Lukáš Bujna STEZKOU ŽIVOTA. rozptýlené texty

Transkript

1 Lukáš Bujna STEZKOU ŽIVOTA rozptýlené texty 1

2 Motto: Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli, čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. 1. list Janův 1, 1-2 bohoslužba v ruinách kostela Sv. Mikuláše pod Krudumem (2010) 2

3 UVEDENÍ DO LITURGIE Od novozákonních dob se křesťané scházejí k bohoslužbě. Co je smyslem křesťanské bohoslužby - liturgie? Zpřítomňuje Boží dílo spásy a zahrnuje nás do něj. Na Boží láskyplnou péči o člověka, jak se nám v dějinách spásy vyjevuje a v bohoslužebném dění sděluje, odpovídá při bohoslužbě shromážděný Boží lid díkůvzdáním i chválou. Vyjadřujeme naši vděčnost Bohu za to, že se nás v Ježíši Kristu ujal a osvědčil tak svou věrnost a lásku. Bohoslužba je živým dialogem mezi Bohem a námi, které si Bůh svolal, abychom byli jeho vyvoleným lidem. Je to dialog lásky. Láska má svůj řád. V řádu Boží lásky je uloženo milovat až do krajnosti, i za cenu nejvyšší oběti. Je to láska sestupující do lidské bídy a dávající se člověku pro záchranu a obnovu jeho života. Nekonečná Boží láska k nám plně promlouvá v díle Pána Ježíše Krista - v jeho celoživotní oběti, počínající jeho vtělením a narozením, pokračující jeho veřejným působením (zvěstování, uzdravování, odpouštění hříchů) a vrcholící jeho ukřižováním. Je to oběť, k níž se Bůh Otec přihlásil, když Krista vzkřísil z mrtvých. Křesťanská bohoslužba je dramatem, v němž znovu prožíváme události z dějin spásy, které v Kristu mají svůj střed a vrchol, svůj úhelný kámen. Scházíme se v Ježíšově jménu, zvěstujeme Boží slovo, vyznáváme své hříchy, sdílíme Kristovu skutečnou přítomnost mezi námi v darech chleba a vína, přijímáme Boží požehnání i vyslání ke službě mezi našimi bližními. Tím je vymezen řád liturgie. Z naší strany je totiž liturgické dění odpovědí naší lásky na lásku nebeského Otce, jíž miloval svět natolik, že vydal svého jednorozeného Syna, aby svět spasil. Náš Otec je Bohem lásky a pokoje, nikoli zmatku a sváru. Proto i naše lidská odpověď na jeho lásku musí mít svůj řád, aby se vše dělo pokojně a směřovalo k duchovnímu růstu. Bohoslužebný řád, který na sebe bere ustálenou podobu liturgického obřadu, si neklade jiné cíle, než dynamice duchovního růstu napomáhat a pokojnému, požehnanému průběhu bohoslužebního shromáždění sloužit. Aby nedošlo k mýlce, nesmíme zaměňovat obřad (konkrétní výraz bohoslužebného řádu) s obřadnictvím duchaprázdné ceremonie. Obřadní magie si žádá stereotypní opakování neměnných rituálů, jejichž bezchybné provedení knězem zaručí žádané účinky. Křesťanská bohoslužba není magickým aktem, nepůsobí samočinně. V jádru liturgického obřadu nehledejme ritualismus hříšného člověka, nýbrž působení Ducha Svatého, které je mocné a svobodné. Nepřekáží ale obřadní forma liturgie Svatému Duchu Božímu, aby zavanul do našich shromáždění? Církev, jejíž spiritualitu tvaruje živá liturgická tradice, ví, že je tomu právě naopak - obřadní forma představuje řečiště, kudy přitéká do lidského srdce proud darů Ducha Svatého: Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám (Iz 55, 1). Neslouží-li obřad duchovní náplni bohoslužby, je nutná liturgická obnova. Jelikož se církev neustále obnovuje, obnovují se i obřadní formy křesťanské liturgie, aby odpovídaly na znamení času. Jinak vypadala bohoslužebná shromáždění v antice, jinak ve středověku, jinak v baroku a jinak vypadají dnes. Třebaže víme, jaké škody obřadnictví napáchalo i v křesťanské bohoslužbě, čerpáme z naší víry 3

4 jistotu, že milující Bůh nedovoluje, aby jeho slovo a svátosti byly lidským hříchem zatemňovány. Reakcí na pozdně středověký úpadek je úsilí reformátorů (v českých zemích husitů). Reformace století neznamená konec procesu obnovy křesťanské bohoslužby. Některé reformační církve se hrozby obřadnictví strachovaly natolik, že se obřadních forem úplně zřekly. Ale nelze říct, že bohoslužby neliturgických církví odrážejí celou hloubku a krásu víry. Nahrazení obřadu pouhým kázáním (doplněným písněmi a modlitbami) vedlo k značnému omezení vysluhování svátosti Večeře Páně, Ježíšem v předvečer jeho smrti ustanovené a prvokřesťany pravidelně v neděli slavené formou radostného stolování, když lámali chléb (Sk 2, 46). Liturgické hnutí století, které má možnost čerpat z nově objevených či nově interpretovaných písemných pramenů z dob prvního křesťanstva, v obnově obřadních forem bohoslužby pokračuje. Ukazuje, že křesťané nikdy nebudovali svá shromáždění bez konkrétního řádu, jenž zpočátku vycházel z obřadních forem starého židovstva, přeznačil je zcela novým křesťanským smyslem a nadále je obohacoval spolu s tím, jak se rozvíjela křesťanská teologie. Pro bohoslužbu se během staletí vžila různá označení. Z řečtiny pocházejí názvy synaxis (shromáždění) a liturgie (služba lidu), přičemž pojem liturgie se často užívá pro bohoslužbu obřadního typu. Dnes opět užívaným termínem pro bohoslužbu je - též řecké - slovo eucharistie (díkůčinění), které se vztahuje na svátost Večeře Páně. Latina dala bohoslužbě název oficium (služba) a mše (poslání). Zajímavé je, že tyto pojmy pocházejí z nenáboženské, občanské sféry života starověké společnosti. Křesťané nechtěli, aby se jejich bohoslužba srovnávala s pohanskou modloslužebnou ceremonií. Svá shromáždění proto označovali názvy z profánní, modlářstvím nezasažené oblasti. Postupně křesťanstvo tyto obavy překonalo, takže od 3. století se zavádí pojmy anafora (oběť) a mystérium (tajemství), převzaté z antického sakrálního slovníku. Protestantští teologové v tom sice spatřují postupnou helenizaci původně čistého biblického křesťanství, ale pravda je zřejmě jinde: starověcí křesťané začali využívat pojmů obecně známých v řecko-římském kulturním prostředí, ale obsahově je změnili tak, aby vyjádřily skutečnost nového života v Kristu. Křesťanská bohoslužba vychází z židovského paschálního hodu beránka. Ve svátek Pesach - česky Přejití - si Židé připomínají vysvobození z egyptského otroctví. Jedí nekvašený chléb a beránka, stejně jako v noci před exodem z Egypta, a vypráví si příběh záchrany Izraele. I v Ježíšově poslední večeři shledáváme prvky paschálního hodu, ale namísto vzpomínky na vyjití ze země otroctví podává Mistr svým dvanácti učedníkům chléb a víno se slovy: Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví, která za vás prolévá (Lk 22, 19-20). Toto je znamením, že Ježíšovou obětí se dovršil exodus. Kdo Ježíše přijal za Krista, vyšel z hříchu, je vysvobozen ze smrti a spasen. Jednáním s chlebem a kalichem - vztaženým k svému tělu vydanému na smrt a ke své prolité krvi - ustanovil Pán Ježíš křesťanskou bohoslužbu svátosti Večeře Páně. Slavíme ji na jeho památku, aby se v liturgickém jednání s chlebem a kalichem zpřítomnila jeho oběť smíření, přinesená za všechny. Ježíš je pravým beránkem Božím, jenž snímá hřích světa. Ježíšova pascha je vítězným přejitím ze smrti do života. Třetího dne byl Pán vzkříšen! 4

