Pomoc. Rozhovor: pan školník. Boleslavsko hledá talent. Charitativní sbírka. Téma: časopis pro studenty Gymnázia Mladá B oleslav

Transkript

1 Ročník čtvrtý Číslo II Listopad - Prosinec 2012 NEPRODEJNÉ časopis pro studenty Gymnázia Mladá B oleslav skolnik-casopis.8u.cz g8mb.cz Pomoc Téma: 4 Taneční 5 Charitativní sbírka 12 Boleslavsko hledá talent 16 Rozhovor: pan školník

2

3 CITÁT EDITORIAL Listopad - Prosinec 2012 intro Nová krev... OBSAH Právě se vám dostalo do rukou nové číslo Školníka. Asi vám přijde jako každé předchozí, které jednou za dva měsíce přiletělo do tříd, a které jste si následně mohli brát na chodbách a v lavicích. Mně ale rozhodně stejné jako ty předešlé nepřijde. V redakci se nám totiž odehrálo několik změn. Začnu tím, že máme ve svých řadách novou redaktorku. Tou posilou je Zdeňka Protivánková ze 4. B, která do tohoto čísla přispěla článkem o naší škole. Dále se dočtete o Vánocích, dění ve škole a také o dobrovolnictví, které je hlavním tématem čísla. Kvapem se nám totiž blíží vytoužené vánoční prázdniny a samotné Vánoce, které mají být svátky klidu a radosti. Většina z nás si Vánoce jinak než mezi svými blízkými a se svou rodinou nedokáže představit, ale jsou i tací, kteří takové krásné Vánoce nikdy nezažili. Tyto děti znají jen Štědrý večer v dětském domově, a přestože personál dělá, co může, rodinu jim nahradí jen stěží. Proto jsou tu oni dobrovolníci, kteří se snaží vykouzlit na tvářích těchto dětí úsměv. Lidé si zkrátka mají pomáhat, a kdy jindy udělat dobrý skutek než v období Vánoc? Taneční postřehy čerstvé absolventky Vánoční charitativní sbírka...akce organizovaná sedmáky a osmáky Téma: Pomoc...jak pomáhají studenti naší školy? Rozhovor...Monika Theimerová o charitě a pomoci Dopisy z cest...jak se slaví svátky v zahraničí? Boleslavsko hledá talent...reportáž z akce a semifinálová povídka Projekt Edison...my o cizincích, cizinci o nás A proč se mi toto číslo vlastně zdálo tolik odlišné? Poprvé jsem měla možnost vyzkoušet si práci šéfredaktorky. Vyzkoušela jsem si jaké to je shánět fotky, dávat dohromady obsah čísla, sepisovat stránkování, nahánět redaktory, aby odevzdávali články před uzávěrkou, odevzdávat články na korekturu a spoustu dalších věcí, které obnáší takové jedno obyčejné číslo Školníka, a které jsou pro mne úplně nové. Protože v rukou držíte tento časopis, znamená to, že se vše stihlo a celá redakce odvedla dobrou práci. Dík určitě patří bývalé šéfredaktorce Kristýně Dlaskové, která se mi snažila poradit, co to šéfredaktorství vlastně obnáší, dále také Kačce Kroupové, které říkám má pravá ruka, Domče Rajnohové, celé redakci a všem lidem, kteří se s námi na Školníku podílejí. Věřím, že až se v našich nových povinnostech začneme lépe orientovat, vše bude šlapat jako hodinky a na parapetech bude časopis, ve kterém si každý najde to své. Mohu prozradit, že příští číslo udělá radost hlavně počítačovým nadšencům. Takže, máte se na co těšit!! Rozhovor s panem Školníkem...o radostech i povinnostech Včera a dnes...historie a současnost na jediné straně Můj koníček...zákulisí synchronizovaného krasobruslení Sloupky...o Vánocích, pomoci a konci světa Rezence...Stmívání a Civilization IV Informujeme...vás o všem důležitém šéfredaktorka REDAKCE Člověku, který si zlomil nohu, můžeme jeho neštěstí ulehčit tím, že ho přesvědčíme, jak snadno si mohl zlámat vaz. Immanuel Kant ŠÉFREDAKTORKA Alžběta Motlová KONZULTANTKA Mgr. Lenka Vedralová GRAFICKÝ EDITOR Tomáš D. Doležal FOTOGRAFIE Jiří Bím Tereza Preislerová REDAKTOŘI Kristýna Dlasková Kateřina Kroupová Dominika Rajnohová Tereza Štveráková Kristýna Hroníková Zuzana Hájková Zdeňka Protivánková Štěpán Rejhon Josef Zdobinský PŘISPĚVATELÉ Martin Rejman Jan Vlček Vláďa Jonáš 3

4 kultura Číslo II Taneční 2012 L Zuzana Hájková FOTO 4 TEXT etos jsme se my, studenti čtvrtého ročníku, vydali do tanečních, což udělalo radost především našim rodičům, prarodičům a starším spolužákům. V letošním roce si obě třídy, až na pár výjimek, zvolily Zitovu taneční školu. Každý rok se v těchto kurzech konají tři prodloužené. Jednou z nich je i country prodloužená, asi nejoblíbenější taneční hodina vůbec. Oproti normálním lekcím a ostatním prodlouženým si chlapci mohli vzít oblečení jim příjemnější, totiž džíny a košile, a dívky dlouhé sukně. Chybět nemohly ani klobouky, které chlapci později při křičení hej vyhazovali do vzduchu. Když se všichni sešli v sále a odbila osmá hodina, pan Zita nás všechny vyděsil nečekaným výstřelem z kapesní pistolky. Pak jsme se shromáždili na tanečním parketu. Následoval country nástup plný juchání, skákání, tvoření bran z našich rukou, následně jejich podlézání a vyhazování klobouků. Během první části večera jsme se stihli naučit bezmála jedenáct tanců. Užili jsme si také country juchání, poskakování kolem dokola a zrychlující se kroky. Ale například takový mlýnek, při němž se čtyři kluci točí kolem dokola a dívky jim visí kolem ramen a nohama vlají ve vzduchu, často končil zajímavým pádem, a proto se do něj raději nikdo moc nehrnul. Jako tradičně zde probíhala soutěž hopsání na židli nebo zbojnická mazurka. Taneční páry se měnily tak rychle, že jsme kolikrát ani nevěděli, s kým zrovna tančíme. Každý si zatančil s každým. Rozloučení proběhlo stejně jako přivítání country polonézou. Country prodlouženou jsme si moc užili a jen doufáme, že čtverylku nebudeme muset v oblecích, šatech a taneční obuvi tancovat moc často. Těm, kteří jdou do tanečních příští rok, vzkazujeme, že nejen country je velká legrace a že se vážně není čeho bát. Těšte se! Miroslav Rakušan

