Deset let hnutí za rovnoprávnost českých gayů a lesbiček

Transkript

1 Historie g/l hnutí v ČR Deset let hnutí za rovnoprávnost českých gayů a lesbiček /Jiří Hromada/ Zakladatelé I. Cesta za rovnoprávností českých gayů a lesbiček...zakladatelé... Pojďte a poslyšte pověsti dávných časů června 1990 byla v Brně - spojením dosavadních aktivit - založena první kulturně - politická gay platforma, která za společný cíl svého rozsáhlého programu zvolila "působení ve prospěch gay a lesbické minority" na území tehdejší Česko - Slovenské Federativní republiky. Nebyla to organizace typu Socialistického svazu mládeže, jak se jí posměváčci od hospodských stolů (kteří pro druhé nehnou prstem, ale o to víc druhé kritizují) snažili deklasovat. Bylo to společenství entuziastů, kteří ve svém volném čase, často za vlastní finanční prostředky chtěli změnit do té doby nezměnitelné (bez ohledu na rizika z veřejného působení v nezralé době vyplývající). Tento zpočátku neformální záměr si brzy osvojil odpovědnost za své skutky, a proto i určitou formu systémového řešení do té doby nekoordinovaných aktivit. Spojení do té doby roztříštěných sil dostalo název Sdružení organizací homosexuálních občanů (SOHO) v ČSFR. Své schopnosti tak spojily čtyři organizace, které měly na podobu hnutí rozličné názory: Svaz LAMBDA, Hnutí za rovnoprávnost homosexuálních občanů (HRHO), Společnost LEGA a Hnutie Ganymedes se tak staly zakládajícími subjekty neziskového občanského sdružení, které se na deset let svého působení může ohlédnout bez studu. Posléze až třicet členských organizací vydobylo pro SOHO uznání a respekt u veřejnosti, státních orgánů a institucí, u sdělovacích prostředků a ve spektru pěti tisíc občanských sdružení v naší zemi - velmi prestižní postavení. Ve smyslu pořekadla "doma není nikdo prorokem" však o SOHO nemají, nebo nechtějí mít dobré mínění především ti, kterých se jeho poctivé usilování nejvíc týká - gayové a lesbičky. Zčásti proto, že nemají, nebo z lenosti nechtějí mít pravdivé a úplné informace, zčásti proto, že jim SOHO (především svými programy COMING OUT - sebepřijetí, či prevence HIV/AIDS) zasahuje do svědomí a také proto, že část nové generace už nemá o tom, co všechno bylo potřeba z totalitní pozůstalosti pracně a trpělivě odstranit ani potuchy - a je proto kritická ke všemu kolem, jen ne k sobě. Ale vraťme se v úvodní kapitole do doby, která založení SOHO předcházela, a která dala pozdější koncepci první impulsy Co chybělo na výstavě? 15. května 1897 byla v Berlíně založena první organizace ve světě, která se programově hodlala zabývat zrovnoprávněním gayů a lesbiček - Wissenschaftlich-humanitäre Komitee. Dá se tvrdit, že toto datum lze 1

2 považovat za počátek organizovaného boje za práva těch, kterým byla po staletí upírána, těch, kteří byli za svou přirozenost upalováni na hranicích zažehnutých katolickým fanatismem a tmářstvím, těch, kteří byli za svou jinakost mučeni v žalářích, kam je zavírala zkostnatělá justice, těch, kteří umírali s růžovým trojúhelníkem na srdci v nacistických lágrech, těch, kteří v totalitních režimech prožili a prožívají životy ve lži, v předstíraných manželstvích, v anonymních láskách, v úzkosti z prozrazení pravdy o sobě, tak zneužitelné tajnou policií k vydírání. 17. května 1997 jsem na pozvání organizátorů - Akademie der Künste a Schwules Museum - přijel do Berlína, abych byl osobně přítomen vernisáže velkolepé výstavy Goodbye to Berlin? let gay hnutí ve světě! Výstavou vrcholily dva měsíce oslav těchto úžasných narozenin v podobě festivalu gay divadla, poezie, hudby, filmu, přednášek a debat, ať už v retrospektivním duchu nebo zacílených do budoucna, s touhou pojmenovat perspektivu kvality života gay a lesbické minority ve třetím tisíciletí. Společenský sál Akademie, ve kterém slavnostní zahájení probíhalo, praskal ve švech. Stovky gay aktivistů z celého světa vyslechlo analýzu uplynulých 100 let, většinou z úst sžíravých ironiků typu Oscara Wilda. Tedy žádné truchlení nad nezvoleným prokletím, ale přijetí své jinakosti jako božího daru, žádné žadonění po toleranci, ale oprávněný nárok být respektován, žádná alibistická ustrašenost, ale hrdost, humor a kreativita se zmocnily výstavních prostor i mé přízně. Na schodišti, v zahradě, v zákoutích sálů atakovaly návštěvníka živé obrazy - nedosažitelná krása antiky, syrový a surový středověk, koncentráky, sexuální revoluce šedesátých let, sebevědomí dneška. Tyto symbolické výjevy skvěle kostýmoval a zinscenoval kontroverzní filmový režisér Rosa von Praunheim, milovaný a nenáviděný pro neúprosnou otevřenost, s jakou točil pravdu o minoritě (a s jakou v roce 1991 provedl outing - zveřejnění gay orientace populárních osobností německého politického a kulturního života ve sdělovacích prostředcích). Vlastní výstava mne vzrušila. Byl to omamný pocit vstoupit do světa originálů - obrazů, fotografií, historických dokumentů - mapujících všechnu hrůzu a krásu, kterou se hnutí za sto let prodralo k dnešku. Expozice skvostně zmapovala měnící se roli homosexuality v kultuře, na poli medicíny, práva a víry za posledních sto let. Bez zbytečné zahlcenosti byl dán prostor faktům i fantazii, která (živena unikátním významem exponátů) cestuje historií s nezaměnitelným poselstvím. První část výstavy porovnala německé zkušenosti s vývojem, který paralelně probíhal v Anglii, Holandsku a ve Francii. Rychlý konec předválečné atmosféry tolerance, která z Berlína učinila Mekku gay života výmarského období a model emancipačního hnutí pro ostatní země, přišel s růstem nacistické moci (druhá část). V poválečných letech došlo k posunu centra organizovaného hnutí do Holandska, Švýcarska, Francie, Skandinávie, Anglie a USA. Mezinárodní spolupráce těchto desetiletí (v politické organizovanosti či umění) byla reprezentována množstvím exponátů, shromážděných ze všech koutů světa ve třetí části. Sexuální revoluce v sedmdesátých letech, specializace gay hnutí v letech osmdesátých a nástup boje proti AIDS - to byla témata poslední části výstavy. Celkem bylo shromážděno na 1400 různých exponátů a materiály z více než 300 soukromých sbírek a institucí. Pro Českou republiku a vůbec pro východní Evropu nevyhradili tvůrci koncepce výstavy na výstavní ploše ani centimetr! Pravda, z onoho století nám přísluší (pominu-li nesmělé pokusy z Čech třicátých let) desetina, ale zato jsou to roky velmi intenzivní, které mají co prezentovat, o čem vypovídat... Přestože Schwules Museum v Berlíně bylo od SOHO od počátku jeho vzniku zásobeno materiály, na expozici českého gay hnutí v rámci světové výstavy si budeme muset počkat až na další výročí. Pokud se vžije stoletá periodicita - počkáme si zřejmě dlouho... 2

