Slovo redakce. obsah. úvodník str. 3 reportáž str. 4 7 staňte se solí, solí země

Transkript

1

2 obsah úvodník str. 3 reportáž str. 4 7 staňte se solí, solí země rozhovor str. 8 9 modlitby Sales. rodiny str. 10 knižní tipy str. 11 vychovávej jako D. B. str. 12 kdo z koho? str. 13 barcelonská fotografie str. 14 staříček míří k blahořečení str. 15 heslo na rok 2015 str. 16 mediální škola str. 17 ukázka z knihy str misie str zajímavosti ze života církve, ze světa str křížovka o ceny str. 25 blahopřejeme str. 26 bruslení v Salesku str. 27 Slovo redakce Milí čtenáři, někteří gratulanti se mě ptali biblicky: Viděl jsi Abraháma? (srov. Jan 8,57) Přiznám se, že neviděl, i když jsem v životě už viděl ledacos. Tak například řadu krásných lidí, kteří mě provázeli a provázejí životem, a bez nichž si své dny neumím představit. Za ta léta jsem přišel na jednu věc: Nezáleží tolik na tom, kde jste, co jíte, co si oblékáte, jaké je zrovna počasí, jestli vám právě teď roste břicho, nebo jste od včerejška na dietě, jestli funguje facebook, nebo má zrovna odstávku, jestli vám přišel honorář, nebo ho zapomněli poslat, jestli auto startuje, nebo musí do servisu Je však důležité, kdo je kolem vás, s kým bydlíte, žijete, s kým se bavíte, koho máte rádi a kdo má rád vás, kdo vás nabíjí energií, a komu byste naopak měli dodat elán, komu jste nezavolali a měli byste zavolat, koho jste v modlitbě opomněli a komu modlitbu ještě dlužíte, kdo na vás myslí a na koho myslíte vy. Můj svět, mé město, můj dům (ale jistě i váš svět, město a dům) vytvářejí především lidé, kteří ten svět a to místo sdílejí, a bez nichž byste si je nedovedli představit. A je-li to tak, pak ani tolik nesejde na tom, jestli ti blízcí a nejbližší, ale i ti vzdálenější, mluví s pražským, ostravským nebo hanáckým přízvukem, jestli mají raději vepřové, nebo brokolici. Jestli to jsou spíš nemluvní dříči, nebo upovídaní umělci, kteří neumějí zatlouct hřebík do zdi. Píšu to těsně před slavností Dona Boska a věřím, že i letos, ba zvlášť letos, kdy slavíme jeho milostivé léto, se nám povede si na něho vzpomenout ještě nějak jinak třeba nad modlitební knížkou Salesiánské rodiny, která právě vyšla. Zdeněk Jančařík Vydavatel: Salesiánská provincie Praha Kobyliské nám. 1, Praha 8 tel.: , Bankovní spojení: /0100, variabilní symbol 62 Redakce: šéfredaktor: P. Zdeněk Jančařík, SDB redaktor: Jiří Kučera sazba: Miroslav Palíšek, SDB návrh obálky a grafická úprava: Martina Mončeková adresa: Kobyliské nám. 1, Praha 8, tel.: , magazin@sdb.cz Tisk Triangl, a. s. MIČ , ISSN , MK ČR salesiánský magazín 2015/1

3 Úvodník Slavíme výročí narození Dona Boska Z víkendů Mediální školy 2015 vyšel nápad zabývat se více osobou Dona Boska a jeho odkazem v naší době. Letos v srpnu uplyne 200 let od narození zakladatele salesiánů. Za tu dobu se jejich počet rozšířil na dnešních více než salesiánů na celém světě, předávajících odkaz Dona Boska mladším generacím. Proto jsme se rozhodli oslovit lidi nejen ze Salesiánské rodiny a zjistit, jak vnímají osobu Dona Boska ve svém životě v 21. století. Dnes přinášíme rozhovor se salesiánkou spolupracovnicí Janou Mikotovou (viz str. 8 a 9) a v dalších číslech budeme v rozhovorech pokračovat. Nebudou to ovšem nějaké prefabrikované odpovědi, ale originální odpovědi každého respondenta. Nicméně bych ráda položila otázku každému z vás, komu se dostane Salesiánský magazín do ruky: Jak by se zachoval a co by dle vás udělal v dnešní době Don Bosco pro to, aby se z vlků stali krotcí beránci? Odpovědi či zamyšlení můžete po sílat elektronicky na adresu: 200let@sdb. cz nebo napsat zprávu na naší facebookové stránce Bosco Point. Samozřejmě pokud byste se rádi podělili o svou zkušenost, svědectví či zážitek, budeme moc rádi a vaše odpovědi se mohou objevit v Salesiánském magazínu. Pojďme se u příležitosti 200 let od narození Dona Boska sdílet v rámci Salesiánské rodiny! Johana Beránková, účastnice Mediální školy SALESIÁNSKÝ MAGAZÍN Každé 2 měsíce přichází Don Bosco k vám domů. Časopis Salesiánský magazín zasíláme bezplatně každému, kdo o to požádá. Od roku 1887 je to dar Dona Boska těm, kteří sympatizují se salesiánským dílem. Objednejte Salesiánský magazín svým známým! Oznamte nám změnu své adresy! Salesiánský magazín Kobyliské nám Praha 8 tel.: magazin@sdb.cz SALESIÁNSKÝ MAGAZÍN salesiánský magazín 2015/1 3

4 Reportáž Staňte se solí, solí země Výzdoba setkání byla inspirována tvorbou Bohuslava Reynka Tato výzva rozezněla na přelomu kalendářního roku celou Prahu. Po čtyřiadvaceti letech se k nám totiž vrátilo celoevropské setkání mladých, Pouť důvěry na zemi, které každoročně připravuje ekumenická komunita bratrů z Taizé. Ze všech koutů Evropy se během něj sjíždějí desítky tisíc mladých, aby se společně modlili za jednotu křesťanů a za mír ve světě. Aby se modlili společně, i když každý mluví jiným jazykem, i když každý pochází z jiné křesťanské denominace, i když vlády jejich zemí spolu bojují. Jedním z hlavních témat letošního setkání byla výzva Ježíše Krista (Mt 5,13 16): Buďte solí země! ( ) Buďte světlem světa!. A píseň inspirovaná těmito verši nás provázela celým setkáním. Nejspíš každý z médií zaznamenal, že se nějaké to setkání v Praze chystá. Možná jste pak Rozdělování poutníků do hostitelských rodin Mapa pro snadnou orientaci v salesiánském středisku 4 salesiánský magazín 2015/1

5 Reportáž Ladění posledních drobností před příchodem poutníků Poutníkům stačí málo, jen 2 m 2 na zemi a ráno něco ke snídani v televizi viděli záběry z večerní modlitby, anebo jste dokonce sami zašli do katedrály či na výstaviště modlit se s tisíci dalšími a zakusit onu úžasnou atmosféru na vlastní kůži. Rád bych se s vámi podělil o to, jak jsme celé setkání prožili ve farnosti sv. Terezie v Praze-Kobylisích. Kdo kdy připravoval nějaké setkání, ví, že to znamená velký kus práce. A co teprve takové celoevropské setkání! Není proto divu, že se již v polovině září přestěhovalo do Prahy několik bratří z Taizé a celá řada dobrovolníků. Bylo totiž potřeba zajistit tolik věcí zázemí, dopravu, stravování, ubytování Právě ubytování oněch cca poutníků se zdál být opravdu oříšek, neboť si každý rok bratři přejí ubytovat co nejvíce lidí v rodinách. Chtějí totiž, aby pořádané setkání co nejvíce zasáhlo srdce místních lidí. Teď trochu odbočím vždy, když se v evangeliu dostalo na ono známé podobenství o posledním soudu, v němž se ti po pravici ptají Pána Kdy jsme tě viděli na cestě a ujali jsme se tě?, říkal jsem si, že je to dnešní společnosti tak vzdálené. Všude přece máme hotely a hostely, nikdo už nechodí dům od domu s prosbou o střechu nad hlavou. Ale toto setkání mne vyvedlo z omylu. Na Recepce v obležení dvaceti Poláků osmdesát rodin z naší farnosti projevilo důvěru, po níž je celá pouť pojmenována, a otevřelo své domovy úplně cizím lidem z různých koutů Evropy. Někteří dvěma či třem poutníkům, jiní šesti, někteří dokonce dvanácti. Přímo ve středisku jsme jich ubytovali rovnou sedmdesát včetně několika kněží. Za vydatné pomoci salesiánské komunity jsme vše zvládli bez obtíží. Celkem bylo v naší farnosti ubytováno skoro 350 lidí. Celý první salesiánský magazín 2015/1 5

