ANGLICKÉ KRÁLOVNY V DOBĚ VÁLEK RŮŽÍ

Transkript

1 ANGLICKÉ KRÁLOVNY V DOBĚ VÁLEK RŮŽÍ Bakalářská práce Studijní program: Studijní obory: Autor práce: Vedoucí práce: B7507 Specializace v pedagogice 6107R023 Humanitní studia se zaměřením na vzdělávání 7105R056 Historie se zaměřením na vzdělávání Šárka Dufková PhDr. Pavel Smrž Liberec 2015

2

3

4 Prohlášení Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména 60 školní dílo. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem. Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG. Datum: Podpis:

5 Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucímu mé bakalářské práce PhDr. Pavlu Smržovi za pomoc, rady a odborný dohled. Dále paní Mgr. Evě Šímové za pravopisnou korekturu textu, a v neposlední řadě děkuji své rodině za její podporu.

6 Anotace Bakalářská práce mapuje dobu válek růží a životy královen, které v té době v Anglii vládly. V první části práce je čtenář uveden do problematiky konfliktu a seznámen s klasickým popisem válek růží, tak jak je zaznamenáván v publikacích o daném tématu stejně tak jako téma královen a jejich vlády. V další části práce jsou jedna po druhé představeny královny seřazené podle doby jejich vlády. Je popsán život, který vedly jak v době konfliktu, tak před ním či po něm, a proto je možné porovnat, jak se o nich zmiňuje obecná kapitola, a jak se v kapitole o jejich životě liší jejich skutečná pozice oproti té běžně uváděné. Zda královny skutečně měly nějakou moc či snad vůbec žádnou, je zhodnoceno v závěru bakalářské práce. Klíčová slova války růží, ženy, královny, boj o trůn, Lancasteři, Yorkové, nástupnictví, Anglie 15. století

7 Abstract This bachelor thesis is mapping the period of the Wars of the Roses as well as the lives of queens who ruled England in that period. The first part of this thesis leads the reader into the problems caused by this conflict and informs about the Wars of the Roses itself and the queens as well as their reign how it is published in the publications related to this topic. The next part confirms the description of every single queen arranged accordind to the peirod of their reign. It focuses also on their lives during the conflict as well as before of after that period; therefore, it is possible to compare the facts mentioned in the first part of the thesis to those mentioned in the second part and say whether they are any differencies between the real and the official roles. The last part of this thesis increases the value of the real role of the queens comparing to its importance for the period of their reign. Keywords Wars of the Roses, women, queens, struggle for the throne, Lancasters, Yorks, succession, England in the 15th century

8 Obsah Úvod Kritika pramenů Války růží Charakteristika válek růží Původ Beaufortů Původ Tudorů Příčiny konfliktu První problémy První fáze válek růží ( ) První protektorát Druhý protektorát Exil Druhá fáze válek růží ( ) První vláda Eduarda IV. ( ) Rozchod s Warwickem Jindřich VI. znovu na trůně ( ) Druhá vláda Eduarda IV. ( ) Francouzské tažení Clarencova zrada Král je mrtev, ať žije král Třetí fáze válek růží - vláda Richarda III. ( ) Návrat Jindřicha Tudora Markéta z Anjou Dětství Anglická královna Politické soupeření York proti Markétě Králova nemoc a narození dědice trůnu Lancaster versus York Zpět v Anjou Spojenectví s Warwickem

9 3.9 Návrat do Anglie Poslední léta Alžběta Woodvillová Dětství První manžel Tajná svatba Eduardovo uvěznění Návrat Eduarda na trůn Problémy z Clarencem Manželova smrt Poslední roky Anna Nevillová Dětství ve Francii Sňatková politika Princezna Anna Královna Anna Poslední roky Markéta Beaufortová Dětství Bohatá nevěsta Nový sňatek a odebrání syna Třetí manželství Královnina dvorní dáma Spojenectví s Alžbětou Woodvillovou Nástup Jindřicha VII. na trůn Královna matka Poslední roky Závěr Seznam zdrojů Obrazová příloha

10 Úvod Válka růží nepatří u nás k příliš rozšířeným tématům. Vycházím z vlastní zkušenosti, kdy jsem na divadelních prknech viděla Shakespearovu hru Richard III., a až teprve následně jsem se dozvěděla bližší informace o celém konfliktu. Po seznámení se s podrobnějšími informacemi, jsem se začala zajímat o královny, které v celém tomto boji vystupovaly. V učebnicích dějepisu či v knihách zaměřujících se na války růží jsou sice zmíněny, ale jen velmi povrchně jako doplnění hlavních informací o králích a mocných šlechticích království. Zajímalo mě, jakou roly hrály ženy ve válkách růží a proto jsem se na tuto tématiku zaměřila ve své bakalářské práci. Války růží se odehrávaly v druhé polovině 15. století, v němž ženy, natož ty urozené, neměly žádnou svobodu v rozhodování o vlastním životě. Sňatky se uzavíraly čistě jako obchodní ujednání mezi dvěma rodinami. Nevěsta přinášela do manželství majetek, za což jí manžel poskytl bezpečí a postavení ve společnosti. Výjimkou potvrzující pravidlo byla Markéta z Anjou, pozdější anglická královna. Markéta se provdala bez věna a její manželství s králem Jindřichem VI. mělo přinést Anglii mír s Francií, jejím rivalem ve Stoleté válce. Namísto toho je Markéta považována většinou historiků za jednoho z hlavních aktérů, který způsobil vypuknutí občanské války, zvané jako války růží. Ani druhá z královen Alžběta Woodvillová nepřinesla do manželství s králem Eduardem IV. bohaté věno. Jako nepříliš majetná šlechtična neměla mít teoreticky ani žádnou šanci se za krále provdat. Osud ale rozhodl jinak. Pro své nízké postavení a ctižádostivou rodinu byla Alžběta stejně nepopulární jak u šlechty, tak u prostého lidu. Naproti tomu Anna Nevillová představovala typickou představitelku anglické šlechty. Její vznešený původ, skromná povaha a poslušnost, kterou projevovala otci, rodině i manželovi, jí stavěly vysoko na pomyslný stupeň důstojné královny. Markéta Beaufortová byla ze všech nejpodnikavější. Její talent v oblasti politického intrikaření a strategie, jí pomohl dosadit na trůn novou dynastii, která zrodila jednu z nejslavnějších královen historie, Alžbětu I. Myslím, že je důležité nezapomínat na roli žen v historii, protože se často ukazuje, že jejich přičiněním se dějiny utvářely právě v takové podobě, v jaké je dnes známe. 9

11 1. Kritika pramenů Prameny vztahující se k válkám růží jsou poznamenány snahou Tudorů nastínit sami sebe jako zachránce Anglie a ty ostatní, především Richarda III. a jeho vládu jako největší zlo, které zemi potkalo. Události za vlády Eduarda VI. nebyly kronikář a historiky Tudorovců podrobeny tak tvrdé kritice jako ty za krále Richarda III. Z jednoho prostého důvodu. Manželka Jindřicha VII. byla dcerou Eduarda IV., a jeho očerněním by poškodil i svou vlastní rodinu. Po smrti Jindřicha VII. v roce 1509 začal Thomas More, anglický filozof, právník a humanista, pracovat na díle History of King Richard III, 1 díky kterému se na dlouhou dobu utvořil velmi zkreslený pohled na vládu Richarda III. a celé období válek růží. Z jeho díla později čerpal i William Shakespeare ve svém Richardu III., 2 ale i další generace historiků, kteří pokládali jeho dílo za faktograficky správné. Stejně ideologicky zkreslené dílo vydal v roce 1548 i Edward Hall anglický historik a právník. Jeho The Union of the Two Noble and Illustre Families of Lancastre and Yorke známé jako Hall s Cronicle 3 popisuje události od nástupu Jindřicha IV. na trůn roku 1399 až po smrt Jindřicha VIII. v roce Ukazuje zde Tudory ve velmi příznivém světle a neskrývá své opovržení nad Eduardem IV. i Richardem III. Naštěstí se dochovaly i prameny, které jsou v rámci možností objektivní. Zachycení dobových nálad a názorů na daného panovníka či královnu je velmi zajímavě popsáno v Londýnských kronikách 4 nebo v Kronice Croylandského opatství. 5 Bohužel se v obou těchto pramenech jen minimálně vyskytují zmínky o anglických královnách. Většinou je zaznamenán datum svatby, narození dítěte a případně jejich úmrtí. Výjimku tvoří záznamy o Markétě z Anjou a Alžbětě Woodvillové, které se tak prokazatelně vyprostily ze škatulky běžné královny. Přínosné pro mě byly prameny, Cestovní deník Lva z Rožmitálu 6 od Gabriela Tetzela 1 MORE, Thomas. History of King Richard III [online], Cambridge, University Press 1883, [vid ], dostupné z: 2 SHAKESPEARE, William. Richard III. Brno: Tribun EU, ISBN s HALL, Edward. Hall s Chronicle [online], London 1809, [vid ], dostupné z: 4 Chronicles of London [online], Oxford, Clarendon Press 1905, [vid ], dostupné z: 5 Ingulph s Chronicle of the Abbey of Croyland [online], London, George Bell and sons 1908, [vid ], dostupné z: 6 TETZEL, Gabriel. Cestovní deník Lva z Rožmitálu a na Blatné Olomouc: Univerzita Palackého, ISBN

12 a Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa 7 od Václava Šaška z Bířkova. Tyto prameny popisují putování Lva z Rožmitálu a jeho družiny po středověké Evropě a podávají svědectví o zvycích a prostředí na dvoře Eduarda VI. a Alžběty Woodvillové z pohledu středoevropanů. Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa se soustředí na popis krajiny, zvyků a architektury zatímco Cestovní deník Lva z Rožmitálu více přibližuje jednotlivé osobnosti, se kterými se cestovatelé setkali. Vzájemně se tak doplňují a vytváří ucelený pohled na tehdejší Anglii. Co se týče literatury, musím především vyzdvihnout knihu Války růží od Robina Neillandse, 8 která podává ucelený pohled na války růží. Ocenila jsem autorovu nezaujatost, kterou jsem u ostatních autorů často postrádala. Kniha zasvěcuje čtenáře jak do politických zákoutí, tak do vojenských strategií válek růží i období jim předcházejících. Velmi užitečnými se pro mě staly publikace The queens of England and their times 9 a Historical Memoirs of the Queens of England, 10 které sice byly obě napsány v 19. století, ale po porovnání s moderními publikacemi mapujícími život jednotlivých královen byly až na výjimky velmi přesné. V obecném shrnutí válek růží jsem použila několika knih zachycujících historii Anglie. Patřily mezi ně Dějiny Anglie 11 Andrého Mauroise, Dějiny Británie 12 od Kennetha O. Morgana a jako poslední opět Dějiny Anglie 13 tentokrát od Arthura L. Mortona. Chtěla jsem zjistit, jak se v jednotlivých knihách liší pohledy na konflikt a zároveň se podívat jestli se jednotliví autoři zmiňují o některé z královen. Byla jsem značně zklamána. Nikdo z autorů nezmínil důležitou roli královen ve válkách růží. Jediné Markétě z Anjou byla připsána důležitější úloha, v souvislosti se ztrátou území ve stoleté válce, jako důsledek její svatby s králem Jindřichem VI. Opět se tak ukázalo, že ženy jsou v historii přehlíženy a většinou se dozvíme jen o historii z pohledu mužů. O to více jsem ráda, že jsem si do své bakalářské práce zvolila toto téma. 7 ŠAŠEK Z BÍŘKOVA, Václav. Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa. 1. vyd. Praha: Orbis, NEILLANDS, Robin. Války růží. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, ISBN X. 9 LANCELOTT, Francis. The queens of England and their times. From Matilda, queen of William the Conqueror, to Adelaide, queen of William the Fourth. Michigan: Scholarly Publishing Office, University of Michigan Library, ISBN LAWRANCE, Hannah. Historical Memoirs of the Queens of England: Society in England during the Middle Ages. London: Nabu Press, ISBN MAUROIS, André a Michel MOHRT. Dějiny Anglie. Praha: Lidové noviny, ISBN MORGAN, Kenneth Owen. Dějiny Británie. 2. vyd. Praha: Lidové noviny, ISBN MORTON, Arthur. Leslie. Dějiny Anglie. 3. vyd. Praha: Svoboda,

13 2. Války růží 2.1 Charakteristika válek růží Války růží byly občanskou válkou na území Anglie v 2. pol. 15. století. Oba tábory měly různé příznivce. Rod Lancasterů soustředil svou podporu na skotských a velšských hranicích. Jednalo se o nejméně rozvinuté oblasti země a tamější šlechtici bohatli převážně díky výnosům ze zemědělství. Naproti tomu Yorkové zastávali silné postavení na jihu a východu země, kde čile probíhal obchod a hospodářské změny. 14 To, čemu dnes říkáme války růží, se tehdy nazývalo válkou bratranců, protože proti sobě bojovali blízcí příbuzní Původ Beaufortů Beaufortové byli potomky Jana z Gentu 16 a jeho milenky Kateřiny Swynfordové, kteří byli po svatbě rodičů legitimizováni z rozhodnutí krále Richarda II. 17 parlamentem v roce 1397 a získali rodové jméno Beaufort. Když na anglický trůn nastoupil Jindřich IV., 18 přivedl své nevlastní sourozence ke dvoru a udělil jim významné posty a tituly. I přes svou legitimitu ale byli zbaveni jakéhokoli nároku na anglický trůn. 19 Přesto Jindřich Tudor 20 odvozoval svůj původ a nárok na trůn od své matky Markéty Beaufortové Původ Tudorů Po smrti Jindřicha V. 21 se ovdovělá královna Kateřina z Valois v roce 1429 provdala za Owena Tudora. 22 Jejich sňatek vyvolal obrovský skandál, ale nakonec se s ním museli všichni u dvora smířit. Kateřině a Owenovi se narodilo pět dětí. Známí jsou především 14 MORTON, Arthur. L., pozn. 13, s LACEY, Robert. Slavné příběhy anglických dějin. 1.vyd. Praha: Volvox Globator, ISBN s Jan z Gentu, první vévoda z Lancasteru ( ), třetí syn krále Eduarda III., zakladatel linie Lancasterů. 17 Richard II. ( ). 18 Jindřich z Bolingborke, anglický král Jindřich IV. ( ), legitimní syn Jana z Gentu. 19 CHURCHILL, Winston. Dějiny anglicky mluvících národů. Díl 1., Zrození Británie. 1. vyd. Praha: Český spisovatel, ISBN s Jindřich Tudor, hrabě Richmond, Jindřich VII. 21 Jindřich V. Plantagenet, anglický král ( ), skvělý vojevůdce a politik. 22 Owen Tudor, velšský šlechtic ( ). 12

14 jejich synové Edmund 23 a Jasper 24. Jindřich VI. 25 měl své nevlastní bratry ve velké oblibě a roku 1453 je jmenoval hrabaty Příčiny konfliktu Prohraná Stoletá válka V poslední bitvě u Castillonu 17. července 1453 zvítězili Francouzi a potvrdili tím i vítězství v celé válce. Z území, které slavně získal Eduard III. 27 a Jindřich V., zbylo jen Calais a Normanské ostrovy. Za takový výsledek nečekalo anglickou armádu vřelé uvítání. Po návratu do vlasti nebylo zapotřebí jejich služeb, a tak mnoho anglických vojáků, kteří se účastnili bitev s Francouzi, trpělo nouzí. 28 Návrat vojáků z Francie Anglický král neměl svou vlastní armádu, nýbrž využíval vojenských jednotek, které mu poskytovali jeho šlechtici. Královská pokladna tak nemusela platit armádní náklady, protože povinnost financování vojenských jednotek spadala na jednotlivé šlechtice. 29 Každý vysoký šlechtic měl navíc pod sebou několik nižších šlechticů s vlastními družinami. Družiny byly po roce 1453 početnější díky návratu vojáků z Francie a šlechtici je využívali pro prosazování vlastních zájmů v zemi. 30 Situace v království se zdála nestabilní a bezpečnost v království se zhoršovala. Neschopná vláda ale nedokázala nebo nechtěla zakročit, a proto bezpečnost zajišťovaly jednotlivé rody. 31 Slabý král Král Jindřich VI. nedosahoval svými vladařskými schopnostmi umění vládnout jako jeho otec. Nebyl žádným stratégem, natož velitelem. Před vládnutím dával přednost 23 Edmund Tudor, první hrabě z Richmondu ( ), nevlastní bratr Jindřicha VI., první manžel Markéty Beaufortové, otec Jindřicha VII. Tudora. 24 Jasper Tudor, první hrabě z Pembroke ( ) nevlastní bratr Jindřicha VI., strýc a vychovatel Jindřicha Tudora. 25 Jindřich VI. anglický král ( ), slabý vládce, manžel Markéty z Anjou. 26 NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s Eduard III. Plantagenet, anglický král ( ), úspěšný a mocný král, zahájil stoletou válku. 28 NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s MAUROIS, André a Michel MOHRT, pozn. 11, s TREVELYAN, George Macaulay. A shortened history of England. London: Penguin Books, ISBN s

15 studiu dějin a teologie. 32 Byl zbožným prosťáčkem, loutkou v rukách královské rady a velmožů. 33 Nejasný nárok na trůn Eduard III. provdal své dcery do nejmocnějších rodin království. Tímto způsobem si chtěl zajistit věrnost svých poddaných. Nejmocnější šlechtici království tak byli přímo spojeni s královskou rodinnou a později si začali dělat nároky na trůn. 34 Po Eduardovi III. nastoupil na anglický trůn jeho vnuk Richard II. 35 Byl ještě dítětem, a proto byl vládou pověřen jeho strýc Jan Gentský. Richard začal sám vládnout až v roce Byl proslulý svou svéhlavostí a neopatrností. Po smrti svého strýce neprávem zabavil veškerý jeho majetek ve prospěch koruny. Syn Jana Gentského, Jindřich Bolingborke, se pokusil získat majetek zpět a nárokoval si titul vévody z Lancasteru. Richard tento nárok odmítl, a tím začal spor nejen o majetek Lancasterů, ale i o korunu. V roce 1399 se Jindřich z Bolingbroke, pozdější Jindřich IV., zmocnil anglického trůnu. Sesadil z něj Richarda II. A sám nastoupil na jeho místo. Z jeho linie pocházel i Jindřich VI. Jindřichova uzurpace vytvořila zcela novou situaci. Do popředí vystoupila zcela nová myšlenka, a to že král je pouze primus inter paces první mezi sobě rovnými, a to znamenalo, že na božskou podstatu královské moci si mohou činit nárok i ostatní, schopnější členové královské rodiny. 36 Yorkové odvozovali svůj nárok na trůn od Edmunda Mortimera, 37 zamýšleného následníka bezdětného Richarda II. Edmund Mortimer pocházel z linie Lionela, vévody z Clarence. 38 Edmund zemřel bez potomků a jeho nárok přešel na jeho synovce Richarda z Yorku. 39 Tato zamotaná situace ještě přispívala k nerozhodnosti některých šlechticů, kteří volili, ke komu se nakonec přidat. 32 MAUROIS, André a Michel MOHRT, pozn. 11, s CHURCHILL, Winston, pozn. 19, s MORTON, Arthur. L., pozn. 13, s Jeho první manželkou byla Anna Česká, dcera Karla IV. 36 NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s Edmund Mortimer, pátý hrabě z March ( ). 38 Lionel z Antverp, první vévoda z Clarence ( ), druhorozený syn Eduarda III. 39 Richard Plantagenet, třetí vévoda z Yorku ( ), lord protektor. 14

