DIPLOMOVÁ PRÁCE. Nela Herrmannová. Praha 2009

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Katedra teorie kultury (kulturologie) Magisterské prezenční studium 2003 Mýtus a jeho kulturologická interpretace (Egyptský mýtus o Usirovi a skandinávský mýtus o Baldrovi) Myth in the perspective of a cultural theory (Egyptian myth of Usir and scandinavian myth of Baldr) DIPLOMOVÁ PRÁCE Nela Herrmannová Praha 2009 Vedoucí diplomové práce: PhDr. Vladimír Czumalo, CSc. Oponent diplomové práce: Datum obhajoby: Výsledek obhajoby: 1

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně pod vedením PhDr. Vladimíra Czumala, CSc. a uvádím v ní veškeré prameny, které jsem použila. Praha, 30. března, 2009 Nela Herrmannová 2

3 Obsah Úvod... 4 Mytologie... 6 Egypt Egyptská mytologie Usirův mýtus Bohové Usirev (řecky Osiris) Eset (Isis) Hor (Apollón) Sutech (Týfón) Královský mýtus Usirův mýtus jako drama Inspirace Usirovým mýtem Analogie s Usirovým mýtem mýtus o Baldrovi Vikingové Písmo a básnictví Severská mytologie Bohové Baldrův mýtus Baldr Loki Inspirace Baldrovým mýtem Komparace Bladrova a Usirova mýtu Závěr Seznam použité literatury Přílohy.80 Resumé Summary

4 Úvod Mýty jsou základem duchovní kultury a jejich výklad nám pomáhá nejen k pochopení archaických společností, ale i k odhalení součástí kulturního kódu, o něž jsme přestali pečovat. Rozborem mýtu se zabývala již řada autorů. Ve své kulturněhistorické práci jsem se pokusila o nový úhel pohledu na mýtus v souvislosti s dramatickým uměním a jeho významem pro dnešní i tehdejší dobu a kulturu, která nepovažovala tato vyprávění za něco nesmyslného a nepravdivého, ale byla pro ní základním prostředkem k pochopení světa, tudíž plnila adaptivní funkci a byla součástí kulturní tradice. Námětem mé práce je Usirův mýtus, jeden z nejznámějších mýtů Starého Egypta, který ovlivňoval život tehdejších lidí a jeho odkazy můžeme najít i v uměleckých dílech o několik tisíciletí novějších. Stejné analýze jsem podrobila skandinávský mýtus o Baldrovi a Lokim, který je v mnoha pramenech uváděn jako analogický k mýtu o Usirovi. Pokusím se zjistit, jaké podobnosti jsou mezi oběma tolik časově vzdálenými mýty a zda z této komparace vyplývá něco zásadního, co spojuje právě tyto dvě kultury a odlišuje je od ostatních. Rozbor těchto mýtů a snaha je pochopit na základě velkého množství interpretací mě přivedla i k teoretickému zamyšlení nad mytologií jako takovou a nad jejím významem pro dnešního člověka. Má práce tedy začíná obecným pojednáním o mytologii, které pomáhá pochopení, co Usirův mýtus pro Egypťany znamenal. Dále mě zajímalo, zda byl Usirův mýtus dramaticky ztvárněn, neboť k tomu svým napínavým dějem vybízí a zda se dá vůbec egyptská kultura spojovat s divadlem. O egyptském dramatu a divadle té doby existuje jen velmi málo záznamů, takže jsem se pokusila objasnit, zda performanční prvky ve Starém Egyptě skutečně můžeme za divadlo považovat, nebo jestli se jedná pouze o účelné provádění mýtu v podobě obřadů a rituálů. Ovšem je v tom vůbec rozdíl? Hranice mezi divadlem a rituálem je velice tenká a nejasná. Obecně je přijímáno tvrzení, že divadlo z rituálu vzniklo. Performanční prvky, jež tvoří divadlo i rituály a obřady jsou však totožné. Obojí je 4

5 podívaná, obojí působí na smysly diváků, probouzí emoce, přináší jim zážitek až katarzi, obojí se odehrává ve fiktivním čase. Jediný rozdíl je ve funkci, kterou tyto prvky plní. Rituály plní ve společnosti utilitární funkci. Pokud má performanční jednání výhradně estetickou a zábavnou hodnotu, můžeme mluvit o divadle. Otázkou tedy zůstává, zda divadlo v tomto smyslu můžeme najít i v Egyptě. Mnoho autorů se zmiňuje o analogiích Usirova mýtu v mýtech a pohádkách všech kulturních okruhů světa, takže jsem se ve své práci snažila pojednat o tomto mýtu jako o inspiračním prvku a vypátrat nejznámější umělecká díla minulosti i současnosti, jež jsou mýtem přímo inspirována nebo s ním nějak souvisí. O Egyptu a jeho kultuře existuje nepřeberné množství populární literatury, v níž je Usirův mýtus často v zájmu přilákání co nejširší čtenářské obce zkreslován, zjednodušován a často mylně vykládán. Snažila jsem se tedy vybrat interpretace uznávaných českých i zahraničních egyptologů, mytologů a historiků kultury a vytvořit ucelený výklad Usirova mýtu. 5

6 Mytologie Schopnost údivu je začátkem moudrosti 1 Podobnou myšlenku najdeme i u Platóna, pro nějž údiv a úžas jsou začátkem každého pořádného filozofování. Stejně tak jako věda vznikla právě z filozofických otázek, sama filozofie vznikla z mýtu. 2 Slovo mýtus je odvozeno od řeckého slovesa mytheuein, znamenajícího vyprávět, takže mýty jsou vyprávění, která odpovídají archaickým společnostem na základní otázky jejich bytí. 3 Mýty vznikly ze snah člověka pochopit svět, přírodu a děje v ní, které nás nutí k údivu, ovšem narozdíl od vědy a filozofie beze snahy o přesné pojmenování a logické vysvětlení, nýbrž vyslovení symbolickým jazykem, který nerespektuje pravidla běžné logiky, v níž vládnou čas a prostor. Mýty nikdy nevysvětlují, ale vytvářejí precedens jako ideál. 4 Mýtus nelze chápat doslova, ale jako symbol. Symbol v každé kultuře pomáhá vyslovit nevyslovitelné. 5 Dějí se v něm události, které jsou ve světě řízeném zákony logiky nemožné, je sdělován pomocí obrazů, alegorií. Člověk svou zkušenost s tajemným světem vyjádřil symbolickým vyprávěním, tedy právě mýty. Mýtické vyprávění totiž představuje přírodu a božstva jako něco blízkého, podobného lidem. Mýty se rodí z fantazie a musí tak být chápány. Pokud je mytologie chápána doslovně, pak se stává hrozivou noční můrou, hrou z říše snů, která se odehrává příliš vážně, a taková civilizace se stává šílenstvím. Pokud se ale stává součástí života jako hra umění, jsouc odehrávána s patřičnou ironií a slávou a ne výsledkem děsivého démonického zastrašování, pak psychické energie, které byly původně v zajetí vynucených obrazů, 1 FROMM, E. Mýtus, sen a rituál. Praha: Aurora,1999, s SOKOL, J. Malá filozofie člověka. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, 1994, s.9. 3 Anglický antropolog Gregory Bateson přímo napsal, že myslíme v příbězích. Vznik člověka můžeme proto ztotožnit s evolučním momentem, kdy byl náš fosilní předek z anatomického a intelektuálního hlediska schopen souvislého artikulovaného vypravování, které založilo mýtus. (BUDIL, I.T. Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha: Triton, 1992, s. 124). 4 KERENYI, K. Věda o mytologii. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 2004, s PUHVEL, J. Srovnávací mythologie. Praha: LN, 1997, s

7 vezmou tyto obrazy dobrovolně za své, a tím mohou přispět ke spontánnímu obohacení života. 6 Mýty nemusí obstát ve vědeckém ani historickém zkoumání, neplatí v nich racionální principy, což je přibližuje snu. 7 Psycholog C. G. Jung byl první, kdo zdůraznil, že všechna náboženství mají jedno společné, a to je mytologie. Mýty jsou podle něj symbolickými popisy psychických procesů. Příběhy různých náboženství sdílejí podobnosti, které Jung nazval archetypy (mentální struktury lidského nevědomí, které vznikly transformací zvířecích instinktů). 8 Archetyp vytváří v našem vědomí tzv. prvotní obrazy, které se stávají základem snů, fantazií i uměleckých děl. Mircea Eliade ztotožňuje náboženské sakrálno a archetypy, představující prototypy lidského chování. To vše vychází z lidské víry v určitou transcendentní stránku bytí, existenci něčeho vyššího, něčeho jiného, nepozemského, co však přímo ovlivňuje náš život na zemi. Je to rozdíl mezi profánním, tedy běžným světem věcí, proti archetypálnímu světu sakrálnímu, který je pro řadu kultur tím pravým, dává jim návod jak žít a náš svět je jen jeho napodobeninou. Myšlení archaického člověka bylo upnuto na božské pravzory archetypy 9 To souvisí i s dvojím pojetím času u archaických společností, o kterém se zmíním později. Máme tedy jakési společné dědictví fantazie, takže se jisté motivy v mýtech a bájích opakují ve stejné podobě všude na světě. Obrazy archetypů jsou ovšem silně ovlivněné a pozměněné kulturou, ve které žijeme, a také naší životní zkušeností. Tvůrčí myšlenka je vždy zaměřena na původní téma, což je nutně interpretováno v jazyce doby. Na druhé straně kněžská, ortodoxní mysl je vždy a všude soustředěna na místní kulturně podmíněnou interpretaci CAMPBELL, J. Orientální mytologie. Praha: PRAGMA, 2008, s FROMM, E. Mýtus, sen a rituál. Praha: Aurora, 1999, s C.G.Jung vycházel z dlouhodobého pozorování a práce s pacienty, kteří ztvárnili své fantazijní sny malbou, tancem, plastikou a dalšími symbolickými projevy podle vlastního nadání. V těchto výtvorech se často vyskytovaly motivy z různých mytologií, ačkoli pacienti měli o mytologii velmi malé znalosti. Dokonce byly mytologické motivy, tedy mytologémy pozorovány u jedinců, u nichž jakékoli znalosti tohoto typu nepřipadaly v úvahu. Jung tak poznal, že jsou jisté kolektivně existující nevědomé podmínky, které regulují a podněcují tvůrčí činnost fantazie a vyvolávají odpovídající výtvory tím, že existující vědomý materiál podrobují svým cílům. Jung tyto motivy nazval archetypy a hovořil o tzv. kolektivním nevědomí. Popsal archetypy urobora (hada požírajícího svůj ocas), velké matky, mandaly a hrdiny. Mandaly, které našel ve snech a kresbách moderního člověka, by mohly být reflexí věkovitého pozorování nebe, jako reflexí univerzálního lidského puzení, píše Kerényi v předmluvě ke knize Věda o mytologii. 9 BUDIL, I.T. Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha: Triton, 1992, s CAMPBELL, J. Tvořivá mytologie. Praha: PRAGMA, 2007, s

8 Nejznámější je mýtus o potopě, který se objevuje u řady kultur po celém světě (včetně Egypta). Je to jeden z univerzálních mýtů. Potopa je obvykle způsobena tím, že se lidé stanou neposlušní nebo zločinní. Ve většině případů je varován jeden člověk, který má prostředky k přežití. Po potopě lidé znovu zabydlí zemi, stanou se poslušnými a vyznávají bohy. Mýty o potopě se nazývají diluvialistické mýty a daly by se zařadit k mýtům kosmogonickým, tedy mýtům o stvoření, o nichž budu ještě hovořit, neboť voda je primárním elementem, předcházejícím stvoření země. 11 Celé lidstvo trápí odnepaměti snad nejvíce otázka stvoření světa, na kterou ani my neznáme zaručenou odpověď. Existuje sice řada teorií, některé velmi pravděpodobné, ale s naprostou jistotou nevíme a zřejmě nikdy nebudeme vědět, jak a kdy náš svět vznikl a jak a kdy se objevil člověk. Snaha vysvětlit toto největší tajemství vedla k tomu, že si každá kultura vytvořila svůj mýtus o stvoření. Takové mýty se nazývají kosmogonické, tedy mýty vysvětlující původ a vznik světa. Vedle nich existuje skupina mýtů teogonických, vysvětlující původ a zrození bohů, dále skupina mýtů etiologických, vykládající příčiny, původ a podstatu různých předmětů, zvyků a jevů, a nakonec skupina mýtů heroických o původu a založení dané kultury. 12 Existují mýty o stvoření světa z ničeho, kdy bůh vyřkl slovo a z ničeho byl stvořen svět, nebo z božského vejce, kdy byla rozbita božskou silou skořápka plná základních prvků stvoření, nebo mýtus božského těla, které bylo roztrháno na kusy, aby byl stvořen svět, a konečně stvoření z prapůvodních vod. Svět se vynořil z prvotního moře díky konání boha stvoření, což je příklad jednoho z egyptských vysvětlení vzniku světa. Do mýtů o stvoření patří také mýty o stvoření člověka. Tady máme tři základní varianty. Je to stvoření člověka ze země (to se objevuje např. v severských a inckých mýtech). Nebo může člověk pocházet ze spojení dvou bohů (hinduistický mýtus) a poslední možnost je stvoření člověka z části boha, jako je maso nebo slzy (to se objevuje právě v egyptské mytologii). Dnes, v době naprosté adorace vědy, kdy racionalita plně ovládla naše myšlení a přestali jsme pečovat o ty složky kulturního kódu, které souvisí s emocionalitou, intuicí a imaginací, je pro nás slovo mýtus synonymem něčeho nesmyslného, naprosto nepravdivého. To je výsledkem racionality západního typu, která přílišným pragmatismem a empirií dospěla až k úplnému odkouzlení, jak to nazval Max 11 CAMPBELL, J. Tvořivá mytologie. Praha: PRAGMA, 2007, s Tamtéž. 8

9 Weber. 13 Proto jsou pro nás mýty jen pohádkovým vyprávěním, literárními náměty, dětinskými formami výrazu idejí člověka před osvícením vědou. 14 Toto apriorně negativní stanovisko vůči mýtu se vyskytuje už u řeckých filozofů, například u Platóna nebo u stoiků, kteří berou mythos a logos jako protiklady. Ale pro prostředí, kde mýtus vznikl, je věcí smrtelně vážnou, stává se pro ně absolutní pravdou. Je vyjádřením myšlenkových modelů, jejichž prostřednictvím skupina lidí formuluje sebepoznání a seberealizaci, získává o sobě znalosti a sebedůvěru, vysvětluje příčiny svého bytí, povahu svého okolí a někdy se pokouší i narýsovat svůj budoucí osud. Mýtus působí tak, že prostřednictvím posvátné (a časově neurčené) minulosti se snaží mít rozhodující vliv na přítomnost i budoucnost. 15 Předává se z generace na generaci, a přenáší tak tradici dané kultury. A i když mýty jsou produktem prelogického, tedy nevědeckého myšlení archaického člověka, jak o tom hovoří Lucien Lévy-Bruhl, jsou pro nás snad tím nejlepším a asi i jediným klíčem k pochopení archaických společností. Kulturní antropologie ukázala, že univerzální symboly psychických dějů získávají svou formu právě z prastarých mýtů a rituálů. Mýtus působí v mysli jednotlivce i ve společnosti, je zapojen do sebereflexe i světového názoru jednotlivce i kolektivu. Je pevně spojen s náboženstvím a jeho projevy, jako je rituál a modlitba, a vytváří silné napětí jazyka a dějin, neboť vypráví o věčných událostech formou minulého nebo budoucího času. 16 J. G. Frazer ukazuje ve Zlaté ratolesti, že mýty jsou produkty a projekcemi rituálů, takovými vysvětlujícími komentáři k magickým pohybům a úkonům. Zdůrazňoval stejně jako Émile Durkheim pragmatickou funkci mýtu při organizování sociálního života. J.E. Harisová a potažmo celá cambridgská škola považuje naopak mýtus za verbalizaci rituálu (bez rituálu mýtus neexistuje, zachoval se jen jako literární forma po tom, co rituál vymizel). 17 Lévi- Strauss považuje mýtus i rituál za dvě spojené formy, přičemž rituál je na úrovni jednání a mýtus na úrovni pojmů. 13 Joseph Campbell říká, že s radikální proměnou společnosti, způsobenou přechodem od lovu k zemědělství a domestikaci zvířat, ztratily staré mytologické metafory svou původní sílu. 14 FROMM, E. Mýtus, sen a rituál. Praha: Aurora, 1999, s PUHVEL, J. Srovnávací mythologie. Praha: LN, 1997, s Tamtéž s Tamtéž s

10 Strukturalisté chápou mýty jako prostředníky mezi protiklady (především přírodou a kulturou). Archaické myšlení se podle nich pohybuje mezi binárními protiklady a tvrdí, že v mýtech je zakotven normativní řád kultury. Mýtus ve své původní živoucí formě není pouhá pohádka, ale žitá realita je to živá skutečnost, o níž se věří, že se zjevila v prvotních dobách a od té doby ovlivňuje svět a osudy člověka tyto příběhy potvrzují původní, větší a mnohem důležitější skutečnost, která ovládne současný život, osud i práci lidstva. Její poznání poskytuje lidem na jedné straně motivy pro jejich rituální a morální činy a na druhé straně směrnice pro jejich chování. 18 Mýtus se přenáší buď ve své původní podobě jako posvátný příběh zakotvený v teologii a proložený liturgií a rituálem, nebo jako upravené vyprávění, které ztratilo souvislost s posvátnými časy a místo toho chce vylíčit světské, byť mimořádné události. 19 Mýty jsou základem duchovní kultury. Díky značnému eurocentrismu spatřuje většina lidí kořeny evropské civilizace v Řecku. Většina dějin filozofie začíná právě Řeckem, ale Řecko přece bralo inspiraci v Egyptě, proto kořeny i naší duchovní kultury můžeme hledat v Egyptě. 18 MALINOWSKI, B. Myth in Primitive Psychology. Oxford, PUHVEL, J. Srovnávací mythologie. Praha: LN, 1997, s

11 Egypt V době, kdy je Evropa ještě v plenkách, rozkvétá na březích Nilu nebývale bohatá civilizace Egypt. Tato fascinující kultura dosáhla svého vrcholu mezi třetím tisíciletím př. n. l. a začátkem letopočtu. Za tu dobu se střídala až s neuvěřitelnou pravidelností období rozkvětu a úpadku. Počínaje tajemným králem Štírem a konče slavnou Kleopatrou se na trůně vystřídalo třicet dynastií faraonů. Na dlouhý čas pak upadla tato civilizace téměř do zapomnění. Až když Napoleon Bonaparte přivedl do Egypta armádu vědců a o dvacet let později Jean-Francois Champollion díky své inteligenci a vytrvalosti rozluštil hieroglyfy, byla znovu objevena egyptská civilizace. [5] V devatenáctém století se stala předmětem bádání nové vědy egyptologie a celého světa se začala zmocňovat doslova mánie po všem, co je egyptské. Tato touha po poznání Egypta rostla s každým dalším nálezem a naplno propukla po nálezu nepoškozené hrobky mladého faraona Tutanchamona, který učinili v roce 1922 Howard Carter a lord Carnavon. Egyptomanie trvá dodnes. Málokdo se ubrání fascinaci velkolepou architekturou, která jako by nebyla vytvořena lidskými bytostmi. Každý touží spatřit na vlastní oči gigantické pyramidy v Gize, sfingu, chrámy v Karnaku a Abú Simbelu. Ale Egypt není pouze souhrnem architektonických skvostů. I když egyptská kultura byla poměrně prostá, přinesla hlubokou duševní nauku. Egypťané vytvořili značné množství literárních děl a řadu literárních druhů (životopisy, stížnosti, naučení, nářky, proroctví, královské novely, bajky, chvalozpěvy, milostné písně apod.). Díla krásné literatury, kterou nazývali krásná řeč, se předávala ústně i písemně a byla oblíbená Gramotní Egypťané byli notoričtí spisovatelé. Díky suchému pouštnímu podnebí se zachovaly nápisy na náhrobcích, křehké papyry a kožené svitky, ale i střepy zvané ostraka, které sloužily jako diáře pro zaznamenávání méně významných vzkazů (TYLDESLY, J. Dcery Bohyně Isis. Ostrava: Domino, 1999, s. 28). 11

12 Egyptští písaři pro radost psali i neoficiální papyry inspirované divy magie, exotickými místy a neobyčejnými dobrodružstvími. Tyto příběhy pocházejí z repertoáru vypravěčů. Dochoval se např. cyklus povídek o kouzlech z rané IV. dynastie. Ty nejzajímavější a nejnapínavější příběhy se skrývají právě v rozsáhlé mytologii, která je pro současného člověka těžko pochopitelná. 21 Nejen, že je třeba tyto texty nebrat doslovně, nýbrž nýbrž musíme se snažit odhalit jejich symbolické významy, což platí pro mytologii obecně, ale egyptská mytologie má ještě další úskalí, kterým je jazyk. I když jsme schopni přeložit mnoho výrazů, nepocházíme ze stejného kulturního a společenského prostředí, a proto nám mohou unikat některé nepatrné odchylky a hovorové výrazy Egypťané do svých textů vkládali úmyslně metafory a dvojsmysly. Naše zmatení ještě umocňuje egyptský zvyk nadsazovat, či dokonce vymýšlet si slavné hrdinské činy. 22 Mytologie zásadně určuje charakter dané kultury. Lid v Egyptě zůstával na předliterární úrovni, byl tedy hmotou ke zpracování a utváření a byl utvářen právě mytologií. Egyptská kultura byla na mytologii založená a je jasným příkladem onoho žitého mýtu, jak o něm mluví Malinowski. Egyptská kultura byla pěstována po celá milénia až do chvíle, kdy byla vytlačena. Nezničila ji armáda ani nové ekonomické podmínky, ale nový mýtus doby římské Egyptské náboženské představy byly složité a pro nás snad až příliš fantastické, ale to neznamená, že by sami Egypťané byli naivní lidé bez zdravého rozumu, kteří by všemu bezmezně věřili. Byli to rozumní lidé, kteří si dobře uvědomovali, že obrazy nebes (např. jako nebeské krávy) i všechny mýty jsou míněny jako symboly. Byli si vědomi faktu, že používají symbolů, aby učinili člověku představu nebes srozumitelnou. A jako žádný symbol nemůže zachytit celkovou podstatu toho, co zastupuje, tak zvýšení počtu symbolů tu mohlo být spíše ku prospěchu, než ke zatemnění významu. (KRAMER, S.N. Mytologie starověku. Praha: Orbis, 1977, s. 18). 22 TYLDESLY, J. Dcery Bohyně Isis. Ostrava: Domino, 1999, s CAMPBELL, J. Orientální mytologie. Praha: PRAGMA, s

13 Egyptská mytologie Egypt byl soběstačnou, etnicky a jazykově jednotnou kulturou. 24 V Egyptě byly mýty namířeny proti chaosu a pro harmonickou egyptskou společnost byly nezbytné k tomu, aby si vytvořila svůj náhled na svět. Kněží, písaři a vypravěči šířili mýty, aby tak vyložili některé etiologické jevy a přesvědčili a poučili lidi o posmrtném životě. Vědomí smrti je to, co nás odlišuje od zvířat, a právě strach z ní dal vzniknout řadě mýtů i celých mytologií a výkladů o životě po smrti. Pro Egypťany to byla věc zcela zásadní. Egyptská mytologická představa je představa, jejímž prostřednictvím se člověk snažil učinit si v lidských termínech srozumitelnými postavu, událost, skupinu postav nebo sled událostí, o nichž se mu zdálo, že patří do božského světa. 25 Byla zformulována trojí kosmologie, vycházející z tradic tří starověkých měst Héliopole, Hermopole a Memfidy. Každé z těchto měst mělo svého boha, který je stvořil. Mýtus o stvoření z Héliopole lze poskládat z poznámek, které byly nalezeny v Textech pyramid, což je soubor zaříkadel a úvah, nejstarší soubor náboženských textů na světě, který byl ve 3. tisíciletí př. n. l. vyryt v pyramidě krále Venise v Sákkaře (nekropoli královského hlavního města Memfidy), a v Textech rakví, což jsou stovky drobně psaných zaříkadel na rakvích vládců a hodnostářů Starého Egypta. Jedná se o mýtus stvoření z vod. Před vznikem vesmíru existoval bezbřehý oceán, který Egypťané nazývali Nun. Z Nun pak povstal Atum, pán Heliopole, a stvořil vesmír. Přetvořil se v bytost a stanul na vyvýšeném pahorku. Tento prvotní pahorek byl popisován jako pevná pyramidová vyvýšenina, která podpírá slunečního boha. Atum jako nejvyšší 24 Teprve v období Nové říše začali významnější národní bohové získávat jednotlivé specializované atributy a vlastnosti, což přímo vedlo k vytvoření egyptské mytologie. Do té doby bylo egyptské náboženství rozděleno na oficiální, státní a krajové a rodinné kulty, kdy každé město i vesnice uctívaly svůj vlastní totem, který lidem přinášel vysvětlení záhadných přírodních jevů. (srov. TYLDESLY, J. Dcery Bohyně Isis. Ostrava: Domino, 1999). 25 Tragické oddělení bohů a lidí je popsáno v mytologii došlo k němu potom, co se lidé, v době, kdy žili s bohy ve stejném světě, vzbouřili proti vládě slunečního boha (stvořitele), který pak sklenul vysoko nad a pod zemi nebe, kam se s bohy stáhl, a na zemi dosadil jako následníka svého syna, boha vzduchu Šua. Ten má za úkol zvedat oblohu vysoko nad zem a tím, zároveň udržovat vzdálenost lidí od bohů i spojení mezi bohy a lidmi...egyptská kultura je jednou z těch, ve kterých se objevuje více než jeden mýtus stvoření. (KRAMER, S.N. Mytologie starověku. Praha: Orbis, 1977, s. 19). 13