6 Reportáž Kříž, který pamatuje i setkání před 24 lety den setkání se k nám proto hrnuly výpravy z Polska, Ukrajiny, Chorvatska, Německa, Francie, Itálie Ve foyer Salesiánského divadla, kde jsme si zřídili jakousi improvizovanou přijímací kancelář, to často hučelo tolika různými jazyky, že by si nezasvěcený přihlížející mohl připadat jako na stavbě babylonské věže. A my jsme se tím mumrajem proplétali, rozdávali jsme úsměvy na všechny strany a snažili se poutníky rozdělit tak, abychom vyhověli požadavkům všech hostitelských rodin. Když jsme pak večer zavřeli dveře za poslední skupinkou kráčející se svým hostitelem do noci, svezli jsme se do židlí unavení ale spokojení, že tu nejtěžší část už máme za sebou. Druhý den ráno jsme se všichni sešli v kostele na ranní modlitbu. Popravdě vůbec jsem netušil, co bych měl čekat někteří lidé tvrdili, že na modlitby bude chodit jen hrstka nejhorlivějších účastníků, že ostatní budou vyspávat anebo vyrazí na prohlídku zasněžené Prahy Jaké pak bylo mé překvapení, když byl kostel v půl deváté plný mladých lidí! A všichni společně, navzdory různosti jazyků, jsme se spojili ke chvále našeho nebeského Otce. Bylo to takové pohlazení Modliteb se účastnilo mnoho mladých po duši po těch náročných přípravách, shrnula své dojmy jedna animátorka. A musel jsem s ní vřele souhlasit. Ranní modlitby probíhaly denně (kromě 1. ledna slavili poutníci s farností mši svatou, po níž byli pozváni do rodin na slavnostní oběd). Po modlitbách následovaly diskusní skupinky a pak se účastníci rozjeli do centra Prahy na další program. Výjimkou byl silvestrovský večer, během nějž jsme se sešli znovu v našem kostele, abychom strávili poslední hodinu roku modlitbou za mír ve světě. Po půlnoci jsme se přesunuli do Salesiánského divadla, Noční modlitba za mír ve světě Příspěvek české skupiny během Festivalu národů 6 salesiánský magazín 2015/1

7 Reportáž Italové předvádějí tanec inspirovaný televizní soutěží kde účastníci setkání předváděli písně a tance typické v jejich zemích. Na program byli samozřejmě zváni i všichni místní. Ač se na připravované setkání někteří dívali s despektem, moc mne potěšilo, kolik pozitivních reakcí jsme poslední den obdrželi. Bylo krásné vidět plný kostel mladých lidí, tak by to mělo v salesiánském kostele vypadat svěřila se nám jedna paní. Je těžké vypíchnout nejkrásnější okamžik celého setkání. Bylo jich tolik a dodnes se dozvídám další a další neuvěřitelné příběhy z okolních farností. Mám-li si přesto vybrat, volím výše zmíněnou noční modlitbu za mír. Přišlo mi neuvěřitelné, že zatímco většina Setkání mladých se zúčastnili i nejstarší salesiáni kobyliské komunity: (zleva) P. Václav Teplý (86) a P. Jan Vývoda (90) lidí očekává příchod nového roku na hlučných večírcích, u nás v kostele se tísní stovky mladých a v tichu rozmlouvají s Pánem. Bok po boku se tu modlili za mír ve světě Ukrajinci i Rusové a s nimi lidé z celé Evropy. Ani jsme se nenadáli a po několika dnech byl konec a poutníci se rozjeli zpět do svých domovů. Tak jako mnohým z nich i mně bude ještě dlouho v hlavě znít slova písně Buďte světlem, světlem světa, které do tmy svítí! A nejen v hlavě, ale i v srdci. Dominik Matula Mladí neváhali vyplnit volné chvíle hrami či tancem Akce se samozřejmě účastnili i farníci, jako například pan Miroslav Novák salesiánský magazín 2015/1 7

8 Rozhovor Co jsme zadarmo dostali, dávejme d U příležitosti oslav 200 let od narození Dona Boska chceme nabídnout rozhovory se zajímavými lidmi o tom, jak vnímají dnešní dobu. V tomto čísle přinášíme rozhovor s Janou Mikotovou, salesiánkou spolupracovnicí působící v Salesiánském středisku v Plzni. Jaká byla tvoje cesta k Salesiánské rodině? Chodili jsme s manželem k františkánům a naši dva synové byli na civilce v Salesiánském středisku v Lobzích. Několikrát se nás ptali, proč nechodíme na mši tam. Františkáni nám nabízeli, abychom se stali terciáři, ale se slovy, že už jsem jednu řeholi přijala manželství jsem s díky odmítla. Začali jsme navštěvovat mše v Lobzích, líbilo se nám tu, nedělní farnost tu ožila, bylo zde hodně mladých, žilo to tady. Na pozvání od salesiánů, v té době zde působil Michal Kaplánek, Jirka Caha a Jožka Mendel, jsme se sešli na středisku s dalšími páry a zúčastnili se přednášky patera Kopeckého, který nám představil salesiánskou spiritualitu spolupracovníků. Líbilo se mi, jak krásně mluvil P. Kopecký o Panně Marii, jak stavěl tuto spiritualitu právě na Panně Marii a eucharistii. Zlom přišel během pouti. Organizovali jsme pouť od sv. Martina a Prokopa ke kostelu sv. Jiří na Doubravce. Tento kostel mají též ve správě naši salesiáni. Pamatuji si to přesně, byla jsem v kuchyni v druhém patře, připravovala jsem čaj a pohoštění. Vešla jsem do jídelny a seděla tam neznámá paní. Oslovila jsem ji: Dobrý den, vy jste kdo? a paní odpověděla: Jsem paní Lída Hanzlová a jsem Jana Mikotová salesiánská spolupracovnice. Na to jsem jí řekla: My o spolupracovnících taky uvažujeme, ale tady se k tomu nikdo nemá, nemohli bychom se přidat k vám? A tak jsme putovali společně ke sv. Jiří. Tam jsme šli za paterem Aloisem Hurníkem a tím jsme vstoupili do Salesiánské rodiny. Lída se stala naší formátorkou, začali jsme jezdit do Mariánských Lázní do společenství dalších spolupracovníků. Zajímavá ve společenství byla různorodost povolání, okamžitě nás mezi sebe přijali, zapadli jsme tam a bylo. Jen mě mrzí, že se k nám zatím nikdo nepřipojil, že nás sem dali jako vzor a možná jsme tím odpudili ostatní. Za důležité považuji nechat kroky života řídit Hospodinem, jinak by Lída z Ostrova nad Ohří nepřijela sem do Plzně na pouť. To jsme si nenaplánovali my. V Plzni není o spolupracovníky nouze, je zde mnoho lidí pomáhajících ať už 8 salesiánský magazín 2015/1