5 pomáháme Listopad - Prosinec 2012 Vánoční charitativní sbírka V kristýna Dlasková FOTO TEXT loňském roce se konala první vánoční charitativní sbírka. Popravdě, ani nevím, kde se první impuls pro uspořádání této akce vzal. Její nečekaný úspěch a pozitivní ohlasy jak mezi studenty, tak i ze strany profesorů mě utvrdily v tom, že sbírku musíme rozhodně uspořádat i v budoucnu. Letošní sbírka se konala v týdnu prosince. Opět jsme společnými silami naplnili spoustu igelitových pytlů a krabic, které jsme stejně jako v loňském roce rozvezli do tří organizací pečujících o sociálně slabé lidi. Je to sdružení Luma, které pomáhá rodinám v nouzi, Azylový dům Mladá Boleslav, který se stará o maminky s dětmi, a středisko Naděje, které pomáhá lidem starším 18 let. Tento rok jsem přenechala tu nejtěžší práci (to je každodenní přebírání příspěvků a hlavně páteční nakládání do dodávky) septimánům, kteří obětovali svůj čas, aby pomohli dobré věci. Jsou to Anička Podzimková, Dáňa Velová, Míša Zítková, Peny Permanová, Vláďa Samolewicz a Vítek Žďánský. Jednoznačně mají na letošním hladkém průběhu sbírky největší zásluhy. Děkujeme všem, kteří společně s námi chtějí pomoci dobré věci a přinesli příspěvek do sbírky. Děkujeme profesorům za uvolňování organizátorů z jejich vyučovacích hodin. Děkujeme Střední průmyslové škole, která zajistila páteční odvoz všech věcí organizacím. Věřím, že se za rok opět najde skupina organizátorů, která naši novou vánoční tradici zachová. Autorské 5

6 Pomoc Téma:

7 téma Listopad - Prosinec 2012 dobrovolníkem v dětském domově Smích, pláč, jekot. Tak s těmito emocemi se nejčastěji setkáte v nenápadné šedé budově v Gellnerově ulici. Právě tady každé pondělí po třetí hodině zvoním a čekám na příchod sestřičky očividně nadšené, že bude mít o jeden pár rukou a očí navíc. Jsem totiž jednou z dobrovolnic působících v dětském domově. J Dlabání dýní v dětském domově. e to necelých šest let, co dobrovolnické centrum v Klaudiánově nemocnici v čele s Monikou Theimerovou navázalo spolupráci s kojeneckým ústavem pro děti od 0 až 3 let. Za tu dobu se tu podařilo vybudovat poměrně silnou základnu dobrovolníků (no spíš dobrovolnic), kteří docházejí děti obveselovat, hrát si s nimi a věnovat jim tak svůj volný čas. Pohnutky vedoucí většinu dobrovolníků k zapojení do programu jsou různé. Někdo chce jen pomoci ostatním, někdo se s dětmi cítí jednoduše lépe než s dospělými, další to bere jako výzvu. Připadala jsem si tak nějak nevyužita, měla jsem hodně volného času a ten jsem chtěla začít zužitkovávat nějak smysluplně. Nejspíš tu také zapracovala má vrozená touha pomáhat ostatním. Podle mě každý dobrovolník musí tak trochu trpět spasitelským syndromem. vysvětluje Tereza Pulcová, proč si vybrala právě dětský domov, kde působí něco přes rok. Terka je jednou ze sedmi studentek naší školy, které pravidelně docházejí do dětského domova. Holky se o dobrovolnictví dozvěděly buď od sebe navzájem anebo se rozhodly, že do toho půjdou společně. Absolvovaly spolu tedy školení, které je pro všechny dobrovolníky jednak povinné, ale především velice přínosné. Člověk se tu dozví o zkušenostech jiných dobrovolníků nebo si nanečisto zkusí tzv. modelové situace, se kterými se může setkat během své dobrovolnické činnosti. Velmi často je mezi nimi zařazena i situace z dětského domova, která by se dala pojmenovat Jak doopravdy odejít od plačícího dítěte, když už opravdu musíte jít. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že něco jiného je si na to hrát a něco jiného opravdu odejít. Během těchto ukázkových situací se školící se dobrovolníci snaží společně přijít na to, jak co nejšetrněji a zároveň nejefektivněji daný problém vyřešit. Správných řešení je sice spousta, ale zaručený recept, jak být dobrým dobrovolníkem, neexistuje. 7

8 téma Děvčata docházející do kojeneckého ústavu se shodují na tom, že důvodem, proč si vybraly právě dobrovolnickou činnost v dětském domově, je jejich hezký vztah s vlastními rodiči. Děti v domově v podstatě nepoznaly mateřskou lásku. Tu já jim nahradit sice nemůžu, přesto si s nimi můžu aspoň hrát a rozveselit je, říká Eliška Pajerová ze 7. ročníku, která děti navštěvuje od února minulého roku. Dětský domov je pro dobrovolníky otevřen každý den od 9 do 11 hodin a od 15 do 17 hodin. Samozřejmě je možné přijít dřív nebo odejít později, ale děti mají denní režim a ten by neměl být narušován. Vše ale záleží na domluvě se sestřičkami. V současné době je v kojeneckém ústavu umístěno okolo 35 dětí rozdělených do čtyř věkových kategorií: kojenci (0 až 3 měsíce), malé děti (3 až 12 měsíců), prostředňáci (1 až 2 roky) a velikáni (2 až 3 roky). Nejvíce dobrovolníků dochází k malým dětem, kde mají na starost skupinu 6-8 dětí. Část dětí jen leží, další už lezou a ty nejzdatnější udělají i pár kroků. S malými dětmi si hraju, chovám je, krmit je nemůžeme, a tak jen utírám nosy, prozrazuje některá omezení činnosti v dětském 8 Číslo II Canisterapii - léčebný kontakt psa a člověka - lze vykonávat jak v LDN, tak v nemocnici. Kontakt Monika Theimerová dobrovolnik@onmb.cz Osobní kontakt: Kancelář dobrovolnického centra v Klaudiánově nemocnici naleznete naproti nemocničnímu kiosku ve spojovací chodbě nemocnice (spojovací chodba vede od hlavní vrátnice z ulice Václava Klementa do ulice Palackého). domově Eliška. Krom zákazu krmení, přebalování a jiných odborných činností s nimi můžeme dělat cokoli - od čtení knížek, přes zpívání jednoduchých písniček a lechtání na bříšku, až po naprosto originální hry vymyšlené přímo na místě. Naší další povinností je na děti dávat pozor, a to je kolikrát to nejnáročnější, jak ostatně říká i Terka: Dvakrát jsem se starala o prostředňáky, protože mě o to sestřičky požádaly a nikdy bych do toho znovu nešla. Tam člověk jen hlídá, aby deset hyperaktivních neposlušných dětí nelezlo po nábytku a nepolykalo součástky stavebnice. Kromě skupiny dětí se dobrovolník může věnovat i jednomu jedinému dítěti. Většinou se jedná o děti starší než jeden rok. Práce s jedním dítětem je v mnoha ohledech lepší nežli s více, neboť veškerá vaše pozornost a péče patří jenom jemu. Můžete hrát jeho oblíbené hry, zpívat, tancovat nebo se jenom tak mazlit. Záleží na tom, na co má dítě zrovna náladu. hodnotí práci s jedním dítětem Kačka Hesová, která už několik měsíců dochází za ročním chlapečkem. Děti v dětském domově se v mnoha směrech liší od dětí vyrůstajících s rodiči. Jsou

