Uvedení dospělých do křesťanského života Úvod 1. Tyto obřady Uvedení do křesťanského života jsou určené pro dospělé, kteří slyšeli hlásat Kristovo tajemství, otevřeli své srdce Duchu svatému, vědomě a svobodně hledají živého Boha a nastupují cestu víry a obrácení. Bůh jim bude při přípravě duchovně pomáhat a oni budou moci ve vhodnou dobu přijmout svátosti. 2. Uvedení neobsahuje jenom udílení svátosti křtu, biřmování a eucharistie, ale také všechny obřady katechumenátu, jak se odedávna v církvi konal a osvědčil. Druhý vatikánský sněm rozhodl, že bude obnoven, revidován a přizpůsoben místním tradicím, 1 aby odpovídal současné misijní činnosti ve všech zemích. 3. Latinská předloha těchto obřadů podává obecnou formu, vhodnou pro přípravu velkého počtu osob; české vydání počítá s tím, že u nás bude těchto obřadů častěji použito pro jednotlivce (srv. č. 68-239). Pro některé zvláštní případy je vypracován jednodušší způsob, jehož lze použít jednorázově (srv. č. 240-273) nebo na několikrát (srv. č. 274-277), a kratší způsob pro ty, kteří jsou v nebezpečí smrti (srv. č. 278-294). ZÁKLADNÍ ROZČLENĚNÍ 4. Katechumeni jsou uváděni do křesťanského života postupně uprostřed společenství věřících, a těm se tak poskytuje příležitost spolu s katechumeny hluboce oceňovat význam velikonočního tajemství, obnovovat své obrácení k Bohu a svým příkladem je přivádět k ochotnějšímu naslouchání Duchu svatému. 5. Uvedení do křesťanského života je přizpůsobeno duchovnímu vývoji dospělých. Ten bývá tak různý, jak rozmanitá je milost Boží a jejich svobodná spolupráce, a závisí též na činnosti církve i na době a místě. 6. Na této cestě kromě období, kdy katechumen projeví touhu dát se poučit, a kromě období zrání (srv. č. 7) jsou určité stupně, po nichž katechumen postupuje, jako by procházel branou a stoupal po stupních. a) První stupeň je obrácení k Bohu, kdy se chce stát křesťanem a je církví přijat za katechumena. b) Na druhém stupni katechumen, který už udělal ve víře značný pokrok a katechumenát téměř ukončil, je připuštěn k hlubší a bezprostřednější přípravě na přijetí svátostí. c) Na třetím stupni po ukončení duchovní přípravy přijímá svátosti a tím se stává křesťanem. 1 Srv. II. vat. sněm, Konst. o liturgii Sacrosanctum Concilium, č. 64-66; Dekr. o misijní činnosti církve Ad gentes, č. 14; Dekr. o pastýřském poslání biskupů Christus Dominus, č. 14.

Těmito třemi stupni jsou tedy vyznačeny nejvýraznější a nejintenzivnější okamžiky uvedení do křesťanského života. Tyto tři stupně jsou vyjádřeny třemi liturgickými obřady, první přijetím do katechumenátu, druhý zařazením mezi čekatele křtu ("vyvolením"), třetí udělením svátostí. 7. Tyto stupně navazují na období, kdy katechumen projeví touhu dát se poučit a kdy probíhá jeho zrání, a připravují přechod do dalších období: a) První období od uchazeče vyžaduje, aby projevil touhu a dal se poučit; začíná ze strany církve zvěstováním evangelia a předběžným katechumenátem a končí vstupem do sboru katechumenů. b) Druhé období začíná vstupem do sboru katechumenů a může trvat i více roků; je to doba katecheze spojené s příslušnými obřady a končí zařazením mezi čekatele křtu ( vyvolením ). c) Třetí období je většinou krátké a příprava na přijetí svátostí v něm obyčejně splývá s postní čtyřicetidenní přípravou na slavení velikonoc; jeho posláním je očišťovat a zasvěcovat do křesťanské praxe. d) Poslední období trvá po celou dobu velikonoční; je to období mystagogie, tj. získávání a zužitkování zkušeností, bližšího styku a upevňování pout se společenstvím věřících. Jsou to tedy čtyři na sebe navazující období: předběžný katechumenát se základním seznamováním s evangeliem, "katechumenát" určený k úplné katechezi, období "očišťování a zasvěcování" s hlubší duchovní přípravou a období mystagogie vyznačující se novou zkušeností života ze svátostí a ve společenství. 8. Protože uvedení do křesťanského života není nic jiného než základní svátostná účast na Kristově smrti a zmrtvýchvstání, období očišťování a zasvěcování připadá obvykle na dobu čtyřicetidenní ho postu 2 a období mystagogie na dobu velikonoční; je tedy třeba, aby celé uvádění mělo výrazně velikonoční ráz. Proto ať se čtyřicetidenního postu využije intenzivně k hlubší přípravě čekatelů křtu a řádnou a žádoucí dobou k udílení svátostí křesťanského zasvěcení ať je velikonoční vigilie; není však zakázáno udělovat tyto svátosti z pastoračních důvodů i mimo tuto dobu. Zvěstování evangelia a předběžný katechumenát 9. I když uvedení do křesťanského života začíná přijetím do katechumenátu, přece má veliký význam a nemělo by se zanedbávat předchozí období čili předběžný katechumenát. Jde o hlásání evangelia, jímž je s důvěrou a vytrvalostí zvěstován živý Bůh a ten, jehož poslal k spáse všech, Ježíš Kristus, aby ti, kteří nejsou křesťané, ale jimž Duch svatý otvírá srdce, uvěřili a svobodně se obrátili k Bohu, upřímně k němu přilnuli, a on pak, protože je cesta, pravda a život, nejen vyplní všechno jejich duchovní očekávání, ale dá jim nekonečně víc. 3 10. Tím, že se s pomocí Boží hlásá evangelium, rodí se víra a počáteční obrácení, takže člověk pak cítí potřebu vytrhnout se z hříchů a přitahuje ho tajemství Boží lásky. Tomuto hlásání evangelia je věnována celá doba předběžného katechumenátu, aby uzrála pravá vůle následovat Krista a požádat o křest. 2 Srv. II. vat. sněm, Konst. o liturgii Sacrosanctum Concilium, č. 109. 3 II. vat. sněm, Dekr. o misijní činnosti církve Ad gentes č. 13.

