Herní systémy aplikované na MS 2016 ve florbalu

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA Fakulta tělesné výchovy a sportu Herní systémy aplikované na MS 2016 ve florbalu Bakalářská práce Vedoucí diplomové práce: Mgr. Zuzana Dragounová Vypracoval: Filip Chmelíček Praha, březen 2017

2 Prohlašuji, že jsem závěrečnou bakalářskou práci zpracoval samostatně a že jsem uvedl všechny použité informační zdroje a literaturu. Tato práce, ani její podstatná část, nebyla předložena k získání jiného nebo stejného akademického titulu. V Praze, dne... podpis

3 Evidenční list Souhlasím se zapůjčením své bakalářské práce ke studijním účelům. Uživatel svým podpisem stvrzuje, že tuto diplomovou práci použil ke studiu a prohlašuje, že ji uvede mezi použitými prameny. Jméno a příjmení: Fakulta / katedra: Datum vypůjčení: Podpis:

4 Poděkování Rád bych poděkoval paní Mgr. Zuzaně Dragounové za její cenné rady, informace a zodpovězené otázky mnou kladené a za vedení při vypracovávání bakalářské práce.

5 Abstrakt Název: Herní systémy aplikované na MS 2016 ve florbalu Cíle: Rozbor herních systémů finálového utkání na MS 2016, konkrétně Švédska a Finska. Popis chyb v herních systémech při obdržených brankách. Metody: Nepřímé pozorování herních systémů ze záznamu ve finálovém utkání na MS 2016 ve florbalu. Výsledky: Popis herních systémů z finálového utkání na MS 2016 ve florbalu, sloužící trenérům k podkladům, které mohou využít při aplikování herních systémů u vlastních družstev. Rozbor chyb v obranných herních systémech, při obdržených brankách, ve finálovém utkání MS 2016 ve florbalu. Klíčová slova: Florbal, herní systémy, MS 2016 ve florbalu, útočné herní systémy, obranné herní systémy.

6 Abstract Title: Game systems used during the World Floorball Championship Objectives: Describing the game systems used at the final of World Floorball Championship 2016, namely: Sweden and Finland. Description mistakes in gaming systems when the teams received goals. Methods: Indirect observation game system of the World Floorball Championship 2016 from match replay. Results: Description of the various game systems at final match WFC 2016 to further serve as guidelines for coaches wishing to adopt these game systems. Analysis of defensive formation errors which resulted in conceded goals in a final match at WFC Keywords: Floorball, game systems, WFC 2016, offensive game systems, defensive game systems.

7 Seznam použitých symbolů a zkratek ČFbU Česká florbalová unie EFT Euro floorball tour FIN Finský národní tým IFF International Floorball Federation MS Mistrovství světa SWE Švédský národní tým obr. 1 - Použité symboly

8 Obsah 1 ÚVOD TEORETICKÁ VÝCHODISKA PRÁCE Historie florbalu Obecná charakteristika florbalu Systematika florbalu Individuální herní činnosti herní činnosti jednotlivce Skupinové herní činnosti - herní kombinace Týmové herní činnosti herní systémy DIAGNOSTIKA Diagnostický prostředek - pozorování CÍLE A ÚKOLY PRÁCE Cíle práce Úkoly práce VÝSLEDKOVÁ ČÁST Finská republika v utkání Finsko x Švédsko Postupný útok Rychlý útok Protiútok Přesilová hra Osobní obrana Zónová obrana Kombinovaná obrana Zónový presink Hra v oslabení Švédská republika v utkání Finsko x Švédsko Postupný útok Rychlý útok Protiútok Přesilová hra Osobní obrana Zónová obrana Kombinovaná obrana Zónový presink Hra v oslabení Chyby herních systémů při obdržených brankách ve finálovém utkání... 45

9 5.3.1 Branka SWE 0: Branka SWE 0: Branka FIN 1: Branka FIN 2: Branka SWE 2: Branka FIN 3: ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 52

10 1 ÚVOD Florbal je nejdynamičtěji se rozvíjející týmový sport nejen v České republice, ale po celém světě. Je to velice rychlý sport, padá v něm hodně branek a pro jeho finanční, časovou a prostorovou nenáročnost se těší, čím dál tím větší oblibě. Ovšem i přes všechny tyto faktory, florbal není olympijským sportem. Vzhledem k dynamičnosti rozvoje tohoto sportu a výkonnostnímu posunu hráčů v jednotlivých letech, je určitě zapotřebí věnovat tomuto sportu značnou pozornost. Obecně v oblasti florbalu není tolik knížek, odborných časopisů a diplomových nebo jiných prací jednotlivých činností spojených s tímto sportem, proto jsem volil florbalovou tématiku mé bakalářské práce. Herní systémy ve florbalu jsem si vybral, jelikož o tomto tématu jsem věděl pouhé základy a to mám dlouholetou hráčskou florbalovou praxi. Nikdy dříve jsem se nezaměřoval na bližší sledování herních systémů až do povinné účasti na EFT v Brně, kde bylo součástí specializace vypracovat seminární práci, právě na herní systémy. Herní systémy jsou ve florbalu velice důležité, zvláště pro správnou funkci obrany a útoku. Dokonalost herních systémů může rozhodovat jinak vyrovnané utkání. Vybral jsem tedy herní systémy nejlepších dvou týmů na posledním MS ve florbalu, se snahou, o co nejpřesnější popis nejčastějších situací v jednotlivých herních systémech, které ve finálovém utkání nastávaly. Pozorování jsem prováděl nepřímou metodou, konkrétně sledováním videozáznamu. Číselný popis rozestavení v teoretické a výsledkové části je v práci vždy popisován od branky družstva, kterého se daný popis týká. Věřím, že má práce má srozumitelnou a ucelenou formu a doufám, že ji trenéři využijí, jako podklad k vlastním tréninkům zaměřeným na herní systémy. 10

11 2 TEORETICKÁ VÝCHODISKA PRÁCE 2.1 Historie florbalu Vznik florbalu je připisován USA, jelikož zde v továrně na plasty byly vyrobeny první plastové hokejky (Czitrom, 1997). Vznik míčku je převzat také z USA, a to přesně od nadhazovačů v baseballu, kteří ho využívali v hale při zimní přípravě (Zlatník, aj., 2001). Masového rozkvětu se florbal dočkal po dovezení plastových holí roku 1968 do Skandinávie. Florbal vznik jako modifikovaná hra z ledního hokeje, tehdy v mnoha variantách s různými typy míčků a puků (Kysel, 2010). Florbal získal velkou popularitu nejen v řadách nebruslařů, ale jeho popularita se brzy rozšířila do sousedícího Finska (pod názvem salibandy ). Od počátku tedy tyto dvě země udávali směr vývoje florbalu. Za kolébku florbalu je považováno Švédsko, které se zasloužilo o organizaci prvních mezinárodních utkání a je považováno za průkopníky v oblasti pravidel a celkově udává celosvětové florbalové trendy (Kysel, 2010). IFF byla založena roku 1986 ve Švédsku a největšími propagátory v Evropě byly tyto země - Švédsko, Finsko a Švýcarsko. Zcela jinou cestou se florbal ubíral pouze ve Švýcarsku, zde brankář využíval hokejku, hrálo se na zmenšeném hřišti, a to pouze s třemi hráči. Unihockey jak je označován florbal ve Švýcarsku se dodnes hraje systémem 3+1 (3 hráči a jeden brankář), ale pouze na malých hřištích a v nižších výkonnostních kategoriích. V ostatních výkonnostních kategoriích se hraje s pěti hráči v poli a samozřejmě s jedním brankářem. Prvním kdo se setkal s florbalem v Česku, byli studenti VŠE, kteří roku 1984 odcestovali na výměnný pobyt do jedné z Helsinských univerzit. Zde čeští studenti poprvé měli tu čest zahrát si florbal. Po návratu z Helsinek nemuseli čekat ani rok a Finové při výměnném pobytu jako pozornost vzali do Prahy několik hokejek a míčků. S tímto vybavením se hrálo další rok, ale poté se většina hokejek zlámala a florbal na dalších šest let upadl v zapomnění. Až po šesti letech začala skupinka okolo Michala Bauera a bývalých studentů VŠE znovu hrát florbal, v tu chvíli pouze se šesti hokejkami. Největší podíl na rozvoji florbalu v Čechách mají bratři Vaculíkové, kteří 11