5 Apoštol Pavel popisuje nejstarší podobu křesťanské bohoslužby - prostého obřadu stolování, kdy nad chlebem a vínem zazní podání Ježíšovy poslední večeře: Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku. Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku. Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde (1Kor 11, 23-26). K jednomu stolu se schází a ke společnému jídlu usedá rodina. Kolem stolu Páně, kde se rozdílí Kristova přítomnost jako pokrm a nápoj, se sdružuje rodina Božích dětí. Proto je hod Ježíše Krista, svatá večeře, znakem jednoty mezi Pánem a jeho lidem i jednoty mezi lidmi navzájem. Tato svátostná hostina předjímá, že jednou nás Boží Syn přijme u stolu ve svém Království, ve velesvatyni, kde věčně slaví nebeskou liturgii. Večeře Páně má eschatologický, budoucnostní rozměr, umožňující vyhlížet za konec tohoto věku ke slavnému příchodu Páně, kdy bude celé stvoření obnoveno a Bůh bude všechno ve všem! Další židovský obřad, jímž se křesťanská bohoslužba inspirovala, je domácí liturgie svátku sabat (dne odpočinutí) slavená v pátek večer (u Židů jako u jiných Orientálců začíná den západem slunce, takže páteční večer je začátkem soboty). Rodina se sejde kolem stolu a nad vínem a chlebem se vysloví požehnání: Pochválen budiž, Hospodine, Bože náš, králi světa, jenž jsi stvořil plod révy! Pochválen budiž, Hospodine, Bože náš, králi světa, jenž vyrůsti dáváš chlebu ze země. Tato stolní modlitba dobrořečení je základem křesťanské modlitby eucharistické, v níž je díkůvzdání Bohu za dar chleba a vína vztaženo k osobě Ježíše (přirovnanému ke králi Davidovi - Ježíš jako syn Davidův). Svědčí o tom prvokřesťanský spis Didaché (Učení dvanácti apoštolů) asi z konce 1. století: Ohledně díkůvzdání takto budete děkovat: nejprve o kalichu: Děkujeme ti, Otče náš, za svatou révu Davida, tvého služebníka, se kterou jsi nás seznámil skrze Ježíše, svého služebníka; tobě sláva na věky. Pak o nalámaném chlebu: Děkujeme ti, Otče náš, za život a poznání, s nímž jsi nás seznámil skrze Ježíše, svého služebníka; tobě sláva na věky. Jako byly tyto nalámané chleby rozsety po horách a shromážděny se staly jedním, tak nechť je shromážděna tvá církev od končin země do tvého království, neboť tvá je sláva i moc skrze Ježíše Krista na věky. Od počátku má bohoslužba Večeře Páně obřadní formu díkůvzdání (eucharistie) nad chlebem a kalichem. Eucharistická modlitba shrnuje Boží dílo spásy v Ježíši Kristu vykonané z lásky k lidem. Předpokládali bychom, že bohoslužba uchová charakter radostného díkůvzdání, ale středověk změnil liturgii v rituální divadlo. Zbožnost se soustředila na slova ustanovení Večeře Páně, svatyni svatých, kam laici nemají přístup, aby nedošlo k znesvěcení. Bohoslužba přestala být slavností celé křesťanské obce. Opomnělo se, že proměnu chleba a vína ve svátostná znamení Kristovy reálné přítomnosti (těla a krve) nemají ve své moci kněží, ale Duch Svatý. Obnovu liturgie započala reformace, která opět zapojila lid, odstranila středověkou pompu a zjednodušila obřad tak, aby byl funkční a sdělný. Přesto však reformátoři eucharistickou modlitbu - a s ní prosby o Ducha Svatého (epiklézi) - neobnovili, neboť o dějinách liturgie toho v 16. století nebylo moc známo. Až moderní liturgické hnutí navrátilo eucharistické modlitbě její důležitost. 5

6 Sledujeme, že církev, která musí čelit radikálnímu odkřesťanštění většiny evropské společnosti, se o to více snaží kriticky a tvůrčím způsobem navrátit k pramenům. Tyto užitečné návraty umožnily, aby se předobraz bohoslužby nalézal nejen v Ježíšově Poslední večeři (na což se zaměřila reformace), ale také ve stolování vzkříšeného Pána s učedníky cestou do Emauz. Při lámání chleba se zmrtvýchvstalý Pán dal učedníkům poznat: Tu se jim otevřely oči a poznali ho (Lk 24, 31). Velikonoční radost ze vzkříšení, zlomení pout smrti a vstup do nového života, vane liturgií neděle, dne Páně, počátku nového týdne (symbolicky i počátku nového stvoření spaseného křížem a oživeného vzkříšením), kdy se křesťané shromažďují k bohoslužebné slavnosti. Neděle, den vzkříšení, je novým sabatem křesťanů, lidu Nové smlouvy, předjímkou odpočinutí v Božím království, kam nás Kristus zve vstoupit. Poznání vzkříšeného Pána, jak vysvítá z evangelijního příběhu cesty do Emauz, ochraňuje liturgii, aby neupadla ve smuteční vzpomínku na událost kříže. Vzkříšení je přece odpovědí na golgotskou oběť! Dosud jsme náš výklad o křesťanské liturgii zaměřili na slavení eucharistie, nikoli na bohoslužbu slova. Zvěstování Božího slova k našim bohoslužbám neodmyslitelně patří. Reformace zdůraznila poslání kázat evangelium, v němž máme slova věčného života. Zdá se, že prvotní křesťané, původem ze Židů, i nadále navštěvovali sobotní bohoslužbu slova v synagoze, kde se četl zákon a zpívaly žalmy. Je pravděpodobné, že kde soužití judaismu a křesťanství uvnitř synagogy naráželo na problémy, vytvořili si křesťané svou vlastní variantu synagogální liturgie. Po definitivní roztržce mezi judaismem a křesťanstvím na konci 1. století se doposud odděleně konaná sobotní shromáždění se zvěstováním slova a nedělní slavnost Kristova stolu s výsluhou svátosti Večeře Páně sloučily vjedno. Zároveň se převzaly rysy synagogální liturgie se zpěvem žalmů a čtením z Bible, které takto přešly i do křesťanské bohoslužby. Ze 2. století máme v Apologii sv. Justina Mučedníka popsánu již známou podobu liturgického obřadu v den Páně: V den pojmenovaný po Slunci se na jednom místě shromažďují všichni, kdo bydlí ve městě i okolním venkově. Předčítají se pamětní spisy apoštolů nebo proroků, pokud stačí čas. Potom, když předčitatel zmlkne, předsedající napomene a povzbudí k následování těchto dobrých slov. Potom všichni povstaneme a odesíláme modlitby. A pak je přinesen chléb a víno a voda a předsedající pronese modlitby díkůvzdání, pokud jen může. Lid je potvrdí slovem Amen. Nyní je z darů, nad kterými byly vzdány díky, každému rozdělováno a všichni přijímají. Řád nedělní liturgie, jenž zahrnuje čtení Písma, kázání, přímluvy, eucharistickou modlitbu a přijímání, zachovává církev různými způsoby ve svých obřadních formách dodnes. Co je čtením evangelia a kázáním zvěstováno, je v eucharistii rozdáváno a sdíleno. Proto patří slovo a svátost k sobě jako dvojí způsob Kristovy přítomnosti, neboť Pán je v liturgickém dění přítomen jak ve svém slově, tak i ve svátosti. Bez eucharistie je však křesťanská liturgie neucelená. Ve Večeři Páně se působením Ducha Svatého zpřítomňuje Kristova oběť, jejíž spásný význam bychom si nemohli ve víře přisvojit, kdyby zůstal uzavřen v pradávné minulosti. Kristova neopakovatelná oběť smíření je 6

