslouží k těmto účelům. 3.2 Běh do vrchu jako tréninkový prostředek Výběhy do kopců nejsou tréninkovým prostředkem pouze specialistů na běhy do vrchu. Po zimním přípravném období, když přechází atleti na rychlostní trénink, je vhodné zařadit výběhy do kopců, které připraví svaly na rychlejší běh bez nutnosti běhat v anaerobní zóně. Trénink běhu do vrchu je prostředek pro rozvoj silové vytrvalosti. Trénink v kopcích posiluje čtyřhlavé stehenní svaly, kolenní šlachy a ve velké míře lýtkové svaly, které umožňují přesun tělesné váhy směrem dopředu na špičku nohy, což vede k využití biomechanických výhod hlezenního kloubu. Zvýší se tím efektivita běhu, jelikož hlezenní kloub je účinná mechanická páka (Galloway, 2007). 25

3.3 Historie běhu do vrchu ve světě Historie a rozvoj běhu do vrchu souvisí největší měrou s přírodními podmínkami zemí. Vznik pravého mountain running byl s velkou pravděpodobností spojen se státy s rozsáhlými pohořími. Přesné počátky rozvoje běhu do vrchu nelze určit, jelikož lze vycházet pouze z dostupných písemných dokladů, které nemusí patřit k úplně nejstarším záznamům. 3.3.1 Nejstarší horské závody Nejstarší historické záznamy o běhu do vrchu pocházejí ze Skotska z roku 1068. Tamější král vybíral svého posla z mnoha žadatelů tak, že jim uspořádal závod na vrchol nejbližší hory a zpět. Horské závody figurovaly ve Skotsku také jako významné události dávných Skotských her (Scottish Highland Games). První písemné záznamy o horských bězích v Anglii se datují do 19. století. V roce 1850 se konal první závod (Grasmere Fell), který měřil 2,5 km, přičemž závodníci museli zdolat 300 m stoupání/klesání. Další zástupce krátkého horského závodu se poprvé konal v roce 1868 v Burnsall. Nejdelší závod této doby se běžel na vrchol hory Ben Nevis a zpět, závod měřil 16 km s 1 500 m stoupáním/klesáním. Ben Nevis (1 343 m n. m.) je nejvyšší horou Velké Británie, nachází se na území Skotska (Zeměpis.net, cit. 7. 5. 2012). Všechny tyto závody se konají až do současnosti téměř nepřetržitě od jejich vzniku (Gozzelino, 2009). V USA, ve vzdáleném regionu Aljaška (ve městě Seward), se na základě neformální sázky při příležitosti místních červencových oslav běžel poprvé v roce 1908 Mount Marathon. Tamní obyvatel se tehdy v hostinci vsadil, že zvládne vyběhnout na vrchol hory Marathon a vrátit se zpět dříve než za 1 hodinu. Výsledný čas činil 1 hodinu a 2 minuty, čímž závodník sázku prohrál. Od roku 1915 se koná oficiálně na stejné trati o délce 5 km s 1 000 m stoupání/klesání organizovaný závod Mount Marathon race (The history of MMR, 2005 2013). Rekordní čas 43:21 je z roku 1981 (Mount Marathon race, 2013). 26

Na počátku minulého století se v Itálii konal jeden z nejslavnějších horských běhů nahoru dolů s názvem Ivrea Mombarone. Závodníci nejprve vystoupali na vrchol hory Colma di Mombarone (2 371 m n. m.) a následně sbíhali zpět (Gozzelino, 2009). 3.3.2 Vznik mezinárodních organizací V 1. polovině 20. století se ve světě mnoho závodů v bězích do vrchu nekonalo, což souviselo s velkým zájmem vytrvalostních sportovců o cross country závody a silniční běhy. Postupem času se přes horské vůdce, pastýře a hospodské sázky dostávaly horské běhy do povědomí národních atletických organizací, jejichž členové objevili tuto novou disciplínu. V počátcích tohoto odvětví došlo k největšímu rozvoji celého hnutí hlavně ve Velké Británii a Itálii. V mnoha zemích světa začaly vznikat nové závody, které postupně iniciovaly založení mezinárodního sdružení běhu do vrchu (Gozzelino, 2009). První mezinárodní organizací, která zaštiťovala závody v běhu do vrchu v alpských zemích, byla CIME 1, založená v roce 1975. Závody spadající pod tuto organizaci byly rozděleny do několika skupin podle obtížnosti a délky tratě, což později vedlo k myšlence vzniku Českého poháru v běhu do vrchu. V této době se poprvé konal velmi obtížný, ale také velmi známý závod Sierre Zinal, který organizoval Jean Claude Pont společně s Noelem Taminim (Šklíba, cit. 7. 5. 2013). V roce 1984 vznikla nová mezinárodní organizace pod názvem Mezinárodní výbor pro běh do vrchu (ICMR 2 ). O čtrnáct let později, roku 1998 se změnil název na Světovou asociaci v běhu do vrchu (WMRA 3 ), který zůstal až do současnosti (Gozzelino, 2009). Již od založení bylo zřejmé, že ICMR bude spadat pod Mezinárodní amatérskou atletickou federaci (starý název IAAF, nyní se jedná o International Association of Athletics Federations). WMRA vždy usilovala o spolupráci s IAAF převážně 1 CIME v překladu vrchol, zkratka pro Mezinárodní pohár evropského šampionátu v běhu do vrchu 2 ICMR International Committee for Mountain Running 3 WMRA World Mountain Running Association 27

