Nadcházející diktatura humanity

Transkript

1 Johannes Rothkranz Nadcházející diktatura humanity aneb Panství Antikrista I PRO FIDE CATHOLICA

2 Z německého originálu Johannes Rothkranz, Die kommende Diktatur der Humanität oder Die Herrschaft des Antichristen, Verlag A. Schmid Durach 1991, přeložil Jaroslav Voříšek

3 Johannes Rothkranz Nadcházející diktatura humanity aneb Panství Antikrista I. díl Chystaná světová diktatura v The City of Man PRO FIDE CATHOLICA 3

4 Obsah Úvodní slovo editora českého překladu.. 5 Předmluva... 9 Chybná kalkulace Demokracie jako světové náboženství Satanský plán Místo světového míru náboženství humanity Zednářský humanismus Pozdrav od Lessinga Volnost rovnost bratrství Židé a muslimové Opice Boha Satanská vzdorocírkev Kredo Satanovy vzdorocírkve Dolarová pyramida Zednářské spolky Modré zednářstvo Zednářský satanismus Rudé zednářstvo Mudrci Synové úmluvy Kormidelníci světového zednářstva Mladší partner Rada Council of Foreign Relations Bilderberg Group Trilateral Commission Stínová vláda světa Ilumináti Komunismus Světová revoluce Kdo napsal knihu The City of Man? Seznam literatury Rejstřík osob

5 Úvodní slovo editora českého překladu Předkládaná trilogie renomovaného německého spisovatele, magistra teologie Johanna Rothkranze, je doslova nezbytným kompendiem pro každého, kdo hledá vysvětlení současného stavu světa ve všech oblastech života od materiální až po mravní a duchovní. Pokud snad někdo stále ještě nepochopil, proč byla roku 1989 na polovinu Evropy uvalena demokracie, najde vysvětlení právě zde. Politika SSSR a světového komunismu nebyla řízena z Moskvy nýbrž z New Yorku. Bolševismus byl do Ruska zaveden především americkými židovskými bankami. Autokracie sovětských vlád byla autokracií židovstva. Ale Stalinova a později Brežněvova koncepce hospodářské a finanční autarkie se ukázala být méně efektivní, než se původně očekávalo a volný trh na Západě zplodil konzumní společnost, ovladatelnou totálně a také s menšími riziky (Miroslav Dolejší). Obrazněji to vystihuje nezapomenutelná poučka z vysoké školy jezdeckého umění: Chceme-li koně pevněji ovládat, popustíme trochu uzdu, abychom jí mohli tím silněji přitáhnout. Pro naše čtenáře není také bez významu stručné poučení o německém trestním řádu např. ohledně zpochybňování holocaustu. Je tam poměrně jasně definováno a neopírá se jako u nás téměř bezvýhradně o zcela subjektivní a nekvalifikované posudky znalců, různých těch Zbořilů, Marešů a dalších ochotných přisluhovačů. Ke cti německé justice, o jejímž naprostém zednářském podstavení nelze samozřejmě také sebeméně pochybovat, zde musí být řečeno, že se soudy také obvykle přidržují znění zákona. Důkazem je samotná existence předkládané knihy. Důkladná a opravdu pozorná četba trilogie je i přes její značnou obtížnost velice prospěšná nejen katolíkům, a lze ji jen doporučit každému. Není snadná ani pro katolíky, a tím spíše pro nekatolíky bez alespoň základních věroučných vědomostí. Nikdo by se tím neměl nechat odradit. Poznávání pravdy je vždy obtížné, a zvláště to platí o dnešním světě. Autor nás však hned upozorňuje, že díky své věrouce mají katolíci proti ostatním současníkům výhodu ohledně realistického posuzování světových událostí a dějin včetně budoucnosti, protože jejich víra je absolutně pravdivá, zatímco všechny ostatní obrazy světa, jež se od ní odlišují nábožensky i mimonábožensky, obsahují více či méně početně a závažně falešné představy o Bohu a světu. Kdo je v trvalém omylu o reálném stavu věcí, dokáže se v realitě vyznat jen velice obtížně, resp. vůbec ne. Autor velmi případně postupuje podle Sokratovy metody: Sobě samému i jinověrci klást jasné otázky a správně na ně odpovídat. Poslechněme si třeba, co píše o Janu Pavlu II.: A skutečně také Jan Pavel II. plní svou úlohu dokonale... Nejenže se vedle heretické dogmatiky staví rovněž za katolickou morálku, ve své jemně rozehrané dvojroli dokáže ještě mnohem víc: Dnes v projevu ke členům misijního řádu vyzve k horlivému šíření nedotčené katolické víry, zítra před nějakým liberálním posluchačstvem vylíčí překonání náboženských rozdílů ve světě jako nejnaléhavější požadavek světového míru a jednoty lidstva. Na jednu a tutéž otázku tedy odpovídá současně ano i ne. Je v tom samozřejmě promyšlená metoda, jak dostat do vzájemného sporu své pravověrné kritiky s pravo- 5

6 věrnými důvěřivci, protože těm druhým dává znamenitou příležitost, poukazovat prvním na nějaký papežův výrok, který předmětnou věc přece vykládá zcela správně a katolicky. Ale řeč zde není jenom o této proradně dvojí hře, nýbrž o ještě daleko rozsáhlejší dvojí strategii. Ta vypadá následovně: Neomodernismus, resp. jeho teologičtí pionýři, vystupují proti Kristem ustavenému neomylnému papežství. Avšak stejně tak otevřeně podporují ekumenismus a synkretismus Jana Pavla II., které podle nich dokonce postupují příliš pomalu. Také tito osvícensky inspirovaní teologové, aniž by věděli, komu skutečně slouží, odvádějí nejlepší lóžovou práci tím, že by chtěli omezit Petrův úřad na pouhou reprezentativní funkci ekumenicky sjednoceného křesťanstva (nebo dokonce lidstva ). Totéž platí také o naprosté většině teologů mravouky, kteří troufale upírají papeži každému papeži! právo vystupovat za nezměnitelnou platnost Božích přikázání a proti libertinistickému duchu doby, resp. zednářsko-humanisticky kormidlované pansexualiszaci. Proto jim také zednářsko-sionistická masová média dávají při každé příležitosti ochotně k dispozici sloupce novin a vysílací čas televize. Současně ale zákeřně (protože vědomě nepravdivě) označuje celý chór církevních žurnalistů Jan Pavla II. stále znovu a znovu za beznadějně konzervativního a intolerantního církevního mocnáře vždy, kdy se odmítavě vysloví proti kněžskému svěcení žen, zrušení celibátu nebo ochraně před početím. A dělají to tím radostněji, protože se takto zabíjejí dvě mouchy jednou ranou. Ptáte se, jak je to možné? Vysvětlení není příliš složité. Každý progresisticko-modernistický útok na katolické papežství, zvláště je-li papež kritizován kvůli svému údajnému konzervativismu, okamžitě vyvolá mezi ještě věřícími konzervativními katolíky vlnu solidarity se Svatým Otcem. A to solidaritu, která vyžaduje nyní tím věrněji stát za papežem a alespoň prozatím nedbat jeho ekumenickosynkretických výroků a praktik, aby tím nebyla ještě více oslabována jeho pozice. Ale právě na tohle čeká ďábelská dvojí strategie: Každý útok neomodernistické nebo ateisticky protikřesťanské (a tím zpravidla přímo zednářskosionistické) strany slouží k tomu, aby právě ti ještě pravověrní katolíci, od nichž by Satanova synagoga mohla očekávat nejtvrdší odpor vůči svým likvidačním plánům, nakonec spolkli jedy, které jim Jan Pavel II. servíruje. A to nelze činit dlouho, aniž by si tím obrazně řečeno nezkazili žaludek. Jinými slovy řečeno: Když z pouhé a dobře myšlené věrnosti papeži přistupují na jeden přinejmenším taktický kompromis za druhým, ztrácejí tím postupně svoji vnitřní, morální schopnost odporu vůči zednářským heslům, která jsou jim Svatým Stolcem průběžně předkládána. Plíživě a nezadržitelně jako virus HIV jim pak věrnost papeži oslabuje vlastní duchovní imunitní systém ještě věřících katolíků a tím také poslední hráz proti podvratné zednářské činnosti, která pak přejde v otevřené zbourání (posledních) hradeb přesně v tom okamžiku, kdy užiteční idioti odvedou svou práci. Papež se tedy pomocí této metod přičiňuje, aby (prakticky) všichni katolíci také skutečně spolupracovali na instalování Antikristovy proticírkve. Tím, že papež zdánlivě brzdí příliš spěchající neomodernisty (a tím, že znovu jen zdánlivě trpí jejich 6

