Víte, že... Petra Procházková

Transkript

1 Když jsem byla v pubertě, ptala jsem se své matky, proč bylo mezi ženami v historii tak málo výjimečných vědkyň, malířek či hudebních skladatelek. Usmála se, moje maminka, a řekla: Nebylo jich málo. Ale když mužům tleskaly davy, tak ženy praly plínky. Pak jsem vyrostla. Viděla jsem stovky žen, co utíkaly před válkou a táhly za sebou své děti. Brodily se blátem, nesly jedno děcko na zádech, druhé držely v náručí a ostatní se držela jich za sukně. Kde jsou ti muži? Napadlo mne. Muži běhali po horách, kopali zákopy a stříleli na sebe. Připínali si na hruď různá vyznamenání, medaile za zásluhy a úspěšné vraždění nepřítele, gratulovali si k obsazení další vesnice a vyhazovali do povětří vlaky. Muži, kteří válčili dobře, se stali slavnými. Někteří in memoriam. Ti, kteří válčili špatně, se často také stali slavnými. Ženy se zatím staraly o to, aby tu válku alespoň někdo přežil. V Praze jsem pak potkala pár žen z těch míst, která jsem navštívila, když se tam bojovalo. Přijely se svými dětmi a manžely, co hrdinsky přežili. Manželé v roli bezradných uprchlíků leželi na divanech pronajatých bytů a měli tu nejhlubší depresi ze všech depresí, které lidi postihují. Ženy brzy ráno odcházely z domů, aby stihly vytřít pár činžáků, za což dostávaly 40 korun na hodinu. Pak běžely uklidit byty zámožnějším Češkám, když dosmýčily, rychle nakoupit, doma uvařit, nakrmit děti a umýt je a snažit se utišit psychicky zdeptaného manžela. Tolik si toho vytrpěl Ne, není pravda, že ženy jsou lepší, než muži. Ani se našim silnějším protějškům nechci posmívat. Snažím se jen ukázat rozdíl v reakcích obou pohlaví na situace krajní, kritické a dramatické. Žena zapomíná na sebe a je zaslepena snahou zachránit své děti, muž zapomíná na manželku i děti a jde statečně položit život za vlast. Ani jeden bychom bez druhého nepřežili. Jsou na první pohled i banálnější události, ve kterých se obnaží charaktery a odkryjí duše. Rozvod třeba. Nebo nemoc či ztráta zaměstnání. Působí ale stejně subjektivní bolesti jako válečné konflikty či zemětřesení. Ženy a muži tyhle lapálie zvládají po svém. Muži skládají geniální opery, ženy k nim vodí lékaře, vaří a vychovávají ratolesti, vysávají koberce, platí elektřinu, odčervují psa, kterého si koupil manžel pod stromeček, shánějí odvoz na rozbitou myčku. Ženy řeší problémy tak, aby to jejich nejbližší bolelo co nejméně. Mužům jde zpravidla o důležitější věci jak to už říkával Werich, o světový mír. Ale aby si ho měl ještě někdo vůbec možnost užívat, na to obvykle dohlížejí ženy. Proto nemají čas skládat opery a básně. Petra Procházková 1

2 Jak jsme zapadali Jmenuji se Magdalena. Myslím si, že jsem docela normálně nenormální ženská se dvěma dětmi a jedním manželem. Kroutím už čtvrtý rok rodičovský a kroutím ho tak, abychom všichni přežili. Tedy já, Buba, Mara i Hugo. Snad mohu říct, že už jsem si zvykla na to všechno kolem. Na trojité oblékání a čištění zubů. Na hračky, které se za mými zády pohybují a rozlézají po celém bytě. Na jídlo, které bude ještě nějaký čas monotónní, protože BubaMara moc nejí. Na slůvko mami, které je někdy protivné, ale většinou nádherné. Zvykla jsem si na nicnedělání i na to, že nemám na nic čas. Zvykla jsem si na Huga. Za posledních 10 let bylo uzavřeno přibližně sňatků osob s cizí státní příslušností. Češi si nejčastěji vybírají nevěsty mezi Slovenkami, Ukrajinkami a Ruskami a Češky nejčastěji volí za muže Slováky, Angličany a Němce. (ČSÚ) S Hugem jsem se potkala před léty na jedné vlakové zastávce na znamení na Šumavě. Vracela jsem se od kamarádky ze střední školy, Hugo jel z nějaké studijní výpravy. Čekali jsme na motorák do Českých Budějovic, kde on studoval vysokou školu a já bydlela v pronajatém jedna plus jedna. Hugo je Pražák, já jsem vesnická holka, Jihočeška. Po studiu se Hugo vrátil do Prahy a kromě svého kolejního harampádí si tam odvezl i mě, už jako manželku. Oba jsme si našli práci. Po krátkém bydlení v podnájmu jsme se přestěhovali do vlastního bytu. Byt máme po mé tchýni, která se po Hugově úspěšně ukončeném studiu, dle jejích slov konečně, s klidným srdcem přestěhovala do Holandska za svým přítelem. V Praze jsem teď šestým rokem. A pokud říkám, na co všechno jsem si už zvykla, tak na Prahu ještě ne a nevím, jestli si někdy zvyknu. Od narození Buby uplynuly necelé čtyři roky a Mary něco málo přes dva roky. Prošla jsem za tu dobu fází radovací, stěžovací, depresivní, smířlivou, radovací, stěžovací, ublíženou... Hugo je mudrlant a říká mi, že jde o stav mysli. Ale jaké mysli? Já se vzpamatovávám z období, kdy jsem měla místo mozku mlíko. O nějakém stavu mysli nemůže být v mém případě ani řeč. Ať si zkusí týden... Co týden... Den! Moje milá čtenářko, ty přeci víš, o čem mluvím. Ty přeci víš, že bych nikdy neměnila. A abych nezapomněla říct, jak jsme zapadali: hodně sněžilo. Luc de Clapiers Vauvenargues řekl: Manželství s dobrou ženou je jako přístav v bouři; manželství se špatnou ženou je jako bouře v přístavu. 3

3 A Dušan Radovič řekl, že...jenom děti, které neposlouchají, mohou se stát lepšími, než jsou jejich rodiče. Pokud se dítě narodilo v manželství, za otce bude považován manžel matky dítěte, pokud nedojde k popření otcovství před soudem. Pokud se dítě narodí v době, kdy je matka vdaná, nebo do 300 dnů od rozvodu a otcem dítěte je jiný muž než (bývalý) manžel, bude za otce považován (bývalý) manžel. K právnímu uznání skutečného otce za otce dítěte jsou nutné dva kroky popření otcovství (bývalého) manžela a souhlasné prohlášení skutečných rodičů. (Aperio) 4 Jak k nám přišla Buba Narozením dítěte se těm dvěma původcům zcela změní život. Ženě jako matce nezůstane jediný kámen na kameni. Já osobně jsem po narození Buby měla pocit, že jsem konečně ženská. Své první těhotenství jsem silně prožívala. Trčila jsem břicho už od třetího měsíce, těšila se, až mi konečně budou ty kalhoty s laclem a krásná riflová sukně, kterou mi půjčila kámoška hned v prvním měsíci mého těhotenství. Listovala jsem v knihách a brouzdala na internetu. Pověrčivě jsem odmítala přijímat a shánět jakékoliv pidioblečky dřív než poslední měsíc před porodem. Prožívala jsem každý pohyb miminka a pokaždé nutila Huga, ať si sáhne nebo ať se alespoň dívá, byl-li nablízku. Netrpělivě a opakovaně jsem vypočítávala termín porodu. Na porod jsem se těšila. Byla jsem rozhodnutá, že to tomu svému drobečku ulehčím, co to půjde. Zkušenější kamarádky mi říkaly různé porodní zážitky, některá tak, jiná tak. Já jsem si vždy ale představila tu trubku, kterou musí projít hlavička velká deset centimetrů. Představila jsem si, jak se ten človíček odhodlaně dere na svět, i když ta cesta je pěkně úzká. A já bych měla fňukat? Fňukala jsem. Hugo říká, že někdy trochu hystericky. Taky jsem prý prosila sestřičku, abychom to odložili na jindy. Já na Huga zase vím, že když mu sestřička řekla, ať se převleče do anděla, svlékl se úplně. A tak tam poletoval kolem mě úplně nahý anděl v papírovém obleku. A určitě ještě nějaký, protože jsme z porodnice odjeli jako hrdí rodiče krásné zdravé Buby. Já jsem si po cestě říkala: Nebyla to zas taková pohoda, jak jsem si představovala, ale konečně jsem celá ženská. Doma na mě čekalo překvapení. Celý byt byl v takovém stavu, v jakém jsem ho opustila. Žádné špinavé nádobí, prádlo, dokonce ustláno a všechny polštáře seřazené podle mého vkusu. Hugo mě ujistil, že v našem bytě těch pět dní skutečně bydlel a že tam bydlel sám. V kuchyni na stole byla nádherná kytice z lilií. Hugo se vyznamenal! Bohužel, šla na balkon. S Hugem jsme se na ni dívali přes dveře, pak mě objal kolem ramen a oba jsme věděli, že myslíme na totéž. Náš život se úplně změnil. Vznášeli jsme se štěstím, ale zároveň se nám sevřelo srdce zvláštní úzkostí. Od té doby už nikdy nepovolilo. Porodit dítě pro mě byla a vždy bude životní zkušenost. Je to příroda. Je to něco, co nelze sdělit, co chlap nikdy nemůže vnitřně prožít. A tak Hugovi občas říkám, že jsem ráda, že jsou holky po něm. Nenosil s je, nerodil s ani nekojil. Jsem ráda, že mají modrý oči jako ty.

