Rozhovor s Barbarou Benish

Transkript

1 Rozhovor s Barbarou Benish Jsi vizuální umělkyně pocházející z USA, která dlouho působila či dodnes působí v České republice. Je možné v tvé sympatii ke střední Evropě vnímat určité hledání identity, kořenů? Kdy jsi sem přijela a jaká byla tvá motivace? Ano, samozřejmě, je to trochu divné, přijet zpátky do Evropy až jako třetí generace žijící v Americe. Také můj pradědeček chtěl na konci svého života prožitého v USA zpátky do Československa. Možná moji předci, kteří se jmenovali Benešovi, Hrdinovi a Šubrtovi byli strašně sentimentálni nebo měli silný vztah k jejich prostředí a vlasti. Já jsem ta generace Američanů, kteří měli štěstí, že mohli cestovat a poznávat svět. Chtěla jsem poznat své kořeny,z jaké země pocházím, proto cesta do tehdejšího Československa, za železnou oponu. Nikam jinam mě to tak nelákalo. Tví předci pocházeli z České republiky, ze které emigrovali do USA. Kdo to byl a kde v ČR žili? Babička se jmenovala Šubrtová a její maminka Hrdinová, ale nevim, odkud pocházeli. Možná z Písku nebo okoli. Dědeček se jmenoval Beneš, byli z malé vesnice. Možná bude pro někoho zajímavé, že druhý prvorepublikový prezident Československa Dr. Eduard Beneš byl můj vzdálený bratranec od pradědečka, ale naše rodinné větve už emigrovali do Amerika v 19.století. Do České republiky jsi přijela ještě před rokem 1989, jak na tebe tehdejší atmosféra dosluhujícího komunistického systému působila? Nebyl to šok? Šok? No, asi to bylo spíš smutný. Lidi nechtěli mluvit na ulice a přišlo mi, že oproti Americe tady neexistovala žádný pouliční život. Pro mě tady převládal pocit šedé barvy. Ale, co byl horši pro mě tady tenkrát bylo všudypřítomný tíživý ticho. Pro mě, jako vizuální umělkyni je důležité především komunikovat. Šok pro mě byl, že to tady tenkrát moc nešlo. Jak se ti podařilo dostat za železnou oponu? To je velká mytologie, bylo těžké se tehdy dostat ze západu na východ, ale ještě těžší to bylo opačným směrem. Nejdříve jsem napsala do Washington DC žádost, abych dostala vízum, to tenkrát stalo asi 20 dollaru, oni mně ho poslali poštou, bylo to tenkrát ještě bez internetu. Pak jsem si kopila letenka do Mnichova, a potom vlakem do Prahy. Byla to cesta do neznáma. Nehorší vždycky bylo přejíždět přes hranice v Železné Rudě, která leží asi 40 km od mého dosavadního působiště v České republice Červeného mlýna. Kromě toho, že jsi vizuální umělkyně, tak od začátku tvé kariéry působíš též jako kurátorka a organizátorka kulturního dění. V červenci roku 1989 jsi zorganizovalo dnes už slavnou mezinárodní výstavu Dialog Praha Los Angeles, kdy jsi za železnou oponu do ČSSR přivezla americké umění a rok na to jsi českým umělcům zprostředkovala výstavu v Los Angeles, kde měli jednu z prvních výstav po pádu komunismu. Jak celá tato akce probíhala, kdo ti pomáhal a co šlo? To je dlouhá historie. Zkrátka jsem chtěla mít výstavu v Praze, což samozřejmě v té době bylo pro Američana skoro nemožné. Když jsme do tehdejšího ČSSR přijížděla v roce 1985, tak jsme měla dva telefonní kontakty, jeden byl na Magdalenu Jetelovou, která v té době měla ateliér v Šáreckém údolí. Magda byla tehdy také na cestě ven, tedy do emigrace. Druhý telefonní kontakt byl na Zdenu Gabalovou, skamarádili jsme se a ona měla takový entusiasmus, nadšení upořádat mezinárodní výstavu. Také byla trochu blázen jako já, ale bez toho iracionálního nadšení to nejde. To ona mě přivedla na myšlenku uspořádat větší výstavu,