16 2.3 První problémy Jindřich VI. se stal králem v roce 1422 ve věku pouhých devíti měsíců. Díky smlouvě z Troyes podepsané roku 1420 měl Jindřich V. a jeho dědicové nástupnické právo na francouzský trůn. 40 Jindřich byl korunován anglickým králem 6. listopadu 1429 a francouzským králem se stal 16. prosince Do doby jeho dospělosti se vlády nad královstvím ujali jeho dva strýcové, vévoda z Bedfordu 42 a vévoda z Gloucesteru. 43 Bedford byl jmenován regentem ve Francii a Gloucester v nepřítomnosti Bedforda protektorem království. 44 Když král dosáhl dospělosti, nahradili jeho strýce jiní šlechtici. Mezi jejich hlavní představitele patřili Somerset, 45 Suffolk 46 a kardinál Beaufort 47. Byl to právě poslední jmenovaný, který navrhl králi svatbu s francouzskou princeznou. K tomu se naskytla příležitost v rámci mírové smlouvy v Tours v květnu Válka se pro Anglii nevyvíjela dobře. Dobře vycvičená francouzská armáda porážela Angličany na každém kroku a bylo potřeba uzavřít dočasný mír. Avšak podmínky míru byly pro anglické království značně nevýhodné. Jindřichovi sice zajišťoval sňatek s Markétou z Anjou, neteří Karla VII., 48 a tím i příslib míru, problémem však bylo, že Markéta neměla přinést do manželství žádné věno. Právě naopak. Francouzi si v tajném dodatku nárokovali hrabství Maine a Suffolk, pověřený vyřízením smlouvy a zajištěním královského sňatku, s podmínkou souhlasil. Král se tedy oženil s mladou francouzskou princeznou a zdánlivě se vyřešily všechny problémy NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s PALMER, Alan Warwick. The Pimlico chronology of British history. London: Pimlico, ISBN s Jan z Lancasteru, první vévoda z Bedfordu ( ), regent Francie. 43 Humphrey z Lancasteru, první vévoda z Gloucesteru ( ). 44 STRONG, Roy. The story of Britain. London: Pimlico, ISBN s Edmund Beaufort, hrabě Somerset ( ), po smrti Suffolka lord kancléř, spojenec Markéty z Anjou. 46 William de la Pole, hrabě Suffolk ( ) lord kancléř, lord admirál. 47 Henry Beaufort, lord kancléř, kardinál, biskup z Wincesteru (?-1447), jeden ze synů Jana z Gentu. 48 Karel VII., francouzský král ( ) za jeho vlády skončila stoletá válka. 49 NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s

17 Francouzská královna Mladá královna si Suffolka velmi oblíbila - začal strmě stoupat na dvorském žebříčku. Nejprve se stal markýzem a nakonec i vévodou ze Suffolku. Do čela opozice proti královně a jejím přívržencům byl dosazen Richard, vévoda z Yorku. Ten byl zároveň královým dědicem do té doby, než král bude mít vlastního syna. To z něj automaticky dělalo jednu z vůdčích osobností království, zároveň se však musel potýkat s nepřátelstvím královny a jiných lancasterských šlechticů, kteří zpochybňovali Yorkovu věrnost vůči králi. Ten se však vždy choval jako loajální poddaný. Byl dvakrát zvolen místodržitelem ve Francii a neváhal obětovat své vlastní peníze, aby zaplatil vojákům zasloužený žold. Díky tomu se dostal do hlubokých dluhů a musel se z Francie vrátit. 50 Somerset a Suffolk ho obvinili z anglických neúspěchů, a proto se York odmítl nadále angažovat. Přesto ho král jmenoval v roce 1447 místodržitelem v Irsku. Suffolk ztratil svůj vliv v roce 1448 po obsazení Maine francouzskými vojsky a prozrazení tajné klauzule smlouvy z Tours. 51 Suffolk byl obviněn z velezrady a poslán do exilu. Cestou do Calais byl přepaden davem a byla mu jako zrádci setnuta hlava. V následujících letech přišla Anglie o Normandii, Gaskoňsko a po Castillonu zbylo jen Calais. Ztráta francouzských držav zapříčinila v zemi vlnu podráždění a vzteku První fáze válek růží ( ) Vláda Jindřichových oblíbenců přivedla krále na okraj bankrotu. Jindřichova moc a autorita byla ochromena nejen v Anglii, ale i ve Walesu a Irsku. 53 Vzrůstající moc králových rádců vyvolala už v roce 1450 povstání v Kentu vedené Jackem Cadem. 54 K hlavním stížnostem patřilo falšování voleb, špatné vedení války s Francií a angažování osob nízké povahy v královské radě. Zapojili se nejen prostí lidé, ale i obchodníci a nižší šlechta. Požadavky vzbouřenců byly sepsány v Listině stížností 50 NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s CHURCHILL, Winston, pozn. 19, s CHURCHILL, Winston, pozn. 19, s MORGAN, Kenneth Owen, pozn. 12, s Jack Cade, velitel povstalců proti anglickému parlamentu v roce 1450 (?-1450), používal také jméno Mortimer což vzbudilo u Jindřicha VI. podezření ze zrady Yorka, který měl za předky rodinu Mortimerů. 16

18 a požadavků kentského lidu. 55 Postupně se přidávali lidé z Middlesexu, Surrey a Sussexu. Král se se vzbouřenci setkal u Blackheath, ale na jejich podmínky nepřistoupil a nařídil povstání potlačit. To se nepodařilo a povstalci pronikli do Londýna. Král s královnou odjeli do bezpečí a zanechali město rebelům. Londýňané byli ze začátku povstalcům nakloněni, ale po několika dnech loupení a nepokojů, které ve městě narůstaly, vyhnali Cadea a jeho vojáky z města. 56 I když se válka růží datuje až od roku 1455, objevují se zde i názory, že už Cadovo povstání bylo první fází válek růží. 57 Nedlouho po té se z Irska vrátil York a po ztrátě Normandie i Somerset. Klika kolem krále sílila a York dospěl k rozhodnutí, že je nejvyšší čas tyto jedince, kteří se snažili krále ovlivňovat nebo s ním manipulovat, odstranit. Pokusil se proti nim v roce 1452 vytáhnout s armádou a očekával, že se k němu přidá i lid, což se však nestalo. Král byl přesunut do Blackheathu, kde se shromažďovalo vojsko k jeho obraně. York tedy rozpustil své muže a vydal se králi na milost. Ten mu odpustil a přislíbil mu místo ve své radě, ve které do té doby z nepochopitelných důvodů nebyl. 58 Richard královo rozhodnutí uvítal. Přál si zreformovat vládu a zbavit království vlivu neschopných lidí jako je Somerset. Nevedl spor s králem samotným, jen s jeho rádci První protektorát Po bitvě u Castillionu se Jindřich psychicky zhroutil a jeho zdravotní stav vyžadoval, aby byl ustanoven protektor, který by vládl v době královy nemoci. Královninou první volbou byl samozřejmě Somerset, protože ona sama měla v té době jiné starosti. Pár měsíců po Jindřichově zhroucení, přesněji 13. října, se Markétě narodil dlouho očekávaný syn, princ Eduard. 60 To změnilo celou situaci. York a jeho stoupenci, zvaní Yorkisté, se nyní obávali, že všechny jejich požadavky budou ignorovány, protože vévoda z Yorku přestal být královým dědicem. 61 Kdyby po králově smrti nastoupil 55 MORTON, Arthur. L., pozn. 13, s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s MORTON, Arthur. L., pozn. 13, s CHURCHILL, Winston, pozn. 19, s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s Eduard z Westminsteru, Princ z Walesu ( ), jediný syn Jindřicha VI. a Markéty z Anjou, první manžel Anny Nevillové. 61 PALMER, Alan Warwick, pozn. 41, s

19 York, moc by přirozeně přešla do jeho rukou a nikdo by nemohl mít námitky proti jeho vládě. Teď měl ale Jindřich syna a nástupnictví tím bylo zajištěno pro Lancastery. York se ihned po obdržení zprávy o králově zdravotním stavu vrátil do Londýna. Využil nepřítomnosti královny a nemocného krále a nechal v Radě předložit petici proti Somersetovi, která byla přijata, a Somerset byl poté uvězněn v Toweru. 62 Královna Markéta se pokusila získat moc do svých rukou, když žádala, aby byla jmenována regentkou, ale Rada jejímu návrhu nevyhověla a do svého čela jmenovala 27. března 1454 Yorka. Jeho prioritou bylo uklidnění celkové situace v Anglii. S tím mu pomáhali jeho příbuzní Nevillové, rodina jeho ženy Cecílie. Toto období trvalo do Vánoc téhož roku, kdy se králův stav zlepšil do té míry, že mohl nadále vládnout sám. Královna prosila krále o propuštění Somerseta. York byl odvolán ze svého místa protektora, Somerset byl propuštěn z Toweru a okamžitě se vrátil do své dřívější funkce prvního ministra. Ihned začal rušit všechna rozhodnutí, které York za svého působení učinil. Důležité posty království, obsazené stoupenci vévody z Yorku, byly přeobsazeny. Na jejich místa usadil Somerset své a královniny stoupence. Definitivně tak sjednotil Yorky s Nevilly v zastoupení hraběte ze Salisbury 63 a jeho syna hraběte z Warwicku, 64 který spravoval pro krále město Calais. Jen čtyři měsíce po Yorkově odstoupení z úřadu se začal vyhrocovat ozbrojený konflikt. Na další zasedání parlamentu už York, Salisbury ani Warwick nebyli pozváni. Na králův rozkaz měli rozpustit své družiny, v případě neuposlechnutí měli být označeni za zrádce. 65 York a jeho příbuzní si takovou urážku nenechali líbit. Postupovali na Londýn k St. Albans, kde se měli shromáždit. Král s královnou, Somersetem a lancasterskou klikou vytáhli s armádou proti Yorkovi. 66 Yorkisté oblehli město St. Albans a vyčkávali. Somerset, který nebyl zběhlý v otázkách vojenských konfliktů, přenechal velení v rukách Buckinghama, 67 který se s Yorkisty utkal u St. Albans 22. května Přestože se více než o skutečnou bitvu jednalo o pouliční bitku, měla tato událost zásadní význam. Bylo to vůbec první střetnutí 62 CHURCHILL, Winston, pozn. 19, s Richard Neville, pátý hrabě ze Salisbury ( ), jeden z představitelů Yorkistů 64 Richard Neville, šestnáctý hrabě Warwick ( ), králotvůrce a nejmocnější šlechtic v zemi 65 NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s CHURCHILL, Winston, pozn. 19, s Humphrey Stafford, první vévoda z Buckinghamu ( ), vojevůdce. 68 NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s

20 Yorkistů a Lancasterů. Yorkisté zvítězili a Somerset byl zabit. Král Jindřich byl zraněn na krku. Po bitvě byl odveden do opatství, kde byl ošetřen a se vší úctou odveden do Londýna. 69 Slušné zacházení s králem ukazovalo lidu, že Yorkisté nejsou rebelové, že stále věrně slouží zemi i králi. Po příjezdu do Londýna král vyhlásil všeobecnou amnestii pro všechny účastníky boje u St. Albans Druhý protektorát Jindřich VI. byl nyní pod ochranou a v péči Yorka, ale neustálé psychické napětí mu zapříčinilo další mentální zlom v listopadu York byl znovu jmenován protektorem říše a i tentokrát se o moc hlásila královna Markéta, aby ochránila zájmy svého syna. Její návrh byl zamítnut. 71 Yorkův mandát netrval příliš dlouho. Králi se opět navrátilo duševní zdraví a Yorkovi pravomoci začaly být jedna za druhou omezovány, ale jemu i oběma Nevillům byla zachována místa v královské Radě. Královna Markéta se naplno postavila do čela Lancasterů a chránila zájmy svého nedospělého syna. Warwickovi zůstal úřad velitele Calais, čímž byl elegantně odstraněn ode dvora. York byl poslán na sever, aby potlačil loupeživé nájezdy Skotů. Markéta svou rozhodností a schopností ovládat krále měla vládu zcela ve svých rukou a společně se svými stoupenci vládla Anglii. To vedlo pouze k rozbrojům mezi oběma tábory. Léta se nesou ve stínu naprosté ztráty kontroly nad politikou v zemi. 72 Když to králův stav jen trochu dovoloval, pokoušel se neustálé sváry a nepřátelství mírnit. Ke konci roku 1457 svolal do Coventry setkání představitelů obou stran, kteří měli jednat o ukončení konfliktu. Jednání trvala měsíce a nakonec došlo ke shodě, i když jen krátkodobé. Výsledek byl prezentován jako Loveday 25. března Obyvatelé Londýna mohli být svědky jedinečné podívané, když bok po boku kráčeli 69 NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s PALMER, Alan Warwick, pozn. 41, s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s CARPENTER, Christine. The wars of the Roses : politics and the constitution in England, c Cambridge: Cambridge University Press, ISBN s LANCELOTT, Francis, pozn. 9, s

21 York s královnou na mši v katedrále sv. Pavla. Obě znepřátelené strany si poskytly záruky přátelství. 74 Příměří však netrvalo dlouho a opět se začalo intrikařit. V dubnu 1459 došlo ke svolání královské rady do Coventry jedné z hlavních pevností Lancasterů. Pozváni byli i York, Salisbury a Warwick. Z obav ze spiknutí nakonec nedorazili, na základě čehož byli obviněni ze zrady. York na provokaci odpověděl shromážděním svých mužů na hradě Ludlow, zatímco Warwick s částí posádky z Calais přistál v Kentu a pochodoval do Middlands. Hrabě Salisbury se vydal se svými muži k Yorkshiru. Yorkisté se spojili u Blore Heath, kde 23. záři 1459 porazili vojsko Lancasterů. York, Salisbury a Warwick ihned po vítězství poslali králi slib své věrnosti, ale nedostali žádnou odpověď. K dalšímu střetu došlo u Ludford Bridge blízko velšských hranic. Část Yorkistů tváří v tvář přímé konfrontaci s králem zběhla a vůdcové Yorkistů museli uprchnout. York odešel se svým synem Edmundem 75 do Irska, kde měl od svého dřívějšího působení zde mnoho stoupenců. Warwick, Salisbury a nejstarší Yorkův syn Eduard 76 odešli do Calais, které bylo stále pod správou Warwicka. 77 Hrad Ludlow byl obsazen královskými jednotkami a Yorkova manželka, vévodkyně Cecílie, byla i s nejmladšími dětmi předána do rukou své sestry vévodkyně z Buckinghamu. 78 Královna byla nyní na vrcholu moci. Využila královy slabosti a postavila se do čela Lancasterů. 79 York s Warwickem a Salisburym byli obviněni z velezrady a zbaveni všech svých úřadů. Jejich pozemky a majetek byly zabaveny a přerozděleny mezi jejich protivníky Exil Po poradě s Yorkem bylo dohodnuto, že Warwick a Eduard se vrátí do Anglie a York zatím zůstane v Irsku do té doby, než král bude opět v rukou Yorkistů. Přistáli tedy v Kentu a začali verbovat. S armádou krále se střetli 10. července 1460 u Northamptonu CHURCHILL, Winston, pozn. 19, s Edmund Plantagenet, hrabě Rutland ( ) druhý nejstarší syn Richarda, vévody z Yorku. 76 Eduard Plantagenet, Eduard IV. ( a ) 77 Chronicles of London, pozn. 4, s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s Kings & queens. 1. vyd. London: Collins, ISBN s LANCELOTT, Francis, pozn. 9, s

22 Lancasterská armáda byla poražena a král Jindřich se dostal do péče Warwicka. Královna se synem uprchla do Walesu, kde měla vždy silnou podporu, a skryla se u nevlastního bratra svého muže, Jaspera Tudora. Warwick a Eduard se společně s králem vrátili do Londýna. Významné posty byly znovu přerozděleny věrným Yorkistům. V říjnu svolaný parlament zrušil dřívější rozsudek nad Yorkem a jeho stoupenci. K synovi se brzy připojila i vévodkyně z Yorku společně s jeho mladšími sourozenci. Jako poslední se do Londýna vrátil samotný York. 81 Po svém příjezdu vstoupil York do parlamentu a prohlásil se následníkem trůnu. V tu chvíli ale narazil na nesouhlas ostatních šlechticů. Účelem vzpoury nebylo svrhnutí krále, ale jeho rádců. York věřil tomu, že má větší nárok na trůn než Jindřich VI. 82 Jindřichovo sesazení by bylo příliš náročné a bylo by zapotřebí zrušit několik zákonů. Nakonec se tedy parlament usnesl na jiné variantě. Jindřich VI. měl zůstat králem až do své smrti. Po ní by na anglický trůn nenastoupil jeho syn Eduard, princ z Walesu, ale York a jeho synové. 83 Znamenalo to vydědit prince z Walesu ve prospěch vévody z Yorku. Tento návrh byl přijat oběma stranami. Dokument byl nazván Act of Accord a byl vyhlášen 24. října York obdržel všechny pozemky a příjmy náležející princi z Walesu a nechal zrušit dědičné právo Lancasterů na korunu. 85 Jindřichův souhlas s návrhem jen vehnal dosud váhající spojence Lancasterů k Markétě. Ta sbírala vojsko a přívržence jak ve Skotsku, tak Walesu. Všechny shromažďovala pod praporcem bílé labutě znamení korunního prince. Společně se svými věrnými, Somersetem, 86 Pembrokem a dalšími se vypravila ze Skotska vstříc Yorkovi. Střetla se s ním v bitvě u Wakefiedu 30. prosince 1460, v první významnější bitvě války. 87 Lancasterové měli početní převahu a bitva se změnila v masakr. York se synem byli zabiti v bitvě a Salisbury byl zajat a následně popraven na hradě Pontefract. 88 Jejich 81 NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s PALMER, Alan Warwick, pozn. 41, s CARPENTER, Christine, pozn. 72, s PALMER, Alan Warwick, pozn. 41, s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s Henry Beaufort, třetí vévoda ze Somersetu ( ), syn Edmunda Beauforta zabitého u St. Albans. 87 Chronicles of London, pozn. 4, s CHURCHILL, Winston, pozn. 19, s

23 hlavy byly vystaveny na Mecklebartské bráně v Yorku. Yorkova hlava byla ozdobena papírovou korunou jako výsměch jeho pokusu stát se králem. 89 Po obdržení zprávy o otcově smrti otočil Eduard, nový vévoda z Yorku, svou armádu a pochodoval pomoci Warwickovi k St. Albans. Nestihl ale dorazit včas, a tak byl 17. února Warwick poražen Markétou v druhé bitvě u St. Albans. Jindřich VI. cestující s Warwickem se konečně setkal s manželkou a synem. 90 Lancasteři pochodovali k Londýnu, ale nedařilo se jim udržet vojsko pod kontrolou. Londýn nabídl otevřít své brány pouze pod podmínkou, že královna propustí své Skoty a zabrání dalšímu drancování země. To však nebylo v jejích silách. Její váhání bylo těžkou strategickou chybou. Kdyby vtrhla do Londýna, jeho mocné hradby a děla v Toweru by jí zajistily bezpečnost. Netrpělivé vojsko se však začalo postupně rozpadat, a tak se musela Markéta otočit a nechat Londýn novému vévodovi z Yorku Druhá fáze válek růží ( ) Eduard vstoupil do Londýna 26. února 1461 a 4. března 1461 byl prohlášen králem Eduardem IV. 92 Bylo nutné vypořádat se s královnou Markétou. Eduard svolal své věrné na hrad Pontefract a společně vytáhli k Towtonu. Zde se Yorkisté střetli s Lancastery 29. března Jednalo se o největší bitvu válek růží a zároveň i o vůbec největší bitvu na území Anglie. Celkový počet vojáků na bojišti se odhaduje na 60 tisíc mužů. Lancasteři drtivě prohráli a Jindřich VI. s rodinou musel uprchnout do Skotska První vláda Eduarda IV. ( ) Po vítězství u Towtonu následovaly hromadné popravy poražených šlechticů a konfiskace jejich majetku. Na Eduardův návrh vydal parlament v listopadu 1461 Act of Attainder, zákon o potrestání vzbouřenců, ztrátou občanských práv bez soudního projednání, který svou přísností překonal všechny dosud vydané zákony. Téměř třetina 89 NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s PALMER, Alan Warwick, pozn. 41, s