14 bytost pak stvořil své potomstvo. Vychrstl Šova (boha dechu), vyplivl Tefnutu (bohyni vlhkosti). Šov od sebe oddělil nebe a zemi, a tak zplodil bohyni Nut (nebe) a boha Geba (zemi). V egyptském náboženství je země výjimečně pojímána jako muž. Ve všech ostatních mytologiích, kde nebe a země tvoří božský pár, je nebe muž a země žena. To zřejmě souvisí s tím, že země jako žena rodí úrodu, ovšem jen je-li zavlažována deštěm, čili oplodňována svým manželem nebem. V Egyptě však vláha nepřichází shůry, nýbrž naopak zdůli. Máme doloženou starou představu, že Nil vytéká z podsvětí. Naopak na nebi se objevují, čili rodí Slunce, Měsíc i hvězdy. Proto je v Egyptě nebe žena. Ze země Geba - pochází vše živé, do něho odcházejí mrtví. Geb je pohlcuje. 26 Nut porodila Usira, Sutecha, Esetu a Nebhtetu. Memfidský mýtus se nám dochoval vlastně náhodou. Král Šabak ( př. n. l.), který patřil k výbojné núbijské dynastii, vpadl do Memfidy, kde při prohlídce Ptahova chrámu nalezl svitek papyru obsahující i tento mýtus. Byl nazýván sněden červy a nalezen v bídném stavu. Šahal nechal jeho text vytesat do desky z černé žuly, čímž vzácný text zachránil, i když ne zcela, neboť než tento tzv. Šabakův kámen získalo Britské muzeum, používalo se ho jako mlýnského kamene. Mýtus vznikl asi ve 13 století př. n. l. Bohem Memfidy byl Ptah. Ten dal život ostatním bohům (včetně Atuma) prostřednictvím svého srdce a jazyka. Máme tu tedy příklad mýtu stvoření z ničeho, bohem, jenž vyřkl slovo. Tyto řádky tak předeslaly myšlenku, která se pak objevila v knize Genesis. Moc Ptahova slova byla taková, že co nazval, to vešlo v život. Takto Ptah povolal k bytí veškeré bohy. V memfidském textu se praví, že to bylo srdce boží, co přivedlo na vět všechny věci, a jazyk boží, jenž opakoval vše, co leželo na srdci. 27 O stvoření Hermopole Amonem se dozvídáme hlavně z Leydenského papyru a dále z chrámové výzdoby v Dér el-bahrí a v Luxoru. Oblast Hermopole byla hlavním střediskem kultu boha Thovta (bůh moudrosti, který předal Egypťanům znalost hieroglyfů), kterého staří Řekové ztotožnili se svým Hermem (odtud pochází název Hermopolis). V egyptštině se toto město nazývá Chmunev, což znamená Město osmice. Bylo totiž domovem osmi prvotních božstev označovaných osmice. Osmice dala vzniknout slunci a prvotní pahorek byl vymrštěn na povrch výbuchem energie uložené uvnitř rozvířené prvotní látky. Tam, kde se to stalo, vznikla Hermopolis. 26 HELLER, J. Starověká náboženství: Náboženské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu, Praha: (Skriptum Komenského fakulty) 1978 a 1988, s CAMPBELL, J. Orientální mytologie. Praha: PRAGMA, 2008, s

15 Narozdíl od Bible, kde je Bůh transcendentální bytost a ostatní smrtelní, jsou protagonisté egyptských mýtů cyklická božství. Funguje tu princip neustálé recyklace. 28 To je asi největší překážka k našemu plnému pochopení egyptské mytologie, protože západní kultura přijala lineární pojetí času, v němž se vše odehrává po jedné přímce s počátkem v okamžiku stvoření a koncem v posledních dnech. Naproti tomu v Egyptě byl čas pojímán cyklicky, jako věčný návrat k archetypálním počátkům, což spěje k rituálnímu chování, ve kterém se účastníci dostávají do onoho posvátného času, o kterém již byla řeč. 29 V Egyptě bylo pojetí času dokonce složitější, protože kromě cyklického času představujícího věčný návrat existoval i necyklický sakrální čas spojený s pojmem zůstávání, trvání, stálosti. Jeho bohem byl Usir. V tomto čase to, co dozrálo ke konečné podobě, tedy k dokonalosti, je neměnné a trvale uchované. Není to tedy čas lineární, ale stejně jako čas cyklický jeho protiklad, který ovšem netvoří kruh, nýbrž prostor. 30 V Egyptě staré zůstalo vždy přítomno jako vzor. Vedle mýtů týkajících se počátků, stvoření světa a kosmu a mýtů o bozích a nadpřirozených bytostech existují i mýty o postavách, u kterých lze archeologicky dokázat, že skutečně existovaly. Po své smrti přešly do legendy a staly se předmětem kultu nebo námětem k pověstem. Byli jimi např. architekt Džosérovi pyramidy v Sákkaře Imhotep, kterému náležely nejvyšší náboženské i světské úřady ve správě Egypta. Dlouho po své smrti se stal synem Ptaha, a hlavně v době Sajské (XXVI. dynastie) se kolem něj soustředil mohutný kult. Jeho kult se postupně šířil, přibyla mu manželka a stále větší důraz se kladl na jeho úlohu nejvyššího lékaře. Další takovou postavou byl Ramesse II., vládce Egypta ( př. n. l.), jehož úžasné dílo se stalo námětem chvalozpěvů. Do legendy vstoupil i se svou ženou, chetitskou princeznou, kterou si vzal, a zajistil tak mír s Chetity. 28 PUHVEL, J. Srovnávací mythologie. Praha: LN, 1997, s Eliade v Mýtu o věčném návratu vyjadřuje tezi, že mýtické myšlení konstruuje čas cyklicky a prožívá všechny události jako návrat pradávných vzorů, zatímco dějinné myšlení konstruuje čas jako zaměřený šíp či přímku, na níž jsou události prožívány jako zlom, inovace a změna (ELIADE, M. Mýtus o věčném, návratu. Praha: Oikúmené, 1993). 30 ASSMANN, J. Egypt ve světle teorie kultury. Praha: OIKOYMENH, 1998, s

16 Usirův mýtus Egypťané přikládali nesmírnou váhu životu po smrti. Smrt hrála v celé egyptské kultuře ústřední roli. Podle Assmanna je smrt, lépe řečeno vědomí naší smrtelnosti prvořadým generátorem kultury. Důležitá část našeho jednání, a právě část kulturně relevantní umění, věda, filozofie, dobročinnost vzniká z puzení k nesmrtelnosti, puzení překročit hranice svého já a čas vyhrazený našemu životu. 31 Překonání smrti má různé podoby v různých kulturách. Každá kultura se snaží pomoci člověku vyrovnat se určitým způsobem s jeho smrtelností. Hlasateli nesmrtelnosti duše byli právě Egypťané a jejich snaha o přemožení zániku ve smrti byla vyjadřována budováním monumentů. Egypťané tím budovali onen posvátný prostor trvání. Assmann rozeznává v Egyptě tři obrazy smrti, a sice smrt jako nepřítel, smrt jako návrat a smrt jako tajemství. Do představy o smrti jakožto nepřítele spadá představa posmrtného soudu, o němž se zmíním později. Představa smrti jako návratu do mateřského lůna je však stejně důležitá a tyto dvě představy patří k sobě jakožto základní prvek kultury. Obrazem prvního je Usir, obrazem druhého (cyklického) návratu Slunce, čímž se opět dostáváme k egyptskému dvojímu pojetí sakrálního času. Víra v posmrtný život se v průběhu času měnila a vyvíjela. Ve Staré říši se věřilo, že se do nového světa dostane pouze král, stane se bohem a bude žít s ostatními bohy. Této proměny mohl král dosáhnout jedním ze tří hlavních způsobů: jízdou s bohem slunce Reem v jeho slunečním člunu, znovuzrozením v podobě nehasnoucí neboli cirkumpolární hvězdy, nebo tím, že se ztotožnil s Usirem, bohem mrtvých. I duše méně urozených Egypťanů se mohly dočkat posmrtného života, ale byly nuceny prodlévat v těsné blízkosti nebožtíkova těla v hrobce či hrobě; tato pověra nutila vyšší vrstvy ke stavbě co největších a nejpohodlnějších hrobek Přežití v příštím světě ve Střední říši záviselo na ztotožnění zesnulých, mužů i žen, s mrtvým Usirem. Obyvatelem Usirova království se nyní mohl stát každý.v Nové říši se již hovořilo o Rákosovém poli neboli Poli obětí, zemi 31 ASSMANN, J.Smrt jako fenomén kulturní teorie. Praha: Vyšehrad, 2003, s

17 radosti a hojnosti, jíž opět vládl Usir. Posmrtný život byl téměř přesnou replikou pozemského života na venkově, ale mnohem, mnohem lepší. 32 Velký důraz kladli Egypťané na pohřební kult a měli vypracovaný sled rituálů, kterého se dostalo i těm nejchudším. 33 Arnold Van Gennep považuje pohřební rituál v Egyptě za rituál přechodu, v němž, ač by měly logicky převažovat spíše odlučovací rituální obřady, jsou paradoxně daleko propracovanější rituály pomezní a přijímací, neboť větší pozornost než odloučení je věnována přijímání do světa zemřelých. 34 Tyto rituály jsou odvozeny z mýtu o Usirovi. Podle rozdělení mýtů do tematických skupin, které jsem popsala v kapitole o mytologii, by mohl být Usirův mýtus zařazen mezi mýty teogonické, týkající se boží existence, ale stejně tak by mohl být mýtem etiologickým, neboť je v něm vyložen původ a podstata určitého zvyku, tedy pohřebního rituálu. Především je však mýtem kalendářním, tedy mýtem založeným na cyklickém pojetí času, jehož rituály mají potom charakter obnovy a znovunastolení původního pořádku. Je mýtem věčného návratu. Cyklus roku a rytmus organického zrození, smrti a znovuzrození ztělesňují zázrak prvotního vznikání, jenž je hluboce vlastní povaze celého vesmíru. 35 Vznik Usirova mýtu spadá do období V. dynastie a je podle Lexy výtvorem lidovým. Pro svou lidovost získal i velkou popularitu. 32 TYLDESLY, J. Dcery Bohyně Isis. Ostrava: Domino, 1999, s Pohřební rituály byly spjaty s bohyněmi Isis a Nebthet, stejně jako rituály narození. Při prvních vystupují tyto bohyně v podobě božských plaček, při druhých jako porodní báby. Narození a smrt byly neoddělitelnými stránkami téže mince. (srov. TYLDESLY, J. Dcery Bohyně Isis. Ostrava: Domino, 1999). 34 Arnold Van Gennep rozděloval přechodové rituály na odlučovací, pomezní a přijímací. (VAN GENNEP, A. Přechodové rituály. Praha: NLN, 1997, s. 146). 35 CAMPBELL, J. Orientální mytologie. Praha: PRAGMA, 2008, s

18 Bohové Bohové, kteří figurují v Usirově mýtu [1], pocházejí z nejvýznamnějšího náboženského střediska starého Egypta Héliopole neboli Onu, ležící ve 13. kraji jihovýchodní části delty. Héliopole byla hlavním střediskem slunečního kultu. Jak už jsem se zmínila v popisu mýtu stvoření, jednalo se především o kult boha Atuma. Vznikla tu tzv. onská teologie, která přiřadila k Atumovi další čtyři dvojice bohů. Právě ty bohy, kteří byli podle mýtu stvořeni jeho potomky. Tak vznikla onská Devítice. Bohové onské Devítice neztratili svůj význam ani po pádu egyptské samostatnosti a byli dobře známí i v Římské říši. Hlavní postavou mýtu, i když jeho role je víceméně pasivní, je bůh Usire. Usirev (řecky Osiris) Chvalozpěv na Usira Buď veleben ty, jenž rozpínáš svoje ruce, jenž spíš na svém boku, nejvyšší pane písku, pane zemské půdy. Zemská půda nese tebe a její cípy přikrývají tě až k čtyřem sloupům nebe. Pohneš-li se, země se třese. Jsi větší než 18

19 Nil prýští z potu tvých rukou. Vydechuješ vzduch z nitra svého hrdla do nosu lidí; božské jest to, čím se žije! Všecko, co jest zde, jest shromážděno u tvých chřípí; stromy, zeliny, rákosí, tráva, pšenice, ječmen i plodonosné stromy Ty jsi otec i matka lidstva; oni žijí tvým dechem a jedí maso tvého těla. Prabůh jest tvoje jméno. 36 Podle jednoho výkladu by mohlo slovo Usir znamenat sídlo oka, což by také odpovídalo hieroglyfickému znaku. Byl zván Král bohů a lidí, Pán věčnosti. Je nejvýznamnějším vegetačním bohem Egypta. Nejen bůh mrtvých, ale také bůh půdy, vody, slunce a vegetace, zkrátka bůh plodivé energie. Před jeho příchodem byli Egypťané kanibaly. Usir zavedl pěstování obilí, takže jeho lid zanechal kanibalismu. 37 Zpodobňován byl vždy jako člověk. Je také nejsnáze pochopitelný, jeví se jako bytost blízká člověku. Usirův kult patřil v Egyptě k nejstarším a nejrozšířenějším. Vznikl už v předhistorické době, pravděpodobně v dolnoegyptském Usirově městě. Za Staré říše dosáhl všeobecného uznání, ve Střední říši nabyl nový význam, který si udržel i v Nové říši a pozdní době. Nejpřednějšími ze středisek jeho kultu po celém Egyptě jsou svatyně Džedu (Busíris) v nilské deltě a jeho chrám v hornoegyptském Abydu. V době řecko-římské našel své příznivce i mimo Egypt a oficiálně byl zrušen až protipohanskými dekrety císaře Theodosia I. roku 383. Podle Toynbeeho byla hlavním vláknem náboženských dějin Egypta rivalita mezi Usirem a nebeským slunečním bohem Ré. Podstatou rozdílu mezi nimi byl rozdíl mezi dvěma skupinami egyptské společnosti, z nichž každá uctívala jiné božstvo. Zatímco kult Rea byl náboženstvím faraonovým, uctívání Usira bylo náboženstvím lidovým. Hlavní rozdíl byl v šancích, které nabízeli svým přívržencům po smrti. Usir vládl mrtvým ve stínovém zásvětí, které je dostupné všem, zatímco Ré za úplatu 36 LEXA, F. Kniha mrtvých. Bratislava: Glóbus, b.d 37 FROMM, E. Mýtus, sen a rituál. Praha: Aurora, 1999, s

20 osvobozoval své přívržence od smrti a živé je s sebou bral na nebesa, což bylo velmi drahé, a tak se sluneční nesmrtelnost stala v postatě monopolem faraona. Z toho také vyplývá, že po období nesnází v Egyptě došlo ke značnému zvýšení náboženské oddanosti mas k Usirově kultu. 38 Usir byl uctíván také proto, že byl dobrým vládcem. Plútarchos: Jakmile se stal králem, vyvedl Egypťany z ubohého zvířecího stavu, v němž žili, a naučil je všemu, co potřebovali vědět k získávání plodů země, dal jim zákony a naučil je ctít bohy. Pak se chystal přivést civilizaci na celý svět, ale to už se mu nepodařilo, neboť byl zavražděn. A tak ostatní svět kromě Egypta zůstal barbarský. Egypťané přiřkli Usirovi i další funkce. Byl zván také Dárce čerstvé vody, Pán řeky, Vládce úrodné země, Pán potravy. Byl bohem základních prvků přírody. Jeho posvátným zvířetem byl černý býk a jeho hlavním symbolem sloup stálosti, zvaný džed. Usira zobrazovali staří Egypťané snad nejčastěji ze všech svých bohů. Jeho vyobrazení byla v každém hrobu, v každém chrámu a v Knize mrtvých. Dávali mu vždy lidskou podobu, při barevném provedení měl obvykle tmavou tvář jako vládce podsvětí, nebo zelenou jako bůh vegetace. K jeho insigniím patří zahnuté žezlo, žezlo ve tvaru cepu, vysoká, pery zdobená koruna, o níž se vypráví že proráží oblohu, a důtky. 38 TOYNBEE, A. Studium dějin. Praha: Práh,

21 Stěžejní ženskou úlohu, bez jejíchž intrik by příběh nedospěl ke šťastnému konci, má bohyně Eset. Eset (Isis) Usirova sestra, manželka a matka boha Hora. Paní mocných slov, Královna nebe, Největší z bohů a bohyň, Bohatá kouzly. Z těchto pojmenování, kterých se jí dostalo, je jasně vidět, že byla nejvíc uctívanou bohyní starých Egypťanů. 39 Doklady o jejím kultu existují už z konce 4. tisíciletí př. n. l. a poslední až z poloviny 1. tisíciletí př. n. l. Je tedy také nejdéle uctívanou bohyní, jejíž kult se rozšířil po celém světě. 40 Snoubily se v ní ty nejkladnější vlastnosti, jako ušlechtilost a krása, manželská láska a věrnost až za hrob, mateřská péče a starostlivost o dítě. Navíc měla kouzelnou moc a byla spravedlivá a dobrá. Jako manželka vládce podsvětí se stala ochrannou bohyní mrtvých. Také byla ochránkyní žen a matek. Vždy je zobrazována jako krásná štíhlá žena s malým trůnem na hlavě (její jméno znamená trůn). Na hlavě mívá také velké kravské rohy a sluneční kotouč, který jí patří jako Reově dceři. Sluneční bůh Ré ji totiž z vděčnosti za to, že ho vyléčila z uštknutí hadem, uznal za svou dceru. Mívá také křídla. 39 I když byla z bohyň nejznámější a také nejmocnější, stále zůstávala ženou, jejíž postavení mezi bohy v panteonu odráželo postavení ženy v Egyptě. Neměla takovou moc jako mužští bohové Usir, Ré a Amon. Chovala se tak, jak se na egyptskou ženu slušelo, k rozhodným činům se uchylovala pouze tehdy, když se jako oddaná egyptská manželka snažila chránit a bránit svého manžela. (TYLDESLY, J. Dcery Bohyně Isis. Ostrava: Domino, 1999, s. 221). 40 Nejprve se její kult dostal do Říma, který byl tímto kultem přitahován především proto, že byla aktivní účast na obřadech umožněna věřícím obou pohlaví. Stoupenců bohyně Isis začalo v Egyptě ubývat teprve s nástupem křesťanství, ale v pátém století našeho letopočtu se stále praktikoval na ostrově Fílé v Horním Egyptě. [8] 21

22 Aby zvláštní božská Trojice, která se těšila uznání a úctě v celém Egyptě, byla úplná, chybí ještě syn Usira a Esety Hor. Hor (Apollón) Do Devatera byl přidán dodatečně. Představoval sokola, který symbolizoval rychlost a sílu. Podle Egypťanů lítali sokolové vysoko až k slunci, až s ním splynuli. Hor byl tedy považován za jednu z forem slunce, čili bohem světla a nebe. Byl uctíván i jako bůh celého světa. Podle Textů Pyramid se král Hór po své smrti stal Usirem, vegetací. V tomto charakteru jako současně Hór i Usir byl král transformován ve svůj trvalý aspekt věčného krále spojeného s vládcem nebes, zatím co jiné vtělení Hóra se stalo jeho nástupcem na zemi. 41 Hor je poněkud matoucí postavou, neboť se v egyptské mytologii objevuje dvakrát, přičemž tyto dvě formy nemají spolu nic společného. Podle všeho Egypťané ovšem velmi dobře rozlišovali mezi Horem z Usirova mýtu a Horem, slunečním bohem, který je spojen s bohyní Hathor. Hathor znamená dům Horův a ona sama byla bohyní nebe a Egypťané ji uctívali pouze tam, kde byl i Hor. V dobách, kdy byl Hor přičleněn k cyklu Usira, se stala opuštěná Hathor okem Reovým. Horův kult tedy pronikal Egyptem dvakrát, nejprve samostatně, a pak s Usirovým mýtem. 41 KRAMER, S.N. Mytologie starověku. Praha: Orbis, 1977, s

23 Zápornou úlohu v Usirově mýtu hraje Sutech. Sutech (Týfón) Byl bohem Horního Egypta (bohem Dolního Egypta byl Hor). Po tom, co se rozšířil Usirův mýtus, stal se Sutech zosobněním zla a lidé si ho ztotožnili s ničivými přírodními silami. Také proto byl uctíván. Lidé se totiž báli jeho pomsty. Viděli v něm nepřítele zákonného vládce Hora, a proto byl také ve druhém mezidobí ztotožněn s Baalem, bohem Hyksósů, cizinců, kteří přišli z pouště. Sutech je zpodobován jako zvířecí bytost s prohnutým čenichem a dvěma kolmými výrůstky na hlavě. Někdy mívá lidské tělo, jindy je čtyřnohý, se vztyčeným rozdvojeným ocasem. 23

24 Královský mýtus Děj se odehrává v době, kdy Usir, bůh plodnosti, získal od svého otce Geba vládu nad vším pozemským. Vlády se ujal společně s manželkou, vlastní sestrou Eset. Zavedl obdělávání půdy a pěstování vína. Jeho bratr Sutech mu však závidí jeho štěstí a moc a žárlí na úctu, kterou si Usir vysloužil u Egypťanů, a tak pro něj nechá připravit past. Sutech se odhodlal k bratrovraždě. Shromáždil 72 svých kumpánů a tajně si opatřil rozměry Usirova těla. Pak nechal zhotovit nádhernou truhlici a uspořádal ohromnou hostinu na bratrovu počest. Všem se krásná, zlatá, kameny vykládaná truhlice líbila a Sutech vyhlásil, že ji daruje tomu, kdo ji přesně zaplní, když si do ní lehne. Byl to žádaný dar, neboť každý Egypťan, který si to mohl dovolit, se připravoval na smrt již zaživa. Všichni jeho kumpáni si do ní lehli, ale žádný ji zcela nezaplnil. Nakonec vstal Usir, vstoupil do ní a ulehl. V té chvíli k truhlici všichni přiskočili a uzavřeli její víko. Jedni je zvenčí přitloukli hřebíky, jiní zalili spáry horkým olovem. Pak ji hodili do Nilu (díky utopení /záplavě/ boha /úrodné země/ jsou možné nové žně). Některé egyptské texty vynechávají podrobnosti o Usirově zavraždění. Podle Harta je to výrazem hrůzy, jakou Egypťané měli z vraždy monarchy i z násilného převzetí moci. Bylo to téma, o jakém se nešířili a u nějž nesetrvávali. Dokonce se objevilo i několik nápisů, které se snaží Usirovu vraždu popřít. Pak ovšem vždy následuje text, který bez této smrti nedává smysl. Usir tu překoná své nepřátele, načež nelogicky následuje výjev z jeho pohřbu. 42 Vysvětlovat to může složité ztotožňování Hóra s Usirem v Textech rakví. Ty vnášejí do celého příběhu doslova zmatek, neboť je v nich zesnulý ztotožňován s Hórem a texty pak odkazují na Usira místo na Hóra jako na přemožitele Sutecha. Usir pak dostává nové jméno Wennofer, čili ten, jenž znovu existuje. Dochází tu tedy ke ztotožnění Hora s Usirem, což byla představa již z dřívější doby, kdy král byl zároveň Horem i Usirem, a můžeme tu tedy najít zdánlivě nesmyslnou představu boje Usira se Sutechem, místo právní pře Hora se svým strýcem. Při ztotožnění zesnulého s Usirem pak také dochází k paradoxní situaci, kdy je Usir souzen Usirem HART, G. Egyptské mýty. Praha: NLN, 2001, s KRAMER, S.N. Mytologie starověku. Praha: Orbis, 1977, s

