červnové číslo Hudebních rozhledů jsme pro vás připravili

Transkript

1 HUDEBNÍ ROZHLEDY 6/2004 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jiří Hlaváč, Lubomír Brabec, Ivan Štraus, Stanislav Tesař Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: Jiří Filip Adresa redakce: Radlická 99, Praha 5 tel. (šéfredaktor): tel. (redakce): , tel. (sekretariát): fax: rozhledy@volny.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P.O.Box 141, Praha 4, tel.: , fax: , SMS: , send@send.cz, Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Teslova 12, P. O. Box 169, Bratislava 3, tel./fax: / , předplatné / administrativa / inzerce magnet@press.sk Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, Praha 10, tel.: , fax: Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřed nic tvím internetového serveru: Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Sazba: Studio DOMINO, Beroun Cena: 30 Kč Odevzdáno do sazby: Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN Na titulní straně Štefan Margita Foto Jakub Ludvík Vážení a milí čtenáři, 1 Ú V O D N Í K červnové číslo Hudebních rozhledů jsme pro vás připravili již v nové grafické úpravě, jejímž autorem je Jiří Filip ze Studia Domino, který pro nás doposud navrhoval pouze výtvarné řešení obálek. Doufáme, že se vám jejich nová podoba, kterou budeme průběžně vylepšovat ještě dalšími, byť zatím víceméně jen kosmetickými úpravami, bude líbit a přispěje tak nejen k vaší větší spokojenosti, ale i k postupnému rozšiřování řad našich příznivců. Právě v den, kdy se většině z vás dostane toto číslo do rukou, skončí Mezinárodní hudební festival Pražské jaro, na jehož závěrečném koncertě letos nebyla poprvé po mnoha letech uvedena Beethovenova Devátá, ale program, sestavený kompletně z děl Antonína Dvořáka včetně jeho nejslavnější Novosvětské symfonie. Alespoň čtvrtá věta Beethovenova veledíla na verše Schillerovy Ódy na radost však zazněla v závěru Evropského večera, pořádaného v Národním divadle 1. května. Její interpretace se tu zhostila čtveřice sólistů z Belgie (sopranistka Helene Bernardy), Finska (mezzosopranistka Laura Nykänen a basista Sami Luttinen) a Slovenska (tenorista Ludovít Ludha), doprovázená Orchestrem a sborem opery Národního divadla, posíleným o členy Pražského komorního sboru, které řídil temperamentní Zdeněk Mácal. Večer, který byl pojat ve velkém stylu, v jehož duchu se nesly i oslavy vstupu naší republiky do Evropské unie v ostatních částech Prahy včetně Staroměstského náměstí, tak možná i poněkud zastínil projekty, věnované v těchto dnech slavnému výročí Antonína Dvořáka. Vedle baletních čísel, mezi nimiž nechyběla ani 5. věta Janáčkovy Sinfonietty v nezapomenutelné choreografii Jiřího Kyliána, se tu za doprovodu Orchestru opery Národního divadla, řízeného Oliverem Dohnányim, totiž představila např. mezzosopranistka Agnes Baltsa, tenorista Giuseppe Giacomini, jemuž ne zcela objektivní italští fanoušci při každém vstupu na scénu téměř freneticky aplaudovali, či stále půvabná Gabriela Beňačková, z jejíhož provedení Rusalčiny árie Měsíčku na nebi hlubokém šel jako vždy až mráz po zádech. Jímavou árií z Cileovy Arlesanky Lamento di Federico se tu však představil i na českých jevištích v poslední době poměrně vzácně vídaný Štefan Margita, který společně s Taťjanou Medveckou celý pořad zároveň stmeloval průvodním slovem a jehož vám v tomto čísle představujeme v obsáhlém profilovém rozhovoru na stranách Gramorevue. Nejsem si jista, zda tzv. Pozdravů českých osobností, které v podání členů činohry Národního divadla prostřídávaly hudební a baletní vstupy, nebylo přespříliš, ale řada z nich včetně příspěvku přítomného Václava Havla, který přednesla jeho žena Dagmar, se setkala díky svému vtipu či poučenosti s velmi spontánním přijetím, stejně jako oficiální projev bývalého velvyslance Evropské komise v ČR, Ramira Cibriana, předneseného jako vždy v obdivuhodně plynulé češtině. Nakonec jména Josefa Škvoreckého, Ivana Klímy, Karla Steigerwalda, Arnošta Lustiga, Michala Viewegha, sira Charlese Mackerrase či Miloslava kardinála Vlka ad., jsou bezesporu zárukou kvality, kterou svým přednesem umocnili i např. Věra Galatíková, Vlasta Chramostová, Jan Kačer či Radovan Lukavský Vstup do Evropské unie jsme tedy oslavili vskutku náležitě, uvidíme, zda se do jejích řad i tak dobře a plynule včleníme a kultura se v tomto státě opět vrátí na místo, které jí po právu náleží. Málokterou oblastí našeho života se totiž můžeme u svých sousedů tolik chlubit Podle úrovně našich nejmladších muzikantů se ale zdá, že pokud se podpora kultury státem a bohatými firmami, které se možná i u nás časem změní v její nadšené mecenáše, mohli bychom si tuto prioritu udržet i v dalších letech. Jak v březnových klavírních soutěžích v Plzni, Karlových Varech a Brně, tak ve slavné houslové Kociance v Ústí nad Orlicí se opět letos vyrojila spousta více než slibných talentů. Vždyť nemluvě o absolutním vítězi, šestnáctiletém Petru Matějákovi z Prahy, ani v jedné ze čtyř soutěžních kategorií nechyběli na třech vítězných místech Češi a první a čtvrtou dokonce obsadili jako vítězové kompletně! V čísle, které jsme pro vás připravili, jsme však vedle citovaných příspěvků nezapomněli ani na osobnost měsíce, kterou je tentokrát žák Josefa Bohuslava Foerstera a mj. např. iniciátor vzniku sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost, člen literární skupiny Devětsil, Osvobozeného divadla a divadla Dada, či zakladatel slavného Déčka Emil František Burian, od jehož narození uplyne 11. června přesně sto let. Zajímavou studii jsme získali od doc. Josefa Beka, který se aktivitami tohoto všestranného umělce zabývá již několik let, a tudíž v ní rovněž poodhalil některá dosud bílá místa, jimiž byl Burianův život a odkaz provázen. Slavná výročí tím ale ještě zdaleka nekončí, a tak se i v příštím čísle můžete, milí čtenáři, vedle souhrnného pojednání o koncertech Pražského jara a nejdůležitějších aktivitách, konaných mimo festival po celé republice, těšit na zajímavé studie a příspěvky, které budou opět z pera našich předních odborníků. O které konkrétně půjde si ale zatím necháme pro sebe Krásný začátek léta, provázeného již pravidelně řadou stále oblíbenějších hudebních festivalů v plenéru vám přeje Hana Jarolímková, šéfredaktorka

2 Z O B S A H U Francouzský dirigent Sylvain Cambreling si pro své vystoupení s Českou filharmonií ve dnech 15. a 16. dubna vybral nejen díla autorů své rodné země, Paula Dukase a Oliviera Messiaena, ale rovněž skladatele země hostující, Zdeňka Fibicha. Nelehký úkol, který však nakonec patřil k nejlepším výkonům našeho prvního orchestru za celou letošní sezonu strana 4 V nové elegantní budově ZUŠ Jaroslava Kociana, která byla otevřena díky sedmdesátimilionové dotaci ministerstva školství v lednu loňského roku, se letos Kocianova houslová soutěž, jejíž počátky sahají do roku 1959, konala již podruhé. I tentokrát zde proběhlo mezi největšími nadějemi houslistů z celé řady zemí (letos konkrétně z více než šesti desítek ze třinácti států tří kontinentů) nelehké klání, z něhož však naši účastníci vyšli opět více než se ctí strana 18 Po čtyřiceti letech se vrátila do Prahy neprávem opomíjená opera Antonína Dvořáka Dimitrij. Hudebního nastudování ve Státní opeře Praha se ujal František Preisler, režisérem byl Michael Tarant a v titulních rolích alternují Peter Svensson a Leo Marian Vodička (Dimitrij), Jiřina Marková a Lenka Šmídová (Marfa), Tatiana Teslia a Anna Todorova (Marina) a Martin Bárta a Richard Haan (Šujskij) strana 24 K úspěšným rolím Štefana Margity, hostujícího v řadě nejvýznamnějších operních domů Evropy i Ameriky, patří i postava Živného z Janáčkovy opery Osud, která se hrála nejen v pražském Národním divadle, ale i v madridském Teatro Real. V nejbližší budoucnosti se k ní však přidají i dramaticky vypjaté role dvou Wagnerových oper: Logeho z Rýnského zlata a Erika z Bludného Holanďana.....strana 42 CO SI PŘEČTETE V PŘÍŠTÍM ČÍSLE Z Pražského jara Mimo lesk festivalu: Recitál Daniela Veise a Talentinum Zlín - Dvořákova Vanda v ND Kouzelná flétna v Liberci Humperdinckova Perníková chaloupka v Brně Janáček, modernismus, avantgarda Zkrácenou verzi č. 7 najdete od 28. června na adrese Festivaly, koncerty Pocta Antonínu Dvořákovi Třikrát s Českou filharmonií Klusákova Osa času v FOK Jakub Hrůša s Rozhlasovými symfoniky PKO s Gerdem Albrechtem Pocta Leoši Janáčkovi Ars instrumentalis Pragensis Půvabný podvečer s Ivanem Klánským Zázrak v Tanvaldě aneb obrození Tanvaldského hudebního jara Velikonoční festival v Brně Stránky o mladých Amadeus Kociánka po čtyřicáté šesté Festival v Chrudimi Horizont E. F. Burian: Moje dílo Češi příliš neznají Divadlo Dimitrij se vrací do Prahy Ještě jednou k Naganu Proč se vlastně hádají o hubičku? Zahrajeme to pěkně pospolu aneb Kouzelná flétna v Ostravě Zprávy z domova Ze zahraničí Dvořákův Dimitrij koncertně ve Vídni Fascinující Norma Edity Gruberové Pucciniho Děvče ze zlatého Západu v Curychu Salcburk tleskal Komorní filharmonii Pardubice.. 34 Zprávy ze zahraničí Studie, komentáře Vztah k lidové písni paradox Smetanova tvůrčího myšlení Gramorevue Se Štefanem Margitou o všem, co patří k opeře a zpěvu

3 F E S T I V A L Y, K O N C E R T Y! P R A H A, R U D O L F I N U M Pocta Antonínu Dvořákovi 2004 U příležitosti stého výročí úmrtí Antonína Dvořáka se v Praze uskutečnil rozsáhlý projekt s názvem Pocta Antonínu Dvořákovi 2004, o kterém jsme vás již poměrně podrobně informovali v úvodníku našeho minulého čísla. O tom, jak se jeho realizace nakonec vydařila, svědčí následující řádky z pera Jiřího Petrdlíka. Jiří Petrdlík Několikadenní akce začala v pátek 30. dubna pietním aktem a vzpomínkovou mší na Vyšehradě. Nejprve se konalo již tradiční shromáždění na vyšehradském hřbitově u skladatelova hrobu. Jménem pořadatelů všechny přítomné uvítala ředitelka Muzea Antonína Dvořáka Jarmila Tauerová, následoval proslov dirigenta Jiřího Bělohlávka a promluva kardinála Miloslava Vlka. Na úvod i závěr pietního aktu předneslo Foersterovo komorní pěvecké sdružení za řízení Lukáše Vasilka dvě části z cyklu Moravské dvojzpěvy, op. 32 Šípek a Holub na javoře v úpravě pro ženský sbor a cappella. Potom se přítomní hosté přesunuli do baziliky sv. Petra a Pavla, kde kardinál Vlk celebroval vzpomínkovou mši, při níž vyzdvihl význam Dvořákovy tvorby pro naši současnost. V rámci obřadu zazněl Hymnus k Nejsvětější trojici Tu trinitatis unitas a části Mše D dur, op. 86 Kyrie, Gloria a Agnus Dei v podání Kűhnova smíšeného sboru pod vedením Jana Rozehnala. Církevní obřad zarámovaly málo slýchané skladatelovy varhanní opusy Preludium D dur a fughetta, Preludium G dur, Fuga g moll, Preludium a moll, B dur, D dur a Fuga D dur v interpretaci Josefa Laciána. Vyvrcholením dvořákovské pocty byla neděle 2. května, na kterou pořadatelé naplánovali cyklus pěti koncertů, každý reprezentující jednu oblast skladatelova rozsáhlého kompozičního odkazu. Posluchači tak měli možnost vyslechnout Dvořáka slovanského, národního, duchovního, světového a intimního. První z těchto koncertů, tedy Dvořák slovanský, začal již v 11 hodin ve Španělském sále Pražského hradu a přenášela jej Česká televize. Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou svého šéfdirigenta Vladimíra Válka zahrál nejprve efektní Slavnostní pochod, op. 54, Slovanskou rapsodii, op. 45 č. 3 As dur a výběr osmi částí z obou řad Slovanských tanců, op. 46 a 72. Ačkoli se jedná o běžné repertoárové skladby, jejich interpretace byla prosta jakékoli rutiny a lze ji označit za vzorovou. Návštěvníci koncertu tak mohli vnímat kompoziční dokonalost jednotlivých čísel a nepropadli dojmu, že poslouchají pouze souvislou řadu často uváděných koncertních přídavků. Jistě k tomu přispěl i přístup zpa- V rámci projektu Pocta Antonínu Dvořákovi 2004, pořádaného společností BVA International, vystoupil rovněž violoncellista Jiří Bárta, který hrál na koncertě Dvořák světový v Rudolfinu skladatelův violoncellový koncert h moll op Pod taktovkou Jiřího Bělohlávka jej doprovodila Česká filharmonie. měti dirigujícího Vladimíra Válka, který těleso vedl s jistotou a uměřeným gestem vyzdvihoval jednotlivé instrumentační detaily. Též tempový rozvrh všech skladeb byl příkladný a publikum právem odměnilo interprety vřelým potleskem. Kromě koncertů zahrnovala Pocta Antonínu Dvořákovi i dvě mimořádné výstavy. V sobotu 1. května byla slavnostně zahájena dvoudenní výstava autografu Novosvětské symfonie ve dvoraně Rudolfina. Vernisáž byla spojena se slavnostním shromážděním ve Dvořákově síni při příležitosti vstupu České republiky do Evropské unie. V rámci tohoto setkání zazněla v podání Sukova komorního orchestru za řízení Josefa Suka Serenáda E dur a Humoreska. Následující den byla v prostorách Jídelen Obecního domu otevřena výstava s názvem Z duchovní tvorby Antonína Dvořáka, která byla přístupná až do 3. června, takže si ji mohli prohlédnout i návštěvníci Pražského jara. Na vernisáži postupně promluvili ředitel Obecního domu František Laudát, ředitelka Muzea Antonína Dvořáka Jarmila Tauerová a kardinál Miloslav Vlk, který nad expozicí převzal záštitu. Kromě dvaceti notových autografů a sedmi dopisů návštěvníkům mimo jiné nabídla i výtvarná díla s duchovní tematikou ze skladatelovy pozůstalosti. Souběžně pak byla v Muzeu Antonína Dvořáka instalována ještě expozice Jak se svět loučil s Antonínem Dvořákem. Závěrem je dlužno dodat, že i mimo vlastní projekt dvořákovské pocty proběhlo v Praze (a nejen v ní) mnoho dalších zajímavých akcí. Za všechny jmenujme premiéry oper Dimitrij 29. dubna ve Státní opeře Praha a Vanda v Národním divadle 9. května. Česká filharmonie v rámci abonentních koncertů zařadila Requiem, op. 89, které 29. a 30. dubna dirigoval Petr Altrichter, současně byl na Hudební fakultě pražské AMU zakončen symfonický cyklus Ti nejlepší Dvořákovou Čtvrtou symfonií v interpretaci Plzeňské filharmonie za řízení Václava Blahunka. 1. května radnice Městské části Praha 7 uspořádala koncert v kostele sv. Antonína. Na programu bylo Te Deum a výběr z oratoria Svatá Ludmila v podání Vysokoškolského uměleckého souboru a Teplické filharmonie. Tečku za nabitým dvořákovským víkendem učinil Český národní symfonický orchestr v pondělí 3. května provedením Symfonie č. 9 e moll, op. 95 Z Nového světa v Rudolfinu.! Foto Zdeněk Chrapek 3