7 přinesená jednou provždy a za všechny - a ve svaté večeři ji zakoušíme jako stále se zpřítomňující základ naší víry a naděje. Kristova přítomnost ve svátosti je hlubší, plnější kvality, než ve zvěstování slova, neboť svátostný Kristus se nám rozdává, aby se sdílel s námi a mezi námi. Svátost obnovuje naše pouto s Kristem, abychom s ním byli jedno tělo a jedna krev. Ve Večeři Páně se stává skutečností, co nám evangelium zvěstuje - že jsme přijati do Boží rodiny, takže máme moc být Božími syny a dcerami. Třebaže je možné konat bohoslužbu bez svátostného hodu, jsme si vědomi, že zvěstované slovo nás připravuje na radostnou slavnost naší spásy u eucharistického stolu, který nám prostírá milující Pán. Na spojení slova a svátosti v jeden liturgický celek poukazuje text o emauzských učednících. Ti se nejprve na cestě sejdou s Ježíšem, který se k nim přidružuje. I naše liturgie začíná společným sejitím v Ježíšově jménu. Ježíš učedníkům otevírá Písma, až jim z toho hoří srdce. I my, když jsme se shromáždili a doznali naše viny, nasloucháme Božímu slovu v Písmu svatém. Ježíš se dává poznat při lámání chleba. Stolováním s Pánem vrcholí i naše liturgie. Svátostně přijímáme Ježíšovo tělo a krev pod způsobami chleba a vína. Učedníci, rozradostnění ze zjevení Zmrtvýchvstalého, jdou oznámit radostnou zvěst bratřím do Jeruzaléma. I my z bohoslužeb odcházíme s posláním svědčit o Kristu ve světě, v prozatímním pozemském domově, ve kterém žijeme a pohybujeme se. K velikonoční radosti, v níž jsme zakotveni, patří zpěv: Plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně (Ef 5, 19). Liturgický zpěv církve je vítěznou písní spasených, lidu zachráněného mocným působením Boží lásky. To je důvod, proč jsou části obřadu zhudebněny a zpívány. Duchovním zpěvem se blížíme k charismaty prozářené kráse novozákonní bohoslužby. Liturgie vybízí ke zpěvu ordinária (pevných částí obřadu) i propria (proměnných částí, z nichž biblická čtení a modlitby podle liturgického roku se recitují). Obřadní forma je tímto povolána být nositelem duchovních i kulturních hodnot. Proto je naším úkolem pečovat o kulturu liturgické řeči, ovšem tak, aby liturgie zůstala přístupná celé obci, a nikoli jen vydělené elitní skupince zpěváků a řečníků. Křesťané přece nepřicházejí na bohoslužby, jako se chodívá na koncert či přednášku! Nejsme diváci, nýbrž účastníci liturgického obřadu, do něhož se modlitbou, zpěvem a meditací zapojujeme jako společenství královského kněžstva. Odnepaměti je posláním kněží přinášet oběti. Pravým veleknězem je Kristus, jenž dal sám sebe jako oběť, aby každého člověka smířil s Bohem. Křtem jsme byli ponořeni do Kristovy smrti a vzkříšení a získali tak podíl na jeho kněžství. Jako kněžstvo Nové smlouvy musíme přinášet v oběť naše životy, aby byly milé Bohu a prospěšné lidem. To je naše stálá duchovní bohoslužba (logiké thysia), jejímž zhutněním je liturgie, při níž se zpřítomňuje oběť Kristova, k čemuž se připojuje i naše oběť - vůle a ochota církve obětovat se pro bližní. S nimi se mají křesťané radovat, s nimi plakat, mají být všem vším. Liturgie, která napájí a sytí naše srdce živou vodou duchovních darů, je prostředkem, jak se posílit a získat požehnání pro křesťanskou službu lásky, do níž jsme vstoupili následováním našeho Pána: Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé (Mt 20, 28). (2006) 7

8 RAVENNA - POMPEJE RANÉHO STŘEDOVĚKU V sedm hodin ráno stojím na peróně pustého nádražíčka v Rosolině. Přijíždí motorák do Roviga. Odtud rychlíkem do Ferrary. Zde přestup do dalšího vlaku do Ravenny, kam přijíždím po třech hodinách cesty malebnou severoitalskou krajinou, nad kterou stoupá slunce, kde se pole střídají s vinicemi a města se shlukují kolem starobylých kostelů se zvonicemi. Po letech si právě plním sen navštívit jedno z nejkrásnějších a nejpamátnějších měst Evropy, v němž si podali ruce starověk se středověkem, Římané s Góty a Byzantinci, historie a kultura západní a východní. To město, ačkoli je známé všem milovníkům umění, leží stranou velkých turistických cest, které směřují především do nedalekých Benátek. Je to město Ravenna, jehož nejslavnější kapitoly dějin se psaly mezi 5. a 7. stoletím po Kristu. Jistý odborník na křesťanské umění nazval Ravennu skutečným muzeem pozdního starověku a Pompejemi raného středověku. Ravenna vznikla v době Etrusků a podobně jako Benátky byla zbudována na laguně. Politický význam získala až na počátku našeho letopočtu za vlády římského císaře Oktaviána Augusta, který poblíž města vybudoval přístav pro jadranskou vojenskou flotilu - Portus Classis. Pravého rozkvětu se Ravenna dočkala na sklonku starověku. Počátkem 5. století sem z Milána přenesl svůj dvůr západořímský císař Honorius. V Ravenně, obklopené bažinami, se cítil v bezpečí před postupujícími germánskými kmeny. Zatímco v Itálii řádili barbaři a římská říše se rozpadala, v Ravenně vládl čilý kulturní ruch. mozaika v mauzoleu Gally Placidie Procházím sluncem prohřátými ulicemi, kde se pohybuje mnohem více cyklistů než automobilů. Okna domů jsou plná květin. Na volném travnatém prostranství, jehož dominantou je kostel San Vitale - ještě o něm bude řeč - spatřím nevelkou stavbu ve tvaru latinského kříže. Pochází z poloviny 5. století. Je to mauzoleum Gally Placidie, sestry císaře Honoria. Jedná se vlastně o kapli sv. Vavřince (Lorenza), která přiléhala k dnes již neexistujícímu kostelu Sta Croce (Svatého Kříže). 8

