ELIŠKA REJČKA. Gymnázium, Velké Pavlovice, Pod Školou 10, příspěvková organizace. Čechy v období Seminární práce z dějepisu

Transkript

1 Gymnázium, Velké Pavlovice, Pod Školou 10, příspěvková organizace ELIŠKA REJČKA Čechy v období Seminární práce z dějepisu Autor: Tereza Čermáková, sexta Vedoucí práce: PhDr. Rubáš Stanislav Školní rok: 2015/2016 Datum odevzdání práce: duben 2016

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci vypracovala sama za použití zdrojů a literatury v ní uvedených. Ve Velkých Pavlovicích dne... Tereza Čermáková

3 Poděkování Mé poděkování patří zejména PhDr. Stanislavovi Rubášovi, který byl mým vedoucím seminární práce, práci jsem s ním konzultovala, a tato konzultace mi byla velikým přínosem.

4 Resumé Ve své práci se zabývám životem a dílem dědičky polského trůnu Richenzy, u nás známé jako Rejčky, dvojnásobné české a polské královny. Na trůn usedla po boku Václava II. a Rudolfa I. Projevila se nejen jako dobrá vladařka, ale i citlivá a hrdá žena, která se nad všechny rány osudu dokázala povznést a žít naplno. Summary My work concerns with life and work of polish thrown heiress Richenzy, better know as Rejčka, double Czech and Polish Queen. She ascened the thrown at Venceslav II. and Rodolf I. side. She proved to be not only an excellent sovereign but also sensitive and proud woman who could rose above her destiny and enjoy fully her life.

5 Klíčová slova: Eliška Rejčka, Václav II., Rudolf I., Jindřich z Lipé, Jan Lucemburský, Eliška Přemyslovna

6 Obsah Úvod Situace v Čechách před příchodem Elišky (1300) Původ a dětství Elišky Rejčky Manželství s Václavem II Boj o trůn Druhé manželství s Rudolfem I. Habsburským Jindřich Korutanský Jan Lucemburský Válka dvou královen Život s Jindřichem z Lipé Závěr Seznam použité literatury Seznam obrazových příloh

7 Úvod Pro svou práci jsem si vybrala postavu Elišky Rejčky, jejíž život je úzce spjatý s jižní Moravou. Přestože usedla na trůn hned dvakrát, po boku Přemyslovce Václava II. a Habsburka Rudolfa I., dáma, která se také proslavila láskou k českému velmoži Jindřichu z Lipé, nejmocnějšímu muži v době vlády dalšího krále Jana Lucemburského, není široké veřejnosti tak známá jako její současnice Eliška Přemyslovna, Anna Přemyslovna nebo Viola Těšínská. Na svou dobu to byla moderně smýšlející žena, která i po smrti obou manželů neodešla do kláštera, ale žila dál plnohodnotný život, i když nebyl úplně podle tradičních norem. Finančně byla zajištěná díky příjmům ze svých věnných měst a mohla se věnovat, jak bychom dnes řekli charitativní činnosti a podporovat umění. V Hradci Králové začala budovat chrám sv. Ducha, baziliku Nanebevzetí Panny Marie, cisterciácký klášter se špitálem a kostel na Starém Brně. Nechala zhotovit deset iluminovaných rukopisů, které jsou právem naší národní kulturní památkou. Na její počest se v Hradci Králové již několik let každoročně v září konají Slavnosti královny Elišky. 7