12 jako první v roce 1991 dovezli do Čech florbalové vybavení a založili první florbalový klub Tatran Střešovice. Historický mezníkem pro český florbal je zájezd florbalistů Střešovic do Maďarska, odkud se přivezli první florbalové mantinely, díky kterým se mohly začít hrát první turnaje. Roku 1992 byla založena ČFbU a o rok později byla přijata jako dvaadvacátý člen mezinárodní florbalová federace (Roubal aj., 1996). Dalšímu rozvoji jistě napomohlo pořádání historicky druhého MS mužů v roce 1998 v Brně a v Praze. Důležitým rozvojovým momentem bylo zařazování florbalu do výuky tělesné výchovy a vznik prvních školních soutěží. V roce 1996 vznikla za pomoci ČFbU a dalších tehdejších hráčů první metodická příručka. V dnešní době hraje v Česku florbal aktivních členů. Tyto čísla demonstrují ohromnou popularitu a velice rychlý rozvoj florbalu v Čechách. 2.2 Obecná charakteristika florbalu Florbal je kolektivní sport podobající se sálovému hokeji. Podle Táborského aj. (2007) je florbal invazivní týmovou hrou brankového typu. Florbal byl dříve označován jako bezkontaktní sport, ovšem s postupným rozvojem dynamičnosti, rychlosti a tvrdosti se musela upravit i pravidla a v dnešní době je florbal kontaktním sportem, který má svá omezení. V tomto ohledu si ovšem někteří autoři rozporují, například Nykodýn aj. (2006) tvrdí, že florbal patří mezi bezkontaktní sporty, protože jsou všechny nebezpečné zákroky tělem i hokejkou zakázány, ale Kysel (2010) ve své publikaci uvádí, že již více než desetiletí se florbal řadí mezi kontaktní sporty z důvodu zcela běžného přetlačování se rameny, zejména u mantinelů. Florbal je sport, který v dnešní době hrají převážně velmi dobře fyzicky disponovaní hráči. Hráči provádějí opakované krátkodobé činnosti, zejména rychlostně silového charakteru, vysoké intenzity, s nepravidelnými intervaly odpočinku. Stěžejním požadavkem jsou nároky na komplex rychlostních, silových a koordinačních schopností. Florbalová pravidla čerpala inspiraci z pravidel ledního hokeje, fotbalu, basketbalu i jiných sportů. Vzniklé normy chrání zdraví hráčů a zároveň se snaží zabezpečit atraktivitu hry. Florbal je halovým sportem, který se hraje na hřišti dlouhém 40 metrů, širokém 20 metrů, s určitými tolerancemi a se zaoblenými rohy. Ve hře jsou využívány mantinely, které by měly být vysoké 50 centimetrů a schváleny IFF. Dále jsou IFF schváleny rozměry branky, velkého a malého brankoviště. Florbalové utkání 12

13 řídí dva rozhodčí, hraje se 3x 20 minut čistého (zastavovaného) času. Pokud utkání hrané do rozhodnutí skončí nerozhodným výsledkem, musí následovat 10 minutové prodloužení, pokud ani prodloužení nerozhodne o vítězi utkání, přichází na řadu samostatné nájezdy. V poli hraje pět hráčů a jeden brankář, hráči se střídají za hry. Brankář chytá pouze rukama a to kdekoliv ve velkém brankovišti, pokud je alespoň jednou částí svého těla uvnitř tohoto území. Družstvo má nárok na jeden time-out trvající 30 vteřin. Družstvo v utkání může využít až 18 hráčů a 2 brankáře. Vstřelení branky je dosaženo, jestliže byl míček dopraven do branky pravidly povoleným způsobem a přešel celým objemem brankovou čáru (ČFBU, 2014). 2.3 Systematika florbalu Individuální herní činnosti herní činnosti jednotlivce Jedná se o herní činnosti jednoho hráče, které ve florbalu rozdělujeme na útočné, obranné a činnosti brankáře. Dle Zlatníka (2010) je toto rozdělení následující: Útočné herní činnosti jednotlivce: 1. Driblink 2. Vedení míčku 3. Zpracování a přihrávání 4. Střelba 5. Uvolňování s míčkem 6. Uvolňování bez míčku 7. Dorážení a tečování 8. Při vhazování míčku 13

14 Obranné herní činnosti jednotlivce: 1. Obsazování hráče s míčkem 2. Obsazování hráče bez míčku 3. Obsazování hráče v prostoru a obrana prostoru 4. Blokování střel 5. Hra tělem Činnosti brankáře: 1. Základní postoj a pohyb 2. Chytání a vyrážení střel 3. Zmenšování střeleckého úhlu 4. Činnost při přečíslení a situaci jeden na jednoho 5. Činnost při hře za brankou a při přehuštění hráčů v brankovišti 6. Výhozy a zakládání útoku 7. Činnost při standardních situacích Skupinové herní činnosti - herní kombinace Herní kombinace je součinnost dvou nebo více hráčů, kteří společně řeší danou herní situaci. K nácviku herních kombinací dochází až po nácviku a dokonalém zvládnutí herních činností jednotlivce. Herní kombinace jsou jedním z nejdůležitějších prvků hry a až po dokonalém zvládnutí by se mělo přecházet k nácviku herních systémů. Herními kombinacemi řešíme úkoly útočné a obranné. Podle způsobu řešení těchto herních situací rozlišuje Kysel (2009) herní kombinace na principu: 1. Přihraj a běž 2. Křížení 14