dodržováním všech jejích pravidel a předpisů. V zájmu WMRA bylo, aby běh do vrchu patřil mezi atletické disciplíny uznávané IAAF (Gozzelino, 2009). 3.3.3 Běh do vrchu jako odvětví atletiky Koncem 20. století se konalo mnoho schůzek a seminářů organizovaných za účelem zařazení běhu do vrchu mezi oficiální atletická odvětví. Jeden z nejdůležitějších mezinárodních seminářů se konal v roce 1990 v Bardonecchia. Na tomto semináři se setkal prezident IAAF Primo Nebiolo s prezidentem FIDAL (Italské atletické federace) Giannim Golou a s mnoha dalšími představiteli různých zemí, ve kterých se běh do vrchu aktivně provozoval. Výsledkem tohoto semináře bylo schválení nového atletického pravidla, které zařazovalo běh do vrchu mezi atletické disciplíny (v českých pravidlech se jedná o pravidlo 250.9). Od roku 1990 až po současnost je běh do vrchu zařazen v atletických pravidlech do sekce přespolních běhů (Gozzelino, 2009). K nejdůležitějšímu rozhodnutí o zařazení běhu do vrchu mezi atletické disciplíny došlo na kongresu IAAF, který se konal v roce 2003 v Paříži. Hlavní představitelé IAAF schválili změnu definice atletika, která je od této doby charakterizována jako: atletika, závody na silnici, závodní chůze, přespolní běhy a běhy do vrchu (Track and Field, Road Running, Race Walking, Cross-Country Running and Mountain Running) (IAAF Council, 2012). Definice atletiky byla změněna, jelikož horský běh se neustále rozvíjí a stoupá počet sportovců a kvalita jejich výkonů. V mnoha rozvojových zemích, kde není dostatek atletických sportovišť, představuje běh do vrchu jednu z prvních disciplín, které se místní obyvatelé věnují (Gozzelino, 2009). Z tohoto důvodu by bylo dle mého názoru nesprávné, kdyby horský běh nebyl součástí této definice. Na posledním jednání Rady WMRA (leden 2013) v Monte Carlu se opět diskutovalo kolem definice běhu do vrchu, což vyústilo k návrhu nového pravidla pod číslem 251, které by nahradilo stávající 250.9. Zasedání Rady se shodlo, že existují extrémní rozdíly v podmínkách jednotlivých závodů konaných po celém světě. Navrhované pravidlo by 28