4 F E S T I V A L Y, K O N C E R T Y! P R A H A, R U D O L F I N U M Třikrát s Českou filharmonií Foto Zdeněk Chrapek Za dirigentským pultem Paavo Järvi Boris Kobrle Hned úvodní skladba abonentního večera cyklu CD České filharmonie ve Dvořákově síni přinesla až neuvěřitelně vyhrocený střet dvou koncepcí. Ve Freskách Piera della Francesca Bohuslava Martinů trval dirigent Paavo Järvi houževnatě na přesnosti, precisnosti a exaktnosti směřující k demonstrativní virtuositě, zatímco hráči tendovali k líbezné a snivé neurčitosti v uvolněném pohybu. Výsledek byl strašlivý. Šeď namísto barvy, úsečná průbojnost nahradila mystiku a poezii, zkrátka nevydařená vojenská přehlídka. Ba dokonce i očistné hymnické tóny jímavého závěru zapůsobily jako zvnějšku připojené klišé v laciném kýči. Estonský skladatel Erkki-Sven Tüür, jak sám říká, usiluje o spojení tonální a modální hudby s metodou seriální a postseriální, a tak vystavět v kontrastu dramatický, strukturálně cítěný celek. Jeho Koncert pro housle a orchestr napsaný v roce 1998 s myšlenkou na Gidona Kremera, přednesla Gabriela Demeterová s příkladným zaujetím, svítivým tónem, s technickou a výrazovou bravurou. Přesto se nelze ubránit dojmu, že skladba, namíchaná z různých zvukových pásem, jako by vycházela z computeru. Spíše tra- dičně orientovanému a konzervativnímu recenzentovi se pak po celou dobu provedení vtírají tři otázky: Proč se taková hudba píše? Když se píše, proč se hraje? A když se hraje, proč se poslouchá? Nicméně publikum se dalo přesvědčit a odměnilo sólistku zaslouženými ovacemi. Paavo Järvi, slavný syn slavného otce Noblesní gesto Sylvaina Cambrelinga Koncert pro orchestr Bély Bartóka vše napravil. Dobrá koncentrace, výrazová určitost a jednoznačnost, virtuosní výkony jednotlivců i celých skupin, dobře pointované figury odpovídající hravému i dravému folklorismu, od nostalgie, žalu a vtíravé triviality až k zářivě slavnostním barvám ve fortissimu žesťů kantabilně a lahodně. Klobouk dolů!! Se Sylvainem Cambrelingem Ivan Žáček Česká filharmonie uvítala 15. a u svého pultu francouzského mistra taktovky, dnes velmi vyhledávaného Sylvaina Cambrelinga. Od prvého gesta bylo očividné, že před orchestrem stojí silná a okouzlující osobnost. U nás poměrně méně hraná symfonická báseň Paula Dukase La Péri zapůsobila svou homogenní formou, s velkou taneční kreací originální podtitul zní poeme dansé zarámovanou tajemně sugestivním interludiem a postludiem. U Francouze až překvapuje tak hustě obsazený tónový prostor, básnický obsah je tu však ztvárněn suverénními kompozičními prostředky. Nádherně vyzněl závěr díla, prostoupený majestátem smrti a marností touhy po nesmrtelnos- Foto Petr Horník 4

5 F E S T I V A L Y, K O N C E R T Y ti Péri tančí před Alexandrem Velikým, aby jej okouzlila a získala zpět svůj květ nesmrtelnosti. Dal bych osobně přednost Péri i před již trochu obehraným Učněm čarodějem. Koprodukčně vyladěný program pokračoval klíčovým dílem Oliviera Messiaena z roku 1933, čtyřmi symfonickými meditacemi na texty katolické liturgie, L Ascension. Strukturní myšlení Messiaenovo je poměrně velmi specifické, odlehlé hlavním evropským trendům nové hudby. Jeho partitura je prostoupena silným náboženským prožitkem, meditací na téma Kristova nanebevstoupení, a představuje velké nároky na hráče všech sekcí zcela nezvyklou délkou svých melodických oblouků. Byť nelze říci, že by zejména žestě všem nárokům dostály, byl to přesto pozoruhodný zážitek a suverénní dirigentský výkon. Je pozoruhodné, jak přesně vystihující gestický výraz dokáže Cambreling nalézt pro jednotlivé hudební charakteristiky. Jeho pohybový repertoár je nesmírně mnohotvárný, dirigování je v jeho podání skutečnou baletní kreací. Po přestávce přišel pozorný dárek ve francouzském balení Symfonie č. 3 e moll op. 53 Zdeňka Fibicha a řekl bych, že takto u nás Fibicha většinou neslýcháme. Ne vždy se Filharmonie dá strhnout k tak vynikajícímu výkonu. Cambreling je v gestu velice pilný, kreslí melodické linie v kritickém detailu i celkových konturách. Jeho gesto je až nezvykle významuplné, stihne pochytat většinu důležitých nástupů, je předsazeno o onen ideální reakční interval, přitom není ani trochu zatěžkané, ale elegantní, přes- neztratil ani na chvíli, navíc skvěle intonoval. To vše i mnohé další ústilo do jediné a rozhodující výslednice osobitě jedinečného uchopení a podání. Pták Ohnivák, pohádka-balet o dvou obrazech Igora Stravinského, po té znamenala přirozený vrchol zdařilého večera. Spolupráce orchestru i diné a inspirující. Umně propracovaná partitura Fibichovy Třetí symfonie obsahuje spoustu živé imitační práce, líčící ušlechtilými tahy pestrého štětce okruhy přírodních nálad a reflexí oduševnělá hudba, naplňující koncept německé staroromantické symfonické formy, tak někde z oblasti mendelssohnovsko-spohrovského biedermeieru. Hlavní allegrové téma je trochu titěrné, ale kresebně pestré, vířivé je to hudba, která zaujme na prvý poslech. Scherzo bylo krásně vypointováno, víc se pro tento trochu naivní kus muziky udělat už asi nedá. Cambreling vzorně dbal o blokový kontrast, pečlivou agogiku a potenciál této bohatě prokvetlé partitury využil beze zbytku. Česká filharmonie se pod ním zaskvěla v jednom z nejlepších výkonů sezony.! A pod taktovkou Jukky-Pekky Sarasteho Julius Hůlek Nevšední zážitky dramaturgické i interpretační (plurálu užívám záměrně, neboť se sešli tři hvězdní tvůrci 20. století a tři naprosto jedinečná díla) připravil návštěvníkům Rudolfina 8. abonentní koncert cyklů AB České filharmonie (22. a ) pod taktovkou finského dirigenta Jukky-Pekky Sarasteho (1956). Večer otevřely Les Offrandes oubliées (Zapomenuté dary oběti) jednoho z výjimečných tvůrců nedávno minulého století, hudebního filozofa Oliviera Messiaena. Třívětou, nepříliš rozměrnou kompozici mladičký autor složil v roce Je v ní jistě leccos budoucího napovězeno, avšak není ani v žádném příkrém rozporu s vyznívajícím novoromantismem. Co je však rozhodující, je okamžitě patrná závažnost výpovědi. Podmínkou ale musí být dokonalá interpretace. To hned zkraje splnil dirigent Saraste. Orchestr vedl jistými, neafektovanými gesty, nicméně s patrným výrazovým procítěním. O tom, že dovede skvěle spolupracovat i se sólisty, pak názorně předvedl v následujícím Koncertu č. 1 pro violoncello a orchestr (H 196) Bohuslava Martinů. Jde o skvělé dílo, které v kvalitní interpretaci musí nadchnout. Martinů je napsal rok po Messiaenově básni, tedy roku Sólový part tu vede průběžný, abych tak řekl paralelní dialog s orchestrem a - v souladu se skladatelovou stylovou orientací třicátých let - je plný barokních a klasicistních reminiscencí, navíc charakteristických pro určený nástroj. Hra violoncellisty Daniela Veise (1954) vytvářela dokonalou (nikterak ovšem lacinou) iluzi, jako by byl koncert psán zrovna pro něho. V hutném předivu se zvukově-dynamicky rigenta dílo rozehrála do všech detailů i větších, navzájem kontrastních a proměnlivých, barevně, dynamicky i výrazem propracovaných ploch. Při zdůraznění osobitého dirigentova podílu na proměnách i celkové gradaci nesmíme opomenout, že tak vyzněla hudební plocha, orchestrem předem dokonale zažitá a připravená.! Daniel Veis se 22. a představil s Českou filharmonií, řízenou Jukkou-Pekkou Sarastem v Martinů Prvním violoncellovém koncertu Bohuslava Martinů. Foto Petr Horník 5

6 F E S T I V A L Y, K O N C E R T Y! P R A H A, O B E C N Í D Ů M Klusákova Osa času v FOK Boris Kobrle Není nic lepšího, než když se dobří odborníci spojí nad dobrým dílem zpravidla z toho vzejde dobrý a požehnaný výsledek. Od skvělé dramaturgie Lukáše Matouška, jež se výběrem skladeb pro abonentní koncert cyklu C Pražských symfoniků (Smetanova síň) takřka dotkla ideálu, a to rozměrem i charakterem děl v časovém, výrazovém i zvukovém ohledu, přes vynikající a zasvěcenou studii Miloše Haaseho v tištěném programu až k výsostnému provedení v péči Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK pod taktovkou Petra Altrichtera. Skladbu nazvanou Axis temporum (Osa času) napsal Jan Klusák v sedmdesátém roce svého života k uctění 70. výročí založení Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Dílo sleduje způsob pohybu Země vůči Slunci. Zákonitost hudební formy se v tomto případě odvozuje od znějícího universa patrného v pohybech nebeských těles a melodie gregoriánského Alleluia, odpovídá tedy nekonečnosti pohybu a jedinečnosti a konečnosti lidského osudu. Velký orchestr je složen ze dvou dvanáctihlasých instrumentálních sborů obsazených smyčcovými a dřevěnými dechovými nástroji a žesťová skupina se připojuje na způsob antifony. Rovnoměrný, nepravidelně členěný legatový pohyb probíhá jako přibližování a vzdalování ve vnitřním dynamickém oblouku. Pečlivé nastudování a precisní provedení zaujalo znamenitě vyváženými hlasy, se zvláště působivými vstupy žesťů, nádherné basové polohy dechových nástrojů pianissimo v závěru vyzněly přímo mysticky; skladba vyvanula v kosmický otazník: Čím, člověče, naplňuješ svůj čas? Tento Klusákův objektivizující průhled osou času obklopily dvě erupce, Beethovenova Předehra k opeře Fidelio op. 72b a Mahlerova První symfo- nie. Několik drobných kazů a intonačních nepřesností nemohlo narušit celek vybudovaný na suverénní znalosti a hlubokém pochopení všech vnitřních souvislostí interpretovaných děl. Skvělý tempový a dynamický plán umožnil hráčům znamenitě vyvážit orchestrální zvuk a budovat velkolepé gradace. Tím se samo provedení stalo formotvorným prvkem, komposici jako by prosvítilo využívajíc bohaté agogické škály s nejrůznějšími náznaky drobných změn v melodickém pohybu, a tak celý tah byl ústrojný, ladný a logický. Dirigentova dravá, výbušná gesta, pohy- Jubilant Jan Klusák s Petrem Altrichterem bující se až na samé hranici expresivity, nikde neruší kupodivu, inspirují hudebníky ke hře kultivované a noblesní. Plně rozvinutá artikulace jednotlivých hlasů přispěla k dokonalé čitelnosti v polyfonních úsecích. U Mahlera náladové proměny, od dramatických vrcholů přes pohádkové výjevy k nebesky čistým zastavením, jinde až k apartně vychutnanému pitoresknímu detailu či k hořké sebeironii z dotírající triviality, skvostné melodie i nános motivického haraburdí, tu se orchestr i dirigent stali součástí živoucího uměleckého díla přímo na pódiu, v zázračném okamžiku znovuzrození, kdy z mrtvé litery opět vyvěrá duch a poskytuje dar společného osvobozujícího prožitku sjednoceného citu i dechu. Jen více takových večerů!! Foto Petr Horník! P R A H A, R U D O L F I N U M Jakub Hrůša s Rozhlasovými symfoniky Miloš Pokora Mimořádný koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu ve Dvořákově síni vůbec nenasvědčoval tomu, že jeho hlavní protagonisté, teprve dvaadvacetiletý dirigent Jakub Hrůša a sedmadvacetiletý klavírista Martin Kasík, jsou ještě studenti. Jak svou atmosférou, tak svou náročnou repertoárovou dramaturgií, zamýšlenou jako pocta české symfonické tvorbě, připomínal spíše nějakou reprezentativní festivalovou akci než běžný absolventský koncert HAMU. Ostatně posuďte sami, kdy můžeme slyšet v podání mladého dirigenta onu Jeremiášovu mocně emotivní a při vší své lapidárnosti jednoznačně výmluvnou fantazii na staročeské chorály Tenť Pán velí se nebáti, kolik mladých klavíristů si troufne své umění prezentovat právě na onom tak rozporně přijímaném Dvořákově koncertu a který dvaadvacetiletý dirigent se odváží, navíc zpaměti, zakončit svůj absolventský koncert hodinu trvající Sukovou symfonií Asrael? Jsem přesvědčen, že i ti, kdo Jakuba Hrůšu (mj. odchovance J. Bělohlávka, R. Elišky a L. Svárovského) dobře znají, a sledují, jak jim před očima doslova koncert od koncertu interpretačně 6

