Charakteristika doby. Důsledky průmyslové revoluce. Literatura SVĚTOVÝ ROMANTISMUS

Transkript

1 Charakteristika doby Evropu ovlivnila na konci 18. století především Velká francouzská revoluce ( ) a následné napoleonské války ( ) v čele s vynikajícím vojevůdcem Napoleonem Bonaparte. Samotné napoleonské války byly až do první světové války největším válečným konfliktem vůbec (bojovalo se v Evropě, Africe, Severní a Jižní Americe, Atlantském a Indickém oceánu a Karibském moři) a jejich následky byly dalekosáhlé (byla přerozdělena Evropa). V oblasti ekonomiky začaly evropské země podporovat vlastní průmysl, což vedlo k průmyslové revoluci ( ). Za průmyslovou revoluci se označuje období, v němž nastaly ve Velké Británii výrazné změny, a v tovární výrobě se začal používat parní pohon. Průmyslová revoluce znamenala přechod od řemeslné a manufakturní výroby k výrobě tovární (za použití pracovních strojů a nových technologií). Hlavní pohonnou silou byla pára, symbolem revoluce parní stroj. V 18. století se ve Velké Británii mnoho lidí věnovalo domácí ruční výrobě zboží. Existoval také velký počet farmářů a rolníků tato situace se v polovině 19. století změnila. Značná část Britů žila ve městech a pracovala v obrovských továrnách, obchodech, úřadech nebo na železnici. Britští vynálezci dále vyvíjeli nové převratné stroje, které vykonávaly tradiční práci (tkaní, předení) mnohem rychleji, než se dalo zvládnout ručně. Stroje se začaly používat i při výrobě železa a oceli, ze kterých se zase dále vyráběly další stroje, nástroje a zbraně. Důsledky průmyslové revoluce rozvoj výroby rozvoj strojírenství, rozvoj chemie, rozvoj dopravy (železniční budování kolejí, nádraží, rok 1832 spojila České Budějovice s Lincem první veřejná koněspřežná železnice na evropském kontinentě), rozvoj říční dopravy, budování mostů (první železný most přes řeku Severn vybudován ), budování silnic, rozvoj obchodu sociální důsledky růst počtu obyvatel, průmyslová revoluce zajistila práci, snížila se úmrtnost (zdokonalení hygieny, lékařské péče, menší hlad), vznikají velká městská průmyslová centra, stěhování do měst, snížení počtu lidí v zemědělství, zvýšení v průmyslu, ve letech vznikají odbory Literatura Romantismus byl umělecký směr 1. poloviny 19. století. Název pochází z francouzského slova romanrique což znamená jako v románu, ale také tajemný či fantastický. Romantismus kladl důraz na původnost díla, osobitost autora, na bezprostřední zážitek, na city a fantazii. Žánrově se rozvíjí hlavně lyrická balada a lyrickoepická báseň (poéma), román, historická povídka a epos. Znaky romantismu základní motiv konflikt mezi individuem jako tvůrcem snů a ideálů a společností, která snům nepřeje, jedinec zklamán pak se obrací do vlastního nitra nejvyšší hodnota svoboda jednotlivce a v neposlední řadě i svoboda národa Poema = lyrickoepická skladba, jejíž děj je prostoupen četnými lyrickými pasážemi, úvahami nebo popisy. romantický hrdina většinou osamělý a výjimečný jedinec, který žije rozervaný život, hrdina často splývá s autorem a má většinou tragický osud libuje si v dávnověku, obrací se do minulosti vyznává návrat k přírodě v oblibě má exotické krajiny klade důraz na fantazii v dílech se objevují prvky tajemnosti a osudovosti láska hrdiny zůstává zpravidla nenaplněná inspiraci hledá i v lidové tvorbě 1