24 pozemků v Anglii změnila svého majitele. 93 Země díky přírodnímu bohatství vzkvétala stejně tak Eduardova obliba mezi lidem. 94 Nejbližším přítelem a zároveň i rádcem byl jeho bratranec Richard Neville, hrabě Warwick. 95 Byl to on, kdo měl hlavní podíl na dosazení Eduarda na anglický trůn. Začalo se mu říkat Warwick Králotvůrce Warwick the Kingmaker. Smrt jejich otců rukama Lancasterů jen posílila jejich vzájemný vztah, který se dal popsat jako otcovský, protože Warwick byl o 14 let starší než Eduard. Warwick se stal Eduardovým rádcem a ten jeho rady respektoval. 96 Král nehodlal udělat stejnou chybu jako Jindřich VI. a přenechat všechny povinnosti v rukou rádců. Rovnoměrně rozdělil posty mezi své stoupence a odpustil těm šlechticům, kteří mu přísahali věrnost. Warwick byl pověřen nemalým množstvím úkolů. Přesto nebyl spokojen s odměnou za své věrné služby. 97 Po korunovaci cestoval Eduard v následujících měsících královstvím a řešil naléhavé záležitosti vyžadující jeho pozornost. Přetrvávající špatnou bezpečnostní situace v zemi, útoky loupeživých Skotů nebo přepadávání anglických lodí francouzskými piráty. 98 Markéta z Anjou ale nepřestala ve svých výpadech. V říjnu 1463 napadla s malou skupinou francouzských vojáků pevnosti Bamborough, Dunstanbrough a Alnwick u skotských hranic. Král Eduard IV. se postavil do čela armády, ale onemocněl a musel velet prostřednictvím velitelů. Králova nemoc a drsné přírodní podmínky nakonec posloužily k uzavření dohody mezi soupeřícími stranami v prosinci Pembroke opustil Bamburgh a vrátil se do Skotska, Somerset po otevření bran Dunstanburghu přísahal Eduardovi věrnost. Jedinou pevností, která stále odolávala, byl Alnwick. Mír netrval dlouho a na jaře 1463 se začalo opět bojovat. Přeběhlíci se vrátili zpět k Lancasterům. Markéta se s Pierrem de Brézé 99 a králem Jindřichem vrátila do Anglie a obsadila znovu Bamburgh. Skotský král poskytl Markétě vojáky, kteří v létě CHURCHILL, Winston, pozn. 19, s ŠAŠEK Z BÍŘKOVA, Václav, pozn. 7, s STRONG, Roy, pozn. 44, s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s Kings & queens, pozn. 79, s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s Pierre de Brézé, francouzský velitel ve službách Karla VII. ( ) později majordomus Normandie. 23

25 překročili hranice. Eduard ale tento krok předpovídal, a tak už na hranicích čekalo vojsko, v jehož čele stáli společně Warwick s bratrem, hrabětem z Montagu, 100 a zatlačili je zpět za hranice. Markéta odjela, a Somerset byl poražen hrabětem z Montagu u Hexhamu, kde byl Somerset zajat a následně sťat. 101 Odpor byl rozdrcen a Jindřich utekl do Walesu. Králova nevěsta Eduard se vrátil zpět do Londýna a začal konečně vládnout. Jako pro každého panovníka se i pro něj brzy začala hledat vhodná nevěsta. Warwick plánoval oženit krále se zahraniční princeznou a posílit tak Eduardovo postavení v rámci Evropy. Eduard ale neměl o tyto záležitosti zájem. Zdálo se, že o ženění vůbec nestojí, protože byl znám jako velký svůdník. O to více šokující byla zpráva o jeho tajném sňatku s Alžbětou Woodvillovou, nepříliš majetnou šlechtičnou, která byla navíc matkou dvou malých chlapců. Svatba se odehrála v květnu 1464, ale veřejnost se o sňatku dozvěděla až po zasedání královské rady 14. září. Důvodem tajného sňatku byly obavy z přijetí královny, která byla nízkého původu a jejíž rodina v minulosti horlivě podporovala Lancastery. 102 Těžko se dá tvrdit, že se jednalo o vhodný sňatek pro anglického krále. Warwick pochopitelně zuřil. 103 Sám Warwick navrhoval králi hned několik princezen, z nichž nejvíce se diskutovalo o švagrové Ludvíka XI., lady Boně Savojské. Ludvík XI. žádal po Warwickovi vysvětlení králova jednání. Warwick ztratil jako diplomat veškerou vážnost, což nesl velmi těžko. Svou nelibost si vybíjel na rodině nové královny, která byla korunována 26. května On a další členové staré šlechty dávali Woodvillům najevo, že mezi ně nepatří. Král ale neměl stejný názor. Zahrnul nové příbuzné tituly a majetkem. Královnin otec, lord Rivers, 104 se stal hrabětem a převzal úřad strážce pokladu. Woodvillové byli velkou a chamtivou rodinou. Alžběta měla dohromady dvanáct sourozenců a všichni očekávali, že si díky své sestře zvýší postavení. 105 Její sestry byly výhodně provdány a bratři získali díky královským dekretům tituly a s nimi 100 Jan Neville, hrabě z Montagu ( ), vojevůdce. 101 NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s CHURCHILL, Winston, pozn. 19, s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s Richard Woodville, první hrabě Rivers ( ), otec Alžběty Woodvilleové, lord konstábl. 105 STRONG, Roy, pozn. 44, s

26 i bohaté nevěsty. 106 Warwick pozoroval tento zvrat událostí s obavami. Eduard se začal od svého věrného vazala odvracet a Warwick nevěděl, co si počít s jeho vzrůstající nezávislostí. Pokoušel se získat zpět královu důvěru. V červenci 1465 přivedl do Londýna Jindřicha VI. a uvěznil ho v Toweru. Eduard byl sice potěšen, ale Warwicka nijak neodměnil, naopak zahrnoval dary Woodvilly. 107 Od porážky Somerseta u Hexhamu v zemi zavládl dočasný mír. S Jindřichem uvězněným v Toweru a Markétou ve Francii nebylo nikoho, kdo by vyvolával rozbroje. Kromě králova bratra Jiřího, vévody z Clarence. 108 Jeho důvěrný vztah s Warwickem se nelíbil ani králi ani jeho rádcům. Warwick plánoval, že provdá své dvě dcery Isabellu a Annu za královy bratry, Jiřího a Richarda, nového vévodu z Gloucesteru. 109 Tím by on i jeho rodina opět stoupla na společenském žebříčku a přiblížila se trůnu. Jiří byl totiž Eduardovým dědicem do doby, než bude mít syna. Eduard ale nechtěl, aby se jeho bratři více sbližovali s Warwickem, proto tyto sňatky zakázal. 110 Poslal Warwicka dojednat sňatek jeho sestry Markéty s novým burgundským vévodou Karlem Smělým. 111 Warwick tento sňatek nepodporoval. Stál na straně Ludvíka XI., 112 který toto spojení považoval za nežádoucí Rozchod s Warwickem Když se Warwick vrátil z Burgundska, vyčetl Eduardovi jeho nezájem o státnické záležitosti, které nechával v rukách Woodvillů. Královnin otec byl dokonce jmenován konstáblem Anglie. 113 Další možností bylo Eduarda sesadit a na trůn posadit jeho bratra Jiřího, tím pádem by se Warwickova dcera mohla stát královnou, pokud by předtím došlo ke svatbě. Jiří byl vrtkavý a ctižádostivý a už od dětství na staršího bratra žárlil. Snadno se nechal Warwickem přesvědčit ke spolupráci. 106 CHURCHILL, Winston, pozn. 19, s MORGAN, Kenneth Owen, pozn. 12, s Jiří Plantagenet, vévoda Clarence ( ) mladší bratr Eduarda IV., často měnil strany v konfliktu. 109 Richard Plantagenet, vévoda z Gloucesteru, Richard III. ( ). 110 Od nerovného manželství Kateřiny z Valois s Owenem Tudorem, bylo zapotřebí králova souhlasu se svatbou, člena královské rodiny. 111 Karel Smělý, burgundský vévoda ( ), velký vojevůdce a dobyvatel. 112 Ludvík XI., francouzský král, syn Karla VII.( ), bratranec Markéty z Anjou. 113 NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s

27 Warwick s Clarencem a dalšími odstrčenými Yorkisty začali připravovat vzpouru, která měla vést k odstřihnutí Woodvillů od moci. První povstání bylo vyvoláno v Yorkshiru na jaře Důvodem měli být zvýšené daně a ovlivňování krále jeho milci. 115 Oddíly vedené hrabětem Montagu potlačily jednu skupinu povstalců, druhou se vydal potlačit sám Eduard. Povolal Clarence s Warwickem, aby mu přišli se svými muži pomoci. Ti však v té době byli v Calais, kde si Clarence navzdory královu zákazu vzal 11. července 1469 za ženu Isabellu Nevillovou. Warwick s Clarencem se vrátili do Anglie a svolávali své věrné pod záminkou svržení osob ovládajících krále. Muži stále věrní Eduardovi byli popravováni, mezi nimi i královnin otec a bratr. Eduard se ocitl v bezvýchodné situaci, přesto se mu podařilo uchránit korunu i život. Rozpustil své vojsko a svěřil svůj život do rukou arcibiskupa z Yorku. Pod ochranou církve byl v bezpečí proti případným útokům na jeho osobu. Byl odveden do Coventry a zde vězněn až do října. Warwick a Clarenc mu oznámili, že bude propuštěn, pokud bude vládnout s ohledem na jejich rady. Eduard naoko souhlasil, podepsal milost pro všechny vzbouřence a byl propuštěn. 116 Vrátil se do Londýna a znovu začal vládnout. Obklopil se svými nejvěrnějšími spojenci, mezi něž patřil jeho bratr Richard, vévoda z Gloucesteru, a paradoxně i Warwickův bratr Montague. Po smrti královnina otce zaujal Gloucester jeho úřad konstábla Anglie. 117 Král i nadále upřednostňoval královniny příbuzné, a tak bylo jen otázkou času, kdy nastane další zlom. Ten přišel na jaře roku 1470, kdy byla v Lincolnshiru znovu vyprovokována vzpoura. Warwick mohl bez podezření svolat vojsko, které chtěl použít k sesazení krále. Tentokrát však Eduard nezaváhal a vzpouru velmi rychle rozdrtil. Warwick s Clarencem a rodinou byli nuceni uprchnout z Anglie. Warwick chtěl využít svého postavení velitele Calais a usadit se zde, ale nebylo mu umožněno přistát. Eduard je zatím stačil prohlásit za rebely a zrádce, a tak se museli vylodit v Normandii. Z Normandie pokračovali rovnou ke dvoru Ludvíka XI. Ten 114 NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s CHURCHILL, Winston, pozn. 19, s CHURCHILL, Winston, pozn. 19, s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s

28 uviděl v náhlém odloučení Eduarda a jeho nejmocnějšího vazala vzácnou příležitost k ovlivnění anglické politiky. V roli prostředníka zorganizoval setkání Warwicka s Markétou z Anjou. Za normálních okolností by jejich spojenectví nepřicházelo v úvahu, ale oba byli zoufalí a jeden bez druhého by nedokázali nic. Společně měli mnohem větší šanci něco změnit. 118 Markéta žila v exilu 9 let a šlechtici, kteří s ní zůstali, se již toužili vrátit domů. Postrádala však prostředky potřebné k invazi. V tom jí mohl pomoci Warwick i Ludvík XI. Po jednáních nakonec dospěli k řešení. Warwickova dcera Anna si měla vzít prince Eduarda, a tím by spojila Warwicka s královskou rodinou. 119 Ten na oplátku slíbil, že dosadí Markétina manžela na trůn, dokonce na vlastní náklady. Ludvík XI. přislíbil pomoc svých vojáků za podmínky, že mu zase angličtí vojáci pomohou v útoku na Burgundské vévodství. Clarence, který stále ještě doufal, že Warwick dostojí svému slibu a jménu a učiní ho králem, ztratil poslední důvod proč zůstávat. Byl sice v případě smrti prince Eduarda dalším dědicem trůnu, ale nechtěl mít nic společného s Markétou z Anjou, ženou, díky které zemřel jeho otec. 120 Navíc obdržel zprávu od Eduarda, který mu nabízel odpuštění, pokud se obrátí proti Warwickovi a připojí se znovu k němu. 121 Warwickův útok začal na podzim roku Vojsku veleli Warwick, Clarence, Jasper Tudor a Somerset. 122 Markéta prozatím zůstala ve Francii, aby shromáždila více mužů. Eduard byl útokem překvapen o to víc, že se ho pokusil zajmout do té doby věrný Montagu, který přeběhl k bratrovi. Podařilo se mu opustit zemi společně s bratrem Richardem a několika věrnými se usadit v Burgundsku pod neoficiální ochranou svého švagra, vévody Burgundského. Těhotná královna Alžběta vyhledala útočiště ve Westminsterském opatství a zůstala zde po celou dobu Warwickova panování. Během té doby zde porodila Eduardova prvního syna, pojmenovaného po otci Eduard NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s PALMER, Alan Warwick, pozn. 41, s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s CHURCHILL, Winston, pozn. 19, s Edmund Beaufort, čtvrtý vévoda ze Somersetu ( ) mladší bratr zabitého Jindřicha Beauforta. 123 Eduard, princ z Walesu ( ?), nestarší syn Eduarda IV., nekorunovaný král Eduard V. 27

29 2.5.3 Jindřich VI. znovu na trůně ( ) Po příjezdu Warwicka do Londýna byl Jindřich VI. propuštěn z Toweru a posléze 13. října 1470 znovu korunován v katedrále sv. Pavla. Warwickovi připadla funkce královského místodržícího. Následně proběhla u dvora rozsáhlá čistka, která skončila smrtí mnoha Yorkistů. 124 Na zasedání parlamentu 26. listopadu byl Eduard a jeho dědicové zbaveni nároku na trůn, titulů a majetku. 125 Warwick začal verbovat vojáky, aby mohl splnit podmínky dohody s Ludvíkem XI. Tváří v tvář formující se hrozbě se vévoda Karel rozhodl přijmout Eduarda IV. a pomoci mu znovu dobýt Anglii. 126 Nemohl mu sice poskytnout své vojáky vzhledem k napjatým vztahům s Francií, ale nabídl Eduardovi finanční prostředky, za které Eduard pořídil malé vojsko, s kterým se v únoru 1471 vydal do Anglie. Warwick se obával Eduardova návratu a z tohoto důvodu nechal pečlivě střežit pobřeží. Aby se Eduard vyhnul dobře střeženému jižnímu pobřeží, přistál v Ravenpuru na severu země. 127 Směřoval k Yorku a prohlašoval, že přichází ve jménu krále Jindřicha VI. Přišel si do Anglie jen pro dědictví po svém otci, vévodovi z Yorku. 128 Tato lež mu umožnila dosáhnout bran Yorku. 129 Těžko říci, zda mu to lidé skutečně uvěřili nebo už od začátku tušili, že jde jen o trik. Po příchodu do Yorku odvolal své prohlášení a znovu se přihlásil o trůn. Složitým manévrováním se vyhnul čekající Warwickově armádě a pochodoval na Londýn. Jeho dřívější spojenci se přidávali k jeho armádě a jejich počet rostl. Eduard měl další výhodu, o které Warwick nevěděl. Tajně se k němu přidal Clarenc, který přijal jeho nabídku ke smíru NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s PALMER, Alan Warwick, pozn. 41, s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s PALMER, Alan Warwick, pozn. 41, s He drewe toward York and making proclamacions as he went in kyng henry the VI. name. Chronicles of London, pozn. 4, s LANCELOTT, Francis, pozn. 9, s CHURCHILL, Winston, pozn. 19, s

30 Společně vstoupili 11. dubna 1471 do Londýna. Warwick byl v té době v Coventry, kde měl vojenskou základnu. Ihned po obdržení informací o Clarencově zradě vyrazil ke střetu s Eduardem. Obě armády se srazily 13. dubna 1471 u Barnet. 131 Eduard vyhrál a Warwick s Montaguem byli zabiti. Ten samý den se Markéta z Anjou konečně vylodila v Anglii. Ihned po vstupu na pevninu se dozvěděla o Warwickově porážce. Primární bylo vyhnout se střetnutí s Eduardem, dokud se jejich vojsko nerozroste o muže Jaspera Tudora. 132 Tudor byl v té době ve Walesu a čekal na královniny rozkazy. Lancasteři se vydali na pochod do Walesu. Cestu jim znesnadňovala přibližující se Eduardova armáda, která chtěla zamezit spojení obou lancasterských armád. Eduard poslal zprávu do Gloucesteru, kde byl most přes řeku Severn, aby za každou cenu zabránili Lancastrům přejít do Walesu. Když tedy Markéta dorazila do Gloucesteru, nepodařilo se jí prorazit obranu města. Její vojsko tak bylo nuceno pochodovat podél řeky až do Tewkesbury, kde byl další přechod. Tam už na ně čekal Eduard se svou armádou. 133 Ke střetu došlo 4. května Do čela lancasterské armády se postavil princ Eduard a Somerset. Armáda Eduarda IV. měla velkou přesilu, takže o výsledku bitvy bylo předem rozhodnuto. Princ Eduard byl v průběhu bitvy zabit a lancasterské vojsko zůstalo bez velitele. Somerset se chtěl zachránit útěkem do opatství, ale on i další šlechtici byli královými vojáky vyvlečeni ven a popraveni. 134 Markéta byla společně s Annovu Nevillovou odvedena do Londýna, kde byla nucena kráčet v průvodu městem. Ještě ten samý den zemřel za neznámých okolností Jindřich VI., pravděpodobně na Eduardův rozkaz. Jeho smrtí skončila přímá linie Lancasterů a posledním dědicem rodu se stal Jindřich Tudor. 135 Ten byl ihned po králově smrti odveden svým strýcem Jasperem Tudorem do Bretaně. Anglie se pro něj náhle stala velmi nebezpečným místem NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s CHURCHILL, Winston, pozn. 19, s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s