9 téma Listopad - Prosinec 2012 Kateřina Kroupová FOTO TEXT vedené k celkové samostatnosti. Nestane se, aby dítě ztropilo scénu, že nebude uklízet hračky. Přes veškeré úsilí sester pracujících v dětském domově se o sebe musejí děti častokrát postarat samy, a tak jsou kolikrát na svůj věk vyspělejší než děti z normálních rodin. Strávit čas s dětmi z dětského domova se dá mimo pravidelné návštěvy v domově i na jednorázových akcích. Každá akce má svou náplň, ať už je to dlabání dýní, opékání buřtů, pouštění draků, či rozbalování dárečků pod vánočním stromečkem. Jednorázových akcí se účastní i dobrovolníci, kteří primárně nepůsobí v kojeneckém ústavu. Tudíž se nás na těchto příležitostných akcích sejde dostatečný počet na to, aby každé dítě mělo svou vlastní tetu Jiří Bím dobrovolnik-mb.webnode.cz Definice dobrovolníka Dobrovolník se snaží udržovat pacienty v kontaktu se zdravým světem, posilovat jejich duševní klid a pohodu, rozvíjet snahu o uzdravení se a vnést do nemocnice více lidského kontaktu. Práce dobrovolníků je zcela nezištná. Mikulášská fotografie s hospitalizovaným primářem ortopedie MuDr. Pavlem Šedivým. či strejdu, jak nám dobrovolníkům děti říkají. O tom vlastně všechny tyto akce jsou; zajistit, aby každé dítě mělo svého dobrovolníka, který si pak odnáší ten hřejivý pocit, že úsměv na dětské tváři patří především jemu. Dobrovolnictví mi jednoduše dává dobrý pocit, že nepatřím jen k těm lidem, co pořád mluví o pomoci ostatním, ale nehnou ani prstem. Dává mi to pocit, že něco dělám, dělí se o svůj dojem z dobrovolnické činnosti Terka. A mně nezbývá než s ní souhlasit. Díky dobrovolnictví se cítím potřebná a vím, že svůj volný čas a energii předávám těm, kteří to opravdu potřebují. 9

10 rozhovor Číslo II Využijte smysluplně svůj volný čas! V dobrovolnictví je velké spektrum možností, jak se lze zapojit. Kromě pravidelného docházení do nemocnice, LDN, či dětského domova se můžete zúčastnit jednorázových akcí. Ta poslední se konala u příležitosti Mikuláše. Dobrovolníci na sebe vzali masky andělů, čertů či Mikuláše a v košíkách opatrovali drobné dárečky v podobě přání do Nového roku, papírových andělíčků a vloček. Během dne jsme navštívili většinu oddělení nemocnice a za zvuků koled jsme všem včetně personálu přinesli trochu vánoční atmosféry. Čerti si tentokrát neodnášeli zlobivé děti, ale pytle měli plné nemocí, bolestí a trápení. Někteří pacienti si s námi zazpívali, jiní si vzpomněli na básničku, řekli nám vtip či veselou příhodu. Andělé jim potom věnovali dáreček na památku a popřáli hodně zdraví. Přestože se může zdát, že je tato akce určená spíše dětem, mnoha dospělým se hrnuly slzy štěstí do očí, když jsme jim připomenuli jejich dětská léta. Zpestřili jsme jim dlouhou chvíli v nemocnici a přivedli je na jiné myšlenky. Za organizací této akce a za celým dobrovolnickým programem v oblastní nemocnici MB stojí koordinátorka dobrovolníků Monika Theimerová. Původní profesí je fyzioterapeut, dnes se již na plný úvazek věnuje dobrovolnickému centru, kde může své zkušenosti z předešlé profese uplatnit. Jak svou práci vidí ona sama? Jako radostnou, zodpovědnou, náročnou, veselou a hlavně velmi rozmanitou. Kde jste se s dobrovolnictvím poprvé setkala? Zúčastnila jsem se jako dobrovolník dvou akcí ve FN Motol, poté oddělení ARO naší nemocnice hledalo na jaře v r dobrovolníka pro svého pacienta. Základní informace jsem měla z Motola a po společné dohodě s vrchní sestrou ARO jsem si přes léto na tomto oddělení vyzkoušela pozici dobrovolníka. Na podzim 2006 jsem využila nabídku stát se koordinátorkou a odstartovat dobrovolnický program v celé naší nemocnici. Kdo se může stát dobrovolníkem? Jaké by měl mít dobrovolník vlastnosti? Dobrovolníky se mohou stát lidé různých věkových kategorií, různého vzdělání. Ti, kteří chtějí být něčím užiteční, nebo hledají další naplnění života, studenti, kteří chtějí jít studovat medicínu, či psychologii. Motivace jsou různé co zájemce, to příběh. Dobrovolníkem může být v podstatě kdokoliv, protože každý z nás umí něco, co může nabídnout druhým. Já vítám dobrovolníka tvořivého, který se nebojí nových věcí a chce předávat to, co dělá sám rád. Jaká je náplň činnosti dobrovolníka? Přináší k pacientovi kousek zdravého světa, posiluje duševní klid a pohodu. Povzbuzuje snahu o uzdravení se a vnáší do nemocnice více lidského kontaktu. Speciálně vyškolení dobrovolníci se snaží citlivě reagovat na momentální stav pacienta, takže někdy stačí 5 minut číst z knížky, jindy si třeba dvě hodiny povídají o všedních věcech, nebo hrají karty a hodně se smějí. Čím musím projít, než budu moct vykonávat dobrovolnickou činnost? 1) Kontaktovat mě a přijít na vstupní pohovor do mé kanceláře. Zde si navzájem sdělíme očekávání a rozhodneme, co dál. 2) Zájemce vyplní registrační kartu a zúčastní se celodenního úvodního školení, které pořádá dobrovolnické centrum v nemocnici zhruba 3x do roka. 3) Poté podepisuje smlouvu s nemocnicí, jejíž součástí je etický kodex, mlčenlivost, školení BOZP a PO. 4) Dobrovolník je pojištěn a po nemocnici se pohybuje ve žluté vestě s označením dobrovolník a jmenovkou. Máte nějaké motto nebo oblíbený citát? Mé životní krédo je RADOST a ÚSMĚV. Ráda se s vámi podělím o moudrost modlitbu, která se mi moc líbí. Pane, daruj mi klid, abych přijal věci, které nemohu změnit; odvahu změnit to, co mohu změnit, a moudrost, abych dokázal rozeznat jedno od druhého. Pokud máte trochu volného času a chuť zapojit se do dobrovolnického programu, kontaktujte Moniku Theimerovou a zúčastněte se nejbližšího školení. Kontakt: dobrovolnik@onmb.cz 10 TEXT Dominika Rajnohová FOTO dobrovolnik-mb.webnode.cz