11. V této době je tedy vhodné, aby katechisté, jáhnové, kněží, případně i laici vysvětlovali uchazečům evangelium. Je třeba věnovat jim pozornost a poskytovat pomoc, aby spolupracovali s Boží milostí s čistým a co nejjasnějším úmyslem, a usnadnit jim styk s křesťanskými rodinami a společenstvími. 12. Je úkolem biskupských konferencí, aby podle místních podmínek stanovily, zda kromě hlásání evangelia, které odpovídá tomuto období, má být zaveden nějaký způsob prvního přijetí těchto sympatizujících zájemců, tj. těch, kteří, i když plně nevěří, cítí náklonnost ke křesťanské víře. a) Takové přijetí, pokud k němu podle uvážení dojde, se koná bez obřadu; ukazuje, že mají správný úmysl, ale ještě ne víru. b) Je třeba přihlížet k místním podmínkám a potřebám uchazečů: některým uchazečům je třeba především přiblížit křesťanského ducha, jehož se snaží poznat i ze zkušenosti; pro jiné, jimž se zatím katechumenát z různých důvodů odkládá, je důležitý nějaký vnější úkon buď jich samotných, nebo celého společenství. c) K přijetí by mělo dojít při nějakém shromáždění nebo setkání místního společenství, při němž by bylo možné navázat přátelství a pohovořit si. Dotyčného zájemce by měl představit jeho přítel, a kněz nebo jiný dobrý a vhodný člen společenství jej prostými slovy pozdraví a přijme. 13. Během předběžného katechumenátu je na duchovních správcích, aby zájemcům pomáhali vhodnými modlitbami. Katechumenát 14. Velice důležitý je obřad přijetí do katechumenátu, protože tehdy se žadatelé poprvé veřejně shromáždí, oznámí svou vůli církvi a církev je ze svého apoštolského pověření bere jako ty, kteří mají v úmyslu stát se jejími údy. Bůh jim dává svou milost, neboť tímto obřadem se jejich touha stává zřejmou a církev jím naznačuje jejich přijetí a počátek jejich zasvěcení. 15. K tomuto kroku se od čekatelů vyžaduje začátek duchovního života a znalost základů křesťanského učení, jinými slovy: 4 jejich počínající víra, kterou pojali už během předběžného katechumenátu, počínající obrácení a vůle změnit život a vstoupit do životního vztahu s Bohem v Kristu, a proto též počátek kajícího smýšlení, počínající praxe vzývat Boha a modlit se a první zkušenosti se společenstvím a duchem křesťanů. 16. Je na duchovních správcích, aby za pomoci ručitelů, katechistů a jáhnů posuzovali vnější projevy těchto dispozic. 5 Jejich úkolem je též, aby si byli vědomi účinku svátostí již platně přijatých (srv. Všeobecný úvod, č. 4) a dávali pozor na to, aby někdo už pokřtěný nechtěl být z jakéhokoli důvodu pokřtěn znovu. 17. Co nejdříve po skončení obřadu ať jsou ve zvláštní knize zapsána jména katechumenů s poznámkou, kdo obřad vykonal, dále jména ručitelů, datum a místo přijetí. 4 Srv. tamtéž, č. 14. 5 Tamtéž, č. 13.