15 3. Clonění 4. Zpětné přihrávky 5. Nahození 6. Vhazování 7. Rozehrání standardní situace Obranné herní kombinace jsou reakcí na útočné herní kombinace zahrané soupeřem. Důležitým aspektem pro zvládnutí obranných herních kombinací je komunikace mezi hráči bránícího družstva. Obranné herní situace jsou založené na principu: 1. Zajišťování 2. Přebírání hráčů 3. Zdvojování 4. Odstupování 5. Osobního bránění Týmové herní činnosti herní systémy Herní systémy jsou způsoby vedení utkání nebo jeho částí s předem určenými cíly pro jednotlivce, skupiny a celé družstvo. Herní systémy se dělí stejně jako herní činnosti jednotlivce a herní kombinace, na útočné a obranné. Jednotlivé herní systémy vycházejí ze základního postavení hráčů, které zde bude popisováno. Nácvik systémů by měl nastat až po dokonalém zvládnutí herních činností jednotlivce a herních kombinacích. Útočné herní systémy Hra je založena na individuální a skupinové tvořivosti, improvizaci a kombinačních schopnostech. Tvořivost se projevuje nejen při hraní hráčů s míčkem, 15

16 ale především je důležitý pohyb a myšlení hráčů, kteří v tu chvíli míček nemají a právě svým pohybem se snaží buďto míček dostat nebo uvolnit prostor pro svého spoluhráče (Skružný, 2005; Zlatník aj., 2001). Organizace hry družstva v útoku je výsledkem spolupráce a součinnosti všech hráčů. Herní spolupráce a pohyb hráčů v organizaci hry družstva útoku mají určitý průběh, který označujeme jako fáze útoku (Pavliš, 1995). Rozlišujeme tři fáze útoku: Založení útoku (zahájení) fáze hry, ve které družstvo získá míček pod svoji kontrolu, rozhoduje se pro způsob útoku a zaujme výchozí pozice Rozvíjení útoku (vedení) fáze hry, ve které se družstvo vzájemnou spoluprací nebo individuální akcí snaží dostat do nejvíce výhodných prostorů pro zakončení Zakončení útoku fáze hry, ve které se družstvo snaží vstřelit branku nebo si vytvořit opakované střelecké příležitosti Strategie určuje základní rámec řešení soutěžní situace. Použití řešení záleží na tom, nakolik jsou jednotlivá řešení v tréninku nacvičena a kolik je v nich míry neurčitosti. V útočných herních systémech rozeznáváme tři základní způsoby řešení soutěžních situací (Dovalil aj., 2009): Vzorce všichni vědí, co mají v dané situaci dělat. Je přesně daný postup řešení situace. Míra neurčitosti je nízká. Algoritmizace sportovec vybírá z několika předem připravených variant řešení. Míra neurčitosti je střední. Improvizace řešení se nachází až v dané soutěžní situaci, není předem stanovené. Velice důležitá je kreativita sportovce. Míra neurčitosti řešení situace je vysoká. Skružný aj. (2005) dělí útočné herní systémy na: 1. Postupný útok 16

17 2. Rychlý útok 3. Protiútok 4. Přesilová hra Postupný útok Postupný útok se uplatňuje především proti pasivní zónové obraně. Hlavním znakem je vysoká četnost přihrávek a dobré vedení míčku. Při postupném útoku se hra spíše zpomaluje, hráči pomocí kombinačního řešení hledají volné prostory v obranných systémech soupeře, které se mohou objevovat po delší době a mohou trvat krátkou chvíli. Využívá se především improvizace a vzorců a to jak na obranné polovině, tak na útočné. Cílem tohoto systému je kontrolovaná hra a postupné vytváření výhodných situací pro zakončení nebo opakovaného ohrožení branky soupeře (Zlatník aj., 2001). Domníváme se, že postupný útok tvoří značnou většinu herního času a je charakteristický především pro lepší týmy, jelikož proti lepším týmům není výhodné hrát aktivně, ale naopak ze zajištěné obrany na vlastní polovině, s vyčkáváním na chyby v rozehrávce. Základní rozdělení postupného útoku vychází ze základního postavení rozehrávajících hráčů a rozlišujeme jej podle počtu rozehrávajících hráčů (IFF, nedatováno). Základní rozestavení je podle Paavilainena (2007) při postupném útoku se dvěma rozehrávajícími hráči (obr. 2) a s jedním rozehrávajícím hráčem (obr. 3). obr. 2 Postupný útok se dvěma rozehrávajícími hráči 17

18 obr. 3 Postupný útok s jedním zakládajícím hráčem Rychlý útok Představuje útočnou akci, která často začíná bezprostředně po ukončení útočné akce soupeře. Uplatňuje se například proti družstvům hrajícím velice aktivně na útočné polovině, přičemž útočníci často napadají. Obvyklým obrazem je překvapivá a velice rychlá přímočará akce. Rychlý útok může založit svým výhozem i brankář. Okamžitě po získání míčku především v obranné polovině následuje rychlá a přesná přihrávka, buďto po mantinelu, nebo přes střed hřiště, která má za úkol vyřazení útočníků soupeře z obranných činností. Překvapivost a účinnost akce klade značné nároky technickotaktického charakteru na přihrávajícího hráče a na schopnost včasného a účelného uvolnění útočícího hráče bez míčku. Útočící družstvo by mělo mít připraveno řešení jednotlivých situací při přečíslení a zároveň musí být připraveno účelně reagovat na nově vzniklé situace a řešit je. Oproti postupnému útoku se zde využívá rychlého rozehrání do nepřipravené obrany. Domníváme se, že účinnost akcí záleží na rychlosti, přesnosti a momentu překvapení (Skružný aj., 2005) Protiútok Protiútok začíná po přerušení útočné akce soupeře získáním míčku a tím využití útočného postavení soupeře s nepřipravenou obranou. Jednou z možností řešení protiútoku je například rychlá a přesná přihrávka, buďto po mantinelu nebo přes střed hřiště, která má za úkol vyřazení útočníků soupeře z obranných činností. Klíčová je přímočarost provedení, jejímž výsledkem jsou přesilové nebo útočně výhodné situace na útočné polovině. Založení této situace záleží v jaké části hřiště, byl míček získán. 18

19 Většina protiútoků je zakládána ziskem a rychlým posunem od obránce k vracejícímu se útočníkovi, který rychlou změnou směru nabíhá do otevřené obrany soupeře. Toto pojetí útoku dává hře spád a tempo s častými protiútoky je vysoké. Na soupeře to klade vysoké nároky jak po fyzické, tak po psychické stránce. Hráči musí mít velice dobře zvládnutý systém obrany při ztrátě míčku, aby k těmto situacím docházelo velmi zřídka, nebo při nejlepším vůbec. Právě systém rychlých protiútoků je velice účinný, ale při ztrátě míčku nastává riziko vytvoření stejné nebo dokonce nebezpečnější situace na druhé straně. Takto vedené utkání je pro diváky nesmírně atraktivní, jelikož je k vidění dynamická hra, mnoho přečíslení, velké množství střeleckých příležitostí a často i vstřelených branek. Toto tvrzení potvrzuje Kysel (2010), který tvrdí, že právě v moderním florbalu mužů i žen padá nejvíce branek právě z protiútoků Přesilová hra K přesilové hře dochází, pokud jeden z týmů může hrát s početní převahou. Přesilová hra poskytuje zvýšenou příležitost vstřelit branku. Družstvo s menším počtem hráčů hraje v tzv. boxu (Tidus, 2008). Přesilová hra je velice důležitá část utkání, která může výrazně ovlivnit výsledek. Při vyrovnaných technických, taktických, fyzických a psychických stránek družstev, je právě přesilová hra jednou z možností, jak vstřelit rozhodující branku. Hlavním úkolem přesilové hry je opakované vytváření, co nejlepších střeleckých příležitostí, proti velice silně koncentrované obranné hře soupeře. Záměr přesilové hry je vstřelit branku. Hra v útočné polovině představuje zvláštní herní dovednost útočné formace na malém prostoru. Efekt spolupráce hráčů závisí na schopnosti předvídat hru, v určitých situacích improvizovat, uplatnit dovednosti na malém prostoru pod tlakem a to všechno ve vysoké rychlosti provedení. Další podmínkou je opakované vytváření si střeleckých příležitostí a schopnost reagovat na postavení bránicích hráčů. Proti zónové poziční obraně se uplatňují především řešení pomocí vzorců. Hráči často využívají slabin jednotlivých obranných systémů při oslabení, které v důsledku nevyrovnaného počtu hráčů nastávají velice často. Často jsou důležité poslední dvě přihrávky, které by společně se střelbou měly být provedeny bez přípravy. Základní rozestavení rozlišujeme dvě a jsou podobná jako u postupného 19