25 Existují i jiné verze Usirova zavraždění. Ta, kterou jsem popsala, je verzí nejznámější, pocházející od Plútarcha (řecký spisovatel Plútarchos /asi / popsal Usirův mýtus po svém ve spisu O Isidě a Osirisovi. Plútarchos samozřejmě nazýval všechny bohy řeckými jmény). Ucelený, samostatně zapsaný Usirův mýtus vlastně v Egyptě nebyl. Objevovaly se pouze narážky na něj v různých textech a vyprávěních. Texty pyramid obsahují zmínky o tom, že Sutech zasadil Usirovi smrtelnou ránu. Píše se v nich, že Usire padl na bok na břehu řeky v Nedjetu, v kraji kolem Abydu. Jeho vraždu popisuje i zármutek plačící Eset. Zaříkací formule malované v rakvích dvořanů z doby Střední říše označují za Usirova vraha jednoznačně Sutecha a hlásají, že Usira napadl v Gahesty a zabil ho u řeky Nedjetu. Ať už si vybereme jakoukoliv verzi, důležité je, že Usir byl zavražděn svým bratrem, který pak nastoupil na trůn. Sutech měl za manželku svou sestru Nebthet, která však soucítila se zoufalou sestrou Eset a rozhodla se pomoci jí v hledání Usirova těla. Eset se nakonec podařilo manžela nalézt. Texty se neshodují ani v určení místa, kde bylo tělo nalezeno. Někde se hovoří o Neditu, v Plútarchově verzi je tím místem libanonský přístav Byblos, odkud jej Eset do Neditu dopravila. I když se Eset snažila tělo skrýt, Sutech jej našel a rozsekal na 14 nebo 16 kusů. Ty pak poházel po celém Egyptě. Frazer popisuje děj takto: truhlice s Usirovým tělem doplula až k Byblu na syrském pobřeží, kde náhle vyrostl nádherný vřesovec a uzavřel truhlici ve svém kmeni. Král této země si z vřesovce udělal pilíř ve svém domě. Eset ve snaze získat muže zpět se nechala najmout ke králi jako chůva, ale místo svého prsu mu podala prst a v noci jej opalovala na ohni. Královna se vyděsila a dala Esetě pilíř, z nějž ona vysekala truhlici. Tu ukryla, ale Týfón (Sutech) jednou v noci při lovu truhlu nalezl, poznal mrtvé tělo a rozčtvrtil. 44 Existuje hypotéza, že mýtus o rozsekání Usirova těla vznikl pravděpodobně po tom, kdy některá místa tvrdila, že mají části jeho těla (Busiris měl páteř, Abydos hlavu, Mendés falus, Filé nohy ve všech těchto místech byl Usirův hrob) FRAZER, J.G. Zlatá ratolest. Praha: Mladá fronta, 1994, s Podle Kramera je rozčtvrcení Usirova těla připomínkou velmi starého pohřebního zvyku, který se už počátkem třetího tisíciletí nevykonával. Frazer zase považuje rozházení Usirových pozůstatků po celé zemi za mytologické vyjádření setí nebo převívání zrní, neboť nesmíme zapomínat, že Usir byl také bohem obilí. 25

26 Tím, že rozsekal bratrovo tělo, se Sutech dopustil dalších dvou zločinů. Jednak zhanobil mrtvolu, což bylo v očích Egypťanů neodpustitelné, a také rozsekáním zničil celistvost mrtvoly, což je podle egyptské víry nezbytná podmínka života na onom světě. Eset se tedy opět vydala hledat kusy těla, aby je mohla dát znovu dohromady. Chtěla muže oživit, aby s ním mohla zplodit syna. Když kusy těla našla, použila svou magickou moc a s pomocí boha mumifikace Anupa tělo scelila. Máváním svých křídel pak do něj opět vdechla život. Usir tedy vstal z mrtvých a oplodnil ji, aby měl na světě legitimního potomka a také mstitele. Usir vystoupil před soudem a vyzval svého protivníka Sutecha. A tak byl zahájen soudní proces se smrtí (tady vidíme onen obraz smrti jako nepřítele). V tomto procesu byl Sutech obžalovaným a Usir žalobcem. Smrt byla tedy poražena a Usir se po svém nabalzamování odebral na příkaz boha Rea do království podsvětí, kde se stal vládcem. Získal tak nesmírnou moc, neboť mrtvých je víc než živých, a jeho rozhodnutí platí pro věčnost. On rozhodoval, kdo se do jeho říše dostane. Každý Egypťan, aby se dostal do podsvětní říše, musel být především řádně pohřben. Připomínky Usirova mýtu byly přítomny v pohřebních obřadech. Každý musel být pohřben se všemi obřady, s nimiž byl pohřben Usir. Musel být mumifikován, dostal pohřební výbavu. Po mumifikaci za nářku plaček byla mumie přenesena na člun, který jej převezl na západní břeh, kde měla být pohřbena. Při cestě po vodě ji na člunu provázely sošky dvou žen znázorňující bohyni Eset a její sestru Nebthet. Těsně před vchodem do hrobky provedli kněží obřad otevírání úst, který měl mumii oživit a vrátit jí schopnost jíst, pít, mluvit a milovat. Následovalo nakuřování a recitování zaříkávacích formulí, což byl jeden ze způsobů jak zajistit mrtvému posmrtný život. Když se pozůstalí s mrtvým rozloučili, byla mumie spuštěna na dno hrobky do kamenného sarkofágu, jehož stěny byly pokryty symboly, magickými obrazy a formulemi, které měly zesnulému zajistit spojení s vnějším světem. Sarkofágy měly původně tvar kvádru. Mrtvý byl později ztotožňován s mumifikovaným bohem Usirem, a tak pozdější sarkofágy opisovaly linie mrtvého těla. To ovšem ještě k přijetí do podsvětní říše nestačilo. Každý zesnulý musel podstoupit poslední soud. Bůh Anup přivedl mrtvého do síně obou pravd, kde se tento soud konal. Anup jako průvodce do říše mrtvých měl podobu šakala, protože Egypťané ztracení v poušti se z ní dostali, když sledovali šakalí stopy. Před soudce musel každý přistupovat rituálně očištěný, navoněný myrhou, oděný v bílém rouchu a sandálech, s černě namalovanýma očima. Cesta podsvětím byla plná štírů, hadů, krokodýlů a 26

27 podobných zvířat. V síni obou pravd seděl na trůně Usir, po jeho boku stály Eset a Nebthet. Dále tu byl tribunál 42 bohů, z nichž každý měl posoudit jedno provinění. Uprostřed síně byly váhy, na jejichž jednu misku bylo položeno srdce zemřelého (symbol jeho svědomí) a na druhou pštrosí pero bohyně pravdy a spravedlnosti Maat. [2] Tady se zemřelý zpovídal ze svých hříchů a hájil se. Pokud lhal, jazýček vah se vychýlil, zapisovatel, písař bohů Thovt, všechny tyto případy zaznamenal a celé jednání nakonec zhodnotil. Bůh moudrosti Thovt s hlavou ibise tu vystupuje také jako žalobce. Nechá duši zesnulého, aby podala svědectví, a tlumočí svůj soud soudnímu dvoru. Když Usir vynesl rozsudek záporný, byl mrtvý sežrán příšerou Am-mit (lev s hlavou krokodýla a zadní částí hrocha). Zemřel tak podruhé, čehož se Egypťané obávali nejvíc. Pokud však vážení dopadlo dobře, mohl konečně duch mrtvého vstoupit do podzemní říše. Tato říše se lišila od naší představy ráje. Byl to zvětšený a věčný svět starého Egypta. Nejprve byl mrtvý pozván k Usirovi, který ho pohostil a přidělil mu pole, které mohl obdělávat. Mrtvý tam mohl žít sice lépe než za svého života, ale musel si to umět zařídit. Bylo tam dobro i zlo, hrozila mu tam dokonce smrt. Pokud se však řídil radami z Knihy mrtvých 46 a dalších spisů, které dostal do hrobu, mohl tam žít věčně, což bylo právě snem každého Egypťana. Modlitba N-a k Usirovi, pánu věčnosti, a k bohům soudního dvoru, pánům Rosecau. On praví: Buď pozdraven, králi říše mrtvých, vládce podzemí! Přicházím k tobě. Znám tvé úmysly a jsem opatřen svou postavou pro duat. Dej mi sídlo v říši mrtvých vedle pánů pravdy, dej mi kus pole na luzích obětí, ať dostane se mi chleba u tebe! Doslov. Kdo zná tuto knihu na zemi nebo komu napsáno bude toto říkání na rakev, toho obyvatelé podzemí spatří v lesku, až tam vejde. Bude vycházeti na denní světlo v podobách, v jakých si bude přáti, a bude se zase vraceti do svého sídla, aniž bude mu v tom bráněno. Bude dostávati chléb, pivo a veliké kusy masa z jídelního stolu Usirova. Přijde do nebeských luhů, dostane tam deset měr polí osetých ječmenem i pšenicí a Horovi služebníci budou mu je požínati. Bude se živiti tímto ječmenem a pšenicí, své tělo bude natírati jiskřícím olejem, takže bude svěží, jako byl na zemi, a bude moci činiti všecko, co si bude přáti, jako bohové, kteří tam jsou. Že jest to pravda, bylo zjištěno nekonečněkrát Kniha mrtvých nahradila kolem 1600 př. n. l. Texty rakví, které byly psány na rakvi, zatímco Kniha mrtvých byla napsána na papyrovém svitku. Soud v ní je popsán jako 125. kapitola a sestává tu ze dvou částí. První část se týká dokazování neviny, druhá pak je popisem soudu. 47 LEXA, F. Kniha mrtvých. Bratislava: Glóbus, b.d. 27

28 Výše popsaný soudní proces se smrtí je pro osobu zemřelého totéž, co balzamování pro tělo. Z modelu ospravedlnění se tedy vyvinula myšlenka posmrtného soudu. V určitých ohledech znamená převrácení původního mytického modelu. Mrtvý zde nevystupuje jako žalobce, nýbrž jako obžalovaný, který se musí ospravedlňovat před božským soudcem. 48 Usirova role sestoupením do podsvětní říše skončila. Mýtus má však pokračování, jehož hlavní postavou je tentokrát jeho mstitel, syn Hor. Eset tedy porodila syna Hora. Vychovávala ho tajně v mokřinách delty Nilu, aby bylo dítě uchráněno před zlobou svého strýce. Jakmile Hor dospěl, vydal se pomstít svého otce a ujmout se vlády. Nejprve to zkusil právní cestou a přednesl svůj nárok na egyptský trůn před tribunálem hlavních bohů, kterým předsedal sluneční bůh Re. Spor se však protáhl na 80 let. Ačkoliv většina bohů uznávala Horovo dědické právo, Ré byl proti. Přikláněl se k Sutechovi hlavně pro jeho sílu. Eseta se na Devatero velmi rozzlobila a Sutech vyhrožoval, že se před soudní tribunál nedostaví, pokud bude přítomna Eset. Ré rozhodl, aby se rokování přeneslo na ostrov, kam bude mít převozník zakázáno dopravit kohokoliv podobného Esetě. Ta se však proměnila ve stařenu a převozník ji za koláč a prsten na ostrov vzal. Tam se Eset proměnila v nejkrásnější ženu a Sutech, okouzlen její krásou, šel za ní a vyslechl její příběh. Vyprávěla mu, že jí zemřel manžel a cizí člověk se u nich usadil a odpírá jejímu synovi dědictví. Sutech prohlásil, že to je špatné, že cizinec nemá na dědictví právo, a chytil se tak do pasti. Ani pak se však trůnu vzdát nechtěl a navrhl souboj v potápění. Proměnili se tedy s Horem v hrochy a potopili se. Eset však oba zranila a opět nebylo rozhodnuto. Sutech pak Horovi vydloubl obě oči. Navrátila mu je bohyně Hathor. Když získal Hor oko zpět, daroval jedno svému zesnulému otci. Horovo oko (ztotožňované s měsícem) se tak pro Egypťany stalo symbolem synovské oddanosti a každého obětního jednání. Existují i jiné popisy této události, v nichž Hor urval Sutechovi varlata, a pak zemřel a stal se Usirem. Mladý Hor pak Sutechovi vzal oko z hlavy, připevnil je sobě na čelo a současně je vrátil svému otci, který teď byl Usirem. Nic to ovšem nemění na tom, že se oko stalo symbolem oběti. Když boje nebraly konce, přiměla Eset Devatero, aby se obrátilo na Usira. Teprve po jeho intervenci Re rozhodl, že nástupcem trůnu je Hor. Eset tak splnila svou mateřskou povinnost a mohla sestoupit do podsvětní říše za svým manželem. 48 ASSMANN, J. Smrt jako fenomén kulturní teorie. Praha: Vyšehrad, 2003, s

29 Horovo vítězství nad Sutechem bylo vítězstvím Horního Egypta nad Dolním. Hor byl pak považován za královského boha, který se vtělil do faraona, a stal se tak z lokálního dolnoegyptského boha prvním státním egyptským bohem. Podle Lexy je boj Horního a Dolního Egypta příčinou, proč se Sutech stal účastníkem Usirova mýtu a taky zosobněním zla. Původně totiž Sutech k tomuto mýtu nepatřil. Byl sice považován za lstivého, ale měl před svým vystoupením v Usirově mýtu i dobré vlastnosti. Jeho proměna na zosobnění zla má své analogie i v dalších mytologiích, jak vyložím později. V titulatuře panovníků starověkého Egypta stálo vždy na prvním místě Horovo jméno, kterým se ztotožňovali s bohem. 49 Zesnulý faraon byl spojován s Usirem a jeho nástupce s Horem. Panovníci tímto udržováním mýtu o synovi, který převezme vládu od otce, prokazovali svůj božský původ. Usirova smrt a Horův nástup na trůn tvoří politický mýtus. Bůh Sutech neztělesňuje pouze kosmické, nýbrž i politické síly chaosu, Asyřany, Peršany, Řeky a nakonec Římany. V mýtu o Usirovi se od počátku jednalo spíše o dějiny než o vegetaci. Ze všech egyptských mýtů je tento mýtus nejdějinnější či nejpolitičtější. 50 Popularita tohoto mýtu se dá podle Lexy přirovnat k popularitě mariánského kultu v křesťanské katolické církvi. Spojil dohromady tři božstva, která spolu původně nesouvisela boha země Usira, Esetu, která patřila do mýtu o bohu Ré a Hora, Reova konkurenta. Všichni bohové tohoto mýtu mají lidské vlastnosti, což podle Lexy ukazuje na již zmíněný lidový původ spíš, než na původ teologický a na odtud pramenící masovou oblíbenost tohoto mýtu, potažmo Usirova kultu. 51 Usirův mýtus se dostal do každodenního života lidí i v různých zaříkadlech. Třeba zaklínadlo proti štířímu jedu s ním úzce souvisí. Oběť může být vyléčena, pokud nad ní léčitel přeříká mýtus o Eset a štírech, v němž Eset poté, co utká Usirovi pohřební rubáš, vychází z domu doprovázena sedmi štíry, kteří ji mají chránit před Sutechem. Jeden z nich však kousne malého chlapce a Eset jej v náručí uzdraví svými kouzelnými slovy. Uctívání Usira pokračovalo až do šestého století našeho letopočtu na ostrově Philae na horním Nilu. Římský císař Theodosianus vydal sice v roce 380 dekret, kterým 49 Kolem 2000 př. n. l. se začala používat označení, která se připojovala ke jménu člověka po smrti: slovo Usir bylo kladeno před jméno a označení Hora, jímž byl oslovován jako pravý král, totiž ospravedlněný, následovalo za jménem (KRAMER, S.N. Mytologie starověku. Praha: Orbis, 1977, s. 46) Takže pokud měl panovník před jménem Usir a za jménem Hor (ospravedlněný), znamenalo to, že je zesnulý. 50 ASSMANN, J. Smrt jako fenomén kulturní teorie. Praha: Vyšehrad, 2003, s LEXA, F. Náboženská literatura staroegyptská. Praha: Herrmann a synové, 1997, s

30 přikazoval zničit všechny chrámy a uctívače obrátit ke křesťanství, ovšem na tomto ostrově vyznavači Usira tento příkaz ignorovali a vydrželi ve své víře až do příchodu Justiniána. Ten poslal na ostrov své jednotky. Chrámy byly zničeny a kněží zajati. Nauka o zmrtvýchvstání Usira ovšem v té době nabyla různých podob a šířila se dál. 30

31 Usirův mýtus jako drama Mýtus o Usirovi má všechny předpoklady stát se dramatem. Napínavý příběh zrady, lásky a pomsty se šťastným koncem. Ale hrál se někdy jako divadlo? A měli vůbec Egypťané něco jako divadlo? Pro Egypťany byl důležitý zpěv, tanec a hudba. 52 Bez tance se neobešly žádné náboženské slavnosti. Prováděly se kultovní tance a chrámy měly vlastní pěvecké, hudební a taneční sbory, které tvořily hlavně ženy. [4] Provádělo se dokonce cosi jako balet, jakési živé obrazy. Tancem bylo vyjadřováno téměř vše. Umělci z povolání byli připravováni již od dětství a získali pak čestné tituly, z nichž nejvyšší byly ředitel dvorních zábav a ředitel královských zábav, což jim přinášelo i hmotné výhody. 53 V Egyptě se prováděly rituály a obřady, které měly za úkol udržet v chodu cyklický pohyb kosmu. Obřady a recitace jsou dokonalou nápodobou kosmického života v cykličnosti jeho přirozených procesů, dne a noci, léta a zimy, hvězdných drah, záplav na Nilu, setí a sklizně, zániku a znovuzrození. 54 Prostí Egypťané se však nesměli těchto obřadů účastnit, směli se jen dívat. Jak už jsem popsala, Egypťané měli celou řadu mýtů a podle antropologů konce devatenáctého století se právě z mýtu či rituálu zrodilo divadlo. Proto by také bylo logické, kdyby se Usirův mýtus stal námětem k divadelním hrám. Ovšem zaručené důkazy o tom nemáme a názory badatelů na toto tvrzení se značně liší. 52 Hudba měla v každodenním životě velký význam. Rolníci na poli si zpívali lidové písně, plavci na Nilu přizpůsobovali své tempo rytmu popěvku a armáda pochodovala za zvuků bubnů. Ovšem notový zápis ani hudební teorie neexistovaly, proto dnes nevíme, jak hudba zněla Egypťané soudili, že všichni jejich bohové a bohyně mají rádi dobovou hudbu a jejich soubory měly dopomoci ke spojení s božstvy (TYLDESLY, J. Dcery Bohyně Isis. Ostrava: Domino, 1999, s. 115). 53 BIČ, M. V zemi sfing a pyramid. Praha: ISE, 1993, s ASSMANN, J. Smrt jako fenomén kulturní teorie. Praha: Vyšehrad, 2003, s

32 Samozřejmě, řadu performančních nebo divadelních prvků tu spatřujeme, jako v každém rituálním jednání. O pravém dramatu v Egyptě se však můžeme pouze dohadovat. Pohřební rituál však nemůžeme považovat za předvádění mýtu o Usirovi, neboť ve skutečnosti pochází tento obřad již z předhistorické doby, takže spíš on inspiroval prvky mýtu, než naopak. Někteří badatelé tvrdí, že Texty pyramid jsou dramata, která hráli kněží v pravidelných intervalech, aby zajistili mír mrtvému faraonovi. Usuzují tak především proto, že se v textech objevuje dialog, a dokonce náznak jednání. Důkaz o tom, že by byly hrány, však neexistuje. Jedna z teorií o egyptském dramatu tvrdí, že bylo každý rok v první jarní den hráno tzv. Memfidské drama, vyprávějící Usirův mýtus. Je to vyprávění s vsunutými dialogy a jevištními příkazy. První část je historickým pojednáním, druhá část je prohlášením, že hlavní bohové pocházeli z Ptaha. 55 V Pozdní době se ovšem můžeme setkat s rituálem, který nepředstavuje jen inscenaci kulturní paměti, nýbrž oslavuje v nejdoslovnějším slova smyslu akt toho, co lze nazvat re-membering, opětovné spojení rozptýlených údů v živé tělo. Slaví se koncem měsíce choiak a v Pozdní době byl nejvýznamnějším egyptským svátkem. 56 Sváteční období začíná znovunalezením a balzamováním roztroušených údů zabitého Usira, jehož tělo je rituálně opět spojeno Podle Herodota byl v Saídě v Dolním Egyptě Usirův hrob, u nějž se každoročně předvádělo mystérium božího utrpení. Jednu noc v roce byly také osvětlovány všechny domy pro uctění boha Usira a zároveň všech mrtvých, tedy obdoba dnešních Dušiček. 58 Za nejdůležitější performanční událost je však považována tzv. pašijová hra z Abydu, jejímž námětem byl také mýtus o Usirovi. Toto představení bývá také nazýváno Usirova mystéria. 59 Konala se v Abydu mezi léty př. n. l. jako každoroční obřad vztahující se k Usirovi. Žádná část textu těchto mystérií se nedochovala. Zřejmě však zachycovala nalezení, pohřeb a oživení Usira. Vše, co víme, pochází ze záznamu, který zanechal jistý Ichernofret, který se tohoto obřadu účastnil 55 KRAMER, S. N. Mytologie starověku. Praha: Orbis, 1977, s Cyklus egyptských svátků byl posuvný, neboť se opíral o přírodní znamení, která udávala čas jednotlivých polních prací, a nebyl určen kalendářem odpovídajícím solárnímu roku. 57 ASSMANN, J. Smrt jako fenomén kulturní teorie. Praha: Vyšehrad, 2003, s FRAZER, J.G. Zlatá ratolest. Praha: Mladá fronta, 1994, s V Thébách se ve druhém měsíci záplav konal svátek Opet, jehož obdobou bylo v Abydu procesí Usirovy sochy z jeho chrámu k jeho hrobce v Umm el-qaab. Součástí průvodu bylo i dramatické předvedení mýtu o smrti a pohřbení boha, které se muselo podobat anglickým středověkým pašijovým hrám. Nejlepší popis tohoto svátku pochází z pera hodnostáře z doby Střední říše Ichernofreta, jenž měl v Abydu dohlédnout na přípravu bohovy výstroje do průvodu. Nechal po sobě vápencovou stélu: Kráčel jsem v čele velkého procesí ve stopách boha. Vypravil jsem jeho člun k plavbě s Thovtem u kormidla Nazdoben ve svých překrásných symbolech moci vyplul k panství Petera..Následoval jsem boha do jeho domu. ( TYLDESLY, J. Dcery Bohyně Isis. Ostrava: Domino, 1999, s. 219). 32