4 Poporodní deprese Realita v Bohnicích byla strašná. Velké okno s mřížemi, na záchodech špinavá propálená prkýnka, bez papíru... Rodila jsem plánovaným císařským řezem, malý byl koncem pánevním. Protože byl v bříšku obráceně, už na JIPce na mě sestřička na otázku, jestli nám přinesou ukázat miminka, na můj vkus celkem nepříjemně vyhrkla: Malého Nováka asi nepřinesu, je hodně pokroucenej, bolavej a bude asi dlouho trvat, než se srovná! To mě hodně vyděsilo, bylo mi do pláče. (Museli jsme opravdu asi do půl roku chodit cvičit Vojtovku. Nyní už je vše v naprostém pořádku.) Na porodnici nerada vzpomínám! Sestry středního věku nepříjemné, každá s jiným systémem kojení, miminka přivezly, ať nakojíme, a odešly. Byla jsem zmatená, když každá říkala něco jiného, poslední dva dny v porodnici jsem pořád brečela a to ani nevím proč. Cítila jsem hroznou úzkost, smutek a slzy tekly samy. Když mě viděly sestry a doktorka, říkaly, že to jsou hormony po porodu je to normální. Těšila jsem se domů na klid, ale zároveň jsem se bála, že si doma s miminkem neporadím, i když přítel a moje maminka si vzali dovolenou a nebylo se tedy čeho bát. Před návratem domů jsem začala být vystrašená a nervózní, co když se něco stane a já to nezvládnu. Nedokázala jsem nic dělat, na nic se soustředit. Teď zpětně, když to píšu, si uvědomuji, jak jsem chtěla všechno vrátit, jít normálně jako dřív do práce a mít starost jen o sebe. Ale bylo tu miminko a i když hodné, hodně spavé a neplačtivé, v hlavě mi pořád dokola znělo, co s ním mám teď, zrovna teď a za každou další chvíli dělat? Co s ním mám celkově dělat? Nezvládnu se o něj postarat, nepoznám, jestli mu něco není, proč zrovna pláče a když spinká, tak jestli se probudí, jestli dýchá co když něco zanedbám? Bylo to hrozné! Najednou jsem z miminka neměla vůbec radost, i když sem se na něj v těhotenství moc těšila najednou jsem byla zaskočená, že tu je! A bude už navždy! Nekončící kolotoč myšlenek, které nešly zastavit a hlavně se kterými jsem neměla odvahu se někomu svěřit Díky tomu jsem přestala kojit a přešli jsme na lahvičku. Nemohla jsem spát, v noci jsem chodila okolo postýlky, budila přítele, že mám strach, co když se něco s malým stane. Ve dne jsem nebyla schopná nic dělat, malého jsem sice přebalila, oblékla, nakrmila, ale v mezičase jsem jen seděla naprosto bez nálady a chuti k čemukoliv. Byla jsem unavená, ale kupodivu ne ospalá. Přítel na mě byl hodný a utišoval mě, že to zvládnu a překonám. Moje maminka, která byla po návratu z nemocnice u nás, aby mi pomohla, začínala už asi druhý den být vyděšená. Vzpomínám, jak mi řekla, že nechápe co se mnou je, že když jsem se jí narodila já, byl to pro ni nejkrásnější zážitek v životě. Věřím, že pro mou matku vidět mě, jak jsem nešťastná z narození dítěte, muselo být strašné. Taky se mě snažila nejdříve utěšit, rozveselit a pak už i probrat, ale zbytečně, nešlo to. Mě prostě nic nebavilo, netěšilo. Nekonečné dny, kdy jsem nemohla jíst, spát, dělat normální věci jako třeba číst nebo se dívat na televizi. Nedá se to popsat. Jen jsem seděla a koukala, v hlavě mi znělo chci to vrátit, nezvládnu to. Postupně jsem přestávala s rodinou komunikovat, styděla jsem se za sebe a svou neschopnost, i když jsem to vlastně zvládala, myšlenky byly jiné a nešly zastavit. Asi pátý den mamka s přítelem mluvili o poporodních depresích a že by bylo dobré zajít k psychologovi. Docela dobrovolně a ráda jsem šla, přítel mě doprovodil a psycholožce v podstatě vše i řekl. Napsala mi antidepresiva, která zabírají až po třech týdnech, do té doby léky na zklidnění a abych se vyspala. Příteli při odchodu stranou řekla, ať mě stále hlídají, že můžu být dítěti i sobě nebezpečná, a kdyby se to nedalo zvládnout, ať mě odvezou do Bohnic, tam se to běžně léčí a do týdne budu doma. Léky mě částečně zklidnily, ale spát jsem stále nemohla. Usnula jsem snad na 15 minut a vzbudila jsem se s ještě větším strachem a nervozitou. Mamka s přítelem ze mě byli vyděšení a citlivě se mě zeptali, jestli raději nechci do té nemocnice, že se 5