8 1 Situace v Čechách před příchodem Elišky (1300) Počátku samostatného panování Václava II. předcházelo množství změn v domácí i zahraniční politice. Odstraněním Záviše z Falkenštejna se zlepšily vztahy s Habsburky. Římský král Rudolf Habsburský potvrdil český nárok na kurfiřství a úřad arcičíšnický. Podpořil také Václavovy plány na dobývání Polska. Předem mu udělil lenní práva na všechna území, kterých se dokáže zmocnit. Potřeboval Václavův kurfiřtský volební hlas, chtěl totiž římskou korunu předat svému synovi Rudolfovi. Ten byl shodou okolností manželem Václavovy sestry Anežky Přemyslovny. Rudolf však náhle 10. května 1290 umírá. O měsíc později, 10. června 1290, byl zavražděn uherský panovník Ladislav IV. Smrtí Ladislava propukly v Uhrách boje o trůn. Korunu si přisvojil Ondřej III. I přesto udělil Rudolf Habsburský Uhry v léno svému synu Albrechtovi, což vyvolalo nepokoje. Téhož roku skonal Piastovec Jindřich IV. Vratislavský bez potomků. Území v závěti rozdal blízkým příbuzným. Krakovsko, Sandoměřsko i další slezská území lákala i českého krále. Rokem 1290 byla zahájena česká expanze na sever. Po smrti Rudolfa Habsburského nabídl Albrecht, nový kandidát na římský trůn, vládu nad Chebskem českému králi. Na Albrechta úspěšně zaútočil jeho protivník na uherském trůně Ondřej III. Rakouský vévoda se v srpnu 1291 raději vzal nároku na Uhry. V květnu 1292 při volbě nového římského císaře Václav II. dal hlas protikandidátu Adolfu Nasavskému. Václav se soustředil na ovládnutí polských území. Krakovsko si koupil od Přemysla Velkopolského. Sandoměřsko a Slezsko od Vladislava Lokýtka po rychlé a úspěšné vojenské výpravě. Současně vyjednával i s Římem. Arcibiskup Jakub Svinka ho u papeže Bonifáce VII. předešel tím, že svou žádost přednesl dříve, a královská hodnost byla svěřena Přemyslu Velkopolskému, za kterého se přimlouval. 8. února 1296 byl novopečený polský král přepaden a zavražděn. 8

9 Václav spojil své zájmy s Albrechtem Habsburským, který se chystal zaútočit na korunu Římské říše, poté co se Adolf Nasavský na trůně úplně znemožnil. 2. června 1297 se konala slavná korunovace Václava II. a Guty Habsburské. Ta brzy po korunovaci zemřela. Václav dále pokračoval v úsilí o získání polského trůnu. O dědictví po zavražděném Přemyslu Velkopolském bojovali Jindřich Hlohovský a Vladislav Lokýtek. Polské duchovenstvo, zejména Jakub Svinka, začalo po řadě diplomatických jednání z české strany sympatizovat s Václavem. Aby byly zachovány piastovské nároky alespoň po přeslici, vybrali pro ovdovělého Václava II. za manželku dceru Přemysla Velkopolského. Dívku, žijící v Němcích u své macechy, po švédské matce pojmenovanou Richenza, polsky Rixa, česky Rejčka: Elišku Rejčku. 9

10 2 Původ a dětství Elišky Rejčky Eliška (Alžběta) Rejčka, jinak Alžběta Polská (polsky Ryksa Elzbieta) se narodila 1. září 1288 v Poznani. Byla jedinou dcerou polského velkoknížete a od roku 1295 krále Přemysla II. Velkopolského a Rixy (Luitgardy) Švédské, dcery švédského krále Valdemara Birgerssona. Jako pětileté Richenze za tragických okolností zemřela matka a otec se oženil s Markétou Braniborskou. Podle tehdejšího zvyku byla Richenza od roku 1291 zasnoubena s Otou Braniborským. Dětství strávila v cisterciáckém klášteře v Owinskách nedaleko Poznaně, kde se o ni starala teta Anna, starší sestra Přemysla II. Po smrti otce, který byl 8. února 1296 zavražděn v polském městě Rogožně, byla Richenza svěřena nevlastní matce. Ta ji odvezla do Braniborska. K plánované svatbě nedošlo, protože Ota Braniborský nečekaně zemřel. Jeho smrtí se však naskytla příležitost ucházet se o jedinou dědičku polského trůnu stále mocnějšímu českému králi Václavu II., který tou dobou už vlastnil většinu polských knížectví. 10