18. Od té doby tedy katechumeni, které už matka církev objímá svou láskou a péčí, jsou s ní spojeni a patří do Kristovy rodiny: 6 vždyť církev je živí Božím slovem a při liturgii se za ně modlí. Oni ať se tedy snaží často se účastnit bohoslužby slova, žehnání a svátostin. Kdyby dva katechumeni nebo katechumen s nepokřtěným uzavírali manželství, stane se tak podle příslušného obřadu. 7 Jestliže zemřou katechumeni během katechumenátu, budou pohřbeni křesťansky. 19. Katechumenát je období, které trvá dlouho. V něm se katechumenům od duchovních správců dostává výuky a vhodné formace, 8 aby duchovní předpoklady, projevené vstupem, uzrály. Děje se tak čtverým způsobem: a) Vhodná katecheze, kterou jim dávají kněží, jáhnové, katechisté nebo jiní laici, postupná a úplná, přizpůsobená liturgickému roku a podporovaná bohoslužbami slova, je přivádí nejen k přiměřené znalosti dogmat a přikázání, ale i k vnitřnímu a hlubokému poznání tajemství spásy, jehož se touží stát účastnými. b) Důvěrně se seznamují s praxí křesťanského života, podle příkladu a za pomoci ručitelů a kmotrů i věřících celého společenství si zvykají a učí se modlit, být svědky víry, žít ve všem tak, aby bylo jasné, že očekávají Krista, jednat z nadpřirozených pohnutek a milovat bližního až k zřeknutí se vlastních zálib. Takto připraveni nastupují nově obrácení duchovní cestu, na níž skrze víru už mají účast na tajemství smrti a vzkříšení a mění se ze starého člověka v nového, v dokonalého člověka v Kristu. Tento přechod, který s sebou nese postupnou změnu smýšlení a mravního života, se má v době katechumenátu projevit i se svými společenskými důsledky a pozvolna se rozvíjet. Protože Pán, v něhož člověk, který se obrátil, věří, je znamením odporu, dochází v životě katechumena nezřídka k zpřetrhání různých svazků a k odloučení, ale dostává i radosti, které Bůh uděluje bez míry. 9 c) Matka církev katechumenům na jejich cestě pomáhá vhodnými obřady, jimiž jsou již pozvolna očišťováni a podporováni Božím požehnáním. Je důležité pořádat pro ně vhodné bohoslužby slova, a mohou přicházet také na bohoslužbu slova slavenou věřícími, aby se tím lépe připravili na budoucí přijímání eucharistie. Kdyby to bylo možné a nebylo to spojeno s velkými potížemi, bylo by vhodné, dát jim zdvořilým způsobem znamení, aby před začátkem eucharistické oběti opustili shromáždění věřících: teprve totiž čekají na křest, jímž budou přičleněni ke kněžskému lidu a pověřeni k účasti na nové Kristově bohoslužbě. d) Protože život církve je apoštolský, ať se katechumeni též učí svědectvím života a vyznáváním víry činně spolupracovat na šíření evangelia a budování církve. 10 6 Srv. II. vat. sněm, Věroučná konst. o církvi Lumen gentium, č. 14; Dekr. o misijní činnosti církve Ad gentes, č. 14. 7 Svatební obřady, č. 55-66. 8 Srv. II. vat. sněm, Dekr. o misijní činnosti církve Ad gentes,č. 14. 9 Srv. tamtéž, č. 13. 10 Tamtéž, č. 14.

20. Délka katechumenátu závisí jak na milosti Boží, tak na různých okolnostech, např.: jak kde katechumenát probíhá, kolik je katechistů, jáhnů a kněží, jak katechumeni sami spolupracují, jak je nákladné dostat se do sídla katechumenátu a zdržovat se tam, jakou pomoc může poskytnout místní společenství. Nelze proto v této věci nic předem pevně stanovit. Záleží tedy na biskupovi, aby určil dobu trvání a upravil samotný průběh katechumenátu. Bude vhodné, když podle podmínek v jednotlivých národech a zemích vše přesněji stanoví i biskupské konference. 11 Období očišťování a zasvěcování do křesťanské praxe 21. Období očišťování katechumenů a jejich zasvěcování do křesťanské praxe se obyčejně kryje s dobou čtyřicetidenního postu, protože čtyřicetidenní půst jak v liturgii, tak i v liturgické katechezi, tím, že je připomínkou křtu či přípravou na něj a dobou pokání, 12 obnovuje společenství věřících spolu s katechumeny a disponuje je, aby prožívali velikonoční tajemství, přivlastňované jednotlivcům svátostmi uvedení do křesťanského života. 13 22. Druhým stupněm uvedení do křesťanského života začíná období očišťování a zasvěcování do křesťanské praxe, určené k hlubší přípravě ducha a srdce. Na tomto stupni zařazuje církev katechumeny mezi čekatele křtu, tj. vybírá a připouští katechumeny, kteří se k tomu pro své disposice hodí, aby se mohli účastnit příštího udělování svátostí uvedení do křesťanského života. Říká se tomu též vyvolení, protože to, že je církev zařazuje mezi čekatele křtu, je zakotveno ve vyvolení Božím, neboť církev jedná jménem Božím; nebo také zapsání jmen neboť žadatelé na znamení, že chtějí zůstat věrní, napíší svá jména do knihy čekatelů křtu. 23. Než dojde k vyvolení, žádá se na katechumenech obrácení mysli a života, dostatečná znalost křesťanského učení a duch víry a lásky; rovněž je nutné zvážit, zda jsou způsobilí. Pak při samotném obřadu projeví sami svou vůli a biskup nebo jeho zástupce se k tomu vyjádří před společenstvím. Z toho je zřejmé, že vyvolení, které se koná takto slavnostně, je vlastně korunou celého katechumenátu. 24. Od tohoto dne se katechumeni nazývají vyvolenými. Nazývají se též čekateli, protože čekají na přijetí Kristových svátostí a na dar Ducha svatého. Také se jim říká ti, kteří mají být osvíceni, neboť křest sám se nazývá osvícením, protože skrze něj jsou nově pokřtění zaliti světlem víry. Může se užívat i jiných názvů, které by byly v různých zemích a podmínkách občanského života v duchu jednotlivých jazyků lépe srozumitelné. 25. V tomto období probíhá intenzivnější příprava duše; je spíše duchovní rekolekcí než katechezí a směřuje k očistě srdce i mysli zpytováním svědomí a pokáním a k osvícení hlubším poznáním Krista Spasitele. Toho se dosahuje různými obřady, zvláště skrutinii a svěřováním pokladů církve. a) Skrutinia se konají slavnostně v neděli a mají dvojí účel: jednak odhalit, co je v srdcích vyvolených slabé, nemocné a nepravé, aby se to mohlo uzdravit; jednak posílit, co je ušlechtilé, silné a svaté. Skrutinia jsou zaměřena k osvobození od hříchu a ďábla a posilují v Kristu, který je cesta, pravda a život vyvolených. 11 Srv. II. vat. sněm, Konst. o liturgii Sacrosanctum Concilium, č. 64. 12 Tamtéž, č. 109. 13 Srv. II. vat. sněm, Dekr. o misijní činnosti církve Ad gentes, č. 14.