31 2.5.4 Druhá vláda Eduarda IV. ( ) Po bitvě u Tewkesbury se Eduard mohl opět považovat za právoplatného krále Anglie. V zemi nastal mír a rozvíjel se jak obchod, tak i kultura. Eduard věnoval peníze na podporu škol založených jeho předchůdcem, dále nechal pro rytíře podvazkového řádu přestavět kapli svatého Jiří ve Windsoru. Královna Alžběta převzala patronát nad Queen s College, založenou Markétou z Anjou. 137 Eduard si předcházel kupce a obchodníky, udržoval dobré vztahy s Flandry a Burgundskem. V roce 1474 skončil šestiletý spor s Hanzou. Hanzovní obchodníci získali zpět svá privilegia v Anglii a angličtí obchodníci mohli obchodovat v hanzovních městech. 138 Do Eduardovy přízně se dostal Tomáš, lord Stanley. 139 Jeho společenského vzestupu využila Markéta Beaufortová, matka Jindřicha Tudora, která skrze jejich sňatek získala přístup ke dvoru, kde mohla pomoci synovi v jeho situaci. 140 U dvora zatím probíhal spor mezi královými bratry o dědictví po Warwickovi. Během sporu se Richard z Gloucesteru oženil s Annou Nevillovou Francouzské tažení Králova pozornost se po roce 1474 soustředila na Francii. Toužil získat zpět francouzská území, ale nakonec se více vyjednávalo, než bojovalo. Eduard místo boje uzavřel s Ludvíkem XI. příměří. Bylo mu vyplaceno liber ihned a následně měl být vyplácen roční tribut ve výši liber. Společně s podpisem smlouvy u města Picquigny 29. srpna 1475 bylo dohodnuto vykoupení Martéty z Anjou z anglického držení za dalších liber. Anglické vojsko se stáhlo do Calais a koncem září už bylo zpět v Anglii Clarencova zrada Králův bratr Clarence byl až do jara roku 1477 poslušným obyvatelem dvora. Byl sice dlouhodobě nespokojený se svým postavením, ale nestavěl se otevřeně proti králi. Po 137 NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s LLOYD, T. H. England and the German Hanse : a study of thein trade and commercial diplomacy. Cambridge: Cambridge University Press, ISBN s Thomas Stanley, hrabě z Derby ( ) bohatý šlechtic, třetí manžel Markéty Beaufortové. 140 NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s PALMER, Alan Warwick, pozn. 41, s

32 smrti své ženy Isabelly ale začal z její smrti obviňovat královnu. Clarencův vztah s královnou byl již nějakou dobu velmi napjatý a toto nařčení jen přililo olej do ohně. Neustále si vynucoval zvláštní zacházení a výhody. Nedlouho po manželčině pohřbu požádal o ruku Marie Burgundské, dědičky burgundského vévody Karla. 143 Ale jeho neustále střídání stran nebudilo přílišnou důvěru, takže král i Rada toto spojení zamítla. 144 Nedlouho po té vypuklo v Cambridgeshiru povstání proti králi, podezření z jeho vyvolání padlo na Clarence. Eduard unaven neustálými problémy s bratrem rozhodl o jeho uvěznění v Toweru. Při následném procesu byla shromážděna všechna jeho dřívější obvinění a Clarence byl za vlastizradu odsouzen k smrti. 145 Rozsudek byl vykonán 18. února Král je mrtev, ať žije král Následujících 5 let se Eduard stále více stahoval z politiky a užíval si radostí života. Ve velkém holdoval dobrému jídlu, vínu a ženám. Jeho bratr Richard přebíral stále více jeho pravomocí a trávil většinu svého času u dvora. Byl jmenován správcem vévodství Lancaster, konstáblem a admirálem Anglie a strážcem západního pohraničí. Převážná část jeho pozemků ležela na severu Anglie, a proto si za své hlavní sídlo zvolil hrad Middleham. 146 Eduard mu plně důvěřoval. Po celou dobu jeho vlády mu Richard zůstal věrný a loajální. Jak se královo zdraví v důsledku jeho životního stylu zhoršovalo, Richard hrál stále větší roli v domácí i zahraniční politice. Vzhledem k jeho zkušenostem ho Eduard určil jako protektora země v případě své smrti. To vyvolalo automatický střet s Woodvilly, kteří doufali, že tato pozice připadne buď královně Alžbětě, nebo jejímu bratrovi Anthonymu, lordu Riversovi. 147 Samotná královna Gloucesterovi nedůvěřovala a bála se jeho vlivu na krále. 148 Když tedy Eduard 9. dubna 1483 zemřel, rozběhl se okamžitý boj o vládu nad zemí. 149 Mladý princ Eduard byl ve věku 13 let prohlášen králem Eduardem V. a měl být co 143 LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s CHURCHILL, Winston, pozn. 19, s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s Anthony Woodville, hrabě Rivers ( ) bratr Alžběty Woodvilleové, vychovatel Eduarda V. 148 LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s PALMER, Alan Warwick, pozn. 41, s

33 nejdříve korunován v Londýně. V době otcovy smrti pobýval na hradě Ludlow v péči svého strýce Anthonyho Woodvilla. Regentem se měl stát podle Eduardovy poslední vůle Richard z Gloucesteru, ale Woodvillové chtěli vládnout skrze mladého krále sami. Nechali proto pro Eduarda V. s velkou rychlostí poslat. Zpět do Londýna jej měla doprovázet malá armáda, která měla zajistit bezpečnost. Královna se mezitím v Londýně zmocnila velké části manželových peněz a její bratr se ujal velení královských lodí na Temži, které nechal uvést do bojové pohotovosti. Chystali se zabránit Gloucesterovi stát se regentem, naopak chtěli, aby byl Eduard V. co nejdříve korunován a mohl vládnout s pomocí matčiny rodiny. 150 Richard tento tah předvídal. Vydal se naproti mladému králi a setkal se s ním u Northamptonu 29. dubna Králův nevlastní bratr Richard Grey 151 a jeho strýc Anthony Woodville byli zatčeni a souzeni pro podezření z velezrady. Gloucester mezitím v doprovodu Buckinghama 152 doprovodil Eduarda V. do Londýna a ubytoval ho v Toweru. S královým umístěním zde jednomyslně souhlasila i Rada. 153 Tento preventivní zásah, který měl Woodvillům zabránit v ovlivňování krále, způsobil v Londýně malé pozdvižení. Královna se s druhým synem a pěti dcerami přesunula do Westminsterského opatství. Richard byl 10. května potvrzen na základě přání jeho bratra protektorem království. Samotná korunovace Eduarda V. byla určena na konec června. Královna byla požádána o vydání mladšího z princů, aby se mohl připojit k bratrovi kvůli větší bezpečnosti. Ta nakonec souhlasila a Richard z Yorku se připojil k Eduardovi V. v Toweru. 154 Zhruba ve stejnou dobu byl na Pontefract odeslán příkaz k popravě Anthonyho Woodvilla a Richarda Greye. Korunovace byla odsunuta na neurčito. Pak přišel šok v podobě kázání dr. Shawa 22. června V londýnském St. Paul s Cross tvrdil, že manželství krále Eduarda IV. s Alžbětou Woodvillovou bylo 150 NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s Richard Grey, nevlastní bratr Eduarda V. ( ), mladší ze synů Alžběty Woodvilleové z prvního manželství 152 Jindřich Stafford, druhý vévoda z Buckinghamu ( ), hrál stěžejní roli v nástupu Richarda III. na trůn. 153 CHURCHILL, Winston, pozn. 19, s CHURCHILL, Winston, pozn. 19, s

34 nelegitimní a děti z něj jsou tím pádem nemanželské. 155 Odkazoval na údajné manželství Eduarda s Eleanor Butlerovou. 156 Důkazy o tomto sňatku podal jeho údajný oddávající Robert Stillington, biskup z Bathu. 157 Královská rada předloženým důkazům uvěřila a na jejich základě prohlásila děti z tohoto svazku za nemanželské. Richard byl požádán, aby se ujal trůnu jako jediný žijící dědic svého bratra. Ten po krátkém zaváhání přijal a on i jeho žena Anna byli korunováni 6. července 1483 ve Westminsterském opatství. 2.6 Třetí fáze válek růží - vláda Richarda III. ( ) Po korunovaci vyrazil nový král na cestu královstvím a podle reakcí lidu se velmi vydařila. Avšak hned v říjnu se objevily první nepokoje. Vypuklo povstání iniciované vévodou z Buckinghamu, královým dřívějším nejvěrnějším spojencem, a Markétou Beaufortovou. 158 Buckingham už od počátku podporoval Richarda v jeho snažení. On sám byl z donucení oženěn s jednou ze sester královny Alžběty a tento sňatek se mu protivil. O to více byla překvapující jeho náhlá zrada. 159 Povstání bylo potlačeno, Buckingham byl zatčen a popraven. Součástí povstání mělo být osvobození princů z Toweru, ale princové se tam již nenacházeli. Začalo se šuškat, že prince nechal zavraždit nový král, aby tak předešel všem dalším otázkám o legitimnosti jeho vlády. Zda se jednalo o pravdivé nařčení, není lehké určit. Jasné však je, že od té chvíle začala klika kolem Alžběty Woodvillové pracovat na plánu, jak přivést do Anglie Jindřicha Tudora, posledního dědice lancasterské linie, a oženit ho s princeznou Alžbětou. Jejich sňatkem by Jindřich posílil svůj nárok na trůn, pokud by porazil Richarda III. v boji. 160 Jindřich byl v Anglii celkem neznámým mužem, který strávil většinu svého života v exilu. 161 V lednu 1484 svolal Richard III. parlament a nechal zde vydat zákon Titulus Regius, kde byly uvedeny události, díky kterým se Richard stal králem. Po jeho vydání opustila 155 PALMER, Alan Warwick, pozn. 41, s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s Ten na začátku Eduardovi vlády získal velmi rychle významné postavení jako králův kancléř. 158 Její syn Jindřich Tudor plánoval pomoci Buckinghamovi, ale zdrželo jej nepříznivé počasí. 159 WEIR, Alison. The princes in the Tower. 1. vyd. London: Pimlico, ISBN s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s Kings & queens, pozn. 79, s

35 Alžběta Woodvillová i s dcerami Westminster a Richard jim přislíbil svou ochranu. V dubnu téhož roku zemřel Richardův jediný syn Eduard na hradě Middleham. Jeho následníkem byl jmenován syn jeho sestry hrabě z Lincolnu. 162 Následující rok v březnu zemřela i jeho žena, královna Anna. Šířily se řeči, že král nechal manželku zavraždit, aby se mohl oženit s neteří Alžbětou, a tak posílit svůj nárok na trůn. Tímto krokem by ale zpochybnil celou svou vládu, proto se to zdá zcela nepravděpodobné Návrat Jindřicha Tudora Stále více šlechticů se ve Francii připojovalo k Jindřichu Tudorovi. 163 Po popravení Buckinghama se k Tudorovi připojil i syn Alžběty Woodvillové markýz z Dorsetu. 164 Richard neváhal, stáhl se do Nottinghamu a připravoval vojsko ke střetnutí s Tudorem. Ten se vylodil 7. srpna 1485 u Milford Havenu na jihu Walesu. 165 Tudor počítal s podporou lorda Stanleyho, třetího manžela své matky. Richard III. znal úskočnou povahu Stanleyho, a proto nechal zatknout jeho nejstaršího syna, aby si zajistil jeho věrnost. Stanleyho rodina byla známa připojením se k boji až v poslední možný moment, kdy už bylo jasné, kdo zvítězí. Stanley tedy nebojoval na Jindřichově straně, ale nepřipojil se ani k Richardovi a opět vyčkával, jak se celá situace vyřeší. Jejich střetnutí na Bosworthově poli 22. srpna bylo klíčové. Richardova armáda byla početně větší než Jindřichova, ale přesto prohrávala. Nečekané zapojení Stanleyho mužů v úplném závěru bitvy a dezerce dvou velitelů znamenalo Richardovu porážku. Byl obklíčen nepřáteli a ubodán k smrti. Jindřich Tudor se stal králem NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s Kam musel odejít z Bretaně, protože hrozilo, že ho bretaňský vévoda vydá Richardu III. 164 Thomas Grey, první vévoda z Dorsetu ( ) nejstarší syn Alžběty Woodvilleové z prvního manželství. 165 NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s LACEY, Robert, pozn. 15, s

36 3. Markéta z Anjou 3.1 Dětství Markéta se narodila 28. března 1429 jako páté dítě Réného z Anjou, švagra francouzského krále Karla VII., a Isabelly Lotrinské. 167 Markétina matka byla dědičkou lotrinského vévody, a tak se po sňatku stal její manžel René lotrinským vévodou. René z Anjou měl během svého života několik titulů, ale jen velmi málo z nich mělo nějakou cenu. Byl například neapolským králem, i když jen titulárním, dále králem Jeruzalémským a Aragonským, opět bez jakéhokoli území. Jeho rodový majetek v Anjou a Maine byl z velké části obsazen anglickými vojsky. 168 Markétina chvíle přišla v roce 1444, když se začalo sjednávat příměří mezi Anglií a Francií. Markéta se jako neteř francouzského krále, měla provdat za mladého anglického panovníka Jindřicha VI. a sňatkem potvrdit anglicko-francouzské příměří. 169 Karel VII. toužil po míru a sliboval si navrácení území ovládaných Angličany do rukou Francie. Anglické zájmy přijel do Francie hájit William de la Pole, hrabě ze Suffolku. 170 Smlouva byla podepsána 22. května 1444 ve městě Tours Treaty of Tours. 171 Svazek neschvaloval králův strýc, vévoda z Gloucesteru, ale parlament rozhodl ve prospěch francouzského sňatku. Suffolk se zde s Markétou jistým způsobem spřátelil a stal se jejím prvním spojencem. Suffolk zastoupil krále při svatebním obřadu s Markétou ve francouzském Nancy. Velkolepá ceremonie se odehrála 28. října v přítomnosti francouzského královského páru, anglického ambasadora, rodičů nevěsty, vévodů z Bretaně a Orleáns a dalších významných šlechticů Francie. 172 Markéta se o několik měsíců později vydala i se svým doprovodem do Anglie, kam dorazila v dubnu Krátce po svém příjezdu onemocněla, proto musela být svatba 167 ABBOTT, Jacob. History of Margaret of Anjou, Queen of Henry VI of England. New York: Cosimo, ISBN s CHURCHILL, Winston, pozn. 19, s WAGNER, John. Encyclopedia of the Wars of the Roses. Santa Barbara, Calif., ISBN s LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s WAGNER, John, pozn. 169, s LANCELOTT, Francis, pozn. 9, s

37 o několik dní odložena. 173 Sňatek byl uzavřen 23. dubna v Southwicku. O tři týdny později byla velkolepě přivítána v Londýně a o měsíc později 30. května byla korunována na anglickou královnu ve Westminsterském opatství. 3.2 Anglická královna Markéta si musela zvykat na zcela nové prostředí a kulturu. Anglický lid si jí ale příliš neoblíbil. Nesnažila se o bližší kontakt. 174 Markéta byla na rozdíl od svého manžela energická, extrovertní a charismatická. 175 Možná právě pro jejich rozdílnost si král Markétu oblíbil. Brzy si získala jeho důvěru a Jindřich poslouchal její rady. Měla přirozený talent k vládnutí, kouzlo osobnosti a její inteligence zajišťovala, že jí lidé naslouchali. 176 Po smrti Beauforta nechal král důležité záležitosti v rukách Markéty a jejích věrných stoupenců, zatímco se sám raději věnoval filozofii a náboženství. Markéta však neměla žádné zkušenosti s vládnutím a navíc byla neznalá místních poměrů. Řídila se tedy radami Suffolka a Somerseta, kteří sice královnu ctili, ale zároveň ji i využívali pro její vliv na krále. 177 Nechala se inspirovat příkladem manžela, který založil dvě koleje, jednu v Cambrige a druhou v Etonu, a sama se stala v roce 1448 zakladatelkou Cambridgské Queen s College a zasvětila ji sv. Markétě a sv. Bernardovi. 178 Kolej byla bohatě podporována nejen Markétou, ale i samotným králem prostřednictvím darů a příspěvků Politické soupeření Od svatby s králem prokazovala Markéta silné politické ambice. Král jí naslouchal a Markéta díky tomu získávala stále větší vliv. Prosazovala mírovou politiku s Francií a otevřeně podporovala strýce Karla VII ABBOTT, Jacob, pozn. 167, s WAGNER, John, pozn. 169, s ABBOTT, Jacob, pozn. 167, s JOHNSON LEWIS, Jone: Queen Consort of Henry VI, in: Women History [online], [vid ], dostupné z: LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s LANCELOTT, Francis, pozn. 9, s LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s

38 Jejím oponentem se stal vévoda z Yorku, který vnímal Treaty of Tours jako selhání. 181 Anglie ztratila dvě provincie a král se oženil s ženou, která byla jen neteří francouzského krále. Markétina obliba navíc neustále klesala v důsledku prosazování jejích stoupenců do nejvyšších úřadů. To vedlo k politickým půtkám, které ještě více podlamovaly její pozici. 3.4 York proti Markétě Markéta tedy stála na jedné straně politického spektra království a York na druhé. Markétina strana byla v zemi neoblíbena především kvůli zvyšování daní a zkorumpovanosti jejích členů. 182 York byl v zemi oblíben a ctěn a to Markétu dráždilo, zvláště protože se bála jeho postavení dědice krále. Na Markétu byl vyvíjen stále větší tlak, aby porodila králi dítě, nejlépe syna. Ale ani po několika letech manželství se Markétě nedařilo otěhotnět. Snažila se tedy co nejvíce podkopat Yorkovu pozici u dvora. York vykonával post regenta Francie, ale jeho úřad mu byl před vypršením pověření odebrán a udělen Somersetovi, který se připojil k Suffolkovi v řadách královniných oblíbenců. York byl v roce 1447 poslán do Irska, kde byl jmenován jeho regentem. Byl tak odstraněn z královy blízkosti. Když roku 1450 vypukla v Kentu vzpoura a vzbouřenci pochodovali na Londýn, uprchla Markéta s králem na hrad Kenilworth. Nespoléhali na věrnost londýnského lidu, což se ukázalo jako moudrý krok. Po potlačení povstání se s manželem opět do Londýna vrátili. Krátce na to se z Irska vrátil i York s úmyslem nárokovat si své zasloužené místo v královské Radě, které mu bylo dlouho odpíráno. 183 Po ztrátě francouzských území byl za hlavního viníka označen Suffolk a na cestě do exilu zavražděn davem. Markéta tím ztratila věrného stoupence a uvědomila si svou zranitelnost. 184 Somerset nahradil Suffolka v roli prvního ministra království WAGNER, John, pozn. 169, s JOHNSON LEWIS, Jone, pozn LANCELOTT, Francis, pozn. 9, s WAGNER, John, pozn. 169, s LANCELOTT, Francis, pozn. 9, s

