Historie novoborské muniční výroby (7. část) Autor: Marcel Pištěk

Transkript

1 Historie novoborské muniční výroby (7. část) Autor: Marcel Pištěk Základním zdrojem informací pro vytvoření 7. části byly materiály ze Státního oblastního archivu v Litoměřicích, Moravského zemského archivu a Archivu bezpečnostních složek v Brně, podnikového archivu ZPA, n. p. Nový Bor, internetu, historických a odborných publikací. Zdroje informací, jako názvy publikací a internetové stránky, budou uvedeny na konci tohoto dílu. Zvlášť chci poděkovat všem pamětníkům, se kterými jsem se osobně sešel a kteří mi poskytli informace o historii Nového Boru a místní muniční výrobě. Jedná se především o tyto osoby: - Jaroslav Hloušek ve vojenské a civilní výrobě pracoval od roku 1942, nejprve na pozici soustružníka a potom jako technolog výroby, - Vladislav Jindra historik a kronikář města Nový Bor, - Miloslav Smetana po válce pracoval ve vojenské a civilní výrobě jako technolog výroby, - Zdenek Pražák ve vojenské a civilní výrobě pracoval od poloviny 70. let, - Otto Pfeifer ve vojenské a civilní výrobě pracoval nejprve jako nástrojář a potom jako konstruktér, - Tadeáš Zatloukal po válce pracoval ve vojenské a civilní výrobě jako technolog výroby. V tomto článku se objevují kopie originálních fotografií nebo dokumentů, které neslouží k propagaci komunismu, ale jako doklad k prokázání reality tehdejší doby. Vznik výrobních hospodářských jednotek V letech proběhla ekonomická reforma, která začala decentralizací řízení. Zrušením hlavních správ na ministerstvech došlo k reorganizaci podnikové sféry zřízení středních článků řízení národních podniků. Byly to subjekty podřízené ministerstvům, nazývané jako výrobní hospodářské jednotky (přesněji výrobněhospodářské jednotky; dále jen VHJ). VHJ řízené generálním ředitelstvím reprezentovaly určitý výrobní obor nebo jeho podstatnou část. Svojí strukturou se rozdělovaly do tří skupin: - VHJ vytvořené z velkého podniku s několika závody, kde řídící funkce převzalo vedení tohoto podniku, - vedoucí podnik s jedním nebo několika pobočnými podniky, které byly samostatně hospodařícími jednotkami s vlastní právní subjektivitou, ale při rozhodování o dlouhodobých plánech podléhaly vedoucímu podniku (nejčastěji strojírenský a spotřební průmysl), - sdružení podniků hospodařící samostatně s nadpodnikovým orgánem, který organizoval a řídil VHJ jako celek a obstarával jejich společné činnosti.

2 Reorganizaci se nevyhnuly ani Novoborské strojírny do té doby řízené hlavní správou ministerstva všeobecného strojírenství. Usnesením vlády č. 222 z března 1958 byla novoborská výroba od 1. dubna 1958 převedena vzhledem k oboru speciální výroby (muniční) do podřízenosti nové organizace, zřízené rozhodnutím ministerstva přesného strojírenství z 10. března 1958 a nazvané VHJ Adamovské strojírny, n. p. Adamov. Adamovská VHJ a její pobočka v Humpolci vznikla sloučením s novoborským podnikem, podniky ZVS Dubnica nad Váhom, ZVS Polička, TOS Dobruška, Grafostroj Cvikov, Slévárny Chrlice a Výzkumným ústavem grafických strojů Praha. I přes celkovou reorganizaci byl novoborský provoz oproti ostatním pobočným závodům ve výhodě díky zachování vlastního ředitelství a původního ekonomického (logistického) aparátu a nadále nesl název Novoborské strojírny, n. p. Nový Bor. Nově mu byl přidělen číselný znak organizační jednotky, a to Na civilních výrobcích se používalo původní podnikové logo a produkty speciální výroby byly značeny muničním kódem avm. Jako samostatně hospodařící subjekt plnil úkoly civilní a speciální výroby, zadané ředitelstvím v Adamově. Tento stav trval až do prosince V rámci reorganizace byl od 14. dubna téhož roku ustanoven ředitelem Jindřich Máša, kterého v září následujícího roku nahradil Karel Polívka. Ze zdravotních důvodů ho nahradil k 1. říjnu 1961 Ing. Ladislav Kaška, vykonávající funkci až do srpna Používaná podniková loga a muniční kód Mapa rozmístění podniků rok 1958 Počet zaměstnanců v letech Na základě plánovací dokumentace VHJ Adamov měl být počet zaměstnanců v letech navýšen na bezmála Skutečnost byla ale jiná. V roce 1959 se stav zaměstnanců ještě zvýšil na nejvyšší počet. Od následujícího roku ale docházelo v důsledku reorganizačních změn a poklesu