b) Svěřování pokladů církve znamená, že církev odevzdává čekatelům prastaré dokumenty víry a modlitby, tj. Vyznání víry a modlitbu Páně. To má přispět k jejich osvícení. Vyznání víry, v němž se připomíná velké dílo, které Bůh vykonal pro spásu lidí, jim přináší pravdy víry a naplňuje je radostí. V modlitbě Páně pak hlouběji poznávají nového ducha synovství, v němž budou Boha, zejména při účasti na eucharistickém shromáždění, nazývat Otcem. 26. Nejbližší příprava na svátosti: a) Vyvolení ať jsou vyzváni, aby se na Bílou sobotu podle možnosti nevěnovali běžným denním povinnostem, ale aby věnovali čas modlitbě a soustředěnosti a zachovávali podle možnosti půst. 14 b) Téhož dne, uspořádá-li se nějaké shromáždění vyvolených, mohou se vykonat jako nejbližší příprava některé obřady např. složení Vyznání víry, Efeta, volba křesťanského jména a případně též mazání olejem katechumenů. Svátosti uvedení do křesťanského života 27. Tyto svátosti, tj. křest, biřmování a eucharistie, jsou posledním stupněm, na nějž čekatelé vystoupí, přičemž jim jsou odpuštěny hříchy, jsou přičleněni k Božímu lidu, jsou přijati za syny Boží, jsou Duchem svatým uvedeni do zaslíbené plnosti času, a dokonce skrze eucharistickou oběť a hostinu předem zakoušejí účast na království Božím. KŘEST DOSPĚLÝCH 28. Udílení křtu, které vrcholí omýváním vodou a vzýváním nejsvětější Trojice, se připravuje svěcením vody a vyznáním víry, což oboje s obřadem omývání vodou vnitřně souvisí. 29. Při svěcení vody se totiž připomíná slavení velikonočního tajemství a vyvolení vody k tomu, aby toto tajemství působila; přitom se už vzývá nejsvětější Trojice, voda Boží stvoření dostává význam náboženský a před oči všech se staví počínající tajemství. 30. Při obřadech zřeknutí se zla a vyznání víry je v činné víře těch, kdo mají být pokřtěni, vysloveno velikonoční tajemství, o němž se stala zmínka už při svěcení vody a které pak stručně vyjádří samotnými slovy křtu ten, kdo křtí. Dospělí totiž nemohou být spaseni jinak, než když dobrovolně přijmou Boží dar, tím že uvěří. Víra, jejíž svátost přijímají, není jen vírou církve, ale i jejich vlastní vírou a očekává se, že v nich bude dále působit. Při křtu nepřijímají svátost pouze pasivně, ale ze své vůle uzavírají smlouvu s Kristem, zříkají se bludů a oddávají se pravému Bohu. 31. Hned poté, co s živou vírou vyznali Kristovo velikonoční tajemství, přijímají toto tajemství, vyjádřené obmytím vodou. A jakmile vyznali nejsvětější Trojici, Trojice sama, kterou vzývá ten, kdo křest udílí, působí a přičleňuje své vyvolené mezi děti přijaté za vlastní a přidružuje je k svému lidu. 14 Srv. II. vat. sněm, Konst. o liturgii Sacrosanctum Concilium, č. 110.

32. Proto obmytí vodou, které značí tajemnou účast na Kristově smrti a vzkříšení, skrze něž ti, kdo uvěřili v jeho jméno, umírají hříchům a vstávají z mrtvých k věčnému životu, má při udílení křtu svou plnou váhu. Ať se tedy zvolí buď obřad ponoření, nebo polévání, podle toho jak se to pro ten který případ lépe hodí, s ohledem na různé tradice a okolnosti, aby se lépe chápalo, že ono obmytí není pouze obřad očisty, ale svátost ve spojení s Kristem. 33. Pomazání křižmem po křtu naznačuje, že se pokřtění stali královským kněžstvem a že byli začleněni do společenství Božího lidu. Bělostný šat je symbolem jejich nové důstojnosti. A rozžatá svíce ukazuje jejich povolání žít tak, jak se hodí na syny světla. BIŘMOVÁNI DOSPĚLÝCH 34. Podle prastarého zvyku, zachovávaného i v římské liturgii, má dospělý hned po křtu, pokud tomu nebrání vážný důvod, přijmout biřmování (srv. č. 44). Tímto spojením se naznačuje jednota velikonočního tajemství, vnitřní poměr mezi posláním Syna a vylitím Ducha svatého i spojení těchto svátostí, v nichž přicházejí k pokřtěným obě božské osoby spolu s Otcem. 35. Proto se při obřadech, které následují po křtu, vynechá mazání křižmem (č. 224) a hned po nich se uděluje biřmování. PRVNÍ ÚČAST NOVĚ POKŘTĚNÝCH NA EUCHARISTII 36. Pak se slaví eucharistická oběť, jíž se tentokrát účastní nově pokřtění poprvé a plno právně, a tím se dovršuje jejich uvedení do křesťanského života. Nově pokřtění, povýšení k důstojnosti královského kněžstva, se jí účastní aktivně jak při modlitbě věřících (přímluvách), tak podle možnosti i tím, že nesou obětní dary k oltáři; s celým společenstvím se účastní slavení oběti a pronášejí modlitbu Páně, jejímiž slovy vyjadřují ducha synů přijatých za vlastní, jak se jim ho křtem dostalo. Když pak přijmou Tělo za nás vydané a Krev za nás prolitou, jsou přijatými dary posilněni, a tak začnou už nyní okoušet dober věčných. OBDOBÍ MYSTAGOGIE 37. Po dovršení tohoto posledního stupně pokračuje společenství věřících spolu s nově pokřtěnými v hlubším chápání velikonočního tajemství a v jeho stále živějším promítání do běžného života jednak' rozjímáním evangelia, jednak účastí na eucharistii a opravdovým životem v lásce. To je poslední období uvádění do křesťanského života, období mystagogie. 38. Je zřejmé, že plnější a plodnější porozumění tajemstvím lze získat tím, že se znovu o nich hovoří, a zvláště pak zkušeností z přijímání svátostí. Vždyť nově pokřtění se dívají na věci v novém světle, niterněji okusili dobrého Božího slova, dostali se do živého styku s Duchem svatým a ze zkušenosti poznali, jak je Pán dobrý. Z této zkušenosti, vlastní křesťanskému člověku a rozmnožované životem, čerpají nové porozumění víře, církvi i světu.

39. účast na svátostech, která pro ně nedávno začala, nejen otevírá chápání Písma svatého, ale také prohlubuje znalost lidí a dává možnost ze zkušenosti poznat společenství věřících, a tak je styk nově pokřtěných s ostatními věřícími snazší a užitečnější. Proto je období mystagogie nesmírně důležité k tomu, aby se nově pokřtění za pomoci kmotrů dostávali do důvěrnějšího styku s věřícími a přinášeli jim nový pohled na skutečnost a nové popudy. 40. Protože charakter a účinnost tohoto období plyne i této osobní a nové zkušenosti z přijímání svátostí a ze života společenství věřících, jsou hlavním projevem mystagogie tzv. mše za nově pokřtěné, tj. mše velikonočních nedělí. Je při nich totiž shromážděné společenství věřících, nově pokřtění mají účast na společném slavení svatých tajemství a jsou tam pro ně zvlášť vhodná čtení, zejména v cyklu "A" lekcionáře. Proto by se mělo těchto mší účastnit celé místní společenství spolu s nově pokřtěnými a jejich kmotry. Jejich textů lze použít i tehdy, když k uvedení do křesťanského života došlo mimo dobu velikonoční. ÚKOLY A POVINNOSTI 41. Kromě toho, co bylo řečeno ve Všeobecném úvodu (č. 7), ať si Boží lid, jejž představuje místní církev, vždycky uvědomuje a dává najevo, že uvedení dospělých do křesťanského života je jeho věcí a záležitostí všech pokřtěných. 15 Ať je tedy hotov plnit své apoštolské poslání a pomáhá těm, kteří hledají Krista. Každý Kristův učedník má povinnost v různých situacích denního života podle svých možností jako apoštol šířit víru. 16 Může tedy být nápomocen uchazečům i katechumenům během celé doby uvádění, v období uchazečství, v katechumenátu i v období mystagogie. Zvláště však: a) V době zvěstování evangelia a předběžného katechumenátu ať jsou si věřící vědomi, že apoštolát církve a všech jejích údů směřuje především k tomu, aby slovy i činy odhalil Kristovu zvěst a sdělil její milost druhým. 17 Ať tedy uchazeče přijímají v duchu družnosti a otevřenosti, zvou je do rodin, k soukromým rozhovorům a také do některých shromáždění. b) Ať se rádi podle možnosti účastní liturgických úkonů pro katechumeny a ať se aktivně podílejí na odpovědích, modlitbách, zpěvu a přímluvách. c) V den vyvolení vzhledem k tomu, že je to záležitost růstu celého společenství ať se starají o to, aby vhodně vydali o katechumenech spravedlivé a moudré svědectví. d) V postní době, tedy v době očišťování a zasvěcování do křesťanské praxe, ať se důsledně účastní obřadů skrutinií a svěřování pokladů církve a ať dávají katechumenům příklad vlastní obnovy v duchu kajícnosti, víry a lásky. Ať si o velikonoční vigilii dají záležet na obnově křestních slibů. e) Během období mystagogie ať se účastní mší za nově pokřtěné; ať se nově pokřtěným věnují s opravdovou láskou a pomáhají jim, aby jim ve společenství věřících bylo co nejlépe. 15 Srv. II. vat. sněm, Dekr. o misijní činnosti církve Ad gentes, č. 14. 16 Srv. II. vat. sněm, Věroučná konst. o církvi Lumen gentium, č. 17. 17 Srv. II. vat. sněm, Dekr. o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem, č. 6.