7 útoky), dokázal udržet spojení s otálejícími pravověrnými, aby snad nezůstávali pozadu na cestě do pekla. A to jen proto, že se z výše uvedených důvodů cítí povinni obhajovat jej a právě nyní (!!) mu zůstat věrni. O zednářstvu jako takovém přináší autor velice objasňující a po všech stránkách důležité poučení ať už vlastními slovy, nebo citacemi jiných. Postačí zde několik málo ukázek: Jak bystře poznamenal F. A. Six, vykazuje historie zednářstva a všech příbuzných ideologií podivný obrat principu tolerance v intoleranci: Každá jimi hlásaná tolerance se stává intolerancí přesně v tu chvíli, kdy se jako tolerance cítí napadena. Ke své obraně potřebuje intoleranci, protože tolerantním způsobem se v žádném případě není schopna ideologicky obhajovat. Taková ideologie by se buď sama musela vzdát tehdy, kdy by tolerantně rezignovala na svou obranu, nebo musí naopak rezignovat sama na sebe jako ideologii, a stát se tím netolerantní. Jen na podkladě tohoto příčinně daného rozporu byly deismus, zednářství i všechny ostatní svobodomyslné světonázory schopny spojit teoretickou toleranci s praktickou intolerancí. Duchovní i viditelně světská podvratná činnost lóží v zásadě funguje tak, že nižší stupně vždy představují užitečné idioty pro příslušné stupně vyšší, aniž by to ti první samozřejmě tušili. Každý zde jen obelhává a klame ostatní, a přece je sám také obelháván a klamán. I Satan lže sám sobě, když si namlouvá, že jednou bude skutečně moci strhnout na svou stranu celé lidstvo a zmařit věčný Boží plán spásy. Satan samozřejmě obelhává i své nejbližší důvěrné spolupracovníky na vrcholku světového zednářstva, když před ně staví vyhlídku na nejvyšší možnou osobní svobodu prostřednictvím vlády nad celým lidstvem. Ví totiž velice dobře, že sám Antikrist propadl jeho, Satanově, věčné tyranii v pekle mnohem jistěji, nežli všichni ostatní lidé. Antikrist, případně nejvyšší tajné stupně satanské církve, pak dále obelhávají své nejbližší podřízené, když jim slibují velkolepou svobodu podílením se na světovládě, ačkoli každý z nich současně již nyní pomýšlí jen na to, jak by odstranil všechny potenciální spoluuchazeče o uchvácení světového panství! Bezprostředně níže postaveným hodnostem a stupňům je v diferencované míře slibována hospodářská, národní a individuální svoboda, zatímco tito zase dávají svým zednářským spolubratřím nižších stupňů vyhlídku na svobodu duchovní. Úlohou nejnižších stupňů je pak vykonávat na úrovni tzv. základny dvojí druh práce: Jednak mají nadchnout pokud možno celou společenskou vrstvu inteligence pro myšlenku osvobození od údajného duševního a duchovního poručníkování a zotročování, jednak mají širokým lidovým masám které jsou pro výše uvedené věci málo vnímavé hlásat to, k čemu jsou poměrně snadno náchylné, tj. morální i mravní svobodu a nevázanost, tedy oproštění od všech náboženských a etických, především sexuálních tabu. K tomu opravdu není co dodat; vnímavý pozorovatel vidí praktické důsledky kolem sebe doslova na každém kroku. Všechny politické strany, konstatuje Jean Vaquié stručně, jsou projevy zednářstva, ať už je samo vedlo při jejich vzniku nebo do nich následně proniklo. Politické strany samozřejmě mohou vypadat mocnější než samo zed- 7

8 nářstvo, protože se projevují veřejně, zatímco zednářstvo zůstává skryté v pozadí. Ale ve skutečnosti politické strany pracují v závislosti na velké tajné společnosti, která je jejich společným základem. Jsou pouze mluvčími zednářstva pro tu či onu klientelu! Programy politických stran nejsou rovněž ničím jiným než součástí a konkretizací velkého plánu zednářstva. 24. říjen 1929 je totiž dnem krachu na burze v New Yorku, začátkem tzv. deprese, ale ve skutečnosti začátkem revoluce. Čtyři roky Hooverovy vlády jsou vítězným pochodem revoluce dvanáct až patnáct milionů nezaměstnaných. V únoru 1933 přichází poslední úder krize se zavíráním bank. Víc již opravdu nemohly finance udělat pro to, aby zasadily rozhodující ránu a hospodářsky zotročily klasického Američana, který dosud seděl v tvrzi svého průmyslu... Je známo, že každé zbídačení společnosti znamená rozkvět příživnictví a finance jsou největším parazitem. A jak říká autor na jiném místě, kdyby tato kniha ukázala jednomu jedinému čtenáři pravdu a přivedla jej na cestu poznání, nebyla napsána nadarmo. S tím nelze než jen souhlasit. 8