9 Nádhera mozaik na sytě modrém, lesklém pozadí doslova vyráží dech. Mauzoleum má valené klenby a ústřední kupoli s mozaikami znázorňujícími hvězdnatou oblohu (hvězdy se vrství kolem zlatého kříže) a symboly čtyř evangelistů. Nad vchodovými dveřmi zaujme mozaika Krista - dobrého pastýře. Postavy na mozaikách jsou pojaty v duchu římského realismu, s živými a citlivými rysy. Do mramorových sarkofágů byli pohřbeni Galla Placidia, její manžel Konstantius a syn Valentinián. Posledního západořímského císaře svrhl roku 476 germánský předák Odoaker, který se prohlásil králem Itálie. Panoval z Ravenny. Koncem 5. století přešla moc nad Itálií na krále Ostrogótů Theodericha, jenž byl formálně poddán východořímskému císaři (na byzantském dvoře v Konstantinopoli žil v mládí jako rukojmí), ale jako politik si počínal samostatně a povětšinou uvážlivě. Usiloval o smírné soužití Římanů a Gótů, třebaže Ostrogóti na rozdíl od katolických Římanů vyznávali křesťanství v kacířské, ariánské formě. Ariáni sice uznávali Krista za Spasitele, ale nepřijímali katolické učení o Nejsvětější Trojici a nevěřili, že Ježíš je božské podstaty. Na římském území byli potlačeni, avšak mezi germánskými kmeny si zřídili silnou církevní organizaci. Arián Theoderich ale katolíky nepronásledoval a Ravennu - své sídelní královské město - velmi povznesl. Za jeho vlády zde nastalo druhé období kulturního rozmachu, z něhož se dochovaly úžasné památky. Sant Apollinare Nuovo Ulicí Via di Roma směřuji k Theoderichovu dvornímu chrámu, zasvěcenému Kristu Spasiteli, ale později nazvanému Sant Apollinare Nuovo. Trojlodní bazilika podle klasického římského vzoru vznikla po roce 500. V 11. století byla přistavěna zvonice (kampanila) a ze 16. století pochází vchod (portikum). Ve střední lodi, podpírané mramorovými sloupy, obdivuji dvě řady mosaik nad arkádami. Zobrazují průvody světců a světic. Světci vycházejí z posvátného paláce a důstojně kráčejí poklonit se trůnícímu Kristu. Světice vzdávají hold Madoně s dítětem. Stojíte-li uprostřed hlavní lodi a sledujete-li po obou stranách procesí osob se svatozářemi, zjistíte, jak mozaiky 9

10 působí dynamicky. Navozují představu klidného pohybu, přesně zacíleného k oltáři v půlkruhové apsidě. Namísto svatých byli původně na mozaikách spodobněni hodnostáři Theoderichova dvora v čele se samým králem. Po vyvrácení ariánského gótského království a dobytí Ravenny byzantskými vojsky císaře Justiniána byla dvorní bazilika Krista Spasitele předána katolické církvi a zasvěcena sv. Martinu, bojovníku proti kacířství. Dvořané a dvorní dámy na mozaikách se změnili na světce a světice. Theoderichovu památku zde připomíná jen mozaika jeho královského paláce a jeho monogram - stejný, jaký najdeme na hlavicích sloupů na Piazza del Popolo (Náměstí lidu) v centru Ravenny (Dominus Noster Theodericus Rex - Náš Pán Král Theoderich). Královský palác - s bazilikou sousedící - zčásti leží v troskách. Zachovalo se průčelí s oblouky a sloupy. Nepřístupná zřícenina doposud vyhlíží majestátně. Po tři staletí se dvorní bazilika nazývala u Sv. Martina pod zlatou oblohou, neboť měla zlacený strop (počátkem 17. století upravený do barokního slohu). Poté, co roku 856 saracénští piráti vyplenili chrám sv. Apolináře v přístavu (dnešní Sant Apollinare in Classe), byly ostatky tohoto prvního ravennského biskupa a mučedníka syrského původu přeneseny do bezpečí uvnitř městských hradeb - do basiliky sv. Martina, přejmenované na nový chrám sv. Apolináře (Sant Apollinare Nuovo). Z ostatních uměleckých děl v této bazilice stojí za připomenutí cyklus mozaik s novozákonními náměty (například Poslední večeře Páně). brána před bazilikou San Giovanni Evangelista Náboženským potřebám ariánských Gótů sloužily v Ravenně i další sakrální stavby - zejména dvorní bazilika Sv. Jana (San Giovanni Evangelista), po druhé světové válce obnovená do původní podoby (až na mozaiky v interiéru, jež byly za války zničeny) a katedrála Svatého Ducha (Spirito Santo) s křestní kaplí - baptisteriem Ariánských. V celoevropských souvislostech je ojedinělé, že v Ravenně se ariánská architektura nejen dochovala až do dnešních dnů (na rozdíl od Milána a jiných měst), ale že také dodnes slouží bohoslužbám (katolickým či pravoslavným). 10

11 Dějiny mívají nádech ironie. Ariánská katedrála v Ravenně stále stojí (dnes ji užívají pravoslavní), avšak na místě nejstarší katolické baziliky, zbudované koncem 4. století biskupem Ursem, byla v polovině 18. století zbudována hřmotná barokní katedrála. Z původní baziliky Vzkříšení (Anastasis) se dochovala jen zvonice, krypta a inventář, uložený v kapli arcibiskupského paláce - např. slonovinový trůn biskupa Maximiána (egyptská práce ze 6. století) a řecká mozaiková ikona Matky Boží (z 12. století). Barokní architekty (v katedrále Sant Orso se přidrželi alespoň původního trojlodního plánu) naštěstí nenapadlo zbourat přilehlé baptisterium Ortodoxních (Pravověrných) z počátku 5. století. Tuto křestní kapli vybudoval katolický biskup Neon podle vzoru milánského baptisteria San Giovanni alle Fonti ze 4. století. baptisterium Ortodoxních Cihlové baptisterium má tvar osmihranu, v jehož středu je umístěn osmiboký křestní bazén. Podobně jako u mauzolea Gally Placidie je nápadný kontrast mezi střídmým zevnějškem stavby a nádherou vnitřní výzdoby. Stěny baptisteria pokrývají štukové reliéfy. Mozaika v kupoli znázorňuje Kristův křest v řece Jordánu. Ježíš je po pás ponořen ve vodě, ze skalnatého břehu se sklání sv. Jan Křtitel a nad Ježíšovou hlavou se vznáší holubice - symbol Ducha Svatého. Centrální scéna křtu je obkroužena mozaikou dvanácti apoštolů, oděných v římských tógách. Toto uspořádání napodobuje pozdější baptisterium Ariánských, postavené za vlády krále Theodericha. Ariánské baptisterium má prostší interiér. Křestní bazén zmizel, neboť kaple se přestalo užívat. V kupoli je taktéž mozaika Kristova křtu. Jana Křtitele kupodivu doplňuje antický říční bůh Jordán s korunkou z krabích klepet. Apoštolové obklopují prázdný Boží trůn, připravený k Poslednímu soudu. Ke konci Theoderichova panování se začalo soužití Gótů a Římanů kalit. Theoderich nechal surově popravit římského filosofa Boëthia a přestal spolupracovat s římským senátem. Po králově smrti roku 526 ostrogótská država v Itálii upadala, zatímco moc Byzance rostla. Císař Justinián, zaujat myšlenkou obnovy římského impéria, usiloval podmanit si bývalou západořímskou říši, na jejímž území vznikly germánské státy. 11