3 Rozhodně bychom měli co vystavovat, tím spíše, že naše gay hnutí zvládlo v mnohém ohledu za deset let to, co jinde trvalo celé poválečné období. Kromě ekonomické revoluce jsme byli nuceni zvládat v českých zemích revoluci sexuální za deset let tak, jako jinde za padesát. Faktem ovšem zůstává, že český národ díky sexuální revoluci postoupil na tomto kolbišti vzhledem k demokratickému západu nepoměrně dále než ve sférách ekonomických. Kde hledat kořeny tohoto příznivého jevu? 2. Psychoterapeutické skupiny Zárodky českého gay a lesbického hnutí za rovnoprávnost musíme opatrně odkrývat pod nánosem totalitní ideologie, která homosexualitu v padesátých letech ze zákona trestala - byla příliš výjimečná, příliš se vymykala představě poslušného stáda, uniformně myslícího, dusajícího v jednotném šiku k socialistickým zítřkům. Bylo to však období, kdy se psychiatrická veřejnost o problematiku homosexuality živě zajímala. V padesátých letech se na pražské klinice intenzivně věnoval pokusům v psychoterapii homosexuality docent MUDr. Kurt Freund (nezaměňme za Siegmunda Freuda!). Ten zvolil postup behaviorálně terapeutický, to je takový, při kterém se pozornost nevěnuje příčině vzniku sexuální orientace, ale zaměřuje se na odstranění (tehdy nežádoucího) chování. Freund zkoušel u gayů averzivní terapii, jejíž princip je nejlépe znám z léčby alkoholismu (spočívá ve vyvolání odporu k alkoholu). U gayů se snažil Freund probudit averzi k mužnému tělu tím, že jim před promítáním aktů přitažlivých mužů aplikoval injekci léku působícího žaludeční nevolnost a zvracení. Tento postup střídal se sezeními, kdy bylo posilováno chování žádoucí. Tehdy pacientovi aplikoval mužský pohlavní hormon povzbuzující sexuální touhu a po něm mu byly promítány ženské akty. I když tyto léčebné pokusy prováděl v době, kdy byla homosexualita trestná za všech okolností, a pacienti tedy byli více motivováni k heterosexuální adaptaci, dosáhl Freund u svých pacientů po uvedené léčbě trvalejšího soužití s ženskými partnerkami mizivého procenta. Lékaři, kteří tuto éru na pražské psychiatrické klinice zažili, tvrdí, že pacienti zůstali homosexuální, ale zvraceli, když přišel docent Freund na vizitu. Osvícenější odborníci - psychologové, psychiatři, posléze sexuologové - však poznenáhlu začali počátkem šedesátých let prosazovat pro gaye a lesbičky důstojnější podmínky k životu. V roce 1959 byla při psychiatrické klinice v Brně zřízena poradna pro problémy manželské a psychosexuální. "Homosexuoložkou" se pro ty, kteří poradnu vyhledávali, stala MUDr. Dagmar Bártová, která si tak sexuologii zvolila za předmět svého celoživotního zájmu. Zkušenosti z neúspěšného léčení homosexuality a poznání skutečnosti, že homosexuální aktivita mezi souhlasícími dospělými není společnosti nijak nebezpečná, podnítily docenta Freunda a dr. Nedomu ze Sexuologického ústavu v Praze k boji za změnu legislativních opatření týkajících se homosexuality. Vyvrcholením úsilí o novelizaci zákona byla rezoluce ze soudně psychiatrického semináře z 13. května 1960 v Hradci Králové. Tam proběhla diskuse kolem kulatého stolu, kterého se doktorka Bártová zúčastnila spolu s reprezentanty dalších psychiatrických klinik, s právníky a příslušníky VB(!). Výsledkem byl návrh na zrušení 241/1 trestního zákona o trestnosti homosexuálních styků mezi dospělými. V roce 1961 byl trestní zákon novelizován a homosexualita zůstala trestná, jen pokud byla realizována za úplatu, pokud budila veřejné pohoršení, nebo šlo o styk osoby starší 18 let s osobou pod touto věkovou hranicí (trest odnětí svobody 1 rok až 5 let). Byl to bezesporu průlom nemající tehdy ani v mnohých vyspělých západních demokraciích obdoby. (K zrovnoprávnění pak ještě nedošlo - oproti hranici 18 let u homosexuálního byla legální věková hranice 15 let u heterosexuálního styku.) Do té doby navštěvovala většina gayů ordinaci doktorky Bártové z alibistických důvodů - aby v případě trestního stíhání mohli poukázat na to, že se chtěli léčit, ale výsledek se nedostavil. Předpokládalo se proto, že po změně zákona převážná část klientely odpadne. Změna trestního zákona však přinesla podstatnou úlevu jen části gayů a lesbiček. Ostatní vyhledávali nadále psychiatricko-sexuologickou péči pro pocity 3

4 vyřazenosti ze společnosti, pocity méněcennosti a viny. Protože sami pacienti naléhali na vytvoření samostatné psychoterapeutické skupiny výhradně pro gaye, doktorka Bártová jim vyhověla. Skupina se poprvé sešla 9. ledna Přišlo na ni 14 osob, 4 ženy a 10 mužů. Polovina patřila do věkové kategorie 20-25letých, ostatní byli starší (nejstaršímu bylo 47 let). Scházeli se zpravidla měsíčně, obvykle v pátek a za první dva roky prošlo skupinou 37 osob. Probíraly se nejčastěji otázky partnerských vztahů, možnosti jejich navazování a udržení, utajení či prozrazení orientace v rodině, v zaměstnání, v místě bydliště, řešily se postoje rodičů. Po vzoru Brna založil v roce 1982 podobnou skupinu při Sexuologickém ústavu v Praze PhDr. Slavomil Hubálek. Na půdě ústavu pak počátkem roku 1988 podnítil MUDr. Ivo Procházka vznik socioterapeutického klubu, který se po třech setkáních přemístil do budovy Červeného kříže v Liliové ulici a po půl roce našel azyl v zasedačce Stavební geologie na Gorkého náměstí. Podobně jako v Brně tak i v Praze mohli ti, kteří měli problémy se svou identifikací ať v oblasti sociální nebo psychické, úspěšně řešit tyto potíže v rámci kolektivní psycho- či socioterapie. Klub se scházel každé dva týdny a v jeho programu byly psychologické hry, přednášky, příspěvky členů, zábava - ovšem vždy pod vedením terapeuta. Velkou oblibu si získaly zejména víkendové turistické výlety. Tato setkání měla velký úspěch, zejména po tom, kdy na ně byli zváni členové společnosti od Rozvařilů, kteří sice také žádné psychické problémy neměli, ale zato dokázali vnést do terapeutického společenství kyslík všedního života a obyčejných radostí. Ale to už zasahujeme do kompetencí kapitolky následující Svaz LAMBDA Předválečné "stolní společnosti", které vždy znamenaly shromáždění lidí obdobných zájmů a které přetrvávaly v různé formě, ale se stejným obsahem i po válce a především v období jisté liberalizace legalizování homosexuality v roce 1961, se staly určitým základem vzniku první organizované skupiny u nás. Tato "rodinná" setkání bylo možné vystopovat po celém území republiky. "Rodiny" v jednotlivých městech se navzájem dobře znaly a jejich kontakty sahaly až do zahraničí, mnohdy i za oceán. I tehdy se lidé dělili na utajené a na ty odvážnější, kteří buď vyhledávali skrytá místa k navazování letmých kontaktů, nebo přispěli k veřejné popularitě vináren, kaváren a veřejných lázní, které nabízely přece jen důstojnější možnosti "spolčovat se" než temná zákoutí parků a "holand" - jak se říkalo slangem místům, kam byl tehdy zahnán každý z nás samotou, aby se pokusil zkontaktovat spřízněnou duši. Často místo spřízněné duše narazil na sice švarné, ale o to víc nekompromisní soudruhy příslušníky, ať už v civilu, nebo v zelené uniformě, kteří pilně zapisovali každého, kdo se jim mohl hodit do "růžového seznamu", jenž měl domovské právo v Bartolomějské ulici v Praze - proslulé baště StB. Lépe se dařilo (pokud nehýčkali ve svém středu konfidenty) zmíněným rodinným společnostem - ať už kolem intelektuálů, umělců, nebo (především mimo Prahu) kolem odvážných a podnikavých gayů, ze kterých se po roce 89 postupně stali leadeři regionálních aktivit celostátního hnutí. Ale nepředbíhejme... Klima ve společnosti bylo zpočátku zabetonované. Normalizovalo se vše, a tak když např. v Mladém světě otiskli v roce 1973 velmi tolerantní článek MUDr. Pavla Zemka o homosexualitě, unikl časopis likvidaci o vlásek. Od té doby se ojedinělé informace objevovaly jen v časopise Zdraví, kde publikoval MUDr. Antonín Brzek. 4