7 Foto Zdeněk Chrapek Talentovaný Jakub Hrůša před Rozhlasovými symfoniky i repertoárově (viz dirigentovu angažovanost na poli soudobé hudby) roste, byli tentokrát hodně překvapeni. Nejen tím, s jakou samozřejmostí tento zjevem drobný dirigentský mladík náročný repertoár zvládl, nýbrž i tím, jaký respekt si u profesionálního špičkového tělesa získal. Jeremiášovu symfonickou fantazii modeloval střídmým, ale srozumitelným gestem a v úvodních fázích, vycházejících ze svatováclavského chorálu, přímo v ideálně velebně plynoucím proudu se sugestivním ztišením před přechodovou gradací. Také v odbojných partiích, vyúsťujících do nádherně přímočaře působící rozmluvy orchestrálního a varhanního pléna (to cítil správně spíš monumentálně než útočně), demonstroval svou citovou zralost. Dvořákův klavírní koncert dostal do vínku něco jiného než fenomén výbušného romantického pianissima. Ve své klasické střídmosti a niternosti se chová nenápadně, na druhé straně však prochází jakýmsi ustavičným lyrickým chvěním. Vzpomeňme třeba oněch jímavých homofonních smyčcových pláství v něžném pianissimu (Poco tranquillo), uvádějících zvonivé figurace sólového klavíru nebo oné kratičké, lesním rohem uváděné, vstupní melodie Andante sostenuto, z níž jako by nám kynul sám Bůh. Řekl bych, že Martin Kasík, dnes ještě student pátého ročníku HA- MU ve třídě prof. Ivana Klánského, přistoupil ve spolupráci s koncentrovaně hrajícím orchestrem k takovým a mnoha podobným místům dokonce s jakousi kouzelnou interpretační nadsázkou, čímž nám celé dílo ještě zdůvěrněl. Stejně kouzelně ovšem vycházely oběma partnerům i ty partie, které se ve svém rytmickém pnutí přibližují F E S T I V A L Y, K O N C E R T Y k Brahmsovi (razantní fortissimové zdvihy v tečkovaném rytmu s dovětkem staccatových triol), nebo partie nadlehčeného figuračního reje, kde dával sólista Dvořákovu koncertu dosud nepoznaný chopinovsky okouzlený rozměr. Šlo o výrazný interpretační vklad, obohacující legendární prezentace téhož díla v podání prof. Maxiána nebo Richtera. Konstatovat na základě Hrůšova provedení Sukovy smuteční symfonie Asrael v druhé půli programu, že nám v osobnosti tohoto mladého absolventa HAMU vyrostla výrazná dirigentská osobnost, v níž se mimořádný talent snoubí se stejně mimořádnou ctižádostí a pílí, by bylo určitě málo, protože v onom případě bylo ono spojení talentu a píle zúročeno podstatně ve vyšší rovině. Bylo totiž dobře znát, jak se spolu s detailním průnikem do krajně rozlehlé a nástrojově mocně exponované pozdně romantické partitury mladému dirigentovi podařilo nalézt k Sukově způsobu vyjadřování přímo bytostný emocionální vztah - sám na sobě jsem pozoroval, že jsem při sledování, jak dirigent tuto hudbu prožívá, ony nebeské délky díla téměř nevnímal a těšil se na další pokračování. Po technické stránce si nebylo možno nevšimnout Hrůšova nyní už skutečně brilantního gesta tvárného i autoritativního, ale přitom sympaticky nepatetického, a hlavně srozumitelného (byť se někdy až příliš vehementně zařízlo do ticha, to když se snažilo o nějaký obzvlášť složitý nástup zahajující tempový zvrat). Z celkového pohledu zaimponovalo, že Asrael zapůsobil v Hrůšově pojetí nikoli jako sled obrazů, nýbrž nepřetržitá evoluce, ovšem i z detailního pohledu bychom mohli vypozorovat řadu Foto Petr Horník momentů, které vyzněly naprosto přesvědčivě. Tak třeba v 1. větě hned v jejích vstupních fázích, kde se osudové téma vynořuje z hlubin pianissimových basů, prolínaných nepravidelnými údery tympánů, v něžně ztišené partii cell, provázených vzdechy fléten a klarinetů nebo v celé oné závěrečné zvukové vřavě (Più pesante maestoso) s jeho posedle opakovanými osudovými triolami velkého bubnu. Vstupní fázi kontrastní 2. věty se Hrůšovi podařilo s 1. větou po pohybové stránce pozoruhodně spojit v organický celek. Ve zdánlivě prázdně uplývajícím toku prodlev a vzdechů jsme dobře pociťovali blížící se marciální vzruch, jen dřeva jako by zněla v pianissimu občas trochu syrově. V interpretačně velmi choulostivém scherzu, jehož rytmicky sršatý, až groteskně démonický pohyb je v krajních dílech zprostředkováván relativně subtilní instrumentací, se Hrůšovi podařilo znamenitě rozezpívat a vypointovat střední díl a v kompozičně ještě choulostivějším Adagiu, s jeho odsazovanými ostrůvky meditace a něhy, se dirigentovi dařilo optimálně rozkrýt jeho závěrečné vyústění. Mistrovsky znělo finále. Od hobojového sóla, k němuž se citlivě přidávaly flétny, klarinety a anglický roh, mělo správný spád, jednotlivé oddíly do sebe logicky zapadaly, gradace i retardace měly omračující sílu, přičemž přímo ideálně se dirigent koncentroval na závěrečný obraz smíru (violoncella!). Zcela výjimečný absolventský koncert a pro pedagogy další velká výzva.! A neméně talentovaný Martin Kasík, který si pro své vystoupení vybral Dvořákův klavírní koncert. 7

8 F E S T I V A L Y, K O N C E R T Y! P R A H A, Č E S K Á N Á R O D N Í B A N K A PKF a polská moderna Vladimír Říha VCyklu národů záslužně uváděném Pražskou komorní filharmonií přišla 14. dubna řada na Polsko a tak hojně zastoupené publikum (pak, že je u nás moderní hudba nepopulární!) vyslechlo díla čtyř skladatelů zastupujících polskou poválečnou skladatelskou školu, která patří od konce 50. let k nejhranějším. A že to nejsou jenom díla Bairda, Lutosławského či Killara publiku dosvědčil program, kde ze známějších jmen figurovali pouze Górecki a Penderecki. V sále České národní banky totiž dále zazněla díla Krauzeho a Kornowicze, jako host dirigoval mladý polský dirigent Przemyslaw Fiugajski, původně hráč na cembalo a proto snad své dirigentské lásky rozdělil na starou hudbu i na tu nejsoučasnější. Škoda, že z díla Henryka Mikolaje Góreckého, snad nejhranějšího skladatele našich severních sousedů, vybral starší věc Tři skladby ve starém slohu pro smyčce (z roku 1963), které svým neoklasicistickým stylem připomínají Prokofjeva či Stravinského, ale pro současný autorův styl nejsou typické. Známý Klarinetový koncert Krzysztofa Pendereckého z roku 1984 je u nás znám dostatečně, třeba z nedávného provedení Sharon Kamové. V podání našeho Karla Dohnala, laure- áta mnoha soutěží, jistého technicky i výrazově, se mu dostalo výborného interpreta. Pro Skladbu pro orchestr č. 2 Zygmunta Krauzeho (z roku 1970) zvolil dirigent jiné rozsazení orchestru, aby podtrhl statičnost skladby. Podle autorových pokynů rozdělil PKF do sedmi skupin a lze říci, že skladba -- asi nejblíže západní Nové hudbě ze všech uváděných -- tak dostala přijatelnou podobu, která nevadila ani nepoučenému posluchači. Koncert zakončila světová premiéra skladby současného předsedy Svazu polských skladatelů Jerzyho Kornowicze. Přítomný 44letý autor ve své Zorze (Červánky) vytvořil spontánní, formálně však sevřené dílo, které bylo tečkou za pozoruhodným večerem. Pražská komorní filharmonie zase přesvědčila, že lze i s moderní hudbou seznamovat přístupnější formou a že orchestr ji dostatečně ovládá.!! P R A H A, R U D O L F I N U M Český komorní orchestr a Ondřej Kukal Ivan Žáček Český komorní orchestr věnoval, věren svému názvu, večer Cyklu komorních orchestrů výhradně českým autorům. 6. dubna jsme v jeho podání vyslechli spíše hudbu méně závažnou, psanou pro radost, potěšení z tance, krátce malou hudbu velkých mistrů. Snad s výjimkou úvodního díla Luboše Fišera, nazvaného Concerto per Galileo Galilei, jež je důslednou, seriózně založenou, do posledního detailu promyšlenou kompozicí, inspirovanou, Jana Vlachová se svým životním i uměleckým partnerem Mikaelem Ericssonem provedli ve Dvořákově síni Koncertantní symfonii F dur Antonína Stamice a skladbu Cantabile Zdeňka Lukáše Foto Zdeněk Chrapek jak bylo pro autora typické, velkým zjevem minulosti a jeho lidským, mravním konfliktem v obecnější poloze pak konfliktem mezi vědeckou pravdou a ustrnulým dogmatem, za nímž stojí moc. Je obdivuhodné, jak si tvůrce dokázal při značné kvantitě své produkce Fišer je mj. autorem hudby k 300 filmům uchovat svěžest původního nápadu i přesvědčivost koncepce. Koncertu vládne pronikavá kontemplace i striktní organizace času. A právě tyto rysy dokázal Ondřej Kukal vyhmátnout a s tvárně spolupracujícím orchestrem i přesvědčivě podat. Rozhodně lze v Kukalovi spatřovat nadějně vyzrávající dirigentskou osobnost, jež dokáže zužitkovat své hráčské i kompoziční zkušenosti a od dirigentského pultu strhnout orchestr k zapálenému výkonu. Partita pro smyčcový orchestr H 212 Bohuslava Martinů působila v daném kontextu jako lehce, s neodolatelným humorem a šarmem nahozená studie, v níž si tvůrce ověřuje nosnost určitých postupů. Snad to bylo i tím, že sevřenost projevu a hráčská koncentrace po úvodní skladbě trochu povolila, ale Partita zapůsobila spíše povrchním dojmem, poněkud mechanicky importovanými neobarokními postupy, jež byly v té době již v tvorbě Martinů na ústupu. Ještě před přestávkou se uvedli jako sólisté houslistka Jana Vlachová, která se svým manželem, violoncellistou Mikaelem Ericssonem, provedla Koncertantní symfonii F dur Antonína Stamice ( ), druhého syna mannheimského experimentárora Jana Václava Stamice. Půvabné, oddechové dílko, které Ericsson objevil v archivu Britské knihovny, zapadlo dobře do hravého sty- 8

9 F E S T I V A L Y, K O N C E R T Y lu večera. Manželské duo pak ještě připomenulo tvorbu mistra, který smyčcům opravdu rozumí a rád pro ně píše: Zdeňka Lukáše a jeho Cantabile s efektem bordunového pizzicata. Po přestávce šla křivka výkonu orchestru opět nahoru; vzniku hlubších dojmů však poněkud bránil charakter kompozic. Roztomilý, domácky usedlý opus 54, Valčíky Antonína Dvořáka a Idyla, jíž vládne dvořákovská výrazová paleta, byť je pod ní podepsán mladý Janáček, mohly tedy jen dokumentovat opět, po letech jisté stagnace, vzrůstající kvality Českého komorního orchestru, tělesa s velkou talichovskou a vlachovskou tradicí, které se dokázalo obdivuhodně obrodit a je stále tu, připraveno obstát i v zostřující se konkurenci stále kvalitnějších komorních orchestrů. Jeho sytý, šťavnatý zvuk, s poněkud již umírněným vibratem, může být dobrou alternativou k produkcím autenticistů, vedených odlišným zvukovým ideálem.! Foto Zdeněk Chrapek! P R A H A, R U D O L F I N U M Pražský komorní orchestr s Gerdem Albrechtem Novopečená maminka Ludmila Peterková tentokrát s Pražským komorním orchestrem a Gerdem Albrechtem - opět na pódiu Ivan Žáček Zajímavá možnost konfrontace se nabízela hned o týden později, , kdy ve Dvořákově síni vystoupil s Gerdem Albrechtem na svém 5. abonentním koncertu Pražský komorní orchestr. Samozřejmě s vědomím toho, že jde o trochu jinou ligu: proti jednobarevné zvukové paletě smyčců zde stál plný mozartovský orchestr. Odlišná skladba večera také umožňovala tělesu, hrajícímu s chutí a v očividné souhrové pohodě, demonstrovat své kvality na mistrovských, minulostí prověřených dílech velikánů. Neplatí to snad o úvodní skladbě, Janáčkově Suitě pro malý orchestr op. 3, podobně nezralém díle jako předchozí Idyla. Obě dokumentují, jak dlouho se Janáček, ostatně podobně jako jeho tehdejší velký vzor Antonín Dvořák, hledal a nenacházel. Jsou charakterizována, podobně jako třeba Dvořákovy rané smyčcové kvartety, amorfností, nepřehledností formy, rozvleklostí, nevýrazností myšlenek, špatným odhadem pů- sobnosti bloků, jindy naopak únavnou periodicitou. Albrecht přesto provedl tyto barevně pestré žánrové obrázky s patřičným nadhledem i s dávkou stylového porozumění. Již Weberův Koncert pro klarinet č. 2 op. 74 je však znamenitou kompozicí, nástrojově vděčnou, dokumentující velkou afinitu autora právě k tomuto nástroji, jehož specifice dobře rozuměl. Navíc kompozicí stylově zajímavě rozkročenou, jak u Webera bývá obvyklé, mezi klasicismem a romantismem, jenž zde důrazně zaklepe na dveře hlavně ve volné Romanci. Sólistka večera, Ludmila Peterková, byť stižena indispozicí, se statečně poprala se svými dechovými potížemi a předvedla velmi dobrý a sympatický výkon, jejž zdobilo zaujetí i nasazení. Dirigentova osobnost mohla promluvit své závažné slovo po přestávce, v dílech, které dodnes působí svou definitivností a neodvolatelností. Jakousi vyšší nutností, která prostupuje každý takt i ohromuje dokonalostí celkové stavby a která zní jen z děl největších z velkých, Beethovena a Brahmse. V nikterak špatném provedení Egmonta a Variací na Haydnovo téma jsme však mohli tuto nutnost jen tušit či dobírat se jí vnitřní představou dostalo se nám o ní spíše jen korektní informace. Značně chladné provedení nemohlo ničím oslnit. Strhující apoteóza vysněného triumfu v závěru Egmonta, místo, které v kreacích velkých mistrů taktovky dokáže snad zdvihnout i lazara na smrt nemocného z lože, tu odeznělo, oddirigováno suchým, strojovým gestem, pohybově nepůvabným, jež není vzrušeno a neumí vzrušit. Na Albrechta je opravdu lépe se nedívat, se zavřenýma očima můžete spíše proniknout k vnitřní kráse hudby. Ani mistrovské Variace, možná jedny z nejdokonalejších, jež byly napsány, ničím nestrhly: k chybějící rytmické jiskře se nyní přidaly i nepřesnosti v souhře, byť ojediněle. Střední díl nemohu ovšem hodnotit, a nepomohly mi ani zavřené oči, neboť se ve vzdálenosti 50 cm od mých recenzentských uší dusil člověk, a to až neobvykle nahlas a neobyčejně dlouho po celou 4., 5., 6. a 8. variaci. Na tohoto lazara byl i velmistr krátký! 9

