UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut mezinárodních studií Andrea Zimáková Příčiny neúspěchu Celoamerické zóny volného obchodu Diplomová práce Praha 2008

2 Autor práce: Bc. Andrea Zimáková Vedoucí práce: Doc. PhDr. Miloš Calda Konzultant: Mgr. et Mgr. Kryštof Kozák Oponent práce: Datum obhajoby: 2008 Hodnocení: - 2 -

3 Bibliografický záznam Zimáková, Andrea. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Katedra Amerických studií, s. Vedoucí diplomové práce Doc. PhDr. Miloš Calda. Anotace Diplomová práce Příčiny neúspěchu Celoamerické zóny volného obchodu pojednává o neúspěchu plánu vytvořit Celoamerickou zónu volného obchodu (FTAA), která měla vzniknout nejpozději v roce 2005 a zahrnovat 34 států západní polokoule (kromě Kuby). Nicméně spory mezi zeměmi, a hlavně mezi Spojenými státy a Brazílií, nedovolily jednání do stanoveného termínu dokončit. Práce se zaměřuje na hlavní příčiny tohoto neúspěchu, na kterém se největší měrou podílely právě tyto dvě nejvýznamnější země regionu. Věnuje pozornost i vnitřnímu politickému vývoji uvnitř obou zemí v období let , který rovněž přispěl k neúspěchu FTAA. Práce se zabývá vývojem jednání o FTAA, jejich institucionální strukturou a především spory USA a Brazílie, které pramenily z jejich rozdílných postojů, cílů a priorit. Ty se projevily zejména v nejkontroverznějších oblastech jednání, kterými byl přístup na trh, zemědělství či ochrana práv duševního vlastnictví. Práce popisuje prohlubování těchto sporů mezi oběma zeměmi, které kulminovaly v závěrečné fázi vyjednávání. Annotation The Diploma thesis The Causes of Failure of the Free Trade Area of the Americas deals with a plan to establish a Free Trade Area of the Americas (FTAA) and its subsequent failure. The FTAA was to have included the 34 states of Western Hemisphere (excluding Cuba) and the negotiations should have been concluded by no later than However, disputes among states, especially the United States and Brazil, didn t allow the negotiations to be finished in time. This paper concentrates on the main causes of this failure and consequently the most important players in the region; the USA and Brazil. Last but not least, it focuses on the domestic political situation in both countries during the period from 1990 to

4 This thesis focuses its attention on the development of the negotiations, the proposed institutional structure of the FTAA, but critically it emphasizes the differences between the USA and Brazil and their distinct opinions, goals and priorities. Their different views were very well illustrated during the negotiations on the most controversial areas such as market access, agriculture or intellectual property rights. This paper describes the intensification of these disputes which culminated in the final stage of the negotiations. Klíčová slova Volný obchod, zóna volného obchodu, regionalismus, FTAA, USA, Brazílie, spory, fast track Keywords Free trade, free trade area, regionalism, FTAA, USA, Brazil, disputes, fast track - 4 -

5 Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato práce byla zpřístupněna v příslušné knihovně UK a prostřednictvím elektronické databáze vysokoškolských kvalifikačních prací v depozitáři Univerzity Karlovy a používána ke studijním účelům v souladu s autorským právem. V Praze dne 21.května 2008 Andrea Zimáková Podpis: - 5 -

6 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala svému konzultantovi Mgr. et Mgr. Kryštofu Kozákovi za cenné rady a pomoc při psaní a dokončování této práce

7 Obsah 1 ÚVOD VYMEZENÍ TÉMATU PRÁCE CÍL PRÁCE, VÝZKUMNÉ OTÁZKY A ZÁKLADNÍ HYPOTÉZA METODOLOGIE STRUKTURA PRÁCE EVALUACE PRAMENŮ A LITERATURY OTEVŘENÝ REGIONALISMUS A PRINCIP VOLNÉHO OBCHODU IDEA PROPOJENÍ ZÁPADNÍ POLOKOULE: USA A LATINSKÁ AMERIKA V HISTORICKÉM EXKURSU PROJEKT CELOAMERICKÉ ZÓNY VOLNÉHO OBCHODU (FTAA) NOVÁ INICIATIVA PRO AMERIKU GEORGE H. W. BUSHE INSTITUCIONÁLNÍ STRUKTURA FTAA SETKÁNÍ NA NEJVYŠŠÍ ÚROVNI SPORNÉ BODY VYJEDNÁVÁNÍ, KTERÉ PŘISPĚLY K NEÚSPĚCHU FTAA USA - INICIÁTOR FTAA FTAA A OBDOBÍ VLÁDY PREZIDENTA CLINTONA ( ) Schválení NAFTA, její fungování v prvních letech a ohlas u obyvatel USA Summit v Miami Situace po summitu optimismus střídán pesimismem Fast track (cesta rychlého jednání) k vyjednávání obchodních smluv Prohra Clintona v Kongresu a konec americké vize vzniku FTAA Poslední roky Clintonovy vlády POSTOJ USA K FTAA ZA VLÁDY GEORGE W. BUSHE V OBDOBÍ LET Latinská Amerika a FTAA jako priority Bushovy zahraniční a obchodní politiky Tzv. Trade Promotion Authority (TPA) Bushova administrativa a její příspěvek k neúspěchu FTAA BRAZÍLIE NEJVĚTŠÍ OPONENT KONCEPCE FTAA NAVRHOVANÉ SPOJENÝMI STÁTY BRAZÍLIE NEJVĚTŠÍ A NEJVLIVNĚJŠÍ ZEMĚ LATINSKÉ AMERIKY BRAZÍLIE A JEJÍ POZICE PŘI VYJEDNÁVÁNÍ O FTAA Postoj Brazílie k FTAA v 90. letech 20. století a na začátku 21. století Brazílie a FTAA za vlády prezidenta Lula da Silvy SPOJENÉ STÁTY, LATINSKÁ AMERIKA A PERSPEKTIVY DALŠÍHO VÝVOJE OHLEDNĚ FTAA ZÁVĚR RESUMÉ SUMMARY POUŽITÁ LITERATURA A PRAMENY SEZNAM PŘÍLOH PŘÍLOHY

8 Seznam zkratek ALADI CACM CAN CARICOM CUSFTA DR-CAFTA EAI EU FTAA GATT LAFTA Mercosur NAFTA OAS SAFTA TAA TPA WTO Latinskoamerické integrační sdružení Středoamerický společný trh Andské společenství Karibské společenství Kanadsko-americká dohoda o volném obchodu Středoamerická dohoda o volném obchodu + Dominikánská republika Enterprise for the Americas Initiative Evropská unie Celoamerická zóna volného obchodu Všeobecná dohoda o clech a obchodu Latinskoamerické sdružení volného obchodu Společný trh Jihu Severoamerická dohoda o volném obchodu Organizace amerických států Jihoamerická dohoda o volném obchodu Trade Adjustment Assistance Trade Promotion Authority Světová obchodní organizace - 8 -