9 lektorsky, v liturgické hudbě či ve farnosti. Není to o množství salesiánů spolupracovníků, ale o konkrétní pomoci. Generace, která nám tu roste, to možná vnímá už jinak. Tvé působení se vztahuje i na dětské tábory. Rozhovor ál, vrátí se nám to stonásobně Jezdím na tábory jako kuchařka přes 10 let. Mám dar mít ráda lidi a vždy na nich najít něco dobrého, takže během tábora se denně dostávám jak do kontaktu s dětmi, tak i s vedoucími. Nevadí mi, když něco rozbijí, nebo rozlijí. Pokud si neubližují navzájem, mají u mě zelenou. Užívám si chvíle, kdy jsem s mladými lidmi V čem tě oslovil Don Bosco? Vnímavostí k době, kterou prožíval a zřejmě je i hodně podobná dnešku. Dokázal si jít za svým za tím, co vnímal, že doba potřebuje. Co by měl udělat pro mládež, pro nejchudší. Uvědomoval si, jak je důležité starat se o budoucí generace. Je důležité si to uvědomovat i nyní, vnímat Boskovy vize. Chápat, že tak jako tenkrát i nyní potřebují děti péči Dona Boska. Don Bosco je pro mě nekonečný vzor, od kterého se mohu učit a předávat. Co jsem zadarmo dostala, své hřivny, chci předat těm, kteří to potřebují, se kterými se set kávám. Don Bosco se toho také mnoho naučil od svých nejbližších Od maminky Markéty to určitě byla laskavost, mírnost, trpělivost s druhými lidmi, vztah k Bohu. Víru měl zažitou z domova. Viděl, že se maminka opírala o modlitbu, že se snažila o dobrý vztah mezi Antonínem a Janem Boskem. Antonín měl Jeníka za snílka. Jeník se od Antonína naučil, že každý má své povolání, úctu k druhému, sourozeneckou trpělivost. Jak vnímáš odkaz Dona Boska? Pořád se od něj učím. Učím se laskavosti, trpělivosti, vnímat v druhých a především v mladých to dobré, umět je podpořit v jejich situaci. A to dobré v něm posilovat, aby každý našel sám sebe. Jak vnímáš salesiánské působení v dnešní době? Důležité dle mého názoru je čerpat z jeho odkazu co měl zažité. A také adaptovat jeho postupy a principy na dnešní dobu dát jim čas, věnovat se jim, aby poznali, s kým se stýkají a dát jim najevo, že je máme rádi takové, jací jsou. Co pro tebe znamená práce v salesiánském středisku? Jsem v centru dění, je pro mě dar tam pracovat. Nevidím v tom žádnou zátěž, jsem ráda mezi lidmi. Základem, jak jsem zmiňovala, je vidět na každém to dobro a to mi usnadňuje život. Užívám si chvíle, kdy jsem s mladými lidmi, kteří mě obdarovávají a nejsou to samozřejmě jen mladí a děti. Ve středisku pracuji už více než 10 let, můj život to velmi obohatilo a obohacuje stále. Jak tvůj život ovlivnil Don Bosco? My jsme přijali slib, nicméně se nám to bohatě vyplatilo třeba i v tom měsíčním setkávání spolupracovníků. Čerpáme nejen ze společenství, ale i z měsíčních témátek, která nám jsou každý měsíc předložena. Prohlubuje to náš život s Hospodinem, vnímání církve. Moje srdce se rozšířilo, vejde se mi tam celá Salesiánská rodina, která mi to bohatě vrací. Když tu byly před rokem v únoru ostatky Dona Boska, tak jsme si uvědomovali, že tu fakt je mezi námi. Jestli si vzpomínáš, spolu jsme zavíraly bránu za autem, které putovalo do dalšího místa v republice, a měly jsme při tom špinavé ruce od bahna. Vím, že nejsem dokonalá, ale moje srdce je u Dona Boska. Máme špinavé ruce, jsme hříšní, ale srdce patří Donu Boskovi. Těším se v srpnu na Velehrad. Johanka Beránková salesiánský magazín 2015/1 9

10 Novinka Modlitby Salesiánské rodiny Jako příspěvek k Roku Dona Boska vyšla kniha s názvem Modlitby Salesiánské rodiny. Jde o kompletně přepracovanou verzi knížky V rozhovoru s Pánem, která má tu starší nejen nahradit, ale zároveň by se mohla stát modlitební knížkou pro celou rodinu Dona Boska. Starší publikace byla obsahem zaměřena především na modlitbu salesiánů (SDB) a téměř nebrala v potaz potřeby dalších větví Salesiánské rodiny. V nové knížce najdete např. formule obnovy slibů SDB, salesiánek, Volontárií Dona Boska či Salesiánů-spolupracovníků. Podstatně je rozšířena část s obecnými křesťanskými modlitbami, jsou zařazeny nové modlitby k salesiánským svatým a blahoslaveným, modlitba za vyslyšení na přímluvu P. Ignáce Stuchlého, ale i například velikonoční modlitba kardinála Štěpána Trochty. Je zde také bohatá zásoba modliteb k Duchu svatému, některé litanie, které v předchozí knize nebyly, cesta světla, řada modliteb formulovaných světci a teology z jiných spiritualit a řeholí, modlitby za mladé a pro mladé. Některé modlitby, které se modlíme každé ráno nebo večer, byly přeformulovány, aby správněji vystihovaly originální italskou verzi nebo aby lépe odrážely současnou češtinu. Proto bude dobré, když se je budeme modlit v nové verzi. Co však bude nejdůležitější, abychom se podle nové knížky skutečně aktivně modlili a neodložili ji do šuplíku se zdůvodněním, že přece stačí ta starší. A po modlitbě je třeba, jak říkal sv. Augustin zpívat Bohu nejen jazykem, ale také žaltářem dobrých skutků. Knížku jsme nechali vytisknout, v dostatečném nákladu. Budeme rádi, když s pochopením přijmete, že za jeden výtisk žádáme 200, Kč jako příspěvek na salesiánskou provincii. Zdeněk Jančařík Kniha modliteb je k vyzvednutí na adrese Kobyliské nám. 1, Praha 8 nebo Modlitby našeho společenství První modlitební knížkou, kterou měla salesiánská rodina k dispozici, byly Modlitby našeho společenství, vytištěné a distribuované tajně, s rizikem perzekuce ze strany Státní bezpečnosti, a to koncem roku Někdy kolem roku 1986 v době hluboké komunistické totality mi do Svatého Martina in Gsies telefonoval P. Wilda Pietsch, kterému sdělil P. Ladislav Vik, že přijede do tehdejšího Západního Německa k příbuzným. Okamžitě jsem na to reagoval a zavolal do Říma do našeho generálního domu P. Janu Homolovi, že přijede do Německa P. Vik, jestli by bylo možné pro něho získat vatikánský pas, aby mohl jet i do Itálie a navázal kontakt s tehdejším hlavním představeným donem Egidiem Viganò. P. Homola, po poradě s představenými, odpověděl, že je to možné, ať pošle dvě fotografie. To jsem vyřídil P. Pietschovi a ten zařídil další. Když jsem dostal fotografie, poslal jsem je do Říma a v krátce nato přišel vatikánský pas s platností dva měsíce. Odjel jsem do Mnichova, kde jsem se sešel s P. Vikem, kterého jsem odvezl bez problémů do Sv. Martina na vatikánský pas, kde přespal a druhý den jel vlakem do Říma. Tam ho čekal P. Homola a odvezl ho do generálního domu. Po krátkém pobytu v Římě, kde se sešel s hlavním představeným a dalšími členy kapituly, se vrátil do Sv. Martina. Zde pobyl několik dní. Přivezl si materiály a pustil se do sepisování knížečky Modlitby našeho společenství. Měl už asi nějakou úmluvu s P. Blažejem Müllerem ve Vídni, protože mne požádal, abych mu materiál zaslal, že zajistí tisk. Modlitební knížečka byla vytištěna asi ve Vídni. P. Müller později sdělil, že výtisky převážel do Prahy dr. Lorenz, kulturní atašé rakouského velvyslanectví v Praze. P. Vik byl velkým ctitelem P. Marie a spoléhal na její pomoc. Tak se dílo podařilo, nikdo nebyl vyslýchán nebo zadržen, i když o tom Státní bezpečnost věděla, protože P. Müllera navštěvovali agenti a jim se pochlubil, že rakouský kulturní atašé převáží knihy do Československa. P. Jiří Kopic 10 salesiánský magazín 2015/1

11 Knižní tipy Tipy z nakladatelství Portál Jak přežít, když si nevěřím Gershen Kaufman, Lev Raphael, Pamela Espeland Kniha je určena všem dětem, kterým se někdy spolužáci posmívali nebo se k nim nechovali fér, a také dětem, které někdy mají pocit, že se jim nemůže nic povést. Skutečné příklady ze života jim ukážou, jak se mohou zastat samy sebe a postavit se těm, kdo je šikanují nebo se jim vysmívají, či svým starším sourozencům, kteří je někdy považují za mrňata. Kniha jim nabízí rady, jak si mohou vybudovat přátelské vztahy s vrstevníky a jak neztratit hlavu ve chvíli, kdy mají pocit, že se jim nic nedaří. Kniha osloví nejen děti, ale také jejich rodiče a vychovatele. Čas pro světlo Helena Illnerová, Pavel Kovář Profesorka Helena Illnerová je přední česká fyzioložka a biochemička, bývalá předsedkyně AV ČR, České učené společnosti, České komise při UNESCO aj. Kromě aktivit spojených s vědou působí i na veřejnosti. Rozhovor, který s ní zasvěceně vede její profesní kolega, prof. Pavel Kovář, mapuje její život od rodinného zázemí a osobnostního formování po vědecké a veřejné působení. Dotýká se nejen otázek spojených s vědou a vzděláním v naší společnosti, ale také otázek hodnot, výchovy, úcty k tradici. Rozhovor je svědectvím o nevšední síle a charakteru osobnosti, která přes řadu obtíží prožila naplněný a úspěšný lidský a pracovní život. Stala se mezinárodně uznávanou vědkyní, aniž by si zadala s komunistickým režimem či aniž by rezignovala na mateřství a rodinný život. Svůj tvůrčí potenciál věnovala jak odborné práci, za kterou sklidila nejvyšší ocenění, tak péči o mládež v turistickém oddíle, který založila, a dnes ho věnuje mj. dobrovolné pomoci sociálně ohroženým dětem. Odborná témata, jimiž se zabývala, jsou v rozhovoru pojednána srozumitelným způsobem, takže čtenáře vtahují do dobrodružství vědeckého výzkumu. Ten je zároveň neustále reflektován s ohledem na společenské a politické problémy, otázky etiky a morální integrity vědce a člověka vůbec, současné problémy výchovy, vzdělanosti a podpora vědy a obecně vnitřní morální a duchovní kvality člověka v širokém slova smyslu. Pohádky do hajan Zuzana Pospíšilová V krátkých pohádkových příbězích se prolíná reálný svět dětí se světem fantazie. Pohádky děti baví, pomáhají jim rozvíjet představivost a zároveň jim otevírají oči při uvažování o tom, co je dobré a co špatné. Svým rozsahem odpovídají možnosti předčítat je před spaním. Dítě si může pokaždé vybrat k poslechu nebo ke čtení libovolnou pohádku, protože příběhy na sebe nenavazují. Kniha je určena dětem ve věku 3 8 let. Mohou ji využít jak rodiče, tak i učitelky v mateřských školách nebo knihovny při práci s dětskými čtenáři. Zuzana Pospíšilová je dětská psycholožka, pracuje ve speciálně pedagogickém centru, je matka dvou dětí. Píše pohádky, příběhy a básničky pro děti. Nakladatelství Portál vydalo její úspěšné Pohádky před spaním, Pohádky pod polštář, Školní strašidlo, Školní detektiv, Velký případ školního detektiva a další knihy básniček a hádanek. Násilí v partnerských vztazích Liliane Daligand Kde začíná násilí v manželství, v partnerském životě? Napadání, ponižování, rány, násilné jednání až usmrcení s tím vším se lze setkat. Existují příznaky, které by měly varovat? S příběhy svých vztahů se svěřuje postupně devět žen a tři muži pocházející z různých prostředí. Autorka analyzuje, komentuje, uplatňuje své zkušenosti z lékařské a soudní praxe a z psychoterapie. Jedná se vždycky o příběh lásky a násilí, kde se opakuje odpouštění, odchody a opětná soužití, samota, psychická destrukce Dotyčné ženy souhlasily s odhalením utrpení, kterým prošly, aby další ženy mohly podobnému osudu uniknout. A to je také jedním z cílů knihy, tedy pomoci těm, kdo podléhají násilí ve vztahu, aby našli odvahu a vyhledali pomoc. Kniha je určena především ženám ohroženým násilím v partnerském vztahu, sociálním pracovníkům, terapeutům, mediátorům, právníkům a soudcům. salesiánský magazín 2015/1 11

12 Dívat se na dítě Vychovávej jako Don Bosco Pohled se může zdát nedůležitý, avšak ve skutečnosti je jeho význam nesmírný. Zastavme se u tématu dívat se. Umění dívat se na dítě Vizuální kontakt je jednou nejúčinnějších cest výchovy (nebo ne-výchovy). Oči mluví silněji než hlas: jsou kanálem, kterým přenášíme mírnosti! Jedna věc je tedy jistá: pokud bychom se na děti dívali alespoň tak, jako se díváme třeba na luxusní auto, měli bychom děti méně smutné, méně nešťastné, méně zklamané životem. Hledět na někoho, je umění, je třeba hodit do koše pohledy špatné a vybrat jen pohledy dobré. Špatný pohled je například pohled policejní, který se druhému příliš vnucuje způsobem, aniž by dal svobodu pohybu a hry Pohled špatný je také pohled výhružný rodičů, kteří Foto: U.S. Fish and Wildlife Service jsou zimou; dobré pohledy jsou jarem. Dobrý pohled je pohledem velkorysým, který vidí v dítěti to, co nikdo nevidí. Dobrým pohledem je pohled vždy nový: vidí, že se dítě mění a že se přizpůsobuje svému růstu (je velký rozdíl mezi dítětem a dospívajícím). Dobrým pohledem je pohled optimistický, povzbuzující, osvětlující: pohled, který dává synovi nebo dceři hodnotu a fandí mu. Francouzský filosof Louis Lavelle ( ) měl pravdu, když tvrdil, že největším dobrem je ukázat druhým nikoli naše bohatství, ale jejich zrcadlo. Oči a oční víčka Jednoho dne se žák poskvrnil těžkým proviněním. Všichni očekávali, že ho mistr potrestá exemplárním způsobem. Ale uběhl rok a mistr nic. Jiný žák protestoval: Nelze ignorovat to, co se stalo. Bůh nám přece dal oči! Mistr odpověděl: To je pravda, ale dal nám také oční víčka, abychom je uměli zavřít! své myšlenky, své emoce. Oči mohou přenášet naši naštvanost, smutek, opovržení, neúctu, chlad, nebo naopak vřelost, něžnost, přijetí, radost, naději, útěchu, lásku (velmi dobře to znají zamilovaní, kteří občas vypadají, jako by se navzájem chtěli očima sníst ). Dívat se na dítě je, jako kdybychom mu říkali: Existuješ pro mě, vstoupils do mých myšlenek, citů. V německých koncentračních táborech bylo vězňům přísně zakázáno hledět do očí svým věznitelům. Pohled by je mohl přivést k větší chtějí, aby dítě více poslouchalo, než se nechalo přesvědčit. Třetím špatným pohledem je pohled lhostejný. To je absolutně nejhorší! Lhostejnost je postrach všech dětí celého světa! Nebezpečí lhostejného pohledu spočívá v tom, že může vynulovat velkou sílu, kterou je chuť žít! Lhostejný pohled říká dítěti: Ty nejsi nic! Je to poselství, které utíná kořeny života! Stojí za zamyšlení, zda není skutečně pravdivě tvrzení, že má smysl být na světě pouze tehdy, pokud tu jsi pro někoho. Opravdu: špatné pohledy Zloděj, umělec, lakomec, mudrc Jednou cestovali společně zloděj, umělec, lakomec a mudrc a spatřili mezi skalami jeskyni. Zloděj řekl: Krásná skrýš! Umělec: Krásné místo pro nástěnné malby! Lakomec: Hezký trezor pro poklad! Mudrc prostě řekl: Krásná jeskyně! Známý psychoanalytik Bruno Bettelheim ( ) pravil: Neupínejte se k tomu, abyste měli dítě, které se líbí vám. Mějte respekt k tomu, kým dítě je! Pino Pellegrino Přeložil Petr Zelinka 12 salesiánský magazín 2015/1

13 Kdo z koho? Zamyšlení Každý z nás je poněkud nesvůj, neví-li při setkání s druhým, s kým má tu čest. Než si někoho připustíme k tělu, tak si ho pořádně proklepneme. Přece se nebudu vybavovat s někým, kdo mi za to nestojí! Uchazeč o zaměstnání většinou musí projít výběrovým řízením, kde je podroben poměrně důkladnému zkoumání. Práci neobdrží, pokud neobstojí v poměrně velké škále hodnocení. Adept na vyšší vzdělání musí skládat přijímací zkoušky. Buď uspěje, nebo ne. Z tohoto pohledu jsou lidé zařazování do škatulek úspěch neúspěch. Dítě přichází do rodiny bez nějakých výběrových řízení a přijímacích zkoušek. Rodí se do prostředí, které ho následně vychovává a formuje pro život. Je-li přijato bezpodmínečně, je to ten nejlepší způsob pro následný zdravý růst. Postupem času se začíná dítě stavět na vlastní nohy a v období puberty dochází k výraznému vymezování vůči jakékoli autoritě. Mnoho rodičů v této etapě rezignuje na výchovné ambice a s hrůzou sledují, kam se ten jejich výrostek řítí. Někteří rodiče mají tendenci na svém potomku vidět jenom samá negativa. Starý německý příběh vypráví, že jednomu muži se ztratila sekyra. Začal podezřívat sousedova syna. Ten kluk prostě chodí jako zloděj, vypadá jako zloděj a mluví jako zloděj. Muž však sekyru zase brzy našel, když pracoval v údolí. Když potom znovu uviděl sousedova syna, ten kluk chodil, vypadal a mluvil úplně stejně jako všechny ostatní děti. Nestává se každému z nás čas od času něco podobného? Ve výchově by podezřívavost neměla mít své místo. A pokud podezření existuje, tak bez jasných důkazů nemohu nikoho odsoudit a hodit přes palubu. Fakta jsou objektivní, podezření subjektivní. Ověřováním svých podezření procházíme očistnou kúrou, odmořujeme svoji mysl. Podezření je toxické tehdy, když se vydává za fakt, tedy je-li jako fakt formulováno. Rodič a vychovatel by neměl být pouze kontrolor, který uzná, je-li pasažér dítě schopen přepravy. Měl by být tím, kdo dítě připraví na cestu. Může dítě upozornit, že pokud pojede načerno, lze je vyloučit z přepravy, a tím pádem nedojede tam, kam potřebovalo. Ve většině případů dospívající nepřijde za rodičem, aby se s ním poradil. Rodič může zaujmout postoj: Ani nevíš, co děláš, a ještě jsi tak namyšlený, že odmítáš přijmout moji pomoc. Kupodivu to není výraz arogance dítěte, ale rodiče. Daleko lepší by byl postoj postavený na pokoře: Obávám se, že bez předchozí Foto: Michael Mike L. Baird wikime zkušenosti to nezvládneš sám, proto bych ti rád napoprvé pomohl a poradil. Dva cestovatelé kráčejí africkou savanou. Najednou se objeví lev. Jeden z cestovatelů sundá batoh, vyndá z něj tretry a obouvá si je. Co to děláš? ptá se ho druhý. Připravuji se na útěk, odpoví první. Nebuď hloupý, lva přece nepředběhneš. Nepotřebuji předběhnout lva, říká první, stačí, když předběhnu tebe! Puberťák má tendenci závodit s rodičem. Je moudré nechat ho občas vyhrát, aby pokaždé neskončil ve lví tlamě. Kdo z koho toto je časté téma vztahu rodič dospívající. Potřeba porazit druhou stranu, je velkým pokušením, mnohdy i nutností. Učit se vyhrávat spolu je předpokladem dobré výchovy. Znamená, že jsem ochoten vstoupit do dialogu, respektuji odlišné názory a jsem připraven změnit svůj názor. Pokud toto rodič umí, může své dítě obohatit. Antonín Nevola salesiánský magazín 2015/1 13

14 Historie Barcelonská fotografie (1886) Při hektické návštěvě Barcelony, dva roky před svou smrtí, se Don Bosco po návštěvě biskupa v jedné předměstské farnosti (Belén) a po konferenci se salesiánskými spolupracovníky, kteří ho pak ještě vyvolávali před kostelem, odebral se svými nejbližšími na oběd do vily Martí-Codolar a do rodiny zámožného Luise Pascuala ve čtvrti Sarrià. U tohoto dobrodince se návštěva konala 3. května 1886, a jak čteme v Životopisných pamětech, kolem čtvrté se Don Bosco odebral s ostatními na zahradu, kde pan Joaquin Pascual shromáždil pěknou skupinku k fotografování, které mělo připomínat ten přešťastný den. Mnohé z osob zachycených na fotografii jsou známy. Z dnešního pohledu je důležitý don Michal Rua, který se naklání k Donu Boskovi a v pravé ruce ještě drží párátko (oběd se podával podle španělských zvyklostí až ve tři odpoledne a fotilo se ve čtyři), nebo donátorka a jediná žena na fotografii, ctihodná dona Dorotea de Serra; těsně u Dona Boska stojí pozdější salesiánský inspektor don Josè Calasanz (s kolárkem), zvaný muchacho, který bude během španělské války v roce 1936 zastřelen revolucionáři a později se svými druhy z Valencie blahořečen (roku 2001). Čistě náhodou přišel na onen oběd také opat trapistického kláštera P. Marie z Pouště Cándido Albalat y Puigcerver, který jako jediný vedle zakladatele salesiánů sedí. Jde o jednu z nejznámějších fotografií Dona Boska, která věrně zachycuje nadšenou atmosféru, jež byla pro prvotní salesiánskou dobu tak příznačná. Fotografie se stala vzorovým portrétem zakladatele pro celou salesiánskou fotografickou školu té doby. Don Bosco sedí v křesle potaženém dekou a kolemstojící tvoří jakýsi přirozený rám. Všichni se usmívají, jsou si vědomi důležitosti okamžiku a zároveň jsou vděčni významnému hostiteli. Don Bosco má klidnou, usmívající se tvář. Jeho věk (bylo mu tehdy dvaasedmdesát) a námaha celého aktivního života jsou na něm patrné, ale zároveň z něj vyzařuje vyrovnanost a klid. Oči jsou živé, pronikavé, ústa spontánně roztažena v úsměvu. Z tváře doslova vnímáme laskavost, přívětivost a dobrotu. Don Bosco se cítil mezi svými jako doma. Jeho život vydaný druhým se uzavírá mezi přáteli. Zdeněk Jančařík 14 salesiánský magazín 2015/1

15 Historie Staříček míří k blahořečení Milí čtenáři, tímto číslem vám představujeme nový cyklus, ve kterém si chceme připomenout osobnost zakladatele českého salesiánského díla, P. Ignáce Stuchlého a informovat vás o procesu jeho blahořečení. V každém čísle Salesiánského magazínu budeme publikovat některý z jeho dopisů s krátkým komentářem. 17. ledna si připomínáme výročí Staříčkova úmrtí, proto začínáme právě v měsíci lednu. Dopis matce Gorice, Poté, co mladý Ignác odešel v září roku 1894 do Turína, absolvoval zde nejprve roční aspirantát v salesiánském ústavu na Valsalice a pak od září roku 1895 noviciát v Ivreji, kde 29. září 1896 složil doživotní řeholní slib a obdržel kleriku ( kněžské roucho ). Pokračoval v Ivreji ve studiu filozofie a také zemědělství, protože měl být misionářem v jižní Americe. Avšak roku 1897 byl poslán hlavním představeným Michalem Ruou do salesiánského konviktu v Gorici (městečko na hranicích Itálie a Slovinska), kde působil jako učitel, vychovatel a ekonom, se starostí o hospodářskou stránku rozsáhlého díla. V tomto dopise o vánočních svátcích roku 1897 píše klerik Ignác Stuchlý své matce a informuje ji o svých studiích a cestě ke kněžství. Zároveň vnímá velkou bolest matky způsobenou smrtí Ignácova otce. Z dopisu je však patrná Ignácova velká víra a důvěra v Boží prozřetelnost, která v mnohém připomíná postoj samotného Dona Boska. Tento dopis byl nalezen po smrti Ignáce Stuchlého v jeho písemné pozůstalosti a pravděpodobně nikdy nebyl matce odeslán. To také vysvětluje, proč dopis končí uprostřed věty. Přinášíme čistý, nekorigovaný přepis. Pochwalen buď Ježíš Kristus. Předrahá maminko! Odpuště mně, že jsem Vám tak davno nepsal a tak dlouho Vás na můj dopis čekati nechal. Já jsem díky Bohu obě psaní od bratra obdržel, ale jsem neměl času Vám odepsati. Teď ale milá matinko a milý bratře Vám píšu, protože ve svátky mám něco času. Drahá matinko, já jsem díky Bohu velmi zdráv a spokojen a vesel. Již jsme odbyli první slavnost vanoční, při které jsem měl tou velikou laskou býti oblečen po druhy krát v roucho kněžské. O toho se Vy maminko a bratři nemůžete představiti, jakou laskou bylo naplněné mé srdce! O kéž by mně toho Pán Bůh jak co nejspíš uděliti ráčil bych já mohl mši svatou sloužiti. Jak živ jsem si toho nemyslil, že bych já kdy kněžské roucho nosil. O jak jsou nevyzpytatelny cesty Paně! Teď se učím bohosloví a sice o Bohu troijediným, látka dosti těžká, ale krásná. Jest nás třech klerikův, kteří se učíme bohosloví, oba polaci od Kattowitz. V tom ústavě jsou toliko dva kněží, tře klerici a čtyři bratřičkův a více než padesát chlapcův, kteří konají gymnasium. Já mám učení v třetí třídě v řeckém a latinským. Zde se učí ti chlapci: latinsky, řecky, německy a italsky. Já mám díky Bohu dosti mnoho do práce neboť se musím učit a vyučovat jiné, leč to všecko jde jak Pán Bůh pomahá, bez jeho svaté pomoci bych ničeho nemohl udělati. Ty mše svaté již jsou odsloužené. Drahá maminko, to jsem Vám v kratkosti popsal mé zaměstknání a celé postavení. Teď co Vám mám psati? O vím já dobře, jak jste tento rok hořce přežila, buď s tatinkem, buď s bratrem Antonem ustavičny plač a mrz, o kéž bych Bůh laskavý, který zná přeměniti slzy v perle i Vaše slzy usušiti ráčil v tomto novém nastupujícím roce. O kolikrát, matko má, jste nevěděla zdali ještě žijete aneb jste již mrtva, když si viděla neštěstí ve stavení s tatínkem a ne mnohem menší u Antona. Tu zajistě se muselo odzývati v srdci tvým ona slova Panny Marie. Vy všickni, kteří okolo jdete, patřte na mne, zdali bolest vaše větší nežli má. Maminko má drahá, terpte všecko se svatou trpělivosti až do konce života a Pán Bůh Vám to jedenkráte hojně odmění. Já vím, že Vy jste málo radosti zažila na tom světě, leč to salesiánský magazín 2015/1 15

16 List hlavního představeného Jako Don Bosco s mladými pro mladé Heslo na rok 2015 Drazí bratři a sestry, rád bych začal tento list, kterým chci komentovat a rozvinout téma Hesla na rok 2015, srdečným pozdravem všem bratřím salesiánům a sestrám salesiánkám, jimž je list tradičně věnován. Naši rodinnou tradici Hesla na rok považuji za krásné duchovní dědictví, které Donu Boskovi leželo vždy na srdci. První poselství, která byla psána na způsob Strenny, jsou uchována v archivu a jsou datována rokem V Životopisných pamětech čteme, že strategie, kterou užíval Don Bosco, bylo napsat jednou za čas lístek, který poslal tomu, komu chtěl něco poradit. Kromě toho Don Bosco od prvních let oratoře předával na konci roku heslo všem, kdo byli vnímáni jako jeho chlapci, a pak některým dával zcela osobní poselství. Poslední Strennu svým chlapcům odevzdal Don Bosco za zcela zvláštních okolností. Cítil, že nastávají jeho poslední dny a zavolal si dona Ruu a Mons. Cagliera a z posledních sil, které mu zbývaly, jim dal několik rad pro ně osobně a pro všechny salesiány. Požehnal salesiánským domům v Latinské Americe a mnoha spolubratřím, kteří pracovali na jihoamerickém kontinentu, všem italským spolupracovníkům a jejich rodinám, a nakonec poprosil, aby mu slíbili, že se budou milovat jako bratři a že budou ustavičně doporučovat svaté přijímání a úctu k Panně Marii Pomocnici. Don Rua pak tyto chvíle popsal ve svém třetím okružním listě a několika slovy shrnul přání Dona Boska. Doplnil k tomu, že by to mohlo sloužit jako Strenna k novému roku a že by ji mohl poslat do všech salesiánských komunit. Don Rua si přál, aby to bylo heslo na celý život, a dal schválení k tomu, aby se z těch slov stala opravdu novoroční Strenna. Naše Salesiánská rodina se vyznačuje tím, že je především rodinou charismatickou, v níž na prvním místě stojí společenství s Bohem (Dio-Comunione) jádro salesiánské mystiky. Je tomu tak proto, že se stále vracíme k počátku charismatu, které nám bylo předáno Donem Boskem, abychom je žili, prohlubovali a ustavičně rozvíjeli ve spojení s Kristovým Tělem. V tomto společenství rozpoznáváme různost a zároveň jednotu, která pramení z křestního zasvěcení, ze sjednocení s duchem Dona Boska a ze sdílení salesiánského poslání ve službě mladým, zvláště nejchudším. Právě proto v každé Strenně podtrhujeme tento rozměr společenství, které má v naší Rodině přednostní postavení. Je možné, že Strenna bude dobrou pomůckou pro přípravu pastoračních projektů pro různé skupiny věřících, ale jejím smyslem je něco jiného. Nikoli programování pastoračního roku, ale tvořivé poselství jednoty a společenství pro celou naši Salesiánskou rodinu, která by měla vykročit společným směrem. Teprve pak by si ji každá větev měla přizpůsobit ve svém životě. Zde je tedy, drazí bratři a drahé sestry ze Salesiánské rodiny, můj návrh Strenny na tento rok 2015, jak mi ho vnuká Pán: Jako Don Bosco s mladými pro mladé Sílu tohoto přání a těchto slov, která nám tehdy odkázal papež, nelze doprovodit ničím jiným než slovy Amen!, Ať se tak stane!. Počítáme s Boží milostí, přímluvou Panny Marie Pomocnice a se srdcem Dobrého pastýře všech členů Salesiánské rodiny. Pán ať nám žehná. Don Ángel Fernández Artime, SDB, hlavní představený Přeložil P. Zdeněk Jančařík SDB redakčně kráceno, celé znění najdete na 16 salesiánský magazín 2015/1

17 Mediální škola 2015 Da mihi animas! Animas da mihi! V kalendáři stojí 1. listopad roku 2014 a v mnoha místnostech Salesiánského střediska v Brně-Žabovřeskách je možné zaslechnout smích, hudbu a mnohé rozhovory týkající se tvorby propagačních předmětů, obrázků, klipu či článků, zurčících notebooků, nad nimiž se sklání tvořící mediálníci. V dalších dveřích zní text hymny k výročí 200 let od narození Dona Boska. K tomu hrnečky plné kávy, dobrá nálada a výborné jídlo. Mediální škola je salesiánským projektem zaměřující se na mladé lidi, kteří chtějí být znalí médií, aktivními tvůrci a umět využít sdělovacích prostředků v životě nejen osobním, ale i v rámci animátorské práce ve střediscích. Letošní ročník je výjimečný tím, že je složen pouze z absolventů tohoto projektu, který funguje už od roku 2009, a neprobíhají tak žádné vzdělávací bloky jako v předchozích kurzech Mediální školy, leč na tvorbu a produkci je tento ročník přebohatý. Tým ve složení Libor Všetula, SDB, Marie Kučerová, FMA, a Anežka Hesová, ASC ano, salesiánská rodina je v tomto projektu zastoupena znamenitě nelenil a povolal do zbraně partu 16 nadšenců ze všech koutů republiky, aby se společně vydali na roční cestu. Jako každý správný projekt, byl započat i ten náš důsledným dumáním, zamýšlením se a brainstormingem zakončen, kdy jsme během MeŠ kafe dali hlavy dohromady na následujících 12 měsíců, během kterých jsou naplánované 4 setkání v Brně a vyvrcholení celé přípravy bude v termínu srpna 2015 na setkání na Velehradě zapište si prosím toto datum do vašich, nejen salesiánských, diářů. V tuto chvíli máme za sebou dvě setkání v září a teď na přelomu října a listopadu, během nichž se propracovávaly naše projekty, probíhaly další diskuze, sbíraly se podněty a začalo se v každém odvětví náležitě pracovat. Propagační předměty jsou z dílny našeho týmu a jsou už hotové. Podívat se na ně a samozřejmě i objednat můžete na těchto uvedených webových stránkách www. dbshop.cz/ Hymna výročí Da mihi animas! Jedná se o zprostředkování překladu a nahrání této hymny, abychom měli český text. Redakce právě nyní si čtete shrnutí práce našeho redakčního týmu. Za otázkou: Jak by se zachoval a co by dle vás udělal v dnešní době Don Bosco pro to, aby se z vlků stali krotcí beránci? stojíme také my a oceníme každou vaši reakci. Spot animovaný klip týkající se Dona Boska a jeho života. Už se na něm usilovně pracuje, termín vydání je zatím ve hvězdách. Don Bosco World předznamenává interaktivní mapu s fotografiemi. Máte se na co těšit, o průběhu či výsledcích této sekce vás budeme informovat. Grafika je sekce tvořící obrázky s citáty Dona Boska, propagovaného především na facebookové stránce Bosco Point. Jak vidíte, skutečně se nenudíme a tvoříme a produkujeme a baví nás to. Je toho tedy před námi skutečně hodně a je se na co se těšit. Pro více informací klikněte na nebo na 200let/. S přáním všeho dobrého do nového roku Johana Beránková, účastnice Mediální školy 2015 salesiánský magazín 2015/1 17

18 Ukázka z knihy Kdo netruchlí, zůstává uvězněný v s Kořeny jsou téma, které propojuje jak život jedince, tak kultury a civilizace, duchovní život stejně jako psychologii. Řada problémů moderní doby je spojována s vykořeněním, které se odehrává jak na úrovni jednotlivce, tak společnosti. Uzdravování kořenů je populárním tématem duchovního života i psychoterapie. Anselm Grün se připojuje k reflexi tohoto důležitého fenoménu a nabízí svůj pohled na věc a způsob, jak začlenit vnímání vlastních kořenů do života. Ukazuje, že traumata, která povstala v dětství, by neměla přerušit kořen, který nás pojí s rodiči, a varuje před mnohem větším zlem, které z přetnutí těchto vazeb vyplývá. Na mnoha konkrétních příbězích demonstruje, jak se dá vždy najít zdravá linie, která pomáhá léčit duši člověka i kořeny rodu jako takové. Očistit kořeny V duchovním doprovázení často hovořím s lidmi, kteří neradi myslí na své rodiče. Vzpomínají si především na jejich nedostatky, které zažili, a na zranění a příkoří, která jejich život narušila a často také poškodila. Je důležité, abychom se na zranění a příkoří příběhu svého života podívali a smířili se s nimi. Když se jim vyhýbáme, stále znovu nás dohánějí. Neměli bychom ale ani u starých ran setrvávat. Pokud to uděláme, zůstáváme permanentně sedět na lavici obžalovaných a vyčítáme rodičům, že nesou vinu za to, že se náš život nedaří. Psychoanalytik C. G. Jung se takovému postoji brání. Říká, že v určitém bodě už není důležité, jaké mé dětství bylo. V určitém bodě musím přijmout za svůj život odpovědnost a říct si: Je to moje historie. Můj konkrétní život je materiál, se kterým mohu a musím pracovat. Z každého materiálu ale dokážu zhotovit krásnou formu. Z kamene mohu vytesat nádhernou sochu, ze dřeva vyřezat jemnou figuru a z hlíny vytvarovat něco krásného. Musím jen pracovat tak, jak je vzhledem k materiálu třeba. Musím přijmout materiál svého životního příběhu. Pak ho dokážu také tvarovat. U různých lidí samozřejmě existují také rozdílné předpoklady. Jsou lidé, kteří od útlého dětství cítí: Můj život je křehký. Chybí mi matka, která mě chápe a u které se cítím v bezpečí. Chybí mi otec, o kterého se mohu opřít, který mi dodá sílu vykročit svou vlastní cestou do života. Nebo jsou lidé, kteří cítí: Moje matka mi nepomáhá. Její destruktivní způsoby mě stahují dolů pokaždé, když s ní mluvím. Potřebuji odstup, abych dokázal najít svou vlastní identitu. Nebo se musím vymezit vůči svému otci a jeho potřebě mít pořád pravdu. V jeho blízkosti nedokážu být sám sebou. Foto: Mike Bailey-Gates flickr.com V takovém případě může být prospěšná určitá doba většího odstupu. Člověk by se ale nikdy neměl od kořenů rodičů zcela odříznout, protože pak bychom seřízli i sami sebe. Oplakat nedostatky Je nezbytné, abychom oplakali nedostatky, které jsme ve styku s rodiči zakusili. Možná si během úvah o svém dětství uvědomím: Neměl jsem ideální matku. Nedala mi ten pocit bezpečí, který bych tehdy potřeboval. Nebyla schopná dát najevo něhu. Byla příliš zaměstnaná sama sebou a svými problémy, takže mi nikdy nepopřála sluchu. Nemohl jsem jí důvěřovat. Nemohl jsem jí říct, když se mi nevedlo dobře. Nebo jsem neměl ideálního otce. Často byl nepřítomný. A i když byl doma, nebyl tu pro mě. Vždy jsem měl dojem, že ho my děti obtěžujeme. Vždycky měl pravdu a nechtěl si poslechnout, co jsme měli na srdci. Sám byl nejistý a neuměl mě povzbudit. Nestál za mnou a nemohl jsem se o něj opřít. Bolí mě, když na to myslím, jaká touha po silném otci ve mně byla a jak osaměle jsem se cítil. 18 salesiánský magazín 2015/1

19 Ukázka z knihy ebelítosti a neposouvá se dál Když oplakám, že jsem neměl otce a matku, jaké jsem si přál, přicházím skrze bolest do styku s hlubinou své duše. Zde objevuji potenciál, který mi Bůh dal, ale také potenciál, který ve mně během vyrovnávání se s rodiči vyrostl. Protože můj otec a matka měli své limity, přiměli mě, abych svůj život vzal sám do rukou, rozvinul svou ctižádost a žil jinak. Právě skrze svá omezení ze mě udělali člověka, kterým dnes jsem. Mihaly Csikszentmihalyi, objevitel principu flow, říká, že je skeptický, pokud lidé chtějí spatřovat příčinu svého nepodařeného života stále jen v minulosti. Říká: Je jedno, jak jsi vyrůstal, zda jsi ve svém rodném domě nalezl špatné nebo spíš dobré podmínky můžeš ze svého života učinit umělecké dílo. Hodně se věnoval výzkumu kreativity. Byl při tom velmi udiven, že tito kreativní lidé často pocházeli z ničivých rodinných okolností, kde byli rodiče, nebo jen jeden z nich, alkoholiky, mrtví nebo na smrt nemocní a kde oni sami vyrůstali v naprosto chudých poměrech, nemohlo jim být nic nabídnuto. I tíživé poměry se mohou stát mým kořenem. Mohou mě totiž pobídnout, abych své kořeny zapustil hlouběji, abych pronikl do živné půdy své vlastní duše nebo do živné půdy Boží, takže se už brzy otevírám Bohu a rozvíjím schopnosti, které mi Bůh dal. Jsem vděčný za svůj život a za to, co jsem z něj udělal. Díky oplakávání objevuji také všechno dobré, co mi rodiče dali. Poznávám, že mám ve svých rodičích navzdory vší křehkosti také zdravé kořeny. Přese všechny nedostatky byli mou matkou a mým otcem. A dali mi to, co mi byli schopni dát. Neexistují rodiče, kteří svým dětem nic nedali. Dali to, co mohli. Pro některé děti to možná nebylo dost. Přesto ale rodiče něco dali. A měl bych to jako dítě přijmout. Jsou to kořeny, ze kterých mohu žít. Znám lidi, které jejich matka předala k adopci. Svou vlastní matku vůbec nezažili a mají pocit, že je matka odmítla. Snažím se pak říkat: Tvoje matka tě i tak donosila. Řekla ti ano. Možná na ni byla výchova příliš, protože to neumožňovaly vnější okolnosti. Ale přesto ti řekla ano. A rád cituji tento úryvek z Bible: Nikdy nezapomínej na bolesti té, která tě porodila. Pamatuj, že jimi jsi byl zplozen. (Sírachovec 7,27n.) Každý z nás může říct: I když toho u své matky mnoho postrádám, přesto mi dala život. A devět měsíců mě nosila. V bolestech mě porodila. Možná že její mateřství bylo plné bolesti. Možná sama trpěla tím, že nebyla tou ideální matkou, kterou chtěla být. Děti jsou často zklamané, když je opustí otec. Rozejde se s jejich matkou a nechá ji samotnou. Někdy se toto zklamání změní v nenávist. Děti pak o svém otci nechtějí už nic slyšet. Někdy je to také otec, kdo kontakt s dětmi zanedbává. To děti zraňuje. I v takových situacích je ale důležité kořeny neodřezávat. I tak zůstává jejich otcem. Otcové mi často vyprávějí, že by velmi rádi měli se svými dětmi dobrý vztah. Mají ale dojem, že by neměli žádnou šanci, protože je jejich bývalá manželka před dětmi pomlouvá a líčí jako netvory. Když pak děti i přesto s otcem navážou kontakt, často zakoušejí jeho vlastní křehkost, ale také jeho otevřenost a touhu starat se o ně a podporovat je. Děti pak opět přicházejí do styku se svým otcovským kořenem. To jim prospívá. Přes to všechno je třeba oplakat, že se rodiče rozešli a že nežijeme v neporušené, ale rozbité rodině. Kdo oplakává, přichází do styku s potenciálem své vlastní duše. A objevuje tam také kořeny, ze kterých může žít. Kdo netruchlí, zůstává uvězněný v sebelítosti a neposouvá se dál. Nebo se uchýlí k obviňování svého otce a své matky. Obviňování ho činí zatvrzelým a zahořklým a odstřihává ho od jeho vlastního srdce a od kořenů, které by tolik potřeboval k tomu, aby mohl žít. Anselm Grün je benediktinský mnich, žije a pracuje v německém opatství Münsterschwarzach, kde píše a vydává knihy, vede poradenskou službu a je ekonomem kláštera. V Portále vyšly jeho knihy Deprese jako šance, Vánoční rozjímání, Důvěřuj sobě, Život je teď, Uzdravení skrze obrazy, Vyhoření, Zastavení mého života a další. Anselm Grün: Kořeny. Portál, Praha Překlad Štěpán Sirovátka. salesiánský magazín 2015/1 19

20 Misie Pane, pošli mě! salesiánské mis Drazí přátelé, zvu vás k tomu, abyste přijali výzvu studovat se zájmem a nadšením příběh, duchovní zkušenost a apoštolský život našich velkých misionářů. Dokážeme-li znovu objevit jejich touhy a jejich motivaci, jejich velkodušné životy a sílu jejich sebedarování, budeme schopni oživit misijní kulturu v každé provincii a místní komunitě. To nám umožní odpovědět na pozvání papeže Františka připojit se k církvi a velkodušně vyjít a setkat se s Bohem ve světě mladých lidí, ve městech, na předměstích a na periferiích, zvláště tam, kde Krista dosud neznají. Svěřuji Salesiánský misijní den 2015 pod ochranu Marie, Matky církve. S láskou k Donu Boskovi Don Pascual Chávez Villanueva, bývalý hlavní představený Salesiánské misijní povolání Pane, pošli mě, tak zní téma Salesiánského misijního dne 2015, o které jsme vás informovali již v minulém čísle Salesiánského magazínu. V ČR ho slavíme okolo 25. února svátku svatých salesiánských misionářů mučedníků Versiglia a Caravaria. V tomto čísle bychom vás rádi pozvali k jeho slavení a přinesli vám k tomu několik podnětů. Nápady ke slavení Kde? V našich rodinách, společenstvích, farnostech, skupinách mladých apod. Jak? Využít k tomu jedno ze společných setkání, nejlépe kolem a zaměřit ho na téma SMD Co je možné konkrétně udělat? Seznámit se s některými českými salesiány-misionáři (možné využít řadu českých videí). Pozvat živého salesiána z Bulharska na besedu kdykoliv během roku podle možností našich misionářů. Číst příběhy z misií. V češtině je k dispozici jak měsíčník Cagliero 11, tak i Zpravodaj z Bulharska (na Pomodlit se misijní růženec za naše misionáře a nová povolání. Udělat nástěnku se salesiánskou misijní tématikou (možné využít materiály z brožurky SMD 2015). Připravit program pro děti či mládež s misijní tématikou apod. Dostupné materiály Brožurka k SMD 2015 v češtině jak elektronicky, tak i v papírové podobě. V češtině máme k dispozici např. následující videa: P. Jan Med Dopis z Indie ČT. P. Václav Klement video medailonek u příležitosti 150 let od založení kongregace. P. Václav Koupil natočeno v Kolumbii při návštěvě v roce P. Jaroslav Soukup České stopy v rostlinné říši Latinské Ameriky Donbor Jyrwa natočeno při věčných slibech v Bulharsku v roce 2013 Salesiáni v Bulharsku ČT, Objektiv 2012 Salesiánské misijní úmysly Měsíčně vychází zpravodaj ze světa salesiánských misií Cagliero 11 a Zpravodaj ze salesiánské misie v Bulharsku. Svědectví: Moje misijní povolání Moje misijní povolání vzniklo během aspirantátu v roce 2001, kdy jsem dostal šanci pomoci P. Carmelo Attardovi starému misionáři z Malty. Byl velice pracovitým misionářem. Byl jsem dojatý jeho náboženskou věrností. Postupně se také u mě projevila touha stát se misionářem. Informace z misií na vývěsce a příležitostné návštěvy misionářů mé misijní nadšení ještě posílily. Hned po svém aspirantátu jsem mluvil mnohokrát o své touze Všechny materiály jsou k dispozici na Rádi vám je také na požádání zašleme: sadba@sadba.org, tel s provinciálem, ale on nebyl ochoten poslat mě do misií, a to ani po mém postnoviciátě. Nevzdal jsem se své misijní touhy, ale rozhodl jsem se, že o tom nebudu mluvit se svým představeným. Místo toho jsem se rozhodl zříci se vlastní vůle a řekl jsem si: Pokud Bůh chce, abych byl Únor za pastorační péči o rodiny v regionu Interamerika Ať příslušné provincie mají odvahu zahájit nové aktivity především pro mládež z rozbitých a nefunkčních rodin. Březen za formaci laiků ve východní Asii Ať salesiáni v regionu východní Asie-Oceánie věnují více času a energie systematické formaci laiků v našich misiích, a to jak vzděláváním ve víře tak i v preventivním systému výchovy od Dona Boska. 20 salesiánský magazín 2015/1