20 útoku, a to s jedním (obr. 4) nebo se dvěma (obr. 5) rozehrávajícími hráči (Zlatník aj., 2001; Kysel 2013). obr. 4 Přesilová hra s jedním rozehrávajícím hráčem obr. 5 Přesilová hra se dvěma rozehrávajícími hráči Obranné herní systémy Základem obranných herních systémů je omezení času a prostoru soupeři s míčkem a vytlačení soupeře do méně výhodných střeleckých prostorů. Hlavním cílem tohoto obranného systému je zabránění vstřelení branky a získání míčku zpět pod svoji kontrolu. Mezi obranné herní systémy řadíme (Zlatník aj., 2001): 5. Osobní obrana 6. Zónová obrana 7. Kombinovaná obrana 8. Zónový presink 9. Hra v oslabení

21 Osobní obrana Osobní obrana klade vysoké nároky na kondiční složku bránících hráčů. Uplatňuje se v situacích a tempu hry, kdy bránící hráči zvládnou principy osobního bránění navazovat a funkčně udržovat. Osobní bránění představuje podle situace na hřišti volné či těsné obsazování soupeře. Cílem je omezit útočnou činnost hráče. Spolupráce vyžaduje častou komunikaci a přebírání hráčů, v útočné i obranné polovině. Velké slabiny v tomto herním systému jsou při protiútoku se značnou poziční proměnlivostí a při vysokém tempu utkání. Poziční proměnlivost soupeře umožňuje situačně vyřadit osobně bránícího hráče, a tím uvolnit prostor pro další spolupráci. Párové rozestavení hráčů umožňuje při zisku míčku usnadněný přechod do útoku. Ovšem nevýhoda toho systému je, že se stává neefektivním, při úspěšném přechodu útočníka přes hráče na postu obránce, v situaci jeden na jednoho (Zlatník aj., 2001). Základní rozestavení obránců zde vychází z rozestavení útočících hráčů a je rozděleno (jak je již výše popsáno) na volné (obr. 6) a těsné (obr. 7) bránění. obr. 6 Osobní obrana s volným bráněním hráčů obr. 7 Osobní obrana s těsným bráněním hráčů 21

22 Zónová obrana Nejznámější a zároveň nejhranější herní systém ve florbalu. V tomto systému má každý hráč zodpovědnost za určitý prostor, který je daný rozestavením hráčů. Tento systém se využívá především na obranné polovině, ale při dostatečné vyspělosti hráčů se dá použít i ve střední části hřiště. Rozestavení vytváří kompaktnost bránící formace, která se vzhledem k rozestavení soupeře a poloze míčku snaží útok soupeře zpomalovat, vytlačovat směrem k mantinelu do střelecky méně výhodných prostorů. Zónová obrana je především v obranné polovině velice účinná. Zónová obrana klade vysoké taktické nároky na poziční disciplínu. Zónová obrana se často využívá téměř vždy při hře v oslabení, jelikož náročnost na kondici a intenzitu hry při bránění není tak vysoká a také proto, že v početním oslabení nelze využít osobní obrany. Základní rozestavení, která se v zónové obraně využívají, jsou (obr. 8), (obr. 9), (obr. 10) a tzv. W (obr. 11). V tomto systému se využívá například po přenesení hry na mantinel nebo do rohu hřiště, agresivní přistup obránce se snahou odebrat útočícímu hráči míček nebo ho udržet na mantinelu, kam přistupuje druhý hráč ve snaze zdvojit útočícího hráče a odebrat mu společně se spoluhráčem míček (Zlatník aj., 2005; Kysel 2013). obr. 8 Zónová obrana v rozestavení

23 obr. 9 Zónová obrana v rozestavení obr. 10 Zónová obrana v rozestavení obr. 11 Zónová obrana v rozestavení W Kombinovaná obrana Tento systém představuje využití výhod osobní a zónové obrany. Kombinovaná obrana je obranný systém, ve kterém hraje část hráčů územní obranu a další část brání osobně. Nejčastěji se podle Kostky aj. (1986) vyskytuje při osobním obsazování nejlepších hráčů soupeře nebo při osobním bráněním nejlepší útočné formace. Existuje řada variant vzhledem ke vzdálenosti od vlastní branky a vzhledem k počtu osobně bráněných. Nejčastěji se uskutečňuje v prostoru nebezpečném pro střelbu nebo při 23

24 standardních situacích. Rozdílné záměry jednotlivých hráčů představují rozsáhlou variabilitu při spolupráci a koordinovaném herním úsilí. Pohyb a koordinované úsilí bránících hráčů zabezpečuje v případě zisku míčku výhodný přechod do útoku (Zlatník aj., 2001; Zkružný aj., 2005) Zónový presink Zónový presink vychází ze základních znaků zónové obrany. Rozdíl je v aktivitě bránících hráčů. Kompaktní obranný útvar se pohybuje v závislosti na poloze míčku. Snahou je vytvoření tlaku na konkrétního hráče s míčkem. Nejaktivnější presink je prováděn za brankami a v rozích hřiště, kde se šance na zisk míčku zvyšuje (Kysel, 2010). Hráči vytváří osobní tlak na hráče s míčkem a prostorový tlak na postavení soupeře. Cílem tohoto systému je odebrání míčku, v nejlepším případě ještě na polovině soupeře. Pro zónový presink na útočné polovině se užívá název forčekink. Výchozí postavení pro napadání ovlivňuje situačně prostorová vhodnost. Nároky na kondici a taktické myšlení jsou vysoké, vzájemné koheze těchto dvou faktorů rozhoduje o tom, nakolik jsou eliminovány možnosti rychlého útoku soupeře (Kysel, 2010; Zlatník aj., 2001) Hra v oslabení Hra v oslabení představuje časově omezený úsek hry, ve kterém hraje družstvo oslabeno o jednoho nebo více hráčů. Základem hry družstva je koncentrovaná obranná činnost všech hráčů. Cílem obrany je neinkasovat branku se snahou vytlačit útočící hráče do nevýhodných střeleckých pozic (k mantinelům). Po zisku míčku často bránící družstvo nastřeluje míček do útočné poloviny, ve snaze získání času nebo taktickým zdržováním kontrolovat míček. Základní rozestavení bránícího družstva vychází z počtu hráčů a z rozestavení útočících hráčů (Kysel, 2010). Nejčastější způsoby základního rozestavení při hře v oslabení jsou (obr. 12), 2-2 (obr. 13), (obr. 14). Při dvojnásobném oslabení se hráči snaží udržovat rozestavění v trojúhelníku 2-1 (obr. 15) nebo 1-2 (obr. 16). Domníváme se, že úkoly hráčů na postu útočníků bránícího družstva jsou především zachycení křížných přihrávek a vytváření tlaku na hráče 24