33 někdy mezi roky 1887 a 1849 př. n. l. a vylíčil, co při něm dělal. Opět se ovšem badatelé v interpretaci tohoto záznamu neshodli. Někteří tvrdí, že hlavní události Usirova života byly předváděny velmi spektakulárně. Domnívají se, že zahrnovaly bitvy, průvody, pohřební obřady a že hlavní role ztělesňovali kněží a davové scény obecný lid. Podle nich to byla velmi výpravná dramatická podívaná. Pokud jsou silné mýty předváděny dramaticky, máme pocit, jako bychom byli částí pravdy, kterou má mýtus znázorňovat. 60 Pro mnohé odborníky je egyptská pašijová hra nejstarším záznamem dramatické produkce. Podle Ichernofretova popisu byl velký festival slaven ve dvou fázích. Začínal v Abydu 17. Athyru (13. listopad), kdy se připomínala smrt boha, a zároveň se tento den zasazovalo zrno do země. Smrt zrna byla to samé, jako smrt boha. Obilí bylo identifikováno s bohem, který přichází z nebe a je chlebem, díky němuž lidé žijí. Zmrtvýchvstání boha symbolizuje znovuzrození zrna. 61 Výroční festival doprovázela tvorba Usirových postelí, které byly ve tvaru boha a naplněné zeminou. Byly osety a vzrůstající zrno potom symbolizovalo Usirovo zmrtvýchvstání. V první fázi festivalu se hrálo drama o zavraždění a rozřezání jeho těla, nalezení jeho ženou Eset a slavný návrat. Součástí bylo i drama, v němž Horus potrestal Sutecha. To bylo prezentováno nadanými herci jako literární historie a byla to hlavní metoda náboru členů pro Usirův kult. 62 Pašijové hry byly hrány poslední měsíc každoročních záplav Nilu. Některé části ceremoniálu probíhaly uvnitř chrámu, zatímco další zahrnovaly spolupráci veřejnosti. Joseph Campbell popisuje, jak byl každoročně připravován prostorný dvůr pro jevištní představení a jiné podívané a zároveň palác, kde král symbolicky převlékal svůj kostým. Program byl pětidenní. První den probíhalo procesí Wepwaweta neboli otvírače cesty, kdy je předstírána bitva, během které jsou Usirovi nepřátelé poraženi. Druhý den následuje velké procesí Usirovo, kdy je jeho tělo neseno z chrámu do jeho hrobky. Loď, na které je převážen, musí být chráněna před nepřáteli. Třetí den je Usir oplakáván a nepřátelé země zničeni. Čtvrtý den jsou prováděny modlitby, recitace a pohřební rituály. Pátého dne nastává Usirovo znovuzrození. Usir je znovuzrozen za úsvitu, korunován korunou od Maat a jeho socha je přenesena do chrámu. [3] Tam mezitím probíhají ezoteričtější ceremonie. Jsou prováděny kněžími za účasti vyvolených. Plutarchos píše, že den po začátku festivalu kněží přinesou čtyři posvěcené skříňky 60 LOMAS, R. Vidění v temnotách. Praha: BB/art, 2006, s LARSON, M.A. The Story Of Christian Origins. Tahlequah: Sparow Hawk Press, 1976, s encyklopedia 33

34 obsahující malou zlatou nádobku, do které nalijí pitnou vodu a oslavují, že Usir byl nalezen. Potom spojí úrodnou půdu s vodou a vymodelují figurku, kterou obléknou a ozdobí. To ukazuje, že pohlíží na bohy jako na substanci země a vody. 63 V Usirově chrámu v Dendeře nápisy detailně popisují vytváření modelů z obilné pasty. Každý připomíná část Usira, která má být poslána do města, kde ji Eset našla. Jinde jsou Usirovy figurky, vytvořené z obilné pasty, vystavené v den vraždy a několik dní zalévané, přineseny do chrámu a zapáleny. Tato hra má prvky podobné pašijovým hrám dvacátého století. Její důvod je očividně stejný, jako pašijové hry v Evropě nebo i perské pašijové hry, a sice udržet v myslích lidí víru. Hart popisuje tzv. Edfúské drama, které vzniklo v Horním Egyptě v hlavním Horově chrámu v Eddu, hrávalo se každoročně o Svátku vítězství a popisuje naprosté zničení Sutecha Horem. Jedním z hráčů tohoto dramatu byl i sám král, aby na sobě předvedl část Horova triumfu a zajistil si i nadále úspěšnou vládu. 64 Dále se zmiňuje o dvou dokumentech, jež podle něj obsahují dramata předváděná během státních nebo chrámových obřadů. První z nich je vepsáno na již zmíněném Šabakově kameni. Pojednává o soudní při mezi Horem a Sutechem a obsahuje dialogy mezi bohy. Druhým dramatickým textem je papyrus objevený v Thébách, pocházející z doby Střední říše, sepsaný na oslavu krále Senusreta I. 46 scén tohoto dramatu je vystavěno podle pevného vzorce: přehled děje, mytologický výklad jeho významu, pak rozhovor mezi bohy (sám faraon ztělesňuje Hora) a nakonec scénické poznámky. 65 Na druhé straně však stojí ti, kteří popírají, že by cokoliv z tohoto mýtu bylo zpodobováno. Podle nich tu šlo pouze o rituál na památku zemřelých faraonů, který měl podobu královského pohřbu. Čemuž napovídají odkazy řeckých historiků, od nichž se dozvídáme, že procesí se účastnilo mnoho lidí, válečníků, kteří dokonce během tohoto představení umírali v bitvě mezi nepřáteli Usira a silami vedenými jeho synem. Do rituálního jednání se účastníci pokládají plně, na rozdíl od divadelní produkce. Účast v rituálu je totiž doprovázena pocitem, že pokud jej neprovedete správně, stane se něco strašného. Čili tato egyptská performanční činnost by ukazovala spíš na jednání rituální, než dramatické. 63 PLUTARCHOS Isis a Osiris translated by Frank Cole Babitt, Vol 5 Classical Library 1936, s TYLDESLY, J. Dcery Bohyně Isis. Ostrava: Domino,1999, s HART, G. Egyptské mýty. Praha: NLN, 2001, s

35 Ať už se jedná o skutečné drama nebo ne, bezpochyby existovaly v Egyptě četné performanční prvky. Největším problémem je rozhodnout, zda měly povahu divadelní, či pouze rituální a obřadnou. Podle Oskara G. Brocketta byla funkce obřadů a rituálů v Egyptě spíše náboženská, společenská a politická než divadelní. Usuzuje tak hlavně z toho, že chrám v Egyptě platil za soukromé sídlo boha, do nějž měli přístup výhradně kněží, kteří oblékali obraz boha, podávali mu potravu a zacházeli s ním jako s králem. Obyčejní lidé mohli spatřit obraz boha jen při několika příležitostech, kdy byl vynesen z chrámu a nesen v průvodu po předem určené cestě se zastávkami, na kterých se prováděly rituály za přítomnosti publika. I když byly tyto rituály pečlivě vypracované a velmi výpravné, za divadlo je zřejmě považovat nemůžeme. Podle Brocketta Egypťané nikdy divadelně nepokročili za ritualizované performance a každoročně opakovali tytéž obřady. Jejich společnost totiž byla statická a odporovala změně, která by mohla vést k autonomnímu divadlu. 66 K tomu se dostali až Řekové, kteří každý rok předváděli nové hry. I když vliv Egypta na Řecko byl jistě značný. 67 Kramer ovšem popisuje jakousi pantomimu doprovázenou předváděním mytologických scén, při kterých herci mluvili. Jedná se o papyrový svitek napsaný kolem roku 1970 př. n. l., který pojednává o celé řadě obřadů konaných v souvislosti s nástupem krále Senwosreta I. Skládá se z 46 částí a z 31 ilustrací. Herci jsou tu král, jeho děti, někteří úředníci a muži a ženy. Předměty a děj tu zahrnují zabití býka, přípravu obětin chleba, čluny, větve stromů, odznaky královské moci, figuru zesnulého krále apod. Pantomima zachovává logický postup. Každá scéna obsahuje slovní nebo obrazovou narážku, která určuje výběr odpovídající scény mytologického představení. Mytologické scény nenásledují v důsledku toho po sobě v logickém pořádku BROCKETT, O. G. Dějiny divadla. Praha: NLN, 1999, s Mnozí se domnívají, že slavná eleusínská mystéria mají svůj původ v Egyptě. S tím ovšem nesouhlasí Arnold Van Gennep, který tvrdí, že podobné rituály se dají nalézt všude na světě a jsou jasným vyjádřením myšlenky přechodu z jednoho stavu do druhého. 68 KRAMER, S.N. Mytologie starověku. Praha: Orbis, 1977, s

36 Inspirace Usirovým mýtem Egypt vždy inspiroval Evropany. Začali napodobovat jeho architekturu a umění, snad ve snaze přiblížit se velikosti této civilizace. Co se týká duchovní inspirace, zřetelný je inspirační vliv Egypta směrem do Indie, jejíž umění začalo vzkvétat v období mezi lety , a dále do Tibetu, Číny a Japonska. I samotný Usirův mýtus byl inspiračním prvkem, nejprve pro Řeky. 69 Nejstarší zprávy o něm zanechal Hérodotos v polovině 5. století př. n. l., který boha Usira považoval za jinou verzi Dionýsa, jehož každoroční oslavy v Řecku byly významnou událostí, při které se hrály nové hry. To nás opět přivádí k vlivu Egypta na Řecko. 70 O Plútarchovi jsem se již zmínila. Jeho interpretace egyptského náboženství získala oblibu především v renesanci. Tím, že se pustil do rozboru symbolického významu Usirova mýtu, naznačil možnost stále nových výkladů egyptských mýtů. Jméno žádného jiného boha a žádné jiné náboženství nezatížil takovým tabu jako Usira a egyptské náboženství. Od toho se v řecko-římské antice odvíjí i představa Egypta jakožto pravlasti všeho tajemného, zejména mysterijních náboženství, jež měla na západní kulturu, dokonce ještě na Mozartovu Kouzelnou Flétnu, obrovský vliv. 71 V období renesance a humanismu se rozvinul zájem o Egypt, z nějž podle tehdejších představ přišla moudrost a zákonnost. Tyto vlastnosti chtěli mít přisuzovány renesanční velmoži, a tak si např. papež Alexandr VI. z rodu Borgia nechal sestavit rodokmen sahající až k Isidě a Osirisovi. V souvislosti s Usirovým příběhem a renesancí nemůžeme přehlédnout zajímavou shodu s dějem jedné z nejslavnějších divadelních her všech dob, a sice Shakespearovým Hamletem. Zda byl kralevic dánský, jenž se mstí strýci za vraždu otce, inspirován přímo Usirovým mýtem, můžeme jen těžko odhadovat. O Shakespearovi se ví poměrně málo jako o osobě, natož o jeho 69 Usirův mýtus se stal inspirací pro lidová vyprávění vlastně již v samotném Egyptě. Kramer popisuje příběh o znepřátelených bratrech Správném a Špatném, v němž Špatný oslepí Správného a syn tohoto bojuje se Špatným na soudním dvoře, aby svého otce pomstil. Jedná se o literární dílo ovlivněné mytologií, na rozdíl od čistě mytologických literárních děl, jako byl příběh o právním sporu mezi Esetiným bratrem Sutechem a jejím synem Horem o dědictví po Usirovi. (KRAMER, S.N. Mytologie starověku. Praha: Orbis, 1977, s. 69). 70 V helénismu stoupá povědomí o Usirovi a jsou provedeny pokusy sloučit ho s řeckou filozofií jako je platonismus. Kult boha Usira se tam stává novým náboženstvím a rozšiřuje se. Nicméně toto náboženství nestavělo na detailní znalosti mýtu. Ten byl změněn tak, aby se přiblížil lokálním božstvům, a vznikali tak noví bohové, jako třeba Osiris-Dionysus. 71 ASSMANN, J. Smrt jako fenomén kulturní teorie. Praha: Vyšehrad, 2003, s

37 inspiračních zdrojích. Dokonce jeho autorství bývá zpochybňováno. V každém případě se v době vzniku tohoto slavného dramatu četly po celé renesanční Evropě Plútarchovy spisy a jistě i Shakespeare je četl. Důkazem jsou jeho tři římské tragédie Julius César, Coriolanus a Antonius a Kleopatra. Co se námětu týká, můžeme podobný opět najít u animovaného filmu Lví král, u něhož bychom ovšem inspiraci až k Usirovu mýtu těžko dohledávali, v tomto případě půjde spíše o inspiraci Hamletem. Mýtus inspiroval také evropskou divadelní tvorbu. Zvláště pak operu a balet. Z 18. století pochází balet J. Rameaua La naissance de Osiris a Neumannova opera Osiris. V roce 1939 vyšel text k melodramu pro harfu nebo klavír A. Srby Nářek Esetin, jehož autorem byl český egyptolog František Lexa. Je to čtyřdílný melodram zachycující děj již zmíněných Mystériií z Abydu. Název je připomínkou Esetina zoufalství po ztrátě manžela, což je také jediným obsahem melodramu. Srba byl podle slov svých současníků umělcem tónů, mnohotvárným skladatelem s živou obrazotvorností. Egyptem se nechal inspirovat už roku 1930, kdy vyšla kniha Ireny Lexové Staroegyptské tance, které potom spojil se svou hudbou pro harfu nebo flétnu, kytary a bicí. Sám Srba píše: Po tisících let překvapily při dvojím provedení v Mozarteu výraznou symbolikou (Skarabeus, Oběť v chrámě), postřehem skutečnosti (Potulná tanečnice, Ethiopský otrok, Vítr a strom) nebo zdravým humorem (Pštros, Ptáče). Nejhlubším dojmem pak působil Nářek Esetin, který roku 1936 provedla německá akademie hudby v Praze. Melodram se odehrává po smrti Usira a jeho rozsekání na kusy, když Eset pláče nad jeho ztrátou a volá jej zpět. Příběh zavraždění Usira bratrem Sutechem, zavření do rakve ani rozčtvrcení těla není zmíněno. Začátek je voláním Eset, aby se jí vrátil manžel, zároveň bratr, jejím vzpomínáním na krásné dětství, na otce Geba i matku Nut. Příběh se tu objevuje jen v nepatrných náznacích mezi voláním po návratu Usira. Divák, který mýtus nezná, se o něm z melodramu mnoho nedozví. O Sutechovi nepadne zmínka, kromě zvolání rozpomeň s,e manželi můj, na úklady svého bratra, na mé rady úpěnlivé, na zradu a na svůj zmar: Ač z mýtu zbyl jen pocit a pár náznaků, je Srbovo a Lexovo dílo velmi silné, zvlášť v závěrečné mollové pasáži, kde Eset už zbývá jen zoufalý beznadějný smutek a vzpomínky. 37

38 Vůbec asi nejznámějším evropským dílem, v němž se objevuje Usir a Eset, je Kouzelná flétna W. A. Mozarta. Jeho představa o Usirovi je založena na Římských mystériích o Eset, které jsou spíše duchovní podoby, takže tu Eset s Usirem vystupují jako boží existence, k nimž se upínají lidské prosby a stesky. Tato opera s řadou jevištních proměn měla úspěch i na českém jevišti. V letech se hrála dvacetkrát. Do češtiny ji přeložil Václav Thám. Seznámila české publikum s Egyptem především svou výpravou, ve které se objevila řada egyptských prvků, a to jak při představení v Národním divadle roku 1887 v dekoracích Roberta Holzera, tak i roku 1921 v budově Stavovského divadla, kde se objevily pyramidy opatřené nápisy a scéně dominovala ženská postava s usirovskou korunou. [9] V Kouzelné flétně je inspirace mýtem pouze okrajová. S dějem mýtu nemá Shikanedrův text nic společného, Usir a Eset tu vystupují pouze coby dobří bohové ochraňující Sarastra jako svět dobra proti Královně noci, světu zla. Sarastro: Kéž Isis dá a dej i Osiris moudrost svou jim záštitnou! Dobrou jim drahou jíti dejte, posilte krok, jenž vázne tmou. Podle autora předmluvy k prvnímu vydání Kouzelné flétny Františka Baroše dospěli Shikaneder s Mozartem k egyptskému prostředí pravděpodobně spojením několika inspirací, a sice Henslerovou Sluneční slavností brahmínů, kde vystupují kněží a objevuje se i chrám slunce, ovšem indický, a starší hrou Tobiáše Filipa Geblera Thamos, král egyptský, pro niž Mozart psal sbory. Navíc v té době byla již deset let známa Neumannova opera Osiris, jejíž motivy jsou shodné s Kouzelnou flétnou. V Kouzelné flétně se podle některých teoretiků objevuje řada zednářských motivů a symbolů. Je pravda, že Shikaneder, Mozart i jeho otec a syn se hlásili k zednářství, stejně jako řada dalších významných osvícenských osobností, jako byl Voltaire, Lessing, Goethe a další, ale to nemusí nutně znamenat, že jejich dílo bude zašifrované zednářskou symbolikou. Kouzelná flétna může být jen pohádkou s komickými prvky, možná s náznakem zednářské symboliky, třeba číselné (objevuje se pověstná trojka v počtu postav i akordů). Ale je tu především místo děje, tedy Egypt, který je pokládán za kolébku zednářství. Také okolnosti vzniku Kouzelné flétny jsou spojeny s řadou osobností svobodného zednářství. Celý děj byl pravděpodobně změněn na podnět vědce Ignáce Borna, na něhož se odvolávali zednáři z celé habsburské říše. Královna noci se pak změnila z dobrotivé bytosti ve zlou a přísný Sarastro se stal jakýmsi vykupitelem, tedy představitelem svobodného zednářství. Existuje i mnohem prozaičtější možnost, proč autoři přistoupili k tak zásadní změně v ději, a sice podobnost Kouzelné flétny se hrou Kašpar fagotista aneb Kouzelná citera od skladatele 38

39 Wenzela Mullera, která byla v té době hrána v Leopoldstatu. Tato podobnost je donutila, aby uprostřed práce změnili koncepci děje i postav, aby se tak odlišili od konkurence. 72 Ovšem i další inspirační zdroje, jako je např. povídka Lulu, z níž námět Kouzelné flétny pochází, jsou díly umělců pohybujících se v zednářských kruzích, v tomto případě německého romanopisce Christopha Martina Wielanda. Howard Chandler Robbins London, který zpracoval Mozartův životopis a na základě analýzy dokumentů přinesl nové poznatky o Mozartových stycích s vídeňskou zednářskou lóží (v díle Mozart and the masons), našel v Kouzelné flétně také řadu zednářských symbolů, a to kromě čísla 3 např. představení prince Tamina jako žadatele a jeho stoupání po stupních zednářské hierarchie, zkoušky ohněm a vodou, základní fáze obřadu zednářů a rosenkruciánů 73, posedlost číslem 18, které se vyskytuje na různých místech opery Sarastro se objevuje v osmnáctém výstupu prvního jednání, doprovod ve druhém jednání je složený z osmnácti kněží a ti zpívají hymnus Isido a Osíride, jehož první úsek je dlouhý 18 taktů, 18 let si připisuje stařena, která se pak promění v krásnou Papagenu. Existují i úplně opačné teorie, v nichž je Kouzelná flétna naopak operou protizednářskou, se symbolikou iluminátů, kteří považovali zednářské symboly i obřady za hloupé a směšné. Zdálo by se, že jsme se rozborem zednářské symboliky v Kouzelné flétně vzdálili tématu inspirace Usirovým mýtem, ale je tomu přesně naopak. Právě zednářské učení, potažmo učení rosenkruciánů, se nechalo egyptskou mytologií hodně ovlivnit. Někteří badatelé a spisovatelé tvrdí, že zednářství jako takové pochází právě ze stavitelského učení egyptského. 74 Zednářská symbolika je tajná a je odhalena jen zednářským učňům při iniciaci a pouze ti, kteří patří k Radě 33, znají základní vnitřní předpisy. V knize Vidění v Temnotách Robert Lomas popisuje důkladně celý zednářský iniciační rituál. Mimo jiné v něm Jáhnové předčítají: Konání a tradice svobodných 72 BOROVIČKA, M. Tajné dějiny zednářských lóží. Praha: Cesty, 2002, s Křest vodou symbolizuje omytí duše, křest ohněm zase představuje spálení všeho lidského a pozemského. Zednáři provádějí ještě třetí křest, a sice křest krví, který znamená nahrazení lidské vůle vůlí boží. 74 Svobodné zednářství je pozůstatkem nesmírně starého filozofického systému, který sloužil jako podnět k monoteistickému náboženství. Založil ho hrabě William St. Blaire v 15. století. Lomař zařazuje ve své knize mezi svobodné zednáře takové osobnosti jako byli králové Jiří V. a Jiří VI., arcibiskup Geoffrey Fischer, politici Winston Churchill, George Washington či Benjamin Franklin. Mezi hudebníky uvádí kromě Mozarta i Haydna, Liszta, Duka Ellingtona nebo Louise Armstronga. Také jmenuje řadu spisovatelů, jako byl A. C. Doyle, Walter Scott, Oscar Wilde nebo třeba Goethe a Puškin. 39

40 zednářů měly vždy velmi blízko k tomu, jak si počínali staří Egypťané. Těm se příčilo, aby svá tajemství sdělovali zrakům nezasvěcených, a proto obklopovali podstatu svého učení a posvátného vedení hávem symbolů a znaků, které byly odhalovány pouze jejich velekněžím a ctihodným akolytům, jejichž povinností bylo střežit jejich význam. Nicméně mnoho egyptských vlivů je patrno již na první pohled. Např. Chrám vrchní Rady 33 v americkém Washingtonu má u vchodu dvě sfingy, z nichž jedna má na krku kobru, tedy egyptský znak života a božství, a nad dveřmi je socha egyptského boha slunce. Všichni také znají z americké jednodolarové bankovky zednářské symboly pyramidu bez vrcholu symbolizující nedostavěný Šalamounův chrám a vševidoucí oko, jež je symbolem nejvyšší bytosti, tedy velkého architekta vesmíru. 75 [6] Další shodou se staroegyptským myšlením je víra ve vzkříšení a nesmrtelnost duše. Také rosenkruciáni považují za své oficiální začátky egyptské školy mystérií, tedy období vlády Amenhotepa IV., kdy se v těchto školách vzdělávali umělci i filozofové a seznamovali se zde s učením o Bohu a člověku, a také dílem faraona Achnatona, od nějž také počítají svůj letopočet. Svobodným zednářům se také říká synové vdovy. Tou vdovou je myšlena vdova po Usirovi, tedy Eset. Všichni iniciovaní mají společnou matku. V Egyptě se nazývala Isis, vdova vesmíru. Později dostala jméno Jeruzalém nad námi, který je matkou nás všech. 76 Také mýtus o zavraždění stavitele chrámu Chírama Abífa, na kterém je svobodné zednářství založeno, se podle Lomase zakládá na skutečné události, a sice zavraždění faraona Sequenenra v 17. století před naším letopočtem. Během rituálu je pak opakováno jeho zabití, stejně jako Usirovo při pašijové hře. I v současné době Usirův mýtus stále inspiruje operní skladatele. Autor soudobé opery Jani Kaaria z Finska napsal operu Osiris s vlastním libretem za pomoci Jussi Tapola, která měla premiéru v Alminsali v Helsinkách roku Je to opera pro čtyři zpěváky a muzikantů, napsaná na základě Kaariova studia egyptského náboženství. Kaaria jako první přetvořil do muziky kapitoly z Aniho papyru, tedy jednoho z exemplářů Knihy mrtvých, dokonce toho nejrozsáhlejšího a nejkrásněji ilustrovaného, který byl nalezen v Thébách a nyní se nachází v Britském muzeu. Opera Osiris, která je sice založena na starověkém egyptském myšlení, je však soudobá svým obsahem i prostředím. Snaží se odpovědět na otázku, zda je možné dosáhnout štěstí 75 Každý zednář musí věřit ve svrchovanou bytost, která nemusí být nutně nazývána Bohem, i když v přísahách je tak nazýván. Zednáři jsou svobodní ve své víře a mohou si sami zvolit, kdo pro ně oním velkým architektem vesmíru bude. 76 LOMAS, R. Vidění v temnotách. Praha: BB/art, 2006, s

41 umělými prostředky. Vše se odehrává na pozadí starověkého egyptského mysticismu s bohy a zaříkadly. Mladý pár vědců Miam a Paris vytvoří sérum, po němž může sexuální rozkoš trvat věčně. Testují je sami na sobě, což oběma způsobí velkou smyslovou rozkoš a pocit všemohoucnosti, až se stane sex pro ně vším, jejich náboženstvím, vědou i filozofií. Naproti tomu je tu pár umělců, sochařka Karnak a muzikant Izrael, kteří hledají nekonečné štěstí. Ze všech čtyř odolá pokušení smyslové rozkoše pouze sochařka Karnak, která čerpá svou uměleckou sílu ze starověkých egyptských mystérií. Posiluje ji její strach. Ten je tu znázorněn v postavě tanečníka Osirise. Zlo znázorňuje postava Setha s černou maskou, který svým tancem zničí zařízení laboratoře i sochařčino dílo, a spustí tím nevědomý strach všech zúčastněných. Ti pak primitivním rituálem zničí jeho masku a všem se vrátí klid. Na úplný závěr se objevuje vítězné vševidoucí Horovo oko, tedy další symbol z Usirova mýtu. Opera odkazuje na problémy moderní doby, jako je požívání drog, dopingu, ale i na věčnou lidskou touhu dosáhnout nekonečného štěstí a být jako bůh. Zároveň odhaluje lidské podvědomí, strachy a instinkty. Další konkrétní inspirace Usirovým mýtem v současnosti jsou velmi těžko k nalezení. Spíše se jedná o náhodné použití některého jména nebo symbolu, aniž by si autor byl vědom, že se královského mýtu nějak týká. Tak se objevuje jméno Osiris nebo Usir v moderních seriálech a akčních filmech, jako Animatrix, kde je Usire jméno lodi, nebo Jess Whedon (jako jméno planety). Ve filmu a seriálu Buffy, přemožitelka upírů je Osiris pouze zmiňován, a to jako mistr celého osudu, a jeho jméno je používáno v rituálech vzkříšení. Zde bychom se ještě mohli domnívat, že autor alespoň tuší, kdo byl Osiris pro Egypťany, ne jako v televizním seriálu Stargate S6-1, kde je Osiris sice bohem, ale opačného významu, tedy tím zlým a cizím. Používání Usirova jména pro obchodní účely je jistě bez jakékoli spojitosti s mýtem, pouze pro svou cizokrajnost a evokaci něčeho tajemného, což bylo vždy dobrým obchodním artiklem (např. boty Osiris od firmy Skate bot). 41