2 bylo to z důvodu, že pak byla minimální šance, aby nás nějak perzekvovali. Zavřeli apod. Pak jsme s Ivanem Gabalem plánovali Art Dialog kulturní výměnu další tři roky přes klasickou dopisní korespondenci. Nebyl žádný internet, takže to bylo všechno zábavnější. Já jsme cestovala do Prahy jedno za rok. Občas jsme si telefonovali, ale bylo to drahé a oni měli patrně telefon napíchnutý do STB a já zase CIA. A pak jsem nemluvila ještě česky, tenkrát jsme samozřejmě komunikovali jenom v angličtině, tak to byla mnohdy legrační konverzace. Dostala jsi se do kontaktu s Madeleine Albrightovou nebo s lidmi z disentu kolem Václava Havla? Potakala jsem pani Albrightovou u Jane Fonda. Byla tak laskavá, že pro nás dělala fundraisingový večer, abychom mohli pozvat české umělce do Kalifornie. Hned po 17. listopadu, vlastně ve stejné době Ivan Gabal odlétal do L.A., kde pořádal fundraising pro Občanské Fórum. Také jsme pozvali pani Albrightova jejich sestra tehdy bydlila v L.A. Také nám hodně pomáhal s Dialog výměnou Honza Urban. Tehdy jsme si byli všichni blíž. Byly nějaké problémy ze strany státních struktur či STB? Jako každý člověk, který byl aktivní mimo tehdejší oficiální instituce, jsem pochopitelně měla trochu problémy s STB. Rozdíl byl v tom, že jsem mohla odjet, na rozdíl od ostatních z ČSSR. S tím modrým, americkým pasem jsem měla něco jako diplomatickou imunitu, protože STB mě nechtěla zavřít asi kvůli CIA, já vlastně nevím proč. Ale účastnila jsem se řady tehdejších pouličních protestů, které byly v tehdejším Československo v osmdesát letech. Ale vlastně jsme moc nerozuměla té absurdní totalitě tehdejšího Československa.Během svých opakovaných návštěv v ČSSR jsem měla samozřejmě přiděleného svého STB, většinou jsme ho viděla, jak byl v autě venku před bytem Gabalových ve Střešovicích. Všude nás pronásledoval, každá káva v kavárně, setkání s přáteli či procházka. Ve veřejném prostoru jich vždycky bylo víc. Poměrně jasně jsme je poznali podle chování a způsobu oblečení. Polýester. Také stále kouřili, jako všichni v té době. Když jsem vstávala a každé ráno se dívala z okna, tak tam stále byli. Jednou už jsme toho měla dost, tak jsem si sundala noční košili a stála jsem tam úplně nahá. Člověk se vlastně v té době cítil nahý prostřednictvím toho neustávajícího sledování ve dne i v noci, všude kam se pohnul.. Hodně lidí z toho bylo trochu psychicky nemocných, a já se tomu ani nedivím. Byla to hrozná doba. Dneska lidi velmi rychle zapomínají na totalitu v tehdejším ČSSR a to je nebezpečný. Jak tvůj příchod vnímali v tehdejším ČSSR čeští výtvarní umělci? Nebáli se? Proč by se mě měli bát? Myslím, že někteří z nich si o mě mysleli, že jsem šílená nebo naivní nebo trochu hloupá.proč bych měla jet přes půlku světa, abych pracovala s umělci za železnou oponou. Celá ta akce se neplánovala, ale prostě se stala. Mé nadšení pro pořádání Art Dialogu se po zkušenosti s prací s českými umělci zvýšilo. Řada těchto umělců se časem stala mými přáteli, a jsou jimi dosud. Je ctí, že mohu říci, že mám takové přátele skoro tři desetiletí. Lze tyto výstavní přehlídky vnímat v širším kontextu otvírání občanské společnosti, dialogu a porozumění nejen mezi jednotlivci, ale i mezi národy v souvislosti s porevoluční euforií? Rozhodně ano. Hodnota prvního Dialogu byla nikoliv pouze v tom vystavovat umění, ale především vytvářet kulturní výměnu.američtí umělci žili u svých českých kolegů dva týdny. Byl to kompletně nový přístup z obou stran bez politických předsudků. Probíhalo mnoho diskuzí a celá ta akce symbolizovala určitou změnu, kterou si každý ze zúčastněných umělců prošel a možná ovlivňuje jeho život dodnes. To je na občanské společnosti to nejlepšípřinášet nové podněty a především otevírat dialog. Fakt, že na vernisáž výstavy Dialog Praha Los Angeles v Praze v Lidovém domě přišlo tisíce lidí, mnohdy i z daleka, dosvědčuje