12 Válečné tažení Byzance proti Gótům přineslo Justiniánovi vítězství po dvaceti letech bojů. Válku popsal byzantský historik a přímý účastník Prokopios. Ostrogótskému království i ariánskému náboženství odzvonilo. Roku 554 Justinián ovládl Itálii a z Ravenny (dobité již roku 540) učinil centrum nové správní jednotky - byzantského exarchátu. Dvousetleté období exarchátu znamenalo pro Ravennu další období uměleckého rozvoje. Raně-křesťanská latinská kultura se obohatila spojením s křesťanskou kulturou Byzance. Svědectvím duchovní symbiózy Západu a Východu jsou chrámy, jejichž stavba byla završena císařem Justiniánem. San Vitale O chrámu San Vitale se říká, že je nejkrásnější stavbou v byzantském slohu v západní Evropě. Předlohou mu byl konstantinopolský kostel sv. Sergia a Bakcha (v 15. století zničený Turky). O sv. Vitalovi, jemuž byl chrám zasvěcen roku 547, legenda uvádí, že sloužil jako voják v Miláně, kde také podstoupil mučednickou smrt. Jeho tělo bylo přeneseno do Ravenny koncem 4. století. Chrám založený na jeho hrobě nese typické znaky tzv. martyria, sakrální stavby, v níž se uctívala památka mučedníka ve výroční den jeho smrti. San Vitale má centrální osmihranný půdorys (oktogon) o průměru 35 metrů. Osmi pilíři, podpírajícími kupoli, je interiér rozdělen na středový prostor (pod kupolí) a na ambity. Architektonickým řešením připomíná slavný konstantinopolský velechrám Boží Moudrosti (Hagia Sofia). Z původní vnitřní výzdoby se dochovaly jen mozaiky v apsidě. Po stranách apsidy je zobrazena pompa byzantského dvora. Na jedné straně je portrét císaře Justiniána, jak doprovázen církevními a dvorními hodnostáři přináší chléb pro slavení eucharistie. Na protějším vlysu císařovna Theodora, obklopená dvorními dámami, přináší kalich s vínem. Tyto mozaikové portréty možná pocházejí z Konstantinopole, kde pracovala císařská mozaikářská dílna. Mají charakteristicky byzantskou stylizaci - postavy na mozaikách jsou odhmotněné a zduchovnělé (strnule důstojné postoje, veliké oči), ale zároveň si uchovávají realistické rysy (ustaraná tvář Justiniánova, sebevědomý výraz Theodory). Mozaiky dokumentují byzantskou ideu jednoty státu a církve - světská i duchovní moc se soustředí v rukou císaře, jehož osoba je posvátná (Justinián je spodobněn se svatozáří), neboť je Kristovým zástupcem na zemi. 12

13 Uprostřed apsidy (nahoře nad oltářem) se nachází ústřední výjev Krista Pantokratora (Vševládce). Mozaiku doplňují postavy dvou andělů, sv. Vitala (Kristus mu podává korunu mučedníka, symbol vítězství nad smrtí) a sv. Eklesia, biskupa, za něhož byla stavba chrámu San Vitale započata. Zatímco byzantská ikonografie zobrazuje Krista jako zralého, přísně shlížejícího muže s plnovousem, v San Vitale má Kristus podobu bezvousého mladíka, známou z prvokřesťanských římských katakomb. Svědčí to jak o prolínání raně-křesťanského a pozdějšího byzantského umění, tak o promyšlené koncepci teologické a politické. Ariáni věřili, že Kristus je stvořená bytost podřízená Bohu Otci. Pravověrní křesťané vyznávají, že Kristus je Bohu roven, neboť s ním sdílí božskou přirozenost. Kristovo věčné bytí naznačuje na mozaice v San Vitale mladistvá bezvousá tvář, symbol věčné mladosti. Že Kristus vládne světu jako Bůh, je znázorněno i tím, že na mozaice trůní na modré kouli. Jde o umělecky ztvárněnou teologii, dokládající, že politice prospívá pravá víra (vítězství Byzance nad Góty). Je podivuhodné, že na mozaice z 5. století je svět vyobrazen kulatý - a v modré barvě, jak lze naši Zemi spatřit jen z vesmíru! Kristus Pantokratór v apsidě chrámu San Vitale Návštěva chrámu San Vitale mi přinesla nejen kulturní, ale i duchovní zážitek. Jeho centrální půdorys otevírá srdce i mysl nekonečnu a věčnosti. Na rozdíl od baziliky zde totiž můžete chodit v kruhu. Za každým z osmi nosných pilířů jsem nahlížel do středového kruhového prostoru a do apsidy, jež se pokaždé otevírala v jiném úhlu, v jiném světle. Tento chrám je místem tajemným, mystickým - signalizujícím, že pod povrchem se skrývá tajemství. K San Vitale přiléhá palác byzantských exarchů (guvernérů), pozdější benediktinský klášter. Exarchát se výrazně zapsal do kulturních a politických dějin tehdejší Itálie. Památky v historickém centru Ravenny jsem pohodně prošel během několika hodin, beze spěchu, za krásného počasí, netísněn davy turistů jako v Benátkách nebo v Římě. Zdá se neuvěřitelné, že nádhernými kostely starými 1500 let, které pamatují římskou a byzantskou říši, se procházejí jen malé hloučky lidí, nebo - jako v chrámu, o němž teď budu vyprávět - že jste uvnitř skoro sami! 13