11 Listopad - Prosinec 2012 dopisy z cest Dopis z Číny Honza Vlček Čínské (Ne)vánoce Jsem rád, že se po dlouhé době zase můžu ozvat. Už se nám blíží Vánoce, tak jsem si myslel, že bych Vám mohl trochu objasnit, jaké se tady vlastně slaví svátky. Začal bych tedy Vánocemi, když máme ten prosinec. Čína, jako převážně buddhistická země, neslaví křesťanské svátky, tudíž slovo Vánoce v jejich kalendáři nenajdete. Naštěstí naše škola dodržuje evropské tradice a díky tomu máme prázdniny. V některých obchodních domech sice stojí vánoční stromky, jinde zase můžete narazit na lidi, kteří nabízejí služby Santa Klause za 200 dolarů, důležité je však zmínit, že tyto zvyky sem přišly společně s lidmi ze západu, a proto se obyčejných Číňanů netýkají. Nejdůležitější svátek, Čínský Nový rok, se začíná slavit 1. dne 1. lunárního měsíce a trvá 15 dní. Začátek kolísá mezi 21. lednem a 20. únorem. Letos to vychází na 10. února. Lidi během těchto dní cestují za rodinou a snaží se trávit čas společně. Všude jsou rozvěšené lampiony a červené vlajky. Provede se důkladný úklid domů, protože lidi věří, že tím vymetou neštěstí. Mezi tradičními pokrmy nesmí chybět ryba, kuře nebo nudle. Mezi další významné svátky patří Svátek práce ( květen), Den založení ČLR (1. říjen) nebo festival dračích člunů (5. den 5. lunárního měsíce každý rok to vychází jinak, každopádně ale v červnu) V podzimním čase zde také lidi slaví Halloween, stejně jako v případě Vánoc jde však o drtivou menšinu. Zdravím, brzy se uvidíme! Jan Vlček Dopis z Ameriky Vladimír Jonáš Americké svátky Čas utekl jako voda a už to budou čtyři měsíce, co jsem opustil svoji rodnou vlast a zamířil do USA. Jmenovitě do Centrálního Oregonu, města jménem Redmond, které má okolo obyvatel. Žiji se svojí host-mum a host-unclem v rodinném domku. Školu jsem začal o trochu později (než je zdrávo) a to 10. září. Jsem studentem Ridgeview High School. Jelikož je škola zcela nová, nemáme žádný dvanáctý ročník (senior), nastoupil jsem tedy do jedenáctého ročníku (junior). Školní rok mám rozdělený na trimestry, každý den mám stejný rozvrh a hodina trvá až 75 minut, na což jsem si musel chvíli zvykat. Během čtyř měsíců, co jsem v USA, jsem zažil dva významné svátky, Halloween a Den díkůvzdání. Na Halloween, který je 31. října, se děti oblékají do strašidelných kostýmů a chodí od domu k domu, kde koledují s tradičním pořekadlem Trick or treat o sladkosti. Den díkuvzdání, který se slaví 22. listopadu, patří mezi nejvýznamnější svátky, které vůbec v USA mají. Studenti základních a středních škol mají většinou celý týden prázdniny. Samozřejmostí je, že nikdo tento den nejde do práce. Doma vládne pohoda, v televizi dávají každoročně dva zápasy amerického fotbalu a vše vrcholí večeří, které předchází i tradiční modlitba. Na stole nesmí chybět krocan s nádivkou a brusinkovou omáčkou nebo také dýňový koláč. K tomuto svátku neodmyslitelně patří nakupování. Během tzv. Black Friday, den po Dni díkůvzdání, začíná vánoční nakupovací mánie. Všechny obchody mají většinou otevřeno již od půlnoci. Za pár dní už tu budou Vánoce, ale přípravy na ně začínají již po Halloweenu, americké Vánoce znamenají hlavně velkou výzdobu, skoro každý dům v mé ulici je večer co večer rozzářený pod stovkami žárovek a na zahradě mnohých domů můžete vidět různé vánoční dekorace (od anděla po Santovy červené boty). Do Mladé Boleslavi zdraví, Vladimír Jonáš 11

12 hledá se talent Číslo II Jistě jste si koncem minulého školního roku všimli, že po městě a v obchodech visí plakáty Boleslavsko hledá talent. Do soutěže o 50 tisíc korun se mohl přihlásit téměř každý, kdo si myslel, že v něčem vyniká zkrátka ten, kdo si myslel, že má talent. Soutěž měla základní kola, ve kterých se jednotlivé obory hodnotily zvlášť. Zúčastnili se zpěváci, tanečníci, sportovci, žongléři, začínající spisovatelé a básníci a mnoho dalších lidí se zajímavými dovednostmi. Přes základní kola a semifinále se do finále dostalo celkem 20 čísel. Po těchto vystoupeních měla porota, ve které mimo jiné zasedl i zpěvák a letošní Zlatý slavík Tomáš Klus, vybrat toho nejlepšího. Ano, ale jak? Copak jde srovnávat chleba a hrušky? Sama porota se dala slyšet, že v případných dalších ročnících by se musela poupravit pravidla, protože některé postupy nebyly úplně domyšlené. Vítězem soutěže se stal judista Jakub Görög, druhý skončil žonglér David Foltýn a třetí tanečnice skupiny UR Dancers, do které patří i několik studentek naší školy. K úspěchu jim gratulujeme! Taktéž gratulujeme všem, kterým se podařilo z vyřazovacích kol postoupit do semifinále. Jednou z nich byla i naše redaktorka Zdeňka Protivánková, která porotu zaujala svými povídkami. Něco z j ejí tvorby si můžete přečíst i vy! Hledá me talen t :-) 12 V porotě zasedl i Zlatý slavík Tomáš Klus

