UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Mimosmluvní instituty užití autorského díla

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta Ústav práva autorského, práv průmyslových a práva soutěžního Mimosmluvní instituty užití autorského díla Diplomová práce Viktorie Kulacká Vedoucí diplomové práce: JUDr. et MgA Petra Žikovská Datum uzavření rukopisu: červen 2014

2 Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci zpracovala samostatně a pouze za použití zdrojů v ní vyznačených, a že jsem práci nevyužila k získání jiného nebo stejného titulu, než kvůli kterému je předkládána.... Viktorie Kulacká

3 Ráda bych na tomto místě poděkovala JUDr. et MgA Petře Žikovské za vstřícný přístup, cenné rady, které mi poskytla a za obětavé vedení mé diplomové práce.

4 Obsah Úvod Pojem autorského práva a jeho předmět Autorská práva osobnostní Autorská práva majetková Autorské právo jako právo k nehmotným statkům Prameny mezinárodního práva Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl Dohoda o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví Internetové smlouvy WIPO Prameny evropského práva Informační směrnice Resale směrnice Prameny národního práva Vztah autorského zákona k občanskému zákoníku Autorské dílo pojem a druhy Spoluautorství Dílo souborné Druhy děl Dílo literární Dílo umělecké Dílo architektonické Dílo vědecké Mimosmluvní instituty užití děl pojem, rozdělení Koncepce Fair use Rozdělení mimosmluvních institutů užití děl Tříkrokový test Jednotlivé mimosmluvní instituty Volné dílo Volné užití Institut náhradních odměn Rozmnožování na papír nebo podobný podklad Předvedení a oprava přístroje Zákonná licence Citace Propagace výstavy uměleckých děl a jejich prodeje Užití díla umístěného na veřejném prostranství Úřední a zpravodajská licence Užití díla v rámci občanských či náboženských obřadů nebo v rámci úředních akcí pořádaných orgány veřejné správy, v rámci školních představení a užití díla školního Omezení práva autorského k dílu soubornému Knihovní licence Licence pro zdravotně postižené Licence pro dočasné rozmnoženiny Licence pro fotografickou podobiznu

5 Nepodstatné vedlejší užití díla Licence k dílům užitého umění a dílům architektonickým Licence pro sociální zařízení Společné domovní antény Užití originálu nebo rozmnoženiny díla výtvarného, fotografie nebo díla vyjádřeného postupem podobným fotografii jeho vystavením Závěr Seznam zkratek Seznam použitých zdrojů Resumé Česky Resumé English Abstrakt Česky Abstract English Název práce - Česky The topic of thesis English Klíčová slova - Česky Keywords English

6 Úvod Lidská tvorba již od nepaměti obohacuje naši společnost, je zdrojem nápadů a podnětů k tvůrčí činnosti jiných a plní důležitou kulturně-společenskou funkci. Téměř nikdo z nás si nedokáže představit život bez hudby, knih, popřípadě divadla nebo televize. Stejně tak k člověku neodmyslitelně patří i potřeba seberealizace a vyjádření své osobnosti prostřednictvím umělecké tvorby. Projevem takové duševní tvůrčí činnosti je autorské dílo, jakožto jedinečný plod tvorby nezaměnitelného osobitého rázu. Se vznikem autorského díla se pojí též jeho samotné uplatnění ve společnosti. Děje se tak nejčastěji reprodukcí v podobě hmotné i nehmotné, přičemž na konečném výsledku se může podílet vícero osob (např. autor hudby, autor textu, výkonný umělec, pořadatel hudební produkce, kolektivní správce aj.). Ve výše uvedených případech dochází ke vzniku určitých společenských vztahů a vazeb, které s sebou přináší potřebu jejich regulace. K ochraně zájmů takových subjektů a upravení jejich vzájemných práv a povinností pak slouží normy autorského práva. Komplexní úpravu autorského práva a práv s ním souvisejících obsahuje autorský zákon. Určuje, který lidský výtvor lze považovat za autorské dílo a kdo je autorem. Vymezuje práva náležející autorovi k jeho dílu (včetně práv s autorským právem souvisejících), prostředky ochrany uvedených práv a zahrnuje kolektivní správu. Zákon pamatuje i na případy užití díla jinou osobou, které podmiňuje získáním souhlasu autora formou smlouvy (licence). Nicméně v některých případech je garantována možnost užití díla bez ohledu na existující smluvní licenci, tzn. užití díla v rámci výjimek a omezení z autorského práva, které jsou souhrnně označovány jako mimosmluvní instituty užití autorských děl. Tyto výjimky a omezení představují kolizní ustanovení, jež napomáhají k řešení střetů mezi soukromými zájmy autorů na straně jedné a veřejným zájmem na užití autorského díla na straně druhé a jejich smyslem je nalezení rovnováhy mezi těmito protichůdnými zájmy. 3

7 Cílem této práce je poskytnutí přehledu právě těchto institutů, jejich výklad a také zhodnocení nakolik se stávající právní úpravou výjimek a omezení podařilo zajistit požadavek na vyváženost mezi zájmy autorů a uživatelů autorských děl. Práce je rozdělena do čtyř kapitol, přičemž první z nich se věnuje základním otázkám autorského práva, tedy výkladu pojmu autorského práva ve světle dualistické koncepce osobnostních a majetkových práv, jeho zařazení do systému práv k nehmotným statkům v souvislosti s pojetím věci v právním smyslu, mezinárodním a vnitrostátním pramenům autorského práva a vztahu autorského zákona k občanskému zákoníku. V kapitole druhé je pozornost věnována především výkladu předmětu autorského práva, tedy pojmu autorské dílo a jeho znakům, přičemž popsáno je i dílo spoluautorské a dílo souborné. Kapitolu uzavírá výčet některých jednotlivých druhů děl, která jsou obsažena ve výčtu autorského zákona. Třetí kapitola již přímo pojednává o mimosmluvních institutech užití děl v obecné rovině a jejich rozdělení do základních kategorií na užití volné a užití na základě zákonné licence. Větší pozornost je pak věnována tzv. tříkrokovému (třístupňovému) testu, který představuje velmi významné výkladové pravidlo spojené s posuzováním výjimek a omezení z výlučných práv autora. Čtvrtá kapitola obsahuje výklad jednotlivých mimosmluvních institutů, resp. případů dovoleného užití autorského díla bez souhlasu autora, neboť zahrnuje i dílo volné, které svým charakterem nesplňuje povahu výjimky či omezení ze zákonné ochrany. V souvislosti s institutem volného užití je pak vzhledem k aktuálnosti do této části zařazena subkapitola o problematice náhradních odměn. 4