9 Tato kniha nebyla napsána pro hloupé. Předmluva Aha, pak tedy ten, kdo ji napsal, je všemi mastmi mazaný chytrák, který se kdoví jak stal moudrým a učeným! S takovým ovšem nechce mít našinec nic společného. Však sám uvidí, kdo ten jeho brak bude číst. Já rozhodně ne, to není totiž nic pro mne! Okamžik, prosím, právě takhle to nebylo myšleno. Existují totiž dva zcela odlišné druhy hloupých. Jedni obdrželi od Boha jen velice málo rozumu, za což sami pochopitelně nemohou. Ale mezi takové patří opravdu velmi málo lidí. Druzí od milého Pána Boha dostali hodně, dokonce opravdu hodně rozumu, za což ovšem rovněž nemůžou. Avšak ti svůj rozum nepoužívají, nebo přinejmenším ne správně, a za to už tak nějak můžou. Tedy jen pro takhle hloupé nebyla moje kniha psána. Milý čtenáři, třeba bys rád věděl, zda Ty sám patříš nebo nepatříš k takto hloupým. Hloupost má totiž mimořádně mnoho podob, takže je opravdu obtížné ji souhrnně popsat. Ale uvedu zde alespoň její hlavní druhy: Buď člověk nechce svůj rozum používat, nebo jej používá špatně. Existují lidé, kteří dosáhnou požehnaného věku a přesto se v životě ničemu nepřiučí. Mají totiž o každém a o všem své pevné přesvědčení a nedostižné životní zkušenosti, protože už všechno zažili; jim přece nebude nikdo nic vyprávět! Ani pro takové lidi nebyla psána tato kniha. Pak jsou zde jiní, kteří mají za dobré, správné a pravdivé všechno, co za takové považují jejich současníci. Kdo se jim odváží tvrdit něco jiného, než co oni sami četli v novinách nebo viděli a slyšeli vlastníma očima a ušima v televizi, je výstřední pomatenec a buřič, který nemůže být brán vážně. Rovněž pro takové lidi jsem tuto knihu nepsal. A jsou ještě další lidé, kteří nejednou zažili, že o jedné a téže věci byly vysloveny a zastávány rozdílné názory, aniž by se oni sami dokázali rozhodnout, který že z nich by mohl být správný. To je hluboce zdeptalo a udělali si z toho pro sebe závěr, že každý má svou vlastní pravdu. Za takovými lidmi je předem zbytečné s něčím chodit, protože už nikdy nikomu nic neuvěří; snad ještě tak tomu, co mohli vidět na vlastní oči, a toho není příliš mnoho. Rovněž pro takové lidi nebyla moje kniha napsána. A konečně jsou lidé, kteří si za svůj vzor vzali pštrosa, jenž nechce vidět blížícího se lva a proto strká jednoduše hlavu do písku, aby pro něj zůstal svět i nadále krásný. Jenže jak dlouho těmto lidem jejich představy zůstanou? Rozdíl mezi pštrosem a jeho lidskými napodobiteli spočívá v tom, že zvíře rozum nemá, člověk však zcela určitě ano. Přesto jsou skutečně lidé, kteří raději strkají hlavu do písku, než by pohlédli do očí nepříjemné skutečnosti a museli z ní vyvodit důsledky pro své chování. Pro takovéto lidi nebyla má kniha už vůbec napsána. 9

10 Jestliže se, milý čtenáři, v žádné z popsaných skupin nepoznáváš, pak by mohla být napsána pro Tebe. Pokud však shledáváš, že k některé z nich patříš, záleží už čistě na Tobě, zda se staneš tím, pro něhož moje kniha určena byla. Chybná kalkulace Koncem r vyšla současně ve Spojených státech a v Kanadě drobná, nenápadná knížka. Svazeček o 113 stranách ovšem nesl velice neskromný název The City of Man. A Declaration on World Democrary (Město člověka. Prohlášení světové demokracie). Nezasvěcení na tomto titulu neshledávali nic zvlášť zajímavého, a pokud jim bylo vůbec něco nápadné, pak asi nanejvýš okolnost, že dílo nemělo žádného autora, ale zato neméně než sedmnáct vydavatelů, uvedených zde v přísně abecedním pořádku: Herbert Agar, Frank Aydelotte, G. A. Borgese, Hermann Broch, Van Wyck Brooks, Ada L. Comstocková, William Yandell Elliot, Dorothy Canfield-Fisherová, Christian Gauss, Oskar Jaszi, Alvin Johnson, Hans Kohn, Thomas Mann, Lewis Mumford, William Allan Neilson, Reinhold Niebuhr a Gaetano Salvemini. Podivuhodným způsobem se na tomto seznamu vynořilo také v Německu dobře známé jméno emigranta Thomase Manna, který bývá občas označován za nejvýznamnějšího německého spisovatele 20. století. Kniha The City of Man se během pouhých tří měsíců dočkala hned třech vydání (výše nákladu nebyla uvedena), první vydání je datováno listopadem 1940, třetí lednem Dílo bylo vydáno nakladatelstvím The Viking Press v New Yorku. Nakladatelství i vydavatelům bylo zřejmě uloženo co nejrychlejší a nejrozsáhlejší rozšíření Prohlášení světové demokracie, neboť bylo dodáváno téměř do všech větších knihoven nejen v samotných USA a Kanadě, ale i v Evropě. Dokonce se také už uvažovalo i o překladech. Jenže najednou nebyla kniha nikde k sehnání! Nejen proto, že se již nedal koupit ani jediný exemplář, ale nenašla se rovněž ani jedna knihovna, která by dílo zapůjčila. Kdo se po něm poptával, obdržel stereotypní odpověď, že takovou knihu nemají, zmíněný titul že není k nalezení a pod. Exemplář knihy The City of Man, z něhož zde čerpám, se podařilo sehnat až před několika lety za nepopsatelných obtíží a vlastně ještě jen díky šťastné souhře okolností. Asi nikdy nevyjdou na světlo pohnutky osob, které rozhodly o nenadálém stažení knihy, zpočátku tak masivně dodávané na trh. Jedno je však jisté vydavatelé se přepočítali. Svou dlouho očekávanou příležitost spatřovali ve vypuknutí druhé světové války, která jim poskytla nejlepší a nejpřesvědčivější argumenty pro jimi otevřeně propagované vytvoření jediného celosvětového státu: Pokud by totiž na Zemi existoval jeden jediný stát, nemohlo by již nikdy k válce mezi státy dojít. Něco takového muselo být zřejmé i těm nejméně chápavým, a proto se vydavatelé rozhodli využít příznivé hodiny, která pro jejich záměry propuknutím válečné bouře jak doufali právě uhodila. Po objevení se knihy The City of Man se však něco muselo stát, cosi, co vydavatele rychle přesvědčilo, že situaci odhadli špatně. S největší pravděpodobností tím něčím byla naprosto unavená, bezradná a lhostejná reak- 10