11 3 Manželství s Václavem II. V srpnu roku 1300, ve svých dvanácti letech, se Richenza provdala za českého krále Václava II. Ten brzy po sňatku odcestoval do Polska, aby ho ovládl vojenskou silou. Richenza byla svěřena pod ochranu královy tety, sestry Václavovy matky (zesnulé královny Kunhuty), vévodkyně a vdovy po Leškovi Černém Griffině Haličské. Pobývaly spolu na hradě Budyni. Teprve roku 1303, po dlouhých třech letech, byla oficiálně korunována českou a polskou královnou. Při této příležitosti přijala jméno Eliška (Alžběta). Rejčka byla pak počeštěná podoba jejího původního jména. Život mladičké královny nebyl jednoduchý, manžel byl o 17 let starší a tři z pěti Václavových dětí byly téměř stejně staré jako ona sama. Především s budoucí českou královnou, o čtyři roky mladší Eliškou Přemyslovnou, docházelo k častým sporům. Vzájemná nesnášenlivost je provázela do konce života. 21. června 1305 umírá Václav II. na souchotiny. Šest dní před jeho smrtí se Rejčce narodila dcera Anežka. Manžel se Rejčku před smrtí snažil zajistit. K vdovskému věnu připsal tři královská města, Hradec, Chrudim a Mýto, v zástavní hodnotě hřiven stříbra. Situace v zemi ani ve vlastní rodině však nebyla Rejčce příznivě nakloněna. Zvláště její nevlastní dcery Anna a Eliška se nemohly smířit s tím, že mladá královna vdova neodešla do kláštera, jak bylo zvykem, a že by měla vlastnit tak velký majetek. Výše jejího vdovského věna dosahovala svou hodnotou skutečně královského daru, přestože celá země byla vinnou předchozích polských a uherských kampaní velmi zadlužena. Obr. 1 : Pečeť Václava II. 11

12 4 Boj o trůn Václav III., syn Václava II., se vzdává uherské koruny a jako šestnáctiletý se ujímá v roce 1305 dědictví po svém otci a tím i české královské koruny. 4. srpna 1306 je zavražděn v Olomouci během příprav na polské tažení rukou neznámého vraha. Přemyslovský rod tak vymírá po meči. Obr. 2 : Pečeť Václava III. Vlády v zemi se na krátko ujímá korutanský vévoda a tyrolský hrabě Jindřich Korutanský, manžel starší dcery Václava II., Anny. Tuto volbu českých stavů neuznal římský král Albrecht, který ji prohlásil za neplatnou. České země prohlásil za uprázdněné říšské léno. Dva týdny po volbě Jindřicha Korutanského vtrhává se svým vojskem do Čech Rudolf Habsburský, nejstarší ze šesti synů římského a německého krále Albrechta I. Jindřich Korutanský s manželskou Annou prchá do Tyrol. 12

13 5 Druhé manželství s Rudolfem I. Habsburským Česká šlechta byla nucena s Habsburky jednat. Výsledkem byla volba, která vynesla syna římského krále, rakouského vévodu Rudolfa na český trůn. Podmínkou bylo potvrzení starých privilegií včetně Zlaté buly sicilské, která stanovovala právo domácí volby panovníka a vyrovnání přemyslovských dluhů. Vzhledem k tomu, že volná Eliška Přemyslovna byla Rudolfovou sestřenicí a ke sňatku by byla nutná papežská dispens, vybrala česká šlechta jako manželku Richenzu. Ještě téhož roku se vzali. Protože Habsburkové porušili některé sliby a výsady, které české šlechtě dali nebo potvrdili, vzbouřili se někteří představitelé zemské šlechty. Král Rudolf na to reagoval vojenským tažením, při kterém 3. července 1306, necelých devět měsíců po svatbě, umírá při obléhání Horažďovic na úplavici. Obr. 3: Pečeť Rudolfa I. Habsburského Mladičká královna se stala podruhé vdovou. Za života až příliš spořivý Habsburk se ve své závěti zachoval velkoryse a zdvojnásobil vdovské věno. Připsal Rejčce dvě města: Poličku a Jaroměř. Tím zvýšil zástavní hodnotu jejího vdovského věna na hřiven stříbra. 13