25 s míčkem, s cílem vytlačení útočících hráčů do méně výhodných střeleckých pozic. Domníváme se, že úkoly hráčů na postu obránců bránícího družstva jsou především blokování střel a spolu s hráči na postech útočníků zachytit křížné přihrávky. obr. 12 Hra v oslabení v postavení obr. 13 Hra v oslabení v postavení 2-2 obr. 14 Hra v oslabení v postavení obr. 15 Hra v oslabení v postavení

26 obr. 16 Hra v oslabení v postavení DIAGNOSTIKA Pedagogická diagnostika je důležitou součástí činnosti každého trenéra a je to i podmínka, pro individuální přístup k jednotlivcům, i celé skupině. V podstatě diagnostiku dělá každý trenér, a to i bez jeho vlastního uvědomění, kdy se např. snaží rozpoznat chyby při nácviku dovedností nebo při hledání příčin nepřátelské atmosféry v týmu. Za pomoci diagnózy při zjišťování údajů o sportovci a celé skupině získá trenér informace, které slouží ke korektivním výrokům a celkové regulaci sportovce, ale je to zdroj poznání i pro něho samotného. Úplné odmítání diagnostiky neskýtá nic dobrého, naopak, čím je poznání sportovce důkladnější a komplexnější, zvyšuje se předpoklad pro úspěšnou práci trenéra v interakci. Výsledky diagnózy závisí na výběru diagnostických prostředků a vhodné interpretace směrem k jednotlivci, či skupině (Svoboda, 2007). Svoboda (2007) uvádí tři hlavní oblasti, ve kterých by měl trenér usilovat o diagnózu: 1. Pohybové výkony zde pozorujeme celkovou výkonnost a předpoklady k výkonnosti, nikoliv pouze sportovní výkon. Zejména ve hrách je velice obtížné poznání taktických vědomostí a předpokladů k výkonu. 2. Struktura a dynamika osobnosti sportovce zde jsou zařazeny předpoklady ke sportovnímu výkonu z hlediska intelektu, motorických schopností a specifických percepčních schopností. Všímá si ovšem 26

27 i osobnosti, postojů, motivace a vlastností jednotlivců, především z hlediska výchovného působení. 3. Sociální vztahy mezi členy skupiny, vztah sportovce k trenérovi, rozhodčím, atd. a atmosféra ve skupině. Předmětem diagnostiky se při výuce florbalu stávají především výkonové projevy žáků. V záměrech kontroly a hodnocení jsou tyto projevy diagnostikovány na úrovni individuálního, skupinového a týmového výkonu. Pro svou nenáročnost se v praxi nejčastěji používá metoda přímého, písemně neevidovaného pozorování. Vyšší míru objektivity pro hodnocení sledovaných didaktických jevů zaručuje metoda přímého pozorování s písemnou evidencí (Psotta aj., 2009). Nejvyšší míru objektivity ovšem zaručuje metoda nepřímého pozorování, jelikož si různé videozáznamy můžeme přehrávat znovu a znovu, a tím podrobněji zkoumat jednotlivé nedostatky. Diagnostikou dle Dobrého (1988) rozumíme záměrné vyšetření. Předmětem vyšetření může být hráč, skupina, družstvo, učivo, program, podmínky tréninkového procesu nebo sám trenér. Většinu z nich vyšetřujeme přímo, obsah a prostředky však usuzujeme nepřímo, prostřednictvím zjevné činnosti hráčů či trenéra a zejména z výsledků dané činnosti. Složky diagnostiky a jejich fáze Dobrý (1988) určil následovně (tučně vyznačeny složky diagnostiky): Problém (cíl) ve formě otázky -> upřesnění záměru -> záměr -> volba metodiky, prostředků -> diagnostická technika, prostředek -> vyšetření, registrace -> diagnostický údaj -> interpretace -> diagnóza, prognóza -> sdělení -> problém (cíl) ve formě odpovědi Když určité vyšetření provedeme jednou, můžeme posuzovat pouze okamžitý stav, či úroveň. Při stejném vyšetření provedeném dvakrát, již můžeme porovnávat rozdíly a při několika vyšetření za sebou, s odhadem velikosti změn v čase se můžeme pokusit o prognózu. Při vyšetřování hráčů, či družstva se nejčastěji zaměřuje pozornost k jejich herním činnostem. Nevyhneme se však situacím, kdy nepopisujeme pouze samotné herní činnosti, ale i okolnosti a faktory, které mohly mít vliv na danou činnost (Dobrý, 1988). 27

28 Veškeré poznávání je propojeno s určitým hodnocením. Nelze provést diagnózu bez současného hodnocení sportovce. Hodnoty, které některým těmto jevům připisujeme, jsou především relativní, někdy i absolutní, dále pozitivní a negativní, aktuální a potencionální. Hodnocení uskutečňujeme vždy podle měřítka, které je myšlené nebo konkrétně vyjádřené. Hodnocení je relativně přesnější a objektivnější lepším vyjádřením určitého měřítka (Svoboda, 2007). Popis činnosti hráče v utkání je velice složitá a obtížná záležitost, jelikož se jedná o činnost strukturovanou a mnohovztažnou. Ještě složitější je popis činností celého družstva v utkání, kde nelze popisovat všechno, proto musíme vybírat. Například si všímáme útočných a obranných systémů vzhledem k systémům hry družstva soupeře. Popisované jevy a podrobnost popisné diagnózy vybíráme podle toho, jakou závažnost vyšetření přikládáme, dále závisí na odborné úrovni, zkušenosti a možnostech osob, které jevy popisují. V současnosti nalezneme v odborné literatuře jednotlivých sportovních her řadu těchto popisů herních činností, kde je většinou popsáno ideální provedení herní činnosti. Chápe se jako vzor, k němuž se v praxi chceme dopracovat (Dobrý, 1988). Dobrý (1988) chápe diagnostickou techniku jako teoretický model uspořádání operací a časových aspektů vlastního vyšetření s cílem získat o vyšetřovaném objektu diagnostický údaj. Konkrétní podoby tento model nabývá v jednotlivých diagnostických prostředcích (v našem případě, v určitém písemném záznamu pozorování). Existuje celá řada diagnostických technik, které se třídí podle mnoha různých hledisek a mezi ně patří techniky založené na pozorování (evidované pozorování, posuzování a testování) a dotazovací techniky (rozhovor, anamnéza, a dotazník). Společným a zároveň odlišným znakem technik je vnímání určitého jevu zrakem. Od běžného pozorování se liší záměrností, účelností, plánovitostí, soustředěností a aktivností. 3.1 Diagnostický prostředek - pozorování Pozorování v životě člověka se považuje za základní postup získávání informací a tvorby zkušeností. Většinou probíhá mimovolně, náhodně a nesystematicky (Jansa, 2012). Podle Hendla (2012) je pozorování samozřejmou částí mnoha výzkumných akcí kvalitativního charakteru. Pozorování na rozdíl od dotazování představuje snahu zjistit, 28

