Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Diplomová práce. Právo a právní věda Katedra občanského práva. Nová právní úprava dovolání v praxi

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra občanského práva Diplomová práce Nová právní úprava dovolání v praxi Robert Gemmel 2013/2014

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Nová právní úprava dovolání v praxi zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury..

3 Na tomto místě bych rád poděkoval Mgr. Miloslavu Hrdličkovi za odborné vedení, cenné rady, připomínky a vstřícný přístup při vedení této diplomové práce a rovněž také své rodině, že mě po celou dobu studia podporovala.

4 Abstrakt Tato práce je zaměřena na změny v nové právní úpravě civilního dovolání účinné od 1. ledna S akcentem na judikatorní závěry (a jejich kritické hodnocení) se zaobírá především novou koncepcí přípustnosti dovolání, možnými dovolacími důvody, nově stanovenou obligatorní náležitostí dovolání a modifikacemi v dovolacím řízení se zaměřením na možné způsoby rozhodnutí o dovolání (revizním opravným systémem). Práce dále obsahuje celkové zhodnocení nové právní úpravy dovolání, a to především v komparaci s důvody, které zákonodárce vedly k jejímu přijetí. Klíčová slova: dovolání, přípustnost dovolání, hodnotové omezení přípustnosti dovolání, náležitosti dovolání, dovolací důvod, revizní opravný systém Abstract This thesis focuses on changes in the new legal regulation of the extraordinary appeal effective as of 1 st January With an accent on judicial decisions (including their critical assessment), the thesis primarily deals with the new conception of admissibility of extraordinary appeal, possible appellate reasons, newly established obligatory requirement of extraordinary appeal and modifications in appellate procedure with special focus on ways of decisions dealing with extraordinary appeal (revisory appeal system). The thesis also includes complete assessment of the new legal regulation of extraordinary appeal, especially in comparison to reasons which led lawmaker to its adoption. Key words: extraordinary appeal, admissibility of extraordinary appeal, valuable limitation of admissibility of extraordinary appeal, requirement of extraordinary appeal, appellate reason, revisory appeal system

5 Obsah Úvod Historie a vývoj právní úpravy dovolání Dovolání v civilním řádu soudním Téměř půl století bez právní úpravy dovolání Znovuzavedení dovolání do českého právního řádu Dovolání v letech Dovolání v letech Důvody vzniku nové právní úpravy dovolání Nejvyšší soud jako sjednocovatel judikatury Neúnosné zatížení Nejvyššího soudu Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/ Posouzení ústavnosti ustanovení 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř Vliv na novelu občanského soudního řádu č. 404/2012 Sb Souhrn hlavních změn Přípustnost dovolání Předpoklady přípustnosti dovolání Konečnost rozhodnutí odvolacího soudu Zásadní právní význam Výluky z přípustnosti dovolání Věcné omezení Hodnotové omezení Přípustnost dovolání dle 238a o. s. ř Posouzení přípustnosti dovolání Nárokovost či nenárokovost dovolání Dovolací důvod a další náležitosti dovolání Jediný dovolací důvod Vymezení důvodu přípustnosti dovolání Dovolací řízení a rozhodnutí dovolacího soudu Odklad právní moci Aplikace ustanovení 43 o. s. ř. v dovolacím řízení Revizní opravný systém Šestiměsíční lhůta

6 5.5. Senátní způsob rozhodování Vlastní zhodnocení nové právní úpravy dovolání Naplnění cílů novelizace Ústavnost nové právní úpravy dovolání Závěr Seznam použitých pramenů

7 Úvod Novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností od 1. ledna 2013 zcela zásadním způsobem zasáhla do koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku v civilním soudním řízení. Tématem této diplomové práce (dále jen práce ) jsou právě nově zakotvené změny v právní úpravě dovolání a dovolacího řízení a jejich projevy v praxi. Jedná se o velmi živou problematiku a aktuální téma, neboť Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), v současné době jediná soudní instance kompetentní rozhodovat o dovolání, se již započal v rámci své rozhodovací praxe zabývat dovoláními, na něž se nová právní úprava vztahuje. Právě aktuálnost tématu a fakt, že nová právní úprava dovolání doposud není s využitím judikatury Nejvyššího soudu a též Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud ) dostatečně zpracována, jsou hlavním motivem, který mě vedl ke zpracování této práce. Za cíl si kladu s využitím judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu rozebrat novou právní úpravu dovolání, a to především s ohledem na změny v právní úpravě přípustnosti dovolání, možných dovolacích důvodů a opravného systému, na kterém je tento mimořádný opravný prostředek založen, kriticky zhodnotit jak předmětná ustanovení občanského soudního řádu, tak i judikatorní závěry o nich a posoudit, zdali zákonodárce dostál svých cílů, jež ho k novelizaci právní úpravy dovolání vedly. Uvedená problematika, zejména ve spojení s aktuální judikaturou není doposud zpracována. Tato práce tak má potenciál k vytvoření určitého vodítka, jak nahlížet (v právní teorii i praxi) na současnou právní úpravu dovolání a dovolacího řízení. Uvedeného cíle této práce se pokouším dosáhnout především prostřednictvím metody popisné a analytické, doplněné o kritické hodnocení některých částí právní úpravy dovolání a některých judikatorních závěrů a o srovnání s dřívější právní úpravou. Z hlediska jejího členění se na úvod zabývám historií právní úpravy dovolání, se zaměřením na charakter a účel dovolání jako opravného prostředku v civilním soudnictví, vývoj podmínek přípustnosti a dovolacích důvodů a v neposlední řadě též opravným systémem, na němž bylo 7

8 dovolání postaveno. V další části práce se zaměřím na hlavní důvody, které vedly zákonodárce k novelizaci právní úpravy dovolání s akcentem na ústavní aspekty a výtky Ústavního soudu v oblasti nenárokového dovolání dle právní úpravy účinné do konce roku Po těchto úvodních kapitolách již následuje stěžejní část práce, kde s využitím judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu rozebírám a kriticky hodnotím změny nové právní úpravy dovolání v oblastech koncepce přípustnosti dovolání, dovolacích důvodů ve spojení s dalšími náležitostmi dovolání a řízení o dovolání, včetně rozhodování o něm. V rámci členění těchto kapitol se snažím s ohledem na lepší orientaci čtenáře o maximální možné dodržení systematiky občanského soudního řádu, resp. příslušných ustanovení o dovolání a dovolacím řízení. V poslední kapitole podávám vlastní celkové hodnocení nové právní úpravy dovolání především s ohledem na cíle, jež vedly zákonodárce k této významné novelizaci. Znovu zdůrazňuji, že tato práce je zaměřena (jen) na změny, jež přináší nová právní úprava dovolání. Nepovažuji tak za nutné, a s ohledem na obvyklý rozsah diplomových prací ani za vhodné, zaobírat se institutem dovolání ve všech jeho aspektech, tedy i v těch, které zákonem č. 404/2012 Sb. nedoznaly žádných změn (např. v podmínce povinného zastoupení advokátem v dovolacím řízení). Obecně se však v této práci snažím o komplexní pojetí a na řadě míst tak z důvodu snazšího pochopení a větší přehlednosti dané problematiky přistupuji k výkladu v širším kontextu s využitím závěrů dovozených judikaturou a názorů v odborné literatuře, jež byly uplatnitelné v rámci dřívější právní úpravy a jsou uplatnitelné i nadále. 8

9 1. Historie a vývoj právní úpravy dovolání Institut dovolání byl na našem území zaveden v roce 1781 v rámci josefínského zákonodárství, a to josefínským soudním řádem. V průběhu svého historického vývoje, na který měly vliv jak okolnosti právní, tak okolnosti mimoprávní, zejména politické, prošlo dovolání zcela zásadní proměnou týkající se samotného smyslu a účelu tohoto institutu a jeho postavení v systému opravných prostředků v civilním procesu. Právě rozbor těchto zásadních koncepčních změn ve vývoji právní úpravy dovolání bude předmětem této kapitoly, protože znalost příslušné problematiky je dle mého názoru zcela nezbytná k tomu, aby si čtenář utvořil jasnou představu o tom, jakou úlohu v jednotlivých etapách své existence dovolání v občanském soudním řízení zaujímalo, lépe pochopil důvody, které zákonodárce ke stávající právní úpravě vedly, a mohl posoudit, zda je novodobá konstrukce tohoto opravného prostředku posunem vpřed či nikoli. Josefínský soudní řád včetně své právní úpravy dovolání se stal předlohou pro zákon č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (dále jen civilní řád soudní ). Vzhledem ke skutečnosti, že zákon č. 519/1991 Sb., který stanovil charakter novodobého dovolání, nalezl inspiraci právě v civilním řádu soudním 1, historický exkurz právní úpravy dovolání započne právě tímto právním předpisem Dovolání v civilním řádu soudním Institut dovolání byl v civilním řádu soudním 2 (dále též jen c. ř. s. ) koncipován jako opravný prostředek řádný, který bylo možno podat pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nenabylo právní moci. Dalšími řádnými opravnými prostředky byly v případě rozhodnutí první instance odvolání a rekurs a proti rozhodnutí druhé instance znala právní úprava vedle dovolání opravný prostředek označený jako dovolací rekurs. 3 Základní rozdíl mezi dovoláním a odvoláním velice jednoduše a přitom výstižně vymezil univ. prof. Dr. Václav Hora: Procesní právo naše dopřává stranám zpravidla tři stolice a zná tudíž jako pravidlo 1 BUREŠ, J.; DRÁPAL, L. Dovolání podle občanského soudního řádu. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1994, xii, 132 str. ISBN X, str. VI 2 Pro účely této práce je pracováno s právní úpravou civilního řádu soudního účinného ke dni zdroj: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit ]. 3 Viz část čtvrtou c. ř. s. 9

10 dva opravné prostředky. Je-li opravný prostředek namířen proti rozsudku prvé stolice, je to odvolání; je-li však opravný prostředek podán proti rozsudku soudu odvolacího, zove se dovoláním. 4 Podstatou a odlišností rekursu od dovolání a odvolání byla především přípustnost tohoto opravného prostředku, neboť předmětem rekursu mohlo být pouze rozhodnutí ve formě usnesení, resp. usnesení odvolacího soudu, šlo-li o dovolací rekurs. 5 Civilní řád soudní znal i opravné prostředky mimořádné, směřující proti již pravomocným rozhodnutím žalobu pro zmatečnost uplatnitelnou v případě, kdy napadené rozhodnutí bylo výsledkem řízení, které hrubě porušovalo některou ze základních zásad civilního řízení (zmatečnostní vady řízení), a žalobu o obnovu řízení, jejímž účelem bylo odstranit rozsudek založený na nesprávném skutkovém zjištění. 6 Jak jsem již uvedl, dovolání v civilním řádu soudním zaujímalo v systému opravných prostředků postavení řádného opravného prostředku, který bylo možno podat proti nepravomocnému rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání však byla vyloučena u tzv. bagatelních sporů (předmět sporu v penězích či v peněžité hodnotě nepřevyšoval částku 2.000,- Kčs, resp. částku ,- Kčs jednalo-li se o potvrzující rozsudek odvolacího soudu). Uvedené výjimky z přípustnosti se však neuplatnily v případě, kdy v rozsudkovém výroku odvolací soud prohlásil dovolání za přípustné pro zásadní právní význam rozhodnutí. 7 Dále bylo podání dovolání omezeno zákonem taxativně vymezenými dovolacími důvody: - zmatečnost rozsudku odvolacího soudu pro některou z vad uvedenou v ustanovení 477 c. ř. s., - jiné vady odvolacího řízení, které bránily řádnému projednání a rozhodnutí sporu, - rozsudek odvolacího soudu je založen na skutkovém předpokladu, který je v rozporu s procesními spisy soudu prvého či druhého stupně, - nesprávné právní posouzení věci. 4 HORA, V. Československé civilní právo procesní, díl III, Praha: Všehrd, 1924, str Rekurs však nebylo možno podat proti každému usnesení. Viz k tomu omezení stanovená 514. a 519 c. ř. s. v případě dovolacího rekursu. 6 BUREŠ, J.; DRÁPAL, L. Dovolání podle občanského soudního řádu. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1994, xii, 132 str. ISBN X, str. 8 7 Viz 502 c. ř. s. Pro úplnost je nutno zmínit, že v poslední větě ustanovení 502 odst. 2 c. ř. s. (viz pozn. pod čarou č. 1) je zcela evidentně textová chyba v záporu. 10

11 Lhůta pro podání dovolání činila 14 dní a počínala běžet od doručení rozsudku odvolacího soudu. Včasně podané dovolání až do vyřízení opravného prostředku stavělo v rozsahu dovolacích návrhů právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku. Spor se u dovolacího soudu neprojednával. Činnost této instance měla ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu pouze přezkumný charakter. Omezovala se jenom na návrhy učiněné v dovolacím řízení a v mezích dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů. Nově tvrzenými skutečnostmi a důkazy se dovolací soud zabýval pouze v případě, že se právě k těmto důvodům vztahovaly. Na závěr této kapitoly považuji za nutné nastínit možnosti dovolacího soudu v otázce rozhodnutí o dovolání. Civilní řád soudní jako obecný princip stanovil, že dovolací soud rozhoduje zpravidla o věci samé. Dovolací soud měl přímou možnost napadené rozhodnutí odvolací instance potvrdit nebo je nahradit vlastním rozhodnutím. Pro vady působící zmatečnost řízení či jiné vady bránící řádnému projednání a rozhodnutí sporu mohlo být rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem zrušeno a vráceno příslušnému soudu (první instanci nebo odvolacímu) k novému projednání. Soud, kterému byla věc takto navrácena, samozřejmě byl při svém dalším postupu vázán právním názorem vysloveným dovolacím soudem ve zrušovacím rozsudku 8 ; právní úprava však zcela jistě upřednostňovala konečné rozhodnutí ve věci. 9 Za zmínku stojí i možnost dovolacího soudu uložit dovolateli, případně jeho advokátovi trest pro svévoli, a to v případech, kdy bylo s přihlédnutím ke všem relevantním skutečnostem zřejmé, že dovolání bylo dovolatelem podáno svévolně nebo pouze za účelem časově protáhnout příslušný spor Téměř půl století bez právní úpravy dovolání Časová působnost civilního řádu soudního na našem území 11 skončila uplynutím posledního prosince Počátkem roku 1951 totiž nabyl účinnosti 8 Viz c. ř. s. 9 BUREŠ, J.; DRÁPAL, L. Dovolání podle občanského soudního řádu. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1994, xii, 132 str. ISBN X, str Viz 512 c. ř. s. 11 Zákonem č. 11/1918 Sb. (tzv. recepční zákon) se součástí právního řádu nově vzniklého Československa, resp. pouze na území Čech, Moravy a Slezska stal i civilní řád soudní. Touto recepční normou však došlo ke vzniku dvojího procesního práva, neboť na území Slovenska a Podkarpatské Rusi byly recipovány dosavadní uherské právní předpisy včetně civilního řádu soudního z roku Viz k tomu BUREŠ, J.; DRÁPAL, L. Dovolání podle občanského soudního řádu. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1994, xii, 132 str. ISBN X, str. 3 11

12 zákon č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních. Institut dovolání se však z československé právní úpravy vytratil o něco dříve. Po únorovém převratu v roce 1948 bylo nutno právně reflektovat změnu politických poměrů v poválečném Československu. Občanské právo procesní nebylo výjimkou. Právním předpisem, který zavedl nedemokratické prvky, inspirované zejména sovětským občanským procesním kodexem z roku , do občanského soudního řízení, byl zákon č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví 13. Právě tímto právním předpisem došlo mimo jiné k odstranění dovolání, jakož i dovolacího rekursu ze systému opravných prostředků v civilním procesu. 14 Se zrušením těchto institutů nepopiratelně souvisí, v zájmu zjednodušení a zefektivnění soudního řízení, nahrazení trojinstančního systému dvouinstančním soudnictvím. 15 Namísto dovolání a dovolacího rekursu zavedl zákon o zlidovění soudnictví do systému opravných prostředků institut stížnosti pro zachování zákona 16. Nelze ovšem říci, že se jedná o náhradu za dovolání a dovolací rekurs, neboť účel a charakter těchto institutů byl značně odlišný. Stížnost pro zachování zákona byla konstruována jako mimořádný opravný prostředek, kterým bylo možno napadnout již pravomocné rozhodnutí, pokud došlo k porušení zákona nebo pro vady stižené řízení za splnění dalších zákonem stanovených předpokladů. Pravomocí podat tento opravný prostředek, který nebyl omezen žádnou lhůtou, byl vybaven generální prokurátor. Účastníci řízení tímto opravným prostředkem disponovat nemohli. Záleželo jen a pouze na jeho volném uvážení, zda se bude domáhat nápravy a podá stížnost, nebo zůstane nečinný. V případě úspěšného uplatnění stížnosti pro zachování zákona (Nejvyšší soud vyslovil ve svém rozsudku porušení zákona), měl účastník řízení 15 dnů od doručení rozsudku k tomu, aby navrhl soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, zrušení nebo změnu původního rozhodnutí. Neprojevil-li účastník řízení tuto aktivitu, nemělo Nejvyšším soudem konstatované porušení zákona žádné právní účinky na právní poměry účastníků původního řízení. 12 VOJÁČEK, L.; SCHELLE, K.; KNOLL, V. České právní dějiny. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, 684 str. ISBN , str S účinností od Viz bod 9 zrušujícího ustanovení 141 zákona o zlidovění soudnictví. 15 VOJÁČEK, L.; SCHELLE, K.; KNOLL, V. České právní dějiny. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, 684 str. ISBN , str Již dřívější právní úprava, konkrétně zákon č. 111/1895 ř. z., znala institut obdobný stížnosti pro zachování zákona. Jednalo se o návrh ministerstva, kterým se žádalo vyslovení zmatečnosti provedeného soudního řízení, za předpokladu, že věc byla odňata tuzemskému soudu. Viz k tomu BUREŠ, J.; DRÁPAL, L. Dovolání podle občanského soudního řádu. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1994, xii, 132 str. ISBN X, str. 3 12

13 Jak jsem již uvedl, dne 1. ledna 1951 nabyl účinnosti zákon o řízení ve věcech občanskoprávních. Byť je tento zákon z historického pohledu pro vývoj civilního procesu nesmírně důležitý, poněvadž po více než třiceti letech odstranil právní dualismus v procesním právu 17 a nahradil a ucelil všechny u nás do té doby platné civilní procesní předpisy, institut dovolání znovu do našeho právního řádu nezavedl, a proto se touto právní úpravou nehodlám v této práci blíže zabývat. Aktuálně platným a účinným právním předpisem, který upravuje občanské soudní řízení, je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř. ). I tento předpis nalezl inspiraci v sovětské právní úpravě. 19 Od své účinnosti dne 1. dubna 1964 byl však nesčetněkrát novelizován; rozhodující novely byly vydány až po roce Oproti civilnímu řádu soudnímu zavedl občanský soudní řád pouze jediný řádný opravný prostředek. Z odvolání se tak stal univerzální opravný prostředek, kterým bylo možno napadnout jak rozsudek, tak usnesení 20 prvoinstančního soudu, které nenabylo právní moci. V oblasti opravných prostředků, které sloužily k napadení pravomocných rozhodnutí, byla nová právní úprava o trochu rozmanitější. Z předchozí právní úpravy si občanský soudní řád ponechal stížnost pro porušení zákona. Nicméně i tento mimořádný opravný prostředek doznal jistých změn, z nichž za nejdůležitější považuji zavedení tříleté lhůty a automatické zrušení napadeného rozhodnutí v případech, kdy k rozhodnutí příslušný soud 21 seznal, že došlo k porušení zákona. Druhým mimořádným opravným prostředkem byla obnova řízení, která do jisté míry nahradila absentující žalobu pro zmatečnost. 22 Na základě uvedeného výčtu opravných prostředků s doplněním o skutečnost, že se jedná o výčet kompletní, je zřejmé, že institut dovolání byl do civilního procesu navrácen až pozdější novelizací občanského soudního řádu Viz pozn. pod čarou č. 11 této práce. 18 S účinností od nahradil zákon o řízeních ve věcech občanskoprávních. Všechny odkazy k občanskému soudnímu řádu v kapitole 2.2. této práce se týkají znění účinnému k tomuto datu. 19 V zásadách občanského soudního řízení SSSR a svazových republik. VOJÁČEK, L.; SCHELLE, K.; KNOLL, V. České právní dějiny. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, 684 str. ISBN , str V 202 o. s. ř. byl vymezen výčet usnesení, proti kterým bylo odvolání nepřípustné. 21 Viz 237 o. s. ř. 22 Viz 228 o. s. ř. 13

14 1.3. Znovuzavedení dovolání do českého právního řádu Jak jsem již naznačil, nejdůležitější novely občanského soudního řádu, které určily dnešní podobu civilního procesu, byly vydány po roce Onou zásadní novelou, berme to samozřejmě z hlediska tématu této práce, byl zákon č. 519/1991 Sb., který s účinností od 1. ledna 1992 navrátil institut dovolání do systému opravných prostředků v občanském soudním řízení. Ani tato právní úprava však nezůstala beze změny. Dovolání ještě prošlo řadou novelizací, z nichž za nejdůležitější považuji zákon č. 238/1995 Sb., zákon č. 30/2000 Sb. a zákon č. 404/2012 Sb. (tomu budou věnovány další kapitoly). Na následujících řádcích nehodlám zdlouhavě a detailně popisovat všechny aspekty a změny, jimiž dovolání od roku 1992 do konce roku 2012 prošlo. Zaměřím se pouze na zcela zásadní otázky novodobé právní úpravy dovolání charakterizující smysl tohoto institutu, jeho úlohu a postavení v systému opravných prostředků Dovolání v letech Jak plyne z důvodové zprávy k zákonu č. 519/1991 Sb., tato novela si kladla za svůj hlavní cíl odstranit nedemokratické prvky obsažené v dosavadní právní úpravě občanského soudního řízení. V systému opravných prostředků byla tímto nedemokratickým prvkem stížnost pro porušení zákona (viz výše), namísto které 23 byl zaveden staronový institut dovolání, jenž vycházel z těchto základních principů: - právo podat dovolání přísluší výhradně účastníkům řízení, - lhůta pro podání dovolání činí jeden měsíc, počínaje od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, - dovolání lze podat proti rozhodnutím odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, přičemž tato rozhodnutí lze přezkoumávat pouze v rámci zákonem stanovených a dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů, - rozhodování dovolací instance je založeno pouze na kasačním principu Stížnost pro porušení zákona však bylo možné díky přechodným ustanovením zákona č. 519/1991 Sb., za splnění dalších zákonných podmínek aplikovat až do konce roku BUREŠ, J.; DRÁPAL, L. Dovolání podle občanského soudního řádu. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1994, xii, 132 str. ISBN X, str. 2 14

15 Hlavním smyslem tohoto opravného prostředku bylo přezkoumání rozhodnutí odvolacích soudů v případech stanovených občanským soudním řádem z hlediska stanovených dovolacích důvodů a zjednání nápravy tam, kde rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu právního posouzení věci a zákonnosti procesního postupu soudu, popř. podkladu skutkových zjištění soudu ve výsledcích dokazování, nemůže obstát 25. Stěžejní otázkou pro zákonodárce bylo, zda dovolání koncipovat jako opravný prostředek řádný nebo mimořádný. V roce 1984 přijal Výbor ministrů Rady Evropy doporučení pod názvem Zásady civilního procesu pro lepší fungování justice. Tyto zásady především směřovaly k celkovému zjednodušení, urychlení a zefektivnění civilního procesu v evropských státech. V souladu s těmito tendencemi, které náš stát jako člen Rady Evropy musel respektovat, nemohlo být dovolání pojato jako opravný prostředek řádný, který by nutně odkládal právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolací instance (suspenzivní účinek). Na základě těchto úvah tak zákonodárce oproti dřívější právní úpravě vštěpil dovolání charakter opravného prostředku mimořádného, kterým bylo možné v zákonem vymezených případech napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu. 26 Právní moc a vykonatelnost takového rozhodnutí podáním dovolání nebyla dotčena. Dovolací soud však mohl na základě vlastní úvahy, měl-li za to, že dovolání bude úspěšné, zabránit provedení výkonu rozhodnutí. Bez ohledu na formu napadeného rozhodnutí (zásada univerzality) připouštěl zákon dovolání z důvodu nedostatku podmínek řízení. Do jisté míry tak dovolání nahradilo žalobu pro zmatečnost. Dále byla přípustnost dovolání stanovena proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se ve věci samé měnilo rozhodnutí první instance (jedná se o tzv. zjevnou diformitu). Jednalo-li se ze strany odvolacího soudu o rozhodnutí potvrzující, pak byla přípustnost dovolání omezena na případy tzv. skryté diformity, kdy odvolací soud potvrdil rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože soud prvního stupně byl vázán právním názorem soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, VLASÁK, M. Dovolání po souhrnné novele občanského soudního řádu. Právní rozhledy, 2009, č. 9, ISSN str Viz čl. I ( d) zvláštní části důvodové zprávy k zákonu č. 519/1991 Sb. 27 Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím je rozhodující, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 2 Cdon 931/97 15

16 a na případy, kdy odvolací soud ve výroku vyslovil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam 28 ve věci (jedná o výjimku ze zásady diformity). Obdobně byla přípustnost dovolání stanovena proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně. 29 Obdobně jako za předchozí právní úpravy (v civilním řádu soudním) byl dovolatel v podání dovolání limitován zákonem taxativně vymezenými dovolacími důvody. 30 Nabízí se zde otázka, zdali tato konstrukce dovolání (založená na kasačním opravném systému, kdy dovolací soud není oprávněn nahradit rozhodnutí odvolacího soudu svým vlastním odchylným rozhodnutím, chce-li dosáhnout změny napadeného rozhodnutí, musí jej zrušit a se závazným právním názorem vrátit soudu nižší instance k dalšímu řízení), skutečně odpovídá výše uvedeným zásadám Rady Evropy, na kterých má být postaveno civilní soudní řízení. 31 Významný zásah do právní úpravy dovolání, ačkoli dle důvodové zprávy se mělo jednat pouze o upřesnění stávající právní úpravy (zejména v přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu), představovala novelizace občanského soudního řádu zákonem č. 238/1995 Sb. Přípustnost dovolání byla omezena zavedením hodnotového hlediska sporu. Dovolání tak nebylo přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině 32 a nově v tzv. bagatelních sporech, kdy dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím ,- Kč a v obchodních věcech ,- Kč 33. V ustanovení 239 odst. 2 o. s. ř. byla nově zakotvena možnost dovolacího soudu vyslovit přípustnost dovolání pro zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí, pokud tak na návrh účastníka řízení neučinil odvolací soud. Dovolací soud (Nejvyšší soud 34 ) tak získal možnost sám 28 Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení zásadního významu právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Z usnesení Ústavního soudu ze dne , sp. zn. III. ÚS 181/95 29 S tím rozdílem, že 239 odst. 3 o. s. ř. ve znění zákona č. 519/ 1991Sb., vymezil okruh usnesení (např. o usnesení o příslušnosti, předběžném opatření, pořádkové pokutě, o znalečném, tlumočném, nákladech řízení), proti kterým nebylo dovolání přípustné. 30 Jednalo se o tytéž skutečnosti jako v civilním řádu soudním. 31 K tomu blíže viz kapitolu této práce pod označením: Důvody vzniku nové právní úpravy. 32 Zákon však stanovil výjimku, pokud šlo o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovských práv, určení (popření) otcovství nebo o nezrušitelné osvojení. 33 Zákonem č. 7/2009 Sb., byla hranice bagatelních věcí posunuta na částku ,- Kč a v obchodních věcech na částku ,- Kč. 34 Dle obecné části důvodové zprávy k zákonu č. 238/1995 Sb. bylo hlavním cílem tohoto zákona důsledně promítnout apelační a kasační princip do soudní soustavy České republiky a důsledně oddělit apelační a kasační působnost jednotlivých článků této soudní soustavy. Před touto novelizací občanského soudního řádu byly o dovoláních proti rozhodnutím odvolací 16

17 posoudit (nezávisle na stanovisku odvolacího soudu), zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli Dovolání v letech Dne 1. ledna 2001 nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu č. 30/2000 Sb., která zcela zásadním způsobem zasáhla do přípustnosti dovolání. V souvislosti se znovuzavedením žaloby pro zmatečnost se z přípustnosti dovolání vytratila veškerá rozhodnutí odvolacích soudů trpící zmatečnostními vadami. Rovněž byl zrušen i příslušný dovolací důvod. Jak uvádí Bureš a Drápal: Předmět dovolání by měla zásadně tvořit meritorní rozhodnutí a z ostatních jen taková rozhodnutí, jejichž význam pro průběh řízení odůvodňuje přezkoumání dovolacím soudem. 35 Podle důvodové zprávy k zákonu č. 30/2000 Sb. měl tento krok přispět k posílení funkce Nejvyššího soudu jako sjednocovatele rozhodovací činnosti obecných soudů a omezit enormní nápad dovolání. Neznamená to však, že by se Nejvyšší soud nemusel touto agendou vůbec zabývat. Obdobně jako za předchozí právní úpravy, pokud byla splněna podmínka přípustnosti dovolání, měl Nejvyšší soud povinnost zkoumat vady působící zmatečnost řízení a k těmto přihlédnout i za situace, kdy nebyly dovolatelem v dovolání uplatněny. Přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé zůstala zachována v případech zjevné [ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a skryté [ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] diformity a nově upravena v případě nediformních rozhodnutí odvolacího soudu, u nichž dovolací soud dospěl k závěru, že mají ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Nové ustanovení 237 odst. 3 o. s. ř. pak v rámci právní jistoty a předvídatelnosti poskytovalo dovolatelům pomocné vodítko pro posouzení, jaké skutečnosti a situace lze považovat za zásadně právně významné a způsobilé na základě uvážení dovolacího soudu založit přípustnost dovolání. Výše uvedené ustanovení stanovilo, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména instance příslušné rozhodovat jak vrchní soudy (odvolací instancí byl krajský soud), tak Nejvyšší soud (odvolacím soudem byl vrchní soud). Tato dvojkolejnost byla zákonem č. 238/1995 Sb., odstraněna. Rozhodovat o dovolání proti rozhodnutím odvolacích soudů (krajských i vrchních soudů, podle toho, který soud byl příslušný rozhodovat v prvním stupni) byl a je příslušný pouze Nejvyšší soud. 35 BUREŠ, J.; DRÁPAL, L. Novelizovat ještě jednou občanský soudní řád?. Právní rozhledy, 1999, č. 3 str

18 tehdy (jedná se pouze o demonstrativní výčet), řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 36 Jak jsem již výše naznačil, posouzení otázky, zda dovoláním napadené rozhodnutí je či není rozhodnutím zásadního právního významu, svěřil zákonodárce do výlučné kompetence Nejvyššího soudu, který tuto otázku posuzoval na základě svého vlastního uvážení 37 (samozřejmě v hranicích vymezených v 237 odst. 3 o. s. ř.). Právě na základě této skutečnosti operuje civilně procesní teorie s označením nenárokové dovolání. Oproti tomu dovolání, jehož přípustnost byla založena pro zjevný či skrytý nesoulad rozhodnutí prvního stupně a odvolacího soudu, je označováno jako nárokové, poněvadž splněním zákonem stanovených objektivních kritérií byla přípustnost dovolání založena bez dalšího. Nebyl zde žádný prostor pro úvahu Nejvyššího soudu, jako je tomu v případě dovolání nenárokového. V zájmu větší právní jistoty účastníků řízení byl stanoven odlišný počátek běhu dovolací lhůty den doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Byla tak opuštěna koncepce počátku běhu lhůty pro podání dovolání od právní moci napadeného rozhodnutí. Samotná dovolací lhůta se prodloužila z jednoho měsíce na dvojnásobek. Zákon pak stanovil odvolacímu soudu povinnost poučit v rozhodnutí o odvolání účastníky řízení o tom, zda je dovolání přípustné, jaká je délka dovolací lhůty a u kterého soudu se dovolání podává. V případě, že o těchto skutečnostech dovolatel poučen nebyl, dovolací lhůta se prodloužila na čtyři měsíce od doručení rozhodnutí. Obsahovalo-li poučení nesprávný údaj o délce dovolací lhůty přesahující lhůtu zákonem stanovenou, platila lhůta uvedená v poučení. 38 Pro lepší přehlednost znovu uvádím, že novodobá právní úprava (do konce roku 2012) chápe dovolání jako mimořádný opravný prostředek založený na kasačním principu, kterým je možné napadnout pravomocné rozhodnutí 36 Jedná se o znění 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění novely zákonem č. 7/2009 Sb., která v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu upřesnila chápání zásadního právního významu. 37 Viz dikci 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění novely zákonem č. 30/2000 Sb., a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. 38 DRÁPAL, L. Občanský soudní řád: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, 2 sv. Velké komentáře. ISBN , str

19 odvolacího soudu, a to pouze v zákonem stanovených případech. Vedle dovolání figurují v civilním procesu jako další mimořádné opravné prostředky žaloba na obnovu řízení, která slouží k nápravě nesprávně či nedostatečně zjištěného skutkového stavu, a žaloba pro zmatečnost, jejímž účelem je náprava závažných procesních nedostatků. Jediným řádným opravným prostředkem zůstává odvolání, prostřednictvím kterého lze napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud to nevylučuje zákon. 19

20 2. Důvody vzniku nové právní úpravy dovolání Dne 27. listopadu 2012 byl ve Sbírce zákonů vyhlášen zákon č. 404/2012, který s účinností od 1. ledna 2013 mění občanský soudní řád a některé další zákony. Hlavním cílem a účelem této novely (i dle důvodové zprávy k uvedenému zákonu) je celkové zefektivnění civilního soudního řízení. Právě zcela zásadní koncepční změna institutu dovolání je jednou z hlavních oblastí 39, která má uvedenému cíli dopomoci. V této kapitole se hodlám podrobněji věnovat hlavním důvodům a problémům předchozí právní úpravy dovolání, včetně nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11, které vedly zákonodárce k této významné novelizaci. Rovněž také nastíním konkrétní změny, které nová právní úprava v oblasti dovolání přináší Nejvyšší soud jako sjednocovatel judikatury Jedním z důvodů, které přiměly zákonodárce ke změně právní úpravy dovolání, je snaha o posílení úlohy Nejvyššího soudu spočívající ve sjednocování judikatury obecných soudů. Dle ustanovení 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), je Nejvyšší soud vrcholným soudním orgánem, který prostřednictvím stanovisek k rozhodovací činnosti soudů a především rozhodování o mimořádném opravném prostředku (dovolání) zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů v občanském soudním řízení. K tomuto účelu rovněž přispívá i publikace vybraných rozhodnutí a kolegiálních či plenárních stanovisek ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu dle ustanovení 24 uvedeného zákona. Jedná se o tzv. prospektivní funkci či prospektivní rozhodování, kdy Nejvyšší soud skrze svou judikaturu dotváří právo a poskytuje nižším soudům určitý rámec a vodítka pro jejich vlastní rozhodovací činnost, čímž dochází ke sjednocování judikatury, zajištění větší míry předvídatelnosti a právní jistoty účastníků řízení. Eventuální náprava nesprávného rozhodnutí nižších soudů a ochrana subjektivních soukromých práv, jakkoli může být důležitá, zde vystupuje až na druhém místě. Před novelou občanského soudního řádu zákonem č. 404/2012 Sb. roli sjednocovatele 39 Důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 stanoví, že dalšími oblastmi, do kterých v rámci zefektivnění justice tímto zákonem zasahuje, jsou posílení elektronizace justice, upřesnění právní úpravy koncentrace řízení, posílení procesních práv osob nezletilých a změna institutu obnovy řízení před Ústavním soudem. 20

21 judikatury naplňoval Nejvyšší soud zejména skrze nenárokové dovolání, kdy v otázce přípustnosti dovolání záleželo pouze na úvaze Nejvyššího soudu, zda je splněn předpoklad zásadního právního významu. Oproti tomu převážně retrospektivní funkci, jejímž primárním účelem je zpětná kontrola správnosti přezkoumávaného rozhodnutí nižších soudů a nikoli vytváření judikatury precedentního charakteru, zaujímalo dovolání nárokové, založené na zjevném či skrytém nesouladu rozhodnutí prvního stupně a odvolacího soudu. 40 Důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb. (dále jen důvodová zpráva ) uvádí, že dosavadní právní úprava již dostatečně neumožňuje Nejvyššímu soudu zajišťovat tolik potřebnou jednotu a zákonnost v rozhodovací činnosti soudů v občanském soudním řízení. Sjednocující role Nejvyššího soudu v našem neustále měnícím a rozvíjejícím se právním prostředí nabývá stále většího významu a její důležitost v souvislosti s rekodifikací soukromého práva nelze slovy vůbec vyjádřit. Změna právní úpravy dovolání (v tomto případě změna v konstrukci přípustnosti dovolání) byla tím spíše nutná, když Ústavní soud svým nálezem ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil k 31. prosinci 2012 pro rozpor s ústavním pořádkem nenárokové dovolání (k tomu viz níže), které, jak jsem již uvedl, představuje v rámci zajištění jednoty právního řádu klíčový a nezastupitelný prvek. Pokud by tak nejpozději od roku 2013 nová právní úprava nenabyla účinnosti, stal by se Nejvyšší soud v podstatě třetí instancí civilní soustavy soudů a roli sjednocovatele judikatury by musel převzít Ústavní soud Neúnosné zatížení Nejvyššího soudu Dalším důvodem vedoucím k novelizaci právní úpravy dovolání je neúnosné zatížení Nejvyššího soudu a s tím spojené neúměrné průtahy v dovolacím řízení a snížení kvality soudních rozhodnutí. Ze statistiky Nejvyššího soudu ohledně dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech uvedené v důvodové zprávě plyne, že od roku 2009 se Nejvyššímu soudu daří vyřizovat vyšší počet dovolání, než činí nový nápad, čímž postupně dochází k mírnému snižování nevyřízených dovolání z dřívějších let. Nejedná se však o nijak dramatické snižování. Nevyřízených věcí leží 40 Blíže o prospektivní a retrospektivní funkci českých soudů se zaměřením na dovolání viz KÜHN, Z. Civilní dovolání v zákrutech ústavní justice. Právní rozhledy. 2012, č. 22, ISSN , str

22 na Nejvyšším soudě stále mnoho 41 a v souvislosti s novým občanským zákoníkem a souvisejícími právními předpisy lze jen předpokládat výrazné zvýšení nápadu dovolání. Z uvedeného plyne, že právní úprava dovolání dostatečně nenaplňuje požadavek Rady Evropy o efektivním, rychlém a ekonomickém občanském soudním řízení. Jedním z faktorů zapříčiňujících, dle mého názoru zcela zbytečné, průtahy v civilním procesu je uplatňování kasačního opravného systému v dovolacím řízení. Důvodová zpráva k tomuto uvádí, že v zájmu urychlení řízení není třeba vždy trvat na uplatnění čistě kasačního systému. Může-li věc uzavřít Nejvyšší soud jako dovolací soud svým (měnícím) rozhodnutím, není tu místo k pouze formálnímu zrušování rozhodnutí odvolacího soudu, při němž je stejně nepochybné, jak má být věc v dalším řízení rozhodnuta. Na základě kasačního systému Nejvyšší soud není oprávněn, nesouhlasí-li s rozhodnutím odvolacího soudu, sám ve věci rozhodnout (a změnit rozhodnutí odvolacího soudu) a řízení tím definitivně ukončit, a to ani v případech, kdy skutková zjištění poskytují dostatečně způsobilý podklad pro rozhodnutí. Jedinou možnou cestou Nejvyššího soudu jak docílit změny dovoláním napadeného rozhodnutí je vydat zrušující rozsudek a se závazným právním názorem vrátit věc příslušnému soudu nižší instance 42 k dalšímu řízení. Tento postup může vést až k téměř nekonečným sporům, které představují problém jak pro účastníky řízení, tak pro samotné soudy. Účastníkům řízení se nedostává konečného vyřešení merita sporu, čímž do značné míry trpí právní jistota a autorita soudu. Nelze opomenout ani neustále narůstající náklady soudního řízení. Negativní následky na straně soudů jsou evidentní. Soudům se na stůl vracejí věci, kterými se již zabývaly, což představuje jenom další zatížení a ve své podstatě i ztrátu času. Samozřejmě, v případě, že skutková zjištění neposkytují Nejvyššímu soudu dostatečný podklad pro rozhodnutí, je zcela nezbytné, aby věc byla navrácena příslušnému soudu nižšího stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud totiž není 41 Kupříkladu v roce 2012 činil počet nevyřízených dovolání v rámci občanského a obchodněprávního kolegia něco přes 3100 věcí, Zdroj: ment &lng=cz 42 Tímto může být odvolací soud nebo též soud prvního stupně, a to v případech, kdy důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí rovněž pro rozhodnutí soudu prvního stupně. 22

23 skutkovou instancí. Proto se plně ztotožňuji s výše citovaným tvrzením důvodové zprávy. Nejvyšší soud je neustále zatěžován velkým počtem dovolání, kterými se z hlediska merita věci vůbec nezabývá, například pro nepřípustnost, opožděnost či nesplnění podmínky povinného zastoupení dovolatele. Možnost rychlejšího rozhodování navíc dále zamezuje systém senátního rozhodování, který se uplatňuje bez výjimky i v jednoduchých otázkách, jako je např. zastavení řízení pro zpětvzetí dovolání nebo odmítnutí dovolání pro opožděnost. Úroveň kvality dovolání samozřejmě také hraje svoji roli. Pracovat s dovoláním, kde advokáti zaměňují ustanovení o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody nebo dovolací důvody nedostatečně právně kvalifikují, je samozřejmě mnohem náročnější. 43 Na základě těchto skutečností si novelizace právní úpravy dovolání klade za cíl, v souvislosti se snížením neúnosného zatížení Nejvyššího soudu, dosáhnout větší transparentnosti a celkového zjednodušení ustanovení o dovolání (zejména v oblasti přípustnosti dovolání), za účelem snížení nápadu dovolání, jež nejsou předmětem meritorního přezkumu a zbytečně tak zatěžují Nejvyšší soud Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 Plénum Ústavního soudu k 31. prosinci 2012 zrušilo nálezem ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, na návrh II. senátu Ústavního soudu ustanovení 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, pro jeho rozpor s ústavním pořádkem. Napadené ustanovení obsahovalo právní úpravu přípustnosti nenárokového dovolání. Jedná se o velice kontroverzní nález, a to jak z hlediska posouzení věci samé, tak i z hlediska procesní stránky 44 (tou se však pro účely této práce nehodlám blíže zabývat). Na následujících řádcích se pokusím rozebrat hlavní důvody, které Ústavní soud vedly ke zrušení výše uvedeného ustanovení, jakož i účinky a dopad tohoto nálezu na novou právní úpravu dovolání. 43 Viz obecnou část důvodové zprávy. 44 K problematice aktivní legitimace II. senátu Ústavního soudu k podání návrhu na zrušení 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. plénu Ústavního soudu a dalším procesním pochybnostem v souvislosti s uvedeným nálezem viz odlišná stanoviska soudců Miloslava Výborného, Jiřího Muchy a Jiřího Nykodýma. 23

24 Posouzení ústavnosti ustanovení 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dne 21. února 2012 rozhodl Ústavní soud o zrušení ustanovení 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které obsahovalo právní úpravu přípustnosti nenárokového dovolání. Dikce uvedeného ustanovení zní: Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Spolu s uvedeným ustanovením považuji za nutné též uvést dikci ustanovení 237 odst. 3 o. s. ř., které demonstrativním výčtem stanoví definici zásadního právního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle 241a odst. 2 písm. a) a 241a odst. 3 se nepřihlíží. 45 Dle II. senátu Ústavního soudu, který podal návrh na zrušení tohoto ustanovení, není v souladu s ústavním pořádkem, resp. s normativním principem právního státu dle čl. 1 Ústavy 46, ponechává-li napadené ustanovení Nejvyššímu soudu prostor pro nepředvídatelnou úvahu o tom, zda otázka předestřená dovolatelem je či není otázkou zásadního právního významu. Rovněž nesplňuje ani požadavky na kvalitu zákona omezujícího základní práva (čl. 4 odst. 2 Listiny), neboť napadené ustanovení je třeba považovat za formální zákon, který limituje základní právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Má-li ovšem jít o řádný zákon v materiálním smyslu, musí být pro účastníka řízení (po odborné poradě 45 Toto ustanovení však II. senátem Ústavního soudu nebylo předmětem návrhu na zrušení. Takový návrh by totiž byl dle 66 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, shledán nepřípustným. Uvedené ustanovení totiž bylo v době mezi řízení před Nejvyšším soudem a návrhem II. senátu zákonem č. 7/2009 Sb. novelizováno. 46 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky 24

25 s advokátem, jehož přítomnost je v dovolacím řízení obligatorní) seznatelné, že zákonné pravidlo dopadá i na jeho případ. 47 Uvedená argumentace II. senátu Ústavního soudu je zcela postavena na úvaze, že napadené ustanovení je vágní a neurčitou právní normou a jako takové nenaplňuje princip předvídatelnosti soudního rozhodování. Hlavní otázkou pro posouzení plénem Ústavního soudu tak jinými slovy bylo, zda právní norma konstruovaná pomocí obsahově neurčitého pojmu (zásadní právní význam), který vyžaduje počáteční úvahu soudu, je či není dostatečně předvídatelná pro své adresáty. Ze shora označeného nálezu je patrno, že Ústavní soud si je vědom účelu a funkce napadeného ustanovení v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. Rovněž pak také nutností jistého zúžení přípustnosti dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, za účelem sjednocování judikatury skrze rozhodování o otázkách toliko právně významných, a to především z důvodu nebezpečí neúnosného zatížení Nejvyššího soudu. I přes tyto skutečnosti však Ústavní soud shledal napadené ustanovení protiústavním pro jeho neurčitost (vágnost), která již nepředstavuje v reálném prostředí, tj. možnostech obecné justice, předvídatelné právo, čímž se ocitá v rozporu s požadavky plynoucími z principu právního státu. 48 Nepředvídatelnost napadeného ustanovení spatřuje Ústavní soud zejména v nejednotné interpretaci a aplikaci podmínky zásadního právního významu Nejvyšším soudem. Demonstrativní výčet charakteristik rozhodnutí odvolacího soudu (ust. 237 odst. 3 o. s. ř.), které z nich činí rozhodnutí, jež mají mít zásadní právní význam, je judikaturou Nejvyššího soudu tu nepředvídatelně rozšiřován, jinde nepředstavitelně zužován. 49 Pozornost je soustředěna zejména na nekonzistentní rozhodování Nejvyššího soudu a rovněž nerespektování judikatury Ústavního soudu v souvislosti s podmínkou judikatorního přesahu. V některých rozhodnutích totiž Nejvyšší soud přiznává rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam pouze v případě, že řešená právní otázka má zásadní právní význam, jak pro rozhodnutí v projednávané věci, tak z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. 50 Přípustnost 47 Body 4 a 5 nálezu Ústavního soudu ČR ze dne , sp. zn. Pl. ÚS 29/11 48 Body 45 a 67 nálezu Ústavního soudu ČR ze dne , sp. zn. Pl. ÚS 29/11 49 Bod 4 nálezu Ústavního soudu ČR ze dne , sp. zn. Pl. ÚS 29/11 50 Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 23 Cdo 2703/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne sp. zn. 23 Cdo 1398/

26 dovolání pro zásadní právní význam je tak podmíněna existencí judikatorního přesahu. V jiných rozhodnutích je naopak, především pro specifičnost a nezaměnitelnost skutkových okolností dané věci, na první místo kladen význam právní otázky pro rozhodnutí konkrétního případu, aniž by se hledělo na možné budoucí využití v další judikatuře. 51 Dalším argumentem svědčícím pro nepředvídatelnost napadeného ustanovení je dle Ústavního soudu vysoké procento odmítavých rozhodnutí pro nepřípustnost skrze otázku zásadního právního významu. 52 S uvedenými argumenty většiny pléna Ústavního soudu však dle mého názoru nelze souhlasit. Hlavním smyslem a účelem nenárokového dovolání je posílení judikatorně sjednocující role Nejvyššího soudu. K naplnění tohoto účelu vytváří napadené ustanovení podmínky, na základě kterých je Nejvyšší soud oprávněn, dle zákonem stanoveného kritéria, filtrovat dovolání, jež budou nebo naopak nebudou předmětem přezkumu ve věci samé, což mu umožňuje lépe reagovat na neustále se vyvíjející právní řád a společenské poměry a vytvářet tak odpovídající judikaturu. 53 Tímto zákonným kritériem je zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí. Je zcela zřejmé, že právní úprava přípustnosti dovolání založená úvaze Nejvyššího soudu ohledně posouzení významnosti řešené právní otázky může vyvolat i jistou míru nepředvídatelnosti a právní nejistoty. Předvídatelnost v otázce přípustnosti nenárokového dovolání měla být zajištěna prostřednictvím konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Jejím respektováním v následně řešených obdobných případech se pak mělo zajistit i naplnění zásady rovnosti při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu obdobného posuzování obdobných případů, což je právě jedním z atributů předvídatelnosti soudního rozhodování. 54 O to více zarážející je skutečnost, že většina pléna Ústavního soudu pro podporu své argumentace o nepředvídatelnosti napadeného ustanovení uvádí případy nejednotné judikatury Nejvyššího soudu ve výše zmíněné problematice 51 Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 29 NSČR 66/ Ze statistik analytického oddělení Ústavního soudu plyne, že v rámci posouzení otázky zásadního právního významu je v 80,58% případů dovolání shledáno nepřípustným. Viz k tomu bod 12 nálezu Ústavního soudu ČR ze dne , sp. zn. Pl. ÚS 29/ Viz vyjádření České advokátní komory ze dne 25. ledna 2012 v bodě 14 nálezu Ústavního soudu ČR ze dne , sp. zn. Pl. ÚS 29/ KŘIVÁČKOVÁ, J.; HAMUĽÁKOVÁ, K. Nad nálezem Ústavního soudu o ústavnosti dovolání dle 237 odst. 1 písm. c) OSŘ a novou právní úpravou dovolacího řízení. Právní rozhledy. 2013, č. 5, ISSN str