5 o malého postarají. Já jsem v tom viděla útěk z hrozné reality a vysvobození, že mi tam pomůžou. Zavolali sanitku a ta mě s houkáním vezla do Psychiatrické léčebny Bohnice. Nejdřív ze mě spadl obrovský kámen, že se o malého postarají líp než já, nebudu mu hrozbou a rodině vlastně taky ne. Muselo to pro ně být hrozné, takhle to snad nikdo ani v té nejhorší představě neviděl. Jako bych se při čekání na příjmu v PLB probrala nechci do Blázince, nejsem přece blázen! Vzpomínám, že jsem na příjmové recepci paní říkala, že jsem si to rozmyslela, že chci domů. Odpověděla mi, že se nemám čeho bát, že si promluvím s paní doktorkou, dají mě na pavilon a vše bude v pořádku. Příjemné paní doktorce jsem vše řekla. Uklidnila mě, že se to po porodu stává a spraví se to. Zavolala sestru, která mě odvedla na pavilon č. 2. Realita byla strašná. Uzamčený ženský dvoupatrový pavilon s mřížemi v oknech. Než mě dali na pokoj, vzali mi doklady, peníze, zrcátko a vše ostré, čím by se dalo ublížit. Byla jsem naprosto vyděšená, ale zároveň otupělá a odevzdaná dělat, co říkají. Odvedli mě na pokoj, kde bylo jen pět postelí s nočními stolky a velké okno s mřížemi. Poté mě sestra provedla po pavilonu. Ukázala mi společenskou místnost s TV, kde byly očíslované skříňky. Dala mi klíč od jedné z nich a řekla, ať si sem dám všechny věci a klíč ať nosím stále u sebe, že se tu, bohužel, dost krade. Pak mi ukázala záchody. Hrozný smrad, špinavá propálená prkýnka, bez papíru, snad i splachovadla. Jen studená voda a bez mýdla. Na patro dvě sprchy bez závěsu, na zemi na dlaždicích olezlá plastová mřížka proti uklouznutí. Sestra mi doporučila, ať se ničeho moc nedotýkám a neopírám se o zdi. Nepopsatelný pocit, další zlý sen. Porodila jsem, nezvládám to jako ostatní matky, které jsem najednou hrozně obdivovala, jsem v blázinci ve strašném a špinavém pavilonu, ze kterého si snad ještě odnesu žloutenku a jiné nemoci, kterými pak doma nakazím miminko. A byly tu další starosti na mou hlavu. První dny jsem se nedokázala soustředit na nic jiného než na okolí. Třikrát denně svolávaly sestry na léky. Ještě teď mám husí kůži. Dámy, léky, volaly sestry a aktivnější pacientky se přidaly a volaly na chodbě a do všech pokojů: Léky Dááámy, léééky. Byl to pavilon, kde byly ženy různého věku, některé vypadaly normálně, některé si mluvily samy pro sebe, jiné hodně hlučné, zrychlené zpomalené některé bláznivě oblečené. Z některých šel strach. Dny se tam hrozně vlekly a mně připadalo, že upadám do ještě větší deprese z prostředí blázince. Každé dopoledne jsem mluvila hodinu s psycholožkou o mých stavech, pocitech, o tom, co se dělo doma a samozřejmě i tady. Říkala, že poporodní deprese má každá druhá žena, jen u některé jsou, bohužel, těžší. Radila, ať si hlavně odpočinu, až zaberou léky, tak se to srovná. Na to, že mě děsí pacientky, že mám strach, že dopadnu jako některé z nich ty psychické nemoci, jak jsem tam z jejich rozhovorů slýchala, se na sebe různě nabalují, z deprese může být psychóza, schizofrenie, mánie, halucinace, hlasy Na to mi říkala, ať se to snažím nevnímat, neposlouchat, že moje deprese souvisí pouze s porodem. Vydržela jsem to týden a nechala se pustit domů. Doma jsem se zpočátku oklepávala z hrozného zážitku a snažila se zapojit do normálu. Moje maminka se mnou zůstala, společně jsme se staraly o malého, chodily ven, dělala mi společnost. Stále jsem brala antidepresiva a docházela k psycholožce. Nebylo mi ale o moc líp. Péči jsem zvládala, ale strach coby kdyby tu byl pořád. Neměla jsem na nikoho náladu, odmítala jsem kamarádky. Styděla jsem se, že to sama nezvládám a že jsem byla v Bohnicích. Po pár týdnech doma, kdy mi stále psychicky nebylo líp, jsem se do psychiatrické léčebny dostala znovu. Tentokrát na pavilon 3. Byl to otevřený smíšený pavilon, kde byli i muži. Krásné prostředí, vše čisté nové a lidé naprosto normální, kteří měli pouhé úzkosti, deprese 6

6 nebo byli na doléčení po větších psychických nemocech. Nechali mi doklady i všechny věci a uzamykatelná skřínka byla na našem pokoji. Od rána tu byl nějaký program. Hned po snídani Komunita všichni pacienti a lékařský tým jsme seděli po obvodu místnosti a mluvili o včerejším dni a co bude náplní dneška. Potom následovala Skupinová terapie, při které jsme byli rozděleni do Modré, Červené a Žluté skupiny podle diagnózy. Také jsme seděli v kruhu s psycholožkou a psychologem a mluvili o našich problémech a léčba spočívala ve zpětné vazbě každý ze skupiny říkal svůj názor na daný problém. Jindy byla Arteterapie na dané téma, například: jak se cítím teď a tady, za jednu hodinu jsme měli namalovat obrázek a pak se o nich opět v kruhu mluvilo. Nebo byla Pohybová terapie terapeutka nám zadávala různé úkoly, například hodila do prostoru v tělocvičně lano a celá naše skupina z něho musela, se zavázanýma očima a bez mluvení, udělat na zemi kruh. Každé odpoledne jsme měli povinně nějakou aktivitu v Chráněných dílnách tkaní, šití, keramika, dělání svíček, navlékání korálků. Bylo by toho hodně, o čem bych mohla vyprávět. Hodně jsem se tam o sobě dozvěděla, sáhla si hodně na dno a s jejich velkou pomocí se vyhrabala, protože léčba je postavená tak, že člověka donutí nad sebou přemýšlet, hledat v sobě negativa, pozitiva a hlavně sílu. Na pavilonu 3 jsem takto strávila měsíc. Každý víkend jsem jezdila domů na propustku a starala se jen s přítelem o malého. Domů jsem šla sice s nejistotou, ale s o něco větší sílou a sebevědomím, že to zvládnu a že hlavně hrozně moc chci. Když jsem zvládla Bohnice, zvládnu se přeci postarat o krásné zdravé miminko... Doma jsem od prvního dne chtěla být s malým sama, aby přítel i mamka šli do práce. Hned druhý den jsem sebrala odvahu, napsala kamarádce, která měla stejně starého chlapečka. Chodily jsme společně ven a probíraly společné miminkovské starosti. Strašně moc mi to tenkrát pomohlo. Za tím, co se stalo, jsem udělala tlustou čáru a začala od začátku. Přiznávám, že první dny nebyly vůbec jednoduché ani růžové, ale každý další zvládnutý den mě posiloval. Myslím, že tak po dvou týdnech jsem byla opravdu nejšťastnější v životě. Do malého jsem se víc a víc zamilovávala a opravdu si ho užívala. V létě už mu budou dva roky. Je hodně živý, ale úžasný a jsem strašně šťastná, že ho mám a že jsem překonala ty začátky. Barbora, 31 let, na RD, žiju s přítelem (26) a 1dítětem (2 roky) v bytě v Praze 5, kousek od nás bydlí moji rodiče, babička hodně pomáhá s hlídáním, jsem SŠ. 7 7

7 V některých, zejména severských zemích, zavedli za účelem podpory střídání rodičů na RD tzv. otcovskou kvótu. Část RD je určena pouze pro druhého rodiče, a když si ji nevybere, tak tato část propadá. Např. ve Švédsku trvá RD 13 měsíců, během kterých rodič dostává 80 % platu. Pak mohou následovat ještě tři měsíce s paušální částkou. Z 13 měsíců čerpá dva měsíce druhý rodič, zpravidla tedy otec. Rodičovskou dovolenou lze rozložit do 8 let věku dítěte. (ecn) Jak bylo zase úterý Hugo vzal dnes Bubu do školky. Úterní rána jsou vždy trochu hektická, a tak jsem za to byla opravdu ráda. Od 9 hodin chodím s Marou do hudebky. Říkáme různé rýmovačky, provádíme rytmická cvičení a zkoušíme jednoduché tanečky. Baví to Maru i mě, přestože je to stejné, jako když jsem chodila s Bubou. Každé dítě a kolektiv to udělá trochu jiné. Po hudebce se scházíme s tetou Martinou. Má dva kluky, stejně staré jako BubaMara. Naše holky a jejich kluci jsou na sebe opravdu zvyklí. Jejich srdíčka pojí velké přátelstvíčko. Martina je typ ženský, který nemá problém navázat nové známosti. S dětmi nenavštěvuje žádné kroužky. Říká, že mají času dost. Spíš se potkává s kamarádkami, vypustí děti v mateřském centru nebo na veřejném pískovišti. Já jsem jiná. Než začala Buba chodit do školky, navštěvovaly jsme v průměru tři kroužky týdně. Když se narodila Mara, brala jsem ji s sebou. Po roce šla Buba do školky a já jsem začala chodit na všechny kroužky znova s Marou. Je to v podstatě jediné období, kdy s dětmi mohu na jejich aktivity chodit a sdílet je s nimi. Užívám si to. Immanuel Kant řekl: Sklon k pohodlnosti je pro člověka horší než všechny svízele života. Je proto krajně důležité učit dítě již od mládí pracovat. 8 Jednou mi dětská doktorka v jisté souvislosti řekla, že děti potřebují kolektiv nejdříve od tří let. Myslím si, že naše doktorka je dobrá doktorka, tady s ní ale nesouhlasím. Dětský kolektiv BubaMaře od malička vyloženě svědčí. Každá z holek v něm reaguje trochu jinak, to je pravda. Buba velice rychle ovládne každý nový prostor. Pohybuje se v něm sebevědomě. Mara se v novém místě a kolektivu drží v mé blízkosti déle. Obě jsou pozorovatelky. Stejně jako já nebo Hugo nejprve sledují kdo, co a jak. Náš vzorec chování ovládly dokonale. Ale od malička je na nich dobře pozorovatelné očekávání a zájem. Během všech našich plavání, cvičení a zpívání se naučily fungovat ve skupině, reagovat na jiné dospělé a hrát za tým. Buba neměla při nástupu do školky problém, rychle si zvykla a bavilo ji to. Mara je citlivější, uvidíme, jak školku zvládne, ale kroužky jí jsou určitě dobrou přípravkou. Návštěva různých kroužků měla a stále má ještě jedno velké plus. Při pravidelných aktivitách se holky vyřádily. Každý den, kdy jsme byly někde v kolektivu, probíhal mnohem klidněji. Doma už tolik nelítaly, byly rády, že mohou zbývající část dne prožít v klidu. Snáze se s nimi šlo domluvit, více spolupracovaly, večer před usnutím potřebovaly maximálně dvakrát na nočník. Navzdory názoru naší doktorky BubaMara dětský kolektiv potřebuje. Je docela normálně společenský tvor.