2 Dělení romantické literatury: 1. Anglie G. G. Byron, P. B. Shelley, W. Scott, E. Brontëová 2. Francie V. Hugo, A. Dumas 3. Německo bratři Grimmové, Novalis, H. Heine 4. Rusko A. S. Puškin USA A. E. Poe ROMANTISMUS V ANGLICKÉ LITERATUŘE Pro rozvoj evropského romantismu měl zásadní význam právě romantismus anglický. Lord George Gordon Byron ( ) Jeden z největších evropských romantických básníků, k jeho přátelům patřil Percy Bysshe Shelley. Byron patřil ke staré anglické šlechtické rodině, po svém prastrýci zdědil titul. Studoval na univerzitě v Cambridgi. Svým způsobem života (výstřednostmi, milostnými pletkami, dluhy, rozvodem a obviněními z incestu a sodomie) pobuřoval konvenční společnost. Hodně cestoval po Evropě a od roku 1818 žil trvale v Itálii. Zemřel na nákazu (asi mor nebo malárie), když pomáhal řeckým bojovníkům v boji za svobodu proti tureckým utlačovatelům. Je tvůrcem tzv. byronské povídky (poémy), z níž čerpali mnozí romantičtí básníci (K. H. Mácha, A. E. Poe) a která dala základ lyrickoepické básni. Podle Byrona se nazývá proud romantické poezie byronismus, tj. vzdor a osamělý boj za svobodu proti tyranii. Je autorem rozsáhlého eposu s autobiografickými prvky Childe Haroldova pouť [čajld] (1812). Epos se skládá ze čtyř zpěvů. Hlavním hrdinou je anglický šlechtic, melancholický a zklamaný Childe Harold, který se rozchází se svou společenskou vrstvou (Childe je starobylý anglický titul pro šlechtice, který se připravuje na pasování na rytíře). Znechucen rozmařilým a přitom prázdným způsobem života se vydává na cestu po Evropě. Ve všech zemích nachází památky dávné slávy, přírodní krásy, ale také tyranství a nesvobodu. Harold navštíví například Portugalsko, Španělsko nebo Řecko, jeho pouť končí v Itálii na pustém pobřeží. Percy Bysshe Shelley ( ) Pocházel ze starobylé zámožné rodiny v Sussexu. Studoval v Etonu, ale z oxfordské univerzity byl vyloučen za spoluautorství pamfletu Nezbytnost ateismu (1811). Pro radikální názory a neuvážený sňatek byl otcem vyděděn. Manželství trvalo jen krátce a hmotné zajištění získal Shelley dědictvím po dědečkovi. Shelley, nespokojen s anglickou společností, odešel do Irska a Švýcarska, od roku 1818 žil s rodinou v Itálii, kde se stýkal s Byronem. Tragicky zahynul na rozbouřeném moři, jeho popel byl uložen na protestantském hřbitově v Římě. Vrcholné dílo Odpoutaný Prometheus vzniklo v roce V tomto lyrickém veršovaném dramatu vyslovil Shelley svůj vzdor proti světovému řádu i bohu a vyjádřil své představy o konečném vítězství dobra nad zlem, o svržení tyranie a nastolení nového harmonického řádu. Dílo vychází ze starého antického mýtu v řecké báji se Prometheus, který dal lidem oheň, nakonec podrobil Diově vůli, u Shelleyho Prometheus vzdoruje bohu Jupiterovi a trpí tak dlouho, až je tyran smeten z trůnu. 2

3 John Keats [kits] ( ) Básník, o němž někteří kritikové soudí, že byl nadanější než Byron. Vyrostl v Londýně ve skromných poměrech. Pracoval jako lékárník, ale této profese brzy zanechal a věnoval se psaní. Je autorem slavné básně Podzimu (1819) a Ódy na smutek (1819). Walter Scott ( ) Básník, prozaik a sběratel skotských lidových balad, trvale se zapsal do vývoje evropské literatury jako zakladatel historické povídky a historického románu. Zajímal se o skotskou a anglickou minulost, obdivoval gotická díla, miloval středověké hrady. Jeho první historickým románem byl Waverly [vejvrli] (1814). Vydal ho anonymně, obával se neúspěchu. Kniha však měla velký úspěch, a tak