10 F E S T I V A L Y, K O N C E R T Y! P R A H A, C H R Á M S V. M I K U L Á Š E Zahájení projektu W. A. Mozart a čeští mistři Julius Hůlek Chrám sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze je už po staletí významným centrem duchovní hudby, mj. proslul pořádáním velkolepé zádušní mše za Mozarta. Z této tradice vychází i hlavní idea projektu společnosti Psalterium nazvaného W. A. Mozart a čeští mistři Známá i neznámá duchovní díla českých skladatelů a salzburského génia. Projekt má podobu pětidílného cyklu koncertů, vždy každý měsíc (kromě července a srpna) od dubna do října. Vedle bezpochyby záslužné konfrontace děl W. A. Mozarta s českými autory, vesměs Mozartovými současníky chce tento de facto festival právem upozornit na široce rozprostraněný a zejména v naší hudební historii závažný žánr duchovní hudby. Chvályhodná je rovněž proklamovaná snaha o původní provedení, jímž se zřejmě myslí stylová autenticita. Zúčastnění interpreti se provozování duchovní hudby na kůru ostatně soustavně věnují. Festival odstartoval sobotním podvečerním koncertem nešporní (nevím, proč užito zvláštního tvaru nešporální ) hudby (24. 4.). Program zahájila známá trompetová Sonata vespertina in C Pavla Josefa Vejvanovského, autora 17. století, nepochybně pro svůj slavnostně intrádový ráz. Násle- dovaly tři mariánské skladby Salve Regina Jana Zacha, Regina Coeli Bohuslava Matěje Černohorského a stejnojmenná Karla Jana Loose. Závěr patřil Mozartovi a sestával z dvojice jeho nešporních skladeb KV 321 a 339. Publikum naslouchalo, tak jako kdysi, zády ke kůru, odkud zněla hudební produkce. Bereme-li v úvahu značnou výšku a rozlohu chrámové lodi, těžko uplatnit strohé nároky na interpretaci, prostě to patří k záležitostem daným. Dojem z orchestru a sboru Collegium Strahoviense (řídil Vladimír Roubal) je příznivý, korektní byly výkony trompetistů Františka Svejkovského a Jana Vernera, taktéž sopranistky Jany Koucké, violoncello v koncertantním Černohorském mírně distonovalo. Další průběh mozartovského festivalu slibuje bohatější dramaturgii, k chvályhodným počinům jistě patří zařazení děl méně známých či vůbec neznámých.!! P R A H A, S T A V O V S K É D I V A D L O Velikonoční koncert ve Stavovském divadle Jiří Petrdlík Na Velký pátek 9. dubna, 280 let od prvního uvedení, zazněly ve Stavovském divadle Janovy pašije BWV 245 Johanna Sebastiana Bacha. Pod vedením svého uměleckého vedoucího Marka Štryncla skladbu provedla Musica Florea. Ačkoli je považována za jeden z našich nejlepších orchestrů specializujících se na tzv. starou hudbu, interpretace se neobešla bez komplikací. Ty se projevily intonačními výkyvy zejména u dechových nástrojů a občasnou nevyvážeností zvuku tělesa jak ve vztahu k vokální složce, tak i mezi nástrojovými sekcemi. Podobné můžeme konstatovat i o sólistech. Rozsáhlá partie Evangelisty byla svěřena Jaroslavu Březinovi, který podal standardní výkon. Roman Vocel v úloze Ježíše byl většinou pod tónem, stejně jako korejský basista Ki Hyun Park, jenž ovšem zaujal příjemnou barvou hlasu. Kvarteto mužských sólistů doplnil Tomáš Černý, jehož tenor zněl místy poněkud operně. Altistka Jana Sýkorová se snažila o citově prožitý přednes, avšak nejlepší dojem zanechala sopranistka Ludmila Vernerová. Její lehký pěvecký projev ukázal, že má z interpretů největší zkušenosti s barokní duchovní hudbou. Kvalitní výkon podal Pražský komorní sbor (sbormistr Lubomír Mátl), jehož vstupy, především chorály, zajistily kompaktnost cyklu. I přes uvedené nedostatky je třeba vyzdvihnout úsilí Marka Štryncla a jím vedeného souboru o systematické pěstování historicky poučené interpretace barokní hudby. Poněkud překvapivě zařadila dramaturgie před Janovy pašije pásmo velikonočních říkadel doplněných Janáčkovým cyklem Královničky. Protagonistou první části večera byla Dětská opera Praha v režii Jiřiny Markové Krystlíkové. Hudebního nastudování se ujal sbormistr Milan Malý, který se zasloužil o vysokou hudební! P R A H A, K I N O E V R O P A Jarní koncert dechovkářů Zdeněk Šesták Ve čtvrtek 15. dubna tohoto roku uspořádala Společnost dechové hudby při Asociaci hudebních umělců a vědců v sále kina Evropa v Praze Dejvicích svůj tradiční jarní koncert. Představilo se tu celkem jedenáct autorů z Čech a Moravy, jejichž díla uváděl muž v tomto oboru nanejvýš respektovaný, skladatel Evžen Zámečník. Stojí za pozornost, že za dobu čtrnáctileté existence zmíněné společnosti se na přehlídkách tohoto druhu premiérovalo více nežli 400 skladeb. Je to číslo jistě úctyhodné, které svědčí o tom, že tento hudební žánr má stále co říci i dnes. Tak tomu bylo i na recenzovaném koncertě, kde se promítaly nejrůznější tendence a směřování tohoto žánru. Pryč už jsou dávno doby, kdy tu vládla, ba převládala tzv. lidovka, hovící spíše omezenějšímu vkusu širokých mas. A zřejmě překonaná resp. opuštěná se dnes jeví i cesta vnějškově napucované estrádnosti. Naopak folklornímu zázemí a jeho nové netradiční rozvíjení se úroveň vystoupení, jež publikum ocenilo vřelým potleskem. Závěrečná připomínka patří programovému letáku. Zvykli jsme si od Národního divadla na pečlivě vybavené brožury, a i když se jednalo o jednorázovou akci, mohla být tiskovina rozsáhlejší.! zdá být trvalým zdrojem obohacujícím invenci autorů. V tomto smyslu zdařile zkomponoval Pavel Staněk svou fantasii Jaro v Beskydech nebo zase z jiného estetického pohledu i Mojmír Bártek v harmonicky nekonvenčním Frýdlantském boleru, vtipně spojujícím rytmický exotismus s moravským intonačním materiálem. V tomto smyslu bylo záslužné připomenutí Slezského tance Rudolfa Kubína z operety Děvčátko z kolonie. Nesporně zajímavým pokusem vymanit tento žánr z omezující ba svazující tradice a přiblížit jej oblasti vážné hudby byla kompozice Passacaglia in D Jiřího Baiera. I když důslednost této polyfonní formy byla pojata spíše uvolněně a ne nějak striktně barokně důsledně, byla to skladba rozhodně zajímavá, ukazující, že kontrapunktické uchopení materiálu má i zde své místo. Tendence k vazbě na vážnou hudbu mají tu pochopitelně své místo, i když nemusí jít vždy o modernost typu Karla Husy a jiných často zvukově nekompromisních autorů. Podobné tendence ukázal vtipně ve své Grotesce pro fagot Evžen Zámečník, počína- 10

11 F E S T I V A L Y, K O N C E R T Y jící si netradičně už jen instrumentačním vybavením doprovodu. Skladba je nástrojově vděčně posazená, sólista tu ukáže na repetovaných tónech i um svého jazyka. Že v tomto vojenském dechovém ansámblu jsou další výteční sólisté, prokázali následující sólové skladby např. Otakara Pihrta Bacchanale pro trubku, Jaroslava Kohouta Selanka pro soprán saxofon a Bohuslava Sedláčka Balada pro baryton s krásnou lyricky pojatou kantilénou. Spíše v tradičnějším nicméně hudebně přesvědčivém duchu byly komponovány pochod Františka Maňase Petrov, Jaroslava Zemana Koncertní valčík a Vladimíra Studničky polka Ráno bývá moudřejší. Zajímavým pokusem o lyrickou skladbu byla Prostá píseň B. Hajduška, komponovaná na báseň Jana Čarka Kdyby tu nic nebylo, kterou známe spíše z dětských sborů. Několik připomínek v obecné rovině: 1) pokud jde o orchestraci, mám občas dojem, že stále převažuje typ vhodný v prvé řadě pro účinkování v terénu nikoliv v sále. Komornější zvukovost je využívána minimálně a přece i zde bylo v tomto směru dosti příležitostí. Jak jen byl v naznačeném smyslu půvabný pouhý dvojhlas ve Staňkově folklórní fantasii nebo vtipné vyústění Zámečníkovy skladby pro fagot! Myslím, že obohacování zvukového obrazu dechové hudby by se mělo vydat směrem k symfonismu i touto cestou, pochopitelně při zachování specifiky žánru. Skladatelé (a asi většinou i aranžéři) jsou stále v zajetí představy, aby to znělo, proto se nadmíru dubluje apod. 2) Jarní koncert, jak zněl název této přehlídky, se už po několik let koná v sále bývalého (?) kina v naprosté tmě, připomínající spíše krematorium. To pochopitelně nepřidává na intenzitě vnímání této hudby, jejíž poslání je přinášet radost. 3) Je nutné, aby sólisté museli za každou cenu hrát na mikrofon? Dochází tím pádem k nepříjemnému zkreslení zvuku. Je to ovšem i otázka ohleduplné instrumentace doprovodu. Koncert, na němž účinkovala Posádková hudba Praha AČR, byl jako obvykle velice dobře připraven šéfdirigentem pplk. Miloslavem Bulínem a kpt. Kamilem Mezihorákem. Příležitost k uplatnění svých sólistických schopností dostali Ivana Šaková a Robert Šicho (zpěv) a instrumentalisté Jan Janda (sopránsaxofon), kpt. Petr Hrstka (trubka), por. Václav Fürbach (fagot) a por. Jiří Kareš (baryton).!! P R A H A, R U D O L F I N U M Pocta Leoši Janáčkovi Hana Jarolímková Český spolek pro komorní hudbu uspořádal ve Dvořákově síni již svůj celkově dvoutisící stoosmaosmdesátý koncert, kterým tentokrát uctil nezaměnitelně originální tvorbu Leoše Janáčka. Punc nevšednosti však měla tento večer i programová nabídka koncertu, kterou dramaturg Spolku, dr. Ludvík Kašpárek, nekoncipoval, jak bývá obvyklé, pouze pro jedno komorní seskupení, ale vzhledem k výběru skladeb dokonce pro tři různé sestavy. V dílech z posledních čtrnácti let Janáčkova života, Smyčcovém kvartetu č. 2 Listy důvěrné, Sonátě pro housle a klavír a Zápisníku zmizelého se tak představilo Kubínovo kvarteto, houslista František Nový s klavíristou Vladimirem Hollym a sólisté Leo Marian Vodička (tenor) s Evou Garajovou (mezzosoprán), klavírista Michal Rezek a trojice pěvkyň Zuzana Hanzlová a Markéta s Terezou Mátlovými. Skvělý nápad, který nejenže Janáčka představil ve třech různých oblastech jeho tvorby, ale zároveň udělal z koncertu atraktivní událost, při níž si přišli na své jak milovníci skladeb kvartetních nebo sonátových, tak příznivci hudby vokální. Kubínovo kvarteto (Luděk Cap, Jan Niederle, Pavel Vítek a Jiří Zedníček), které koncert zahajovalo, se dílem Leoše Janáčka zabývá již od svého vzniku na ostravské konzervatoři. Jejich podání skladatelova Druhého smyčcového kvartetu je tudíž v detailech i celkovém formálním uchopení již dokonale zvládnuté a interpretačně zcela usazené a vyzrálé. Na můj vkus je však výrazově poněkud příliš uměřené. Myslím, že ostřejší dramatická vyhrocení, jaká předvedl např. v chudším nástrojovém obsazení v následující Ja- náčkově Houslové sonátě František Novotný, by mu určitě nebyla nikterak na škodu. Novotný má krásný tón i skvělou techniku, a tak společně ve vynikající souhře s Vladimirem Hollym předvedl Janáčka nejen se všemi atributy jeho kompozičních delikates, ale i s jeho nezaměnitelnou vášnivostí, vygradovanou díky skladbě programu především v závěrečném Zápisníku zmizelého. Tento kantátový cyklus dvaadvaceti čísel pro tenor, alt, tři ženské hlasy a klavír na text Ozefa Kaldy, kde se Janáček již vypořádal nejen s hudebním verismem, impresionismem a prvky expresionismu, ale i s hudebním vyjádřením síly erotické vášně, překonávající vžitou morálku, předsudky i existující vztahy, patří ke skutečným kompozičním U klavíru Michal Rezek a Leo Marian Vodička jako Janíček skvostům 1. poloviny 20. století. Pro tenoristu však zároveň představuje i jeden z nejnáročnějších úkolů, jaké můžeme v kantátovém repertoáru pro tento hlas nalézt. Leo Marian Vodička se ale se všemi úskalími svého partu vypořádal -- především po stránce výrazové -- velice přesvědčivě: ne nadarmo patří Zápisník ke stálým součástem jeho repertoáru. Přičteme-li k tomu i výborné výkony ostatních interpretů, Evy Garajové (která se ve vínovo-černých šatech objevila na scéně podle Janáčkových pokynů v partituře pouze na své tři vstupy ke konci první poloviny díla), hlasově krásně sladěných pěvkyň Zuzany Hanzlové a Markéty a Terezy Mátlových (zpívajících v prostoru varhanní empory) i skvěle doprovázejícího Michala Rezka, nezbývá než konstatovat, že se jednalo o velmi pozoruhodný večer, jehož výrazné emotivní zaměření umocnilo i velmi sporé osvětlení Dvořákovy síně! Foto Zdeněk Chrapek 11