8 Jak nebudu lehkomyslná Nevím, jestli se každé mámě stává, že jí s dětmi občas zřetelně vytane na mysli nějaká situace z dětství. U mě to tak je. Někdy si vzpomenu, jak velké pro mě bylo tátovo kolo. Jak vysoko byl vikýř na půdě, jak těžký byl mámin župan. Jak mi vadil každý nesoulad mezi rodiči nebo když se mnou jednali jako s dítětem. Situace vidím naprosto zřetelně, slyším všechny zvuky, někdy i cítím vůni prostředí. V těchto mých vzpomínacích chvílích jsem víc dítětem než rodičem a i o světě přemýšlím víc v myšlenkách BubaMary. Obecně se snažím hodně se dívat na svět jejich očima. Nejen na předměty, ale hlavně na situace. Například ustálené výroky: Nelez tam, nebo spadneš!. To je přeci nesmysl, protože není pravda, že když tam (někam) dítě vyleze, tak vždycky spadne. Věřím tomu, že čemu dám pozornost, tomu dám život. Dám pozornost pádům a pády budou všude kolem mě. Věřím na sílu myšlenky. I když pro Huga je má víra v myšlenky málo vědecká. Hugo, Hugo, člověk chce mít přeci vždycky pravdu. Co to s tím má společného? Když někdo něco řekne, tak chce mít pravdu. Pořád nerozumím. Řekneš Maře, že když poleze na stůl, tak spadne. Sám říkáš, že máš rád, když máš pravdu. A nejsi jediný, lidi to mají rádi. A abys měl pravdu, tak Mara opravdu spadne. Ale za to já přeci nemůžu! Mara spadne, protože leze na stůl. A jak často padá na zem? Jen když dělá hlouposti, tak se jí zamotají nohy. Tak proč by padala ze stolu? Spadne, když nebude dávat pozor. Spadne, když jí někdo vystresuje, že tam nemá lézt. Spadne, protože se bude bát. Spadne, protože jsi to řekl. Máš takovou myšlenku a myšlenky mají moc. Hračky v České republice zkoumá ze zdravotního hlediska Státní zdravotní ústav a z hlediska kvality a bezpečnosti pak zlínský Institut pro testování a certifikaci. Seznam nebezpečných hraček hledejte na stránkách České obchodní inspekce dále na stránkách Občanského sdružení spotřebitelů TEST cz, a také na 9

9 Mezi nebezpečné látky vyskytující se v našem bezprostředním okolí patří Bisfenol A (zkratka BPA, tvoří základ čistého, lehkého, žáruvzdorného a téměř nerozbytného plastu PET lahve, kojenecké lahve, hrnečky, vnitřek plechovek a konzerv); ftaláty (šampóny, kondicionery, tělové spreje, sprchové závěsy, obaly na léky s postupným uvolňováním, linoelum); kyselina perfluoroktanová (zkratka PFOA, teflon, Gore-Tex, nábytek, koberce); polybromované difenylthery (zkratka PBDE, televize, počítače, molitan, drátové izolace); formaldehyd (přísada pryskyřice při výrobě lisovaného dřeva). Je prokázáno, že tyto látky se uvolňují do prostředí nebo potravin, dostávají se do těla a způsobují různé vážné onemocnění jako jsou rakoviny, poškození plodu a vývojové poruchy, zvyšují riziko vzniku astmatu a alergií. (idnes.cz) A pokračuji v záchvatu moudrovitosti a v nadšení, že Hugo poslouchá mou ženskou filosofii: Hugo, já vím, že je tento názor pro tebe příliš nevědecký, ženský, ale neříkej takové věty. Chceme naučit naše děti dávat na sebe pozor, ale neříkej jim, že spadnou, že se bouchnou nebo že se jim stane něco jiného. Naučme naše děti mít prostředí kolem nich pod kontrolou a ne aby prostředí mělo pod kontrolou naše holky, aby se ho bály. Sám říkáš, že je čeká těžká doba, tak je na to připrav. Naučme naše děti být zodpovědné za svůj život. Slib mi, že nebudeš lehkomyslná. Slibuji. Ještě dodávám, že na stůl se neleze, protože se tam dává jídlo, načež mi Hugo věnuje shovívavý úsměv. Stejně tě mám rád, Májo. Rudolf Steiner řekl: Změníme-li se, změní se i svět kolem nás. 10

10 Jak Bůh stvořil ženu Mailem mi přišel zase nějaký přeposílaný vtípek. Zpravidla je hned hodím do koše, ale na tenhle jsem klikla. Naběhla PowerPointová prezentace o tom, jak Bůh stvořil ženu a stvořil ji tak, že má jen jedinou chybu: zapomíná, jakou má cenu. Hmm... První vizi počítačové sítě nalezneme v povídce z roku 1946, jejímž autorem je Murray Leinster (A Logic Named Joe). Myslím, že člověk udělá vše proto, aby přežil. Já jsem klikla. Potřebovala jsem něco na povzbuzení, na přežití. Právě mám období, kdy mě to všechno nějak nebaví. Pořád stejné akce, činnosti a nečinnosti. Holky jsou samozřejmě super. Zimu a jaro přečkaly bez nemocí. Buba přinesla ze školky dvakrát rýmu a jednou vši. Obojího se celá naše rodina zbavila do dvou týdnů. Hugo taky ujde. Má svou práci, snaží se ji dělat zodpovědně a rád. Domu chodí zpravidla mezi pátou a šestou podvečer. Před večeří občas vezme holky ven. Už je déle vidět, tak to má smysl. Mám prostor něco dělat, aniž bych musela na někoho neustále reagovat. Moje něco dělání zahrnuje zpravidla přípravu večeře, poklízení, žehlení. Alespoň to nemusím dělat, když BubaMara usne. A tak mám čas na sebe. Jenže jsem z toho tak vykolejená, že nevím, co s ním. Vzít si knihu? Nevím, na co mám náladu. Zacvičit si? Dnes jsem zase unavená. Něco vyrobit? Nemám z čeho. Dát si s Hugem skleničku? Potřebuje něco dodělat do práce. Něco pro rodinu? Jen to ne! Je to jen můj čas a jen na mně záleží, jak ho využiju. Tak co s ním? Mám naplánováno spoustu věcí. Rozešitou jednu sukni, koupenou látku na dvoje kalhoty a troje šaty. V knize založený obrázek s kapsářem do koupelny a v hlavě několik obrázků do dětského pokoje. Mám několik zajímavých receptů na vyzkoušení, na které mi stále ještě chybí suroviny. Na počítači nainstalovaný program na výuku angličtiny a koupenou učebnici španělštiny pro samouky. To vše bych mohla teď dělat a jindy zase něco jiného. Například mám na nástěnce rozpis cvičení ve fitku v době, kdy je otevřený dětský koutek. V garáži mám starou skříň na obroušení a nashromážděné samorosty z tisu na výrobu čehosi. A na další už si ani nemůžu vzpomenout. Ale čas od času si na Z průzkumu zabývajícího se zjišťováním závislosti času stráveného uživateli zobrazením vybraných webových stránek na množství textu, který obsahovaly, vyplývá, že má-li stránka méně než 111 slov, přečte průměrný návštěvník více jak polovinu textu a naopak má-li stránka více slov, nepřečte většina ani polovinu. (Useit.com) 11