Scott horlivě psal další romány i povídky. K nejznámějším patří Ivanhoe [ajvenhou] (1819) děj románu je zasazen do středověkých anglických dějin, do doby vlády Richarda Lví srdce. ROMANTISMUS VE FRANCOUZSKÉ LITERATUŘE Victor Hugo [ígo] ( ) Básník, prozaik, dramatik a esejista. Byl synem generálka, který bojoval v napoleonských válkách. Matka ho vychovala k nenávisti k revoluci i k Napoleonovi. Hugo se ale dokázal osvobodit od rodinného prostředí a stal se stoupencem svobodomyslných názorů. Po studiu na vojenské škole se věnoval jen literatuře a publicistice. Ve 40. letech se aktivně zapojil do politického života, nakonec ale musel odejít do exilu (Belgie, ostrov Jersey, ostrov Guernsey). Hugo zemřel roku 1885 v Paříži jako velký a uznávaný francouzský národní básník, je pochován v pařížském Panthéonu. Jeho úvod k dramatu Cromwell (1827) se stal Manifestem romantismu. Vrcholem jeho básnické tvorby je třídílný cyklus epických básní Legenda věků (1859, 1877, 1883), v němž je zobrazen vývoj lidstva na jeho cestě za pokrokem a humanitou. Cyklem se nechal inspirovat lumírovec Jaroslav Vrchlický, který sepsal Zlomky epopeje. Nejslavnějším a dodnes hojně čteným je historický román Chrám Matky Boží v Paříži (1831). Děj se odehrává ve středověké Paříži za vlády Ludvíka XI. (15. století). Hlavním hrdinou je hrbatý zvoník Quasimodo z chrámu Matky Boží, kterého se v dětství ujal kněz Frollo a vychoval ho. Kvůli němu se Quasimodo pokusí unést cikánskou tanečnici Esmeraldu, do niž je Frollo zamilován. Quasimodo je ale zatčen a odsouzen k trestu na pranýři. Esmeralda se nad ním jako jediná slituje. Frollovými intrikami je Esmeralda popravena a Quasimodo se mu za to mstí. Po letech je zvoníkovo tělo nalezeno v hrobce, kde objímá mrtvou Esmeraldu 3

4 Příběh se svými hrdiny má všechny znaky romantismu: hrdina je výjimečný i osamělý děj románu se odehrává v dávnověku hrbatý a znetvořený zvoník Quasimodo miluje krásnou Esmeraldu jejich láska je ale nenaplněna silně kontrastuje Quasimodova vnější ošklivost s vnitřní krásou a knězova vnější krása s pokřiveným charakterem Quasimodo touží po svodově, ale společnost jej odmítá Typické romantické postavy vybudované na kontrastech Quasimodo - jeho ohyzdný zevnějšek ostře kontrastuje s čistotou jeho srdce, svým zevnějškem okolí odpuzuje, lidé ho nenávidí, domnívají se, že je ztělesněním zla, ve skutečnosti je však schopen těch nejhlubších a nejčistších citů, Esmeralda - ač vyrůstala v prostředí pařížského podsvětí mezi prostitutkami a zloději, zachovala si mravně čistý život Dalším známým Hugovým románem jsou Ubožáci (1862, někdy překládáno i jako Bídníci). Pětidílný společenský román se odehrává v 1. polovině 19. století. Hlavní hrdina Jean Valjean [žán valžán] je odsouzen pro krádež chleba (pro svého synovce) na galeje. Jeho trest, postupně zvyšovaný pro marné pokusy o útěk, končí propuštěním po dvanácti letech. Po návratu na svobodu mu první nocleh poskytne kněz Myriel Valjean mu odcizí stříbrné příbory, je chycen, ale milosrdný kněz zabrání jeho zatčení. Šlechetný čin změní galejníkův další život. Z období Velké francouzské revoluce je román Devadesát tři (1784). Alexandre Dumas starší [dyma] ( ) Jeden z nejplodnějších francouzských romanopisců napsal asi osmdesát dobrodružných romantických románů s historickou tematikou. Dumasovi nikdy nešlo o historickou hodnověrnost a pravdivost rád si domýšlel a nápaditě