3 speciální výroby ke snižování personálního stavu podniku. Úbytek zaměstnanců zapříčinily i dílčí změny, jako byly např. převody nemovitého majetku a služeb pod správu MNV Nový Bor a národního podniku Restaurace a jídelny. rok počet dělníků počet všech zaměstnanců Muniční výroba v letech I přes skutečnost, že se muniční výroba postupně snižovala, vznikl na přelomu 50. a 60. let sloučením výše uvedených provozů největší podnik na výrobu munice a jejich komponentů na území bývalého Československa. Centrální podnik v Adamově s pobočkou v Humpolci a provozem v Dubnici nad Váhom vyráběl dělostřeleckou a leteckou munici včetně jejich iniciátorů. Poličský provoz především zajišťoval produkci ženijních min a náloživa, doplněnou o výrobu dělostřelecké munice, a provozy ve Cvikově, Dobrušce a v Chrlicích plnily pouze úkoly civilní výroby. Muniční (speciální) výroba pokračovala i v novoborském podniku na základě plánu výroby ředitelství VHJ. Jako v předchozím období to byla výroba zapalovačů a zápalkových šroubů. Produkce ženijních rozněcovačů a ostatních komponentů munice byla nahrazena výrobou náhradní munice a stopovek pro zapalovače. Zapalovače byly i nadále vyráběny jako tzv. poloostré, tj. že neobsahovaly rozbušku, počinovou trhavou náplň, příp. další trhaviny ve formě přenosových detonujících součástí. Tyto polotovary byly dodávány do Adamova, Dubnice nad Váhom a případně do Poličky, kde se chybějící komponenty doplnily a finální výrobky se zalaborovaly do munice. Subdodavateli výbušných komponentů iniciátorů byly národní podniky Blanické strojírny Vlašim, Synthesia Semtín a Zbrojovka Vsetín. Pružiny byly dodávány z Pérovny Hostivař. Speciální výroba v roce 1958 tvořila 31 % z celkového výrobního programu. V roce 1959 se snížila až na 25 %. Po prvotních výrobních problémech dosáhla v roce % z celkové produkce. Od následujícího roku byla ale postupně utlumována. V roce 1961 na 40 % a následující rok už jen na 27 % z celkové produkce. V tomto období pokračovala výroba zapalovačů nz-62v a zážehových šroubů ZR-11 (přerušena od roku 1962). Na základě delimitačních smluv byla v roce 1959 ukončena výroba československých zapalovačů nz-10bv a licenčně vyráběných pumových zapalovačů AM-A a v roce 1961 elektrických zápalkových šroubů E-55. U VHJ byl na léta plánován vývoj a výroba dělostřeleckého nekontaktního zapalovače s obchodním označením REFLEX pro 152mm tříštivou munici a výroba československého nekontaktního dělostřeleckého zapalovače RAZ. Poloostré zapalovače RAZ měly být vyráběny v novoborském podniku. Pro celkovou ekonomickou ztrátovost, ovlivněnou nízkým požadavkem vyrobených kusů, k realizaci plánů nedošlo. Od roku 1959 se postupně do výzbroje armády zaváděly nové typy munice a jejich iniciátorů. Pro 82mm náboj s tříštivou a průpalnou (kumulativní) střelou pro bezzákluzový kanón vz. 59 československé konstrukce byl zkonstruován zapalovač nz-41. Ověřovací zkoušky ale ukázaly vážné závady v konstrukci náboje a ve funkci zapalovače. Problémy v činnosti zapalovače způsobovaly praskliny v krycí fólii membrány a ve spirálové pružině. Poškozená fólie mimo jiné narušila i vodotěsnost samotného zapalovače. 82mm náboj s průpalnou střelou pro bezzákluzový kanón vz. 59