42 Analogie s Usirovým mýtem mýtus o Baldrovi V mnoha encyklopediích najdeme odkaz od Usirova mýtu ke skandinávskému mýtu o Baldrovi a Lokim. Zavraždění Usira Setem můžeme přirovnat ke smrti severského boha Baldra, píše se v internetové encyklopedii Nation Master. 77 Byl snad Usirův mýtus inspirací pro Skandinávce nebo vznikl podobný mýtus samostatně? Joseph Campbell se ve své knize Tvořivá mytologie snaží dokázat, že lidské myšlení má všude na světě stejný základ, a tak vznikla řada podobných mýtů v kulturách, které se nikdy vzájemně nesetkaly. Historie lidského ducha se všude odvíjela jako jediná symfonie, jejíž motivy se ohlašovaly, rozvíjely, násobily, převracely, deformovaly a opětně prosazovaly a které dnes ve velkém fortissimu, kdy všechny části orchestru hrají najednou, nezastavitelně postupují k jakémusi mohutnému vyvrcholení. 78 Egyptská mytologie se rozšiřovala spíš do oblasti Indie a Číny. Tam Joseph Campbell nalézá řadu paralel a je přesvědčen, že některé indické mýty a rituály jsou inspirovány právě Egypťany. Jako příklad udává zvyk pohřbívání živých s mrtvými. Pro staroindickou kulturu bylo typické upalování manželek společně se zesnulým. Už jako malí při četbě slavné Verneovky Cesta kolem světa za 80 dní se spolu s panem Phileasem Foggem dozvídáme o tomto krutém zvyku, pro současnou západní společnost naprosto nepředstavitelném. Pan Fogg vdovu Audu tohoto osudu ušetří a zachrání ji, aby ji odvezl do přívětivějšího kulturního prostředí civilizovaného světa. Jako Evropan považuje pochopitelně tento zvyk za krutý a barbarský, protože ho posuzuje pouze ze svého etnocentrického pohledu. Určitý význam ovšem tento zvyk mít musel, když se uchytil v tolika rozličných kulturách. Zdaleka není pouze indický. Pochází právě ze Starého Egypta, kde byli společně se zesnulými faraony zavíráni do hrobek i jejich živí sluhové, manželky a zvířata. Na tento rituál narazíme i v čínské historii a svědčí o něm i nálezy v hrobech mezopotamského města Ur. Tyto paralely nejsou žádnou shodou okolností, jsou to navzájem příbuzné, hluboce smysluplné, kulturně určující mytologické syndromy CAMPBELL, J. Tvořivá mytologie. Praha: PRAGMA, 2007, s CAMPBELL, J. Orientální mytologie. Praha: PRAGMA, 2008, s

43 Zvyk satí, jak se pohřbívání živých s mrtvými nazývá, je tedy nejlépe znám v hinduistické podobě. Najdeme ho ovšem i u Skandinávců v době předkřesťanské, což dokazuje také Baldrův mýtus, jak uvidíme později. 80 Název zvyku satí je odvozen od hinduistické bohyně Satí, která byla Šivovou manželkou a sama sebe zničila kvůli své lásce k Šivovi. Stala se tak modelem dokonalé indické ženy. Představíme-li si utrpení lidí, kteří byli zaživa spalováni nebo pohřbíváni se svými blízkými nebo pány, běhá nám mráz po zádech a skutečně dokážeme jen těžko chápat, jak mohly tak vyspělé civilizace držet tento krutý zvyk. Opět se ovšem díváme na celou věc optikou Západoevropana a takový pohled nám možnost pochopení zcela znemožňuje. Campbell ve své Orientální mytologii říká: Tyto oběti ve skutečnosti nebyly vůbec samostatná individua, nebyly nezávislými bytostmi vydělenými z jakékoli třídy či skupiny lidí určitým smyslem pro uvědomování si svého individuálního osudu a odpovědnosti, čili nebyli na takovém stupni, aby dokázali žít plně individuálním životem. Byly pouhými částmi vyššího celku a za to, že vůbec něčím byly, vděčily své absolutní podřízenosti tomuto celku, řídícímu a zásadně podle svého neměnného kategorického imperativu. 81 To je podle mého názoru vyčerpávající výklad, který nám umožňuje nahlédnout do myslí dávných Egypťanů, Indů a dalších kultur, které podřizovaly plně svůj život mytologii a jejímu řádu, a to až do té míry, že pro ni obětovaly lidské životy. Zdají se být armádou nemyslících robotů, ovšem tihle lidé měli jasný status a byli plně spjati s tím, co jejich status přináší. Jejich kultura jim dala řád, v němž se uměli orientovat, úplně se ztotožnili s rolí, která jim v tomto žitém mýtu byla přidělena a byli tím duchovně naplněni. Díky tomu zkrátka byli, existovali. Ve své smrti, jež má být výrazem bezbřehé věrnosti, se žena sjednocuje se svým skutečným bytím. 82 Vyvstává tedy otázka, jestli pan Fogg vdovu Audu skutečně zachránil, nebo ji spíš vytrhl z jejího bytí a odvedl ji do vlídné civilizované Evropy, kde už si ovšem nemohla připadat skutečná v ontologickém smyslu. Touto odbočkou jsme se přesvědčili, že existují podobnosti v egyptských a skandinávských pohřebních rituálech. O satí ovšem není v Usirově mýtu žádná zmínka. Víme o něm spíš z nálezů v hrobkách než z mytologie. V Egyptě byla nalezena těla 80 Campbell zdůrazňuje řadu analogií u různých kultur, která je nepopiratelná a nepřehlédnutelná. Kromě zvyku satí tu máme třeba posvátnou krávu, která se rovněž objevuje v mytologii egyptské, indické i skandinávské a většinou stojí u zrodu světa nebo je matkou bohů. 81 CAMPBELL, J. Orientální mytologie. Praha: PRAGMA, 2008, s Tamtéž. 43

44 v posmrtné křeči nebo v poloze, která byla lékaři popsána jako poloha umírajícího, který se snaží nadechnout. Naopak u Skandinávců se o tomto zvyku dozvídáme spíše v mytologii, a to ještě zprostředkovaně. Tohle tedy není ona analogie, pro kterou je Baldrův mýtus spojován s Usirovým. V čem je tedy Baldrův mýtus Usirovu podobný? V době, kdy žili Vikingové, byl už Usirův kult dávno zakázaný a přežíval v různých podobách jen v lokálních mýtech. Než přistoupíme k jeho výkladu, je třeba jej opět zasadit do dobového a kulturního rámce. 44

45 Vikingové Bože, chraň nás před zlobou nordických mužů. Častá modlitba křesťanů století Předkové dnešních Norů, Dánů, Švédů a Islanďanů byli východními Slovany nazýváni Varjagové. My je však dodnes známe jako Vikingy. Název je odvozen od slova vík, což znamená záliv. Germánský národ, který po čtyři staletí naháněl Evropě hrůzu. Bylo jich jen , ale dokázali porazit velké přesily a dobýt mnohá území. Jednotlivé rody spolu nejprve soupeřily, ale pak se spojily, a tím nastal velký nárůst populace, který měl za následek nedostatek orné půdy a s ním související expanzi do Evropy i za moře. Vikingové byli skvělí mořeplavci. Leif Ericsson je považován za prvního objevitele Ameriky. K jejím břehům měl doplout už v roce Tři hlavní vikingské kmeny se rozdělily a každý se vypravil jinam. Norové na západ za objevy, Švédové na východ za obchodem s Byzantinci a Araby a Dánové do střední Evropy. K Islandu, díky kterému máme povědomí o severské mytologii, dorazili až v roce 880. Zakládali tu malé osady a živili se rybolovem. V roce 930 tu zřídili nejstarší evropský parlament nazvaný Althing. Téhož roku se na pláni Thingvellir konala první schůze a v roce 999 se členové zasadili o přijetí křesťanství. Drsné přírodní podmínky a nejednotnost kmenů žijících ve Skandinávii umožnily vytvoření prvních států teprve v devátém století a taky způsobily pomalé rozšiřování křesťanství, takže se zde mohla udržet pohanská náboženství a rituály. První rozkvět starogermánského náboženství spadá ještě do epochy loveckých kmenů, které podnikaly loupeživé výpravy na zemi i na moři. Zbytky chrámů však téměř nikde nenajdeme, protože to byly hlavně dřevěné stavby, takže se nemohly dochovat. Z doby kamenné máme stopy po zvláštním způsobu obětování do bažin a močálů. Většinou byly topeny předměty z pazourků, ale jsou zprávy i o lidských obětech. Obětováni byli především váleční zajatci. Potvrzují to i nálezy těl v močálech v Dánsku, kde se těla zachovala v téměř neporušeném stavu a jejichž oděv a celkový vzhled nepřipomínal tehdejší lid žijící v těchto končinách. Známý je nález tzv. Muže z Tollundu, který žil v době železné, jak vědci usoudili podle předmětů, které byly v 45

46 blízkosti jeho těla nalezeny. [15] Muž byl podle všeho uškrcen, což je podle expertů jasným důkazem toho, že Muž z Tollundu byl obětí pro boha Odina, kterému se také v některých pramenech říká bůh oběšenců. Našly se i nahé figurky se smyčkou a páskem úplně stejným, jaký měl na sobě Muž z Tollundu, což nasvědčuje rituální oběti. Figurky mohly být obětovány místo lidí, když právě neměli zajatce, kterého by takto usmrtili. Jiným případem je tělo ženy, které bylo nalezeno v roce 1874 a říká se jí Žena z Hundremos. Toto tělo mělo skvěle zachovaný oděv a žádné stopy po škrcení. Mohlo tedy jít o náhodně utonulou. V jejím případě nic nenasvědčuje obětování kterémukoli z bohů a její šat odpovídá lokalitě, v níž byla nalezena. V případě Muže z Tollundu šlo pravděpodobně o zajatce. Stopy násilné smrti vyvrací náhodné utonutí. Navíc bylo podobně zabitých těl z močálu vytaženo několik, takže se zřejmě jednalo o rituální způsob zabití. Vikingové, stejně jako Egypťané, posílali své mrtvé lodí a věřili, že duše jejich vládce pluje do říše mrtvých. Ovšem zatímco egyptská bárka odplula po Nilu k pyramidě, kde byl faraon pochován, vikingský náčelník byl na své lodi s celou pohřební výbavou zpopelněn. Po přijetí křesťanství kolem roku 1000 se museli ovšem vzdát pohřbívání svých válečníků na lodích. Symbolu lodi se ovšem nevzdali. Když nebožtíka zakopali, rozmístili na jeho hrob kameny právě ve tvaru lodi, aby jeho duše alespoň takto symbolicky odplula. Nejpozději přijali křesťanství Švédové. Bylo to až roku 1050, zatímco Dánové už v roce 965. Ovšem i pak si uchovali své rituály i posvátná místa. Důležitým motivem pro přijetí křesťanství byl opět strach ze smrti. Díky zvýšené schopnosti uvažovat abstraktně dovedeme si představit hrozby teoretické, jako je naše smrt někdy v budoucnu; na obranu proti ochromujícímu účinku našich obav si vytváříme mýty a rituály, které mají potlačit hrůzu z našeho vlastního zániku. Této výsostně lidské situaci říkáme existenční úzkost. 83 Křesťanství poskytovalo větší bezpečí a jisté řešení jejich existenční úzkosti, takže původní náboženství bylo překonáno nakonec i v těch nejzapadlejších vikingských vesnicích. Je to výhoda, které nemohlo severské náboženství konkurovat. Strach ze smrti je právě to, co dává vzniknout řadě mytologií i náboženství. To, které podá lepší výklad toho, co bude po ní, a dodá svým vyznavačům pocit bezpečí na druhém břehu, získá mezi lidmi prim. To učení, které nám dá 83 LOMAS, R. Vidění v temnotách. Praha: BB/art, 2006, s

47 účinnější zbraně proti existenční úzkosti zkrátka vyhraje a pro Skandinávce to bylo křesťanství. Zbraně severské mytologie byly sice ostré pro boj v hrdinských příbězích, ale slabé pro uspokojení obyčejných lidí, kteří nepatřili mezi nejodvážnější válečníky, a neměli tak šanci dostat se k Odinovi, ale spíš do Helu, kam směřovali všichni, kteří zemřeli stářím nebo nemocí. Stejně jako křesťanství hrozí apokalypsou, hrozila severská mytologie Ragnarokem. To byla ovšem jediná jistota. Jinak si s tím, co bude po smrti, moc rady nevěděli. I Seveřané měli mýty o posmrtném životě, o životě ve stínu pohřební mohyly, životě uvnitř posvátné hory apod. Ovšem podle toho, jak jsou rozdílné, je patrné, že žádný konkrétní, obecně platný mýtus o životě po smrti neexistoval, a tak panoval v myslích tehdejších lidí v tomto směru poněkud zmatek. Snadněji se jim pak přestupovalo na křesťanskou myšlenku. Kromě toho severské náboženství nemělo žádný centrální bod a jednotlivá božstva nebyla dost božská. Bylo to spíš spojení různých elementů a funkcí. Na rozdíl od Ježíše Krista Odin uměl být i pořádně zrádný a další bohové byli spíš hrdiny, kterým jde primárně o vlastní úspěch a pohodlí, než o blaho lidstva. I přes to si však ponechali řadu rituálů a vyprávění, které pro nás zaznamenali až Islanďané a Norové po přijetí křesťanství. Skupina norských emigrantů se v devátém století usadila na Islandu právě z důvodu, aby uchovali své původní germánské tradice, které byly v té době potlačovány šířícím se křesťanstvím. Snažili se uchovat víru svých otců, a tak shromáždili a sepsali knihy o své mytologii, které se díky dánskému panovníkovi Frederikovi III. dostaly do Královské knihovny v Kodani. Jen díky tomu známe příběhy bohů Asgardu. 47

48 Písmo a básnictví Vikingové sami svou mytologii nemohli zaznamenat. Byli vesměs negramotní. Používali runové písmo. Jednotlivé runy se vyrývaly do dřeva nebo kamenů, ale byly to spíš nápisy než delší texty. Nejčastěji se dochovaly na náhrobních kamenech. Příběhy si tedy předávali především ústní formou. Až ve 12. století byly sepsány mýty, ságy, prozaická vyprávění o dávných výpravách a slavných vůdcích. Runové písmo mělo 24 znaků, a vzniklo původně zřejmě k magickým účelům. 84 [13] Tomuto písmu se říká futhark a bylo sestaveno Germány pravděpodobně podle jedné či více jihoevropských abeced až kolem roku 200 n. l. Původní runová řada používaná za vikingského období měla pouze 16 znaků. Severskou mytologii známe hlavně díky Eddě Snorriho Sturlussona a taky díky skaldům neboli básníkům, kteří ve svých básních popsali mytologické příběhy. Pro starogermánskou poezii je charakteristický náslovný rým neboli aliterace. Rým je tedy na začátku slova místo běžných koncových rýmů. Náslovný rým pravděpodobně plnil funkci mnemotechnické pomůcky v době, kdy se básně předávaly ústní tradicí. Náslovný rým má zřejmě i magický význam. Často se totiž používal na runových nápisech. Důležitým prvkem skaldské poezie jsou tzv. kennigy, což jsou básnické opisy, které jsou úzce spjaty s mytologií. Boží jména mají často dokonce několik opisů. Nejvíc jich má Odin, který je nazýván třeba pánem Valhaly. Existuje hypotéza, že právě tabuizace jména boha Odina vedla ke vzniku opisů všeobecně. Máme ovšem opisy mnoha věcí, jako je třeba oheň, kterému se říká zhoubce stromů. Pro jedno slovo existuje velké množství různých opisů, které se mohou v jedné básni kombinovat, čímž se skald vyhne opakování. Příkladem kennigu spojeného s mytologií je opis slova zlato. Zlato se nazývá Sifin vlas. Pramení to z mýtu, v němž Loki ostříhal Sifě, manželce boha Thora, všechny vlasy jen tak bez důvodu, aby se pobavil, jak je pro zlomyslného Lokiho typické. Musel pak za to Thorovi slíbit, že přiměje tmavé álfy (skřítkové žijící pod 84 Severské národy věřily, že runové znaky mají moc, již je možno obrátit ve vlastní prospěch. (BRONDSTED, J. Vikingové. Praha: Orbis, 1967, s. 149). 48

49 zemí), aby udělali Sifě vlasy ze zlata. Bez znalosti mytologie pak nemůže posluchač, potažmo čtenář, skaldské poezii rozumět. Kennigy se mohly dále rozvíjet. Snorri Sturluson takové kennigy v Eddě nazývá reknar. To znamená vyhnané do šíře. Např.: Obyvatelé kůže obydlí velryby, přičemž obydlí velryby je moře, kůže moře je led a obyvatelé ledu Islanďané. 49

50 Severská mytologie Severská mytologie je bohatá na zábavná i hrůzostrašná vyprávění, která nejsou tak složitá jako v egyptské mytologii, ale i zde najdeme řadu protimluvů nebo nesmyslných spojení. Celou mytologii známe pouze z pramenů zaznamenaných až s nástupem křesťanství na toto území. Autoři ji posbírali ze střípků a útržkovitých vyprávění. Vikingové byli většinou negramotní, takže záznamy jejich mytologie pochází z pozdější doby nebo z oblastí mimo Skandinávii. To má za následek řadu zkreslení, nesrovnalostí a mylných interpretací. Tehdejší křesťané se nesnažili pochopit vikingskou kulturu ani napsat věrnou podobu jejich mytologie. Proto musíme při čtení mýtů starých germánských národů vždy číst tak trochu mezi řádky. Mít na paměti, co křesťané tehdejší doby zřejmě nemohli přijmout a upravovali to k obrazu svému. Ve srovnání s jinými kulturami se může zdát severská mytologie trochu drsnější a náladovější. Stejně jako je náladové a drsné podnebí, v němž Skandinávci žili. Vtělili do mytologie drsnost prostředí, v němž žili. Tak jako si zahrává počasí, tak si zahrávají bohové s osudy lidí. Dva hlavní prameny, z nichž čerpáme naše znalosti o skandinávské mytologii, jsou Mladší Prozaická Edda a Starší Písňová Edda. Ve své práci vycházím primárně z Mladší Eddy. Starší Edda byla sepsána kolem roku 1220 dnes již neznámým autorem a její nejstarší opis daroval v 17. století islandský biskup dánskému králi. Hlavní část tvoří tzv. Codex Regius neboli Královská kniha, která je psána ručně a obsahuje 29 básní. Jméno získala podle Královské knihovny v Kodani. Tam se dostal, jak už jsem výše zmínila, díky dánskému králi Frederikovi III. Ten získal tento pergamen od islandského biskupa Brynjólfur Sveinssona v roce Kodex tam byl uložen až do roku Pak se vrátil opět do místa svého původu, tedy na Island. Autorem Mladší neboli Prozaické Eddy je Snorri Sturluson, který žil v letech a patřil za svého života k jednomu z významných rodů na Islandu. 85 Po matce byl z norské královské krve a v Norsku byl také vychován. Vzdělání ovšem 85 Snorriho život popsal v Sáze o Sturlunzích jeho synovec Sturla Tórdarson. 50

51 získal v islandském Oddi. 86 V době, kdy dospěl ve velice vlivného a učeného muže, vznikaly hrdinské ságy o germánských kmenech a bozích. Snorri je považován za autora tří knih. 87 Nedochoval se ovšem žádný originál, pouze opisy a na nich není Snorriho jméno. V jeho době nebylo důležité autorství jednotlivých děl. Šlo o zaznamenání historické moudrosti pro budoucnost, a autorův vklad proto nebyl podstatný. 88 Známe pouze jména skaldů, protože ti ve své poezii vyjadřovali vlastní názory. Mladší Edda je rozdělena na čtyři části. První, ovšem napsaná až jako poslední a zřejmě ne Snorrim, je Prolog. Následují části Gylfiho oblouzení (Gylfagginning), Jazyk básnický (Skáldskaparmál) a Výčet meter (Háttatal). Psány byly v opačném pořadí. Nejprve Snorri sepsal Výčet meter s ukázkami různých metrických a stylových forem včetně svého komentáře. Je to vlastně báseň o králi Hákonovi a Skúlim, která má 102 strof a na ní Snorri ukazuje sto různých metrických a stylových variant skaldského verše. Jeho cílem bylo pomoci budoucím básníkům. Totéž sledoval i sepsáním Jazyka básnického. V něm objasňuje příhody spojené s jednotlivými kenningy, které jsem popsala v předchozí kapitole. Vysvětluje zde, odkud jednotlivé kenningy plynou, aby básnící věděli, kdy a jak je správně použít. Snorri byl křesťan, a tudíž, jak už jsem se zmínila, nemohl psát o germánské mytologii úplně pravdivě. Z bohů udělal hrdiny, které až jejich prostoduší následovníci povýšili na bohy. Jde o tzv. euhemerismus středověkých dějepisců, podle něhož bohové byli lidé, tj. historické osoby, nejspíš zakladatelé významných rodů, kteří se za bohy vydávali nebo byli jako bohové uctíváni po smrti. 89 Byl to jediný způsob, jak se mohl jako křesťan věřící v jednoho boha vypořádat s celým panteonem bohů, ve který věřili jeho předci v době předkřesťanské. Také proto Snorri mylně vykládá název božského rodu Ásové. Snorri původ tohoto názvu vidí ve slově Asie, odkud podle něj tito hrdinové měli pocházet. Tím Snorri podpořil svou hypotézu popírající božský původ Ásů. Ve skutečnosti ovšem slovo Áss znamená bůh, takže o jejich božství 86 Existují domněnky, že právě podle města Oddi nazval Snorri své největší dílo Eddu. Já se však přikláním k jinému výkladu. Edda se překládá jako prabába, což je velmi příznačný název pro soubor duchovního dědictví předků. 87 Snorri začal psát po své první cestě do Norska, kterou podnikl jako dospělý. V Norsku pobýval roky, naneštěstí na dvoře Skúliho, který za nezletilého krále Hákona Hákonarsona spravoval říši a rozhodl se sám prohlásit králem. Povstal proti dosavadnímu norskému králi Hakenovi. To se stalo Snorrimu osudným, protože ho král Hakon dal jako přívržence Skúliho zajmout nebo usmrtit. Vykonavatel tohoto příkazu byl naneštěstí Snorriho hlavní nepřítel na Islandu, zeť Gissur Torvaldsson, který s ním měl spory o majetek. Tak přišel Snorri Sturluson o život. 88 O tom, že Snorri sestavoval knihy ság a mýtů, víme ze zmínky v Sáze o Sturlunzích. 89 STURLUSON, S. Edda, Sága o Ynglinzích. Praha: Odeon, 1988, s