14 Do odjezdu vlaku zbývají tři hodiny. Dost času na to, vydat se k bývalému přístavu, k 5 kilometrů jižně od města vzdálené bazilice Sant Apollinare in Classe. Autobus mi ujel. Nechci čekat půlhodinu na další a jdu pěšky. Procházka městem je plná dojmů. Postojím u hrobu renesančního básníka Danta Alighieriho, autora Božské komedie, jenž zesnul v Ravenně roku Prohlédnu si baziliku San Francesco z 5. století, se zatopenou kryptou pod oltářem. Míjím vznosný barokní chrám Santa Maria in Porto z 18. století, který - jak jeho název napovídá - stojí u jedné z městských bran, kudy se dávám cestou z města po silnici na Rimini. Sant Apollinare in Classe Pěší túru k Sant Apollinare in Classe jsou pojal jako pouť k duchovním kořenům mé víry. Právě Ravenna byla významným misijním centrem, odkud se šířilo křesťanství po severní Itálii - třeba do Milána či Akvileje. Z pozdějšího patriarchátu akvilejského pak přicházeli první misionáři na Velkou Moravu. V tomto smyslu má Ravenna svůj podíl na prvopočáteční christianizaci českých zemí. Ve třicetistupňovém horku a po rozpálené silnici se neputuje snadno. Navíc jsem na předměstí zabloudil a lámanou italštinou se musel vyptat na cestu. Za městem jsem konečně spatřil orientační bod - zdálky viditelnou zvonici baziliky Sant Apollinare in Classe. Zvonice vypadala, že je na dosah ruky, ale sáhnout jsem si na ni mohl až po dalším tři čtvrtě hodinovém pochodu. Sant Apollinare in Classe, vysvěcený roku 549, je největší, nejlépe zachovanou a asi nejkrásnější bazilikou v Ravenně. Kdysi stál uprostřed rušného přístavu, dnes vyniká jeho krása o to více, že osaměle vyhlíží na travnaté pláni, kde široko daleko není než pár stromů. Interiérem připomíná Sant Apollinare Nuovo, ale je prostornější a prostší a tím i působivější. Hlavní chrámová loď je nesena čtyřiadvaceti byzantskými sloupy. Nad arkádami jsou mozaikové portréty ravennských biskupů a arcibiskupů. Veškerá pozornost se však upíná k půvabné mozaice v apsidě. Pod velikým zlatým křížem - vepsaným do modrého, hvězdami posetého kruhu - ožívá italská příroda se svými piniovými háji, jimiž bývalo okolí Ravenny ve starověku proslulé. Ve větvích stromů poletují ptáci. V trávě, vyvedené v různých odstínech zelené, se mezi kameny otvírají 14

15 bílé květy. Dvě řady ovcí, zobrazené s naivní dojemnou krásou (z níž přímo vyzařuje mírnost těchto zvířat), přicházejí s důvěrou ke sv. Apolináři, jenž oděn v biskupském rouchu vztahuje ruce v gestu žehnání. Nad oltářem je téměř u stropu spodobněn Kristus, k němuž stoupají po travnatém svahu další dvě řady ovcí. Symbolika je zjevná - ovce, poslušné pastýře, jsou obrazem církve, poslušné Krista. Ale mozaika poskytuje i jiný, méně církevnický výklad. Křesťanství se vytýká, že odvrací lidského ducha od přírody, neboť nezobrazitelný Bůh se zdá být vzdálen od světa s jeho lesy, horami a řekami, v pohanství posvátnými. Způsob, jakým je příroda přítomná v těsném sousedství Krista na mozaice v chrámu Sant Apollinare in Classe, ale naopak vypovídá o citlivé vnímavosti křesťanského autora vůči přírodě, která je podle Bible dílem Božím. Do přírody se vlévá Boží požehnání. Člověk byl do světa postaven proto, aby se o něj staral, nikoli aby jej plundroval! mauzoleum krále Theodericha Nazpátek už jsem jel autobusem. Díky tomu jsem ušetřil trochu času, abych mohl své putování Ravennou uzavřít návštěvou Theoderichova mauzolea, vzdáleného kousek cesty od nádraží. Král si je dal postavit kolem roku 520. Mauzoleum je dvoupatrovou rotundou, zastřešenou jediným vápencovým blokem o průměru 11 metrů. Prostor v přízemí sloužil k náboženským obřadům. V patře je umístěn sarkofág z růžového mramoru. Královo tělo bylo odstraněno po obsazení Ravenny Byzantinci. V polovině 8. století byzantský exarchát zanikl, když Ravennu dobyli Langobardi. U kormidla moci je později vystřídali Frankové, po nich Benátčané. Ve středověku se Ravenna zmenšila na nevýznamné provinční městečko, neboť její přístav byl zanesen naplaveninami řeky Pád. Mezi lety náležela k papežskému státu. Úpadek města paradoxně pomohl uchovat pozůstatky její minulé slávy v zachovalém stavu - abychom toto unikátní kulturní dědictví, mohli obdivovat dodnes. Ve vlaku, kterým 6. srpna 2007 mířím zpět do Rosoliny, vzpomínám, co všechno jsem viděl a zažil. Na dnešek připadá svátek Proměnění Páně. Ze středověkých Pompejí skutečně odjíždím proměněný, vnitřně obohacený. Šťastná Ravenna! (2007) 15

16 MANŽELSTVÍ A CELIBÁT POHLEDEM RANÉ CÍRKVE 1. Úvod 1.1. Vymezení tématu Starokřesťanská literatura je rozsáhlá. Proto si nekladu vyšší cíl, než stručně nastínit problematiku manželství a celibátu v díle jednoho z významných raně církevních autorů - křesťanského platonika Klementa Alexandrijského ( 215). Jeho myšlenky se pokusím zasadit do dobového rámce, zhodnotit a srovnat s názory jeho současníka Tertuliána ( 220). Klement nebyl ženatý. Píše: Velebíme celibát a ty, kterým ho Bůh daroval. 1 Zdrženlivost se v rané církvi uskutečňovala ve službě panen a vdov, jimž církev zajišťovala živobytí. Jejich posláním byla modlitba. 2 O panenství se Klement (na rozdíl od pozdějších teologů) vyjadřuje jen okrajově. Pravou školou zdrženlivosti je mu - pro nás možná překvapivě - manželství. Na posvěcení manželského života zaměřuje své pedagogické působení: Obdivujeme manželskou věrnost a důstojnost jediného svazku, přičemž říkáme, že je potřeba pomáhat si v těžkostech, nést břemena jedni druhých, aby si někdo nemyslel, že pevně stojí, a přitom sám nepadl. 3 Klement dovedl uvažovat o manželství a celibátu vyváženě. U Tertuliána tomu tak není: Manželství dobré, celibát lepší. 4 Pozornost soustředím na Klementa právě proto, že budoucnost měla patřit nikoli jemu, nýbrž Tertuliánovi a jeho následovníkům - mezi nimi především Augustinovi a jeho spisu O dobru manželském (De bono coniugali) Sexualita a čistota Na první pohled se zdá, že manželství a celibát nemají nic společného. V manželství (a pro křesťany jedině v manželství) má legitimní místo sexuální vztah muže a ženy, celibát - laicky nahlíženo - předpokládá potlačení sexuality. Bylo by ale nesprávné na naše téma nahlížet jen v souvislosti se sexualitou. Manželství i celibát se týkají celého člověka, smyslu jeho života. V teologii církevních Otců proto manželství i celibát zahrnují jak etiku, tak především ontologii (nauku o bytí). 5 Abychom se s oblastí sexuality správně vypořádali, musíme si uvědomit, že církevní Otcové ji sublimují, zduchovňují. Manželství a celibát se podle nich od sebe liší právě mírou sublimace. 6 V manželství jsou tělesné projevy sexuality přirozené, ale musí být cudné a rozumné. V celibátu platí úplná sexuální zdrženlivost, sexualita je zcela spiritualizována. Zdrženlivost či uměřenost (sofrósiné) je projevem nezkaženosti (aftharsia), čistoty srdce, o níž mluví Ježíš v Blahoslavenstvích (Mt 5, 8). Niterná čistota (katharotés), patrná i na těle, je darem Boží milosti. Zkaženost není plodem svazku milosti, jakým má být křesťanské manželství. 7 1 Klement Alexandrijský, Stromata III, 1, Praha 2006, str Srov. Hippolyt Římský, Apoštolská tradice (Apostoliké paradosis), 10, Velehrad 2000, str Stromata, III, 1, str Tertullian, To his Wife (Ad uxorem), I, 3, in: The Ante-Nicene Fathers, Volume 4, Albany, Oregon USA 1997, str Srov. Belejkanič, Imrich, Pravoslávne dogmatické bohoslovie, Prešov 1996, str Někdy ani tou ne, jak dokládají manželství, v nichž muž a žena žili zdrženlivě (tj. sexuálně abstinovali), např. Paulinus z Noly s manželkou Therasií ve 4. století. Srov. Brown, Peter, Tělo a společnost, Brno 2000, str Srov. Belejkanič, str