12 F E S T I V A L Y, K O N C E R T Y! P R A H A, R U D O L F I N U M Ars instrumentalis Pragensis Zdeněk Šesták Vzáplavě koncertů komorní hudby, jež v poslední době zažívá naše hlavní město, se občas setkáte s něčím opravdu výjimečným. Takovým byl koncert ansámblu Ars instrumentalis Pragensis, vedeného hobojistou České filharmonie Ivanem Séquardtem. Soubor, tvořený dvěma hoboji, fagotem a kontrabasem spolu s cembalem, měl ve svém prvopočátku jako předznamenání své činnosti sonátové dílo Jana Dismase Zelenky. Také tento koncert, konaný v Sukově síni Rudolfina dne v rámci abonentního cyklu Filharmonikové a jejich hosté komorně, měl jako dominantu v duchu této koncepce Triovou sonátu č. 3 B dur ZWV 181 tohoto českého barokního skladatele. S úžasem jsme se znovu zaposlouchávali do mistrovského podání této ojedinělé kompozice. Umělci, do jednoho vybavení nezbytnou virtuozitou, se chopili tohoto arcidíla s nebývalým zaujetím. Ve své době muselo svojí důslednou polyfonisační strukturou působit jako zjevení ne-li výplod chorého mozku. Skladatel slovanského rodu tu předestřel vizi souzvukové imaginace zdaleka předbíhající současný více či méně konvenční úzus. Stojíme dnes v údivu nad myšlenkovou suverenitou a jejím technologickým ztvárněním. I ostatní skladby bohatého programu nenechali návštěvníky koncertu na pochybách, že umělecká zodpovědnost přístupu k dílům snese to nejpřísnější hledisko. Tak tomu bylo u triových skladeb Jana Čarta, Josefa Myslivečka i Jiřího Antonína Bendy. Jde vesměs o díla životná, navzájem dost kontrastující, naplněná svěží melodickou invencí. I když jde většinou o adaptace pro obsazení ansámblu, kdy původní instrumentář je jiný, vůbec nic to neubíralo na konečném výsledku. Dalo by se říci, že skladby z historické hudby snad neúmyslně představily tvůrce vyrostlé na našem teritoriu, kteří hledali své uplatnění v cizině. Nicméně dílo Zelenkovo i v této konsekvenci působilo jako neskutečný artefakt ve své podstatě až neuvěřitelně nadčasový. Nadčasový i z hlediska evropských slohových souvislostí. Zelenka nejen tímto svým souborem sonát ale celým svým kompozičním odkazem tu doslova trčí jako balvan, kterému ani dnes ještě plně dost dobře nerozumíme. Proto díky za tak krásné připomenutí díla tohoto tvůrce. A do vzdálené ciziny alespoň v titulu své kompozice se vydal i nedávno zemřelý skladatel Karel Sklenička ( ). Musique de table, dopracovaná vynalézavě pro Ars instrumentalis Ivanem Séquardtem, je osmivětá svita s kulinářsky honosnými názvy jídel, jež byla podávána u královské tabule. Koho by nechaly netečnými takové exotické tituly jako např. Consommé royal (Královská polévka), Cuisses de grennouilles á la diable (Žabí stehýnka po ďábelsku), Gigot de chevreuil (Srnčí kýta) nebo Neige flambée aux liquers (Sníh flambovaný na likéru) atd. Sklenička tyto vábné pokrmy vychutnával podle svého gusta nanejvýš expresionistickým sobě vlastním hudebním tvaroslovím a jazykem, plným harmonicky extravagantních až naturalisticky neučesaných nicméně působivých postupů. Před posluchači se tu jakoby exponovala opulentní všehochuť královské kuchyně, hudba vtipná, místy až rozpustile pojednaná. Posluchačí dílo, připomínající občas až svéhlavou metodu takového Ivese, přivítali velmi vřele; pochopili záměr až surrealistický zmocnit se barokní svity na pozadí forem Entrée, Gigue, Air, Menuet, Allemande, Courante atd. Sklenička není typ autora, který by se snadno poddával posluchačovu vnímání. Je tu však něco, co si zřejmě vyžaduje dost času v osvojování si jeho hudebních často jakoby proti vší logice jdoucích neologismů. Ars instrumentalis Pragensis je soubor výjimečných kvalit. Není vůbec divu, že dosahuje takových skvělých úspěchů právě v cizině. Hra manželů Liběny a Ivana Séquardtových (hoboj, anglický roh), Luboše Hucka (fagot) a cembalisty Josefa Kšici, jinak dómského varhaníka, je excelentní. Tentokrát strhával na sebe svými jedinečnými virtuózními výkony v Zelenkovi i ten často zapomínaný v pozadí kontinua, kontrabasista Pavel Nejtek. Soubor je vlastně vzorným příkladem spolupráce členů České filharmonie a Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Co si lze přát lepšího pro hudební Prahu nežli takovou symbiózu?!! P R A H A, L I C H T E N Š T E J N S K Ý P A L Á C Mladota Ensemble soubor, který má co nabídnout Julius Hůlek Mimořádný koncert v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce (14. 4.) patřil nevšednímu seskupení s názvem Mladota Ensemble. Členové souboru původně spolupracovali s houslistou Josefem Sukem při CD nahrávkách Dvořákova komorního díla. Účinkovali rovněž na koncertech konaných na Červeném Hrádku u Sedlčan, každoročním dějišti Festivalu Josefa Suka, a sídle šlechtické rodiny Mladotů, s jejímž souhlasem starobylé jméno včlenili do svého názvu. Z původně příležitostné spolupráce vzniklo doufejme - stálé komorní seskupení, jež patří do svazku Sukova komorního orchestru. Popisovaný koncert byl zahájen příležitostným Duetem pro violoncello a kontrabas Gioachina Rossiniho, efektně zpěvným, nikoli však plytkým třívětým celkem s pomalou větou uprostřed (Tomáš Strašil, Tomáš Vybíral). Oba interpreti si skladbu zjevně vychutnávali, exceletní byl zejména kontrabas (ve violoncellu se sem-tam ozval tónový kaz a menší intonační deficit). Grand sestetto Es dur Michaila Ivanoviče Glinky zaznělo už v plné sestavě houslí (Martin Kos, Dana Klimánková-Truplová), violy (Karel Untermüller), violoncella, kontrabasu a klavíru (Štěpán Kos). V souladu s vypointovaným raně-romantickým stylem salonního zabarvení soubor zaujal ušlechtilým zvukem, výbornou souhrou rytmickou i intonační. Vybral si dobře ani zde nešlo o záležitost epigonskou, nýbrž o výraz autorova pochopení a zažití západoevropské hudby. Koncert po přestávce vrcholil olbřímím Kvintetem pro dvoje housle, violu, dvě violoncella a klavír Franze Schuberta. Dílo nese posthumní opus 163, vzniklo tři měsíce před autorovou smrtí a je výrazem neobyčejné myšlenkové síly a hloubky i kompozičního mistrovství. Tak je také pojal a podal Mladota Ensemble, navíc s inovací úpravy partu druhého violoncella pro kontrabas, jejímž autorem je Tomáš Vybíral, jinak výrazná osobnost souboru. Rozsáhlá plocha plná překvapivých míst, technických obtíží (jak v jednotlivých partech, tak v kolektivní souhře) vyzněla sledována s napětím technicky zdařile a výrazově naprosto přesvědčivě. Jako bychom četli poutavou prózu nebo sledovali napínavý film. Věkem svých členů a krátkou dobou svého působení (prvně takto údajně koncertovali v září 2003) má opravdu mladý Mladota Ensemble vskutku co nabídnout.! 12

13 F E S T I V A L Y, K O N C E R T Y! P R A H A, M U Z E U M B E D Ř I C H A S M E T A N Y Půvabný podvečer s Ivanem Klánským aneb Smetana v rukou poety Hana Jarolímková Další vystoupení v rámci nedávno zahájeného cyklu Smetanův klavír, který bude vzhledem ke 180. výročí narození a 120. výročí úmrtí tohoto velikána české hudby pořádán až do října letošního roku v celkem deseti českých městech spojených s jeho životem a v závěru vyvrcholí koncertem ve švédském Göteborgu, patřilo našemu přednímu klavíristovi, prof. Ivanu Klánskému. V útulném prostředí Muzea Bedřicha Smetany, odkud je nádherný výhled na úchvatné panorama Pražského hradu, jsme se tak 13. dubna stali svědky zcela mimořádného uměleckého zážitku, který nám leckdy nepřinesou ani koncerty v akusticky nejlépe vybavených sálech, kde se obvykle interpreti prezentují na těch nejkvalitnějších Steinwayích. Klánský nám totiž Smetanu, jehož dílo má rovněž kompletně nahrané na CD, představil ve zcela jiném světle, než na jaké jsme převážně zvyklí: a sice jako jemného, místy až snového romantika, jehož skladby mají svoji hlubokou filosofii a naprosto nepřekonatelnou poezii. V tomto duchu však nevyzněly pouze tři rozkošné skladbičky Pokladu melodií (Preludium, Capriccio a Finale) či čtveřice skladeb z Bagatel a Impromptů - Nevinnost, Idyla, Touha a Radost, ale rovněž Tři poetické polky op. 8 (Es dur, g moll, As dur), nebo výběr z Českých tanců II (Hulán, Obkročák, Sousedská a Skočná), které obvykle slýcháváme v podobě, v níž jsou na úkor půvabu a detailní drobnokresby jednotlivých hlasů zvýrazňovány především jejich prvky taneční. Ve srovnání s pojetím Ivana Klánského se tak syrově obnaží zcela neoddiskutovatelný fakt, jak je takové podání chudé a Smetanově naturelu vzdálené. Ivan Klánský je navíc skutečný Mistr zvuku, nonšalance a půvabu, které nezapřelo ani rozevlátě romantické a vysoce virtuosní pojetí závěrečné koncertní etudy Na břehu mořském. Opravdu krásný podvečer v duchu někdejších salónů vážné hudby, kdy jste s umělcem v úzkém kontaktu a vychutnáváte každý tón či i ten nejjemnější výrazový posun, kterými svou interpretaci obdaří.! Foto Zdeněk Chrapek Ivan Klánský ponořen do hudby Bedřicha Smetany! T A N V A L D, K I N O J A S Zázrak v Tanvaldě aneb obrození Tanvaldského hudebního jara Libuše Vedralová Ještě před rokem jsme my, organizátoři Tanvaldského hudebního jara, uvažovali o tom, zda tento festival zrušit, nebo ho nechat dál zkomírat. Po koncertě, kde vystoupil violoncellista Jan Páleníček, jsme si mu postěžovali na neutěšený stav našeho festivalu a kupodivu naše nářky dopadly na úrodnou půdu. Jan Páleníček nám vyprávěl, jak se mu podařilo vzkřísit koncertní život mj. v Poličce. Znělo to neuvěřitelně, ale zaujalo nás to. Popravdě řečeno jsme vůbec nedoufali, že by se to v Tanvaldě, kde chodilo v posledním roce na koncerty patnáct až dvacet lidí, mohlo podařit. Naskytne-li se příležitost, nesmí se promarnit, a tak jsme Jana Páleníčka požádali o spolupráci. Nejdůležitějším krokem bylo získat pro celý projekt starostu města Petra Poláka a jeho prostřednictvím partnery festivalu. Náš projekt pana starostu velmi zaujal a dnes už mu můžeme za jeho iniciativu poděkovat. V sobotu 1. května se totiž uskutečnil zahajovací koncert 48. ročníku Tanvaldského hudebního jara již v nové podobě. Celý večer byl zahájen v hodin vernisáží dětských kreseb žáků Základní umělecké školy v Tanvaldě. Vernisáž moderoval ředitel ZUŠ Jiří Lejsek a zpestřilo ji flétnové kvarteto žáků této školy. V hod. byla otevřena druhá výstava, a to akademického malíře Radoslava Valeše. Obrazy plné světla, veselých příjemných barev a originálních nápadů diváky příjemně naladily. V hodin bylo starostou města Petrem Polákem a dramaturgem festivalu Janem Páleníčkem slavnostně zahájeno nejen Tanvaldské hudební jaro, ale byl to start i pro celé České kulturní slavnosti, cyklus festivalů konaných pod záštitou Ministerstva kultury České republiky, jehož se od letošního roku stalo Tanvaldské hudební jaro součástí. Mezi další festivaly tohoto cyklu patří Martinů Fest, Bystřické zámecké slavnosti, Festival komorní hudby Český Krumlov, Královský hudební festival Zlatá Koruna, Pražské komorní slavnosti, Heroldův Rakovník a Trutnovský podzim. Zařazením do Českých kulturních slavností postoupil Tanvald na pomyslném kulturním žebříčku o několik příček výš právě v den vstupu České republiky do Evropské unie. A právě v tento den se ukázalo, že Tanvalďané do kulturní Evropy patří. Koncert, kde účinkoval Ensemble Martinů s Věrou Galatíkovou a Rudolfem Kvízem, byl jeden z nejkrásnějších, jež v Tanvaldě zazněly. Kombinace hudby B. Martinů, S. Bodorové a Z. Lukáše s nádherným slovem J. Skácela, J. Hory, M. Bureše a Fr. Halase a s podmanivými hlasy V. Galatíkové a R. Kvíze zanechala v posluchačích přes svoji náročnost hluboký dojem. Mlčky jsme pozorovali průběh celé akce a nevěřili jsme svým očím. Počet posluchačů se vyšplhal na desetinásobek, celý večer měl nebývale slavnostní atmosféru a dával příslib, že se na něj bude dlouho vzpomínat. První, co nás po skončení celé akce napadlo, byly úvahy o zázraku a kouzelnických schopnostech Jana Páleníčka. Nicméně se nám podařilo zůstat nohama pevně na zemi a uvědomili jsme si, že za tímto úspěchem stojí v nemalé míře, vedle organizačních schopností a velkého pracovního nasazení dramaturga Jana Páleníčka, také hlavní partneři Českých kulturních slavností Zentiva, Česká spořitelna, Škoda Energo a Lonka, hlavní partner Tanvaldského hudebního jara SEBA T a mnoho dalších včetně osvíceného pana starosty Tanvaldu Petra Poláka. Náš sen o obrození Tanvaldského hudebního jara, u jehož zrodu stál dr. Vladimír Šolín a jehož byl dlouholetým dramaturgem, se konečně začíná plnit! 13