mělo sloužit jako podnět k pomoci zemím v dalším rozvoji běhu do vrchu. Navrhované pravidlo bude posouzeno na kongresu IAAF v srpnu 2013 v Moskvě (WMRA, 2013). 3.3.4 Historie mistrovství světa a mistrovství Evropy Od vzniku mezinárodní organizace v běhu do vrchu (ICMR) bylo jejím primárním úkolem organizovat každoroční mezinárodní soutěž, známou pod názvem Světový pohár (World Cup). Později se název závodu změnil na Světovou trofej (World Trophy). První neoficiální mistrovství světa se konalo roku 1985 v San Vigilio Marebbe v Itálii. Světového poháru se zúčastnilo jen 11 států. Původně se na mistrovských závodech v kategorii mužů pořádaly dva typy závodů, jeden krátký formou nahoru-dolů a jeden delší pouze do vrchu. V kategorii žen a v kategorii juniorů se závodilo pouze na trati nahoru-dolů, která byla tradiční pro zakladatelské země horského běhu, pro Velkou Británii a Itálii. V alpských zemích bylo obvyklé pořádání závodů jen do vrchu, proto v roce 1993 vznikl spor o trať mistrovských závodů mezi vrchařskými velmocemi. Na výročním zasedání kongresu IAAF v Gap (Francie) se vrchní představitelé shodli na kompromisu, čili na pořádání jen jednoho závodu v kategorii mužů s každoročním střídáním mezi závody nahoru-dolů a jen do vrchu. V roce 1997 byla zařazena do mistrovské soutěže kategorie juniorek. K zatím poslednímu přejmenování mistrovského závodu došlo dne 12. srpna 2008, výsledný název, platný od roku 2009, zní v současné době World Mountain Running Championship. První oficiální mistrovství světa v běhu do vrchu se konalo dne 6. září 2009 v Itálii (Gozzelino, 2009). Mistrovství Evropy v běhu do vrchu se konalo poprvé ve Francii (Valleraugue) v roce 1995 pod názvem European Mountain Running Trophy. Roku 2002 se stává tento závod oficiálním mistrovstvím Evropy s označením European Mountain Running Championship. Až od roku 2007 jsou do programu evropského šampionátu zařazeny mládežnické kategorie, junioři a juniorky (WMRA, 2013). 29

Na mistrovství světa i na mistrovství Evropy v běhu do vrchu je vypsán právě jeden závod pro každou kategorii (muži, ženy, junioři, juniorky), jeho charakter podléhá pravidlům atletiky. Na mistrovství Evropy, stejně jako na mistrovství světa, dochází ke každoročnímu střídání závodů nahoru-dolů a jen do vrchu. V současné době je vše nastaveno tak, aby každý rok proběhlo jedno mistrovství na trati nahoru-dolů a druhé mistrovství v závodě čistě do vrchu. Například v letošním roce (2013) se bude konat mistrovství Evropy v Bulharsku na trati pouze do vrchu, na rozdíl od mistrovství světa, které bude probíhat v Polsku formou závodů nahoru-dolů (Gozzelino, 2009). 3.3.5 Ostatní mezinárodní závody v běhu do vrchu Vedle mistrovských šampionátů vzniklo na přelomu 21. století, pod záštitou WMRA, několik dalších mezinárodních závodů, které naznačují budoucnost tohoto atletického odvětví. Od roku 1997 se pořádá Grand Prix, pod níž spadá několik mezinárodních závodů v běhu do vrchu. Oficiálně byla Velká cena pořádána až v roce 1999 pod názvem WMRA Mountain Running Grand Prix. Pro rok 2013 se řadí pod Grand Prix 6 závodů včetně mistrovství světa v běhu do vrchu. Pro veteránské kategorie se koná od roku 1998 neoficiální mistrovství světa. Po tříleté zkušenosti se v roce 2001 představil 1. ročník WMRA/WMA 4 Masters World Mountain Running Championships. Ve spolupráci s EVAA 5 se od roku 2006 pořádá každé dva roky mistrovství Evropy veteránů 6 (Gozzelino, 2009). Další mezinárodní závody, které jsou připraveny pro rok 2013, jsou: WMRA International Youth Cup (8. ročník), Balkan Mountain Running Championships (5. ročník) a WMRA Long Distance Mountain Running Challenge (10. ročník). Kromě těchto závodů se konají ještě 4 oficiální Area Continental Mountain Running Championships, což jsou mistrovství pořádaná na každém ze čtyř územních celků Evropa, Jižní Amerika, Severní a střední Amerika a Afrika (World Mountain Running Association, 2013). 4 WMA World Masters Athletics 5 EVAA European Veteran Athletics Association 6 Mistrovství Evropy veteránů European Veteran Mountain Running Championships 30

4 Historický vývoj běhu do vrchu v ČR Česká republika ve srovnání s jinými evropskými státy nepatří k hornatým zemím, přesto zde vznikla myšlenka rozvoje běhů do vrchu. Horská příroda přitahovala organizátory běžeckých závodů, kteří pořádali v běhu do vrchu několik závodů na území naší republiky již v 70. letech 20. století. Převažovaly kratší závody o délce 250 2 500 m s převýšením několika desítek metrů. Závody se konaly ve Vysokém nad Jizerou, v Třinci, Žacléři, Nové Pace, Šumperku a na Kunětické hoře. Závody do vrchu s tratí delší než 8 km byly pořádány v Krkonoších nebo v krkonošském podhůří, například Dvůr Králové Zvičina, Krakonošova 25 ve Vrchlabí a Jilemnice Žalý. Výjimkou nebyly ani běhy nahoru - dolů, které se konaly na trati Vrchlabí Strážné a zpět. K velmi oblíbeným závodům patřily v ČSR silniční běhy. Z 80. let 20. století jsou známy čtyři silniční závody, které lze vzhledem ke své délce a převýšení zařadit k běhům do vrchu. Nejstarší závod se konal ve Šternberku poprvé v r. 1977 na známé trati závodu Ecce Homo. Délka tratě činila 7,8 km s převýšením 306 m. Dalším silničním závodem byl Běh na Kleť se startem v Českém Krumlově o délce 11,8 km a převýšením 541 m. V Liberci se konal závod na Ještěd, který měřil 8,4 km při současném převýšení 567 m. Historicky největší převýšení závodu v ČSR činilo 650 m na trati Janské Lázně - Černá hora o délce 9,6 km. Všechny tři výše zmíněné závody se pořádaly poprvé v r. 1985 (Šklíba, Karel. Osobní archív. 1985 2010. Články z tisku z r. 1985). 4.1 Vznik vrchařského hnutí na území Čech Celé dění kolem rozvoje běhu do vrchu u nás odstartovala myšlenka účasti na závodu Sierre Zinal ve Švýcarsku, který byl součástí mezinárodní organizace CIME a je považován za jeden z nejobtížnějších závodů v Evropě. Tento závod měří 31 km s výškovým rozdílem mezi startem a cílem 2 km (Šklíba, Karel. Osobní archív. 1985 2010. Články z tisku z r. 1985). 31

Po dlouhých jednáních se nakonec podařilo za pomoci devizového příslibu odcestovat na švýcarský závod v roce 1982 skupině českých běžců ve složení: Pavel Bárta, Karel Šklíba, Josef Krejza a Jiří Lanta. Naši závodníci patřili k prvním z východního bloku, kteří se zúčastnili závodu v běhu do vrchu v alpských zemích. Česká výprava byla nadšena celkovou atmosférou i organizací závodu, což výrazně přispělo ke vzniku myšlenky o založení něčeho podobného i u nás. Snaha Karla Šklíby a ostatních členů TJ SOKOL Havlovice směřovala k založení Poháru v běhu do vrchu a k pořádání mistrovství ČSSR ve stejné disciplíně. Bohužel hlavní atletičtí funkcionáři tomuto odvětví atletiky příliš nefandili, proto zůstala veškerá organizace na atletickém oddíle TJ SOKOL Havlovice. První událostí, kterou se povedlo zrealizovat, byl závod z Janských Lázní na Černou horu v roce 1985. Po úspěšném prvním ročníku závodu na Černou horu začal Karel Šklíba odesílat žádosti tělovýchovným jednotám se sídlem v horském prostředí, zda by nechtěly uspořádat závod v běhu do vrchu, který by byl zařazen do Poháru v běhu do vrchu. Kladně odpovědělo deset pořadatelů, což dalo vznik novému seriálu závodů (Šklíba, cit. 7. 5. 2013). Velkou inspirací pro iniciátory seriálu závodů v běhu do vrchu byla organizace CIME, která zahrnovala ročně desítky závodů v běhu do vrchu ve všech alpských zemích. Závody patřící do CIME byly rozděleny do čtyř skupin. Do červené skupiny spadaly běhy o délce alespoň 18 km. Hnědá skupina zahrnovala běhy kratší než 18 km vedené po pěších cestách. Do šedé skupiny patřily závody kratší než 18 km, které vedly převážně po silnici. Ze všech vyhlášených závodů bylo každoročně vybráno pět, které byly zařazeny do skupiny Super. Při výběru závodů Super se největší důraz kladl na rovnoměrné rozložení závodů během sezony, na geografické umístění závodu, příslušnost ke zmíněným skupinám a úroveň organizace závodu. Podle umístění na jednotlivých závodech byly přiřazovány body, které se sčítaly do celkového hodnocení závodníka. Za závody ze skupiny Super se uděloval dvojnásobný počet bodů. Soutěžilo se v pěti kategoriích: muži do 40 let, muži do 50 let, muži nad 50 let, junioři do 20 let a ženy (Šklíba, Karel. Osobní archív. 1985 2010. Zpráva Oldřicha Čepelky z r. 1986). 32