tvořil, proto jsou jeho knihy plné akčních motivů (spiknutí, souboje, tajné únosy, strašlivá tajemství, překvapivé zápletky a nápaditá rozuzlení). Širokou publicitu svým románů Dumas zajistil také tím, že je nejprve vydával v pařížských denících na pokračování. Stal se tak nejčtenějším spisovatelem své doby a jeho obliba nemizí ani dnes. K nejslavnějším dílům patří Tři mušketýři (1844), román měl takový úspěch, že Dumas napsal dvě pokračování Tři mušketýři po dvaceti letech (1845) a Tři mušketýři ještě po deseti letech aneb Vikomt de Bragelonne ( ). V trilogii se líčí životní osudy gaskoňského hraběte d'artagnana a jeho přátel (tří mušketýrů Athose, Porthose a Aramise) od roku 1625 do d'artagnanovy smrti roku Známý je také dobrodružný román Hrabě Monte Christo ( ), román Černý tulipán (1850) a trilogie z období náboženských válek ve Francii v 16. století Královna Margot (1845). 4

5 Heinrich Heine ( ) Básník světového významu, je považován po Goethovi za největšího německého básníka. Pocházel ze zámožné židovské rodiny, nedostudoval práva. Židovství opustil a stal se protestantem. Pro potíže s cenzurou a z odporu k německým poměrům emigroval v roce 1831 do Paříže, kde žil až do své smrti. Nejslavnější Heinova básnická sbírka Kniha písní (1827) je složena z pěti částí. V prvních dvou je námětem neopětovaná láska, smrt, v poslední se hlavním tématem stala příroda. Tato sbírka básní měla velký úspěch, některé básně se staly lidovými a některé byly zhudebněny. Novalis, vlastním jménem Georg Friedrich Philipp svobodný pán von Hardenberg, ( ) Básník a prozaik, zemřel ve 29 letech na souchotiny. Proslavil se sbírkou básní Hymny noci (1800), ve které najdeme motivy ztracené lásky, touhy po smrti; básně jsou vystavěny na kontrastech (den = světlo, život a noc = temnota, smrt). Jacob ( ) a Wilhelm ( ) Grimmové Jazykovědci a zakladatelé vědecké germanistiky, zabývali se německou lidovou slovesností a germánskou mytologií, sbírali a sepisovali pohádky, pověsti i legendy. Svou sběratelskou činností ovlivnili českého spisovatele Karla Jaromíra Erbena. Pohádky bratří Grimmů byly publikovány ve dvou svazcích (1. díl 1812, 2. díl 1850) a některé z nich, například Jeníček a Mařenka, Popelka, Sněhurka či Šípková Růženka, se staly proslulými po celém světě. Svou celoživotní prací bratři Grimmové dokázali, že pohádky mohou být zaznamenávány a poté uveřejněny v tištěné formě ve svém originálním znění, a tak být dále šířeny. V praxi byly pak, zejména kvůli dětem, pohádky upravovány, například ve Sněhurce byl změněn konec příběhu, kdy v původním znění musela zlá královna tančit v rozžhavených botách až k smrti, nebo v Jeníčkovi a Mařence, kdy byla zlá čarodějnice ve velkých mukách zaživa upečena v peci. ROMANTISMUS V RUSKÉ LITERATUŘE Alexandr Sergejevič Puškin ( ) Velikán ruského romantismu, byl básníkem, prozaikem i dramatikem. Je tvůrcem moderního básnického jazyka, položil základy spisovné ruštiny. Pocházel ze staré šlechtické rodiny. Měl úzké spojení s účastníky proticarské vzpoury. Pro své svobodomyslné verše musel odejít do vyhnanství na jih Ruska. Po carském omilostnění v roce 1826 žil v Moskvě a Petrohradu ve službách dvora. Zemřel na následky zranění, které utrpěl při souboji. 5 Evžen Oněgin je představitelem typu tzv. zbytečného člověka. Je to sice jedinec nadaný, ale společností znuděný a neschopný skutečného činu. Nedokáže využít své životní možnosti.