14 F E S T I V A L Y, K O N C E R T Y! Ú S T Í N A D L A B E M, M Ě S T S K É D I V A D L O Pojedenácté v Ústí nad Labem Petr Zeman Sprobouzející se přírodou a prvními závany jarních větrů vrcholily v Ústí nad Labem horečné přípravy Mezinárodního festivalu sborového zpěvu (MFSZ), jehož jedenáctý ročník proběhl ve dnech 27. a 28. března. Festival vyhlašuje každoročně Město Ústí nad Labem a pořádá jej prostřednictvím Kulturního střediska Albis za spoluúčasti Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (UJEP) a Městského divadla, v jehož prostorách se nesoutěžní přehlídka tuzemských i zahraničních sborů koná. Festivalový výbor zve k účasti na MFSZ nejrůznější sborová tělesa z domova a z ciziny a umožňuje tak velmi zajímavou a potřebnou konfrontaci se sbory místními a navázání nových partnerských kontaktů. První festivalový večer zahájil svým vystoupením Dívčí komorní sbor Pedagogické fakulty UJEP vedený Janou Teleckou a Vladimírem Kuželkou. Jejich pestrý repertoár velmi citlivě vybíral ze sborových kompozic domácích i světových a zahrnoval úpravy písní lidových i náročné skladby současných skladatelů. Předneseny byly s citem a odpovídajícím výrazem, který ústecké publikum, znalé kvalit tohoto tělesa, zaujal. Laťka byla nastavena vysoko, a tak sbormistři Smíšeného pěveckého sboru Geológ ze Spišské Nové Vsi (Slovenská republika) Marta Nováková a Igor Grega neměli lehkou úlohu. Provedli náročné a zajímavé skladby výhradně a cappella bez jakéhokoliv nástrojového oživení a právě to možná způsobilo, že jejich vystoupení vyznělo poněkud šedě. Ozdobou a vrcholem večera se stal Vita Dresdner Motettenchor ze SRN. Jeho sbormistr Matthias Jung vede pevnou rukou drážďanské konzervatoristy, jejichž hudebně teoretické zázemí proznívalo doslova každou notou v citlivě přednesených skladbách náročného repertoáru, složeného téměř výhradně z děl skladatelů dvacátého století. Ústecké publikum jejich výkon právem odměnilo potleskem vstoje. Ve druhém festivalovém večeru se představily vyrovnanými výkony dva sbory domácí a jeden zahraniční. V pořadí první vystoupil Smíšený sbor Pedagogické fakulty UJEP Chorea Academica vedený Josefem Říhou a Jiřím Holubcem. Na dílech pouhých tří skladatelů předvedl výrazné hlasové a interpretační kvality a publikum zaujal hlavně světovou premiérou skladby Josefa Říhy Missa brevis, jejíž některé části sbor již v minulosti zpíval, jako celek však zazněla poprvé. Jeviště Městského divadla poté ovládl rakouský sbor Musica Capricciosa, jehož sbormistrem Nadace B. Martinů ve spolupráci s HAMU vypisuje 9. ročník soutěže Nadace Bohuslava Martinů obor klavírní trio a smyčcové kvarteto Soutěž bude jednokolová, mohou se jí zúčastnit soubory z České a Slovenské republiky a kandidáti zahraniční, studující v ČR. Uskuteční se ve dnech (rozlosování odpoledne) na Hudební fakultě AMU v Praze. Ceny: Klavírní trio: 1. cena: ,- Kč, 2. cena: ,- Kč, 3. cena: 9.000,- Kč Smyčcové kvarteto: 1. cena: ,- Kč, 2. cena: ,- Kč, 3. cena: ,- Kč Zvláštní cena za nejlepší interpretaci díla Bohuslava Martinů ve výši 6 000,- Kč v oboru klavírní trio a 8 000,- v oboru smyčcové kvarteto. Součástí ocenění a současně podmínkou pro udělení ceny je vystoupení na recitálu vítězů dne v sále Bohuslava Martinů. Laureáti převezmou ceny osobně. Opakovaná účast nositelů 1. cen z předchozích ročníků soutěže tohoto oboru není přípustná. Repertoár a podmínky soutěže: je Kurt Dlouhy. Těleso vysoké muzikální úrovně předvedlo repertoár s velmi širokým záběrem od baroka po dvacáté století a pro zpestření neváhalo zařadit i lehčí skladby s využitím exotických hudebních nástrojů, mezi nimiž nechyběla ani tzv. dešťová hůl. Diváci, nadšení provedením Dvořákovy písně Vyběhla bříza běličká v českém jazyce, si potleskem vynutili přídavek. Závěr večera a celého letošního festivalu patřil Ústeckému dětskému sboru se sbormistry Annou a Vlastimilem Kobrlovými a Petrem Zemanem. V konkurenci dospělých zpěváků obstály děti výborně a smeknutím pomyslného klobouku je třeba ocenit zvláště provedení náročných skladeb Psalmus č. 8 (Petr Eben) a Angelus Domini (Cassia Just). Jedenáctý ročník MFSZ v Ústí nad Labem se do historie zapíše nejvíce velmi kvalitním zastoupením zahraničních sborů. Za jedenáct let konání festivalu se na pódiu Městského divadla vystřídalo 38 sborů ze třinácti zemí Evropy, ovšem tento suchý výčet není jediným výsledkem, který každoroční setkávání sborů a sbormistrů přináší. Kromě navazování nových kontaktů a vzájemných pozvání k návštěvě se totiž daří v Ústí nad Labem vychovávat náročného posluchače, který dokáže ocenit špičkový výkon v žánru sborového zpívání. Přejme proto MFSZ mnoho dalších let trvání, kvalitní zastoupení sborů a co nejvíce nadšených příznivců.! Klavírní trio: 1) W. A. Mozart: Trio B dur (KV. 254), G dur (KV. 496), B dur (KV. 502), E dur (KV. 542), C dur (KV. 548), G dur (KV. 564); L. van Beethoven: Tria op. 1, č. 1 3 (jedno z trií). 2) B. Martinů: Trio č. 1 (Cinq pieces breves) H. 193; Bergerettes H. 275; Trio č. 2 d moll H. 327; Trio č. 3 C dur H ) M. Ravel, A. Roussel, D. Šostakovič, V. Novák: Trio d moll op.27 Smyčcové kvarteto: 1) W. A. Mozart: 6 kvartet věnovaných J. Haydnovi: G dur (KV. 387), d moll (KV. 421), Es dur (KV. 428), B dur (KV. 458), A dur (KV. 464), C dur (KV. 465), čtyři cellové kvartety: D dur (KV. 499), D dur (KV. 575), B dur (KV. 589), F dur (KV. 590). 2) B. Martinů: kvartety č. 2 7 (H. 150, 183, 256, 268, 312, 314) 3) C. Debussy, M. Ravel, A. Roussel. S. Prokofjev, D. Šostakovič, B. Bartók, A. Honegger, B. Britten, I. Stravinskij: Concertino. Soutěže se mohou účastnit soubory, které v den zahájení soutěže nepřesáhly součet 90 let (tria), resp. 120 let (kvarteta). Skladby budou hrány celé, porota si vyhrazuje právo na případné přerušení soutěžního výkonu. Celkové trvání programu nesmí přesáhnout 70 minut. Soutěž je přístupná veřejnosti, její výsledky budou vyhlášeny po skončení soutěže. Ubytování mimopražským účastníkům zajistí a hradí na přání pořadatel. Přihlášku a ústřižek složenky nebo doklad o bankovním převodu potvrzující úhradu správního poplatku ve výši 600,- Kč (tria) resp. 800,- Kč (kvarteta) na účet Nadace Bohuslava Martinů : ČSOB /0300 zašlete nejpozději do na adresu: Lucie Kábelová, Cihelná 2, Praha 1. Informace, přihlášky: Lucie Kábelová, tel , fbm@volny.cz Vaší účast potvrdíme dopisem v polovině listopadu

15 ! B R N O, K A T E D R Á L A S V. P E T R A A P A V L A, S T A D I O N Velikonoční festival v Brně Věra Lejsková Ani 13. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby v Brně, konaný ve dnech dubna, se nevymykal z tradice na jeho zahájení bylo uvedeno Stabat Mater. Něčím však se přece lišil: na prvních dvou koncertech festivalu zaznělo toto dílo dokonce třikrát, přirozeně vždy od jiného autora, a tak měli posluchači možnost slyšet tři zásadně odlišná zpracování tohoto věčného námětu. Před téměř třemi stoletími vzniklé Stabat Mater G. B. Pergolesiho nemělo tragický podtext, vyznělo spíše mile, konejšivě, Inflamatus dokonce s jakýmsi nádechem veselosti. Dostalo se mu i skvělých pěveckých interpretů: polská sopranistka Agnieszka Bochenek-Osiecka, naše altistka Andrea Kalivodová (prožívající svůj part celým tělem, člověk by si ji představoval spíše v roli Carmen!), i vynikající ženská část Českého filharmonického sboru Brno. Zcela jiný svět se nám na tomtéž koncertu otevřel ve Stabat Mater Karola Szymanovského, kde se autor jeví spíše jako rebelant, patřičně se bouřící proti zlu. Neobyčejně sugestivně zapůsobila čtvrtá část zpívaná a cappella, dramatické vyvrcholení v páté části mohlo skladbu ukončit, než ta se v části poslední doslova rozplynula v éteru K oběma sólistkám se zde přidal slovenský barytonista Gustáv Beláček i celý Český filharmonický sbor Brno (sbormistr Petr Fiala), Symfonický orchestr Českého rozhlasu, který se na celém večeru podílel, dirigoval Petr Vronský. Třetí Stabat Mater uvedené následujícího dne bylo od Antonia Vivaldiho, a i když zde nás tři století zcela určitě dělí, bylo jeho zpracování úplně jiné, než u Pergolesiho, spíše zkratkovité. Dojem byl zde umocněn skvělým výkonem amerického kontratenoristy Dereka Lee Ragina, který dominoval i v Salve Regina G. B. Pergolesiho, navíc byl svým bezprostředním vystupováním neobyčejně sympatický i lidsky. Úvod tohoto spíše komorního večera, z nějž vanula určitá něha a jas, patřil Domeniku Scarlattimu a jeho Salve Regina, kde se velmi sympaticky (ostatně jako vždy) uvedla Eva Dřízgová-Jirušová. Partnerem sólistů byl Janáčkův komorní orchestr s uměleckým vedoucím Zdeňkem Dejmkem. Zcela jiný svět se před námi otevřel na koncertu sboru Donských kozáků (jediný koncert, který se nekonal v katedrále sv. Petra a Pavla, ale v sále Stadionu velmi mnoho bylo těch, na něž se lístky nedostaly!) svět pokorných, tajuplných, slovanských Velikonoc. Fantastická ppp a dlouhodobé fermaty fascinovaly F E S T I V A L Y, K O N C E R T Y publikum při poslechu skladeb od 18. století po současnost. Během koncertu byly na pozadí promítány náboženské symboly a pravoslavné chrámy. Byl to večer jiný než obvykle, jakoby z něj vanula nostalgie potomků těch, co kdysi opustili svou vlast. Škoda, že letos se o festivalové koncerty nezajímala Čs. televize, přišla o mnoho pozoruhodností.! Alena Borková Kinterpretačně vytříbeným večerům letošního ročníku patřilo bezesporu provedení významného oratoria Josepha Haydna Sedm posledních slov Vykupitele na kříži (6. 4.). Náročnou sborovou složku zde obstaral Český filharmonický sbor Brno (sbormistr Petr Fiala), jehož krásný a kultivovaný zvuk je pověstný. Vynikajícího partnera měl v Rakousko-maďarské Haydnově filharmonii, která od roku 1987 studuje a soustavně natáčí dílo vídeňského klasika. Podařilo se jí - jako jednomu z mála orchestrů - vylehčit zvukový objem a jeho tvary tak, že byly srozumitelné i v nevýhodných akustických podmínkách katedrály sv. Petra a Pavla a zároveň ustoupit sólům. O tento sympatický fakt se přičinil rakouský dirigent Christian Schulz, jenž vykazuje vysoký stupeň citlivosti právě pro klasicismus. Hojně se jím zabývá i jako umělecký ředitel orchestru Mozart Collegium Wien. Oratorium znělo kultivovaně a současně žilo strhujícím výrazem. Kvarteto pěveckých sólistů tento dojem umocnilo. Hlasy sopránu (Eva Havlíčková), altu (Pavla Zbořilová), tenoru (Marek Olbrzymek) a basu (Aleš Procházka) byly barevně i silově vyrovnané, sladěné na bázi kvalitní pěvecké techniky bez pokleslých operních manýr - třpytivý soprán, barevně lahodný alt a tenor, temně jímavý a mimořádně nosný bas. Výrazově odlehčeněji, pestřeji a s patinou starobylosti se představil soubor Musica bohemica všestranného Jaroslava Krčka (16. 4.). Skladatel, dirigent a umělecký vedoucí tělesa statečně překonal nepřítomnost klíčového instrumentalisty Josefa Krčka a pěveckého sólisty Karla Jakubů - basová sóla rychle přetransponoval do své polohy a zvládl jejich pěveckou realizaci současně s dirigováním. Toto vystoupení osvěžilo závažnou atmosféru festivalu osobitým pojetím historické hudby. Kromě Bacha a Händela se objevila jména málo známých autorů 18. století (Oley, Artophaeus). Avšak také soudobé skladby Jaroslava a Josefa Krčka dýchaly koloritem českého středověku. Obklopeny charakteristickým závojem melancholie posunovaly výrazový význam Foto Petr Francán Americký kontratenorista Derek Lee Ragin se představil ve Vivaldiho Stabat Mater a v Pergolesiho Salve Regina. do dálek minulosti. Vtipně a opět s vysokým interpretačním niveau vyšly také Krčkovy úpravy starobylého folklóru. Zkušení instrumentalisté spolupracovali se subtilnějším sopránem Anny Hlavenkové a tenorem temnějšího zabarvení Jiřího Březíka. Prudký kontrast pak znamenal závěr festivalu s Cherubiniho kompozicí Regina coeli a oslavným Te Deum Hectora Berlioze (18. 4.). Večer proběhl ve znamení pathosu, v případě Berlioze nadměrně nadnesenému. Velkolepé, k vrcholnému romantismu směřující pojetí bylo ve své době progresivním projektem - tak o ně usiloval i dirigent Milan Kaňák - pro dnešního posluchače a v zesilující akustice chrámu znělo až drtivě. Otevřelo však okénko do velikášské mentality romantických proudů. Nádherně barevným tenorovým sólem obohatil pomalou část Aleš Briscein, sólista Státní opery Praha. Dirigent perfektně zvládl mohutný interpretační aparát (Český filharmonický sbor Brno, Státní filharmonie Brno a Kantiléna). V komornější skladbě Cherubiniho uplatnili své kvality Hana Šrubařová, Jana Ehrenbergová, Petr Julíček a Tomáš Badura.! 15

16 Pátek, zámek, hod. Pondělí, Společenský dům Sušil hod. Úterý zámek, hod. Čtvrtek zámek, hod Sobota zámek nádvoří, hod. Neděle zámek hod. Středa zámek hod. Pátek zámek, hod Pocta Hanuši Schwaigrovi - vernisáž obrazů Slavnostní zahájení (koncert věnovaný 200. výročí narození Františka Sušila) Pěvecký sbor Tregler, sbormistr - Marta Pořízková Pěvecký sbor Křížkovský, sbormistr Karel Holeš Chrámový sbor Kroměříž, sbormistr Jiří Kučera Jiří Hlaváč klarinet Irena Černá klavír Janáčkovo kvarteto Karel Plíhal (folkový večer) Byli při tom (setkání s těmi, kteří se podíleli na založení BZS) Africké imaginace aneb 10 let jihoafrické svobody (africká hudba, foto, video, ukázky lidové tvorby) Liza Joubert - klavír, Olga Černá - mezzosoprán Ozvěny Pražského jara Smetanovo trio Olga Černá - mezzosoprán (koncert věnovaný 90. výročí narození Josefa Páleníčka) Pocta Antonínu Dvořákovi Neděle Kostel sv.jiljí, hod. Filharmonie B. Martinů Zlín Bratislavský akademický sbor sólista: Jan Páleníček violoncello dirigent: Ondřej Kukal