5 Přesto se pro ty, kteří uměli číst mezi řádky, tu a tam objevil seznamovací inzerát. Zároveň se však objevuje výzva k opatrnosti - inzeráty mohou (a jsou) zneužívány k trestné činnosti. Až v roce 1987 vychází článek MUDr. Ivo Procházky v jiném celostátním periodiku než ve zmíněném Zdraví. Šlo o Svobodné slovo a název byl výzvou: Žijí mezi námi. Nestalo se nic. V průběhu roku 1988 se do popředí dostal opět Mladý svět. Nejprve seriálem tří článků o homosexualitě od Marcely Pecháčkové. Ve druhém z nich vystupuje z anonymity student Šimon Formánek a přiznává se veřejně ke své orientaci. (Zanedlouho zasáhne do historie gay hnutí mnohem výrazněji.) Na konci roku poté, co po roce usilovné korespondence a osobních intervencích inicioval Jiří Louženský zrušení zákazu seznamovací inzerce, byl to opět Mladý svět, který ji začal uveřejňovat. Stalo se tak poté, co "Komise předsednictva ČÚV SSM pro ochranu mládeže před protispolečenskou činností vypracovala na svém prosincovém zasedání návrh opatření proti šíření AIDS, který předkládá sekretariátu českého svazáckého ústředí. Jedním z jeho bodů je i doporučení mládežnického tisku, aby přijímal seznamovací inzeráty homosexuálům." Ještě v roce 1988 byl obviněn gay Vladimír Koukal z trestného činu obecného ohrožení (později překvalifikovaného na pokus o ublížení na zdraví), protože měl mít údajně jako HIV pozitivní nechráněné styky. Obvodním soudem pro Prahu 6 byl odsouzen ke třem letům vězení nepodmíněně, přestože skutek nebyl prokázán. Prokurátorka JUDr. Jaroslava Kovářová žádala zvýšení trestu. Proces vyvolal velkou odezvu v Mladém světě, na který se obrátila zoufalá matka odsouzeného dopisem, ve kterém vylíčila neuvěřitelné utrpení, kterým její syn během vazby prošel. Celá rodina byla vystavena útokům okolí jenom proto, že nebylo zachováno lékařské tajemství v bezohledném článku jednoho z deníků. Jiřina Hanušová (Sally) a Radek John zpracovali obsáhlý materiál, který byl otištěn v únoru 1989 (v čísle 8). Poprvé se téma AIDS (a v té souvislosti homosexuality) dostalo do popředí otevřené polemiky. Vyzněl jako obžaloba stávajících poměrů. (Vladimír Koukal byl amnestován až prezidentem Václavem Havlem. Dnes již nežije.) Na pozadí narůstajícího mediálního zájmu o gay tematiku se začala z "rodinných" setkání pomalu klubat spolková činnost. V Praze jedna taková "rodina", která shledala již neúnosným, aby se scházela ve stísněných bytových prostorách, přesunula svoje působiště do denní vinárny U Rozvařilů. Zpočátku se ještě o vzniku organizovaného spolku nedalo hovořit. U Rozvařilů si společnost definitivně zvolila za název symbol LAMBDA. (Řecké písmeno vyjadřující spojení všech osobních vztahů v jeden celek, ve kterém není nic přehlédnuto ani není ničím opovrhováno. V roce 1974 na mezinárodním kongresu gayů a lesbiček ve skotském Edinburghu byla LAMBDA jednoznačně přijata za světový symbol pro všechny, kteří se otevřeně hlásí ke své odlišné citové orientaci. Vedle duhové vlajky, symbolizující pestrost odlišností po celém světě, získalo tak hnutí další kosmopolitní symbol.) LAMBDA Praha se nejprve snažila formulovat záměry, které by ve své praktické podobě umožnily stejně smýšlejícím lidem, aby se mohli důstojným způsobem setkávat, poznávat a bavit se. Výraz COMING OUT (sebepřijetí a vyrovnání se s homosexualitou) se stal motem těchto setkání. Se vzrůstajícím zájmem nemohla záhy stolová společnost bez jakékoli organizace na všechno stačit. Proto se objevují první náznaky určitého organizování. Vedoucí postavení zaujímá od března 1988 vrchní od Rozvařilů Stanislav Pašek, který díky známostem ze všech společenských vrstev dokázal vytvořit z původně nesourodé společnosti spolek lidí, kteří se začali systematicky starat o programovou náplň pravidelných středečních setkání. V létě 1988 došlo k promísení LAMBDY Praha se Socioterapeutickým klubem MUDr. Procházky. Počet lidí participujících na činnosti LAMBDY se tak přiblížil ke stovce. Začalo se uvažovat o možnosti vytvoření oficiálního klubu - úředně registrovaného. Vinárna U Rozvařilů se stala brzy těsnou, a proto bylo nutné nalézt jiné prostory pro setkání i pro zábavu. Naskytly se podstatně rozsáhlejší prostory v kavárně Na Chmelnici, využívané nejen k pravidelným středečním setkáním, ale také k plesům a k větším 5

6 společenským podnikům. Pod vedením svého druhého šéfa Zdeňka Klečky připravovala LAMBDA intenzivně půdu pro svou oficiální existenci. Začala působit na sdělovací prostředky, atakovat státní instituce a od února 1989 vydávat bulletin LAMBDA, jehož dobrovolným šéfredaktorem byl Stanislav Bobřík. Zprvu xeroxovaný čtvrtletník musel být maskován před StB jako "lékařská pomůcka - bulletin pro vnitřní potřebu socioterapeutického klubu". Vycházel dokonce se souhlasem odboru školství a kultury ONV Praha 2 ( č. j. 33/89 ze dne ). Tento zhruba dvacetistránkový zpravodaj formátu A5 přinášel první informace z gay domova i ze světa, drobné úvahy a nabídky činnosti LAMBDY. Daří se navazovat první kontakty se zahraničím. Nejprve se Zdeněk Klečka s Ivo Procházkou účastní za LAMBDU východoevropské konference ILGA v Budapešti (duben 1989) a zanedlouho (v červenci 1989) je na výroční konferenci ILGA přijata za plnoprávného člena této celosvětové organizace. (ILGA - International Lesbian and Gay Association - sdružuje na 300 organizací z 55 zemí světa.) Jako twinning partner (dvojče - sponzor) se LAMBDĚ přihlásila CHE (Coalition for Human Equality) z Anglie. Spolupracovat začali gay organizace z Výmaru a Drážďan. Podzim 1989 se blížil. Ještě stačil Petr Partyk za podpory odborníků předložit Federálnímu shromáždění návrh na zrušení 244 trestního zákona (věková hranice 18 let), ještě vyšel v Rudém právu (!!!) tolerantní článek od redaktora Janouškovce (září 1989) se stovkou ohlasů čtenářů (z nichž třetina byla záporných) a už tu byl sedmnáctý listopad plný emocí, nádherných nadějí, úžasné pospolitosti a bezbřehé euforie. Krátce nato, dnem, kdy byl úředně zaregistrován února vznikl Svaz LAMBDA, kterému jako první předsedal Jan Lány. V krátkém čase jara 1990 založili pobočky Svazu Lambda Jiří Louženský (v Českých Budějovicích) a Petr Prokeš (v Mostě), dále na Moravě Lubomír Mendrok a Zdeněk Sekanina (v Ostravě) a Richard Sehnal a Inge Poláková (v Brně). Vznik Lambdy Brno je rovněž typickým příkladem, kdy z "rodinné" společnosti vykrystalizovala silná organizace. Richard už během studia na VŠ (přírodovědecká fakulta) vyklidil v rodinném domě místnost, kde zahájil od 14. února 1982 pravidelná setkání s hudbou a tancem. Nakonec první sobotu v měsíci začalo chodit stále více zájemců. Vyklidil další místnost, pak další, proboural vchod z garáže, aby hosté nechodili přes dům, ale ani to nestačilo - musel další prostor, určený pro taneční parket, vlastnoručně vykopat pod zahradou. To se psal rok 1986(!). Zažil šťáry VB, která dorazila i v deseti autech a s antonem. Zažil si výslechy na oddělení protistátní činnosti i na mravnostním. Nevzdal to, po revoluci začal okamžitě podnikat - diskotéka U Richarda se stala velmi populární (je v provozu dodnes) a LAMBDA Brno získala prostory pro klubovou činnost. 5. května 1990 se v zasedacím sále v prostorách Hlavního nádraží v Praze sešlo 172 zakládajících členů na Ustavující konferenci Svazu LAMDBA, který rozšířil svou působnost na celou republiku. Po konferenci se téhož dne ustavila ženská sekce (koordinací byla pověřena Karla Hyánková), která chtěla svou působností zrealizovat obsažnější cíle, než které se dařilo formulovat při pravidelných setkáních žen na tzv. klubovém čtvrtku v prostoru pronajatém Svazem LAMBDA na Gorkého náměstí v Praze (od roku 1989). Ženské hnutí mělo od počátku nesnadnou pozici. Mnoho žen totalita donutila provdat se, jiné za svou rovnoprávnost nemělo potřebu bojovat. Ženská sekce svazu se však postupně stabilizovala a pod vedením předsedkyně Marcely Šulcové dospěla k základům smyslu své existence především "v prosazování lidských práv této menšiny, ve vytvoření společenství lesbických žen, které chce pomáhat v hledání identity ženám, vytvářet pozitivní životní styl ve společnosti, která lpí na patriarchálních vztazích - a jiný alternativní životní styl nenabízí. Proto je nutné hledání možností, jak pomoci rozvedeným nebo svobodným lesbickým ženám, které mají děti, a těm, které si buď přejí mít vlastní dítě, nebo dítě adoptovat." Novým představitelem svazu byl ustavující konferencí zvolen Petr Folk. Ten musel v nejbližším období koncepčně vymezit prostor orientace svazu, rozšířit jeho působení na mezinárodní scéně - ale také nalézt 6