9 1 Úvod 1.1 Vymezení tématu práce Konec 80. let a začátek 90. let 20. století byl ve znamení velkých změn nejen v celosvětovém měřítku (konec studené války), ale i na západní polokouli samotné. Země Latinské Ameriky prošly politickou transformací, jejímž výsledkem byla bezpečnostní stabilizace celého regionu. Po obrovské ekonomické krizi z první poloviny 80. let státy přehodnotily i své hospodářské politiky a začaly se soustředit na jejich reformu. Latinská Amerika začala uplatňovat balík tržně-orientovaných reforem vedoucích k liberalizaci ekonomik. Tyto reformy jsou také nazývány jako tzv. Washington Consensus. 1 Tento vývoj přispěl k znovuobnovení integračního úsilí inspirovaného myšlenkou tzv. otevřeného regionalismu. Ten se liší od předchozí vlny regionalismu hlavně tím, že vedle postupného snižování a eliminace překážek obchodu uvnitř vzniklých integračních bloků klade důraz na nezvyšování vnějších celních bariér ve vztahu k třetím zemím a respektuje pravidla Světové obchodní organizace (WTO). Do této vlny zapadá i ambiciózní plán vybudovat Celoamerickou zónu volného obchodu (FTAA), analýzou příčin jejího neúspěchu se budu zabývat. Vedle celkové změny geopolitického a ekonomického prostředí na kontinentě sehrály obrovskou úlohu při obnově integračních procesů v poslední dekádě 20. století Spojené státy americké, které ve své zahraničněobchodní politice s koncem studené války přestaly preferovat bezpečnostní a politické zájmy nad zájmy obchodními a ekonomickými, a začaly objevovat ekonomický potenciál svých amerických sousedů. Spojené státy se rovněž začaly odklánět od ekonomického multilateralismu, jehož velkým zastáncem byly od skončení druhé světové války. Důkazem otevření se dalším možnostem, jako je uzavírání bilaterálních obchodních smluv či účast na regionální ekonomické integraci, bylo podepsání bilaterální dohody o volném obchodu s Izraelem v roce 1985, kterou o tři roky později následovala dohoda s Kanadou. Důležitým faktorem, který přispěl k tomuto obratu byly i vnitřní ekonomické problémy země 1 Tento název poprvé použil John Williamson v roce 1989 a označil jím soubor ekonomických reforem, které navrhly instituce sídlící ve Washingtonu, D.C., jako např. IMF nebo Světová banka, ve snaze pomoci vyřešit problémy související s častými ekonomickými krizemi v latinskoamerických státech

10 charakterizované růstem deficitu státního rozpočtu, deficity obchodní bilance a s tím související klesající konkurenceschopností amerických výrobků na světových trzích. Pokles ekonomické váhy USA ve světové ekonomice, který následoval, se pak Spojené státy snažily zmírňovat právě zvýšením zájmu o prohlubování a rozšiřování ekonomické integrace. Politické stabilizace a přijetí demokratických principů ve většině latinskoamerických zemí jen přispěly ke zvýšení zájmu USA o své jižní sousedy a jejich rozvíjející se trhy. Změna postoje USA a integrační boom v Latinské Americe, kdy během několika málo let vzniklo nebo bylo obnoveno několik regionálních obchodních bloků (Společný trh Jihu 2, Andské společenství 3, Karibské společenství 4 atd.) a uzavřeno několik bilaterálních smluv usnadňujících vzájemný obchod mezi zeměmi, daly průchod myšlence vzniku zóny volného obchodu zahrnující celou západní polokouli. 5 Tato idea se stala součástí dokumentu Enterprise for the Americas Initiative, který uveřejnil tehdejší americký prezident George H. W. Bush v červnu Rozhodnutí o vytvoření pásma volného obchodu do roku 2005, které mělo sahat od Aljašky po Ohňovou zemi, zahrnovat přes 800 miliónů obyvatel a vytvořit trh s celkovým HDP kolem 13 biliónů dolarů, bylo přijato na summitu 34 států polokoule (s výjimkou Kuby) ve floridském Miami v prosinci Těchto 34 zemí tvořilo rozličné spektrum zahrnující jak nejbohatší státy světa (USA, Kanada), tak i ty nejchudší (Haiti). Podobné rozdíly lze najít i co se týče rozlohy. Na jedné straně stály Kanada, USA nebo Brazílie, které patří k největším státům na světě, na straně druhé St. Kitts a Nevis či Grenada, které se naopak řadí k těm nejmenším. Takové země pak zákonitě musely mít různé zájmy a cíle. Dosáhnout dohody, jejímž cílem byla postupná eliminace obchodních a investičních bariér, tak již z těchto důvodů muselo být velice těžké. Přesto se předpokládalo, že země se výměnou za vzájemné ústupky nakonec dohodnou, jelikož byl plán vzniku 2 Společný trh Jihu neboli Mercado Comun del Sur (zkrac. Mercosur) byl založen smlouvou z Asunciónu v roce Členskými státy jsou Brazílie, Argentina, Paraguay, Uruguay. Další státy jako např. Chile nebo Bolívie jsou přidruženými členy. 3 Andské společenství (CAN) bylo založeno v roce Současnými členy jsou Peru, Ekvádor, Kolumbie a Bolívie. Další státy jako přidružení členové. 4 Karibské společenství (CARICOM) vzniklo v roce Dnes má 15 členů. 5 Například bilaterální dohoda mezi Mexikem a Chile podepsaná v roce 1991 nebo obchodní dohoda mezi Chile a Venezuelou z roku

11 FTAA přijat velmi pozitivně. Avšak cíl vytvořit Celoamerickou zónu volného obchodu do roku 2005 se nepodařilo splnit. 1.2 Cíl práce, otázky k výzkumu a základní hypotéza Základním cílem této práce je určení hlavních důvodů, které vedly ke krachu plánovaného vzniku FTAA. Práce už vychází z premisy, že největší měrou se na neúspěchu zóny podílely Spojené státy a Brazílie. Spojené státy jako autoři návrhu, jediná současná supervelmoc a země s největším trhem na polokouli, který skýtal pro latinskoamerické státy velké možnosti. Na druhou stranu země se složitou vnitropolitickou situací silně ovlivňující snahy vlády USA o rozvoj volného obchodu a spolupráce s regionem Latinské Ameriky. Brazílie jako největší a nejvlivnější stát Latinské Ameriky s obrovským zemědělským potenciálem a země s nejmenší závislostí na trhu USA v rámci regionu Latinské Ameriky. Brazílie byla vůči návrhu vzniku Celoamerické zóny volného obchodu již od začátku zdrženlivá, jakkoli vidina lepšího přístupu na trh USA pro ni byla velice lákavá. FTAA pro ni vždy představovala pouze možnost, nikoli jasnou záležitost. Tyto rozdílné postoje obou zemí brzy vedly k tomu, že se mezi nimi začaly objevovat ty nejzásadnější spory, které nejvíce ovlivnily vývoj jednání o FTAA. Cílem této práce je analýza těchto neshod mezi USA a Brazílií, které pramenily z jejich odlišných cílů a priorit, které byly ovlivněny i vnitropolitickým vývojem v obou zemích v letech Práce si klade za cíl nalezení odpovědí na tyto otázky: Jaké překážky na straně USA a Brazílie zproblematizovaly jednání o FTAA a vedly k následnému krachu? Proč byl počáteční optimismus ohledně FTAA vystřídán pesimismem a skepsí? Existuje vůbec ve Spojených státech a v Brazílii politická vůle smlouvu uzavřít? Jaké problémy brání v současné době dohodu uzavřít?