17 S T R Á N K Y O M L A D Ý C H! B R N O, B E S E D N Í D Ů M Amadeus 2004 Věra Lejsková Nejúspěšnější dětská soutěž AMADEUS vstoupila do dalšího desetiletí! Je až s podivem, jak se myšlenka, vzniklá na brněnských ZUŠ Veveří a Fr. Jílka a inspirovaná koncertním vystoupením jedenáctiletého W. A. Mozarta v Brně, ujala, a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Vždyť letos tvořili zahraniční účastníci celou třetinu přihlášených a nechyběli ani v té nejmladší kategorii do šesti let! Nejvíce jich přijelo z Litvy (7), Ruska (5), Rakouska (3), další byli z Polska, Slovenska, Bulharska a Ukrajiny. U nás se zapojilo do soutěže 17 měst, z Čech, Moravy a Slezska, těch ZUŠ ovšem bylo víc, -- jen z Brna čtyři a to i soukromých; nejvíce žáků vyslala ZUŠ Klobouky u Brna a Praha Lounských, obě po sedmi. Po tři dny, , se tito pianisté setkávali v koncertním sále Besedního domu v Brně, kde také soutěž vyvrcholila závěrečným koncertem, snímaným brněnským rozhlasem. Kdo celou soutěž sledoval, byl svědkem poctivě připravených a s velkou zodpovědností předvedených výkonů, u mnohých už ukazujících na vklad vlastní umělecké osobnosti. Zejména u starších ročníků, letých, od nichž jsme slyšeli suverénně zahrané skladby, které studují obvykle posluchači nižších ročníků konzervatoře, si člověk musel až násilně uvědomovat, že to jsou dosud děti a nikoliv profesionálové. Mezinárodní porota, jíž předsedal Doc. Jiří Skovajsa, proto také nešetřila oceněními, mnohé ceny dělila a udělila i řadu čestných uznání. Nejvíce se radovali dva účastníci: Jan Vojtek ze ZUŠ Fr. Jílka v Brně, který získal nejen 1. cenu v kategorii do osmi let, ale i mimořádnou cenu poroty za nejlepší výkon v kategorii, a byl i vyhodnocen jako nejlepší brněnský účastník, za což jej čeká cesta do Řecka. Další pak byla Kateřina Ondrušíková ze ZUŠ B. Martinů z Havířova, která získala 1. cenu v 6. kategorii, cenu za nejlepší provedení skladby W. A. Mozarta, cenu nejlepšího českého účastníka soutěže, a stala se i absolutní vítězkou Amadea 2004, za což se může těšit na vystoupení se Státní filharmonií Brno v příští koncertní sezoně. Oceněny byly i vyučující, které připravily nejvíce nejúspěšnějších žáků když si tak člověk přečetl pozorně bulletin soutěže, tak zjistil, že na ZUŠ už máme stoprocentní feminizaci! Atmosféra této soutěže je nejen neopakovatelná, ale soutěž sama je i velmi poučná, proto mi bylo líto všech paní učitelek, které musely odpolední soutěž opustit z důvodu vlastní výuky. Možná by pro brněnské ZUŠ měla být účast klavírních oddělení na sledování soutěže povinná, a to jak pedagogů, tak i žáků v rámci výuky! rozhodně by to oběma dalo mnoho. A ještě jedna věc mě napadá: možná by stálo za úvahu nezůstávat v repertoáru jen u klasiků, ale dát možnost vybrat si samozřejmě kromě skladby W. A. Mozarta i eventuálně skladbu 20. století? Pro děti by to bylo určité zpestření repertoáru to ovšem nechávám na pořadatelích. A nyní už hlavní ceny:! Foto archív Po Kateřině Onrušíkové nejúspěšnější účastník soutěže, Jan Vojtek I. kategorie: 1. cena Phan Hoang ANH, ZUŠ Fr. Jílka Brno, ped. Jana Nováková 1. cena Johana Juríková, ZUŠ B. Smetany Karviná, ped. Anna Schwarzová 2. cena Štěpánka Vojtášová, ZUŠ Jar. Kvapila Brno, ped. Jelena Kapitula 2. cena Anastasia Stoljarenko, ZUŠ Lounských Praha, ped. Fatima Alekbarová 3. cena Kateřina Potocká, SZUŠ Havlíčkův Brod, ped. Blanka Skálová 3. cena Marie Šumníková, ZUŠ Žerotín Olomouc, ped. PhDr. H. Švajdová II. kategorie: 1. cena Nora Novotná, ZUŠ Lounských Praha, ped. Fatima Alekbarová 2. cena Julius Kigas, Kaunas, Litva, ped. Lilia Vasnevskaja 2. cena Martyna Kučinskaite, Kaunas, Litva, ped. Aura Kučinskiene 3. cena Elizaveta Nazarouk, Kaliningrad, Rusko, ped. Natalia Ravdina III. kategorie: 1. cena Jan Vojtek, ZUŠ Fr. Jílka, Brno, ped. Jana Nováková 2. cena Tereza Marečková, ZUŠ Veveří Brno, ped. Ludmila Fialová 3. cena Júlia Novosedlíková, ZUŠ E. Suchoňa, Bratislava, ped. Alena Klattová 3. cena Doroteja Pantič, Graz Rakousko, ped. Ludmila Satz IV. kategorie: 1. cena Silvia Vaterl, Graz Rakousko, ped. Ludmila Satz 2. cena neudělena 3. cena Alžběta Pilerová, ZUŠ Veveří Brno, ped. Ludmila Fialová 3. cena Daniyil Kerechanin, Sevastopol Ukrajina, ped. Olga Gorlakova V. kategorie: 1. cena neudělena 2. cena Petra Bílková, ZUŠ Šaldova Aš, ped. Jaroslava Reková 2. cena Yaroslav Kerechanin, Sevastopol Ukrajina, ped. Olga Gorlakova 2. cena Lucie Pokorná, SZUŠ Havlíčkův Brod, ped. Blanka Skálová 3. cena Olga Punko, ZUŠ B. Martinů Havířov, ped. Oldřiška Štěpánková VI. kategorie: 1. cena Kateřina Ondrušíková, ZUŠ B. Martinů, ped. Oldřiška Štěpánková 2. cena Tereza Stachová, ZUŠ B. Martinů, ped. Oldřiška Štěpánková 2. cena Petr Donev, ZUŠ Lounských Praha, ped. Martina Maixnerová 3. cena Márton Kiss, Graz Rakousko, ped. Ludmila Satz 17

18 S T R Á N K Y O M L A D Ý C H Střípník Jaroslava Someše Na jaře se u nás koná už tradičně velké cenobraní. Všem udílecím večerům, ať probíhají v Kongresovém centru, v Lucerně, v Dejvickém nebo Národním divadle, se říká slavnostní. Po pravdě řečeno, slavnostnosti v nich začíná být čím dál míň. Čestnou výjimkou zůstávají snad už jen večery Thálie. Mnozí kritikusové jim vytýkají přílišnou oficiálnost, ale zaplať Pánbůh za ni! Mezi udílením cen a pokleslou estrádou by snad měl být nějaký rozdíl. Ve většině případů se však stírá a člověk nabývá pocitu, že oceňovaní vůbec nejsou hlavními osobami večera. Dominantou se stávají vtipní moderátoři. Ceny se rozdávají jaksi mimochodem, udílení se téměř ztrácí v přívalu žertování a rozpačití laureáti přitom figurují jako trapné terče moderátorských šprýmů. Sál plný oficiálních hostů se většinou moc nebaví. Je znát, že publikum se sem nepřišlo zasmát. A pokud touží po zábavě někdo při přímém televizním přenosu doma u obrazovky, snad by mu stačilo přepnout na sousední kanál, kde jistě běží nějaké klukoviny. Doba, kdy programy divadelních představení téměř nabývaly na objemu množstvím titulů, uváděných u každého jména, je šťastně za námi. Se sáhodlouhostmi typu Zasloužilý umělec X. Y., laureát Státní ceny, nositel Řádu práce a Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu, čestný člen Národního divadla se už nesetkáváme. Dokonce jsme pochopili, že ani akademické hodnosti nemusíme prezentovat na každém kroku. Proto je udivující, že Petr Zuska jako nový šéf Baletu Národního divadla v Praze veřejné uvádění titulu První sólista (sólistka) baletu ND zavedl. Nejde o titul samotný. První trojice oceněných si jej rozhodně zaslouží a jde o vyjádření jejich současné pozice v souboru. Problémem je právě zveřejňování. Jedná se o titul doživotní? Vrchol tvůrčích let je u baletního umělce nelítostně krátký. Bude takový sólista pořád prvním i jako Vychovatel v Labutím jezeře nebo Král Florestan ve Spící krasavici? Nebo s poklesem výkonnosti používání tohoto titulu ztratí? To mu nutně způsobí větší bolest, než byla radost, když mu byl udělen. Už proto by postavení sólistické jedničky asi mělo zůstat výhradně záležitostí uměleckých smluv. V posledních letech se u nás rozmáhá trochu podivný trend v operní scénografii.! Ú S T Í N A D O R L I C Í, Z U Š J A R O S L A V A K O C I A N A Kociánka po čtyřicáté šesté Ivan Štraus Během 46. ročníků se vynořilo několik učitelských osobností, které se na průběhu soutěže pro špičkově talentované děti naučily vychovávat také dorost český. Jaroslav Foltýn, Jiří Fišer, Pavel Kudelásek. Zdena Tomková, letošní jubilant Bohumil Kotmel st., Miroslav Novák a mnozí další, ti všichni si mohli ověřit, co funguje a co je naopak nevýhodné. V konečné fázi rozhoduje vždycky talent, protože ti nejlepší hrají za sebe, byť učiteli instruováni. Ale kdyby neměl talent, nemohl by Milan Al Ashab vyšívat Wieniawského Scherzo tarantellu v tempu, kdy se i leckterému porotci tmí před očima. Bez talentu by Gergana Haralampieva nedokázala svou kantilénou brát posluchačům dech. Jen vysoká míra talentu dovolila Petru Matějákovi zvládnout jak Ernstovu Poslední růži tak Wieniawského D dur Polonézu způsobem, který mu zajistil titul absolutního vítěze. Několik posledních ročníků KHS se také opakuje úkaz Police nad Metují, kde tamní mladý učitel Michal nejen že přivedl své dva syny na stupínky vítězů již několikrát, ale blaží nás i dalšími zázraky jako Aničkou Skálovou, jíž titul laureáta unikl doslova o fous, (protože je nedělitelný) a ve spolupráci s J. Foltýnem připravuje další Poličáky na vysoké úrovni. Maximální píle je dnes už? samozřejmostí, to rozhodující je učitelovo vzdělání a druh a míra talentu těch Zlatých dětí. V letošním roce byly i ty nejoslnivější technické výkony oduševnělé, s krásným a bohatě variabilním zvukem jak u našich, tak u cizinců. (Jaký význam má slovo cizinec teď, po vstupu nových zemí do EU?) Tváří v tvář takovým zážitkům napadá člověka jen otázka: bude mít toto rodinné stříbro za pár let ještě komu hrát? Ministerstvo školství sice na Kociánku přispívá, ale o událost v oblasti vzdělání zcela mimořádnou se zajímá jen okrajově. Najde se větší množství kultivovaných sponzorů, kteří nejen přispějí materiálně, ale přijdou se také potěšit promě- Petr Matěják, absolutní vítěz soutěže nou svých peněz v duchovní hodnoty mimořádné ryzosti? Ocení někdo vůli Davida Mirzojeva, který šel do tvrdé konkurence navzdory zlomenému prstu na pravé ruce a obstál? Jak často je stůl v Čechách bohatě prostřen!... Upozorňujme okolí, že Kociánka píše vznešené a cenné stránky českých kulturních dějin! A přitáhněme politiky na tuto Superstarshow na nejvyšší možné úrovni! Podvodů v zábavním průmyslu je dost na Kocianově houslové soutěži však pro ně není ani mrť prostoru. Víme to všichni?! Leoš Drda z nejmladší kategorie do 10 let si odnesl čestné uznání. Jeho idol, Pavel Šporcl, získal na ústecké soutěži titul laureáta v roce Foto archív Foto archív 18