7 cestu spolupráce s novými aktivitami gay hnutí, vznikajícími na území republiky, mimo rámec působnosti svazu LAMBDA... Duha nových gay organizací nad Čechami, Moravou a Slovenskem získávala v průběhu roku 1990 stále nové a nové barvy. Schopnost prosadit se, něco dokázat se tím zvyšovala. Pokud se názorové hladiny setkají v souznění - a nebudou (po vzoru Světa) hašteřivě hájit svůj regionální píseček jako nejkvalitnější - bude tu naděje, že vznikne silný reprezentant oprávněných nároků minority, která se sice společně s republikou ocitla rovnýma nohama v demokracii, ale svým postavením - hodnoceno postojem veřejného mínění k nám - zůstala až po uši v pozici disidentů z nedávného režimu. 4. Hnutí za rovnoprávnost homosexuálních občanů (HRHO) "...naše sametová revoluce byla revolucí lásky, pochopení a tolerance. Vzala si za cíl odčinit všechny křivdy spáchané komunistickým totalitním režimem a neměla by proto zapomínat na nás. Tato revoluce chce navrátit naši zemi do demokratické Evropy. (Jakoukoli diskriminaci homosexuálů ať už v podobě právní, lékařské či pracovní je nutno považovat za jednu z forem rasismu, tj. odmítnutí odlišnosti - říká se v Deklaraci práv homosexuálů, přijaté Evropským parlamentem roku 1984!) Naprostá většina západních demokracií dnes chápe práva homosexuálů jako nedílnou součást ostatních lidských a občanských práv a řada z nich přiznává homosexuálnímu vztahu statut manželství." Tato slova z Otevřeného dopisu spoluobčanům přečetl v prosinci 1989 student Filosofické fakulty Šimon Formánek v Československé televizi - a dal tak podnět ke vzniku nové, radikálnější iniciativy. Šimon totiž sezval prostřednictvím minutového televizního vstupu na první únorovou sobotu roku 1990 do hospody U vrtule v Praze - Holešovicích umělce, intelektuály, všechny známé i neznámé osobnosti, které měly odvahu vystoupit ze své ulity, aby přišly pomoci vymyslet program, který by razantně změnil klima v tehdejší předpojaté, nepoučené společnosti, která sice pomalu otvírala vrata k demokracii, ale o jejím bytostném významu a možném dosahu ještě neměla ani ponětí. Ten název hospody mne rozesmál - když už sociální demokracie se chlubila svými počátky v souvislosti s hospodou U kaštanu, proč by gayové nemohli začít obdobně v hospodě U vrtule? Pochopitelně ještě více mne upoutal samotný smysl setkání. Do té doby jsem o lidských právech gayů a lesbiček nepřemýšlel, protože jako herec pražského divadla E. F. Buriana jsem se pohyboval v kruzích, ve kterých jinakost jako problém nikdy zvlášť pociťována nebyla. Spíše naopak. Ale svobodná výzva přihlásit se k sobě samému, vystoupit z pomyslného ghetta a podat pomocnou ruku ostatním, kteří po osvobození z nezaviněného prokletí zatouží - mne do začouzeného, nabitého sálu přitahovala - a nakonec přivedla. Bylo pro mne podmanivým překvapením - kolik nás z celé republiky přišlo a s jakou vehemencí se jedno přes druhé, hlava přes hlavu, myšlenka přes myšlenku překotně dralo na světlo Boží všechno, co nás týralo, svíralo, sužovalo, všechny bolesti, ztracené roky, na jedné straně alibistická zbabělost, na druhé rozmáchlá patetická odvaha vyřítit se do ulic a všem tupcům to vytmavit. Všichni o překot mluvili nebo spíš vykřikovali své naděje, své komplexy i svá odhodlání. Češi, Moraváci, Slováci. Gayové (to slovo jsme vlastně ještě ani pořádně neznali)... Děvčat přišlo málo. Šimon Formánek přečetl dlouhý seznam požadavků - vedle ukončení společenské diskriminace, kulturní svébytnost, umožňující vytvořit hlubší kulturu zvláštního prožívání světa a k tomu radikální návrhy jak si ji vytvořit. 7

8 Pokusil jsem se v krátké improvizaci neemotivně - ač sám velmi emotivní - obrátit pozornost na reálné a konkrétní prostředky, jimiž by se snad s velkou trpělivostí a vytrvalostí dalo při promyšlené koncepci některých požadavků dosáhnout - a už jsem v tom zůstal dodnes února 1990 jsem byl společně se Šimonem Formánkem, Mílou Krátkým, Václavem Jamkem, Janem Šimurdou a Danielem Sýkorou zvolen do přípravného výboru HRHO. (Později někteří škodolibci vykládali zkratku jako HRomadovi HOši). Do dalšího setkání (17. února) jsme postupně, v bouřlivých diskusích se zájemci o členství v Hnutí formulovali způsob, jakým docílit plného právního i faktického zrovnoprávnění naší menšiny ve společnosti a jak vytvořit prostor pro její svobodnější a kulturnější život. Po počáteční euforii, během které mělo HRHO ambice působit na všechny oblasti problémů vytvořením kulturní, sociální, komerční, náboženské, teoretické, informační, ediční, zahraniční a ženské sekce, se prosadil zdravý rozum a naléhavá potřeba soustředit se výhradně na oblast ochrany lidských práv, která ovšem umožňuje hájit naše specifické zájmy v kontextu s oprávněnými požadavky všech demokraticky smýšlejících lidí. HRHO tak převzalo iniciativu a hlavní odpovědnost za odstranění všech diskriminačních předpisů postihujících homosexuální občany v československém právním řádu, kde tak docházelo k porušování ústavní zásady rovnosti občanů. Tento program našel výraz v obsažnějším pojmenování Hnutí jako GAY INICIATIVA - HRHO. Obtížné bylo v té době vyřešit také problémy koordinace sfér působnosti a otázky kolem sjednocení již vzniklého SVAZU LAMBDA a nově vznikajících organizací - v platformu jednotnou, která by pak mohla reprezentovat společné zájmy na nejvyšší politické úrovni a s patřičnou razancí. K prvnímu pozitivnímu kroku v tomto směru došlo krátce po Ustavující konferenci SVAZU LAMBDA, kdy se HRHO stalo autonomní součástí SVAZU a dalo tak více méně společenské organizaci s programovým zacílením dovnitř minority svou politickou platformou velkorysejší rozměr působením směrem ven z minority - na legislativu, sdělovací prostředky a veřejné mínění. Definitivně a nejobsažněji byly cíle HRHO zformulovány v mém volebním programu, který jsem reprezentoval jako nezávislý kandidát na poslance do Federálního shromáždění za Hnutí za občanskou svobodu (HOS) v červnu Konkrétně bylo (vedle obecného zájmu podporovat v parlamentě zákony, které umožní radikální ekonomickou reformu a zaručí našemu životu demokracii) mým specifickým zájmem prosadit závěry Rezoluce o sexuální diskriminaci, přijaté Radou Evropy a Evropským parlamentem Hnutí za občanskou svobodu, které jediné z kandidujících stran a hnutí bylo ochotno nás zařadit na kandidátní listinu, nezískalo potřebných pět procent voličů a ve volbách neuspělo, a tak přestože jsem za volební obvod Praha získal přes 50 % všech hlasů odevzdaných voliči kandidátům za HOS do Sněmovny národů, poslancem jsem se nestal. Ale to nebylo podstatné. Hlavním smyslem předvolební akce bylo dát veřejnosti na vědomí, že existujeme a že máme stejná práva. A opatrné, skrývající se gay občánky zmobilizovat k vědomí sounáležitosti. Jako vzácnou relikvii uchovávám jeden výtisk mého volebního programu - je podepsán Alanem Ginsbergem, králem Majálesu, 8

9 poslem svobody, který zrovna v době předvolební kampaně navštívil Prahu. Neodmítl ani krátce vystoupit v mém předvolebním televizním šotu a dodal mu tak originální, nečekanou dimenzi. Nebylo toho málo, co jsme chtěli zdolat. Stojí za to připomenout si tehdejší seznam a okomentovat ho aktuální situací. HRHO tehdy plánovalo: a) zrušit zákony trestající homosexuální projevy mezi občany jednajícími ve vzájemné shodě a stanovit shodnou věkovou hranici pro homosexuální a heterosexuální aktivitu - zrušeny novelizací trestního zákona z (shodná věková hranice je 15 let věku) b) zajistit likvidaci speciálních policejních seznamů (tzv. růžových listů) - likvidovány v roce 1991 c) dosáhnout vynětí homosexuality ze seznamu nemocí, přerušit jakékoli léčení či výzkumy směřující ke změně homosexuální orientace - roku 1993 vyňata ze seznamu; pokud se někdo pokouší léčit, je to pouze na nátlak rodičů (vždy neúspěšně) d) zaručit rovnoprávné podmínky při výkonu profese - od vstoupil v platnost vládní návrh novelizace Zákoníku práce, který vylučuje diskriminaci zaměstnanců na základě sexuální orientace e) vytvořit poradenskou síť, schopnou pomoci řešit problematiku COMING OUT (sebepřijetí) a prevence HIV/AIDS - děje prostřednictvím regionálních organizací a celostátní nonstop linky pomoci v Mostě f) uvést v život celorepublikový kulturně - společenský magazín - nejprve od roku 1991 SOHO revue, poté od roku 1999 GAYČKO splňovaly požadavek reprezentativní tiskoviny, která byla distribuční sítí nabízena k prodeji po celé republice; organizace SOHO vydávaly vlastní bulletiny, informující regiony, ve kterých působily; od roku 2001 informuje Gay iniciativa v ČR na celostátní úrovni prostřednictvím internetových stránek g) prosadit vysílání pravidelného pořadu ve veřejnoprávním sdělovacím prostředku - od září 1999 vysílá Český rozhlas - Radiožurnál každé pondělí od půlhodinový gay magazín pod názvem Bona Dea h) změnit postoj veřejnosti - na rozdíl od roku 1990, kdy bylo veřejné mínění nakloněno k naší minoritě pouze z deseti procent, podle průzkumů veřejného mínění je to nyní sedmdesát procent i) snížit podíl šíření HIV/AIDS homosexuálním přenosem - v roce 1990 byl tento podíl 100%, v roce 1999 dosahoval už "jen" 53 % j) zavést tradici velkých kulturních akcí, prezentujících životní styl minority v bohatším spektru než jak je jednostranně skrze sexualitu vnímán veřejností - od roku 1991 proběhlo devět ročníků soutěže o nejsympatičtějšího gaye ČR - GAY MAN (finálový večer byl reprezentativní prestižní událostí, proběhl vždy v den celosvětových oslav gay hrdosti); od roku 1996 Apriles (týden mezinárodního setkání lesbiček v Praze); od roku 1998 Karlovarský duhový festival (přehlídka alternativní gay kultury); od roku 1994 se SOHO účastní světových i gay olympiád - tzv. Gay Games ( New York, Amsterodam, Sydney) k) nahradit diagnostický výraz homosexuál slovem širšího významu GAY, které přijímá celý svět - za pomoci vstřícných sdělovacích prostředků a trpělivé neústupnosti se toto slovo vžívá i v České republice l) prosadit zákon o registrovaném partnerství - po odmítnutí Vládou ČR v roce 1995, poslaneckou sněmovnou v roce 1998 (o 3 hlasy v prvním čtení), v roce 1999 (o 4 hlasy ve druhém čtení) a v roce 2001 (o dva hlasy v prvním čtení) - je to jediný velký úkol, který zbývá 5. Veřejná obchodní společnost LEGA 9

