Časopis Klubu kaktusářů v Ostravě. Číslo 421. Ročník 42. Červen Pterocactus fischeri Britton & Rose - Cactaceae 1: 31, 1919.

Transkript

1 Časopis Klubu kaktusářů v Ostravě Číslo 421. Ročník 42. Červen 2013 Pterocactus fischeri Britton & Rose - Cactaceae 1: 31, 1919.

2 Z naší činnosti Dne mezi nás opět zavítal vzácný host Ing. Vítězslav Langer, který přislíbil přednášku o Madeiře. Jednu přednášku o tomto ostrově jsme už u nás viděli, tentokrát tam byl na dovolené s manželkou. Letos v březnu navštívil Mexiko, kde projel mnoho zajímavých lokalit kaktusů a tak jsme se narychlo s Víťou dohodli o změně programu. Myslím, že pro nás kaktusáře, to byla příjemná změna, která nikomu nevadila. Viděli jsme spoustu nádherných obrázků známých kaktusů na lokalitách např. mamilárie, telokaktusy, echinocereusy, ferokaktusy, strombáče, astrofyta, lofofóry, ariokarpusy, agave a další nádherné rostliny. Vše doplnil vtipnými historkami z cesty a postřehy o zkoumaných kaktusech. Děkujeme našemu přednášejícímu za příjemně strávený večer. Obrázky našich členů Pterocactus fischeri Před dvěmi léty, roku 2011, byl tento pterokaktus na titulní straně červnového Ostníku se dvěmi květy, dnes je tu znovu, tentokrát je na obrázku květů hned devět a to už šest květ odkvetlo o pár dnů dříve. Celkem na této rostlině během deseti dnů vykvetlo 20 květů. Pterokaktusy se v poslední době stávají módní záležitostí a objevují se ve vybraných sbírkách. Rostliny rostou v Argentině v provincii Neuquén. Foto ve sbírce Lumír Král Pseudolithos dodsonianus (Lavranos) Bruyns & Meve Caralluma moniliformis P. R. O. Bally Echidnopsis chrysantha Lavranos Na zadní straně jsou obrázky uvedených druhů k článku Romana Štarhy - Pseudolithos dodsonianus. Všechny obrázky k článku Roman Štarha. Poslední tři obrázky jsou ze sbírek na zájezdě po Moravě: Neowerdermannia vorverkii ve sbírce p. Králíka, kolekce čilenců a Weingartia sp. ve sbírce p. Malocha. Foto KL Zájezd na jižní Moravu Ve dnech proběhl zájezd do sbírek na jižní Moravu. Letos se nikdo nezpozdil a nikdo na zájezd nezapomněl, takže jsme z Ostravy vyrazili na čas v 7. hodin od DK Vítkovic. Vydali jsme se směrem na dálnici, takže do sbírek kolem Uherského Hradiště jsme dorazili poměrně brzy. Prakticky kolem deváté hodiny začal maratón v Kunovicích, v rychlém sledu následovaly další pěkné sbírky. Na oběd jsme zašli v Hluku do restaurace v tamní historické tvrzi, kde nás všechny rychle obsloužili. Ubytování bylo zajištěno v turistické ubytovně na hřišti ve Velkých Pavlovicích, kde jsme zašli i na večeři a chvíli poseděli v místní restauraci. Ve Velkých Pavlovicích je známá sbírka Miroslava Marka a tak další maratón začal u něj již 7.30 hodin. Bylo to sice dost brzy ráno, ale abychom vše stihli do večera, museli jsme začít brzy. Následovala návštěva výstavy kaktusů v Brně, která se konala zahradnickém centru Čtyřlístek, kde se dalo nakoupit i mnoho dalších zajímavých rostlin. Na oběd jsme si zaskočili na Rohlenku a pokračovali v návštěvě domluvených sbírek. Sbírek bylo na celý den až moc a museli jsme s prohlídkou dost spěchat, ale jinak se zájezd všem líbil. Na závěr přikládám seznam navštívených sbírek. Sobota : 1. Antonín Škrášek - Kunovice 2. Karel Čadek - Bojkovice 3. Roman Ryška - Hluk 4. Vladimír Basovník - Polešovice 5. František Dufek - Hodonín 6. Petr Miškeřík - Břeclav Neděle : 1. Miroslav Marek - Velké Pavlovice 2. výstava kaktusů v Brně 3. Miroslav Knesl - Vážany nad Litavou 4. Rostislav Maloch Lipník nad Bečvou 5. Josef Králík - Lipník nad Bečvou