4 Na odstranění závad se až do posledního čtvrtletí roku 1959 podíleli specialisté ze Státního výzkumného ústavu materiálu a technologií v Praze a plzeňské katedry nauky o materiálu a mechanické technologie. I přes tuto pomoc byla podstatná část výroby přesunuta do následujícího roku. Produkce nz-41, která probíhala v Novém Boru do roku 1962, dosáhla celkové částky Kčs. Ve stejném roce byla zahájena výroba nového typu nárazového zapalovače československé konstrukce s označením nz-11. Zapalovač byl určený také pro 82mm munici výše uvedeného kanónu. Záměnou zapalovače nz-41 za nz-11 a drobnou úpravou hlavové části tříštivé střely spolu s funkčním použitím zapalovače bylo docíleno doplňujícího trhavého účinku. Střela byla označena jako OF tříštivě-trhavá. Zapalovač nz-11 svojí konstrukcí vycházel z předchozích typů zapalovačů řady nz-10. Používal se pro rotací i křídly stabilizované tříštivě-trhavé dělostřelecké střely středních ráží československé konstrukce (výše uvedená 82mm, 100mm, 122mm a 152mm). Nahrazoval starší typy nz-10av a nz-10bv a byl i plně zaměnitelný se sovětskými zapalovači řady RGM. Obdobně jako u nz-41 byly během střeleckých zkoušek zjištěny závady. Tou nejzávažnější bylo lámání těla zapalovače nad šroubovicí závitu. Vytvořením zápichu, který navrhl Walter Wödlich, se závada odstranila. Problémům se nevyhnula ani samotná výroba. První série zapalovačů nz-11 zhotovená v Novém Boru byla po ověřovacích zkouškách reklamována. Zapalovač nz-41

5 Odstraněním prvovýrobních chyb byla zmetkovost v následujících sériích podstatně snížena. Celková hodnota poloostrých zapalovačů vyráběných v letech dosáhla částky Kčs. V roce 1957 byl u nás vyroben první nadzvukový letoun československého vojenského letectva s označením AERO S-105. Jednalo se o licenční výrobu sovětského letounu MiG-19, zavedeného do výzbroje ČSLA pod označením MiG-19S a od roku 1959 sériově vyráběného v Aero Vodochody. Letoun byl vyzbrojen novým kanónem NR-30 ráže 30 mm, pro který sovětská strana povolila licenční výrobu i vývoj nové munice. Jedním z nově zavedených typů byl náboj se střelou OFZ tříštivě-trhavou zápalnou čs. výroby. Pro ni byl od roku 1959 v novoborském podniku vyráběn nárazový zapalovač sovětské konstrukce s označením A-30. Rekordní zakázky na výrobu poloostrých zapalovačů A-30 vyráběných až do roku 1964 dosáhly ceny Kčs. Náboje 30x155B pro kanón NR-30: OFZ-U (rus.), cvičný OFZ-U PRAKT (rus.), OFZ se zapalovačem A-30 (čs.), BAL s náhradním zapalovačem A-30 (čs.), LP s náhradním zapalovačem A-30 (čs.), LP-3 (čs.), zkušební (čs.) a Šk školní s náhradním zapalovačem A-30 (čs.)

6 Následující rok byla v borském provozu zahájena produkce nového nárazového zapalovače čs. konstrukce s označením nz-15, který se používal pro 122mm dýmovou střelu čs. konstrukce. Výroba byla jednodušší, protože typ nárazového ústrojí byl stejný jako u zapalovače nz-11 a pouzdro počinové náplně bylo téměř shodné s pouzdrem zapalovače KTM-1. Omezená produkce poloostrých zapalovačů vyráběných pouze v letech dosáhla částky jen Kčs. Střela 122 mm dýmová, zapalovač nz-15 V říjnu 1960 přijalo VHJ Adamov od ministerstva národní obrany objednávku na výrobu nového 100mm dělostřeleckého náboje se střelou s autodestrukční funkcí, určeného pro cvičnou střelbu na pevné i pohyblivé cíle. Náboj československé konstrukce nesl označení JPCvSv a jeho střela byla opatřena hlavovým a dnovým zapalovačem. V letech byla střela kompletována s hlavovým nárazovým zapalovačem s autodestrukcí nz-16, který byl v roce 1962 nahrazen autodestrukčním zapalovačem az-90. Cena vyrobených poloostrých nz-16 dosáhla Kčs. Dnový autodestrukční zapalovač vyráběný od roku 1960 měl označení dz-75. Novoborští získali první zakázku v roce Produkce poloostrých zapalovačů dz-75 probíhala až do roku 1964 v celkové hodnotě Kčs. Náboje 100 mm JPCvSv se zapalovači az-90 a dz-75