39 3.5 Králova nemoc a narození dědice trůnu Když v roce 1453 postihl krále Jindřicha první záchvat šílenství, Markéta byla právě těhotná, ale štěstí, které prožívala z radosti početí, jí kazila králova zranitelnost. Králova nemoc se neprojevovala násilnostmi, spíše letargií a selháním psychických a mentálních sil. V tomto zranitelném stavu ho nechala Markéta přesunout na Windsor. 186 Markétin syn se narodil 14. října 1453 a bylo mu dáno jméno Eduard. Našli se i tací, kteří pochybovali, vzhledem ke královu duševnímu zdraví, zda je schopen počít dítě. Ale lid byl nadšen narozením prince. Yorkisté se marně snažili rozpoutat debatu o jeho legitimnosti. 187 Narození prince Eduarda změnilo Markétinu pozici u dvora. Její postavení vzrostlo zároveň s jejím vlivem na krále. Do té doby byla jen cizinkou na královském dvoře. Teď teprve byla právoplatnou anglickou královnou se synem zajišťujícím pokračování královské linie. York nadále nebyl následníkem trůnu. V době králových záchvatů šílenství získávala a následně ztrácela moc ve prospěch Yorka, který byl dvakrát jmenován protektorem. Její prosby o regentství nebyly vyslyšeny a tak musela čekat, až se králův zdravotní stav zlepší. 188 Svými intrikami nakonec docílila spojenectví Yorka s Nevilly, které bylo namířeno proti ní a Somersetovi. V době druhého králova psychického zlomu, opustila Markéta s Jindřichem Londýn a odebrali se do Hertfordu. Zde se Markéta obklopila svými věrnými a o Jindřicha se obětavě starala. Jindřich VI. nabyl opět zdravého rozumu v roce 1456 a Markéta nezaváhala a nechala manžela svolat parlament, který Yorka v jeho nepřítomnosti zbavil pozice protektora. Markéta tak získala manévrovací prostor, který plně využila ve svůj prospěch. Společně se synem a králem odjela z Londýna, který vůči ní nikdy nebyl loajální. Opevnila se na hradě Kenilworth pod záminkou ochrany krále. K tomu jí měla pomoci i děla, která s sebou přivezla z Toweru ABBOTT, Jacob, pozn. 167, s FABYAN, Robert. The New Chronicles of England and France [online], London 1811 [vid ], s. 631 dostupné z: ABBOTT, Jacob, pozn. 167, s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s

40 3.6 Lancaster versus York Po opětovném rozhoření konfliktu v roce 1459 triumfovala královská armáda v bitvě u Ludford Bridge a York musel i s Nevilly opustit zemi. Místo prvního ministra nahradil Somersetův dědic Jindřich Beaufort. Yorkisté se však začali znovu seskupovat pod vedením Yorka a Warwicka. Dvůr tyto přípravy zaregistroval a začal shromažďovat vlastní síly. Markéta toužila Lancasterům poskytnout silné a jednotné vedení. Vnitřní rozepře potírala již v zárodku. 190 Další střet už ale u Northamptonu vyhráli Yorkisté, především zásluhou hraběte z Warwicku. Královna byla nucena uprchnout do Walesu. Během cesty do tohoto útočiště byla okradena vlastními sloužícími. Jindřich byl zajat a odveden do Londýna. York se mezitím vrátil do Londýna, kde parlament přijal dokument známý jako Act of Accord, v němž král potvrzoval, že po jeho smrti na jeho místo usedne York a jeho synové namísto prince z Walesu. 191 Následovalo povstání lordů na severu Anglie a Walesu, území věrných Lancasterům. Markéta překročila hranice s armádou skotských žoldáků a spojila se zbytkem svých stoupenců. U Wakefieldu se střetla s Yorkem, jeho synem a Salisburym. Yorkisté byli poraženi a Markéta přikázala vystavit hlavy jejich vůdců na hradbách města York. Naschvál nechala na hradbách volná místa, jelikož plánovala umístit tam hlavy hraběte z March a Warwicku. 192 Následný pochod na Londýn ale strategicky nezvládla a byla nucena se stáhnout. Kdyby dokázala zkrotit vojsko a získat Londýn, vše mohlo dopadnout jinak. Zbytky lancasterké armády byly Eduardem rozprášeny v bitvě u Towtonu v roce Jindřich VI. s manželkou a synem vyčkávali v Yorku na zprávy o výsledku bitvy. Po příjezdu Exetera 193 a Somerseta, kteří stihli včas uprchnout, se rozhodli odejít do města 190 LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s FABYAN, Robert, pozn. 187, s WAGNER, John, pozn. 169, s Jindřich Holland, třetí vévoda z Exeteru ( ) lancasterský velitel. 39

41 Berwick on Tweed na skotských hranicích. 194 Později se odebrali ke skotskému dvoru, kde byl princ Eduard krátce zasnouben se sestrou Jakuba III. 195 Výměnou za Jakubovu podporu v boji proti Eduardovi mělo důležité pohraniční město Berwick on Tweed připadnout Skotsku. Ke sňatku ale nakonec nedošlo. 196 Na začátku roku došlo k neúspěšnému spiknutí v čele s hrabětem z Oxfordu. 197 Markéta, která očekávala, že se spiknutí zdaří, zklamaně odjela do Francie, kde byla přijata bratrancem Ludvíkem XI. 198 Setkal se s Markétou v Chinou a uzavřeli spolu dohodu. 199 Výměnou za Calais měla Markéta obdržet oddíl mužů v čele s Pierrem de Brézém. 200 Vrátila se do Skotska, aby se k ní mohl připojit Jindřich VI. a Somerset, a poté se v říjnu 1463 vylodili na pobřeží Northumberlandu. Zde podnikla nečekaný a úspěšný útok na hrady Dunstanbrough, Bamborough a Alnwick. 201 Její vojenská síla však byla velmi malá na to, aby byla schopna udržet tři velké pevnosti. 202 S příchodem královských jednotek postupně všechny tři pevnosti ztratila. Její loďstvo bylo rozdrceno a Markéta byla opětovně nucena uprchnout. Manžela zanechala u přátel ve Walesu a se synem se vypravila do Flander. Díky špatnému počasí přistála na území ovládaném vévodou burgundským. Navzdory dřívější vzájemné nevraživosti ji vévoda vlídně přijal a daroval jí peníze na cestu za jejím otcem Reném. 203 Markéta již nebyla skutečnou královnou, snad jen podle jména. Vrátila se na dvůr Reného z Anjou, kde vychovávala svého syna na příštího krále. Prozatím se zřekla dalších pokusů o uchvácení trůnu. 194 CARPENTER, Christine, pozn. 72, s Jakub III. ( ). 196 JOHNSON LEWIS, Jone, pozn Jan de Vere, dvanáctý hrabě z Oxfordu ( ). 198 Cestou k Ludvíkovi XI. se zastavila u vévody Bretaňského, který jí daroval nemalý finanční obnos. 199 PALMER, Alan Warwick, pozn. 41, s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s WAGNER, John, pozn. 169, s ABBOTT, Jacob, pozn. 167, s

42 3.7 Zpět v Anjou Několik nejvěrnějších poddaných následovalo Markétu do její domoviny. Jako uprchlíci neměli kam jinam jít. Jindřich VI. vyhledal po bitvě u Hexhamu útočiště ve Walesu, ale v roce 1465 byl objeven a odvezen do londýnského Toweru. 204 Markéta o manželově zajetí věděla a vzhledem k jeho psychickému zdraví byla ráda, že je o něj postaráno. Tušila, že jeho smrtí by Eduard IV. nic nezískal do té doby, dokud žil král i princ Eduard. Markéta zůstala se synem u otce až do roku V té době zažívala pravděpodobně nejklidnější období života. Veškerou svou energii mohla věnovat výchově syna. Vychovatelem mladého prince se stal Sir John Fortescue, 205 který pro něj napsal De laudibus Legum Angliae. Markétin otec byl každým coulem rytířem a požadoval, aby rytířské hodnoty vládly i na jeho dvoře. Mladému princi se proto kromě teoretického vzdělání jako politika, diplomacie, historie, právo a cizí jazyky, dostalo i vzdělání rytířského, které zahrnovalo jízdu na koni, boj s mečem atd. 206 Bylo důležité, aby se už od samého počátku učil, jak být především anglickým králem. Markéta, která sama měla nemalé problémy s pochopením anglických tradic a zvyků, věděla, jak je důležité, aby král rozuměl potřebám a problémům svého lidu a země. Nechtěla, aby její syn opakoval její chyby. 207 Návrat Jindřicha VI. na trůn byl vzhledem k jeho uvěznění nemyslitelný, a tak Markéta na čas upustila od snah o znovunabytí trůnu. Ani při pokusu o vzpouru na jaře 1464, když se Lancasteři vedení Somersetem dovolávali její přítomnosti, nejevila o návrat do Anglie zájem. Tato vzpoura byla potlačena u Hedgeley Moor. Mnoho lancasterských šlechticů odešlo do exilu, kde hledali útočiště na francouzském či burgundském dvoře LANCELOTT, Francis, pozn. 9, s Jan Fontescue, anglický soudce a právník ( ). 206 LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s

43 3.8 Spojenectví s Warwickem Změna nastala až v roce 1470, kdy musel Warwick po pokusu o převrat odejít z Anglie. Odešel i s rodinou na francouzský dvůr, kde se setkal s králem Ludvíkem XI. Ludvík chtěl oslabit mocenskou pozici Anglie a další boje na domácí půdě by k tomu jen posloužily. Stal se tedy iniciátorem setkání, které k sobě mělo přivést Markétu s Warwickem, svého času největší nepřátele. Ti dva se setkali v Tours. Jen těžko si lze představit dva více nepravděpodobné spojence. Byli největšími nepřáteli a v minulosti si udělali ty nejhorší věci, včetně poprav rodinných příslušníků a nejbližších přátel. Setkání bylo velmi napjaté a Markéta nechala Warwicka dlouho klečet, než se mohl v její přítomnosti postavit. 209 Přesto však našli společnou řeč. Oba dva chtěli to stejné, sesazení Eduarda a znovu nastolení Jindřicha VI. na anglický trůn. Po vzájemných jednáních se nakonec shodli na dohodě, která je známá jako Act of Angers / Angers Agreement. 210 Warwick přislíbil, že znovu dosadí Jindřicha VI. na trůn pod podmínkou navrácení svého dřívějšího postavení a majetku spolu se sňatkem jeho dcery Anny s princem Eduardem. 211 Celá vznešená společnost se vydala do Angeres, kde byla přivítána anglickými vyhnanci, kteří oslavovali spojení mezi Warwickem a Markétou. 212 Princ Eduard a Anna Nevillová byli zasnoubeni v Château d'amboise nedaleko Tours 25. července V září téhož roku vyplul Warwick se svými a Ludvíkovými muži do Anglie. 213 Anna a Eduard byli oddáni 13. prosince 1470 v katedrále v Angers. Markéta poté se synem a novou snachou odjela do Paříže, kde s ní bylo zacházeno jako s anglickou královnou. Warwick počítal s tím, že mu Markéta poskytne potřebné vojáky. To se sice stalo, ale jen v omezeném množství. Se zbytkem armády měla Markéta dorazit do Anglie až po znovunastolení Jindřicha VI. 214 Naproti tomu Ludvík XI., který celou akci zaštiťoval, poskytl Warwickovi jak peníze, tak i vojenskou pomoc. 209 ABBOTT, Jacob, pozn. 167, s WAGNER, John, pozn. 169, s LANCELOTT, Francis, pozn. 9, s LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s RICKARD, Jack: Angers Agreement, July 1470, in: History of War [online], , [vid ], dostupné z: WAGNER, John, pozn. 169, s

44 Nečekaný útok umožnil Warwickovi vstoupit 6. října do Londýna, propustit Jindřicha z vězení a znovu ho dosadil na anglický trůn. 215 Markéta se prozatím rozhodla zůstat ve Francii. Celý konec roku 1470 a začátek roku nového přijímala zprávy od Warwicka, který ji informoval o situaci v Anglii a vyzýval ji k brzkému příjezdu do země. Začátkem roku 1471 se začala připravovat na vyplutí do Anglie a shromažďovala armádu. 216 Na cestu do Anglie poskytl Ludvík XI. Markétě vojenský doprovod, peníze i lodě, Markétin otec René z Anjou také přispěl menšími posilami, a tak Markéta neopouštěla Francii bez posil pro Warwicka Návrat do Anglie Když se Markéta s vojskem vylodila u Weymouthu, dozvěděla se, že byl Warwick poražen a zabit. Triumfální příjezd se nekonal, namísto toho byla Markéta před volbou, zda pokračovat v tažení nebo se vrátit zpět do Francie. Prozatím se uchýlila do opatství Beaulieu v Hampshiru. 218 Na naléhání svých spojenců rozhodla pokračovat v tažení k Walesu, kde mělo dojít ke spojení s vojenskou posilou vedenou Jasperem Tudorem, hrabětem z Pembroke. 219 Eduard předpokládal tento krok a poslal bratra Richarda, aby zabránil Markétě překročit řeku Severn. K boji tedy došlo u Tewkesbury, v němž padl Markétin syn v boji. 220 Jeho tělo bylo pochováno v Tewkesburském opatství. Markéta s Annou Nevillovu byly zajaty a odvezeny do Londýna. Markéta se musela zúčastnit potupného pochodu Londýnem 21. května Její cesta směřovala do Toweru, kde byl brzy zavražděn její manžel. 222 Markéta ztratila jakoukoli šanci na získání anglického trůnu Poslední léta Následujících 5 let strávila v zajetí. Zprvu byla držena na Windsoru a od roku 1472 byla přesunuta na hrad Wallingford. Její otec René z Anjou se snažil přesvědčit Ludvíka XI., 215 FABYAN, Robert, pozn. 187, s ABBOTT, Jacob, pozn. 167, s HALL, Edward, pozn. 3, s LANCELOTT, Francis, pozn. 9, s LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s Chronicles of London, pozn. 4, s LANCELOTT, Francis, pozn. 9, s Jeho tělo bylo pohřbeno v opatství v Chertsey a za vlády Richarda III. bylo přemístěno do Windsoru. 43

45 aby dostal Markétu zpět do vlasti. Ludvík přislíbil svou pomoc pod podmínkou, že mu René postoupí Provance za polovinu jeho ceny. V roce 1475 Markétu Ludvík XI. konečně vykoupil z vězení za částu liber v rámci Treaty of Picquigny. Do Francie se vrátila v lednu Markéta se musela formálně vzdát všech nároků na příjmy plynoucí z titulu anglické královny, zároveň byla tohoto titulu zbavena. 224 Markéta si zřídila sídlo na hradě Reculée, který patřil jejímu otci. Po jeho smrti prodala všechna svá práva na jeho majetek Ludvíku XI. výměnou za roční rentu 6000 liber. Zbytek svého života prožila na hradě Daamprierre, kde zemřela v srpnu Její tělo bylo uloženo v katedrále v Angers Mírová smlouva mezi Anglií a Francií uzavřená 29. srpna WAGNER, John, pozn. 169, s LANCELOTT, Francis, pozn. 9, s

46 4. Alžběta Woodvillová 4.1 Dětství Alžbětina matka Jacquetta Lucemburská byla poprvé vdaná za vévodu z Bedfordu, bratra Jindřicha V. Ten zemřel v roce 1436 a Jacquetta zůstala v 17 letech vdovou. Ve službách jejího manžela sloužil jako rytíř Richard Woodville (někdy též psán jako Wydeville). V době pobytu manželů v Calais se zde seznámil s Jacquettou. Ta se do něj se zamilovala a několik měsíců po manželově pohřbu se za něj i provdala. Novomanželé usadili na hradě Grafton v Northamptonshiru, kde se narodila v roce 1437 jejich první dcera Alžběta. 226 Manželé byli díky jejich nerovnému sňatku často vystavování společenskému opovržení. Přesto byla Jacquettě znovu navrácena velká část jejího věna a její manžel prokázal svou statečnost a vojenský um ve Francii pod vévodou Suffolkem v roce Za tyto služby byl jmenován baronem Riversem a také rytířem podvazkového řádu. Alžběta byla nejstarší ze sourozenců, a díky přátelství Jacquetty s královnou Markétou sloužila u dvora jako maid of honour, dvorní dáma První manžel V patnácti letech se Alžběta provdala za sira Jana Greye z Groby, syna lorda Ferrerse z Groby. O jejich společném životě není příliš známo. Jejich manželství trvalo 9 let a narodili se z něj dva chlapci, Thomas a Richard. 228 Rodina Greyů byla vždy věrným stoupencem královské rodiny. V roce 1461 Jan Grey padl v druhé bitvě u St. Albans i přes vítězství Lancasterů. 229 Po smrti manžela se musela Alžběta vrátit do rodného Graftonu, kde zůstala následující tři roky. Majetek jejího muže byl po vítězství a korunovaci Eduarda IV. zkonfiskován a propadl koruně. Nejrozšířenější verzí jejího seznámení s Eduardem IV. je příběh 226 Jacquettina švagrová, Kateřina z Valois, manželka Jindřicha V. se také provdala za muže nižšího společenského postavení, poté co ovdověla. O Dvě generace později, Kateřinin vnuk Jindřich Tudor pojal za manželku Jacquettinu vnučku, Alžbětu z Yorku. 227 LANCELOTT, Francis, pozn. 9, s WEIR, Alison, pozn. 159, s ROSS, Charles Derek. Edward IV. 5. vyd. Berkley: University of California Press, ISBN s

47 o tom, jak přišla prosit krále o vrácení majetku jejího zemřelého manžela synům, což král potvrdil a majetek byl vrácen Tajná svatba Alžběta se králi musela velmi zalíbit, protože nedlouho po jejich seznámení ji požádal o ruku. Eduard se pod záminkou lovu vypravil na Grafton, kde se nechal 1. května s Alžbětou tajně oddat. Přítomna byla pouze Alžbětina matka Jacquetty a dva gentlemani. 231 Po několik měsíců se novomanželům dařilo svůj vztah skrývat. Novina o králově sňatku zaskočila dvůr v průběhu jednání o králově budoucím sňatku. Objevily se zprávy o neplatnosti manželství díky dřívějšímu zasnoubení s Bonou Savojskou, ale neexistují žádné prokazatelné důkazy svědčící o jejich zásnubní smlouvě. 232 Svatba byla velkou strategickou a politickou chybou. Králův sňatek se někomu mohl zdát jako romantické poblouznění, ale v očích šlechty se jednalo o bláhové a nepromyšlené chování, kterého by se vládce země měl vyvarovat. 233 Navíc si nová královna nezískala na svou stranu ani prostý lid. Z vdovy po lancasterském lordovi se stala rázem yorskou královnou. 234 Kromě svého přitažlivého vzhledu neměla co jiného králi nabídnout, navíc se zdála velmi chladná a povýšená. 235 Královská rodina nakonec musela svatbu akceptovat a Alžběta byla představena Radě v květnu 1464 v Readingském opatství. 236 Ta králův sňatek potvrdila, ale přesto nebylo pro šlechtice snadné přijmout Alžbětu za svou královnu. Alžběta byla korunována 26. května 1465 ve Westminsterském opatství a jejímu vzestupu přihlíželi nejmocnější šlechtici království, včetně Warwicka s rodinou. 237 Alžběta měla afektované chování, byla bytostně přesvědčena o vlastní důležitosti a nebylo jednoduché s ní vyjít. Král jí 230 LANCELOTT, Francis, pozn s PALMER, Alan Warwick, pozn. 41, s LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s ROSS, Charles, pozn. 229, s JOHNSON LEWIS, Jone: Elizabeth Woodville, in: Women History [online], [vid ], dostupné z: ROSS, Charles, pozn. 229, s LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s HALL, Edward, pozn. 3, s