3 vzrušení z pomyslného otevírání prostoru. Bylo to stále ilegální,jakoby v šedé zóně, byl tam policejní dohled, natáčeli nás a fotili, ale byl to bod změny. Jestli se budeme schovávat, zavřeni za našimi dveřmi s hlavami v písku s předpokladem, že vše bude ok, pak příjdou jenom špatné události. Když následující rok po sametové revoluci přijeli čeští umělci do L.A., byl to stejný experiment. Oni se setkali s americkou společností,která byla otevřená, ale nikoliv dokonalá. Myslím si, že je nutné být stále aktivní. Demokracie je práce, je to vývoj, není to něco, co je člověku naservírováno bez boje. Výstavní projekt Dialog Los Angeles / Praha se zopakoval ještě jednou a to v roce Co tě vedlo k tomuto opakování? S další Američankou Sarah Brock, která dlouhodobě žije v Čechách, jsme se pokusili to celé zopakovat po patnácti letech, A řekla bych, že to byla pro mě zase pozitivní zkušenost. Za prvé všichni ti výtvarníci už měli svobodu, bez níž není člověk člověkem. Ano, cítila jsem i po těch letech dozvuky té porevoluční euforie, ti umělci cestovali a měli úspěch ve světě. K účasti v tomto následujícím dialogu jsme také pozvali úplně novou generaci, mladší umělce, a myslím, že z toho byla tehdy pěkná výstava v Museu Kampa a v Karlíně ve velkém industriálním prostoru, který v té době fungoval jako galerie. Výstava se jmenovala Certain Traces - Jiné stopy Cílem té výstavy bylo zaměřit se na mladou porevoluční generaci umělců po revoluce, v čem jsou jiní a v čem stejní na rozdíl od předchozí generace. Koncem devadesátých let jsi objevila plakátovací prostor na opěrných zdech letenských sadů, který byl realizován jako součást Stalinova pomníku. Přišla jsi s myšlenkou galerie ve veřejném prostoru na platformě billboardu a v roce 2000 jsi zde realizovala projekt Flower Power. Nyní jde o jednu z nejslavnějších galerií ve veřejném prostoru v České republice, která funguje pod označením Art Wall. Mohla bys popsat genezi s tvého projektu? Ano, první nápad vznikl překvapivě v noci, kdy jsme slavili úspěšnou vernisáž Art Dialogu v Praze. Zdena Gabalová a já jsme pozvali všechny zúčastněné umělce do slavného pavilónu Expo 58 na Letné. V té době to byla elitní restaurace pro VIP klientelu. Dostali jsme rezervaci jenom kvůli mé angličtině. Patrně si mysleli, že jsem sekretářkou nebo nějaký mezinárodni podnikatel, bylo vtipné, že když jsme tam přišli, tak tam na nás čekalo několik VIP prostitutek, což bylo absurdní. Když viděli, že jsme jenom chudí výtvarníci, tak odešly velmi rychle a nespokojeny. Byl to krásný večer, v létě 1989, kdy se i tímto způsobem realizoval tehdy skoro nemyslitelný kulturní dialog mezi Američany a Čechy. Byl to úspěch, že po tolika letech práce byla určitá změna cítit ve vzduchu. Všichni tehdejší přítomní to cítili, i ti, co nás sledovali. Pak jsme šli v náladě dolů z Letné na Nábř. Kapitána Jaroše pod restaurací Expo. A při této cestě jsem tam uviděla zblízka ty niky, víklenky na opěrných zdech Letenských sadů. Znala jsme to místo, když jsme kolem jezdila při svých předchozích cestách po Praze, ale protože je tam velký provoz přes den, tak to bylo vždycky z