14 6 Jindřich Korutanský Znovu dochází k boji o českou královskou korunu mezi Habsburky a Korutany. Jindřich Korutanský se v polovině roku 1307 vrací do Čech. Eliška Rejčka stojí na straně bratra svého zemřelého manžela, habsburského kandidáta Fridricha. Větší část šlechty znovu uznává následnická práva Jindřicha Korutanského, jako manžela Přemyslovny, a volí jej podruhé českým králem. Eliška je pro své názory střežena v Praze. V září 1307 v přestrojení opouští Prahu a za pomoci svého švagra Fridricha Sličného prchá do kláštera ve Zderaze a odtud do Kutné Hory. Fridrich podporovaný svým otcem, římským králem Albrechtem, prosazuje nárok na český trůn. Pro vojenské neúspěchy se římský král a rakouský vévoda na podzim téhož roku stáhli ze země. Pod jejich ochranou odešla i Eliška Rejčka s dcerou. Stáhla se do kláštera Klosterneuburg u Vídně. Zůstává jí pět bohatých měst Polička, Chrudim, Vysoké Mýto, Jaroměř a Hradec, kde před odchodem usadili Habsburkové své posádky, aby udrželi stávající pozice v zemi. Habsburkové v roce 1308 ztratili většinu mocenských pozic. Posádky usazené ve věnných městech byly poraženy v bitvě u Mýta a nedlouho poté byl v Říši zavražděn římský král Albrecht. Vévoda Fridrich, zbaven své hlavní opory, se vzdal 14. srpna 1308 ve Znojmě všech habsburských nároků na český trůn. Až mírová smlouva mezi Habsburky a Korutany zajišťuje Elišce beztrestný návrat do Čech, včetně jejích práv a postavení. Na základě těchto záruk se s dcerou Anežkou v srpnu 1308 vrací do Čech. A usazuje se v Hradci, v jednom ze svých věnných měst. Další léta pak Eliška žije v Hradci, který po ní dostal jméno Hradec Králové. Zde si hradecká královna vybudovala nákladný a reprezentativní dvůr. Pravděpodobně v té době se v Hradci započalo i se stavbou chrámu sv. Ducha. Král Jindřich Rejčce zadržoval smluvené splátky z kutnohorských dolů. Všichni doufali, že král Jindřich Korutanský uvede zemi do pořádku. Místo toho však zavládla chudoba a nepokoje. Nerozhodný a slabý panovník nedokázal zastavit hospodářský a finanč- 14

15 ní úpadek ani prohlubující se zadluženost královské pokladny, na níž se sám podílel. Jeho vinou tehdy české království upadlo do zkázy. Obr. 4: Pečeť Jindřicha Korutanského 15

16 7 Jan Lucemburský Brzy se proti němu postavila skupina mocných pánů a tajně vstoupila do jednání s novým římským králem Jindřichem VII. Lucemburským. Ten souhlasil se svatbou svého syna Jana a dědičky země Elišky Přemyslovny, která proběhla 1. září roku Po vyhnání Korutance propukl mezi Eliškou Rejčkou a novou královnou Eliškou Přemyslovnou spor, který ještě zesílil, když se Přemyslovna dozvěděla o příliš častých cestách svého muže do Hradce. Ochranu a pomoc Rejčce prokazoval Jindřich z Lipé, zřejmě nejmocnější muž celého království. Jan Lucemburský nebyl v Čechách příliš oblíben. Lidem se nelíbilo, že panovník je stále mimo zemi, že se věnuje turnajům, lovu, soubojům. V době jeho nepřítomnosti v zemi vládla skupina pánů okolo Jindřicha z Lipé. Protistrana vedená Vilémem Zajícem z Valdeka, který byl zase důvěrníkem královny Elišky, se obávala, že se trůnu natrvalo zmocní Jindřich z Lipé s Eliškou Rejčkou. Královna Eliška Přemyslovna využila situace, nařkla Jindřicha z Lipé z velezrady a přinutila svého muže Jana, aby nechal svého přítele při vstupu na pražský hrad 26. října roku 1315 zatknout. Jako nepřítel země byl uvězněn na hradě Týřově. Obr. 5: Pečeť Jana Lucemburského 16