29 co se skutečně děje. Pozorování, které v našem případě představuje záměrnou činnost trenéra, lze definovat jako zvláštní druh selektivního, kontextuálního a kontrolovaného smyslového vnímání (Dobrý, 1988). Svoboda (2007) charakterizuje pozorování jako plánovité a metodické sledování založené na výběrovém a soustředěném vnímání. Bez této diagnostické metody se trenér neobejde. Výsledek pozorování je závislý na pozorovacích schopnostech a zkušenostech trenéra, ale i na předmětu a technice pozorování. Druhy vědeckého pozorování se dělí podle Dobrého (1988) na přímé a zprostředkované, kvantitativní a kvalitativní, prosté a experimentální. V naší činnosti hovoříme o pozorování zprostředkovaném, prostém a kvalitativním, jež bude mít charakter různě přesného a detailního popisu. Nedílnou součástí pozorování je příprava. Příprava pozorování musí splňovat následující požadavky (Dobrý, 1988): 1. Stanovení cíle pozorování 2. Vytvoření a formulování konkrétních dílčích úkolů 3. Kategorizace forem chování 4. Časové vymezení 5. Obsahové vymezení pozorování 6. Předběžná příprava teoretická a praktický výcvik v pozorování 7. Příprava kódovacího systému Postup při vlastním pozorování je podle Dobrého (1988) následující: 1. Od počátku si všímat kladeného, ptát se po příčinách chyb a nedostatků a odhalovat je 2. Porovnávat s tím, co o věci víme 3. Věcně či myšlenkově izolovat pozorovaný jev od druhých jevů 4. Nalézt vztahy mezi pozorovanými částmi jevu 29

30 Psotta (2003) uvádí, že systematické pozorování pohybové aktivity je deskriptivním výzkumem a jednou z metod hodnocení lidského pohybu. Metoda lze velice široce využít, jelikož předmětem pozorování může být hráč nebo celé družstvo. V našem případě provádíme pozorování zprostředkované z videozáznamu, jedná se tedy o nepřímé pozorování. Výhodou nepřímého pozorování videozáznamu je fakt, že nám hodnocení přináší bez rušivých faktorů prostředí, bez časového stresu a navíc s možností opakovaného pozorování stejných sekvencí. Další výhodou nepřímého pozorování videozáznamu je zabránění poklesu pozornosti a celkové únavy. Za nevýhodu se považuje dvojrozměrný obraz, který může poskytovat zkreslené údaje v trojrozměrné realitě. Mezi další negativa se řadí, že videozáznam nedokáže zachytit celou plochu hřiště a tudíž nelze zcela popsat dané situace, u kterých tento problém nastal. 4 CÍLE A ÚKOLY PRÁCE 4.1 Cíle práce Cílem práce je za pomoci studia odborné literatury a videozáznamů popis herních systémů aplikovaných na MS 2016 ve florbalu. Konkrétně v utkání mezi Švédskem, Finskem. Pokusíme se sepsat ucelený přehled herních systémů nejlepších dvou národních týmů na světě a pokusíme se zjistit chyby v obranných herních systémech, které předcházely jednotlivým brankám ve finálovém utkání. 4.2 Úkoly práce Jako úkoly této práce jsme si stanovili: 1. Napsat ucelený přehled herních systémů, ve finálovém utkání, nejlepších dvou týmů světa na MS 2016 ve florbalu. 2. Rozbor chyb výše zmíněných družstev, v obranných systémech, při obdržených brankách, ve finálovém utkání. 30

31 5 VÝSLEDKOVÁ ČÁST 5.1 Finská republika v utkání Finsko x Švédsko Postupný útok Postupný útok vycházel ze základního rozestavení Hráči se snažili postupnou rotací v obranné polovině a přihrávkami uvolnit prostor na mantinelu (obr. 17), kam poté směřovala přihrávka. Většina všech postupných útoků byla vedena přes pravý mantinel. To bylo zapříčiněno obrannou hrou švédského národního týmu, která měla za úkol směřovat rozehrávku finského národního týmu právě na tento mantinel. Hráč přijímající míček na mantinelu směřoval svůj pohyb vpřed a poté podle situace hrál na středového hráče nebo na hráče, který z předbrankového prostoru přibíhal na mantinel. Pokud se hráči na mantinelu otevřel prostor ve středu hřiště, tak nabíhal právě tímto směrem a tím si vylepšoval střeleckou pozici. Ze středu hřiště měl hráč na výběr ze střelby, přihrávky do rohu na nabíhajícího hráče, který stál před brankou a přihrávky na druhý mantinel, na odbíhajícího hráče, který byl původně na středu hřiště (obr. 18). obr. 17 Základní rozehrávka postupného útoku Finů 31

32 obr Možnosti řešení situace hráče na mantinelu Rychlý útok Finský národní tým rychlý útok do připravené obrany zahrává nejčastěji křížnou přihrávkou, mezi napadajícími útočníky. Rychlý útok byl také zakládán dlouhou přihrávkou do útočné poloviny, na uvolňujícího se hráče. Přihrávka byla prováděna po mantinelu nebo úhlopříčně na druhý mantinel hluboko do obranné poloviny. Hráči po této přihrávce běží směrem do středu hřiště a střílí, případně, při včasném přistoupení k hráči s míčkem přihrávají do rohu hřiště. Rychlý útok, v tomto utkání, založil i brankář svým výhozem přes střed hřiště, ovšem hráč neběžel od mantinelu, ale rovně směrem k brance, tudíž zachycení této přihrávky bylo pro švédské obránce velice snadné. Dalším rozehráním rychlého útoku bylo dlouhé nahození míčku před branku nebo do útočného rohu hřiště. Zde bylo důležité vyhrát souboj jeden na jednoho, po kterém hráč mohl střílet nebo přihrávat na přibíhající spoluhráče Protiútok Při přechodu do protiútoku velice záleží na pozici, ve které hráč získá míček. V řešení protiútoku jsem nenalezl žádný vzorec, který hráči hrají, což je nejspíše zapříčiněno mírou neurčitosti, ve kterých prostorech na hřišti hráč získá míček. Akce je vedena individuálně nebo okamžitě po zisku míčku hráč přihrává na neobsazeného spoluhráče. Stejně jako u švédského národního týmu jsou akce vedeny přímočaře směrem k brance. Hráči zakončují akce individuálně nebo při špatném postavení bránících hráčů volí přihrávku na spoluhráče, v lepší střelecké pozici. 32