dálky, z okna tramvaje apod. Tehdy ve čtyři ráno jsem měla možnost vidět poprvé to místo zblízka a tam mě to napadlo. V Los Angeles a západní Americe či Mexiku máme dlouhou tradici public artu a murals. Tam mě napadla určitá souvislost s tímto prostorem. Přišlo mi,že je přímo skvělý pro umění, které by mohlo oslovit publikum. A pak se ten můj nápad realizoval až za 11 let. Ludvík Hlaváček byl hlavním člověkem z Centra pro současné uměni, který na tom pracoval asi čtyři roky, aby tam mohla proběhnout první výstava na zdi. My jsme si oba pamatovali, co tam bylo dříve - propaganda spojená s minulým režimem. Proto jsem tam chtěla vystavit něco úplně opačného na tomto pro Čechy traumatickém místě. Něco, co by symbolizovalo pomyslné otevírání toho prostoru pro budoucnost. Něco symbolizující lásku a mír, a tak jsem tam v roce 2000 umístila svůj projekt Flower Power. Byly to velkoplošné malby jakoby

4 variace na Warholovské květiny, čímž jsem chtěla vyjádřit i atmosféru v Praze 90. letech, což vnímám jako navázání nebo renesanci let šedesátých. Mým hlavním cílem bylo, aby tento prostor sloužil trvalému dialogu mezi publikem a vizuálním uměním. A mám obrovskou radost, že galerie Art Wall je už dnes vnímaná jako provokativní, důležité místo, kde se prezentuje aktuální vizuální umění,které má mnohdy přesah směrem k širšímu politickému a sociálnímu kontextu. Díla zde prezentovaná mají vyvolávat diskusi. Galerie Art Wall má už dnes na galerijní mapě České republiky své důležité místo. Jsem hrdá na projekty, které se tam zatím prezentovaly za patnáct let existence galerie. Jsou to často umělecko-aktivistické projekty a svým způsobem rozšiřují pojem demokracie. Nesouvisela tvá myšlenka na výstavu Flower Power s festivalem Totalitní zóna, který se konal na začátku 90. let pod Stalinovým pomníkem? Pořádala to Linhartova nadace, tuším. Ne. Byla jsem pozvaná, abych tam vystavovala, ale pak jsem zrovna neměla finance a tedy možnost přijet do Prahy, protože jsem se tehdy pouze soustředila, abych našla dost finančních prostředků pro výtvarné umělce z Čech, kteří měli přijet do Los Angeles na druhou půlku Art Dialog, už po revoluci v létě Mimo Prahu jsi se usadila na Šumavě, kde jsi koupila starý mlýn poblíž městečka Horažďovice. Zde organizuješ řadu kulturních akcí, jako workshopy, přednášky či výměnné pobyty. Co tě k těmto aktivitám vedlo? Když jsem byla těhotná s naší první dcerou, tak jsem hledala ateliér někde mimo Prahu. V centru to tehdy bylo stále dražší a dražší. Bydleli jsme tehdy na Žižkově. Když začala mít druhá dcera ve městě zdravotní problémy, tak jsme se přesunuli na venkov. Červený mlýn je na Šumavě náhodou poblíž místa, kde se narodil můj exmanžel Petr Kalný. Postupně jsem začala učit angličtinu pro děti okolo. Pak jsem si vymyslela Art Mill jako vzdělávací organizaci u nás na Červeném mlýně, kde jsme měli mnoho návštěv studentů z celého světa v rámci programu Bohemia Workshop. Stovky mladých lidí už byly na mlýně, kde pracovali a studovali umění. Mohli se setkat se známými českými a slovenskými umělci, a třeba také plavat v rybníce. V těchto aktivitách jakoby dál pokračuje podpora mezinárodních výměnných programů, které vlastně začaly Art Dialogem. V roce 1992 jsem se také dostala zpátky do Čech na Fulbrightovo stipendium v roce Byl to určitý druh výzkumu, aktivit zaměřený na toleranci a propojování kultur, problematiku gender studies apod. Bez hlubšího rozboru specifik lidské společnosti nemáme šanci na přežití. Veškeré