7 Část výukového obrazu 100mm náboje JPCvSv, řezy zapalovačů nz-16 a dz-75 Spolu s výrobou zapalovačů v letech probíhala výroba stopovek č. 5a, používaných se zapalovači dz-75 a dz-30. Celková hodnota u této zakázky dosáhla Kčs. Největší objem speciální výroby v tomto období zajišťovala produkce náhradní munice náhradních zapalovačů nz-41, nz-11, dz-75 a A-30. Jednalo se o novou výrobu celokovových nebo dutých těl, simulujících vnější (viditelný) tvar jejich původních ostrých vzorů nebo o zmetky z výroby poloostrých kusů, případně jejich komponentů. Celková výroba dosáhla v letech částky Kčs. 30mm náboj cvičný LP s náhradním zapalovačem A-30, vyráběným v Novém Boru Kopie cenové kalkulace 122mm náboje EOF (VHJ rok 1958)

8 V tabulce jsou uvedeny příklady velkoobchodních cen novoborských muničních výrobků i jejich ceny za kompletní kus. Cena kompletního zapalovače byla určena adamovskou VHJ nz-10bv poloostrý 63,70 Kčs nz-62v poloostrý 63,70 Kčs 63,70 Kčs nz-41 poloostrý 30,00 Kčs 30,00 Kčs nz-11 poloostrý 60,20 Kčs 60,20 Kčs nz-11 kompletní 73,60 Kčs 73,60 Kčs nz-16 kompletní 104,00 Kčs dz-75 kompletní 57,00 Kčs 57,00 Kčs ZR-11 kompletní 7,70 Kčs 7,70 Kčs 7,70 Kčs E-55 kompletní 13,50 Kčs 13,50 Kčs 13,50 Kčs Stopovka č. 5a kompletní 9,30 Kčs 9,30 Kčs 9,30 Kčs Stopovka č. 5a mechanické části 2,10 Kčs 2,10 Kčs 2,10 Kčs nz-41 náhradní 6,00 Kčs 6,00 Kčs nz-11 náhradní 8,60 Kčs 8,60 Kčs Civilní výroba v letech Postupné snižování muniční výroby, zahájené v polovině 50. let, bylo nahrazováno civilní výrobou i ve všech provozech VHJ. Novoborské strojírny pokračovaly v zavedené výrobě elektrosoučástek, mazacích čepů, spojovacího materiálu a především elektrospotřebičů holicích strojků a ručních šlehačů. Ani zde se podnik nevyvaroval problémům, které vyústily v časté reklamace. V roce 1959 bylo reklamováno kusů holicích strojků Em 540 a 849 ručních šlehačů typ 434. Způsobovaly je konstrukční nedostatky a především kvalita smaltovaných vodičů. I když byly vodiče dodávány jiným zhotovitelem, nebyla řádně provedena přejímací kontrola včetně kontroly jejich záruční doby. Škody vzniklé z prošlé doby pro reklamaci šly na vrub novoborského výrobce. Oproti ostatním podnikům měly Novoborské strojírny v roce 1959 největší zmetkovost ve výrobě. V tabulce je uvedeno porovnání zmetkovosti v civilní i speciální výrobě u adamovské VHJ. Přechodem na nový způsob řízení nastaly i problémy v komunikaci s adamovským ředitelstvím. Novoborské strojírny, od roku 1953 samostatný podnik, se opět zařadily do jeho podřízenosti. Díky svému nadstandardnímu postavení oproti ostatním podnikům docházelo často ke střetu názorů