19 S T R Á N K Y O M L A D Ý C H Laureát KHS 2004: Petr Matěják (nar. 1988), Praha I. kategorie: 1. místo Bergama Haralampieva, ZUŠ Odry, ČR 2. místo Julie Svěcená, Hudební škola hl. města Prahy, ČR 3. místo Peter Mojzeš, Hudební škola hl. města Prahy, ČR II. kategorie: 1. místo Matouš Michal, ZUŠ Police nad Metují, ČR 2. místo Tanja Sons, Slovinsko 3. místo Šimon Michal, ZUŠ Police nad Metují, ČR 3. místo Markéta Klodová, ZUŠ Havířov, ČR 3. místo Elena Viktoria Putterman, USA III. kategorie: 1. místo Satana Christian, Německo 2. místo Niklas Liepe, Německo 3. místo Marie Korpasová, ZUŠ Ostrava Hrabůvky, 3. místo Ostrava, ČR! C H R U D I M, C H R U D I M S K Á B E S E D A Festival v Chrudimi Jiří Kopecký IV. kategorie: 1. cena Petr Matěják, Hudební škola hl. města Prahy, ČR 2. cena Anna Skálová, ZUŠ Police nad Metují, ČR 3. cena Markéta Říhová, Konzervatoř Praha, ČR 3. cena Jakub Junek, Konzervatoř Praha, ČR 3. cena David Mirzoev, Hudební gymnázium 3. cena J. Nerudy Praha, ČR Cena Editio Bärenreiter Praha pro Laureáta KHS 2004: Petr Matěják, Praha Cena Editio Bärenreiter Praha pro pedagoga, jehož žák se stal Laureátem KHS 2004: Prof. Jiří Fišer Cena Nadačního fondu mistra Jaroslava Kociana pro nejlepšího interpreta skladby Jaroslava Kociana: Elena Victoria Putterman (nar. 1992), USA, 3. cena II. kat. Cena EMCY za vynikající interpretační výkon: Petr Matěják, Praha Diplom za vynikající klavírní doprovod: Daniela Foltýnová, Hana Forsterová, Martina Hájková, Arnošt Střížek Chrudimský festival má za sebou jen několik málo ročníků, přesto tkví pevně v jasném odkazu, který určuje i lákavou dramaturgii. Setkávání mladých lidí v Chrudimi bylo na počátku náhražkou za finančně náročnější pražské Dny Hudební mládeže. Letos se Dny opět uskutečnily ( náhodou ve stejném termínu, ), athénský festiválek podpořily chrudimské kulturně-vzdělávací instituce a z rozhádané Hudební mládeže zbyly organizátorovi myšlenky Františka Kovaříčka, jenž se zřejmě v hudebním nebi nestačí divit, co že se to s jeho HM ČR děje. Tomáš Židek chytře využil sil regionu, dramaturgicky vyšel z roku české hudby (jeden z pátečních koncertů např. nabízel skladby Josefa Bohuslava Foerstra, Miloslava Kabeláče, Klementa Slavického!), víkendový pobyt zpestřil veselostmi výletem (do vesničky Kočí, kde UNESCO chrání kostel sv. Bartoloměje), plesem, společným zpíváním. Z událostí, které jsem v sobotu zažil, vybírám ty, které si opravdu zasloužily pozornost. Dopoledne vystoupilo v sále Chrudimské besedy trio studentů Pardubické konzervatoře, a přestože jejich společná práce je teprve v počátcích, posouzení jejich výkonů už snese neshovívavě objektivní měřítka. Elegii Josefa Suka zahráli příliš hlídaně (každý víc za sebe než spolu), ale nad Dumkami by snad zajásal i Antonín Dvořák; jednoduchá koncepce šesti kusů pomalu-rychle nesvedla publikum k nudě, dumky byly zádumčivé i svěží při přesné a vyvážené souhře. Tvář tria charakterizují ony neuvěřitelně přesné nástupy a kultivovaný, jemný zvuk, do kterého své spoluhráče nutí klavírista Vlastimil Jurčík. Tento rys má však i svá úskalí. V Pohádce pro violoncello a klavír Leoše Janáčka interpretoval Jan Žalud sčasovky jako dramatické, motivicky významné útvary, zatímco v klavíru zněla pouhá figurace. Smetanova dua Z domoviny nepostrádala roztančený tah. Iva Kramperová je přirozeně sebevědomou a pohotovou houslistkou, prsty klavíristy předváděly virtuózní hru, ovšem příliš slabý úhoz nedonesl vždy všechny tóny až k uchu. Nicméně pokud se stane práce se zvukovými nuancemi východiskem tohoto tria, může se dostat až ke kouzelnému světu impresionismu. Večerní představení v divadle Karla Pippicha měli na svědomí opět umělci z Pardubic. Orchestr posluchačů konzervatoře řídil v první polovině otcovský Otakar Tvrdý. Choreografie tří částí z baletu Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky se ujala Lenka Demlová, její žáci ze ZUŠ Pardubice v Havlíčkově ulici sice neodtančili své špičky čistě, ale zato s chutí. Po přestávce se taktovka ocitla v široce rozmáchlé ruce Vladimíra Kulíka, rychlejší tempa i ocelovější zvuk orchestru se dobře hodili k jednoaktovce V studni Viléma Blodka. Známky neprofesionality se pochopitelně projevily ve sboru, ale bohužel také v tradiční a místy trapné režii Emílie Zámečníkové. Kvarteto sólistů předvedlo vyrovnané kreace. Velké herectví od Lidunky nikdo neočekává, Lenka Prokopová se navíc statečně poprala s chraptivými hlasivkami a dokázala slibně objemný soprán rozsvítit. S komediálním talentem umí Aleš Nehněvajsa pracovat, jeho nosný tenor by si jistě zasloužil další rozvíjení. Převtělení Jarmily Kosinové do staré Veruny bylo dokonalé, skutečný věk prozrazoval jen čerstvý a měkký alt. Bas Lukáše Hynka-Krämmera, sólisty pražské Státní opery, nepotřebuje zvláštní komentáře, je velký a ve výslovnosti zřetelný. Pro hudební život východních Čech má Pardubická konzervatoř nepopiratelný význam, a je správné, že chrudimský festival je jedním z těch kteří to potvrzují.! Dekorace jsou většinou pusté a šedé, nezajímavé a působící tak univerzálně, že se v nich dá buď odehrát všechno, nebo nic. V zahraničí se s podobným odtažitým stylem sice můžeme setkat také, je to však jen jeden z mnoha směrů a rozhodně ne ten nejčastější. Možnost výpravné podívané, s níž přitom v mnoha případech skladatelé i libretisté přímo počítali, je však našimi jevištními výtvarníky označována za nemoderní, zastaralou, překonanou atd. Je proto velmi zajímavé, že titíž scénografové, jakmile se ocitnou na poli muzikálu, výpravností přímo překypují a náhle dobře vědí, že správná show k hudebnímu divadlu patří. A tak i v českých muzikálech vjíždějí na scénu koráby, hroutí se chrámy, shůry se snášejí barikády atd. Z tohoto hlediska by ale asi neměl být rozdíl třeba mezi Samsonem a Dalilou a Jesus Christ Superstar nebo mezi Modrovousovým hradem a Draculou. Chce-li dnes, zejména u mladého publika, opera konkurovat muzikálu, nemůže předem rezignovat na to, co k ní vlastně odjakživa patří tedy, že i operní divadlo souvisí se slovem dívati se a že sluchové zážitky v něm má podtrhovat zrak. V poslední době to pochopil např. Milan Ferenčík při Carmen ve Státní opeře Praha a jeho scénografie spolu s kostýmy Josefa Jelínka je (přes rozporuplné přijetí inscenace u kritiky) jistě jednou z příčin diváckého úspěchu. Uvedení Smolkova Nagana na scéně Stavovského divadla zaznamenalo zřejmě největší mediální kampaň v dosavadních dějinách české opery. Nechci tu řešit otázku, nakolik jde o výsostně umělecký artefakt, jak tvrdí vedení Národního divadla, a nakolik spíš o nákladnou recesistickou show. Zaujalo mě jedno z mnoha interview, které poskytl režisér inscenace Ondřej Havelka. Hovořil o vzniku díla, jehož autoři prý při hledání námětu cítili, že opeře vždy nejvíce slušela témata vznosná, patetická, hrdinská. A tak přemýšleli, kdo jsou nejslavnější hrdinové dnešních dnů. Logicky tedy dospěli k tomu, že jsou to naši vítězní hokejisté z Nagana. Takže Rienzi, Ivan Susanin, Dalibor a Dominik Hašek. Ale je to opravdu tak? Pod pojmem hrdinství si snad pořád ještě představujeme překročení hranice pudu sebezáchovy a nasazení života pro záchranu nějakého jedince nebo národa, statečný čin v boji, sebeobětování se za nějakou vznešenou ideu. Ale fanoušci prominou sportovní utkání je i při obrovském zatížení jak těla, tak ducha, stále jen hra. A hra a hrdinství nejsou navzájem kompatibilní. Z vítězů her se stávají mediální hvězdy, zatímco zpráva o občasných opravdových hrdinských činech novinami a televizí sotva proletí. 19

20 Z A D Á N O P R O 46. Smetanova Litomyšl ve znamení Braniborů Značná pozornost je letos věnována mnohým jubilantům české hudby a asi každý postřehl, že středem zájmu jsou Antonín Dvořák a Leoš Janáček. Pořadatelé Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl, jehož 46. ročník se ve skladatelově rodišti uskuteční června, připomínají, že kulatá jubilea se týkají i zakladatele české národní hudby Bedřicha Smetany, od jehož narození uplynulo 2. března 180 let a 12. května jsme si připomněli 120 let od jeho úmrtí. I o tom a také o přípravách blížícího se festivalu jsem si povídala s ředitelem Smetanovy Litomyšle Janem Piknou a dramaturgem přehlídky Vojtěchem Stříteským. Pánové, není vám trochu líto, že Bedřich Smetana stojí poněkud ve stínu větších oslav a připomínek Dvořáka resp. Janáčka? Jan Pikna: Tak trochu jsme již na tento stav zvyklí, to není jen situace tohoto konkrétního roku. Je na nás, abychom s tím něco pozitivního dělali. Snažíme se o to dlouhodobě a já věřím, že to návštěvníci festivalu (a nejen ti) pocítili a pociťují. Rozhodně nejsme nijak ublížení, naopak: sami v našem festivalu uvádíme Janáčka a dílu Antonína Dvořáka věnujeme skutečně mimořádný prostor. Vojtěch Stříteský: To ani jinak není možné. Uvádět jen Smetanu a beze všech souvislostí, poukazů na vazby a vlivy na jiné skladatele, to by bylo samoúčelné. Již dlouho se snažíme v dramaturgii právě o vidění a slyšení v souvislostech, k tomu nám dává festival velkou příležitost a prostor. A musím dodat, že nám směrem ke Smetanovu odkazu letos udělalo radost i nemálo zajímavých projektů našich kolegů, pořadatelů hudebních přehlídek, v Plzni, v Praze, i jinde. Co konkrétního jste na téma Smetana připravili v letošním festivalu vy v Litomyšli? J. P.: Předně je třeba říci, že oslavy se netýkají jen a pouze festivalu. V podstatě po celý tento rok pořádáme či se alespoň podílíme na zajímavých projektech, souvisejících se Smetanovým jubileem. Velkou akci na zámku jsme připravili přímo na jubilejní den 2. března, nyní je festival, na němž je Bedřich Smetana zastoupen skutečně reprezentativně. Při něm se uskuteční nejen velká mezinárodní muzikologická konference Bedřich Smetana v proměnách času , ale v Domě U Rytířů také výstava Prodaná nevěsta známá i neznámá. Na poště bude používáno jubilejní příležitostné razítko, k právě vycházejícím poštovním známkám vydáváme Pamětní listy. V září bude 31. Mladá Smetanova Litomyšl, v říjnu chystáme do zámeckého pivovaru výstavu vizuálních variací Marie Šmídové Karell na téma Má vlast. V. S.: Zajímavé je, že například o akci 2. března, kdy starosta Litomyšle v roli pivovarského sládka Smetany narazil pro několik set návštěvníků sudy s pivem a tančil po nádvoří s děvečkou, která mu přiběhla oznámit narození malého Bedříška, projevilo masivní zájem tolik novinářů, rozhlasových i televizních stanic. Pak nám skutečně může přijít trochu líto, když ty vážnější projekty je velký problém mediálně prodat. Ale doba je poněkud povrchní, takže nás to zase až tak moc nepřekvapilo. Kterému projektu vy sami přikládáte největší důležitost? J. P.: Určitě uvedení Smetanovy operní prvotiny, Braniborům v Čechách. Na Smetanově Litomyšli se hráli naposled v roce 1961 a třiačtyřicet let je nemravně dlouhá doba. Jistě to souvisí i s tím, že ta opera nikdy neměla na růžích ustláno a naši festivaloví předchůdci neměli mnoho příležitostí ji k nám přivézt. Jsme upřímně rádi, že se po vlastní produkci Dalibora v roce 2000 znovu aktivně podílíme na vzniku smetanovské inscenace, která by nejspíš bez našeho vkladu, příspěvku (a také dotace z projektu Česká hudba 2004 ) vůbec nevznikla. Řada zástupců operních domů v naší zemi říká: my si nemůžeme Smetanu dovolit hrát, nechodili by nám diváci, byl by to ekonomický propadák. Zajímavé, my máme v desetitisícové Litomyšli na Smetanu vždycky vyprodáno! Myslím, že pokud se budou Smetanovy opery inscenovat tak kvalitně a pozoruhodně, jako např. Čertova stěna v pražském Národním divadle Davidem Pountneyem, lidé na ně budou chodit vždycky. V. S.: S Branibory je to pro nás dlouhá historie. Když jsme jako nový štáb přebírali v roce 1992 festival, dali jsme si, nyní už vím, že dosti ambiciózní plán, uvést do konce milénia kompletní Smetanovu operní tvorbu. Nicméně se nám to, včetně koncertního provedení fragmentu Violy, podařilo. Ovšem až na jedinou výjimku: a tím byl právě Smetanův operní debut. Inscenace Braniborů v té době nikde nebyla, od záměru zařadit do programu Léblovo představení v ND Praha jsme po jeho návštěvě rychle ustoupili. Pak jsme navrhovali vlastní produkci, ale buď to shořelo na financích, nebo jiných okolnostech. Byl jsem i svědkem argumentace, že tento titul není při tehdejší příležitosti našeho vstupu do NATO tou nejšťastnější volbou. No, je to za námi, jen doufáme, že když jsme nyní čerstvě v EU, nevyvolá to zase nějaké podivné konsekvence. Ale ani zrod těchto Braniborů neprobíhal snadno. Od první chvíle, kdy jsme pocítili, že vzniku inscenace, chceme-li ji mít, musíme intenzivně pomoci, vyskytovaly se nějaké potíže. Domluvili jsme se s vedením Janáčkovy opery ND Brno na koprodukci, ale záhy tam byli řízením pověřeni jiní lidé, s nimiž jsme nesdíleli stejný názor na inscenační princip (poloscénická verze nám naprosto nevyhovovala). Přišlo nové vedení, s ním jsme byli domluveni rychle, Braniboři se budou několikrát hrát v budoucí operní sezoně i v Brně. Je dobře, že tak inscenace neskončí jen u dvou provedení v Litomyšli. Režisérem měl původně být Juraj Jakubisko, ale ten musel vloni na podzim neplánovaně převzít režii filmu s Frankem Nerem a Branibory tedy v Litomyšli odříci. Nakonec nám vyšel vstříc ředitel Opery SND Marián Chudovský a nesnadného úkolu zrežírovat tuto Smetanovu operu se ujal. Viděli jsme v Bratislavě např. jeho Pannu Orleánskou a jsme si jisti, že je to ta správná volba. Podobně spokojeni jsme i s osobou dirigenta. S mladým, ale již erudovaným Jaroslavem Kyzlinkem máme výborné zkušenosti. Ale to nejen my, samozřejmě. Je již jisté obsazení pro litomyšlská představení a kdy se konají? V. S.: V dubnu došlo ještě k některým korekcím, ale myslím, že můžeme prozradit alespoň to, že Jírou bude slovenský tenorista Alojz Harant, Tausendmarkem Vladimír Chmelo, Wolframem Jan Hladík, Oldřichem Ladislav Mlejnek a kmeta bude zpívat Richard Novák. J. P.: Představeními Braniborů v Čechách letos Smetanova Litomyšl začíná. 1. premiéra se koná ve čtvrtek 17. června od hodin, 2. premiéra o den později, 18. června, rovněž se začátkem v devět hodin večer. Páteční představení je již nyní prakticky vyprodáno, vstupenky v cenové relaci od 180,-- do 380,-- korun jsou k dispozici na čtvrtek. Chtěli bychom do Litomyšle srdečně pozvat nejen odbornou veřejnost, která si představení jistě ujít nenechá, ale zejména všechny milovníky české opery. Je samozřejmě těžké dopředu slíbit výjimečný výsledek, ale jsme si jisti, že určitou výjimečností je již samo toto ojedinělé nastudování a že všichni brněnští i hostující umělci udělají pro zdar věci maximum. Génius loci zámku, samotné Litomyšle i těsná blízkost rodné světnice Bedřicha Smetany mohou být mocným inspiračním zdrojem interpretům; návštěvníky však tyto vlivy a atmosféra okouzlují v jiném směru již dlouhá léta taktéž. Pro úplnost dodejme, že vstupenky na 46. Smetanovu Litomyšl je možné zakoupit osobně v kanceláři SL v zámeckém pivovaru (otevřeno od pondělí do pátku ), nebo si je objednat poštou na adrese Smetanova Litomyšl, o. p. s., Jiráskova 133, Litomyšl. Pořadatelé jsou připraveni i na telefonické a faxové objednávky na čísle , ové žádosti jsou vyřizovány na adrese tickets@smetanovalitomysl.cz. Též je možné využít internetový on-line rezervační systém na adrese Připravila Hana Jarolímková 20