17 8 Válka dvou královen Všichni členové rodu Ronovci povstali v čele s Eliškou Rejčkou. Vzniklou krizi se Eliška Rejčka snažila řešit diplomatickou cestou, a teprve když bylo jednání neúspěšné, vstoupila do konfliktu vojensky. Eliška Rejčka, jako kdysi za Korutance, podpořila uzavřením svých měst. Tři z jejích věnných měst sice musela otevřít své hradby královským, ale nakonec se válka dvou královen Elišek vyvinula ve prospěch Richenzy. Přemyslovna, která chtěla Jindřicha z Lipé popravit, jako dal kdysi její otec Václav II. popravit Záviše, byla poražena. Jindřich byl záhy propuštěn a byla mu vrácena moc. Přestože z této války vyšla hradecká královna vítězně, vzdala se náhradou za finanční odškodnění svých věnných měst ve prospěch koruny a nedlouho potom odešla do Brna za Jindřichem z Lipé. Vnitřními spory unavený král Jan odjel roku 1316 do ciziny. Správu země svěřil své ženě, Elišce Přemyslovně. Ta se obklopila rádci z ciziny, protože už Čechům nedůvěřovala. Ti, aby ukázali svůj odpor k cizincům, prokazovali respekt a úctu bývalé české královně a ignorovali tu současnou. Richenza v tom čase, za Jindřichovy podpory, zasnoubila svou jedinou dceru Anežku Přemyslovnu polskému vévodovi Jindřichu Javorskému a postoupila mu jako záruku na věno město Hradec. Vládnoucí královna Eliška Přemyslovna to považovala za velezradu, protože k tomu došlo bez jejího souhlasu. Krátké příměří války, které nastalo propuštěním Jindřicha z Lipé, skončilo. Obě strany se začaly znovu chystat k boji. Jan Lucemburský si přivedl z Německa od Ludvíka Bavora i ozbrojenou pomoc. Za Richenzou a Jindřichem z Lipé již v té době stála celá česká zemská hotovost včetně Viléma Zajíce z Valdeka, Jindřichova starého nepřítele. Jindřich uzavřel s Fridrichem Habsburským dohodu, že Habsburkům připadne za určitých podmínek česká koruna. Pohrozil jí Janu Lucemburskému. Král Jan cizí vojsko propustil. Do úřadů dosadil české pány. Římský král Ludvík Bavor pak zprostředkoval smír mezi svým spojencem, českým králem, a vzbouřenou šlechtou. Stalo se tak koncem dubna

18 9 Život s Jindřichem z Lipé V okamžiku, kdy Richenza s Jindřichem zvítězili nad králem a královnou stáhli se do ústraní. Richenza postoupila svá věnná města králi Janu Lucemburskému za volně disponibilní peněžitou náhradu. Jindřich byl jmenován moravským zemským hejtmanem, což se za současných podmínek v Čechách rovnalo téměř samostatnému vládci Moravy. Svá panství v Čechách směnil za moravský Vranov nad Dyjí. Po jeho jmenování roku 1320 Eliška Rejčka přesídlila do Brna. V Brně žila stranou vysoké politiky. Brněnský pobyt byl asi nejšťastnějším obdobím v jejím životě. Mohla začít realizovat své velké sny. Roku 1323 založila na Starém Brně při starším farním kostele Panny Marie klášter cisterciáckých panen - Aula Sanctae Mariae. Od roku 1315 nechala zhotovovat skvěle iluminované rukopisy ke klášterní bohoslužbě. O dobrém vztahu s Janem Lucemburským svědčí fakt, že jí výrazně finančně přispěl na vybudování kláštera. Rok předtím (1322) jí mimo jiné dává tzv. Královskou kapli v Brně na dominikánském náměstí. Rejčka zakoupila na Moravě komplexy půdy a v závěti je věnovala klášteru. Zajistila však i klášterní důchody ze splátek z královské urbury. Hospodařila tak dobře, že nakonec mohla půjčit peníze i zadluženému králi Janovi. Deset následujících let pak trval vztah královny Rejčky a Jindřicha. 26. srpna 1329 Jindřich z Lipé umírá, pravděpodobně na infarkt, a tak jeho ostatky jsou uloženy ve starobrněnském chrámu. Eliška Rejčka se stáhla do ústraní, kláštera, který založila, aby se smířila s bohem i s lidmi. V něm svého druha, přítele a ochránce přežívá o celých 6 let. Zemřela 19. října 1335 a je pochována vedle Jindřicha z Lipé jak si přála. Obr. 6: Pečeť Jindřicha z Lipé Obr. 7: Pečeť Elišky Rejčky 18