6 Pod vlivem Byrona píše Puškin zpočátku hlavně poemy Ruslan a Ludmila (1820, líčí osudy bohatýra hledajícího svou nevěstu, unesenou zlým kouzelníkem), Kavkazský zajatec (1821) a Cikáni (1824) Puškinovým vrcholným dílem je veršovaný román Evžen Oněgin ( ), v němž je zobrazena ruská společnost ve 20. letech 19. století. Hlavní postavou je Evžen Oněgin, mladý zhýčkaný petrohradský elegán, který odjíždí na venkov na zděděný statek. Zde se mu stává přítelem romantik a snílek Lenský. Ten je zamilován do Olgy Larinové, dcery statkářky, která má ještě jednu dceru Taťánu. Zatímco Olga je veselá a lehkomyslná, Taťána je ostýchavá. Zamiluje se do Oněgina, a dokonce se mu v dopise ze svého citu vyzná. On ji však odmítá a snaží se získat Olgu. Tím raní Lenského, jehož nakonec v souboji zabije. Oněgin pak opouští venkov, cestuje po Rusku. Olga se zanedlouho provdá a Taťána odjede s matkou do Moskvy, aby se také provdala vezme si staršího knížete Gemina. Rozmařilý život přestane Oněgina časem bavit, proto se vrátí do Petrohradu. Zde se na plese setkává s Taťánou, je oslněn její krásou a vyznává jí lásku. Píše jí také milostné dopisy, na něž ale nedostává odpověď při náhodném setkání Taťána Oněginovi sdělí, že jej nikdy nepřestala sice milovat, svého manžela ale neopustí. UKÁZKA XIII Jenomže Lenskij ani stínem nejevil touhu pouta nést, spíš chtělo se mu s Oněginem od srdce rozhovory vést. I sešli se. Vlna a kámen, verše a próza, led a plamen jsou sotva si tak vzdáleny. Ten skeptický, ten nadšený, se spolu nejdřív nudívali. Pak zvykli si, pak zapláli, co den se navštěvovali a nerozlučnými se stali. Tak lidé pravdu chcete-li, se z dlouhé chvíle přátelí. XIV My však i tohle sotva známe. Ba, znechuceni všedností, za nuly všechny lidi máme a sebe za osobnosti. Hrajem si na Napoleony a lidských tváří milióny jsou pro nás pouhou podnoží. Cit, ten už člověk odloží. Evžena snést lze líp než jiné, neb byť i lidi dobře znal a celkem jimi pohrdal, k pravidlu výjimka se vine: zas jiné uměl ocenit a v cizí svět se uměl vžít. Michail Jurjevič Lermontov ( ) Básník, prozaik a dramatik, byl Puškinovým současníkem, zemřel také v souboji. Je autorem prvního psychologického románu v ruské literatuře jeho Hrdina naší doby (1840) zachycuje dalšího zbytečného člověka. Hlavní hrdina Pečorin je nadaný mladý aristokrat, který marně hledá smysl života. Zaujat jen sám sebou se stává pro společnost zcela zbytečným. V poemě Démon (1841) najdeme stěžejní myšlenku celého Lermontova díla zlo se rodí z bezmocnosti dobra. 6

7 Nikolaj Vasiljevič Gogol ( ) Prozaik a dramatik ukrajinského původu, jeho dílo vzniklo na mezníku dvou literárních směrů končícího romantismu a počínající realismu. V jeho knihách najdeme proto znaky obou těchto směrů. Na Gogolovu tvorbu navazuje prakticky celá ruská literatura 2. poloviny 19. století. Pocházel z rodiny středních ukrajinských statkářů. Jeho otec byl vášnivý milovník divadla, psal verše i komedie. Založil divadlo, v němž malý Gogol hrál zásadně ženské role. Byl vychován v přesvědčení, že je geniální a zázračné dítě. Po absolvování gymnázia odešel koncem roku 1828 do Petrohradu, kde byl přijat do divadla, ale nebyl úspěšný. Poté se pokusil vydat své básně