13 hledá se talent Listopad - Prosinec 2012 POVÍDKA V Zdeňka Protivánková Boleslavsko hledá talent idím nádhernou přírodu. Prudký vodopád, který se přemění v křišťálově čistý potůček a pak nevinně protíná přírodu. Vidím lidi, jak spolu žijí šťastně Ale nejsou tam jen lidi, mezi nimi se prolínají elfové. Vše je v perfektní harmonii. Přestože jsou lidé a elfové na první pohled klidní a šťastní, tak když se k nim přiblížíte, tak je hned jasné, že je něco trápí. Ale co? Vždyť přece žijí všichni pospolu a v naprosté harmonii. Co já bych jen dala za to, abych mohla být jednou z nich - Tak pro to něco udělej Řekl mi tichoučký hlas. Tichý, ale přesto silný, že nebylo možno ho přeslechnout. Silný, ale přesto tak příjemný. - Ale co? Vždyť ani nevím kde se toto místo nachází. A co vícvždyť to nemůže být ani pravda. - Toto místo opravdu existuje abys tady byla mezi námi stačí tak málo - Tak co mám tedy udělat? - Pokud to opravdu chceš, tak se probuď! Jdi na chodbu a po té na půdu, kde se opět setkáme. - A co když se nechci probudit? Co když chci být na tomto nejkrásnějším místě co nejdéle? - Až si to rozmyslíš, tak se štípni a udělej přesně to, co jsem ti řekla. Po té co to onen hlas dořekl tak zmizel. Potom, co zmizel, mi z očí zmizela celá ta krása a začala jsem se propadávat do černého trychtýře, ze kterého nebylo úniku. V tu chvíli jsem si vzpomněla, co mi ten hlas radil. Dle jeho rady jsem se pořádně štípla do ruky. Probudím se a zírám na strop mého pokoje, který je pod závojem temné tmy. Podívám se na budík, který ukazuje přesně čtvrt na dvě ráno. - Tak to přeci byl jen bezvýznamný sen. Říkala jsem sama sobě. Ale přesto i když jsem byla dozajista vzhůru mi můj instinkt napovídal- říkal mi, ať vyjdu na chodbu a udělám přesně to, co mi radil ten hlas ve snu. Sice se mi nechtělo moc se courat po chodbě v noční košili, ale nedalo mi to. Otevřela jsem naše těžké dveře od obrovského bytu, a záhy se tiše vyplížila na chodbu. Na chodbě jsem našla pohozenou baterku, která mi v tu chvíli přišla velmi vhod. Rozsvítila jsem ji a šla jsem nahoru k půdě. Byla jsem už v mezipatře, když jsem zaslechla kroky, které přicházely z přízemí. Který blázen, kromě mě, by se tu v tuhle dobu potuloval po chodbách? Na přemýšlení nebylo moc času, protože se kroky čím dál více přibližovaly. Zhasla jsem baterku a schovala jsem se ve výklenku na chodbě. Myslela jsem si, že už je všechno v pořádku do chvíle, než jsem uviděla postavu zahalenou ve tmě. Cítila jsem, jak mi strachy tuhne krev v žilách. Ale z té postavy jsem nemohla spustit oči - hrozně mě zajímalo, kdo to tak může být. Asi se moje prosba vyplnila, protože o několik chvílí později se naše pohledy střetly. Bětka Motlová Zdenka Protivánková FOTO TEXT Rozhodně máme co ukázat! Jiří Bím 13

14 návštěva Číslo II Nikoletta Biba Ukrajina Nikola Pejić Srbsko Projekt Edison Cizinec napsal Štěpán Rejhon T V rámci programu Edison ve škole 2012 měli sedmáci možnost strávit 3. týden v listopadu ve společnosti zahraničních studentů z různých zemí světa. Někteří z nich hostili cizince i doma. O tom ví své i Štěpán Rejhon, který se o své dojmy podělil a tak si je můžete přečíst na následujících řádcích. Místo dopoledního vyučování měl každý zahraniční student prezentaci, každý den na jiné téma. Sedmáci byli rozděleni do šesti skupin a během dne se postupně vystřídali u všech cizinců. Někteří zájemci z nižších ročníků se mohli po dohodě s vyučujícím prezentací zúčastnit také. Osobně jsem se byla podívat na čtvrteční prezentaci Egypťana Aladdina o egyptské revoluci a egyptském vládním systému. Musím říct, že jednak jsem zjistila, že má angličtina není tak tragická, jak jsem si původně myslela, a pak jsem se dozvěděla spoustu nových věcí, které nám média nesdělila. Naše třída také využila možnosti jít se podívat na páteční závěrečný program. Každý cizinec měl svůj stánek, na kterém představoval svou zemi. Setkat jste se tak mohli s přepisem svého jména do arabštiny nebo ochutnávkou ukrajinských palačinek. V jednu chvíli nám dokonce nad hlavami létal míč na rugby. V závěrečné části si dámský zahraniční sektor připravil taneční číslo, které pobavilo nejen pánskou část obecenstva. Závěr programu, kdy jednotlivé skupinky předváděly svá vystoupení, nám mladším už přístupný nebyl, ale i ta chvíle, kdy jsem měla možnost popovídat si rusky a anglicky, byla moc fajn a já jsem si uvědomila, že opravdu platí pravidlo: Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. ýden před příjezdem zahraničních studentů jsme si mohli vybírat, koho pohostíme doma. Já jsem neváhal a vybral jsem si Australana, jménem Roubing Yan. Možná se vám zdá, že jeho jméno není australské. Ano, Roub se narodil v Číně, ale už od svých 5 let žije v Austrálii. Cizinci přijeli v neděli a my je šli vyzvednout na vlakové nádraží v Mladé Boleslavi. Můj cizinec byl velmi výřečný, což jsem také chtěl, a tak už v autě jsme hledali společné zájmy. Doma bylo vše v pořádku, zvykl si na naše jídlo, neodmítl ani dobré české pivo a ochutnal i domácí slivovici od dědy. V pondělí se konalo zahájení a představení všech zahraničních hostů. Poté jsme se rozutekli do tříd, tam na nás čekali naši cizinci. Po hodině nastalo střídání skupin. Takto 14 Mariam Gamdlishvili Gruzie probíhalo vyučování každý den, jenom s jinými tématy. Výuka samozřejmě probíhala v angličtině, ale někteří cizinci předvedli i své rodné jazyky. Probrali jsme zvyky a vzdělávání v dané zemi, historii a poslední den také hudbu. Každý den jsme končili ve 13:20 a poté nás čekal program, ten jsme vymýšleli my - studenti. Ukázali jsme cizinců naše škodovácké muzeum, radnici a staré město. Také ochutnali pivo, byli jsme na bowlingu a hokeji. Doufám, že se tu u nás nenudili a aspoň trochu si to užili. Dost mě mrzí, že můj Ruob onemocněl v úterý a celý zbytek týdne se z toho dostával, takže si užil hlavně postele, čaje a spousty prášků. Já jsem zůstal s ním doma, aby byl v té nejlepší péči!