kulturní aktivity i s mezinárodním přesahem organizuješ pod značkou Art Dialog. Jak by jsi charakterizoval tuto organizaci? Organizace Art Dialog je zastřešující značkou pro další naše aktivity jako je Art Mill, residenční program pro umělce, letní camp, Galerie Califia v Horažďovicích / nyní je pozastavená činnost /a Bohemia workshops, letní tvůrčí dílny pro studenty ze zahraničních univerzit. Naše nezisková organizace založená v roce 2004 se soustředí na podporu OSN kampaně zabývající se problematikou životního prostředí a rozšiřováním obecného povědomí o neformálním vzdělávání. Naše aktivity a mimo jiné i pořádání výstav chápu jako určitou podporu změny ve společnosti, i když nemají globální publikum. Máme více zdrojové financování, část našich aktivit zaměřených na ekologii Safe planet pokrývají granty z OSN. V rámci tvého působení na Šumavě jsi také iniciovala v roce 2007 vznik galerie Califia v Horažďovickém zámku, kam jsi zvala umělce z celé České republiky. Tato galerie bohužel v roce 2014 zanikla. Co tě vedlo k realizaci galerie, jak jsi si vybírala umělce a proč tato galerie zanikla? V roce 2006 mě zástupci města Horažďovice oslovili, jestli bych nechtěla vybudovat

5 nízkorozpočtovou galerii na místním na zámku. Souhlasila jsem, i když podmínky byly obtížné, neměla jsem žádné sponzory a věděla jsem, že takovýto projekt nemůže být nikdy ziskový, a k tomu jsem se ještě musela starat o rodinu. Byl to určitý druh nadšení bez komerčního úspěchu jako výstava Art Dialog. Naším cílem bylo představit jak mezinárodní umělce, tak i ty lokální a také pořádat kolektivní výstavní přehlídky. Chtěli jsme vytvořit prostor a podmínky především pro multikulturní dialog. Podporovali jsme netradiční dvojice, kdy se na jedné straně představili již zavedení umělci s jejich studenty či mladí autoři, s kterými jsme se pokoušeli iniciovat rozmanitý multikulturní dialog, bez hierarchické struktury. Během 7 let existence galerie Califia v Horažďovicích od roku 2007 do 2014 jsme představili přes 300 umělců z celého světa všech věkových kategorií. Přes 70% vystavujících byly ženy. Také jsme představili řadu hudebních umělců, kteří mnohdy vytvářejí zajímavou, zcela aktuální hudbu inspirovanou řadou podnětů od avantgardy po klasiku. V rámci galerie Califia se tak podařilo vytvořit místo setkávání, pro návštěvníky nikoliv pouze z Prahy, ale z celého světa - Evropy, USA či Mexika. V tvé tvorbě i organizační činnosti je patrné širší vnímání hodnot, kdy lze mnohdy rozpoznat sociální, ekologický či politický rozměr tvých projektů. Vnímáš uměleckou tvorbu z této širší perspektivy jako činnost, která přispívá ke kultivaci společnosti, k rozvoji občanských principů? Přesně tak. Vizuální umění se v posledních několika desetiletích změnilo, vizuální umělec se dnes zcela přirozeně zabývá sociálním a politickým kontextem. Se svou autentickou zkušeností, chcete-li. Politické změny ve střední Evropě urychlily tuto proměnu, kdy zejména v prostoru pod sovětskou dominancí bylo nejen vizuální umění, ale jakákoliv svobodná tvorba zvyklá existovat, přežít v undergroundu. Jsem šťastná, že jsem se dokázala zapojit do projektů v rámci UNESCO a OSN, kde je kultura vnímána jako hlavní pilíř trvale udržitelného rozvoje. My víme, že kultura je určitým stabilizačním faktorem lidské společnosti. Nejde pouze o experimentování s lidskou kreativitou, která je přirozeně důležitá pro kvalitu života jednotlivce, ale také pro svůj ekonomický potenciál, kdy kulturní průmysl zákonitě