a uspořádat výstavu svých obrazů, ale setkal se s velkou kritikou. Nakonec působil jako úředník. Léta strávil většinou v Itálii. Roku 1844 podnikl cestu do Jeruzaléma. Před svou smrtí prožíval Gogol hlubokou depresi, začínal podléhat náboženským a mystickým náladám a pochybnostem o smyslu činnosti a svého díla a je pravděpodobné, že zešílel. Své vypravěčské schopnosti využil u souboru povídek Večery na samotě u Dikaňky ( ). V tomto dvoudílném cyklu najdeme humorně i strašidelně laděné povídky a pohádky z Ukrajiny. K povídkám se Gogol vrátil až v roce 1842, kdy vydal Petrohradské povídky, soubor s fantastickými náměty. Jako dramatik se Gogol proslavil satirickou komedií Revizor (1836), v níž kritizuje úplatkářství, lidskou hloupost, omezenost a pokrytectví. Hlavním hrdinou je podvodník Chlestakov, který přijíždí do okresního městečka. Omylem je považován za očekávaného revizora, a tak využívá situace a roli revizora hraje. Lidé ho hostí a podplácí. Na konci píše Chlestakov dopis příteli, pošťák ale psaní otevře, a tak se dozví pravdu. Běží to sdělit starostovi, ale Chlestakov opustí město a přijíždí skutečný revizor. Satirický román Mrtvé duše (1842) vypráví o statkáři Čičikovi, který projíždí Ruskem a skupuje mrtvé duše zemřelých nebo zmizelých nevolníků, aby na ně jako jejich fiktivní vlastník získal peníze. UKÁZKA Hejtman (klepe se): To všechno jen z nevědomosti, přísahám Bohu jen z nevědomosti. Hmotná tíseň... Račte posoudit sám: gáže mi nestačí ani na chleba se solí. Pokud se třeba i vyskytly nějaké ty úplatky, to byl úplný pakatel něco do kuchyně nebo pár loket na šaty. Co se týče té kaprálovy ženy, která teď vede krámek, že jsem jí jako měl dát vysázet pětadvacet, to je pomluva, na mou duši pomluva. To si vymysleli moji nepřátelé, to jsou lidi, že by mi i na život sáhli. Chlestakov: A co má být? Mně do nich nic není. (Zamyslí se.) Stejně ale nechápu, proč mi tu povídáte o nějakých nepřátelích nebo kaprálově žene... kaprálka sem, kaprálka tam, ale mně dát vysázet pětadvacet, to si netroufnete, na to jste krátký!... To už přestává všechno, podívejte se na něj!... Já zaplatím, hotově zaplaím, ale teď nemám. Proto tu taky trčím, že nemám ani šesták! Hejtman (stranou): Ach, to je ale machr! Hele ho, kam to zahrál! Jak to všechno zmotal! Čert aby se v něm vyznal. Člověk neví, za který konec ho popadnout. Nojo, ale jít už do toho musíme, padni komu padni. Ať je, co je, půjdeme do toho na blind. (Nahlas) Máte-li skutečně nedostatek peněz nebo čehokoliv jiného, jsem vám ihned k službám. Je mou povinností pomáhat cestujícím. Chlestakov: Půjčte mi, půjčte! Hned se vyrovnám s hostinským. Stačilo by mi takových dvě stě rublů, možná i míň. Hejtman (vytáhne bankovky): Rovných dvě stě rublů 7