15 návštěva Listopad - Prosinec 2012 Swellen Danuza Brazílie Aladdin Gharib Egypt I Z pohl Bětka Motlová Štěpán Rejhon Roubing Yan FOTO TEXT didn t expect too much from Mladá Boleslav before I arrived. I had just left magnificent Prague which had amazed me, and felt like I was going into a small town that might be nice but wouldn t be very exciting or memorable. I had never heard of Mladá Boleslav before, and wasn t aware of any famous attractions there. But that misconception changed from the very first night I arrived, thanks to my host family. Despite having low expectations, I walked into my host family s house and was shocked to find it was the one of the most modern and luxurious houses I had ever been in. Compared to the hostel where I lived in Prague, this was 5-star accommodation. At this point I realised that the rumours about Mladá Boleslav being a rich city were true. The gymnasium where we were teaching also turned out to be a pleasant surprise. We had just spent the week before dealing with elementary school students who didn t know English well and were sometimes a bit difficult; now we had students who were nearly my age, and spoke excellent English so that we could actually have discussions with them. Best of all, the students at the gymnasium were genuinely interested in Jiří Bím our lessons, our countries and in us personally. Amy, the New Zealander, and I were paired up to teach combined Australia/NZ lessons, which worked very well. It gave me an opportunity to make fun of New Zealand every day. This situation and the attention and quality of the students meant that teaching at the gymnasium was a pleasure every day, and I had a lot of fun. One of the best things about the students of this gymnasium was that their relationship with us was more than just at school. They also socialised with us and took us to places after school, such as the pub and the cinema, and we spent a lot of time together. They became more than just our students; they became our friends as well (in Australia I would call them mates). Maximum credit to the students of the gymnasium they were the most amazing bunch of students that we have had in the Czech Republic. Mladá Boleslav itself also turned out to be a nice place. On the first day we visited the Škoda museum and the Škoda factory, which turned out to be very interesting. It was interesting to learn that Mladá Boleslav is a city that revolves around Škoda; almost everything is Škoda here and most people are employed be Škoda. We also had a nice visit to the old town and checked edu ci Roubing Yan Austrálie out the clock tower and old square with some students and teachers, which was much appreciated. Unfortunately I became very sick halfway through the week, and was forced to stay in bed at home to recover. It was very disappointing to miss out on teaching more lessons, and more importantly, to miss out on spending more time with the students and getting to know them better. In fact, missing out on spending the rest of the week with the students of Mladá Boleslav is probably my biggest regret of my time in the Czech Republic. But, I d like to thank my host family for looking after me so well while I was in a horrible condition, and to the awesome students who delivered a present of beer to my house while I was sick. Overall, I had a fantastic week in Mladá Boleslav, except for being sick. The experience was a very pleasant surprise, and the people we met in Mladá Boleslav were the most amazing people we ve met anywhere in the Czech Republic so far. I definitely look forward to coming back here in the future and catching up with the mates we made in this city. Roubing Yan zince 15

16 rozhovor Číslo II Rozhovor...náš nový školník Miroslav Lorenc 16

17 Listopad - Prosinec 2012 rozhovor Jakou práci jste dělal dříve a co vás vedlo k práci školníka na naší škole? Dělal jsem dva roky ve Faurecii plastové výplně. A před tím jsem dvacet let pracoval v Akumě. K práci školníka mě vedlo hlavně to, že je to různorodá práce, děláte všechno možné. Jaké jsou vaše první dojmy z naší školy? Co je na vaší práci zatím nejtěžší? Zatím se mi tu líbí. Jak říkám, je to různorodé. Teď je nejtěžší topení, protože musím jet v kolejích pana Hůly, abych něco ušetřil. To je také důležité, aby mi na jaře neřekli, že se hodně protopilo. Na to musím dávat pozor. Hlavně je to začátek, třeba za rok to bude zase něco jiného, budu vědět jak na to, jak to udělat ještě lépe. Takhle jsem v životě netopil, takže s tím nemám žádné zkušenosti. Seznámil jste se tu už s profesory? Některé znám, ale jmény všechny ne. Ale pomaličku začínám. Když některá paní profesorka něco chce, tak pak už vím, jak se jmenuje. Jak jste se dozvěděl o konkurzu na našeho nového školníka? Bylo to napsané v novinách. Myslím, že v Mladoboleslavsku. Takže jste si to přečetl a hned jste věděl, že to chcete zkusit? Přečetla si to manželka. Já jsem to ani nevěděl. Ona mi asi za týden řekla, že tam byl inzerát. Už dlouho jsem něco takového sháněl. Jsem vyučený elektrikář, takže jsem hledal něco podobného. Šel jsem sem začátkem června, pak jsem tu byl ještě dvakrát, to mě tady pan Hůla prováděl. A začátkem července mi zavolali, že mě berou, od dvacátého srpna. Ten den jsem nastoupil do nové práce. Jak na vás působí zdejší studenti? Prváci jsou horší než všichni ostatní, mají šatnu hned vedle mě. Jsou jak z divokých vajec. Zatím nezačali rozbíjet okna. To také přijde. To mi pan Hůla říkal. Už jsme to dělali, když jsem sem přišel o prázdninách. Zasklívali a nosili jsme okna. A dveře Jaké máte záliby ve volném čase? Chovám králíky. (následovalo prohlížení fotek redaktorkami, plné jé a ách ) Baví mě to a chovám je i na maso, abych z toho také něco měl. A chovám i rybičky, mám již 10 let jezírko. Ono to dá dost práce, každý den dvě, tři hodiny. Ještě sušit seno, ono pak moc času nezbývá. A také mám rád sport. Fotbal a podobně. Když byl Den jazyků, byl jste se podívat? Nebyl, protože paní Bednářová byla nemocná, takže jsem byl na vrátnici. Jak se vám zatím líbí tady, ve vaší dílně? Chtěl byste tu něco změnit? Není špatná. Co můžu říct? No tak to nevím, protože to záleží na tom, co všechno se tu ještě bude dělat. K tomu, co jsem tu zatím dělal, jsem tu všechny věci měl. Takže zatím mi nechybí nic. Chodíte na obědy na Karmel? Jak vám chutná? Chodím na obědy, ano. Nemohu říct, že by mi nechutnalo. Ono se vaří hlavně kvůli těm mladým, trochu jinak, než co bych jedl já. Kdybych na tom něco mohl změnit, tak bych udělal to, aby byly slánky a Maggi na všech stolech. Polívky jsou podle mě úplně bez chuti, to je můj názor. Ale zase se to dělá kvůli vám. Ale je to škoda, alespoň to Maggi kdyby tam někde u nějakého stolu bylo. Ale za ty peníze je to dobré. Když jsem dělal ve Faurecii, tak tam bylo více obědů, ale stál tam jeden například čtyřicet korun, druhý šedesát. Podle toho, co to bylo. Mohl byste nám popsat svůj běžný pracovní den? Jsem tady od šesti do půl třetí. Půl hodiny mám na oběd, takže dělám osm hodin. Když se nechodí na obědy, tak pracuji do dvou. Ráno přijdu, otevřu školu, roznesu toaletní papíry, pak školu odkóduji, odemykám všechny třídy, zametám před hlavním vchodem po holubech. Pak to jdu zkontrolovat nahoru, v sedm hodin otevřu lítací dveře a čekám, až přijde paní Bednářová. Potom dělám to, co je zrovna třeba. Na sekretariátu je notes a tam mi učitelé píší závady. Takže já tam dvakrát denně chodím a dívám se, co je potřeba udělat. Co po vás nejčastěji chtějí? Než byl konec prázdnin, tak jsem dělal nástěnky, poličky do stolků a včera jsem spravoval rádio. Je to pokaždé něco jiného. Musím i věšet záclony, to jsem také v životě nedělal, tak jsem se to musel naučit. Je to různorodé, ale mně to takhle vyhovuje. Je tu něco, co byste chtěl vzkázat studentům nebo učitelům? Studentům, ať nedělají moc velký nepořádek tady v šatnách. A učitelům, aby měli nějakou tu trpělivost, než se tady rozkoukám a než to tady poznám víc, protože měsíc - to je málo. Když mi někdo řekne: Jdi do devětadvacítky, tak se musím nejdřív podívat, kde to vlastně je. Teď už je to ale lepší. Když jsem přišel, tak jsem si vzal papír a nejdřív jsem si nakreslil, jak to tu vlastně je. První patro, druhé patro, přízemí Abych ze začátku věděl, kde co je. Hlavně většinou nevím, kde jsou kabinety. Když mi někdo řekne, abych šel třeba za profesorkou Melicharovou, tak se musím podívat, kde to je, protože takhle z hlavy nevím. Asi mi to bude ještě chvilku trvat, protože to je plno jmen. Ale to zase není žádný problém, přinejhorším si to obejdu a podívám se. TEXT Zuzana Hájková Kristýna Hroníková FOTO Tereza Preislerová 17