52 nemůže být pochyb. Snorri celou severskou mytologii shodil už názvem, kdy část s popisem mýtů nazval Gylfiho oblouzení. Dal tím jasně najevo, co si o mýtech, které popisuje, myslí, a vyvrátil tak případné pochybnosti o své víře a podezření z šíření pohanského kultu. Další euhemeristicky zkreslený popis severské mytologie má na svědomí Saxo Grammaticus. Ten sepsal ve 13. století dějiny Dánska Gesta Danorum. Latinsky tu sepsal svůj vlastní výklad severské mytologie a vnesl opět trochu zmatku i do mýtu, kterému se hodlám věnovat. Stejně jako Snorri čerpal z legend zachovaných díky ústní tradici a skaldské poezii, ale poskládal je trochu jinak. Baldrův mýtus má tak dvě verze, které se v detailech liší, jak se přesvědčíme později. Saxovo dílo objevila humanistická Evropa dřív než Snorriho Eddu, hlavně díky tomu, že bylo psáno srozumitelnou latinou, zatímco Edda, zaměřená na islandskou tradici, byla psaná domácím jazykem. Neměla tedy možnost tolik zapůsobit na okolní kultury. Naproti tomu Saxovo dílo nechalo stopu i v renesanční Anglii. Právě od něj si bere inspiraci Shakespeare pro Hamleta, kralevice dánského. V úvodu jsem se zmiňovala o tom, že existují univerzální mýty, které najdeme ve všech mytologiích světa. Základním je samozřejmě mýtus o vzniku světa, který v severské mytologii patří k těm nejsilnějším. Na počátku byl jen prázdný prostor Ginnungagap mezi dvěma světy, mrazivým a mlhavým Nifheimem a horkým a jiskřícím Múspellem. Do velké prázdnoty tekla řeka, která postupně zamrzala, až se studený kraj s horkým spojil, led se roztopil a vznikl mrazivý ob Ymi, ze kterého pochází mraziví obři země. Potom vznikla kráva, která oblizovala slaný led. Z ledu pak vznikla lidská postava a to byl Búri, ze kterého pochází všichni velcí bohové. Bohové Odin, Vili a Ve zabili Ymiho a z jeho těla vznikl náš svět, moře i mraky. V tomto světě pak kromě lidí, bohů, skřítků a obrů žijí i různé příšery, které se bohům pomstí za všechno zlé, až nastane Ragnarok, což je obdoba křesťanské Apokalypsy. Bratr s bratrem bít se bude na smrt, synovci poskvrní příbuzenské svazky. Zle je s lidmi, smilstvo bují, 52

53 meče se blyští, štíty pukají, vlk vyje s vichry, vniveč se propadá svět. 90 Mezi ně patří vlk Fenrir, kterému se podaří při Ragnaroku zabít Odina, a mořský had Midgardsorm, který leží skrytý na dně moře a svým tělem obepíná celý svět. Oba jsou potomky Lokiho, jednoho z hlavních představitelů Baldrova mýtu. Severský mýtus vzniku světa je ovlivněn prostředím. Vznik světa z ledu a ohně je logickým vyústěním uvažování lidí žijících v severní Evropě, v zemích chladných, ledových a s vulkány. V mýtu se ovšem objevuje kráva, která se nachází v mnoha mytologiích po celém světě bez ohledu na prostředí. Také v Egyptě hraje kráva důležitou roli v mýtu o vzniku světa. Kráva se zvedla z bahna, na svém hřbetě vynesla slunce (zosobněné bohem Re) a stala se z ní obloha. V této podobě je onou krávou bohyně Nút. V podobě krávy byla zpodobňována také bohyně nebes Hathor a jiné bohyně. Kráva byla nejuctívanějším zvířetem. Zdroj mléka, kojná lidstva, kráva jako symbol životodárné síly je tak jedním z prvků, které se opakují v mytologiích různých kultur. 90 Takto popisuje Ragnarok Vědmina píseň v Gylfiho oblouzení. 53

54 Bohové Ve skandinávské mytologii žijí vedle sebe dva rody. Ásové a Vanové. Do rodu Ásů patří nejslavnější bohové. Tím nejvyšším je Odin, jeho ženou je Frigga. Jedním z potomků je Baldr. Dalším slavným bohem je Thor, jehož atributem je kladivo. Loki, který má stěžejní roli v Baldrově mýtu, je bohem pouze z poloviny. Jeho otcem byl obr a to mu zřejmě dalo do vínku ony temné vlastnosti, kterými figuruje v mnoha mýtech. Obrové totiž byli pro Seveřany zlými protiklady bohů. Sám Loki, ačkoli měl věrnou ženu Sigyn, zplodil své ďábelské děti vlka Fenrira, hada Jormunganda a vládkyni podsvětí Hel s obryní Angrbodou. Svět je rozdělen na Ásgard, kde žijí bohové, Midgard, což je střed světa, kde žijí lidé, Jotunheim neboli říši obrů a Álfheimr, který obývají álfové, ovšem pouze ti světlí. Álfové jsou totiž skřítci, kteří jsou rozděleni na světlé a temné, kteří žijí pod zemí. Vanové byli podle Dumézila uznáni jako bohové až později. Některé básně a legendy hovoří o sváru mezi Vany a Ásy. Dumezil v nich však vidí dárce zdraví, mládí, úrody a plodnosti. Rod Vanů se nám zdá podřadnější zřejmě hlavně proto, že se o jejich osudech nedochovalo zdaleka tolik mýtů, jako o osudech Ásů. Nejvíc je známá bohyně Freyja a její bratr Freyr. O některých dalších božstvech se dozvídáme pouze z náznaků, ačkoli je velmi pravděpodobné, že i oni měli vlastní příběhy. Svědčí o tom řada kenningů, kterým rozuměli tehdejší lidé, ale my je nemůžeme pochopit bez příslušného příběhu, který se nedochoval. Zajímavý je také rozpor v pracích Snorriho Sturlusona a Adama z Brém o nejvyšším z bohů. Snorri nazývá nejpřednějším a trojjediným bohem Vikingů Odina, zatímco mistr Adam z Brém, který roku 1070 popsal chrám v Uppsale, nejproslulejší pohanskou svatyni píše trůn nejmocnějšího boha Thora je umístěn uprostřed síně a po jeho stranách lze spatřit Odina a Freye. Také podle islandských ság se zdá, že Thor neboli všemohoucí Ás byl bohem hlavním. O uctívání Odina není na Islandu tolik zmínek. Zmiňují se o něm pouze skaldi, kteří se ovšem často zdržovali na cizích dvorech. Nalézáme tudíž rozpor mezi poetickým uctíváním Odina jako nejvyšší božské bytosti a důkazy o uctívání Thora jako hlavní nejsilnější božstvo. Emil Walter v předmluvě k Okouzlení krále Gylfa vysvětluje tuto skutečnost takto: Stará pohanská víra v bohy byla ve vikingské době přebásněna v epické drama, v němž Odin se stal 54

55 hlavní osobou pod více či méně přímým vlivem křesťanských představ. Eddické pohanství by bylo tedy výtvorem skaldů. 91 Řada encyklopedií a různých popisů skandinávských božstev tedy očividně vychází spíš z poezie než z důkazů o uctívání pohanských božstev. Pro rozbor Baldrova mýtu je ovšem rozhodující výklad mytologie podle Snorriho, proto bude v této práci hlavním bohem nazýván Ódin [11], o němž Snorri píše Ódin, a stejně i jeho manželka, měl věštecký dar a pomocí jeho shledal, že jeho jméno jeho bude zachováno a ctěno v severním díle světa přede jménem všech králů STURLUSSON, S. Okouzlení krále Gylfa. Praha: Arkún, 1929, s Tamtéž, s

56 Baldrův mýtus Jak už jsem uvedla, existují dva výklady tohoto mýtu. Saxo Gammaticus popsal latinsky příběh krutého bojovníka Baldra, zatímco Snorri Sturluson v Prozaické Eddě sepsal příběh boha. Saxo psal tento mýtus v domnění, že popisuje dějiny Dánska. Proto nepsal o bozích, ale o normálních smrtelnících. V hlavních rolích vystupují válečníci Balder a Hotherus. Baldr je synem Othinuse z Uppsaly. Nápadnou podobnost s bohem Odinem shodil Saxo komentářem: celá Evropa mu v té době přisuzovala falešný titul božství. 93 Baldr v tomto příběhu soupeří o ruku krásné Nanny, do které se zamiloval, když ji spatřil při koupeli. Nannu ovšem miluje i její nevlastní bratr Hotherus, kterému Nanna dává přednost. Na své straně má i nadpřirozená ženská stvoření, zřejmě něco jako lesní víly. Baldrovi ovšem nemůže jen tak něco ublížit a na své straně má Valkýry, které mu zaručí vítězství speciálním pokrmem a opaskem. Zraněn může být pouze zvláštním mečem. Tuto skutečnost i to, kde je meč ukrytý, se Hotherus dozví opět od jeho ochranitelských vil. Vypraví se tedy k satyrovi Mimingusovi, který meč stráží. Po strastiplné cestě skrz zimu a temnotu se Hotherus k Mimingovi dostane a meč sebere. Ani to mu ovšem k překonání Baldra nepomůže. Hotherus je poražen, ale nevzdává se a útočí znovu. Mezi těmito dvěma bojovníky proběhne několik bitev, v nichž Baldr vítězí. V této části příběhu Saxo v podstatě opakuje několikrát stejný incident. Hotherovy zvláštní ochránkyně mu poradí, aby ukradl zázračné jídlo, které je zdrojem Baldrovy síly. Hotherus se v převlečení vmísí k Valkýrám, jež jídlo připravují, a odcizí i opasek. Potom se mu konečně podaří zázračným mečem Baldra zabít. Ani Saxo nevynechal Baldrův sen o vlastní smrti, kterým začíná Snorriho verze. Báseň Baldrův sen se dochovala celá, a tak ji Saxo nemohl jen tak opomenout. Baldrovi byl vystrojen velký pohřeb a jeho tělo bylo upáleno na velké mohyle. Jeho smrt je pomstěna nevlastním bratrem Bousem, kterého ovšem Othinus zplodí s princeznou Rind až po Baldrově smrti. Bous Hothera nakonec zabije. 93 PAGE, R.I. Severské mýty. Praha: NLN, 1997, s

57 Daleko rozšířenější je verze Snorriho Sturlussona. Tady je hlavní postavou vedle Baldra Loki, kterého Saxo úplně vynechal. Baldr Syn Odina a Frigg, bůh jara a plodnosti, krásný, mladý, zářivý bůh světla, který bývá nazýván také bílým bohem nebo bílým Ásem. [13] Jméno Baldaeg se nachází v některých mladších genealogiích anglosaských králů. V této formě to znamená jasný den, a Balder je pak považován za boha nebe. Podle Snorriho je bohem oslňující krásy. To vše jsou ovšem pouze domněnky. Nemáme žádné důkazy o tom, že by Balder byl bohem dřívějších pohanů. Skaldové používají Baldrovo jméno často v kenninzích pro válečníka, což dává za pravdu Saxovu pojetí Baldra bojovníka. Ovšem v jeho příběhu není vylíčen jako příliš kladná postava. Naproti tomu u Snorriho je Baldr spravedlivý mladý bůh, milovaný všemi v Asgardu. Loki Místo, které Loki zaujímá v kruhu Asgardu, není tak jednoznačné. Hraje roli ve všech nejznámějších mýtech a podle Snorriho je zřejmě tím nejzajímavějším charakterem mezi severskými bohy. Loki je hlavním hercem v nejpůsobivějších příbězích a motivující silou ve velkém množství námětů. Přináší komedii do příběhů o bozích Asgardu a tragédii do příběhu o Baldrovi. Pro čtenáře básní je Loki hrozivou a silnou postavou. [12] Očividně je to ambivalentní figura, tedy ani úplně dobrý, ani úplně špatný, i když ve Snorriho Eddě ta špatná stránka převažuje. V pozdější vikingské době byla zkažená a nebezpečná stránka jeho charakteru srovnávána s křesťanským ďáblem. Tomuto srovnání se budu věnovat později. Loki se u Snorriho objevuje jako přímo odpovědný za Baldrovu smrt, ale mnozí badatelé mají za to, že obraz Lokiho jako Baldrova vraha je pozdějším výsledkem narůstajícího očerňování jeho reputace. Charakteristikou Lokiho, kterou nemá žádný jiný bůh kromě Odina a Thora, je jeho družnost. Zažívá dobrodružství téměř se všemi obyvateli Asgardu. Byl kumpánem 57

58 Odina a Thora, bojoval s Heimdallem a zabil Baldra. Hraje roli v obojím, jak ve vzniku, tak i zničení světa. Pomáhá stavět Asgard a zároveň je doma mezi obry a monstry. Loki je bohem jen z poloviny a protože nemáme žádný důkaz o jeho uctívání mezi lidmi, jako v případě Thora nebo Tretra, je zřejmé, že nebyl jedním z hlavních božstev. Loki je v mnoha Snorriho příbězích spíš rozpustilý uličník než proradný zloduch. Někdy jeho činy působí potíže a utrpení bohům, jako když pomáhal obrům ukrást jablka nesmrtelnosti. Při jiné příležitosti je to právě Loki, kdo bohům pomáhá. Zachránil je třeba od vážných potíží, když pomohl znovu získat Thorovo kladivo tím, že se převlékl za nevěstu. Někdy Loki jedná pod tlakem, buď proto, že ho obři berou do své moci, nebo kvůli rozlíceným bohům, kteří trvají na nápravě špatností jím způsobených. Není ovšem pochyb, že mnoho jeho činů jsou spíš činy zlobivého chlapce než skutečné zločiny namířené proti spravedlivým bohům. I když je mazaný a vynalézavý, nejsou vždy jeho plány úspěšné a často dostane trest, který poslušně podstoupí. Loki má několik magických sil, z nichž nejvýznamnější je schopnost měnit svou podobu. V jednom z mýtů se mění na ženu, v jiných se promění v ptáka, mouchu, nebo i blechu. Také v Baldrově mýtu mu změna podoby několikrát pomůže. Aby zabránil Baldrovi v návratu do Asgardu, stává se z něj stará žena, která jako jediná ze všech věcí i živočichů odmítá Baldrovo vydání z království smrti, kterému vládne Lokiho dcera Hel. Na konci Baldrova mýtu utíká před zlobou všech bohů jako losos. Loki je manželem bohyně Sigyn, která je mu skutečně věrná až do samého konce, kdy je Loki připoután a nad jeho hlavu zavěšen had, který kape svůj jed. Ten Sigyn zachytává do misky, kterou ovšem musí občas vylít, a právě v těchto okamžicích Loki trpí příšernou bolestí a jak sebou škube, vznikají zemětřesení. To je Snorriho mytologický výklad přírodních jevů, které jsou ve vulkanické oblasti Islandu velmi časté. Loki si z věrnosti své ženy zrovna příklad nebere a klidně plodí děti s obryní, zvěstovatelkou smutku Angrbodou. Jeho tři děti jsou potomky, jaké může mít jen skutečný zloduch. Vlk Fenrir, had Jörmungand a vládkyně mrtvých v podsvětí Hel mají při Ragnaroku naplnit věštbu a zničit svět. Proto je Odin nechal zajmout a snaží se omezit jejich moc škodit. Fenrira spoutá, Jörmunganda vrhne do moře a Hel do podsvětí. Nabízí se otázka, proč se je Odin nesnaží rovnou zničit, když zná proroctví, v nichž právě oni budou jeho zkázou. Severské národy věřily na osud a plně se mu 58

59 podřídily. Také Odin věděl, že osud nemůže změnit, proto se snažil pouze zmírnit nebo oddálit jeho naplnění. Podle některých pramenů, jako je třeba The Mythology Library od Sebastiana Kellyho, je Loki bůh ohně. 94 To se dá ovšem velmi snadno zpochybnit. Autoři, kteří se k tomuto názoru přiklánějí, jej mají za boha ohně pro jeho jméno. Oheň se totiž řekne logi. Ve Snorriho Eddě ovšem není zmínka o tom, že by Loki jakkoli vládl ohni nebo ho používal ve svých lotrovinách. Naopak se často pohybuje ve vodě 95 a po přečtení Eddy ho máme s vodou daleko víc spojeného než s ohněm. Hlavním důkazem, který vyvrací ohňový původ Lokiho jména, je jeden z mýtů. V něm Loki pořádá soutěž v pojídání masa. Jeho soupeřem je blíže neurčená postava jménem Logi. Pokud by se tedy bůh ohně měl jmenovat podle jeho názvu, byl by spíš Lokiho soupeř oním bohem. Loki v této soutěži spořádal pouze maso, zatímco Logi snědl i kosti, mísu a vše ostatní. A to je, jak píše Snorri, pro hltající oheň typické. Spořádá vše, co se mu postaví do cesty. Baldrův příběh začíná jeho snem o vlastní smrti. Jeho otec Odin vyhledá vědmu v říši mrtvých, která mu prozradí, že v Helu je Baldrův příchod očekáván. Připravuje se hostina na jeho uvítání. Vědma prozradí i totožnost Baldrova vraha. Má jím být slepý bůh Hodr (Hother). Mstitelem Baldra bude syn krásné Rind jménem Vali. Baldrova matka Frigg se po jeho snu snaží zajistit, aby k onomu neštěstí nedošlo. Všichni tvorové i neživé věci musí složit přísahu. Slíbí, že Baldrovi nikdy nijak neublíží. Přísahají všichni, až na malou větvičku jmelí, která se zdá Frigg příliš malá, aby od ní žádala jakýkoli slib. Díky své nedotknutelnosti se Baldr stane středem jedné poměrně kruté hry, při níž se nechává ostatními bohy napadat čímkoli, co jim přijde pod ruku. Je tu ovšem jeden tvor, který chce přece jen Baldrovi ublížit. Tím zlosynem je Loki, který Baldra nenávidí. A proč? Jde o klasický motiv, prostou, velmi lidskou vlastnost, kterou Loki jako polobůh mít může, tedy závist. Loki Baldrovou smrtí nic nezíská, ale přeje si ji. Závidí mu jeho oblíbenost u ostatních bohů i jeho krásnou ženu Nannu. Loki tedy využije svou oblíbenou taktiku a v přestrojení za starou ženu se dostane k Frigg, která mu prozradila vše o přísahách, včetně tajemství o jmelí. Loki okamžitě spěchá pro jmelí. Sám se však vrahem oblíbeného Baldra stát nechce. Ví, že by si proti sobě poštval celý Asgard. Zneužívá proto slepoty boha Hodera. Ten při hře na Baldra nic nehází, protože nevidí, kde Baldr stojí. Loki ho ovšem vyprovokuje k činu. Přesvědčí 94 COTTERELL, A. Norse mythology. Oxford: Sebastian Kelly, Po zabití Baldra se schovává před božím hněvem v podobě lososa ve vodopádu. 59

60 ho, že by bylo velmi neuctivé, kdyby on jediný nechtěl prokázat Baldrovu nezranitelnost. Loki podá Hoderovi ruku a nasměruje ji na Baldra. Ten zasažen padá mrtev. [10] Bohové jsou velmi zarmouceni, ale nechtějí se mstít Hoderovi, protože vědí, že neměl v úmyslu Baldrovi jakkoli ublížit. Všichni naříkají a Baldrovi vystrojí tradiční pohřeb na hranici, která je připravena na lodi Hringhorni, která nebožtíka převeze do říše mrtvých. Baldrova žena Nanna umírá žalem a je na hranici položena společně se svým chotěm. Upálen je i skřítek, kterého do ohně hodil Thor. Nebožtíkovi to má přinést štěstí. Frigg se opět snaží svého syna zachránit, a proto vyzývá kohokoli, kdo má odvahu, aby se vydal prosit Hel o navrácení Baldra mezi živé. Vydal se pro něj hrdinský válečník Hermod, další Odinův syn, Baldrův bratr. Od Odina dostal na cestu nejlepšího koně Sleipniho. Na své cestě k Hel musel čelit mnoha úskalím, jako přejet řeku Gjoel, která odděluje náš svět od podsvětí, a přeskočit mříž. Hel poté svolí k navrácení Baldra mezi živé, ovšem pouze pod podmínkou, že jej budou oplakávat všechny živé i mrtvé věci na světě. Ásové proto vyšlou posly po celém světě, aby byl Baldr pláčem vykoupen z Helu. Všichni a všechno truchlí pro Baldra, až na obryní Thokk. Nad skonem Baldra bude Thokk prolévat suché jen slzy Mne živ či mrtev nikdy neoblažil. Ať ponechá si Hel, co jí patří. 96 Kvůli jejímu odmítnutí musí Baldr setrvat v podsvětí, jak věštba káže, až do Ragnaroku, kdy bude znovu zrozen vládnout spravedlivě na zemi. Obryně Thokk je ovšem další z vtipných převleků Lokiho, a jeho plán je tak dokonán. Trest ostatních bohů ho ovšem nemine. Loki uteče a skrývá se. Přes den na sebe bere podobu lososa a skrývá se ve vodopádu. Odin ho však spatří ze svého vysoko postaveného trůnu a prozradí bohům, kde ho mají hledat. Loki si pak sám na sebe uplete bič. Tedy přesněji síť. Aby vyzkoušel, jak by ho bohové mohli chytit a připravil se předem, sám uplete síť. Když se k němu pomstychtiví bohové blíží, hodí svou síť do ohně. Zrakům bohů však neujde a ti si zhotoví úplně stejnou. Nakonec Lokiho chytí Thor. Je připoután ke třem kmenům a nad jeho hlavou visí jedovatý had. Věrná žena Sigyn zachytává jeho jed do misky, aby nekapal Lokimu 96 STURLUSON, S. Edda, Sága o Ynglinzích. Praha: Odeon, 1988, s

61 do tváře. [14] Loki má být bezpečně spoután až do chvíle, kdy se naplní jeho osud a on unikne, aby uspíšil konec světa. Hlavní rozdíl mezi výkladem Saxa a Snorriho je přítomnost Lokiho. Saxo znal zřejmě příběh o Hoderovi a vyprávěl Baldrův příběh z Boxerova pohledu. Snorri očividně znal na rozdíl od Saxa báseň Lokasenna neboli Lokiho svár, v níž se mluví o Lokiho odpovědnosti za Baldrovu smrt. Saxo musel čerpat spíš z básně Voluspá, kde je zmiňován Baldr krvácející zbraní Hoderovou. To ovšem souhlasí i ve Snorriho verzi. Jak u Saxa, tak u Snorriho najdeme Baldrův věštecký sen. Shodují se i v podpoře Baldra nadpřirozenými silami a Odinem. Nedotknutelnost Baldra a jeho zabití speciální zbraní jsou také shodné. Láska Nanny je hlavním důvodem sváru u Saxa. I Snorri tento motiv zmiňuje, i když jen okrajově. Nanna je jednou z příčin Lokiho závisti. Snorri označoval Baldra za Odinova syna. Saxo ho vidí jako hrdinného válečníka, který byl synem Odinovým pouze ve smyslu jeho následování, tedy jako vyznavače. Všichni křesťané jsou děti boží, tak i všichni vyznavači Odina byli jeho dětmi. Hoder byl také následníkem Odina, takže by se v tomto případě jednalo o rivalitu mezi dvěma bratry, syny Odina., stejně jako ve Snorriho verzi, i když by to nebyli bratři pokrevní. Oba autoři vytvořili příběh na základě pramenů, které měli. Snorri je ovšem daleko lepší vypravěč než Saxo a i to může být důvodem nesrovnatelně větší popularity jeho verze. Mýtus o Baldrovi má i svou moderní a populární verzi, která se ovšem nezakládá na skaldské poezii ani na jiných pramenech pocházejících přímo ze skandinávské oblasti. V této verzi bílé bobulky na jmelí představují slzy Frigg. A právě její slzy mu umožnily zmrtvýchvstání. Z vděčnosti pak Frigg políbila každého, kdo prošel pod jmelím, čímž udělala z jmelí symbol lásky. Odtud pramení vánoční zvyk rozšířený v celé západní společnosti, líbat se pod jmelím. 61

62 Inspirace Baldrovým mýtem Při zkoumání egyptského mýtu jsem se věnovala jeho inspiračním vlivům na díla a projekty vzniklé od doby, kdy byl tento mýtus živý, až po současnost. I když vikingská kultura byla známá spíš svými objevnými výpravami než svou mytologií, inspiruje i ona díla dob pozdějších i současnosti. Povědomí o germánské mytologii získal celý svět díky slavné operní trilogii skladatele romantismu Richarda Wagnera Prsten Nibelungů. Je to největší Wagnerovo dílo, na kterém pracoval 26 let (v letech ) a vytvořil hudbu i libreto. Opera má čtyři části Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů, které mají být hrány v jednom týdnu, a to v konkrétní dny, tedy v pondělí, úterý, čtvrtek a sobotu. Jednotlivé části jsou velmi dlouhé, ta poslední trvá přes pět hodin. Wagner použil jako základ starší i mladší Eddu i další ságy. Poslední část vychází z rytířského eposu třináctého století Píseň o Nibelunzích. První část, tedy Zlato Rýna, se týká bohů, obrů a skřetů žijících pod zemí, v nichž poznáváme temné álfy, o kterých jsem se zmínila při popisu bohů severské mytologie. Jeden z nich se zmocní zlata ležícího na dně Rýna a dá z něj zhotovit prsten se zázračnou mocí. Jeho nositel může, za podmínky, že se vzdá lásky, ovládnout svět. To pro temného álfa není žádný problém, a tak vypočítavý skřet vládne svému národu pomocí prstenu. Bohové si nechají postavit Valhalu dvěma obry, kteří žádají jako odměnu bohyni Freiu (Freya), sestru bohyně Fricky (Frigga), manželky Wotana (Odin). Vše vyřeší bůh ohně Loge. Zda jde o Lokiho nemůžeme z Wagnerova díla posoudit, neboť Baldrova mýtu se nijak nedotýká. Snaha pomoci bohům by to mohla zdánlivě vyvracet, ale Loki se přece stal zlem až díky Baldrově mýtu. Bůh ohně tu navíc pomůže lstí a loupeží, což by bylo mistrovi úskoků Lokimu podobné. Přesto se kloním k názoru, že Loki a bůh ohně Logi jsou dvě odlišné postavy a Wagner měl na mysli Logiho. Ten pomůže Wotanovi uloupit zlato a dát ho obrům jako náhradu jejich vysloužené odměny. Druhá opera Valkýra je příběhem nešťastně provdané ženy, která se zamiluje do muže, jenž je ve skutečnosti jejím bratrem a zároveň Wotanovým synem. Ten ovšem svého syna obětuje, aby zabránil incestu a uchoval svátost manželskou, která je pro bohy velmi důležitá. Potomek těchto dvou nešťastných milenců Siegfried je hlavní postavou třetího dílu. Vychován skřetem v jeskyni nemá z ničeho strach a stane se tak hrdinou, který může způsobit zvrat. Vše ovšem skončí 62