10 byla založena v Hradci Králové - LEGA (sdružení LEsbian a GAy). Základní filozofií LEGY byla gay komerce. Toužila vytvořit síť služeb pro zakládáním klubů LEGY v podobě společenských center v krajských a okresních městech. Chtěla rovněž zřídit vlastní prosperující vydavatelství a nakladatelství. Po vydání prvních Informačních listů pro členy Společnosti v dubnu 1990 zahájilo svou činnost klubové zařízení Adonis v Hradci Králové, které si brzy svým pravidelným programem získalo popularitu. Zpočátku se LEGA mohla pochlubit výbornými nápady - vydáním fotoseznamky v červnu 1990, projektem Cestování s LEGOU. Založila v Praze informační centrum a vydala prvního GAY-průvodce po ČSFR v německém jazyce byla Společnost (reprezentovaná Vlastimilem Šmídou, Josefem Věchetem a Františkem Hübschem) zaregistrována v podnikovém rejstříku u Okresního soudu v Hradci Králové bylo klubové zařízení Adonis přestěhováno do pardubického kulturního domu Dukla. Informační listy nahradil Gayexpres - list Společnosti LEGA a objevilo se experimentální číslo magazínu GEMINI. 6. Hnutie Ganymedes Slovenská republika měla po revoluci jednotnou organizaci GANYMEDES (Ganymedes - syn trojského krále Tróa, kterého pro jeho půvab unesl Zeus na Olymp a učinil ho číšníkem bohů). Její prezident Marián Vojtek mi o ní v roce 1991 napsal: GANYMEDES - Hnutie za rovnoprávnosť homosexuálnych občanov s posobnosťou v Slovenskej republike vzniklo v januári Výrazne však začalo konať až vo februári na základe impulzu o činnosti HRHO - Hnutia za rovnoprávnosť homosexuálnych občanov. Od HRHO sme prevzali viacero podnetných myšlienok v rámci programového vyhlásenia, stanov, listu politickým stranám - avšak už v následujúcom období sme pochopili, že nakoľko na Slovensku je odlišná situácia s politickými stranami, je potrebné, aby na Slovensku vzniklo samostatné, nezávislé Hnutie, ktoré by spolupracovalo s podobnými organizáciami nielen v ČSFR, ale i v zahraničí. Při samotnom vzniku Hnutia GANYMEDES stáli aktivisti: Marián Vojtek, Jaroslav Gyurik, Miroslav Veselý, Ivan Požgai a Miroslav Ivanka. Miroslav Veselý mal za sebou už pokus o založeni takejto organizácie podľa vzoru ZDRUŽENIA LAMBDA, a to v spolupráci so sexuologickou ambulánciou v Bratislave - menovitě s MUDr. Boženou Castiglione. Táto organizacia s názvom GAY HELP však nemala v pláne presadzovať sa verejne a angažovať sa proti diskriminácii, a preto sa cesty GANYMEDES a GAY HELP na niekoľko mesiacov rozišli. Výzva na verejnosť o vzniku Hnutia GANYMEDES bola publikovaná v niekoľkých slovenských deníkov a na základe toho sa začali postupně z celého Slovenska prohlasovať záujemci z radov 4% menšiny homosexuálne orientovaných mužov i žien. 10

11 se uskutočnilo I. celoslovenské stretnutie Hnutia GANYMEDES, na ktorom byli prítomní oboznámení s cieľami organizácie, ktorá dovtedy nemala šancu na Slovensku vzniknúť. Na základe vypracovaných stanov Hnutie zažiadalo o registráciu ministerstvo vnútra Slovenskej republiky. V priebehu niekoľkých mesiacov sa GANYMEDES postupne dostával do povedomia - prispelo k tomu niekoľko väčších článkov v dennej tlači i v časopisoch. V týchto článkoch bola širšie rozobratá problematika homosexuality a potreba existencie takejto organizácie. Začali sme spolupracovať s Ústavom zdravotnej výchovy i s Výskumným ústavom preventívneho lekárstva v súvislosti so zapojením sa do osvetovo-zdravotníckej činnosti v rámci boja proti AIDS sa uskutočnilo II. celoslovenské stretnutie Hnutia GANYMEDES, na ktorom boli schválené stanovy, bol přečítaný list politickým stranám Slovenska so žiadosťou o spoluprácu a uskutočnili sa voľby Výkonného výboru. Prezidentom GANYMEDES se stal Marián Vojtek a tajomníkom Jaroslav Gyurik. Dňom byl GANYMEDES zaregistrovaný ako spoločenská organizácia Ministerstvom vnútra SR. Stal sa členom Zhromaždenia politckých strán, hnutí a organizácií v SR. GAY HELP sa po vzájomnej dohode zlúčilo s GANYMEDES a vytvorilo jeho sociálnu sekciu. Postupne sme nadviazali viaceré kontakty so zahraničnými spolkami a organizáciami HOSI (Homosexuelle Iniciative - sdružení v Rakousku) a požiadali o registráciu medzinárodné organizácie ILGA so sídlom v Štokholme a IGLYO so sídlom v Amsterdame. Posledný júnový deň 1990 sa členovia Výkonného výboru GANYMEDES zúčastnili na spomienkovej manifestácii "Christopher Street Day" v Berlíne. Na konferenci IGLYO ( pozn.: světové mládežnické organizace gayů do pětadvaceti let) v Zürichu v auguste 1990 bol GANYMEDES oficiálne prijatý za člena IGLYO a bol tu tiež prijatý návrh na usporiadanie konferencie v r v Bratislave. Koncom roku 1990 sa GANYMEDES stal tiež členom Slovenskej komory Československej rady pre humanitárnu spoluprácu a získal rozbehovú - jednorázovú dotáciu korun. Organizácia pripravuje pre svojich členov, ale i nečlenov viaceré spoločenské podujatia. Snaží sa verejne presadzovať a komunikuje napríklad s Magistrátom mesta Bratislavy v snahe získať priestory pre vytvorenie Informačno-spoločenského centra. Žial i v situácii súčasnej takzvanej demokracie a tolerancie sa nám tento najzávažnejší bod nášho snaženia nedarí dosiahnuť. Tolik stručně o zakladatelích pozdější celorepublikové platformy - SOHO, na kterou zbyla maličkost - všechny ty vznešené, obsáhlé cíle - zrealizovat. 11

12 Vznik SOHO v ČSFR II. Cesta za rovnoprávností českých gayů a lesbiček / VZNIK SOHO v ČSFR... V první části naší Cesty jsme si, milí čtenáři, připomněli počátky gay a lesbického hnutí u nás, charakterizované psychoterapeutickými skupinami a rodinnými společnostmi v období před rokem 1989 a vznikem organizovaných spolků, především v první polovině roku Přes nespornou výhodu změny totalitního systému v liberální trendy rodící se demokracie byli tehdejší aktivisté vskutku odvážnými průkopníky. Bylo úžasné, že se pustili do boje za rovnoprávnost bez prodlevy, bez toho, že by vyčkávali, až to někdo udělá za ně. To se, bohužel, nedá říci o většině naší minority, která se dodnes po nesporně kladné názorové proměně heterosexuální většiny k nám, nedokázala vnitřně osvobodit a setrvává ve zbytečném strachu být sama sebou. Organizované spolky, později zaregistrované jako občanská sdružení nebo nadace svou působnost nejprve situovali do regionů, některé se staly členy Svazu Lambda, jiné si zachovaly samostatnost. V tehdejší ČSFR se však události řítily o překot kupředu. Proti obrovské mase předpojatosti neinformovaných občanů, proti organizované blbosti bylo nutné sjednotit roztříštěné schopnosti, připravit důslednou koncepci a hlavně - vyzbrojit se trpělivostí. Nešlo o sprint na sto metrů, ale o maraton s cílem v nedohlednu. Jednotlivé organizace měly, pokud chtěly, aby jejich činnost měla smysl, spoustu starostí s přípravou vlastních, regionálních akcí. Stále více se prodírala k životu potřeba jednotné, silné platformy, která by odvážný, náročný program dokázala propagovat a prosadit Pozavírat je do koncentráků a naočkovat AIDSem, aby pochcípali Nebylo jednoduché založit celostátní organizaci, sdružující nadšence z Čech, Moravy a Slovenska, kteří by byli schopni svůj volný čas, svou kreativitu, své perspektivy - bez nároků na finanční kompenzace - položit na oltář minority, která se v sebeobranné úzkosti obávala, aby jí nikdo nepřipravil o sladkou anonymitu, ve které se to sice úžasně holandilo, ale za cenu, že si o nás okolí v tom lepším případě myslelo, že jsme zhýralci, kteří už roupama neví co by, v tom horším nás líčilo, coby oplzlé dědky, plazící se po záchodcích a obtěžující mladičké oběti u pisoárů. Navíc v mnohých z nás převládal hluboce zakořeněný odpor k jakékoli organizovanosti typu SSM, SČSP, ROH, KSČM s povinnou účastí. V tehdejší euforii bylo velmi složité analyzovat, kdo to myslí vážně, a kdo společenskou aktivitu potřebuje jako uchlácholení svědomí nebo jako zástěrku stranické či dokonce estébácké minulosti. Dobrá vůle často nestačila tam, kde bylo potřeba moderního myšlení, razantních skutků, odvahy riskovat. V průzkumech veřejného mínění jsme však spolu s Romy obsazovali v devadesátém roce beznadějně poslední místa v reakci veřejnosti na dotaz, koho by občané snesli coby spolubydlící v jednom domě. Po prvních informacích o incidenci HIV v cizině (ale už také u nás), ze kterých vyplývalo, že takřka stoprocentní podíl HIV pozitivních je homosexuálním přenosem - byla výchozí situace hrozivá, alarmující... Není se proto co divit, že se i na veřejnosti objevovaly výroky podobné tomu ze záhlaví této kapitoly. 12