48 ale naslouchal a její vliv na něj ještě vzrostl po porodu jejich prvního dítěte, dcery Alžběty, v únoru Alžběta si na novém postavení zakládala. Obklopovala se luxusem a vyžadovala ode všech, i od své rodiny, aby jí prokazovali úctu. 239 Jak ale sílilo postavení královniny rodiny, zmenšovala se moc nejen Warwicka, ale i celé staré šlechty. 240 Alžběta ze všech sil podporovala společenský vzestup své rodiny i za cenu své dobré pověsti mezi lidem a šlechtou. Skandálem byl provázen svazek jejího tehdy devatenáctiletého bratra s téměř sedmdesátiletou vdovou Kateřinou Nevillovou, majetnou vévodkyní z Norfolku. 241 Navíc se zdálo, že všechny tyto sňatky přímo mířily na Warwicka, aby oslabily jeho pozici. 242 Král tak skrze sňatky zavazoval šlechtu k poslušnosti vůči královské rodině, alespoň teoreticky. Jeho snahy ale pouze vyvolaly jen větší konflikty. Za středobod sváru mezi Warwickem a králem považovali lidé, ale i doboví kronikáři, královninu rodinu. Důvodem války byl fakt, že král byl až příliš ovlivňován královninými neodkladnými návrhy. Král věnoval zvláštní oblibu všem královniným příbuzným a dalším s královnou spřízněným lidem. Král je obdarovával nezměrnými dary a povyšoval je do nejpřednějších pozic ve své domácnosti. 243 I přes přibývající roky královnin vliv na krále nepolevoval, stejně jako moc královniny rodiny. K naprosté králově spokojenosti chyběl jen syn. Ale v následujících pěti letech se dočkal jen dalších dvou dcer. Alžběta byla na svou dobu pokrokovou matkou. Vychovávala své děti sama a oproti jiným šlechtičnám se jim každodenně věnovala. V mateřství a dobročinné činnosti se mohla plně realizovat. Kromě rodiny se věnovala také donátorské činnosti. Stala se patronkou literatury a nadále podporovala Queen s College založenou v Cambridgi její předchůdkyní 238 Chronicles of London, pozn. 4, s TETZEL, Gabriel, pozn. 6, s LANCELOTT, Francis, pozn. s LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s ROSS, Charles, pozn. 229, s The rason of this was, the fact that the king, being too greatly influenced by the urgent suggestions of the queen, admitted to his especial favou all the relations of the said queen, as well as those who were in any way connected with her by blood, enriching them with boundless presents and always promoting them to the most dignified offices about his person. Ingulph s Chronicle of the Abbey of Croyland, pozn. 5, s

49 Markétou z Anjou. 244 Eduard byl oblíbeným králem, k diplomatům i návštěvám z cizích zemí se choval přátelsky a jeho dvůr patřil svou nádherou k nejkrásnějším v Evropě Eduardovo uvěznění Stávající situace ale nevyhovovala Warwickovi. Neodpustil Eduardovi jeho tvrdohlavost při výběru manželky, ani jeho zbrklé rozdávání titulů a majetku její rodině. Ideální příležitost k převratu poskytlo v roce 1469 lidové povstání v Yorkshiru. Koncem července roku 1469 byli královi muži poraženi v bitvě u Edgecote. Alžbětin otec a bratr byli odvedeni do Northamptonu, kde byli na rozkaz Warwicka setnuti. 246 Jacquetta Woodvillová byla ve vykonstruovaném procesu obviněna z čarodějnictví. 247 Eduard byl zajat a vězněn Warwickem a Clarencem po dobu 3 měsíců. Po svém propuštění odvedl z hradu Warwick i Alžbětinu matku. Alžběta toužila po spravedlivém potrestání viníků smrti jejího otce a bratra, ale uzavřené příměří ji této možnosti zbavilo. Warwick s Clarencem však Eduarda opět zradili a po prozrazení jejich intrik museli uprchnout z Anglie. Alžběta v době Warwickova vyhnanství zůstávala v Londýně, zatímco Eduard musel několikrát potlačovat povstání v severní Anglii. V září 1470 se Warwick vylodil v Anglii a Eduard musel uprchnout ze země. Znovu těhotné Alžbětě se podařilo ukrýt spolu s dětmi ve Westministerkém opatství, kde využila možnost útočiště. Warwick se nepokusil porušit posvátné právo na azylu, a tak byla Alžběta i s rodinou v relativním bezpečí. V tomto osamělém, ale bezpečném útočišti přečkala Alžběta a její děti zimu a neopustily je až do doby, kdy byl na trůn opět dosazen Eduard IV Návrat Eduarda na trůn Eduard se vylodil v Anglii v březnu 1471 a rychle získával další spojence. Porazil Warwicka a i Markétu z Anjou a vrátil se do Londýna. Mezitím byl učiněn marný pokus 244 ASHLEY, Mike. British Kings & Queens. New York: Carroll & Graf, ISBN s TETZEL, Gabriel, pozn. 6, s PALMER, Alan Warwick, pozn. 41, s Z čarodějnictví byla obviňována už dříve, v době, kdy si Eduard IV. vzal Alžbětu za ženu. Jacquetta měla prý očarovat krále, aby se oženil s její dcerou. Tak si lidé vysvětlovali královu impulzivní svatbu. 248 LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s

50 o uvěznění královny Alžběty a osvobození Jindřicha VI. ale tato akce selhala a aktéři byli popraveni. 249 Alžběta s dětmi mohla konečně opustit opatství a shledat se s manželem. Všichni jejich nepřátelé byli buď mrtví, nebo ve vězení. Král měl konečně po dlouhém čekání mužského dědice. Králova rodina se úctyhodně rozrůstala, v roce 1473 porodila Alžběta druhého syna, který dostal jméno Richard. Byl mu dán titul vévody z Yorku, který zdědil po svém otci jako druhorozený syn. 250 Alžběta dala v rozmezí let Eduardovi deset děti, z nichž se 6 dožilo dospělosti. 251 V době Eduardova tažení do Francie zůstávala Alžběta v Londýně a starala se o své děti a zčásti i o chod státu. Nepodporovala manželovo přání dobýt zpět Francii, ale Eduard byl zcela zaslepen možností získat francouzskou korunu Problémy z Clarencem Alžbětin vztah s Clarencem nebyl nikdy ideální a postupem času se jen horšil. Clarence ji vinil za všechny své problémy. Dokonce ji veřejně nařkl z čarodějnictví a manipulace s králem. Vrcholem byla smrt jeho ženy Isabelly v prosinci Isabella zemřela pravděpodobně na horečku omladnic po porodu svého posledního dítěte. Clarence však obvinil královnu z travičství a Eduard, který už měl dost neustálých hádek, vykázal Clarence ode dvora. Zdálo se, že problém je vyřešen, ale když vypuklo proti Eduardovi povstání, z jehož zorganizování byl obviněn Clarence, král musel zakročit. Clarence byl na jaře 1478 zatčen a obviněn z velezrady. Té se měl dopustit nejen vůči králi, ale i královně a její rodině. Alžběta se Clarence bála, už dříve totiž šířil pomluvy o nelegitimnosti jejích dětí, a proto tlačila na Eduarda, aby situaci nějak vyřešil. Po projednání Clarencova případu parlament souhlasil s královým návrhem a Clarence byl odsouzen k smrti. 253 Králi zbyl jen jeho nejmladší bratr Richard, který mu byl vždy věrným druhem a vazalem. Královna se na toto jejich pouto dívala s nelibostí, díky Gloucesterově velkému vlivu na krále. Eduard už v té době nebyl zdaleka tak zdráv a jeho smrt se 249 LANCELOTT, Francis, pozn. 9, s ASHLEY, Mike, pozn. 244, s I se zavražděnými princi, přežilo 8 dětí. 252 ROSS, Charles, pozn. 229, s ROSS, Charles, pozn. 229, s

51 zdála nevyhnutelná. Alžběta se pokoušela co nejpevněji zajistit pozici syna a své rodiny, která by v případě králova skonu dočasně rozhodovala královým jménem Manželova smrt Na jaře 1483 se Eduard na projížďce po řece nachladil, následně těžce onemocněl a 9. dubna 1483 ve Westminsteru zemřel. Po obřadu ve Westminsteru bylo královo tělo odvezeno na hrad Windsor, kde bylo pohřbeno v kapli sv. Jiří. 255 Těsně před smrtí nabádal své lordy k jednotě a míru. Regentem jmenoval svého bratra Richarda. To byl pro Alžbětu obrovský šok. 256 Předpokládala, že se regentem stane ona sama nebo její bratr Anthony, lord Rivers. 257 Mladý král měl být co nejdříve korunován v Londýně a Alžběta pro něj zařídila doprovod čítající 2000 Velšanů. Alžběta chtěla syna dostat co nejdříve pod svůj dohled a znemožnit Gloucesterovi vykonávat svůj úřad protektora. Richard se ale i přes to s Eduardem setkal, když mířil se svými rytíři do Londýna vzdát novému králi hold a přísahat věrnost. Odvedl krále do Londýna a jeho příbuzné dal zatknout. Po těchto zprávách se Alžběta rozhodla stejně jako před lety znovu vyhledat útočiště ve Westminsterském opatství. Společně s dcerami jí doprovodil i syn Richard, který byl hned po Eduardu V. další v následnické linii. 258 Po příjezdu do Londýna byl datum Eduardovy korunovace neustále odsouván. Mezi tím se Alžbětin druhý syn Richard připojil k bratrovi v Toweru. 259 Alžběta, která nadále zůstávala v bezpečí Westminsteru, velmi těžce snášela odloučení od svých synů. Měla velmi omezený přístup k informacím, ale je známo že jí posílala listy její dvorní dáma, Markéta Beaufortová. 260 Od ní se pravděpodobně dozvěděla o prohlášení učiněném v St. Pauls Cross. Alžbětiny děti v něm byly prohlášeny za nelegitimní pro údajnou neplatnost jejího manželství. Důvodů bylo hned několik. Král 254 LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s Chronicles of London, pozn. 4, s LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s Po narození prince Eduarda byl lord Rivers ustanoven jeho poručníkem a vychovával ho na hradě Ludlow, vzhledem k jeho postavení prince z Walesu. Princ Eduard zde byl vzděláván a cvičen na rytíře ve společnosti nevlastního bratra Richarda Greye. 258 Chronicles of London, pozn. 4, s LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s Markéta, která zastávala post Alžbětiny dvorní dámy, začala v té době domlouvat sňatek jejího syna. Jindřicha Tudora s nejstarší Alžbětinou dcerou, Alžbětou z Yorku. 50

52 měl být před svatbou s Alžbětou zasnouben s jinou ženou, lady Eleanor Butterovou, dcerou hraběte ze Shrewsbury. Tato žena však už před lety zemřela, takže nebylo možné zjistit její stanovisko. Dalším důvodem mělo být neohlášení královského sňatku Radě a jeho provedení na neveřejném místě před zraky církve. A jako poslední se uvádí královnino údajné čarodějnictví. 261 Gloucester byl svými přáteli a příznivci prohlašován za jediného legitimního následníka trůnu z roku Yorků. 262 Po Richardově korunovaci zůstávala Alžběta s dcerami i nadále v opatství. Bála se Richardovy pomsty za její roli v popravě Clarence a pokus o převzetí moci po králově smrti. 263 Richard ale na Alžbětu téměř zapomněl a věnoval se svým vladařským povinnostem. Alžběta připravovala společně s Markétou Beaufortovou a Buckinghamem povstání proti Richardovi. Alžběta v té době začala domlouvat s Markétou Beaufortovou sňatek mezi její nejstarší dcerou Alžbětou a Markétiným synem Jindřichem Tudorem, takže musela o smrti svých synů vědět. Nakonec to byl tedy Tudor, kdo ze smrti princů nejvíce profitoval. 264 Alžběta udržovala kontakt s Jindřichem Tudorem, v té době pobývajícím se strýcem v Bretani. Požádal Alžbětu o ruku její dcery a ona souhlasila. Richard se o chystaném povstání dozvěděl a potlačil ho s nebývalou silou. Z důvodu nepříznivého počasí se Tudor nemohl připojit k Buckinghamovým jednotkám, následovala jejich drtivá porážka. Buckingham byl zajat, souzen a posléze popraven za zradu. Richard se znovu pokusil s Alžbětou vyjednávat o smíru a kromě bezpečí jejích dcer jí také zaručil, že pokud ho uznají jako krále, obdrží každá slušné věno a budou provdány za šlechtice. Alžběta po krátkém váhání souhlasila, konečně opustila útočiště a vrátila se zpět ke dvoru. Její nestarší dcery se staly královninými dvorními dámami. 265 Přestože se rojily zvěsti o Richardově plánu vzít si po manželčině smrti Alžbětu z Yorku za ženu, nezdálo se, že by byly pravdivé. Přesto tato možnost musela Alžbětu 261 LANCELOTT, Francis, pozn. 9, s LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s WEIR, Alison, pozn. 159, s V roce 1674 byly v Toweru v blízkosti Bílé věže, pod schody objevena truhla s ostatky dvou dětí. Má se za to, že šlo o právě o syny Eduarda IV. Karel II. nechal těla pohřbít v kapli Jindřicha VII. ve Westminsteru. 265 LANCELOTT, Francis, pozn. 9, s

53 Woodvillovou naplňovat nadšením. Pokud by se Richard přece jenom oženil s její dcerou, stala by se královnou. A pokud by Jindřich Tudor porazil Richarda, také by se oženil s její dcerou. Nebylo zde žádné jiné východisko, Alžběta z Yorku byla příští královnou, přestože se ještě nevědělo, čí ženou se nakonec stane. Jindřich Tudor se znovu pokusil získat trůn v srpnu Tentokrát se mu podařilo Richarda zaskočit, a díky pomoci lorda Stanleyho porazil Richarda III. v bitvě u Bosworthu. 266 Jindřich byl prohlášen králem a oženil se s Alžbětou z Yorku v lednu následujícího roku. Mezi jeho první rozhodnutí patřilo zrušení zákonu Titulus Regius, čímž uznal sňatek Alžběty s Eduardem IV. a legitimizoval jejich děti. Alžbětě byl navrácen titul královny vdovy. Jednalo se však jen o formální titul. Po svatbě s Alžbětou přiznal Jindřich své tchýni vdovské věno 400 liber ročně a toleroval ji u svého dvora. Alžběta byla dokonce s dcerou při narození prince Artura v září 1486, stala se i jeho kmotrou. 267 Při dceřině korunovaci 25. listopadu 1487 však přítomna nebyla a jediný, kdo se mohl ceremonie zúčastnit, byla královnina sestra Cecily z Yorku. 4.8 Poslední roky Alžběta se nadále nezúčastňovala důležitých svátků a slavností u dvora. Její nepřítomnost mohla znamenat, že dřívější dobré vztahy s Jindřichem VII. i jeho matkou se změnily a její přítomnost u dvora není vítána. 268 Pravděpodobně se jednalo spíše o osobní nesympatie, než o politické záležitosti. Důkazem toho mohou být jednání o dalším Alžbětině sňatku, tentokrát se skotským králem Jakubem III., který ovšem zahynul v bitvě dříve, než se mohlo cokoli dojednat. Zřejmě Alžbětě důvěřoval, když by jí vložil do rukou takovou moc. Přesto se spekulovalo o Alžbětině zapojení do rebelie Yorkistů v roce 1487, vedenou údajným synem Jiřího, vévody z Clarence, a hrabětem 266 HALL, Edward, pozn. 3, s JOHNSON LEWIS, Jone, pozn LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s

54 z Lincolnu. 269 Alžběta musela odejít do opatství Bermondsey, kde byla přijata s velkým respektem a pohostinností. 270 Tam zůstala až do své smrti 8. června Zemřela osamělá a opuštěná. Ve své poslední vůli projevila přání být pohřebena vedle svého manžela ve Windsoru bez zbytečné pompy a nákladů. Toto její přání bylo splněno. Alžběta byla pohřbena 12. června 1492 po boku svého manžela v kapli sv. Jiří ve Windsoru Skutečný syn Jiřího byl vězněn v Toweru. Lincoln byl synovcem Eduarda IV. a Richarda III. od jejich sestry Alžběty. 270 LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s JOHNSON LEWIS, Jone: Anne Neville, in: Women History [online], [vid ], dostupné z: LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s

55 5. Anna Nevillová 5.1 Dětství ve Francii V roce 1456 se na hradě Warwick narodila Richardu Nevillovi, hraběti Warwickovi, druhá dcera a dědička. Dostala jméno po své matce Anně Beauchampové, jedné z nejbohatších dědiček Anglie. Po smrti jejího otce a bratra připadl titul i majetek Beauchampů Anninu manželovi. Tím si znepřátelil Somerseta, který byl ženatý s Anninou nevlastní sestrou Eleanor, která z rodinného bohatství nezískala vůbec nic. Jednalo se tedy o první jiskry nepřátelství mezi těmito rody a jeden z hlavních důvodů Warwickova spojenectví s vévodou z Yorku. 273 Díky majetku, který do manželství přinesla, se Richard Neville stal svého času vůbec nejmocnějším mužem království. Warwick neměl mužského dědice, což z malé Anny a její starší sestry Isabelly dělalo velmi žádané partie v královské sňatkové politice. Anna se narodila v nejvyšší společenské třídě, na vrcholu anglické společnosti a už od narození ji učili, jak velkou zodpovědnost to s sebou nese. 274 Krátce po Annině narození byl její otec jmenován velitelem Calais, a tak se malá Anna s rodinou stěhovala do francouzského Calais, kde strávila většinu svého dětství. 275 Po nástupu Eduarda IV. na trůn se vrátila i s matkou a sestrou do Anglie. Královou korunovací Warwickův vliv ještě vzrostl. Annin otec v tu dobu často pobýval u dvora a Anna zůstávala na hradě Warwick, kde v té době pobýval i králův bratr Richard, vévoda z Gloucesteru, jako Warwickův chráněnec. Pro Warwicka to byla velká čest a privilegium, že má ve své domácnosti králova bratra Sňatková politika Bylo jen otázkou času, kdy se výhodně provdá, možná dokonce za někoho z královské rodiny. Splňovala středověkou představu ideální ženy. Byla poslušná, inteligentní, pocházela z mocného rodu, a navíc velmi bohatá. Manželství totiž bylo jediná možná budoucnost pro šlechtičnu, pokud nechtěla vstoupit do řádu jako jeptiška. 273 NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s HICKS, Michael. Anne Neville: Queen to Richard III. Stroud:The History Press, ISBN s LANCELOTT, Francis, pozn. 9, s HICKS, Michael, pozn. 274, s