63 podle pesimistického přesvědčení, že na světě nejsou hrdinové, pouze oběti. Siegfried se zmocní prstenu Nibelungů a zlomí Wotanovo kopí s runovým nápisem potvrzujícím nadvládu bohů nad lidmi. V poslední části Soumraku bohů přichází Ragnarok. Prsten se vrací do Rýna, ovšem nepřichází žádný návrat zářivého boha Baldra a vlády dobra, jak hlásá věštba severské mytologie. Prsten Nibelungů tedy není jejím obrazem. Richard Wagner si vypůjčil jména a postavy z Eddy a tehdejších ság a použil je pro vlastní příběh. Popisuje tu děsivý společenský řád, v němž vládnou skřeti bez potřeby lásky, jde jim jen o moc a zisk. Čistá láska je naopak trestána, protože ohrožuje zavedený řád, a nakonec se musí hrdinové obětovat, aby vykoupili lidstvo, i když obrat k lepšímu stejně nepřichází. Existují názory, že v národu skřetů vylíčil Wagner podlidi stojící proti vrstvě vládnoucích bohů a jim podřízeným lidem. Tito podlidé jsou podle mnohých obrazem židovského národa v očích antisemity Richarda Wagnera. V každém případě je Prsten Nibelugů dílem pesimisty, který v Baldrův návrat nevěřil. Jak už jsem popsala, egyptskou mytologií se v mnohém inspirovalo svobodné zednářství. V jeho symbolice najdeme i prvky mytologie severské, a to velmi významné. Zakladatel svobodného zednářství hrabě William St. Clair měl norské předky a důležitou úlohu v tomto hnutí nebo filozofickém systému hrála bohyně Freya, která pochází z rodu Vanů. St. Clair v Rosslynské kapli shromáždil velké množství symbolů pocházejících z předkřesťanské víry jeho norských předků. Konkrétní inspirace Baldrovým mýtem sice u zednářů nenajdeme, ovšem setkáváme se s ním jinde. Kromě obecných jmen jako jsou hory Mount Loki a Mount Baldr nebo bílá květina Matricaria perforata, které se říká Baldrovo obočí, vzniklo několik uměleckých děl inspirovaných tímto mýtem. Mladý dánský malíř Hans Oldau Krull se prezentoval na výstavě v Severojutlandském muzeu, nazvané Když bozi byli bohy a hrdinové hrdiny svůj obraz Smrt Baldra. Dva dánští skladatelé zhudebnili Baldrovu smrt. První byl Ernst Hartman, žijící v letech 1726 až Zpěvohra Baldrova smrt měla premiéru v Královském divadle v Kodani 30. ledna Stejnojmenná skladba vznikla i poměrně nedávno. Napsal ji Bo Holten jako část exhibice pro výše zmíněnou výstavu v Severojutlandském uměleckém muzeu. 63

64 Největším hudebním dílem na tento námět je dílo islandského skladatele Jona Leifse. Opus Baldr je hudební a taneční drama, nejdelší práce, kterou Jon Leifs vytvořil. Bohužel ji nikdy neslyšel. Napsal ji ve čtyřicátých letech minulého století jako protest proti zneužití severské mytologie nacisty. Na scénu přichází nejprve skald s prologem, v němž představuje Lokiho jako zlo a Baldra jako ztělesněné dobro a mír. Leifs si tu přidal scénu, v níž Loki hodí pochodeň do ohně spalujícího Baldrovo mrtvé tělo a vzbudí tím erupci vulkánu. Leifs tu reaguje na skutečnou událost s islandským vulkánem Hekla. Nakonec se prostřednictvím závěrečného sboru ozývá příslib lepších časů, které mají přijít. Pole obrostou pšenicí, zlo ustoupí a Baldr znovu povstane. Baldr byl v koncertní formě premiérován až v roce 1991 v Reykjaviku islandským symfonickým orchestrem. Důvod vzniku tohoto uměleckého díla je nechvalným příkladem zneužití mytologie, která je vytržena z původního času a sociálního prostředí a aplikována v době i kultuře zcela odlišné a bez ohledu na původní význam. Němečtí nacisté se hlásili ke staré severské mytologii jako k duchovnímu základu svých předků, který obhajuje jejich jednání a dává jim do ruky zbraň proti křesťanské víře. Hlásili se k vojenské zuřivosti pohanských bohů. Baldr jako dokonalý krásný bílý bůh přesně odpovídá představě dokonalého árijce. Podle Miskotteho německý národní socialismus vědomě lpí na mýtickém životním pocitu...tento pocit jim pomáhá vyrovnat se s těžkým úkolem, který oni sami označují za nadlidský..vůdci prohlašují, že jednají z víry. 97 Dosud dokonce existuje v Čechách skupina uctívající tradiční severskou mytologii. Jmenuje se Fraternitas Ulfár a vznikla v březnu roku Na svých stránkách píší doslova: Odmítáme křesťanství, humanismus, univerzalismus a jiné věci, které k nám přišly z Blízkého východu nebo jsou výsledkem úpadku našeho lidu. Nejsme tolerantní a neodmítáme násilí. 98 Je těžko představitelné, že se u nás někdo hlásí k božstvům Skandinávie, a ještě si z jejich mytologie bere to nejhorší, stejně jako nacisté ve třicátých letech. Podle internetových stránek mají severskou mytologii zmapovanou pečlivě. Jsou tedy dalším důkazem, jak nebezpečná je aplikace cizích standardů v odlišné kultuře. I v současnosti se setkáme s odkazy na severskou mytologii. Třeba v americkoněmeckém filmu nevalné umělecké hodnoty Maska junior. Je to komedie, v níž hlavní 97 MISKOTTE, K.H. Edda a Tóra. Benešov: EMAN, 2004, s

65 zápornou roli hraje zlý bůh Loki, který stvořil onu masku, jež mění svého nositele v nepřekonatelného mistra převleků a nadpřirozených sil. Odin se tu zjevuje jako rozhořčený otec, který vidí v Lokim černou ovci rodiny. Zbaví ho moci a odkáže ho do říše smrtelníků, ale nakonec se opět udobří a stanou se z nich opět otec a syn. Z mýtu o Baldrovi i jiných víme, že takovou moc Odin nad Lokim neměl a ani jeho vztah nebyl otcovský. Severskou mytologií je inspirována především řada počítačových her, jejichž námět se ovšem často nezakládá na skutečných mytologických základech. Autoři tu volně manipulují s mýtickými postavami, přisuzují jim jiné vlastnosti a schopnosti, než ve skutečnosti mají. 99 Severská mytologie je pro bojové hry jako stvořená. Mladí hráči se tu ovšem o příbězích Eddy mnoho nedozvědí. Znají vůbec mladí Skandinávci svou mytologii? Dovolme si teď malou odbočku, abychom zjistili, jaká je možnost seznámit se s vlastními duchovními základy v současném Dánsku. Když jsem se ptala dánských, norských a islandských studentů, s nimiž jsem trávila tři měsíce na internátní škole v dánském Ryslinge, co jim říká mýtus o Baldrovi a Lokim, většina z nich obě jména znala, ale málokdo uměl příběh převyprávět. Studenti, kterým bylo kolem dvaceti let, se u této otázky rozdělili na ty, kteří prošli státním školstvím, a ty, kterým se dostalo soukromého vzdělání na tzv. Friskole. 100 Ti totiž věděli o mytologii podstatně víc, ačkoli ji brali spíše jako pohádky nebo bajky, protože byli většinou vychováváni v křesťanském duchu. Friskole jsou alternativní nezávislé školy prvního stupně. Pak jsou tu ještě dva typy volných škol se stejným základem jako friskole. Jsou to pokračující školy pro mladé ve věku let a dále internátní střední školy, na kterých neprobíhají zkoušky. Učitelé v těchto školách jsou speciálně školeni. Po celé zemi se nachází asi 180 friskole, většinou jen s pár desítkami studentů. Školy jsou rozdílné ideologicky i v učebních metodách. Spojuje je ovšem to, že jsou v nich často vyprávěny dětem příběhy severské mytologie. Většina z nich je totiž založena na principech pánů Grundwiga a Kolda. První friskole byla založena v roce 1850, kdy v Dánsku nastalo duchovní obrození inspirované právě knězem a básníkem N.F.S. Grundtwigem, který 99 Výjimkou je snad hra Age of Mythology, kde si můžete vybrat egyptskou, řeckou nebo vikingskou mytologii. Bohové a hrdinové mají charaktery založené na skutečných mýtech. 100 V Dánsku existují dva školní systémy. Do státních škol chodí 90 % dětí. Rodiče si mohou svobodně zvolit, který systém preferují, a dokonce založit i vlastní školu. Sami pak mohou rozhodnout o struktuře školy i o principech vyučování. Stát podporuje soukromé školy tím, že platí 80 % všech jejich výdajů. Školy musí platit svým učitelům stejný plat, jaký by dostávali na škole státní. Inspektor pak dohlíží na to, aby výuka dánštiny, matematiky a angličtiny byla srovnatelná s požadavky státní školy. 65

66 žil v letech 1783 až Prosazoval, že člověk je svobodný a zároveň odpovědný za své bytí. Proto začal vystupovat proti strnulosti státních škol. Škola by podle něj měla učit studenty skrze poznání historie a poezie, aby na sebe pohlíželi jako na součást něčeho většího. Jako individualita uvědomující si svůj přesah. 101 Průkopníkem jeho myšlenek byl pak učitel Christen Kold, který byl přesvědčen, že důležitá je hlavně imaginace a příběhy, kterými se děti naučí o životě mnohem víc. Byl přesvědčen, že je potřeba vzbudit u dětí zájem a údiv. A snažil se tak uvést do praxe myšlenku, kterou jsem uvedla kapitolu o mytologii, a sice že schopnost údivu je začátkem moudrosti. Základním principem, na kterém je toto školství vybudováno, je svoboda každého jedince utvářet si svůj vlastní život, ale zároveň být zodpovědný nejen za sebe, ale i za celou společnost. Dítě je tu respektováno jako nezávisle myslící bytost a cílem je rozvíjet dítě do komplexní lidské bytosti, k čemuž má být nápomocna právě znalost mytologie jeho předků. Je tu rozvíjena ta část kulturního kódu, která byla industriální společností odsunuta do ústraní a považována za nedůležitou, protože z ní nepramení žádný viditelný prospěch, účel ani hmotný statek. Ovšem aby byla lidská bytost opravdu komplexní, nesmí být tato složka opomíjena, nebo dokonce cíleně potlačována. Je nezbytné, aby dítě získávalo znalosti v každém oboru. Proto je malování, zpěvu, tanci a vyprávění příběhů severské mytologie dáván stejný prostor jako ostatním předmětům. Každé ráno se děti před vyučováním scházejí v jedné místnosti, aby si zazpívaly dánské písně a hymny oslavující jejich zemi. Najdeme v nich i prvky severské mytologie. Učitel pak pronese několik slov a pak mají příležitost studenti. Kdokoli chce, může vystoupit a říct, cokoli má právě na srdci. 102 Tento zvyk se drží i na Hojskole, na níž jsem studovala já a která je určena lidem po maturitě. 103 Celá tahle ranní setkání mají povzbudit sounáležitost, poučení z textů písní i projevů učitele a kolegů a v neposlední řadě povzbudit studenty do nového dne. V rámci svého pobytu v Ryslinge jsem navštívila i několik friskole, kde studovali pohromadě studenti různého věku. Po ranním zpívání začalo vyprávění 101 Dánsko není jedinou zemí, kterou Grundtvig ovlivnil svou představou volného školství. V jeho muzeu v Udby můžeme vidět mapu rozšíření jeho myšlenek po celém světě. 102 Byla jsem svědkem vystoupení dívky, která takto veřejně promluvila o svém problému s bulimií, jindy se zase jiná dívka pochlubila vyprávěním o svém výletě na Nový Zéland. Studenti tu nemají problém hovořit o čemkoli před ostatními spolužáky. 103 Hojskole slouží studentům, kteří ještě nejsou rozhodnuti, kam svůj život směrovat dál. Studenti tu mohou trávit rok. Poznávat nové možnosti, rozvíjet skryté talenty. Zároveň většina těchto škol podporuje programy pro zahraniční studenty, díky nimž se dánští (a potažmo i norští a islandští) studenti seznamují s jinými kulturami. Hojskole kombinuje odborné vzdělání s osobní a sociální zkušeností. V Dánsku je takových škol kolem stovky, ovšem v současné době se jejich počet rapidně snižuje, protože studentů ubývá. 66

67 jednoho z eddických příběhů. Děti toto vyprávění doslova hltaly a po jeho skončení rozpoutaly vášnivou diskusi. Učitel rozvíjí myšlenky každého dítěte. Touto výchovou se z dětí stávají lidé vybraní ve smyslu protikladu k lidem davovým, jak o nich mluví José Ortega y Gasset. 67

68 Komparace Baldrova a Usirova mýtu Hlavním společným motivem těchto dvou mýtů je bratrovražda boha ztělesňujícího dobro bohem zlým a jeho následné zmrtvýchvstání, i když v Baldrově případě je toto zmrtvýchvstání pouze zmíněno jako věštba, která se naplní při Ragnaroku. O typický cyklický mýtus věčného návratu tedy v pravém slova smyslu nejde. Zmíněná podobnost ovšem není nic neobvyklého. Mýtů o zmrtvýchvstání nalézáme mnoho v různých mytologiích a taky v Bibli, která obsahuje i příběh bratrovraždy, i když odděleně. Stejné prvky má i báje o Adónidovi na Blízkém východě a najdeme je i ve finském herojském příběhu Lemminkäinena. James Frazer považuje dokonce Usira, Tammúze, Adonise a Dionýsa za totožného boha. Všichni tito bohové byli v určité fázi prehistorického vývoje spojeni s rituály jednoho zemřelého a vzkříšeného božského krále. 104 Usirův mýtus je ze všech nejstarší, takže by mohl být brán za základ všech podobných. Podle Campbella je však třeba mýtus Usira považovat za egyptskou variantu široce rozšířeného příběhu pozdně neolitické doby bronzové. 105 Existují i názory, že Usirův mýtus je ryze afrického původu. Joseph Campbell rozlišuje tři metody, které musí být při posuzování brány v úvahu. Je třeba jednak analyzovat genezi a následné rozptýlení základního mytologického odkazu všech vyspělých civilizací, pak také určit genezi, rozvoj a úpadek celé řady lokálních mytologických styků a měřit sílu každého lokálního styku v kontextu s jednotnou komplexní historií lidstva. Campbell se přiklání k názoru, že v různých kulturách mohly vzniknout obdobné mýty nezávisle na sobě. To odpovídá i Jungovu chápání archetypů a já se po prostudování výše uvedených mytologických systémů rovněž přikláním k myšlence z první kapitoly Božích masek o duchovní jednotě lidstva. Základem všech těchto příběhů je boj dobra se zlem. Dvou sil, které k sobě neodmyslitelně patří. Bez zla by dobra nebylo. I faraon v Egyptě v sobě spojoval obě tyto složky, aby tak zachoval rovnováhu vesmíru. Faraon se identifikoval jak s Horem, tak se Sutechem, s dobrem i zlem. Považoval se za zmenšený model vesmíru, proto spojoval tyto dvě složky a na vyobrazeních najdeme u jeho jména jak sokola 104 FRAZER, J. G. Zlatá ratolest. Praha: Mladá fronta, CAMPBELL, J. Orientální mytologie. Praha: PRAGMA, 2008, s

69 symbolizujícího Hora, tak i okari, která je symbolem Sutecha. Hor a Sutech byli mytologickými symboly veškerého konfliktu. Oba jsou v bitvě zraněni, ale nakonec docházejí ke smíření a nastává rovnováha. 106 Postavy Sutecha a Lokiho můžeme považovat za totožné. Jsou příkladem zlých sil, ovšem oba si tuto nechvalně proslulou kariéru vybudovali postupně. Jedna legenda dokonce vykresluje Sutecha jako odvážného a mocného bojovníka. Loki byl zase původně jen neškodným šprýmařem, který své zlé kousky většinou napravil. Nikdy ovšem nebyl vnímán vysloveně kladně. Nebyl taky úplnou božskou bytostí, ale z poloviny obrem. Jeho povaha se taky od Asgardských bohů lišila. Jako jediný měl smysl pro humor. Byl lstivý, ale zpočátku nechtěl nikomu ublížit, spíš upoutat na sebe pozornost. Loki i Sutech jsou ovšem nakonec mytologickým zosobněním zla, stejně jako křesťanský ďábel. Mýtus o Satanovi nebo Luciferovi je velice podobný. I Lucifer začínal jako bytost dobra. První zmínky o něm jsou už v řeckém náboženství, kde byl bohem vzduchu, lehkosti, jitřenkou. Byl jedním z pěti archandělů, které stvořil Bůh. 107 Když Bůh stvořil lidi, začal je milovat víc než Lucifera a anděly a Lucifer začal žárlit. Opět je tedy motivem k proměně dobra ve zlo obyčejná závist. Sutech žárlil na Usira, který měl získat vládu, Loki na Baldra, který byl oblíbený a získal Nannu. Typické lidské vlastnosti vytvářejí ďábelskou bytost: sebestřednost, touha po úspěchu a žárlivost. Tím jsou tito zloduchové lidštější než jejich dobré protějšky. Nebylo jim dáno do vínku zlo jako takové, spíš lidské vlastnosti, se kterými mohli naložit jak chtěli a oni se přiklonili na stranu zla. Další jejich společnou charakteristikou je schopnost proměny. Démon byl schopen zjevovat se ve všech myslitelných lidských podobách. 108 O této Lokiho vlastnosti jsem už mluvila. Také Sutech mění svou podobu, i když v egyptské mytologii je to s proměňováním trochu složitější. Tato vlastnost není totiž dána jen některým, bohové se proměňují všichni. V severní Anglii se zachoval z vikingských dob kámen, na němž je spoutaná figura, která podle Davidsona 109 může být identifikován jak s Lokim, tak se Satanem. Křesťanská podoba ďábla je ovlivněna původními tradicemi různých území včetně Skandinávie. Tradice vykořeněné ze svého původního prostředí si uchovaly dostatečně 106 CAMPBELL, J. Orientální mytologie. Praha: PRAGMA, 2008, s Další čtyři byli Gabriel, Michael, Uriel a Azrael. 108 MUCHEMBLED, R. Dějiny ďábla. Praha: Argo, 2008, s ELLIS DAVIDSON, H.R. Gods and Myths of Northern Europe. London: Penguin Books, 1989, s

70 silnou symbolickou moc a ještě dlouho vysílaly do křesťanského světa působivé motivy, což postavu démona obohatilo, zároveň to však představovalo zdroj mnoha protimluvů a nesrovnalostí. 110 Symbolickou barvou pro křesťanského ďábla je černá. A jak je vidět i z vyobrazení, která jsem použila při popisu jednotlivých egyptských bohů, je Sutechův obličej černý, zatímco Usir jako bůh vegetace má barvu zelenou. Vraťme se ovšem k analogiím Usirova a Baldrova mýtu. V obou mýtech je smrt dobrého boha pomstěna. V Baldrově příběhu to sice není syn, který pomstil otcovu smrt, a této části příběhu není věnován stejný prostor jako v Usirově příběhu, ale zmínku o mstě tu máme. Odin zplodí syna s princeznou Rind, který se v Saxově verzi jmenuje Bous, zatímco u Snorriho je to Váli. Baldrovým mstitelem je tedy jeho bratr, který se narodí až po jeho smrti. Ostatně Horus je také pohrobkem. Ve Snorriho verzi má ovšem Baldr i vlastního syna. Jeho jméno je Forseti a stane se nakonec bohem spravedlnosti, jak je mnohými chápan i Usirův syn Hor. Jak je ovšem vidět, podobnost obou mýtů není nijak jedinečná. Ve finské mytologii měl stejný osud jako Baldr Lemminkäinen. Taky byl zabit slepcem ve svátek bohů. Existují také paralely s Mithrasem, což byl perský bůh, nazývaný též Mithros a vyznávaný tzv. mithraismem, který se rozšířil v druhém a prvním století před naším letopočtem a byl přijat i západní společností. V Římské říši byl praktikován od 1. století do 5. století. Jeho původ v perské mytologii je ovšem nepochybný. Informace o Íránské mytologii se dají nalézt v mazdaistických 111 náboženských spisech, což je především Avesta 112 a některé pozdější prameny. Bohové se v Vestě většinou objevují v části známé jako Jašty. Boha Mitru tu v hymnických zpěvech uctívá Jašt 10 jako průvodce na cestě k naplnění správné míry všech věcí, boha který kontroloval vesmírný řád, tedy den a noc, střídání ročních období a byl tak spojován s ohněm a sluncem. Spojitost s Baletem je však spíš v povaze boha než v příbězích, které jsou s oběma spojovány. Baldrova nedotknutelnost všem evokuje především příběh Achilla s jeho nešťastnou patou nebo pohádku o Šípkové Růžence, která se nesmí píchnout o trn. V germánské mytologii existuje ještě jeden hrdina s podobným darem. Je to Siegfried, 110 MUCHENBLED, R. Dějny ďábla. Praha: Argo, 2008, s Mazdaismus bylo oficiální náboženství dynastie Sasánovců, které potom vystřídal islám. Prorokem tohoto náboženství byl Zarathuštra. 112 Avesta je posvátná kniha mazdaistů datovaná mezi roky 1400 až 1200 př. n. l. Mazdaističtí kněží se ji učili nazpaměť a byla předávána hlavně ústně. Traduje se, že byla původně sepsána zlatem na volské kůži a zničena Alexandrem. 70

71 hlavní představitel Völsungské ságy o Nibelunzích, podle které napsal Richard Wagner svou slavnou operu. Siegfried, o němž už byla řeč, se vykoupal v krvi draka Fafnira, což mu mělo zajistit nezranitelnost. Ani on to ovšem neměl bez výhrad. Na rameni mu zůstal lísteček, a tak ani on neušel osudu. Mýtus o Baldrovi se stejně tak podobá legendární smrti perského hrdiny Esfandyara v epickém Shahnameh neboli Knize králů. Esfandyar byl iránský legendární hrdina. Jeho příběh vypráví perský básník Firdausi v Knize králů neboli Šáhnáme, která je národním příběhem Persie. Básnický opus napsaný kolem roku 1000 vypráví mýtickou a historickou minulost Iránu od vzniku světa po dobytí Iránu islámem v 7. století. Na rozdíl od výše zmiňované Avesty jsou to vyprávění o hrdinech lidských, nikoli božích, přesto určitým způsobem výjimečných. Mnoho vyprávění najdeme ovšem v obou těchto pramenech, hrdinové jsou pouze jinak pojmenováni. Knihu králů tvoří na padesát tisíc dvojverší, u kterých Firdausi čerpal z ústní tradice, ale také z písemných záznamů básníka Dáqíqího. Jeho hlavním cílem bylo uchovat perský jazyk a ranou historii Iránu. Esfandyarův boj s Rostamem je Firdausiho nejdelším a nejhodnotnějším epickým příběhem v Knize králů. Esfandyar má slíbený trůn po otci Goshtaspovi, pokud odvrátí invazi v dalekých provinciích. I když uspěje, trůn mu ještě nepatří. Dostane další úkol a potlačí rebelii. Ani potom se však králem nestane. I přes předpověď, že bude Esfyndyar zabit Rostamem, vyšle ho otec zajmout právě Rostama, který odmítá respektovat krále. Esfandyar protestuje a připomíná otci Rostamovu slávu, věk a služby dynastii, ale nakonec jde. Rostam odmítá přijmout pouta, ale Esfandyar na nich trvá, a tak dojde k boji. Rostam netuší, že Esfandyar se vykoupal v jezírku nezranitelnosti. Proto je v boji zraněn pouze Rostam. Požádá o odklad boje, aby si ošetřil svá zranění. Mezitím začne vzývat svého otce, aby mu pomohl. Ten pošle krále ptáků Símurgha, který je jeho přítelem a ochránce. Símurgh vytáhne z Rostamova těla několik šípů a i když se nejprve podivuje, proč vlastně Rostam bojuje s váženým královským synem a velkým hrdinou božského původu, prozradí jeho tajemství. Tak se Rostam dozvídá Esfandyarovo tajemství a zjistí i jeho slabinu. Když plaval v jezeře, měl zavřené oči, a tak může být skrze ně poražen. Rostam si tedy připraví šíp se dvěma hroty, který Esfandyarovi střelí do očí, a tak ho zabije. Toto zabití bylo už předem předpovězeno ničemným ptákem Símurghem jako událost, která přinese jen zkázu. A to se taky stane, hlavně Rostamovi, který je nakonec sám zabit svým nevlastním bratrem Šaghádem. Ten na něj připravil vražednou past v podobě jámy s noži a dýkami, do níž Rostam spadne i se svým koněm. Ještě před smrtí se mu však podaří vystřelit šíp a 71