13 2. Společnost AIDS pomoc (SAP) Během celého roku 1990 působil SAP (byl založen ) po vzoru zahraničních organizací v boji proti AIDS, nemoci, která díky železné oponě k nám pronikala sice velmi sporadicky, o to však neúprosněji. Je příznačné (a přízračné), že dříve než se zkonsolidovalo gay hnutí, byla tu organizace schopná (na rozdíl od státu) realizovat servis v podobě prevence a pomoci HIV pozitivním. Přestože byla incidence HIV záležitostí gay minority - SAP se zpočátku jednoznačně ke gay hnutí nehlásil. Určitě také proto, aby si lidé nespojovali AIDS pouze s gay minoritou. V prohlášení (v bulletinu Lambda, leden 1990) čteme:... Nalézt duševní rovnováhu a nový smysl svého života však postižení mohou pouze ve společnosti lidí, kteří jim chtějí pomoci. Proto ve většině zemí světa vznikly dobrovolné organizace AIDS pomoci, jejichž hlavním posláním je (na rozdíl od organizací zdravotnických, které se zabývají především otázkami léčení AIDS) vytvářet podmínky pro zabezpečení základních životních jistot všech postižených, vystupovat proti každému sebemenšímu náznaku jejich diskriminace a získávat je k aktivní spolupráci. Zároveň pro tuto spolupráci získávat osoby z tzv. rizikovým chováním (tím je především homosexuální a heterosexuální promiskuita a používání nesterilních jehel toxikomany). Podobná organizace v Československu doposud neexistovala. Zakladatelé SAPu (MUDr. Radomír Růžička, Vladimír Dočkal a Roman Roháček) měli už v květnu 1989 první zkušenost ze zbraslavské Závisti, kde se podařilo uspořádat skutečně první setkání pod názvem Světlo pro AIDS a přidat se tak k celému světu, který takováto setkání každoročně organizoval jako Candlelight Memory. Od tohoto prvního setkání se Světlo pro AIDS nepřetržitě v České republice každoročně v květnu pořádá, tentokráte za spoluúčasti gay organizací a státních institucí. Gay minorita si naplno uvědomila svou odpovědnost Vznik SOHO v ČSFR, Brno, 24. června 1990 Pokud měly mít ušlechtilé záměry gay aktivit naději na úspěch, bylo nutné si pospíšit. Přechodné liberální období destrukce totality k novému politickému systému, třebas demokratickému (který ve výsledku zablokuje možnosti legislativních změn, či ochotu občanů je respektovat), mělo u nás krátké trvání (trvalo zhruba dva roky). Bylo třeba jednat, nikoli žvanit, rozdělit odpovědnost, nikoli se donekonečna handrkovat o tom, kdo má pravdu, čí program je geniálnější. Zkušenosti ze zahraničí, kde se gay hnutí nedokázalo takřka v žádné zemi sjednotit, a proto heterosexuální většina dospěla k jisté míře tolerance až po dlouhých desetiletích sexuální revoluce, varoval. A my jsme nechtěli pouze toleranci, ale rovnou akceptaci. Byli jsme netrpělivější, chtěli jsme rovnocenné podmínky k životu co nejdříve. Sexuální revoluci si musela naše země tudíž prožít spolu s ekonomickou bystře. (Myslím, že ta sexuální to vzala za správnější konec). Možná, že stále ještě přetrvávající soudržnost z období před rokem 1989, jakýsi naivní sice, ale přesto upřímný entuziasmus vedl nakonec přece jen k volbě cesty srdce a rozumu a tudíž pospolitosti. Bylo třeba zužitkovat situaci... 13

14 23. června se nejprve sešlo Brno s Prahou k večerním předběžným úvahám, jak nazítří postupovat. 24. červen pak vstoupil bez nadsázky do historie. Dvacet občanů téhle země, zástupců tehdejších g/l aktivit přijelo rokovat o tom, jakou zvolit cestu, která by je samotné - ale i ty, jež měli odvahu zastupovat, a kterých byly statisíce - přivedla ze suterénu společnosti na úroveň rovného s rovným. Rozhodně si zaslouží, aby byli připomenuti. Zápis ze společného jednání zástupců organizací sdružující homosexuální občany - jak je nadepsán uchovaný dokument - nás informuje stroze (pouze příjmení) o tom, že přítomni byli: Svaz Lambda : - koordinační a výkonný výbor, Praha Lány, Jelínková, Bobřík, Stirský, Folk - jihomoravská OO, Brno Koukal, Poláková, Kopeček, Chlumský - severomoravská OO, Ostrava zastupovalo ji Brno - ZO Most Prokeš - ZO České Budějovice Louženský Hnutí za rovnoprávnost homosexuálních občanů: Hromada Lega Pardubice: Šmída, Věchet Hnutie Ganymedes + Gay Help (Slovensko): Vojtek, Požgai, Lamačka, Pavlská, Hošťáková, Veselý Po nezbytném, vzájemném seznámení, po stručných informacích o programovém nasměrování jednotlivých organizací za zhruba půl roku působení začali přítomní nejprve opatrně (neboť žádná organizace nechtěla ztratit svou výsadu autonomity), pak stále vehementněji a věcněji diskutovat o možnosti založit celostátní platformu a o její případné podobě. Slovensko přijelo už "sjednocené", závaží možností se klonilo zprvu na stranu návrhu, aby se využilo "deštníku" Svazu Lambda. Nakonec si organizace přece jen chtěly ponechat svou identitu v co největší míře, takže úvahy o budoucnosti g/l hnutí nakonec zakotvily u naprosto nového modelu zastřešení. Už si přesně nevzpomínám, jak jsme dospěli k názvu SOHO. Nejprve se skládala slova, která by co nejvýstižněji pojmenovala smysl této celostátní platformy. Že půjde o sdružení, bylo jasné hned. Protože nešlo o sdružení fyzických osob, ale organizací, měli jsme už druhé slovo názvu. V té době byl u nás pojem GAY v plenkách. Neužívala ho ani minorita, natož majorita. Navíc pro nás, kteří jsme o něm matně něco věděli, nevyjadřoval zásadní cíl nového Sdružení - zmobilizovat nejen gaye, ale i lesbičky. V každém případě jsme chtěli mít v názvu slovo občan, orientace byla dána - ať už se nám to slovo líbilo nebo ne - homosexuální. Vzniklo tedy Sdružení organizací homosexuálních občanů. Když jsme vypsali počáteční písmena, a zjistili, že vychází SOHO, trochu nás to vyděsilo. Ale lepší název jsme nevymysleli, a SOHO nám začalo být stále více sympatické - byla to vtipná, mnohovýznamová, provokující, a proto zapamatovatelná zkratka (budoucnost nám dala za pravdu - nejpyšnější jsme byli, když Američané pojmenovali později i svou sondu ke Slunci - SOHO). 14