18 včera a dnes Číslo II Historie naší školy Chodíme sem každý den. Denně míjíme do chodníku vsazené datum Ale málokdo z nás tuší, co se pod ním skrývá. Ano, řeč je o naší škole a její velmi bohaté a zajímavé historii. Tento díl však začneme obecně o školství v zemích ČR. V roce 1774, kdy císařovna Marie Terezie vydala Všeobecný školní řád pro německé, normální, hlavní a triviální školy ve veškerých C. a K. dědičných zemí, který velmi složitě vysvětluje systém povinné a nepovinné školní docházky: povinná trvala od šesti do dvanácti let, a aby se mohla zrealizovat, tak na ní byl určen majetek po nedávno zrušeném Jezuitském řádu. Jak z názvu řádu plyne, školy byly rozděleny do tří stupňů: nejnižší - triviální - školy byly jako šestileté vedeny na farách, ve kterých se v tu dobu také vyučovalo. Jak nám název napovídá (trivium = tři), vyučovalo se zde třem předmětům a to: čtení (k tomu i psaní), počítání a náboženství. Školy hlavní byly podobné dnešnímu druhému stupni ZŠ. Ovšem v té době byl již tento stupeň nepovinný. Na těchto školách se kromě již uvedených tří předmětů vyučovala také latina, zeměpis, dějepis, přírodopis, kreslení, měřičství (geometrie), domácí a polní hospodaření a předmět, který je podobný dnešní občanské výchově. Ta mladoboleslavská hlavní škola od roku 1778 trojtřídní a později dokonce i čtyřtřídní byla bohužel německá. Zdeňka Protivánková Vánoční koncert vokální skupiny Lips kvintet Z ažít vánoční atmosféru a navnadit se na adventní náladu mohl každý, kdo začátkem třetího adventního týdne dorazil na vánoční koncert vokální skupiny Lips kvintet. Přestože byl koncert veřejný, do překrásných prostor kostela sv. Havla přišli skupinu podpořit kromě rodinných příslušníků především příznivci z řad studentů a profesorů našeho gymnázia. Tato ryze dámská skupina, která na podzim tohoto roku oslavila své druhé narozeniny, si pro své fanoušky v pondělí navečer připravila zhruba hodinový program zahrnující 15 písní. V první polovině zazněly především cizojazyčné písně, jako například We Are the World nebo jazzovou skladbu My Funny Valentine. V druhé polovině koncertu si Lenka Chladová, profesorka na našem gymnáziu, zakladatelka skupiny Lips kvintet a moderátorka celého večera v jedné osobě, přizvala na pódium i členy pěveckého sboru naší školy. Sbor funguje od začátku tohoto školního roku a ukázal, že za tak krátkou dobu udělal kus práce. Bylo mi líto nepozvat na náš vánoční koncert školní pěvecký soubor, který vedu od poloviny září a neumožnit tak jeho členům ukázat, co nacvičili, odůvodnila pozvání právě těchto hostů Lenka Chladová. Pěvecký sbor se připojil při zpěvu vánočních skladeb. Jednou z nich byla i česká koleda Narodil se Kristus pán, jejíž text měli diváci na svých sedadlech, a tak si předposlední píseň koncertu mohlo spolu se skupinou Lips kvintet zazpívat i celé publikum. Krom žáků našeho gymnázia se během koncertu představili i další hudebníci, jako např. pan profesor Martin Herrmann, jenž doprovázel skupinu na flétnu a pozoun. Myslím si, že vánoční koncert všechny diváky opravdu potěšil i přes to chladno, které v kostele panovalo (i samy zpěvačky musely být zachumlány v šálách a čepicích) a zpříjemnil všem tak čekání na Vánoce. Kateřina Kroupová 18

19 můj koníček Listopad - Prosinec 2012 Synchronizované krasobruslení MŮJ KONÍČEK U Barbara Kerdová FOTO TEXT ž jako tříletá dívka jsem okusila dřinu jednoho zimního sportu, krasobruslení. Mé první hodiny na ledě nebyly nijak úspěšné. Podařilo se mi během tréninku objet pouze dvě kolečka kolem mantinelu, ale i to už byl pro mě velký úspěch. Postupem času jsem se však stala součástí týmu, který reprezentuje naši republiku. Začínala jsem bruslit v Mladé Boleslavi, poté jsem přešla do Liberce, kde byly tréninky mnohem náročnější. Trávila jsem více hodin na ledě i na suché přípravě. Sólová dráha mě velice bavila, ale skloubení dojíždění, celodenních tréninků a školy bylo pro mě nemožné, proto jsem zkusila synchronizované bruslení, které je časově méně náročné. V našem týmu jsou většinou dívky z Prahy nebo okolí, ale všechny jsou studentky středních škol, proto míváme tréninky ve večerních hodinách. Synchronizované bruslení je pro oko diváka rozhodně zajímavější než sólo. I já si na ledě, a to jak na trénincích, tak na závodech, užívám hodně legrace. V týmu se dokážeme na závodech pořádně podpořit a vyhecovat. Závod není jen o mně, ale o celém týmu. Atmosféra na zá- Autorské vodech je rozhodně lepší než u sólového bruslení. Podporu může každý tým očekávat od diváků i soupeřů, panuje mezi námi pouze zdravá rivalita, a to je na tomto sportu kouzelné. Neskáčeme, ale bruslení není jen o skocích. Na ledě vystupuje 16 bruslařů, kteří předvádějí dva programy. Jsem součástí juniorského týmu Kometa, který trénuje mladá trenérka Klaudie Palkosková, která byla sama ještě nedávno závodnicí pražského seniorského týmu Olympie. Tréninky máme v Praze třikrát týdně, kde absolvujeme hodiny na ledě, hodiny fyzičky, tance i choreografie. V České republice není velká konkurence. Na závodech se sejdou pouze tři týmy, které bojují o účast na mistrovství světa. Mezinárodních závodů se zúčastňuje kolem dvaceti pěti týmů. Během roku jezdíme na tři české závody, dva zahraniční a na mistrovství světa. Mezi naše největší úspěchy patří mistrovství světa v Göteborgu ve Švédsku, kde jsme skončili na 13. místě. Tento rok budeme bojovat o účast na mistrovství světa v Helsinkách. Hlavní město Finska je zároveň i kolébkou synchronizovaného bruslení. Tak nám prosím všichni držte palce! 19