11 ce veřejnosti na předložený návrh zřízení města člověka, která vydavatele a muže v pozadí zbavila iluzí. Čas totiž dosud pro jejich záměry nedozrál; každopádně ještě ne pro jejich bezmála otevřené předložení. Ze strategického hlediska se dopustili velice hrubé chyby a nyní jim šlo především o to, aby urychleným stažením knihy co možná nejvíc omezili škody, k nimž by mohlo dojít, kdyby zmatená a překvapená veřejnost správně pochopila, co jí vlastně bylo předloženo. Přirozeně, že to nemohla být nepatrná skupinka sedmnácti osob, která by byla schopna stáhnout zpět knihu, rozšířenou v několika vydáních, a všem americkým i evropským knihovnám vydat sice utajený, ale velice účinný zákaz jejího půjčování. Že se zde opravdu nejednalo o hlouček podivínů, neškodně snících o vytvoření jakéhosi světového státu, prozrazuje už zřetelná, odvážná, ba dokonce mimořádně sebejistá mluva vydavatelů této knihy. Nemůže být tedy pochyb, že tito lidé nevystoupili nijak osamoceně, nýbrž jako členové nějaké velmi mocné tajné organizace. A to nejen kdejaké tajné organizace, nýbrž jako příslušníci jedné z oněch organizací, které si na svůj prapor vepsaly heslo zničení všech národních států a vytvoření jediné celosvětové demokracie. I když z tohoto praporu máme možnost jen občas zahlédnout nepatrný cípek, víme komu patří mezinárodním zednářským organizacím. Že Město člověka nepředstavuje nic jiného, než odhalení prastarého zednářského plánu na násilné sjednocení všech zemí světa v jediný světový stát Antikrista, to ještě dále uvidíme. Napřed si však ukážeme souhrnný přehled obsahu a výstavby tohoto plánu. Demokracie jako světové náboženství Kniha City of Man sestává z Prohlášení (str ), k němu příslušného Návrhu (str ) a z dodatku (str ), v němž je zdokumentováno pozadí vzniku prohlášení a návrhu; rozumí se, že jen v té míře, v jaké je smí veřejnost poznat. Hlavní částí celého díla je však každopádně pasáž, podepsaná všemi sedmnácti členy vydavatelské skupiny, tj. Prohlášení, vytištěné kvůli zdůraznění větším písmem, protože představuje základní program pro město člověka, tzn. pro jednotný světový stát, resp. pro světovou demokracii. Prohlášení začíná snahou o analýzu světové politické situace krátce po vypuknutí druhé světové války a po překvapujících, až ohromujících počátečních úspěších nacistických armád v Evropě. Autoři spatřují nejhlubší důvod vojenské převahy fašistického Německa v masy strhující a nadšení vyvolávající ideologii nacionálního socialismu. Proti této ideologii a její přesvědčivé síle nestálo v demokratických státech Evropy nic, co by se s ní dalo srovnávat. Demokracie neměla žádnou přesvědčivou protiideologii a proto nemohla náporu čelit. Kdo neví, za co má bojovat, tomu chybí motiv a musí nutně podlehnout. Nemá-li demokracie zahynout, jak odvozují autoři z narážky britského ministerského předsedy, pak musí Nový svět tj. Spojené státy pospíšit Starému světu na pomoc. V opačném případě by se také ony samy, poslední bašta demokracie, 11

12 staly dříve či později kořistí nacistického fašismu, který se neuspokojí dříve, než dobude celý svět. Aby se demokracie udržela a uchránila budoucích katastrof, je nezbytné celý svět nově politicky uspořádat: Musí být vytvořen jediný federální světový stát, vedle něhož, resp. mimo nějž už žádný jiný stát nebude existovat. Předobrazem takového světového spolkového státu je v malém kantonálně zorganizované Švýcarsko a ve velkém Spojené státy americké. Nově vytvořený světový stát musí být založen na třech principech: na zákonu, rovnosti a spravedlnosti. Autoři potom nevybíravě kritizují liberalismus, který až dosud prakticky představoval ideologii demokracie; místo na písku pouhého mínění musí být demokracie postavena na skále přesvědčení. Poněvadž však liberalismu síla přesvědčení schází, musí na jeho místo nastoupit jiná světonázorová zásada. Tou je opět sama demokracie, ale chápaná jako víra. Víra demokracie je ono jediné náboženství, které zde bylo již v počátcích všech dob a u všech národů. Je vírou ducha, v níž jsou obsažena všechna náboženství, představuje abstrakci toho, co je jim společné; obsahuje v sobě ve zušlechtěné a vytříbené podobě všechno to, co je v nejrůznějších náboženstvích pozitivního. Pak jsou v knize jednotlivá světová náboženství, buddhismus a hinduismus, židovství (při opomenutí islámu) a křesťanství (oddělené na protestantismus a římskokatolickou církev) podrobena systematickému projednání s ohledem na jejich pozitivní přínos a negativní překážky vzhledem k jednosvětové víře. Všechna dogmata těchto náboženství jsou ve světle vyššího, všezahrnujícího náboženství ducha, tj. víry demokracie, chápána jen symbolicky. Z tohoto pohledu je rovněž zřejmá jejich shoda. Nové universální náboženství musí sloužit vnitřnímu celosvětovému pokroku lidstva, protože nebeské království existuje pouze zde na zemi, jinak nikde. K tomuto konstatování se pojí podrobná kritika stávající sociální nespravedlnosti ve světě. Kapitalismus a marxismus jsou zde označeny za jednostranné extrémy: oba systémy jsou stejně neschopné k řešení hospodářských i sociálních problémů a lidstvo zotročují. Světová demokracie bude podle autorů knihy střední cestou, a principy kapitalismu a komunismu musejí být sloučeny. Hospodářská rovnost bez centralismu to je recept k vytvoření pozemského ráje. Ke konci Prohlášení se pak autoři pokoušejí jimi zamýšlený humanismus srovnávat s amerikanismem, který mu kladou na roveň, a z toho se pak i snaží odvodit vedoucí úlohu Spojených států při zřizování jednotného světového státu. Amerika má za povinnost hrdě i pokorně naplnit tuto svou, osudem jí svěřenou povinnost. Dokument pak končí výzvou k Evropanům i Američanům, ale především k americké mládeži, aby se odhodlaně začalo s prací na obnově světa. Připojený, rozsahem nevelký Návrh tvoří s Prohlášením jeden celek. Navrhují se až do nejmenších detailů zacházející vědecká bádání, která mají co možná nejrychleji dodávat prakticky zužitkovatelné výsledky pro vytváření světového státu. Ve čtyřech bodech je pak podrobněji rozvedeno, jakým směrem se mají ubírat sociologické, politologické, bohovědné a ekonomické výzkumy. Současně jsou zde byť i jen v obrysech už anticipovány i výsledky. 12