33 5.1.4 Přesilová hra Hráči Finska hráli v utkání jednu přesilovou hru. Základní rozestavení útočících hráčů bylo V přesilové hře byla k vidění i rozestavení a 2-2-1, do kterých se hráči dostávali postupným přetáčením, vzhledem k poloze míčku nebo podle domluvených signálů, které chtěli hrát. Vrcholový hráč se pohyboval vzhledem k poloze míčku a jeho veškerá činnost v této přesilovce, až na jednu výjimku, bylo přihrávání míčku na mantinely. Středový hráč se pohyboval od středu hřiště k brance. Hráči na mantinelech spolu s hráčem před brankou se pohybovali vzhledem k poloze míčku a vždy se snažili najít si co nejvýhodnější střeleckou pozici. V rozestavení (obr. 19) byla k vidění i jedna ze zřejmě nacvičených variant řešení, kdy hráč vybíhal od pravého mantinelu směrem ke středu a přihrával na druhý mantinel, ovšem přihrávka byla nepřesná, takže se z ní nedalo vystřelit. Další zajímavá situace byla k vidění při špatném přebírání hráče Finska (obr. 20). Útočník bránícího družstva již opouštěl střed hřiště, ovšem obránce v tu chvíli bránil přihrávce na druhou stranu hřiště. Hráč od mantinelu přihrával vzduchem na zcela osamoceného hráče před branku, který nezasáhl míček. Nejčastější střelba byla po přenesení hry z jednoho mantinelu, přes vrcholového hráče, na druhý mantinel. Poslední střela byla od vrcholového hráče, který střílel po přihrávce od mantinelu. obr. 19 Nacvičený signál s přihrávkou na druhý mantinel 33

34 obr. 20 Přihrávka vzduchem před branku Osobní obrana Osobní obrana se vyskytovala při bránění standardních situací v blízkosti vlastní branky, především v rozích hřiště. V rozích obránci spolu se středovým útočníkem bránili útočníky soupeře velice těsně. U křídelních útočníků bylo bránění volné, jelikož obránci soupeře byli příliš daleko od branky, ovšem při pohybu útočícího obránce směrem k brance, se toto bránění měnilo na těsné. Po rozehrání standardní situace přicházel okamžitě bránicí hráč, se snahou dostat útočníka pod tlak a v souboji získat míček nebo donutit útočícího hráče k chybné rozehrávce, která vede k zisku míčku. Bránění standardních situací v předbrankovém prostoru bylo mírně odlišné. Hráči, kteří stáli více než tři metry od místa rozehrání, byli bráněni těsně, ostatní hráči byli bráněni volně. Po rozehrání situace nepřicházel okamžitý souboj, jak tomu bylo v situacích, v rozích hřiště, ale hráči vyčkávali na správný okamžik, kdy si mohou dovolit vystoupit proti hráči s míčkem. Osobní bránění bylo velice efektivní, protože hráči Finska tímto způsobem získali mnoho míčků, ovšem z jedné této standardní situace obdrželi branku, která je popsána níže Zónová obrana Zónová obrana byla nejčastěji hraným obranným herním systémem. Tento herní systém vycházel ze základního rozestavení v tzv. W, který se podle Kysela (2013) takto označuje, místo číselného popisu. Tento systém je specifický řízenou hrou. Řízenou je myšleno to, že nutíme hrát soupeře tam, kam chceme my. Hráči Finska tento 34

35 systém hráli zprava, tím pádem nutili hrát hráče Švédska především po levém mantinelu. Při přenesení hry na pravou stranu, okamžitě vystupoval středový hráč na mantinel a snažil se vytlačovat hráče po mantinelu, směrem k soupeřově bráně, odkud běžel pravý útočník se snahou zdvojit hráče na mantinelu a získat míček (obr. 21). Při přenesení hry hlouběji do obranné poloviny, na toho hráče vytvářel tlak pravý obránce a středový hráč přistupoval ve snaze zdvojit tohoto hráče (obr. 21). Pokud došlo k této situaci roli středového hráče převzal vzdálenější útočník. Při správně řízené obraně docházelo k přihrání míčku na levý mantinel. Na tento mantinel přistupovali hráči mnohem agresivněji, jelikož měli za úkol získávat míčky především v této části hřiště. Přístup obránce na tento mantinel byl ovlivněn tím, kde se nacházeli ostatní soupeři. Pokud pod levým obráncem nebyl žádný útočící hráč, vystupoval mnohem výše. Pokud se pod ním nacházel útočící hráč, musel vyčkat, až ho donutí k pohybu levý útočník (obr. 22). Rozdíl v přístupu byl ten, že jakmile přišla přihrávka na levý mantinel, útočící hráč okamžitě svým pohybem zamezil zpětné přihrávce na útočícího obránce a vytlačoval hráče směrem k vlastnímu obránci, kdežto u přenesení hry na pravý mantinel, vytvářel střední útočník tlak směrem od vlastní branky. Celý obranný útvar se pohybuje vzhledem k poloze míčku. Na obranné herní polovině hráči vycházeli z rozestavení (obr. 23). Obránci přistupovali k hráčům na mantinel, středový hráč se pohyboval na středu vzhledem k poloze míčku a útočníci přistupovali na mantinel se snahou spolu s obráncem zdvojit protihráče a při přenesení hry na útočné obránce, přistupovali k těmto hráčům, se snahou je vytlačit na jejich obranou polovinu. obr. 21 Přístup hráčů na pravý mantinel podle postavení útočícího hráče 35

36 obr. 22 Přístup hráčů na levý mantinel obr. 23 Obrana Finů na obranné polovině Kombinovaná obrana Kombinovaná obrana se u hráčů Finska neobjevovala Zónový presink Zónový presink se objevil v utkání málokdy. Většinou se tak stalo po nepovedené střele, která se odrazila od mantinelu za bránu. Útočné postavení Finů po střele ulehčovalo přechod do zónového presinku. Po použití tohoto obranného systému dokonce dostali druhou branku. Tento systém vycházel, z již zmíněného útočného postavení po střele, kde bránící hráč nejblíže k hráči s míčkem přistoupil se snahou, udržet hráče do té doby, než přijde druhý útočník zdvojit tohoto hráče. Nejbližší obránce dostoupil na mantinel a střed hřiště byl střežen středním útočníkem. Vzdálenější obránce byl nejblíže k vlastní brance, se snahou získávat nastřelované míčky (obr. 24). 36

37 obr. 24 Zónový presink hráčů Finska Hra v oslabení Finové v početní nevýhodě hrají podobným stylem, jako Švédové. Základní rozestavení vychází z rozestavení 2-2, přičemž jeden z útočníků a obránců bývá předsunutý. Předsunutý hráč je v začátku pravý útočník. Změny předsunutých hráčů jsou vzhledem k poloze míčku. Postavení obránců závisí na poloze míčku. Pravý útočník je předsunutý, pokud je míček na pravém mantinelu nebo u vrcholového hráče útočícího družstva a levý hráč je předsunutý v situacích, kdy se hra odehrává na levém mantinelu (obr. 25). Hlavní úkol hry (neobdržet branku), při první hře v oslabení nebyl splněn. Příčiny obdržené branky jsou níže detailněji popsány. Druhé oslabení v tomto utkání probíhalo velice podobně. Snaha útočníků bránícího týmu byla vytlačovat útočící hráče do méně výhodných střeleckých pozic a zamezit přihrávkám přes střed hřiště. Obránce, na jehož straně se odehrávala hra, měl za úkol blokování střel a vzdálenější obránce spolu s útočníky bránil přihrávce přes střed hřiště, ovšem pouze pokud neměl ve svém prostoru útočícího hráče, v tom případě bránil právě tohoto hráče. Bránění druhé přesilové hry splnilo hlavní úkol hry v oslabení (nedostat branku). Nastala zde ovšem jedna velká chyba, která nebyla potrestána. Po rychlém přenesení hry z levého mantinelu, přes vrcholového hráče, na druhý mantinel, nestihl vzdálenější útočník zabránit přihrávce středem na střílejícího hráče. V prvním oslabení hráči Finska při zisku nastřelovali míček do útočné poloviny, ve druhém oslabení se snažili ušetřit čas taktickým zdržováním hry, kdy se hráč snažil po zisku míček co nejdéle držet na svých florbalkách. 37

38 obr. 25 Základní bránění Finů při hře v oslabení 5.2 Švédská republika v utkání Finsko x Švédsko Postupný útok Postupný útok zde vycházel ze základního rozestavení Ve videozáznamu jsme si všimli dvou rozehrávek, které dominovaly. Při vedení útoku stáli hráči v rozestavení 1-3-1, do kterého se dostali náběhem, z mantinelu, do středu hřiště a poté následovala zpětná přihrávka na přibíhajícího druhého obránce nebo přihrávka na druhý mantinel (obr. 26). Při náběhu od mantinelu na střed, na sebe vázali hráče soupeře, kteří tak museli opustit prostor u mantinelu. Po tomto náběhu přihrávali obránci stojícímu na druhém mantinelu nebo zpět pod sebe a poté následovala přihrávka po mantinelu směrem do útočné poloviny. Rotací a náběhů bylo i několik za sebou a přihrávka po mantinelu následovala až po uvolnění tohoto prostoru. obr. 26 Základní rozehrávka při postupném útoku Švédů 38

39 5.2.2 Rychlý útok Rychlý útok do připravené obrany byl povětšinou zahájen dlouhou přihrávkou po mantinelu, odkud se hráč snažil běžet do středu nebo po mantinelu, poté volil z možností střelby, přihrávky na středového hráče nebo při správném bránění byl hráč nucen přihrávat do rohu hřiště. Do nepřipravené obrany, při rychlém útoku vznikaly častější přečíslení. Švédi řešili rychlé útoky nejčastěji přímočaře, střelou do branky. Našly se ovšem situace v utkání, kdy se útok řešil více kombinačně, především za pomoci častých přihrávek, a to zejména při přečíslení dva na jednoho. Z jednoho rychlého útoku dali Švédi dokonce branku, která je podrobně popsána níže Protiútok Protiútok byl zahájen ve většině případů okamžitou přihrávkou na neobsazeného hráče blíže k brance soupeře. Nezkonsolidovaná obrana umožňovala přečíslení útočícího družstva. Většina útoků byla řešena velice jednoduše, a to buďto střelou nebo střelou z prvního dotyku, po přihrávce. Žádné křížení v protiútoku nebo v rychlém útoku zde nebylo viděno, hráči většinou nepřebíhají přes osu hřiště. Domníváme se, že je to zapříčiněno zpomalením útoku při křížení. Při přečíslení ve třech hráčích většinou hráč, který byl v tu chvíli nejblíže brance, co nejrychleji běžel před branku na případné dorážení nebo tečování míčku. Zbylí dva hráči nabíhali do přečíslení zcela různě. Ve většině případů hráč volil přímou střelu na branku, jelikož mu obránci nedovolili přihrávat svým spoluhráčům. Občas se objevila změna pohybu hráče bez míčku, na kterou obránce nestihl zareagovat, poté mířila přihrávka na zcela volného útočníka Přesilová hra Přesilová hra vycházela ze základního postavení (obr. 27). První polovinu přesilové hry hráli Švédi především z tohoto rozestavení po pravé straně. V druhé polovině přesilové hry ze základního rozestavení přecházeli do (obr. 28), 39

40 ve kterém vstřelili branku, která je popsána níže (v chybách herních systémů, při obdržených brankách ve finálovém utkání). Při hře v útočných rozích hřiště vycházeli z rozestavení (obr. 29), při přenesení hry na vrcholové hráče se vraceli zpět do rozestavení uváděných výše. V přesilové hře jsme viděli mnoho kombinací a výměnu pozic hráčů. Velice častá byla střelba od obránců. Hráč na postu obránce měl za úkol přihrávat míčky na mantinel, ze kterého chtěli akce rozehrávat, po přihrávce si hledali prostor, odkud by mohli střílet a nezasahovat bránící hráče. V jednom případě přihrál obránce na útočníka, který stál na středu hřiště, poté následovala nebezpečná střela. Častá byla střelba od útočníků na mantinelech. Hráče pohybujícího se před brankou v tomto oslabení téměř nevyužívali, tento hráč měl za úkol tečovat nebo dorážet. První přesilová hra byla využita po přihrávce vzduchem z mantinelu, na střed hřiště, kde Finové nestihli dostatečně rychle přistoupit k zakončujícímu hráči. V druhé přesilové hře neměli hráči Švédska tolik střeleckých příležitostí, což bylo zapříčiněno větším počtem získaných míčku Finy a jejich dobrou hrou s míčkem, kterou ušetřili čas. V této přesilové hře hráli hráči především v rozestavení 2-3 a z tohoto rozestavení si vytvořili také největší šanci této přesilové hry, kde využili odtažení hráče bráněného na středu a v tu chvíli přišla křížná přihrávka, kterou hráč Švédska neproměnil. Další výrazné šance si Švédi kombinací nevytvořili, proto střely do připravené obrany z mantinelů a z větší vzdálenosti, hráči Finska, za pomoci brankáře dokázali zneškodnit. Tuto přesilovou hru bych označil za nepovedenou, především proto, že se hráčům Švédska nepodařilo vstřelit branku a nedokázali si vytvořit tolik střeleckých příležitostí, jako v první přesilové hře. obr. 27 Herní varianty přesilové hry Švédů hrané v rozestavení

41 obr. 28 Herní varianty přesilové hry Švédů hrané v rozestavení obr. 29 Herní varianty při přesilové hře v útočném rohu Osobní obrana Osobní obrana byla využívána pouze při standardních situacích v předbrankovém prostoru. Bránění bylo těsné u hráčů pohybujících se před brankou. Hráči stojící u míčku byli bráněni volně (toto vychází z pravidel), pouze v případě nepřesné přihrávky přecházeli hráči na bránění těsné. Bránění standardních situací bylo velmi podobné jako u finského národního týmu, jen s výjimkou bránění standardních situací v obranných rozích hřiště. Tento prostor totiž Švédové, na rozdíl od Finů, bránili za pomocí velice zhuštěné zónové obrany Zónová obrana Zónová obrana vycházela ze základního postavení 2-1-2, ovšem v tomto postavení hráči pouze začínali, poté už hráli především systém W. Většina situací byla bráněna tedy systémem W, kdy ovšem hráči přetáčeli rozestavení W zleva 41