72 usmrtit Šagháda. Tak se dovrší ona tragická událost, kterou pták Símurgh předpověděl, neboť z celého příběhu v podstatě nikdo nepřežil. I samotný král byl v této řeži zabit a dokonce i provokující pták zaplatil svým životem ještě než k samotné události došlo, neboť skončil na ostří meče Esfandyarova. Slabé místo najdeme také u Duryodhana z indické Mahabharaty. Podle této hinduistické legendy byl Duryodhana nejstarším synem slepého krále Dhritarashtra. Jeho tělo je z hromu a je nejsilnější ze sta bratrů. Jeho zranitelným místem je stehno. V těchto příbězích má nedotknutelný buď místo někde na těle, které je nutné zasáhnout, aby byl usmrcen, nebo existuje jen určitá zbraň, která jej může ranit. Vždycky jde o specifický způsob usmrcení hrdiny a jak je vidět, i tento motiv se objevuje v mytologiích celého světa. To vše dává za pravdu doktoru Campbellovi o jednotě lidského ducha a o tom, že se lidská fantazie a imaginace rozvíjela v různých vzdálených kulturách podobnými směry. Dalším slavným mytologickým příběhem boje dobra se zlem, který by se dal přirovnat spíše k Usirovu než Baldrovu mýtu, je mýtus ze staré Mezopotamie, který byl podobně oblíbený jako Usirův v Egyptě a rovněž se týká boha vegetace. Mýtus Baal a Mot pochází z Kenaanu a byl objeven na klínopisné tabulce na ugaritském nalezišti. Baal, bůh plodnosti a vegetace, tu bojuje s bohem smrti a zkázy Motem. Mot vyhrožuje Baalovi zabitím a ten ze strachu, aby bůh podsvětí nesežehl zemi a neudělal ji neplodnou, slíbí Motovi, že se stane jeho otrokem. Baal je Motem zabit, ale ještě předtím se spojí s krávou, která počne jeho syna, býka. Bůh nebe El je zdrcen zprávou o Baalově smrti. Bohyně plodnosti a války Anat se vydala hledat Baalovo tělo a když je našla, zbičovala se na důkaz zármutku. Pak ho důstojně pohřbila a vykonala všechny oběti. Anat se vypraví za Motem, který svou vinu neskrývá, a naopak se chvástá, že to on je Baalovým vrahem. Anat ho zabije, tělo rozřeže, rozdrtí v mlýnku a rozhodí po zemi. El měl po tom všem sen, že Baal opět ožil a země znovu obrostla plody. Anat tedy podniká další cestu, tentokrát za slunečním bohem Šapašem. Ten jí poradí několik obětí, a Baal tak znovu vstane z mrtvých. Potom se vrátí na svůj trůn. Toto je skutečný mýtus zmrtvýchvstání, neboť zde se bůh vegetace opět navrací na svůj původní post, zatímco v Usirově mýtu zůstává Usir v podsvětí, aby soudil zemřelé, a Baldr zůstává v Helu až do Ragnaroku, kdy se má osud naplnit. Stejně jako Eset hledala Usirovo tělo, v tomto mýtu hledá tělo Baala Anat, aby je pohřbila. I 72

73 tady se setkáváme s pohrobkem. Baal těsně před svou smrtí stačí oplodnit krávu 113 a jeho synem se pak stane býk. Ten nemá v mýtu takovou úlohu jako Hor v Usirově nebo Forseti v Baldrově. Všichni tři jsou ovšem výsledkem snahy zanechat po sobě potomka, aby tak dobro, které je v mýtu zabito, mělo naději na své pokračování a i kdyby nedošlo k zmrtvýchvstání zabitého boha, zlo by díky potomkovi nikdy nezvítězilo úplně. 113 I v mezopotamské mytologii se tedy objevuje kráva jako důležitá životodárná postava. 73

74 Závěr Ztratili jsme dar něčemu se divit. Mýty nás neudivují, jestliže získaly respekt jako součást náboženství, věnujeme jim konvenční a povrchní uznání jako součásti jedné posvátné tradice. 114 Občas se ještě objeví snahy tento údiv oživit, jako třeba u dříve popsaných reformátorů dánského školství Grundtviga a Kolda, kteří se snažili podporovat dětskou imaginaci a zvědavost. A to mimo jiné prostřednictvím vyprávění staré mytologie jejich národa. V dánském školství tato představa přetrvává na zařízeních jako friskole. Ovšem toto svobodné školství navštěvuje pouhých 10 % dětí a většina z nich se pak stejně dostane do státního systému, který klade důraz na bezduché biflování pouček a vzorečků. Co není vědecky prokázáno, jsou jen povídačky beze smyslu, o kterých se nemá cenu zmiňovat. To je dědictví, které nám zanechala staletí bezmezné víry ve vědu. Lidstvo bylo díky vědeckým výzkumům osvobozeno. A spolu s lidstvem jako celkem byl osvobozen každý vyvinutý jedinec z kdysi ochranných, ale nyní zbořených horizontů místního kraje, místního morálního kodexu, místních způsobů skupinového myšlení a cítění, místního dědictví symbolů. 115 Ani ve světě matematicky propočítaném o něm nevíme vše a neztratili jsme ani onen strach, existenciální úzkost, z níž se vyvinuly velké mytologické systémy i náboženství. I v tomto vysoce racionálním světě přežívá záliba v záhadách a mystériích, ať už se jedná o spiritistické seance nebo víru v horoskopy. Stále máme potřebu předávat si příběhy vyvolávající strach, varující i poučné. Člověk uvažuje v příbězích a jejich vyprávění i jejich poslouchání je jednou z antropologických univerzálií. Vyprávíme si příběhy, legendy nebo chcete-li fámy, kterým věříme a které se šíří v globalizovaném světě rychlostí blesku. Všude vzbuzují dojem zaručených zpráv, zvlášť pokud jsou podpořeny současným nejmocnějším prostředkem, tedy médii. Přece co je v televizi, musí být pravda. Říká se jim městské legendy neboli urban myths. 116 Jejich hlavními hrdiny už nejsou strašidla a nadpřirozené bytosti, jako tomu bylo v lidovém folkloru. Vědecká společnost vynaložila velké úsilí, aby byly pověry a přežitky tohoto druhu 114 FROMM, E. Mýtus, sen a rituál. Praha: Aurora, 1999, s CAMPBELL, J. Tvořivá mytologie. Praha: PRAGMA, 2007, s Petr Janeček ve své knize Černá sanitka upozorňuje na fakt, že v současné české společnosti žádné mýty nenajdeme. V naší kultuře se objevují pouze pověsti a pohádky pro děti. 74

75 potlačeny, a měla úspěch. Jedinou tradiční folklorní bytostí, která se v novodobých pověstech objevuje relativně často, jsou duchové a duše mrtvých., píše Petr Janeček, který se zabývá novodobou mytologií v podobě fám neboli pověstí. 117 Nejde o mýty jako takové. Ty byly svými společnostmi považovány za věčné, božské pravdy, ale nejde ani o pohádky, které jsou jasně fiktivní. Jak upozorňuje doktor Janeček, jsou označeny za fiktivní už v úvodu. Prvními větami, jako je známá formulka bylo nebylo, za devatero horami, je posluchač upozorněn na to, že nejsou pravdivé, a slouží tak pouze k pobavení. Podle Petra Janečka je pověst něco mezi těmito dvěma způsoby vyprávění. Pověsti jsou totiž narozdíl od pohádek považovány za pravdivé, ovšem ne jako určující, život ovlivňující mýtus. Tvoříme si tyto pověsti nikoli kvůli výkladu světa, ale abychom byli zajímaví. Ovšem i v urbánních legendách jsou archetypy, postavy a činy dotýkající se samých základů lidské existence. 118 Všechny tyto pověsti však vyvolávají strach. Strach ze smrti. Dodnes nevíme, co bude potom. Ani všemocná věda nám na to nedokázala dát odpověď. Tuto odpověď se snažila dát lidem mytologie a jen proto, že jí z našeho pohledu nevěřících nerozumíme, nemůžeme ji zavrhnout jako nesmysl. Většině mýtů už ani plně rozumět nemůžeme. Známe je zprostředkovaně, vytržené z kontextu své kultury. Mýtus je specifický pro dané prostředí a když putuje, ztrácí specifické historické a geografické podhoubí, takže se přesune do mezinárodní sféry legend, pověstí, kouzelných pohádek.. Po celém světě tak máme řadu mýtů, z nichž se vytratil život, ale tyto nehmotné fosílie jsou stále cennými doklady o dějinách lidstva. 119 Jenže stejně jako naše kultura hledá spásu v budoucnosti a snaží se ji přiblížit zintenzivňováním inovace, kultura staroegyptská spásu spatřovala v mytickém bezčasí minulosti, kterou spojovala se smrtí a záhrobím a již se snažila všemi prostředky zpřítomňovat v právě probíhající přítomnosti. 120 Celý život tehdejších lidí byl rekonstrukcí mýtu. Jedině skrze mýtus, skrze minulost byl život schopen prokázat svou ryzost a důležitost. A v důsledku této slavnostní hry života a mýtu, kde život je odehrávanou rolí, se zastavil čas a ze života se stal obřad, jevištní představení JANEČEK, P. Černá sanitka a jiné děsivé příběhy. Praha: PLOT, 2006, s Tamtéž, s PUHVEL, J. Srovnávací mytologie. Praha: LN, 1997, s ASSMANN, J. Egypt ve světle teorie kultury. Praha: OIKOYMENH, 1998, s CAMPBELL, J. Orientální mytologie. Praha: PRAGMA, 2008, s

76 V mýtech je obsaženo významné porozumění, co znamená být člověkem. Věda je přístup ke skutečnosti prostředkovaný objektivními a všeobecnými kategoriemi. 122 Věda staví na objektivitě, tedy na pojmech, za nimiž všichni vidíme totéž. Naproti tomu mytologie často staví na symbolech. Je ale možné, že absolutní pravdu o nás samotných nelze vyjádřit pojmy a slovy, ale spíš symboly. Prostřednictvím mýtů, dramatických nebo literárních postav také něco poznáváme a uvědomujeme si, jak jsme. Není to ovšem poznání předmětné. Nemůžeme ho podrobovat experimentům a přesnému měření. Bytostné na tomto způsobu poznání je to, že jsme v něm sami jakoby obsaženi. Není možné dokazovat, ale spíš ukazovat. 123 Usirův mýtus měl v Egyptě výsadní postavení, neboť ovlivňoval život i smrt všech lidí. Řídili se jím, předávali si jej, byl součástí kulturní tradice té doby, ovlivňoval sociokulturní regulativy, ideje i artefakty. Pro současníka absurdní představa, řídit svůj život podle vymyšleného příběhu o rozčtvrcení, zmrtvýchvstání a následné synově pomstě. Ale skutečně je to tak absurdní? Vždyť mnoho lidí dosud řídí své životy dle velmi podobných příběhů, které pro ně mají význam, rozumějí jejich symbolice a jednají podle nich. Joseph Campbell k tomu říká: Platí, že ti, kdo ještě mohou žít v ohradě nějaké tradiční mytologie, jsou chráněni před nebezpečími individuálního života. Pro mnohé je možnost takového lpění na tradicích nezadatelným dědickým právem, z něhož se po zásluze těší, protože dodá jejich prostému životu bez dobrodružství smysl a vznešenost od narození přes svatbu a všechny povinnosti a s postupným úbytkem sil po klidný průchod poslední branou. 124 Základem je víra. Víra dnešních věřících je stejně neochvějná jako víra starých Egypťanů. Stále jde o víru v existenci něčeho vyššího, co ovlivňuje náš život na zemi. Lidé žijící v podřízení této vyšší moci jsou ti, které José Ortega y Gasset označoval za lidi vybrané, narozdíl od lidí davových, kteří jen konzumují, co jim civilizace přináší, a úplně rezignovali na vlastní myšlení. Davový člověk nerespektuje historické hodnoty a nestará se o minulost. Takový se může smát pohádkám jako je egyptský královský mýtus, ale právě tyto pohádky plnily pro Egypťany i další národy adaptivní funkci, protože se díky nim orientovali ve svém světě, což nikdo v dnešním odkouzleném, naprosto nepřehledném světě chaosu říci nemůže. Mytologie však vidí v chaosu počátek všeho. Většina z nich povstala právě z chaosu. Povstane snad nová 122 PETŘÍČEK, M. Úvod do současné filosofie. Praha, Herrmann a synové, 1997, s Tamtéž 124 CAMPBELL, J. Tvořivá mytologie. Praha, PRAGMA, 2007, s

77 civilizace? Joseph Campbell říká: V moderním světě, kde využití vědy v oblastech praktického života rozptýlilo všechny kulturní horizonty, se už žádná oddělená civilizace nemůže utvořit. Každý jednotlivec je středem vlastní mytologie, jejímž vlastním inteligibilním charakterem je vtělený Bůh. A toho empiricky pátrající vědomí musí najít. Heslem je delfský aforismus Poznej sám sebe. 77

78 Seznam použité literatury: ASSMANN, J. Egypt ve světle teorie kultury. Praha: Oikúmené, Smrt jako fenomén kulturní teorie. Praha: Vyšehrad, BARTHES, R. Mytologie. Praha: Dokořán, BATEY, C. Svět vikingů. Praha: Knižní klub, BIČ, M. V zemi sfing a pyramid. Praha: ISE, BORECKÝ, V. Imaginace, hra a komika. Praha: Triton, BOROVIČKA, M. Tajné dějiny zednářských lóží. Praha: Cesty, BROCKETT, O. G. Dějiny divadla. Praha: NLN, BRONDSTED, J. Vikingové. Praha: Orbis, BUDIL, I. T. Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha: Triton, BURENHULT, G. Great civilizations. San Francisco: Fog City Press, CAMPBELL, J. Orientální mytologie. Praha: PRAGMA, Tvořivá mytologie. Praha: PRAGMA, CARVALHO, J. Religion, ritual and mythology. Pisa: Pisa University Press, CASSON, L. Travel in the ancienit world. Baltimore: Hopkins University Press, COTTERELL, A. Norse mythology. Oxford: Sebastian Kelly, CURTISOVÁ, V. S. Perské mýty. Praha: NLN, DAM, P. N. F. S. Grundtvig. Copenhagen: Bianco Luno, DAVIDOVÁ, R. Náboženství a magie starověkého Egypta. Praha: BB/art s.r.o., DONADONI, S. Egyptský člověk a jeho svět. Praha: Vyšehrad, DUMÉZIL, G. Mýty a bohové Indoevropanů. Praha: Oikúmené, Edda bohatýrské písně. Praha: ELK, ELIADE, M. Mýtus o věčném, návratu. Praha: Oikúmené,

79 ELIOT, A. The Universal Myths. New York: Meridian Books, ELLIS DAVIDSON, H. R. Gods and Myths of Northern Europe. London: Penguin Books, FRAZER, J. G. Zlatá ratolest. Praha: Mladá fronta, FRAZER, L. G. Několik lístků. Zlatá ratolest. Praha: Aurora, FROMM, E. Mýtus, sen a rituál. Praha: Aurora, GRAVES, R. New Larousse Encyclopedia of Mythology. New York: Crescent Books, HART, G. Egyptské mýty. Praha: NLN, HELLER, J. Starověká náboženství: Náboženské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu, Praha: (skriptum Komenského fakulty), 1978 a HRYCH, E. Velká kniha bohů a bájných hrdinů. Praha: Regia, JANEČEK, P. Černá sanitka a jiné děsivé příběhy. Praha: PLOT, JORDAN, M. Světové mýty. Praha: Volvox Globator, JUNG, C. G. Výbor z díla. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, KAPFERER, J. Fáma nejstarší médium světa. Praha: Práce, KERÉNYI, K. Věda o mytologii. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, KLÍMA, O. Oběti ohňům.výběr z památek staroíránské a středoíránské literatury. Praha: Odeon, KRAMER, S. N. Mytologie starověku. Praha: Orbis, KULICH, J. Grundtvig s Educational Ideas. Copenhagen, LANDON, H. C. R. Mozart and the masons. BT_Thames, LARSON, M. A. The Story Of Christian Origins. Tahlequah: Sparow Hawk Press, LÉVI-STRAUSS, C. Mýtus a význam. Bratislava: Archa,

80 LEXA, F. Kniha mrtvých. Bratislava: Glóbus, b.d. Náboženská literatura staroegyptská. Praha: Herrmann a synové, Staroegyptské čarodějnictví. Praha: Anomal, LOMAS, R. Vidění v temnotách. Praha: BB/art, MALINOWSKI, B. Myth in Primitive Psychology. Oxford, MARX, H. Svět mýtů. Praha: Volvox Globator, MC CALLOVÁ, H. Mezopotamské mýty. Praha: NLN, MCINTOSH, CH. Rosenkruciáni. Praha: Trigon, MEHLER, S. S. Osiridova země. Praha: Dobra, MISKOTTE, K. H. Edda a Tóra. Benešov: EMAN, MOUSSINAC, L. Divadlo od počiatku po naše dni. Martin: SVKL, MOZART, W. A. Kouzelná flétna. Praha: SNKLHU, MUCHEMBLED, R. Dějiny ďábla. Praha: Argo, ORTEGA y GASSET, J. Vzpoura davů. Praha: Naše vojsko, OTTO, E. Ancient Egyptian Art. New York: Abrams, PAGE, R. I. Severské mýty. Praha: NLN,1997. PARSONS, P. Dějiny ukryté v písku. Praha: BB/art s.r.o., PERNICA, A. Mýtové kořeny dramatických postav. Brno: JAMU, PETŘÍČEK, M. Úvod do současné filosofie. Praha: Herrmann a synové, PLUTARCHOS Isis a Osiris translated by Frank Cole Babitt, Vol 5 Classical Library PUHVEL, J. Srovnávací mythologie. Praha: LN, SILIOTTI, A. Egypt. Praha: Rebo Production, SOKOL, J. Malá filozofie člověka. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy,

81 SRB, T. Řád svobodných zednářů; symbolika jako prostředek hledání světla. Praha: Eminent, SRBA, A. Nářek Esetin. Praha: Mojmír Urbánek, STURLUSON, S. Edda, Sága o Ynglinzích. Praha: Odeon, Okouzlení krále Gylfa. Praha: Arkún, TOYNBEE, A. Studium dějin. Praha: Práh, TRENCSÉNYI WALDAPFEL, I. Mytologie. Praha: Odeon, TURCAN, R. Mithra a mithraismus. Praha: Vyšehrad, TYLDESLY, J. Dcery Bohyně Isis. Ostrava: Domino, VAN GENNEP, A. Přechodové rituály. Praha: NLN, VLČKOVÁ, J. Encyklopedie mytologie germánských a severských národů. Praha: Libri, WAGNER, R. Prsten Nibelungův. Praha: Státní opera, WILLIS, R. Mytologie světa. Praha: Slováry, WOLF, J. Duchovní odkaz národů. Praha: ARSCI, DUNCAN, H. The Tomb and The Womb [online] dostupný z WWW< KAARIA, J. Jani Kaaria[online] dostupný z WWW< SIGURBJÖRNSSON, T. Jón Leifs [online] dostupný z WWW < 81

82 Přílohy Usirův mýtus [1] Isis, Osiris, faraon a Hor Zpodobňován byl vždy jako člověk. Je také nejsnáze pochopitelný, jeví se jako bytost blízká člověku. Usirův kult patřil v Egyptě k nejstarším a nejrozšířenějším. Vznikl už v předhistorické době, pravděpodobně v dolnoegyptském Usirově městě. Při barevném provedení měl obvykle tmavou tvář jako vládce podsvětí, nebo zelenou jako bůh vegetace. K jeho insigniím patří zahnuté žezlo, žezlo ve tvaru cepu, vysoká, pery zdobená koruna, o níž se vypráví že proráží oblohu, a důtky. 82

83 [2] Osiridův soud V síni obou pravd seděl na trůně Usir, po jeho boku stály Eset a Nebthet. Uprostřed síně byly váhy, na jejichž jednu misku bylo položeno srdce zemřelého (symbol jeho svědomí) a na druhou pštrosí pero bohyně pravdy a spravedlnosti Maat. [3] Pátého dne nastává Usirovo znovuzrození. Usir je znovuzrozen za úsvitu, korunován korunou od Maat a jeho socha je přenesena do chrámu. 83

84 [4] Pro Egypťany byl důležitý zpěv, tanec a hudba. Prováděly se kultovní tance a chrámy měly vlastní pěvecké, hudební a taneční sbory, které tvořily hlavně ženy. [5] Až když Napoleon Bonaparte přivedl do Egypta armádu vědců a o dvacet let později Jean-Francois Champollion díky své inteligenci a vytrvalosti rozluštil hieroglyfy, byla znovu objevena egyptská civilizace. 84

85 [6] Zednářský symbol na americké jednodolarové bankovce. Pyramida bez vrcholu symbolizující nedostavěný Šalamounův chrám a vševidoucí oko, jež je symbolem nejvyšší bytosti, tedy velkého architekta vesmíru [7] Zednářská lóže s egyptskými symboly. 85

86 [8] Chrám bohyně Isis v Římě. Její kult se rozšířil po celém světě. Nejprve se dostal do Říma, který byl tímto kultem přitahován především proto, že byla aktivní účast na obřadech umožněna věřícím obou pohlaví. [9] Scéna k opeře Kouzelná flétna Státní opera Praha 86

87 Baldrův mýtus [10] Loki zabíjí Baldra jedinou věcí, která jej může zabít, větvičkou jmelí. Sám se však vrahem oblíbeného Baldra stát nechce. Ví, že by si proti sobě poštval celý Asgard. Zneužívá proto slepoty boha Hodera. Ten při hře na Baldra nic nehází, protože nevidí, kde Baldr stojí. Loki ho ovšem vyprovokuje k činu. Přesvědčí ho, že by bylo velmi neuctivé, kdyby on jediný nechtěl prokázat Baldrovu nezranitelnost. Loki podá Hoderovi ruku a nasměruje ji na Baldra. Ten zasažen padá mrtev. 87

88 [11] Ódin, nejvyšší bůh podle Snorriho Sturlusona. V jiných pramenech byl nejvyšším Bohem Thór. [12] Loki je hlavním hercem v nejpůsobivějších příbězích a motivující silou ve velkém množství námětů. Přináší komedii do příběhů o bozích Asgardu a tragédii do příběhu o Baldrovi. Pro čtenáře básní je Loki hrozivou a silnou postavou. 88

89 [13] Baldr, syn Odina a Frigg, bůh jara a plodnosti, krásný, mladý, zářivý bůh světla, který bývá nazýván také bílým bohem nebo bílým Ásem. [14] Runové písmo mělo 24 znaků a vzniklo původně zřejmě k magickým účelům. 89

90 [14] Nakonec Lokiho chytí Thor. Je připoután ke třem kmenům a nad jeho hlavou visí jedovatý had. Věrná žena Sigyn zachytává jeho jed do misky, aby nekapal Lokimu do tváře. [15] Muž z Tollundu byl pravděpodobně obětí pro boha Odina. 90