První test vozu Elbee v Česku: Speciál pro invalidy překvapil! strana 19

Transkript

1 Koupí tohoto časopisu podpoříte Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 10/2014 Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč První test vozu Elbee v Česku: Speciál pro invalidy překvapil! strana 19

2

3 EDITORIAL Bod zlomu obsah Dobré zprávy Festival integrované tvorby Život bez bariér Individuální vzdělávací plán Non-Handicap a Pragomedica Evropský stolní tenis 4 5 Anketa Jak oslovujete veřejnost? 7 Božena Jirků: Konto Bariéry je nekonečná sbírka str. 8 V Dánsku policie zatkla dva muže a ženu, kteří prodávali samolepky a pod rouškou charitativní sbírky tak pomáhali financovat radikální hnutí Islámský stát. Ve stejnou dobu chodil po Praze (a předtím po Brně, Ostravě a Kolíně) němý muž. V ruce držel podivný arch, na kterém stálo, že sbírka slouží k vytvoření regionálního centra pro neslyšící a tělesně postižené. I zde se našli tací, kteří (přestože neměl žádný průkaz a nebylo možno se s ním nijak domluvit), mu přispěli. Veřejné sbírky samozřejmě neprobíhají jen na ulici, kde často zavánějí podvodem. Mají různou podobu a ostatně i díky nim se mohli rodiče Ashyi Kinga, pětiletého britského chlapce s rakovinovým nádorem na mozku, nedávno rozhodnout pro jeho léčbu v Protonovém centru v Praze. Umožnila jim to organizace Kids n Cancer UK a jeden anonymní dárce, kteří potřebné necelé dva miliony korun malému Ashyovi poslali. Snahu pomoci potřebným mnozí zneužívali i v minulosti. Podstatné však je, že těch, kteří jim na to nenaletí, v Česku přibývá. A tak americká agentura pro mezinárodní rozvoj USAID zařadila při hodnocení postkomunistických zemí Česko k těm, jež mají rozvinutý občanský sektor. V hodnocení se dokonce v souvislosti s naší zemí hovořilo o neustálém zlepšování. (Není nezajímavé, že před námi je několik let Estonsko a Polsko.) Proto když se rozjelo internetové šílenství s poléváním se vodou, mohlo leckoho napadnout, že ve sbírkách potřebným došlo k jistému posunu či zlomu. Přestože studená voda nemá vůbec nic společného s amyotrofickou laterální sklerózou (a původní nápad přivodit si pomocí kbelíku s ledem a vodou pocit, který nemocní s diagnózou ALS mají, je jen geniální marketingový tah), šly do toho tisíce lidí. Pravděpodobností hraničící s jistotou je, že ti, kteří se zrovna nepolili, alespoň chvilku přemýšleli, jak by mohli pomoci jinak. A že si přitom uvědomili, jak je pomoc potřebným důležitá. Na stát se ve všem spoléhat prostě nelze a neziskové organizace jsou a budou nedílnou součástí moderní společnosti. Jiří Suchý nedávno prohlásil, že kapitalismus je lepší než socialismus, ale horší, než si představoval. No není to výzva? Přeji vám inspirativní čtení o veřejných sbírkách. Jindřich Štěpánek Téma: veřejné sbírky Božena Jirků: Konto Bariéry je nekonečná sbírka 8 11 Opravdu vás lidé slyší? A vidí? Chybějí nám vzory Co všechno by dárci (ne)měli vědět Auto Moto Čtyřkolka z Loštic Příběh Konta Bariéry Dělání dělá člověka Umělci Konta Bariéry Jitka Štenclová: Maluji z vnitřní potřeby Nové zahraniční technologie Domácnost v mobilu Na cestách Neapol: Atmosféra bez příkras Poradna pro bezbariérová řešení ČVUT a Konto Bariéry: Nová spolupráce právě pro vás 30 Péče o osamělé děti Vrácené děti Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1 Kudy kráčíš, česká charito? 33 Poradna Jak správně a transparentně na veřejné sbírky Křížovka o ceny 38 Umělci Konta Bariéry Jitka Štenclová: Maluji z vnitřní potřeby str. 24 Nové zahraniční technologie Domácnost v mobilu str. 26 Vydává Spolek přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek ( jindrich.stepanek@muzes.cz, mobil: ) Redakce: Zdeněk Jirků ( zdenek.jirku@muzes.cz), Štěpán Beneš ( stepan.benes@muzes.cz), Radek Musílek ( radek.musilek@muzes.cz), Jan Šilpoch ( jan.silpoch@muzes.cz) Manažerka redakce: Kateřina Uhrová ( katerina.uhrova@muzes.cz, mobil: ). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, Praha 1 Mobil: Telefon: Web: info@muzes.cz Redakční rada časopisu Můžeš: MUDr. Alena Dernerová, PhDr. Jiřina Šiklová, CSc., Mgr. Tomáš Cikrt, PhDr. Martin Kovář, Mgr. Sri Kumar Vishwanathan, Lenka Kohoutová, Mgr. Jan Šesták, MUDr. Jiří Soukup Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč. ISSN Toto číslo vychází v říjnu Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch Péče o osamělé děti Vrácené děti str. 31 Partneři redakce: 3

4 DOBRÉ ZPRÁVY časopis pro ty, kteří se nevzdávají Festival integrované tvorby Brněnské Bezbariérové divadlo Barka oslaví 20 let festivalem. Foto: archiv BD Barka Brněnská nezisková organizace Liga vozíčkářů provozuje už 20 let Divadlo Barka jako místo, kde se mohou realizovat lidé v uměleckých aktivitách bez ohledu na handicap. U příležitosti těchto kulatých narozenin pořádá během celého října festival integrované tvorby FEST IN. S podtitulem Postiženi uměním chce zasáhnout co nejširší spektrum publika. Ze souborů, které mají Barku jako domácí scénu, v rámci FEST IN vystoupí například integrované Divadlo Járy Pokojského s inscenací Přelet nad kukaččím hnízdem ( od 19.00), dále s pohádkou pro děti a s hrou podle Járy Cimrmana České nebe ( od 19.00). Činoherní část doplní soubor Ještě chvilku z pražského Jedličkova ústavu a sdružení Asistence. V Barce se objeví i Balet Globa z Olomouce a Bílá Holubice z Ostravy, soubory, v nichž tančí lidé s postižením. Do programu bude zařazeno i brněnské divadlo Feste s integrovaným představením, projekt divadla Aldente s herci s Downovým syndromem nebo další taneční skupina, která v Barce trénuje a vystupuje pravidelně, Integra Cyranovy Boty. Hudební delikatesy pak nabídne Benebend angažující hudebníky s mentálním postižením a sdružení Veleta. Představí se i pražská Inventura ( od 19.00), tvořená rovněž umělci s mentálním postižením. Festivalu se zúčastní i SUUD Soubor unikátně unylých divadelníků nebo Cimrman Revival s benefičním představením určeným pro sdružení APLA pomáhající lidem s poruchami autistického spektra. Další podrobnosti získáte na cz. Vstupné na festival bude 100 Kč. Život bez bariér Na výstavišti Černá louka v Ostravě se 10. až 12. října koná třetí ročník výstavy zaměřené na seniory a osoby s handicapem Život bez bariér. Zaměřuje se na seniory a osoby s handicapem. Cílem výstavy je pomoci lidem s různými druhy handicapů, a to jak zdravotními, tak společenskými a přispět tak ke zlepšení jejich života i integrace do společnosti ve všech sférách činnosti. Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis. Čtěte Můžeš na Vážení čtenáři, své postřehy a názory nám pište na info@muzes.cz nebo na adresu redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, Praha 1. Na výstavě Život bez bariér můžete vyzkoušet různé pomůcky. Foto: archiv pořadatele rů a exteriérů. Dalším zpestřením je výstava Kreativ, která je určena všem, kteří rádi tvoří a mají rádi originální výrobky bižuterii, keramiku, oblečení, doplňky apod. Letos nově se uskuteční také výstava kreativního pečení Sladké pečení. V rámci vstupného na výstavu Život bez bariér tak budete moci navštívit další tři výstavy. Otevírací doba je , v neděli Vstupné 70 Kč; důchodci, studenti, děti a ZTP 50 Kč; hromadné vstupné nad dvacet osob 20 Kč. Individuální vzdělávací plán Rytmus od klienta k občanovi, o. p. s., pořádá 21. října od 9.00 do seminář pro učitele s názvem Tvorba a využití individuálního vzdělávacího plánu (IVP). Chce pedagogům pomoci s používáním základu kvalitního vzdělávání žáků se znevýhodněním. Individuální vzdělávací plán nemůže být formální formulář, ale živý dokument, který při dobrém nastavení bude učiteli ku pomoci. Z IVP by učitel i rodič měli jasně vědět, co se bude žák učit a jakým způsobem. Také jakým způsobem bude hodnocen. Během semináře se účastníci budou zabývat také tím, jak efektivně definovat vzdělávací cíle vzhledem k individuálním potřebám žáků. Jak sestavit IVP tak, aby dosáhl formy nástroje, který pomůže při každodenní pedagogické práci se začleněným žákem. Okruhy semináře: legislativní a jiné dokumenty vztahující se k tvorbě IVP zjišťování potřeb žáků se speciálními vzdělávacími potřebami týmová spolupráce etapy tvorby IVP seznámení se s nástrojem přístupu zaměřeného na člověka vyhodnocení kladů a možných úskalí práce s IVP reflexe postupu práce s IVP ve škole Lektorka: Michaela Němcová, více informací, online přihláška a platba na Termín přihlášek je 7. října. Účastnická cena je 1200 Kč, počet přihlášených max. 20. Individuální vzdělávací plán pomáhá studentům s postižením. Foto: Ladislav Polnický 4 Na výstavě najdete pestrou nabídku firem poskytujících sociální a asistenční služby, úpravy bydlení, vozidel, možnosti trávení volného času a cestování. Uvidíte praktické ukázky pomůcek pro seniory a handicapované např. speciálně upravená vozidla, můžete si nechat vyšetřit sluch a chodidla pro výrobu individuální ortopedické vložky. Připraven je také doprovodný program plný přednášek na různá témata, např. Jak se žije seniorům, Bezpečnost seniorů, Bezbariérová dovolená v Česku, Zdravá výživa aj. Návštěvníci mohou zhlédnout také vystoupení tanečního souboru Jiřinky z Paskova a taneční vystoupení dětí ze společnosti Jekhetane, o. p. s. Výstava Život bez bariér probíhá souběžně s výstavou o bydlení Teplo domova, kde budou prezentovány novinky a trendy z oblasti stavebnictví, vytápění, vybavení interiémůžeš / číslo

5 Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 9/2014 M09_2014.indd 1 Jednotlivý výtisk 30 k č / Předplatitelé 20 k č 8/13/2014 6:41:11 PM ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ 7 8/2014 M0708_2014.indd 1 Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč 6/13/2014 8:33:53 AM Non-Handicap a Pragomedica Výstaviště v pražských Holešovicích hostí října tradiční výstavu Non-Handicap. Společně s ní je pořádán i veletrh Pragomedica, který je místem setkání odborné zdravotnické veřejnosti a zdrojem informací o vývojových trendech v oboru. Podtitul Váš kvalitní život bez překážek prozrazuje, že výstava Non-Handicap se snaží napomáhat lidem s různými druhy handicapů a jejich překonávání pro aktivní život od nejmenších dětí s postižením až po seniory. Osvědčené spojení obou veletrhů je místem setkávání nejen samotných lidí s handicapem, ale také prezentací výrobců, dovozců, prodejců pomůcek a chráněných dílen. Připraven je rovněž doprovodný program zahrnující vzdělávací semináře, odborné přednášky, poradenství, ukázky činnosti neziskových organizací, výcvik asistenčních psů atd. Více informací najdete na -handicap.html. Vstupné na veletrh Non- -Handicap 2014 je zdarma. Otevírací doba st čt , pá Evropský stolní tenis Stolní tenisté s mentálním postižením se utkají v Hradci Králové. Foto: archiv SK Integra HK Stolní tenisté s mentálním postižením se utkají na otevřeném mistrovství Evropy od 25. října do 1. listopadu v Hradci Králové. Pořadatelem akce je z pověření mezinárodní organizace INAS a Českého svazu mentálně postižených sportovců SK Integra Hradec Králové. Jedná se bezesporu o největší sportovní událost lidí s mentálním postižením, jaká kdy byla v Hradci Králové uspořádána. Přepokládá se účast 17 zemí, 85 hráčů, 45 trenérů, 10 představitelů mezinárodních organizací, 25 mezinárodních rozhodčích a 15 organizátorů z SK Integra Hradec Králové. A jelikož je ME otevřené, očekává se i start sportovců z Asie, protože tento turnaj bude poslední větší nominační akcí před Global Games 2015 (Světové hry mentálně postižených) v Ekvádoru. Hrát se bude ve Sportovní hale Třebeš. Vstupné dobrovolné. Další informace na Z REDAKČNÍ POŠTY Když inkluze nebyla Vážená redakce, dovolte mi přidat úvahu k tématu inkluze, které jste se nedávno věnovali. Moje školní léta se odehrávala v hluboké totalitě. Jelikož mám od dětství obrnu postihující nohy, chodím o berlích. Přestože minulý režim s postižením v běžné škole nepočítal, mně se podařilo vystudovat. Zásluhu na tom měli mí rodiče. A také jsem měl štěstí na pedagogy i spolužáky. Moje neohrabaná chůze byla pomalá, ale nebránila mi v samostatnosti. S výjimkou tělocviku jsem v ničem nezaostával. A to byl podle mého názoru důvod, proč mě dobře přijali i bez nějaké speciální průpravy školy. Nikdo se mnou neměl práci navíc. Kluci mi sice občas v zápalu hry utekli nebo podrazili berle, ale brali mě jako parťáka. Říkám si, jak by to vypadalo, kdyby se mnou chodil asistent. Pochybuji, že bych zažil kouření na záchodech. Myslím, že by se mi děti vyhýbaly. A rozhodně by jim nikdo nemohl nařídit, aby mě braly. Nechci tím říct, že by inkluze nařizovala, chápu, že jde o přijímání odlišnosti jako běžné věci a je lepší než segregace. Jen se mi zdá, že někteří lidé to berou jako náboženství, a přitom je to v absolutním pojetí utopická vize. Všichni prostě zapadnout nemůžou. Kolektiv si vždy najde někoho, koho úplně nepřijme, i bez postižení. Smazat vnímání odlišnosti je nemožné. A je i na postiženém, jaký je, jestli se s ním ostatní budou chtít bavit. Zkrátka, úspěch v tomhle nikdo nezaručí. Josef Novák, Jihlava Vážený pane Nováku, vaše osobní zkušenost je jistě podnětem k úvaze. Absolutní dokonalosti nelze bezpochyby dosáhnout nikdy v ničem. Jistě se však shodneme, že i samo směřování má smysl. Ostatně z vašich slov nevyplývá odpor k inkluzi, ale spíše k prosazování představy, že se to vždy musí povést. Vy sám jste však krásnou ukázkou, jak to vypadá, když se inkluze povede, byť to tehdy nebyla řízená a prosazovaná záležitost. Bohužel však existují i příklady opačné. (red) Díky za inkluzi Koupí tohoto časopisu podpoříte Jiří Vyorálek: Pomáhat s humorem je jedna z mých nejlepších rolí strana 17 Milí přátelé, chtěl bych Vám poděkovat za to, že jste se věnovali tématu inkluze. Je to problematika velmi palčivá pro nás rodiče postižených dětí. Moje dcerka s těžkou mozkovou obrnou navštěvuje už třetí základní školu a snad jsme konečně našli to správné místo. Předchozí vedení škol i přístup učitelů byl, řekněme, nevstřícný. Teď jsme spokojeni, stále však bojujeme s otázkami financí. Osobní asistence a asistence pedagoga je pro naši dceru nezbytnost. Oslovujeme úřady i nadace a sponzory. Za tu námahu nám to ale stojí. Představa, že by dcerka nechodila do běžné školy, mě děsí. Snad to jednou bude normální, že každá škola přijme jakékoliv dítě bez ohledu na jeho handicap. Díky těm, kteří o to usilují. Snad mohu mluvit za všechny rodiče postižených dětí, že jsme za každý pokrok vděční! S pozdravem Marie Horňáková, Zlín Vážená paní Horňáková, děkujeme vám za pozitivní reakci na naše články věnované inkluzi. Nesnáze rodičů usilujících o integraci jejich dětí do běžných škol si uvědomujeme. Však se Konto Bariéry snaží tyto rodiny podpořit nejrůznějšími způsoby. Jak ovšem praxe ukazuje, pro některé děti s postižením je v určitých případech naopak děsivé chození do běžné školy. Důvody mohou být různé. Jsme rádi, že vám se pro dceru podařilo najít vyhovující vzdělávací instituci. Přejeme hodně studijních úspěchů a dobrých spolužáků i učitelů! (red) Lázeňská seznamka Vážení přátelé, dodatečně se ještě vracím k letnímu tématu vztahů postižených. Můžeš se mi dostal do ruky až koncem léta, když jsem se vrátil z lázní. A mimochodem právě tam postižení navazují vztahy moc rádi. Už jako kluk jsem své první lásky a zkušenosti se slečnami zažíval právě hlavně tam. I proto jsem se na tehdy ještě dlouhé pobyty začal s dospíváním těšit, zatímco jako malý špunt jsem brečel a držel se maminky, že tam nechci. Chvála bohu (přírodě či státu, jak kdo chce) za ně. Za lázně i slečny (v jejich případě bych však díky omezil jen na boha či přírodu, stát s nimi naštěstí nikdy neměl nic společného). Dnes už jezdím do lázní opravdu především za rehabilitací, vztahy už mám naštěstí vyřešené díky svojí manželce. Nepotkali jsme se v lázních, ale znám nemálo těch, kteří si odtamtud partnerku domů přivedli. Ať už to byla pacientka nebo zdravotnice. Takže, milí dosud nezadaní pánové, i když léto končí, neváhejte vyrazit do lázní! A totéž platí i pro Vás, dámy! Když nic jiného, uděláte tím něco pro své zdraví! Ať se Vám daří! Pavel Jakubec, Praha Vážený pane Jakubče, není nad dobrou radu zkušeného člověka z praxe. Když navážeme na volnou notu vašeho dopisu, zbývá dodat, že zdravotní pojišťovny vlastně úhradou lázeňské péče řeší za jedny peníze dvojí problematiku zdraví a vztahy, potažmo i demografický vývoj naší společnosti. (red) Své postřehy a názory nám pište na info@muzes.cz nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova Praha 1. Jachtař, který objevil loď pro vozíčkáře strana 20 Koupí tohoto časopisu podpoříte 5

6 ANKETA časopis pro ty, kteří se nevzdávají Přemysl Filip ředitel Nadačního fondu Českého rozhlasu Klíčové je to, zda je sbírkový projekt důvěryhodný, má jasnou identitu a lidé mu věří. To se v případě projektu Světluška Nadačního fondu Českého rozhlasu evidentně daří. Snažíme se propojit samotný akt přispění na pomůcky či vzdělávání pro těžce zrakově postižené a nevidomé se zážitkem pro samotného dárce. Tímto zážitkem může být návštěva kavárny PO- TMĚ, účast při Nočním běhu pro Světlušku nebo zisk jednoho ze světluščích sbírkových předmětů na památku v rámci celonárodní sbírky. Při propagaci jednotlivých akcí využíváme i spolupráce se známými osobnostmi. Širokou veřejnost se snažíme seznámit se světem zrakově handicapovaných také prostřednictvím tradičních i nových médií. Vendula Kodetová manažerka pro vnější vztahy, Diakonie ČCE Diakonie ČCE je druhým největším poskytovatelem sociálních služeb a občanské pomoci u nás. Veřejnost oslovujeme přirozeně na co nejširší platformě prostřednictvím lokálních i celostátních kampaní, kulturních, charitativních a vzdělávacích akcí, článků a vstupů v médiích, komunit na sociálních sítích. Naším cílem je vést diskusi k zásadním tématům, jež právě rezonují, anebo jsou naopak v širším povědomí opomíjena či přímo tabuizována. Takovým příkladem jsou zdravě kontroverzní dlouhodobé kampaně, zaměřené proti diskriminaci starších lidí a lidí ohrožených vyloučením ze společnosti (OtevřenoSeniorům.cz, Vyloučení.cz). Diakonie dále otevírá veřejné sbírky na pomoc potřebným, mj. velikonoční Postní sbírku pomáhající sirotkům v Etiopii anebo povodňovou sbírku v čase mimořádné humanitární situace. Jak oslovujete veřejnost? Terezie Sverdlinová ředitelka Nadace Terezy Maxové dětem Jak říkával profesor Matějček: Rozumět znamená pomáhat. Nadace se snaží synergicky využít všech dostupných možností a kanálů komunikace směrem k veřejnosti. Ať už je to pravidelná interakce s médii, příprava speciálního newsletteru pro dárce, partnery či sympatizanty, aktualizace nadačních sociálních sítí (Facebook, Twitter, LinkedIn, Google), pořádání nadačních akcí, případně účast na akcích našich partnerů či reklamní a fundraisingové kampaně. Také jsme iniciovali vydávání občasného magazínu Edice Otvíráme, který pro všechny aktéry systému péče o dítě vytváří bezpečný prostor, v němž mohou sdílet své názory, zkušenosti, naděje i obavy. Přišlo nám, že platforma pro sdílení a komunikaci v dané oblasti je zúžená, a přitom tak potřebná. Monika Ticháčková PR specialistka, Centrum Paraple Centrum Paraple se snaží oslovovat veřejnost nejrůznějšími způsoby. Vydáváme časopis Svět s Parapletem, prodáváme produkty s vlastním designem, staráme se o naše internetové fanoušky na facebookovém profilu Centra Paraple a mnoho dalšího. Cílem těchto aktivit je přiblížit širší veřejnosti problematiku lidí s handicapem, představit činnost Centra Paraple a získat finanční prostředky na informační, poradenské a rehabilitační služby, které poskytujeme našim klientům. Nejúspěšnější jsou dvě veliké akce, které každoročně pořádáme Běh pro Paraple a Dobročinná akademie Zdeňka Svěráka. Aktuálně jsme ponořeni do příprav právě Dobročinné akademie, která se uskuteční v úterý 28. října. Věříme, že se nám podaří připravit pestrý program a přilákat tak co nejvíce televizních diváků a rozhlasových posluchačů. DOBRÉ ZPRÁVY Nový domov. Devadesát mentálně postižených lidí ze Zašové na Valašsku se může těšit na nový domov. Nevyhovující prostory kláštera a klášterní školy vymění za moderní bydlení. Tři nízkoprahové domácnosti určené pro ty, kteří potřebují nepřetržitou pomoc, a jedno centrum pro odpočinek se již začaly stavět na pozemcích patřících místnímu Domovu pro osoby se zdravotním postižením. Nejlepší péče. Nejlepší pečovatelku mají v Českém Krumlově. Za svůj přínos v péči o seniory a zdravotně postižené byla při příležitosti výstavy Šikovné ruce našich seniorů pro radost a potěšení 2014, kde své výrobky vystavilo na tisíc klientů sociálních služeb, oceněna Eva Dvořáčková ze společnosti Domy s pečovatelskou službou, o. p. s., sídlící v Českém Krumlově. Paní Dvořáčková pracuje jako pečovatelka u seniorů už osm let a porota ocenila hlavně její profesionalitu a neutuchající zájem. Pomoc pro rodiny. Od nového roku bude ve Stodě na jižním Plzeňsku pomáhat lidem s mentálním postižením, jejich rodinám a příbuzným, kteří o ně pečují, tzv. odlehčovací služba. Novou službu má poskytovat příspěvková organizace Centrum sociálních služeb Stod a má pomoci překlenout období, kdy se příbuzní nemohou o mentálně postiženého člověka sami postarat, například tedy při nutné hospitalizaci nebo v době dovolené. Pro přechodnou péči budou ve Stodě vyhrazena tři lůžka, délka pobytu může být různá, od týdne až do tří měsíců, vše bude na individuální domluvě. Centrum ve Stodě poskytuje kromě aktivní péče také sociální aktivizační služby a odborné sociální poradenství. Vedle nového odlehčovacího programu stále běží projekt transformace. Do konce roku by se měla ukončit první etapa a klienti se rozstěhují do tří domácností po šesti lidech, které vznikají v samotném Stodě, ale i do dalších v okolním Holýšově, Nýřanech a Dnešicích. V druhé etapě vznikne samostatné chráněné bydlení také ve Vejprnicích, Tlučné, Nýřanech, Staňkově a v Chotěšově. Projekt má za cíl pomoci klientům osamostatnit se a zapojit se do běžné společnosti. Pro bikery i vozíčkáře. Nové Město na Moravě otevřelo v září v lese Ochoza, blízko sportovní haly Vysočina Aréna, na 30 kilometrů nových jednosměrných úzkých stezek, známých jako singltrek. Na své si přijdou rekreační jezdci na horských kolech, ale i handicapovaní. Projekt zahrnuje čtyři druhy stezek podle obtížnosti, od těžkých až po jednoduchou trasu s úsekem vhodným pro vozíčkáře. Trasy mají sloužit až do zimy, hlavní nápor zájmu očekávají zřizovatelé ale až příští rok. (šb) 6

7 Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 9/2014 M09_2014.indd 1 Jednotlivý výtisk 30 k č / Předplatitelé 20 k č 8/13/2014 6:41:11 PM Nově můžete časopis Můžeš i poslouchat! Audioverze časopisu v elektronické podobě je určena jednak slabozrakým či nevidomým a jednak k poslechu z mobilu či jiného přehrávače MP3, při jízdě autem, o víkendu či na dovolené, poslouchat ji lze i z počítače. Reportáže, rozhovory a další články pro vás namlouvají Jan Kačer a Nina Divíšková. Audioverzi naleznete ve službě Audiotéka, pro předplatitele časopisu je dostupná zdarma, samostatně lze koupit jedno vydání časopisu ke stažení za 10 Kč. K dispozici bude vždy první den v měsíci, tedy ve chvíli, kdy vychází tištěný Můžeš. Audioverzi lze objednat elektronicky na Podrobné informace na lince zákaznické podpory Audiotéky a ové adrese podpora@audioteka.cz Předplaťte si časopis Výhodné předplatné na dva roky za 380 Kč! Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 280 Kč. Koupí ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ Jachtař, který objevil loď pro vozíčkáře strana 20 tohoto časopisu podpoříte 7 8/2014 Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč Koupí tohoto časopisu podpoříte Jiří Vyorálek: Pomáhat s humorem je jedna z mých nejlepších rolí strana 17 Koupí První test vozu Elbee v Česku: Speciál pro invalidy překvapil! strana 19 Časopis pro ty, kteří se nevzdávají tohoto časopisu podpoříte 10/2014 Jednotlivý výtisk 30 k č / Předplatitelé 20 k č Objednávám předplatné časopisu Můžeš roční předplatné za 240 Kč JMÉNO a příjmení: název organizace: M0708_2014.indd 1 6/13/2014 8:33:53 AM M10_2014.indd 1 9/15/2014 2:35:36 PM ulice: PSČ: město: číslo popisné: dvouleté předplatné za 380 Kč Forma úhrady: složenkou převodem (uveďte jméno a celou adresu) číslo účtu: /0800 fakturou telefon: Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu: Redakce časopisu MŮŽEŠ, Melantrichova 5, Praha 1 Proč si předplatit časopis Můžeš: 1. Přispějete tím na Konto Bariéry. 2. Ušetříte, při předplatném na dva roky je to 280 Kč. 3. Můžete vyhrát MP3 přehrávač a kartu Handy Card. Chcete-li roční předplatné změnit na zvýhodněné dvouleté, kontaktujte bezplatnou linku České pošty

8 TÉMA: Veřejné sbírky Největší humanitární sbírka u nás prošla zajímavým vývojem. Nejdůležitější je program a naprostá otevřenost. Chystají se nové cesty k mladým dárcům. Božena Jirků: Konto Bariéry je nekonečná Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch a archiv nadace sbírka Na začátku bylo legendární Konto Míša, které přineslo pacientům z České republiky, ze Slovenska, ale i dalšího zahraničí unikátní Leksellův gama nůž. Výborná zkušenost, která vás inspirovala ke Kontu Bariéry. Věřili jste v nadaci, že vydrží 22 let? Vůbec ne. Největší optimista Jan Kačer, tehdejší ředitel nadace, odhadoval tak sedm let. Museli jsme se moc učit. Nejprve byly předpisy benevolentní, pak přišel nový zákon a museli jsme každé tři roky znovu a znovu sbírku ohlašovat, vyúčtovat a podat hlášení. Takže jsme dost komplikovaně učili úředníky, že takovou kontinuální sbírku není možné jakoby úplně nově otevírat každé tři roky. Sbírka má totiž jedno důležité kouzlo stále stejné číslo účtu. Když ho změníte, spousta pravidelných dárců odpadne, prostě nedají nový příkaz. Po těžkých bojích máme konečně sbírku na dobu neurčitou Tohle všechno asi pravidelní dárci ani netuší. Jak jste je vlastně na začátku oslovili? Do té doby nevídaným způsobem. Požádali jsme ředitele a další šéfy velkých firem a organizací a požádali jsme i jejich mzdové účetní, aby nám pomohli s akvizicí mezi zaměstnanci. A vyšlo to. Dnes máme kolem pravidelných dárců, ještě je dost těch dvacetikorunových. Chodí nám i třeba tisícové příspěvky za celou firmu, tam nevíme, kolik je za tím dárců. A postupně se našli Někdy se stáváme doslova členy rodin a dávno potom, co jsme peníze poskytli, se k nám vracejí, pochlubí se třeba vysvědčením nebo fotografií nového bytu. Nebo třeba jen přijdou a někdy přinesou i nějakou bábovku. dárci větší, někteří posílají i tisíce měsíčně, někteří přispějí jednou za rok, ale třeba desetitisícovým darem. Nedávno jsme do této sbírky dostali jednorázově půl milionu. To všechno ukazuje na obrovskou důvěru v nadaci a tuto sbírku. Jak jste ji vytvořili a jak o ni pečujete? Především striktně dodržujeme zákon režie sbírky nesmí být větší než pět procent. Takže můžeme vydat prostředky na propagaci, marketing, divadelní představení pro dárce atd. Ale například na platy zaměstnanců z Konta Bariéry nejde ani koruna. Tyto peníze musíme sehnat jinak. Největším zdrojem důvěry je náš transparentní účet. Na něm je denně vidět každý jednotlivý příspěvek a výdaj. Kdokoli se může podívat. Ovšem někdy je to obtížné najednou je vidět šest set položek, ale v období kolem výplat má náš denní výpis třeba sto čtyřicet stran. A pak samozřejmě každoroční audit, který nám dělá mezinárodní firma KPMG a řeknu otevřeně, že to bývají obtížné dny, kdy musíme opravdu podrobně vysvětlovat různé výdaje a jejich vyúčtování. Ale za ty roky jsme vždycky obdrželi výrok bez výhrad. Jaký je tedy nejsilnější pocit z těch dvaadvaceti let? Dost těžká otázka. Je to vlastně úžasné, že jsme tento projekt udrželi. A rozdělili stovky milionů. Když si vzpomenu, že jsme nikoli vlastní vinou museli třikrát měnit banku, tedy účet Jak o tom informovat tisíce dárců, když jich většinu neznáš? Jsou anonymní, svou pomocí se nechlubí a z jejich čísel účtů nic nevyčteme. Pravda je, že jak přibývají dary větší, hlásí se lidé o potvrzení pro finanční úřad, aby 8

9 časopis pro ty, kteří se nevzdávají Kdo je Božena Jirků Ředitelka Nadace Charty 77 a Konta Bariéry. Absolventka Fakulty žurnalistiky UK. V letech redaktorka Československé televize. Nositelka několika významných ocenění pro představitele neziskového sektoru. Vdaná, má dva syny a dvě vnoučata. 9

10 TÉMA: Veřejné sbírky Setkávání s významnými osobnostmi patří k povinnostem ředitelky nadace. S italským spisovatelem a vědcem Umbertem Ecem při udělování ceny Vize 97. Václav Havel nás podpořil v televizním studiu při živém vysílání našeho benefičního pořadu. Naší největší silou jsou obyčejné, ale unikátní lidské příběhy. Ty budou jádrem naší nové kampaně na sociálních sítích. si dar mohli odečíst ze základu daně. Kdysi byli třeba dva za rok, dnes je jich pět tisíc. To je největší nevýhoda tak gigantické veřejné sbírky neznáš dárce osobně. O to větší mám radost, když mě potkají lidé na ulici nebo třeba v obchodě a hlásí se k nám s tím, že už léta přispívají. Ráda bych se poznala se všemi, ale tak velký fotbalový stadion u nás asi není. Nejdůležitější ale je, komu pomůžete. Jak si je vybíráte? Začíná to žádostí. Každý může napsat, poslat . Měsíčně dostane Konto Bariéry kolem stovky žádostí. A dvě z našich spolupracovnic musí připravit podklady pro rozhodnutí rady Konta Bariéry. V ní jsou např. docent Martin Bojar, socioložka Jiřina Šiklová, vozíčkář Martin Kovář, psycholog Jaroslav Šturma, dlouholetý ředitel Jedličkova ústavu Jan Pičman, herec Jiří Lábus. Jen výjimečně žádost zamítnou, podklady jsou vždy dobře připravené. To je nekonečná sociální práce. Ověřit poměry žadatelů, zeptat se třeba na příslušném sociálním odboru, poradit, kde by ještě mohli získat další prostředky, poradit, jak doplnit zdravotnickou dokumentaci, doporučit péči v osvědčené neziskovce v jejich městě, instruovat lidi, jak a co mají žádat na úřadu práce Zkrátka někdy se stáváme doslova členy rodin a dávno potom, co jsme peníze poskytli, se k nám vracejí, pochlubí se třeba vysvědčením nebo fotografií nového bytu. Nebo třeba jen přijdou a někdy přinesou i nějakou bábovku. Takže takhle jsme už vstoupili do života tisíců rodin a v drtivé většině vidíme, že náš vstup byl úspěšný a opravdu jsme pomohli. Tady musím ale zdůraznit, že jen zcela výjimečně dáváme peníze na ruku. Zásadní pravidlo je: schválili jsme vaši žádost, ať nám dodavatel pošle fakturu. Je jedno, zda jde o plošinu, auto nebo rehabilitační pobyt. A když vám peníze nestačí? Naše obrovská výhoda je, že nemáme jen tuto veřejnou sbírku. Máme také hodně tzv. firemních fondů. Firmy mají peníze, my zkušenost. Takže nám svěřují své finance a my společně rozhodujeme, kam půjde pomoc. Když tedy na konkrétní případ nestačí veřejná sbírka (u některých pomůcek a třeba i sociálních služeb máme totiž jakýsi ceník, limit), můžeme sáhnout po firemním fondu. A jsou i společnosti, jejichž generální ředitelé přicházejí pravidelně posoudit, na co chceme jejich peníze použít. Zajímají se přímo o jednotlivé žádosti to je skvělé. Anebo k nám přinesou žádosti, které dostali přímo oni. Tak přidáváme k jejich byznysu 10

11 časopis pro ty, kteří se nevzdávají SLOUPEK Daniely Filipiové tak trochu jiný rozměr a vidím, že jim to dělá radost. Máte tedy dost košatý barevný keř. Jak se musí zalévat, aby neuschl? Neustále připomínat značku i její výsledky. Jeden z mých synů se mi směje, že neustále vymýšlím imidžovky. Je to ale nutné. Kdyby šlo jen o našich třicet velikých firemních dárců, tak se s nimi dvakrát za rok sejdu a všechno je v pořádku. Ale desetitisíce dárců neznám a znát nemohu. Takže s nimi musím mluvit přes média. Když například pro nás uspořádá pravidelnou vánoční sbírku portál idnes, vidím na transparentním účtu, že obrovské množství lidí platilo kartou. To znamená, že akce zaujala mladé lidi. A už nás napadají otázky: Jak je udržet u Konta Bariéry? Asi ne jen dosavadními formami prezentace... Červené nosy jsou symbolem Konta Bariéry už od roku V těchto dnech se opět vracejí na nejrůznější místa jejich koupí můžete Konto podpořit. Jan Potměšil patří k dobrým duším Nadace Charty 77 už dávno. Když může jen trochu pomoci, přispěchá. Přestože by sám mohl jen natahovat ruce. Takže se chystáte na mladé? Ano. Víme, že naše cesty k nim musí být jednoduché a krátké. Naší největší silou jsou obyčejné, ale unikátní lidské příběhy. Ty budou jádrem naší nové kampaně na sociálních sítích. Chceme jim umožnit, aby v podstatě bleskově zareagovali na konkrétního člověka a jeho potřeby, jeho osud. Ale není to tak jednoduché. Nejrůznější analytici uvádějí, že na internetu zaujme z osmdesáti příběhů jeden. Takže budeme testovat různé formy. Všechny ale budou mít novinku odezvu dárcům. Rychle obdrží informaci o své pomoci konkrétnímu člověku. Podrobnosti bych ještě nerada prozrazovala, ale zase jdeme originální cestou, podobný kontaktní vztah k dárcům žádná nadace nemá. A nebudu žárlit, když se stejnými cestami vydají i další. Přispívejme, ale obezřetně Musím se přiznat, že se sbírkami, zejména těmi, které probíhají v ulicích měst, mám trochu problém. Lidí, kteří se snaží zneužít lidskou dobrotu a důvěřivost, je bohužel mnoho. Mám vytipované akce, u kterých vím, že se moje peníze dostanou opravdu potřebným, ale je jich pár. Raději přispívám buď konkrétnímu sdružení, o kterém mám informace, vím o jeho práci a znám lidi, kteří ho vedou. Nebo přispívám konkrétní osobě. Ale je třeba říci, že je to škoda. Myslím, že nejsem jediná, kdo má k pouličním sbírkám stejný postoj jako já. Lidé by rádi přispěli, ale mají obavy a pak už nejsou ochotni věnovat čas tomu, aby si našli konkrétního příjemce třeba přes internet a peníze posílali na účet. Na druhou stranu je úžasné sledovat po přírodních katastrofách nebo když se objeví případ, kdy někdo nutně potřebuje peníze na pomůcku, která není hrazena z veřejného zdravotního pojištění, tu solidaritu lidí, kteří pomohou buď finančně, nebo přímou pomocí či darem. Často slýcháme, jak je společnost uzavřená, že ji osudy ostatních nezajímají, ale není to pravda. Výše uvedené to dokazuje. Dokážeme být solidární a ochotní v nouzi pomoci. Proto je velká škoda, že některé sbírky jsou podvodné. Je nechutné, jak někteří lidé dokáží zneužít lidské dobroty ve svůj prospěch. Pro vlastní obohacení. To mnohdy odrazuje lidi od pomoci potřebným. Proto bych na závěr dala jednu radu (snad mi to čtenáři Můžeš odpustí). Když se doslechnete, že se bude konat nějaká veřejná sbírka, zjistěte si o ní co nejvíc informací. Hlavně to, kdo je za ní, myslím konkrétní lidi, zkuste si najít výroční zprávu a ověřte si, zda se vaše peníze dostanou opravdu potřebným. Další možností, jak přispět na charitu, je najít si nějakou konkrétní společnost, která se jí věnuje, a zeptat se, co konkrétně potřebuje, a to jim poskytnout jako dar. Možná se vám zdá, že jsem skeptická a tak zvaně házím všechny veřejné sbírky do jednoho pytle a všechny organizace mám za podvodné. Zkušenosti mě však naučily obezřetnosti. A proto buďte obezřetní i vy. Autorka je senátorka. 11

12 TÉMA: Veřejné sbírky Benefiční cihly se staly pozoruhodnou a viditelnou sbírkou. Mentálně postižení lidé mají problém kromě jiného i s bydlením. Chráněné bydlení je propojeno s dílnami. Portus řeší bydlení nápaditě Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Už před lety se objevily v hlavním městě věže z benefičních cihel. Občanské sdružení Portus tak oslovilo veřejnost pozoruhodnou sbírkou, která měla pomoci řešit nejpalčivější problém lidí s mentálním postižením bydlení. Probíhala totiž transformace velkých ústavů, kde bývali klienti po dlouhá léta doslova za zdmi a s jejich samostatností, alespoň částečnou, se prostě nepočítalo... Praxe ukazuje, že i lidé s těžší formou mentálního postižení jsou, když je jim věnována potřebná míra podpory, schopni podílet se na plánování svého života, a to jak v běžných denních situacích, tak i v dlouhodobějším horizontu, říká ředitel Portusu Tomáš Masopust. Od roku 2005 si občanské sdružení přidalo i další úkol zaměstnávání svých klientů. Prvním krokem bylo provozování sociálně terapeutické dílny na Slapech. V areálu vzniklo chráněné bydlení a provozovna s potřebným zázemím. Loni přibylo občerstvení Dobroty s příběhem v Davli, kde vzniklo dalších pět pracovních míst. Sbírka Cihla tak prokázala nejen originalitu, ale také mimořádnou výdrž. Symbolické věže z benefičních cihel vyrůstají v Praze už patnáct let. V potravinářské dílně Portusu v Davli pracuje i Zuzana Nachtmanová, dojíždí z chráněného bydlení ve Slapech. DOBROTY S PŘÍBĚHEM jsou sociálním podnikem. Přes polovinu zaměstnanců tvoří lidé s mentálním postižením. Součástí podniku je i rychlé občerstvení s přímým prodejem nakládaných sýrů a utopenců. 12

13 SLOUPEK Lii Vašíčkové časopis pro ty, kteří se nevzdávají Přední marketingový odborník o práci neziskovek. Nepodceňujte profesionály, nemůžete umět všechno. Úspěšnou sbírkou to nekončí. Solidarita mezi lidmi Myslím, že všichni známe z České televize vánoční adventní koncerty, bavíme se s Pomáhejme (s) humorem, chodí za námi Tři králové při Tříkrálové sbírce. Tyto a podobné aktivity slouží ke sbírání finančních částek, jež jsou pak rozděleny sociálním organizacím, které se starají o naše spoluobčany s nějakým problémem. Tím může být bezdomovectví, týrání druhou osobou, disabilita či zajištění péče o seniory. Tyto sbírky také pomáhají jednotlivcům formou studijního stipendia, při nákupu zdravotních pomůcek atd. Ale nesbírají se pouze finanční prostředky. Nepotřebné, funkční a nepotrhané oblečení je možno dát do charity či speciálně vyčleněného kontejneru, aby mohlo sloužit někomu dalšímu. Existuje sbírka starých nepoužívaných brýlí nebo školních sešitů a potřeb; obojí může zásadním způsobem ovlivnit kvalitu života lidí třeba na africkém kontinentu. Je to dobře, protože každý z nás se někdy v životě může ocitnout v situaci, kdy potřebuje něčí pomoc. Pocit sounáležitosti s druhým, kterému je zle, a vědomí, že moje tragédie není ostatním lhostejná, pomůže také pohladit duši. Oběma dárcům i obdarovaným, i když se vůbec neznají. Každý může přispět jakýmkoli množstvím peněz, které je ochoten dát. Tedy i menší obnos, například deset či dvacet korun. Pro jednotlivce, i když ne každého, to není velká částka. Ale představte si, že by polovina občanů dala deset korun. To je částka padesát milionů! Deset korun člověku mnoho nepomůže, ale z padesáti milionů můžete pomoci mnoha lidem. Na tomto principu pracuje i část Konta Bariéry. Sbírky jsou velmi důležité. Každý z nás by měl být vděčný za to, co má a jak může žít, protože všude na světě jsou lidé, jejichž chudobu a nedostatek si my ve střední Evropě nedovedeme vůbec představit. Ano, i v naší zemi žijí lidé, kteří mají velice skromné prostředky na živobytí. I u nás se může člověk dostat do složité životní situace. Některé si zaviníme sami například pokud si osoby samostatně výdělečně činné neplatí sociální pojištění a pak se jim stane úraz. Zůstanou bez prostředků, nemají invalidní důchod a dostávají se vlastním zaviněním do hmotné nouze. Ale je velká skupina lidí, která nic nezanedbala, a přesto má problém. Sbírka je pak výborným prostředkem, jak pomoci. Autorka je lékařka, členka rady Konta Bariéry. Opravdu vás lidé slyší? A vidí? Text: Jiří Kratěna Foto: Honza Ježdík Někdy se setkávám s tvrzením, že neziskové organizace, které se starají nebo chtějí starat o postižené, vlastně obchodují se soucitem. Není to pravda, ony nás spíš učí soucitu. Protože když se sami v bezprostředním okolí nesetkáváme s těžkým osudem, s bolestí a potřebou trvalé pomoci, jsme nakloněni spíš nevěřit a někdy i podceňovat potřebu pomáhat druhým. Doba už je taková, učí nás spíš ostrým loktům, prosazování především vlastních zájmů, vlastního úspěchu a třeba i vlastního pohodlí. A zájmy ostatních, třeba postižených? Máme přece sociální síť, máme nejrůznější zařízení, máme dávky a dotace i z mých daní, tak co ještě chcete? Všichni se přece dostanou do nemocnice, nakonec jim někdo přidělí i ty berle nebo vozíky! Tyhle argumenty jsou podle mne za nechutí pomáhat neziskovkám. Ale problém je i v představách a praxi těch, kteří pomáhat chtějí. Soucit není program Mnoho neziskových organizací se pokouší získat naše příspěvky s argumentem, že přece nejsme tak tvrdí, abychom nepomohli. Je to samozřejmě snaha znovu a znovu probouzet v nás hluboké kulturní a společenské vrstvy, které patří k naší civilizaci. Zkrátka my se už od dětství učíme, že pomáhat se má. V takové Indii žijí miliony lidí na ulici, vystavují své často nemocné a postižené děti a nic jiného nedělají, než shánějí almužnu. Ale moc lidí to nedojme, utrpení je tam tak běžné, že to prostě nefunguje. Naše neziskovky někdy počítají, že by to fungovat mohlo, ale neumějí to. Samozřejmě charitě se učíme všichni, ovšem některé zásady jsou už tak vyzkoušené a ověřené, že člověk jen kroutí hlavou, proč se s nimi nepracuje. Světoběžník Jiří Kratěna je stejně nejraději doma. Především: činnost charitativní organizace je ve skutečnosti byznys bez nároku na zisk. Ale pravidla, jak prodávat, tu platí, ať chcete nebo ne. Tedy přesně stanovit cíl, mít své vlastní kvalifikované lidi s přesně stanovenými a kontrolovanými úkoly, přesně si říci, na koho mířím, analyzovat plnění cílů, vést perfektní přehled o příjmech a výdajích, hodnotit efektivnost. A tady začíná problém marketing je najednou chápán jako zbytečné úsilí a zbytečný výdaj. Za nízkou cenu si třeba seženou pronájem prostor, ně- 13

14 TÉMA: Veřejné sbírky Doba už je taková, učí nás spíš ostrým loktům, prosazování především vlastních zájmů, vlastního úspěchu a třeba i vlastního pohodlí. kdo jim i půjčí auto a pracují za nízký plat. Tak proč by měli platit profesionální metody oslovování a získávání veřejnosti? Nuže, ze stejného důvodu, jako platí elektřinu, telefon, vodu Nějaká pravidla v mediálním plánování, v hledání cílové skupiny, v analýze skutečných efektů, v objevování nových kanálů působení? To zvládneme sami! Omyl. Fotky vám třeba někdo udělá zadarmo, i prostor v médiích se dá pořídit s velkou slevou, ale ta drobná a nezastupitelná práce je užitečná jen s profesionály, kteří prostě musí být zaplaceni. Žádná dobrá agentura nebude pracovat zadarmo, a když, tak špatně. Tragická marketingová chyba neziskovek je skryta ve větě: Teď jsme slavní! Seženou herce, sportovce nebo i politika, seženou nějaký prostor v televizi a lebedí si, jak zazářily. Zpravidla to je krátký záblesk. Opravdu užitečná činnost je možná jen v situaci, kdy si lidi uvědomí, že nejsou ve veřejném prostoru sami a jejich práce musí být vidět neustále, vynalézavě a přitažlivě. Je to jako s každým zbožím vyrobit umí kdekdo, prodat jen ten nejlepší. Souvislosti k zamyšlení I na městské nebo okresní úrovni platí, že jednou získat ke spolupráci populární osobnost a zaštítit tak dobou věc se může podařit. Ale co dál? Čekat, až známý fotbalista dá zase nejvíc gólů? Neziskovky si krátkozrakými cíli nejen vyrážejí z ruky možnost pomáhat promyšleně, ale doslova kazí své okolí. Dobrý marketing nemyslí jen na dnešní prodeje (sbírky), ale kultivuje prostředí dlouhodobě. Oblíbený slogan věrný zákazník (tedy věrný dárce ) je tu milionkrát důležitější než u prodeje piva! Takže nejde jen o současný projekt, třeba o sbírku na konkrétního člověka, ale i o tu příští a přespříští. To ovšem znamená dlouhodobě vysvětlovat svůj program a také chytře bojovat s otrlostí, která znovu a znovu bují a bude bujet. Doslova učit lidi charitě, ukazovat jim cenu pomoci i pro ně samotné. Pokoušet se tak trochu nahradit to kázání v kostele, které dříve jednou týdně slýchávali všichni. Tato činnost dnes nenaplní kasičky a konta. Jenomže příště, až budete volat po soucitu info Kdo je Jiří Kratěna Významná osobnost českého marketingu a public relations. V roce 1990 založil v Československu Young and Rubicam. Jako kreativní ředitel vyhrál několik mezinárodních cen, včetně Stříbrného lva v Cannes za TV reklamu. Stál za zrodem několika mezinárodních společností, na český televizní trh vstoupil s pořadem S Italem v kuchyni, poté Ano, šéfe!, Šéf na grilu, O mé rodině a jiných mrtvolách a dalšími. Autor konceptu pořadu Pomáhej (s) humorem pro Konto Bariéry v ČT. s tragicky postiženým, uslyší vás informovaný člověk, aktivní a chápající. Dokonce člověk, který v dobrém zná vaši značku. Co víc si můžete přát? Záznam a mezititulky zj Benefiční pořad Konta Bariéry a České televize Možná přijde i charita Konto Bariéry ve spolupráci s Českou televizí již potřetí slavilo úspěch benefičním pořadem Možná přijde i charita. Diváky v sobotu 27. září čekala pestrá směs zábavných skečů především na motivy seriálu První republika. Bez nároku na honorář vystoupili třeba Lukáš Pavlásek, Míša Maurerová, Jiří Vyorálek nebo Milan Šteindler. Konto Bariéry však v medailoncích představilo také své klienty, mnozí byli i hosty v publiku, které se dobře bavilo živými vystoupeními umělců. Jsme moc rádi, že se z pořadu stává tradice. A že poznáváme další příznivce Konta Bariéry, kteří svým vystoupením pomohou sbírat prostředky pro ty, kdo to potřebují, libovala si ředitelka Konta Bariéry Božena Jirků a dodala: Hned po skončení pořadu jsme začali s přípravami dalšího ročníku. V průběhu pořadu diváci opět přispívali prostřednictvím DMS, call centra, ale i dary a šeky. Peníze stále přicházejí, proto vám celkovou sumu sdělíme až v listopadovém čísle. Prostředky z televizního pořadu jsou součástí ucelené kampaně Pomáhej s humorem. 14

15 SLOUPEK Jiřiny Šiklové časopis pro ty, kteří se nevzdávají Dobročinnost má ve Velké Británii delší tradici. Osobnosti veřejného života by se měly k charitě hlásit. Rozvíjejme komunitní život, kde si lidé pomáhají. Přispívat lze jednoduše Zvykli jsme si dávat peníze na sbírky a děláme to. Nejsem výjimkou, raději však posílám peníze přes banku, tedy na konto nějaké dobročinné organizace, protože na ulici nerada vytahuji peněženku. Dávat peníze na sbírku na ulici mi připadá trochu jako dávat peníze žebrajícímu. To sice taky dávám, ale s pocitem jakési viny, že já na to mám a mohu dát, a ten druhý musí žebrat. Musí? Nevím, ale demonstrovaná bída žebráků mne provokuje. Špinavé šaty a sešlapané boty považuji trochu za jejich kostým a nevzbuzuje to ve mně soucit. Považuji to trochu za kostým těch žebrajících, a navíc jsem asi taky ovlivněna Brechtovou Žebráckou operou. V té i v pozdější Havlově nové variantě téhož námětu se vzájemně střetávají žebráci a zloději a vrahové a trochu spolu válčí o prostor, ve kterém budou operovat, tedy přepadat lidi nebo žebrat. Jediné, komu dávám docela ráda peníze přímo, jsou školní děti s kasičkou, pečlivě zalepenou. Dávám jim peníze, protože si říkám, že tyto děti se tím samy učí dobročinnosti a získávají povědomí o tom, že méně šťastným lidem se má pomáhat. Také si vzpomínám na své vlastní dětství, kdy jsem se obracela na maminku nebo tatínka, aby mi dali peníze a já sama jsem je mohla dát do čepice žebrajícího nebo na misku flašinetáře. Současně jsem ale věděla od rodičů, že oni sami dávají peníze přes poštu na Ligu proti tuberkulóze a další jiné dobročinné organizace. Řada lidí se ale domnívá, že by se veřejné sbírky neměly konat, protože těm potřebným by měl dávat finanční prostředky stát, který je získává z našich daní. Souhlasím, stát to taky dává, ale vše, co dělá stát, je složité, musí se o to žádat, pečlivě to vyúčtovat, evidovat a mnozí z těch, kteří něco organizují pro druhé, k tomu nemají tyto organizační schopnosti. Ti nejschopnější z nich pak vyčerpají svoji energii na psaní projektů, vyplňování žádostí, na jakési státem evidované žebrání. A tak je jednodušší ty peníze prostě na veřejnou sbírku poslat rovnou. V lednu je to zvláště složité, protože současně předplácím řadu časopisů, a tak budu mít větší vydání. Až na to mít nebudu, nebudu peníze dávat. Dokud si tento luxus mohu dovolit, darování peněz na veřejné sbírky sama sobě dopřeji. Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry. Chybějí nám vzory Text: Radek Musílek Foto: Jan Šilpoch Když někdo dělá věci dobře, není ostudou následovat jeho vzor. Přiučit se, inspirovat, a teprve časem třeba vyrazit po vlastní originální cestě. Platí to i pro český neziskový sektor, který před pětadvaceti lety začínal prakticky od nuly. Zahraniční zkušenosti jsou cennou akvizicí. Přinejmenším pro srovnání, jak na tom jsme a kudy se ubírají trendy. Není pochyb o tom, že inspirativní zemí může být Velká Británie. Zkušenosti s tamním i domácím prostředím má Kamila Biddle, majitelka marketingové a PR agentury Biddle Agency. Dá se říci, že Kamila žije napůl v České republice a napůl ve Spojeném království, odkud pochází její manžel. Vzhledem ke své profesi dokáže porovnat, jaký je přístup k charitě u nás a jaký na ostrovech: Britové berou dobročinnost daleko samozřejměji a přirozeněji. Velkou tradici u nich má komunitní život. Pořádají dobročinné akce, které jsou zábavou pro celou rodinu a jejich výtěžek pak podpoří něco bohulibého. Každý přiloží ruku k dílu. V českém prostředí tuhle pospolitost hodně poškodily roky totality. V kurzu je tu individua lismus a vlastní prospěch. Zájem o druhé lidi či veřejné blaho je vnímán při- nejmenším jako podivínství. Britové přitom nemají problém uspořádat společně benefiční akce na podporu člověka ze středu své komunity nebo opravu chodníku, když to vesnice potřebuje, vysvětluje Kamila Biddle. Nežijeme si špatně Kamila Biddle je optimistka, která chce věřit v rozvoj společenské odpovědnosti. Nabízí se argument, že Velká Británie je mnohem bohatší stát. Tamní obyvatelé si tak mohou dovolit velkorysost. Podle Kamily Biddle je to však náš omyl. Kdo říká, že průměrný obyvatel Spojeného království se má lépe než průměrný Čech? Často se mi zdá, že v britské společnosti jsou daleko větší sociální rozdíly. Češi si většinou nežijí vůbec špatně, i když si často myslí pravý opak. Určitě by je nezruinovalo větší zapojení do dobročinnosti. Nehledě na to, že pomáhat můžete i jako dobrovolník, což každého stojí jenom vlastní čas, žádné peníze. Nelze říct, že by Češi neměli srdce, vždyť při živelních katastrofách nebo velkých beneficích se vyberou miliony. Vzedmutá solidarita však dlouho nevydrží. Těch, kdo pomáhají dlouhodobě, je stále málo. Britové mají podle mého názoru charitu víc pod kůží. Je to součást jejich tradic, které vycházejí z poněkud odlišné kulturní zkušenosti. Myslím, že v tom jistou míru hraje i protestantismus a monarchie, uvažuje Kamila Biddle. 15

16 TÉMA: Veřejné sbírky Britové berou dobročinnost daleko samozřejměji a přirozeněji. Velkou tradici u nich má komunitní život. Jako příklad lze uvést Cenu vévody z Edinburghu. Jedná se o prestižní vzdělávací program, který mladým lidem od 14 do 25 let umožňuje rozvoj a aktivní využití volného času. Program byl založen v roce 1956 britským princem Philipem. Jedním z pilířů aktivit je i dobrovolnická činnost mladých lidí. Mladí Britové často mezi střední a vysokou školou vyrážejí dělat dobrovolníky, a to i do zahraničí. Pomáhat je tam normální, rodiny je v tom podporují, vědí, že to přispívá k jejich osobnostnímu rozvoji, říká Kamila Biddle. Příklady táhnou Pokud jde o získávání prostředků na charitu, ve Velké Británii se využívají velmi podobné nástroje jako v USA. Slavné osobnosti pořádají třeba benefiční večeře, podporují určité projekty. Využívají kontaktů a dávají popularitu ve prospěch dobré věci. V České republice je tohle často vnímáno jako exhibice celebrit. Několik pozitivních příkladů se však najde i u nás. Dobrou radou je využívání společenských rubrik. Většinovou společnost zajímá svět slavných. Neziskové organizace by se proto neměly bát proniknout do říše celebrit. Když slavná zpěvačka řekne, že podporuje projekt XY, může tím udělat celé akci obrovskou reklamu a zadarmo! Stejně tak může sezvat své bohaté obdivovatele na benefiční večeři, uspořádat dražbu atd. Nesmí se za to ale stydět. Když se k dobročinnosti veřejně hrdě hlásí, podněcují tím ostatní lidi. Stávají se vzorem. Ty nám v České republice chybějí. Pokud někdo vlivný podpoří charitativní projekt velkou částkou, často to tutlá, aby se nedostal do podezření, že to udělal kvůli zviditelnění. A vlastně ani není divu. CSR (společenská odpovědnost firem) je často vnímána jako pouhá reklama. Aby se tohle změnilo, bude se muset hodně pootočit náhled většinové společnosti, posteskla si Kamila Biddle. Optimismus, neřku-li idealismus, však neztrácí. Buď te pozitivní Neziskovky musejí vytrvat a nepodlehnout zmaru z mravenčí práce. Důležité je komunikovat pozitivně. Přinášet motivující příběhy a nebát se otevřenosti. Velkým pomocníkem jsou sociální sítě typu Facebook nebo Twitter. Vytvořte kolem sebe komunitu lidí, které zajímá vaše činnost, zapojte je co nejvíc do svých aktivit. Udržujte s nimi neustále kontakt, informujte je o své činnosti. Zaměřte se na svoji komunitu. Úspěch nemusíte slavit jen masovými akcemi v celoplošných médiích. Bylo by krásné, kdyby měl každý obyvatel ales poň jednu neziskovku, kterou by dlouhodobě podporoval. Zkuste ho oslovit právě vy! Tak zní stručný návod specialistky na public relations a marketing, která z osobní zkušenosti ví, že tyto nástroje fungují. A jak už bylo řečeno, není ostudou podívat se, jak to dělají jinde. info Kdo je Kamila Biddle Vlastní marketingovou a PR agenturu Biddle Agency. V public relations pracuje přes dvanáct let. Pochází ze Vsetína, ale žije napůl v Praze a napůl ve Velké Británii, odkud pochází její manžel. Kup si nos a pomáhej s humorem! To je název kampaně, kterou Konto Bariéry sbírá prostředky pro organizace pomáhající lidem s handicapem. Prodej nosů jsme zahájili 10. září. Jeden z vrcholů kampaně byl poslední víkend v září Víkend červených nosů a benefiční televizní pořad, o kterém informujeme na str. 14 Kampaň trvá do konce roku. V rámci Víkendu červených nosů známé osobnosti veřejně podpořily prodej nosů symbolu Konta Bariéry. Happeningy s nosy se konaly především v místech jejich prodeje: v síti čerpacích stanic Benzina, v restauracích KFC a Burger King, v lékárnách dr. Max, v knihkupectvích Neoluxor, v kavárnách crosscafé a v internetovém obchodě Astratex.cz. Tvářemi kampaně Pomáhej s humorem jsou Jiří Lábus a Lucie Bílá. Ta si koupila prvních 100 nosů a vysypala si je na hlavu. Splnila tím tzv. ledovou výzvu, a to ve prospěch Konta Bariéry. V minulých letech se nosy staly vyhledávaným zpestřením fotografií z plesů či oslav narozenin. Letos Konto Bariéry vyzývá své příznivce, aby si s nosem pořizovali tzv. selfies. Ty zveřejňuje na webových stránkách, kde najdete i návod na jejich pořízení, a svém facebookovém profilu, nejzajímavější budou odměněny. Kampaň Pomáhej s humorem se inspirovala britským Comic Relief, v překladu právě pomoc humorem. Scenáristé R. Curtis a L. Henry ji vymysleli v reakci na hladomor v Etiopii v polovině 80. let. Díky televizním pořadům, dnu červených nosů a zapojení celebrit se z Comic Relief stala největší britská charita, která po celém světě pomáhá stovkami milionů liber. Výtěžek z Pomáhej s humorem tedy z prodeje nosů a z benefičního pořadu Možná přijde i charita rozdělí Konto Bariéry tradičně mezi organizace, které poskytují služby lidem s handicapem. 16

17 časopis pro ty, kteří se nevzdávají Proč zdravotní pojišťovny neproplácejí veškerou léčbu. Za víčka od plastových lahví do kosmického obleku. Podivné metody léčby v Egyptě. Co všechno by dárci (ne) měli vědět Text: Tomáš Cikrt Ilustrační foto: SAnatoria klimkovice Darovat znamená udělat dobrý skutek. Sbírat peníze pro pomoc nemocným a trpícím je ušlechtilé. Nechci zpochybňovat ani dobré skutky, ani šlechetnost lidí. Nebrojím proti veřejným sbírkám. Chci jen poukázat na problematické pozadí některých z nich. Možná i vás už napadla otázka: jak to, že rodiče nemocných dětí musí žádat veřejnost o finanční podporu na léčbu, když tu máme veřejné zdravotní pojištění? Platíme si ho přece právě proto, abychom se nemuseli bát, že nás nemoc finančně zruinuje. Zákony preferují vědeckou medicínu Při hledání odpovědi se musíme nejprve zastavit u práva a začít od nejdůležitějšího zákona naší země ústavy, respektive její důležité součásti, Listiny základních práv a svobod. Je velice štědrá, jako snad v žádné jiné zemi na světě. Garantuje každému nemocnému občanovi, že se mu dostane bezplatné zdravotní péče, pokud ji skutečně potřebuje. Ústava ovšem počítá se dvěma důležitými omezeními, neboť říká, že se tak jednak děje prostřednictvím veřejného zdravotního pojištění a jednak za podmínek, které stanovuje zákon. Ona dvě omezení vlastně definují pravidla solidarity a brání tomu, aby se platilo úplně bezbřeze za všechno, na co si kdo vzpomene. To je velice důležité, protože jinak by se vzácné peníze určené na léčbu nemocných, na které se všichni solidárně skládáme, velice rychle rozkutálely. Existuje totiž taková zákonitost, že každá zdravotní služba si najde své pacienty. Proto je nutné dívat se na ni z opačného konce, z pohledu pacienta opravdu takovou službu potřebuje? A nebude mu spíše ke škodě než k užitku? Kamenem úrazu bývá definice toho, co je onen užitek, jaká léčba je ta správná, tedy zasluhující úhradu z veřejného zdravotního pojištění, a jaká nikoliv. I tady nám právo dává vcelku jasnou odpověď. Ve vyspělých zemích, včetně ČR, se vychází z Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, která říká, že jakýkoliv zákrok v oblasti péče Léčba pomocí kosmického oblečku z programu KlimTherapy v Klimkovicích je poměrně drahá, stojí zhruba 50 tisíc korun. o zdraví je nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy. Zákon o zdravotních službách pak definuje, co je správný lékařský postup, píše se v něm, že pacient má právo na poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů. Zákonný rámec je tedy zcela jasný. Zdravotní pojišťovny nesmějí vydávat peníze na šarlatánství a neověřené metody. A to je dobře, protože jinak by brzy zkrachovaly a nebylo by z čeho zaplatit za záchranu životů, léčbu rakoviny, infarktu a tisíce dalších nemocí. Kdekdo by totiž o sobě prohlásil, že umí léčit to či ono, a nepotřeboval by k tomu žádný důkaz. Jistě by ho někteří pacienti či jejich rodiče i pochválili, ale to přece nestačí. Lidskou mysl lze ošálit, jak víme z představení iluzionistů a kouzelníků. Zpátky ke sbírkám. Podívejme se na dva typy, na které dnes narazíme nejčastěji v televizi, na internetu, v časopisech, případně při dobročinných koncertech: jedná se o sbírky na rehabilitační léčbu v kosmooblecích a o sbírky na léčbu zázračné lékařky v Egyptě. Za víčka kosmický oblek V prvním případě se sbírají víčka od plastových láhví, která jsou pak následně na peníze přeměněna. Cílem je hradit lázeňskou rehabilitační léčbu dětem s dětskou mozkovou obrnou, většinou v severomoravských Klimkovicích nebo také slovenských Piešťanech. Tahle sbírka je hodně rozšířená, najdete ji v kdejakém koutu republiky, snaží se školy, obce, dobrovolníci Dalo by se tedy říci, že má pozitivní vedlejší hodnotu zviditelňuje děti s tímto postižením. Možná si leckde ani lidé neuvědomují, jaké děti žijí velice blízko nich a že potřebují pomoc. Proč ale onu rehabilitační lázeňskou léčbu nehradí Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP)? Jak už jsme uvedli, musí se řídit zákony. Ty pak odkazují na vyhlášky, kde jsou rozvedeny podrobnosti. V tomto případě je příslušnou vyhláškou tzv. Indikační seznam pro lázeňskou léčebně rehabilitační péči o dospělé, děti a dorost, vydaný ministerstvem zdravotnictví. V něm je uvedeno, kde, v jakém rozsahu a za jakých podmínek má být hrazena lázeňská péče z prostředků zdravotního pojištění. VZP podle tohoto seznamu hradí standardní lázeňskou péči v Klimkovicích stejně jako v jiných lázních. V Klimkovicích ale nabízejí navíc program, který nazvali pěkně po anglicku Klim-Therapy. Jeho základem je koncept fyzioterapeutky a matky postižené dcery Izabely Koscielny, která si s manželem patentovala ve Spojených státech zdravotnický prostředek pod názvem Therasuit. Lidově se mu říká kosmický oblek. Původní nápad pochází ze sovětského kosmického programu, kdy výzkumníci hledali způsob, jak předcházet problémům se stavem beztíže, například ochabování svalů. A tak vznikl nejprve Oblek tučňáka (Penguin suit), později Adeli suit (ten praktikují například v Piešťanech) a pak Therasuit. Projdete-li si internet, narazíte na nadšená hodnocení rodičů i pochybovačné hlasy varující, že se jedná o kontroverzní a velice drahou léčbu. Pokud jde o vědeckou literaturu, informací je poměrně málo a týkají se spíše Adeli suit. Kosmické obleky jsou řazeny do alternativní terapie, u které chybí prokázání účinku (některé práce 17

18 TÉMA: Veřejné sbírky Rehabilitace dětí se odehrává většinou v tělocvičně, kde lze použít běžně dostupné pomůcky. Sanatoria Klimkovice mají unikátní léčivý zdroj - jodobromovou vodu pocházející z podzemního moře, kterou používají při léčbě pohybového ústrojí. dokonce hovoří o tom, že pokud byla část dětí rehabilitována klasicky a část s oblekem, děti v obou skupinách udělaly pokrok, a nebyl přitom mezi nimi zaznamenán žádný statistický rozdíl). Je ovšem pravda, že program v Klimkovicích zahrnuje nejen cvičení v obleku, ale i některé další postupy. Léčba je poměrně drahá, stojí zhruba 50 tisíc korun na čtyři týdny. Podle VZP lázně Klimkovice od samého počátku sestavily program jako komerční, samoplátecký, kterým vylepšují svoji ekonomickou situaci. A pojišťovna dodává, že ji s žádostí o úhradu programu doposud lázně nikdy oficiálně neoslovily. Je tedy zřejmé, že víčka se budou sbírat dál. Pojišťovna takovou léčbu hradit za daných okolností nemůže. Kdyby o hrazení lázně požádaly, musely by předložit vědecké důkazy o prospěšnosti metody, respektive přesvědčit odborníky a ministerstvo, že přináší něco navíc, čeho nelze dosáhnout běžnou standardní rehabilitační lázeňskou léčbou. Do Egypta za falešnou (?) nadějí Nad účelem druhého častého typu sbírek se vznáší černý mrak pochybností. Rodiče dětí s autismem nebo dětskou mozkovou obrnou a některými dalšími nemocemi se obracejí na veřejnost s žádostí o financování terapie, kterou nabízí lékařka slovenského původu Eva Augustínová v egyptské Hurghadě. Celá tzv. léčba vyjde na sto tisíc korun ročně, zahrnuje čtrnáctidenní navštěvování paní doktorky přímo v Egyptě a pak celoroční pokračování spočívající v užívání jakýchsi léků, dodržování diety a cvičení. Na webových stránkách Evy Augustínové se píše, že od svých pacientů si vysloužila titul zázračná lékařka za své léčebné postupy, pomocí kterých dokáže úspěšně léčit i tzv. beznadějné případy. Údajně používá tisíce let staré metody a přírodní léky bez jakýchkoliv vedlejších účinků. Už to je samo o sobě podezřelé, protože buď nějaký přípravek má účinky a pak může mít i účinky nežádoucí, anebo je to jenom šidítko, které ve skutečnosti nijak nepůsobí ani dobře, ani špatně. Další velice podezřelou okolností je, že nikde nenajdete (ani na stránkách dr. Augustínové, a už vůbec ne v odborné literatuře), co tedy ta slavná léčba obsahuje, jaké konkrétní látky vpravuje paní doktorka do těl dětí. Jako výsledky léčby jsou na internetu publikovány fotografie malých i větších pacientů s popisem symptomů a jejich údajného zlepšení. Podle vyprávění maminek, které se s ostatními dělí na webových deníčcích o své zkušenosti, spočívá léčba v Egyptě v tom, že paní doktorka provede každý den několik vpichů, snad s aplikací nějaké (neznámé) látky, nejprve například do zadečku dítěte, pak další den do ruky, další do zad atd. Kdyby takovým způsobem nějaký lékař provozoval praxi v České republice nebo jiné evropské zemi, okamžitě by přišel o licenci a možná by skončil ve vězení. Doktorka Augustínová se ale zdržuje už skoro 30 let v Egyptě. Zoufalí rodiče, kteří se od českých specialistů dozvědí, že zdravotní postižení jejich dítěte je neléčitelné, jsou pro naději, že se tento ortel dá zlomit, ochotni udělat cokoliv. Kdesi u moře na ně čeká lékařka, která jim tuto naději poskytne měrou vrchovatou a ještě jako bonus odhalí viníka jejich strádání. Sdělí jim třeba, že za autismus může očkování. Existují přitom obrovské studie provedené u mnoha stovek tisíc dětí (!), které tvrzení o vztahu mezi očkováním a autismem spolehlivě a opakovaně vyvrátily. Doktorka Augustínová je však zaťatá odpůrkyně očkování a rodiče dětí s autismem jsou v její svaté válce snadnou kořistí. S obdivuhodnou energií překonají všechny překážky. Seženou ve sbírce peníze, jistě sáhnou také hluboko do svých úspor, vydají se do Egypta, kde mj. řeší problémy s dopravou i ubytováním, pak tiše trpí, když jejich dítě pláče při opichování. Obrovské vzepětí je ale korunováno úspěchem, protože stres je střídán uvolněním, pobytem u moře a v teple. Dítě nakonec udělá pokrok, nějaký nový pohyb, krůček, dovednost. Nikdo ovšem nezměří, zda by ho neudělalo, kdyby si rodina prostě jen tak vyjela k moři a tam trošku s ratolestí cvičila. Život s dětmi s tak závažným postižením je životem velkých radostí z drobných úspěchů. Paní doktorka nehraje se zranitelnými rodiči poctivou hru, inkasuje vysoké částky a nikdo na ni nemůže. Je správné vybírat peníze ve veřejné sbírce na něco takového? Ponechme otázku nezodpovězenou. Dárci by však měli znát celou pravdu. Možná, že se přesto rozhodnou přispět, neboť je přesvědčí svědectví rodičů, kteří budou trvat na tom, že léčba dr. Augustínové pomáhá, i kdyby všechny lékařské kapacity světa tvrdily opak. Ve svobodné společnosti si každý může každý kráčet svobodně svou cestou, i kdyby byla bludná. Nesmíme však dopustit, aby se na podvody vydávaly peníze veřejného zdravotního pojištění, protože bychom tak omezili práva a svobodu ostatních. info Kdo je Tomáš Cikrt Nezávislý konzultant a publicista. Dříve mluvčí ministerstva zdravotnictví, později společnosti MEDIGROUP. Vystudoval farmacii na univerzitě Komenského v Bratislavě, působil jako šéfredaktor týdeníku Zdravotnické noviny. Byl mj. předsedou obecně prospěšné organizace Koalice pro zdraví a je zakladatel občanského sdružení Paleček. 18

19 AUTO-MOTO časopis pro ty, kteří se nevzdávají V moravském městečku vzniká speciál pro invalidy. Dovnitř se vjíždí přímo na vozíku. Zájem mají i v zahraničí. Speciální vozidlo pro invalidy Elbee vypadá na silnici trochu exoticky. Jezdí ale svižně a většině řidičů nepřekáží. Čtyřkolka z Loštic Text: Štěpán Beneš Foto: Jan Šilpoch Jako jedni z prvních jsme dostali exkluzivní možnost vyzkoušet v reálném provozu Elbee, speciální vozidlo pro handicapované, vyráběné v moravském městečku Loštice. Úkol byl jasný: otestovat, jak obstojí s člověkem, pro kterého je určeno především, tedy s vozíčkářem. Dveřmi vpřed Malý speciál Elbee, do kterého se místo přesedání na sedačku najíždí rovnou s celým vozíkem, na první pohled asi nejvíce připomíná malá městská vozidla SMART. Široký je jen metr třicet, na výšku má metr sedmdesát a délka nepřesahuje dva a půl metru. Pohání jej benzinový motor o objemu 300 kubických centimetrů s výkonem 12,5 kw, řekne si přibližně o čtyři a půl litru benzinu na sto kilometrů. Určeno je hlavně pro uživatele elektrických vozíků, využívat jej ale samozřejmě mohou i handicapovaní na vozíku mechanickém. Předně je nutné říci, že se nejedná o automobil, říká hned na úvod Ladislav Brázdil, který celý projekt Elbee vede. Vozidlo je stavěné v podstatě jako kapotovaná čtyřkolka a zákonně spadá do třídy LE, tedy,těžká čtyřkolka. Stačí na ně tedy oprávnění B1 a řídit ji může řidič od 17 let. Souvisí s tím také řada konstrukčních omezení, pokračuje a ukazuje nám v dílně jedno rozestavěné elbee. Základ tvoří hliníkový rám, ke kterému je napevno připojena laminátová konstrukce monokoku karoserie. Příčně nad zadní nápravou je ukrytý blok motoru původem ze skútru. Na něj přiléhá bezstupňová převodovka, tzv. variátor, výkon je rozveden na všechna čtyři kola. Vývoj začal podle Ladislava Brázdila před 10 lety a zatím si vyžádal investici více než 100 milionů korun. Osmnáct milionů přispěla Evropská unie, zbytek je financován z mateřské společnosti ZLKL (Závody lehkých konstrukcí Loštice). Plány jsou ambiciózní: letos vznikne sice vozidel jen několik, už příští rok se ale plánuje výroba desítek kusů, z nichž by každý měl být tak trochu originál, přizpůsobený individuálním požadavkům zákazníka plynoucím z jednotlivých postižení. Zájem je prý doma i v zahraničí. V Česku jsou aktuálně prodané dva kusy, firma však eviduje přes 200 zájemců a jedná s partnery ve Francii, Řecku a Rusku, kteří mají o dodávky vozidla pro handicapované eminentní zájem. Podobné speciály nevznikají jen u nás. V Americe se na silnici chystá vozidlo Chai riot, v Maďarsku vzniká Kenguru, svůj projekt mají i Italové. Všechny vypadají podobně: úzká jednomístná karoserie s velkými výklopnými dveřmi, do které se dá najet s celým vozíkem rovnou k volantu. Elbee je ale přece jen v něčem specifické v interiéru má sedadlo pro spolujezdce a dveře se mu, na rozdíl od všech konkurentů, vyklápějí v přední části. Konstrukčně je to složitější, je totiž nutné rozpojit volant od kol. Má to samozřejmě svůj účel. Vozidlo je určené hlavně pro uživatele elektrických vozíků nebo starší osoby. Mnoho z nich má také problémy s krční páteří, špatně se otáčejí, a tak se jim i špatně parkuje pozadu. Při vyklápění dveří dozadu je také nutné nechat za vozidlem dostatek prostoru, může se stát, že tam prostě někdo zastaví a uživatel se do vozidla nedostane. S elbee je možné zaparkovat kolmo k chodníku, a tak lze přední částí vystoupit bez překážek, například rovnou na chodník, přibližuje Ladislav Brázdil. Volantem i řídítky Venku před bývalou syrečkárnou na nás čeká testovací vozidlo. Stiskem dálkového ovladače na klíčích se začne pomalu vyklápět rozměrný přední panel, čelní sklo s přístrojovou deskou nahoru, zbytek klesá pomalu dolů a rozevře nájezdové ližiny. Do vozidla je nutné nacouvat, v orientaci při jízdě vozíkem pozadu na ližiny pomáhá laserový paprsek vymezující prostor, kam je nutné se vejít. Při nájezdu na mechanickém vozíku objevujeme 19

20 AUTO-MOTO Parkovat lze kolmo a plošinu na vyjíždění si sklopit rovnou na chodník. Vyjíždění i nástup jsou pak pohodlnější. slabinu. Osoba s postižením horních končetin nemusí mít dostatek síly na vycouvání plošinky, autorovi článku se to samotnému nedaří a musí si nechat pomoci. Ladislav Brázdil slibuje řešení, do vozu by měla časem pomáhat motorizovaná plošinka, která osobu i s vozíkem dovnitř vtáhne. První dojem z interiéru nabízí srovnání s kosmickou lodí. Řidič sedící na vozíku je po obou stranách obklopen ovládacími prvky, na levé straně ovladači pojistného zámku vozíku, vnitřního osvětlení a odklápění předních dveří doplněné o sytě červené kovové táhlo. Pobaveně vznáším dotaz, zda se jedná o katapult, který pilota vymrští z vozu ve stylu Jamese Bonda. Nejsem přitom tak daleko od pravdy: táhlo slouží k nouzovému otevření dveří v případě, že se jim nedostane energie z baterie, tedy při poruše nebo při vybití. Na pravé straně dominuje páka ručního řízení. Nyní je ještě odklopená, aby nepřekážela nástupu a výstupu, po usednutí se sklopí tak, aby šla pravou rukou pohodlně ovládat (umístěna může být i vlevo). Po pravé straně dole je řadicí páka se třemi polohami: dopředu, neutrál a vzad. Usedám do vozidla, jistím se bezpečnostním pásem a mačkám tlačítko zavírání dveří. Ty po několika sekundách klesnou do své spodní polohy, tyč řízení přitom zapadne na své místo. Před očima mám jednoduchou přístrojovou desku s přepínači světel, varovných blikaček a digitálními ukazateli paliva a rychlosti. Všechny ovladače jsou velké a lze je obsloužit i s horší motorikou. Problém nastal až u startování. Klíč je umístěný nepohodlně za volantem a vyžaduje dost síly na otočení, takže jsem si musel opět nechat dopomoci. Řešení je ale prý už také v úvaze, startovat se bude jednoduchým tlačítkem. Elbee lze řídit volantem nebo řídítky, podle fyzických dispozic zákazníka. V našem vozidle je umístěný volant s připraveným upínáním na kouli, trojzubec nebo i další ovladače pro pohodlné řízení se sníženou hybností horních končetin. Po stranách volantu jsou umístěné klasické ovladače ukazatelů směru a stěračů. Motor ožívá, levá ruka na volant a pravá na ruční řízení. Zatlačením vpřed brzda, zatažením vzad plyn, jde to celkem snadno a nevyžaduje to moc síly. Řadím vpřed a nesměle se rozjíždím. Už po prvních pár metrech se ukazuje, že opravdu nejde o automobil, ale spíš o čtyřkolku, na které je nasazena kapota. Jízdní stabilita je menší než u běžného automobilu a je nutné si chvíli zvykat. Nepříjemný pocit plavání vozu a nutnost i zvyk z velkého automobilu jej hned vyrovnávat se po několika ujetých kilometrech zlepší. Na úplnou jízdní pohodu je to ale málo a chce to více cviku. Volant reaguje trochu jinak, než jsme zvyklí z auta, řízení řídítky, stejně jako na běžné motorové čtyřkolce, možná působí přirozeněji. To však nemáme možnost vyzkoušet. Na okresní silnici mezi dvěma obcemi se osmělím a vozidlo rozjedu až na 70 km/h. Maximální udávaná rychlost je 80 km/h, vozidlo tedy může teoreticky na dálnici. Takový pocit Ovládat vozidlo můžeme volantem nebo řídítky, podle obratnosti a postižení řidiče. bezpečnosti z něj ale nemám a asi bych si hned netroufl. Akcelerace je svižná a v běžném provozu se vozidlo neztrácí. Při jízdě jde volantem otáčet velmi snadno a je nutné jej naopak držet pevně v přímém směru, při otáčení na místě jde ale i přes instalovaný posilovač ztuha a je nutné vyvinout více síly, což opět může být problém pro řidiče s handicapem horních končetin. Výhody se ukazují u parkování. Stačí menší mezera mezi vozidly a parkovat lze kolmo k chodníku, přední dveře s plošinkou se pak vyklopí rovnou na chodník. Obrubník také vyrovná výškový rozdíl a do vozidla se couváním na ližiny, nyní skoro ve vodorovné poloze, nastupuje snadno. Když nakonec zastavuji v areálu a vyklápím přední dveře, přemýšlím nad svými prvními dojmy. Mísí se v nich jednoznačné překvapení nad kvalitou zpracování a nad detaily, s nimiž je vozidlo promýšleno, s nutným kompromisem v kvalitě řízení a jízdních vlastnostech, které se jednoduše nedají porovnat s běžným autem. Záleží hodně na úhlu pohledu a také předchozí zkušenosti řidiče. Kdo dlouhá léta řídí či v blízké minulosti řídil běžné auto, musel by si na elbee chvíli zvykat a nutně bude srovnávat neporovnatelné. Zcela jinak se ale na elbee bude dívat skupina zákazníků, jimž je vozidlo už od počátku vývoje určeno především: uživatele elektrických vozíků, pro které je nakládání více než metrákové kompenzační pomůcky do běžného vozu obtížné, ne-li v mnoha případech bez pomoci druhých nemožné. Smysl má i pro uživatele na mechanických vozících, především starší osoby, které dlouho neřídily nebo které si už na běžné auto netroufnou. Pozor na bezpečnost Hned první večer po testování jsem několik fotografií umístil na svůj profil na sociální síti a čekal na reakce přátel a známých. Mnohým se nápad líbil, například vozíčkář Marian Vilhan ale vyjádřil obavy, co se stane s řidičem sedícím pouze na vozíku při nárazu do pevné překážky. I ve mně ještě ten večer rezonoval jistý pocit nebezpečnosti, zejména v zatáčkách přece jen vozík samotný nedrží tělo tak dobře jako autosedačka. Otázka byla nasnadě. Crashtesty tak, jak je známe z automobilové branže, neplánujeme, zákon je po nás ani nepožaduje, říká Ladislav Brázdil. Nesmíme zapomínat, že elbee je oficiální kategorizací těžká čtyřkolka. Je násobně bezpečnější než klasický motocykl, ovšem logicky nejen díky své nízké váze méně bezpečný než robustní automobil. Přesto všechno je elbee překvapivě bezpečné, a to především díky lepení laminátového skeletu na hliníkový rám vzniká tak sendvičová konstrukce, tedy jeden ultrapevný celek. Prověřeno to bylo hned dvakrát prvně ve státní zkušebně TUV v Mladé Boleslavi, kde proběhla dvakrát trhací zkouška kotevních úchytů bezpečnostních pásů použitím 1,5 tuny a potřetí dvěma tunami na jednom jediném skeletu bez kritického poškození, a pak i nezaviněnou nehodou na rychlostní silnici, kterou elbee i testovací řidič zvládli na jedničku. Otazník visí i u ceny. Elbee si dnes koupíte za 400 tisíc korun, což je stejná částka, za kterou je možné bez problémů koupit a podle potřeby upravit běžný sériový automobil. První reakcí bývá zděšení. Opět jde ale jen o jeden úhel pohledu. Pokud vám vyhovuje a dostačuje běžný produkční automobil, není důvod si kupovat elbee. Zájem o elbee samotné a výrobní plány ale napovídají tomu, že pro mnoho lidí toto vozidlo smysl přece jen má. Vozidlo navíc splňuje podmínky pro poskytnutí státního příspěvku na zakoupení motorového vozidla. Autor tohoto článku musí nakonec přiznat, že ještě cestou do Loštic měl z vozidla poměrně skeptický dojem a očekával jen to nejhorší. Je-li však elbee řešením jinak neřešitelné situace a může-li pomoci v mobilitě, lze mu nějakou tu nedokonalost odpustit. O limitech je však nezbytné vědět a řídit uvědoměle. Malému speciálu pro invalidy se naopak povedlo v mnohém překvapit a i při vědomí jeho limitů můžeme být pyšní na to, že takový projekt vzniká právě v České republice. Fotogalerie elbee na 20