11 Slunéčko sedmitečné, coccinella septempunctata (latinsky), bubamara (srbochorvasky), je jeden z nejznámějších brouků. Z jeho vzhledu je odvozeno české i latinské pojmenování. (wikipedie.cz) Na základě informací o křestních jménech z roku 1651 z jihočeského panství Jana Kristiána z Eggenbergu lze stanovit nejčetnější mužská jména v Čechách té doby. Mezi mužskými jmény vedlo jméno Jan (na panství 9,3 %) a druhým nejčastějším bylo jméno Jiří (na panství 8,9 %). Jména Ondřej, Jakub, Martin, Pavel, Matyáš, Řehoř, Vít byla jmény běžnými s výskytem mezi 3 5 %. Mezi obvyklá mužská jména (s výskytem do 1 %) patřil například Václav, Matěj, Tomáš, Vavřinec, Michael, Adam, Kryštof, Bartoloměj, Simand, Havel, Mikuláš a Urban. Nejčetnějším ženským jménem byla Mariana či Marijánka (na panství 9,9 %) a lze ji tedy takřka zařadit mezi jména oblíbená. Druhé nejčetnější jméno byla Kateřina (na panství 9,3 %). Anna, Marie, Dorota, Markéta, Voršila, Alžběta, Magdaléna, Eva, Kristýna, Barbora a Anežka byly jmény běžnými s četností výskytu 3 7 %. Zuzana, Regina, Marta, Sofie a Apolena byly jmény obvyklými (s výskytem do 1 %). (demografie.info.cz) ně vzpomenu a mám potřebu něco tvořit. Smutním v pražském bytě, sním, jaké by to bylo někde v domku na vesnici. Holky bych vypustila na dvůr, zavřela se do dílny. Hugo ví, že mi je někdy v bytě těsno a nejde mi začít s tvořením, které se vejde na kuchyňský stůl. To je asi pozůstatek z dob, kdy byly holky menší a nemělo smysl se do něčeho pouštět. Teď už by se čas i prostor pro soustředění trochu našel. Buba je ve školce a Mara si docela vyhraje sama. A je jen na mně, jaké si to na rodičovské udělám. Mohla bych zkusit vybrat si jednu věc, na kterou se budu soustředit, a postupně se jí začnu věnovat. Potřebuji uskutečňovat své plány a dokončovat je. Potřebuji vidět, že jsem něco vytvořila. Kamarádka tomu říká uzavírat cyklus. Naplánováním cyklus začne, uskutečněním pokračuje a ukončením se uzavře. To víš, když nic nedokončuješ, nediv se, že máš splín. Příliš mnoho nedokončených cyklů vnáší do života zmatek. Chce to taky trochu duševní hygieny. Vzpomeň si, co říkávaly babičky: Příliš mnoho psů, zajícova smrt. 12

12 Běh indiánky Když člověk dokončuje vysokou školu na samotě se dvěma dětmi a partnerem, co je stará škola a příliš nepomáhá Tenkrát jsem si celá zdrcená uvědomila, že to opravdu není viróza. Přišel k nám nový život, lebedí si v mé děloze. Nejprve mě jímala deprese jedno roční dítě, zlobivé jak čertisko, okolo mne pobíhá, do toho nemám hotové nejtěžší státnice a čeká mne psaní diplomky. Jen jsem tak ležela na pohovce, slabá jak odváreček a ptala se tam nahoře, proč právě já. Zoufala jsem si, že tohle fakt nezvládnu. Temnota mne pěkně povlekla, tělo znehybnělo a běžely jen negativní myšlenky v hlavě. Když si představím, že před dvěma lety mě na jedné gynekologii přesvědčili, že jsem neplodná, a to pravděpodobně na celý život... a teď tohle. Přece to po tolika letech pachtění nevzdám, jedny státnice jsem dělala s břichem, druhé s kojencem a třetí zas s břichem? A diplomku budu psát v noci? Jestli se k ní vůbec dostanu? A co můj Kryštůfek, potřebuje mne a co domácnost... jsem hubená jako žehlící prkno, v takovém stavu toho moc nezvládnu. Pak jsem to řekla Michalovi, byl zaražený a překvapený, ale bylo pro něj jednoznačné, že to zvládneme. Chtělo se mi křičet: to... zvládneme... ty mi přeci doma skoro nepomáháš, dítě mi nehlídáš, když se učím nebo něco po nocích spisuju, jsme tady odříznutí na samotě u řeky, k lidem a teprve do knihovny i do školy to mám daleko... a ty mi v klidu řekneš, že to zvládneme! Trvalo mi týden, než jsem nabrala sílu, rozhodla jsem se pokusit vše skloubit. Mým prvním cílem bylo dostat se do relativního klidu, rozmyslet plán, dohodnout odklady termínů a hlavně, nechat se vykrmit od maminky. Začalo to rajskou s knedlíkem u našich, pak jsem se snažila jíst, i v noci, odpočívat. Termín státnic se blížil. Michal měl stále svůj svět a já nebyla schopná ho přesvědčit, aby mi více pomáhal, hlídal Kryštůfka a nechal mě trochu spát. Zavřela jsem okýnko přátelského života a zábavy a napnula síly. Četla jsem, podtrhávala, přebalovala, stavěla kostky, hledala taháky, myla nádobí a vařila, biflovala spisovatele, utírala zadečky, uspávala písničkami a pohádkami, kojila v noci, kupovala si literaturu v kostce a půjčovala si všelijaké gramatiky... a nakonec to přišlo, státnice. Michal, Kryštof a já. Dorazili jsme do Plzně, flašku s mlíčkem vyfasoval tatínek s poučením o ochotných slečnách v cukrárně, naštěstí byl slunný den. Vylosovala jsem si staročeské tvary sloves, nějakou příšernou otázku ze stylistiky, co už si radši nepamatuji, a do toho české spisovatele po roce Těch jsem se nejvíce bála, a tak jsem se je učila, ha ha ha. Výsledek byl překvapivý. Dala jsem to s přehledem... huráá... Pocit vítězství se ale nedostavil. Překonala jsem jednu překážku na cestě ke klidné mateřské dovolené a vynořila se druhá. Sice jsem se oddávala chvilkové letní přestávce, ale pak přišla další můra. Diplomka. Píšu diplomku. Pšt... píšu! Nezlob se, píšu diplomku. Ne, dneska večer si neposedíme, píšu a jsem nervózní. Jak to mám, sakra, dělat, vůbec mi to nejde... Michale, musím jezdit do Plzně na konzultace. To zvládneš, říkala jsi, tak co pořád píšeš? Kam pořád v noci chodíš a vstáváš? Zase jezdíš do Plzně, jo? Pochopila jsem, zdrcená, že bez mojí mámy a bez pomoci tchýně to nelze zvládnout. Tchýně se stará o nemocného a slepého manžela, má co dělat a já jí tam vozím jednou až dvakrát týdně malého tygra... cítila jsem se vždy dost bídně, když jsem si ho přebírala a viděla její vrásky. Všude se kupily hory prádla, syn se upnul na babičku. Ta se snažila seč mohla, byla u nás skoro každý den. Zaťaté zuby už mě bolely, od samého psaní. A pak, skoro u konce spisování, přišla vtipná rána od vedoucího práce. Kolegyně, ta celá práce je blbost, nemá dobrou kostru a logiku... Odjíždím teď na dovolenou, nějak to předělejte. Haha, já si myslela, že hůř být nemůže. Byla jsem pěkně na dně, co teď? Kde mám hledat důvěru v sebe a své snažení po takové peripetii? Michal nechápal, že to nemám hotové, už ho to silně otravovalo - má nervozita a datlová- 13

13 ní. Proč si vybíráš tak náročné téma? Ale celé mé okolí se snažilo, abych práci odevzdala. A já si najednou uvědomila, že mám takhle hloupě postavenou půlku života: vratké a nelogické základy, pak na tom ta nástavba, ta forma moc nedrží. Tak vzhůru do toho a znovu. Vše od začátku. Chci to zvládnout, udělám ještě více, dám to. Prozatím v tom psaní, ne...? A pak jednoho bezstarostného večera jsem si přečetla mail od vedoucího práce. Byla to neděle, psal mi, že jede mimo republiku, že přihlášky k obhajobě se přijímají na studijním do pátku, a pokud to stihnu a najdu si oponenta, mám mu napsat. A to bylo vše. Pokud to teď nestihnu obhájit, budu muset prosit na fakultě o výjimky, je možné, že to nepůjde, už studuji moc dlouho Bušilo mi srdce jako blázen, do noci jsem klikala, přepisovala a psala odkazy, opravila celou práci. Druhý den je pondělí, studijní oddělení bude zavřené, pravděpodobně už tam ani nikdo nebude, jsou promoce a všichni pracovníci jsou v terénu. Pokusím se překonat sama sebe. Michale zítra v šest jedu do Plzně... Cože? Blázníš, proč? Když to zítra nestihnu, skončilo moje studium a nic z toho nebude. Celou noc jsem se snažila relaxovat, Kryštof se nervózně budil, měl kašel, popadla jsem ho v šest, oblékla, vzala golfky a vyrazila vlakem směr Plzeň. Pak začalo lítání katedra psychologie, studijní oddělení, kde mne zachránila dobrá víla a podala mou žádost, podpis vedoucího katedry, který se uvolil přijít ještě po promoci a načmárat se na papír... Tak to bylo s odřenýma ušima. Oddechla jsem si. Kryštofovi se líbil park, auta i tramvaje. Žužlal celozrnný rohlík a drobil. Napětí celé noci ze mne spadlo a ze mne byl vyždímaný hadr, Vítek v břiše kopal... Celý ten den završila kamarádka, která měla krásně oholenou hlavu a úžasný úsměv a objetí. Darovala mi na cestu pěkné inspirační karty Bohyně světla a obveselila mne a Kryštofa svou přítomností. Na tomhle dvouročním běhu dokončování školy s dětmi následovaly ještě silně nepříjemné chvíle v tiskárně, kdy bez zpětné vazby od vedoucího jsem nevěděla, zda vůbec mám tu věc nechat tak draze a okázale svázat... jestli tu krásně zabalenou věc obhájím, ale riskla jsem to. A obhájila jsem své zkušenostní učení (fakt to bylo hlavním tématem, nedělám si žerty...) na výbornou. Nemohla jsem pochopit, že ten celý kolotoč už končí. Už přicházely jen dozvuky třeba promoce... tam jsem už nedorazila. Měla jsem malé novorozeně, batole a dalekou cestu, do toho jsem se snažila hledat brigádu v oboru... Trubku s diplomem jsem si pak vyzvedla, dořešila poslední resty a ještě teď se uvádím do běžného života. Ale nevzdala jsem to a to mě velice těší, mám na čem stavět, sice je to chatrný základ, páč v učitelství je teď plno... ale nebyly to ztracené roky, cíle, vrásky, díky bohu. Dík mami, díky andělé! Teď mě čeká hledání práce, mám alespoň něco v ruce, něco, co mohu napsat do životopisu, kromě toho rození dětí, které tam příliš vypichovat nebudu Hledání klidu a nadhledu jsem objevila v józe, jsem ráda, že se hned ke studiu nemusím vracet, ale mám nejméně ještě jednu vysněnou školu a třeba se k ní jednou dostanu, kéž by Petra, 27 let, 3,5 roku na RD, 2 akční děti (skoro 2 roky a 3,5 roku), žiji v Jižních Čechách v rekreační oblasti nedaleko jedné vesnice, jedna babička pečuje o slepého dědu, druhá je rok v důchodu, s oběma dětmi jsem dodělávala vysokou školu, snažím se zapojit do pracovního života, s mým vzděláním učitelka a dvěmi dětmi to není jednoduché, nikdy jsem na plný úvazek nepracovala. 14

14 Jak mě Mara pohladila Sotva se mi začne zdát, že nacházím trochu stability a harmonie ve svém současném žití, BUM! Byla jsem s BubaMarou na dětském hřišti, jela s Marou tobogánem, Maru jsem špatně chytla, nadskočily jsme, malá Mařina nožka se dostala pod mojí velkou nohu, zamotaly jsme se. Ještě kousek, co je kus, poslední zatáčka a Mara dojela do bazénku s míčky se zlomenou nohu. Konečně usnula na dětském oddělení, na pokoji číslo 8, na nemocničním lůžku hned u dveří. Byla statečná. Plakala, ale snažila se neplakat. Nic mi nevyčítala. Bylo to špatně. Podcenila jsem to. Jsem koza. Zbytečná bolest. Ach jo. Hugo má pravdu, že bývám lehkomyslná. Příliš volnomyšlenkářská. Kladu na děti příliš velkou zodpovědnost. Beru je jako rovnocenné partnery. Začínám uvažovat, jestli nemá Hugo pravdu, když říká, že děti jimi být nemohou, protože nemají naše zkušenosti. No, teď máme s Marou jednu společnou. Ale bolí to ji. Co záleží na mých výčitkách, smutku, sebezlobě. Na pokoře a předsevzetí. Bolí to ji, protože jsem nedokázala vytvořit bezpečné prostředí. Je-li hospitalizované dítě mladší šesti let, může jeho ošetřující lékař rozhodnout o tom, že zároveň s dítětem hospitalizuje také jeho rodiče (zákonného zástupce), přičemž i hospitalizace rodiče je pak hrazena z prostředků zdravotního pojištění. Rodič může být do nemocnice přijat i v případě, kdy je jeho hospitalizovanému dítěti více než šest let, ale potom musí rozhodnutí ošetřujícího lékaře schválit ještě revizní lékař příslušné zdravotní pojišťovny. (Aperio) Od malička dávám BubaMaře hodně volnost v objevování. Postupně jsem jim umožňovala získávat kontrolu nad prostředím kolem nich, nad předměty, aby věděly, jak se kde pohybovat, jak zacházet s věcmi. Důsledně se snažím je neomezovat. Co chci uchránit před rozbitím, nedostupně schovávám. Jsem přesvědčena, že když něco rozbijí, je to má vina. Vysvětluji, dávám prostor přispívat i za cenu nekonečného uklízení. Pak se mi někdy zdává, že můj velký liberalismus nefunguje. Holky si dělají, co chtějí, nejsou k přesvědčení, přemluvení, poprošení, poručení, pohrožení. Následuje moje uražení, odtažení, zbezmocnění. Nakonec to nechám být. Někdy zase přijde období, kdy se mi zdává, že to funguje skvěle. Holky jsou báječné. Za svůj život dostala Buba asi čtyřikrát na zadek. Bylo mi z toho mizerně a omluvila jsem se jí. Snažila jsem se jí vysvětlit, že vím, že to není správné, ale že to jinak řešit neumím. Říkala mi, že ji to bolí. Nechápala, proč jí způsobuji bolest, a zlobila se na mě. Pamatuji si, jak mi tekly slzy a slibovala jsem si, že tyhle reakce a následně situace zlepším. 15

15 Přítomnost rodiče u dítěte během jeho hospitalizace je zakotvena v zákonu o rodině, který upravuje, kdo je zákonným zástupcem nezletilého dítěte, Úmluvě o právech dítěte, k jejímuž dodržování se Česká republika zavázala, a Listině základních práv a svobod, jež je součástí našeho ústavního pořádku: Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. (Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, čl. 32, odst. 4.) Hugo se mě později snažil ukonejšit tím, že je to prostě někdy potřeba. Ale já vím, že NENÍ! Je to nerovný souboj. Ona proti mně nemá šanci! A tak na každou vyhrocenou situaci, kterou jsem ustála, na děti nekřičela a fyzicky je netrestala, jsem hrdá. A hlavně ukazuje se, že dlouhodobě nám takové řešení funguje. Když BubaMara vidí, že mě nevytočí, přestane to NĚCO dělat. Pravda vymyslí něco jiného a rafinovanějšího, ale já jsem nabitá z každé zvládnuté situace a reaguji tak, jak já chci. Za dva roky, za deset let to budou všechno prkotiny. Chci mít pocit, že jsme to s BubaMarou přežily a že to bylo krásné. Že jsem to byla já, kdo je naučil řešit situace v klidu a neudělal z nich hysterky. Jsem jejich máma. Nikdo jiný na to nemá právo a nikdo jiný nemá tu povinnost. Z myšlenek mě vytrhne Mařino pohlazení. Maminko, už neplač, mě už to bolí jen malinko. Říkám jí: Zlatíčko moje! a chce se mi jí uvěřit. Vymezení návštěvních hodin je dnes plně v kompetenci vedení každého dětského oddělení nebo kliniky. V poslední době i u nás přibývá zdravotnických zařízení, která návštěvní omezení ruší. Pamatujte si, že rodiče nejsou pro své dítě v nemocnici návštěvou a mají právo být s ním 24 hodin denně. (Aperio) Johan Wolfgang von Goethe řekl, že:...někteří lidé nedělají chyby, protože se vůbec nepokusili udělat něco, co stojí za to. 16