13 Důkladnému výzkumu mají být podrobeny: 1) vztahy mezi budoucí světovou demokracií, resp. její vládou na jedné straně a individuálními svobodami na straně druhé, 2) vztahy mezi společností jako celkem a různými církvemi, resp. náboženskými společenstvími, 3) potřeby hospodářské reformy na světové úrovni, které by zavedly sociální vyrovnání mezi lidmi, aniž by se při tom upadalo do praktik diktatury podle vzoru komunistických zemí, 4) zákonodárství, na němž má světová demokracie spočívat. K Návrhu připojený Dodatek pozůstává z vysvětlujících mezitextů, v nichž vydavatelé informují čtenáře, jak se jejich skupina sešla a utvořila, dále z jejího Prvého memoranda, jež pak z největší části přešlo i do Prohlášení, a konečně z tzv. Zvacího listu, určeného řadě nejmenovaných osobností, z nichž některé se pak připojily (které, kolik?) k původnímu přátelskému kroužku. Uvedeno je však pouze 17 (oficiálních) členů skupiny podle přísného abecedního pořádku, z čehož přirozeně není zřejmé, od koho vyšla iniciativa a jak je skupina strukturována. V zásadě se dozvídáme jenom to, kdo je představeným nově vytvořeného výboru, a kteří čtyři z jeho členů patří k nově zvolenému exekutivnímu výboru. Je docela dobře možné, že jména původních vodičů loutek pod Prohlášením nefigurují, nebo že výbor sestává ještě z dalších, tajných členů, kteří měli tehdy tak vysoká postavení v politice a hospodářství, že nemohli riskovat případné odhalení své totožnosti. Vlastní Plán sestává z pěti bodů, na jejichž realizaci musí být pokud možno pracováno současně. 1) Má vzniknout jeden jediný stát, který obsáhne celou Zemi. 2) Tím mají být do budoucna s konečnou platností vyloučeny všechny války. Veškeré hospodářské a sociální problémy musí být co možná spravedlivě řešeny, ale především má být demokracie už jednou provždy etablována jako jediná spravedlivá forma vlády. 3) Demokracie se současně musí stát jednotnou a všeobecnou světovou vírou, protože není ničím jiným než náboženstvím humanismu. Lidstvo se má v nepřetržité, nikdy nekončící evoluci vyvíjet stále výš a výš. Člověk jako ideální prototyp je sám nejvyšším smyslem a účelem bytí, absolutnem, Bohem! 4) Všechna stávající náboženství musí být začleněna do tohoto humanistického náboženství. Ta náboženství, která se nebudou chtít integrovat, protože tvrdošíjně lpějí na doslovném chápání dogmat, budou odstraněna, neboť ohrožují demokracii a tím i samotného člověka. 5) Světový humanismus může být prosazen pouze rozšířením amerikanismu na všechny ostatní země světa. Zřízení světového státu musí proto vyjít ze Spojených států amerických. Satanský plán V případě knihy The City of Man se bezpochyby jedná o více či méně důkladný a zevrubný plán k brzkému a konkrétnímu uskutečnění konečného cíle, který po půldruhé století (tzn. od začátku) nebyl ani na chvíli puštěn se zřetele. Jde o konečný a ústřední cíl všech rozsáhlých snah světového zednářstva (samotnými zasvěcenci označovaného za Satanovu synagogu), totiž o naprosté a konečné zničení 13

14 všech národních států, pravé Církve Kristovy a každého přirozeného uctívání Boha, o uskutečnění naprostého zbožštění člověka a tím také pro nejvýše zasvěcené členy lóží o triumf Satanovy synagogy, tj. brzké a definitivní instalování světové říše Antikrista. Že je ve zmíněném materiálu skutečně předložen program připravovatelů cesty pro Antikrista, prokazuje následující: 1) Autoři The City of Man vůbec neusilují o světový mír, ani o jakýsi světový stát, nýbrž mnohem spíše o celosvětové, jednotné náboženství humanismu, které ovšem v tomto rozsahu může být prosazeno jen brutálním násilím. 2) Avšak takový humanismus je náboženstvím zednářstva, jehož prosazení na celosvětové úrovni je také jeho proklamovaným cílem. 3) V důsledku toho je tedy město člověka programem konečného a neodvolatelného instalovaní zednářského templu humanity Obě shora uvedené teze musí být přirozeně rozebrány a dokázány, aby se potvrdila platnost našeho závěru. Budeme se tedy nejprve podrobněji zabývat první tezí. Místo světového míru náboženství humanity Prohlášení se své vlastní cíle snaží rafinovaně skrývat. Nejprve je v čtenáři vzbuzen dojem, že autorům jde v první řadě o obnovení a trvalé zajištění světového míru, což může být údajně uskutečněno pouze odstraněním národních států i velkých říší. Z toho potom vyplývá, že zřízení celosvětového státu je nevyhnutelné. A dále, že tento nový superstát může mít trvalost pouze tehdy, bude-li spočívat na všeobecném přesvědčení všech lidí a tím je náboženství demokracie. Univerzální náboženství je tedy zdánlivě pouze nezbytnou podmínkou či nutným prostředkem k výstavbě a stabilizaci světového státu, který sám je také jenom nepominutelným předpokladem k dosažení trvalého a spravedlivého míru ve světě. Pokud však předloženou tezi čteme pozorněji, poměrně snadno objevíme, že ve skutečnosti je tomu přesně naopak. V žádném případě není pravou a konečnou snahou samozvaných stavitelů města člověka nějaká starost o uchránění míru, protože jak autoři sami (str. 97) prohlašují, výměna názorů v malé skupince přátel začala v říjnu 1938, brzy po mnichovském diktátu a rozdělení Československa, pokračovala pak začátkem následujícího roku a našla svůj výraz v Memorandu už v květnu 1939, tedy ještě čtvrt roku před vlastním vypuknutím války. A přestože jsou v Prohlášení, stejně jako v Prvním memorandu a Zvacím dopisu sáhodlouhé lamentace na pohromy druhé světové války (která ještě vůbec nezačala!), je na prvním místě (!) jako východisko k rozpracování Prohlášení a Návrhu resp. pro veškerou práci výboru uvedeno následující: Válka se svými peripetiemi které jsou spíše jen křečovitými projevy než skutečnou příčinou současného světového chaosu nemůže být považována za základ a východisko pro plán znovuvýstavby. Plán by měl vypadat tak, aby byl přijatelný a platný i v tom případě, že by se ještě podařilo válku odvrátit ( City of Man, str. 105 ad.; dále jen zkr. CoM). Kromě toho nelze přehlédnout, že nacisté zde nejsou odsuzováni jednoduše pro rozbití míru, nýbrž mnohem spíše proto, že mají v úmyslu zničit civilizaci 14