20 sloupky s l o u p k y Jak šel Honza na vandr Šel Honza na vandr a tam potkal babičku, která měla velký hlad. Protože byl Honza dobrák od srdce, tak dal stařence polovinu buchet z rance. Aby Honza nebyl ošizený, dala mu babička na oplátku nějakou kouzelnou věcičku, která později Honzovi velmi pomohla. Každý to zná. Ale proč to děláme? Proč děláme dobré skutky? Je to snad proto, že později nám budou nebeské brány otevřeny? Nebo pro ten dobrý pocit, který máme po tom, co někomu pomůžeme? Ať je to tak či onak, tak dobré (a bohužel i ty špatné) skutky mezi námi byly, jsou a budou. Ale přiznejme si to: vždy, když někomu pomůžeme, tak nás cosi příjemně zahřeje u srdíčka. Je to příjemný pocit, že? Ale je škoda, že většina lidí si nepřizná, že potřebuje pomoci a radši se schvátí, než aby řekli: Prosím, pomůžeš mi?. Bojí se snad, že je dotyčný odmítne? Možná, avšak i to se stává. Ale kdo by nechal slepého prosícího o pomoc stát u přechodu? I když si to velmi nerada přiznávám, tak jsou i tací mezi námi. Ti by nepomohli jen tak pro nic a za nic. Ale pak tu jsou i i, kteří by pomáhali do roztrhání těla. Ovšem většinou jejich pomoc nikdo neocení, nebo bývá dokonce zneužívána. Proto by každý, kdo žádá o pomoc, měl usoudit, jestli je to opravdu nutné, zdali by to nezvládl sám. Mohlo by se stát, že tak nepoznáme, zda nás zas chce někdo jenom otravovat, nebo potřebuje opravdu pomoc. Tím vším chci říci, že bychom si měli navzájem pomáhat, ale než o pomoc zažádáme, tak bychom si měli uvědomit, jestli ji opravdu potřebujeme a jestli tím nebudeme akorát zbytečně zatěžovat druhé. Zdeňka Protivánková Vánoce jsou tady A je to tu! Ani jsem se nestihla rozkoukat a opět se blíží Vánoce, což nám už začátkem listopadu obchodní domy neopomněly připomenout. Vlastně se ani není čemu divit, přišel přece čas nakupní mánie. No jo, co ale svým blízkým koupit? No nebylo všechno jednodušší, když pro nás existoval Ježíšek? Ten za nás většinu věcí zařídil a my si nemuseli dělat hlavu s vymýšlením dárků, které by podle mě měly být každý rok aspoň trochu originální. Při psaní tohoto sloupku jsem se zamyslela, jaký dárek bych si přála ze všeho nejvíc. Dárek, který by mi udělal radost a zároveň by mé příbuzné finančně nepoložil. Bude to znít asi jako klišé, ale došla jsem k závěru, že největším dárkem by pro mě byly klidné a pohodové Vánoce, bez stresu, hádek a všech těch zbytečných starostí okolo. Prostě si jen užít tu vánoční atmosféru. Strávit čas pečením cukroví se svou mamkou a babičkou. Na Štědrý den si ráno zalézt pod peřinu, snídat vánočku a koukat na pohádky. Odpoledne vyrazit na procházku, po ní začít s přípravami večeře. A pak? Pak už následuje klidný večer s mou rodinou u dobrého jídla a rozbalování dárků. Zatím se mi mé přání nesplnilo Každý rok jsme se aspoň jednou pohádali a ještě k tomu většinou kvůli úplné maličkosti! Jsem tedy naivní, když se nevzdávám a věřím, že jednou zažiju Vánoce podle mých představ? Tereza Štveráková Můj milý Ježíšku Číslo II Přiznejme si, že když jsme byli malí, krátili jsme si čekání na Vánoce tím, že jsme psali dopisy Ježíškovi. Navečer jsme ho dali na parapet za okno a pak si šli poslušně lehnout, abychom Ježíška nevyplašili. První věc, kterou jsme následující den udělali, byla ta, že jsme šli zkontrolovat, jestli si Ježíšek dopis opravdu vzal. Nedokážu slovy popsat ten pocit, když jsem věděla, že už má tento mužíček můj dopis. Těšila jsem se, až budu trhat vánoční balicí papír, pod kterým bude moje vytoužená Barbie v pohádkových šatech a její blonďatá hříva jí bude sahat až k bokům. Už jsem se nemohla dočkat, až ji budu osvobozovat z krabice, až si budu moct pohladit její vlásky a narovnat jí šaty a nazout pohádkové střevíčky. S touto představou jsem celý měsíc usínala. Každý večer jsem si živě představovala, jak si s ní budu dávat čajové dýchánky a jak ji seznámím s méďou Spáňou, opičkou Žofinkou a s plyšovým pejskem Růženkou. Kromě toho jsem se snažila být celý měsíc hodná, protože jsem se bála, že mou Barbie dá Ježíšek někomu jinému - hodnějšímu. Ta představa byla hrozná. Nedokázala jsem si připustit, že by si s MOU Barbie měl hrát někdo jiný! A když jsem zlobila, maminka mi vyhrožovala právě tímto (celkem užitečný trik, jak si zajistit klid). Stejně je docela zajímavé, jak na to ti dospělí přišli. A ještě zajímavější je, jak to dokážou několik dlouhých let před svými malými dětmi tajit. Ale už asi vím, proč to dělají. Co je pro ně krásnějšího, než vidět světélka radosti v očích jejich malých andílků? Zdeňka Protivánková 20