17 Manželstvím a celibátem se nezabýváme jako vzájemně protikladnými skutečnostmi. Je jim společná idea křesťanské čistoty. Zároveň jsou eschatologickými znameními - podobenstvím života budoucího věku. Monogamní manželství, v němž muž přilne ke své ženě, aby se stali jedním tělem (Gn 2, 24), takže již nejsou dva, ale jeden (Mt 19, 6), je velikým tajemstvím (mystérion), symbolem jednoty Krista a církve (Ef 5, 32), jež se plně vyjeví v Božím království. Manželství jako obraz jednoty musí být trvalé: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj (Mt 19, 6). Celibát je gestem zřeknutí se všeho pro království nebeské (Mt 19, 12). Předjímá totiž, že mezilidské vztahy po vzkříšení z mrtvých se nebudou naplňovat nynějším pozemským způsobem. Lidé se stanou podobnými andělům, kteří se nežení a nevdávají (Mk 12, 25). 2. Východiska 2.1. Antická společnost Manželství můžeme v zásadě chápat dvěma způsoby - institucionálně (jako zákonný stav) a personalisticky (jako osobní společenství). 8 Institucionální a personalistický rozměr manželství se plně slučují teprve v Novém zákoně. V antickém Řecku a Římě dominuje institucionální pojetí manželství. Je základem státu a společnosti, neboť se v něm rodí a vychovávají legitimní potomci, noví občané. Manželství je institucí se sociálním a politickým významem. 9 Proto aristotelská i stoická filosofie klade důraz na plození dětí jako smyslu manželské instituce. Děti se mají vychovávat k občanské ctnosti. K dosažení politického cíle - blaženosti obce - směřují pravidla sexuálního života pro manžele i metody výchovy. 10 Zajištění potomstva je cílem manželského soužití i mezi Izraelity: Ploďte a množte se a naplňte zemi (Gn 1, 28). Potomstvo je znamením Božího požehnání, neplodnost je prokletím. Personalistickému pojetí manželství v antické společnosti bránila nerovnost pohlaví, daná biologicky. Žena pro svou nestálou, slabou přirozenost zůstává pod dohledem muže. 11 Řecký lékař Galénos dovozuje, že vznik mužského zárodku závisí na míře životodárného tepla. Pokud zárodek vychladne, narodí se žena - nepovedený člověk, jenž se kvůli vychladnutí nestal mužem. 12 Sama příroda rozhodla, že žena není muži rovna. Ale osobní společenství je možné jen v partnerství, kde vládne principiální rovnost! Podřízenost, o níž píše apoštol, je něco jiného, než antický dohled. Uvědomíme-li si, jak silnou vazbu na společnost představovalo antické manželství, snáze pochopíme, proč patristická literatura tolik velebí panenství jako stav, v němž se uskutečňují nejvyšší křesťanské ctnosti. 13 Antická společnost je pohanská. Veřejný i soukromý život antického člověka je prostoupen pohanskými kulty a zvyklostmi. Pro křesťana je pohyb v takové kultuře plný duchovního nebezpečí (modloslužba), 8 Srov. Kasper, Walter, Teologie křesťanského manželství, Brno 1997, str Srov. Aristoteles, Politika, VII, 16, Praha 1939, str Tamtéž, VII, 17, str Srov. Isidor ze Sevilly, Etymologie IX, Praha 1998, str Srov. Brown, str Srov. Srov. Frank, Karl Suso, Dějiny křesťanského mnišství, Praha 2003, str

18 ale zároveň šancí vydat svědectví, jehož mezní podobou je mučednictví (martyrium). Odmítnutí manželství - přijetím trvalého panenství - bylo svědectvím o rozchodu se společností, která odporuje duchu evangelia. Pohané v tom svědeckém gestu právem spatřovali ohrožení samých základů své civilizace. Zaslíbení k trvalému panenství je rozhořčovalo i děsilo. Poučný je v tomto směru apokryfní spis o vyznavačce Thekle, která vlivem Pavlova kázání o čistotě ( blahoslavená těla panen, neboť ona naleznou zalíbení u Boha ) odmítla pohanského ženicha a stala se křesťanskou pannou Duchovní atmosféra antiky Pohanská antika zná také své panny - pythické věštkyně v Delfách, kněžky bohyně Vesty v Římě. 15 Vestálky ale neslibovaly trvalé panenství. Jejich sexuální zdrženlivost byla nepřirozená, neobvyklá. Nešlo o příklad hodný následování. 16 Různé filosofické školy, namátkou pythagorejci, kynici a stoici, však pěstovaly askezi a doporučovaly zdrženlivost. 17 Antická společnost totiž vůbec nebyla mravně uvolněná. Podobná pravidla sexuální disciplíny dodržovali pohané i židé. Středoplatónská i novoplatónská filosofie, které udávaly intelektuální tón ve 3. až 5. století, se přece v praxi realizovaly zdrženlivostí. Úkolem filosofa bylo přesměrovat svou lásku (erós) od krásného těla k samotné ideji krásy. 18 Křesťany vybízela ke zdrženlivosti eschatologická očekávání slavného příchodu Pána Ježíše Krista a Božího království. Na manžele doléhá tíseň tohoto času (1Kor 7, 28), kdežto svobodný se stará o věci Páně (1Kor 7, 32). Zdrženlivost nabývá v duchovní atmosféře pozdní antiky, nazývané věkem úzkosti, na přitažlivosti a naléhavosti, neboť svět pomíjí: lhůta je krátká (1Kor 7, 29). 3. Klement Alexandrijský 3.1. Proti extrémům Klement věnuje manželství a celibátu III. knihu Stromat ( Pestrých látek, ve smyslu tématické pestrosti). Vyvrací názory asketických křesťanských skupin enkratitů, jež zavrhují manželství, i nepravých gnostiků, kterým je učení o duchovním poznání jen zástěrkou pro sexuální nevázanost. 19 Kristův výrok, že po vzkříšení se lidé nežení a nevdávají, neznamená, že by se mělo odmítat manželství - to by zdrženlivci měli též přestat jíst a pít, jestliže jídlo je pro žaludek a žaludek pro jídlo; Bůh však jednou učiní konec obojímu (1Kor 6, 13). 20 Stejně tak se mýlí i nešťastníci, co se domnívají, že pohlavní styk je posvátným tajemstvím ( společenstvím bohyně lásky Afrodity), které je přivede do Božího království. Klement píše s vtipem: Přivede je leda tak do nevěstince, kde jim budou dělat společnost prasata a kozlové Srov. Skutky Pavla a Thekly, in: Příběhy apoštolů. Novozákonní apokryfy II, Praha 2003, str Srov. Plútarchos, Proč už Pýthie nevěští ve verších, Praha 2006, str Srov. Brown, str Srov. Frank, str Srov. Platón, Faidón, Praha 2000, str Srov. Stromata III, 1-56, str Tamtéž, III, 47, str Tamtéž, III, 28, str