přináší občanské hodnoty jako například ideu rovnosti a míru. Poučení z Art Dialogu z roku 1989 pro mě spočívá v demonstraci těchto principů občanské společnosti v malém měřítku, v jiném politickém kontextu. Tento model vnímání vizuálního umění především jako komunikačního kódu přinášejícího společenskou změnu mi přijde aktuální i v současnosti. Kdybys srovnala českou a americkou společnost jako umělkyně a kurátorka, lze rozpoznat v těchto rozdílných světech nějaké paralely? V čem jsou tyto země podobné a v čem rozdílné? To je dobrá otázka, ale jednoduše - je více podobností než rozdílů. Globalizace svým způsobem setřela lokální rozdíly a propojila nás navzájem. Když bych měla zevšeobecňovat, tak Američané jsou dle mého soudu více otevření, komunikativní a ambiciózní. Na straně druhé jsou také nevzdělaní a arogantní. Češi se mi často jeví jako ti, kdo schovávají hlavu do písku před problémy, což mě rozčiluje. Nicméně, bych také řekla, že Češi mají silné vazby na komunitu, že mají kladný vztah k přírodě a tradicím. Američané pochopitelně nemají tak dlouhou historii, samozřejmě naše vykořeněnost nám dává také určitý druh svobody. Což nemusí být vždy dobré. Jak hodnotíš českou uměleckou scénu? Zdá se mi, že v České republice, kde je malá umělecká scéna, je přítomný určitý druh arogance a profesní rivality, která mně připadá poněkud směšná. Jakoby se český malý mikrokosmos bral příliš vážně. Zasáhl do tvých aktivit fakt ekonomické krize po roce 2008? Jaký byl svět před rokem 2008 a jaký je nyní?

6 Nemělo to na nás žádný dopad, protože jsme malá organizace. Náš rozpočet na Art Mill je vázaný na výuku a granty. Jsme zvyklí fungovat velmi skromně. Jedna z našich tezí zní: Vytvoř něco z ničeho. Má umění i dnes subverzivní podtext? Myslím, že rozhodně ano, pokud budeme mluvit o sociální změně společnosti. V současném politickém a ekonomickém systému je hluboce zakořeněný smysl pro korporace jako nikdy dříve v lidské historii. Jedná se o globální svět kladoucí důraz pouze na ekonomický profit. Stále větší podíl světového bohatství drží menší a menší skupina lidí, což je varující. Pro současného člověka žijícího v euro-americkém kontextu je stále těžší tomuto faktu čelit. Jakoby se stále více rozevíraly sociální nůžky. Pokud svět vizuálního umění nepodléhá takové kontrole jako ostatní oblasti života současné společnosti, je to vlastně ideální oblast znovuvytváření obnovování světa lidské aktivity a kreativity. Čemu se věnuješ nyní? Nyní pracuji na ilustracích k limitované edici knihy založené na Písni Šalamounově z Bible s vydavatelem a tiskařem Robinem Princem z USA. Už jsme spolu takto spolupracovali před dvaceti lety na knize Zjevení. Jsem ráda, že budeme zase pracovat spolu. Dále je tu jako můj hlavní cíl vybudovat public art park na pobřeží Kalifornie, kde se pokoušíme rekonstruovat bývalou vojenskou loď, která je nyní z části potopená, na vzdělávací a umělecké centrum. Je to dlouhodobý projekt a vnímám ho jako určitý model změny společnosti.pro tento projekt jsou také zásadní témata ekologie a trvale udržitelného života. A málem bych zapomněla, že se ještě podílím jako spoluautor na knize o environmental artu s kolegyní z Paříže Nathalií Blanc. Kdo z umělců tě inspiruje? Pussy Riot, Shirin Neshat, Krysztof Wodiczko, Albrecht Durer, Joseph Beuys, Magdalena Jetelova, Chris Jordan, Helen and Newton Harrison, Frida Kahlo, Louis Bourgeous, Eva Hesse, Ana Mendieta, my students, my children. Díky za rozhovor Matouš Karel Zavadil