12 Hypotéza Ačkoli plán vzniku Celoamerické zóny volného obchodu již od počátku provázely problémy, předpokládalo se, že státy budou mít vůli dohodu uzavřít. Na obou stranách existovaly důvody, proč spolupracovat. USA chtěly podpořit rozvoj demokracie v regionu, jeho stabilizaci a uvědomovaly si velikost ekonomického potenciálu Latinské Ameriky, který chtěly využít. Brazílii jako světově významnému zemědělskému vývozci nejvíce lákaly možnosti, které skýtal obrovský americký trh. Brazílie si velice dobře uvědomovala význam trhu USA jako exportního cíle pro své produkty stejně jako zdroje investic. Rostoucí rozdílnost názorů obou hlavních aktérů jednání, vnitropolitický vývoj v obou zemích, jejich neústupnost a neschopnost dosáhnout dohody výše zmíněné důvody ke spolupráci převážily a měly za cíl krach FTAA. Avšak byla to především Brazílie, její skepticismus, obavy z jejího podřadného postavení v budoucí FTAA ve srovnání s USA a vnitropolitická situace, které především v závěru jednání zapříčinily, že podíl Brazílie na neúspěchu celého vyjednávání o FTAA byl vyšší než podíl USA. V následujících kapitolách se budu snažit tuto svou hypotézu dokázat. 1.3 Metodologie K zpracování tématu práce kombinuje deskriptivní a analytickou metodu zkoumání, které se navzájem prolínají a doplňují. Deskriptivní metoda je využita zejména k chronologickému zmapování vnitropolitického vývoje ve Spojených státech a Brazílii a s tím souvisejících proměn postojů obou zemí k Celoamerické zóně volného obchodu v letech , tedy v době od uveřejnění myšlenky o vytvoření FTAA až do plánovaného termínu jejího vzniku. Kromě toho je tato metoda uplatněna i v kapitole popisující vývoj idey propojení celé západní polokoule nebo v kapitole, která se konkrétně zaměřuje na vývoj a průběh vyjednávání o zóně ve výše stanoveném období. K určení hlavních příčin neúspěchu Celoamerické zóny volného obchodu je využívána metoda analýzy, která se uplatnila v celém rozsahu práce. Analyzovány jsou

13 především spory USA a Brazílie v nejkontroverznějších oblastech jednání jako byl přístup na trh, zemědělství či ochrana práv duševního vlastnictví. Ač je sporům samotným věnována v práci pouze jedna kapitola, analýza příčin neshod mezi oběma státy se prolíná celým textem. 1.4 Struktura práce Práce je rozdělena do osmi kapitol. Po úvodu, který vymezuje téma práce, stanovuje cíle práce a hlavní hypotézu, následuje teoretická část, která charakterizuje směr tzv. otevřeného regionalismu, v jehož rámci projekt Celoamerické zóny volného obchodu vznikl. Další kapitola poukazuje na to, že snahy o spolupráci mezi USA a Latinskou Amerikou zde existovaly již od 19. století, kdy státy Latinské Ameriky získaly nezávislost. Jádro celé práce tvoří tři následující kapitoly (kapitoly 4, 5 a 6), z nichž první se zabývá samotným projektem vzniku FTAA, jeho institucionální strukturou, vývojem jednání a spory mezi USA a Brazílií v hlavních oblastech jednání. Druhá stěžejní kapitola se zaměřuje na vnitropolitický vývoj v USA. Zvláštní důraz je přitom kladen na neschopnost Clintonovy administrativy získat od Kongresu fast track (cesta rychlého jednání) k vyjednávání obchodních smluv, který byl pro úspěch FTAA klíčový a to jak pro USA, tak i pro latinskoamerické státy. Podkapitola o postoji USA k FTAA za vlády George W. Bushe poukazuje na rostoucí spory mezi USA a Brazílií v klíčových oblastech jednání, které ke krachu FTAA přispěly rozhodujícím způsobem. Třetí zásadní kapitola je věnována Brazílii, jejímu postoji k Celoamerické zóně volného obchodu, a rostoucímu nezájmu o FTAA. Náplní sedmé kapitoly jsou perspektivy FTAA do budoucna a analýza současného vztahu mezi USA a Latinskou Amerikou. V závěru práce shrnuje a určuje hlavní příčiny neúspěchu Celoamerické zóny volného obchodu

14 1.5 Evaluace pramenů a literatury Práce vznikla na základě studia mnoha primárních a sekundárních zdrojů. Vzhledem k aktuálnosti a pro evropské prostředí jisté specifičnosti tématu představoval nejcennější zdroj informací Internet, kde je k nalezení nepřeberné množství článků a studií. Internetové zdroje mají samozřejmě různou kvalitu, ale autorka se zaměřila na texty, které byly uveřejněny na webových stránkách renomovaných institucí či informačních serverů. Příkladem může být americký think tank Brookings Institution nebo The Inter-American Dialogue, který se přímo zabývá vztahem USA a Latinské Ameriky. Internet byl i nejdůležitějším zdrojem primárních pramenů. V tomto ohledu byly nejvíce využívány oficiální internetové stránky FTAA na kterých jsou přehledně uspořádány nejvýznamnější dokumenty schválené v průběhu vyjednávání o Celoamerické zóně volného obchodu. Zdrojem textů amerických zákonů byla zejména internetová knihovna amerického Kongresu Významný zdroj informací představovaly i zprávy výzkumného centra Kongresu USA tzv. CRS Reports for Congress nebo dokumenty zpracované americkou vládní organizací U.S. Government Accountability Office Ačkoli se práce zaměřuje i na Brazílii, kde je oficiálním jazykem portugalština, autorka se z důvodu jazykové bariéry soustředila pouze na texty v anglickém jazyce. Avšak velký handicap to nebyl. Brazilské i další latinskoamerické zdroje publikují informace i v anglickém jazyce, např. Velvyslanectví Brazílie v USA nebo chilská organizace zabývající se průzkumy veřejného mínění v Latinské Americe Latinobarómetro, jejíž výsledky jsou publikovány i v amerických časopisech, jako je např. The Economist, který spolu s The New York Times a jejich internetovou verzí rovněž patřil k cenným zdrojům. Co se týče odborných článků, přístup k nim byl zajišťován pomocí informačních databází typu Jstor nebo Proquest 5000 dostupných v rámci univerzitních informačních sítí Karlovy univerzity v Praze a University of Helsinki v Helsinkách. Z těchto zdrojů patřil k cenným příspěvkům např. článek H. J. Wiarda After Miami:

15 The Summit, the Peso Crisis, and the Future of US-Latin American Relations pro časopis Journal of Interamerican Studies and World Affairs, který velmi výstižně poukazuje na růst pesimismu a skepticismu ohledně rozvoje spolupráce USA a Latinské Ameriky po summitu v Miami v roce Pro kapitolu týkající se USA a postoje k FTAA za vlády George W. Bushe byl významný článek R. E. Feinberga, amerického experta na politické a ekonomické vztahy USA a Latinské Ameriky, který dnes působí na University of California v San Diegu, s názvem Regionalism and Domestic Politics: U.S. Latin American Trade Policy in the Bush Era. Jeho další práce uveřejněné na webových stránkách School of International Relations and Pacific Studies rovněž přispěly k ucelenějšímu pohledu na vývoj vyjednávání o FTAA. Zdroje v podobě knih jsou k tématu této práce velice omezené. Jednou z mála publikací, které se přímo zabývá Celoamerickou zónou volného obchodu a patřila k velmi cenným materiálům, je kniha editorů Paola G. F. Vizentiniho a Marianne L. Wiesebronové s názvem Free Trade for the Americas: The United States Push for the FTAA Agreement. Kniha se zabývá nejen vývojem samotných jednání o FTAA a jejich institucionální strukturou, ale i postojem latinskoamerických zemí k vytvoření zóny volného obchodu na západní polokouli. V tomto ohledu je kladen největší důraz na Brazílii. Naopak slabou stránkou publikace je opomíjení pohledu USA na FTAA. Autoři jednotlivých kapitol už vychází z názoru, že FTAA je součástí americké strategie k udržení vlivu USA v Latinské Americe, a tudíž musí být ve Spojených státech podporována. Opomíjejí tak celistvý pohled Spojených států na FTAA a jí podobné iniciativy, který rozhodně nelze označit za jednoznačný.. Americká politická scéna byla naopak rozštěpena, což se nejvíce projevovalo v Kongresu a při hlasování o fast tracku. K analýze tohoto vývoje významně přispěla kniha I. M. Destlera American Trade Politics, která poukazuje na rozpory mezi Demokratickou a Republikánskou stranu v průběhu 90. let 20. století a na začátku první dekády 21. století

16 2 Otevřený regionalismus a princip volného obchodu Projekt Celoamerické zóny volného obchodu přišel s vlnou tzv. otevřeného regionalismu, který se začal naplno rozvíjet právě v době, kdy George H. W. Bush představil plán vzniku FTAA v Enterprise for The Americas Initiative. S FTAA přišly i další projekty jako Mercosur, NAFTA či vznik jednotného vnitřního trhu EU atd. Uzavírání regionálních integračních dohod se tak brzy stalo vedle sílící globalizace a multilateralismu jedním z nejvýznamnějších směrů ovlivňujících současnou podobu mezinárodních ekonomických vztahů a proces světové obchodní liberalizace. Oba tyto směry utvářely mezinárodní ekonomické vztahy již od konce druhé světové války, kdy si státy po zkušenostech z meziválečného období a po hospodářské krizi, která zasáhla celý svět, uvědomily, že ekonomický nacionalismus a protekcionismus jen přispívá k napětí v mezinárodních vztazích. Součástí nového politického a ekonomického uspořádání po roce 1945 se tak stal princip volného obchodu, který měl díky ekonomické provázanosti zemí tomuto napětí, jenž přispělo ke vzniku druhého světového válečného konfliktu, předcházet. Princip volného obchodu založený na snižování celních bariér a dalších netarifních překážek obchodu vytváří prostředí umožňující státům specializovat se na určité produkty či služby, pro něž mají komparativní výhodu. Takovýto přístup tak vede k růstu konkurenceschopnosti mezi státy a zlepšuje kvalitu zboží a služeb. Výsledkem je zvyšování životní úrovně obyvatelstva. Přestože volný obchod může mít krátkodobé negativní důsledky, jako jsou ztráty pracovních míst, zavírání podniků atd., z dlouhodobé perspektivy je růst vzájemného obchodu mezi státy pozitivní, jelikož každému spotřebiteli přináší zlepšení výběru v oblasti zboží a služeb, který následně tlačí na snižování cen. Přestože po druhé světové válce pozorujeme snahy o regionální ekonomickou integraci, multilateralismus charakterizovaný podpisem a jednáními v rámci Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) převládal. Mnohostranný přístup, který je dnes reprezentován zejména Světovou obchodní organizací (WTO), jako nástupkyní GATT, předpokládá, že do procesu uvolňování obchodu jsou zapojeni všichni potenciální obchodní partneři, jejichž postoje jsou v rámci WTO plně respektovány. Klíčovým

17 znakem multilateralismu je, že dochází k liberalizaci obchodu na základě reciprocity a nediskriminace, což má předcházet možným budoucím neshodám v jednotlivých oblastech. Přestože stále existuje konsenzus o preferenci tohoto přístupu, od 70. let 20. století začal být multilateralismus stále více doplňován různými regionálními, vícestrannými či bilaterálními dohodami. Tento trend se pak naplno rozvinul v 90. letech 20. století. Důvodem tohoto posunu bylo uvědomění si, že multilaterální přístup, jehož podstatou je respekt ke všem zúčastněným, musí být nutně řízen vůlí těch států, které chtějí liberalizovat co nejpomaleji, jinak by k žádné dohodě nebylo možné dojít. Státům, které chtěly liberalizovat více a rozvíjet mezinárodní obchod, nezbylo tedy nic jiného než hledat další cesty. Rostl také počet problémů, které jednání GATT neřešila nebo nebyla schopna řešit. Problémem se stala například liberalizace v oblasti služeb, zahraničních investic nebo ve sféře ochrany práv duševního vlastnictví. S rychlým rozvojem těchto oblastí hlavně ve Spojených státech rostl i zájem o uspokojení jejich ekonomických potřeb. Spojené státy americké tak začaly hledat jiné způsoby, jak tyto otázky řešit. Postupně se k nim přidávaly další země a menší regionální, vícestranné či bilaterální obchodní dohody začaly být brzy považovány za praktičtější a snadnější cestu k širší liberalizaci. 6 Přesto se názor ekonomických expertů na prospěšnost rozšiřujícího se regionalismu v podobě těchto dohod a jejich vztahu k multilaterální liberalizaci světového obchodu různí. Zatímco někteří teoretikové regionalismus vítají, vyzdvihují jeho snahu o větší liberalizaci a považují jeho vliv na celosvětové snahy o uvolňování obchodu za pozitivní, jiní jsou k regionální integraci zdrženliví a pokládají ji dokonce za ohrožení globálních snah o liberalizaci světové ekonomiky. Zastáncem regionalismu byl například známý teoretik světové ekonomiky B. Balassa, který tuto formu integrace považoval za životaschopnou a vyslovoval se kladně k jejím dalším stadiím, kdy pásmo volného obchodu přechází do celní či hospodářské unie. Další autoři chápou regionální integraci jako přirozenou a pochopitelnou z hlediska diverzifikace a ekonomické specializace sousedících zemí. Regionální dohody jsou podle nich vyvolány rostoucí konkurencí ve světě, která má za následek zesílenou ochranu národní ekonomiky či regionu. Na druhou stranu je však nelze považovat za přínos ve všeobecně otevřeném obchodním prostředí, kde mají za následek spíše omezování 6 Neumann, P. Nový regionalismus ve světové ekonomice. Příklad Spojených států amerických v podmínkách západní hemisféry. Mezinárodní vztahy. 2004, č. 4, s

18 obchodu, než jeho rozšiřování. 7 Jiní, jako například již zesnulý Gottfried Haberler, ekonom z Harvardovy univerzity a člen konzervativního think tanku American Enterprise Institute, viděli z těchto důvodů stále daleko větší přínos v globální, celosvětové integraci. 8 Postoje k regionalismu zůstávají smíšené i v současné době. Někteří autoři vidí na regionalismu pozitiva především v oblasti rozvoje politického a ekonomického prostředí uvnitř jednotlivých států a říkají, že regionální integrace může podněcovat legislativní reformy a zvyšovat tak stabilitu a důvěru v tyto země a napomáhat otevření ekonomiky globalizaci a novým investicím. Z tohoto hlediska je projekt Celoamerické zóny volného obchodu, která ve své smlouvě počítá i s tzv. demokratickou klauzulí, jistě přínosem. (více o demokratické klauzuli viz. kapitola 4.3 níže) Přes tuto nespornou výhodu ale nemohou regionální obchodní dohody, podle názoru expertů OECD, nahradit postupující mnohostrannou liberalizaci. Považují je tak pouze za doplněk multilateralismu. Jiní označují oba proudy za rovnocenné a nacházejí současnou obchodní liberalizaci na křižovatce, na které vedle ambiciózních multilaterálních obchodních jednání stojí i znovuobnovení snah o uzavírání regionálních dohod. 9 Avšak mezi odborníky stále existují názory, podle kterých současný postupující regionalismus ohrožuje proces mnohostranné liberalizace. Tato kritika zazněla i z úst některých vedoucích představitelů WTO obávajících se rizik, která obrovské množství regionálních dohod může celosvětovému obchodnímu systému způsobit. Jejich počet se dnes pochybuje kolem tři sta osmdesáti a stále stoupá. Takové množství dohod tak vytváří složitou síť obchodních režimů, která zastánce multilaterálního přístupu pochopitelně znepokojuje. Ve snaze zmírnit tyto obavy se zdá být jistým řešením právě tzv. otevřený regionalismus. Charakteristikou otevřeného regionalismu, tedy poměrně novou vlnou regionální integrace, je kompatibilita s pravidly Světové obchodní organizace, která by tak měla snižovat výše zmíněné riziko dalšího nárůstu existence různých obchodních režimů. Dalším znakem otevřeného regionalismu je, že dohody jsou preferenční, ale 7 Cihelková, E. a kolektiv. Světová ekonomika: regiony a integrace. Praha: Grada Publishing, s Ibid., s Hilaire, A., Yang, Y. The United States and the New Regionalism/Bilateralism. IMF Working Paper. 03/206, October, [cit ]. Dostupný z WWW:

19 země se zároveň zavazují, že nebudou současně s odstraňováním obchodních bariér uvnitř svých regionálních sdružení dělat nic, co by vedlo ke zvyšování obchodních překážek vůči nečlenským státům. 10 Podle toho by tak tato koncepce měla vést ke sbližování regionalismu s multilateralismem. Podle článku ekonoma Wilfreda J. Ethiera pro The Economic Journal se otevřený regionalismus nebo také tzv. nový regionalismus 11, jak tento přístup autor nazývá, vyznačuje šesti hlavními charakteristikami, které se dají v různé míře aplikovat na většinu významných regionálních dohod současnosti. Za prvé se v těchto dohodách spojuje několik ekonomicky menších států s jednou velkou ekonomicky silnou zemí. Tak je tomu například v případě Severoamerické zóny volného obchodu s dominantními Spojenými státy či v případě Mercosuru, kde má silnou pozici Brazílie. Dalším určujícím prvkem je, že menší státy, které uzavírají tyto smlouvy, procházejí či krátce předtím prošly fází důležitých politických a ekonomických reforem. V Evropské unii jsou to například středoevropské země po pádu komunismu nebo Mexiko v Latinské Americe či členové Mercosuru, kde prošla transformací výjimečně i dominantní Brazílie. Za třetí autor konstatuje, že stupeň liberalizace dosažený těmito dohodami je docela nízký. Opět v případě NAFTA liberalizace na straně USA nebyla nijak závratná, jelikož jejich obchodní bariéry byly již tou dobou celkem nízké. O podstatných změnách směrem k liberalizaci se dá mluvit v tomto kontextu jen v případě Mexika. Stejné je to u Mercosuru, kdy země samy prošly mnohem větší liberalizací než v rámci tohoto uskupení. Tím se dostávám ke čtvrtému bodu, podle něhož dochází k nárůstu liberalizace spíše u menších partnerů než u těch větších, a to z toho důvodu, že silnější ekonomiky jako například USA v NAFTA smlouvu podepisovaly již s tím, že jejich celní tarify a obchodní bariéry jsou nízké. Mercosur a transformovaná Brazílie tvoří opět výjimku, jelikož největší země jihoamerického kontinentu prošla fází ekonomické liberalizace ve stejnou dobu jako ostatní členové 10 Cable, V., Henderson, D.: Trade Bloc. The Future of Regional Integration. London: Royal Institute of International Affairs, cit. dle Schulz, M., Söderbaum, F., Öjendal, J. (ed). Regionalization in a Globalizing World: A Comparative Perspective on Forms, Actors and Processes. London, New York: Zed Books, s Wilfred J. Ethier i mnozí další autoři tento směr takto nazývají, aby vyjádřili protiklad k předchozí vlně regionalismu, která zasáhla světovou ekonomiku hlavně v 60. a 70. letech 20. století. Ta je v Latinské Americe charakterizovaná vznikem Andského společenství (1969) či Středoamerickým společným trhem (1961). Hovoří se o tzv. starém regionalismu. Ethier, W. J. The New Regionalism. The Economic Journal. 7/1998, Vol. 108, No. 449, s

20 této obchodní organizace. Pátým znakem Ethierovi charakteristiky nového regionalismu jsou snahy o hlubší integraci sahající za rámec snižování či eliminace obchodních bariér a zahrnující harmonizaci dalších hospodářských politik. Úspěšnou je v tomto případě hlavně Evropské unie. V jejích šlépějích má v úmyslu jít i Mercosur, který jako jeden ze svých cílů proklamuje zavedení společné měny. Jak autor poznamenává, tento nový přístup je pro země atraktivní právě z toho důvodu, že vyjednávání s menším počtem zemí zvyšuje pravděpodobnost možné dohody o sbližování a harmonizaci v dalších oblastech ekonomiky. FTAA je v tomto ohledu výjimkou. Vzhledem ke svému rozsahu a rekordnímu počtu zemí s různým stupněm rozvoje je tento postup nereálný. Její ambicí tak bylo prozatím úspěšně vybudovat pásmo volného obchodu. Posledním znakem spojujícím regionální dohody je geografická blízkost jejich signatářů. Členové těchto uskupení jsou většinou sousedé. Tato charakteristika byla podle Ethiera stejně tak platná pro tzv. starý regionalismus, který se rozvíjel hlavně v 60. a 70. letech minulého století, jako pro nový regionalismus. 12 Podle Wilfreda J. Ethiera je otevřený regionalismus přímým důsledkem úspěšné multilaterální liberalizace a dokonce říká, že regionální dohody jsou prostředkem, díky němuž si nedávno transformované země či menší státy mohou vyzkoušet konkurenční prostředí při získávání zahraničních investic a připravovat se tak na vstup do globálního obchodního systému, na kterém pak budou úspěšněji participovat. Regionalismus tak podle něj hraje klíčovou roli v podpoře a rozvoji liberálního přístupu k obchodu. 13 Podle mnoha expertů je regionalismus v současné době tak rozvinutý, že už nejde o to, zda vůbec regionální dohody uzavírat, ale jaké další státy by mohly být do těchto smluv zahrnuty a jakou rychlostí jsou schopni se na nových opatřeních dohodnout. 14 Podobný názor zastávají i Spojené státy. Jejich kompromisní přístup k liberalizaci a integraci je vyjadřován jejich liberalizačními návrhy v rámci WTO na straně jedné a aktivní snahou o uzavírání regionálních či bilaterálních obchodních dohod s různými partnery po celém světě na straně druhé. Příkladem mohou být 12 Ethier, W. J., s Ibid., s Hilaire, A., Yang, Y. [cit ]. Dostupný z WWW:

21 smlouvy o volném obchodu s Chile či Singapurem, které vstoupily v platnost v roce 2004, či Středoamerická dohoda o volném obchodu, ke které se přidala i Dominikánské republika (DR-CAFTA) nebo nedávno podepsaná dohoda s Peru (2007). Americká administrativa rozvíjí v této oblasti v posledních letech několik strategií. Hilaire a Yang hovoří o tzv. doplňkovém regionalismu (additive regionalism), na jehož základě vláda USA postupně uzavírá smlouvy o volném obchodu s hlavními obchodními partnery. V tomto doplňku multilaterální liberalizace tak vidí i pomocníka při vytváření společného jednacího postupu v rámci globálního obchodního systému. 15 S tím úzce souvisí i snaha Spojených států uzavírat obchodní dohody i se státy pro ně menšího obchodního významu, jako jsou rozvojové státy, s cílem získat podporu na mezinárodním poli a snadněji tak prosazovat své návrhy, hlavně na půdě WTO, kde si jsou všechny státy nezávisle na rozloze, počtu obyvatel či ekonomické síle a vyspělosti rovny a každý má pouze jeden hlas. To je jeden ze silných argumentů, proč by Spojené státy ke svému zájmu měly usilovat o vytvoření FTAA, jelikož s rostoucím počtem států po boku USA by jednání v rámci WTO nemusela být tak složitá a tempo vyjednávání by se mohlo zrychlit. Velký ohlas v americké administrativě měla nedávno strategie tzv. konkurenční liberalizace (competitive liberalization), kterou zastával například hlavní americký obchodní vyjednavač George W. Bushe Robert Zoellick ( ). Podle jeho názoru by Spojené státy při vyjednávání o snižování obchodních bariér měly fungovat na všech frontách, tedy jak na globální, tak i regionální, vícestranné a bilaterální. Pokud poroste počet zemí, které budou postupovat stejným způsobem, vzroste tak i vzájemná konkurence při otevírání trhů jednotlivých států. Motivací pro tyto země budou obavy plynoucí z negativních následků v podobě ztrát výhod, které by vyvolala jejich izolace. Jako příklad této strategie se uvádí vytvoření Severoamerické zóny volného obchodu, kdy má potenciální preference na americkém trhu pro Kanadu 16 a hlavně Mexiko přimět další státy Latinské Ameriky k souhlasu s vybudováním Celoamerické zóny volného obchodu. V této souvislosti hovoří někteří experti o tzv. dominové teorii regionalismu, podle níž je současný rozvoj regionalismu následkem 15 Ibid. 16 K liberalizaci obchodu mezi USA a Kanadou došlo již na základě dohody o volném obchodu podepsanou mezi oběma zeměmi v roce 1988 (CUSFTA)

22 dvou klíčových událostí, a to vytvoření NAFTA a završení jednotného vnitřního trhu v rámci EU (tehdejšího Evropského společenství). 17 Je pochopitelné, že úspěšné uzavření Severoamerické dohody o volném obchodu, která byla prvním uskutečněným integračním uskupením mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi, naplnilo optimismem nejen Spojené státy, ale i země Latinské Ameriky. Z tohoto hlediska byla NAFTA brána jako modelový příklad pro pokračování ekonomické integrace na celé západní polokouli, a to nejen v USA, ale zpočátku i v Latinské Americe, což dokládá tehdejší postup Chile podnikající reformy vedoucí k budoucímu přičlenění k NAFTA a hlasy Argentiny, které se vyslovovaly pro rozšiřování ustanovení NAFTA na svůj trh. Tento optimismus na obou stranách na začátku 90. let 20. století a následný souhlas 34 států západní polokoule s vytvořením Celoamerické zóny volného obchodu na summitu v Miami vyjadřuje i další termín, tzv. hemisférismus (hemispherism). Javier Corrales a Richard E. Feinberg ve svém článku Regimes of Cooperation in The Western Hemisphere: Power, Interests and Intellectual Traditions pro International Studies Quaterly definují hemisférismus jako aktivní úsilí států polokoule o přeorientování svých zahraničních politik ve prospěch vzájemné, těsnější a koordinované spolupráce. 18 Podpora regionalismu a snahy vyjednávat další dohody o volném obchodu jsou pro Spojené státy nejen důležitou otázkou ekonomickou, ale i zahraničněpolitickou. Důkazem tohoto tvrzení je uzavření první bilaterální dohody o volném obchodu s Izraelem, kdy důvodem podpisu bylo především její využití jako nástroje přispívajícího ke stabilitě a rozvoji této blízkovýchodní země. Zahraničněpolitické motivy lze najít i za uzavřením NAFTA. Podpora a snaha zajistit plynulost cesty k liberalizaci obchodu, mexické ekonomiky a celkové stability země byly pro Washington velice důležité, možná i důležitější než samotný rozvoj obchodu mezi oběma státy. To souvisí s transformací zahraniční a obchodní politiky USA po skončení studené války a s jejich stále zřetelnější rolí ochránce demokratických hodnot. Podstatné zahraničněpolitické důvody vidím i za návrhem vytvořit FTAA. Spojené 17 Richard. E. Baldwin cit. dle Neumann, P., s Corrales, J., Feinberg, R. E. Regimes of Cooperation in the Western Hemisphere: Power, Interests and Intellectual Traditions. International Studies Quaterly. March, 1999, Vol. 43, No. 1, s

23 státy chtěly podpořit reformy probíhající v těchto zemích a zahájit tak období prohlubování spolupráce celého amerického regionu

24 3 Idea propojení západní polokoule: USA a Latinská Amerika v historickém exkursu Entusiasmus a nadšení drtivé většiny latinskoamerických zemí z myšlenky vytvoření Celoamerické zóny volného obchodu a navázání užší spolupráce s vyspělými zeměmi severní části polokoule, (Spojené státy, Kanada), tak jak se na tom všechny státy amerického kontinentu, (s výjimkou Kuby), dohodly, nebylo nikdy předtím tak velké. Na summitu ve floridském Miami se všech 34 států polokoule zavázalo ke spolupráci nejen v oblasti ekonomiky a k vytvoření zóny volného obchodu, ale také na poli bezpečnosti (např. boj proti obchodu s drogami či kolektivní obrana) nebo ve sféře ochrany lidských práv, udržitelného rozvoje, energetiky a životního prostředí atd. Rozsah smluv, které vzešly z tohoto setkání, byl tak ve snaze vybudovat jakýsi režim spolupráce v rámci celého amerického kontinentu tím největším, co se zemím polokoule za posledních 200 let podařilo vytvořit. Z toho se dá usuzovat, že miamský summit a potažmo FTAA nejsou prvním takovým pokusem, že tu existovaly podobné snahy i dříve. Myšlenka propojení západní polokoule byla v oblasti slyšet již před dvěma staletími, ještě předtím než byly zformovány všechny státy kontinentu, tak jak je známe dnes. Historik A. P. Whitaker ve své knize The Western Hemisphere Idea: Its Rise and Decline (1954) tvrdí, že vztahy mezi lidmi západní polokoule jsou výjimečné a jako takové se odlišují od zbytku světa. Podle Whitakera jednotlivé národy polokoule nespojuje pouze geografická blízkost, ale také politické hodnoty, které, podle jeho názoru, šly za rámec podpory republikánskému zřízení, na rozdíl od Evropy zbaveného pozůstatků feudalismu. 19 Tehdejší protievropský postoj pramenící z obavy z rostoucí přítomnosti Evropy na kontinentě vyjadřuje tzv. Monroeova doktrína, jejíž principy zformuloval americký prezident James Monroe ve svém každoročním poselství Kongresu 2. prosince Při uvědomění si rozsahu působnosti evropských států na západní 19 A. P. Whitaker cit. dle Corrales, J., Feinberg, R. E., s Rusko pronikalo do oblasti Pacifiku, Británie měla své državy na severu kontinentu a v oblasti Atlantiku (Newfoundland), Francii patřil Québek a oblasti na středozápadě, Španělsko ovládalo územi v oblasti Mexického zálivu atd

25 polokouli Monroe prohlásil, že Americký kontinent nebude od nynějška předmětem kolonizace žádné evropské mocnosti, ale na druhou stranu oznámil, že Spojené státy nebudou zasahovat do vnitřních záležitostí již existujících evropských kolonií na americkém kontinentě. Prezident rovněž konstatoval, že politický systém Evropy je zásadně odlišný od politického systému fungujícího v Americe a deklaroval, že Spojené státy budou považovat jakýkoli pokus evropských mocností rozšířit svůj systém na kteroukoli část polokoule za ohrožení míru a bezpečnosti. 21 Latinská Amerika a USA sdílely obavu z postupu evropských mocností na západní polokouli, o čemž svědčí fakt, že s Monroeovou doktrínou, která později začala vyvolávat hodně kontroverzí, se tehdy ztotožňovala valná většina nově vzniklých latinskoamerických zemí. Nejznámější jihoamerický bojovník za nezávislost Simón Bolívar slova prezidenta Monroea podpořil a Brazílie či Argentina dokonce požadovaly, aby se z doktríny, která určovala především principy zahraniční politiky USA, stala doktrína celoamerická.v této atmosféře vznikl i nápad uspořádat první celoamerický kongres. Ten se konal v roce 1826 v Panamě, ale skončil bez velkého úspěchu. Další příležitost ke spolupráci zemí polokoule se objevila až v 80. letech 19. století. S růstem americké ekonomiky a rozvojem průmyslu americký prezident Cleveland navrhl v roce 1887 vytvoření celní unie, která by sjednotila trh na polokouli, a oslabila tím obchodní styky Latinské Ameriky s Evropou, zejména s Velkou Británií, která úspěšně pronikala na trhy Argentiny, Paraguaje či Uruguaje. Opětovné probuzení myšlenky celokontinentální spolupráce potvrdil americký návrh na uspořádání panamerické konference, která se uskutečnila v roce Ačkoli se Spojeným státům na kongresu nepodařilo získat Latinskou Ameriku pro myšlenku vytvoření celní unie, politicky mělo toto setkání historický význam. Bylo to poprvé, kdy se státy celé západní polokoule dohodly na institucionalizované spolupráci v rámci tzv. Mezinárodní unie amerických republik. Zájem o rozvoj spolupráce na kontinentu ale opět brzy opadl. Třebaže byla na začátku 20. století organizována setkání států na různých konferencích, dosáhnout jakéhokoli pokroku bylo stále složitější. Problematickou se stala především intervenční politika USA v Latinské Americe. Ačkoli se Latinoameričané na společných setkáních 21 Monroe Doctrine. December 2, [cit ]. Dostupný z WWW:

26 snažily prosazovat princip neintervence, pro Spojené státy byla naopak prioritou ekonomika a tzv. dolarová diplomacie ve spojení s vojenskými intervencemi, kterých neváhaly využít pro případ ochrany svých zájmů a investic. 22 První světová válka jen potvrdila rozporuplnost názorů obou stran a slabost vazby mezi Spojenými státy a Latinskou Amerikou. Pouze osm latinskoamerických zemí, z nichž většina byla z Karibské oblasti, následovalo USA a vyhlásilo válku Centrálním mocnostem. 23 Další země zůstaly neutrální jako např. Argentina, Mexiko, Chile, Venezuela či Kolumbie nebo jen přerušily diplomatické styky s Německem. K velkému obratu došlo po roce 1928, kdy Washington po podpisu Briand- Kellogova paktu 24, jenž odmítl válku jako prostředek řešení sporů, přehodnotil svou politiku i vůči Latinské Americe. Monroeova doktrína byla představiteli Spojených států označena za jednostrannou deklaraci USA vůči Evropě a tím pádem za neplatnou podle mezinárodního práva. V době vlády prezidenta Herberta Hoovera ( ) tak nedošlo k žádné nové vojenské intervenci USA v oblasti Latinské Ameriky. Tato změna byla potvrzena tzv. politikou dobrého sousedství spjatou s prezidentským obdobím F. D. Roosevelta. Její podstatou byl rozvoj spolupráce mezi zeměmi kontinentu na základě společných zájmů a přijetí zásady neintervence. Země Latinské Ameriky a Spojené státy tak na sebe začaly postupně nahlížet jako na partnery. Fašistické nebezpečí obě strany ještě přiblížilo. Výsledkem byl podpis tzv. Limské deklarace o zásadách kontinentální solidarity založené na demokratických hodnotách. 25 Země pokračovaly ve spolupráci i v průběhu druhé světové války, kterou dva roky po jejím ukončení v roce 1947 završily podpisem Meziamerické smlouvy o vzájemné pomoci (tzv. Rijský pakt), která platí dodnes. Následující rok pak byla na deváté meziamerické konferenci v Bogotě založena Organizace amerických států (OAS), institucionální fórum spolupráce států západní polokoule. 22 Tzv. dolarová diplomacie byla politikou, kterou vůči Latinské Americe zastávala vláda prezidenta Williama Tafta ( ). Tento přístup spočíval v ekonomickém a finančním pronikání formou půjček a investic amerických společností za účelem zisku rozhodujících ekonomických a politických pozic. V případě ohrožení svých zájmů Spojené státy neváhaly použít síly. USA se soustředily především na státy Karibské oblasti Nikaragua, Honduras atd. 23 Z velkých států vyhlásila válku Německu jen Brazílie, které se pak účastnila válečných operací v Jižním Atlantiku. 24 Briand-Kellogův pakt, který se zřekl války jako prostředku řešení mezinárodních sporů byl podepsán v srpnu Představoval důležitý krok ke všeobecnému zákazu použití síly v mezinárodních vztazích. Do vypuknutí 2. světové války podepsalo smlouvu na 60 států. 25 Deklarace byla schválena na osmé meziamerické konferenci v chilské Limě v prosinci

27 Období po druhé světové válce do poloviny 50. let bylo pro celý kontinent obdobím rozvoje politické a bezpečnostní spolupráce charakterizované společným bojem proti komunismu. Přesto schválení antikomunistické rezoluce na desáté meziamerické konferenci v Caracasu a následná intervence do komunismem ohrožené Guatemaly, která se odehrála s tajnou podporou USA, obnovila obavy Latinské Ameriky z možného návratu americké intervenční politiky do vnitřních záležitostí latinskoamerických zemí. Latinská Amerika se tak od Spojených států začala pomalu odvracet a preferovat spolupráci s partnery mimo americký region. 26 Stejně tak spolupráce v oblasti ekonomiky v průběhu studené války nijak razantně nepokročila, spíše naopak. Snahy o ekonomickou integraci byly zaznamenány pouze v samotném regionu Latinské Ameriky. Během 60. a 70. let vzniklo několik integračních uskupení, jako Latinskoamerické sdružení volného obchodu (LAFTA) založené v roce 1960 a o dvacet let později nahrazené realističtějším Latinskoamerickým integračním sdružením (ALADI); Středoamerický společný trh (CACM) v roce 1961; Andské společenství (CAN) v roce 1969; a poslední Karibské společenství (CARICOM) v roce Přesto se v té době velkého úspěchu nedočkalo ani jedno z nich. Důvodem byl nárůst počtu vojenských diktátorských režimů a s tím související koncentrace na vnitropolitické záležitosti. Cíle organizací byly rovněž často nerealistické. Další a nejmarkantnější změna přišla až v průběhu 80. let 20. století, kdy většina latinskoamerických států začala procházet politickou a ekonomickou transformací a Spojené státy s koncem studené války přehodnocovaly svou zahraniční a obchodní politiku ve vztahu k Latinské Americe. Proamerická politika tak získávala své příznivce napříč kontinentem. Integrační snahy dosáhly znovuzrození a spolupráce mezi státy západní polokoule se rozvíjela na mnoha frontách, z nichž nejviditelnější byla na rozdíl od předcházejících období spolupráce na poli ekonomickém. Úspěšný vznik NAFTA, první dohody o volném obchodu mezi dvěma rozvinutými zeměmi a jednou rozvojovou, dal impuls k uskutečnění daleko ambicióznější varianty, a to Celoamerické zóny volného obchodu zahrnující celkem 34 demokratických států polokoule. 26 Charakterizováno například nárůstem hlasování států Latinské Ameriky proti Spojeným státům na půdě OSN

28 4 Projekt Celoamerické zóny volného obchodu (FTAA) 4.1 Nová iniciativa pro Ameriku George H. W. Bushe Idea vytvořit pásmo volného obchodu zahrnující celou západní polokouli byla součástí iniciativy prezidenta George H. W. Bushe s názvem Enterprise for the Americas Initiative (EAI), kterou uveřejnil v roce 1990 jen pár týdnů poté, co mu tehdejší mexický prezident Carlos Salinas de Gortari navrhl jednat o dohodě o volném obchodu s Mexikem. Mexický prezident přistoupil k tomuto kroku po návratu z Evropy, která vyjádřila jen minimální zájem o prohloubení obchodních vztahů s Mexikem. Představitelé andských zemí (Chile, Peru, Ekvádor) rovněž nabádali amerického prezidenta, aby přehodnotil vztah USA k Latinské Americe v oblasti ekonomiky a obchodní politiky, který byl do konce studené války založen na bezpečnostních, strategických a politických zájmech. 27 Tyto snahy svědčí o jisté proměně postoje Latinské Ameriky ke svému mocnému severnímu sousedovi. Vedle přechodu k demokracii a ekonomické transformaci k tomu přispěla zřejmě i změna v politice USA, která nabyla reálnou podobu právě v EAI. Bez ochoty USA angažovat se v regionu a podpořit rozvoj zemí Latinské Ameriky, jak po stránce ekonomické, tak i politické, by úsilí latinskoamerických států pochopitelně nemělo šanci na úspěch. Přesto se zde našla země, která od počátku vyjadřovala svou rezervovanost k EAI a vzniku FTAA, a tou byla Brazílie, která se od počátku snažila vyprofilovat jako protipól USA v regionu a soustředila se na rozvoj ekonomické integrace v rámci Jižní Ameriky (více viz. kapitola 6 níže). Enterprise for the Americas Initiative byla prvním viditelným výsledkem proměny amerického přístupu k latinskoamerickému regionu. Administrativa George H. W. Bushe touto iniciativou demonstrovala podporu Latinské Americe a jejím snahám o demokratizaci a reformu ekonomik vedoucí k tržně orientovanému hospodářství. V EAI byla pozornost USA rozložena do tří hlavních oblastí: obchod, investice a zadluženost. Například v oblasti podpory investic americký prezident navrhl 27 V Enteprise for the Americas Initiative George H. W. Bush prohlásil, že to byly andské státy, které ho přesvědčily na summitu v kolumbijské Cartageně v únoru 1990, aby zvážil přístup USA k celému latinskoamerickému regionu. June 27, [cit ]. Dostupný z WWW: -