15 civilizaci což je otevřeně považováno za nesrovnatelně horší zločin. (CoM, str. 18; srv. také tamtéž, str. 14, kde je Amerika označena za dědice veškeré civilizace (!) pro pří-pad, že by padla Anglie.) Kdo nebo co potom skutečně stojí za tak nápadně na odiv stavěnou láskou k míru? Autoři to na jednom místě své knihy říkají zcela nepokrytě: Starý sen o lidech, které považují za bezelstné! Odtud je jim pak také zcela jasné, že smyslem a cílem lidského života, individuálního jako kolektivního, jsou pokrok, rozumový růst a činy, a že předpokladem toho všeho je mír, všeobecný mír (CoM, str. 20). Tím je tedy z ničehož nic ztělesněn čistý humanismus, který opět není ničím jiným, než náboženstvím demokracie (srv. CoM, str. 33): Demokracie je bohatstvím daru oddanosti srdce nejvyšší víře, jež představuje podstatu všech vyšších náboženství. Demokracie není ničím menším a ničím jiným, než humanismem v teokracii a racionální teokracií v universálním humanismu, tj. posledním smyslem a cílem, k němuž je mír pouhým, byť i nezbytným předpokladem. Nakonec je zde bez obalu stanoveno, že se musí Nový zákon amerikanismu identifikovat se světovým humanismem (CoM, str. 60)! A jak je to se světovým státem? Je snad jen pouhým předpokladem míru? I kdyby tomu tak mělo být, byl by tím rovněž nepřímo předpokladem náboženství humanity a ne pouze světového míru, vždyť ten sám jak jsme si právě ukázali je pouze prostředkem k dosažení cíle. Avšak autoři Prohlášení určili tomuto světovému státu mnohem přesnější roli. Tvrdí sice, že všeobecný mír může spočívat výhradně na jednotě lidstva pod jediným zákonem a jedinou vládou a dále říkají, že dokonce i sjednocená Evropa... je šalebným plánem, protože Evropa bez Británie není Evropou, tou je Německo se svými přívěsky, ale také Evropa s Británií i s národy britského Commonwealthu světem už je. Proto musí být město člověka... lidstvo... vtěleno do státu států, do universálního státu (CoM, str. 23 ad.). Ale souhlasí to všechno? Přirozeně že ne! Je to pouhý rétorický trik tvrdit, že Evropa s Anglií jsou již světem. Sjednocená Evropa by byla jak to dnes slyšíme říkat obrovským krokem k míru... Ale svým tvrzením to autoři nemohou dokázat. Zatímco navenek vehementně proklamují jednotný světový stát jako jediný prostředek k dosažení celosvětového míru, jinde skrytě naznačují, co bude skutečnou úlohou tohoto státu států : Protože v demokracii musí být všechno v humanitě, nic nesmí být proti humanitě a vůbec nic mimo ni (!), bude zcela logicky příští světový stát vyhlášen jako diktatura humanity (CoM, str. 34)! A hned vzápětí následuje další pro toho kdo umí číst již neskrývaná hrozba: Avšak nejzákladnější zásadou je, že princip svobody v sobě nikdy nemůže zahrnovat i svobodu ke zničení demokracie a svobody. Když se vrahovi nebo žháři nedopřává svoboda, nemůže být přiznána svoboda někomu nebo něčemu, co by stále ohrožovalo božského ducha v člověku a nad ním (CoM, str. 34 ad.). Světový stát má tedy zaručit, že už nikdo na celém světě nemůže příslušet k jinému náboženství než k náboženství demokracie, tedy humanismu. Pokud bychom použili slov Apokalypsy, šelma dostala moc nad každým kmenem, národem, jazykem a rasou. Všichni obyvatelé světa se jí budou kořit (Zj 13,7 ad.). 15

16 Tím máme prokázáno, že stavitelé města člověka nechtějí napomáhat vítězství celosvětového míru, nýbrž kultu náboženství čisté humanity. Jařmo vyznání této víry je právě tak lehké jako nevyhnutelné; jeho učení jsou stejně tak zřejmá, jako neoddiskutovatelná. Učí, že svět řídí božská vůle ať už je nazývána Bohem nebo božstvem, Svatým duchem, absolutnem, světoduchem či dokonce evolucí... Učí, že v nám známém světě je lidský duch vrcholem projevu Boží vůle (CoM, str. 47). Člověk jako držitel božské vůle, to je člověk, proměněný ve vlastní modlu. Avšak každé modlářské sebezbožňování člověka sahá v konečném důsledku na jeho svobodu. Ve jménu lidské svobody, (která spoluvytváří důstojnost člověka) se člověk stává absolutním zákonem. Jestliže by nad ním existoval nějaký jiný, absolutní Bůh, pak by člověk už nebyl svobodný a ztratil by tím i svou lidskou důstojnost! Jak známo, těmito slovy zdůvodňoval francouzský existencialista Albert Camus svůj militantní ateismus. Pak se už nelze ani divit, že také humanismus Města člověka, ba samotná demokracie je zde výslovně nazývána náboženstvím svobody (CoM, str. 81), nebo což je totéž že je pro autory svoboda účelem demokracie (CoM, str. 49)! Zednářský humanismus První zásada je tedy dokázána: V City of Man jde především o světové náboženství humanity, která má být současně (státní) diktaturou humanity. Podívejme se nyní na zásadu druhou. Světový humanismus je odedávna vcelku neskrývaným cílem zednářstva. Jenom z průhledných taktických a strategických důvodů se obvykle vyhýbá označení své humanity za náboženství. Zednářstvo se nesmí projevovat jako nějaké náboženství, stojící vedle ostatních, nýbrž výhradně jako světový názor, stojící nad všemi náboženstvími. Tomu v žádném případě neodporuje skutečnost, že autoři CoM proklamují svou víru v člověka jako náboženství ; jejich vyznání přece stojí nad všemi ostatními a plně je v sobě zahrnuje. Srovnání mezi (veřejnosti určeným) sebepojetím zednářského světového názoru s CoM načrtnutým náboženstvím nám ihned ukáže perfektně se kryjící shodu. Tím je tedy přímo a bezprostředně prokázáno, že za CoM stojí zednářstvo. Už ve známé Andersonově Knize konstituce z r. 1723, v níž zednáři sedm let po založení první velkolóže podali svou ústavu, se v I. kapitole tzv. Starých povinností, tj. hlavní části celé ústavy, říká: V dřívějších dobách sice zednáři byli povinni příslušet k náboženství, platnému v jejich zemi nebo národě, avšak dnes se doporučuje zavázat se jen k tomu náboženství, s nímž souhlasí všichni lidé... Kapitola VI, 2 to dále potvrzuje: Jako zednáři náležíme pouze k všeobecnému náboženství, o němž už byla řeč (R. Prantner, Zednářstvo. Přehled jako orientační pomůcka, 1 str. 37 a 41). Autoři CoM zcela v témž duchu vychvalují univerzalitu víry ducha, jehož jsou všichni lidé svědky, jako ideální náboženství světového státu. Není snad už jen tato zarážející shoda velmi pádným důkazem pro lóžovou příslušnost našich sedmnácti vydavatelů spisu CoM? 1 V originále Freimaurertum. Eine Punktuation als Orientierungshilfe, Wien