56 Situace se změnila po králově tajném sňatku s Alžbětou Woodvillovou. Nejenom že se provdala za nejžádanější partii v zemi, ale díky její rodině začali vhodní nápadníci ubývat i Anně. Královniny sestry totiž byly provdány za nejvýznačnější šlechtice království. 277 Nevraživost mezi Warwickem a rodinou Woodvillů rostla úměrně s rostoucím majetkem a vlivem královniny rodiny. Eduard už nevyhledával Warwickovy rady jako dříve, odvracel se od něj i staré šlechty a soustředil se na šlechtu novou, tvořenou jeho příbuznými. Ve snaze zajistit si alespoň nějaké postavení v královské rodině navrhl Warwick Eduardovi sňatek jeho dvou bratrů s jeho dcerami. Eduard ale Warwickův návrh nepřijal, zřejmě se obával vlivu bratrance na své bratry. Tato projevená nedůvěra obrátila Warwicka proti králi. Ale Warwick nebyl jediný, kdo toužil po vyšším postavení. Eduardův bratr Jiří, vévoda z Clarence, i přes králův výslovný zákaz uzavřel s Warwickem dohodu a oženil se s jeho nejstarší dcerou Isabellou s vidinou získání trůnu. 278 Anna byla přítomna obřadu, který se odehrál v Calais. 279 Po svatbě se vrátila i s rodiči do Anglie, ale prozrazení spiknutí donutilo Warwicka s rodinou prchnout ze země. Usídlili se v Paříži na dvoře Ludvíka XI. Ten uprchlíky přijal a nabídl zprostředkování schůzky mezi Warwickem a Markétou z Anjou Princezna Anna Tito dva nesmiřitelní rivalové se dohodli na spojenectví stvrzeném sňatkem Markétina syna Eduarda a Warwikovy dcery Anny. Warwick slíbil Markétě věrnost a znovunastolení jejího manžela na anglický trůn. 281 Anna se měla na oplátku stát příští královnou. Po zásnubách odjel Warwick do Anglie uskutečnit svůj slib a zanechal Annu s manželkou v péči Markéty z Anjou. V prosinci se Anna provdala za prince Eduarda a stala se z ní princezna a příští královna. O Anninu přípravu na nové postavení se postarala její tchýně, která měla jasnou představu, jak by měla příští královna vypadat. 277 HICKS, Michael, pozn. 274, s JOHNSON LEWIS, Jone, pozn PALMER, Alan Warwick, pozn. 41, s LANCELOTT, Francis, pozn. 9, s PALMER, Alan Warwick, pozn. 41, s

57 Anna s matkou zůstala ve Francii až do dubna 1471, kdy se připojila k tažení do Anglie. 282 Annin otec ale zemřel ještě před tím, než se s ním stačila znovu setkat. Anna se ve stejný den, kdy byl její otec poražen u Barnet, vylodila s Markétou z Anjou v Anglii. Přijížděla do své domoviny s vědomím, že se z ní stane příští anglická královna. Annina matka po obdržení zprávy o manželově smrti prchla do blízkého kláštera, kde požádala o azyl. Anna tak zůstala sama jen s manželem a tchýní, s téměř naprostými cizinci. Jedinou nadějí na udržení jejího postavení bylo připojit se k pochodu lancasterského vojska. To se střetlo v bitvě u Tewkesbury se silami Eduarda IV. a bylo poraženo. 283 Její manžel zde byl zabit a z Anny se po necelém půlroce manželství stala vdova. Anna byla donucena složit slib věrnosti králi a ona i její majetek byly předány do péče manžela její sestry, vévody z Clarence. Anna a její sestra po smrti otce zdědily rovným dílem jeho majetek. Jako Annin poručník mohl Clarence disponovat nejen majetkem své manželky, ale i své švagrové. V té době se o Annu začal zajímat nejmladší z králových bratrů Richard, vévoda z Gloucesteru. Pokud by se Anna znovu vdala, její majetek by připadl jejímu manželovi a Clarencovi by zůstal jen majetek jeho ženy. Intenzivně se tedy snažil zabránit tomu, aby se Anna znovu provdala, obzvláště za jeho bratra. 284 Richard odvedl Annu z domu svého bratra do kostela St. Martin s le Grand, kde jí bylo poskytnuto přechodné útočiště. 285 Anny se poté ujal její strýc arcibiskup z Yorku. Spor o Annu a její majetek musel nakonec rozsoudit Eduard IV. Král rozhodl ve prospěch Richarda a Anny. Té byla oficiálně přiznána její půlka dědictví po otci. Warwickův majetek byl rovnoměrně rozdělen mezi jeho dvě dcery, ve skutečnosti však přešel do rukou jejich manželů, králových bratrů. Pozemky po Warwickovi byly rozděleny na půl. Isabella získala majetek Beauchamp-Despenserů a Anna Salisbury-Nevillů. 286 Vdově po hraběti nezůstalo zhola nic. Byly jí odebrány všechny pozemky, majetek 282 WAGNER, John, pozn. 169, s PALMER, Alan Warwick, pozn. 41, s WAGNER, John, pozn. 5, s LANCELOTT, Francis, pozn. 9, s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s

58 a formálně byla prohlášena za mrtvou, aby její dcery mohly zdědit její jmění, a donucena odejít do kláštera. 287 Gloucester nabídl Anně manželství, které bylo výhodné pro oba dva zúčastněné. Richard by získal celé Annino jmění a pozemky. Anna si od manželství slibovala zvýšení svého postavení a ochranu před Clarencem. Jako manželka Richarda by byla vévodkyní z Gloucesteru a švagrovou krále. Přestože byli v blízkém příbuzenském svazku, bratranec a sestřenice, nepočkali na svolení papeže a v roce 1472 se nechali oddat. I když se z počátku nejednalo o manželství z lásky, časem si k sobě vytvořili pevný vztah. 288 Jednalo se jistě o velmi odvážný čin, možná jeden z mála, který mohla Anna učinit z vlastní vůle. Richard díky sňatku s Warwickovou dcerou získal značnou politickou pozici v severní Anglii, kde se už několik generací soustředila moc rodu Nevillů. Zároveň mu Eduard udělil pozici konstábla, takže dohlížel na území severozápadní Anglie a na hranice se Skotskem. 289 Anna strávila následujících několik let na hradě Middleham v Yorkshiru, odkud její manžel spravoval své nové pozemky a budoval si mocenskou pozici a vliv. 290 Jedenáct měsíců po svatbě se Anně a Richardovi narodilo jejich jediné dítě, syn Eduard. 291 Od narození nebyl příliš silný a během dětství často churavěl. Anna se i se synem držela od královského dvora co nejdále, preferovala relativní svobodu na Middlehamu před oficialitami londýnského dvora. 292 V roce 1476 po smrti své sestry se ujala jejích dětí, které se po popravě jejich otce staly sirotky. Po smrti Eduarda IV. se strhl boj o trůn, v němž figuroval její manžel zprvu jako protektor a regent mladého krále Eduarda V. a po zpochybnění legitimity královských dětí i jako nový následník trůnu. 293 Anna pravděpodobně o celé věci věděla, protože si s manželem často vyměňovala dopisy. Avšak do Londýna se dostavila až den před vlastní korunovací. 287 LANCELOTT, Francis, s NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s HICKS, Michael, pozn. 274, s Eduard z Middlehamu, princ z Walesu ( ). 292 LANCELOTT, Francis, pozn. 9, s Ingulph s Chronicle of the Abbey of Croyland, pozn. 5, s

59 5.4 Královna Anna Richard a Anna byli korunováni 15. července 1483 ve Westminsteru. Jednalo se o velkolepou slavnost. 294 K tomu přispěl i fakt, že se jednalo o dvojitou korunovaci, která se v Anglii konala naposledy při nástupu Eduarda II. 295 a Isabelly Francouzské na trůn. Tím, že se Richard nechal korunovat společně s Annou, jí prokázal velkou čest a úctu. Anna se tak konečně stala anglickou královnou, jak o to usiloval její otec. Po korunovaci zanechal Richard Annu i se synem ve Windsoru a vydal se na cestu po vnitrozemí své země. 296 Anna se k němu připojila až na Warwicku. Zde se setkali se španělským ambasadorem, se kterým projednávali možnost svazku mezi jejich synem Eduardem a španělskou princeznou. Z Warwicku pokračovali do Coventry, Leicesteru, Nottinghamu a Yorku. Richard měl v Yorku silnou podporu a byl zde znovu i s Annou korunován v místní katedrále. Poté se opět vrátili do Londýna, tentokrát už ale bez syna, kterého nechali kvůli bezpečnosti na Middlehamu. Nicméně chlapec byl často nemocný a v dubnu 1484 zde zemřel. 297 U dvora se zatím šířily zvěsti o Richardově roli v případu zmizení princů z Toweru. Lidé začali Richarda nenávidět a tvrdit o něm, že je vrah. Richard však v době údajné vraždy pobýval s Annou mimo Londýn. 298 Přesto toto tvrzení zakořenilo lidem v podvědomí a Richard ztrácel podporu lidu. Odsoudil dvě děti krále Eduarda k smrti, z toho důvodu ztratil srdce svého lidu. 299 Proti Richardovi se uskutečnilo povstání vedené jeho bratrancem, vévodou z Buckinghamu, který patřil v minulosti mezi Richardovi nejvěrnější poddané. 300 Po potlačení spiknutí nastalo u dvora krátké období klidu. Anna se zatím s obratností sobě vlastní pohybovala v diplomatických vodách dvora. Často přijímala cizí velvyslance a rozmlouvala s nimi Chronicles of London, pozn. 4, s Eduard II. ( ). 296 PALMER, Alan Warwick, pozn. 41, s LANCELLOT, Francis, pozn. 11., s ASHLEY, Mike, pozn. 244, s He also put to deth the two childer of kyng Edward, for whiche cawse he lost the hertes of the people. Chronicles of London, pozn. 4, s LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s HICKS, Michael, pozn. 274, s

60 5.6 Poslední roky Po ujednání smíru mezi Richardem a Alžbětou Woodvillovou ona i její dcery opustily útočiště v opatství a vrátily se na dvůr. Nejstarší dívky se staly Anninými dvorními dámami. Anna si zvlášť oblíbila nejstarší Alžbětu. Dlouho před smrtí syna Eduarda bylo jasné, že Anna už nedá Richardovi další dítě. Nejhorší možná situace, která mohla potkat královnu, byla neplodnost. Po smrti syna se Annino postavení na dvoře rapidně zhoršilo. Začalo se spekulovat o anulaci manželství či o rozvodu. 302 Mnohem pravděpodobnější alternativou však bylo počkat do smrti královny a teprve poté hledat královnu novou. Annino zdraví se rychle horšilo, psychické napětí a smrt jediného milovaného syna ji velmi poznamenaly. Pravděpodobně onemocněla tuberkulózou a Richardovi bylo ze zdravotních důvodů doporučeno vyhýbat se jejím komnatám. 303 Mnozí našli novou královnu v Alžbětě z Yorku, Richardově neteři. 304 Důvodem mělo být upevnění nároku na trůn a mládí nevěsty, která by byla jistě schopná porodit králi mužského dědice. Tyto fámy ale postrádají logický smysl. Kdyby se přece jenom tento sňatek odehrál, Richard by musel uznat platnost sňatku Eduarda IV. a Alžběty Woodvillové, čímž by sám sobě upřel nárok na trůn a zničil vše, na čem do té doby pracoval. Annino zdraví se fatálně zhoršilo na začátku roku 1485 a 16. března 1485 v den, kdy se na obloze objevilo zatmění slunce, nakonec zemřela. 305 Její tělo bylo uloženo do neoznačeného hrobu ve Westminsterském opatství. Místo jejího posledního odpočinku bylo označeno až v roce PALMER, Alan Warwick, pozn. 41, s WEIR, Alison Britain's royal families : the complete genealogy. London: Pimlico, ISBN s Ingulph s Chronicle of the Abbey of Croyland, pozn. 5, s LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s JOHNSON LEWIS, Jone, pozn

61 6. Markéta Beaufortová 6.1 Dětství Markéta se narodila roku 1443 na hradě Bleshoe v blízkosti Hilgham Ferrers. 307 Markéta Beaufortová byla jediným dítětem Jana Beauforta, vévody ze Somersetu, vnuka Jana Gentského, a Markéty de Beauchamp. Markétina matka byla movitou dědičkou, jejíž původ sahal až k Jindřichu III. 308 Markéta otce nepoznala, pravděpodobně spáchal sebevraždu v roce 1444 po prozrazení jeho spiknutí vůči králi. Ještě před svou smrtí se pokusil urovnat věci tak, aby poručnictví dcery a s ním i celý jeho majetek získala do svých rukou jeho manželka. Král Jindřich ale rozhodl jinak a svěřil Markétu do opatrovnictví Williama de la Pole, vévody ze Suffolku. Markéta byla odvezena od své matky na panství v Bedfordshiru a zůstala tam celé dětství. Aby si zajistil Markétin majetek, snažil se svou chráněnku provdat za svého syna Jana. Protože byl ženich s nevěstou v blízkém příbuzenském svazku, bylo zapotřebí papežského souhlasu. Prozatím tedy byla uzavřena předmanželská smlouva, která trvala od ledna 1449 až do srpna V té době se konečně podařilo získat souhlas papeže, ale zasáhl Jindřich VI., který přesunul Markétino poručnictví do rukou svých nevlastních bratrů Edumunda a Jaspera Tudora. 310 Předmanželská smlouva s Janem de la Polem byla zrušena v roce Bohatá nevěsta Starší z Markétiných poručníků Edmund se s Markétou později v roce 1455 oženil. 311 Nevěstě v té době bylo dvanáct a ženichovi dvacet pět let. I přes svůj velmi mladý věk nedlouho po svatbě čekala dítě. Edmund náhle onemocněl a zemřel v listopadu 1456 v době, kdy byla Markéta v šestém měsíci těhotenství. Během krátké doby se 307 HALSTED, Caroline, pozn. 307, s Jindřich III. ( ). 309 HALSTED, Caroline. Life of Margaret Beaufort, Countess of Richmond and Derby, Mother of King Henry VII. 4. vyd. London: Nabu Press, ISBN s Jan de la Pole ale nemusel truchlit nad ztrátou tak majetné nevěsty. Později se za vlády Eduarda IV. oženil s jeho sestrou Alžbětou. 311 WEIR, Alison, pozn. 303, s

62 v Markétině životě událo hned několik klíčových událostí. Vdala se, otěhotněla a téměř vzápětí se stala vdovou. 312 Po bratrově smrti se péče o těhotnou Markétu ujal její švagr, Jasper Tudor, hrabě z Pembroke. Odvezl ji na svůj hrad v jihozápadním Walesu, kde porodila 28. ledna 1457 syna Jindřicha. 313 Markéta měla velmi těžký porod, pravděpodobně způsobený jejím mládím a drobnou postavou, a později už se jí nikdy nepodařilo otěhotnět. Plně se oddala své nové mateřské roli. 314 Několik dalších let strávila na hradě Pembroke v péči svého švagra, kde mohla bez obtíží vychovávat syna. Velmi k němu přilnula a kromě víry se stal jejím jediným skutečným štěstím. Jako Markétin syn se díky rodovým vazbám stal hned po králi Jindřichovi a jeho synovi dědicem lancasteské linie a jejího nároku na anglický trůn. Toto dědictví ho však stavělo do velmi nebezpečné pozice. 6.3 Nový sňatek a odebrání syna Markéta jako mladá, bohatá vdova hledala manžela, který by ochránil nejen ji, ale hlavně jejího syna. Samotná žena nemohla zůstat bez ochrany, kterou jí mohlo poskytnout jedině manželství. Jako ideální kandidát na manžela se ukázal Jindřich Stafford, syn vévody z Buckinghamu. Navzdory faktu, že se jednalo o sňatek z rozumu, Markéta s Jindřichem se velmi sblížili a chovali k sobě silné sympatie. 315 V době korunovace Eduarda IV. se politická situace v zemi velmi změnila a Markétin syn začal vzbuzovat nechtěnou pozornost. Eduard si nepřál, aby Jindřich Tudor vyrůstal ve společnosti Markéty, která neskrývala sympatie k Lancasterům. Jindřich byl matce odebrán a péči o něj převzal lord Herbert, jeden z nejvěrnějších králových mužů. Jindřichovi v té době bylo pouhých 5 let. Král doufal, že pobyt v yorkistické rodině zbaví chlapce jakékoli myšlenky na jeho lancesterské dědictví. Zároveň mu byl odebrán majetek náležející k jeho titulu hraběte z Richmondu a dán královu bratru Clarencovi. Jindřich strávil dalších několik let v domácnosti lorda Herberta až do znovunastolení Jindřicha VI LACEY, Robert., pozn. 15, s JOHNSON LEWIS, Jone: Margaret Beaufort: The Making of the Tudor Dynasty, in: Women History [online], [vid ], dostupné z: Beaufort.htm 314 LACEY, Robert, pozn. 15, s HALSTED, Caroline, pozn. 307, s HALSTED, Caroline, pozn. 307, s

63 Markéta musela toto nové uspořádání přijmout bez protestů. V opačném případě by riskovala, že jí bude zcela zakázán jakýkoli kontakt se synem. Přesto ho mohla vídat jen při výjimečných příležitostech. 317 Během první vlády Eduarda IV. se Markéta držela stranou politických aktivit. Její manžel byl věrný Eduardovi IV., a tak byla Markéta chráněna před odplatou ze strany Yorkistů. Změna nastala po Warwickově návratu z Francie roku Jindřich VI. znovu usedl na anglický trůn a Markéta se mohla konečně setkat se synem. Její švagr Jasper se vrátil do Anglie a společně představili mladého Jindřicha králi. 319 Markéta se už nadále nemusela držet zpátky a veřejně prohlašovala svou věrnost králi. Po bitvách u Barnet a Tewkesbury se Markétina situace zcela otočila. Princ Eduard byl zabit a krátce nato zemřel i Jindřich VI. Jindřich Tudor se tak stal jediným zbývajícím dědicem Lancasterů. 320 Nadále pro něj v Anglii nebylo bezpečno. Markéta ho poslala v doprovodu jeho strýce do Bretaně, kde strávil následujících 14 let. 321 Eduard se snažil dohodnout s vévodou Bretaňským jejich vydání zpět do Anglie, ale vévoda odmítl. Eduard otočil svou strategii a začal naopak vévodovi platit, aby Tudory v Bretani udržel Třetí manželství To však nebyla jediná rána, která Markétu zasáhla. Její manžel Jindřich Stafford byl těžce zraněn v bitvě u Barnet, kde bojoval za Eduarda IV., a na následky zranění zemřel v říjnu Markéta zůstala zcela osamocena. Více než kdy dříve chápala nutnost dobrého sňatku, který byl čistě věcí politiky. Markéta byla nadále žádanou partií, především díky svému původu a nemalému bohatství. Případný manžel musel být dostatečně mocný, aby v případě potřeby pomohl jejímu synovi a zároveň Yorkista s dobrým postavením u dvora a aby byla jištěna z obou soupeřících stran. Tyto podmínky do nejmenšího splňoval Thomas, lord Stanley. Stanley zastával důležité místo u dvora v roli králova správce a patřil k předním 317 JOHNSON LEWIS, Jone, pozn PALMER, Alan Warwick, pozn. 41, s WEIR, Alison, pozn. 159, s PALMER, Alan Warwick, pozn. 41, s WEIR, Alison, pozn. 159, s WEIR, Alison, pozn. 159, s