3 Z literatury Kakteen und andere Sukkulenten č. 8 / 2010 Titulní stranu zdobí snímek kvetoucího Turbinicarpus booleanus (dříve Gymnocactus). Poměrně velké, světle fialové květy, vyrůstající na temeni pokrytém bílou vlnou na areolách a tmavě hnědými středními trny, jsou přitažlivou podívanou, zejména u mladších, ještě jen krátce válcovitých rostlin. K nejběžnějším mexickým kaktusům s kulovitým tělem patří Echinocactus platyacanthus. Staré exempláře dorůstají ve své domovině až 2 m výšky s průměrem těla kolem 1 m, vážícím asi tunu. V evropských sbírkách musí dorůst do výšky aspoň 30 cm aby byla jakási šance na to, že vykvete. Roste však pomalu a tak kvetoucí kusy lze vidět až při návštěvě nalezišť. S plně rozevřenými, leskle žlutými květy o průměru 10 cm se návštěvník potěší zpravidla v červnu až srpnu. Semenáčky a mladé rostliny mají šedomodrou pokožku a silné, žlutohnědé trny, květu schopné kusy mají navíc temeno pokryté běložlutou vlnou (4 snímky). Pouze na jednom z Kanárských ostrovů (Fuerteventura) roste v malých ložiscích vzácná Euphorbia handiensis. Ještě roku 2006 vypadaly rostliny zdravě, ale při prohlídce nalezišť v roce 2010 to byl obraz zkázy. Dobrá čtvrtina trsů byla zcela seschlá, jejich zbytky ležely na zemi bez známek života. Důvodem může být nezvykle dlouho trvající sucho, nebo snad napadení nějakou snětí (8 snímků). V povodí řeky Maraňón na severu Peru je domovina Matucana formosa (= sličná). Cesta vlnící se dlouhým údolím prochází nádherným rájem se zničujícím vedrem. Nejdříve padnou do oka vysoké ceresy - představitelé rodů Armatocereus, Browningia a další. Pohled z blízka odhalí přítomnost kulovitých kaktusů, rostoucích ostrůvkovitě na úbočí hor, často v blízkosti cereusů. Matukány zde dorůstají velkosti dětské hlavy, bez trnů dosahuje průměr těla i 20 cm. Některé mají trny silné a tuhé, jiné slabší a ohebné, řidší nebo hustší, světlé i tmavé. V popisu uvedená délka trnů (3-5 cm) byla u části nalezených rostlin překročena (až 7 cm). Jejich kořeny většinou tkví ve štěrbině mezi balvany, v níž se udržuje více vlhkosti. Symetrické, červené květy jsou až 10 cm dlouhé, vyrůstají z temene rostliny. Kultivace matukán je náročnější, jsou značně teplomilné, proto v zimě nesnesou teploty pod 15 C. Při bohatší zálivce hrozí prasknutí pokožky, lepší je vysoká vlhkost vzduchu při vyšší teplotě a mírně vlhkém substrátu (9 snímků). Mammillaria giselae (název podle jména ženy nálezce) byla popsána r Řepovitý kořen s vejčitým až válcovitým tělem o Ø a výšce kolem 3,5 cm, po stranách u báze odnožujícím, tvoří trsy o hlavách. Kuželovité bradavky kryje lesklá, žluto až tmavě zelená pokožka. Na mladých oválných areolách je trocha vlny, stejně jako v axilách. Krajních trnů je 16-21, jsou asi 5 mm dlouhé, pružné, opatřené množstvím maličkých vlásků, nažloutlé, u paty skoro oranžové, vějířovitě rozložené a lehce přihnuté k tělu. Střední trny (0-5, obvykle 2) jsou kratší, u paty ztloustlé, poněkud odstávají. Květy trychtýřovitého až zvonkovitého tvaru mají Ø a délku až 14 mm, jsou narůžovělé až růžové, s bílou čnělkou a světle žlutou bliznou. Nejsou samosprašné. Semena ledvinovitého tvaru jsou černá, cca 1mm velká. Roste v Mexiku (Tamaulipas, pohoří Sierra de San Carlos, na kopci Cerro Bufa el Diente, v m nad mořem). Daří se v čistě minerálním, silně propustném substrátu, na výsluní, jinak se vytahuje do výšky. V zimě nesnáší teploty pod 5 C, zálivku je třeba zastavit nejpozději v polovině podzimu, musí trochu seschnout a mít co možná 83

4 více světla. Množí se odnožemi i výsevem, který je snadný, kvetou již dvouleté semenáčky. Někteří považují tuto mamilárii za podruh M. schiedeana (2 snímky). Mammillaria pennispinosa (= se zpeřenými trny) byla popsána r Má silný, řepovitý kořen a ploché, jen 3 cm vysoké tělo o Ø 4 cm. Areoly a axily jsou holé. Má krajních trnů o délce 5-8 mm. Jsou rovné, šedobílé, horní trny se ke špičce zbarvují červenohnědě, jsou silně ochmýřené. Střední trny (1-3), dolní o délce mm má na špici háček, u paty je ztloustlý, nažloutlý, směrem ke špici až zářivě hnědočervený, ochmýření není tak výrazné jako u krajních. Květy zvonkovité až krátce válcovité, 12 mm široké a 15 mm dlouhé, mají zevní okvětní plátky matně růžové se světlým okrajem, vnitřní plátky jsou leskle bílé s karmínovým středním pruhem. Čnělka a prašníkové nitky jsou bělavé, blizna nažloutlá, prašníky žluté. Černá semena mají velkou korkovitou zátku (arillus). Pochází z Mexika (Durango, Mapini), roste ve štěrbinách sopečných skal a na malých skalních plošinách ve výšce 1400 m nad mořem. Vzhledem ke kořenu je nutný hrubý, čistě minerální substrát a ochrana před delším pobytu ve vlhku. Z jara je lepší rostlinu mlžit než zalévat. Odnožují jen staré kusy, proto se množí výsevem. Kvete v březnu a dubnu, pro získání semene musí být sprášena cizím pylem. Od října do března zimovat v absolutním suchu při teplotách nad 10 C. (2 snímky). Pod nezvyklým jménem x Mangave jsou představeny dvě opravdu hezké sukulentní hybridy vzniklé záměrným zkřížením (v Japonsku) rodu Agave s málo známým podrodem Agáví Manfreda. Tento podrod obsahuje menší, v texaských a mexických pouštích rostoucí agávovité rostliny s masitými, zeleně a červenohnědě skvrnitými listy. Tyto v mrazech shazuje. Název Mangave vznikl ze složení slov Manfreda a Agave. x Mangave Bloodspot vyniká velkou růžicí (cca 30 cm vysoká a 40 cm široká) šedozelených až namodralých listů, s červenohnědým, jemně zoubkovaným okrajem, posetých červenofialovými skvrnami. Odtud název Krvavá skvrna. Vyžaduje slunné až lehce přistíněné místo, substrát ze směsi písku a humusu dobrou drenáž a pravidelnou důkladnou zálivku. Pěstitelských zkušeností je dosud málo, ve Středomořském mírném klimatu může být celoročně venku. Druhá, asi přírodní hybrida x Mangave Macho Mocha, má větší růžici (cca 120 cm) užších zoubkovaných listů šedozelené barvy, pokrytých tmavě červenými skvrnami, které směrem ke hrotu listu téměř splývají. Ze středu růžice vyrůstá silný, načervenalý květní stvol, podobný jako u agáví. Kultivace stejná jako u výše zmíněné hybridy. (7 snímků). Karl-Heinz Knebel je hrdým pěstitelem hybridních ariokarpusů. Na 22 snímcích předvádí malou část své sbírky, kterou si začal pořizovat před 40 lety. Prvé hybridy vznikly přičiněním čmeláků a včel, na to přišel až po letech. Další už tvořil sám opylováním právě kvetoucích rostlin kouskem dřívka s vatou. Tvrdí, že hybridy rostou lépe a kvetou ochotněji než čisté druhy. Zvláštností je snímek druhově čistého A. kotschoubeyanus z naleziště u Las Tablas. Rostliny odtud dosahují průměru až 10 cm, mají tmavší pokožku a čistě bílé, velké květy. Doporučené kaktusy a sukulenty: Epiphyllum - hybrida King (král) Midas (při C v zimě kvete brzy z jara velkými růžovými květy s oranžovým středem. Humosní ale propustný substrát, pravidelná zálivka s přihnojením, ani v zimě nemá úplně přeschnout. Množí se listovými řízky); Ariocarpus lloydii (popsán jako samostatný druh r. 1911, ale Hunt jej dnes přiřadil k Ar. fissuratus. Roste v mexickém Zacatecas. Pěstovat v minerálním substrátu, letní přestávka zálivky podpoří podzimní násadu květů. V zimě naprosté sucho a teploty do 10 C); Maihueniopsis conoidea (popsán jako tefrokaktus, ale Ritter jej r přeřadil do rodu Maihueniopsis. Roste v čilských velehorách (až 3000 m), proto snese i krátké působení velkého mrazu. 84

5 Tvoří celé polštáře hlav na jednom tvrdém, řepovitém kořenu. Staré kusy po zimování v suchu a zálivce časně z jara bohatě kvetou); Sulcorebutia cylindrica (pochází z Bolivie, kde roste v nadmořské výšce kolem 3000 m. Asi 4 cm velké květy jsou zpravidla žluté, ojediněle lososovité, či bílé barvy. Potřebuje letní vegetační klid, v zimě snesou teploty kolem 0 C. Daří se zejména v pařeništi); Schwantesia loeschiana (patří do čeledi Aizoacee, roste na pomezí Namibie a JAR. Vyžaduje výsluní, od podzimu do jara zálivku, v létě jen málo vody aby se příliš nescvrkla. Má poměrně velké žluté květy, množí se semeny); Stapelia flavopurpurea (z čeledi toješťovitých, roste ve velké oblasti Namibie až do jižní Afriky. Nachází se ve stínu křoví na vápenitých půdách. Květ na konci článků mívá různou barvu, význačné je, že na rozdíl od květů jiných smrdutek voní. Minerální substrát, v létě polostín, jen lehká zálivka. Zimovat při 10 C). MUDr. Vladimír Plesník Pěstitelský kalendář na konec léta, 4. část Když je sklizena z polí úroda a dny se stále krátí nastal čas pamatovat na přezimování sbírky kaktusů. Je třeba přestat s přihnojováním a podstatně omezit zálivku. Nově narostlé tkáně musí před zimou vyzrát a otužit se. Kaktusy mají jako obyvatelé extrémně suchých krajin schopnost při nedostatku vody zastavit růst, ale když dostanou vodu jejich růst zase pokračuje. Doba sucha se u nich kryje s vegetačním klidem. Na zimu kaktusy připravíme stále slabší zálivkou přecházející v pouhé mlžení. Zcela opačně postupujeme v předjaří. Mimořádnou pozornost věnujeme pátrání po přítomnosti škůdců, kteří se na zimním stanovišti dokážou rychle množit. Kryty venkovních pařenišť necháváme koncem léta pootevřené po celou noc. Noční vydatná rosa nahrazuje zálivku, nízké teploty v noci zpomalují růst a přivykají kaktusy na zimu. Sbírka nesmí být už v žádném případě vystavena dešti protože by zase došlo k rychlému obnovení růstu, kterému musíme předejít. Naopak dopřejeme sbírce co možná nejvíce slunce, což platí i pro kaktusy pěstované na okenních parapetech. Přes zřejmou suchomilnost kaktusů se už před desítkami let pokoušeli někteří kaktusáři o pěstování kaktusů ve vodních roztocích. Předpokládané výhody viděli v jednoduché přípravě roztoků, bez potřeby náročného shánění vhodného substrátu, hlídání termínů zálivky a hlavně v úplném vyloučení přítomnosti kořenových parazitů, především silně rozšířené kořenovky. S detailnějšími poznatky o chemickém složení půdy na nalezištích různých rodů či druhů kaktusů přišel ve své knize o jejich biologicky správném pěstování až Buxbaum. Ten však rozlišoval kaktusy rostoucí v půdě ( Erdbewohnende ) a kaktusy epifyticky rostoucí (Epiphyten ). Asi nejdůležitější byl objev významu zásaditého, neutrálního či kyselého složení (ph) růstového substrátu. Našel vysvětlení pěstitelských nezdarů při nerespektování této podmínky zdravého růstu, které byly mylně přičítány přítomnosti škůdců, různých jedů, ba i uřknutí ze závisti. Ale ke kapitole o chemickém složení půdy na nalezištích kaktusů se vrátím později v Kapsáři. Mezi ostravskými kaktusáři se krátce zabýval pěstováním kaktusů ve vodních roztocích především Ing. Jaroslav Sklenka. Chemie byla jeho profesí, kaktusy jeho 85

6 láskou. Do našeho Jubilejního sborníku prací o kaktusech (Ostrava 1968), jehož redakcí jsem byl pověřen, napsal Ing. Sklenka čtivý a instruktivní článek Chemické minimum pro kaktusáře. Opatřil jej užitečnými vysvětlivkami pro laiky, návody např. ke zjišťování a úpravě ph půdy či roztoků, uvedl složení tehdy používaných živných roztoků, příklady jejich přípravy i velmi názorná schémata slunečního světla, koloběhu živin v přírodě. Nechybí ani příklady jednoduchých nebo složených živin, včetně tehdy komerčně dostupných preparátů. Když jsem dnes opět pročítal Sklenkův článek byl jsem překvapen, kolik cenných a stále platných poznatků obsahuje. Opravdu se vyplatí občas se vrátit i ke starší kaktusářské literatuře. MUDr. Vladimír Plesník Pseudolithos dodsonianus (Lavranos) Bruyns & Meve - Edinburgh J. Bot. 52(2): 202, čeleď Asclepiadaceae Rád bych se s čtenáři podělil o pár postřehů týkajících se hledání a pěstování těchto překrásných a velmi bizardních miniatur. Když jsme se při poslední expedici po severním Somálsku vraceli z pohoří Daallo a sjížděli od vesnice Karin směrem k městečku Erigavo, mé osobní botanicko-badatelské ambice byly již naplněny. V dopoledních a časně odpoledních hodinách jsem viděl množství Aloe peckii a ještě větší kvanta Aloe scobinifolia, udělal jsem si názor na postavení Aloe elegantissima vůči těmto zmiňovaným taxonům a také jsem pozoroval početné populace Dorstenia lavrani. Co více si přát? Aby byl plně uspokojen i kolega se specializací na stapélie, zastavili jsme na úpatí jednoho z kopců, jen pár kilometrů severně od Erigavo. Hned na úpatí kopce nacházíme početné populace Echidnopsis virchowii a žlutě kvetoucí Echidnopsis chrysantha. Ve vyšších partiích kopce, v nadmořské výšce přibližně 1900 metrů, rostou opět mé oblíbené Aloe scobinifolia a překrásně zbarvené Caralluma moniliformis. Kolega Pavel při procházení mezi kameny jen prohodí, že v této oblasti by také mohly růst pseudolithosy, ale že je asi stejně nenajdeme, neboť mají dokonalé mimikry. Vycházíme až téměř na vrchol kopce, kde se suťovitá pole mění v sádrovcové a zejména vápencové desky. Na těchto hladkých plotnách přece nemůže nic růst, zato se po nich dobře šplhá nahoru. Mezi jednotlivými vápencovými deskami jsou jen malé štěrbiny a pukliny vyplněné trochou erodované drti s malým množstvím hlíny. Při sledování vhodných stupů na kamenech jsem se zaměřil na jednu takovou kapsu a spatřil jsem, že jeden ošklivý, šedě okrový úlomek má na sobě typické parůžky plodů, podobné, jaké jsem již viděl u mnoha karalum. Volám kolegy k sobě a už pozoruji jejich pohledy vyjadřující smíšené pocity: nadšený výraz tváře z důvodu, že před sebou máme pseudolithosy a naštvaný z důvodu, že tím šťastným nálezcem není právě někdo z nich. Cvakají spouště fotoaparátů a při hledání dalších rostlin klekáme na všechny čtyři končetiny a pohybujeme se jako honící psi. Naše ozbrojená ochranka nad naším jednáním pouze kroutí hlavami konstatujíc, že takto se určitě nechovají normální turisti. (My ovšem nejsme normální, což už jim mohlo dojít, když jsme je přinutili s plnou polní šlapat na Daallo Escarpment.) Je jasné, že na této lokalitě strávíme zbytek dne až do soumraku. V podvečer, když už se nedá fotografovat, se na úbočí objevuje tlupa paviánů, jejíž členové scházejí do údolí nocovat. To je signál i pro nás, že se čas celodenního putování naplnil a že se musíme vrátit do hotelu. 86

7 Pseudolithos dodsonianus (Lavranos) Bruyns & Meve (čeleď Asclepiadaceae) si také prožil časté taxonomické přesuny. Rostliny sbíral a identifikoval v roce 1969 John Lavranos. V roce 1971 byly tyto zvláštní rostliny popsány jako Caralluma dodsoniana Lavranos, kdy holotyp pocházel z kopců 4 km severozápadně od městečka Erigavo. V roce 1993 Plowes přejmenoval rostliny na Anomalluma dodsoniana (Lavranos) Plowes a dva roky nato Bruyns a Mewe překombinovali zmiňované rostliny na Pseudolithos dodsonianus. Z etymologického pohledu název napovídá, že tvar stonků připomíná falešné kameny. Rostliny rostou na malém areálu v provincii Sanaag v Somálsku. Pseudolithos dodsonianus řídce odnožuje a vytváří tak shluky až desítky stonků. Jednotlivá tělíčka jsou protažená do válečků nepravidelně čtyřúhelníkovitého tvaru, délka stonů je mm a šířka je přibližně 10 mm. Drobné květy vyrůstají na krátkých stopkách a otevírají se postupně. Koruna je temně červenohnědá až purpurová, lysá, asi 5-6 mm široká a je tvořen široce trojúhelníkovitými, rozevřenými laloky. Květy kupodivu nesmrdí. Velmi blízce příbuznou rostlinou je Pseudolithos mccoyi Lavranos & Mies, který roste v Jemenu a Omanu. Pěstování rostlin Pseudolithos dodsonianus je středně náročné. Rostliny sice nejsou tak choulostivé jako je tomu v případě P. eylensis nebo P. caput-viperae. Přesto je víc než vhodné i Pseudolithos dodsonianus naroubovat na odolnou podložku, například na Ceropegia woodii nebo Hoodia gordonii, zejména pokud chcete dopěstovat pravidelně a bohatě kvetoucí rostliny a následně získat možností plodů. Pokud ovšem chcete zachovat přírodní vzhled pseudolithosů, je nutné pěstovat je na vlastních kořenech v čistě minerálním substrátu, například směsi pemzy a drceného vápence. Pro zdárné pěstování je nutné velmi světlé místo ovšem bez přímého slunečního svitu a zejména velmi dobrá ventilace čerstvého vzduchu. V zimě by teplota neměla příliš často klesnout pod +10 o C, ovšem i v tomto chladném období je vhodné mírně zalévat. Všeobecně rostou tyto rostliny velmi pomalu. Při zalívání je nutné, aby substrát ve velmi krátkém čase proschnul. Stačí totiž jedna nevhodná zálivka nebo dlouhodobě přemokřený substrát a během okamžiku přijde nepozorný pěstitel o všechny rostliny. Vzhledem k tomu, že tyto rostlinné šperky nabízí k prodeji pouze pár pěstíren a ve sbírkách pseudolithosy tvoří omezené množství plodů, zůstanou rostliny Pseudolithos dodsonianus i do budoucna ceněnými a vzácnými sukulenty. Roman Štarha ( Opustil naše řady Zdeněk Gros ( ) Na květnové schůzce jsme se dověděli smutnou zprávu, že nás navždy opustil dlouholetý člen pan Zdeněk Gros. Byl členem Klubu kaktusářů Poruba, kde docházel už od sedmdesátých let a kde jsem jej také poznal. Zúčastňoval se všech porubských schůzek, nechyběl na žádné výstavě kaktusů. Odešel vynikající pěstitel, milý a přátelský člověk, který se rád podělil se svými zkušenostmi. Ostravští kaktusáři ztrácí v osobě Zdeňka Grose dobrého kamaráda, pěstitele a odborníka na jiné rostliny. Nikdy nezapomeneme! 87

8 Rod Pterocactus K. Schumann Monatsschr. Kakt.-Kunde 7: 6 (1897). Dlouhá léta se v našich sbírkách objevoval z rodu Pterocactus jen jediný druh, Pterocactus tuberosus (někdy též uváděný jako Pterocactus kuntzei), který vytváří dlouhé tenké články a při sebemenším pohybu s rostlinou, články opadávají. V době módní éry pěstování kaudexních sukulentů si kaktusáři vzpomněli i na pterokaktus, který má velký řepovitý kořen. Po vytažení a obnažení z hlíny se objevuje také kaudex, s tenkými, často keřovitými články, rostlina pak vypadá jako bonsaj a když navíc rostlina zakvete, udělá pěstiteli hodně radosti. Dnes už známe podstatně více druhů rodu Pterocactus, takže si o tomto rodu něco povíme. Rod Pterocactus je rozšířen především na rozsáhlém území Argentiny od severu v provincii Salta až po jižní provincii Santa Cruz, jsou známé i lokality z Chile. Společně zde rostou na některým lokalitách také zástupci rodů Gymnocalycium, Austrocactus, Maihuenia nebo Maihueniopsis darwinii a jeho variety. V doprovodné vegetaci se nejčastěji objevují nízké keříky z čeledi Asteraceae - Larrea cuneifolia a divaricata. Na takto rozsáhlém území se nachází dnes devět uznávaných druhů, které jsou navíc dost často variabilní. Určit rostlinu, ke kterému druhu ji přiřadit, bývá někdy problém. Navíc se těmito rostlinami moc kaktusářů nevěnuje, kdo by jezdil do nevlídných míst Patagonie kvůli několika druhům kaktusů. Výskyt jednotlivých druhů v argentinských provinciích a nadmořské výšce P. araucanus A. Cast. - prov.: CHU, NE, RN ( m.) P. australis (F. A. C. Weber) Backeb. - prov.: CHU, RN, SC (0-500 m.) P. fischeri Britton & Rose - prov.: ME, NE, RN ( m.) P. gonjianii R. Kiesling - prov.: SJ ( m.) P. hickenii Britton & Rose - prov.: CHU, SC (0-500 m.) P. megliolii R. Kiesling - prov.: SJ ( m.) P. reticulatus R. Kiesling - prov.: ME, SJ ( m.) P. tuberosus (Pfeiff.) Br. & R. - prov.: BA, CA, CO, LP, LR, ME, RN, SA, SJ, SL, TU ( m.) P. tuberosus f. lelongii (Ruiz Leal ex Kiesling) R.Kiesling - prov.: ME, SJ (0-500 m.) P. valentinii Speg. - Prov.: CHU, ME, NE ( m.) I když se to někdy nezdá je rod Pterocactus řazen do podčeledi Opuntioideae Burnett. Dle analýzy chloroplastů DNA provedli Dickie & Wallece rozdělení podčeledi Opuntioideae do pěti tribů s 16 rody. Tribus Pterocacteae Doweld obsahuje jediný rod Pterocactus Schumann. Podčeleď Opuntioideae Burnett, Outl. Bot.: 742, Jun (rozdělení podčeledi Opuntioideae od Dickie & Wallece, do pěti tribů s 16 rody, kteří vycházeli z analýzy chloroplastů DNA od Stuppyho 2002) Tribus: Austrocylindropuntieae Wallece & Dickie Austrocylindropuntia Backeberg, Blätt. Kakt.-Forsch. 1938(6): [3, 21] (1938) Cumulopuntia Ritter, Kakteen in Südamerika 2: 399 (1980) Tribus: Pterocacteae Doweld Pterocactus Schumann, Monatsschr. Kakt.-Kunde 7: 6 (1897). Tribus: Tephrocacteae Doweld Tephrocactus Lemaire, Les Cactées, 88 (1868) 88