17 Roku 1899 poprvé vydaný a 1981 znovu vyšlý sborník Hvězda Betlémská přináší početné příspěvky německých zednářů o původu, podstatě a cíli zednářstva (podtitul), které jsou snad dokonce myšleny upřímně. Nicméně však mají sloužit zřejmě k tomu, aby především uvedly na pravou míru údajně křesťanský charakter zednářstva a ve věci vlastních lóžových pletich nasypaly veřejnosti písek do očí. Přesto je sborník jednoduše proklamací konečného cíle královského umění, tj. vytvoření světového humanismu, všeobecného lidského bratrství, vybudování Boží říše na zemi. Zvučnými frázemi o víře v Boha, jimiž se mnohé z příspěvků jenom hemží, se vzhledem k otevřeně apologetickým, dobrácky neškodným a zavádějícím tendencím nesmí člověk nechat pomýlit. Friedrich Holtschmidt, od něhož jako vydavatele sborníku pochází také řada publikovaných statí, se sice přiznává (str. 195 ad.) k nesmrtelnosti duše jednotlivce a ke konečnému naplnění duše v zdánlivě transcendentním a osobním Bohu, ale jeho výroky se začínají zamlžovat tam, kde říká: Jedno jediné bratrství a sesterství všech lidí jako dítek Božích, řízených spravedlností Boží říše a vnitřně propojené láskou to je ten zářný ideál Kristem založené říše Boha. Blaženi ve společenství Božím, s pohledem upřeným za hrob do nové duchovní vlasti to je řád Boží blaženosti, k němuž chtěl Kristus lidstvo přivést. (str. 132.) Zde je již Boží blaženost chápána jako čistě světská a jedno jediné bratrství a sesterství všech lidí je zde totožné se společenstvím Božím. Již první věta citovaného příspěvku hlásá: Základní myšlenka společenství svobodných zednářů je totožná s Ježíšovým učením o říši Boží na zemi (str. 131). Srovnejme s tím větu: Zajisté, že na druhém břehu chmurného věku vztyčíme korouhev Boží říše na Zemi (God s kingdom on earth)! (CoM, str. 58.) O takové Boží říši na Zemi není sice v Evangeliu ani slovo, zato tím více u Holtschmidta: Společenství zednářů má za cíl vybudovat a neustále zdokonalovat říši Boží na zemi, kterou Ježíš zvěstoval a založil. Do této práce na Boží říši jsou zahrnuta všechna ideální snažení a veškeré výtvory lidské lásky (str. 124, srv. také str. 81; zvýraznění textu v originále!) Je-li zde ještě lidská láska (všimněme si posunu významu oproti křesťanskému pojmu láska k bližnímu ) představována jako součást adorace Boha, pak na jiném místě už Holtschmidt klidně prohlašuje: Ježíšovo učení o říši Boží (tj. na zemi) stojí nejen nad všemi vyznáními a adorací Boha, ale i nad všemi křesťanskými konfesemi (str. 81). Co je však zde postaveno nad všechna vyznání a adorace Boha, tím může ovšem být pouze jako bohoslužba chápaná všeobecná lidská láska. A skutečně také A. Portig popisuje křesťanské učení slovy: Vy Židé i pohané máte jediného Otce na nebesích, uznejte to a pojďte si podat ruce k bratrství; oba jste rovnoprávnými dětmi svého Otce, který od vás nevyžaduje žádné jiné povinnosti než dětsky prostou důvěru a účast každého z vás na lidské lásce. Veškerá vaše víra, oběti a pokání je duchem, vědomím, vírou. Muži i ženy, páni jako otroci, mladí i staří, všichni máte stejnou lidskou důstojnost a rovná lidská práva. Uznejte to a řiďte se tím. Nechť se ve vás bratrská láska promění ve všeobecnou lásku k člověku... (Holtschmidt 1981, str. 110). Jediná adorace, kterou Bůh údajně vyžaduje, je tedy projev Boží víry v lidské lásce. Těžko říci, jaký má tohle být Bůh; křesťanský zcela jistě ne! 17

18 Ze slov G. Drenckhahna dále pak snadno zjistíme, že zednářský Bůh je Bohem panteistickým: Lidský duch je součástí nekonečného rozumu světového ducha, který je v průběhu života jedince připoután k tělu a po jeho rozpadu se vrací zpět do jednoty vesmíru... Odhlížeje od toho, že každý podle míry a stupně svého duchovního rozvoje i po své tělesné smrti působí v lidstvu nadále, není nemožné a je dokonce pravděpodobné, že substance duše svým vlněním přispívá k vyvolávání stále vyšších forem a stupňů vývoje... Poznáváním pravdy, pronikající přírodu... rozpoznáváme smysl našeho bytí jako součásti velkého organismu, který může trvat jen v harmonii svých jednotlivých částí (Holtschmidt 1981, str. 274 ad.). Znovu si s tím srovnejme následující pasáže z CoM: Vždyť život individua je omezen na vědomí svých hranic... má svůj význam jenom účastí na nekonečné minulosti a pokračováním v nekončící budoucnosti... (CoM, str. 48). Je pravda, že cena individuality je tou nejvyšší... Ale je rovněž pravda, že každý jednotlivý občan musí usilovat o všeobecné blaho, které stojí nad ním, jako stojí nad každou jednotlivou společností a každou předcházející generací (CoM, str. 33). V obou srovnávaných textech je tedy lidství absolutně pojímáno jako organismus, resp. jako všeobecné blaho lidstva a stylizováno do podoby panteistického Boha, i když snad trochu odlišným způsobem. Poslední krůček, tj. přímé prohlášení člověka samého (jednotlivce jako ideálu) za Boha, udělal J. Bertrand: Dnešní svět mocně uchvacuje dvojí hnutí: Na jedné straně usiluje o projevení božství jako jednoty věčné moudrosti, síly a krásy, a na druhé straně dovozuje, že každý jednotlivec může dosáhnout plné blaženosti a být současně středem, kolem něhož se koncentruje veškerá kulturní práce a z něhož vychází síla, štěstí a mír. Toto vyžití se v božství nachází svůj výraz v etice, kterou nám dal v naprosté čistotě, vznešenosti, bohatství a síle jako jediný Ježíš Nazaretský. Na této základně se zdvihá stavba chrámu humanity, v němž má trůnit krása lidství, oduševnělá božskou ideou (Holtschmidt a spol. 1981, str. 139; zvýrazněno mnou!). Že je zde už krása lidství prohlášena za oduševněnou Boží ideu, tzn. že je zbožšťován člověk, potvrzuje nám výslovně také M. Heyne: Nevidím žádný větší rozdíl v tom, když si jedni zbudují své učení na základě bezdogmatického křesťanství, jiní na základě humanity. Humanitou se rozumí toto: Úlohou lóží je vytvořit ve svých členech, a jejich prostřednictvím i v celém světě, ryzí lidskost a pěstovat ji bez ohledu na ustanovení víry. Řekneme-li zde místo božské ryzí lidské v člověku, pak se asi vyjádříme lépe. Vždyť ono ryze lidské v člověku je právě oním božským v protikladu ke zvířecí přírodě, je to vědomí božské podstaty v nás (Holtschmidt a spol. 1981, str. 101; zvýraznění ode mne!). Porovnejme si to ještě jednou s textem CoM: Svoboda nemůže být ponechána těm nebo tomu, kdož neustále ohrožují božského ducha v člověku a nad ním, to je (v interpretaci moderního myšlení) ducha, kterého Ježíš Kristus nazýval Duchem svatým (CoM, str. 35). Ostatně už bývalý velmistr Francouzského Velkého Orientu, Jacques Mitterand, ve své knize ze sedmdesátých let Politika zednářstva 2 přitakával svým německým lóžovým bratřím stejně tak, jako to dělají zednáři z CoM: Vyzdvihnout člověka místo Boha na trůn je možná luciferským hříchem, ale pak se toho hříchu dopouště- 2 V originále La politique des francs-maçons. 18