19 3.2. Účel manželství V závěrečné části II. knihy Stromat je manželství definováno jako prvotní a zákonné spojení muže a ženy, jehož účelem je plození manželských dětí. 22 Není ale jasné, jestli definice vystihuje Klementův názor, nebo jen parafrázuje Aristotelovo institucionální pojetí manželství. Důvodem, proč se ženit, je prospěch vlasti, potomstvo a dovršení světa. 23 Jak je manželství nutné, se osvědčuje v nemoci, kdy žena soucítí s mužem, je mu nablízku, pečuje o něj a je mu opravdovou pomocí. 24 Důrazem na vzájemnou péči a lásku, jež se neslučují s donucováním a chtivostí, Klement každopádně ukazuje na personalistickou tvář křesťanského manželství, které je nejen osobním společenstvím mezi manžely, ale také společenstvím s Bohem. Manželé se mají probouzet s Pánem a uléhat s modlitbou chval a být Pánovými svědky v celém životě. 25 Je-li Boží zákon svatý, je svaté i zákonné manželství, které apoštol vztahuje na Krista a církev. Ef 5, 32 vykládá Klement tak, že tělesné plození je symbolem plození duchovního. Jako se v manželství rodí děti tělesně, tak se v církvi skrze vzdělávání rodí svaté děti, když Pánova slova zasnoubí lidskou duši s Bohem Jednota muže a ženy Klement zapojuje manželské soužití muže a ženy do života víry, v němž si jsou před Bohem rovni: Poznáváme, že ctnost muže a ženy je jedna. Neboť Bůh obou je jeden, též Pán obou je jeden; jedna církev, jedna uměřenost (zdrženlivost), jedna skromnost; jejich pokrm je společný, manželské jho stejné; podobný dech, zrak, sluch, poznání, naděje, poslušnost, láska. A ti, jejichž život je společný, mají milosti společné a spásu společnou; láska a cvičení (askeze) jsou jim společné. 27 K realizaci tohoto společného manželského života víry, jak je Klement popisuje v katechetickém spisu Paedagogus (Vychovatel), je nutné, aby se žena muži ve všem podobala. 28 Ctnost, o níž manželé usilují v tomto světě, kde je žena od muže odlišena pohlavím, dojde cíle v Božím království: Odměny tohoto společenského a svatého života, založené na manželské jednotě, se ukládají ne pro muže a ženu, nýbrž pro člověka. 29 V Božím království se lidé nežení a nevdávají, protože pohlaví (sexus), která rozdělují lidstvo vedví, jsou zrušena - nebude ani muž, ani žena 30, nýbrž člověk, obnovený Adam nosící Evu ve svém boku Jednota manželů s Bohem Můžeme tedy říci, že manželství pojaté institucionálně náleží do řádu stvoření (Boží vůle, aby muž a žena plodili a vychovávali děti), a manželství pojaté personalisticky 22 Tamtéž, II, 137, str Motiv dovršení dějin kosmu (naplněním míry lidských generací) přebírá Klement od Filóna. Tamtéž, II, 140, str Tamtéž, II, 140, str Tamtéž, II, 140, str Tamtéž, III, 85, str Clement of Alexandria, The Instructor (Paedagogus), I, 4, in: The Ante-Nicene Fathers, Volume 2, str Srov. Stromata, II, 137, str Srov. The Instructor, I, 4, str Druhý list Klementův, VII, 2, in: Spisy apoštolských otců, Praha 2004, str Srov. Belejkanič, str

20 patří do řádu vykoupení (obraz eschatologické obnovy člověka). 32 Nejsou to však dvě odlišná manželství, nýbrž jedno, které je zákonným stavem i osobním společenstvím. Vždyť řád stvoření a vykoupení je dílem téhož Slova, jednoho Krista, jenž řekl: Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich (Mt 18, 20). Klement vykládá tento verš alegoricky: dvěma nebo třemi se míní muž, žena a dítě, neboť žena se zasnubuje s mužem prostřednictvím Boha. 33 Muže a ženu v manželství spojil Bůh. Cílem křesťanského manželství je být s Bohem, připodobnit se Bohu. Podle slov evangelia: Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec (Mt 5, 48) Manželská zdrženlivost Manželská svornost se nezakládá na rozkoši, nýbrž na rozumu (logos). Muž nesmí zacházet se ženou jako s předmětem touhy, nýbrž budovat manželství, které povede k nejušlechtilejší uměřenosti. 34 Manželství je rozumný svazek. Uměřenosti, která má vládnout i tělu, se člověk učí zdrženlivostí (enkrateia) a dostává se mu jí jako milosti a moci od Boha. 33 Zdrženlivost je ctnost pravdy, cudnost ve slovech i činech. Klement přejímá ze stoické filosofie ideu bezvášnivosti (apatheia - nikoli apatie ve smyslu lhostejnosti). Svoboda spočívá v ovládnutí vášní - nerozumných tužeb. 34 Cestou, jak ovládnout vášně, je zdrženlivost. Klement však důsledně rozlišuje mezi zdrženlivostí řeckých filosofů a zdrženlivostí křesťanskou. Řekové totiž bojují proti žádostem, aby jim v jednání nepodlehli - kdežto křesťanům jde o to, vůbec žádosti necítit, ovládnout je darem Boží milosti. 35 Uměřeností se osvobozuje duše, vládkyně těla, od vášní. 36 Zdrženlivost obnáší nedbat na potřeby těla, což platí nejenom o milostné rozkoši, ale i o mluvě, majetku a moci. Ve všem se má člověk spokojit s tím, co je nutné, a zůstat svobodným, rozumným, prostým vášní. To se týká i manželství. Kdo se ožení, musí se cvičit ve zdrženlivosti. Ať plodí děti jen na základě uvážlivého a zodpovědného rozhodnutí: Nejsme děti žádosti, ale děti vůle. 37 Klement dodává, že zdrženlivost postrádá smysl, pokud vychází z neúcty vůči Bohu a z nevraživosti vůči lidem - to je řečeno proti enkratitům, kteří pohrdali Božím zákonem, jímž je manželství ustaveno, i lidmi, kteří manželství uzavřeli. 38 Proti filosofům, kteří se manželství vyhýbali kvůli starostem, Klement argumentuje, že manželství je dobré Manželství a celibát Podle Klementa manželství i celibát nesou své specifické povinnosti a službu Pánu. Na celibátu není nic ctnostného, pokud se neděje z lásky k Bohu. 39 Bylo by chybou 32 Srov. Kasper, str Srov. Stromata, III, 69, str Tamtéž II, 143, str Tamtéž, III, 4, str Tamtéž, II, 144, str Tamtéž III, 51, str Tamtéž, III, 41, str Tamtéž, III, 58, str Tamtéž, III, 40, str Tamtéž III, 51, str