9 na další vývoj civilní výroby. Adamovské vedení sice na poradách Novoborským přislíbilo určitou samostatnost v tomto odvětví výroby, ale do problematiky dlouhodobého plánování a investic zasahovalo. Klasickým příkladem byl program HEFA, který rozvedu v této části později. Novoborské hospodářské výsledky dosažené v letech jsou uvedeny v tabulce. rok plnění plánu výroby (%) 95,2 96,5 83,5 101,4 Spolu s postupným zvyšováním životní úrovně obyvatelstva na přelomu 50. a 60. let vznikl požadavek na rozšíření výrobního sortimentu pro potřeby domácností o další elektrospotřebiče a jejich náhradní díly. V roce 1955 vytvořil Stanislav Lachman pro československé domácnosti spotřebič, který sloužil zejména ženám. Jednalo se o vysoušeč vlasů Em 521, který zkonstruovala Kovotechna Praha pro národní podnik Elektro-Praga Hlinsko, který výrobu přenechal od roku 1959 Novoborským strojírnám. V průběhu výroby se vyskytly problémy ve spolehlivosti elektromotoru. I přesto byl vysoušeč tak oblíben, že se vyráběl ještě na konci 80. let. V Novém Boru probíhala výroba v letech v celkové hodnotě bezmála Kčs. Od roku 1960 byla naplánována výroba nového typu holicího strojku, označeného jako B 530. Problémy při vývoji odsunuly začátek výroby až na následující rok. Konstrukční vady a celkové nedopracování se ukázaly během reklamací. Bylo to např. odírání nožů holicích hlaviček nebo závady v konektoru přívodního elektrického vodiče. Na odstranění závad byla navrhována nová opatření, například u holicích hlaviček (viz níže). I zde se na odstranění závad podíleli specialisté ze Státního výzkumného ústavu materiálu a technologií v Praze. Celková výroba, která byla ukončena až v roce 1972, dosáhla částky Kčs.

10 Absolutní prvenství civilní produkce v letech držela výroba ostatních elektrických spotřebičů, jejich náhradních dílů a výrobků pro ostatní průmysl. Jednalo se o výrobu transformátorových skříní a transformátorů, elektromotorků pro diktafony, svařovacích pistolí, náhradních součástek pro elektrické spotřebiče, již uvedených trimerů, cuprextitových desek, termostatů a měřičů tlaku. Novoborské strojírny získaly jako jedny z mála podniků v bývalém Československu dlouhodobou zakázku na výrobu závitových měřidel. Celková výroba výše uvedeného sortimentu dosáhla hodnoty Kčs. Měřič tlaku v pneumatikách (výroba v roce 1961) Program HEFA Od první poloviny 20. let se začal rozvíjet prodej pohonných hmot u čerpacích stanic s výdejními stojany, pomocí kterých se z podzemních nádrží čerpalo palivo přes skleněné odměrné válce do nádrže automobilu. Výdejní stojany a další vybavení pro čerpací stanice vyráběla firma Hejduk & Faix v Praze-Libni. Po svém založení v roce 1924 se firma HEFA velmi brzy stala jedním z předních výrobců techniky pro čerpací stanice a sklady pohonných hmot v meziválečné Evropě. Po znárodnění v roce 1948 byla již pod názvem HEFA, národní podnik, součástí koncernu ČKD Praha, n. p. Výrobní program zahrnoval produkci čerpadel, měřicí a filtrační techniky a výdejních stojanů, vše pro potřeby zabezpečení skladování a tankování pohonných hmot a maziv.

11 V září 1960 byl vedoucími představiteli Novoborských strojíren zpracován Oborový dokument výrobního programu HEFA pro léta , zahrnující návrh vývoje, výroby a dodávek měrné, filtrační a čerpací techniky pro ropné produkty včetně jejich náhradních dílů. Nový výrobní obor byl specifický nejen tím, že na území bývalého Československa nebyla konkurence výroby. Výjimkou byla produkce některých komponentů, především čerpadel, zajišťovaná národním podnikem Sigma Lutín. Perspektivnost výroby zvyšoval export. Převzetím výroby od ČKD Praha by se nastartovala nová etapa v historii novoborského podniku. Návrh převzetí výrobního programu byl naplánován na roky do tří etap, zahrnujících výstavbu nových výrobních a skladovacích prostorů, skladů pohonných hmot a maziv a železniční vlečky. Pro zabezpečení úkolů bylo plánováno ponechání vývojového a projekčního střediska v Praze, spadajícího pod vedení Novoborských strojíren. Pro zajištění výroby a odbytu bylo naplánováno vyčlenit 79 zaměstnanců. Samotný plán zahrnoval návrh výroby měrných zařízení autocisteren, benzínových stanic, měřičů pohonných hmot i jiných chemických látek, tankovacích vozíků a filtrační techniky. Ukázka z katalogu výrobků ČKD, n. p. Praha (program HEFA) Zkušební výroba, která byla zahájena v roce 1960 a dosáhla celkové částky Kčs, měla ale jepičí život. Rozhodnutím nadřízených orgánů se kompletní výrobní obor přesunul od roku 1961 do národního podniku Adamovské strojírny. Ten na dlouhou dobu zastával pozici gestora celého oboru nejen v ČSSR, ale později i v celém RVHP. Výrobky značky ADAST, především známé výdejní stojany (obrázek vlevo), byly používány na všech čerpacích stanicích bývalého ČSSR a vyrábějí se i v současnosti. Stejně jako u poválečné hodinářské výroby i v tomto případě se Nový Bor mohl stát centrem perspektivního výrobního odvětví. Rozhodnutí nadřízených bylo bohužel opět jiné.

12 Stav objektů a materiálové vybavení v letech V roce 1958 byl v rámci reorganizačních změn uskutečněn převod podnikové jídelny s kantýnou pod správu národního podniku Restaurace a jídelny. V lednu 1962 byly provozy vráceny zpět, podle archivních dokumentů v dezolátním stavu a s nutnými náklady na opravy a obměnu vybavení. Na základě vládního nařízení č. 344 z dubna 1959 a směrnic ministerstva všeobecného strojírenství č. 25 z května 1960 byla převedena pod domovní správu MNV Nový Bor značná část nemovitého majetku Novoborských strojíren, zahrnující bytové domy s vybavením, pole, louky, zahradní a lesní pozemky. Tímto převodem vznikla podniku ztráta v celkové hodnotě téměř 90 mil. Kčs. Kopie jedné z příloh předávacího protokolu nemovitého majetku bytové domy V roce 1960 byl postaven sklad hutního materiálu a odlitků v celkové hodnotě Kčs. V následujícím roce byla ukončena 1. etapa dostavby nové kotelny v nákladech Kčs. Druhá etapa pokračovala v roce V tomto roce byla zahájena výstavba nových bytových jednotek, které se nachází na Husově ulici. K užívání byly předány ještě téhož roku. Náklady na nákup nových strojů v letech jsou uvedeny v tabulce. rok investice do nových strojů (v tis. Kčs)

13 Plán objektu (konec 50. let) Legenda: 1 výrobní budova 2, 16 administrativní budova 3 závodní jídelna, zdravotní středisko, kanceláře 4 sklady a vývojová dílna 5 diesel elektrárna 6 galvanovna 7 centrální kotelna 8, 25 sklad uhlí a železniční kolej 9 nářaďovna 10 centrální sklad 11 sklad hořlavin 12 požární nádrž 13, 14, 15 obytné budovy 17 školka 18, 19, 23, 23a sklady 20, 21, 22 dílny a garáže 24 požární zbrojnice Ostatní organizace v letech V roce 1958 byla založena závodní pobočka Československé vědeckotechnické společnosti, která měla 22 členů. Prvním předsedou byl zvolen Ing. Košek. Následující rok bylo založeno vývojové centrum podílející se na vývoji nových druhů materiálu. Úzce spolupracovalo se specialisty ze Státního výzkumného ústavu materiálu a technologií v Praze a plzeňské katedry nauky o materiálu a mechanické technologie. V oblasti kultury bylo v roce 1959 jako součást závodního klubu zřízeno Divadlo hudby, které získalo několik ocenění za svoji aktivní činnost. V březnu 1962 byly všechny novoborské závodní kluby sloučeny pod Jednotný klub pracujících Nový Bor. Další zdroje informací: - Jana Sedlmajerová, Vybavenost československých domácností domácími spotřebiči v šedesátých letech 20. století bakalářská práce, Praha Anna Bajzíková, Obranný priemysel a zbrojenie fenomén štátneho sektoru (prípad Československa a Českej republiky) bakalářská práce, Praha Jana Hřebíčková Koncentrace podniků bakalářská práce, Praha Miroslav Štochl, Zeno Čižmář Benzina v proměnách času, Praha Internet: historie Vzpomínky na minulost od továrny K. & R. Ježek po Adast díl historie čerpadel Hejduk & Faix