64 šlechticům království. 323 Byl velkostatkářem s velkým jměním v Cheshiru, Lancashiru a dalších oblastech na severozápadu Anglie. Rod Stanleyů byl znám svou úskočností. Jejich rostoucí majetek byl typickým příkladem chaotických konkurenčních bojů a střídání stran. 324 Stanleyové bojovali vždy na obou stranách, čekali na výsledek bitvy a v poslední chvíli přeběhli k vítězící straně. Stanley byl navíc společně se svým bratrem velitelem velké soukromé armády, která mohla být ve správný moment klíčová. Přesto bylo toto manželství výhodné pro obě zúčastněné strany. Stanley získal výnosy z Markétiných pozemků a Markéta sňatkem s Yorkistou povýšila ve společenském žebříčku. S manželem byla často viděna u dvora, kde sloužila jako královnina dvorní dáma. 6.5 Královnina dvorní dáma Přestože se to přes původní nesympatie zdálo nemožné, Markéta se sblížila s Alžbětou Woodvillovou. Díky tomuto přátelství získala Markéta jistý vliv na královnu a ta jí pomohla přesvědčit krále Eduarda, aby uznal nárok jejího syna, Jindřicha Tudora, na titul a majetek po jeho otci. 325 V roce 1483 Eduard náhle zemřel a jeho bratr se zmocnil trůnu jako Richard III. Markéta byla nucena hrát na obě strany. Nadále si dopisovala s Alžbětou Woodvillovou, ale zároveň sloužila i Anně Nevillové. Její manžel si po korunovaci Richarda III. velmi polepšil, stal se lordem konstáblem. 326 Informace o smrti malých princů vězněných v Toweru přišla s velkou pravděpodobností k Alžbětě Woodvillové právě od Markéty Beaufortové. Kromě známých teorií o vraždě princů nařízené jejich strýcem Richardem III. je zde i několik teorií obviňujících z tohoto činu Markétu Beaufortovou, která měla tímto způsobem uklidit svému synovi cestu na trůn. 6.6 Spojenectví s Alžbětou Woodvillovou Alžběta Woodvillová začala s Markétou domlouvat spojenectví, které mělo být stvrzeno sňatkem jejich dvou dětí Jindřicha Tudora a Alžběty z Yorku v případě, že Jindřich 323 WAGNER, John, pozn. 169, s LACEY, Robert, pozn. 15, s HALSTED, Caroline, pozn. 307, s HALSTED, Caroline, pozn. 307, s

65 Tudor porazí Richarda III. 327 Jejich sňatek by vyřešil většinu sporů a sjednotil všechny frakce do jediné. Jindřich učinil 25. prosince 1483 ve městě Rennes slavnostní slib, že se ožení s Alžbětou z Yorku a spojí znepřátelené rody. 328 Cenným spojencem se jí nečekaně stal vévoda z Buckinghamu. 329 Buckingham se těšil velké přízni Richarda III., ale z neznámého důvodu se k němu otočil zády. Markéta si ho získala slibem vysokého postavení u dvora v případě, že pomůže dosadit jejího syna na trůn. Buckingham, jehož rodina patřila v minulosti mezi horlivé stoupence Lancasterů, Markétinu nabídku přijal. 330 Nejspíše ale sám doufal, že se stane králem, měl totiž mnohem větší nárok na trůn než Jindřich Tudor. Markéta, Alžběta Woodvillová a Buckingham se spojili, i když každý pro jiný cíl. Markéta informovala syna prostřednictvím dopisů, že nastal správný čas na jeho návrat do vlasti, kde se měl spojit s Buckinghamem a zaútočit na Richarda. 331 Jindřich se s finanční podporou bretaňského vévody Františka II. 332 začal připravovat na vylodění v Anglii. V roce 1484 vypuklo v Anglii povstání organizované Buckinghamem, ale z důvodu nepříznivého počasí, které pozdrželo příjezd Jindřicha Tudora, bylo povstání brzy rozdrceno a Buckingham zajat. Za svou zradu byl 2. listopadu poslán na smrt. 333 Jindřich se vrátil zpět do Bretaně a po pokusech Richarda III. o jeho vydání odešel i se strýcem do Francie a vyčkával na další příležitost k útoku. O Markétině roli v povstání se vědělo, ale unikla trestu díky svému manželství se Stanlym. Zachránila si sice život, ale parlament jí odepřel všechen její majetek a svobodu ve prospěch jejího manžela. Byla svěřena do Stanleyho péče, kde měla zůstat pod dohledem bez přístupu služebnictva. Stanley si tento králův příkaz nevykládal příliš striktně, a tak byla Markéta s jistým omezením schopná zůstat v písemném kontaktu se synem WEIR, Alison, pozn. 159, s HALSTED, Caroline, pozn. 307, s Synovec jejího zemřelého manžela Jindřicha Stafforda. 330 WEIR, Alison, pozn. 159, s WEIR, Alison, pozn. 159, s František II., vévoda bretaňský ( ), znám pro svou snahu na osamostatnění Bretaňě od Francie. 333 PALMER, Alan Warwick, pozn. 41, s JOHNSON LEWIS, Jone, pozn

66 Nadále se snažila přesvědčit manžela, aby podpořil nárok jejího syna na trůn. Stanley ale vyčkával. Nebyl si jistý výsledkem případného střetu Nástup Jindřicha VII. na trůn Jindřich Tudor se znovu vylodil v Milford Haven v srpnu S podporou francouzských a skotských vojáků sbíral ve Walesu další vojáky. Po úspěšném vylodění okamžitě informoval matku o svém příjezdu do země. Pochodoval směrem na Londýn, když se srazil s královým vojskem u Bosworthova pole. Lord Stanley se na poslední chvíli rozhodl připojit k nevlastnímu synovi a tato nenadálá zrada stála Richarda III. korunu i život. 337 Jindřich porazil Richarda a stal se králem. Se získáním trůnu mu nejvíce pomohla jeho matka, která s pomocí Alžběty Woodvillové dokázala přesvědčit prořídlé řady velmožů, aby se připojili na jeho stranu. 338 Prvním místem, na které nový král zavítal, byl dům jeho matky, kde zůstal s ní několik dní o samotě. 339 Pravděpodobně si chtěli vynahradit všechna ta léta, která spolu zmeškali. Markéta se konečně dočkala synova návratu a jeho nástupu na trůn. Odešla z manželova sídla a usadila se na dvoře. Nadále měla na syna velký vliv a on si jejích názorů velmi cenil. Jindřich nikdy nezapomněl, co všechno pro něj musela matka podstoupit a že korunu získal z velké částí právě díky ní. 340 Při Jindřichově korunovaci 30. října 1485, při které měla štěstím plakat, byl Markétě přiznán titul královny matky My Lady, the King s Mother. 341 Jindřichova budoucí žena Alžběta z Yorku byla umístěna do péče Markéty, která ji připravovala na budoucí roli královny. 342 Jindřich splnil svůj slib daný v roce 1483 a oženil se Alžbětou z Yorku roku Jejich první syn Arthur se narodil téměř na den o devět měsíců později, 19. září WEIR, Alison, pozn. 159, s Ingulph s Chronicle of the Abbey of Croyland, pozn. 5, s JOHNSON LEWIS, Jone, pozn MORGAN, Kenneth Owen, pozn. 12, s HALL, Edward, pozn. 3, s JOHNSON LEWIS, Jone: Margaret Beaufort, King s Mother, in: Women History [online], [vid ], dostupné z: PALMER, Alan Warwick, pozn. 41, s HALSTED, Caroline, pozn. 307, s

67 6.8 Královna matka Jindřich toužil vládnout Anglii, ale chyběly mu zkušenosti a byl neznalý místních poměrů. Hlavním poradcem a rádcem se stala jeho matka, které jediné zcela důvěřoval. Radila mu, jak v soudních, tak náboženských otázkách. Jindřich toužil pro matku udělat co nejvíce. Zařídil, aby ji parlament prohlásil za femme sole. Tento status znamenal, že, ač byla stále vdaná za Stanleyho, měla mnohem větší nezávislost než vdané ženy. Mohla zcela sama kontrolovat svůj vlastní majetek a finance. Během následujících let jí syn udělil nemálo nových pozemků a panství, které byly pod její nezávislou kontrolou. Přestože nebyla Markéta nikdy skutečnou královnou, bylo s ní tak u dvora vždy zacházeno. Markétina snacha Alžběta sice měla v královské domácnosti vyšší postavení, ale to Markétino za ní nezaostávalo. Markéta přijala svou snachu velmi dobře a chovala se k ní téměř s mateřskou láskou. Doprovázela ji na nejrůznější veřejná vystoupení a stala se její oporou. Starala se výhradně o Alžbětino pohodlí během jejích těhotenství a zároveň i o výchovu jejích dětí. 343 V roce 1499 se začala podepisovat jako Markéta R. (Margaret R.) tedy jako Markéta královna (lat. regina). 344 Její domácnost se vyznačovala okázalým luxusem a hned za tou královou byla největší v království. Markéta mistrně ovládala propagandu. Ona objednala knihy, které později posloužily k historickému zneuctění jejích nepřátel. 345 Když v roce 1487 odešla ode dvora královnina matka Alžběta Woodvillová, věřilo se, že se tak stalo na přání královy matky. 6.9 Poslední roky Markéta byla po celý svůj život silně věřící. Po synově korunovaci začala ještě více finančně podporovat duchovenstvo, a to zejména v Cambridgi. V roce 1502 darovala Markéta peníze na založení Lady Margaret Professorship of Devinity v čele s budoucím biskupem z Rochestru Janem Fisherem. Dále také podporovala vydavatele Williama Caxtona, od něhož kupovala náboženské texty i romány. Její manžel, lord Stanley, byl 343 HALSTED, Caroline, pozn. 307, s JOHNSON LEWIS, Jone, pozn CARPENTER, Christine, pozn. 72, s

68 za svou věrnost odměněn titulem hraběte z Derby, a tak si Markéta mohla připsat další titul. 346 V roce 1499 přijala slib cudnosti, přestože byla v té době stále vdaná za Stanleyho. Markéta od té doby žila na panství Collyweston v Northamptonshiru. Přesto i nadále navštěvovala syna s rodinou. Byla přítomna sňatku vnuka Artura s Kateřinou Aragonskou 14. listopadu 1501 i jeho pohřbu o pět měsíců později. 347 Alžběta z Yorku zemřela následující rok po porodu svého posledního dítěte. Jindřich se už znovu neoženil a plně se věnoval správě království. Markétin manžel lord Stanley zemřel v roce Poslední roky svého života věnovala Markéta modlitbám a žila striktně podle řeholních pravidel. V roce 1509 zemřel Jindřich VII. a Markéta tak přišla o své jediné dítě. Tato zpráva ji hluboce zasáhla, velmi svého syna milovala a měli spolu výjimečný vztah. 348 Vrátila se do Londýna a uspořádala pro syna velkolepý pohřeb. Jindřich ji jmenoval hlavní vykonavatelkou své poslední vůle. Krátce po pohřbu jednoho krále následovala korunovace druhého, i tuto ceremonii organizovala stále slabší Markéta. Už před Jindřichovou smrtí se Markétin zdravotní stav horšil, nechala dokonce sepsat poslední vůli. Události kolem pohřbu a následná korunovace sebraly Markétě poslední zbytky sil. Markéta zemřela pouhé dva měsíce po svém synovi a pět dní po korunovaci Jindřicha VIII., 29. června Její tělo bylo uloženo ve Westminsterkém opatství HALSTED, Caroline, pozn. 307, s JOHNSON LEWIS, Jone, pozn HALSTED, Caroline, pozn. 307, s WAGNER, John, pozn. 169, s

69 Závěr V bakalářské práci jsem se nažila zjistit, jestli královny během válek růží měly nějakou faktickou moc, nebo jen byly ovládány svými rodinami. V první části své práce jsem představila války růží tak, jak se prezentují v knihách zabývajících se samotnými válkami růží či v souhrnných knihách o historii Anglie. Ukázalo se, že o manželkách a matkách králů se téměř vůbec nezmiňují. Zcela se soustředí na muže, kteří ve válkách růží hráli nějakou roli. Přitom jak ze zřejmé z této práce, byly tyto ženy hlavními aktérkami celého konfliktu. Kdyby nebylo Markéty z Anjou, válka by možná vůbec nezačala. Její nepříliš dobrý výběr spojenců a nepřátelské chování vůči vévodovi z Yorku zapříčinilo propuknutí občanské války, která za jiných okolností mohla skončit dříve a méně dramaticky. Přesto se Markétě nedá upřít oddanost, kterou prokazovala jak svému nemocnému manželovi, tak především svému synovi, pro jehož podporu v pozdějších letech organizovala různá povstání a převraty. Byla to komplikovaná žena, která toužila po úctě svých poddaných a zabezpečení svého i synova postavení. Ani jednoho ale nakonec nedosáhla. Přesto je však nejvýraznější ze všech zde zmíněných královen, alespoň co se zásahů do všeobecné politiky Anglie týče. Další královny si ve svém postavení nepočínaly tak suverénně a otevřeně jako Markéta. Alžběta Woodvillová byla typickým příkladem matky bojující za práva svých dětí. Držela se spíše v pozadí mocenských půtek, a když se snažila ovlivnit situaci ve svůj prospěch, činila tak především skrze svého manžela. Stejně jako Markéta z Anjou nebyla oblíbena prostým lidem a z velké části ani šlechtici na dvoře, ale měla podporu a nejspíše i lásku Eduarda IV., který jí často vyhověl v jejích návrzích. Díky jejímu vlivu a společenskému postavení se celá její rodina povznesla do zcela jiné společenské třídy, za což ale později zaplatili nejen oni, ale i sama Alžběta a její děti. Zcela odlišnou postavou byla Anna Nevillová. Je otázkou, zda vůbec nějakou moc měla. Jistě, jako královna získala nepopiratelně nějaké pravomoci, o kterých se ostatním mohlo jen zdát, ale skutečnou moc, kterou vládla například Markéta z Anjou, nezískala. Anna se po celý svůj život musela podřizovat přání mužů, což byla v té době běžná praxe. Nejdříve o ní rozhodoval její otec, hrabě Warwick, poté její první manžel princ Eduard. I když zde se dá spekulovat, zda to nebyla spíše Markéta z Anjou, kdo ovlivňoval a dával směr Anninu životu. Po manželově smrti přešla péče o ní do rukou její švagra Jiřího, který zneužíval svého postavení a držel Annu co nejdále od jejího 68

70 majetku. Nakonec udělala alespoň jedno svobodné rozhodnutí. Rozhodla se provdat za Richarda, vévodu z Gloucesteru. Tento krok jí přinesl alespoň částečnou svobodu a postavení vévodkyně a královi švagrové. Markéta Beaufortová na druhou stranu měla prokazatelný vliv a politické postavení. Jako dědička svého otce byla přímou nástupkyní rodu Beaufortů a díky tomu se mohl její syn Jindřich Tudor ucházet o trůn. Kdyby to bylo v té době možné, mohla se o královskou korunu ucházet Markéta a ne Jindřich. Markéta byla v jiném postavení než zbývající ženy. Byla jedinou dědičnou velkého jmění, které chtěl získat nejeden šlechtic v zemi. Všechny ale předběhl král Jindřich VI., který rozhodl, že se Markéta vdá za jeho nevlastního bratra. Markéta obdivovala Jindřicha, což se ukázalo i při výběru synova jména, a tak se sňatkem souhlasila. Přestože měl svazek jen krátkého trvání, narodil se z něj jeden z nejvýraznějších králů Anglie Jindřich VII. Tudor. Markéta podnikala pro svého syna tajné a riskantní tahy v rámci anglické politiky, díky nimž se Jindřich v roce 1485 mohl usadit na anglický trůn. Přestože se tedy nestala královnou, byla to právě ona, kdo nakonec ve válkách růží triumfoval. 69

71 Seznam zdrojů Literatura ABBOTT, Jacob. History of Margaret of Anjou, Queen of Henry VI of England. New York: Cosimo, ISBN ASHLEY, Mike. British Kings & Queens. New York: Carroll & Graf, ISBN CARPENTER, Christine. The wars of the Roses : politics and the constitution in England, c Cambridge: Cambridge University Press, ISBN HALSTED, Caroline. Life of Margaret Beaufort, Countess of Richmond and Derby, Mother of King Henry VII. 4. vyd. London: Nabu Press, ISBN HICKS, Michael. Anne Neville: Queen to Richard III. Stroud:The History Press, ISBN CHURCHILL, Winston. Dějiny anglicky mluvících národů. Díl 1., Zrození Británie. 1. vyd. Praha: Český spisovatel, ISBN JOHNSON LEWIS, Jone: Anne Neville, in: Women History [online], [vid ], dostupné z: JOHNSON LEWIS, Jone: Elizabeth Woodville, in: Women History [online], [vid ], dostupné z: JOHNSON LEWIS, Jone: Margaret Beaufort, King s Mother, in: Women History [online], [vid ], dostupné z: JOHNSON LEWIS, Jone: Margaret Beaufort: The Making of the Tudor Dynasty, in: Women History [online], [vid ], dostupné z: JOHNSON LEWIS, Jone: Queen Consort of Henry VI, in: Women History [online], [vid ], dostupné z: Kings & queens. 1. vyd. London: Collins, ISBN LACEY, Robert. Slavné příběhy anglických dějin. 1.vyd. Praha: Volvox Globator, ISBN

72 LANCELOTT, Francis. The queens of England and their times. From Matilda, queen of William the Conqueror, to Adelaide, queen of William the Fourth. Michigan: Scholarly Publishing Office, University of Michigan Library, ISBN LAWRANCE, Hannah. Historical Memoirs of the Queens of England: Society in England during the Middle Ages. London: Nabu Press, ISBN LLOYD, T. H. England and the German Hanse : a study of thein trade and commercial diplomacy. Cambridge: Cambridge University Press, ISBN MAUROIS, André a Michel MOHRT. Dějiny Anglie. Praha: Lidové noviny, ISBN MORGAN, Kenneth Owen. Dějiny Británie. 2. vyd. Praha: Lidové noviny, ISBN MORTON, Arthur L. Dějiny Anglie. 3. vyd. Praha: Svoboda, NEILLANDS, Robin. Války růží. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, ISBN X. PALMER, Alan Warwick. The Pimlico chronology of British history. London: Pimlico, ISBN RICKARD, Jack: Angers Agreement, July 1470, in: History of War [online], , [vid ], dostupné z: ROSS, Charles Derek. Edward IV. 5.vyd. Berkley: University of California Press, ISBN STRONG, Roy. The story of Britain. London: Pimlico, ISBN TREVELYAN, George Macaulay. A shortened history of England. London: Penguin Books, ISBN WAGNER, John. Encyclopedia of the Wars of the Roses. Santa Barbara, Calif., ISBN WEIR, Alison. Britain's royal families : the complete genealogy. London: Pimlico, ISBN WEIR, Alison. The princes in the Tower. 1. vyd. London: Pimlico, ISBN

73 Prameny FABYAN, Robert. The New Chronicles of England and France [online], London 1811 [vid ], dostupné z: HALL, Edward. Hall s Chronicle [online], London 1809, [vid ], dostupné z: Chronicles of London [online], Oxford, Clarendon Press 1905, [vid ], dostupné z: Ingulph s Chronicle of the Abbey of Croyland [online], London, George Bell and sons 1908, [vid ], dostupné z: MORE, Thomas. History of King Richard III [online], Cambridge, University Press 1883, [vid ], dostupné z: SHAKESPEARE, William. Richard III. Brno: Tribun EU, ISBN ŠAŠEK Z BÍŘKOVA, Václav. Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa. 1. vyd. Praha: Orbis, TETZEL, Gabriel. Cestovní deník Lva z Rožmitálu a na Blatné Olomouc: Univerzita Palackého, ISBN

74 Obrazová příloha Wars of the Roses ( ): York and Lancaster family tree. In : Wikipedia Commons online]. [vid ]. Dostupné z: 73

75 Wars of the Roses. In: Wikipedia Commons [online]. [vid ]. Dostupné z:

76 Markéta z Anjou Alžběta Woodvillová Portrait of Margaret of Anjou. In :Good pix gallaries[online]. [vid ]. Dostupné z: Elizabeth Woodville. In: Wikipedia Commons [online]. [vid ]. Dostupné z: Markéta Beaufortová Anna Nevillová Lady Margaret Beaufort. In. Catholic tradition [online].[vid ]. Dostupné z: Anne Neville Stained glass. In: Wikipedia Commons [online]. [vid ]. Dostupné z: