N i m b u s ( 8. l e d n a )

Transkript

1 N i m b u s ( 8. l e d n a ) Je mi jedenáct, stojím mezi kočkami prožranými kočičí rýmou a prašivinou. Jsou to pokroucené kostry potažené tenkou kůží; nakažlivé, kdo se jich dotkne, může zemřít. Motouz jim každé odpoledne nosí žrádlo na konec zahrady naproti domu. Občas ji doprovázím. Jdou nám pomalu naproti, naklánějí se ke straně, dívají se na nás očima, které jsou kapky vody a bláto. Z umírajících jsem se upnul k té nejhorší, k té, co se na asfaltu cestiček drží vzadu, na dně propasti; slyší kroky a pomalu otáčí hlavu, jako slepec za zvukem písně. Černá srst v poryvech ustupuje na šupinaté kůži, jedna tápající tlapa se ztrácí mezi ostatními; kulhala už jako malá, teď je velká, je chromá od narození. Motouz postaví kastrol na zídku, ze které vyrůstá bledě zelená mříž. Když je ke mně zády, dotknu se mříže jazykem, ucítím chlór starého nátěru, rez, obrátím se a polknu. Naberu na lžičku hromádku kolínek s masem, přenáším ji, sednu si na bobek vedle chromé a dám jí čichnout ke krmení. Přiblíží svůj zbídačený čumák, tlama se ztrácí v páře; pak uždíbne dvěma zuby hrudku černého masa a začne ji ohlodávat. Motouz mi naznačuje, ať na ni nesahám, řekne mi, ať jí to tam všechno vyklopím a jdu pryč. A tak vytvořím vulkánek z kolínek, chromá ho poslouchá čenichem, pak zase začne hlodat tu hrudku, zarputile, každé sousto procedí přesřídké zuby, kroutí přitom hlavou, aby je přemohla a spolkla, aby proměnila krmení v krev. Když je s tím hotová, schoulí se s čumákem u země před vlhkým vulkánkem, modlou k zbožňování. Už nemá hlad, sípavě oddychuje ve vějíři žeber. 7

2 Dotknu se jí koncem lžičky, nehýbe se, z krku jí vyjde zachrčení připomínající holubí vrkání. Ještě se zmůže na jedno zívnutí, otevře tlamu a žere vzduch. Potom se zas definitivně ponoří do apatie, hlavu má uprostřed skvrny světla. Za mými zády poslední škrabání vařečky o stěny kastrolu. Už léta, touhle dobou, na konci zahrady před domem vyškrabává Motouz kastrol vařečkou pracný pohyb ramene, paže, dlaně, vytváří na zemi hromádky z těstovin, svolává mlaskáním a rozhlíží se kolem sebe, aby zkontrolovala, jestli je to v pořádku, jestli to stačí, zatímco kočky se ze všech stran belhají k jídlu. Pak se vrací, zamazanou vařečku v jedné ruce, kastrol ve druhé: s mečem a štítem. Teď už dokrmila a sedla si na lavičku; odpočívá. Nepozorovaně vytáhnu z kapsy bundy kus ostnatého drátu a píchám ostny chromou do zad, do olysalých míst. Kůže se na chvíli prohne a potom se zas pomalu narovná; kočka se nehýbe, trochu se jí zachvěje hlava a to je všechno. Zesílím tlak a chromá sebou zaškube, krátký nervový záchvat, záchvěv tupého odporu, který trvá pár vteřin a odezní, póza se vrací do netečného klidu. Jdeme, říká Motouz. Vstanu, zastrčím ostnatý drát do kapsy, odcházím a za mnou se ozve brutální zvuk. Otočím se a tam stojí chromá na všech čtyřech, udělá krok, další a při každém pohybu jí hlava klesne k zemi, odrazí se a zachvěje se. Začne chodit dokolečka a znovu zamňouká, znechuceně. Zbláznila se, říká Motouz za mými zády. Kočkám, které oslepnou, se to stává. Mlčím a sleduji stále rychlejší kroužení. Na tváři cítím slunce. Tohle dělá každý den, dodává. Po jídle. Chromá dál pochoduje, slepá a ztuhlá, vdechuje hlen. Udělá ještě jedno kolečko a ostře přitom mňouká; potom se zastaví, zkrotne, stočí se do klubíčka, zase začne škubat hlavou; ano, ano, říká, takhle to musí být. Motouz odchází směrem k číslu 130 ve via Sciuti. Otočím se a jdu za ní domů. Asfalt ozářený nízkým sluncem je kovový, na každém kroku mám pocit, že se bořím. 8

3 * * * Později vykouknu z balkonu a znovu hledám chromou vzadu v zahradě. Odtud je to tmavý kámen; ostatní kočky se od ní drží co nejdál, rýsují křivky, jen aby se jí vyhnuly. Ze slunce na nebi je vyschlá plíce, koexistuje s měsícem a s řídkou tmou, která se začíná snášet a proniká do prasklin na vozovce, do skvrn oleje vyteklého z motorů, do čmáranic od brzdění, do stromků, jejichž kmeny přidržují násady od košťat. Včera se tu dole přiblížil nějaký malý kluk k autu, které zrovna zaparkovalo. V dialektu požádal řidiče o peníze, řidič mu řekl, ať kouká zmizet, že mu nic nedá. Kluk ukázal na auto, znovu požádal, nehybně vyčkával. Když ten muž zastrčil klíček do zámku, aby zavřel dvířka, kluk vytrhl násadu od nedalekého stromku a praštil s ní do světel a do okének, pak násadu odhodil a sklonil se k pneumatice a začal do ní hryzat, prokousl plášť a proděravěl duši. Potom se s tváří zamaštěnou od oleje vrhl na toho muže, pokousal ho na tvářích a na čele. Jakmile zaslechnu z obýváku zvuk harfy, vrátím se dovnitř a jdu se dívat na Přestávku. Což má být taková pauza, záplata mezi programy. Ale mě hypnotizuje. Středověký most s oslím hřbetem v Apecchiu, údolí Visso posázené světlými domy, San Ginesio, Gratteri, Pozza di Fassa. Domovní průčelí v Sutri, bílá kašna v Matelice. Asi deset vteřin na pohlednici, pak prolínačka a nová pohlednice. Věčná Itálie rolníků a pastýřů vystavěná z šedých ručně osekaných kvádrů, tvořená neomítnutými zdmi vyšívanými břečťanem a mechem, obývaná jenom Osky a Etrusky, prostá, venkovská, kde mrtví odpočívají na vesnických hřbitovech se štěrkem mezi hroby, vrzání a vůně gladiol, na štěrku bobulky cypřišů, nebe bez mráčku, růže. Přízraky krajiny, klamání národního vjemu. Malebnost, lokálnost, premodernost, ryzost. Krásná, pologramotná Itálie, která ze slušnosti nebere gramatiku na vědomí. Ještě do loňska dávali i reklamní blok Carosello, rentgenování radosti. Zůstala jen Přestávka, pomalý kolotoč zapomnění, jesličky vyrobené televizí. Pak začnou zprávy. Mluví se o Římu. O nějakých vraždách, 9

4 včera, ve via Acca Larentia. O výstřelech. Jsou tam dva mrtví a jeden policista někoho zranil. Je vidět tělo přikryté bílým prostěradlem. Obličeje těch mrtvých jsou mladé a bělavé, rysy jsou klikyháky ve světle. V televizi je Řím zvíře. Když ho zabírají shora, domy a ulice mají tvar kamenného hřbetu. Nerostné zvíře. Obsahuje mrtvé. Plodí je, nebo je možná přitahuje. Buď jak buď, umírá se jen v Římě. A tak vezmu ty mrtvé z Říma, vytáhnu je jednoho po druhém z via Acca Larentia a ze všech ostatních ulic a uložím je do Itálie, která už není. Jednoho mrtvého opatrně položím na dno řečiště pod most v Apecchiu, dalšího zavěsím na cimbuří hradu v Caccamu, jednoho nechám vznášet se nehybně na hladině v Civitanova Marche a dalšího, nejsvětějšího, zaklíním mezi skalní hroby nekropole v Pantalice. Vracím mrtvé zbytku Itálie. Přijde Motouz, říká mi, že za chvíli je večeře. Byl jsem někdy v Římě? ptám se jí. Jako novorozeně, odpoví mi. Apak? Pak už ne. Ani já jsem se tam už víckrát nevrátila. Můžu tam jet? Proč? Nemám žádnou přesnou odpověď a tak mlčím. Sám ne, řekne ještě. Můžeme tam jet? upřesním to. Upírá zrak na televizní obrazovku, přiloží si prst ke rtům, kouše si kůžičku. Možná, řekne. Kdy? Můžeme to zkusit o Velikonocích. Motouz dál sleduje obrazovku, mluví se mnou, ale ani jednou se ke mně neotočí. Byl jsem někdy v Apecchiu? ptám se. Ne, říká. Tam to neznám. Kde to je? To je jedno, řeknu. Chceš tam jet? Ne. 10

5 Proč chceš jet do Říma? zeptá se znovu. Kvůli mrtvým, řeknu bez rozmýšlení. Cože? zeptá se a otočí se, prohlíží si mě a bříško prsteníčku má v zubech. Protože ho neznám, řeknu. Když se Skála vrací domů, já s Bavlnkou už jsme v posteli. Tedy ne v ní, ale sedíme na ní, on v pyžamu, já oblečený. Postele stojí v řadě za sebou podél stěny pokoje. Akorát se tam vejdou. Jsou stejné. Já a Bavlnka nejsme stejní: já jsem vyvinutý, on je maličký a biologický; já jednám svévolně, on je demokratický a přizpůsobivý. Když se jde Skála do kuchyně navečeřet, já s Bavlnkou posloucháme rádio a hrajeme si s dekou, strkáme prsty do osnovy z hrubé vlny a svíráme je v pěst, abychom pocítili rozkoš z nátlaku. Skála vchází do pokoje se rty ještě vlhkými od jídla. Vypne rádio, vezme z poličky knihu a jde si sednout mezi nás. Kniha je veliká. Desky jsou tuhé a hladké, vypadají jako smaltované. Je na nich plavovlasý drobný chlapec oblečený do zvířecích kůží, má holou hruď a nebesky modrý pohled, v němž se zračí božské vnuknutí. Hraje na rostlinnou harfu a u nohou mu leží ovce s nepříčetnou jiskrou v oku. Na pozadí Ježíš vstupující do Jeruzaléma a kolem Ježíše bílý zbožňující zástup. Nahoře, tiskacím písmem: NEJVĚTŠÍ PŘÍBĚH, CO KDY BYL VYPRÁVĚN. Grafická syntéza duchovnosti z pohledu nakladatelství Edizioni Paoline. Něžné varování. Mírně přísná fádnost. Soustrastná naivita. Pastelové náboženství. Pilíře mého mladického ateistického zápalu. Skála nám čte Bibli už od doby, než jsme se naučili číst sami. Nedělá to kvůli víře, ani jako doplněk ke katechismu nebo z obecné úcty k Písmu svatému. Dělá to ze zvyku. Aby se neplýtvalo. Pod vlivem poklidné setrvačné síly, která řídí náš rodinný život. Jenže čte špatně, spokornou pozorností a nevyrovnaným hlasem, který se v samohláskách otevírá dokořán. A tak zatímco se Bavlnka natáhne na postel nohama k polštáři, zaujmu svou posluchačskou pozici: rovná záda, zátylek se opírá o stěnu, založené 11

6 paže, turecký sed; nepohodlné, ale důsledné, buduju si svou ateistickou svatozář. Jednou večer mě Bavlnka při čtení upozornil na kousíček stěny, o který jsem se zrovna opíral. Otočil jsem se a přímo ve výšce mého zátylku byl bleděmodrý oválný prstenec, který od intenzivnějšího středu bledl do broskvového odstínu, až splynul s bělobou omítky. Způsobil to tlak týla, pomalá koroze poslechu. A tak když se večer opřu zátylkem o stěnu, zahřívám svou svatozář jako kvočna. Vlastně ne svatozář, ale nimbus. Protože obestřený nimbem, jak stojí v Písmu, označuje světce se svatozáří. A nimbus malý obláček, kruh mlžného světla je slovo, které označuje můj přirozený nadpřirozený prstenec světla. Včera jsme si četli o proroku Jonášovi, jak zůstal tři dny v břiše velryby, a když z něj vyšel ven, byl plný Slova. Dneska máme číst o Ezechielovi, proroku jasu. Na sobě má blankytně modrou tuniku, zářivou a výraznou. Přeshlavu žlutý šál, vousy a obočí bílé. Ezechiel je jasnovidec, je plný básnických obrazů, je to čistý a nepříčetný stařec. I já čistý a nepříčetný chlapec bych chtěl chodit po světě a kázat, být plný Slova jako Jonáš, mít obrazotvornost jako Ezechiel, vyjádřit svou touhu po jazyce, tohle dychtění hrdla. Před několika měsíci, při zkouškách na konci páté třídy, zatímco jsem vyprávěl a to vyprávění mě živilo, sebe živilo a mě opájelo a podlahu ve třídě kolem mě zaplavilo slunce v lavicích tiše seděli Gugliotta, Chiri, D Avenia a všichni ostatní a poslouchali mě a v zadní kapse kalhot jsem měl vzácný paklíček karet s fotbalisty, snědou tvář Beppeho Furina přitisknutou na hýžďový sval zmocnil se mě náhle pocit, že takhle můžu pokračovat donekonečna a že řeč je epidemie, před kterou se nemáme snažit uniknout. A mluvil jsem dál, nehybný ve slunci a v zorném poli ostatních, popisoval jsem přírodní vědy a zeměpis, radostně jsem překračoval hranice a nechával se unášet, dokud mi paní učitelka s úsměvem nepoložila ruku na hrudník do výšky srdce, neodpojila mě a neřekla: Ty jsi mytopoetický. Šel jsem zpátky do lavice ještě plný rozkoše a s nepříjemným pocitem, který vyvolaly její hubené prsty na mých žebrech. Za- 12

7 tímco jeden ze spolužáků zaujal moje místo před katedrou a začal se tam mořit, zeptal jsem se šeptem Chiriho, D Avenii. Nikdo nic nevěděl. Doma jsem si to pak vyhledal. Mytopoetický. Tvůrce slov. A byl jsem spokojený. Vděčný a dojatý. Došel jsem uznání. I teď, když Skála čte, jsem mytopoetický, protože přeměňuju jevy ve slova. Abych znal ta správná slova, využívám encyklopedii Il Modulo nebo sešity Ricerche, Edizioni Salvadeo: tenké, světle žluté, sbarevnými fotografiemi. Každá fotka má zezadu text, který ji popisuje. Zprávy, přesné termíny. Každé číslo je věnováno určitému tématu. Zvířata. Dějiny. Nebe a povětrnostní jevy. Moře. Věda a technika. Tropické rostliny. Nůžkami se vystřihnou obrázky a jedním okrajem se přilepí do sešitu, aby se fotka dala nadzvednout a mohli jste si přečíst text na zadní straně; pak si až do večera hrajete slepidlem na prstech. Zatímco Bavlnkovi padne hlava do stránek a ze Skálova hlasu se věty dál vylupují pokřivené, zintenzivňuju hloubení svého nimbu a soustředím se přitom na proutěný koš, který obsahuje odložené hračky válcový tvar, kousky vlákna trčící na povrchu, na různé stupně bělosti lakované knihovny, na strýčka Skrblíka sodřenou gumovou pelerínkou, na Bambiho vybledlého do nestydatě růžové barvy, na obrázek s kudrnatým dítětem, které drží v rukou kýčovitou květinu a usmívá se na mě. Se zátylkem vtlačeným do zdi mám hlavu obklopenou slovy, celými větami, ze kterých šlehají záblesky, a tak v duchu tvrdošíjně pojmenovávám věšák sbundami a zelený plstěný klobouk poraženého kovboje, hornickou helmu srozbitou lampičkou, a pak fládrování na dveřích, tu a tam rozeseté suky a deseticentimetrovou ránu, kterou jsem před pár dny vyryl ostnatým drátem vedle kliky. Na završení všeho, v triumfu řeči, překypím. Ne, řeknu a rázně odtrhnu zátylek od stěny, a nepřipadá mi to jako slovo, ale jako vstup. Bavlnka se probere a dívá se na mě: měkká, mírumilovná nelibost. Skála se zarazí. Co se děje? zeptá se. Nic, řeknu, nerozuměl jsem. 13

8 Přeměří si mě pohledem, pak se zas pustí do čtení: Na důkaz toho, že Bůh má moc vrátit život tomu, kdo zemřel, prorok vyprávěl: Pán mne položil na pole pokryté kostmi a zeptal se mě: Věříš, že tyto kosti mohou obživnout? Tedy se nad nimi sehni a vynesproroctví: hle, nyní ve vásvdechnu ducha a budete žít. Ve vidění prorok uposlechl a vtom se kost spojila s kostí, přes ně se natáhly nervy, narostlo na nich maso, potáhlo se kůží a dovnitř vstoupil duch a stali se z nich lidé. Přiblížím se a natáhnu hlavu k otevřené knize. Je v ní obrázek pláně poseté bělostnými a zkroucenými kostrami. Vzadu na krvavě rudém horském masivu je maličkatý Ezechiel. Položím ty mrtvé z Říma i kolem něj, rozmístím je po pláni, přikryju je bílými prostěradly, ale Ezechiel pak vysloví proroctví a mrtví zpod nich vyklouznou, postaví se, setřesou ze sebe prach a jdou pryč. Skála odloží knihu a vstává, jde si pro krabičku cigaret, kterou nechal na psacím stole. Zatímco Bavlnka zaleze pod peřinu, zhasne světlo a usne, Skála si zapálí emesku a znehybní hnědé kalhoty, hnědý svetr, předloktí šikmo protíná hrudník, loket v dlani druhé ruky, cigareta nesená k puse a zase oddálená, prsty, které se pomalu dotýkají tváře, velké brýle s černými obroučky. Když odejde z pokoje, svléknu se, vezmu si na sebe svoje popelavě modré pyžamo se sepraným trikem, vlezu si pod peřinu a taky zhasnu lampičku na nočním stolku. Je mi teplo, odkopnu deku, shrnu ji do nohou postele, stáhnu si kalhoty od pyžama a slipy ke kotníkům, vyhrnu si triko až ke krku, nastavuju kůži svěžímu vzduchu. Ve tmě, v tichu protínaném jen Bavlnkovým neznatelným oddychováním zatnu zuby, křečovitě znehybním krk, stlačím křeč do hrudníku a do břicha, odtáhnu paže od boků a ohnu zápěstí do zobanu, zkroutím nohy do pravého úhlu, kolena mi trčí ven, cítím ve vzduchu hlad, jsem chromý a pokousaný, tak jako každou noc už nějaký ten týden předvádím mytickou nákazu a v duchu zkouším a předstírám tetanus, který se ve mně mění v tělo. Potom se propadnu do spánku, na počátek všeho a po kusech. 14

9 B ů h n ák a z y ( 7. ú n o r a ) Před dvěma měsíci, v prosinci, jsem byl na venkově. Oblast za Palermem, při cestě vedoucí do Messiny. Byl jsem tam s Motouz, Skálou a Bavlnkou. Dojeli jsme tam bílou fiatkou stosedmadvacítkou. Skála si musel prohlídnout nějaké pozemky kvůli práci. Vystoupil jsem z auta, zabořil špičku tenisky do vyčerpané hnědé hlíny, vyhloubil pár děr a pak jsem zvedl zrak: asi o třicet metrů dál vedl ostnatý drát. Odděloval jedno pole od druhého. Táhl se tam, vodorovný a napnutý, podpíraný šedými dřevěnými kůly, asi metr nad zemí. Takhle, černý, přerušovaný uzlíky sostny, vypadal jako husté a nepřetržité písmo. Šel jsem k němu a dotkl se ho: byl tvrdý, nevlídný. Vítr jím pohupoval. Mezi hroudami kolem jednoho kůlu ležely malé kousky užrané rzí; dva jsem si vzal: jeden zauzlený, druhý lehce zakřivený. Ťukal jsem jimi o sebe, abych z nich oklepal hlínu. Byly překrásné. Narudlé, krvavé. Otočil jsem se a v dálce jsem uviděl Skálu mluvit s Motouz a Bavlnku opřeného o auto, jak si čte komiks. Tenké, pokroucené. Schoval jsem oba kousky drátu do kapsy u bundy a vrátil jsem se zpátky. V autě jsem myslel na tetanus, na boha nákazy, na strach z tetanu, na Motouz, která mi říká, abych na nic nesahal, abych se k nikomu nepřibližoval, abych zůstal tady, vzadu, je první, kdo po mně hodí přísným pohledem, když pohladím nějakého psa, protože pesmě kousne do ruky a v každém psovi je vzteklina, pěna a šílenství, tak jako v železe, v zrníčkách rzi je rozdrolená 15

10 psychopatická bakterie, mikroorganismus, který nás nenávidí, monstrum, ničitel, a železo je všude, rez požírá věci a těla, rez je na příborech a v mase, které jíme, vnikne nám do pusy a tam se rozdrobí, ve slinách a v žaludku, zaplavuje nás, osidluje nás, houfuje se nám pod kůží. S tváří přitisknutou k okénku a rukou v kapse jsem tlačil osten do dlaně, až to začalo bolet; uvolnil jsem tlak, zatáhl zip na kapse a vpustil jsem do očí světla večera. Později jsem s hlavou v nimbu poslouchal Skálu, jak čte. Když pak odešel, zhasl jsem lampičku na nočním stolku, na jehož dně jsem ukryl ty dva úlomky ostnatého drátu, počkal jsem, až Bavlnka usne, stáhl jsem si kalhoty, vyhrnul triko a poprvé jsem polonahý ve tmě zinscenoval křeč, stesk po nákaze. Sedmého února ráno se nejde do školy, je karneval. Jsem doma a jsem neklidný. To proto, že je ještě brzo a čekám na odpoledne, a až se s výbuchem rozhoří večer. Chvíli se zaobírám předtuchami, pak vyjdu z bytu a proběhnu po via Sciuti do via Notarbartolo, ale ani chůze mi nestačí, netlumí ten žahavý pocit kopřivy v žaludku. Motouz má pravidelně, hlavně v létě, kopřivku. Trpí na kopřivku, jak se říká. Ale při tom utrpení si užívá. Užívá si kopřivky. Naskáčou jí červené, rozsáhlé skvrny na pažích a na nohou, hlavně na nohou, na vnitřní straně, a nosí jen tenké letní svršky, aby kůže mohla dýchat a zmírnila se muka. Vytáhne všechno oblečení ze skříně a postupně ho rozkládá po posteli, prohlíží si ho, dotýká se ho prsty, posuzuje ho, třídí. Prozkoumává vnitřek ledničky, každou přihrádku, rozlišuje od sebe jednotlivé potraviny, sklidem, ale přísně, je neochvějná, představuje si, že tímhle pořádkem vrací světu trochu smyslu. Z lékárničky vytahuje krabičky jednu po druhé, pročítá příbalové letáky, telefonuje svému bratru lékaři, dělá si poznámky do diáře z třiasedmdesátého. Pak zničeně plápolá, polomrtvá ve svém křesle, s končetinami daleko od trupu a říká něco o dětských roupech, o podráždění žláz s vnitřní sekrecí, je sama se svými záškuby. Motouz je alergická sama na sebe, na svůj dech. Na to, že je na světě. Že žije se mnou, se 16