15 Pak byli domluveny základní pravidla, rozděleny první úkoly a... mohlo se začít. Zatím ještě bez stanov, bez organizační struktury, ale to prvním krokům nebránilo, aby byly rázně sebevědomé. LEGA Pardubice byla pověřena uspořádáním druhého setkání v říjnu 1990 (byla dohodnuta periodicita setkání na čtvrt roku) a zároveň Vlastík Šmída přislíbil vytvořit grafické návrhy na veškerou byrokracii (logo, razítka, úřední listiny, atd.). Zkrátka začali jsme to brát vážně. Ale, věřte, neustále s humorem. Z prvního, historického setkání vzešel oficiální dokument - Prohlášení pro ČTK: Ve dnech 23. a se v Brně sešli zástupci organizací zastupujících homosexuální muže a ženy v ČSFR. Po vzájemné dohodě vytvořili Sdružení organizací homosexuálních občanů, které představuje vrcholného reprezentanta homosexuální komunity v ČSFR! Ve sdružení jsou zastoupeny společenské organizace, politická hnutí i komerční sdružení, které tímto chtějí koordinovat svoje politické, komerční a kulturně společenské aktivity. Základním cílem všech těchto aktivit je zajištění a dodržování lidských práv homosexuálních mužů a žen jako jednoho z faktorů podmiňujících začlenění ČSFR do společenství vyspělých demokratických států. Nejbližšími cíli jsou zejména: - prosazení dodatku v ústavě i odvozených normách, který by vylučoval diskriminaci na základě sexuální orientace - změny současných zákonů, které omezují práva homosexuálů žít v partnerských svazcích - odstranění pozůstatků z minulosti, ke kterým patří např. evidence homosexuálů bezpečnostními orgány atp. - vytvoření podmínek v hromadných sdělovacích prostředcích, nakladatelstvích i kulturních institucích tak, aby i homosexuální občané měli přístup k informacím a kultuře, která je zajímá - vytvoření centrálního tiskového orgánu - spolupráce s vládními i nevládními institucemi v prevenci šíření AIDS, boj proti diskriminaci nemocných AIDS Vedle těchto společných cílů bude každá organizace rozvíjet svoji vlastní činnost. Sdružení vyzývá politické strany, nezávislé iniciativy, umělce a politiky, aby vystoupili na podporu těchto požadavků. 4. Druhé setkání SOHO v Pardubicích, 6. října 1990 V Pardubicích to vypadalo na krach. Dorazilo sedm lidí, z toho tři místní (Šmída, Věchet, Hubsch) dva ze Slovenska (Vojtek, Požgai) a z Prahy já s představitelem Svazu Lambda Petrem Folkem. Nikdo z Moravy, žádná žena. Nic zásadního se nedalo dělat. Jen zopakovat, na čem se pracuje, v jakém je to stavu. Pesimismus vystřídalo nadšení nad návrhem loga. Jak málo stačilo k povzbuzení lámat skály. Lega splnila i ostatní požadavky, a tak byrokraticky už jsme byli vyzbrojeni dokonale. Jen to vojsko nikde. Slováci nás pozvali v únoru 1991 do Bratislavy. Tak uvidíme. 5. Mezidobí 15

16 Na cestě z Pardubic domů mne přepadly zase chmury. Tušil jsem, že nasměrovat svobodomyslnou, přelétavou gay komunitu k dlouhodobé, systematické práci pro druhé bude svízelné. Ale že hned po nadšeném založení SOHO přijde taková ignorace, to mi přišlo velmi líto. Pak ale události práskly do koní a já neměl při povinnostech v divadle kdy se trudit. Hodně pomohl pětidílný seriál Žijeme mezi vámi, ale..., který Česká televize natočila v květnu - září a odvysílala v říjnu 1990, ve kterém vystoupila řada z těch odvážných aktivistů, kteří stáli u zrodu regionálních aktivit. Odborníci - sexuologové, psychologové, či psychiatři vtiskli seriálu sice stále ještě trochu medicínský charakter, ale hloubka poselství těch, kteří přijali sami sebe a dokázali se postavit před kameru a třeba neodborně, ale o to upřímněji promluvit k neinformované veřejnosti, nebo k méně odvážným soukmenovcům se již nedala rozmělnit. Zvláště když brzy poté následoval třídílný dokument TABU (rovněž na ČT) od gay režiséra Zdeňka Potužila, s otevřenými, autentickými zpověďmi gayů a lesbiček o obyčejném lidském trápení (ale i radosti) z údělu být jiný. Měl jsem možnost v obou pořadech vystoupit: V prvním jako moderátor (mimochodem, ve dvojici s tehdejší studentkou konzervatoře, dnes proslulou Kotelnicí Míšou Jílkovou), který na konci sundá masku herce, sedne si na místo zpovídaných a seznámí veřejnost se záměry rodícího se gay hnutí u nás. Spolu s mým předvolebním šotem (do Federálního shromáždění v červnu 1990) se tento krok setkal s vesměs příznivým ohlasem nejen u kolegů z divadelního světa, ale i od okolí, z běžného života. Mnozí mi to, že jsem gay nechtěli dokonce za žádnou cenu věřit. Sousedky se ptaly spiklenecky maminky: " Že on to dostal Jirka od Občanského fóra za úkol?" Druhý pořad moderovala Zdeňka Hadrbolcová a já jsem si opět uvědomil, jak je důležité mít spojence mezi známými osobnostmi. Jak je důležité, aby o nás veřejně mluvili s respektem a pochopením ti druzí. Od nás se to, že budeme obhajovat ty, za které neseme kůži na trh, jaksi očekávalo samo sebou. Ale názory těch, kterých se naše orientace osobně netýkala, ale byli z hlouby duše demokrati, liberálové a především - lidi, byly nezastupitelné. Bylo jasné, že potřebujeme co nejdříve uvést v život celostátní, reprezentativní periodikum, které bude veřejně k mání, kde právě názory těchto našich spojenců musejí pravidelně znít, kde nikoli naše sexualita, ale náš životní styl, naše inspirující, jinaké vnímání života musí přesvědčit ty, kteří o nás umí přemýšlet a hovořit jen v souvislosti s oplzlostmi (a prasečinkami). Žádný homosexuál, ale rovnoprávný občan. Žádná homosexuální, ale citová orientace. 6. Časopis 18. června se na mne tehdejší mluvčí Svazu Lambda J. M. Lány obrátil dopisem, ve kterém připomněl, že svaz vydává noviny Lambda a informoval mne o tom, že redakce novin připravuje projekt nového barevného měsíčníku Lambda - revue. Dále mi nabídl účast v redakční radě. Bylo to nadějné, překvapivě brzy. Ale zvládneme to? Pak ovšem následovalo setkání s týmem redaktorů vydavatelství Panorama, paní Königovou, Plavcovou a panem Böhmem, kteří připravili maketu nového magazínu Lambda revue s perspektivou jeho vydávání u nich. Vzhledem k profesionálnímu týmu, výrobnímu a hlavně ekonomickému zázemí vydavatelství záměr nabral reálné rozměry. 16

17 Poprvé se objevil názor, aby časopis dostal jméno po nově vzniklém, zastřešujícím sdružení - SOHO revue. 7. Rok shrnuto - vznikl Svaz Lambda se sídlem v Praze a jeho regionální pobočky v Brně, Ostravě, Českých Budějovicích a v Mostě - vznikla Gay iniciativa/hnutí za rovnoprávnost homosexuálních občanů (HRHO) - vznikla komerční LEGA Pardubice - vzniklo Hnutie Ganymedes, které se spojilo s Gay Help v celoslovenskou organizaci - vzniklo Sdružení organizací homosexuálních občanů (SOHO) v ČSFR, zastřešující osm organizací na území republiky - proběhla dvě republiková setkání SOHO v Brně a v Pardubicích - vychází měsíčně noviny Lambda - vychází list společnosti LEGA, Gay Press - vydavatelství Panorama připravuje k vydání barevný měsíčník Lambda revue, který po vzniku SOHO je přejmenován na SOHO revue - je za naší spolupráce natočen a odvysílán ČT pětidílný pořad Žijeme mezi vámi, ale... - je za naší spolupráce natočen a odvysílán ČT třídílný dokument TABU - začíná spolupráce Společnosti AIDS pomoc s gay organizacemi na celostátním programu boje proti AIDS - novelizací trestního zákona zrušen 244, stanovena shodná věková hranice pro heterosexuální a homosexuální intimní styk na 15 let věku - probíhají jednání o likvidaci homosexuálů orgány ministerstva vnitra (tzv. růžových listů) - rozbíhá se úsilí o vynětí homosexuality ze seznamu nemocí (diagnóza č ) - byl vypracován návrh doplňku Listiny lidských práv a svobod, Hlava první, čl. 3, o homosexuální orientaci a předložen se žádostí o přijetí poslancům Federálního shromáždění 17

18 První rok SOHO v ČSFR III. Cesta za rovnoprávností českých gayů a lesbiček / PRVNÍ ROK SOHO v ČSFR... Na ten večer nezapomenu, co živ budu. Bylo to těsně před odjezdem na třetí sekání SOHO do Bratislavy. Byl jsem už doma z divadla a chtěl jsem odpočívat. Myšlenky mne zanesly k předchozímu nepodařenému setkání v Pardubicích, kde to vypadalo na krach záměru sotva zrozeného. Mizerná účast mne mrzela tolik, že jsem si začal nahlas, na dálku s těmi, co nepřijeli, povídat. Prudce jsem začal chodit po pokoji, pokládal si jejich otázky a snažil se diskutovat s jejich výhradami. A bezděky mne napadaly formulace, jak by SOHO mohlo vypadat do budoucna, aby se nestalo sněmem kvočen, které si přijedou vykvokat drby ze svých regionů, aby pak ukojeny odletěly se žhavými novinkami štěbetat domů - ale vskutku fundovanou, odpovědnou záštitou gayů a lesbiček, jejich poradnou i politickou silou, která se za ně pokusí na celostátní úrovni vybojovat rovnoprávné životní podmínky. Takto vyzbrojen jsem odjel do Bratislavy, kde došlo k přelomovému zasedání SOHO. 1. Struktura a koncepce SOHO, krok k převzetí odpovědnosti K mému příjemnému překvapení přijeli v sobotu 16. února 1991 zástupci všech zakládajících členů SOHO. Punc mezinárodního významu dodali našemu rokování John Clark, generální sekretář ILGA (International Lesbian and Gay Association - mezinárodní světové organizace) a Andrzej Selerowicz, jeho přítel, který později sehrál skvělou a potřebnou roli jako zástupce ILGA pro východní Evropu. Díky tomu, že byl polským emigrantem v Rakousku, že uměl obstojně česky a že ho firma vysílala obchodovat na Východ, mohl jsem se s ním pravidelně setkávat a učit se, jak se dělá gay hnutí ve světě. Oba nám vysvětlili význam ILGA a domluvili na duben do Prahy pátou Regionální konferenci ILGA pro východní Evropu. Pak přišla rozhodující chvíle. Zopakoval jsem veřejně svůj soukromý výstup z domova. Výsledek? Cituji ze zápisu ze zasedání: Za HRHO vystoupil Jiří Hromada. Seznámil přítomné s výsledky dosavadních jednání s Ministerstvem zdravotnictví ČR, Ministerstvem vnitra ČR a Federálním shromážděním. Začátkem ledna 1991 proběhlo ve FS hlasování o přijetí dodatku k Listině lidských práv a svobod. Návrh neprošel - 86 poslanců hlasovalo pro, ostatní se převážně hlasování zdrželi nebo byli proti. (Jednalo se o doplnění čl. 3, odst. 1) o slova...homosexuální orientace.) Na základě této zkušenosti navrhuje vytvořit jednotnou sílu, založit celostátní sdružení všech gay organizací, které by autonomně působily ve svých regionech, ale které by se v rozhodujících otázkách, týkajících se všech případných jednání se státní legislativou (FS, vláda, ministerstva) zúčastňovaly pod společným zastřešením a vzbuzovaly tak potřebný respekt. Jiří Hromada pak navrhl konkrétní strukturu SOHO: 1. zaregistrování SOHO u Ministerstva vnitra ČR a SR jako sdružení občanů s federální působností 18

19 2. ustavení Parlamentu SOHO ze zvolených zástupců jednotlivých organizací (2-3 za organizací) 3. vytvoření Prezidia SOHO (prezident a čtyři viceprezidenti) Návrh byl jednomyslně přijat. Delegáti zastoupených organizací vyslovili souhlas s členstvím svých organizací v SOHO. Všemi hlasy schválili návrh, aby od této chvíle byli považováni za poslance Parlamentu SOHO. Poté zvolili Jiřího Hromadu za prezidenta SOHO a odsouhlasili právo prezidenta jmenovat viceprezidenty: pro Čechy - Jana Lány pro Moravu - Lubomíar Mendroka pro Slovensko - Mariána Vojteka pro ženy - Inge Polákovovou 2. Stanovy Prezidiu SOHO bylo v Bratislavě uloženo, aby do příštího zasedání parlamentu vypracovalo a předložilo návrh stanov SOHO. Byrokracii se muselo učinit zadost. Nehledě na to, že nějaký jízdní řád, který by určil mantinely pro všechny, byl zapotřebí jako sůl. Ne, vskutku nám nešlo o hraní si na důležité funkcionáře, nezastesklo se nám po organizování typu KSČ, SSM, ROH, SČSP. Ale pokud jsme chtěli vtisknout SOHO serióznost, museli jsme se podřídit zákonům ČSFR. Pokud jsme chtěli získat prestižní postavení, musela se určit konkrétní odpovědnost. Mnohokrát jsem si vyslechl, že jsem samozvaným prezidentem gayů a lesbiček u nás. Nikdy jsem se za deset let svého prezidentování SOHO za něj nepovažoval. Prostě jsem dobrovolně, bez finančních nároků převzal odpovědnost za desetiletý koncepční společensko-politický program SOHO, jeho financování i jeho prezentaci. Do funkce mě potřikrát zvolili zástupci členských organizací SOHO. A protože oni měli ve svých organizacích předsedy, odlišila se funkce šéfa sdružení těchto organizací pojmenováním prezident. Ale tak jako třeba Václav Klaus je předsedou ODS a nikoli občanů České republiky, i já byl vždy prezidentem organizace SOHO a ne všech gayů a lesbiček v ČR. Někteří by si to možná díky výsledkům našeho snažení přáli, ale jiní mne nemohou ani cítit. To už je život... Po připomínkách a jejich pečlivém zapracování byly Stanovy schváleny Parlamentem SOHO 14. září 1991 v Ostravě. Registrace u ministerstva vnitra byla provedena 30. října 1991 pod číslem VSC/1-8134/91-R. (Ministerstvo vnitra SR potvrdilo působnost na území Slovenska přípisem ze 14. listopadu 1991). Stanovy obsahují kromě povinných článků např.: - SOHO chce dosáhnout plného právního i faktického zrovnoprávnění homosexuálních občanů v ČSFR - posláním SOHO je pomoci těmto občanům v hledání a rozvoji vlastní identity a prosazování a hájen í jejich práva a zájmů a jejich integrace do společnosti - v tomto smyslu působí SOHO na společenské vědomí - členství v SOHO je dobrovolné, a to buď řádné nebo mimořádné, případně čestné - SOHO si ke kontrole své činnosti a hospodaření volí každým rokem kontrolní a revizní komisi Prezidium složené z prezidenta a čtyř viceprezidentů se ukázalo být pro první, dvouleté, období strategickým tahem. Bylo potřeba, aby Morava, Slovensko i Čechy měly stejný podíl na rozhodování. Složité bylo postavení žen. Organizací bylo poskrovnu, přesto si zasloužily rovnocenný post v prezidiu. Pro prestiž i pro povzbuzení. Dodatečně byla pro první znění stanov schválena funkce tajemníka, který byl zároveň hospodářem SOHO. Měl na starosti agendu, účetnictví vyřizoval korespondenci - zkrátka "holka pro všechno". S pečlivostí sobě vlastní ji zprvu vykonával Ing. Jan Bednář. Ze stanov jasně vyplývá, že SOHO nebylo žádnou direktivní strukturou, která určuje podobu a náplň činnosti jednotlivých aktivit. SOHO jako celek bylo takové, jak kvalitní byly jeho členské organizace. SOHO = MYŠLENKA, organizace = ČIN. SOHO = společná vůle realizovat to, s čím souhlasí všichni. 19

20 3. Parlament SOHO Jednání probíhala podle schváleného jednacího řádu. Během roku 1991 se Parlament SOHO setkal celkem čtyřikrát (jak mu ukládaly stanovy): v Bratislavě, v Českých Budějovicích, v Ostravě a v Košicích. K zakládajícím řádným členům SOHO (Gay iniciativa, Lambdy - Praha, České Budějovice, Brno a Ostrava, Společnost LEGA Pardubice a slovenské Hnutie Ganymedes) byly v průběhu roku přijaty Gay kluby Cheb, Sokolov, Most, Litvínov a Teplice. Ty chtěly nejprve společně založit vzdorosdružení kontra SOHO, ale iniciátor nespokojenosti, mostecký Petr Prokeš, nakonec zůstal ve vzdoru sám. Ostatní se mi podařilo při osobní návštěvě přesvědčit o smyslu SOHO. Enfant terrible gay hnutí u nás, věčný provokáter Petr, nakonec nezaváhal a z tvrdého oponenta vyzrál na jednoho z nejplatnějších členů SOHO. Velkou posilou byly pro SOHO nové osobnosti, lídři ostatních gay klubů. Nestárnoucí nestor Bert Perlík (Cheb), obětavý a zkušený Josef Neděla (Sokolov), legenda rodinných sešlostí Jaroslav Hošek (Litvínov) a ambiciózní Jiří Vopička (Teplice). Mimořádným členem SOHO se stala Společnost AIDS pomoc (SAP). Za první čestné členy schválil Parlament SOHO redakci časopisu SOHO revue (Alena Plavcová, Václav Böhm, Irena Hlinková, Jitka Lopatková a Radslav Špirhanzl) a ředitele nakladatelství Orbis - Miroslav Drozda. 4. SOHO revue Původní záměr vydávat časopis pod názvem Lambda revue ve vydavatelství Panorama ztroskotal prý na tom, že se mu nepodařilo zajistit tiskárnu. Redakční tým, však našel nového vydavatele - Orbis. A protože se mezi tím podařilo konstituovat SOHO na celostátní platformu, změnil svůj název i časopis, který měl rovněž ambice být veřejně k mání po celé federativní republice, na SOHO revue. Byl to okamžik nepopsatelného štěstí a hrdé radosti, když jsem v úterý 9. dubna 1991 mohl v Klubu novinářů představit zatím šestatřicetistránkový barevný kulturně společenský měsíčník (nejen pro 4 %) na tiskové konferenci. Novináři z dvaceti redakcí drželi snad poprvé v životě v ruce gay magazín. Tiskovka dopadla znamenitě - celé Prezidium SOHO, za redakci Jiří Kříž a za redakční radu Václav Jamek, mělo poprvé příležitost obsáhle informovat média o tom, co nás trápí, co potřebujeme, kdo jsme a o čem jsme. Netušil jsem, jak osudové bude pro mne toto setkání s časopisem, který jsem si hned zamiloval. Netrvalo totiž dlouho a Divadlo E. F. Buriana, kde jsem jako herec působil deset let, bylo zrušeno - a já se ocitl v červenci 1991 bez zaměstnání. Přijal jsem nabídku šéfredaktorky Plavcové a nejprve na půl úvazku a od září, po odchodu Jiřího Kříže, na celý úvazek jsem se stal z ničeho nic z herce redaktorem. Dodnes to beru jako výzvu osudu. Do redakce jsem sice vstoupil bez zkušeností, ale zato s podporou organizací SOHO, které byly v podstatě informačním zdrojem magazínu. Brzy mi připadla další úloha. SOHO revue se neprodávala, jak si vydavatel představoval. Původní náklad 20