16 Péče o dceru s postižením Kamarádky se upřímně radovaly z pokroků svých dětí a mě se neustále ptaly a jak to, že ještě nesedí a nechodí a nemluví a... Narození prvního dítěte jsme s manželem předem plánovali a velmi jsme se těšili. Jenže od čtvrtého měsíce těhotenství se začal růst plodu zpomalovat, a tak jsem na doporučení lékařů raději absolvovala odběr plodové vody, aby se zjistilo, zda je dítě zdravé. Amniocentézou se žádné vady neprokázaly, a tak jsem miminko donosila a v termínu porodila. Po narození ale byla dcera Alenka velmi hypotonická, začali jsme pravidelně docházet na rehabilitaci a neurologii. Postupně se objevila srdeční vada, dítě celkově neprospívalo, nenavazovalo oční kontakt, opožďoval se psychomotorický vývoj. V pátém měsíci jsem byla s dcerou hospitalizována v Ústavu metabolických vad kvůli těžkému neprospívání. Po propuštění jsme minimálně dvakrát týdně jezdili na různá lékařská vyšetření, operace. V této velmi těžké době mi nesmírně pomáhali moji rodiče. Lékaři zatím nedokázali stanovit žádnou diagnózu. Byli bezradní, nevěděli, co nás čeká, a my celou dobu žili v nejistotě a doufali, že se vše zlepší. Jenže vývoj se nelepšil. Postupně jsem začala ztrácet zájem o kamarádky se stejně starými dětmi, protože jsem si s nimi přestávala rozumět. Ony se upřímně radovaly z pokroků svých dětí a mě neustále zahrnovaly dotazy typu a jak to, že ještě nesedí a nechodí a nemluví a... Bylo to zdrcující. Prakticky jsem se přestala stýkat se svým okolím. Uzavřela jsem se do našeho bytu a zůstala mi pouze jedna dobrá kamarádka z dětství, která v té době sama nemohla otěhotnět (dnes čeká druhé dítě). Po roce trápení, kdy nám řekli, že dcera asi nebude vidět doposud nezačala udržovat oční kontakt jsem se obrátila na Středisko rané péče pro pomoc se zrakově postiženými dětmi. Začala k nám pravidelně docházet paní Gregorová, která nám pomáhala vyrovnat se s danou situací. A musím jí velmi poděkovat, protože to byla opravdu pomoc na pravém místě. Začali jsme se stýkat s podobně postiženými rodinami a zjistili jsme, že nejsme na světě jediní, kteří mají dítě s handicapem. Objevili se noví přátelé a tato přátelství trvají dodnes. Získala jsem kontakty na další organizace, například DC Paprsek či sdružení na pomoc dětí s handicapy Zajíček na koni, se kterými jezdíme na společné tábory, a je to moc fajn. A po dlouhé době jsem se začala opět smát, společně se bavit a prostě ŽÍT. Po 2,5 letech vyšetřování a zjišťování lékaři dokázali určit diagnózu Wolf-Hirschhornův syndrom mikroskopická porucha čtvrtého chromozómu, která způsobuje těžkou mentální retardaci. Byla to náhodná porucha, velmi vzácná, Alenka byla první v České republice. Toto zjištění pro nás sice znamenalo fakt, že vývoj je nezvratný, daný a ke zlepšení nedojde, ale není nic horšího než žít v nejistotě. A velmi mi pomohl můj manžel, který tenkrát řekl: Jednou se nám Alenka narodila, je naše, ber to jako fakt. Máme ji rádi a ona nás. A věř mi, budeme mít ještě další krásné zdravé děti! A to se nám opravdu splnilo a jsme moc šťastní. Péče o tři děti je sice náročná, ale pokud nejsou nemocné, dopoledne je nejstarší dcera ve speciální škole, druhá dcera ve školce a s nejmladším synem zvládáme i různé kurzy cvičení či plavání rodičů s dětmi. Problém nastává, když je jedno z dětí nemocné, a bohužel nejstarší dcera má slabou imunitu. V tomto mi hodně pomáhala moje maminka, která ale bohužel v loňském roce po krátké těžké nemoci zemřela, což mne velmi zasáhlo a dodnes s tím nejsem úplně vyrovnaná. Nicméně i tato životní situace nás posunula. Můj manžel totiž pochází od Kolína a žijí tam i jeho rodiče a můj otec, a tak jsme se po úmrtí mé maminky rozhodli odstěhovat se z bytu v panelovém domě v Praze a postavit si vlastní domek v místě, kde máme podporu širší rodiny. V současné době se tam stěhujeme a plníme si tak i svůj sen, protože jsme po domku vždy toužili. Dcera je přihlášená do speciální školy, prostřední do školky a s nejmladším synem budu ještě na mateřské dovolené. Ale věřím, že po 17

17 jejím skončení najdu v novém místě práci. Mám VŠ ekonomickou, dříve jsem pracovala jako správce ekonomického systému. Ráda bych se k něčemu podobnému vrátila, zprvu na částečný úvazek, ale umím si představit, že některé věci je možné řešit i prací z domova. Dosud jsem při rodičovské dovolené absolvovala počítačové kurzy ECDL, kurz na tvorbu webových stránek, zároveň chodím na angličtinu a věřím, že za podpory manželových rodičů, mého tatínka a samozřejmě manžela dokážu najít takovou práci, kterou bude možné skloubit s péčí o postiženou dceru a další dvě děti. Nemusíme všechno zvládnout sami, ale sami si to musíme srovnat v hlavě. Důležité je neuzavřít se do sebe, ale naopak být k okolí otevření, hledat řešení. Protože na světě sami nejsme a kolem je spousta organizací i jednotlivců, kteří chtějí a umějí pomoci, a my zase můžeme pomoci jim. Karolína, 36 let, žiji s manželem (37) a 3 dětmi (9, 5 a 2 roky) v bytě na okraji Prahy. Jsem VŠ, ale již dlouhou dobu na rodičovské dovolené, a zároveň pobírám příspěvek na péči na nejstarší dceru, která má těžké zdravotní postižení. V Praze nemáme v současnosti hlídání pro děti, protože moje maminka náhle loňský rok zemřela a druhá babička žije 70 km od Prahy. 18

18 Jak jsem psala Hugovi Můj milovaný Hugo, je určitě zvláštní psát Ti dopis, ale nevím, jak Ti říct do očí to, o čem poslední dobou hodně přemýšlím. A snad se mi také touto formou podaří najít lépe slova. Ty budeš mít zase možnost se nad tím zamyslet. Prosím, zamysli se. Jsem v pasti. Vidíš, jak to s námi je. Cítíš to. Cítíš tu atmosféru doma. Sama Tě neobejmu, musíš vždy přijít Ty. Jak dlouho Tě to bude bavit? Málo se směju. Jak dlouho to bude bavit BubaMaru? Občas přemýšlím, jestli jsem šťastná. Jestli se splnilo mé očekávání od rodinného života. A musím říct, že nevím. Jsem převálcovaná tím vším kolem mě. Čtyři stěny nebo anonymita města. Dětské povídačky nebo klábosení s kamarádkami, při kterém se utvrdíme, že jsme na tom podobně. Chybí mi pocit, že něco tvořím, že přispívám, že o něčem rozhoduji. Neustále na něco reaguji. Je to jako, když mi někdo hází míček a já stále jen chytám. Potřebuji také hodit a určit, kam a jak míček poletí. Máš dobrou práci, jsem za to ráda. Jsme finančně zabezpečení. S kamarády nebo s kolegy z práce si vyrazíš párkrát do měsíce, pravidelně chodíš pouze s Jardou na tenis. Jsi mi oporou, vím to. Ve srovnání s některými chlapy... Nevím, co bych po Tobě mohla chtít víc. Přesto... Nejsem spokojená. Nechci o náš vztah přijít. Miluji Tě a vzala jsem si Tě s tím, že je to do konce života. Nečekám bláznivé dny jako na začátku vztahu. Chci hloubku, vzájemnou úctu a obdiv. OBDIV. Obdivujme se a dávejme si obdiv najevo. Děti obdivujeme za každý pokrok, který udělají. Dospělí obdiv také potřebují. Obdivuj mě, protože já sama o sobě pochybuji. Řekni mi občas, že jsem dobrá matka. Že jsem ta nejlepší máma pro Tvoje děti. Že jsem Tvoje ŽENA. Můj milovaný Hugo, obdivuj mě. M. V přírodě se vyskytují mezi živočichy dvě životní strategie a podle nich se rozlišují na r-stratégy (důraz na rozmnožování a mobilitu, kvalita je odsunuta do pozadí, potomci moc nevydrží) a K-stratégy (důraz na kvalitu a konkurenceschopnost, mívají méně mláďat). Člověk je řazen mezi K-stratégy, ale protože toto rozdělení závisí na tom, koho s kým poměřujeme, můžeme metaforicky označit muže za r-stratéga a ženu za K-stratéga. 19

19 Ženy zpravidla očekávají od mužů oporu, hmotné zabezpečení a ochranu. Ženy naopak dávají do vztahů něhu, péči o domácnost a děti a estetiku. Tento model umožnil lidskému rodu přežít už více než 200 tisíc let. Muži jsou ve vedoucích pozicích více razantnější, a to i v rozhodování. Jdou většinou k jádru detailu, jsou více zaměřeni na konečné výsledky a výkony, vztahové složky přitom většinou neřeší. Uvažují spíše racionálně, emoce jsou potlačené. Ženy šéfky naopak mají potenciál spíše pro záležitosti vztahové, tj. více sledují, komu je úkol přidělen, zda má daný člověk k tomu dispozice, záleží jim na harmonii v týmu. Při řešení problému jdou na věc od lesa, a mohou být více trpělivé. Navíc mají smysl pro detaily. Novalis řekl: Muž je lyrický, žena epická, manželství dramatické. Moje nejmilejší, miluji Tě a chci Tě milovat do konce života. Dala jsi mi dvě krásné děti. Jsou krásné, protože mají Tvou povahu. Jsou krásné, protože jsou po mně. Rodičovství je náročné. Holky jsou živule, ale tak jsme to vždy chtěli. Užívej si to, nikdy se to nevrátí. Víš, Máji, já jsem chlap (ještě pořád to víš?). Jednám chlapským způsobem a dívám se tak na svět. Snažím se zabezpečit rodinu po finanční stránce. Snažím se zajistit nějakou budoucnost. Chceme vlastní domeček. Mám povinnosti v práci, zodpovídám za další lidi. Nečeká nás, a hlavně děti, snadná budoucnost, přijde těžká doba. To vše řeším. Některé věci mě trápí víc, některé míň, ale řeším je. Čas doma s vámi je balzám na duši, i když to neříkám a i když to není na mně poznat. Jsem s vámi moc rád. Máš pravdu, že bychom se měli na sebe víc dívat. Nebrat věci jako samozřejmost a že to tak je napořád. Je to tak teď, zítra být nemusí. Měli bychom se umět zastavit, aby nám došlo, co máme. Zkusíme trávit víc času spolu jen my dva. Nějak to vymyslím a dáme si spolu rande. Máji, jste to největší bohatství, jaké mám. Jste moje tři krásné růže v mé zahradě. Jestli jsem Ti ještě nikdy neřekl, že jsi nejlepší máma mých dětí, tak se za to omlouvám. Ani si nedovedu představit lepší. Obdivuji Tě, jak to s holkama umíš, jak jsi trpělivá. Jak ses dokázala naučit řešit vše v klidu a nezvyšovat hlas. Jak ses naučila obdivovat i jejich záchvaty vzteku. Já bych to všechno tak jako Ty nedokázal. A to nejen proto, že jsem chlap. Ale proto, že jsi výjimečná žena. Vydrž ještě rok, pak půjdeš do práce a přijdeš mezi lidi (od nás zvířat). H. 20

20 Jak jsem ustála manželskou krizi Cítila jsem, že mě stále miluje, ale zároveň ho to táhlo k té druhé... Vyvrcholením naší manželské krize byla situace, kdy chtěl manžel odejít od rodiny k jiné ženě. Po překonání prvního šoku, pocitu vzteku a neschopnosti komunikovat bez výčitek, jsem se zamyslela, jestli o něj stále stojím. Odpověď byla ano. Věděla jsem, že bez něj nechci být a pro udržení vztahu udělám maximum. Snažila jsem se udržovat teplo rodinného krbu, žádné výčitky, teplé jídlo každý den a nic po něm nechtít. Cítila jsem, jak bojuje sám se sebou a ví, že se musí rozhodnout, s kým bude. Cítila jsem, že mě stále miluje, ale zároveň ho to táhlo k té druhé, která pro něj znamenala vytržení ze stereotypu a poznávání něčeho nebo někoho nového. Určitě si užíval i pocitu zamilovanosti. Přestože jsem si často pobrečela do polštáře, neubránila jsem se někdy výbuchům vzteku a zoufalství. Totálně psychicky vyčerpaná jsem se často sama sebe ptala, kde je ta míra tolerance, která je pro vztahy tak důležitá. Situace se vyvíjela tak, že manžel s námi nadále setrvával, ale občas mizel nebo neustále esemeskoval. Možná by v takovém vztahu vydržel žít dlouho, nebýt mé potřeby vědět na čem jsem a hlavně, co s námi bude. Čekala jsem, že udělá rozhodnutí sám a za ním tlustou čáru. Ale ono stále nepřicházelo. Byla jsem unavená ze života, kdy se člověk snaží před dětmi dělat, že se nic neděje, a s napětím čeká, kdy se objeví na scéně manžel a co se bude dít dál. Byla jsem z toho nervózní a nervozitu jsem přenášela na své děti. Jednou jsem se na ně bezdůvodně rozkřičela a tehdy jsem si uvědomila, že sama musím udělat rozhodnutí a nečekat, až se rozhodne manžel. Pochopila jsem, že pokud mi nebude dopřáno být nadále manželkou, tak chci být dobrou matkou. Věděla jsem, že nikoho nemohu nutit, aby se mnou byl, když nechce. Díky dětem jsem v sobě našla sílu k rozhodnutí já a řekla manželovi, že končím a odcházím s dětmi z našeho domu. V ten moment se situace změnila, snad mu došlo, co všechno by ztratil, o co by v životě přišel a začal se konečně snažit, aby se náš život vrátil do starých známých kolejí. S odstupem času jsme si o tom byli schopni i popovídat a já mohla vidět situaci i jeho očima. Důležité je umět spolu komunikovat a najít si v životě plném starostí a povinností na to místo. Zní to jednoduše, ale realita všedního dne tomu moc nenahrává. Po pěti letech s tužkou na papíru se vracím do doby, která byla pro mě v životě zatím nejtěžší. Kameny se časem obrousily, nesnažím se předělat manžela k obrazu svému, v tom jsem určitě tolerantnější než dřív. K dokonalému manželství máme daleko, stále se učíme, jak nežít jenom vedle sebe, ale jeden pro druhého. Ale i cesta je cíl důležitý je proces, jak udělat náš vztah lepší. Žijeme normální život bez výčitek a s pochopením pro druhého. Tři roky po krizi se nám narodil syn a užíváme si naší velkou rodinu. Pro mne je podstatné zjištění, že se cítím silnější než dřív. Vím, že bych nedokázala setrvávat ve vztahu, který by nefungoval a necítila bych se v něm dobře ani kvůli dětem. To je moje hranice tolerance. Ivana, 36 let, manžel 37 let, 3 děti (dcery 13 a 11, syn 3,5 let), žiju v okresním JČ městě, s podporou obou rodin prarodičů v místě bydliště, SŠ, nyní v rekvalifikačním kurzu po rodičovské dovolené. 21