8 1. Pojem autorského práva a jeho předmět Autorským právem se rozumí soubor právních norem, které upravují vztahy vznikající z tvorby literárních, jiných uměleckých a vědeckých děl na straně jedné, a souhrn oprávnění, jež přísluší autorovi k jeho dílu na straně druhé. Pojem autorského práva je obecně vykládán ve dvojím smyslu, a to objektivním a subjektivním. V objektivním smyslu se jedná o souhrn právních norem, které upravují absolutní (zákonnou) ochranu literárních, jiných uměleckých a vědeckých děl (jako statků nehmotné povahy), přičemž tato díla jsou výsledky duševní tvůrčí činnosti fyzických osob. Takto je autorské právo definováno judikátem Nejvyššího soudu, který k tomu dodává, že výše zmíněná ochrana je poskytována prostřednictvím normování vztahů týkajících se vytvoření děl a jejich veřejného nebo jiného užití. 1 Vznik díla a jeho veřejné nebo jiné užití jsou právní skutečnosti soukromoprávní povahy a zákon s nimi nespojuje žádné formální zápisné či poplatkové principy. Co se týče autorského práva ze subjektivního hlediska, lze pod tímto pojmem rozumět oprávnění, která autorovi vznikají a jež autor může ve vztahu k vytvořenému dílu realizovat. Platná právní úprava vychází z kontinentálního pojetí autorského práva a převážně dualistické, respektive quasidualistické koncepce práv osobnostních a práv majetkových. 2 Autorské právo v subjektivním smyslu zahrnuje jednak výlučná osobnostní (morální) práva, která jsou spojena pouze s osobou autora a jeho smrtí zanikají, jednak výlučná majetková práva, jež jsou způsobilá být předmětem dědictví ( 10AZ). Důraz je kladen na osobu autora, tedy na osobnostní práva, přičemž na majetková práva je nahlíženo jako na specifický projev práv osobnostních, která autorovi zajištují finanční zhodnocení výsledků jeho tvorby. 3 1 NS, 30 Cdo 739/ Švestka, Jiří, et al. Občanské právo hmotné. 3 díl, díl 4-6, Rodinné právo Autorské a patentové právo Dědicképrávo. 5. jubilejní aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwert, s. 3 Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. Vydání. Praha : C.H. Beck, 2007, 141s. 5

9 1.1 Autorská práva osobnostní Pod pojem osobnostní práva patří skupina práv spojených s osobou autora. V podstatě sem lze zahrnout vše, co není majetkovým právem a co se dotýká oprávněných zájmů autora. Není možné, aby se autor osobnostních práv vzdal, tato práva jsou nepřevoditelná a zanikají smrtí autora. V případě, že by autor učinil úkon, kterým by se těchto práv chtěl vzdát nebo je převést na jiného, bude takový úkon absolutně neplatný. Po smrti autora si nikdo nesmí osobovat jeho autorství k dílu, dílo smí být užito jen způsobem, který nesnižuje jeho hodnotu a u neanonymního díla s uvedením autora. 4 Jednotlivá osobnostní práva jsou uvedená zejména v 11 odst. 1-3 AZ. V 11 odst. 1 je obsaženo právo autora rozhodnout o zveřejnění svého díla, tedy o jeho jakémkoli prvním oprávněném zpřístupnění veřejnosti. Dalším osobnostním právem autora je právo na autorství, které je zakotveno v 11 odst.2. Zdůrazněno je pak právo autora na tzv. autorské označení včetně práva autora na utajení autorství při zveřejnění a užití díla, přičemž zákon právo autora na označení při užití díla omezuje pouze na situace, kdy je to obvyklé. Mezi osobnostní práva autora patří právo na nedotknutelnost díla. To znamená, že bez jeho svolení nemůže nikdo jakkoli zasahovat do díla, změnit je nebo zpracovat apod. Tuto problematiku lze nalézt i v judikatuře, která stanovila, že právo na nedotknutelnost díla spočívá ve výlučném právu autora provádět na díle jakékoliv změny nebo úpravy, které zasahují do uměleckého pojetí díla. 5m Uživatel díla pak za žádných okolností nesmí snižovat hodnotu díla, a to ani v rámci oprávněného užívání, tzn. ani oprávněný uživatel nesmí dílo užívat dehonestujícím způsobem, nesmí docházet k jeho znetvoření, zkomolení apod. Ke kontrole slouží institut autorského dohledu, který musí uživatel strpět ( 11 odst. 3). 4 Rozehnal, Aleš. Mediální právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004, s MS Praha, 13 Co 216/90 6

10 1.2 Autorská práva majetková Majetková práva zaručují autorovi výlučné právo na rozhodování o tom, jak jeho dílo bude užíváno. Patří sem tedy právo dílo užít a udělit jinému smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva (licenci) neboli právo dílo užít a nechat užít ( 12 odst. 1 AZ). Osoba odlišná od autora smí dílo užít pouze na základě autorova oprávnění, nejde-li o omezení nebo výjimku stanovenou zákonem. Konkrétně se jedná o případy mimosmluvních užití děl (viz III. a IV. kapitola), mezi něž patří užití volného díla, volné užití díla a zákonná licence. Dalším takovým případem je užití děl vyňatých z ochrany ve veřejném zájmu ve smyslu 3 AZ, tzn. užití úředního díla a výtvorů tradiční lidové kultury. Oprávnění k výkonu práva své dílo užít ve smyslu 46 odst. 1 AZ uděluje autor licenční smlouvou ( 46 an. AZ), z čehož vyplývá, že oprávnění není možné udělit jednostranným právním úkonem. Poskytnutím licence autorovi právo nezaniká, má však povinnost strpět zásah do práva dílo užít jinou osobou v rozsahu vyplývajícím ze smlouvy. Do práva na užití díla patří: právo na rozmnožování díla ( 13 AZ) právo na rozšiřování originálu díla či jeho rozmnoženiny ( 14 AZ) právo na pronájem originálu díla či jeho rozmnoženiny ( 15 AZ) právo na půjčování originálu díla či jeho rozmnoženiny ( 16 AZ) právo na vystavování originálu díla či jeho rozmnoženiny ( 17 AZ) právo na sdělování díla veřejnosti (provozování živě či ze záznamu, přenos provozování díla, vysílání rozhlasem či televizí a další viz 18 AZ) Výše uvedený výčet způsobů užití díla není uzavřený vzhledem k dikci 12 odst. 5 věta druhá AZ, z čehož lze dovodit, že dílo lze užít i jinými způsoby než ve výčtu uvedenými. Dalšími jinými majetkovými právy jsou právo na odměnu při opětném prodeji 7

11 originálu díla uměleckého ( 24 AZ) a právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu. Mezi jiná majetková práva lze řadit i další práva, byť výslovně neuvedená v oddílu 3 hlavy I AZ, kterými jsou např. právo na odměnu za půjčování originálu nebo rozmnoženiny vydaného díla ( 37 odst. 2 AZ) a další. V souvislosti se subjektem vlastnického práva existuje tzv. zásada vyčerpání práva na rozšiřování díla, která stanoví, že prvním převodem vlastnického práva k originálu či rozmnoženině díla v hmotné podobě (např. prodejem) uskutečněném autorem, popř. s jeho souhlasem, na území EU 6, je právo autora na rozšiřování díla na tomto území vyčerpáno. Tato zásada je zakotvena v 14 odst. 2 AZ spolu s dodatkem, že právo na pronájem a právo na půjčování není tímto dotčeno, což potvrzuje i judikatura Soudního dvora EU. 7 Majetková práva trvají v souladu s čl. 2 Bernské úmluvy 8 a čl. 1 odst. 1 směrnice o harmonizaci doby ochrany 9 obecně po dobu autorova života a po jeho smrti po dobu 70 let ( 27 odst. 1 AZ). Majetková práva jsou nepřevoditelná, tzn. není zde možný translativní převod práva ( prodej ), nelze se jich vzdát a jsou předmětem dědictví Autorské právo jako právo k nehmotným statkům Autorské právo bývá podle původní německé koncepce řazeno do systému práv k nehmotným statkům. Typickou vlastností pro autorské dílo jako nehmotný statek je nezávislost jeho působení na uživatele na konkrétním místě (tzv. potenciální ubiquita) a také nezávislost na věci, jejímž prostřednictvím je dílo vyjádřeno. Lze tedy mít za to, že autorská díla mohou být užívána kdekoli a kdykoli, neomezeným počtem subjektů, 6 Území jakéhokoliv členského státe Evropských společenství nebo území jiné smluvní strany Dohody o Evropském hospodářském prostoru 7 SD EU C-200/ Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl. In: 1886, k níž ČSR přistoupila vyhláškou č. 133/1980 Sb. 9 Směrnice 2001/29/ES o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti 10 Švestka, Jiří, et al. Občanské právo hmotné. 3 díl, díl 4-6, Rodinné právo Autorské a patentové právo Dědické právo. 5. jubilejní aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwert, s 8

12 současně i následně, aniž by se opakovaným užitím snižovala jejich kvalita. Těmito charakteristickými vlastnostmi je dána jejich odlišnost od statků hmotných. Platné autorské právo pojem nehmotný statek ve výše uvedeném smyslu nepoužívá, v českém právu byl zakotven pouze v letech v tehdejším hospodářském zákoníku. Naopak odborná literatura s tímto termínem pracuje již několik desetiletí. Nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen NOZ) v této oblasti přinesl velkou změnu týkající se pojetí věci v právním smyslu. Doposud totiž nehmotné statky byly předmětem občanskoprávních vztahů pod pojmem jiné majetkové hodnoty ( 118 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., Občanského zákoníku, dále jen OZ), aniž by však mohly být předmětem vlastnického práva, což plyne nejen ze zařazení 123 an. OZ do části věcných práv. K této problematice lze najít i opačné názory s touto úvahou se neztotožnil např. Ivo Telec. 11 Z výše uvedeného plyne, že předmětem vlastnického práva mohla být pouze věc hmotná (res corporales). NOZ navázal na občanskoprávní tradici z roku 1950 a vrací se k širšímu pojetí věci: Věc v právním smyslu (dále jen věc ) je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí, 12 Důvodová zpráva k tomuto ustanovení poskytla vysvětlení, že pod pojem věci spadají i předměty patřící do kategorií průmyslového a jiného duševního vlastnictví, tedy i nehmotné statky. 13 Oporou pro zahrnutí nehmotných statků do předmětu vlastnictví je i čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý má právo vlastnit majetek. Z tohoto článku vyplývá skutečnost, že vlastnické právo se nevztahuje na věc, ale na majetek. NOZ přináší i výslovnou definici pojmu nehmotné věci, které označuje jako práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty (496 odst. 2 NOZ). K pojmu duševní vlastnictví, který se v souvislosti s právem k nehmotným statkům objevuje a běžně používá nejen v mezinárodním právu nutno říci, že jej nelze považovat za synonymum k právu k nehmotným statkům. Tento pojem lze chápat jako podmnožinu kategorie práv k nehmotným statkům. Skutečnost zásadní pro toto odlišení spočívá v tom, že do kategorie práv k nehmotným statkům lze zahrnout i nehmotné statky osobní povahy, které k pojmu duševní vlastnictví nenáleží. 11 Telec, I.: Tvůrčí práva duševního vlastnictví. Brno, Doplněk 1994, 13 s NOZ 13 Důvodová zpráva k 489 NOZ 9

13 Pojem duševního vlastnictví je užíván již od roku 1967, kdy byla přijata Úmluva o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO World Intellectual Property Organization). Dle čl. 2 odst. VIII této úmluvy se duševním vlastnictvím rozumí práva: k literárním, uměleckým a vědeckým dílům, k výkonům výkonných umělců, ke zvukovým záznamům a rozhlasovému vysílání k vynálezům ze všech oblastí lidské činnosti, k vědeckým objevům, k průmyslovým vzorům a modelům, k továrním, obchodním známkám a známkám služeb, jakož i k obchodním jménům a obchodním názvům, na ochranu proti nekalé soutěži a všechna ostatní práva vztahující se k duševní činnosti v oblasti průmyslové, vědecké, literární a umělecké. V české odborné literatuře se pojem duševního vlastnictví začal užívat po roce 1990, přičemž tomu tak bylo nejčastěji v souvislosti s právy průmyslovými, a to na základě mezinárodních smluv a v důsledku sbližování právních řádů evropských zemí Prameny mezinárodního práva Autorské právo je postaveno na principu teritoriality. Princip teritoriality je definován jednak pozitivně v tom smyslu, že autorskoprávní vztahy se na území určitého státu řídí pouze zákonodárstvím tohoto státu, jednak negativně tak, že autorská práva daná zákonem určitého státu platí pouze na území tohoto státu. V souvislosti s širším rozvojem mezinárodních vztahů a rozmachem šíření literárních, vědeckých a uměleckých děl mezi jednotlivými státy bylo nutné překonat teritoriální omezenost jednotlivých právních institutů, a proto došlo v zájmu rozvoje mezinárodních vztahů k rozvinutí zásad mezinárodního práva soukromého, které mají význam jednak v kolizních normách zakotvených v právních řádech i mezinárodních úmluvách, jednak 14 Švestka, Jiří, et al. Občanské právo hmotné. 3 díl, díl 4-6, Rodinné právo Autorské a patentové právo Dědické právo. 5. jubilejní aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwert, s. 10

14 v tzv. přímých normách v mezinárodních úmluvách. 15 Pro účely této práce jsem vybrala nejvýznamnější prameny mezinárodního práva, které jsou zároveň základními dokumenty v oblasti autorského práva Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl (dále jen RÚB) je základním dokumentem v oblasti autorského práva na mezinárodní úrovni. Před jejím uzavřením bylo běžnou praxí, že státy neuznávaly autorská práva cizích státních příslušníků, proto její největší význam spočívá v tom, že zajistila jednotný minimální ochranu autorských práv ve všech smluvních státech. Česká republika se jí účastní od roku 1921 a je vázána revizí z 11. dubna Úmluvu spravuje Světová organizace duševního vlastnictví (dále jen WIPO), rovněž UNESCO a Mezinárodní úřad práce. Kromě zásady minimální ochrany jsou v této úmluvě obsaženy další významné zásady jako například: zásada univerzality (čl. 29) spočívající v tom, že smluvní stranou RÚB se může stát každý stát, který má zájem o účast na této smlouvě; tato zásada je úzce spjata se zásadou otevřenosti úmluv, která je obecnou zásadou mezinárodního práva, zásada teritoriality (čl. 5) stanovící, že ochrana práv duševního vlastnictví se řídí právní úpravou státu, kde se ochrana uplatní, zásada neformální ochrany (čl. 5 odst. 2), která stanoví, že nejsou vyžadovány žádné formality pro přiznání ochrany v ostatních smluvních zemích, zásada asimilace (čl. 4 odst. 1) zaručující příslušníkům smluvních zemí zásadně stejná práva a vyžaduje od nich zásadně stejné povinnosti, jaké mají příslušníci vlastní. RÚB dále upravuje ochranu výlučných osobnostních a majetkových práv autora, dobu ochrany a jejich omezení ty jsou s výjimkou citací vyhrazeny ve prospěch 15 Knap, Karel. Kunz, Otto. Mezinárodní právo autorské. Academia, s. 11

15 národních úprav a rovněž jako první zakotvuje tzv. třístupňový test, kterému je věnována subkapitola 3.3 této práce Dohoda o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví Tato dohoda anglicky nazývaná Agreement on Trade - Related Aspects of Intellectual Property Rights (dále jen TRIPS) byla uzavřena v rámci Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO World Trade Organization) ze dne 15. dubna Česká republika ji uplatňuje od 1. ledna TRIPS upravuje souhrnně oblast práv duševního vlastnictví a v oblasti práva autorského a práv souvisejících s právem autorským odkazuje na minimální úroveň ochrany podle RÚB a Mezinárodní úmluvy o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací (dále jen Římská úmluva). Významným přínosem této úmluvy je skutečnost, že poprvé na mezinárodní úrovni upravuje závazky členských států přijmout ustanovení v oblasti vynucování práva v řízení civilním, správním i trestním. Dohoda TRIPS v článcích 10 a 11 upravuje některá nová mezinárodně uznávaná práva jako například právo na ochranu počítačových programů, právo na ochranu databází a právo pronájmu. Dále upravuje zásadu vyčerpání práva a v článku 13 opětovně zakotvuje třístupňový test Internetové smlouvy WIPO Smlouvy WIPO jsou v oblasti autorského práva nejnovějšími mezinárodními smlouvami, respektují smlouvy základní (RÚB a TRIPS) a navazují na ně. Mezi internetové smlouvy WIPO patří Smlouva WIPO o právu autorském (dále jen WCT World Intellectual Property Organization Copyright Treaty) a Smlouva WIPO o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech (dále jen WPPT World Intellectual Property Organization Performances and Phonograms Treaty). Jejich význam spočívá v reakci na tzv. digitální agendu, tedy upravují nově právo na užití díla, výkonu a zvukového záznamu v digitálním prostředí, zejména v internetu, např. 16 Švestka, Jiří, et al. Občanské právo hmotné. 3 díl, díl 4-6, Rodinné právo Autorské a patentové právo Dědicképrávo. 5. jubilejní aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwert, s. 12

16 právo na sdělování děl veřejnosti podle čl. 8 WCT. Internetové smlouvy dále upravují širší práva na pronájem (čl. 7 WCT, čl. 9 a 13 WPPT), právo na rozmnožování v čl. 9 RÚB vztahují i na digitální oblast a za rozmnožování považují i uložení chráněného díla v digitální formě na elektronický prostředek (společná prohlášení k čl. 1 odst. 4 WCT a k čl. 7, 11 a 16 WPPT). Vůbec poprvé internetové smlouvy WIPO na mezinárodní úrovni zakotvují vyčerpání práv v rámci práva na rozšiřování (čl. 6 odst. 2 WCT, 8 odst. 2 a 12 odst. 2 WPPT), přičemž státům ponechávají volnost ke stanovení podmínek vyčerpání práv při prvním převodu vlastnictví originálu nebo rozmnoženiny díla, zaznamenaného výkonu nebo zvukového záznamu se souhlasem nositele práva. Jedním z dalších přínosů WIPO je i přiznání osobnostních práv výkonných umělců v čl. 5 WPPT. WIPO přinesly zdokonalené prostředky celosvětového boje s porušováním autorského práva, a to co se týče ochrany technických prostředků ochrany (čl. 11 WCT), informací o identifikaci práv (čl. 12 WCT) a účinného uplatňování práv (čl. 14 WCT) Prameny evropského práva Veškeré harmonizační tendence českého národního práva s právem evropským se odvíjejí od tzv. Evropské dohody zakládající přidružení mezi Českou republikou a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy. Tato dohoda představuje základní dokument pro přidružení České republiky k evropským společenstvím a jejich členským státům. 18 V článku 67 Evropské dohody je obsažen závazek pro Českou republiku, týkající se harmonizace národního autorského práva s autorským právem Evropských společenství, přičemž tento závazek byl splněn přijetím autorského zákona v roce Česká republika přistoupila k Evropským společenstvím dne 1. května Od té doby je vázána směrnicemi a dalšími akty vydávanými v rámci Evropské Unie (dále jen EU), stejně tak zakládacími smlouvami EU. Za nejvýznamnější akty EU týkající se autorského práva lze považovat směrnice. Směrnice je právní akt, který se vyznačuje tím, že je konkrétní co do výsledku, který 17 Dobřichovský, Tomáš. Moderní trendy práv k duševnímu vlastnictví: v kontextu evropského práva, dohody TRIPS a aktivit WIPO. Praha: Linde, s. 18 Tento dokument publikován ve Sbírce zákonů pod č. 7/1995 Sb. (dále jen Evropská dohoda) 13

17 sleduje, ale není konkrétní co do způsobu jeho dosažení. Záleží tedy na členském státě, jakým způsobem výsledku obsaženého ve směrnici dosáhne, jinými slovy jak ji implementuje do svého právního řádu. Mezi nejdůležitější směrnice týkající se práva autorského patří dvě směrnice, a to Informační směrnice (Směrnice 2001/29/ES) a Resale směrnice (Směrnice 2001/84/ES) Informační směrnice Informační směrnice 19 má hned několik cílů, mezi něž patří přizpůsobení legislativy v oblasti autorského práva a práv s ním souvisejících technologickému rozvoji a informační společnosti, převedení hlavní mezinárodní povinnosti vyplývající ze smluv WIPO na evropskou úroveň, a zejména pak vytvoření ucelenější úpravy v oblasti výjimek a omezení autorského práva, kterou dosavadní směrnice 20 nepřinesly, neboť upravovaly pouze dílčí aspekty práv. Konkrétně směrnice hovoří o potřebě přehodnocení a unifikace jednotlivých výjimek a omezení vzhledem k novému elektronickému prostředí, neboť ty stávající, stanovené členskými státy, mohou mít pro svou významnou rozdílnost v ochraně autorských práv negativní vliv na fungování vnitřního trhu s autorským právem a právy s ním souvisejícími. Co se týče obsahu, směrnice upravuje právní ochranu autorského práva a práv souvisejících s právem autorským v rámci jednotného trhu EU, přičemž důraz je zde kladen na informační společnost. Její obsah lze rozdělit do dvou částí. První část, označená jako Práva a výjimky z nich, zahrnuje články 2, 3, 4, 5 a má ryze autorskoprávní charakter, zatímco část druhá nesoucí název Ochrana technických zařízení a jiných prostředků k ochraně práv je tvořena články 6, 7 a má spíše technickou povahu. Vzhledem k tématu této práce je záhodno zabývat se první částí 19 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti 20 Např. směrnice Rady 96/9/ES Evropského parlamentu a Rady ze dne 11. března 1996 o právní ochraně databází, směrnice Rady 93/98/EHS ze dne 29. října 1993 o harmonizaci doby ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících 14

18 obsahující jednotlivé výjimky a omezení detailněji. V první části harmonizuje směrnice majetková práva autora, tedy právo na rozmnožování díla (reproduction right), právo na sdělování díla veřejnosti (communication to the public right) a právo na rozšiřování (šíření) díla (distribution right). Nutno dodat, že v souvislosti s právem na rozmnožování díla směrnice zakotvuje jedinou kogentně stanovenou výjimku z práv směrnicí garantovaných (čl. 2, 5 odst. 1 směrnice). A sice tu, že jako porušení práva nelze chápat dočasnou a náhodnou rozmnoženinu díla, je-li integrální součástí technologického procesu, jež postrádá zvláštní hospodářský význam, neboť má pouze umožnit fungování jiného procesu zejména užívání Internetu (k zakotvení této výjimky v českém právním řádu viz 4.3.9). Dalším výjimkám se věnuje článek 5 směrnice obsahující taxativní výčet výjimek z práva na rozmnožování díla a práva na sdělování díla veřejnosti v digitálním prostředí. Převážná většina z nich byla implementována do českého právního řádu v rámci euronovely uskutečněné v roce Oproti výše zmíněné obligatorní výjimce týkající se rozmnožování díla jsou tyto výjimky povahy fakultativní, z čehož vyplývá, že se jimi členské státy nemusí nutně řídit. Nadto si členské země EU prosadily tzv. gradfather clause, což je možnost ponechat si ve výjimečných případech své národní legislativní výjimky. Dlužno říci, že tato výjimka se dotýká toliko analogových a nikoli digitálních technologií. 21 Směrnice rovněž zakotvuje třístupňový test, neboť v článku 5 odst. 5 uvádí, že všechny výjimky a omezení uvedené v článku 5 směrnice je možné použít jen v určitých zvláštních případech, které nejsou v rozporu s běžným užíváním díla nebo jiného předmětu ochrany a nejsou nepřiměřeně na újmu oprávněným zájmům nositele práva Konkrétní výjimkou z autorova práva na rozmnožování díla je pořízení rozmnoženiny autorsky chráněného textu na papír nebo podobný podklad (kromě not). Tuto výjimku český autorský zákon upravuje totožně (viz 4.2.2). Další výjimku představuje zhotovení rozmnoženiny na jakýkoli podklad za podmínky striktně osobního a neobchodního užití. V české právní úpravě toto ustanovení odráží institut 21 Smejkal, Ladislav. Nová evropská směrnice o ochraně autorského práva v informační společnosti, In: Ikaros. 2001, roč. 5, č. 5 [cit ]. Dostupné online z: ISSN

19 volného užití (viz 4.2), jakožto jeden ze základních typů mimosmluvního užití díla. Dále směrnice hovoří o výjimce spočívající v rozmnožování díla pro archivační a konzervační účely knihoven, archivů a jiných podobných nevýdělečných institucí, která u nás existuje pod souhrnným názvem knihovní licence (viz 4.3.7). Užití všech těchto výjimek je však podmíněno poskytnutím tzv. fair compensation, tedy poskytnutím odměny autorovi v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu. Mezi další výjimky, které směrnice zakotvuje, patří: užití díla ve formě dočasného záznamu vytvořeného vysílacími organizacemi pořízení rozmnoženiny vysílání sociálními institucemi sledujícími nekomerční cíle (např. nemocnice, věznice) - u nás upraveno jako tzv. licence pro sociální zařízení (viz ), užití díla pro účely vyučování a výzkumu, které je v autorském zákoně zakotveno jako citace ke vzdělávacím a vědeckým účelům, dále pak užití díla formou citace pro účely kritiky a recenze, jež v našem právním řádu představuje ustanovení o velké citaci (viz 4.3.1), využití pro potřeby zdravotně postižených v souvislosti s jejich postižením, které v české právní úpravě reflektuje ustanovení o licenci pro zdravotně postižené (viz 4.3.8), užití díla pro zpravodajské účely tiskem, sdělováním veřejnosti nebo zpřístupňováním vydaných článků o aktuálních hospodářských, politických či náboženských otázkách, jak je zná ustanovení autorského zákona o tzv. zpravodajské licenci (viz 4.3.4), užití díla pro účely veřejné bezpečnosti nebo k zajištění vlastního konání administrativního, parlamentního nebo soudního řízení, anebo zpravodajství o něm. Toto je obdobně upraveno v rámci úřední a zpravodajské licence (viz 4.3.4), užití politických projevů, jakož i výňatků z veřejných přednášek nebo podobných děl nebo předmětů ochrany v rozsahu odůvodněném informačním účelem, které je v autorském zákoně zakotveno jako licence k politickým projevům a veřejným přednáškám (viz 4.3.4), užití v průběhu bohoslužby nebo oficiálních akcí pořádaných orgánem veřejné 16

20 moci, jež je obsahově shodné s obřadní licencí dle českého autorského zákona (viz 4.3.5), užití děl, jako jsou díla architektonická nebo sochařská, vytvořených k trvalému umístění na veřejných místech. Takovému užití odpovídá naše právní úprava užití díla umístěného na veřejném prostranství (viz 4.3.3), náhodné zahrnutí díla nebo jiného předmětu ochrany do jiného materiálu, které v českém autorském právu představuje institut nepodstatného vedlejšího užití díla (viz ), užití k účelu propagace veřejné výstavy nebo prodeje uměleckých děl v rozsahu potřebném pro podporu akce, s vyloučením jakéhokoliv jiného obchodního využití, jemuž odpovídá tzv. katalogová licence (viz 4.3.2), užití k účelu karikatury, parodie, nebo parafráze (koláže). Tato výjimka nemá obdoby v českém právním řádu, neboť k její implementaci nedošlo v souladu se skutečností, že se jedná o výjimku fakultativní, kterou členský stát může, ale nemusí zohlednit ve vnitrostátním zákonodárství, užití v souvislosti s předvedením nebo opravou zařízení. Jedná se o užití ve smyslu ustanovení AZ o předvedení a opravě přístroje (viz 4.2.3), užití uměleckého díla formou stavby nebo nákresu či plánu stavby k účelům opravy stavby. Takové užití spadá pod licenci k dílům architektonickým (viz ), užití sdělováním nebo zpřístupňováním za účelem výzkumu nebo soukromého studia jednotlivých členů veřejnosti, vyhrazenými terminály v objektech určitých zařízení děl a jiných předmětů ochrany, které nejsou předmětem prodejních nebo licenčních podmínek a které jsou obsaženy v jejich sbírkách. Tato výjimka je u nás zakotvena v knihovní licenci (viz 4.3.7), užití v určitých jiných případech menší důležitosti, k nimž se váží výjimky nebo omezení již vnitrostátním právem zakotvené, týkají-li se jen analogového užití a nenarušují-li volný oběh zboží a služeb v rámci EU, aniž by byly dotčeny výjimky a omezení uvedené v čl. 5 této směrnice. Tato výjimka představuje výše zmíněnou doložku grandfather clause a je reakcí na skutečnost, že národní právní řády obsahují různé drobné výjimky, k jejichž uvedení v soulad s evropským právem zakotvila 17

21 směrnice právě toto souhrnné ustanovení. V českém právním řádu má povahu této drobné výjimky například licence pro školní představení (viz 4.3.5). Přestože Informační směrnice je v oblasti autorského práva nepochybně přínosem, je namístě pochybovat o splnění některých cílů, které si v úvodu stanovila. Předmětem pochybností zde může být snaha o unifikaci výjimek a omezení z autorského práva v rámci EU. Drtivá většina předmětných ustanovení je fakultativního charakteru, z čehož vyplývá, že transpozice jednotlivých výjimek a omezení je ponechána na vůli členských států. Ve výsledku pak může dojít k situaci, že každý členský stát bude mít uzákoněny rozdílné výjimky a omezení, což může mít opět negativní vliv na fungování vnitřního trhu stejně jako před uplatněním této směrnice. S dispozitivností směrnice také přímo souvisí i její obecnější charakter ponechávající detailní úpravu na vnitrostátních řádech členských států. Z výše uvedených důvodů se proto domnívám, že v tomto ohledu bude problém dospět k unifikaci, neboť podmínky uložené členským státům byly stanoveny příliš široce Resale směrnice Resale směrnice 22 se týká práva autora na odměnu při opětovném prodeji originálu uměleckého díla. Jejím cílem je chránit autora uměleckého díla a poskytnout autorům jednotnou úroveň ochrany. Zároveň má tato směrnice přispět k odstranění narušování podmínek hospodářské soutěže existující v rámci jednotného trhu pro současné umění. Tato směrnice zakotvuje právo autora originálu na odměnu při opětovném prodeji jeho díla bez ohledu na to, kde v EU je dílo prodáváno. Resale směrnice byla do českého právního řádu implemetována spolu s Informační směrnicí v rámci tzv. euronovely v roce Dalšími akty většího významu, které se týkají autorského práva, resp. mimosmluvních institutů jsou například: 22 Směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropské unie 2001/84/ES ze dne 27. září 2001, o právu na opětný prodej ve prospěch autora originálu uměleckého díla 18

22 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES o dodržování práv duševního vlastnictví, směrnice Rady 2006/115/ES o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví související s právem autorským, směrnice Rady 2006/116/ES o harmonizaci doby ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících (s tím související směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/77/EU, kterým se směrnice o době ochrany 2006/116 ES částečně pozměňuje), nařízení Evropského parlamentu a Rady 864/2007/ES o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II). Pro účely této práce bych chtěla zmínit další druh aktu EU - doporučení. Tento akt nemá oproti směrnici závazný charakter a jeho prostřednictvím mohou orgány EU dát najevo svůj postoj a navrhnout určité kroky bez vyvození zákonné povinnosti pro jeho adresáta. Pro účely této práce je nejdůležitější doporučení eurokomisaře A. Vitorina(viz 4.2.1) týkající se náhradních odměn za rozmnožování pro osobní potřebu a zhotovování tiskových rozmnoženin, vydané v Bruselu dne 31. ledna O institutu náhradních odměn je podrobněji pojednáno v subkapitole Prameny národního práva Autorské právo je ovládáno zásadou teritoriality, tedy jeho právní úprava je zakotvena v národním právu. Formální úprava autorského práva se nachází zejména v těchto předpisech: Ústava České republiky č. 1/1993 Sb., a Základní listina práv a svobod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů zákon č.89/2012 Sb., Občanský zákoník, který vstoupil v účinnost dne (dále jen NOZ, popř. občanský zákoník), který v rámci obecné úpravy 19

23 občanskoprávních vztahů upravuje zvláštní oblast práva autorského a nově také licenční smlouvy doposud upravené v AZ zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen AZ, popř. autorský zákon), který obsahuje komplexní úpravu práv autora k dílu a práv souvisejících s právem autorským. Prameny autorského práva v ČR dále upravuje například zákon č. 99/1963 Sb. Občanský soudní řád (dále jen OSŘ) nebo některá ustanovení zákona č. 40/2009 Sb. Trestního zákoníku (dále jen trestní zákoník), který pamatuje na ochranu průmyslových práv a práva autorského a upravuje sankce pro případy jejich závažného porušení. Dalšími předpisy souvisejícími s právem autorským, které budou užity v rámci této práce, jsou zejména: zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (tiskový zákon), zákon č.231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (mediální zákon), zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), vyhláška Ministerstva kultury č. 488/2006 Sb., kterou se stanoví typy přístrojů k zhotovování rozmnoženin, typy nenahraných nosičů záznamů a výše paušálních odměn ve znění vyhlášky Ministerstva kultury č. 408/2008 Sb., zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. 20

24 1.6.1 Vztah autorského zákona k občanskému zákoníku Autorské právo je součástí komplexu právních disciplín, který je souhrnně označován jako práva duševního vlastnictví, úzce souvisí se vztahy občanskoprávními a ve vztahu k občanskému zákoníku je autorský zákon chápán jako lex specialis. 23 Formálně jsou oba předpisy stejné právní síly, proto se při aplikaci těchto norem využívá obecně platný princip subsidiarity. Pro řešení vztahů vzniklých v souvislosti s vytvořením a společenským uplatněním autorských děl je proto třeba použít autorského zákona ve všech případech, kde tento zákon obsahuje vlastní, přímou právní úpravu těchto vztahů. 24 Pokud autorský zákon takovou úpravu neobsahuje, použije se podpůrně občanský zákoník. V případě, že úprava dané problematiky v autorském zákoně i v občanském zákoníku chybí, užije se analogie. I v případě analogie se nejprve úprava podřídí analogii podle autorského zákona a teprve poté podle občanského zákoníku. Dlužno říci, že v souvislosti s účinností nového občanského zákoníku došlo ke sjednocení dvojkolejnosti právní úpravy licenčních smluv a zavedení jednotné právní úpravy licenční smlouvy a licence, která je nově celá obsažena v novém občanském zákoníku, a to včetně obecné úpravy licenční smlouvy. Doposud byla úprava licence k dílu chráněnému autorským právem zakotvena v autorském zákoně, zatímco licence k předmětům průmyslového vlastnictví upravoval obchodní zákoník 25, přičemž obecná ustanovení dopadající na všechny licence nebyla upravena vůbec. 2. Autorské dílo pojem a druh Autorský zákon navazuje na kontinentální úpravu, kterou zakotvila Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl v roce 1886 a vymezuje pojem díla, jakožto předmět autorského práva. Základní znaky autorského díla jsou obsaženy v první větě 2 AZ a jsou nazývány souhrnně jako generální klauzule. Autorským dílem 23 Knap, Karel, Autorský zákon a předpisy související, Komentář, 5. Podstatně přepracované a doplněné vydání. Linde Praha s. 24 Švestka, Jiří, et al. Občanské právo hmotné. 3 díl, díl 4-6, Rodinné právo Autorské a patentové právo Dědické právo. 5. jubilejní aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwert, s. 25 Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník 21

25 je dle AZ takové dílo literární, umělecké nebo vědecké, které splňuje kumulativně tyto znaky: jedná se o výsledek jedinečné tvůrčí činnosti autora jako fyzické osoby a zároveň je vyjádřeno v jakékoliv objektivně vnímatelné podobě. Některé zdroje uvádí ještě třetí znak, kterým je absence vyloučení z autorskoprávní ochrany (př. úřední díla, denní zprávy). 26 Dle první zákonné podmínky lze lidský výtvor považovat za autorské dílo, je-li vytvořeno v rámci tvůrčí činnosti autora jako projev jeho osobnosti a tvůrčí fantazie, a obstojí-li dílo jako jedinečné ve smyslu autorskoprávní individuality díla. Tvůrčí činností ve výše uvedeném smyslu není například vynalezení a další technická činnost, kdy stejného výsledku lze dosáhnout různými individuálními postupy. 27 Z pojetí autorského díla je zřejmé, že existence dvou stejných děl je vyloučena, ledaže by jedno z nich bylo plagiát nebo předem objektivně determinováno v takové míře, že by dvě osoby mohly za určitých podmínek nezávisle na sobě dospět ke stejnému výsledku. 28 V obou uvedených případech se nebude jednat o autorská díla vůbec. Podoba díla, která je vnímána objektivně, je podoba vnímatelná smysly, včetně elektronické podoby z praktických důvodů uvedené výslovně. Dílo nemusí být vnímatelné pro všechny, postačí tedy, je-li vnímatelné vůči omezené skupině osob např. slovesná díla vyjádřená v určitém národním jazyce nebo vyjádření díla formou Brailova písma. Dílo nemusí mít stálý hmotný substrát a jeho podoba může být pomíjivá, postačí tedy chvilkové zhmotnění myšlenky. Jako příklad zde může posloužit hudební skladba, byla-li zahrána, přičemž tato skladba nemusí být nahrána ani zanesena na notovém papíře, byť by to bylo velmi významné pro dokazování. Z výše uvedeného tedy plyne, že vyjádření díla ve vnímatelné podobě je naprosto nezbytné k tomu, aby bylo možné dílo chránit. Z tohoto důvodu je forma díla jeho obligatorním znakem, přestože předmětem ochrany je nehmotný statek Telec, I.: Tvůrčí práva duševního vlastnictví. Brno: Doplněk, 1994, s NS, 30 Cdo 4924/ NS, 23 Cdo 1345/ Chaloupková, Helena. Autorský zákon: komentář. 4. vyd. Praha: C.H. Beck, s. 22

26 Zákon rozděluje autorská díla do kategorií, a to na díla umělecká, vědecká, přičemž jako zvláštní kategorii spadající pod díla umělecká uvádí literární dílo. Dalším pojmovým znakem autorského díla je tedy způsobilost být objektivně vnímáno jako dílo vědecké, umělecké a literární. Ustanovení 2 odst. 2 AZ vymezuje výsledky činnosti, které ve smyslu 2 odst. 1 AZ nesplňují pojmové znaky autorského díla. Jedná se o tzv. fiktivní díla, kterým chybí pojmový znak jedinečnosti, ale jsou jakožto vlastní duševní výtvor autora považovány za originální. 30 Výslovně se jedná o počítačové programy, databáze a fotografie. Obecně je vyloučeno, aby vznikla dvě stejná jedinečná díla, nicméně u děl originálních se tato možnost připouští. Teoreticky tedy mohou jako výsledek duševní činnosti různých autorů vzniknout nezávisle na sobě stejné programy, databáze či fotografie. Autorským dílem jsou i díla, která vznikla tvůrčím zpracováním jiného díla včetně překladu díla do jiného jazyka, splňují-li výše uvedené podmínky. 31 V praxi může jít o úpravy hudebních děl (aranžmá a variace), zdramatizování románu či napodobeninu díla výtvarného umění v jiném uměleckém oboru. Ke zpracování (včetně překladu) je vyžadován souhlas autora původního díla a zpracované dílo či překlad jsou označovány jako díla odvozená. Na případy, ve kterých se nejedná o autorské dílo, pamatuje autorský zákon v 2 odst. 6. Toto ustanovení obsahuje demonstrativní výčet případů, ve kterých chybí některý z pojmových znaků autorského díla, a tedy se na ně nevztahuje autorskoprávní ochrana. Lze sem zahrnout výsledky lidské činnosti, které postrádají jedinečnost, trpí nedostatkem vyjádření ve vnímatelné podobě nebo výsledky činnosti technické, k nimž se může nezávisle na sobě dobrat více osob. Dílem není zejména námět díla, denní zpráva nebo jiný samostatný údaj, myšlenka, postup, princip, metoda, objev, vědecká teorie, matematický a obdobný vzorec, statistický graf a podobný předmět sám o sobě. Autorskoprávní ochrany tedy nepožívá například recept na přípravu jídla, pouhý nápad 30 Švestka, Jiří, et al. Občanské právo hmotné. 3 díl, díl 4-6, Rodinné právo Autorské a patentové právo Dědické právo. 5. jubilejní aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwert, s. 31 Tamtéž 175s. 23

27 a myšlenka (neschopnost obstát jako samostatné autorské dílo) nebo strohé informace mající povahu tiskové zprávy (absence autorskoprávní individuality). Nutno dodat, že každý případ by měl být posuzován individuálně např. tiskovou zprávu nelze zaměňovat s článkem, jakožto výsledkem jedinečné tvůrčí činnosti autora. Také námět, je-li rozpracován do větší míry, může splňovat znaky autorského díla Spoluautorství Spoluautorstvím se rozumí tvůrčí spolupůsobení několika osob při zrodu díla a vznik jednotného a nedílného díla jako výsledek společné tvůrčí práce. 33 Autorský zákon v 8 odst. 1 uvádí, že se musí jednat o společnou tvůrčí činnost dvou nebo více autorů, přičemž horní hranice není jinak omezena. Podstatou pro vznik díla spoluautorů je volní součinnost všech zúčastněných spoluautorů při tvorbě díla. Není přitom významné, zda na díle pracují současně či nikoli. O spoluautorství ve smyslu výše uvedeného ustanovení půjde jen tehdy, pokud společnou tvůrčí činností několika autorů vznikne jediné a nedílné dílo. Na rozdíl od díla souborného (viz 2.2) nejsou jednotlivé příspěvky spoluautorů způsobilé samostatné existence jakožto autorská díla, byť jsou odlišitelné. 34 Společná tvůrčí činnost nemusí být předem plánována, dokonce nemusí jít ani o vědomou (volní) spolupráci, neboť vytvoření díla jako objektivní skutečnost postrádá charakter právního úkonu ( 34 n. AZ), z tohoto důvodu se připouští i protiprávnost na straně jedné z fyzických osob. Autorské právo ke spoluautorskému dílu přísluší všem autorům společně a nerozdílně a o nakládání s dílem rozhodují autoři jednomyslně. Spoluautorským dílem ve smyslu autorského zákona není pouhé poskytnutí pomoci či rady technického, odborného nebo administrativního charakteru, popřípadě poskytnutí dokumentačního či 32 Chaloupková, Helena. Autorský zákon: komentář. 4. vyd. Praha: C.H. Beck, s. 33 NS ČSR, 3 Cz 49/81 (Sbor. NS ČSSR, NS ČSR, NS SSR, 1986/IV) 34 Chaloupková, Helena. Autorský zákon: komentář. 4. vyd. Praha: C.H. Beck, s. 24

28 technického materiálu, dále také například dání podnětu ke vzniku díla Dílo souborné Vymezení souborného díla v zákoně zakotvuje 2 odst. 5 AZ jako soubor nezávislých děl nebo jiných prvků, splňující podmínky autorskoprávní ochrany dle 2 odst. 1 AZ způsobem výběru nebo uspořádáním obsahu. Jako dílo souborné zákon označuje také databázi, která může být jednak jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora (pravé dílo souborné dle 2 odst. 1 a 5 AZ), jednak nejedinečnou, ale původní tvůrčí činností autora spočívající ve způsobu výběru nebo uspořádání obsahu ( 2 odst. 2 AZ). V souladu s čl. 2 odst. 5 Bernské úmluvy je souborným dílem zpravidla časopis, encyklopedie, antologie, pásmo a výstava. Termín databáze, jehož autorský zákon užívá, je definován v 88 AZ jako soubor nezávislých děl, údajů nebo jiných prvků, systematicky nebo metodicky uspořádaných a individuálně přístupných elektronickými nebo jinými prostředky, a to bez ohledu na formu jejich vyjádření. Pro dílo souborné jsou typické dva druhy děl jednotlivá díla, jež v souhrnu tvoří soubor a nové dílo souborné vzniklé jako výsledek tvůrčí činnosti uspořadatele. Tvůrčí činnost uspořadatele tkví ve výběru a seřazení jednotlivých děl a jiných prvků, přičemž jejich užití v díle souborném je podmíněno souhlasem autorů vybraných děl. Autorské právo k dílu soubornému náleží uspořadateli díla (právo autorů jednotlivých děl zůstává nedotčeno), a přitom autoři jednotlivých děl v souboru uspořádaných mají právo s díly samostatně nakládat Druhy děl Zákon rozděluje autorská díla na umělecká a vědecká, přičemž díla literární vymezuje pouze gramaticky a logicky jako druh uměleckého díla. 35 Švestka, Jiří, et al. Občanské právo hmotné. 3 díl, díl 4-6, Rodinné právo Autorské a patentové právo Dědické právo. 5. jubilejní aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwert, s. 36 Švestka, Jiří, et al. Občanské právo hmotné. 3 díl, díl 4-6, Rodinné právo Autorské a patentové právo Dědické právo. 5. jubilejní aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwert, s. 25

29 Ustanovení 2 odst. 1 AZ obsahuje demonstrativní výčet druhů děl, aniž by byly řazeny podle nějakých kritérií, ba dokonce se některá z nich i obsahově překrývají (např. slovesné a dramatické). Tento výčet obsahuje zejména dílo slovesné, hudební, dramatické a hudebně-dramatické, dále také dílo choreografické a pantomimické, dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, dílo audiovizuální, kinematografické, výtvarné, malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické včetně urbanistického díla a další. Skutečnost, že zákonodárce zde zvolil neuzavřený výčet děl má význam zejména proto, že lze s vývojem techniky očekávat vznik nových druhů autorských děl a jejich vyjádření. Autorský zákon jednotlivé druhy děl nevymezuje, činí tak pouze v případech, kdy pro určitý druh díla stanoví zvláštní právní režim (audiovizuální dílo, počítačový program). Autorským dílem je tedy jakýkoliv jiný druh díla kromě děl výslovně uvedených, který splňuje pojmové znaky autorského díla dle 2 odst. 1 AZ Dílo literární Literární díla netvoří samostatnou kategorii autorského díla, neboť jde pouze o seskupení děl vyjádřených stejným výrazovým prostředkem, jímž je slovo. Za dílo literární (někdy označováno jako literárně umělecké či slovesné) lze proto považovat jakékoliv dílo, jež je vyjádřeno mluveným slovem (projev) nebo písmem (scénář). Do této kategorie náleží i díla odborná (znalecký posudek) a v odborné literatuře sem bývají začleněna ještě tzv. ostatní jiná díla literární, kam lze zařadit například díla žurnalistická, nepřipouští-li jejich povaha zařazení do jiné kategorie Dílo umělecké Jedná se o jiné umělecké dílo než literární a patří sem: dílo hudební, jež je vyjádřeno zvukem zejména formou melodie, harmonie nebo rytmu (např. písně, symfonie), 37 Švestka, Jiří, et al. Občanské právo hmotné. 3 díl, díl 4-6, Rodinné právo Autorské a patentové právo Dědicképrávo. 5. jubilejní aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwert, s. 26