19 Závěr Eliška Rejčka se ukázala během své vlády ve východních Čechách jako úspěšná a citlivá vladařka. O tom svědčí nejen rozkvět jejích měst, ale i četné významné donace. I její kulturní přínos je nezpochybnitelný. Můžeme jmenovat stavbu chrámu svatého Ducha v Hradci Králové nebo baziliky Nanebevzetí Panny Marie. Velkolepá stavba měla zastínit mužský klášter, vybudovaný Václavem II. na Zbraslavi. Nesmíme zapomenout ani na iluminované rukopisy, které jsou právem naší národní kulturní památkou. Obr. 8: Iluminované rukopisy Soubor původně tvořilo osm rukopisných svazků, které byly po zrušení kláštera v roce 1782 rozděleny. Pět rukopisů zůstalo ve Vídeňské národní knihovně, další dva se v roce 1828 dostaly do majetku benediktinského opatství v Rajhradě a poslední svazek se dostal do sbírky Františkova muzea, do fondu dnešního Moravského archivu v Brně. Dvě funkční makety byly vytvořeny v roce 2010 pro rajhradský Památník písemnictví na Moravě. Královna vdova Alžběta Rejčka, královna česká a polská, paní věnných měst, jak zněl její plný titul, bývá oprávněně nazývána renesanční ženou, neboť svými činy v mnohém předběhla svou dobu.. 19

20 Seznam použité literatury DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, Dana a Jan ZELENKA. Přemyslovský dvůr: život knížat, králů a rytířů ve středověku. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, ISBN HORA-HOŘEJŠ, Petr. Toulky českou minulostí. V Praze: Práce, ISBN Eliška Rejčka. Encyklopedie města Brna [online] [cit ]. Dostupné z: Eliška Rejčka. Osobnosti.cz: tiscali.cz [online] [cit ]. Dostupné z: Eliška Rejčka. Wikipedie: Otevřená encyklopedie [online]. [cit ]. Dostupné z: Královna Eliška Rejčka a Basilika minor. MojeBrno [online] [cit ]. Dostupné z: Osobnost královny Elišky Rejčky. Středověk [online] [cit ]. Dostupné z: Richenza, Alžběta Rejčka. Středověk [online] [cit ]. Dostupné z: Rudolf Habsburský. Wikipedie: Otevřená encyklopedie [online]. [cit ]. Dostupné z: Václav II. Wikipedie: Otevřená encyklopedie [online]. [cit ]. Dostupné z:

21 Seznam obrazových příloh 1. Václav II. pečeť X&ved=0ahUKEwipgo7ZoqXMAhXLVSwKHci5BbkQ_AUIBygB&biw=1366&bih=657#tbm=isch &q=v%c3%a1clav+ii.+pecet&imgrc=rkdxk0oa_3eb-m%3a 2. Václav III. pečeť X&ved=0ahUKEwipgo7ZoqXMAhXLVSwKHci5BbkQ_AUIBygB&biw=1366&bih=657#tbm=isch &q=v%c3%a1clav+iii.+pecet&imgrc=ipmppcvcwtuutm%3a 3. Rudolf I. Habsburský pečeť 4. Jindřich Korutanský pečeť ansky_pecet1303.jpg 5. Jan Lucemburský pečeť mburg.jpg 6. Jindřich z Lipé pečeť 7. Eliška Rejčka pečeť X&ved=0ahUKEwipgo7ZoqXMAhXLVSwKHci5BbkQ_AUIBygB&biw=1366&bih=657#imgrc=2n 8JsF0dEzec5M%3A 8. Iluminované rukopisy