JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ

Transkript

1 JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér scénografie Site specific a Divadlo Continuo Diplomová práce Autor práce: BcA. Matěj Sýkora Vedoucí práce: Mgr. Jan Štěpánek Oponent práce: Mgr. Barbora Příhodová 1 Brno 2012

2 Bibliografický záznam SÝKORA, Matěj. Site specific a Divadlo Continuo [Site specific and Continuo theatre]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, ateliér scénografie, Vedoucí diplomové práce Jan Štěpánek. Anotace Diplomová práce Site specific a Divadlo Continuo pojednává o fenoménu site specific, tedy o tvorbě divadla v netradičních, nedivadelních prostorech. V první části práce vycházím z divadelních představení unikátního českého souboru Continuo. V části druhé se pak pouštím do teoretického rozboru divadla site specific, snažím se definovat pojem, nastínit vznik tohoto žánru a napsat něco o jeho současných tvůrcích. Poslední, třetí částí se pak odkazuji ke konkrétním site specific projektům, na kterých jsem spolupracoval. Snažím se tak podat co nejkomplexnější pojednání o site specific, rozebrat jej teoreticky, historicky a nakonec i na základě praktických výstupů. Annotation Diploma thesis Site specific and Continuo Theatre deals with site specific therm, with theatre in anusual and non-theatre spaces. In the first part of my thesis I write about performances of czech unique company Continuo. In the second part I write about history and theory of site specific. Im trying to overwrite site specific and Im writing about contemporary site specific artists. The last third part consist from the description of my experiences with site specific theatre. Im trying this way to give togehter complex thesis about site specific from theoretic and practic angel too. 2

3 Klíčová slova Site specific, Divadlo Continuo, netradiční prostory, alternativní divadlo, genius loci, Kratochvílení, Pavel Šťourač. Key words Site specific, Continuo Theatre, innovative spaces, alternative theatre, genius loci, Kratochvílení, Pavel Šťourač. 3

4 Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Knihovně JAMU a používána ke studijním účelům. V Brně, dne BcA. Matěj Sýkora 4

5 Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval : Janu Kačenovi, Robinu Kvapilovi apavlu Gejgušovi za podnětné rozhovory při vytvářeni této diplomové práce. 5

6 Obsah ÚVOD DIVADLO CONTINUO O Divadle Continuo Divadlo Continuo a prostor Komunitní divadlo Historie divadla Continuo Zámek Kratochvíle Continuo na cestách Odcházení Jizvy obětí Způsob práce Scénografie Continua SITE SPECIFIC Vymezení pojmu site specific Historie site specific První a druhá divadelní reforma

7 Akční umění Site specific a jeho předchůdci v českém uměleckém kontextu Holandské site specific České site specific Prostředky site specific divadla Scénografie site specific PROJEKTY SITE SPECIFIC Vosí továrna Bajka o lásce, pekle a márnici Marie Restituta...59 ZÁVĚR...64 Obrazová příloha...67 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE...72 Obhajoba absolventského výkonu...74 Obrazová příloha k absolventskému výkonu

8 ÚVOD Na základě dlouhodobé fascinace divadlem uváděném na netradičních místech jsem se právě tomuto tématu rozhodl věnovat svou diplomovou práci. Klíčový v ní bude pojem site specific, kterým je právě divadlo uváděné mimo oficiální divadelní budovy označováno. Jedná se o zajímavý fenomén hodný naší pozornosti. V následujících řádcích bych chtěl popsat specifika divadla v netradičních prostorech, zabývat se jeho vznikem, vývojem, jednotlivými historickými etapami v zahraničí i tuzemsku. Dále jeho přednostmi a charakteristickými rysy. Snažím se také vymezit pojem site specific, definovat tento žánr a určit jeho aspekty. Kromě teoretických definic se však také snažím vycházet z rozboru konkrétních praktických výstupů, ukazovat možnosti site specific a jevy s ním související na konkrétních představeních. Jako účastník na několika ročnících letního divadelního projektu Kratochvílení jsem se rozhodl popsat tvorbu divadelní skupiny Continuo. Co do délky působení a množství představení vytvořených pro zvláštní, netradiční prostory patří Continuo v rámci České republiky k nejvýraznějšímu zástupci. Působí už od 90. let, od té doby uvedl soubor celou řadu představení s mnoha reprízami. V tomto rozsahu jsou na naší scéně unikum. Proto je právě této divadelní skupině věnována první část diplomové práce. Popisuje vznik a vývoj Continua a jeho různé vývojové etapy i režijní a scénografické postupy manželů Pavla a Heleny Šťouračových. Při popisu jednotlivých etap se také zaměřuji na popis konkrétních představení s jejich výpravou a postupy propojení díla se specifickým prostorem. 8 Na základě pozorování tvorby souboru Continuo se pak v druhé části práce dostávám k obecněji platnějším principům divadla site specific jako takového.

9 Definuji tento pojem, zásady a hlavní rysy tohoto fenoménu. K popsání a hlubšímu pochopení žánru site specific je nutné znát také vývoj tohoto žánru a jeho předchůdců. Proto se vracím v historii uměleckých žánrů až na konec 19. a počátek 20. století a snažím se poukázat na postupně sílící tendence a snahy divadelníků, které přes dadaistické kabarety, přes první i druhou divadelní reformu vedly ke vzniku příbuzných žánrů jako happening, performance či landart, abych se nakonec propracoval až k samotnému vzniku site specific. V popisu vývojových etap přitom sleduji jak vývoj v zahraničí, tak jeho následné ozvěny u nás. Žánr site specific vznikl a ve svých počátcích se nejsilněji formoval v Nizozemí, věnuji tedy jednu kapitolu právě holandským průkopníkům. V další kapitole se pro změnu snažím popsat současné či nedávné zajímavé site specific akce v České republice. Site specific jako zvláštní žánr klade specifické požadavky, vyžaduje osobitý přístup scénografa. Proto se v této části pokouším popsat a definovat způsob, jakým by měl scénograf postupovat při práci se zvláštním, nedivadelním prostorem, s čím se může setkat, jak by měl postupovat při volbě užitých scénografických a kostýmových postupů. Ve třetí části se proto zaměřuji na konkrétní představení site specific, kterých jsem byl účasten. Popisem práce na těchto projektech a jejích výsledků se snažím dovršit diplomovou práci úvahami o konkrétních, praktických zkušenostech. Snažím se tak dosáhnout komplexnosti, po vytyčení teoretických pojmů a základních charakteristik se postupně dostat k reálným výsledkům. 9

10 1. Divadlo Continuo Následující část bude pojednávat o divadelním souboru Continuo. Jedná se o velmi zajímavý a ojedinělý fenomén v českém divadelním kontextu. Proto jsem se rozhodl věnovat tomuto souboru a jeho tvorbě pozornost v celé první části diplomové práce O Divadle Continuo Divadelní skupina vznikla počátkem devadesátých let v Praze ze studentů DAMU. Zpočátku šlo jen o aktivity volného sdružení studentů uměleckých škol, neměli ještě název ani sídlo. Teprve roku 1992 vznikl název divadla - Continuo a zformovala se stálá skupina. Jejím uměleckým vedoucím a režisérem se stal Pavel Šťourač, soubor vede dodnes společně se svou ženou a scénografkou Helenou Šťouračovou. Název souboru, Continuo, vychází z latinského slova, které nese význam nepřetržitě, neustále, bez přerušení, nebo také navazovat, pokračovat. Tyto významy vystihují jak touhu po nepřetržitém hledání, vývoji, tvorbě, poznávání, tak v druhém plánu odkazují k návaznosti na tradice starých divadelních forem, jakými byly například mystéria, poutě či produkce kočovných společností a kejklířů. Roku 1992 soubor opustil hlavní město a po kočovných začátcích, úzce spojených s pouličním a loutkovým divadlem, se usídlil v jižních Čechách. Umělci hledali stálé sídlo v Třeboni a Vodňanech. Od roku 1995 se divadlo Continuo trvale usídlilo a začalo tvořit v Malovicích (25 km od Českých 10

11 Budějovic) na statku s poetickým názvem Švestkový dvůr. Od roku 1996 soubor pod vedením Pavla Šťourače pořádal letní festival Kratochvílení na nedalekém zámku Kratochvíle. Polnohospodářská usedlost Švestkový dvůr, kterou manželé Šťouračovi zakoupili z vlastních prostředků a stále ji postupně renovují, má sloužit nejen jako výchozí základna souboru, ale také jako mezinárodní centrum alternativního divadla. Má být uměleckou dílnou, sloužící k soustředěné práci, k pořádání pravidelných seminářů, festivalů a k mezinárodním střetáváním divadelníků. Taková byla vstupní idea a k té také stále směřují. Přesun Continua z hektického hlavního města na poklidný venkov měl vést k tomu, aby tvůrci měli dost času na přípravu představení a možnost koncentrace na realizaci svých nápadů. Ideou byla nejen tvorba samotná a vznik představení, ale jejich zpětné prozkoumávání, zpětná vazba, reflexe. Podstata souboru tedy vychází z inspirace divadelních laboratoří. Dalším důvodem odchodu z Prahy bylo osvobození se od vysokých finančních nároků na život v hlavním městě. Pokud by si zde soubor pronajímal sál, musel by ročně vyprodukovat na pět premiér a hojně reprízovat, aby se vůbec uživil. Bylo by to pak tedy klasické repertoárové divadlo. Zkoušení a hraní, každodenní provoz by znemožnily tvořivou práci a nebylo by dost prostoru na hledání, přehodnocování. Dalším důvodem přesunu bylo okolí Malovic, otevřený prostor, krajina mimo hluk a ruch velkého města. Právě malebná krajina obklopující Švestkový dvůr a nedaleký zámeček Kratochvíle se později staly velkými inspiračními zdroji souboru. A nakonec dalším důvodem pro přesun byla možnost mnohahodinového zkoušení. Herci, kteří vstoupili do souboru, se nastěhovali na Švestkový dvůr, či do maringotky stojící za domem v zahradě. Herci spolu bydleli, dělili se o jídlo, trávili spolu téměř veškerý čas v úzké komunitě. Většinu dne pak věnovali zkoušení, cvičení herecké techniky, tanci, fyzickým rozvojovým cvičením, zpěvu. Kromě působení na Švestkovém dvoře spolupracovalo Continuo v roce 1996 se Studiem dell arte a společně založili českobudějovickou Nezávislou otevřenou scénu NOS v objektu bývalé vojenské sýpky. 11

12 Jak tedy můžeme vidět, divadlo Continuo opustilo tradiční divadelní prostory, prošlo etapou hraní na ulici, pod širým nebem, na festivalech, útočiště hledá v atypických (bývalých zemědělských) prostorech. Soubor divadla Continuo používá spíše nonverbální vyjadřovací prostředky, jako je tanec, fyzické herectví, masky, živou muziku a zpěv, zajímavé a autentické prostory, výraznou vizuální stylizaci. Různí divadelní kritici mu přiřkli rozmanitá označení, zařazení, jako např. fyzické divadlo, loutkové divadlo, pouliční divadlo, antropologické divadlo nebo český nový cirkus. Do žádné z těchto kategorií Continuo nespadá cele, rozsahem použitých prostředků zároveň může spadat do všech. Sami o sobě na domovských internetových stránkách říkají: Pro tvůrce Continua však není příliš důležité, zda jejich práce bude charakterizována jako fyzické, či vizuální divadlo, stejně tak jako pro herce Continua není důležité, zda hrají či tančí. Mnohem důležitější než otázky estetiky a stylu je pro členy Continua podstatné hledání a zpracovávání tématu, potřeba pracovat společně, divit se, být překvapování, učit se, rozvíjet se, a výsledky práce sdílet s diváky. Pro hereckou práci Continua je charakteristické hledání autentického, osobního výrazu spojováním výtvarného znaku a fyzického herectví, rytmu a muzikanty. Ke každodenní herecké práci patří pravidelné herecké tréninky, workshopy, kontinuální seznamování se s hereckými, hlasovými a tanečními technikami, stejně jako individuální i společná laboratorní a výzkumná práce. Divadlo tak vědomě navazuje na tradici tvůrců druhé divadelní reformy

13 Osobitý styl divadla Continuo vychází z neustálého, nepřetržitého hledání kontinuálního vývoje, zde tedy opět narážíme na význam názvu souboru. Cílem není nazkoušet představení, tedy skončit s prací na něm s premiérou a zkoušet další. Cílem je vzniklé představení neustále přetvářet, rozvíjet, ladit, bez ustání hledat nové varianty a možnosti. Cílem je zkoušení nového, ještě nepoznaného. Odtud tedy to věčné plynutí, cesta, která nemá konce Divadlo Continuo a prostor Continuo je divadlo, jež žije, vzniká a tvoří v konkrétním přírodním, venkovském prostoru, mimo městská centra jejich hluk a špínu. 2 Divadlo Continuo je už od začátku svého vzniku vázáno na prostor, ve kterém pracuje. Soubor začínal jako pouliční divadlo a ulice, se svými podmínkami a prostředím, určovala poetiku a použité vyjadřovací prostředky. Vlivy práce s prvky pouličního divadla a nového cirkusu přitom nikdy divadlo Continuo neztratilo a jsou dodnes vryty do jejich poetiky. Ačkoliv se v některých etapách divadlo uchýlilo také do klasického divadelního prostředí, ne-li přímo do divadelního sálu, tedy alespoň do šapitó, s venkovním, či chceme-li, ve své podstatě nedivadelním prostorem nikdy kontakt neztratilo. I po usazení v Malovicích hledá soubor inspiraci při letních projektech na zámku Kratochvíle, představení herci zkouší a hrají na nádvoří zámku, v zámeckých zahradách, u rybníka, později dokonce opouští i zámek a hledají zdroje inspirace v historii

14 zemědělských usedlostí v sudetských jižních Čechách, či připravují představení v jedoucím vlaku. Ať už však každé další představení vzniká tam, či onam, hledá inspiraci v prostoru, v energii a struktuře krajiny, v paměti daného místa a jeho atmosféře. Prostor pak ovlivňuje nejen výslednou podobu představení, ale celé zkoušení, hledání témat a přemýšlení o nich. V rozhovoru pro Lidové noviny k tomu šéf ansámblu Pavel Šťourač říká: LN: Co je tématem letošního letního projektu Divadla Continuo? To teď před začátkem přesně nevíme. Projekt vychází z principu "site specific (divadlo v netradičním prostoru pozn. red.). Důležitější než úzce vymezené téma je proto místo, ze kterého postupně konkrétní témata vyvstanou. 3 Tvorba souboru je tedy úzce spjata s okolním prostředím a vychází z prostoru, z tohoto hlediska nás tedy bude zajímat jako zástupce site specific. V kontextu české divadelní scény je divadlo Continuo, vzhledem k délce fungování souboru i množství vyprodukovaných představení, snad nejvýraznějším souborem, který s formou site specific pracuje. Proto se tímto souborem budeme zaobírat i v dalších kapitolách a blíže se zaměříme na jejich tvorbu, užívané prostředky a divadelní postupy Komunitní divadlo 3 /ln_kultura.asp?c=a110805_105051_ln_kultura_mtr 14

15 HN: Lidé, kteří vám pomáhali hledat příběh a nacházet ho, jsou z mnoha zemí. Odkud jsou a jak jste k nim přišel? Jsou z Německa, z Ruska, Ukrajiny, Polska, Maďarska, Chorvatska, Slovenska a Česka. A jak jsme k nim přišli? Dávali jsme všude, kde jsme hráli, na vědomí, že pořádáme Kratochvílení. Informovali jsme, že představením předchází třítýdenní společná práce a že zveme účastníky, kteří mají zájem o podobný způsob divadla, jaký viděli při našich představeních. Přihlásilo se nám přes čtyřicet lidí, z nichž jsme vybrali dvaadvacet. 4 Divadlo Continuo je mezinárodní soubor. Kromě toho, že ve svém souboru slučuje lidi různých národností a jazyků, dokáže také komunikovat s cizojazyčným obecenstvem. Herci se vyjadřují mimoslovně, představení jsou srozumitelná každému publiku, poetika inscenací je založena na obrazech, hudbě, atmosférách, akrobacii a snových obrazech. Divadlo se odlišuje od běžných kamenných scén také tím, že má nestálý soubor, jeho členové se obměňují od projektu k projektu. Pokud má někdo zájem o spolupráci s tímto divadlem a je k ní přizván, nastěhuje se na Švestkový dvůr, kde jsou pro herce vyhrazeny maringotky. Lidé spolu na statku zkouší, mají tréninky, zdokonalují se díky hlasovým a fyzickým cvičením. Společně rozvíjí téma daného projektu, přináší nové podněty, nápady, rozvíjí asociace. Systém práce je jiný než v repertoárových divadlech, kde se profesionální herci scházejí pouze na zkoušky a potom opět odchází, tady spolu během zkoušení lidé tráví intenzivně většinu času, společně se starají o stravování či chod statku. Fungují spolu jako celek, jako komunita. Pavel Šťourač se k tomu vyjádřil v rozhovoru pro Hospodářské noviny takto:

16 Celá příprava inscenace je hledáním příběhu. Ten není daný od začátku, vycházíme z tématu, z co nejprecizněji formulované základní situace, ale jak se vyvine, jak se zvrtne, jakými peripetiemi projde, to nevíme. Záleží na tom, co během tří týdnů příprav účastníci projektu přinesou. Mám pocit, že letos jsme tomuto zadání, které jsme si dali, dostáli nejlépe. Dva dny před premiérou jsme ještě nevěděli, jak představení skončí, a stále hledali jeho konec. 5 Pavel Šťourač v rozhovoru dále dodává, že ačkoliv je pro soubor důležité vyprávění příběhu a jeho předání divákům, je pro soubor ještě důležitější to, co spolu zažijí během přípravy či hraní inscenace. Cílem tedy není pouhá produkce, ale také osobnostní rozvoj členů v souboru. Hledání Historie divadla Continuo O úplných začátcích a prvních vývojových krocích divadla není příliš dokumentů. Víme, že roku 1990 spolu na DAMU začali spolupracovat Pavel a Helena Šťouračovi, režisér a scénografka. Roku 1992 se přesunuli z Prahy do jižních Čech a roku 1993 založili oficiálně nezávislé profesionální divadlo. Cestovali, hráli na ulici, používali loutky malé i velké, v životní či nadživotní velikosti, chůdy a živou muziku (v tomto období především akordeon, bicí). Už od začátku své tvorby tíhli k lidové poetice, sbírali lokální historky, čerpali z lidových tradic (např. venkovské svatby)

17 Continuo je divadlo,... jež je napájeno kořeny lidové kultury a jež ohledává - jednoduchými divadelními formami, prostými příběhy i hudbou dávné tradice, které by jinak skončili zadušené pod betonovými dálnicemi technokultury dneška. Divadlo, jež je invenční a dokáže tyto tradice přetvářet ve vlastní osobitý styl. 6 V prvních inscenacích byl patrný velký podíl loutkového divadla a improvizace. Představení vznikala procesem improvizačního zkoušení řízeného režisérem Pavlem Šťouračem, který ponoukal k hledání, objevování. Herci souboru o pár členech si sami vyráběli kostýmy, kulisy, rekvizity i loutky. Společně skládali hudbu, modifikovali písně a podíleli se na vzniku textu. Používali jednoduché hudební nástroje, hlas, zpěv, levné materiály na jednoduché dekorace a skromnou výpravu. Výrazná byla užitá symbolika ohně, vody, písku. Z prvních představení jmenujme např. inscenace Drakoni, Cirkus Vitae či Dokud nás sny nerozdělí. Roku 1995 se Šťouračovi usadili v Malovicích na Švestkovém dvoře a stálý soubor se rozrostl o tři další důležité herce, kteří stáli při vzniku většiny raných inscenací a později i u prvních ročníků Kratochvílení, byli to: Seiline Valée, Salvi Salvatore a Juráš Prasetaun. (První dva jmenovaní se později, roku 2007, s divadlem Continuo rozloučili, odštěpili se a vytvořili vlastní soubor s výraznou cirkusovou poetikou Décalages. Také Juráš Prasetaun se v tomto roce odloučil a začal pracovat na vlastních sólových projektech.) Tvorba souboru nás bude zajímat především od roku 1997, kdy Continuo začalo každoročně pořádat letní festival Kratochvílení na zámku Kratochvíle. Zajímat nás bude právě proto, že v tomto období divadlo nejvýrazněji pracuje s prostorem a rozvíjí ve své tvorbě aspekt site specific. Festival se odehrával každé léto od roku 1996 až do roku 2005, tedy celých deset let. Na tradici 6 Divadelní noviny: 17

18 Kratochvílení později navázal dalšími letními představeními v duchu site specific uváděnými však mimo (po deseti letech už vyčerpaný) prostor zámku Kratochvíle, na příklad dvakrát u rybníka v Malovicích, v jedoucím vlaku, v bývalém JZD. Vysvětleme si nyní, co je to Kratochvílení: Kratochvílení je letním plenérovým divadelním festivalem uváděným na zámku Kratochvíle a jeho bezprostředním okolí v letech Šlo o třítýdenní workshop, kterého se účastnili studenti divadelních škol, divadelníci amatérští i profesionální z různých zemí. Pracovalo se vždy v několika dílnách (herecká, výtvarná, hudební, akrobatická), práce všech dílen však spěla k jednotnému výsledku, k plenérovému představení. Představení bylo uváděno bezprostředně po skončení soustředění, v průběhu jednoho týdne, poté už nebylo nikdy zopakováno v jiném čase ani prostoru. Jindy a jinde nebylo možné toto site specific zhlédnout. Členové souboru, ti stálí i ti dočasní, se v rámci dílen učili chůzi a tanci na chůdách, žonglování, žonglování s hořícími kužely, tanci, akrobacii v šálách, chůzi na laně. Vyráběli si masky, nadživotní loutky. Spojením všech prostředků do inscenace vznikala směs klaunérie, cirkusových čísel, obrazů vytvářených působivými maskami. Nutno k tomu ještě dodat, že v druhé polovině 90. let zasáhla Čechy vlna nového cirkusu, který přišel z Francie. Čeští divadelníci měli možnost na různých festivalech (např. Letní Letná) zhlédnout řadu cirkusových představení, která je pak inspirovala, inspirace otevírala nové možnosti divadla. I Continuo bylo touto vlnou silně ovlivněno a začali se cirkusovou formou v tomto období hodně zabývat. Mimo práci na festivalu Kratochvílení pak přes zimu zkoušeli svá cirkusem ovlivněná představení, s kterými jezdili po festivalech. V tomto období si také Continuo zakoupilo šapitó a přesunuli do něj část své produkce. Cirkus ovlivnil myšlení divadelníků nejen z hlediska práce s prostorem a formy herectví, nesl také svou výraznou ideu. Kočovný život, každodenní dobrodružství 18

19 na cestách, pocit svobody a neomezenosti hranicemi, mezinárodnost a možnost komunikace nonverbální, tedy znalostí daného jazyka, neomezenou formou. Vraťme se však nyní k bližšímu popisu práce Continua s prostorem a zaměřme se na období práce na zámku Kratochvíle Zámek Kratochvíle Popišme si tedy, jak vypadá prostor, ve kterém Continuo našlo azyl na deset let svého působení, zformovalo svou typickou estetiku a stalo se známým (vývozním) divadelním souborem. Zámek se tyčí v okolní krajině poněkud nečekaně, trochu jako zjevení, či fata morgána. Uprostřed krajiny se náhle zjevuje zcela symetrický útvar. Za objektem nevelkého zámku s věží je rozlehlá obdélníková zahrada ve francouzském stylu. Zámek se zahradou jsou obehnány geometrickým vodním příkopem ve tvaru obdélníku, je hluboký po pás a široký jen pár metrů. Jediná přístupová cesta suchou nohou je po mostě u brány zámku. Za příkopem je rozlehlý travnatý prostor, opět kopírující půdorys obdélníku. Celý areál je obehnán vysokou zídkou. Z ptačí perspektivy jde tedy o stále se rozšiřující obdélník, čistou symetrii. Pavel Šťourač se se souborem uchýlil na zámek jak kvůli atraktivitě tohoto prostoru, tak kvůli turistickému ruchu, který může pozitivně ovlivnit návštěvnost uváděného představení, ale především pro snadnou dosažitelnost ze základny, Švestkový dvůr v Malovicích je od Kratochvíle vzdálen jen několik kilometrů, vzdálenost se dá snadno překonat. Soubor může kulisy a rekvizity vozit tam a zpět v několika dodávkách, aniž by rozpočet souboru shořel za benzín ve spalovacím motoru. 19

20 Švestkový dvůr sloužil pro ubytování umělců, herců, hudebníků, techniků i scénografů. Na statku se nahazovalo, zkoušela tam kapela, účastníci spali v maringotkách či ve stanech, scénografové měli vytvořené improvizované dílny v přilehlých stodolách. Celý ráz raného fungování souboru byl komunitní, v ústřední místnosti se ve velkém kotli připravovalo společné jídlo. Statek během prvních ročníků nebyl ani pořádně opravený, účastníci se museli při špatném počasí brodit v holinách blátemv (obr.1). Když byla inscenace nahozená, odjíždělo se v dodávkách a osobních autech na zámek. Kvůli klidu na přípravu se zkoušelo po večerech a celou noc, mimo návštěvní hodiny letohrádku. Herci se sžívali s prostorem, jemuž se také přizpůsobovaly jednotlivé scény, využívalo se specifik prostoru. Výtvarníci instalovali v areálu své objekty, loutky, sochy, kašírované objekty. Nad ránem se odjíždělo zpět na základnu a spalo se do oběda, a tak stále dokola. Vzniklé inscenace byly velice pestré, barvité, magické. Při představení se diváci pohybovali po celém areálu vedeni herci. Hrálo se na mostě při vstupu, pak se na věži zjevil čaroděj, bloudilo se v labyrintu zahrady, nebo se na zdi objevily gigantické stíny a přehrály kus děje. Pracovalo se s vodní plochou příkopu, pluly na něm herci na lodích, papírové sochy, ohně. Nad hlavami diváků létali kašírovaní ptáci či loutky lidí tahaných na lanech. Někdo z herců měl chůdy, jiný expresivní cirkusové líčení, používaly se masky, tanec, fyzické herectví i zpěvy. Pavel Šťourač má rád takovouto poetiku, která nezapře svůj původ v pouličním divadle, kde je třeba strhnout pozornost diváků eskapádami, hrát mezinárodně bez použití českého textu, vyjadřovat se výtvarnou stylizací, zpěvem, křikem, výrazným gestem, zveličovat. Continou rádo používá efekty, kouzla, odkazuje tak také na středověká mirákula, voděním diváků za jednotlivými částmi představení zase na procesí, duchovní poutě. Je to zvláštní směsice cirkusu a obřadu. Cílem je dosáhnout co nejsilnějšího efektu, působivosti, zanechat v divákovi stopu, zážitek. To je také důvod, proč divadlo dosáhlo takové popularity, získalo si širokou obec fanoušků, díky nonverbální komunikaci také v zahraničí (především Itálii a Francii). 20

21 Divadelní kritici později tento žánr nazvali, a Continuo ho rádo a hrdě používá, jako novou, středoevropskou snovou obrazivost. HN: Na které momenty vašeho představení se nejvíc těšíte? Těším se na všechna místa, kde se pohybuje ve vzduchu loutka, voděná třemi lidmi, když přivřu oči, představím si, že je to člověk, který chodí po hladině. Těším se na momenty vzdušné akrobacie. Snažili jsme se, aby to nebyla akrobacie, ale tanec ve vzduchu. 7 V určitých obdobích Continua převládala fascinace novodobým cirkusem s pokusy začlenit do představení akrobacie na lanech a tanec v šálách, jindy převládala touha pracovat s dřevěnou loutkou, vždy však hraje roli výrazná stylizace, fyzické expresivní herectví a specifické, jakoby snové obrazy Continuo na cestách Kromě Kratochvílení, kde se na tvorbě podílel velký soubor vzniklý z větší části z nadšenců, kteří se na léto sjeli do Malovic, se v této etapě zformoval také stálý soubor. Herci se Šťouračem žili na statku a nacvičovali menší představení, vývozní kusy, s kterými pak jezdili po festivalech po republice, později po celé Evropě (Ukrajina, Španělsko, Itálie, Francie atd.). Tato představení byla většinou buď loutková, ta se uváděla v divadelních sálech, typický je pro ně použitý dřevěný materiál, který tvoří scénu i charakteristické loutky, velké asi padesát centimetrů, voděné herci v černém oděvu. Opakem pak jsou kusy připravené pro uvedení pod širým nebem, pouliční divadlo, nevázané na konkrétní prostor, mobilní a sbalitelné do dodávky. Ze tmy se za tajemné hudby vynořuje silueta muže s křídly. Křídla nemají perutě, je to jen dřevěná konstrukce s otrhanými cáry papírů. Kráčí k nám a

22 přináší v náručí tělo jiného, bezvládného muže, ten je celý obalen páskami z kazet. Muž s křídly položí bezvládné tělo na zem, bere mezi prsty pásky a zpětně si přehrává mužův život. Je to anděl smrti, který zesnulého odnesl do zásvětí. To je jeden z obrazů poetiky Pavla Šťourače. Toto představení jsem kdysi viděl v rámci festivalu Spectaculo Interesse před ostravským Loutkovým divadlem. Ačkoliv byl konec října a večer už bylo opravdu zima, hráli herci bosí, polévali se vzájemně vodou. Hráli se zaujetím, cele se odevzdávajíc představení. I to je rys divadla Continuo, lidé, kteří v něm účinkují, jsou zapálení pro věc, projektu bezmezně věří a jsou schopni čehokoli, co je potřeba pro dobro inscenace. V tomto představení se mísily obrazy jakéhosi mučení, kdy zesnulý bloudí po zásvětí a hledá smysl žití, který za živa najít nestačil. Prochází očistcem, setkává se s podivně kostýmovanými, bizarními a karikaturními postavičkami, které ho mučí. Vzpomíná, sní. Občas se ráz představení mění v cirkus a herci skáčou zavěšeni na pružných lanech několik metrů nad hlavy diváků, dělají kotrmelce, točí se, houpou. Nakonec se vyhladovělá hlavní postava snaží najíst. Polévka je však od něj umístěna daleko v začarovaném kruhu, do kterého nesmí vstoupit, a jídlo si má sám nabírat pouze jednou rukou olbřímí dřevěnou lžící. Takto se najíst nedokáže, a tak hledá způsoby, jak si sám pomoct. Pointou je pochopení, že jediná možnost, jak se nasytit, je nakrmit nejprve jiného člověka, sedícího naproti, který pak na oplátku zase nasytí druhého. Šlo tedy o jakési podobenství o lásce k bližnímu. Jak již bylo řečeno, Continuo spojuje snovou poetiku, akrobacii, kejkle a kejklířské, pouťové triky s jakýmsi duchovním přesahem a hlubokou myšlenkou. Vše beze slov, nebo jen s jejich marginálním využitím Odcházení Jak Šťourač uvádí, každý ročník Kratochvílení byl jiný, nový. Vždy se snažil k prostoru přistoupit jinak, vidět ho nově, novýma očima, znovu ho poznávat. Nechtěl se opakovat, jeden z článků na toto téma je právě nazván Snažíme se 22

23 vyhýbat naučeným fíglům. Jak název jasně říká, nechce Šťourač vykrádat sám sebe, chce, jak sebe, tak i diváky, překvapovat. Pracoval s prostorem opravdu tvořivě, někdy nechal putovat diváky podél příkopu, herci pluli a hráli na lodích, někdy diváky postavil před rozcestí děje, každá z hlavních postav se vydala jiným směrem, a tak i diváci si museli vybrat, koho budou následovat, čí příběh uvidí, nebo ještě lépe řečeno zažijí. Diváci tedy mohli vidět dvě rozdílné inscenace, povídat si po skončení, co kdo zažil na své pouti. Po desetiletém hostování se však prostor přece jen vyčerpal, už neměl co nového nabídnout a bylo stále těžší a těžší vidět ho jinak, nově, nevzpomínat, nenavracet se k minulým ročníkům. Nakonec Šťourač usoudil, že musí jít dál, a prostor zámku Kratochvíle opustil. Zaujala ho krajina jižních Čech, tak typická svými rybníky. A přesněji rybník, kterému se říká Otrhanec. To proto, že šlo původně o velkou vodní plochu, která však byla později přetnuta hrází, po které jezdí místní vlak. Hráz roztrhla rybník na dva kusy, větší a menší, otrhala jej. Šťourače toto krajinné protnutí zaujalo, viděl v něm inspiraci, stejně jako spatřoval velký divadelní potenciál v rozlehlé vodní hladině. (Fascinace vodou a práce s tímto živlem byla patrná už při Kratochvílení.) Z obyčejného jihočeského rybníku tedy vytvořil Šťourač mýtus o magickém jezeře jež se jmenoval Hostina (obr.3). Založena byla na efektu plovoucích předmětů, které se vynořují ze tmy do osvětlené části rybníka a zase odplouvají, mizí v nad hladinou se vznášející mlze. Používala efekt objektů pohybujících se ve vzduchu nad hladinou. V dalším roce se na místo vrací, tentokrát fascinován právě tratí, která krajinou vede a přetíná ji. Zinscenoval představení v jedoucím vlaku (obr.4). Jedou v něm diváci a sledují představení uvnitř soupravy, občas se zjeví něco zajímavého za oknem, hořící sousoší, podivné seskupení maškar a kejklířů, jindy vlak zastaví a někdo přistoupí a hraje dál v soupravě. S dalším létem se znovu vrací na břeh rybníka, nechává diváky chodit dokola. Na různých místech kolem rybníka se odehrávají výjevy, vesměs šlo o pohybové divadlo různě maskovaných postav. V lukách někdo zpívá sborem cizojazyčnou píseň, jinde běhá vysoká postava na chůdách a žongluje s ohněm. 23