19 li všichni humanisté od časů renesance. To byl rovněž jeden z obžalovacích bodů známé první exkomunikace papeže Klementa XII. roku Exkomunikace, která dodnes na zednářstvu spočívá, jej však nijak zvlášť neznepokojuje... (Jacques Ploncard d Assac, Tajemství zednářů, 3 str. 203). Vraťme se však ještě na chvíli k již zde citované Hvězdě Betlémské, kde rovněž br C. Wolff pateticky prohlašuje: Pravé lidství je tím, oč usilujeme. Bylo svízelně vydobyto v průběhu dlouhých kulturních období, a přece je Bohem vloženo do každé dětské duše, lidství, které tušíme a na jehož sociálním prahu teprve stojíme, a přece již plně neseme ve své hrudi. Lidství, z něhož vychází smělejší rozlet všeobecného vývoje, který nazýváme také cizím slovem humanita ; lidství nikoli v podobě formulek a bezduchého omílání, nýbrž v čistém svědomí a usilovném duchu, ne v pyšném egoismu, nýbrž v sebezapírajícím obětování se, krátce řečeno: čisté, plné a celé lidství to je naše síla. Na této cestě, majíce svůj cíl zřetelně před očima, zvítězíme, neboť kráčíme po Božích cestách a cesty Boží jsou správné (Holtschmidt a spol. 1981, str. 327 ad.). V těchto větách se již začíná opatrně ozývat jeden svět, univerzální svět resp. stát států tam, kde je řeč o lidství, na jehož sociálním prahu teprve stojíme! Drenckhahn jde dokonce ještě dál: Praktický idealismus musí ještě víc a víc pronikat lidstvo, jestliže má nastat kulturní pokrok. Současně ale nesmí být samoúčelem jednotlivý člověk, ani jednotlivý stát (!), nýbrž každému musí tanout na mysli jednotné lidstvo jako cíl (Holtschmidt a spol. 1981, str. 305). S tím koresponduje také výrok vysoko postaveného zednáře našich dnů, velmistra Velké francouzské národní lóže Richarda Dupuye z roku 1974 v Europa Parlament, tedy v tiskovině velice specializovaného a důvěrného charakteru, která je zaměřena na politické kruhy. (Ploncard d Assac 1989, str. 144.) Dupuy zde neostýchavě a více méně již otevřeně přiznává: Pracujeme na vytvoření univerzální republiky, k níž se jde přes sjednocenou Evropu (cit. jako výše, str. 147). Nakonec si ještě porovnáme následující představy o jednotném zednářském náboženství z Hvězdy Betlémské s vizemi o světovém náboženství v knize The City of Man : Holtschmidt prohlašuje: Ježíšovo učení o říši Boží stojí nade všemi vyznáními a veškerou bohoslužbou celého lidstva. Nevylučuje žádné vyznání, nýbrž usmiřuje a pojí jejich veškeré rozdílnosti v jedinou základní myšlenku (str. 81). V CoM (str. 45) můžeme číst odpovídající stanovisko: V katolictví ospravedlňuje a interpretuje demokracie řeč jednotlivých vyznání víry jako vlastní dialekty. Holtschmidt pak dále říká: Pravé křesťanství je takové, které stojí nade všemi vyznáními světa a všemi způsoby vzývání Boha v lidském duchu (str. 125). A v CoM (str. 45) je humanismus označen za universální náboženství lidského ducha! Holtschmidt stanovuje: Ježíše se nesmí dovolávat nikdo, kdo sám nedospěl do těch výšin, kde je každý způsob bohoslužby rovnocenný. Z TĚCHTO VÝŠIN NÁM TOTIŽ JEŽÍŠ ZVĚSTOVAL BOHA (str. 125; zvýraznění v originále!) Autoři CoM (str. 46) prohlašují rozhodným tónem: Nikdy nepropadneme natolik pochybám, abychom se obrátili od vyššího a všeobjímajícího náboženství k nižšímu. 3 V originále Das Geheimnis der Freimaurer, Stuttgart 1989, str

20 Dále Holtschmidt kategoricky určuje: Dogmatika křesťanského náboženství nemůže být nikdy základem zednářství. Zednářské společenství zahrnuje celý svět a náboženské kulty všech národů (str. 125). Odluka od státu a Církve, potvrzují autoři CoM (str. 46) je a zůstane základem, z něhož se zdvihá svrchovanost světového humanismu a světové demokracie katolicita všeobecného vyznání víry obsahuje a interpretuje každou, i tu nejníže stojící víru. Vyznání (konfese), říká J. Bertrand (Holtschmidt a spol. 1981, str. 138) jsou jen formami, do nichž je vléván obsah víry lidí. Neexistuje žádné vyznání, které se smí vydávat za náboženství jako takové. A stejně tak poukazují autoři CoM na to, že žádný z těchto dialektů [tj. jednotlivých náboženství] byť i byl úctyhodný a neporušoval občanská práva nesmí zaujímat postavení universálního jazyka, který by vyjadřoval pospolitou víru lidí. Ta totiž vyhlašuje všechna dogma za pouhé symboly a bere je za vlastní; naproti tomu církve jsou spoutány literou... (CoM, str. 45). Vlastně by nás ani neměla zarážet shoda mezi tímto nakonec ještě poměrně zdrženlivým zednářským sborníkem (podle textu recenze na záložce knihy poskytujícím široký obraz situace uvnitř zednářstva té doby, tj. na přelomu století), mezi výroky předního francouzského zednáře sedmdesátých let a idejemi i směrnými plány zlověstného výboru. Pokud by však i nyní ještě někdo pochyboval o zcela výhradně zednářském charakteru City of Man, pak jeho pochybnosti musí definitivně zmizet po přečtení paralel, které následují. Pozdrav od Lessinga Už proslulý literát Gotthold Ephraim Lessing ve svých Zednářských rozhovorech 4 dovoluje zřetelně nahlédnout, že zednářstvu se nakonec jedná pouze o odstranění všech politických, národnostních, náboženských a sociálních přehrad mezi lidmi na celé Zemi. Ve své poznámce k této knize (cit. místo 377) píše Brigitte Petersová: Lessing byl r členem hamburské zednářské lóže U tří sluncí, ale protože přišel brzy o iluze vzhledem k stavu zednářského společenství, jež se rekrutovalo především z příslušníků šlechty a bylo zaměřeno hlavně na udržení stávající hierarchie ve státě a náboženství, brzy z lóže zase vystoupil. Podle svědectví svého hamburského přítele Bodeho ( ) měl být Lessing dotazován Mistrem Stolce Rosenbergem, zda něco objevil proti náboženství a Církvi. Samozřejmě, chtěl jsem, a také jsem to našel!. Ve svých Zednářských rozhovorech se Lessing neobrací na formální, ale na potenciální a opravdové přívržence zednářství, jejichž příslušnost k zednářstvu se projevuje ve skutečně rozpoznatelných činech, směřujících k odstranění nerovnosti mezi lidmi, způsobené státem, majetkem a náboženstvím. Ostatně v podstatě nic jiného než Lessing jen v poněkud konkrétnější formě neplánuje ani kolektiv autorů CoM. Lessing ve Druhém rozhovoru nechává Falka 4 V originále Freimaurergesprächen und anderes. Ausgewählte Schriften, München