42. Uchazeče, který žádá o přijetí mezi katechumeny, ať provází ručitel, tj. muž nebo žena, kteří ho znají, pomáhali mu a mohou dosvědčit, jak žije, jaká je jeho víra, a že to myslí doopravdy. Kdyby se stalo, že nebude tento ručitel moci plnit povinnost kmotra během očišťování, zasvěcování a mystagogie, ať ho v tom někdo zastoupí. 43. Kmotr, 18 jehož si katechumen zvolil pro jeho dobrý příklad, dobré vlastnosti a přátelství, pověřený místním společenstvím věřících a potvrzený knězem, provází uchazeče v den zařazení mezi čekatele křtu, při udílení svátostí a v období mystagogie. Je na něm, aby katechumena důvěrně zasvětil do toho, co pro něho osobně znamená evangelium, jak podle něho sám žije a jak se život podle evangelia projevuje v praktickém životě společenství. Má mu pomáhat v pochybnostech a úzkostech, má ho povznášet svým příkladem a pečovat o to, aby jeho počínající život rostl a sílil. Je vybírán už přede dnem vyvolení, veřejně se však ujímá svého úkolu právě v tento den, kdy o katechumenovi podává svědectví před společenstvím; a význam jeho úkolu pokračuje i tehdy, když nově pokřtěný už přijal svátosti a je mu třeba pomáhat, aby zůstal věrný křestním slibům. 44. Je úkolem biskupa, 19 aby buď sám, nebo prostřednictvím pověřeného zástupce ustanovil, řídil a podporoval pastorační vedení katechumenů a aby připouštěl uchazeče k zařazení mezi čekatele křtu a ke svátostem, alespoň jedná-li se o ty, kdo dosáhli věku čtrnácti let. Je žádoucí, aby podle možnosti předsedal slavení postní liturgie a sám vykonal obřad zařazení mezi čekatele křtu a o velikonoční vigilii udělil svátosti křesťanského zasvěcení. Dále ať biskup, jak uzná pastoračně za nejlepší, dá katechistům, kteří jsou toho opravdu hodni a dobře připraveni, pověření vykonat menší exorcismy. 45. Úkolem kněží kromě toho, co běžně konají při udílení křtu, biřmování a eucharistie 20 je: věnovat katechumenům pastorační a osobní péči, 21 zvlášť starostlivě si hledět těch, u kterých se zdá, že váhají nebo prožívají krize; za pomoci jáhnů a katechistů se postarat o jejich katechezi; schvalovat vybrané kmotry, ochotně je vyslechnout a pomáhat jim; a konečně opravdu pečlivě a svědomitě konat příslušné obřady v průběhu celého uvádění do křesťanského života. 46. Kněz, který za nepřítomnosti biskupa křtí dospělého nebo dítě školního věku, ať udělí také svátost biřmování, není-li stanoveno, aby tato svátost byla udělena jindy (srv. č. 56). 22 Je-li biřmovanců větší počet, může si ten, kdo biřmuje, přizvat další kněze, aby mu tuto svátost pomohli udělovat. Je nutné, aby tito kněží: a) buď zastávali v diecézi zvláštní postavení nebo úřad, tj. generální vikáři, biskupští vikáři nebo delegáti, okrskoví vikáři, nebo kteří jsou jim z pověření ordináře rovni svým úřadem; b) nebo aby to byli faráři toho místa, kde se uděluje biřmování, nebo těch farností, odkud jsou biřmovanci; mohou to být také kněží, kteří se zvlášť věnovali náboženské přípravě biřmovanců. 23 18 Srv. Všeobecný úvod, č. 8. 19 Srv. tamtéž, č. 12. 20 Srv. Všeobecný úvod, č. 13-15. 21 Srv. II. vat. sněm, Dekr. o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, č. 6. 22 Srv. Obřady biřmování, Úvod, č. 7b.

47. Jsou-li k dispozici jáhnové, je třeba, aby pomáhali. Uzná-li biskupská konference za vhodné ustanovit trvalé jáhny, ať se také postará o jejich dostatek, aby se mohly na všech místech zachovat podle pastorační potřeby všechny stupně, období a cvičení katechumenátu. 24 48. Katechisté, jejichž úkol je důležitý k prospěchu katechumenů i k rozkvětu společenství, ať mají na obřadech co nejaktivnější účast. Při vyučování ať dbají na to, aby bylo jejich vyučování prosycené duchem evangelia, přizpůsobené liturgickým symbolům a průběhu liturgického roku, přiměřené katechumenům a podle možnosti obohacené místními tradicemi. Dostanou-li od biskupa pověření, mohou konat menší exorcismy (srv. výše č. 44) a udělovat katechumenům požehnání. 25 DOBA A MÍSTO 49. Duchovní pastýři ať se snaží počínat si v běžné praxi tak, aby se svátosti křesťanského zasvěcení udělovaly o velikonoční vigilii a zařazení mezi čekatele křtu o první neděli postní. Ostatní obřady ať se rozdělí v duchu uvedených pokynů (č. 6-8, 14-40). Ale z vážnějších pastoračních důvodů se může průběh celého "Uvedení" uspořádat jinak, jak bude dále zevrubněji vysvětleno (č. 58-62). Obvyklá doba 50. Pokud jde o dobu konání obřadu přijetí do katechumenátu, je třeba poznamenat: a) Ať se to neděje předčasně: je třeba čekat, aby měli uchazeči podle svých dispozic a své situace dost času začít věřit a dát najevo první známky obrácení (srv. výše č. 20). b) Kde bývá větší počet uchazečů, ať se počká, dokud se nevytvoří dostatečně velká skupina pro katechezi a liturgické obřady. c) Je třeba stanovit dva nebo podle nutnosti tři vhodné dny nebo doby v roce, kdy by se tento obřad normálně konal. 51. Obřad vyvolení nebo zápisu jména ať se normálně koná první neděli v postě. Může se, podle vhodnosti, konat i krátce před touto nedělí nebo během následujícího týdne. 52. Skrutinia ať se konají o 3., 4. a 5. neděli postní; je-li to nutné, i o jiných postních nedělích nebo i ve všední dny, které by více vyhovovaly. Mají se konat tři skrutinia; ale pro vážné potíže může biskup dispenzovat od jednoho nebo v mimořádných okolnostech i od dvou. Koná-li se vyvolení dříve, ať se koná dříve i první skrutinium; je však třeba v tomto případě dbát na to, aby období očišťování a uvádění do křesťanské praxe netrvalo déle než osm týdnů. 23 Srv. tamtéž, č. 8. 24 Srv. II. vat. sněm, Věroučná konst. o církvi Lumen gentium, č. 26; Dekr. o misijní činnosti církve Ad gentes, č. 16. 25 Srv. II. vat. sněm, Konst. o liturgii Sacrosanctum Concilium, č. 79.

53. Svěřování pokladů církve, probíhající po skrutiniích, patří už od starých dob do téhož období očišťování a uvádění do křesťanské praxe; ať se však koná během týdne. "Vyznání víry" se svěřuje v týdnu po prvním skrutiniu; modlitba Páně po třetím. Kdyby však bylo z pastoračního hlediska vhodnější, aby se obohatila liturgie v období katechumenátu, může se svěřování konat už během katechumenátu na způsob obřadu vyjadřujícího přechod (srv. č. 112-113). 54. Na Bílou sobotu, vzhledem k tomu, že čekatelé křtu mají volný den (srv. výše č. 26), aby měli čas rozjímat, mohou se vykonat některé obřady bezprostřední přípravy: složení Vyznání víry, obřad Efeta, volba křesťanského jména a případně i mazání olejem katechumenů (srv. č. 192-205). 55. Svátosti uvedení dospělých do křesťanského života ať se slavnostně udělují přímo o velikonoční vigilii (srv. č. 8 a č. 49). Je-li však mimořádně velký počet katechumenů, ať jsou při této noční vigilii uděleny aspoň větší skupině a ostatní je mohou přijmout během velikonočního oktávu, a to buď ve význačných kostelích, nebo i na místech méně významných. V tomto případě se slouží mše z příslušného dne nebo vlastní mše pro obřad křtu dospělých, přičemž lze použít i čtení z velikonoční vigilie. 56. V některých případech lze odložit udělení svátosti biřmování ke konci období mystagogie, např. na slavnost Seslání Ducha svatého (srv. č. 237). 57. O všech nedělích po první neděli velikonoční ať se slouží tzv. mše za nově pokřtěné. Je třeba zdůraznit, aby na tyto mše bylo pozváno společenství věřících a nově pokřtění s kmotry. Mimo obvyklou dobu 58. I když se má Uvedení do křesťanského života uspořádat tak, aby se svátosti udělovaly o velikonoční vigilii, je dovoleno za neobvyklých okolností a z pastoračních důvodů slavit obřad zařazení mezi čekatele křtu a období očišťování a zasvěcování do křesťanské praxe i mimo postní dobu a svátosti samy udělovat mimo velikonoční vigilii nebo velikonoční neděli. I za normálních okolností, ale pouze ze závažných pastoračních důvodů, např. kde je mimořádně veliký počet žadatelů, může se kromě řádného běhu uvedení do křesťanského života, který se normálně uskutečnil v postní době, stanovit k slavení svátostí křesťanského zasvěcení i jiná vhodná doba, zvláště však doba velikonoční. V těchto případech se mění pouze to, co vyžaduje zařazení do liturgického roku, ale jinak celý stanovený postup i s vhodně stanovenými odstupy zůstává beze změny. Úpravy se dějí takto: 59. Vlastní svátosti uvedení se udělují podle možnosti v neděli, přičemž se použije mše z neděle nebo vlastní mše pro obřad křtu (srv. č. 55). 60. Obřad přijetí do katechumenátu; ať se koná ve vhodnou dobu, jak se uvádí v č. 50. 61. Vyvolení ať se koná zhruba šest týdnů před udílením svátostí uvedení, aby zbylo dost času na skrutinia a svěřování pokladů církve. Je třeba se varovat toho, aby konání obřadu vyvolení připadlo na nějakou slavnost liturgického roku. Čtení a ostatní mešní texty se vyberou podle pokynů stanovených v č. 127-128.

62. Skrutinia ať se konají o nedělích nebo ve všední dny v týdnu, ne však o slavnostech, a má se mezi nimi dodržet obvyklý časový odstup. Čtení a ostatní mešní texty se vyberou podle pokynů stanovených v č. 149, 159 a 169. Kde se má Uvedení konat 63. Obřady se mají konat na vhodných místech podle směrnic rituálu. Musí se brát ohled na zvláštní potřeby, které vznikají v méně významných stanicích misijních území. ÚPRAVY, KTERÉ MOHOU DĚLAT BISKUPSKÉ KONFERENCE 64. Uvedení dospělých do křesťanského života připouští kromě úprav předvídaných ve Všeobecném úvodu i jiné úpravy, které mohou stanovit biskupské konference. 65. Podle rozhodnutí biskupských konferencí lze stanovit toto: a) Tam, kde se to zdá vhodné, je možné stanovit nějaký způsob přijímání zájemců (srv. výše č. 12). b) Jestliže tu a tam kvetou různé pohanské kulty, lze vložit do obřadu přijetí do katechumenátu první exorcismus a první odřeknutí se všeho, co není z Boha. c) Lze stanovit, aby se úkon označování čela křížem konal před čelem, pokud se někde má za to, že se nesluší dotýkat se čela (č. 79). d) Tam, kde se podle praxe nekřesťanských náboženství dává zasvěceným hned na začátku nové jméno, je možné stanovit, aby bylo žadatelům dáno nové jméno už při přijímání do katechumenátu. e) Podle místních zvyklostí lze připustit, aby byly do Uvedení vloženy pomocné obřady, naznačující přijetí do společenství. f) V době katechumenátu kromě obvyklých obřadů (č. 103-111) lze stanovit obřady naznačující přechod, jako např. sem přesunuté svěření pokladů církve (č. 112-113), obřad Efeta, složení Vyznání víry nebo též mazání olejem katechumenů (č. 114-116). g) Je možné rozhodnout, že se má vynechat mazání katechumenů (č. 218) nebo ho přeložit mezi obřady nejbližší přípravy (č. 205-Z07), případně ho uskutečnit už během katechumenátu jako obřad naznačující přechod (č. 114-119). h) Formule zřeknutí se zlého lze vyjádřit naléhavěji a více je rozvést. ÚPRAVY, KTERÉ PATŘÍ DO KOMPETENCE BISKUPA 66. Biskupovi v jeho diecézi přísluší: a) Zakládat zřízení katechumenátu a podle potřeby dávat vhodné směrnice (srv. č. 44J. b) Podle okolností stanovit, zda a jak je možné realizovat Uvedení mimo obvyklou dobu (srv. č. 58). c) Pro vážné překážky dispenzovat od jednoho nebo za mimořádných okolností od dvou skrutinií (srv. č. 240).

d) Dovolit, aby se z části nebo plně použilo Jednoduchého obřadu (srv. č. 240). e) Katechistům, kteří jsou opravdu hodni a řádně připraveni, dát pověření ke konání exorcismů a udílení požehnání (srv. č. 44 a 47). f) Předsedat obřadu vyvolení katechumenů a schvalovat sám nebo skrze pověřeného zástupce jejich připuštění ke křtu (srv. č. 44). g) Podle právního ustanovení 26 stanovit věk kmotrů [srv. Všeobecný úvod, č. 10b). ÚPRAVY V KOMPETENCI CELEBRANTA 67. Záleží na celebrantovi, aby plně a s porozuměním využíval svobody, která se mu dává ve Všeobecném úvodu i dále v rubrikách "Uvedení". Na mnoha místech záměrně není přesně vymezen způsob jednání nebo modliteb nebo jsou předložena dvojí řešení, aby mohl celebrant, podle svého moudrého pastoračního úsudku, obřad přizpůsobit stavu žadatelů i účastníků. Největší svoboda je v osloveních a prosbách, které je možné vždy podle okolností zkrátit nebo změnit, případně přidat další úmysly odpovídající zvláštní situaci žadatelů (např. smutku nebo radosti někoho z rodiny) nebo účastníků (např. smutku nebo radosti farnosti, města apod.). Bude na celebrantovi, aby podle okolností přizpůsobil i druh a počet textů. 26 Srv. C. 1. C., kan. 874, 1,2.