8 ROMANTISMUS V USA Edgar Allan Poe [edgar alan pou] ( ) Americký romantický básník, prozaik, literární teoretik a esejista. Stal se zakladatelem americké novely, detektivky a hororu. Narodil se roku 1809 v americkém Bostonu jako dítě kočovných herců. Když oba jeho rodiče zemřeli, byl Edgar svěřen do útulku v Richmondu, kde se jej po krátké době ujala rodina Allanů, velkoobchodníků s tabákem. Poeovy vztahy s nevlastním otcem nebyly však příliš dobré a ještě se zhoršily poté, co Horor (z anglického horror = hrůza, zděšení) novější označení prozaického žánru, jehož námět a děj mají za cíl vyvolat v čtenáři pocity strachu a hrůzy. musel Edgar opustit univerzitní studia kvůli alkoholu a velkým dluhům. Mladý Poe se proto začal věnovat literatuře, ale dlouho se mu nedařilo prorazit. Protloukal se psaním pro různé noviny a malého uznání si dobyl jako literární kritik. Teprve v roce 1845, kdy vyšla jeho sbírka básní Havran a jiné básně, se prosadil jako nezávislý spisovatel. Další úspěchy následovaly nejen kvůli fantastickým příběhům, jenž psal, ale hlavně kvůli děsivým povídkám, díky nimž je považován za zakladatele detektivního a hororového žánru. Ačkoliv jeho literární sláva stále vzrůstala, Poe zůstal až do konce života chudý. Dodnes oceňované jsou Poeovy povídky, které mají fantastický a hrůzostrašný děj. Poe se ale ve svém vyprávění nesoustředí na popis vnějších skutečností, zajímá ho hrdinovo nitro, jeho myšlenky a pocity. Nejznámější jsou detektivní povídky s prvním velkým detektivem Augustem Dupinem Vraždy v ulici Morgue (1841) a soubory Maska červené smrti (1842), Jáma a kyvadlo a jiné povídky (1842) a Černý kocour (1943). Populární jsou hlavně povídky Černý kocour, Vrah jsi ty!, Zrádné srdce, Jáma a kyvadlo a Zlatý brouk. Jako básník se proslavil skladbou Havran a další básně (1845). Nejznámější Poeova báseň, hlavní postavou je osamělý muž trýzněný horečkou a především mučivými vzpomínkami na zemřelou dívku Lenoru. Muže vystraší o půlnoci šramot. Ukáže se, že původcem podivných zvuků je havran, který vzápětí vletí do jeho pokoje a znepokojuje muže svou záhadností. Na všechny otázky, zpočátku míněné žertem, přitom odpovídá jedním slovem nevermore (do češtiny překládáno většinou jako víckrát ne nebo nikdy víc). Mužův neklid se stupňuje v paniku a posléze v hrůzu. Jeho dílo inspirovalo světové básníky i prozaiky. Na přelomu 19. a 20. století se báseň Havran stala vzorem pro tzv. prokleté básníky (Charles Baudelaire, Arthur Rimbaud), především pro symbolisty. Detektivem Dupinem se naopak inspiroval Arthur Conan Doyl, který vytvořil kultovního hrdinu Sherlocka Holmese. UKÁZKA...Téhož dne, kdy jsem provedl tuto hanebnost, probudil mne v noci pokřik, že hoří. Záclony mého lůžka byly v plamenech. Hořel celý dům. Manželka, služka a já jsme jen o vlas ohni unikli. Všechno lehlo popelem. Požár pohltil veškerý můj majetek a já jsem od té chvíle propadl zoufalství. Nesnažím se slabošsky dokazovat příčinnou souvislost mezi pohromou a podlostí. Ale řadím k sobě celý ten řetěz faktů a nerad bych některý článek opominul. Den po požáru jsem se šel podívat na trosky domu. Až na jednu se všechny zdi sesuly. Tou výjimkou byla ne zvlášť silná stěna uprostřed domu, k níž bylo přistaveno čelo mé postele. Omítka na ní celkem odolala žáru ohně, což jsem přičítal nedávnému nátěru. Kolem této stěny se nahrnul hustý zástup lidí a mnozí se zvláště o jednu její část velmi podrobně a dychtivě zajímali. Mou zvědavost podnítila slova jako "Podivné!", "Jedinečné!" a podobné výrazy. Přistoupil jsem blíže a na bílé ploše jsem spatřil podobu obrovské kočky, jakoby vystouplou v basreliéfu. Otiskla se tam s přesností vskutku podivuhodnou. 8